RÁJ S VŮNÍ KRVE

autor: Honza | Čvn 1, 2021

Neskutečně lilo a špatně se dýchalo. V těžkých kapkách na sklech mikrobusu se odrážel celý svět. Lidičky s véthí na kolech, pěšky. Spěchající s deštníky nebo s velkými zelenými listy nad hlavou. Žebráci, děti, ženy TAMILŮ, SINHÁLCŮ a MUSLIMŮ. V jedné kapce na skle se jak ve vypouklém zrcadle na křižovatkách objevil pitoreskně zdeformovaný slon. Smrad benzinu přerušovala jen omamná vůně koření, hniloby, všudypřítomných vonných tyčinek, moře a zeleně po dešti. Nasládlý kořeněný parfém, který byl jiný než jakým voněla ulice v MEXICO CITY, zahrada v japonském KJÓTU, malajská tržnice či čínská čtvrť v NEW YORKU. Byla to vůně moře z modrých lagun se siluetami palmových hájů za rozbřesku, hluboké džungle okolo MAYANGANY v deltě široké MAHATVELI gangy, kam chodili pít leopardi a jejich lovci z doby kamenné. Vůně čaje na drsných úbočích sráznatých hor NUWARA ELIJA. Vůně trávy rozsáhlých stepí, plných stád vodních buvolů a bíle tečkovaných jelenů, se kterými závodil v korunách božských stromů jen svobodný vítr. Byla to vůně koření ze studeného a válkou poznameného JAPPANÉ. Vůně prachu ze sluncem pozlacených a rozteklých zrnek písku v pouštích severovýchodu.

 Tak mi voněl

RÁJ S VŮNÍ KRVE – CEJLON

V ruce držím polodrahokam. Dal mi ho jeden mnich v oranžové buddhistické tóře. Točím s tím rubínem v ruce, na plotně hvízdá konvice s vodou na čaj a já si teprve teď, uprostřed chladu tady, začínám vybavovat teplé paprsky jednoho z ostrovů Indického oceánu, na kterém jsem nalezl ráj, čas, klid a málem i smrt… Bosý jsem poskakoval po rozpálené cestě jako pětiletý kluk, co hraje s partou u nás skákajícího panáka. Začal jsem přemýšlet, jestli je normální jít si v poledne koupit zaprášenou láhev koly, abych pak jen doplnil tekutiny během cesty ke krámku. Pak jsem zvedl hlavu a uviděl sinhálského muže za pultem, s hlavou ležérně v rukách, ženu v sárí ze stánku odnaproti a mnicha s vyholenou hlavou jak mě všichni schovaní ve stínu s údivem pozorují: pošetilý Evropan se zpoceným čelem a slepenými vlasy hopká jak zmrzačený pes liduprázdnou prašnou ulicí. Mnich se lehce usmál. Jinak než všichni ti plážoví hoši „beach boys“, kteří se k vám, když vyjdete z hotelového trávníku na rozpálenou pláž, okamžitě nenuceně připojí, aby vám vnutili, prodali všechno a nic – obstarali ten nejzajímavější, nejlevnější výlet po Black river, do džungle či savan národních parků, na starobylé památky, sehnali vzácné mušle, zprostředkovali schůzku se svou sestrou… V úsměvu mnicha nebyla touha vydělat, ale vědět. Odkud jsem, kam jdu a proč jsem tady. Usmál jsem se taky. Na oplátku se otočil a pohybem hlavy mi ukázal „svůj“ TEMPL, stojící na malém pahorku. Cupital jsem za jeho vyzáblými čokoládovými lýtky, která začínala pod oranžovou mnišskou tórou a končila v sešmajdaných šlapkách z kůže. Palmy lemované bíle natřenými schody neposkytovaly žádný stín. Až nad samotnou kopulí buddhistické svatyně se klenula mohutná klenba Buddhova stromu, která poskytovala milosrdný chládek. Dokonce se tady na pahorku proháněl i vlhký vítr, rozdováděný od blízkých mořských vln a rozčechrával zelené lístky a barevné praporky navěšené na stromě. Prý se pod ním stal zázrak a místní lidé tu podle zvyku postavili tento svatostánek, říká Buddhův služebník Mahatvera Sírí.

SINHÁLCI A BUDDHISMUS

To se musí po celé Srí Lance dít skoro každý den zázraky, uštěpačně si pomyslím, neboť jestli má něčeho tento ostrov mimo drahého kamení, koření, čaje a tropických plodů hodně – tak to jsou náboženské kampeličky. A hned několikeré víry. Hinduistické temply, křesťanské kostely, muslimské minarety a hlavně buddhistické kláštery. Těch je nejvíc, protože 74 % obyvatelstva tvoří indoárijští Sinhálci, kteří jsou z více jak 90 % buddhisté takzvané Theravádské školy (ostatní Sinhálci se obrátili ke katolicismu, islámu či hinduismu). A tak na celém ostrově, kromě Severní provincie a Severovýchodního pobřeží (které je domovem drávidských Tamilů, vyznávajících hindusismus), převládají Sinhálci a buddhismus. Ale jak jsem se měl vzápětí přesvědčit, náboženství určitě nebylo to, co proti sobě postavilo do krvavého a zákeřného etnického konfliktu Sinhálce a Tamily. Před vchodem do svatyně mě Mahatvera Sírí vyzval, abych si svlékl boty a ponožky a při vstupu do chrámu se lehce uklonil Buddhovi v životní velikosti, u jehož nohou leželo asi šest bílých obětovaných květů. Barevností a leskem socha trochu připomínala narostlého trpaslíka z našich zahrádek. Ale ne, ten jeho blažený výraz ho prozradil. Uznale jsem pokýval hlavou. Sírí toho využil, aby se pochlubil dalšími zákoutími chrámu. Užasl jsem. Schovaná za plentou, kterou mi ten přívětivý mnich odhrnul, seděla stejně barevná, ale zle pohlížející hinduistická socha s několika rukama. „Co to je?“ zeptal jsem se co nejvíce udiveně. Zavrtěl nechápavě hlavou. Nerozumí snad mé hrozné angličtině nebo je to tu normální – v chrámu své víry mít bohy druhé strany etnického konfliktu v této zemi?

KATARAGAMA VÁS VYVEDE Z OHNĚ

Je tedy fakt, že jeden bůh je jenom jeden, při vší úctě k velikosti Buddhova učení. Ale mít bohy dva, čtyři nebo dokonce šest? Jo, to je fakt asi o něčem jiném. A to podle mě Sinhálce štvalo už před dvěma tisíci lety, když na tehdejší ostrov Araby zvaný SERENDIB (šťastně objevený) poprvé přišli Tamilové. Nějakých šest tisíc let po Sinhálcích si na tenhle smaragdový ostrov příjdou cizinci a pink – mají hned bohů několik. Když vyplouvají na moře, pomodlí se k jednomu, když mají problém v rodině tak prosí druhého, když se schyluje k válce, obětují květiny dalšímu… A tak, jak mi vysvětlil Sírí, ani ortodoxní buddhista v těžkých chvílích neprosí jen Budhu, ale pro sichr i hinduistické bohy. Třeba takového Skandu. No a navíc, taková hinduistická událost je přece jenom barvitější, parádnější – je toho tam prostě víc pro oči. Sem tam si někdo při slavnosti Kataragama zavěsí takových osm zelených citronů na provázcích za ostré bodce, které si zapíchá do kůže na zádech nebo si probodne kvůli svému očištění stříbrnými jehlicemi tváře. Celá slavnost hučí frenetickými výkřiky „haró-hará“, nad které se občas do výšek vyšplhá hysterický výkřik šťastlivce v extázi… Nocí probleskávají plameny ohnišť, louče z palmového listí hoří zvláštně magickým fialovočerveným plamenem, který osvětluje pitoreskně pokroucené křoviny s bělostnými, omamně vonícími květy… Lze se vůbec divit Sinhálcům, že některé hinduistické bohy přijali za své? Že se účastní masochistického probodávání a chození v ohni? Vždyť ohnivé kulty v každém vzbuzují silné atavismy našich předků z úsvitu doby kamenné, které oheň ohřál, upekl kořist, ochránil před divou zvěří, a zároveň strašil svou silou a schopností zabíjet. Skutečný božský posel z nebes, kterého lidstvu v ohromném dunění přinesl na zem blesk. A teď zkuste přimhouřit oči, protože v té tmě vlhké tropické noci vám sálající žár a do ruda rozžhavené uhlíky ohnivého koberce (tak dvakrát šest metrů) doslova bodají do zorniček. V tichu, které se najednou rozhostilo a jež přerušuje jen občasné zavytí psa, slyšíte praskat jenom oheň. Ticho.DUM TUM TU, DUM TU, DUM TUM TU!!! –  se najednou rozvíří s přímo bengálským hlukem velké bubny. Polonazí bubeníci – jen v červených širokých kalhotách a s bílými turbany nad sveřepými obličeji zaníceně plácají z obou stran do napnutých kůží. Víření vrcholí. A pak to přijde: Přes nevelké prostranství vpluje do řežavých uhlíků spíš stín přízraku nebo aspoň jeho silueta. Ale ne! Jakmile se dotkne žhnoucího běhounu, vystříkne zpod jeho bosých chodidel gejzír ohnivých záblesků a miniaturních ohňostrojů jisker, které na chvíli osvítí jeho tvář. Není to obličej přízraku. Ale ani normálního, spokojeného muže. Do jeho tváří na chvíli vstoupil Skanda nebo Kataragama, chcete-li. Obě jména pro jednoho boha války. Jemu se nemohou nosit normální květinové oběti, ale ty mocnější: obětiny vlastního strachu… Pokud však uvěříte a vaše mysl je čistá, nemáte se čeho bát. Stačí věřit a Kataragama vás z ohně vyvede. Ten večer jsem pak skutečně šel za jedním z prvních „vyvedených chodců“ a poprosil ho, aby mi ukázal chodidla. Jejich kůže nebyla vůbec sežehnutá, jen trochu zašpiněná od popela…

SLONÍ MILOVÁNÍ

Panování noci končí tady kousek od rovníku tak náhle, jako byla minulý podvečer nastolena. Příchod nového dne nad ostrovem ohlásí krátkým, ale bouřlivým fortissimem nevychovaní zástupci čtyřistadvaceti druhů zdejší ptačí říše. Rudý míč nejdříve do nachova zbarví moře, z palem udělá zlatavé siluety vrhající dlouhé stíny. Odpočatý, chladivý vzduch se začne ohřívat, před očima se viditelně tetelit a stoupat s kořeněnou vůní všudypřítomné, vodou nacucané, marnotratně bohaté vegetace. Ta vůně vám stoupá do nosu… Během pár minut je slunce na obloze, kde nesmlouvavě despoticky zruší romantiku červánků a rozsvítí do úžasných barev svět okolo. Chlad během pár sekud vystřídá vlhké vedro. Den je tu. Ten dnešní má na svou vládu jen dvanáct hodin. A tak velmi intenzivně předvádí co umí. Liják – krátký, ale doslova protržený. Duhu – ne jednu, hned pět. Pařák, který je mezi jedenáctou a druhou vražedný. Jen bláznivý Evropan či Američan v těch dramatických okamžicích chodí po tisíciletých památkách třeba v Polonaruvě nebo po skalních kresbách v SIGIRIJI. Jinak všichni stálí dvounozí či čtyřnozí obyvatelé Cejlonu se v té době stahují do stínu. Jen několikatunovým těžkooděncům zřejmě to horko nevadí. Jen si za těch největších veder chobotem poprašují záda načervenalou půdou. Sloni mě vůbec na Srí Lance fascinovali. S jakou bohorovností se proplétali silničním provozem či nevzrušeně na pokyny Mahauta nesly pod stočeným chobotem otep malých stromků či kvádr stavebního kamene. Rád jsem využil možnosti navštívit takovou sloní farmu, kde se shromažďovali mladí sloni odchycení v divočině, aby se vycvičili pro těžkou práci a zvykli si na lidské povely. Cestou mě Chitrasiri De Silva přesvědčoval, že ochočit slona není zas až tak těžké, jak by se mohlo vzhledem k velikosti zvířete zdát: „Když ho dobře krmíte a občas mu dáte cukr, během tří až čtyř měsíců změkne, sire. Samozřejmě záleží i na jeho povaze. Jsou mezi nimi vzteklouni i totální flegmatici. A naučí se do roka všechno to, na co by měl správný slon a svého mahauta slyšet. Dokonce se naučí, že když se odklepne polední tříhodinová přestávka, nemusí dělat a nepohne s nimi nic a nikdo. Reagují až na další gong, ale musí se odbít přesně po třech hodinách. Oni snad mají v sobě budík.“ Ale to už jsme v ospalém městečku, kde by mělo být ono shromaždiště slonů. Řidič mě vede prašnou cestou k nějaké řece. Tam dole se nevzrušeně rochní asi padesátka slonů – neuvěřitelný pohled. Až teď vidím na okraji řeky dva mahauty s ostrými bodci pro případ, že by se nějaký slon pokusil utéci. Jako u vytržení sestupuji po skalnatém úbočí dolů k té neuvěřitelné skupince. S loveckou vášní a třesoucíma se rukama se ujišťuji, jestli mám založené všechny filmy. Chitrasiri De Silva se jen hrdě usmívá: „Říkal jsem Vám, sire, že to bude VERY NICE.“ Oba sebou v zápětí trhneme. Jako blesk proletí údolím nelidský, hluboký rykot. S hromovým duněním se nese nad řekou chraptivé: „ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ, ÚÁ.“ V zádech mi proběhne mrazení. Dole v řece se už víří voda od slonů, co odskakují z cesty původci tohoto běsnění. Celé stádo se dává do pohybu. Skoro letím, po kamenech dolů, abych tomu byl co nejblíže. Malá, asi dvoumetrová slonice prchá před minimálně jeden a půl násobně větším samcem a piští u toho jako velká pětitunová myš. Je to prosebné volání o pomoc, plné strachu. Tak velkého, že slonice za směšně houpavého klusu mohutně kálí a močí. Řeka se barví žlutozelenými skvrnami. Toto drama nemá dlouhého trvání, protože řičící slon se vztyčeným chobotem svou vyvolenou brzy dostihne. Až teď vidím, jak se mu dole pohupuje veliký esovitý pyj, který měří asi tak půl metru a jak se později z knih dozvím, vážící minimálně 20 kilogramů. Ohromeně sleduji, jak se celé to mužství kroutí a svíjí. Má totiž, co většina savců postrádá – více než sto svalů, které si pomůžou najít cestu k vytouženému otvoru, kterým se rodí život. Na chvíli se slon zastavil s chobotem přehozeným přes její záda. Jakoby oba zkameněli a oněměli. Jen ten veliký černý had se nešťastně zmítá ve vzduchu. Sloní býk sebou ale z ničeho nic trhne a zatroubí. Vypadá jako jeho drezurovaný kolega v cirkuse, který si chce sednout. Se zadníma pokrčenýma nohama klesne vší vahou na hřbet slonice. Ta trochu s vyděšeným zatroubením podklesne a býk asi 40 sekund pohybuje pánví v rytmu samby. Pak opět zatroubí. Ale už jinak. S uvolněním. Had našel, co chtěl. Celé milování se za chroptění samce asi šestkrát opakuje. Překvapeně se otočím na Chitrasiriho De Silvu. Jako správný Sinhálec se zazubí: „To je dobré, moc dobré, že se to povedlo, sire. Bozi vás mají rádi. Tady na Srí Lance to je považováno za moc dobré znamení. Přináší to štěstí.“ Než nastoupíme do auta, dává mi Chitrasiri De Silva adresu, abych mu poslal fotografii, aby mu to prý věřili. Bavíme se o tom aktu sloní lásky, pak ještě celé dvě hodiny v autě. Na Srí Lance jsou sloni vděčné konverzační téma. A tak poučen, to mohu prozradit i vám. Až jednou na asijském kontinentu narazíte na slona, kterému mezi očima a boltci vytéká z jedné skoro neviditelné žlázky něco jako tekutý olej na opalování, jděte mu z cesty. Je v říji a schopen vás rozšlapat, jak se to prý stalo i několika mahautům, kteří je zapomněli na tuto dobu uvázat mezi palmy.

BANÁN JAKO LIDSKÁ PAŽE

Rychle hltám bohatou snídani: ananasový džus, pár krevet, míchaná vajíčka pálivá jako čert, kousky slaniny, mango, avokádo, papáje, meloun a spoustu dalšího, pro mě neidentifikovaného ovoce. Jasně, že za dvě hodiny je vám těžko, ale co naplat, když tropické slunce tady dává všemu tak úžasnou chuť. I banány, které jsou u nás tak protivně mdlé, jsou tady  sladké a aromatické. A nejsou tu jen ty klasické žluté, ale i červené, zelené, černé. Malé jako palec u ruky a zase velké skoro jako lidská paže. A zatímco to do sebe na verandě u moře všechno cpu, závistivě mě ze zábradlí sledují kavky, vrány a malí pestrobarevní červenožlutí papoušci. Jejich hlad, závist a drzost je tak veliká, že občas nějaká vrána přiletí nad stůl a třepotá se tam než ji mávnutím odeženu. Osm jsem jich odehnal a deváté už unaveně házím kus slaniny. Elegantně jí v letu chytne. To jsem neměl dělat. Ještě v letu se do ní pustí ostatní. Ale když zjistí, že nic nemá, vezmou můj stůl útokem. Ještě stačím ukořistit kus melounu, který si dávám nad hlavu. Cítím jen závan větru a vidím, jak ten poslední šťavnatý kousek hltá jedna kavka v letu. Cestou z Beruwely na jih se mění krajina doslova před očima. Palmové háje u pobřeží střídá listnatý les, nízká vegetace, potom savana, a pak už taková zvláštní poušť s trnitými keři. Po ní přichází nížina s močály, jezírky, kalnou hnědou vodou, ve které se převalují lenošivě vodní buvoli. Míjím Weligamu, se zvláštními čápími rybáři, lovícími ryby ze štíhlých kůlů, které trčí po desítkách z mělčin části pobřeží. Ty slouží rybářům, stejně jako lovcům u nás posed. Poskytují pohodlí při čekání na kořist a zároveň výhodu „neviditelnosti“, protože na spleti kořenů mangrove, různé kůly a klacky trčící z vody jsou rybí obyvatelé pobřežních vod zvyklí a jsou daleko důvěřivější při žraní návnady, než kdyby viděli ve vodě přešlapovat dvě ošklivé chlupaté nohy. Takhle se loví hlavně od rozbřesku do takových jedenácti, a pak až od šestnácti hodin do soumraku, protože jinak jsou živé rybí zásobárny vládou chráněny. Jen co sejdu na pláž, obklopí mě houf děcek a vyžadují rupie, bonbony a cigarety. Rozdám české ledovky a sahám do kapsy pro cigarety, protože se ke mně blíží dospělí obyvatelé rybářské osady. Okolo hlavy a pasu mají omotané pruhy látky, které slunce dávno zbavilo původních vzorů, malí a karamelově hnědí s hubenými těly připomínají vysušené ryby, ležící pod palčivými paprsky na jejich návsi. Krabička je rozdána, otázky na zem mého původu zodpovězeny, mohu fotit. Vstupuji do křišťálově čisté vody plné ježovek, fotoaparát vysoko, aby na něj nedosáhly vlny. Jeden stařeček si připraví síť a hodí. Bez zájmu ji vytahuje z vody a omotává okolo paže. Smotána. Zase hodí. Vždy o krok popojde a vlna ho hodí zpátky. Popojde a vlna ho tvrdošíjně hodí směrem ke břehu. Je mi ho trochu líto, protože za tu chvíli co jsem tady už snad dvacetkrát hodil bez úspěchu. Pohled mu po dopadu sítě sklouzne do dálky, jakoby chtěl dohlédnout na konec té mořské spousty, na samý konec Indického oceánu. A pak, jako už tisíckrát během několika desítek let co bojoval s vlnou, sklopí opět zrak na prázdnou síť. Vytáhne jen pár chaluh a ježovku. Rozmočenými prsty ji tenhle dělník moře opatrně vytahuje. Síť musí šetřit, jako ji šetřil jeho otec, děd a praděd. Povolání se tu stejně s kastou totiž dědí. A tak na Srí Lance najdete kastu holičů – kapuvá, tanečníků – olí, rolníků – velláhů, obchodníků – vaišjů či urozených gojijů. Když odcházím, stařec na chvíli zapomene na svou práci u mořské tovární linky, zavolá na mě a hodí mi ze sítě vymotanou mušli – překrásného kropenatého zavinutce. Zazubí se na mě svými třemi zuby, zamává a zplna hrdla klokotavě, přes těžkou dřinu rozpustile jako malé dítě zakřičí pozdrav hezkého dne: „SUBA DAOSA VÉ VÁ!“ Takových rozesmátých lidí na své cestě potkávám víc. Čím víc na jih, dál od hlavního města COLOMBO, čím chudších, tím sdílnějších. Ať to je osamělý kopáč v lomu, nebo žena pletoucí z vláken kokosových ořechů provazy, či řidiči TUK-TUKU – motorizovaných trojkolek, které na Cejlonu nahradily rikši. Všichni jsou zvláštně vyrovnaní s tím, co jim nadělil ani ne tak osud, jako rodinná tradice a kastovní předsudky, i když jejich ostří se tady Britům za své 133leté nadvlády podařilo otupit víc než v Indii.

NA ŽELVÍ FARMĚ

Cestou z Beruwelly na jih jsem měl v Bentotě možnost hovořit se zajímavým člověkem. Amarasen Fernando mi vyprávěl, že v dávné minulosti před dvěma tisíci lety, když byl na lovu král řečený Tissa, zvolal na něj tehdy uprostřed štvanice na jelena svatý muž v buddhistické tóře: „Ó velký králi, ten jelen má stejné právo žít a pohybovat se po této zemi jako ty. Patří mu stejně jako jiným zvířatům či lidem. Ty jsi jen moudrý správce toho všeho.“ Jako malý chlapec Amarasen vídával často rybáře, jak ponechali ulovené želvy do zítřejšího trhu ležet na pláži, obrácené na záda, aby neutekly. Jejich umírající oči, rozpálené krunýře, do prázdna zoufale hrabající ploutve a jeho smutek ho nakonec dohnaly k hrdinskému činu. Všechny želvy ten podvečer obrátil na břicho, a tím jim dal svobodu. Co na tom, že následující ráno ho strašně zbila celá jeho vesnice… On byl ve svých myšlenkách král, protože daroval život stejně jako tenkrát mocný Tissa. Ta příhoda ho tak poznamenala, že později založil spolu s dalšími nadšenci želví farmu SEA TURTLES PROTECTING ASSOCIATION, na ochranu těchto zvířat se smutnýma očima. A tak dnes ve svých čtyřiceti hlídá velký úsek pobřeží, ze kterého každé ráno sbírá 300 až 800 vajíček (jedna želva naklade 150 až 200 takových kožených pinpongových míčků). Jinak by je vybral někdo jiný, nebo je sežrali toulaví psi, varani či jiní predátoři. Jakoby to nestačilo, přemlouvá rybáře, aby mu prodali i svá želví vejce. Dokonce jim nabízí o trošku víc, než by dostali na trhu. Spolu s dalšími deseti kolegy je pak zahrabává na skromnou pláž svého přítele Kitshiri, aby je zhruba po 48 hodinách, kdy se vylíhnou, dal do kulatých nádržek s mořskou vodou. Tam mají želvičky zesílit, než je turisté vypustí za jeden dolar do moře. Každý měsíc pět tisíc želviček. Nezbylo mi než ocenit tyto nadšence bez vzdělání, kteří dovedli vymyslet tak elegantní finanční zajištění. Za dolar si koupit královský pocit – věnovat svobodu, to byl asi můj nejpříjemnější nákup na ostrově krále Tissy.

PŘES NÁBOŽENSTVÍ A TURISTY

Buddha zavrhoval netoleranci k ostatním živým tvorům, takže na této ostrovní perle Indického oceánu uvidíte pasoucí se krávy na hřbitově, které nikomu nevadí, brzdící řidiče, aby nepřejeli varana. Jejich buddhistické cítění se projevuje i u prodavačů obyčejných slepičích vajíček tím, že jsou ochotni kvůli své víře lhát sami sobě. Když podávají vajíčko kupci, jakoby náhodou jím zavadí o hranu stolku. Ta „náhoda“ se opakuje při každém podání vajíčka, aby ten, kdo si vajíčko koupil neměl pocit, že jeho tepelnou úpravou bere zárodku budoucího života šanci. Ten pocit provinění ale zmizí, když takhle uvaří vajíčko s nakřáplou skořápkou, ze kterého by se i bez vaření nic nevylíhlo. Tato – na rozvojovou zemi neobvyklá – citlivost vůči živé přírodě ale není dána pouze přirozenou úctou, náboženstvím, ale i praktickými pohnutkami. Jak totiž Cejloňané zjistili, většina turistů mimo moře a památek v posledních letech vyhledávala i oblíbené safari. A tak se stalo to, že má Srí Lanka z rozvojových zemí díky Angličanům nejen nejhustší síť silnic, ale díky turismu i nejvíce národních a přírodních parků či rezervací. Celkem jich je padesát a jejich území pokrývá téměř pětinu z 65 000 čtverečních kilometrů ostrova.

PŘEKVAPENÍ V YALSKÉM PARKU

Cestou do největšího národního parku YALA mě řidič Perera zrazuje: „Jestli jste, sire byl na safari v Africe, budete trochu zklamán. To víte, naše parky nejsou zřízeny dlouho a není tam moc zvířat.“ O to větší bylo mé překvapení, když jsme jedoucím džípem potkali pár cibetkovitých mungo – malé a hbité šelmičky s šedočernou srstí, z profilu trochu připomínající pásovce, které jako jediné dovedou zabít kobru díky své hbitosti a odolnosti vůči jejímu jedu. Slyšeli jsme strašidelně houkat majestátní pávy či dutě křičet vodní ptactvo včetně volavek a pelikánů, majestátně se brodících u jeho mělkých břehů se proháněla hejna purpurových a duhových parmiček a – z mých akvárií v dětství důvěrně známé – modře pruhované dánie malabarské. Na břehu se vyhřívali krokodýli, podobní ve své strnulosti velkým poraženým kmenům. Jezero bylo zřejmě hodně mělké, neboť z něj rostly rozložité stromy. Z dálky to vypadalo, že rostou přímo z trávy – tak byla totiž hustá vodní vegetace – světlezelené bahnatky vodní, olivově zbarvené kryptoryny a lekníny s bělostnými květy, které prokrývaly celou vodní hladinu a z níž by měl radost nejeden český akvarista. V uctivé vzdálenosti od krokodýlů se ve vodě rozkošnicky povalovali a funěli divocí vodní buvoli. Na jejich hřbetech se jak na obrovských dopravních náklaďácích vozili malí pestrobarevní ptáčci, zbavující je nesnesitelných hovad, komárů a pijavic, jimiž se místní vodní rezervoáry doslova hemží. Vůbec na Srí Lance, stejně jako v celé jihovýchodní Ásii potkáte mnoho takových roztomilých tvorečků jako jsou třeba štíři. Hmyzí říše tu doslova hýří tisíci druhy, ať už vědou popsaných či na objevení teprve čekajících. S částí hmyzích obyvatel jsem byl nucen sdílet i pokoj. Zato jsem byl ale každý večer při pobytu na WC odměněn pohledem na gurmánské hody skupinky dvou až tří gekonů, labužnicky degustujících macaté šváby a velké tmavé můry. Speciálně o ně se museli gekoni na verandě dělit s neslyšnými netopýry, kteří nám šustili křídly na dobrou noc spolu s býložravými kalony – vypadajícími tak trochu jako okřídlení tmavohnědí pejsci. Přes den jsem je viděl tak kilometr za Katugastotou, kde doslova ve stovkách obsypali dva rozložité stromy. Zavěšena hlavou dolů se většina z nich – zaháknutá drápky na křídlech – vrtěla, kroutila hlavou a občas nervózně obplachtila strom. Byl to fascinující pohled na tu vřavu poštěkávajících kalonů, kterými se doslova černala koruna obou stromů.

JAYATUNGA – stopař YALSKÉHO NÁRODNÍHO PARKU jak se tady říká místním strážcům, se zatetelil a ukázal mi směrem k načervenalé hoře, která vyčnívala nad místní trnitou buš, trochu připomínající africké savany. Zaostřil jsem jen stádo vodních buvolů, bíle tečkovaných asijských jelenů, párek divokých prasat a úplně vzadu, na začátku lesa, slonici se slůnětem. Nic, co jsem ještě neviděl. „Tam, tam podívejte se, sire,“ ukazoval mi JAYATUNGA těžce jdoucí, jakoby nafouklou buvolici vzácného druhu Arni cejlonský (Bos arnee migona). Než mě stačil informovat, že bude zřejmě rodit, poklesla v kolenou. Pak se za ní objevilo černé cosi. To se během hodiny neustále zvětšovalo a aby byla hádanka během pár vteřin vyřešena, buvolice se z lehu postavila na první pár nohou, prohnula šíji daleko dozadu s úpěnlivým zabučením. Objevila se hlavička telátka, mokrá a ještě se zbytkem hlenu. Sledoval jsem jeho několikeré pokusy o zvednutí na vratkých nohou a v duchu s dojetím odpočítával první vteřiny jeho života na naší staré planetě. lll Ještě jeden z posledních divokých, ale žije v hlubokých pralesích. Ten ale žádnou rezervaci nemá, i když už od úsvitu dějin k ostrovu patří stejně neodmyslitelně jako levhart či cejlonský slon. Je to VEDHA. Hrdý a nezcivilizovaný původní praobyvatel Cejlonu z doby kamenné, který přežil s hrstkou dalších osm tisíc let bojů a pokusů o asimilaci ze strany Sinhálců a o několik tisíc let později i ze strany Tamilů, Portugalců, Holanďanů a Britů. Vynořil se do dnešní moderní doby aut a letadel jako přelud, který už prakticky neměl chodit po této planetě a spíš figurovat v seznamu vyhynulých národů. Za těch osm tisíc let bojů o přežití skoro úplně ztratil svou jednoduchou řeč a dnes již hovoří jen dialektem sinhálštiny, jenž je směsicí starosinhálštiny a zbytků původního jazyka elu. Neztratil ale pohled na svět očima lovce a sběrače přírodního národa negritského původu, i když civilizace již okousala středocejlonský prales skoro až k jeho sídlům v Dambaně, Jakkure, Bibite a Nilgale mezi řekami Mahaveli gangou na západě a Madura ojí na východě. Moji dva průvodci, sinhálský WEERASINGHA a vedhský míšenec PERERA, mě vedou do vesnice DAMBANA. Z jejího okolí pochází dnešní náčelník celkového počtu asi patnácti set lidí, z nichž ale opravdu původním způsobem žije asi posledních 300, v hůře přístupných partiích pralesa v okolí právě této vesnice a v horských sídlištích okolo Nilgale. Starý vůdce Tissahami a vybraní moudří členové jeho kmene kdysi navštívili i bývalého prezidenta J. R. Jayewardeneho v jeho oficiální rezidenci v Colombu. S dlouhými havraními vlasy, bederní zástěrkou, sekerkou, luky a šípy naléhal náčelník na hlavu státu, aby mohli Vedhové zůstat ve své zemi, zděděné po předcích, a nemuseli ustoupit soustavě přehrad, které mají být na řece Mahaveli ganga po roce 2000 dokončeny. Lovci a sběrači Vedhové by pak byli po tolika tisících let vzdorování jednoduše totálně asimilováni do zemědělského systému mezi sinhálské rolníky. Mnoho Sinhálců zapomnělo, že nějací prapůvodní obyvatelé vůbec zůstali a s oblibou prohlašovali, že oni jsou ti, co na ostrov přišli první – Sinhálci, což v doslovném překladu znamená „zrozeni ze lva“. Ptal jsem se na úřadech, v hotelích, na ulicích. Buď jsem špatně vyslovoval slovo Vedha, nebo tento národ upadl v zapomnění. Můj pobyt se chýlil ke konci, a já ztratil naději. I některé knihy o Vedhech mluví v minulém čase. Až jeden hotelový sluha, který po úklidu čekal uctivě a nenuceně na svůj bakšiš, jak jej to naučili Angličané… Bakšiš jsem mu dal a nabídl mu víc, pokud mi řekne něco zajímavého o Vedhech. Sluha zpozorněl. Zajiskřily mu oči a řekl mi, že jednou se svým otcem byl někde v okolí města Mayangana navštívit vedhskou vesnici. Na nic jsem nečekal, najal jsem si prvního taxíka a ještě ten den vyrazil tím směrem. V Mayanganě zastavuji na ulici mnoho lidí a ptám se: „Vedha village?“ Jeden chlap za pár rupií s námi skáče do auta a naviguje nás do DAMBÁNE, kde má známého vedhského míšence PERERA. Prales mluví svými cikádami, voláním tuk-tuk nějakého zvířete a ptáky. Jdeme po vyšlapané cestičce v přítmí pralesních velikánů. Slyšíme klokotavý, do vysokých tónů zpívaný zvuk. Zmocní se mě vzrušení, které se zmocňovalo objevitelů z dob kapitána Cooka. Jsem podobně napnut, protože jsem po Vedhech na Srí Lance pátral už dlouho. Perera teď stejně klokotavými zvuky odpovídá hlasu z džungle.

PŘÍZRAK Z DŽUNGLE

Najednou se objeví. Má bohaté, uhlově černé vlasy, které mu padají až na prsa. Okolo pasu kus hnědobílé látky, bosý. Asi deset metrů od nás se zastaví a hlubokým hlasem s úplně jiným přízvukem než mají Sinhálci si vyměňuje žvatlavou řečí otázky s Pererou. Až teď registruji, že drží luk stejně vysoký, jako je vysoký on sám. A v druhé ruce šípy. Je o něco menší a tmavší než Sinhálci a má rozpláclejší nos. KEKULA (což v překladu znamená „chlapec“), jak se později dozvím jeho jméno, se nesměle dotkne mých světlých vousů. Pak ke mně napřáhne ruce dlaněmi vzhůru a řekne mi hlasitě: „Honde – May“. Třeseme si oběma rukama a on neustále opakuje „honde – may“, což má několik významů podle toho, jakou činnost právě vykonáváte. Může to znamenat „dobré ráno“, „dobrou noc“, „na shledanou“, „dobrý pocit“, zkrátka všechno dobré. Cestou do vesnice se dovídám, že Kekula je z kmene Yaka, a že jediný další kmen – Naga, sídlí trochu severněji. Podle kroniky Mahavamsa, kterou stvořili před šesti stoletími buddhističtí mniši, sehrál právě kmen Yaka při osidlování ostrova Sinhálci – v době, kdy v Indii naposledy vydechl Buddha, chystající se na přechod do nibanna – svou úlohu. Členka kmene, kouzelnice Kuveni, zlákala Sinhálce v čele s králem Vijaya do zajetí. Ale hrdinu, chráněného kouzelnou nití, nesvedla. Ani když se mu zjevila jako dlouhovlasá princezna. Tak Vijaya popadl její vlasy a pohrozil jí, že jí je uřízne, když neosvobodí jeho druhy. Kuveni souhlasila a dokonce mu nabídla pomoci zabít její vlastní rod za podmínky, že ji udělá svou královnou. Spolu tento pár ovládl celou zem. Ale za pár let se Vijaya svou královnou unavil a vyhnal ji do lesa, kde byla ukamenována především lidmi svého kmene. Potom co Vijaya zradil Kuveni, přivedl si novou královnu z Madury, čímž začala tradice dovážení královských žen z Indie. Stejně tak umění, architektury, kastovního systému a buddhistického náboženství. Mnoho Vedhů – a nejen asimilovaných s Tamily a Sinhálci – vám dnes řekne, že vyznává hinduismus či budhismus, podle toho, ve které části ostrova žije. Ale tak oni prostě nazývají své, úplně jiné náboženství. Je to v podstatě směs animistického náboženství a kultu duší zemřelých. Projevuje se to v uctívání božstva „Devija“, což jsou v podstatě zemřelí hrdinští předci kmene. Pak tu jsou démoni zvaní JAKÁ, jako je Gará Jaká, který pronásleduje lidi nemocemi, Húniam Jaká – zvířecí démon kouzel a čar, Mahásohon Jaká – démon žíznící po lidské krvi. Jedním z nejmocnějších je ale GALE DEVIJÁ, k jehož uctění se tančí na vyčnívajících skalách z džungle za úplňku. Mimo to, jak jsem byl svědkem na lovu opic, mají Vedhové posvátnou úctu k velkým hrubým kamenům, neotesaným špalkům dřeva, pařezům a vyvráceným kmenům. K nim přinášejí i potravinové a květinové oběti. Když mi KEKULA cestou na lov opic nabízel betelový list s vápnem z rozemletých mušlí, kůry a kusů ořechu, nezapomněl položit podobný zmenšený balíček i k veliké skále, kterou jsme míjeli. Betelový list chutnal, jako když rozkousáte trpké dřevo, které vám stahuje dásně. Trochu mě potom příjemně brněla hlava, jako po jednom alnagonu, ale byl jsem v pohodě a neměl hlad, když byli makakové rychlejší než naše šípy. Kekula po cestě zpátky alespoň chytil jednu vypasenou ještěrku a k mému zděšení jí probodl krk přímo pod hlavou. Perera se ještě dlouhou dobu hlasitě pochechtával mé změkčilosti, až to rozštěkalo smečku psů ve vedhské vesnici. V ústrety nám přiběhly jen děti a za nimi dalších pět mužů kmene. Zarazilo mě, že po celý můj pobyt mezi Vedhy jsem spatřil jen jednu ženu, která se schovala, hned jak mě spatřila. V samotné vesnici jsem se chvíli handrkoval s muži o sumu peněz, kterou chtějí zaplatit za převedení rozdělávání ohně ocilkou o křemen a za jejich písně, které zpívají při obřadu KIRI-KORAHA. Ten trvá nepřetržitě a bez spánku někdy až sedm dní, podle významu činnosti, kvůli které je obřad svolán. Nejčastěji to však bývá kvůli založení nové vesnice (při hospodářství „chena“, kdy Vedhové založí svá pole na vypáleném místě v pralese jen na dva roky, než půda ztratí svou výživnost). Písně KIRI-KORAHA se zpívají také před výpravou za medem od útočných včel BAMBARA (ten nahrazuje Vedhům cukr), před sklizní, před odchodem na dlouhý lov na obávaného medvěda piskatého do džungle, která je plná zlých duchů: „Lá Kekula Nalevul Poddě – dítě spí Malegiatťů Otá-damanuá Jaka – ty drž, ale svůj luk pevně, duchové zlí.“ Čtyři muži tancují s vytřeštěnýma očima, dělají hluboké záklony a předklony, až jim vlasy létají kolem hlavy. Každý drží v ruce jeden šíp. Když dotancují, zračí se jim v nedůvěřivých očích otázka, co tomu říkám. Nechápou proč jsem přišel a já úplně nechápu je. Pak jeden z nich ke mně příjde a dá mi svůj luk na ptáky s dvěma tětivami, mezi kterými je výplet, který neslouží na střílení šípů, ale na odpálení kamenu. Taková cejlonská specialita. Ani nechce peníze. Když si ho vítězně zkouším, dojatě se obracím ke staršímu kmene a přes Pereru mu děkuji za pozvání na lov makaků a slibuji, že se jednou určitě vrátím. Starý muž chvíli huhlavým hlasem mluví a nakonec se smutnýma očima podívá na prázdnou dlaň, do které pomalu foukne. Perera se pozorně dívá a tlumočí, že se mám vrátit brzo, protože Vedhové brzy z tohoto světa zmizí, jako když vítr foukne do semen květů. Odcházím a několikrát se ještě ohlédnu zpátky na průsek v pralese, kde se choulí k zemi rozsypané chatrče z bambusu, klacků a jílu. Ani se mně nechce věřit, že jsem byl u lidí, kteří ještě ve třicátých letech tohoto století prováděli kouzla: kuluNduL-pilLi, které od nich převzali i Sinhálci. Čaroděj se při něm pokoušel zabít někoho na dálku novorozenětem, které se speciálně kvůli těmto kouzlům usmrtilo a vykouřilo nad ohněm. Do jeho útrob se pak prý vložili drahé kameny, oblázky z řeky a palmový list se značkou budoucí oběti. Pak se už jen mrtvolka ve vyřezávaném dřevěném pouzdře uložila do země. Oběť pak prý vždy umírala ve velkých bolestech. Cejlonské úřady se určitou dobu potýkaly i s problémem zabíjení malých dětí se špičatými řezáky, zvláště pak krutým způsobem. Jak Vedhové, tak Sinhálci totiž věřili, že dítě se špičatými řezáky je převtělený démon, který se musí zabít. Tohle rituální zabití, které musel vykonat otec dítěte tak, že ho vzal za nožičky a roztříštil mu lebku o kmen kokosové palmy opakovanými údery, až z hlavičky nic nezbylo. V případě, že se otec vzepřel, byla celá jeho rodina nahnána do chýše, která byla zapálena celou vesnicí, protože rodina pak byla podle legendy už celá posedlá démony.

PEKLO V RÁJI

Řítíme se úzkými serpentinami horské oblasti Nuwara Elija, kde tamilské ženy sbírají na plantážích proslulý čaj. Makakové vyhřívající se na silnici a žebrající od řidičů pamlsky jen zděšeně uskakují, když se kolem nich přeženeme. Je šílené se v takové rychlosti vyhýbat na silnici se sušící rýži, hřebíčku či kardamonu, protože přejet na Srí Lance rýži, která dává obživu, či vzácné koření, které se vyváží, se rovná plivnutí do piva v Čechách. Rýže si Sinhálci dokonce tak váží, že pro ni mají asi sedmnáct různých pojmenování. Jiné, když se zasadí, další pro každé vegetativní období – když roste na poli, jinak se jí říká, když se sklidí a různá jména má i v pokrmech… Takhle důležité postavení, jako rýže, čaj a koření, mají už jen dva produkty. Jedním z nich je kaučuk, jehož 2000 semen se smrtelný rizikem propašoval Henri Wickham v roce 1876 z tehdy monopolní Brazílie na Cejlon zakamuflovaná, jako semena orchidejí. Tím posledním vývozním triumfem, který se nesklízí z povrchu zemského, ale těží z hloubky asi tří metrů – z vrstvy hrubého štěrku illam – jsou nádherné rubíny, safíry, turmalíny a ametysty. Tyto vzácné drahokamy jsou pohřbeny pod mohutnými vrstvami naplaveného jílu. Největším nalezištěm je okolí města Ratnapura. Lidé, kteří zde tyto vzácné kameny těží, jsou většinou negramotní, chudí, ale přátelští. Ochotně mi ukazují jednotlivé kousky a pod záminkou dobrého obchodu mi je nutí, aby získali další peníze na levný arak. Weerasingha jede dál jako o život, protože do večera musím být zpátky v hotelu kvůli odletu. I když jsem rád, že tak spěchá – musím ho občas brzdit, když nad serpentinami skřípou brzdy, my se v protisměru řítíme do zatáčky a potencionálního protijezdce na sebe upozorňujeme dlouho dopředu troubením a blikáním dálkových světel. Řvu na něj přes hlučící motor, že je „crazy“, ale on se jen směje svými úžasně bílými zuby. Řidiči na Srí Lance jsou vůbec k zešílení. Když se potkají dva proti sobě jedoucí známí, zastaví klidně v hustě pulzujícím provozu a nevzrušeně spolu klábosí třeba o nejnovějších cenách kokosových ořechů. Když k tomu připočtete, že na Srí Lance se jezdí zásadně vlevo, navíc tam neexistuje autoškola a může jezdit prakticky každý, kdo dosáhne nohama na pedály a umí otočit klíčkem, je to k zešílení. Konečně brzdíme. Ale jen proto, aby se Weerasingha mohl pomodlit v buddhistickém templu, stojícím u silnice. Pak už jen zastavujeme u jednoho vojenského zátarasu s pytli písku a ostnatým drátem, kde vládní vojsko kontroluje řidiče, jestli někdo z nich není členem organizace Tygři osvobození tamilského Ílámu, která bojuje za samostatný tamilský stát na severu ostrova. Tyto kontroly mají svůj důvod: policie zrovna v těch dnech našla v hlavním městě automobil s desítkami kilogramů výbušnin, údajně určených pro příští teroristický terč útoku: školy. Ani jsem v té chvíli netušil, jak se mě celá ta věc mohla dotknout. Sotva jsem po návratu domů zabouchl dveře svého bytu, na plotně si uvařil cejlonský čaj a zapálil z nostalgie vonné tyčinky, zaslechl jsem z rádia tak šokující zprávu, že jsem upustil z ruky právě vybalovanou masku cejlonského boha Húnijam Jaká. V tu samou hodinu, na stejném místě, kudy jsem ujížděl na letiště, pouhý den po mém odjezdu explodovala v hlavním městě budova Národní banky, do které najel náklaďák, řízený kamikadze z řad Tamilských tygrů a vrchovatě naložený trhavinami. Krvavý účet tohoto pekla na rajském ostrově zněl: 87  mrtvých a 1200 raněných. Nevěřícně jsem zíral na rozbitou masku na zemi, pocházející z ostrova připomínajícího slzu, která asi z budoucích hrůz zkameněla ve chvíli, kdy skanula z asijského kontinentu do nekonečných vod Indického oceánu.

ALBÁNIE DVOU PYRAMID

autor: Honza | Čvn 1, 2021

Chvíli se mi zdá, že stojím na hlavě a hned jsem zase na kolenou. Snažím se usnout na zadním sedadle půjčeného favoritu, abych mohl odpočinutý vystřídat za volantem kamaráda Martina. Vzdávám to. Posadím se a odměnou je nádherný pohled na hory severní Albánie v oparu vycházejícího slunce. Míjíme vrak starého autobusu z Karosy, na kterém je ještě dobře čitelný nápis ČSAD Pardubice, a ostrými zatáčkami bez krajnic, zařezávajících se do strmých svahů pomalu ukrajujeme z posledních čtyř set kilometrů zbývajících do Tirany. Jedinými známkami lidské činnosti kromě silnice plné děr a padajícího kamení ze svahů jsou všudypřítomné šedé hlavy bunkrů, rozhozené po okolí jako hřiby v neskutečném snu vášnivého houbaře. Později mě pak prozradí albánský fotograf Armando, že jich je po celé zemi na šest set tisíc.

Albánie

Ze svého stalinistického snu se “země orlů” probudila jako všechny postkomunistické země východní Evropy začátkem devadesátých let, kdy začaly útěky prvních Albánců na zastupitelské úřady ve snaze získat politický azyl. Vláda reagovala částečnými ústupky. Bylo povoleno soukromé vlastnictví a umožněny zahraniční investice. Byl přijat zákon umožňující účast státem schválených nezávislých kandidátů ve volbách a zrušen zákon zakazující církevní život. Pod tlakem sílících demonstrací legalizoval Ústřední výbor Albánské strany práce činnost opozičních struktur a byli propuštěni političtí vězni. V roce 1992 zvítězila v prvních svobodných parlamentních volbách Demokratická strana Saliho Berishi. Komunistická strana byla postavena mimo zákon a byly zahájeny procesy s jejími bývalými funkcionáři. Ztrácíme výšku, na silnici se začíná objevovat život. Opatrně se vyhýbáme stádečkům koz a ovcí, které děti ­ jako ze starého slabikáře ­ vyhánějí na pastvu. Pokud potkáme náklaďák nebo autobus, je to Liaz nebo Karosa. V duchu přemítám, zda je to ještě pozůstatek internacionální pomoci soudruhů spřátelené země, nebo již následek volného trhu mezi rozvíjejícími se ekonomikami. Rezaté koleje podél cesty, po kterých vlak dávno nejel, vedou k opuštěné tovární hale s rozbitými okny. Příjezdem do Tirany se však vše mění. Vítá nás množství restaurací a kaváren, výkladní skříně obchodů italského střihu a na ulicích desítky mercedesů, mezi nimiž se za stálého troubení klaksonů proplétají chodci, cyklisté a dvoukolové kárky. Díky korupci zde není problém si u místní policie zaregistrovat ukradené auto kdesi v Evropě. Ostatně policisté také chtějí jezdit v Mercedesu, který má na černém trhu cenu okolo pěti tisíc dolarů vysvětluje Armando.

MAFIÁNSKÁ “PRAČKA” Albánská ekonomika byla podle průzkumů Evropské Unie nejdynamičtěji se rozvíjející zemí východního bloku. Podle odhadu ekonomů vydělávala Albánie více než milion dolarů denně dodávkami ropy Srbsku a Černé hoře, čímž porušovala embargo OSN. Podle diplomatických zdrojů putovali přes Albánii také velké dodávky zbraní, ke kterým se přidal obchod s narkotiky. Své peníze v albánských finančních fondech čistila i italská mafie. Podle jednoho bankéře v Tiraně dorazila poslední velká dodávka špinavých peněz počátkem roku, přičemž za přeprání 20 milionů dolarů zaplatila mafie jednomu finančnímu ústavu 1,5 milionu dolarů. Zlaté časy praní špinavých peněz však skončily v loňském roce, kdy mafii začala znepokojovat sílící mezinárodní pozornost. Po zrušení embarga OSN proti Jugoslávii vyschly koncem roku 1995 rovněž příjmy z prodeje ropy a balkánské finanční ústavy, postrádající své obvyklé finanční zdroje, začaly být stále více závislé na takzvaných “pyramidách”. Následující den navštěvujeme naší ambasádu v Tiraně. Nachází se v uzavřeném ghetu zastupitelských úřadů, které zde žijí v izolované komunitě chráněné od ostatního světa policejními hlídkami. Česky mluvící dáma od Švýcarů prstem ukazuje na můj fotoaparát zavěšený na krku: “Ten aparát si schovejte, takhle na ulici přece nemůžete.” Mám pocit, že zde mají všichni zabalené kufry a jenom čekají až je přiletí zachránit vrtulníky americké námořní pěchoty. V nadaci George Sorose poblíž centra vládne příjemná atmosféra jakou znám ze Sarajeva. Studentka Nevila vstává od počítače s cvrlikajícím modemem a vysvětluje: “Dnes se konají dvě demonstrace, vládní a opoziční,” a provází nás na první, “berišovskou”.

PREZIDENTOVA PŘIZNÁNÍ Prezident Sali Berisha se přiznává davu ze schodů před universitou, že mohl udělat více pro to, aby obyvatele varoval před nebezpečími “pyramidových” fondů, jejichž pád ožebračil desítky tisíc Albánců. Vláda udělá nemožné, takže ztráty budou postupně nahrazovány tak rychle jak jen to půjde a prohlašuje, že je spolu se svou Demokratickou stranou otevřen dialogu se všemi politickými silami. Nyní plánuje krátkou cestu po své zemi, během níž se bude snažit vysvětlovat, jak vláda hodlá krizi vyřešit. Po krátkém potlesku se lidé pomalu rozcházejí. Albánské pyramidové investiční systémy, jejichž krach vyvolal v zemi politický a ekonomický chaos, prosperovaly podle názoru analytiků a bankéřů díky válce v bývalé Jugoslávii, jinak by mohly přežít maximálně jeden a půl roku. Tyto investiční společnosti se skládaly ze dvou částí ­ jedna část, založená na postupné hierarchii, vybírala peníze od drobných střadatelů a vyplácela jim postupně velké úroky, které dosahovaly až sta procent ročně a z druhé, investiční části, kam se peníze přelévaly a mizely v dalších finančních transakcích. Navíc byly tyto společnosti úzce spjaty s vládní mocí, která je propagovala ve státní televizi a jejich sídla střežila policie. Je veřejným tajemstvím, že pyramidové finanční ústavy dotovaly kampaň vládnoucí demokratické strany prezidenta Berishi. Albánci proto pevně věřili, že tyto finanční instituce mají posvěcení oficiálních míst, a když úroky prudce stouply, začali mnozí prodávat veškerý majetek v očekávání brzkého zdvojnásobení svého jmění. Toho se však nedočkali a celá řada albánských finančních ústavů, kde byly už od roku 1990 vypláceny úroky z vkladů nových klientů, nyní dluží vkladatelům asi dvě miliardy dolarů. Není bez zajímavosti, že u těchto ústavů má své peníze i část diplomatického sboru.

OPOZIČNÍ DEMONSTRACE Běžíme na fotbalový stadion, kde se koná opoziční demonstrace. Plocha stadionu je zcela zaplněná. Vládne zde však jiná mnohem bojovnější atmosféra. Řečníci Opozičního Fóra pro demokracii, které sdružuje sedm stran včetně postkomunistické Socialistické strany Albánie, se střídají. Obviňují Berishovu vládu, že je to ona, která přivedla Albánii do totálního ekonomického kolapsu a samotného Berishu, že systematicky porušuje ústavu a princip rozdělení sil. Že je diktátorem a má pod kontrolou policii i média. Asi po hodině plamenných projevů provázených křikem zfanatizovaného davu je demonstrace ukončena a lidé se dávají na pochod do středu města. Jsou však po několika stovkách metrů zastaveni policejními jednotkami. Z davu začínají na policisty létat kameny a ti je zase házejí nazpět. Vtom se ozve střelba a lidé se rozprchnou do okolních ulic. Policie ozbrojená samopaly a oděná do kombinací různých typů uniforem doplněných civilním oděvem pak během několika minut pozatýká největší křiklouny. Je klid. Jen v koutku jedna žena ukazuje kolemjdoucím krev na rukou, která jí stéká mezi vlasy a neustále opakuje Vlora, Vlora ­ jméno jihoalbánského přístavu, kde protivládní nepokoje začaly a vyžádaly si oběti na lidských životech. Drogy a nelegální přistěhovalci jsou nejčastějším vývozním artiklem dnešní Albánie. Nikdo přesně neví, kolik peněz pochází z obchodu s drogami. Prodej marihuany údajně vynáší miliony dolarů. Do Itálie je rovněž přes Albánii přepravován heroin z Turecka a Makedonie. Rostoucí počet ilegálních přistěhovalců z Albánie znepokojuje její sousedy. Asi půl milionu Albánců žije v zahraničí bez povolení. Jejich nejoblíbenějším cílem je sousední Řecko. Magnetem pro obyvatele chudého balkánského státu je však i Itálie, vzdálená 70 kilometrů. Mnozí Albánci sledují italskou televizi a láká je vidina pohodlného života. Přes Jadran jsou také unášeny i dospívající dívky, které bez výjimky končí jako prostitutky pod kontrolou albánských gangů, operujících po celé Itálii. Některé ženy jedou dobrovolně oklamány vidinou, že v zahraničí najdou slušnou práci. Počet emigrantů nabyl epidemických rozměrů na počátku minulého roku, kdy byl prezident Sali Berisha na naléhání italské vlády nucen zasáhnout. V přístavu Vlore, odkud emigranti často vyrážejí, byly posíleny policejní jednotky. Mnoho člunů bylo zabaveno a noční útěky do Itálie se načas zastavily. V souvislosti s rozšiřujícími se nepokoji po celé zemi se počet jednotek zase snížil. Převážně mladí lidé, ještě více znepokojení vyhlídkami na budoucnost, hbitě využili snížených bezpečnostních opatření a opět začali stát chvatně opouštět.

VEČER V BISTRU Večer, v bistru u studentských kolejí se nám svěřuje Ing. Altim Mersinel, čerstvý absolvent technické fakulty: “Nikdy by mě nenapadlo dát své peníze do těchto firem. Lidé kolem mě ale začali vydělávat. A tak jsem na zkoušku vložil ušetřené peníze do jednoho z fondů a vydělal jsem také. Pak jsem se chtěl přestěhovat s matkou do Tirany. Prodal jsem ve městě Pogradac matčin byt za patnáct tisíc dolarů a peníze jsem znova investoval, abych za rok mohl koupit nový byt. S matkou jsme se provizorně nastěhovali do jedné místnosti na studentských kolejích. Ztratil jsem práci, veškerá produkce v zemi se zastavila. Teď pracuji v jedné cestovní kanceláři za osmdesát dolarů a matka je doma nemocná. Každý den čekáme nové zprávy, ale slyšíme, že jen zkrachovaly další firmy. Vinu mají lidé, kteří peníze do fondů vložili, fondy i vláda která s nimi spolupracovala. Nikdo se dnes o soudy nestará.” Ráno opouštíme Tiranu. V centru míjíme památník Envera Hodži, postavený ve stylu egyptských pyramid. Hrají si na něm děti. Vždy vyběhnou až na samý vrchol, a pak sjíždějí po hladkém mramoru dolů. Občas se jim podaří ulomit kousek mramorového obložení, které spustí za všeobecného veselí na nohy svých kamarádů.  

NOC NA MACHU PICCHU

autor: Honza | Čvn 1, 2021

Co asi musel cítit Hiram Bingham, když se mu onoho červencového dne roku 1911, po mnohaletém bádání, zkoumání a hledání konečně splnil jeho sen? Člověk, který četl díla starých kronikářů, mluvil s domorodci ­ a byl přesvědčen, že existuje tzv. “ztracené město Inků”, sídlo posledního Inky Manca? Co zažíval uprostřed velehor porostlých hustým pralesem, při pohledu na toto skvostné lidské dílo? Proč a jak vybudovali Inkové Machu Picchu tak daleko od Cuzka ­ mezi nedostupnými svahy ve výšce bezmála 3000 metrů nad mořem, na prahu amazonské džungle?

Machu Picchu

PO STOPÁCH VYZNAVAČŮ SLUNCE Inkové. Největší předkolumbovská říše, která se v době svého rozmachu ­ před příchodem Evropanů ­ rozkládala na ploše téměř milion kilometrů čtverečních od jihu Kolumbie k chilské řece Maule, od pobřeží Pacifiku až k amazonským pralesům.Své putování po stopách Inků začínáme v Cuzku, duchovním středu celé říše. Dnes je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Peru. Prolíná se tu historie dvou zcela odlišných světů: amerického indiánského a evropského, který sem přinesli Španělé při dobývání kontinentu. Kamenné město nechal vybudovat nejslavnější z Inků ­ Pachacutec v polovině patnáctého století, poté co dal srovnat se zemí původní hliněné stavby. Půdorys Cuzka je přirovnáván k pumě, posvátnému zvířeti uctívanému pro svou sílu. Město samo bylo přitom tělem zvířete, pevnost Sacsahuamán pak jeho hlavou. Ta v minulosti především chránila město před obléháním nepřátelskými kmeny. Dokonale sesazené mohutné balvany dosud působí nedobytně. Dnes je toto místo nejen cílem turistů, ale i místem slavností. Každoročně v červnu se tu odehrává pompézní oslava ­ tradiční a nejvýznamnější obřad Inků ­ Svátek slunce “Inty Raymi”. V době letního slunovratu, kdy na jižní polokouli začíná zimní období, je slunce nejdále, a tak indiáni prosili o jeho opětovný návrat. POSVÁTNÝM ÚDOLÍM Časně ráno opouštíme městské brány a vydáváme se na několikadenní pouť posvátným údolím, územím nazývaným v jazyce Kechua “Antisuyo”, jednou ze čtyř částí, na něž byla říše rozdělena okolo Cuzka ­ domnělého “pupku světa”. Posvátné údolí Inků začíná jen několik kilometrů od Cuzka a táhne se podél celého středního toku Urubamby. Na březích Vilcanoty, jak Inkové častěji posvátnou Urubambu nazývali, se jako drahokamy lesknou v pásu dlouhém několik desítek kilometrů skvostné hradby měst, ozdobené pozoruhodnými díly incké architektury. V této oblasti ­ s výjimečně příznivými klimatickými podmínkami, zejména pro pěstování kukuřice ­ si totiž Inkové vybudovali i množství pevností a pevnůstek, které měly chránit území před vpádem nepřátelských kmenů, španělské dobyvatele nevyjímaje.

Nejprve navštěvujeme Pisac, strážné místo Inků s proslulým nedělním trhem. Jsou tu zachovány zbytky původního hradu, postaveného z dokonale spojených kamenných kvádrů. Většina z nich je bohužel těžko dostupná, a tak se ani nechce uvěřit, že rozloha hradu odpovídala velikosti samotného Cuzka. Právě tady, v Pisacu, se stupňovité terasy táhnou mnoho set metrů. Inkové na nich pěstovali nejlepší kukuřici z celé říše. Ta byla určena především pro šlechtu. Celé údolí patřilo Inkovi a královskému rodu.

Následuje Chincheros, oblíbené letovisko Inky Tupaca Yupangiho. Urubambu, další v pořadí na pravém břehu stejnojmenné řeky, míjíme a zastavujeme až v Ollantaytambu ­ mohutné pevnosti (poslední před Machu Picchu), jež tu strážila urubambské údolí před útoky pralesních indiánů. Současně plnila důležitou funkci duchovní a zemědělskou. Byla pravděpodobně i sídlem samotného Inky nebo jeho rodiny. Přijíždíme sem bohužel v pozdním odpoledni, a tak je celá famózní stavba, němý svědek zašlé slávy, ponořena do stínu. Sotva vystoupíme z našeho mikrobusu, obklopuje nás ­ jako ostatně na většině turistikou zasažených místech ­ dav trhovců a trhovkyň, doufající v odbyt svých ručně tkaných koberců, ponč, tašek, nejrůznějších suvenýrů, keramiky či šperků. Připojují se k nám i dva snad dvanáctiletí kluci a stávají se našimi průvodci. Předhánějí se a překřikují navzájem, aby nás přesvědčili o svých bohatých vědomostech. Zasvěceně vyprávějí o legendě, která se k tomuto místu váže. LEGENDA O KUSI KOILJUR Princezna Kusi Koiljur, dcera Inky Pachacuteca, se zamilovala do generála otcova vojska Ollayty. Inka však jejich lásce nepřál a poslal Ollaytu daleko do Ekvádoru, v domnění, že odloučení oba milence odcizí. Uražený vojevůdce se však usadil v pevnosti Ollantaytambo a připravoval proti vládci říše vzpouru. Inka dal princeznu Kusi Koiljur uvěznit a odebral jí dceru, svou vnučku Yma Sumak. Až po letech, kdy Yma Sumak dorostla a hledala své rodiče, poznala celou pravdu. Teprve po smrti Pachacuteca jeho syn a nástupce Tupac Yupangui svou sestru propustil a toužený sňatek povolil. Šťastní manželé se pak usadili právě tady, v Ollantaytambu.Mimo to má však město jednu pozoruhodnost dokládající mimořádnou posvátnost, výjimečnost a důležitost, jež toto místo pro Inky mělo. Bylo totiž pohřebištěm královských srdcí. Zatímco těla vládců a jejich manželek “coyí” se mumifikovala a ukládala v Cuzku, srdce panovníků se pohřbívala do tohoto posvátného kraje. Na Machu Picchu je odtud zhruba pětapadesát kilometrů, dojet tam je však možné jen z Cuzka vláčkem, popřípadě jít pěšky několik dní původní stezkou Inků. OTAZNÍKY KOLEM MACHU PICCHU V přeplněném vagonu se pomalu blížíme k jedinečné památce, kterou tu nevynechá snad žádná cestovní kancelář ani dobrodruh, jenž se vydá na pouť touto nádhernou zemí. Nutno přiznat, že pocit je to vskutku vzrušující. Železnice vede podél břehu průzračné hučící Urubamby, nad níž se začíná rýsovat fascinující scenérie ­ mohutné hradby hor hustě porostlých až k samým vrcholům eukalypty, broméliemi, květy nejrůznějších druhů i barev. Vlak každou chvíli zahouká ­ to když vjíždíme do tunelu, kterých je na trati bezpočet. Je poledne a zastavujeme ve stanici “Machu Picchu”. Nic ale ještě nenasvědčuje tomu, že by právě tady mělo stát nejvěhlasnější kamenné město. Snad jen okolní oblaky zahalené vrcholky zelených homolí působí poněkud tajemně a davy turistů, bezpočet nabízených talismanů, pohledů, maket, a nakonec i velká směrová tabule nás ujišťují, že jsme u cíle. Tady si snad každý řádný návštěvník zakoupí lístek a nechá se miniautobusem dovézt až před vstup do pevnosti.

Česká výprava, stejně jako kdysi Hiram Bingham, stoupá klikatými cestičkami několik set metrů vzhůru. Jsme už tak blízko, a přece je město před našimi zraky ukryto. Teprve teď chápu, proč bylo tak dlouho přede všemi utajeno. Možná řada badatelů došla až sem a jejich cesty skončily, byť několik málo metrů od cíle, bez úspěchu. První stavba, kterou spatřujeme, není ovšem ani strážné místo, ani Chrám slunce, nýbrž moderní budova hotelu. Skupinky návštěvníků tu poslušně stojí v nekonečné frontě na občerstvení a čekání jim krátí hudebníci v dobových krojích. Lahodný zvuk panových fléten, bubínků a malého strunného nástroje připomínajícího kytaru navozuje tu správnou atmosféru. Procházíme vstupní branou a ocitáme se konečně na jednom z nejpozoruhodnějších míst starých Inků. Pohled na kamenné ruiny postavené ve svahu “staré hory” (v ketchua tedy Matchu Picchu) a na “mladou horu” (Huyana Picchu) mohutně se tyčící v dálce se dá jen stěží popsat slovy. Úhledné, pravidelné stavby jsou zasazeny do kouzelného místa uprostřed zelených velehor. Hluboké propasti a soutěsky je oddělují od okolního světa. Kdesi v dálce se táhnou ledovci pokryté vrcholy šest tisíc metrů vysokých skal. Přestože dnes existuje o původu a skutečné úloze citadely již řada verzí, zůstává stále zahalena rouškou tajemství.

Archeologické výzkumy dokazují, že Machu Picchu byla pravděpodobně obydlena převážně ženami (ze 173 nalezených koster bylo pouze třináct mužských). Byla tedy sídlem věnovaným pannám Slunce (aclla) nebo posledním útočištěm Inky Manca prchajícího před bílými dobyvateli? Neexistují totiž přesvědčivé důkazy o tom, zda Španělé o tomto místě věděli. Možná právě tato záhada umocňuje vzrušující pocit při procházce mezi zbytky kamenných domů, chrámů a teras. Pevnost byla vystavěna podle vzoru tradiční andské vesnice z perfektně opracovaných a sesazených žulových bloků, což se žádné jiné civilizaci na světě údajně nepodařilo. Inkové zasluhují obdiv o to více, uvážíme-li, že neznali železo ani ocel, kolo ani kladku? Jak tedy opracovávali a zvedali obrovské kamenné kusy do výšek několika metrů? Otázka, na kterou dosud nikdo nemá jednoznačnou odpověď. Machu Picchu plnila přitom všechny nezbytné funkce města a byla rozdělena do jednotlivých sektorů ­ centrální náměstí, chrámy, astronomická část s typickým slunečním kamenem Intihuatana (podle kterého Inkové pozorovali pohyb slunce a řídili tak svou nejdůležitější činnost ­ zemědělství), obytná čtvrť, pohřebiště, agrární zóna, Inkův palác a lázně.

Cesta Inků byla značena milníky a vyztužena opěrnými terasami.

NABLÍZKU VĚČNOSTI Bez váhání stoupáme na protější Huyana Picchu s vyhlídkovým místem, odkud Inkové bedlivě střežili své město před nezvanými vetřelci. Výstup je poměrně náročný ­ po původních strmých schodech, nepochopitelně vybudovaných v zarostlém svahu, mnohde schůdných pouze za pomoci připevněných lan. Pohled z vrcholu na celou pevnost a Urubambu, klikatící se na dně propasti sedm set metrů pod námi, je tou pravou odměnou za vyčerpávající výkon.Pomalu se stmívá, většina turistů už opustila brány města. Jen my zůstáváme na místě. Je krátce po šesté, už více než hodinu je pobyt v areálu zakázaný. Schovaní v jednom z domků zažíváme skutečné dobrodružství. Všichni totiž toužíme strávit navzdory předpisům noc v tajuplné pevnosti, a tak ­ takticky rozděleni v několika skupinkách ­ netrpělivě čekáme, až odejde poslední hlídač. Plnými doušky přitom vychutnáváme neopakovatelnou a trochu strašidelnou atmosféru. Mlčíme. Je tma, jen v dálce nás obklopují černé obrysy hor. Nezvykle jasný měsíc a hvězdami zářící jižní obloha nás bohužel prozradí. Jsme objeveni a musíme odejít, ať jsou naše prosby a přemlouvání jakkoli naléhavé. Některým z nás se však před důslednými strážci přece jen podařilo ukrýt a přečkat až do východu slunce. Ráno nám o všem nadšeně vypráví a my ostatní jen tiše závidíme, neboť tato noc byla nepochybně z těch, na které se nezapomíná. . . . . . Na počátku 13. století se v oblasti dnešního Peru objevila tajuplná a vysoce vyspělá civilizace, která dokázala do konce 15. století sjednotit velkou část Jižní Ameriky v ucelené impérium, protkané sítí silnic a zavlažovacích kanálů, poseté spoustou osad a administrativních center, dodnes se pyšnících skvělou architekturou, a dokonale organizované složitým úřednickým aparátem. Tato civilizace světově proslula především svým nesmírným zlatým bohatstvím. Kdo však byli tito nevšedně inteligentní a schopní lidé? Odkud se vynořili v zemi velehor, pouští a pralesa ovládané zdánlivě primitivními kmeny indiánů? NEŘEŠITELNÝ HLAVOLAM? Různí historici, církevní hodnostáři, cestovatelé a filosofové hledali a nacházeli jejich původ postupně mezi skupinami Židů uprchlých z Izraele, mezi Egypťany, Řeky, Číňany, obyvateli bájné Atlantidy, mimozemskými civilizacemi a byli i takoví, kteří s jistotou tvrdili, že se jednalo o Angličany. Většina těchto názorů byla v posledních několika desetiletích vědeckou veřejností, bádající v tomto oboru, odmítnuta a současně vznikla nová oficiální vědecká teorie, která hledala předchůdce Inků mezi běžnými indiánskými kmeny obývajícími v té době údolí budoucího hlavního města impéria, Cuzca. Zvýšený zájem o problém a intenzivní studium dokumentů španělských dobyvatelů ze 16. století, společně s archeologickým výzkumem v oblasti peruánských And, vynesly na světlo světa nová zjištění a klíčové informace, které poněkud zpochybňují i poslední jmenovanou teorii. Nově utvořená teorie o původu národa Inků, jejímž hlavním zastáncem je peruánský historik a profesor Univerzity San Marcos v Limě Waldemar Espinoza Soriano, je úzce spojená s původní inckou mytologií. KDYŽ DIVOCH ZVÍTĚZÍ NAD CIVILIZACÍ Dokumenty ze 16. a 17. století nás informují, že národ Inka nebyl nic jiného nežli karavana uprchlíků z impéria Puquina, dnes známého pod jménem Tiahuanaco, donucená k migraci za účelem nalezení nových území vhodných k osídlení. V 2. polovině 12. století n. l. bylo impérium Puquina napadeno obrovskými vlnami příslušníků divokého kmene Aymarů přicházejících z jihu, z oblasti dnešního Chile. Rychlost, množství a vytrvalost útoků nedaly Puquině mnoho šancí na obranu a celé velké impérium bylo zničeno. Archeologické vykopávky potvrzují, že impérium Puquina se svým centrem Taipicala bylo násilně přepadeno a rozvráceno v období plného osídlení a rozkvětu. Byly nalezeny bloky kamene připravené k usazení do zdí, lidské pozůstatky nebyly rituálně pohřbeny, nýbrž roztroušeny po ulicích a to vše nasvědčovalo nějaké katastrofě. Elita vůdců národu Puquina byla pronásledována a většina dopadena a vyvražděna Aymary. MOCNÍ INKOVÉ NEBO OHROŽENÍ EXULANTI? Vláda impéria se dělila do dvou částí: Anantaipicala, do které patřili vojevůdci a Urintaipicala, kterou tvořili představitelé kultu a náboženství. Vůdci Anantaipicaly byli vyvražděni a přežili pouze vůdci Urintaipicaly s pěti ayllus (velkorodinami) příslušníků této skupiny, s pěti ayllus příslušníků Anantaipicaly a se třemi jinými ayllus. Při nájezdu na Taipicalu se jim pod vedením nejvyššího kněze podařilo uniknout po jezeře Puquinacocha (Titicaca) a ukrýt se na jednom z jezerních ostrovů. Tam přežili několik let. Když Aymarové upevnili svou moc na dobytém území, rozhodli se pokračovat ve výbojích dále na severozápad a rozvrátit druhé nejsilnější impérium té doby, Huari. To se jim také podařilo. Část vojska Aymarů vedená bojovníkem Karim se připravila na přepadení a dobytí ostrovů jezera Titicaca a uprchlíkům z Taipicaly nezbývalo, než se vydat na další cestu. ÚSTUP DO PŘEDEM NEPŘIPRAVENÝCH POZIC Vylodili se na březích blízko dnešního města Puno a odtud pokračovali dlouhou, složitou poutí plnou strádání a obětí směrem na severozápad. Jejich cílem bylo najít bezpečné území, kde by mohli přežít a pokračovat v původní kulturně politické tradici impéria Puquina. Vůdcem karavany byl Apo Tambo, nejvyšší kněz Urintaipicaly. Po mnohaletém putování došli do oblasti Pacarictampu, kde objevili jeskyni Marastoco a rozhodli se v ní zdržet. Zde také poprvé spatřil světlo světa Manco Capac, syn kněze Apo Tamba a budoucí první Inka. Pacarictampu se tak stalo sídlem malého panství, které udržovalo duch staré vyhlazené Taipicaly. Časem se ale stalo nepohodlným pro rychle rostoucí národ a bylo nutno hledat nová území. Zamířili tedy k dnešnímu Cuzcu, do údolí Urubamby (Svaté řeky) a cestou hledali vhodné místo k osídlení. Byli ochotni o úrodnou půdu tvrdě bojovat s místními domorodými kmeny v případě, že by ji od nich nemohli získat mírovou cestou. Před odchodem z Pacarictampu se rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna, pod vedením Ayara Cachi, se vydala směrem k dnešnímu Ollantaytambu a druhá, s Manco Capakem v čele, pokračovala směrem k dnešnímu Cuzcu. ZA VŠECHNO MŮŽE MANCO V této době se Manco Capac poprvé proslavil jako významný vůdce. Soustředil okolo sebe deset ayllus, zatímco Ayar Cachi pouze tři ayllus. Každý z nich se vydal jinou cestou. Postup skupiny Manca probíhal ve fázích s obdobími kolonizace nově dobytých území. Z Pacarictampu postoupili do Huaynacancha a tam se zdrželi od zasetí do sklizně úrody. Manco se zde oženil s Mamou Ocllo, jeho vlastní sestrou a budoucí hlavní ženou. Dalšími místy odpočinku byly Tambuqui, kde se narodil první syn Manco Capaca a Pallata, kde se opět zdrželi několik let a oslavili zde Rutochicu ­ první stříhání vlasů Mancova syna. Při té příležitosti ho také pojmenovali Roca. Manco měl v té době již několik vedlejších manželek, z nichž nejvýznamnější byla Mama Huaco. HÁDKA O CUZKO V dalších bojích získali území kmene Ayaruchos, které jim otevřelo cestu do údolí Cuzca. To bylo však obývané několika jinými kmeny. Cestou ještě oslavili Huarochico ­ svátek dospělosti Mancova syna, který tím obdržel své konečné jméno Sinchi Roca. Manco musel dobře naplánovat střet s údolními kmeny. Využíval přitom znalostí, zkušeností a schopností přinesených z bývalé Taipicaly jeho otcem. Snažil se řešit situaci smírem, a proto oženil Sinchi Rocu s Mamou Cocou, dcerou vůdce kmene Saňo. S jejich pomocí porazil neústupný kmen Huallas a zmocnil se jejich území v údolí Cuzca. Kmen Huallas i se svým vůdcem Apo Cagou se skryli v údolích Hualla a Pisac a věnovali se pěstování koky. Ostatní kmeny jako například Poques, Sahuaseras, Ayaruchos a další dobrovolně podrobili Inkům části svých území. Ti ale chtěli všechno a rozhodli se pro boj. Narazili na tvrdý odpor Ayaruchos, kteří donutili Manca ustoupit až do svého sídla Huaynapata ukořistěného kmenu Huallas. Hrozící porážka sjednotila kmeny Ayaruchos a Sahuaseras, ale Manco je napadl znovu a dokonale je rozdrtil. Kromě jmenovaných kmenů si Inkové podrobili i jiné, menší, obývající údolí Cuzca a dali tím základ budoucímu největšímu impériu obou amerických kontinentů předkolumbovského období. POLOPRAVDA VÍTĚZÍ! Výše uvedená rekonstrukce historických událostí se nápadně podobá starým inckým mýtům. Tato skutečnost má své vysvětlení. V dobách, o kterých hovoříme, měly mýty neuvěřitelně velkou moc. Vše co tvrdili bylo zákonem a nikdo se nepokoušel je zpochybňovat. Inkové si byli vědomi zmíněného faktu a dokázali jej využít ve svůj prospěch. Sami vytvořili řadu mýtů o svém původu, přičemž vycházeli z nepopiratelných historických událostí a pouze manipulovali jejich interpretaci. Tak například legenda neříká, že uprchli před hrozícím nebezpečím a ukryli se na ostrově v Titicaca, ale tvrdí, že byli na toto místo sesláni bohem Inti, kruté boje o území a moc se v bájích ospravedlňují tím, že národ Inků byl Bohem vyvolen k vládě nad okolními kmeny, měl být nositelem vzdělání a umožňovat všem lidem žít ve štěstí a bohatství. Z Ayara Cachi, Mancova konkurenta dělá legenda neurvalého a agresivního Mancova bratra, který svými neplánovanými akcemi ohrožuje osud samotných Inků. Stejně tak Ayar Ucho, vůdce nepřátelského kmene zabitý v boji s uprchlíky z Taipicaly, vystupuje v pověstech jako bratr Manca a stane se obětí nehody. A daly by se najít další analogie a rozdílnosti, které měly za úkol vysvětlit jednání Inků jako naplnění božího rozhodnutí, jako činy synů Boha Slunce Intiho. KDYŽ ARCHIVY PROMLUVILY Zůstává otázkou, jak bylo možné rekonstruovat události tak dávno minulé, když neexistují žádné písemné dokumenty z této doby. V roce 1533, když se probili první Španělé do oblasti Cuzca, žili zde ještě potomci původních kmenů vypuzených invazí Inků. Právě pro neznalost písma vynikaly tyto domorodé kultury velmi bohatou ústní lidovou slovesností, která obsahovala nejen oficiální Inky šířené legendy, ale i původní zvěsti o událostech několik set let starých. A tak Španělé zaznamenávali zprávy o bojích mezi invazory a místními kmeny, buď v podobě vyprávění, nebo rituálních obřadů. Studiem španělských archivů můžeme tedy získat neocenitelné informace o minulosti tohoto impéria. . . . . . Jedním z nejvýznamnějších historiků, který se touto činností zabývá již delší dobu, je již zmíněný profesor Waldemar Espinoza Soriano, z jehož knihy “Los Incas”, vydané v Limě roku 1990, jsou čerpány i informace pro tento článek.Napsal a vyfotografoval Martin Kaňák  

OHNIVÉ SRDCE DAGESTÁNU

autor: Honza | Čvn 1, 2021

Chodil po zemi Alahův posel. Nesl se na mule a z obrovského vaku rozdával národům jejich jazyky. Navštívil Číňany a dal jim čínštinu, přišel k Arabům a dal jim arabštinu, Rusům ruštinu, Řekům řečtinu. Lidé se radovali. Toho dne, kdy posel dorazil i do Dagestánu, zuřila v horách sněhová vichřice. Sníh stoupal údolím ve větrných kaskádách, vidět nebylo ani cest ani aulů. Alahův posel se rozhněval na tuto krajinu, vzal vak, kde na dně ležely ještě asi dvě hrstě nerozdaných jazyků, a vysypal jej nad dagestánské hory. ,Berte si, kdo jaký chcete.? A řečí rozdělil lidi, kteří si byli duchem, srdcem, mravy, zvyky a způsobem života tak blízcí.”

Rasul Hamzatov

Dagestánu

. . . . . Dagestán je nevelká země o rozloze 50,3 tisíce čtverečních metrů s necelými dvěma miliony obyvateli. Je součástí Ruské federace, zapomenutou a prokletou. Východní rovinaté a úrodné krajiny omývají vlny Kaspického moře, na jehož břehu leží také hlavní město Machačkala. Směrem do vnitrozemí se reliéf krajiny rychle mění do pravé podoby severovýchodního Kavkazu. Až čtyřtisícové horské hřbety oddělují Dagestán od sousedního Ázerbájdžánu, Gruzie a Čečny. Nižšími průsmyky přicházejí na koních ázerbájdžánští a gruzínští pašeráci se zbožím přivázaným pod sedly. Čečenci jsou Avarcům bratry a přicházejí jako hosté. CAR CONTRA ŠAMIL Na počátku 19. století přistává ruský car se svou flotilou u pobřeží. Přichází léta ruské rozpínavosti. Východní Předkavkazsko bylo formálně připojeno již v roce 1813 (např. Gulistánskou smlouvou). Tento násilnický čin rozproudil horkou kozáckou krev. Vrchní imám Dagestánu a Čečny ­ Šamil spojuje některé horské kmeny v boji proti ruské expanzi. Centrum odboje se skrývá v nepřehledných gunibských horách, kde také budují rozsáhlou pevnost. Vůdce Šamil se stává symbolem boje za svobodu. Daleko přes vrcholy nesou se písně o jeho hrdinství. Šamil měl v úmyslu spojit všechny horské kmeny, ovšem narazil na velké jazykové problémy. Co kmen ­ to vlastní jazyk, častokrát užívaný pouze v jediném aulu. Tato bariéra byla odstraněna až příchodem ruštiny v roli úředního jazyka. Na území dnešního Dagestánu žije více než třicet národů: Avarci, Darginci, Lezgínci, Lakové? I vyslal Šamil svého přítele a spolubojovníka Hadži Murata mobilizovat nové síly ze vzdálených aulů. Ten se však vrátil s bohatou kořistí a krásnou dívkou přehozenou přes sedlo. “Nerozuměli nám a my nerozuměli jim,” ospravedlňoval se před zuřícím Šamilem.Povstání kozáků skončilo až zradou jednoho z nich, který za úplatu ukázal carským vojákům ten správný horský chodníček. Šamil byl roku 1850 zajat a v Rusku internován až do své smrti roku 1871. JÁ JSEM TU ZÁKON Hlavní železniční spojení centrálního Ruska se svou autonomní republikou Dagestán bylo až do konce srpna loňského roku díky aktivitám čečenských bojovníků přerušeno. Automobilová doprava, která vás přepraví velkou objížďkou z Minerálních Vod do Machačkale, využívá svého monopolního postavení. Jimi požadovaná cena několikanásobně převyšuje standardní ceny v okolí. První problémy se dostavily hned u prvního kontrolního bodu za městem Buďunovsk. V tomto městě čečenští bojovníci obsadili nemocnici, aby se poté s dvěma autobusy rukojmí vydali zpět do Čečny. Po prvotní nevinné kontrole dokladů nás speciální protiteroristické vojenské jednotky (OMON) postupně obvinily z ilegálního překročení hranic, z nesplnění vízové povinnosti a vyslovily podezření, že jedeme jako NAJOMČIKY v Čečnu. Naše syrská, libanonská, pákistánská a íránská víza je v jejich přesvědčení pouze ujišťovala. Vojáci si s námi nevěděli rady, křičeli do vysílačky a bezradně odkláněli hlavně samopalů. Mezi tím přinášeli naši spolucestující malé balíčky do stále otevřené zásuvky. “Takže je máme přivézt?” ptá se vojáček vysílačky. Začali jsme se těšit na teplou večeři. Pak ovšem přijela služební volha se dvěma odborníky v bílých košilích a slunečních brýlích. Zkoumali dlouho a podrobně naše pasy. Přesto mě nepřesvědčili, že rozeznají latinku od čínských znaků. Na druhé straně vysílačky někdo nebezpečně vzdálený, ukrytý za vibrující membránou stále tvrdil, že musíme mít vízum a bez něho je náš pobyt na území Ruska nelegální. Začali vyhrožovat vyhoštěním. Přistoupili jsme na hru JÁ JSEM TU ZÁKON a pomalu se přestávali těšit na večeři. Řidič autobusu na nás už hodinu čekal. Na pomoc přivedl brunátného muže, snad doktora práv. Ten, posilněn vodkou začal bouchat pěstí do stolu, křičet a beze smyslu otvírat a zavírat svůj černý kufřík. Nechali ho vyvést. A nám začalo být smutno. Šťastný konec přijel s další volhou, z níž vystoupila mladá žena z FSB (bývalé KGB). Odborníci z první volhy sklapli uši, jeden dokonce opustil místnost, vojáci vstali ze židlí. Po letmém prolistování nám byly vráceny pasy, usmála se a řekla: “Ščastlivuju darogu.”V Machačkale jsme si museli vyřídit registraci. Pasové oddělení (OVIR), kde se toto potvrzení k pobytu vydává, sídlí ve třetím patře hasičské zbrojnice na okraji města. Nejprve jsme museli v místnosti se zarámovaným Stalinem sepsat žádost pro náčelníka úřadu. Psali jsme v ní o aulech (horských vesnicích), o avarském spisovateli Rasulu Hamzatovi a jeho knihách. Protože náčelník chodí do práce až kolem čtvrté odpolední, poslali nás zatím do hotelu, abychom se pro rozhodnutí dostavili večer. Náčelník toho dne ale do práce nepřišel. Ženě-úřednici jsme se zřejmě líbili, a tak nám po ideovém pohovoru vložila do pasů bílý lístek s razítkem registrace. CESTA DO HOR V chladných ranních hodinách po kávě s ochrankou autobusového nádraží zaplňujeme poslední místa stařičkého mikrobusu. Zavírající se dveře rozráží chlapík s blýskavým zlatým předkusem ve vousech. Ověšen mohutnými fotobrašnami, způsobuje chaotickými pohyby svého dvoumetrového těla nevoli mezi cestujícími. Přesto dělají místo jemu i jeho třem brašnám. Fotoaparát Kijev pokládá na desku k řidiči. Demonstrace profese? Vytáhne pakl fotek, rozdá je v teď už jedoucím autobusu, a hlasitě s patřičnou gestikulací popisuje jednotlivé tváře. Hadži Murat Zjurgalov ­ novinář, publicista, fotograf-chudožnik. Na první zastávce nám kupuje pivo. Stáváme se vhodnými obětmi jeho chvastounské povahy. Vytahuje noviny se svým jménem v tiráži, ukazuje fotky a když je chtějí vidět i ostatní, najednou je plácá přes ruce a syčí němožno. Jednu z fotografií nám daruje. Týden rukou mafie do nebes odpravený dagestánský ministr financí si na ní tiskne paži s jistým předákem města Derbent. Hadži Murat píše na zadní stranu: “Přijmi mých hostí. H. M.” A doporučuje Derbent jako okouzlující místo. Po pětihodinovém stoupání skončila jízda na náměstíčku šedožlutého aulu Gunib. Nad ním stojí ruiny pevnosti imáma Šamila, z jejichž hradeb lze za příznivého počasí dohlédnout až k 150 kilometrů vzdálenému moři. Snad to bylo tradicí sobotních odpolední, snad tradicí každodenní, ale jakmile zmizeli poslední trhovci, začali se odevšad trousit opilí mužíci. Neustále vás někam zvou a vy musíte být taktní a obezřetní, protože odmítnutí je pro Avara bolestivou urážkou. Z domku pod pomníkem Bílých jeřábů se ozývá hudba. Píšťaly a bubínky v ostrém rytmu doprovázejí krouživé pohyby tanečníků lezgínky. Ženy v upažení jemně otáčejí zápěstími a drobnými krůčky do taktu přešlapují na špičkách, muži razantnějšími pohyby a zaťatými pěstmi s hrdě až furiantsky vztyčenou hlavou dělají vlastně totéž. Tak začíná avarská svatba. Hosté nejsou zváni, přichází každý, kdo se o ní dozví. Výjimkou tedy nejsou svatby o 500 hostech. Stoly se prohýbají několik dní pod množstvím šašliků, plněných papriček či listů z vinohradu, a samozřejmě vodky či dagestánského koňaku.

…

Večer sedíme u stolu jedné mladé rodiny. Naše talíře pohanky a skopového masa zůstávají na rozdíl od talířů hostitelů plné. Hlava rodiny vytahuje album, jehož dobrou polovinu tvoří fotografie ze sibiřských zón, které coby vězeň navštívil. Jeho žena v třetím měsíci těhotenství na ex pije první stakáň vodky. “Pro Avara je host dar z nebes,” vykřikuje muž a tetovanými prsty otvírá další lahev, “zůstanete tu na noc!” S pocitem, že víc nesnesem, strkám Toma ke dveřím. V tu dobu už žena s hlavou mezi koleny vyspávala svůj vodkový sen a jejich dvouleté dítě přelévalo stakáň do stakáňa. Těším se na klid pokoje v dolarové imitaci hotelu, kde zavírám na dva západy. Během noci přichází náš avarský přítel ještě dvakrát s novou lahví vodky: “Otevři, Tómaš! Co děláš?! Otevři!” VODKA ­ NEJVĚTŠÍ PROBLÉM S prvním paprskem v tichém spěchu opouštíme aul. Míříme dál na jih. Dolů k řece, přes most, po prašné cestě mezi vyschlými sady k zasněženým vrcholkům v dáli. Zastavuje nám autobus s cedulí Gočob. Cestující, z nichž většina jela do hor na svatby, nám blahopřáli jaké máme štěstí, autobus do Gočobe jezdí jen občas. Po cestě v aule Curib byla půlhodinová přestávka. Konaly se zde přebory v zápasnictví, nejoblíbenějším dagestánském sportu. Vzal nás tam autem jeden z pořadatelů a za chvíli už slyšíme v místním rozhlase: “Naše závody navštívila oficiální delegace z Československa.” Z tribuny nám zamával fotograf Hadži Murat. Za všeobecného veselí uděláme pár fotek a pokračujeme autobusem dál. Aul Gočob je kouzelné místo, nevnímající čas. Vystoupili jsme u kamenného napajedla, do něhož z kovové trubky proudila ledová voda. Kousek odtud na jedné lavici, zády opírající se o chladnou zeď sedí místní staříci. Dlouhé vousy, čapky a hole. Ruština jim už skřípe mezi zuby, a tak posílají malé chlapce, aby se dozvěděli odkud přicházíme a co zde pohledáváme.
Objevuje se i dvacetiletý mladík ­ Mohammed. Zve nás k odpočinku a představuje staršímu bratrovi. Mohammed skončil před třemi měsíci vojenskou službu, kde hlídal jednu ze sibiřských zón.Po smažených vajíčkách a nezbytné vodce nás odvedl na prohlídku aulu. Spletenec tunelů, chodbiček a dvorků, kamenných prolínajících se domů, rovné střechy pokryté tmavou drtí. Na nich sedí celé dny muži a čelem k horám mlčí, nebo diskutují o nesmyslných tématech. Potkáváme ženu s rancem suché trávy na zádech, křivé nohy a ohnutá záda těžce vleče do kopce. Po boku s holí v ruce na lehko si vykračuje její muž. “Proč jí nepomůžeš?” ptám se. Bezelstně odpoví: “Neunesl bych, co unese ona.” “MÁME SILNÉ ŽENY” Sedíme na přistávací plošině pro helikoptéry, kterou na jednom z protějších vrchů postavili NOVIJE RUSKIJE. “Máme silné ženy,” poví do ticha Muhammed. “A co dělají muži?” táži se. “U nich ťažolaja rabota, nado kuriť, vodku piť, nado guljaťsa?” V té odpovědi nebylo moc humoru.
Kolchozy byly většinou zrušeny, přesto zažité principy fungují jako dříve. Jen počet stád se místy snížil na polovinu. Každá rodina vlastní jistý počet kusů beranů, krav a býků. Berani s ovcemi a býci zůstávají od jara do podzimu vysoko v horách. U nich se střídají čabani. Na deset beranů dva dny samoty salaše. Na zimu jsou berani hnáni několik stovek kilometrů na sever do nižších teplejších oblastí. Ráno odcházíme dál do hor k čabanům. Mohammed, pro kterého čas není zhola nic, půjde s námi. V teplákách, tričku, vojenské bundě, s igelitkou v ruce a na nohách bačkory ­ pantofle. Už druhý den měl nohy do krve rozedřené. Třebaže v pantoflích šplhal po okolních skalách s kamzičí jistotou.
Údolím se rozléhá střelba z automatu. Na koních sestupují úzkými cestičkami tři jezdci ­ ochotniky. S nimi pak sedíme na rozvalinách starého aulu, koně spásají suchou trávu mezi kameny. “Poobědváme,” řekl ten nejstarší a zpod sedla vytáhl láhev vodky. Nalil z poloviny do plechového hrnku, zvedá jej do výše očí a pronáší “tost” (přípitek, čím delší a vzletnější, tím lepší): “Na Dagestán, abysme tu v míru žili. Na naše přátele, aby se nikdy nepotkali s našimi nepřáteli.” SYN NESMÍ PÍT PŘED OTCEM Toho roku postihlo Dagestán stoleté sucho. Jinak zelené vrcholky dosáhly barvy žluté až šedé. Po stoletém suchu ale přišla stoletá voda, strhala většinu mostů, zaplavila silnice a v nových korytech znemožňovala cestu k některým jižnějším aulům. Čekali jsme v Curibu v místní filiálce banky až se učitelé, kteří přijeli toho dne do centrálního aulu na každoroční školení, budou vracet zpět do svých škol. Seděli jsme v kanceláři, jedli melouny, pili čaj, četli nejčerstvější týden staré noviny a bavili se zápolením místní úřednice s ruským softwarem. Když už si nevěděla rady, přišupitala šedesátiletá babča, utáhla šátek pod bradou a zalistovala ve svých poznámkách. “Byla jsem minulý měsíc v Machačkale na kursu,” zahlaholila a prstíkem na klávesnici vyťukala další krok. Před bankou se již tvoří hlouček diskutujících učitelů. Porada skončila. “Je to každý rok stejné,” vrtí hlavou starší muž. “Zbytečná cesta.” Pro mladé učitelky je to ale skvělá příležitost k opuštění rodných aulů. V autobuse mi dělají mezi sebou místo. Mačkají se kolem, překřikují. Zvědavé a nedočkavé. V kolika letech se u nás děvčata vdávají, kolik mají dětí, jak se u nás lidé baví. Ptaly se také, kde jsme se tak skvěle naučili rusky. “Ve škole,” říkám,”my jsme se rusky učit museli.” Nevěděly o čem mluvím. “Éto byl vaš intěres,” ukončila malá Lena můj pokus o historický přehled po druhé světové válce. “Něbyl”, zasáhl do rozhovoru poprvé Tomáš. Veškerá pozornost se teď obrátila na něho. Moc se jim líbil. Je prý neuvěřitelně podobný na hlavního hrdinu z mexikánského filmu předešlého večera, muže nevalného charakteru, leč dobývajícího každé ženské srdce. V Gilibu na návsi, když řidič odmítl peníze s tím, že už je zaplaceno, vznikl spor, kdo si nás odvede domů. Vyhrála mladičká paní učitelka ruské literatury, dcera místní lékařky. Měli velký patrový dům a na dvoře tři nepojízdná auta. Maminka z nás měla velkou radost. Vařila, pekla a ujišťovala nás, že jíst budeme až do rána. Mezi talířky zavařeniny, sýrů a chleba postavila kulatý tác plný “chenkalů” (kosočtverců půl centimetru silných, chutnajících jak rozvařené knedlíky) a na nich velké kusy vařeného skopového masa s česnekovou omáčkou. U čaje se pak sešly všechny Marčiny kamarádky a zajímaly se o život v Čechách a v krajinách, které jsme procestovali. Moc mi záviděly, že můžu cestovat. Je matky nepustí. Říkají: “Jeď si až se svým mužem.” Noční klid v domě hlídal zarámovaný Šamil s pásem nábojů na prsou, druhý Šamil byl namalován v životní velikosti na zdi chodby prvního patra.
Ráno odjíždí kromě Marči celé osazenstvo do Machačkale. Za pár dní začíná školní rok. Dostali jsme raneček jídla na cestu a přes průsmyk se vydali do sousedního údolí. Na chodníčcích spojujících jednotlivé auly bylo v dřívějších letech rušněji. S výstavbou silnic treky přes průsmyky zarůstají a pod vrcholy mizí docela. V krajině bez map jdete naslepo dobytčími stezkami. Při sestupu nás ve stráni spatřil malý pasák. S koňským postrojem na rameni běžel do aulu oznámit příchod hostů. Vesničané seděli před domy na druhém břehu říčky. Zvědavě nás pozorovali. Chtěli jsme dojít do dalšího asi 2 km vzdáleného aulu, ale cestou jsme potkali Badavieva Badavieviče, mladého zvěrolékaře vracejícího se z trhu, v jedné ruce igelitku, v druhé ruce velký meloun. A že musíme jít s ním a dnes si odpočinout a zítra také a snad pozítří bysme mohli pokračovat dál.
Byl z velké rodiny. Všichni seděli na verandě, v jejíž dřevěných rámech chyběla skla. Posadili nás vedle starého otce za stolek a nalévali čaj za čajem. Otec poslal syna pro vodku a jeho “tosty” byly smělými orly stoupajícími k nebi. Po čtvrtém stakáni odešel, to proto, aby si také jeho syn mohl s námi připít. V tomto kraji nesmí pít syn před otcem ani bratr před bratrem. Badaviev přinesl svou dvanáctistrunnou kytaru s šesti strunami. Hrál Vysockého, ale také lidové popěvky na Šamilovu chrabrost. Přidělen nám byl pokoj, který jako jediný neměl hliněnou podlahu, s plakátem modlící se Šamilovy družiny nad postelí. Ráno chléb a sýr a potom procházka do centrálního aulu Arčib (centrální auly poznáte podle toho, že tam jezdí autobusy a dochází pošta). Neustále jsme se někde zastavovali, pili čaj, usrkávali smetanu. Prošli jsme i místní hřbitov. Když zde někdo umře, nejvyšší duchovní aulu sedí u jeho hrobu sedm dní v plechové přenosné budce a čte motlitby za pokoj jeho duše.

Tato odnož islámu přejímá nejen prvky judaismu, ale i hinduismu. U náhrobků, jejichž jedna strana je psána arabsky a druhá azbukou, jsou vztyčené kůly s navázanými pruhy látky. Také podél cest se objevují mohyly kamení s pestrými fábory značící: zde zemřel dobrý velký člověk. Auta zde zastaví, všichni smeknou a modlí se ­ s rukama jakoby pod knihou čtou. Pokud jsou po cestě taková zastavení čtyři, zastaví u dvou. “Byli to obzvlášť velcí muži,” zdůvodní s úsměvem. Po večeři ­ bramborech napolo pečených napolo smažených a vodkové očistě sedíme na zemi u nízkého stolku. Nejstarší dcera mi na prst navléká stříbrný prstýnek zdobený černou malůvkou. Starý otec si spokojeně brouká. Cokoli host v domě hostitele pochválí, je mu darováno.
Říká se: Přišel mladý muž na návštěvu k příteli, u studny potká sličnou dívčinu. Příteli pak vypráví zasněně o jejích půvabech. Ten zachmuří čelo, však splní svou povinnost hostitele: “Vezmi si ji, je tvoje.”Vstáváme před východem slunce. Čeká nás dlouhá cesta přes hory do aulu Kumuch. Chodníčky se ztratily poměrně brzy. Tápeme krajinou instinktivně k průsmyku, z něho pak dolů podél říčky. Kousek nad námi se prožene stádo černých divokých prasat. Začíná se smrákat. Zrychlujeme sestup, ale to už prší. První vesnice, do které mokří a unavení přicházíme, se jmenuje HULJSMA. Za chvíli již sedíme u “chenkalů” a posloucháme první mírové zprávy z Čečny. “Lebeď moloděc,” pochvalně pokyvují naši hostitelé. Za okny létají blesky, celou noc drnčí skla oken. Ráno je všude mokro a když je mokro do Huljsmy autobusy nejezdí. Naši hostitelé startují gruzavík a převážejí nás přes poslední kopečky. Zastavují před školou. Je první školní den. Holčičky v bílých halenkách a obrovských mašlích ve vlasech recitují básničky, kluci okopávají špičky nových bot. Po cestě zpět, v prvním mírovém vlaku přes Čečnu, mezi pobíhajícími omonovci zaznívá v strnulých pohledech směřujících v žalostnou krajinu za okénky poslední “tost”: “Na naše děti. Aby byly šťastnější než my.”  

WET RA EDEAD: KRÁLOVSTVÍ MEDÚZ

autor: Honza | Čvn 1, 2021

Palauská republika (Filipíny) ukrývá uvnitř svých lagun fantastické ostrovy. Nejpodivuhodnější živočichové žijí v jezerech Skalnatých ostrovů, z nichž jedním je Wet ra Edead. Jeho vody se hemží tisíci průsvitných medúz, jejichž zvláštní zvyklosti se zatím daří vědcům vysvětlit jen částečně. Jedním z odborníků, kteří o rozluštění této záhady usilují, je americká bioložka Ann Hillmann Kitalongová.SOUOSTROVÍ SNŮ Ohromeným návštěvníkům mikronéského soustroví Palau připadá, že se ocitli na stránkách prospektu cestovní kanceláře. Svěží zeleň ostrovů svítí uprostřed modrých vod Tichého oceánu, bělavé pláže zalévané sluncem vybízejí ke sladké nečinnosti a křišťálová čirost lagun láká plavce. Podmořský svět u palauských pobřeží se těší zasloužené pověsti ráje potápěčů: nevyčerpatelný zdroj objevů představují pro milovníky potápění především Skalnaté ostrovy v jižní části souostroví. Nikde jinde nenabízí mořské dno takovou hojnost korálových zahrad. Bylo zde klasifikováno přes 700 biologických druhů; v pestrobarevném bohatství vodní fauny objevíme vzácného dugonga, “klauní rybu” (Amphiprion percula), vybarvenou vskutku šaškovsky, či obří škeble, ale též jedovaté mořské hady nebo dravé žraloky tygří.

Američanka Ann Kitalongová krásy Palau důvěrně zná. Přistěhovala se na ostrovy roku 1979 a vdala se za Clarence, který se tu narodil, a založila s ním Environment Inc., společnost zaměřenou na poradenskou činnost v otázkách životního prostředí. Manželé žijí na ostrově Koror, ve správním centru Palauské republiky. Jelikož Ann vystudovala zoologii a biologii na havajské a guamské univerzitě, souostroví je pro ni v prvé řadě pozoruhodným polem pro vědecké zkoumání. Nyní se ochraně a studiu zdejší jedinečně bohaté a rozmanité vodní fauny věnuje profesionálně. CESTA K JEZERU Za chladivého svítání, jehož blahodárných účinků si zde lidé velmi cení, opouštíme s Ann a Clarencem jejich dům a vydáváme se s nimi z ostrova Koror na jednu z jejich častých výprav. Cílem je Eil Malk ve Skalnatých ostrovech.

Asi po hodině cesty vypínáme lodní motor a zastavujeme v ranním tichu u paty strmého útesu zakrytého bujnou vegetací. Potápěčskou výstroj a měřicí přístroje je třeba naložit na záda. Než se vyšplháme sedmdesátimetrovým svahem, spustíme na druhé straně a proklestíme si cestu hustými houštinami pralesa, trvá to dobrých dvacet minut. “Raději se nedotýkejte větví,” varuje nás Ann. “Některé mangovníky vylučují jedovatou mízu.”

Konečně se ocitáme u cíle své cesty: před námi se otevírá pohled na jezero Wet ra Edead. Sem chodí Ann navštěvovat jedny z nejúžasnějších obyvatel vodního světa. Díky hradbě džungle a útesů se zde život vyvíjí mírumilovně a neohrožuje ho žádný velký predátor ani člověk. Propluli jsme kanálem lemovaným spletí mangrovových kořenů a Ann si nasadila potápěčskou výstroj. Jakmile se ponořila do jezera, hned se kolem ní shluklo plno zvědavých tvorů. TAJEMNÝ TANEC TISÍCŮ TVORŮ Ve Wet ra Edead proplouvají mezi rukama a nohama potápěčů tisíce medúz. V 420 metrů dlouhém a 30 metrů hlubokém jezeře žije 1 600 000 medúz. Pohled na vznášející se průsvitné kouličky menší než lidský palec vás naplňuje pocitem, že jste byli přeneseni do podvodní říše kouzel. Zástupci rodu Mastigia, od nichž se zlatavě odrážejí paprsky vycházejícího slunce, sdílí jezerní vody s méně hojnými bílými talířovkami rodu Aurelia. Oba druhy jsou zcela neškodné, neboť nemají žahavá chapadélka, pomocí nichž ostatní druhy medúz uchvacují svou kořist. Když je jimi člověk ve vodě obklopen, přesto se zprvu nedokáže zbavit jistého pocitu znepokojení.

“Zdejší koncentrace medúz je pro nás záhadou,” říká Ann. “Proč jich tu žije tak nesmírný počet? Není nám to zatím úplně jasné.” Výzkumný projekt, na němž Ann pracuje, se to pokouší objasnit. Ačkoli medúzy patří mezi organismy neurologicky velmi jednoduché, neumíme jejich zdejší chování plně vysvětlit. Zdá se, jako by je řídil nějaký neviditelný časový spínač. V jezeře lze pozorovat jakýsi taneční rituál: všechny Mastigia se společně pohybují proti směru hodinových ručiček. Ráno putují na východ. Pokud se dostanou do stínu stromů rostoucích na břehu, hledají si místo, kam sluneční paprsky aspoň skulinkou dopadají. O druhé odpoledne, jako mávnutím kouzelné hůlky, začnou Mastigia cestovat na západ. ZOOXANTHELLY Jak vysvětlit toto tajemství přírody? Ann a její kolegové již zjistili, že zázračná choreografie medúzího tance vznikla zásluhou symbiózy. Mastigia poskytují pod svým zvonem přístřeší drobným chlorofylovým řasám, zvaným zooxanthelly. Tyto žluté až hnědé řasy jim jejich pohostinnost oplácejí: pomocí fotosyntézy dodávají medúzám potřebné živiny. Jejich hostitelé proto mohou dobře prospívat i ve zdánlivě sterilních vodách.

Má-li fotosyntéza probíhat, zooxanthelly potřebují světlo. A medúzy se tedy při svém tanci vlastně celý den otáčejí za sluncem. Osm primitivních očí umístěných po obvodu zvonu jim umožňuje rozlišovat světlo a stín, takže se dokážou stínům vyhýbat a zajistit, aby na povrch jejich těla světlo dopadalo stejnoměrně.Jedna záhada ovšem zůstává nerozřešena. Na ostrově Eil Malk najdeme tři jezera s velmi početnou populací Mastigia a v každém z nich se tito tvorové pohybují jinak. Jak ukázal experiment, přemístíme-li medúzu do jiného jezera, nedokáže se přizpůsobit novému směru pohybu a bude tvrdohlavě plavat proti všem ostatním.

Jediné nebezpečí představuje v tomto jezerním království bílá sasanka, Aiptasia pulchella. Její hbitá chapadla lapí každou kořist, která se jim ocitne na dosah. Kus pod námi právě jedna z nich chytila medúzu. Hlouběji se pak světlo potápěčských svítilen ztrácí v husté mlze. Čtrnáct metrů pod hladinou už nelze rozeznat vůbec nic. Organické bakterie, vznikající při pomalém rozkladu spadaného listí, pohlcují veškeré světlo stejně jako kyslík. Brzy se voda zbarví do nachova. A ještě o metr níže by si potápěč zaplaval ­ a udusil se ­ v kyselinové lázni: amoniak a sirovodík vyvržené bakteriovou vrstvou z metanu.

Jev poprvé studoval profesor Ann Kitalongové, biolog Leonard Muscatine z UCLA, proslulé losangeleské univerzity. V temných hlubinách Wet ra Edead dosahuje koncentrace amoniaku hodnot, které patří k nejvyšším na světě. A čpavek má toxické účinky na jakýkoli organismus neschopný obejít se bez kyslíku. Je tudíž jedovatý jak pro člověka, tak pro medúzy.

Profesor Muscatine objevil, že Mastigia vstřebávají ohromná množství amoniaku, a proto pro svůj vývoj potřebují zooxanthelly. “Nedávná expedice, vedená dalším odborníkem UCLA, Wiliamem Hammerem, se potápěla v noci,” vyprávěla Ann. “Podařilo se nám prokázat, že když slunce zapadne, Mastigia pozmění svůj tanec. Ponoří se hlouběji, aby načerpaly amoniak.” Krmí tak řasy, které je živí ve dne.

Za soumraku je Ann Kitalongová s počítáním hustoty jezerní populace a zkoumáním citlivosti medúz na slunce hotova. Vrací se na břeh a zapisuje si pozorování dnešního dne ­ pro další vědeckou expedici. Ve slabé záři dohasínajícího slunce neslyšně plachtí nad jezerem obrovitý netopýr. JEZERO WET RA EDEAD Samostatná Palauská republika je součástí Západních Karolín. Rozkládá se na ploše zhruba 500 km2 a tvoří ji asi 350 ostrůvků korálového a sopečného původu. Skalnaté ostrovy ­ její jižní cíp ­ se podle jedné legendy zrodily z obrovité škeble skryté v propastných hlubinách.

Ve skutečnosti byly tyto ostrovy kdysi vyzdviženy tektonickými silami. Předtím patřily k laguně obklopené korálovými útesy. Následkem tektonického posunu byla část vody uvězněna za vápencovými skalisky: od vodních ploch oceánu se takto oddělila jezera. Na Skalnatých ostrovech jich vzniklo přes osmdesát. Nejznámějším z nich je Wet ra Edead, což přeloženo z místního jazyka znamená Jezero medúz.

Kromě Wet ra Edead objevíme medúzy jen ve dvou dalších jezerech. Tato čarokrásná místa však přitahují vědce ještě z jiných důvodů. Zmíněná trojice jezer představuje výborné místo pro studium geochemických procesů, jež existují v jakémkoli téměř uzavřeném mořském prostředí, například v Černém moři, nebo existovaly v průběhu geologických dějin v oceánech omývajících pevninu.

Jelikož se voda uvnitř vápencového lože obnovuje pouze minimálně, jezera se rozdělila na různé vrstvy. Jejich stratifikaci navíc v této rovníkové oblasti podporují vytrvalé deště, které rozřeďují dobře okysličenou vodu při hladině; těžší slaná voda zůstává v hlubinách a neobsahuje žádný kyslík. V místě, kde se obě vrstvy stýkají, se vytvořilo nachově červené bakteriové pásmo. Pod ním už voda nepropouští světlo a obsahuje nejvyšší koncentrace sirovodíku, amoniaku, fosforečnanů a metanu na světě.

Jezera jsou pro vědecká zkoumání vhodná i proto, že jejich fyzikální a chemické vlastnosti se prakticky nemění. Za prvé díky zeměpisné poloze v těsné blízkosti rovníku, kde nedochází k velkým klimatickým změnám; za druhé díky sevřené hradbě skalisek, která je chrání před silnými větry, jež v této oblasti tajfunů promíchávají vody. Kombinace uvedených i dalších faktorů spolu s jednoduchým potravním řetězcem poskytuje ideální podmínky pro geochemická bádání.