Po vystudování SUPŠ v Uherském Hradišti Petr Nikl (1960) absolvoval v roce 1987 AVU v Praze. Byl členem umělecké skupiny “Tvrdohlaví” a je členem divadelního sdružení “MEHEDAHA”. Od roku 1987 každoročně samostatně vystavuje. Získání prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1995 mu umožnilo studijní pobyt v Headlands v Kalifornii.Tuhle jsem jel v tramvaji a viděl jsem tě u Vltavy, jak tam něco chytáš.
Atelier v Headlands 1996
Zdálo se mi zajímavé, jak klacek čeří vodu, která pableskuje pod oblouky mostu. Dráždilo mě, že jsem mohl měnit rytmus světelné sítě. Na okamžik. Pak jsem toho nechal a šel házet o kus dál kameny. Jo, a pod tím mostem byla krásná akustika. Mám strašně rád ozvěnu. Setrvačnost pohybu. Když něco hlesneš a ono to samo ještě trvá nezávisle na tobě. Máš pocit, že ses do toho lesa naproti rozpustil. Ta odpověď je ale úplně jiná. Musíš mít ze svých toulek velkou sbírku trofejí…
Jo, nosím si toho hodně domů, ale při slově trofej mi naskakuje husí kůže. Vidět nějakou věc či zvíře jako trofej je vlastně vrchol arogance. Bojím se takhle něco pro sebe zmrazit a stavět to na odiv jako svůj objev či úlovek. Zajímá mě pohyb ve věcech. Nechávám je hrát a ony mne překvapují svou neuchopitelností. Pořád bojuju s vlastními předsudky, vnucenými ze setrvačnosti. A hle, zase setrvačnost, ale tahle je jiná, ta se v odpovědi nezhušťuje, to je pusté opakování. Teď mě napadá pohádka o člověku, lovci, který měl plný zámeček trofejí. Ale mohl to být třeba sběratel obalů od žvýkaček. Chodil kolem nich jako kolem důkazů svého života, a přitom vlastně ony ulovily jeho. Přidával další a viděl, že je to hezké. Že se mu podařilo chytit opravdu ty nejkošatější kousky. Když si je tak znovu prohlížel, jeden z jelenů na něj mrknul. Myslel, že se mu to zdálo, ale vždycky, když šel kolem, ten jelen na něj mrknul. Nakonec lovec ze zámečku utekl, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Chtěl bych být vždycky připraven, že třeba tenhle kámen teď mrkne…
A co třeba sbírky vzpomínek? Nedávno jsem si vzpomněl, jak se mi asi v pěti letech poprvé přisála na lýtko pijavice, ale připadá mi to jako z minulého života. Paměť je asi jediná opravdová sbírka, a je zvláštní, co se s ní časem děje. Jak některá místa blednou a jiná vysvítají. Vyžaduje péči, ale jenom jako zásoba pro “teď”. Čas všechno splavuje a nechává jen ty nejhlubší rýhy. Dělá si místo pro nové. Život se ti jeví při pohledu zpátky jako sbírka výrazných zážitků. Čas a prostor zmizel a už se nedají nasimulovat. Jenomže o kterém zážitku můžeš říct, že je méně významný? Je to plynulý tok, jen momentální děj staví v tu chvíli do světla to a jindy zase ono.
S tím lovcem by to mohlo být i tak, že mu jeleni připomínali chvíle čekání na posedu, východy slunce, vlhkou kůru, vůni mlhy či zvuky datlů. Třeba si myslel, že bez nich by se mu to všechno jenom zdálo. Ale možná je to skutečně takové zdání, které vzniká tím vším kolem, souvislostmi mezi věcmi a ukládá se spíš v mezerách, které jsou nepřenosné. Mám zálibu v prchajícím čase a pořád jsem přitom rozčilený, že mi chybí. Jaký máš vztah ke sportu?
Takový jako ke každé hře. Tváří-li se, že jde o život, je mi k smíchu, ale jde-li opravdu o hru, pak se začnou dít opravdové věci. Někdo se zeptá: “Jak sis zahrál?” A někdo zase: “Vyhrál jsi?” Podobně v divadle: “Tak jsme si docela zahráli.” Nebo: “Dneska jsme JIM to dali…” Cítíš, jak to druhé je k smíchu. Je to zvláštní, že člověk z přirozenosti přeje těm slabším. Vzrušují mě paradoxní souboje, překvapiví hrdinové. Vymýšlím rád plyšové jezdce, měkké rytíře, mazlivé draky, dobrotivé lvy a naopak záludné beránky…Nenávidím ješitnost, svoji nevyjímaje, a vždycky ji budu pokládat za základ agresivity. Je neuvěřitelně absurdní přát určité barvě, klubu či zemi. Přitom stačí drobný odstup a hned je to obrovská zábava. Jenomže v člověku vězí jakýsi vzruch z těch “našich”. Pokaždé jsem se za to styděl a obdivoval ty, kterým bylo fuk, že jsme prohráli. Ve sportu dřímá zlatá žíla kreativity, jenom stačí povolit svaly nebo natrhnout kombinézu. Proto je tak krásný pád krasobruslaře nebo třeba ztráta hokejky. Loni jsi získal Chalupeckého cenu, udělovanou každoročně výtvarnému umělci mladšímu pětatřiceti let. Díky této ceně jsi mohl pobývat čtvrt roku v Americe, v Headlands u San Francisca. Jak sis to prožil?
Vrátil jsem se před měsícem a ještě jsem trochu vychýlen. Tady mám clonu, zasklený pohled. Běží mi před očima pořád nějaký film toho co mě čeká nebo co se událo. Tam přijedeš, a jsi v tom. Nemůžeš nic nikam zařazovat, protože to neznáš. Jenom tak němě hledíš. V Headlands jsem měl možnost tři měsíce pozorovat ptáky z ateliéru na pobřeží, jak krouží nad svým ostrovem v Tichém oceánu. Ani nevím, s jakým výsledkem. Před tou dýchající hmotou vody cítíš jakési prvotní pocity a chceš-li o tom mluvit, koktáš jen úlomky. Moře tam v chuchvalcích vyvrhává podivnou hadicovitou řasu. Vypadá jako zbytky chobotnic. Sbíral jsem tříšť naplavenin, nosil je do ateliéru a hrál si s nimi stínové divadlo. Zatemnil jsem, abych si ten rajský pohled z okna neomrzel, a přenesl odraz hladiny na zeď. Tři malé dírky mi promítaly kameru obskuru. Byly to takové sluneční hodiny hrál jsem podle slunce. Stavěl jsem mu do cesty lupy a lámal jeho paprsky. To mě zrovna teď baví nejvíc. Živé promítání iluze ve skutečném čase. Venku šuměly vlny a na zdi se vzhůru nohama rozbíjely o pobřeží. Hodiny jsem u toho vydržel. Byl jsem uvnitř a slunce stále měnilo mihotavý obraz. Večer zapadalo vzhůru do moře. Při každém vyběhnutí ven a dovnitř jsem cítil úžasný zlom z iluze do reality, a naopak. To je známé, že nejvíc vnímáš při zlomu. Když jsem tam hrál poprvé lidem, byla mlha, takže neviděl nikdo nic. Měl jsi i mimo Headlands nějaké aktivity?
Měl jsem čtyři představení v New Yorku a pět ve Vermontu. Vždycky se mnou hráli přátelé, které jsem poznal na místě. Protože se nedomluvím, musel jsem jim pantomimicky naznačit, že se nebudeme na ničem moc domlouvat, jelikož budeme improvizovat. Pouze jsem ukázal, kde co je, na víc ostatně nebyl čas, a už se hrálo. Myslím, že je to bavilo, protože se hlásili znovu. New York je jedna bobtnající změť, ale velmi příjemná. Ve Vermontu jsem byl na farmě Petera Schumanna a jeho divadla Chleba a loutek. Bylo to jako ve snu. Žil jsem měsíc mezi lidmi, kteří si sami pěstují zeleninu, pečou chleba a stáčí sirup z javorů. Mají svůj orchestr, ovce a autobus. Vytvářejí obrovské papírové masky a hrají divadlo v přírodě. Jednou v roce připraví “Cirkus”, dvoudenní festival na přilehlých pozemcích. Vždycky se sjede třicet pět tisíc lidí, ačkoli to nikde nepropagují. Veškerá organizace se valí samospádem euforie. Co chceš dělat teď? Malovat Indiány.
Píše se rok 1906. Do Vídně přijíždí na návštěvu z Lince, kam se předtím přestěhovali z Braunau na Innu jeho rodiče, sedmnáctiletý mladík. Jeho jméno: ADOLF HITLER.. . . . . Vídeň mladého Hitlera fascinovala. Téměř denně píše do Lince pohlednici svému příteli Augustu Kubizkovi. Nadšeně líčí návštěvu opery, Wagnerovu hudbu. Vrací se však brzy do Lince, kde se mu stýská po širokých vídeňských ulicích, nádherných stavbách, přeplněných výkladních skříních. A tak se do města na Dunaji znovu vydává o rok později v září 1907. Žije v malé, deset čtverečních metrů velké komůrce ve Stumpergasse 31, poblíž Mariahilferstrasse, z tisícovky rakouských korun, které mu zanechala jeho matka, zemřelá v prosinci na rakovinu prsou.
Mladý Adolf, který je přesvědčen, že má nadání budoucího významného malíře, se přihlašuje ke zkouškám na vídeňskou Akademii výtvarných umění ale neuspěje. Není to však jediná osudová rána, kterou utrpěl. Dochází mu matčino dědictví, brzy je bez prostředků. Živí se klepáním koberců a různými pochůzkami, bydlí v malé, tmavé komůrce. Ve volných chvílích a těch má nezaměstnanýHitler dost navštěvuje schůze a demonstrace nejrůznějších politických stran. Především dva rakouští politici mu učarovali: ultrapravicový nacionalista, rytíř Georg von Schönerer a vídeňský starosta, křesťanský sociál Karl Lueger. Oba vystupovali ostře antisemitsky. Von Schönerer z ryzího rasismu, Luegerův antisemitismus byl nábožensky zabarven. U Luegra slyšel Hitler poprvé slova, že bude-li třeba, bude muset být židovský národ vyhuben. Mladý Hitler čte s nadšením časopis “Ostara”, který vydává ultrapravicový extremista Guido von List. Ten je přesvědčen, že vlast Germánů je severní pól. Odtud pak ovládnou celý svět. Von List a jeho žák Jörg Lanz von Leibenfels přicházejí s učením o germánské panské rase a za symbol árijských Germánů používají hákový kříž. V roce 1908 začíná Hitler navštěvovat shromáždění sociálních demokratů. Od roku 1911 čte pravidelně také jejich tiskový orgán “Arbeiter Zeitung”. Je nadšen pevnou organizací strany, odmítá však jejich internacionalismus. To ve Vídni, (i tehdy se dvěma miliony obyvatel) šestém největším městě světa, nepřekvapuje. Bují zde prudký nacionalismus, který se projevuje i v diskusích v Říšské radě, v parlamentu. Zde se Hitler zúčastnil 5. července jako posluchač také diskuse o cikánské otázce. Poslanec nacionalista Karl Ira požaduje, aby se pro snadnější registraci vypalovala všem cikánům na ruce čísla. Zvrhlý návrh, který o léta později praktikovali nacisté ve svých koncentračních táborech. Hitler se seznamuje také s ostrou kritikou tzv. “čechizace Vídně”. O léta později, když odsuzuje parlamentarismus jako neplodný systém, tvrdí, že k jeho odporu přispěla také obstrukce malé skupiny českých národně-socialistických poslanců v Říšské radě, i to, že mnozí z nich byli často na řečnickém pódiu opilí. Jedině název strany se mu již tehdy líbil: Národní socialisté. . . . . . Adolf Hitler, který je mezitím bez prostředků, přespává (dokud to dovoluje počasí) na lavičkách v parcích nebo v průchodech domů. Žadoní o peníze u své staré tety, která bydlí ve vesnici nedaleko českých hranic, i u svých dvou sester v Linci. Ale ty se k němu nechtějí znát. Podle nich je lenoch, budižkničemu, člověk neschopný stálé práce. Později, když přichází mrazivá zima roku 1912 (poté, když už ho mezi sebe nechtějí přijmout ani obyvatelé mužského chudobince v Meidlingu) nachází bydliště v Domově bezdomovců mužů ve čtvrti Birigittenau, který udržuje bohatá židovská rodina Rothschildů. K oněm bezútěšným vídeňským rokům chudoby a hladu se později Hitler nikdy nechtěl hlásit. Ve své knize “Mein Kampf” tvrdil, že ve Vídni pracoval jako zednický pomocný dělník. Lež. Jak dokazuje Brigitte Hamannová, Hitler nebyl schopný soustavně někde pracovat. Tři měsíce před svým definitivním odchodem z Vídně, v únoru 1913, se Hitler seznamuje v Domově bezdomovců s drogistickým učněm Rudolfem Häuslerem ze Sieveringu. Ten zve Hitlera často ke svým rodičům. Tam poznává tehdy čtyřiadvacetiletý Hitler také svoji první lásku, sedmnáctiletou Emílii Häuslerovou. Do jejího památníku namaloval pozoruhodnou kresbičku: germánského bojovníka se štítem, mečem a oštěpem, stojícího před košatým dubem. Brzy však přiměl nestálý Hitler Häuslera, aby s ním opustil Vídeň. Dne 25. května 1913 odjíždějí vlakem z vídeňského Západního nádraží do Mnichova. Vídeňská učednická léta diktátora končí.
Všechna tato zajímavá fakta přinesla ve své knize Brigitte Hamannová, známá i českým čtenářům svou prací o rodu Habsburků. Kniha “Hitlerova Vídeň učební roky jednoho diktátora” odhaluje však jednu doposud naprosto neznámou skutečnost. Za svého několikaletého pobytu ve Vídni se mladý Adolf Hitler nikdy neprojevoval jako antisemita. Spíše naopak. Mladý Hitler chová obdiv a vděk k židovskému lékaři Blochovi, který léčil jeho matku, když onemocněla rakovinou. V roce 1938, po připojení Rakouska k Německu, mu dokonce umožňuje bezpečný odjezd z Říše. Již v roce 1908, kdy byl požadován odchod židovského dirigenta a skladatele Gustava Mahlera z vídeňské opery pro jeho pojetí Wagnerových oper, Hitler Mahlera horlivě hájí a vysoce vyzvedává i jiné židovské skladatele, jako Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Jacquese Offenbacha. Především Mahlerovo pojetí Wagnerovy opery “Rienzi” Hitlerova nejoblíbenějšího Wagnerova díla ho fascinuje. Aktivně pak dokonce podporuje požadavek, aby byl ve Vídni postaven pomník Heinricha Heineho. Také později se mladý Hitler stýká převážně se židovskými spoluobčany. Poté, co se pokouší živit prodejem akvarelů vídeňských pamětihodností, jsou to židovští obchodníci a sklenáři, s nimiž je Hitler v kontaktu. Po letech, kdy je Hitler již “vůdcem” Třetí říše, jsou funkcionáři nacistické strany, kteří se snaží získat všechny tehdejší Hitlerovy kresby, zděšeni zjištěním, že se tato díla nacházejí z valné části v majetku židovských občanů. Také v Domově bezdomovců se Hitler stýká ponejvíce se židovskými spolubydlícími. Brigitte Hamannová to dokládá vídeňskými přihláškami k pobytu, kde u jmen osob, které Hitler označuje za své přátele, je téměř vždy uváděno židovské náboženství. Kdy došlo k onomu velkému zlomu Adolfa Hitlera v antisemitu nejhrubšího zrna, nedovede Hamannová jak sama přiznává vysvětlit. Ve Vídni to však, jak říká, rozhodně nebylo. Po skončení první světové války, v roce 1919, kdy Hitler vystupuje na schůzkách nacionalistů v Mnichově, jsou však Židé již jeho úhlavními nepřáteli. Podle Hamannové mají tedy historici pokud jde o Adolfa Hitlera ještě jednu velkou úlohu. Nalézt zdroj příčin jeho přerodu v zuřivého antisemitu. Tím totiž ve Vídni přes obdiv k von Schönererovi a Luegerovi ještě nebyl.
Pouhých pět stupňů pod rovníkem se rozkládá skupina malebných ostrovů a ostrůvků, omývaných vlnami Indického oceánu. Místo, které zůstávalo po dlouhé věky lidskému oku utajeno. Teprve začátkem 17. století poprvé vstoupila noha Evropana do tohoto člověkem netknutého souostroví.
Seychely
Přestože byly Seychelské ostrovy objeveny relativně pozdě, dávaly o své existenci vědět již dávno předtím. Na pobřežích Indie, Ceylonu, Malediv a Indonésie nacházeli místní obyvatelé po mnoho let obrovské kokosové ořechy, jejichž původ si vysvětlovali různými způsoby. Jedni se domnívali, že dozrávají v korunách palem rostoucích na mořském dně. Jiní předpokládali, že palmy plodící zvláštní ořechy rostou na ostrovech, které zmizí v moři okamžitě, když se přiblíží lidská bytost. Pesimisté tvrdili, že objev palmy člověk nepřežije. FRANCOUZSKÁ DRŽAVA
Když francouzský kapitán Lazare Picault vystoupil 19. listopadu 1742 poprvé na břehy Seychelských ostrovů, ani nezahynul, ani jej nepohltilo moře. Nebyl sice úplně prvním člověkem, který se nohou dotkl tohoto kousku země uprostřed oceánu, ale teprve s ním se souostroví dostalo do širšího povědomí lidstva. Do té doby se zde objevili snad jen arabští mořeplavci (soudě podle nalezených hrobů ze 7. století), piráti, portugalští objevitelé, roku 1609 tu zakotvila také loď britské Východoindické společnosti. Nikdo však těmto ostrovům nevěnoval zvláštní pozornost. Když o dva roky později vyslal mauricijský guvernér Mahé de la Bourdonnais kapitána Picaulta opět k seychelským břehům, prohlásili Francouzi toto souostroví za svou državu. Kapitán pojmenoval největší z ostrovů podle guvernéra Mahé. Celé souostroví se od roku 1756 nazývá Seychely, na počest Moreau de Séchelles, ministra financí Ludvíka XV. PŘÍBĚH NECUDNÉHO OŘECHU
Teprve v roce 1756, během jedné z dalších francouzských expedic vyslaných z ostrova Mauritius, objevil inženýr Barré palmu mořského kokosu na Palmovém ostrově (dnes Praslin). Ještě mnoho let však trvalo, než byla tato legendami opředená rostlina popsána. Dnes víme mimo jiné to, že palma “coco de mer” roste samčí a samičí (mateřská). Kokosy ve tvaru ženského klína rostou na stromech mateřských, zatímco samčí poznávací znak, jakýsi “pendrek” posetý mnoha malými kvítky, je opravdu výmluvný a nezaměnitelný. Podle lidových bajek dochází v noci za úplňku k tajemným milostným obřadům mezi samčí a samičí palmou. Nikdo to však nemůže podpořit vlastním svědectvím, neboť každý nepovolaný svědek údajně vždy zkamení. Snad proto je také mnoho lidí přesvědčeno, že mořský kokos je vysoce účinné afrodisiakum. Dříve se však věřilo spíše v jeho léčivé účinky: například ten, kdo se napije z poháru vyrobeného ze skořápky ořechu, bude chráněn před různými nemocemi a mnohými jedy. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč v zemích, kde mořské proudy ořech vyplavovaly, platil trest smrti za neodevzdání jeho nálezu králi.Pro důkaz ceny zvláštního ořechu ostatně nemusíme tak daleko. Císař Rudolf II. za něj nabízel celé čtyři tisíce zlaťáků. Po dlouhém vyjednávání se mu nakonec podařilo mořský kokos do své sbírky získat. Nechal si z něj vyrobit pohár, který dlouhou dobu uchovával na Pražském hradě. (Později byl ořechový pohár přemístěn do Vídně.) Jiní panovníci nabízeli za vzácný ořech dokonce celé lodní náklady. Ti prudérnější jej pak osekávali nebo půlili, aby potlačili jeho vnadné tvary…
Dnes se tento přírodní unikát (vahou přes dvacet kilogramů nejtěžší semeno v celé rostlinné říši) cení na 400 rupií (asi 2000 Kč).
STROM POZNÁNÍ Na Seychelských ostrovech se bez problémů domluvíte anglicky a francouzsky, a to se všemi od dětí až po stařečky. Národním jazykem je ovšem kreolština, což je v podstatě “zdeformovaná” francouzština. Místní obyvatelé jsou potomci otroků (svobodných od roku 1835), dovezených z okolních zemí a jiných kontinentů. Jsou mezi sebou dokonale rasově promíšeni a říkají si “kreolové”. Nejblíže spřízněni se cítí být s obyvateli Karibských ostrovů. Za znalost angličtiny a francouzštiny vděčí především své historii, v současné době se oběma jazykům učí děti již od první třídy.
Do anglických rukou přešly Seychely po dlouhém přetahování na přelomu 18. a 19. století definitivně 21. dubna 1811. Francouzská kultura a francouzština přesto zůstaly dominantní.
granitové skály
V roce 1881 připlul na Seychely velký mezinárodní dobrodruh generál Charles Gordon, přezdívaný “Gordon Paša”, provázený pověstí slavného vítěze od súdánského Chartúmu, odvážného objevitele a vybraného gentlemana. Jeho nepokojné povaze pramálo vyhovoval poklidný život britského administrátora na Mauritiu, proto se záhy vydal na plavbu po okolí. Tvar dvojitého ořechu jej natolik zaujal, že jej navrhl do státního znaku ostrovů. Navíc vydal romantickou studii, v níž se pokoušel dokázat, že právě zde ležela biblická zahrada Eden. Bájné čtyři přítoky lokalizoval jako Eufrat, Tigrid, Nil a Jordán. Ve tvaru kokosu nachází srdce místo ušlechtilých citů, stejně tak v něm vidí ženský klín místo lidské žádostivosti. Pro názornost doplnil do znaku hada, obtočeného kolem palmy (státní znak s mírnou úpravou vydržel až do dnešních dnů, zatímco citace o tropickém ráji se zmocnily četné cestovní kanceláře). V roce 1903 se ostrovy staly královskou kolonií řízenou z Londýna. V pozdějších letech využívali Angličané toto místo jako “pětihvězdičkové” vězení, především pro politické vězně. Byli tu drženi sultáni a králové, kteří nahlodávali systém Britské koruny. Mezi nejznámější z nich patří například kyperský arcibiskup Makarios. SEYCHELSKÁ NEJ
O Seychelských ostrovech se tvrdí, že jsou opravdovým rájem na Zemi. A skutečně nejde jen o reklamní slogan cestovních kanceláří. Přírodní krásy tu zůstaly maximálně zachované až dodnes. Vyskytují se zde živočichové, kteří nežijí nikde jinde například největší suchozemská želva na světě, “ovocný netopýr” kaloň seychelský, a především několik druhů ptactva, z nichž obzvlášť pozoruhodný a velmi vzácný je černý papoušek. Nesmírně bohatý je i podmořský život. Korály v těchto místech rostou nejrychleji na světě, což svědčí o naprosté čistotě životního prostředí. Mezi nimi v klidu proplouvají různobarevné rybky všech velikostí, kterým vůbec nevadí, když se mezi nimi objevíte třeba právě vy. Nechybí tu ani žraloci a barakudy, drží se však na vnější straně korálových útesů a na člověka neútočí. “Mají tady tolik ryb, že je lidé nezajímají,” vysvětluje s úsměvem Lisa.
Lisa žije v malém domku na bělostné pláži mezi palmami. Většinou je sama se svými dvěma chlapci, jen občas tu přespí i jejich otec. S Lisou nejsou oddáni, což není v tomto kraji žádnou zvláštností. Oficiální svazek tu není příliš populární, i když převládajícím náboženským vyznáním je zde katolická víra a kostely bývají o nedělích hojně navštěvovány. Stále více se však ostrovy stávají cílem svatebních cest a místem sňatku těch, kteří na to mají.
TŘI OSTROVY Na všech sto patnácti ostrovech najdete celkem pouhé čtyři tisíce lůžek pro turisty. Může se to zdát málo. Vždyť cestovní ruch je hlavní a nejdůležitější zdroj příjmů do státní pokladny. Důvod je však prostý. Scheychelané chtějí uchovat svůj největší poklad. Panenská krajina, bělostné pláže lemované černými granitovými skalami a spousta dalších přírodních skvostů jistě stojí za to, aby byl počet turistů vyvážen prostředky vynaloženými na zdejší pobyt.
Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější tři ostrovy patří Mahé, Praslin a La Digue. Každý z nich je něčím pozoruhodný. Mahé je z nich rozlohou sedmadvacet krát osm kilometrů největší. V severní části ostrova se pod majestátnou horou Morne Seychellois rozkládá hlavní město Victoria, počtem obyvatel (25 000) nejmenší metropole na světě.
Ostrov Praslin ukrývá v pralese zvaném Májové údolí již zmíněné kokosové palmy. Některé z nich jsou staré až osm set let. Je působivé prodírat se pod jejich obrovskými listy, prosvícenými rovníkovým sluncem. A “necudné” kokosy se pod tím vším nádherně vyjímají… La Digue je čtvrtým největším seychelským ostrovem, mnohými zároveň považovaným za nejkrásnější. Právě tady se rozkládají mnohé okouzlující pláže s bílým pískem a kontrastujícími skalami obdivuhodných tvarů. Není divu, že právě toto místo si filmaři vybrali pro natáčení Robinsona Crusoe a erotické fantazie Emanuella. JAKO OD HITCHCOKA
Vyjmenovat a popsat všechny seychelské ostrovy by bylo nekonečné. Ale pominout právě Cousin by byl hřích. Přestože je tento ostrůvek vzdálený jen pár set metrů od ostrova Praslin, octnete se najednou v jiném světě. Na každém stromě a na každé větvi najdete hned několik ptačích hnízd. Něco jako přelidněné město, jen plné ptáků. Poletují tu v tak obrovském množství, že si připadáte jako ve scéně z hororu Alfreda Hitchcoka. Nejsou vůbec plaší, lidé je příliš nevzrušují. Na to, že je sem denně přijíždí pozorovat skupinka turistů, si už patrně zvykli… Důležitým faktem je, že se na ostrově nevyskytují hadi ani krysy proto mohou ptáci bezpečně hnízdit i na zemi u kmenu stromu a vychovávat v klidu svá mláďata. Respektive své mládě, protože tito tropičtí ptáci snášejí jen jedno vejce ročně. Je pochopitelné, že kdyby se na ostrůvku had nebo krysa objevili, hrozilo by tomuto druhu opeřence vyhubení. Jedinými zde žijícími plazy jsou ještěrky. Ty větší se podobají malinkým krokodýlům. Na ostrově Cousin, který byl v roce 1968 vyhlášen ptačí rezervací, žije pouze jedna rodina, jejíž členové se tu o všechno s láskou starají.
Nemáte tady nějakou mapku města?” ptám se v turistické informační kanceláři přímo v areálu autobusového nádraží historického městečka Ouro Preto. Vytáhlý mladík za přepážkou mě příjemně překvapuje. “Jistě pane,” odvětil s úsměvem a zpod pultu vylovil kreslenou mapu s vyznačením historických míst i turistických zajímavostí. “Je to zdarma,” dodal jako samozřejmost. Ve většině případů to tak v Brazílii nefungovalo. Zaškrtal propiskou několik významných míst. “Sem se běžte určitě podívat. Nebudete litovat. Jen tak mimochodem. Jak dlouho tu hodláte zůstat? Máte zajištěné ubytování?” chrlil to ze sebe jako automat. “Pár dní. Nemám. Možná. Laciný penzionek bych bral.” Kusými slovy jsem zastavil proud jeho výřečnosti. Zakroužil tužkou po mapě. “Zkuste to tady. Určitě tam budou volné pokoje.”
Ouro Preto
Ouro Preto je nejhezčí město, jaké jsem v Brazílii na vlastní oči viděl. Silnice vedla kopcovitou krajinou a postupně jsme se vyšplhali až přes 1000 m n. m. Vrcholky kopců byly zahaleny v mracích a neustále drobně pršelo. První čím mě město překvapilo bylo to, že vypadalo jako větší vesnice. Sem tam kostel na kopečku, domky rozhozené po strmých stráních a kočičími hlavami dlážděné ulice. Ouro Preto, které má i dnes pouhých 40 000 obyvatel, bylo až do roku 1897 hlavním městem státu Minas Gerais. Jeho slavná historie se však počala odvíjet už koncem 17. století.
ZLATÁ HOREČKA Vznikla podobně jako všechny ostatní před ní i po ní. Poprvé bylo zlato nalezeno v místě nyní pojmenovaném Sabará v roce 1695 asi 100 km severozápadně od Ouro Preto. O několik let později se dobrodruh jménem Antonio Dias zakempoval pod horou nazvanou místními indiány Itacolomí. Začal rýžovat v okolních potocích, až narazil na železnou rudu promíchanou se zlatem. Velmi rychle to vešlo ve známost a během několika měsíců davy zlatokopů, dobrodruhů i blouznivců zaplavily přilehlou oblast. Přišlo jich příliš mnoho a bez dostatečných zásob potravin. V roce 1700 tu vypukl hladomor a podle legendy zde lidé umírali hladem s valouny zlata v rukách. PAULISTA BANDEIRANTES
Každých několik měsíců podnikaly skupiny lidí expediční výpravy do ještě neprozkoumaných oblastí Brazílie. Pro svou identifikaci nosily sebou “bandeira” tj. různé prapory a standarty. A jelikož vyrážely na objevné cesty většinou ze správního střediska Sao Paulo, dostaly podle toho svou přezdívku. Většinou se jednalo o vyložené dobrodruhy, něco jako brazilská verze španělských “conquistadores”. Žádná z těchto skupin nikdy necestovala bez kněze, protože to byli věrní katolíci a podporovali je jezuité i františkáni. Na svých výpravách si ovšem nebrali žádné servítky a pokud přišli do styku s indiány, bez ostychu je povraždili. Jejich výpravy často trvaly celé roky a Brazílie jim vděčí za posunutí svých hranic až k Andám, prozkoumání vodních systémů řek Amazonky, Paraná a Urugvay. V polovině 18. století především díky Paulistům Brazílie těžila značné množství zlata, kterým mohla podporovat portugalskou korunu.
GUERRA DAS EMBOABAS Jestliže počáteční roky byly pro Ouro Preto obtížné, o desítku let později se staly ještě horšími. V roce 1707 vypukla válka mezi Portugalci a Paulista bandeirantes, kteří odporovali pokusům krále ovládnout tuto oblast. Válka trvala dva roky a byla nesmírně brutální s častými přepady a masakry na obou stranách. Ouro Preto byly královská základna a portugalským jednotkám se podařilo vytlačit Paulisty až k Sao Joao Del Rey, kde je konečně na hlavu porazily. Ouro Preto bylo v té době jakýmsi neoficiální hlavním zlatým městem státu. Skutečného zmocnění se mu dostalo však až v roce 1823. INCONFIDENCIA MINEIRA
Ještě pro jednu událost se stalo Ouro Preto nejslavnějším městem Brazílie. Byl to první pokus Brazílie odtrhnout se od Portugalska. Dvanáct prominentních občanů, inspirovaných francouzskou revolucí a nespokojených s těžkými daněmi, které na ně Portugalsko uvalilo se rozhodlo v roce 1789 zorganizovat povstání. Do jejich čela se postavil Joaquim José da Silva Xavier, kterému nikdo neřekl jinak než “Tirandetes” Trhač zubů. Spiknutí však skončilo fiaskem. Všichni byli zrazeni a zatčeni. Organizátoři byli odsouzeni k trestu smrti pověšením. Portugalská vláda si však uvědomila, že by tímto činem proti sobě popudila obyvatele státu, jehož daně jí držely při životě. Změnila tedy trest smrti na vyhnanství v Angole a Mosambiku. Naneštěstí doručitel tohoto změněného rozsudku přijel o dva dny později. “Tirandetes”, který byl v pořadí určen jako první k popravě, byl již pověšen. Nyní náměstí, na kterém skončil svůj život, nese jeho jméno.
Brazílie získala svou nezávislost až v roce 1822.
ALEIJADINHO Poměrně málo se ví o jeho životě. Ale v muzeu, které nese jeho jméno, visí jeho portrét. Míšenec, tvář prudkého vzezření, orlího nosu, nějak tak vypadají lidé, kterým říkají Brazilci “pardo”. Ruce jsou ukryty pod kabátem. Zdá se to jako bezvýznamný detail, do té doby než si uvědomíte, že jeden z nejslavnějších barokních sochařů slavil největší umělecké úspěchy i poté, co onemocněl leprou.
Antonio Francisco Lisboa, jak zní jeho rodné jméno, se narodil v Ouro Preto roku 1738. Jeho otec byl portugalský řemeslník a jeho matka pravděpodobně otrokyně. V Ouro Preto prožil také většinu svého života. Už jako mladík velikého talentu si zařídil řemeslnickou dílnu, kde zaměstnával své učedníky. Pracoval se dřevem i s kamenem. Sochal realistické lidské bytosti, ale nebál se ani abstraktních motivů. Koncem 70. let se jeho život rapidně změnil. Začal trpět těžkou nemocí, malomocenstvím. Postupně ztratil prsty na rukou, palce u nohou a nakonec nebyl schopen používat ani nohy. Přestal vycházet ven a vyhýbal se lidem. Navzdory své nemoci se o to víc věnoval své práci. Jeho učedníci ho po dílně posunovali na vozíku. K rukám mu přivázali kladivo a dláto. V takovémto stavu dokázal v letech 1796 až 1806 vysochat své mistrovské dílo. Dvanáct apoštolů v nadživotní velikosti a čtyřiašedesát pašijových figur v životní velikosti, umístěných v kostele Bon Jesus de Matozinhos ve městě Congonhas. Teprve na sklonku života ho donutila nastupující slepota skončit s prací. Zemřel jako poustevník v chatrči na okraji Ouro Preto 18. listopadu 1814. Je pochován v prostém hrobě u Nossa Senhora da Conceicao, kostela, který celý život navštěvoval. Aleijadinhovo dílo by bylo pozoruhodné, i kdyby byl naprosto zdráv. V jeho případě se však jedná téměř o zázrak. Většina jeho práce je v Ouro Preto, ale další díla jsou rozmístěna v Sabará, Sao Joao Del Rey, Congonhas a Marianě. Jeho syrová psychická houževnatost a neporovnatelná obratnost dávají jeho dílům nadpřirozenou sílu. KOSTÝMY PROŠLÝCH STOLETÍ
Třetí den je neděle. Jako naschvál se po dvou dnech mrholení a slejváků roztrhala obloha a sluneční paprsky ozářily barevné fasády domů. Město jako by rozkvetlo do nové krásy. Toulám se bez cíle sem a tam. Den bude dlouhý. Už bůhví po kolikáté procházím po důvěrně známém náměstí Tirandetes, Oblýskané dlažební kostky pamatují dávné, zašlé časy. V ulicích tohoto městečka kráčela poslední tři století brazilská historie. Kolik slavných lidí tu prožilo nebo ukončilo své životy. U kostela Sao Francisco de Assis mě upoutá skupinka mladých dívek oděná v kostýmech prošlých století. Jedna byla bílá, druhá míšenka a ta třetí černoška. Sešly se tu, jako by symbolizovaly brazilskou strukturu obyvatelstva.
“Proč chodíte takhle oblečené? Máte pro to nějaký zvláštní důvod? Je snad dneska svátek?” zasypávám je všetečnými otázkami. Ony se jen uculují a chichotají. Pak se jedna z nich osmělí. “My tady pracujeme. Oblékneme se do kostýmů a lákáme turisty, aby se v podobných nechali vyfotit. Támhle v tom domě je fotoatelier,” natáhne ruku a ukáže na budovu na rohu křivolaké ulice.
“Neměl byste zájem také o jeden snímeček?” kuji železo, dokud je žhavé. “Máme kostýmy i pro pány,” dodá a kouzelně se usměje.
“Né, mnohé díky. Já bych si rád vyfotil vás, jestli proti tomu nemáte námitek.” “No problemo, senhor. Klidně si nás foťte. Tady to dělá spousta lidí.” Mačkal jsem spoušť a děvčata pózovala bez zbytečného upejpání, jak byla zvyklá ze své profese. Pak ještě úsměv a poslední zamávání a Ouro Preto se i pro mně stalo historií.
Stejně jako notorický alkoholik prahne po plné láhvi a narkoman po nové dávce, tisíce rybářů čekají každoročně na zahájení rybářské sezóny. Většina českých rybářů obchází v zimních měsících obchody s rybářskými potřebami, aby alespoň částečně zchladila svou takřka manickou touhu “být zase u vody”.
Pravdou je, že množství sportovních rybářů roste, obhospodařování našich sportovních revírů zaostává a úlovky na tuzemských vodách nebývají vždy nejlepší. Naštěstí v dnešní době otevřeného světa stačí zajít do některé ze specializovaných cestovních kanceláří, případně nahlédnout do rybářských stránek Internetu a inspirace je na světě. Proč zůstávat doma a tísnit se na březích přehrad s desítkami jiných rybářů, stačí vzít auto, objednat letenku nebo zakoupit autobusový zájezd norské fjordy, švédská jezera a řeky, finské šéry, Mazurská jezera, delta Dunaje, Aljaška, Kanada, Mexiko, Kanárské ostrovy, Keňa tato a mnohá další místa jsou snadno dosažitelným cílem pro rybáře z celého světa, Českou republiku nevyjímaje. Nahlédněme tedy alespoň do některých z nejatraktivnějších rybářských oblastí, kam se soustředí pozornost rybářů světoběžníků.
KAZACHSTÁN DELTA ŘEKY URAL “…Když jsme poprvé nahodili nástrahy, poznamenal můj přítel Herman, že bude spokojen i se dvěma nebo třemi slušnými jesetery. Já odpověděl, že i jedna stokilová beluga (vyza velká) by mi stačila. Dohromady jsme za týden ulovili třicet belug a to jsme nepatřili mezi nejlepší! Dobrá třetina našich úlovků měřila 2,3 až 2,6 metru. Menší ryby jsme ani nevytahovali do lodi a šetřili si síly na větší kusy.
Má rekordní beluga vážila 240 kg. Ještě nikdy jsem nic podobného nezažil. Je neuvěřitelné, že se setkáte s takovým množstvím ryb, tak velkých a tak silných. Když jsem jednoho odpoledne pustil svou čtvrtou belugu, chtěl jsem po dvaceti minutách opět nahodit, ale nešlo to. ̧Vzdávám to, už nemám sílu,? řekl jsem tenkrát zcela vyčerpán. Kamarád mne přesvědčil, abych chytal dál. Po vylovení další ryby jsem již jen tupě zíral do prázdna. Ruce se mi klepaly, bolela mne záda i nohy. Nepočítaně bylo belug, které jsme viděli během týdne skákat a lovit. Tady rybařit, v tomto fantastickém přírodním prostředí, to je opravdu zážitek. Okolo žádné domy, žádné stromy, jen voda, rákosí a ptáci. Stovky volavek, rybáků, racků a občas přelétávající jeřábi. Okolní svět jakoby neexistoval. Člověk se zde cítí být sám sebou, ztrácí pojem o čase, ptá se ostatních kolik je hodin a jaký je den…”
Podobnými články se v současné době rybářské časopisy v Německu, Belgii, ale i v Čechách jen hemží. Lov belug vyz velkých při ústích řek a v Kaspickém moři zažívá módní vlnu. Není divu, úroveň služeb (ale i cen) se přiblížila západnímu světu a na světě opravdu není mnoho míst, kde má rybář velkou šanci na úlovek ryby těžší než sto kilogramů. V deltě řeky Ural vlastní veškerá rybářská práva manželka jednoho z místních hodnostářů… Svá práva na lov belug pronajala německým firmám, které je draho prodávají svým zákazníkům. A tak Vás týdenní výlet včetně letenky, transferu helikoptérou, ubytování, stravy a osobního rybářského průvodce s motorovou lodí nevyjde na méně než 50 000 Kč.
A co na to vyza velká? Sportovní rybáři zde všechny ulovené ryby musí pustit takový je platný zákon. Toto nařízení však nemůže zabránit neodvratnému zániku populace belug v Kaspickém moři stále se zhoršující kvalita vody a silný rybářský tlak ze strany komerčních rybářů vykonává své…
ALJAŠKA “…Stojíte na břehu řeky a chytáte lososy královské, ryby o hmotnosti často vyšší než dvacet kilogramů. Když Vám zajede desetikilová ryba mezi kameny do silného proudu, nemáte velkou šanci.
Hlavní výhodou lovu pacifických lososů je téměř jistota, že si svou rybu chytnete. Lososů zde táhne větší množství než v Severní Evropě a hlavně více druhů, prakticky nepřetržitě od května do října. Lov královských lososů určitě není hračka. Mně se podařilo zlomit nový prut speciálně upravený pro lov lososů a byl to prut od známého výrobce a určitě ne nekvalitní.
Co mne při návštěvě Aljašky překvapilo bylo nesportovní chování drtivé většiny amerických rybářů. Američané používají předimenzované vybavení, které nedává rybě mnoho šancí, patrná je i neúcta k rybám vyrvat rybu až na kamenitý břeh, jestli se zraní nebo ne, to už je jedno… Kromě nesportovního chování našich amerických kolegů mne překvapilo i množství lidí u vody. Čekal jsem liduprázdnou divočinu, ale všude, kam vede silnice, jsou lidé. Několikrát jsme si chtěli udělat výlet a najít si nějaké to místečko jen sami pro sebe, ale to má jinou nevýhodu medvědy. Medvědi jsou všude, velcí, hubení a vůbec nevypadají moc přátelsky, a tak jsme se vždy drželi raději v blízkosti civilizace a ostatních rybářů…” (Z postřehů českého rybáře na Aljašce.)
Aljaška je již léta Mekkou lovců lososů z celého světa. Speciální letadla z Frankfurtu, Mnichova a jiných západoevropských měst každoročně dopravují desetitisíce rybářů, turistů a vodáků na Aljašku. Aljaška je klasickou “komerční ukázkou divočiny” vybere si zde každý, od studenta, který bude stopovat Aljaškou se stanem a spacákem na zádech až po náročného bankovního úředníka, který bude muset zaplatit za pohodlí v rybářském kempu alespoň 30 000 Kč za týden. Nespornou výhodou Aljašky a ostatních rybářských revírů západního světa je dobrý informační servis a možnost výběru z široké nabídky služeb. Záleží jen na přání zákazníka. Naproti tomu když se rozhodnete lovit pacifické lososy ve východních částech Ruska, nemáte mnoho možností na výběr (a zaplatíte stejně jako na Aljašce, či spíše více). A úlovky lososů? Množství úlovků tichomořských lososů je na rozdíl od úlovků lososů v severní Evropě stabilní a nevykazuje pokles. Zásluhu na tomto stavu mají jednak četné lososí líhně a péče amerických a kanadských úřadů o lososí populace, ale především rozlehlost lovišť, nedostupnost mnohých revírů a cena… KANADSKÁ JEZERA
“…Odešel jsem z Čech po roce 1968, pracoval jako geolog a Kanadu jsem docela dobře poznal. Na svých cestách jsem “objevil” pěkný rybářský kemp u jezera Oba. Představ si velké jezero se spoustou ostrovů a ostrůvků a stovky kilometrů okolo jezera jenom lesy. Když byl kemp na prodej, nezaváhal jsem a dnes je můj. Přes zimu jsem v Britské Kolumbii, v květnu odjíždím se ženou do kempu a do října mne odtud nikdo nedostane. Dostaneš se k nám v pohodě, z Toronta nočním autobusem nebo vlakem do městečka Wawa, a pak vláčkem na 212. míli, kde ti průvodčí zastaví. Tam už čekám já s motorovým člunem.
Faktem je, že si tu štiky a candáty zachytá každý, i ten, kdo v životě nedržel rybářský prut v ruce. V lesích kolem kempu roste spousta borůvek a hub, žijí tu losi, bobři a medvědi, ale o tom by mohl spíš vyprávět zdejší lovec kožešin jistej Georg, jinak Jirka Karásek?”(Z vyprávění Michala Spaziera.) Michal je majitelem jednoho ze stovek rybářských kempů, které jsou rozesety na březích kanadských jezer. Mnoho Američanů dává přednost rodinné dovolené v klidu uprostřed lesů, před luxusní dovolenou na Floridě nebo v Karibiku. Každý návštěvník podobného kempu má možnost zahrát si na zálesáka, večer si upeče na ohni ulovené ryby a ráno ho na jezeře budou rušit maximálně bobři nebo přeletující hejna hus. Nespornou výhodou podobné dovolené je i cena pronájem chaty a motorové lodi v kanadských rybářských kempech není o nic dražší než stejné služby na Orlíku nebo na Slapech, stačí jen našetřit na letenku. KANÁRSKÉ OSTROVY A KEŇA
Kanárské ostrovy a později Keňa se v sedmdesátých letech staly symbolem pohodlné dovolené, ale také symbolem komerčního světa masového turismu. I z českých letišť dnes každý týden odlétá několik letadel, která přepravují “příznivce pláží, pohody a nicnedělání”. Ne každý, kdo míří na “Kanáry”, však musí jen ležet na pláži a přejídat se u švédských stolů. Stále populárnější je rybářská disciplína nazývaná “Big Game Fishing”. Jednoduše řečeno lov velkých ryb na moři ze speciálně upravených motorových lodí. Posádky a majitelé takových lodí jsou sdruženi do rybářských klubů a asociací, pravidelně vycházejí výsledkové listiny a zcela zřejmá je soutěživost a rivalita mezi jednotlivými posádkami, která má přirozeně i komerční pozadí pakliže loď Makisi V. ulovila v roce 1996 největšího mečouna při pobřeží Tenerife, bude jistě jednou z nejžádanějších a nejdražších lodí v sezóně 1997. Pravdou je, že mnohé lodi s posádkami se tímto způsobem lovu ryb zabývají jen v mimosezóně a jejich výsledky jsou často pochybné, ale to již turista, který přijede na týdenní nebo čtrnáctidenní dovolenou nemá čas posoudit, ten posuzuje zpravidla podle kvality propagačního letáku…
“Big Game Fishing” v Keni nebo na Kanárských ostrovech má zpravidla standardní průběh: v deset hodin ráno vás očekává loď s kapitánem v přístavu a po nezbytném proškolení o chování v případě nehody vyjíždíte na moře. Veškerou přípravu nástrah a vybavení provádí zpravidla kapitán nebo někdo jiný z posádky. Vaším úkolem je pouze konzumovat nabízené občerstvení a případně zdolat rybu, která se vrhne na Vaši nástrahu. Ti zkušenější a sportovnější rybáři mohou samozřejmě i při tomto komerčním způsobu rybolovu zapojit svůj rozum, um a zkušenosti. Pakliže se rybářský úspěch stále nechce dostavit, vybere kapitán některé z osvědčených lovišť (často předem prokrmených), aby si zákazník odvezl alespoň nějaký úlovek rejnoka, tuňáka, žraloka nebo mečouna. Kvalitní lodě s dobře sehranou posádkou si zpravidla drží svou cenu a osmihodinový pronájem lodi včetně vybavení a kompletních služeb na palubě se pohybuje od 10 000 do 15 000 Kč.
FJORDY Rybolov v norských fjordech je velmi populární a rybářská “fjordová horečka” zachvátila i Českou republiku. Od května do října je každý týden vypravováno několik autobusů, které při zpáteční cestě přepravují metráky mražených ryb. Proč je lov ryb ve fjordech tak populární? Odpověď je jednoduchá protože zpravidla i ten největší nešika na dobrém místě nachytá tolik tresek, kolik jen chce. A pak je zde i další důvod spořivá česká povaha. Zaplatím-li za autobusový zájezd 10 000 Kč a dovezu domů 50 kg mražených filetů, mám polovinu dovolené prakticky zaplacenou. Bohužel ten druhý důvod často u některých návštěvníků norských fjordů převažuje a čeští rybáři jsou coby “nesportovní masaři” na norském pobřeží již dobře známým pojmem. Takový zvláště výkonný “masař” vstává brzo ráno i o dovolené, ulovené ryby hází přímo na dno lodi a poté, co je již loďka náležitě naplněna zamíří ke břehu, čistí ryby, porcuje je na filety, ukládá do mrazáku a honem zpět na vodu, škoda každé minuty strávené lelkováním celý cyklus přípravy filetů se zpravidla opakuje až do pozdních nočních hodin, a tak se “masař” na konci dovolené již těší zpátky domů a do práce, kde si zase odpočine.
Přístup k rybařině záleží samozřejmě na každém jednotlivci, a je přirozeně i mnoho rybářů, kteří vnímají nejen hmotnost úlovku, ale i krásu okolní přírody. Bohužel právě k norským fjordům směřují často ti méně sportovní rybáři. . . . . . Ať již zamíří rybář daleko do světa, na Slapy nebo na některou z malých jihočeských říček, vždy ví bezpečně jediné: čekají ho hodiny strávené v přírodě, daleko od starostí a domů se může vrátit i bez úlovku. A snad právě tohle je důvodem, proč se sportovní rybář k vodě opět vrací.
