Nejnebezpečnější …nejkrásnější …nejkrutější… nejromantičtější … nejtěžší …nejdelší …nejkontraverznější …nejpopulárnější … Všechny tyto přívlastky lze bez nadsázky přiřadit k benzínem, potem,slzami i krví prosáklému maratonskému klání motoristických dobrodruhů načerném kontinentě. Ano, řeč je o velkém dobrodružství našeho věku, dnesjiž legendárním “Dakaru”.
NA POČÁTKU STÁL THIERRY SABINE
O zrození této nejtěžší motoristické soutěže na světě se zasloužil milovník všeho dobrodružného, pilot formule Renault a závodní letec Thierry Sabine. Myšlenka ho napadla po strastiplné odyssee v africké poušti Tibesti v závodu Abidžan – Nice roku 1976. V písečných dunách ztratil na své motorce orientaci, spotřeboval veškeré palivo, a bez jídla a vody tři dny zoufale hledal pomoc. Právě v tomto zápase se smrtí dostal nápad: “Přežiju-li, do Afriky se vrátím, ale ne sám. Přivedu sem další závodníky a osobně se postarám o jejich bezpečnost. Každého případně ztraceného budeme až do nalezení hledat.”
Na start prvního ročníku rallye Paříž – Dakar, 1. ledna 1979, se v Paříži přišla podívat pouze hrstka lidí. Na startovní čáře stanulo tehdy přes sto šedesát motocyklů, osobních aut a tucet kamionů, včetně renaultu z dvacátých let. “Kdo jsou ti blázni?” ptali se diváci.
Thierry Sabine vyjádřil ideu soutěže následující myšlenkou, ne nepodobnou výrokům antických filozofů: “Passionner ceux qui partent, faire vibrer ceux qui resent,” což přeloženo znamená: “Zapálit účastníky a vyděsit ty, kteří zůstali doma.”
Ačkoli si už první ročník vybral svou krutou daň života závodníka, účastníci po návratu hovořili o nové soutěži v superlativech, a na start druhého ročníku se přihlásili závodníci na 210 strojích.
Po VII. ročníku Thierry Sabine prohlásil “…konečně se mi podařilo uspořádat závod, o jakém jsem sedm let snil. Lidé i stroje museli tři týdny bojovat za hranicemi svých možností…. často jsem hledal a nalézal beznadějně zbloudilé závodníky zahrabané v písku bez kuráže a chuti bojovat o svůj život… Nacházel jsem lidi zraněné, zcela vyčerpané, na pokraji smrti… když jsem je pak přivážel zpět, vezli si s sebou nikým nepodepsaný diplom nejtěžší školy života, boje o vlastní existenci… dnes na všechny útrapy vzpomínají jako na báječné, pohádkové dobrodružství.”
Vážné nehody nelítostně pronásledovaly již IV. ročník. V kabině kamionu vezoucím palivo zahynula novinářka Ursula Zentschová, šest dní byl v alžírské poušti pohřešován syn tehdejší anglické ministerské předsedkyně Mark Tchatcher, při další havárii utrpěl těžká zranění další novinář, Bert Oosterhuis. K nehodě okamžitě vyrazil vrtulníkem Thierry Sabine a silně krvácejícímu, umírajícímu Bertovi poskytl svou krev, ale ani ta mu bohužel život nezachránila.
Nejčernějším písmem se do historie “Dakaru” vepsal rok 1986. V písečné bouři zahynul při havárii helikoptéry sám Thierry Sabine.
Bezprostředně po tragédii popsal nehodu našim jezdcům na LIAZech Radku Fenclovi a Borisu Hlaváčovi motocyklista Raymond Loizeaux: “Asi deset kilometrů před cílem jsem v písečné bouři vlevo od sebe uviděl nějaké světlo. Nejdřív jsem si myslel, že to je auto, ale pak jsem poznal, že to jsou světla Sabinova vrtulníku. Najednou se ve stejném místě objevila prudká zář, blesk, který prořízl noc i písečnou bouři. Ohnul jsem to tam, a zastavil až za nepatrnou vyvýšeninou na planině, pět set metrů od místa havárie. Zůstaly tam jenom trosky v pásu dvou set metrů. Byl to strašný pohled.”
Po těchto slovech se Raymond odmlčel, hleděl do země a špičkou boty nakreslil do písku křížek.
“Těla lidí roztrhaná na kusy a rozházená po okolí. Podle kombinézy jsem poznal Nathalii. Ještě ráno na startu si prohlížela můj pokřivený rám a přála mi hodně štěstí.”
Nikdo z přítomných se neubránil slzám, které na zaprášených tvářích nechávaly lesklé stopy. Thierry Sabine je mrtev…
Ve vrtulníku dále zahynuli zpěvák Daniel Balovoine, novinářka Nathalie Odentová, pilot a rozhlasový technik.
Sabine dva dny před havárií řekl v rozhovoru pro místní rádio: “V životě chci ještě dokázat dvě věci. Ukázat Afriku své dceři, a zemřít někde v poušti…”
“Na Thierryho památku musíme rallye dokončit, prostě musíme,” prohlásil tehdy Cyril Neveux. “Thierry by naléhal, abychom v závodu pokračovali až do Dakaru. Musíme dojet a tím nejlépe uctíme jeho památku!” dodal Jacky Ickx.
Popel Thierryho Sabina byl rozptýlen v africké poušti.
PROČ?
Byl bych hrozně nerad, kdyby předcházející řádky byly pochopeny jako laciná senzace, či dokonce jakési očerňování. Snažil jsem se zde pouze vylíčit rub tohoto zcela výjimečného, nenapodobitelného “nekonečného příběhu” měření lidských sil, umu a vytrvalosti. Ti, kteří každoročně v období Vánoc opouštějí své blízké a z království sněhu vyrážejí do rozpálených písečných dun, nejsou žádní lehkomyslníci, či milionářští snobi prahnoucí po nevšedních prožitcích.
Thierry Sabine v propozicích šestého ročníku uvedl: “My všichni, kteří se vydáváme na trať závodu, pozvolna splýváme s Afrikou, s jejími lidmi, zvyky i krajinou, která je ještě více žíznivá a hladová než my. Proto ji miluji a cítím se vůči ní velkým dlužníkem.”
Z novinářského i osobního hlediska považuji za nejzajímavější hledání odpovědi na zdánlivě jednoduchou otázku: “Proč?” Proč se přes všechny tyto nástrahy a desítky obětí vydávají každoročně na trať znovu a znovu stovky mužů i žen?
“Rád podnikám výjimečné věci,” odpověděl mi jako prvý vítěz a vícevítěz uplynulých ročníků “Dakaru” v kategorii kamionů Tomáš Tomeček, “to však není hlavní důvod. Mám strašně rád vše kolem motorismu, maratonské závody jsou obrovskou příležitostí k důkladnému prověření si sebe sama. Není to ale pro mne jediné dobrodružství. I v běžném životě jich je spousta.”
Jaké například?
“Třeba narození dítěte.”
O “Dakaru” se někdy diskutuje, zda se opravdu jedná o sportovní soutěž, nebo pouhý hazard. “Absolvovat ‚Dakar’ je v prvé řadě silný lidský výkon, až pak sportovní. Na trati vás překvapí řada neočekávaných situací, které musíte zvládnout. Nejdůležitější je se šťastně vrátit, mít z toho dobrý pocit. Vždycky nejvíce fandím těm nadšencům, kteří startují až v závěru pelotonu,” říká člověk, který si dvakrát prožil na rallye perné chvilky. “Nijak mně tyto zážitky neodradily. Prostě pokud do toho jdu, tak s tím musím počítat. Po havárii se nám vysypalo přední sklo, seděli jsme ve střepech, ale Karel Loprais jel dál. Pomalu, ale jel.” A jak na něj působilo oznámení smrti závodníka? “…vzalo nás to, dali jsme si panáka, drželi minutu ticha… nemohli jsme ale na to pořád myslet. Snadněji bychom pak udělali chybu, a totéž by mohlo potkat i nás…”
V letošním ročníku jsme mohli v televizi sledovat “bratrovražedné” souboje ze stáje Mitsubishi mezi Kenžirem Šinozukou a Jeanem-Pierrem Fontenayem. Oba sice reprezentovali jeden tým, ale na trati spolu tvrdě ve vysokých rychlostech bojovali o každou sekundu. “Vždycky jde o značku, ale na klání mezi sebou nic špatného není. V týmu Tatry také spolu zápolí Karel Loprais a Vlastík Buchtyár. Pokud ovšem jeden stojí, tak druhý zastaví a zeptá se, zda něco nepotřebuje. Musí fungovat profesionalita. Škodolibost není na místě, stejně se totiž o pár kilometrů dále vymstí.”
Tomáš Tomeček nemohl letos na své úspěchy navigátora navázat, odjezd mu znemožnila civilní vojenská služba. Neumí si ale představit, že by “Dakar” už nikdy nejel. “‘Dakar’ je leckým odsuzován pro rozrůstající se oběti na životech. V průměru takřka dvě na ročník není málo… Kolik lidí se ale dnes zcela lehkomyslně a dobrovolně nakazí virem HIV? Nad tím už se tito lidé nepozastavují.”
NÁVRAT DO ŘÍŠE SNŮ
Letošní XIX. ročník byl pořadateli nazván “Return to the Dream” – návrat do říše snů. Soutěž se poprvé odehrávala pouze v Africe, start i cíl byl v senegalském Dakaru. Měl jsem možnost doprovázet na start motocyklisty Ivoše Kaštana a Standu Zlocha z brněnské stáje CermAktivity a bezprostřední pocity zaznamenat těsně před startem před zahájením závodu.
Právě motorkáři mají na “Dakaru” pozici nejtěžší. Jejich stroje jsou vůbec nejnáchylnější k havárii, a proto kvůli rovnováze jezdci raději většinu stokilometrových etap stojí na stupačkách. Ale i tak se problémům v záludných dunách leckdy nevyhnou. Před lety měl například závodník Becker na paži hlubokou tržnou ránu, kterou mu každý večer lékař otevíral a dezinfikoval. Jeho kolegovi Fenoulinovi, který měl po nehodě zápěstí v sádře, krunýř praskl a on řídítka držel jen za cenu značné bolesti a s vypětím všech sil. Oba závod vzdát odmítli.
Ivoš Kašan je vůbec prvním naším jezdcem, který do cíle “Dakaru” v minulosti úspěšně dojel. V roce 1986 se o to pokusil Pavel Ort na Jawě Rotax, při nehodě si však zlomil čtyři žebra a odstoupil. Letos tak vůbec poprvé stanuli na startu dva naši motocyklisté, vyslaní právě stájí CermAktivity. Vedle Ivoše ještě legenda populární “Šestidenní” Standa Zloch. Se startovními čísly 62 a 63 vyráželi na trať první etapy po sobě. “Chtěli bychom tak dojet až do cíle u Růžového jezera, je lepší jet vedle sebe,” prorokoval Ivoš.
PROČ NE?!
Silvestra i Nový rok oslavily pod baobabem přípitkem pravou valašskou slivovicí i tři posádky Tatry včetně nejúspěšnějšího jezdce Karla Lopraise, pro tři vítězství přezdívaného “Monseigneur Lopré”, a mechanika Radka Stachury. Společně startovali letos podesáté. Vůbec se netajili touhou svou sbírku “dakarských skalpů” rozšířit. “Když se nás ptáš, proč jsme tu letos s Radkem podesáté, tak ti odpovím: ‚Proč ne’?” pravil Karel Loprais. “Je to pro nás určité naplnění dětských představ a navíc to máme v pracovní náplni,” doplnil Radek Stachura, “prostě se nám koníček stal živobytím.”
Dokážete si představit, že by jste dělali něco jiného, a v čem je pro vás z lidského hlediska uplynulých devět ročníků největším přínosem?
“Na první otázku říkám: ‚NE’,” odpověděl jako první Karel, “a za druhé jsme poznali, co znamená mít se na koho spolehnout v mezních životních situacích”.
“Je to tak, ještě bych dodal, že nejdůležitější není honba za vítězstvím, ale přežít. Člověk si uvědomí hodnotu bytí a nebytí,” míní Radek, “je to jistě droga, odradit nás mohou asi jen zdravotní a rodinné problémy.”
Traduje se, že “Monseigneur Lopré” svého času řekl, že jezdit “Dakar” je jako propadnout peklu.
“Já jsem v pekle zatím nebyl, tak nevím…,” brání se autorství citátu.
“Pokud to ale půjde, tak jezdit budeme. Kolikrát ještě pojedem, to nevím. Možná desetkrát, možná jedeme naposledy. Je to, jako by se nás někdo zeptal, kolikrát vyhrajeme ve sportce,” uzavřel předstartovní rozhovor Karel Loprais.
Největším šokem pro naši výpravu bylo zjištění, že na startu je ještě jedna česká posádka, a to dokonce v kategorii T3 – automobilových prototypů, jedoucí za Českou republiku, ale na amerických “číslech”.
Těmi neznámými byli benjamínci Petr Ligocký (22) a Rosťa Bílek (25) z Dětmarovic u Karviné, ale uplynulé čtyři roky pracující v USA. “Myšlenka jet ‚Dakar’ nás s Petrem napadla před rokem v New Yorku. Oba jsme se předtím automobilovým závodům věnovali. Já jsem se v Americe pokoušel jezdit formuli a Petr ještě u nás Fiesta cup. Závodění na okruzích nás ale moc nebavilo, chtěli jsme zkusit terén,” začal líčit cestu za svým snem Rosťa Bílek. Možná stojí za zmínku, že on a Petr jsou bratranci, “zcela jsme tomu podřídili rok života, vložili všechny své úspory.” V Americe si hoši pořídili auto: osmilitrového Dodge o výkonu 400 koňských sil, a založili svůj tým “Lions racing team”.
“V říjnu jsme se vrátili domů a dokončovali přípravy, kolikrát se vyskytly skoro nepřekonatelné překážky. V závěru nám hodně, i finančně, pomohl můj otec. Je taky motoristický nadšenec,” doplňuje Petr.
“Lions racing team” byl na letošním “Dakaru” výjimečný ze dvou důvodů. Jednak byl absolutně nejmladší posádkou, a za druhé si prostředky na celou akci mladí nadšenci vydělali sami. Účast v soutěži je včetně koupě a úpravy vozu přišla na bratru tři miliony korun českých. “Chceme se závodění věnovat profesionálně a takto na sebe upozornit sponzory. Nechtěli jsme za někým přijít z prázdnýma rukama a říci : Dejte nám peníze, my chceme závodit. Na rallye se dívám i jako na byznys, způsob obživy a také je dnu z posledních možností, jak dneska něco dokázat poctivě. Pouze úsilím a dřinou,” pokračuje Rosťa.
Co vám na tento nápad řekli rodiče?
“Otec jednomu známému řekl, že je lepší abychom jezdili na rallye, než abychom se věnovali třeba drogám,” vzpomíná na rodičovskou reakci Petr Ligocký.
Nemáte strach?
“Strach o sebe nemáme, spíše se bojíme, abychom nevypadli kvůli nějaké technické hlouposti tři kilometry před cílem. Musíme dojet, vždyť nám drží palce půlka Ostravy a celé Dětmarovice. Včetně starosty.”
NÁVRAT ZE ŘÍŠE SNŮ
“Byl to snad vůbec nejtěžší ročník, potvrdili to i takové hvězdy jako vítěz kategorie motocyklů Stefan Peterhansel,” sdělil mi těsně po příletu manažer týmu CermAktivity Jan Čermák, “oba naši závodníci dojeli do cíle jako jediní Češi, a navíc velmi úspěšně. Je to fantastické.”
Ze závodu postupně pro technické potíže vypadly všechny tři Tatry, což se dosud nikdy nestalo, a tak se Karel Loprais vůbec poprvé díval na dojezd u Růžového jezera z pozice diváka. Údajně ho to vůbec neznechutilo a již plánuje další start.
“Benjamínkům” Petrovi a Rosťovi se bohužel naplnily obavy, a ze závodu byli vyloučeni pro “hloupost”. V chladiči se jim vyvařila voda, a než sehnali novou, tak promeškali termín ke startu a byli diskvalifikováni. Ani oni se odradit nenechali. Právě naopak.
Z celkem 128 motocyklistů na startu do cíle dorazila necelá polovina. Ivoš a Standa obsadili ve své kategorii do 500 ccm v konečné klasifikaci druhé a třetí místo, což je jistě silná výzva pro další soutěže.
“Kluci ode mne dostali jednoznačný pokyn jet klidně, ne se za každou cenu tlačit dopředu. Není problém vyhrát jednu etapu, a pak se fyzicky a psychicky zhroutit. Na druhou stranu ‚Dakar’ asi nikdy nevyhrajeme. Jezdce bez pudu sebezáchovy, Stefana Peterhansela, těžko ohrozíme. Není u nás jezdec, který by to dokázal. Spíše budu rozšiřovat počet závodníků, a to i v jiných kategoriích.”. . . . . Ani další smrt, těžká zranění v následujících dnech, úmorná vedra, proklínaná smůla a neúspěchy nikoho neodradily. Všichni se nemohou dočkat dalšího pokračování “nekonečného příběhu”. Takže “Au revoir Dakar 98…”
Zanzibar” – to jméno zní mysticky. Ale tisíce let byl tento kout země postižen zvěrstvy obchodu s otroky. Černá populace Zanzibaru, ostrova rozkládajícího se u východních břehů Afriky, se kdysi stala předmětem obchodu podnikatelů bez nejmenších skrupulí, obchodníků s lidmi. V dnešní době se obyvatelstvo tohoto největšího světového producenta hřebíčku snaží smazat tolik strašných let ze své kolektivní paměti. Přesto jeho většina stále vyznává umírněnou verzi náboženství svých někdejších pánů, islámu.
“Prošli jsme kolem ženy oběšené na stromě, mrtvé… Viděli jsme další lidi popravené stejným způsobem, další ještě krvácející z ran po zásahu kulkou z pušky nebo bodnutí nožem. A vysvětlení těchto hrůz, jehož se nám dostávalo, bylo stále totéž: vztek arabských vlastníků nad ztrátou peněz vydaných za nekvalitní zboží, otroky neschopné pokračovat v cestě.” Toto jsou slova slavného cestovatele Davida Livingstona, zaznamenaná v jeho posledním deníku, psaném v roce 1874.
Ve “zlaté éře” této potupné formy obchodu se místo zvané Bagamoyo stalo bodem, z něhož nebylo návratu pro tisíce nešťastných domorodců, ulovených, zajatých a mučených nemilosrdnými obchodníky s otroky, většinou Araby. V Bagamoyu, ležícím na pobřeží kontinentu proti Zanzibaru, končily všechny hlavní obchodní cesty vedoucí z nitra Afriky, tudíž toto místo bylo cílem pro nekonečné množství konvojů po dlouhé cestě nepřátelským územím. Po měsících strávených ve vnitrozemí lovem slonů kvůli slonovině, a zejména hony na otroky, se posléze obchodníci vraceli pomalu na pobřeží. Často se museli bránit útokům kmenů, jejichž územím procházeli.
Misionář Frederick Moir roku 1885 zaznamenal: “Nejdříve se přiblížili válečníci se zvukem bubnů, tancem a divokou gestikulací, vyhazujíce své pušky do vzduchu v atmosféře, jakou dovedou vytvořit jen Arabové. Následoval je za velkého ohlasu samotný jejich pán, doprovázený svým nejstarším synem po boku. Kontrast mezi bohatými šaty Arabů a ubohou nahotou domorodců, kteří byli brutálně odvlečeni ze svých zničených vesnic, ještě zvětšoval surovost oné scény. Zotročení muži šli ve dvojřadu nebo ve skupinách po dvanácti spoutáni dohromady řetězem provlečeným kolem jejich krků, dokonce i ženy byly spoutány řetězy, pod jejichž tíhou mnohé padaly. Často s sebou nesly i své děti spolu s těžkými balíky obilí či slonoviny. Tento náklad je přetěžoval, a tak dokázaly jít jen s největšími obtížemi.”
Dobyt nejdříve Portugalci, poté Araby, okupován nakonec ománským sultanátem, měl Zanzibar už v polovině 18. století veškerou infrastrukturu nutnou k tomu, aby se stal centrem obchodu s otroky ve východní Africe. Přístav zde byl dostatečně hluboký i pro největší lodě své doby, též pitná voda se na ostrově vyskytovala v hojném množství a půda rodila optimum potravy pro obživu obyvatelstva. Vesnice, původně složené z malých shluků chatrčí domorodců, se postupně rozrůstaly, a nastávala éra prosperity. Ománský panovník, sultán Sejjid Saíd, nejvýznačnější vůdce Ománu v 19. století, neměl v úmyslu vytvořit obrovské impérium na kontinentě, ale tvrdě pracoval na zajištění totální kontroly a vlivu v největších centrech obchodu podél pobřeží. “Nejsem nic jiného než obchodník,” řekl kdysi jednomu svému francouzskému hostu.
Ale když už docházely fondy, z nichž by bylo možné investovat do stále se rozrůstajících hlavních obchodních snah, pozval Sejjid Saíd na Zanzibar bohaté indické kupce, takzvané “banyány”.
“Banyánové” brzy získali kontrolu nad drahou a často nebezpečnou činností – konvoji s otroky – jež byla nyní spojena především s jedním jménem, bohužel se Zanzibarem. Kromě této hlavní aktivity však “banyánové” investovali mnoho prostředků na ostrově, aby se tu dokonale zajistili. Kolem roku 1860 žilo na ostrově Zanzibar kolem 6000 “banyánů”. Dokonce i dnes přebývá na ostrově silná indická komunita. Její členové žijí v jakési hermeticky uzavřené kolonii, odporujíce kolektivně nadřazenosti islámu, jenž stále dominuje ostrovu.
Také evropští obchodníci byli zváni na Zanzibar. V roce 1837 se Spojené státy americké staly prvním státem, který tu otevřel konzulát, brzy následovaly i konzulát britský (1841), francouzský (1884), portugalský, italský, belgický, německý a rakousko-uherský. Ačkoli se na ostrově sešli lidé mnoha kultur, vliv Islámu vždycky převládal, což se nezměnilo do dnešních dnů.
HLAVNÍ PRODUCENT HŘEBÍČKU
Celé dekády střežily nizozemské kolonie žárlivě svůj monopol v obchodu s kořením. Roku 1834 například, přestože se nizozemské impérium už počalo hroutit, produkce koření v koloniích dávala tisíciprocentní zisk. Byl to Sejjid Saíd, kdo poskytoval “královskou výsadu” ke sklizni hřebíčku. Každý z mnoha jeho synů, konkubín a přátel dostal kus půdy, za účelem pěstování hřebíčku. Jeden z jeho starších synů, Chálib, pojmenoval svoji plantáž Marseille k poctě své adoptivní vlasti, v níž vyrůstal. Okolo roku 1835 se říkalo, že “snadné zisky z produkce hřebíčku vedly k orientaci většiny obyvatelstva na jeho pěstování… Téměř všichni začali vysazovat hřebíček na úkor doposud dominantní kokosové palmy.” A znovu, otroctví se stalo nevyčerpatelným zdrojem snadných pracovních sil. Příjmy z produkce koření strmě stoupaly (i dnes Zanzibar spolu se sousedním ostrovem Pemba poskytuje 90 % světové produkce hřebíčku).
KRUTOST OBCHODU S OTROKY
Jenže konec “zlaté éry” otrokářství se blížil. “Většina lidí je krutá,” tvrdil jednoduše, ale upřímně náčelník jednoho z malých kmenů v Ugandě, který zažil ukrutnosti honů na otroky. “Když jsou silní, vykořisťují slabé. Dobří lidé jsou vždycky slabí. Jsou dobří, protože nejsou dost silní na to, aby byli krutí.”
Protiotrokářské hnutí se zrodilo v Anglii na konci 17. století. Anglie se stala první zemí, jež postavila otroctví mimo zákon. Její iniciativu následovala mohutná kampaň za zákaz otroctví ve všech zemích, praktikujících tento zrůdný obchod. První smlouva, již byl Sejjid Saíd roku 1822 víceméně nucen podepsat, zakazovala obchod s otroky vně sféry jeho vlivu. Britským válečným plavidlům se povolovalo zadržet lodě, podezřelé z přepravy otroků nebo jinak zatažené do ilegálního obchodu. Druhou smlouvu ještě zužující geografický prostor, ve kterém byl tolerován obchod s otroky, podepsali Britové s Ománem roku 1845. Výměnou za tyto ústupky obdržel Sejjid Saíd od britského impéria garance námořní a diplomatické podpory v případě potřeby.
Diplomatické problémy nutily Saída poměrně často cestovat do Maskatu, hlavního města Ománu. Při své poslední návštěvě dokázal sultán předpovědět svůj blížící se konec: “Tuším, že tato cesta bude má poslední. Beru si s sebou svoji rakev, abych si byl jist, že mě smrt nezastihne nepřipraveného.” A skutečně, měsíc poté, co opustil maskatský přístav, zemřel. Jeho loď nedosáhla v té době ještě ani Zanzibar, sultán vydechl naposledy nedaleko Seychelských ostrovů. Definitivní zákaz otroctví pak následoval 17 let po jeho smrti.
Celá zanzibarská ekonomika stála na otroctví. A když Sejjid Saíd začal brát pod hrozbami Britů možnost zákazu otroctví vážně, dočkal se nejvíce nepřátelské reakce právě od zanzibarských arabských a svahilských obchodníků s otroky. Nicméně třetí smlouva byla nakonec podepsána, byť pod hrozbou britské námořní palebné síly. Otroctví tato smlouva definitivně zakázala, a trh s otroky na Zanzibaru ukončil své obchody do 24 hodin.
POSLEDNÍ ZANZIBARSKÁ INVAZE
Ještě dnes je Zanzibar pronásledován duchy své minulosti. Palácová sídla rodin, vytvořivších své bohatství nákupem a prodejem lidských duší, jsou dnes v ruinách, popřípadě k nim nemají daleko. Podobně je na tom i stará ománská pevnost, hinduistický chrám, či nízká podloubí s množstvím butiků, střídaná mešitami všech velikostí. Bývalou koloniální nádheru ohrožuje opuštěnost toho všeho. Nicméně šarm města stále přitahuje tisíce zahraničních turistů, kteří rok co rok zaplavují ostrov.
Každý večer se mladí cestovatelé scházejí na střeše restaurace Africa House, aby obdivovali malebný západ slunce. Ale určitě jen málo z nich si všimne rozvrzaných starých židlí, skřípajících stropních větráků a dalších zbytků toho, čemu se říkalo “starý dobrý” anglický klub v období, kdy byl Zanzibar britským protektorátem (1890-1964).
“Před více než padesáti lety,” vzpomíná jeden z pamětníků, “když už Britové dávno třímali otěže moci, nebál se sultán Chalífa II. ještě vystavovat na odiv své bohatství a moc. Ale po ‚revoluci’ roku 1964, když se k moci dostali místní lidé, sultán ve spěchu odplul na své jachtě do Mombasy.” Nedlouho poté se Zanzibar sjednotil s kontinentální Tanganikou do dnešní Tanzánie. Absolutní moc sultánovu ovšem vystřídal systém jedné strany. Kvůli vnitřní slabosti nové vlády se podstatná změna v celonárodním měřítku dostavovala jen velmi pomalu. Nicméně do 24 hodin po revoluci byla vypuzena komunita indických obchodníků, a mnoho Arabů bylo zabito a okradeno o veškerý majetek. Na Zanzibaru je zajímavé, jak málo hořkosti zbylo z těchto tragických událostí.
Dnešní poklidná atmosféra na Zanzibaru se zdá být ve světle minulosti mimořádná. Daří se zde dobře zmatené různorodosti náboženství, ras, kmenů a profesí v nejstarších místních komunitách. Můžete si koupit jogurt od indického křesťana, jehož předkové pocházejí z bývalé indické portugalské kolonie Goa; skladníci v přístavu mají kůži černou jako uhlí, jež vykládají z lodí; “muezzini” jsou slyšet, jak svolávají věřící do mešit; vůně kadidla z budhistického chrámu se line vzduchem; anglikánský kostel stojící hned vedle bývalého tržiště s otroky se otevírá návštěvníkům. Tolerance a dobrá vůle jsou všudypřítomné.
Novodobá konfrontace mezi národy zapříčiněná náboženským fundamentalismem, starou patologickou nenávistí nebo politickými neshodami, tak častá právě v Africe, se na Zanzibaru neobjevuje. Zelený ostrov se svými slavnými korálovými útesy, se zálivy lemovanými kokosovými palmami a čistými plážemi, je oázou klidu v politicky bouřlivém oceánu. Lehký vánek z oceánu udržuje teplotu přijatelnou na celém ostrově. Rybářské bárky jsou často jediná plavidla viditelná široko daleko. Rytmus každodenního života souzní v harmonii s přílivem a odlivem. Znečištění, přelidněnost, zločinnost či extrémní chudoba prakticky neexistují. Rozbíhají se různé projekty restaurování historického architektonického dědictví financované jak ze zahraničních, tak i z domácích zdrojů. Časy se na Zanzibaru definitivně změnily. Projekty velkých náboženských staveb financované v různých zemích většinou islámskými fundamentalisticky orientovanými státy neměly na Zanzibaru úspěch kromě jiného i proto, že je takřka nemožné koupit nebo si jen najmout sebemenší pozemek s výhledem na moře – vše už skoupili většinou italští zákazníci. V dnešní době se křehká rovnováha různorodých kultur a náboženství Zanzibaru dostává pod tlak. Budou obyvatelé Zanzibaru schopni vyhnout se tomu, pro co dnes existuje v celém třetím světě tolik katastrofálních příkladů, a neztratit svoji vlastní kulturní identitu? Najdou svůj způsob využití potenciálu, který mají k dispozici, bez toho, aby ho postupem času zničili? Existuje historická paměť, s jejíž pomocí se Zanzibařanům daří překonat dědictví neklidné a násilné historie. Bývalý otrokářský stát dokázal přetrhnout staré okovy, a přizpůsobit se demokratické části moderního světa. Věřme, že má před sebou světlou budoucnost.
Obchod s rychlými penězi ruského dálného východu je oblastí podnikání, kde vládne zákon “všichni se navzájem požerte”, a mezi nejvíce prosperující místa v této branži rozhodně patří drsné přístavní město Vladivostok, domov mafiána osobitého stylu a šéfa městského čínského trhu, Sergeje Bachurina. Nemilosrdný, vychytralý a připravený použít síly svých svalů, je Sergej typickým novodobým kovbojským podnikatelem hrabajícím si bohatství v anarchistickém, zchátralém prostředí bývalého Sovětského svazu.
DVA TISÍCE DOLARŮ LEVOU RUKOU
Ještě před několika lety si Sergej skromně vydělával jako obyčejný řidič. Dnes mu ovšem ztráty 2000 US dolarů během jediného víkendu žádné starosti nedělají. Mezitím má však vždy u sebe jako pojistku opakovací brokovnici značky Winchester a obvykle je mu po boku alespoň jeden z jeho osobních strážců.
Sergej finančně prorazil na trhu japonských automobilů. Otevíral zákonná – i ne tak úplně zákonná – zadní vrátka výběruchtivým ruským kupcům k ojetým vozům. Během toho získal vlastnictví pozemků nikomu nepatřícího městského území. Jeden z nich použil na stavbu zmíněného čínského trhu. Když mu vyjde dobrý den, vydělá si Sergej před zdaněním až 1000 dolarů. Jeho příští projekt bude mít za cíl vybudování nového zábavného parku podle vzoru Disneylandu a otevření kasina.
ŠAMPAŇSKÉ, DROGY A PROSTITUTKY
Jako všichni ostatní, jejichž bohatství dalece přesahuje vlastní sny před několika lety, i Sergej se rád vytahuje a vystavuje na obdiv. Jeho oblíbeným stylem je klasická mafiánská směs rychlých aut (při poslední inventuře jich vlastnil pět včetně červeného Pontiacu), šampaňského, drog, prostitutek a hazardních her. Pro zklidnění nervů a regeneraci ztrhaného organismu občas dochází do nemocnice na uklidňující injekce a transfuze. Ve vladivostocké nemocnici se po opici nebo při depresi podrobuje trans fuzi glukózy a vitamínů.
Jeho transformace z pobudy na mocného magnáta však není dokonalá. Se svou ženou a synem stále bydlí v ubohém dvoupokojovém bytě. Když není nic lepšího na práci, ubíjí čas jízdou po okolí města, se stereem na maximum či sledováním videokazet předabovaných filmů s Jean-Claud Van Dammem.
Často spí ve spodním prádle a přikrytý dekou kdekoli, kde se zrovna v pozdních nočních hodinách nachází. Sergej vede skutečně velmi riskantní život a nezdá se, že by se příliš trápil tím, že jeho život by mohl prudce skončit. Ve světě kovbojů ruského Dálného východu jsou hesla zkrátka okamžitou odměnou.
Když se ve středověku objevila kometa, pokládali to lidé za zlé znamení. V období renesance považovali vědci planety za jevy vzniklé v atmosféře, a toz důvodu jejich zvláštního pohybu po obloze. Ta první myšlenka se, předpokládám, stala již pouhou pověrou, a druhou vyvrátili Tycho Brahe a Tadeáš Hájek z Hájku.Ti ze svých měření usoudili, že kometa musí být velmi daleko (dále než Měsíc), a jde tedy o těleso nebeské.
Největší uznání v objevování a výzkumu komet si ale bezesporu vysloužil v 17. století anglický astronom Edmond Halley. V srpnu roku 1682 pozoroval jasnou kometu, a při vybočení její dráhy zjistil, že tu stejnou sledoval v roce 1607 Johannes Kepler. Šlo tedy o těleso obíhající kolem Země v pravidelných intervalech – periodách. Na počest anglického astronoma dostala kometa jeho jméno – “Halleyova”, patrně nejznámější kometa, co se široké veřejnosti týče. Její poslední návrat jsme mohli pozorovat v roce 1986, znovu ji můžeme očekávat až v roce 2061.
Další kometou, která v poslední době zaujala, byla nepochybně “Shomaker-Levy 9”, která skončila svoji pouť v atmosféře Jupitera v červenci minulého roku. Za zmínku samozřejmě stojí i kometa, objevená japonským amatérským astronomem, kometa “Hyakutake”. Zajímavé na ní je, že má také výstřední dráhu jako “Hale-Bopp” a právě díky tomu jsme ji mohli tak výborně pozorovat.
Dráhy planetek a komet.
KDE SE BEROU?
Komety patrně vznikly za raného vývoje sluneční soustavy. Při zážehu termonukleárních reakcí ve Slunci došlo k odvržení části materiálu daleko za dráhy posledních planet, a to do vzdálenosti až 1,5 světelného roku. Zde se pak vytvořilo jakési skladiště kometárních jader. Tento pás – oblak – nese jméno vědce, který se o jeho výzkum nejvíce zasloužil, Holanďana Oorta. “Oortův oblak” obsahuje přibližně jeden bilion kometárních jader s úhrnnou hmotností minimálně stonásobku naší Země, a je považován za hranice Sluneční soustavy.
Zdrojem krátkoperiodických komet (tj. komet s periodou kratší než 200 let) se však zdá být ne “Oortovo mračno”, ale nějaký zdroj podstatně blíže Slunci. Takovým je patrně “Kuiperův pás”, rozkládající se daleko za dráhou Neptuna. V něm se nacházejí nejen jádra komet, ale také planetky či tělesa, která nemůžeme zařadit ani do jedné skupiny.
Čas od času se k naší soustavě přiblíží hvězda, jež způsobí gravitační porušení vazeb kometárních jader v “Oortově mračnu” a několik z nich se vydá na pouť ke Slunci. Takto kometa vzniká. Je-li poté ovlivněna gravitací nějaké, zpravidla velké planety, může se z ní stát kometa periodická, opakovaně se vracející ke svému Slunci. V takovém případě je vlastně odsouzena k “trestu smrti”, neboť při každém svém návratu ztratí ohromné množství materiálu, a to v podobě hornin, prachu, plynů a iontů. Chvost komety je právě tento odvržený materiál, od něhož se odrážejí sluneční paprsky a částice slunečního větru, způsobující luminescenci odvržených iontů. Kometa ovšem může také jen kolem Slunce prolétnout po hyperbolické dráze. Takovou již nikdy více nespatříme.
Život periodické komety závisí především na její hmotnosti a počtu návratů. Řádově se pohybuje kolem statisíce let. Některá kometa ovšem skončí svoji pouť daleko dříve. Například kolizí s planetami – to byl právě případ “Shomaker-Levy 9”, mnohem častěji však i se Sluncem, což dokazují mnohá astronomická pozorování. (K takovému jevu dochází až jedenkrát ročně!) Pro Slunce to ovšem znamená pramálo, asi tak jako hrášek vhozený do stotisícového města…
Mnoho lidí se teď může domnívat, že může-li kometa spadnout do Slunce či na Jupiter, může se střetnout i se Zemí. Tyto skeptiky mohu ujistit, že mají pravdu. Dojde-li k tomu, srovnání hrášek – město bude asi nepoužitelné… Zanechme ale pesimismu. Pravděpodobnost střetu se dá vyjádřit velmi malým číslem se spoustou nul za desetinnou čárkou. Přesto se naši potomci mohou těšit na jeden z návratů komety “Swift-Tuttle” v přespříštím tisíciletí, kdy se tato kometa skutečně se Zemí srazí. Ta doba je však na tolik daleko, že zcela jistě bude možné katastrofě zabránit. Ostatně, takové možnosti máme již dnes.
POHYB ROZSVÍCENÉ “HROUDY”
Představme si kometu, která se uvolnila z gravitační klece “Oortova oblaku” a vydala se na cestu ke Slunci. Má podobu balvanu, nebo spíše velké ledové hroudy s příměsí kamení a hornin. Nevykazuje žádnou aktivitu, má malé albedo (schopnost odrážet světlo), hmotnost řádově několika Zg (Zettagramů), což odpovídá 1018 kg, a jen tak bez překážek si letí. Když je dostatečně blízko Slunce, začne se zahřívat. Led na jejím povrchu roztává a uvolňují se ionizované plyny. Ty vytvářejí kolem komety obal – “koma “. Dalším přibližováním ke Slunci roste také intenzita sluneční energie, která odvane ionty uvolněné z povrchu. Vzniká ohon komety a dochází k jeho luminescenci. Kometa se stále přibližuje a její chvost i koma jsou jasnější a větší.
Zjišťujeme tedy, že komety jsou nejjasnější při největším přiblížení ke Slunci, tedy v “periheliu”. Ze Země je však kometa při průchodu “periheliem” obvykle nepozorovatelná, ač je blízko Země, protože ji Slunce svým svitem přezařuje. Většina komet se pohybuje v tzv. rovině ekliptiky (rovině, ve které přibližně obíhají planety), a pozorovat je tedy můžeme nejlépe a vlastně jedině před východem Slunce nebo těsně po jeho západu. Dost výjimečným úkazem je, když se kometa v rovině ekliptiky nepohybuje, ale její dráha je vůči ekliptice skloněna pod větším úhlem, než je sklon zemské osy. V tom případě můžeme pozorovat část jejího pohybu celou noc. Právě k tomu došlo u komety “Hyakutake” a dojde i u komety “Hale-Bopp”.
K POZOROVÁNÍ STAČÍ VLASTNÍ OČI
Jedná-li se o tak jasné komety, jakými jsou “Halleyova”, “Hyakutake” nebo “Hale-Bopp”, stačí vlastní oči, popřípadě lovecký dalekohled nebo prosté divadelní kukátko.
Kometa se po obloze nepohybuje jako nějaká ohnivá koule, naopak, setrvává na ní i několik měsíců. Je tedy zbytečné sedět někde na poli a čekat, až kolem vás prosviští… Na obloze se jeví jako mlhavý obláček s delším, ještě mlhavějším ohonem. Jen málokdy můžeme pozorovat komety tak, jak je vidíme na fotografiích. Vydržíte-li se dívat déle, jistě se vám ty pravé tvary začnou rýsovat. Velmi dobrá rada je nedívat se na kometu, ale někam blízko ní, a po kometě jen “pošilhávat”.
Laikovi by se mohlo zdát, že kometa je něco velmi vzácného, jenže ročně kolem Slunce proletí desítky komet, které nejsou vůbec a nebo jen velmi špatně viditelné ze Země. To je způsobeno tím, že je jejich dráha vůči Zemi špatně postavena, nebo jsou malé a málo jasné. Jen čas od času se objeví kometa příznivá pro pozorování ze Země.
BUDE “HALE-BOPP” KOMETOU STOLETÍ?
Alan Hale, americký amatérský astronom, který se zabývá vyhledáváním komet, poprvé uspěl. Po čtyřech stech hodinách nahodilého hledání objevil 23. července 1995 svou první kometu. Téhož dne ji nezávisle na Haleovi objevil Thomas Bopp, a to čirou náhodou, při pozorování kulové hvězdokupy (M 70) v souhvězdí Střelce. Kometa dostala označení “1995 01” a jméno “Hale-Bopp”. Dosavadní měření nasvědčují, že bychom se mohli těšit na velmi pěknou jarní podívanou. Kometa bude v té době jasnější než všechny hvězdy a je přirovnávána k velké kometě z roku 1811. Je zatím největším adeptem na “Kometu století”.
“Hale-Bopp” však u nás není poprvé. Kolem Slunce prošla již před třemi tisíci lety. Její dosavadní perioda (doba oběhu) byla asi 2500 let, avšak vzhledem k tomu, že se nedávno přiblížila k Jupiteru, který její dráhu pozměnil, budeme ji moci pozorovat až za čas poněkud delší. V “periheliu”, které nastane 1. března 1997 bude kometa vzdálena od Slunce 140 milionů kilometrů. K Zemi se nejvíce přiblíží 22. března 1997, a to na vzdálenost asi 200 milionů kilometrů. Nejjasnější bude koncem března. V té době bude od Slunce vzdálena něco málo přes 40 úhlových stupňů z pozice pozemského pozorovatele. Pro ty, kteří si udělají čas a vykouknou některou jarní noc na oblohu, přidávám mapku a tabulku pozorovatelnosti této komety.
KDY A JAK JI UVIDÍME? Poprvé se pozorovateli bez přístroje objeví začátkem ledna v souhvězdí Střelce, a to k ránu před svítáním, asi 20 stupňů nad obzorem. Po obloze bude pozvolna stoupat až do konce února do výše bezmála 40 stupňů nad obzor. V té době se bude nacházet v souhvězdí Labutě. Od této doby přestane být objektem druhé poloviny noci a podmínky její večerní viditelnosti se zlepší. Bude vidět po celou noc, bude tedy tzv. “cirkumpolární”. Podmínky viditelnosti se dále budou zlepšovat až do konce dubna. Do té doby vystoupí až 33 stupňů nad obzor. Bude se nacházet v souhvězdí Andromedy – a pro nás v nejlepším pozorovacím období z celého jejího dvou a půl tisíciletého oběhu. Poté se její dráha nasměruje zdánlivě na jih a 20. května se s ní obyvatelé severní polokoule budou muset zase na nějakých pár tisíců let rozloučit…
Příroda pod mořskou hladinou je v lidském podvědomí spojena s romantikou a dobrodružstvím nepoznaného. Je však také nevyzpytatelná a nebezpečná. Potápěč nesmí bezhlavě podlehnout fantastickému prožitku, musí být neustále ve střehu. Například setkání s murénou, jedovatou scorpeanou nebo žahavou medúzou může mít neblahé následky. Mnohem větším nebezpečím jsou ale – jak už to bývá – dobrodruzi…
“RYCHLOKVAŠKY” PUTUJÍ DO CHORVATSKA
Potápění se dnes stalo módní záležitostí. Má však svá pravidla a zákony, jejichž dodržováním se riziko tohoto sportu snižuje na minimum. Ale…
Pro podnikatele s tučným kontem není zatěžko nakoupit drahou výstroj za desítky tisíc korun. Na potápěčský výcvik ovšem nezbývá čas. Načpak nějaký výcvik, když potopit se je na pohled tak jednoduché!
Chorvatsko je pro české potápěče cenově celkem dostupné. Potápěčské “rychlokvašky” tedy putují sem. V zemi, mátožící se z válečného konfliktu, dostane povolení k potápění prakticky každý, a to i bez platného průkazu. “Novopečený potápěč” se zanoří a… zklame. Svojí vlastní vinou – nebyl dostatečně připraven. Nenechme se přitom mýlit dojmem, že tragédie pod vodou je pak jen jeho osobní záležitostí. Díky sebevražednému chování několika takových dobrodruhů klesá kredit všech českých potápěčů. Ještě několik smrtelných neštěstí a může pro ně být Jadran zapovězen. Pro všechny – tedy i pro ty, kteří si to nezaslouží.
Přitom existuje řada odborných kurzů, vedených zkušenými instruktory, kde absolvent obdrží kvalifikaci P* a především nezbytné znalosti všech rizik, specifik a bezpečnostních zásad potápění. Rozhodně nejde o zbytečnou investici…
MUŽI PŘES PALUBU SILVY
Pro skupinu českých potápěčů je každoroční putování na palubě dřevěné Silvy, která brázdí křížem krážem moře v okolí Dalmátských ostrovů, nádherným zážitkem. Kapitán Ivan je příjemný a usměvavý. Musí mít velké zkušenosti. Je třeba přesně vědět, kde je mělčina a kde hlubina, dávat bedlivý pozor, aby se loď nerozbila o skaliska při prudkém závanu větru (z jihu vane yugo, ze severu bora). Loď je Ivanovým majetkem a zásadním zdrojem obživy.
Kotvíme. V davu potápěčů nastává hemžení. Přípravy na ponor, půlhodinové soukání do neoprenových obleků. Adrenalin stoupá. Mám všechno? Jaké to bude? Hlavně nezapomenout nůž a světlo. Rychle ke schůdkům, a už padáme do mořské hlubiny…
S vzrůstající hloubkou se denní světlo odráží a rozptyluje, začínají se nám ztrácet barvy. Postupně je všechno modrošedé. Ve vzdálenosti nad dvacet metrů od hladiny už je potřeba si na život kolem posvítit. Teprve pod kuželem umělého osvětlení se objeví barevné korály, pestré rybky i tvrdé mořské houby. Tiše plaveme kolem skalního převisu a zkoumáme každou skulinu. Třeba zrovna tady je ukryto nějaké překvapení.
NEJLEPŠÍ SUVENÝRY JSOU VZPOMÍNKY!
Smutným faktem je, že rok od roku vzrůstá drancování moří a potápěčský terén je stále chudší. Každý si chce odvézt domů nějaký suvenýr. Právě proto platí zákaz vyzvedávání všech nálezů – živých i neživých – z mořského dna, který se ovšem nedodržuje. Ten, kdo by si chtěl odnést domů například nalezenou amforu a je přitom chycen hlídkou, bude trestně stíhán. Málokdo však odolá a neodnese si alespoň několik mušlí…
Další hrozbou jsou pro moře řeky znečištěné civilizačními splašky. Řeky Neretva a Pád kalí průzračnou vodu. Na mořské hladině je zřetelně vidět rozhraní – špinavý pás podél pobřeží, navazující na průzračnou jadranskou vodu. Letos bylo sice moře zakaleno díky vrtkavému počasí, viditelnost ale přesto dosahovala zhruba dvaceti metrů… To je naprosto nesrovnatelné se sladkou vodou, kde ve větší hloubce není vidět na konec ruky. Potápěčský začátečník, který teprve zjišťuje, co tento sport obnáší, je u vytržení. Zůstat tu tak co nejdéle! Bez zábran se překoná hloubka čtyřiceti metrů. Tady už se ale tkáně nemilosrdně sytí dusíkem. “Kesonka” – potápěčská nemoc je na obzoru, proto rychle kousek výš.
“Jadran je klidné moře, bez nebezpečí,” říká kapitán Ivan.
“Co žraloci?” vyzvídáme.
“Hm, nic moc,” odpovídá.
Mnoho zákeřných druhů tu nežije. Za posledních čtyřicet let se objevilo jen několik vážných případů napadení člověka. Nebezpeční žraloci se tu ale občas přece jen objevují. Například loni chytili rybáři v nedalekém přístavu pořádný exemplář žraloka modravého, který rozhodně příliš mírumilovný není. Hojný je tu ale především žralok zvaný “máčka skvrnitá”. Roztomilý živočich, který o potápěče nejeví valný zájem. Je zajímavý tím, že klade vajíčka na mořské rostliny. Takže vás pod vodou překvapí trsy kožených “krabiček”, ze kterých se časem na svět prodere mrňavý strakatý žralok.
U skalní stěny si můžeme prohlédnout nebojácné langusty, hvězdice, sumky či sumýše a také veliké, i metrové mlže “kyjovky” – uvnitř této “mušle” je ukrytá srdčitá perleťová vrstva.
Den plyne rychle. Navečer se zešeří a po hladině se rozlije rudé slunce. Pak přijde už jen tma. Připravujeme se na noční ponor. Ten má své kouzlo a zvláštní napětí. Zase nastává hemžení a brzy se objeví několik světel po ztemnělém moři. Potápěčských světel. Zase padáme do hlubin… Ocitáme se v hluboké tmě, osvícen je pouze prostor před našimi “lampami”.
Během ponoru jsme potkali průsvitnou medúzu. Vyfotili jsme ji a ona se, zřejmě následkem působení blesku, rozpadla. Malá sépie se před námi zahrabala do písku. Kolem plovoucí rybky ztrnule zírají do kužele umělého světla. V trsech trávy jsou ukryté chobotnice. Jen se k nim přiblížíte, hned vypouštějí svůj “inkoust”, do kterého se snaží zahalit. Chobotnice mají neuvěřitelnou sílu. Přisají se a nerady se pouštějí. Jejich rohovinový zobáček také dokáže uštědřit pořádný štípanec… Najednou nás upoutalo hebké stvoření, které připomínalo spíše ptáka, plachtícího větrem. Byl to plž, přezdívaný “mořský zajíc”. Harmonickým pohybem se po chvíli ledabyle vzdálil do širého moře. Zhasínáme s kamarádem světla. Jsme ponořeni do úplné tmy a zahaleni do naprostého ticha. Když zamáváme prudce rukama před obličejem, najednou vidíme desítky drobných svítivých teček. Je to fosforeskující plankton. Obklopeni nocí cítíme, že potápění je svět ticha, rozvahy, klidu a báječných lidí.
