Když Angličané stavěli železnici z Karáčí do Lahore, potřebovali pro zpevnění písčité půdy pevnější materiál. Najatí indičtí dělníci začali z blízkého okolí místa zvaného Harappa (v poříčí řeky Ráví, přítoku Indu) přinášet předměty, které začali podkládat pod pražce kolejnic. Někdo si ale všiml, že jsou to dobře vypálené cihly.
Tak byly odkryty pozůstatky tzv. harappské či protoindické kultury. Tam, odkud brali dělníci tento báječný stavební materiál, odpočívaly stavební základy velké starobylé civilizace, jejíž počátky spadají do třetího tisíciletí před naším letopočtem! Odborníci žasli nad dokonalostí urbanistického uspořádání města i kanalizační sítě, která svědčila o vysoké úrovni hygieny tamních obyvatel, související s hygienou rituální.
Našlo se však mnohem víc! Hroby s lidskými a zvířecími kostrami, kultovní předměty, sošky s výraznými ženskými znaky, ozdoby, knoflíky, nádoby, hračky i zbraně.
Archeologické práce, vzhledem k politickým poměrům v koloniální Indii, postupovaly pomalu. Systematické vykopávky začaly až ve dvacátých letech našeho století. Postupně byly odhaleny stopy po této civilizaci na velmi rozsáhlém území, které se táhne po celém povodí řeky Indu a zasahuje až do indických států Rádžastán (s významným nalezištěm Kalibangen), Gudžarát (např. Lothal) a Východní Pandžáb (např. Rupar). Nejrozsáhlejší naleziště a nejbohatší sbírky předmětů se našly ve městě Mohendžo-daro, čtyři sta mil (640 km) jihozápadně od Harappy, v provincii Sindh a v Harappě samotné. Do dnešní doby se na tomto rozsáhlém území objevilo sedmdesát míst, která nálezy odpovídají stejné kultuře.
HARAPPSKÁ PEČETIDLA, JAZYKOVÝ HLAVOLAM
Kromě výše jmenovaných předmětů se však nalezlo něco, s čím si doposud neporadili jazykovědci z celého světa. V roce 1875 totiž anglický archeolog Sir Alexander Cunningham publikoval článek o předmětu, připomínajícím pečetní destičku, popsaném krátkými nápisy v neznámých znacích. Na nalezištích bylo postupně objeveno okolo tří tisíc těchto steatinových pečetidel, která jsou dnes pečlivě zkoumána. Mají různý tvar, jsou oválná, okrouhlá, tvaru obdélníku nebo válečku, nejčastěji však čtvercová o velikosti od 1,5 x 1,5 do 5,5 x 5,5 centimetrů. Z rubové strany jsou někdy plochá, někdy opatřená ouškem. Na lícové straně se někdy nacházejí buď pouze nápisy nebo jen reliéfní stylizovaná vyobrazení lidských a zvířecích postav a rostlin. Nejčastěji ale jde o kombinace figur i znaků.
Ze zvířat jsou na pečetidlech zobrazeni zejména vodní buvoli, skot, nosorožci, sloni, antilopy, gazely, tygři a pravděpodobně obětní býci. Rostliny jsou nejčastěji zastoupeny posvátným stromem, zvaným pípal. Z lidských figur si největší pozornost zasluhuje ta, která představuje boha, sedícího v lotosové pozici, s trojcípou ozdobou hlavy a ztopořeným lingamem. Ze všech rohů ho obklopují zvířecí figury · tygr, slon, nosorožec a vodní buvol. Pod sedačkou jsou zobrazeny dvě gazely. Vědci se domnívají, že je to prototyp hinduistického boha Šivy, vyobrazeného jako Pašupati, král zvířat.
Celkem se našlo šest pečetidel s podobným výjevem.
CESTA DO PÁKISTÁNU
Staré civilizace stále více lákají zvědavce z celého světa. Na rozdíl od atakovaných pyramid v Gize a Sakkaře, královských hrobů v Údolí králů na středním toku Nilu, nebo pozůstatků ze Staré Číny, je cizinec v pákistánské Harappě dosud spíše výjimkou a cesta za jejími památkami přímo očistcem.
Pracovali jsme nějaký čas v Indii ve škole, a když nastaly prázdniny, vydali jsme se na dlouhou cestu z Dillí do Harappy. Nejprve nás čekalo šest hodin z Dillí do sikhského Amritsaru. Tam jsme přestoupili na autobus, který nás zavezl do pohraničního městečka v indickém Pandžábu. Museli jsme tu znovu přestoupit na poslední indický autobus, jehož trasa končila deset kilometrů před hraničním přechodem Wagah. Dál už hromadná doprava nevedla. To ale dobře věděli rikšové, pohotově připravení nabízet své služby.
Na těch posledních deset kilometrů k indicko-pákistánské hranici nikdy nezapomenu. Na šlapací rikše, s termoskou a svačinou v ruce a slaměným kloboukem na hlavě, jsme projížděli ostře sledovaným vojenským pásmem, ohrazeným ostnatými dráty, za nimiž stály ozbrojené pohraniční hlídky. Dorazili jsme na hranice. Byli jsme jediní, kdo ten den zatím přešel. Prošli jsme špalírem celníků a po tradičních úředních rituálech vstoupili na pákistánské území.
Z hranic jsme se dostali nejprve nákladní dodávkou na korbě s domorodci a jejich dobytkem, a pak přeplněným minibusem do starobylé metropole provincie Pandžáb · města Lahore. Rikša nás dovezla na vlakové nádraží. Pak už nás čekaly jen čtyři hodiny cesty po železnici do pákistánského vnitrozemí a nakonec poslední jízda autobusem. Během té venku kvapně ubývalo zeleně, přibývalo písku a hliněných domorodých vesnic. Po dvou hodinách řidič autobusu zastavil uprostřed pustiny a řekl: “Tady je to.”
Vystoupili jsme. Nikde nic a nikde nikdo. Šli jsme po prašné cestě dál a dál. Konečně se před námi objevila tabule s nápisem “Harappa · Police station”. Za ní se začaly rýsovat úhledné cestičky k jednotlivým archeologickým lokalitám, před kterými stály pečlivě zpracované tabule s popisky. Za nimi byla šipka do maličkého harappského muzea.
JEDNO Z NEJMENŠÍCH MUZEÍ NA SVĚTĚ
V něm jsou vystaveny předměty nalezené v Harappě · pečetidla, hračky, figurky zvířat, knoflíky, nádoby (pánve, amfory, cedníky, hrnce a olejničky), zhotovené většinou z pálené hlíny, lineárně zdobené tmavým pigmentem ve více či méně složitých ornamentech. Ale také věci ze slonoviny, skla, mušlí (zejména ozdoby a knoflíky), z kamene i kovu (šípy, sekery, nádoby) · z mědi a bronzu.
Pozornost také zaujmou asi decimetrové ženské figury z červené pálené hlíny. Jejich tvůrci se soustředili nejvíce na vypracování detailů v obličejích, na účesech, ozdobách hlavy a pohlavních znacích. Vytvořili ženy silné i štíhlé, s očima kulatýma i protáhlýma, samotné nebo s dítětem v náručí. Oči, ústa, ňadra, ozdoby kolem krku i ve vlasech, to vše vyřešili dolepováním hliněných detailů na základní hmotu. Byly to hračky nebo bohyně Matky?
NA POKLAD JE MOŽNO SI SÁHNOUT
Když jsme ve stínu stromů nabírali síly k prohlídce zpřístupněných vykopávek, přistoupil k nám jeden z domorodců. Ze zástěry začal vytahovat hliněné figurky, podobné těm, které jsme před chvílí viděli v muzeu, kde byly pečlivě střeženy. Ptali jsme se, odkud je má. Ukázal jen, že máme jít za ním.
Za zahradou muzea se skrývaly nenápadné hrnčířské dílničky a ubytovny. Všude kolem byly koše plné hliněných buvolů, vozíčků, nosorožců a ženských figurek s roztodivnými účesy či pokrývkami hlavy. Vyráběli je tady najatí indičtí hrnčíři.
Na zápraží vyšla mladá cizinka. Představila sebe i své kolegy z kalifornské univerzity, oboru archeologie. Se zapadajícím sluncem se z terénu vraceli s lopatkami v ruce jejich studenti.
“Ty hliněné kopie figurek máme pro studijní účely · aby si na ně mohli naši studenti doma skutečně sáhnout. Pracujeme tady už devět let. Za měsíc se tahle skupina vrací po půlroce domů. Každou středu nám sem domorodci vozí jídlo, pití a mýdlo.”
Neodolali jsme a do vaty si pečlivě uložili hliněného tygra, nosorožce, gazelu… a dovezli je zpět do Dillí. Tam jsme zjistili, že v Národním muzeu, kde jsou harappské nálezy také vystaveny, existuje podobná dílnička, kde vyrábějí kopie záhadných pečetidel.
DOKÁŽEME NAJÍT ODPOVĚĎ? Nápisy na pečetidlech dosud nevydaly své tajemství ani nám, lidem stojícím na prahu kybernetického věku. Jejich rozluštění teprve čeká na svůj správný klíč. Až se někomu podaří ho najít, odhalí nejen tajemství používání starověkých pečetidel, ale přispěje i k doplnění mozaiky o vzniku, dlouhodobé existenci i rychlém zániku této podle všeho vzkvétající mírumilovné civilizace, jejíž význam se může přiřadit k takovým starověkým kulturám, jakými byly Egypt, Čína či Mezopotámie.
Aničko, á šup,” zavolám výrazně na svou tříměsíční dceru, aby zatajila dech, až jí mokrou dlaní přejedu přes obličej. Tak začíná abeceda potápění. Děti do tří let se sice nenaučí v pravém slova smyslu plavat, ale pohyb ve vodě a následně i potápění je pro ně podle mnohých odborníků velmi prospěšné. Plavající děti jsou pohybově šikovnější a také zdravější a otužilejší.PŘIROZENÉ PROSTŘEDÍ Vložíme-li dítě do vody a rukou správně podložíme hlavičku, vznáší se jeho tělíčko na hladině. Většinou leží klidně, ale může také provádět aktivní pohyby, které nám připomínají pohyby plovací. Vznikají na základě plovacího reflexu řízeného podkorovou částí mozku. Teprve později zrají v záměrné pohyby řízené z mozkové kůry. Teplá voda není pro maličké ničím neznámým, vždyť v celém svém nitroděložním životě se vznášelo v plodové vodě své matky. Proto se ve vodním prostředí cítí velmi dobře. Navíc kdykoli mu něco (například ruka, svetřík…) přejede přes obličejík, instinktivně zatajuje dech, tak jak to dělalo při průchodu porodními cestami, takže je pro ně přirozené i potápění. Ovšem tento nepodmíněný reflex se, podobně jako třeba objímací nebo uchopovací, kolem třetího měsíce věku ztrácí a dítě se musí učit všechno od začátku. Novorozenci si ještě neumějí hrát a spolupracovat, a tak jejich pohyb ve vodě spočívá ve splývání po hladině na zádíčkách i na bříšku. Jsou však velmi vnímaví a vytvářejí si dobrý základ pro kladný vztah k vodě, kterého lze později využít pro výuku klasického plavání. Teprve s věkem (asi od šestého měsíce) stoupá jejich aktivita. Například roční dítě skočí do vody, zatají dech, nenapije se a s úsměvem se vynoří. Tato dovednost ovšem pochopitelně nevznikla najednou, ale je výsledkem několikaměsíční práce. KOJENCI OPRAVDU PLAVOU? “Ne, a ani není našim cílem naučit je plavat,” odpovídá Eva Kiedroňová, dětská rehabilitační sestra, bývalá závodní plavkyně a zakladatelka Baby klubu Kenny v Třinci, která se již několik let zabývá plaváním s malými dětmi. Měli bychom říkat spíš než plavání pohyb kojenců ve vodě. Pohyb anebo taky hra, neboť hravá činnost je dítěti přirozená. Vlastně všechny posilovací cviky, které ve vodě s Aničkou provádíme, jsou spojeny s hrou a říkankou. Je škoda, že pro mnohé rodiče jsou možnosti plavání s kojenci omezené. Po půl roce věku je pro dítě totiž prostor vany malý a speciální bazénky, kde by si mohly nejen hrát, ale i plavat, jsou k dispozici pouze výjimečně. Plavání s novorozenci a kojenci u nás jako první nabízel už jmenovaný Baby club Kenny v Třinci. Rozšířil se do dalších severomoravských měst i do Prahy. V Ústí nad Labem je to například agentura Oáza (a doufejme, že i nadále bude, neboť agentura, kterou nechce nikdo finančně podpořit, se bohužel potácí v obrovských existenčních problémech). Nejdříve po prvním roce života připadá pro dítě v úvahu krytý bazén pro veřejnost. KDY ZAČÍT? Mnoho maminek si představuje, že přijde se svým miminkem na lekci plavání, tam jí dítě seberou a hned hodí do vody. Ano, byly provedeny pokusy s novorozenci, kteří se pod vodou přirozeně pohybovali, zadržovali dech, plavali obličejem dolů a jakmile se unavili, jednoduše ve vodě usnuly. Ale takovým způsobem plave s kojenci snad jen jediný člověk na světě Igor Borisovič Čarkovskij, který s tím má víc než třicetileté zkušenosti. My se držme “dostupné” reality. “Lidé, kteří neví, co mohou od kojeneckého plavání a hlavně od kurzů očekávat, bývají často nedůvěřiví. Nedůvěra je však pouze na podkladě vlastních představ a domněnek. Skutečnost bývá většinou milým překvapením,” říká Eva Kiedroňová. Nejlepší je začít s činností kojenců ve vodě už od narození doma ve vaně, což má celou řadu předností: dítě je ve známém prostředí s osobou mu nejbližší, bez cizích rušivých vlivů daleko lépe přijímá každou náročnější činnost a také rodiče jsou doma klidnější a trpělivější. Můžeme samozřejmě začít i později. Když už ale dítě leze a sedí, často odmítá i ve vodě polohu na zádech, což musíme respektovat. V každém případě je třeba dodržovat zásady správného metodického postupu výcviku, které nás naučí proškolené instruktorky. “Kdy začínáte s plaváním kojenců,” ptám se paní Majky Čápové z agentury Oáza. “Po dohodě s rodiči můžeme začínat s šestitýdenními dětmi u nich doma, ovšem u nás v zařízení začínáme ve třech měsících věku. Samozřejmě, že mohou být i starší. Zastáváme názor, že nikdy není pozdě.” Plavání s takhle malými miminky se někomu může zdát jen módou a zbytečným přepychem. Proti takovým pochybovačným názorům však můžeme vznést hned několik argumentů: “Pohyb kojenců ve vodě napomáhá jejich psychomotorickému vývoji a posiluje jejich svalovou soustavu. Nabízíme jim vlastně další prostor pro pozorování, vnímání a prožívání a zároveň upevňujeme vztah mezi rodičí a dítětem. Součástí kojeneckého plavání je také správná manipulace s dítětem a v neposlední řadě také otužování, což je přirozená prevence proti onemocnění,” odpovídá Majka Čápová. ABECEDA POTÁPĚNÍ Jak už jsem poznamenala, tříměsíční dítě ztratilo své reflexy, které si přineslo na svět z matčina lůna, a musí se všechno pomalu a nenásilně učit. Podstatou abecedy potápění je vytvoření podmíněného reflexu zatajení dechu před potopením na signál. Ten, který jsem uvedla na začátku, tedy: “Aničko, á šup,” je zcela vyhovující. Obsahuje oslovení, kterým je dítě upozorněno, že se bude něco dít. “Á” zastupuje přípravu děje a na “šup” polévám obličej vodou od temínka přes čelo dolů. Intonace i postup musí být vždy stejný. “Jakmile se změní třeba jen oslovení, například místo Aničko Andulko, dítě nezareaguje,” vysvětluje paní Čápová. Postupně nahrazuje pár kapek vody kelímek a i do něj přidáváme postupně víc a víc vody. Až se dítě opravdu naučí zatajovat dech, můžeme začít na stejný signál s potápěním. Nejprve jenom kousek pod hladinu a na půl vteřiny, a pak stále hlouběji a na delší dobu. Ještě později bez podpory rukou, třeba za hračkou. Zároveň učíme dítě dýchat pod vodou. Starší dítě, které tohle všechno zvládlo, už se může učit skoky do vody. Přestože v této fázi se již samostatně rozhodují, kdy skočí, je nutno neustále používat signál. PLAVÁNÍ JE HRA Už od prvních lekcí plavání s kojenci zařazujeme postupně, podle věku a schopností dítěte, hry. Vlastně podstatná část plavání s kojenci jsou hry. Například od jednoduchého splývání na kruhu a máchání prádla, přes napodobování kyvadla hodin či zvonu, kolotoče pro různé hopsání, vyhazování do výšky či plavání za hračkami. Spousta možností je také při hrách v mělké vodě či při společném koupání s rodiči. Dítě do sedmého až osmého měsíce svého věku není schopno reprodukovat žádný pohyb, vykonává pouze pohyby spontánní. Přibližně od devátého měsíce nacvičujeme hravou formou plavecké pohyby, abychom zamezili vytvoření nežádoucích pohybových návyků. Metodiku plavání s kojenci a malými dětmi zpracovala Eva Kiedroňová v knize: Jak se rodí vodníčci.
Na Korsiku se dostanete buď letadlem, nebo trajektem z některého z italských nebo francouzských přístavů. Cenově nejvýhodnější trajekt společnosti Corsica Marittima jezdí z italského Livorna (z Čech vzdáleného něco přes 1000 km) do korsického přístavu Bastia. Rychlostí 37 uzlů (70 km/h) vás superrychlý trajekt dopraví na Korsiku za pouhou hodinu a půl! Řekněte sami, zda představa ocitnout se během pár hodin z deštivého a usmoleného dne v exotickém ráji není lákavá? Pro turisty bez vozu dodávám, že místní půjčovny automobilů patří mezi nejlacinější v Evropě. Při půjčování vybírejte raději vůz s velkým “rejdem”, posilovačem řízení a hlavně dobrými brzdami. I když většina vraků ve stržích podél horských cest je naaranžována pojišťovnami, čert nikdy nespí… Pokud budete přijíždět po moři, už zdálky vás omámí směsice exotických vůní. Traduje se, že sám velký Korsičan Napoleon Bonaparte prohlašoval, že by svůj ostrov poznal po vůni dříve, než by jej spatřil na vlastní oči. Jakmile projedete alespoň část hornatého vnitrozemí a na vlastní kůži okusíte pláže s jemným pískem nebo s různobarevnými oblázky, podmaní si vás Korsika jednou pro vždy. OSTROV VŮNÍ A BAREV Na ploše necelých devíti tisíc kilometrů čtverečních se nachází tolik různých druhů krajiny, vegetace a zvířat jako málokde jinde. Z celého spektra barev si každý najde tu svou. Bíle zasněžené vrcholky hor přecházejí do šedi žulových mas. O něco níže již jeden odstín zelené vegetace střídá druhý. Tyrkysové moře kontrastuje na západě se sytě rudými žulovými a na jihu se sluncem vybělenými vápencovými skalami. Příjemným osvěžením jsou, obzvláště na jaře, pestrobarevné kvítky rozkvetlých citrusovníků, bodláků, opuncií, lilií, orchidejí a hlavně aromatické macchie nepoddajné a neprostupné, až tři metry vysoké houštiny tvořené převážně stále zelenými křovinami (vavřín, vřesovec, myrta, tymián, jalovec). POHOŘÍ V MOŘI S průměrnou nadmořskou výškou 568 m n. m. je Korsika bezkonkurenčně nejhornatějším ostrovem Středozemního moře. Od severu k jihu se vnitrozemím táhne horský masiv rozdělující pevninu na dvě geologicky odlišné části. Starší západní s ostrými skalnatými vrcholy a nedostupnými průsmyky a mladší východní s podstatně mírnější krajinou. Přes padesát vrcholů překračuje hranici dvou tisíc metrů, nejvyšší Monte Cinto dosahuje 2706 m n. m. V případě, že vás neláká užívat si pouze krásy moře nebo turistických památek, vydejte se na výlet do hor. Část Korsiky je protkána sítí dobře značených turistických cest. Perličkou pro zkušené a fyzicky dobře vybavené turisty je cesta GR 20 v délce 173 kilometrů probíhající po hlavním masivu přírodním parkem. NÁRODNÍ POVAHA Ať už ostrov projedete v jakémkoli směru poznáte, že jedno mají Korsičané společné. Jsou vždy vstřícní k hostům, zároveň však i svým způsobem velmi uzavření a citliví na sebemenší náznaky bezpráví. Není se čemu divit, když si uvědomíme, že Korsika byla dějištěm krvavých bojů proti tyranům všeho druhu. Sami Korsičané jsou potomky fénických, etruských, řeckých, římských, španělských, maurských, italských a francouzských dobyvatelů. VENDETTA Zvláštní smysl pro čest a spravedlnost se odrazil v další korsické zvláštnosti krevní mstě, tzv. vendetta. V posledních letech téměř pětisetleté vlády Janova nad Korsikou neměli Korsičané téměř žádnou možnost prosadit své zájmy. Janov měl na vše monopol. Stavěl mosty a kostely, zabezpečoval hranice, rozšiřoval města, ale nepostaral se o žádné školy pro Korsičany. Kdo chtěl něčeho dosáhnout, musel odejít do ciziny. Nakonec i právo bylo jen za peníze. Tak začali Korsičané soudit podle svého, což vytvářelo nové řetězové tragédie. Mezi lety 16831715 stála vendetta životy 30 000 lidí. VELKÝ KORSIČAN Je paradoxem, že v době boje za nezávislost proti Francii roku 1769 se narodil Napoleon Bonaparte. Právě jeho přičiněním byla o pětadvacet let později Korsika definitivně přičleněna k Francii po ozbrojeném zásahu proti Angličanům po dva roky okupujícím ostrov. Následné pokusy o samostatnost dokázal velký Korsičan tvrdě a na dlouho potlačovat. LÉTA POVÁLEČNÁ Poslední velkou pohromou pro Korsičany byly obě světové války. Počet obyvatel se rapidně snížil a už nikdy nedosáhl předválečného stavu. (Dnes zde žije kolem 250 000 obyvatel.) Následovala nová emigrační vlna, tradiční produkty (víno, olivový olej, obilí) se začaly dovážet levněji z Afriky. Korsické úřady v této situaci nabídly na prodej parcely na východním pobřeží ostrova. Nabídku využili francouzští “kolonizátoři” vracející se z Tunisu, Maroka a Alžíru. První byli ještě vítáni. S podporou Francie začli pěstovat hlavně víno. Svými zkušenostmi a dravostí nabourali zdejší obyčeje. To se nelíbilo starousedlíkům, kteří žádnou podporu nedostávali. I tam jsou zřejmě prameny i dnešní nenávisti proti “kolonizátorům” a zášťi proti Paříži, která neplnila své sliby pomoci při výstavbě nových silnic, obstarání spojení na kontinent a další. V posledních letech se mnohé změnilo. Korsika má vlastní parlament, korsičtina se vyučuje ve školách, byla založena univerzita. V přepočtu na obyvatele je Korsika nejvíce dotovaným francouzským regionem. Hlavní spory se dnes odehrávají mezi jednotlivými hnutími odporu. Spíše ale jde o ovládnutí peněz vybíraných na základě tzv. revoluční daně a o vzájemnou nenávist rodinných klanů. Celkový počet ozbrojených extremistů se odhaduje na 1500. Nejnovější opatření francouzské vlády vsoupila v platnost v lednu tohoto roku. Na Korsice je zřízena svobodná obchodní zóna navazující na dosavadní daňové úlevy. Dle posledních výzkumů veřejného mínění je naprostá většina Korsičanů proti teroru. KORSIKOU ZA PÁR DNÍ I když je možné celou Korsiku projet autem za pár dní, nedají se jednoznačně vyjmenovat její nejzajímavější místa. Každá část ostrova je něčím jedinečná a každý si může najít to své. Západní pobřeží je obecně považováno za turisticky zajímavější. Zátoka PORTO spolu s mořskou rezervací Scandola je dokonce zařazena do světového přírodního dědictví UNESCO. Korsičané jsou náležitě pyšni na to, že na francouzském území je (po Versailles) jediným takovým územím. Najděte si čas, posaďte se na břeh nebo na skálu nad hladinou moře a zaposlouchejte se do zvuku vlnami převracených oblázků. Dobře si prohlédněte jejich barvy. Červená. Žlutá. Šedivá. Modrá. Zelená. Když budete mít štěstí nebude na pláži nikdo kromě vás. Když budete mít štěstí, uvidíte velrybu. TO JE KORSIKA. AJACCIO 60tisícové hlavní město je doslova prodchnuto památkami na slavného rodáka Napoleona Bonaparta. Pokud budete mít dost jeho rodného domu, pomníků a suvenýrů, navštivte galerii s vynikající sbírkou italského malířství (mj. s Tizianem nebo Veronesem). Jestli si myslíte, že vám ani umění neudělá dobře, nedaleko města ční z moře skupina ostrovů s janovskými věžemi na vrcholcích. Chcete vědět, jak přišly KRVAVÉ OSTROVY ke svému jménu? Počkejte na západ slunce. Poslední perlou ostrova krásy, kterou bych rád zmínil, je BONIFACIO starobylé město s citadelou stojící vysoko na vybělených vápencových skalách nad hlubokým zálivem v nejjižnějším cípu Korsiky. Z místního přístavu se konají pravidelné vyhlídkové plavby podél vápencového mysu a hraničních ostrovů, ležících na dohled od Sardinie. Vlny nemusí být ani příliš veliké abyste výskali nadšením a dlouho měli na co vzpomínat. Korsika zůstává stále ještě ne zcela objevenou a turistickým ruchem neznečištěnou výspou uprostřed uhnané Evropy. Paradoxně za to vděčí i týden co týden se opakujícím agenturním zprávám o nepokojích. Doposud se naštěstí běsnění pod nálepkou nacionalismu nedotklo turistů. Bylo by to pochopitelně i proti zájmům samotných “bojovníků”. Myslím, že vám na Korsice nehrozí o nic větší nebezpečí než všude jinde v “civilizovaném” světě. Pokud překonáte nepříjemný pocit z přítomnosti francouzských ozbrojených hlídek a jednotvárně se opakujících průstřelů dopravních značek, nebudete litovat. KORSIKA STOJÍ ZA TO…
Rozmýšlet o tom, že duševně onemocnět může každý z nás, je zbytečné. Víme o tom, i když si to neradi přiznáváme. Ovšem stane se a co potom? Máme se třást hrůzou nejen před chorobou, ale i před léčbou samotnou? Vznáší se ještě nad českou psychiatrií přízrak ponurých kamenných blázinců, nebo jsme již nakročili směrem k lidskosti? Co dnes dokážeme nabídnout svým těžce duševně nemocným bližním? Kdo vůbec jsou? Jejich diagnóza zní psychóza, schizofrenie, maniodepresivní psychóza, hraniční stavy osobnosti, těžká neuróza. V akutní fázi své nemoci tito lidé nežijí v reálném světě, objevují se u nich bludné představy, halucinace… Jsou často hospitalizováni, absolvují dlouhodobé pobyty v psychiatrických léčebnách, konzumují řadu tlumících léků, dostávají elektrošoky, řadě z nich se podaří dokonat i sebevražedný pokus. Jsou ovšem schopni samostatné existence a jejich intelektové schopnosti jsou často nadprůměrné. Většina z nich má celoživotně plný invalidní důchod. Přesná statistická data nejsou k dispozici, můžeme nicméně říci, že v každé generaci je 10 % obyvatel postiženo mírnějším psychickým onemocněním, 3 % psychózou a 1 % schizofrenií.
ilustrace Zdeněk Košek
NABÍDKA PRVNÍ: NEMOCNICE Na chodbě Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem potkávám Jirku. Je mu něco málo přes třicet a má schizofrenii. Seznámila jsem se s ním před týdnem, byl to černovlasý sympaťák ve slušivém svetru. Teď je bledý, na sobě má jenom kalhoty od pyžama a je bos. Nervózně přechází po chodbě a přehnaně mě vítá: “Přišel jsem v pondělí. Asi tu budu dost dlouho. Nechci odtud zatím pryč.” Se svým nazíráním světa se ho snažím utěšit, že když se bude snažit, brzy se odtud dostane. “Problém je v tom, že mě se nechce komunikovat. Radši celej den spím, ani se mi nechce z postele.” Padá první mýtus, mýtus o zavírání lidí do blázince proti jejich vůli. Jirka patří ve své nemoci ke “starým harcovníkům” jako většina psychotiků cítí, kdy se jeho nemoc připravuje na další zničující útok a dobře ví, že odbornou pomoc bude potřebovat. Úloha psychiatrických oddělení nemocnic je jasná. Pomáhají lidem, kteří se dostanou do jednorázových problémů nebo lidem, kteří potřebují krátkodobou péči. Ovšem pobyt v nemocnici nelze donekonečna protahovat a tito pacienti potřebují právě dlouhodobou péči může se tak oddálit další ataka nemoci. Situaci také zhoršuje fakt, že sociální situace duševně nemocných není zpravidla nijak růžová. A právě špatné bytové podmínky spolu s neschopností zorganizovat si svůj volný čas a bezradností při zacházení se skromnými finančními prostředky velmi často průběh nemoci zhoršují a takového pacienta přivádějí znovu do nemocniční, v horším případě ústavní péče. Ve Velké Británii tomuto jevu říkají “revolving door”, což je výraz pro točící dveře. My bychom asi řekli nikdy nekončící kolotoč. Je v lidských silách ho zastavit? ANGLICKÝ VZOR Wordsworth road je denní kontaktní centrum v Birminghamu pro duševně nemocné lidi, kteří zrovna nejsou v akutním stavu a nepotřebují nemocniční péči. Sem se jako dělová koule přivalí jedna pacientka, která si s každým podá ruku a tvrdí o sobě, že je manažerkou tohoto zařízení. Vypráví, že dlouhodobý léčebný plán je připravován spolu s pacientem, že si pacienti dopisují. “Nemáte někoho, kdo by si chtěl psát?” zapomíná na jazykovou bariéru. “Nevadí, já už kamarádku mám,” bezelstně se raduje z faktu, že Iva, která anglicky umí jen slůvko good, se na ní několikrát usmála. Cihlový domek ve vilové čtvrti ničím neupozorňuje na to, že v něm pobývají duševně nemocní. Lidé mohou přijít na deset minut nebo na celý den, k ničemu je tu nenutí, nezabývají se ani pracovní terapií. Ve spolupráci s pacienty, kteří mají právo podílet se na vytváření programu, organizují výlety, diskotéky, večírky, večeře, dovolené… Čtyři zaměstnanci centra tu poskytují i poradenskou činnost, zajišťují klientům příspěvky od státu, bydlení, vyplňují s nimi žádosti. Protože i v Británii jsou úřední žádosti koncipované tak, aby případné žadatele dočista odradily. Velká Británie patří spolu s Holandskem k průkopníkům v péči o duševní zdraví. V 70. letech se ve Velké Británii začala prosazovat tendence rozpouštět velká léčebná a nemocniční zařízení. Cílem těchto snah bylo držet pacienta v nemocnici jenom nejkratší možnou dobu a postarat se vhodnými doplňkovými službami o to, aby do ní pokud možno vůbec nemusel. Myšlenka to byla vpravdě sympatická a humánní, ovšem když se začala uvádět do praxe, přišlo se na to, že pacienti jsou propouštěni do sociálního vzduchoprázdna. Pacienti psychiatričtí se stávali i “pacienty sociálními”. V roce 1990 byl proto vydán zákon zavazující místní úřady ke spolupráci s úřady zdravotními. A tyto dvě složky jsou podstatou anglického systému péče o duševní zdraví: zdravotnické služby financované státem prostřednictvím zdravotního úřadu a sociální služby financované a organizované městem. Opět se tím snižuje procento hospitalizovaných, což je ohleduplné nejen k pacientům samotným, ale i k peněženkám poplatníků. Nehledě totiž na přání pacientů, kteří se naprosto jasně vyjadřují ve prospěch komunitní péče, je deinstitucionalizovaná péče výrazně levnější. Například v centru pro duševní zdraví Holyhead ve Walesu stojí měsíčně pobyt nemocného 300 liber, kdežto ve velkých léčebnách se tato částka pohybuje okolo 2600 liber. U nás podobné propočty zatím nejsou k dispozici, ovšem nejrůznější zařízení, orientující se na práci s duševně nemocnými, po roce 1989 začala vznikat i u nás. NABÍDKA DRUHÁ: NADĚJE Vraťme se na chvilku na chodbu Masarykovy nemocnice, k Jirkovi. Venku výkladní skříně nemilosrdně připomínají, že se blíží vánoce. Nebylo moc taktní ptát se Jirky, zda bude trávit svátky doma. “O domově se bavit nechci, žádnej nemám.” Díky mé neopatrné otázce Jirka ztrácí náladu. Odchází si lehnout, ale za pár minut je zpátky. Právě dostal nápad, že místo vycházky půjde do Fokusu. Je potěšený a prýští z něho i nepatrné množství energie. Poznávám, že sdružení Fokus je pro některé lidi nejen nitka, která je váže k životu, ale život sám. FOKUS je nepolitické, nevýdělečné občanské sdružení, provádějící mimonemocniční nebo ještě lépe řečeno komunitní péči o duševně nemocné. Podobných sdružení je víc například při bohnické psychiatrické léčebně je zřízena nadace BONA, jejímž hlavním cílem je integrace lidí s psychickým handicapem do běžného života; Česká společnost pro duševní zdraví využívá především svépomocné síly psychiatrických pacientů a vytváří tak především mladým lidem v invalidním důchodu možnost sociálního zázemí, společnost DUHA se zabývá lidmi mentálně postiženými, a konečně FOKUS.
ilustrace Zdeněk Košek
Fokus znamená “krb”. Fokus je místo, kde jsou zvyklí na nervozitu, občasné výbuchy nezvládnutého chování, na strach z budoucnosti i bezradnost. Je to místo, které podává ono pověstné stéblo topícím se. Sdružení vzniklo na počátku roku 1990 v Praze a v následujících letech také v Mladé Boleslavi, Liberci, Havlíčkově Brodě, Pelhřimově a v Ústí nad Labem. Asi nejznámějším klientem ústeckého Fokusu je malíř Zdeněk Košek, který tu pracuje ve svépomocném hnutí pacientů. Patří do redakce časopisu Zrcadlo, který klienti jednou za tři měsíce vydávají. Je totiž vyučeným typografem, tak ví, co noviny obnášejí. Co ale obnáší jeho nemoc, jak žije člověk s diagnózou schizoafektivní psychóza? “Nahromadily se životní problémy a nějak jsem to neunesl. Složil jsem se. Začínal jsem mít bludy, halucinace, fantazie. Což bylo dobrý pro malování, ale ne pro život. Nakonec jsem šel do invalidního důchodu. Ovšem teď už jsem čtyři roky takzvaně v reálu.” Asi nikdy nikdo nebude moci říct, že Zdeněk je v reálu (nemá ataky) díky Fokusu. Nikdo to ale nemůže zcela vyloučit. Prací ve svépomocném hnutí si přivydělá kolem dvanácti set korun, pracuje šest hodin. “Přijdu, většinou si udělám kafe, zakouřím si a pak třeba dělám nějaký leták, časopis, nebo vyrážíme na terénní práci, povídáme si s klienty… Když je člověku přes čtyřicet, tak už je tak zkušenej, že žádná rada není tak dobrá, jako prožitá zkušenost.” Svépomocná hnutí pacientů jsou v západní Evropě samozřejmostí. U nás jich větší množství začalo vznikat až po revoluci. Pacientské kluby umožňují nemocným lépe využít čas, lépe si uvědomit svou nemoc a své možnosti, navazovat přátelství, nabízejí solidaritu a zvyšují sebevědomí. Svépomocné hnutí je ale jen součástí systému služeb Fokusu; důležité jsou chráněné dílny. V běžném pracovním shonu si totiž málokterý zdravý člověk uvědomí, jak důležitou součástí života je práce. Až když mu ji někdo vezme, nebo až když už ji nemůže vykonávat… Chráněné dílny (truhlářská, kuchařská, zahradnická, bazální) umožňují duševně nemocným práci pod menším tlakem a za pomoci terapeutů. “Spousta lidí se tu nadchne v dílnách, že by mohli jít znovu do práce. Ovšem po čase zjistí, že by na to neměli. Třeba jenom dva dny v týdnu a tím pádem by žádnou kvalifikovanou práci nedostali. A přitom je tu fyzik, který teď dělá v zahradě, nebo učitel, který dokonce dělal školního inspektora,” dělí se o zkušenosti. “Invalidní důchod je pro každého těžké přijmout, obzvlášť těžce jej nesou muži. Zpočátku jim připadá ponižující, teprve po čase v něm spatřují svou jistotu,” vysvětlují mi Kamila Vnoučková a Ivana Medunová, neboli socioterapeutické centrum ústeckého Fokusu. Slečny jsou mladé jako ostatně většina personálu a mě zajímá, proč si práci ve sdružení vybraly: “Lidé tu mají změněné myšlení, prožívání, mohou zažít to, co zdraví ne. Zdravého to překvapí a rozšíří mu to obzory.” Ředitelkou zařízení, kam většina klientů dochází každý den, je PhDr. Lenka Krbcová, která mi vysvětluje celý systém: Klienty většinou kontaktují již na nemocničním lůžku, pak nemocný projde tříměsíčním socioterapeutickým cyklem, koncem kterého se zapojuje do práce v dílnách. Klienti pravidelně jezdí na rehabilitační pobyty do přírody a k dispozici jsou chráněné byty (jichž je ovšem zoufale málo). Nepsaným zákonem zařízení je, že vše je dobrovolné a nic se nevynáší ven. Na několika málo místech naší republiky mohou “blázni” díky několika málo “nadšencům” vést plnohodnotný život. Ale co ti ostatní, jaké to je, zbláznit se v malé vesničce ve středních Čechách? NABÍDKA TŘETÍ: KAMENNÉ VĚZENÍ Snad největší hrůzu má každý a především po shlédnutí filmu “Přelet nad kukaččím hnízdem” z velkých psychiatrických léčeben. Ovšem i ony mají své opodstatnění a nelze je zatracovat. Historicky je daný fakt, že 85 % lůžkové psychiatrické péče u nás probíhá v psychiatrických léčebnách. Od počátku našeho století vznikaly léčebny typu bohnické, které jsou většinou umístěny mimo město. Nevznikaly snad ani proto, aby se izolovali psychiatričtí pacienti, ale v dobré víře, že příroda a ticho léčí. To je také jedna z mála výhod velkých léčeben prostředí, které je uklidňující a pěkné, ovšem většinou jenom to venkovní. Velkého parku se dá využít k pracovní terapii, jako to učinili v bohnické léčebně, kde mají zahradnictví, farmu, koně k hipoterapii (léčba jízdou na koni, pozn. autorky). Léčeben takového typu je u nás zhruba devět a lékařům, kteří v nich působí, jistě nelze upřít tu nejlepší snahu. Ovšem zdá se, že chyba je kdesi hluboko v systému samotném. Ředitel bohnické psychiatrické léčebny MUDr. Zdeněk Bašný všechny trendy moderní psychiatrie zná a snaží se je uplatňovat i ve svém ústavu, který zdaleka nepatří k nejhorším svého druhu: “Na všech odděleních se uplatňuje systém komunitní péče, to znamená, že pacienti se podílejí na léčbě. Otázkou je, jak se tyto programy provádějí, jak důsledně a jaká pozornost se jim věnuje. Jsou totiž velmi náročné na čas a na personál. My víme, co a jak bychom měli dělat a leccos z toho děláme. Jsem vděčný za práci mnoha lidí v podmínkách prostorově i finančně nedostatečných.” Jakkoli zní nářek nad nedostatkem finančních prostředků ze všech koutů naší transformované země, alespoň ve zdravotnictví by neměl být oslyšen. Komunitní péče jistě není samospasitelná a léčebny budou mít vždy v systému psychiatrické péče své místo. Ovšem léčebny modernizované a redukované. . . . . . “…dělala jsem před dvěma lety sanitářku v psychiatrické léčebně,” vypráví mladá žena, která si nepřeje uveřejnění svého jména a která nyní pracuje v jedné z komunitních organizací. “Měla jsem idealistické představy, že se jedná o ústav PÉČE. Byla jsem na gerontopsychiatrii, ale dlouho jsem to nevydržela. Převlékala jsem postele, uklízela, když se někdo počůral nebo pokakal, krmila jsem pacienty… Takový poskok jsem byla, ale s tím jsem počítala. Mně to nevadilo, lidí se neštítím, jinak bych tam nešla. Ale myslela jsem si, že s lidmi tam navážu nějaký vztah, že se stanu součástí léčby. Pak jsem ale pochopila, že nejde o léčbu, nýbrž o to, aby tam lidé byli uklizení… Oni jsou staří, tak kdo by je léčil. Tak jim ráno dali velkou skleničku barevných léků, aby byli zticha a byl klid. Lidé celý den leželi v postelích a v poklidu umírali. Sestry tam byly takové kamenné ksichty, ale asi je to potřeba, aby se z toho člověk sám nezbláznil, když vidí, jak lidé trpí. Ale já si myslím, že celý systém je špatný, nedbá se na individualitu člověka.”
ilustrace Zdeněk Košek
I to je jedna z tváří české psychiatrie, samozřejmě pod zorným úhlem mladého nezkušeného člověka, který je zklamaný svým očekáváním: “I prostředí je velice hnusné, vypadá to, jako by se to celá desetiletí nezměnilo studené chodby a lidé si musí stlát všichni stejně, všichni musí mít ústavní košile, protože většinou své pyžamo ani nemají. Je jim v nich zima. To snad aby moc nevylézali z postelí…?” NABÍDKA VLÁDNÍ: ÚSTAV NEBO NIC Dlouho připravovaný návrh zákona o sociální pomoci, jehož autorem je Ministerstvo práce a sociálních věcí, je vším, jenom ne skutečnou pomocí. O co jde? O to, že duševně nemocný (a týká se to všech zdravotních postižení) je degradován do pozice “chudáka”, jemuž stát blahovolně nabídne ústavní péči nebo nic. Naši zákonodárci si bohužel neumí představit jiný typ sociální služby, než je klasická ústavní péče nebo pečovatelská služba. Ocitáme se nyní na křižovatce a musíme zvažovat. Jde tu především o lidi, kteří nejsou zcela zdraví a potřebují různé druhy naší pomoci. Jde tu ale také o práci těch, kteří se sedm let snaží budovat síť alternativní péče a v neposlední řadě o peníze. A je otázkou, zda je naše vláda tak hloupá či prohnaná, že se snaží prosazovat tu nejdražší alternativu ústavní péči.
Dřevěné křeslo potažené zlatým aksamitem, plápolající krb. Jemné sklo zvoní, pootevřeným francouzským oknem se vkrádá vzduch s vůní lesa, prostorem poletují tlumené hlasy, jež se mísí se zvuky swingu a vy to vše vnímáte skrz jantarově zlatý závoj. Závoj plný vůní, pocitů, překvapení a chutí. Tekutý závoj, který mluví rozkošnickou řečí. Řečí koňaku. Řečí Martellu.
Jih Francie je kraj, o kterém se učí děti jak v zeměpisu, tak v literatuře i výtvarné výchově. Ostré slunce a dokonalé světlo učarovalo malířům, mentalita obyvatel a vzácnost kraje spisovatelům. Právě na jihu Francie jsou světoznámá letoviska, v jejichž okolí si filmové hvězdy rády kupují či staví své rezidence. Ten kouzelný kus Evropy rodí jedny z nejlepších vín světa. Není proto divu, že královský nápoj koňak má domov právě v tomto pohádkovém kraji. Pod jasným a rozdavačným sluncem se po bohaté půdě plazí nekonečné kilometry vinic, jež jsou jen jakoby nedopatřením přerušeny hospodářským stavením, cestou či dokonce městem. V kraji Bordeaux, kolem městečka Cognac začíná dlouhá a důstojná cesta vinné révy. Jen tady se může narodit koňak. Jenom zde a nikde jinde na světě. Lidé v tomto kraji již od osmnáctého století žijí pro krále koňaků, pro Martell. Roku 1715 přijel do Cognacu mladý muž z Jersey a začal obchodovat s eaux-de-vie. Jmenoval se Jean Martell. A už v roce 1720 bylo vyexpedováno do Hamburku, Liverpoolu a Londýna 40 000 barelů koňaku. Dnes je zárukou toho nejlepšího mezi koňaky již osmá generace rodiny Martellů. . . . . . Tajemství má Martell hned několik. Jedním z nich je půda a klima. Hrozny, které se používají k jeho výrobě, mohou pocházet pouze ze čtyř malých oblastí v okolí města Cognac. Jsou to Fins Bois, Petite Champagne, Grand Champagne a Borderies. Borderies je rozlohou nejmenší, ale významem daleko přesahuje ostatní. Právě půda v Borderies dává typickou květinovou vůni. Po vinobraní se z hroznů udělá čistý džus. Martell používá speciální lisy se vzduchovým polštářem, aby nedošlo k rozmačkání zrníček ve víně. Dostalo by hořkou chuť. Pro znalce Martell používá převážně tyto odrůdy bílého vína: Ugni Blanc, Folle Blanche, Colombard. Nejkvalitnější odrůdy vín nejsou právě díky svým skvělým vlastnostem k výrobě koňaku vhodné. . . . . . Okolí města Cognac je plně pod vládou Martellů. Patří jim vinice, půda, zámky i část města. A vůbec nevadí, že podél cest jsou billboardy na Hennessy, R. Martin či Courvoisier. Po cestách jezdí nákladní auta Martell a za výlohami obchodů se pyšní sklenice s koňaky Martell. Celý dlouhý příběh koňaku se odehrává v tomto kraji. Od vinobraní po stáčení do sklenic. Mezi vinicemi se černají pavučiny cest a na nich jako kapky rosy svítí hospodářské budovy. Obklopena vinicemi žije i destilerie. Místo, kam putuje v tancích víno, aby se podrobilo křestu ohněm dvojitou destilací. Celá procedura a aparatura při ní používaná se nezměnily od konce šestnáctého století, kdy, jak vypráví legenda, ve snu přišel rytíř řádu Croix Marron právě na myšlenku dvojího varu. A Martell tohoto vnuknutí využívá již 278 let.
Víno se přivede k bodu varu a alkoholové výpary jsou odváděny a kondenzovány studenou vodou. Po první destilaci se z vína stává brouillis. Toto brouillis je znovu destilováno na eau-de-vie. První část eau-de-vie z druhé destilace je vždy velmi silná na alkohol, a tak jsou ona první 2 až 3 % nazývaná “hlava” dána pryč. Druhá část je “srdce”. Se svými 7075 % alkoholu budoucí koňak. Pak spadne alkohol pod 70 % a toto eau-de-vie ja dáno bokem k další destilaci. Destilerie u Martellů připomíná výlet do minulosti. Nízká zděná budova je složena z několika velkých místností. V nich září měděné kotle stojící na pecích z jasně červených cihel. A i když je výroba řízena za pomocí počítačů, stále je vše v rukách lidí a v jejich umění. Ze dveří vychází muž a stáčí si do skleničky právě vydestilované eau-de-vie. Vypadá a chutná jako slivovice. Destilace začíná v říjnu nebo listopadu a musí, podle zákona, skončit 31. října. K výrobě jednoho litru koňaku je zapotřebí 11,25 kg hroznů a 9 litrů vína. . . . . . Ohlušující rány kladivy a velké horko. Vůně čerstvého dřeva i páleného uhlí. Mezi hoblinami a ohněm se s grácií metrákového těla pohybuje truhlář. Zpívá si a pořvává na ostatní. Tady vznikají sudy, v nichž se později dějí kouzelné věci. Železné obruče rozbíjejí řinkotem prostor. Právě do nich je vtlačeno dřevo z Troncaiského nebo Limousinského dubu. Pak vede mladičký sud vážný rozhovor s ohněm, který ho vypaluje a vypaluje. Ještě dno a víko. Přibližně tak přichází na svět nádoba, ve které získá “srdce” svůj charakter. Snad při výrobě sudů je nejvíce vidět, že i v čase internetu je člověk nenahraditelný. Um a řemeslo se dědí z otce na syna. A dědí se hrdost. Hrdost na to, že pracují pro Martell, že pomáhají tvořit něco výjimečného. Barokní truhlář si utřel ruce do umazaného kdysi bílého trička, popotáhl pracovní kalhoty, loknul si od dvoumetrového kamaráda minerálky a dal se znovu do zpěvu. Jeho pevná ruka bušila kladivem do vzpínající se obruče. Tak se to děje každý den v jednom nenápadném domku mezi vinicemi. . . . . . Místa, kde koňak roste, dospívá a zraje jsou poznat již z dálky. Tmavé, chtělo by se říct špinavé, nízké budovy. Každý sklad, ve kterém odpočívají sudy s budoucím koňakem je potažen černou houbou, zvenku i zevnitř. Houbou, jež žije z koňaku, kterým jsou stěny skladů úplně nasáklé. Houbou, jež je výběrčím andělské daně. Po vydestilování se “srdce” odebere jako kukla ke spánku. Nejprve je pár let ponecháno v nových sudech. Ty jsou však příliš mladé na to, aby poskytly své kvality koňaku. A tak putuje srdce do starých dubových sudů. V nich je uloženo na několik let. Některé eau-de-vie zraje pět let jiné padesát a některé dokonce i stopadesát. Spí a přeměňuje se v nektar nikým a ničím nerušen. Hnědé sudy potažené pavučinami a označené křídovými nápisy. Ticho a klid. Tmavý a studený sklad jen nerad pouští do svého břicha cizince a teplo. Zde v několika vrstvách nad sebou leží a pracují i stoleté sudy plné budoucího koňaku. Jedním z důvodů, proč je k výrobě používán právě Troncaiský dub, je velká hustota jeho dřeva. Propouští pouze malé množství výparů. V útrobách těchto sudů pak koňak absorbuje ze dřeva tannin a přitom oxiduje. Kontakt tanninu s kyslíkem dává tekutině vůni, chuť a jantarovou barvu. Při zrání ztrácí koňak svou sílu ale i objem. Tomuto vypařování, které určuje budoucí charakter koňaku, se říká andělská daň. Každým rokem si takto andělé odnesou 2 % koňaku. Paradis je Ráj. Je to místo, kde jsou uloženy nejstarší koňaky a stojí potažené černou houbou uprostřed města Cognac. V kamenné místnosti tu vedle sebe spí ročník 1830 a 1845 či 1870 a 1905. Dveře do místnosti jsou chráněny velkou železnou bránou. Její zámek nepředstavitelně vrže. Každým rokem chodí i sem stejně jako do ostatních skladů degustátoři a kontrolují po kapkách stav koňaku. Někdy je nutné koňak z velkého sudu přelít do menšího. To když si andělé brali svou daň poctivě několik desítek let. . . . . . Městem Cognac protéká říčka. Domy na jednom jejím břehu jsou sídlo Martellu. Nachází se zde i budova, ve které se eau-de-vie míchají a vzniká skutečný koňak. Zrání v sudech totiž ještě není pro koňak konečnou stanicí. Ze sudů se zlatá tekutina přemístí do měděných nádob a v nich se, podle přesně určených poměrů, smíchá s dalšími eau-de-vie. Poměr jednotlivých složek koňaku hlídají specialisté Martellu. Je nutné, aby se dodržovala co nejvíce chuť značek Martellu, i když každý ročník má nepatrně jinou chuť. A tak se sice postupuje podle původních receptur, ale detailně se množství různých druhů koňaku mění podle chuti.
O tom, jak bude chutnat třeba Martell Cordon Bleu z roku 1997, se rozhoduje v laboratoři, kde se míchá a ochutnává a míchá a očichává a nakonec se rozhodne, kolik hektolitrů jaké odrůdy s kolika hektolitry jiné. Na tom, koneckonců, závisí také barva koňaku. . . . . . Martell produkuje koňak všech kategorií. Začíná, jako téměř každý výrobce koňaků, kategorií V. S. což znamená “Very Special” , dříve označováno třemi hvězdičkami, a ke zrání potřebuje pět až sedm let. V této kategorii je to Martell V. S. Fine Cognac. Dalším krůčkem směrem nahoru je Martell Medaillon V. S. O. P. (Very Special Old Pale). Název vzdává hold časům Ludvíka XIV., kdy tento druh koňaku vznikl. Koňak V. S. O. P. zraje již déle než V. S., přibližně deset let. Třetím krůčkem je X. O. (Extra Old) kategorie. Zde patří koňaky, jež zrají více než čtyřicet let. Samozřejmě Martell vyrábí i “mezistupně” mezi jednotlivými kategoriemi. U Martellu lze tedy získat všechny druhy koňaků. Od nejrozšířenějších V. S. a V. S. O. P. až po skutečné skvosty jako například Martell Extra, Classique de Martell, LÓr de JF Martell či Creation de Martell, jejichž základy pocházejí právě ze skladu Paradis a odpočívaly v sudech minimálně půl století. Ukryty v broušených křišťálových sklenicích se zlatými uzávěry jsou k mání tyto diamanty mezi koňaky. Jejich jantarová až rudě měděná barva se předvádí ve skvostných lahvích, jež jsou umělecká díla a kus od kusu se liší. Že je Martell skutečně králem v zemi koňaků dokazují mimo jiné i jeho obchodní úspěchy. Martell se prodává ve 140 zemích světa a ve více než dvaceti zemích je nejprodávanější značkou koňaku. Jeho nejúspěšnějším trhem je Čína, kde se také nejvíce “vypije” LÓru de JF Martell. A o tom, že jsou lahve Martellu skutečně uměleckými díly, svědčí i cena pro Martell Noblige coby nejkrásnější lahve roku. . . . . . Křišťálově průzračným hrdlem teče zlatý nektar a jemně se snáší do baňaté skleničky. Okolí prostoupí vůně ráje. Jemně držíte skleničku proti světlu a pozorujete zlatý závoj, kterým chvílemi probleskne rudá jindy jantarová barva. Hledáte ta správná slova. Uchopíte sklenici do dlaně a chvíli ji zahříváte. Uvolňujete tak všechny skryté vůně. Cítíte ten kámen a dřevo ve V. S. a ty hrozny ve V. S. O. P.? Nebo dokonce božskou kombinaci dřeva a fialek u Martellu Cordon Bleu? Ztrácíte řeč nad vůní mandlí a dřeva, jež je tak nekonečně elegantní v Martellu Extra! Každý, kdo koňaku rozumí a miluje ho (a každý, kdo mu rozumí, ho miluje) vám řekne, že pití koňaku je z 80 % záležitostí čichu. Po pořádné lekci pro čichové buňky se mohou odměnit i chuťové pohárky. Pomalu pouštíte do úst kapku koňaku a pořádně s ním potěšíte celá svá ústa. Přemýšlíte. Chuť a vůně se vyvíjí. Při doušku Cordon Bleu se propadáte mezi ovoce a suché dřevo. Cítíte plné tělo koňaku, jeho kulatost a nákladnost. Do kraje květin vás odvane Martell X. O. Supreme se svým plným charakterem, komplexností. Každý koňak je tak jiný. Koňak nemůže dát všechny své kvality v obyčejné sklenici. Je to exkluzivní nápoj a žádá si speciální sklenici, ta musí být sférická, vypouklá, aby se v ní mohly rozehrát všechny charaktery koňaku. A jak pít koňak? Doma ve Francii se pije čistý a převážně při významných událostech. Britové se obdivují koňaku se sodou, někdy i se zázvorovou limonádou. Ve Skandinávii jej upředňostňují coby aperitiv, naproti tomu v Číně se pije s vodou během jídla. A Spojené státy vychutnávají koňak stejně jako Francouzi čistý. Mladší koňaky, jako například kategorie V. S., se začínají uplatňovat i při výrobě koktejlů a často se pijí v kombinaci s colou. Koňak není jen výborný alkohol, ale hlavně životní styl. Nedá se pít jako whisky, gin či víno. Pití koňaku je pocit, meditace, odpočinek i hledání. Božský nápoj pro vyvolené. Vychutnáte ho pouze pohodlně usazeni s přáteli, ale nikým nerušeni. Takže: co takhle usadit se do křesla, dívat se na hvězdy, nechat se hladit teplým větříkem a ponořit se do sebe. Že nemáte čas? Pro Martell si ho uděláte. Květen 1997
