Můj kozí dech tu nemají rádi. Nejdřív ten kozel, co mě v horách Dikti nechtěl pustit dál, potom ty babky, které jsem míjel · křižovaly se. Ale i chlapi, kteří se vraceli ze stráně, se pokřižovali. A přitom můj kozí dech je to nejlepší, co na tomhle ostrově mám. Je to Yamaha 125 · enduro. Když si člověk zvykne na to ječení a mečení a naučí se na tu vysokou kozu skákat bez rozeběhu, s vděkem kvituje, že se nenechal zlomit. Stopětadvacítka je lehká, všude se dostane, je to prostě lehce ovladatelná koza, která na hornatou a kamenitou Krétu patří.
Trošku jsem se nazlobil. Když jsem dorazil do půjčovny, kde jsem měl objednanou motorku, chtěli mi dát “full automatic” skútr · takový dámský nákupní košík. Hbitě jsem to čenžnul za terénní stopětadvacítku, přes protesty, že je to pět let stará motorka a že mi na to nemohou poskytnout servis a tohle a támhle a mile se na mě usmívali. Mile jsem se usmíval i já a stál jsem na svém, a ještě ten den jsem se za to musel pochválit.
Vyjel jsem totiž směrem k Lasithi · náhorní planině, kde se to má hemžit větrnými mlýny. A to tou nejkratší cestou. Po třech hodinách jízdy po cestě, která byla označena jako neasfaltovaná, ale udržovaná, což ve skutečnosti znamená ani ne polní, ale spíš horská, terénní, jsem narazil na stádo koz. Ale ten KOZEL! Zřejmě mě považoval za cosi nepřístojného v těchto výškách. Poprvé mě napadlo, že mou motorku považuje za konkurenta. I když stádo se mi celé vyhnulo do stráně, kozel se otočil a nevěřícným pohledem na mě civěl. Nebo nasupeným? Zastavil jsem a vyčkával. On taky. Naznačil jsem manévr za stádem do svahu, tím ho zmátl a proklouzl po jeho druhém boku, zanechávaje za sebou oblaka namodralého dýmu.
Ještě jsem jásal juppia juppia doe, když jsem dorazil na konec. Na konec cesty. Koukal jsem do mapy a nevěřil své naivitě. To, co jsem považoval za přerušení černé linky jen kvůli názvu horského masivu, bylo opravdové. Byl jsem těsně pod hřbetem Selena, za ním plošina Lasithi (vzdušnou čarou sotva pět kilometrů) a stál jem na místě, kde kdysi buldozer dokončil svou práci v drsném a kamenitém svahu, otočil se a jel zpět. Mně nezbývalo, než udělat to samé. Kozel nekozel, enduro neenduro. Motorka není horolezec.
Jako není pravda, že všechny cesty vedou do Říma, tak na Krétě některé cesty nevedou vůbec nikam. O tom jsem se měl přesvědčit ještě několikrát… Ani kozí chlívek tam nebyl… Takhle jsem si mudroval po cestě dolů, když jsem za zády ucítil cosi, co se obrovským tempem valilo po útesech z hor na pobřeží, kde to teplý vzduch zase zdvihal a vrhal proti horám. Mraky se převalovaly přes sebe, jakoby je někdo míchal obrovskou měchačkou. Fascinovalo mě to. Až když za mnou práskl blesk a bez zpoždění jsem slyšel hrom, ve kterém zcela zaniklo mečení mé stopětadvacítky, jsem si uvědomil, že by nemuselo být tak fajn. Uháněl jsem před netušenou bouřkou středozemních ostrovů dolů po cestě zařezané v úbočí co to dá a doufal, že najdu nějaký kozí chlívek dřív, než do mě bací. Ke všemu mi do přilby začaly bubnovat kroupy. Bodejť ne, když už jsem v mraku, který mě dohnal. V tom se už opravdu jet nedá, mlha, kroupy na kamenitém terénu, to tedy ne. Schovávám se pod převis, hrom ať do něj nebací, že tu byl.
LASITHI
Druhý den vyrážím na plošinu Lasithi. Spořádaně, tak jak mi velí červená barva na mapě a bedekr po sice delší, ale určitě průchodné silnici.
Lasithi je úrodná okrouhlá krasová plošina ve výšce 850 metrů nad mořem, sevřená horami. Z jedné strany hřeben Selena (který už znám z druhé strany) s nejvyšším bodem 1550 metrů nad mořem, a z druhé strany pohoří Dikti s výškou 2148 metrů, které je pod sněhem. V údolí, ke kterému vedou jen dvě přístupové cesty, je život uzavřený. Lidé tu léta obdělávali půdu s minimálním spojením s okolním světem a pomocí větrných mlýnů čerpali vodu. Také se tu říká “Údolí větrných mlýnů”. Větrné mlýny jsou “kalotšery”, nepracuje snad ani jeden. Vody je dost (je teprve začátek dubna), a tak se točí jen mlýny u taveren, před kterými vždy někdo stojí a zve vás dovnitř něco pojíst. Jediná silnice vede kolem celé plošiny a přímo vybízí k autokarovým vyhlídkovým jízdám. Malá barevná autíčka z autopůjčoven na pobřeží krouží kolem dokola. Prostě idylka. Turismus tu ale vybírá svou neodvratnou daň. Na pole se na oslech pachtí jen staříci, kteří nejsou moc rádi, když je fotografuji. Jejich ženy, skryté v černém, se křižují, kdykoli uvidí můj prskolet. Jen mladí mi vlídně ukazují, kam mám motorku zaparkovat, ani parkovné po mně nechtějí, když dorazím na konečnou. Dál na horu Dikteo Andro se smí jen na mezcích · a ty kočírují jejich otcové. Ale je teprve začátek sezony, takže mladí točí mezi prsty kapalo s obratností samurajů a stěžují si na nedostatek práce. Kapalo je růženec, který má na Krétě asi každý chlap. Snad ani ne kvůli víře, jako spíš kvůli relaxaci. V Agios Georgios mi to říká mladík, který na návsi vrací strýci pick-up. Je půl čtvrté, slunce má největší sílu a chlapi se scházejí na návsi nachytat teplo, klid a drby. Někteří i spí.
Z Lasithi jsem se vydal nazdařbůh přes Feistos někam k jihozápadnímu pobřeží. Feistos je druhé největší sídlo prastaré mínojské kultury, která ovládla středomoří dávno (2000 let před Kristem) před starověkými Řeky a Římany · právě z Kréty. Jejich ženy nosily odhalené poprsí, v bájích zůstaly vzpomínky na labyrint krále Mínóa a po blíže neurčené katastrofě (snad zemětřesení), která tuto civilizaci smetla z povrchu zemského, čekaly až do konce devatenáctého století na archeology překrásná hlava Mínotaura a lineární písmo, které dlouho odolávalo rozluštění.
Já mám také trochu problémy s písmem. Například Mirés, kam právě vjíždím. Mirés mám já na mapě. moirez je to řecky (a není to azbuka) a jejich transkripce na směrové tabuli je Moirés. V Mirés právě vrcholí sobotní trh · to znamená, že celé centrum a všechny přilehlé ulice, normálně určené k ježdění, se zabarikádují stoly s hromadami šatstva, spodního prádla, bot, zeleniny, železářství, ale také asijskými hračkami, které tu překvapivě prodávají černoši.
Cestou z Mirés mě podruhé zaskočily kroupy. Na ledové ploše jezdit neumím a padám, odnáší to palec. Druhý den si naordinuji odpočinek a vyhledávám větrem chráněné skalisko na pobřeží, kde bych mohl aplikovat “klid na lůžku”. Klid na skalisku si ale také vybral Niko, chytá ryby. Protože široko daleko žádné jiné přístupné skalisko není, usedám kousek od něj. Niko nejraději používá obyčejný prut bez navijáku, asi 5 metrů dlouhý a vlasec má prostě jen přivázaný na špičce. Na druhém konci vlasce má dva háčky, na které sežmoulá kousky veky, nahodí, rybky mu to ožerou, vytáhne, obalí háčky vekou, nahodí, a tak dokola. Začíná mě to zajímat. Mezitím hází špachtlí do vody cosi, co příšerně páchne.
“Kala!” (Dobré!) říká, směje se a ukazuje nejdřív na nos a potom do vody a rukou naznačuje rybu. A už je to tady · tři půlmetrové ryby se objevily pod útesem a začínají oždibovat suchý chleba, který Niko tu a tam hodí na vlnky. Ryby jsou krásně vidět, má to ale nevýhodu, že vidí i ony nás.
“Ssst!” naznačuje Niko, abychom se přikrčili. Vytahuje z ruksaku opravdový prut s navijákem, pod jehož splávkem se výhrůžně ježí tucet háčků. Zmocňuje se mne také napětí. TEĎ! Jedna z nich najíždí na naši návnadu a v poslední chvíli uhne stranou. Niko se nervózně zasměje a ukazuje, že asi uviděla splávek a že se lekla. Ještě chvíli trvá souboj naší netrpělivosti a jejich opatrnosti, než se jedna z ryb nachytá. “Čifalopulo!” Niko se směje a ukazuje na rybu. Nerozumím mu, ale rozumím jeho radosti. Niko má sice všechny prsty pravé ruky kratší o jeden článek, ale usmívá se, mávne rukou a říká, že už je to dávno.
“Jezus,” je pozdrav, se kterým se vchází do kafeneie. Je to kavárna, kterou najdete v každé i sebezapadlejší vísce. Chlapi se tam scházejí, když zrovna nemají nic na práci. V kafeneii, kde jsem zastavil na tsai (čaj), je majitel, který vypadá spíš jako německý lékárník, než jako čistokrevný Řek. Zdání klame, má syna asi patnáctiletého, který způsobí rozruch, když smykem zabrzdí Datsuna s náhonem na všechny čtyři před kafeneií. Nabere si od táty jakýsi pytlík a jako hrdina prochází nenadále oživlým sálem, plným hlasitého smíchu a uštěpačných poznámek. Skočí do náklaďáčku a mizí stejným stylem, jako se objevil. Táta se usmívá.
“Matala, Matala,” říká Aristi, který se se mnou dal do řeči v jiné kafeneii v Silas.
“Matala, tam musíš jet,” říká. “Tam je pěkně, všichni tam jezdí, tam jeď!” On pije rakhi (pálenku) a já svůj tsai. To moje pití je dvakrát dražší.
Dobrá, tak tedy Matala · a opravdu, hezčí místo jsem na Krétě snad neviděl. Matala je osada kolem přírodního zálivu, chráněného před větrem pískovcovými stěnami. V dobách krále Mínóa sloužil jako přístav pro 10 km vzdálený Feistós, v římské době pro Gortys. Z té doby jsou v pískovcových stěnách přístavní zátoky pohřební jeskyně, ale také jeskynní obydlí prvních křesťanů, kteří se tu schovávali. Dnes se na jemném písku zátoky povalují první turisté, aby nachytali bronz. Místní v zimních bundách na ně koukají z přilehlých teras barů, které za několik měsíců ožijí nočním životem. Cestou sem jsem viděl ukazatel, kde byl umně vyveden západ sluníčka nad oceánem a nápis, hlásající, že tímto směrem je very nice view to sea. Neodolám a pobídnu své enduro po pěšině, táhnoucí se svahem přes hřeben. Nahoře je kus skály a na ní stojí umělohmotná židle (jedna), očividně obrácená čelem k západu. To mě dostalo, takže skládám z Yamahy batoh a sháním se po dříví. Překvapením však dnes není konec, protože objevuji téměř stejnou zátoku, jaká je za kopcem v Tamale. Jenže bez hrobek, tedy bez turistů, potažmo bez diskoték. Alespoň z dálky to tak vypadá. Měním plány, rychle uvazuji batoh zpět na motorku a pouštím se úvozem k tiché zátoce. Cestu mi zahradí koza, která na první pohled vypadá hrozivě. Tak tedy vypínám motor a čekám, co bude. Stádo přešlo, za ním se šourá stařík a s pýchou mi říká, že ono nehnutě stojící zvíře se jmenuje Kirči a že mu musel sundat rohy, protože to je kozel very, very zlý. Plácnul skoro stejně velkého kozla přes zadek a oba spokojeně odešli. Večer ze spacáku koukám, jak moře polyká rudý kotouč slunce a přeji si, aby ho ráno zase vyplivlo. Je duben, docela teplo, řeckými hitparádami frčí písnička “Spikin”, zatímco po večerní obloze frčí špinavá hrouda zmrzlého sněhu. Zdá se mi, že chvost komety xxx tady na Krétě září daleko jasněji než doma. Bodejť ne, vždyť na každém prospektu se dočtete, že Kréta je ostrov slunce.
Otevřela se Země a jasné světlo odhalilo andělskou Marylin Monroe. V ruce držela sklenku šampaňského, prostorem se nesl její zpěv: “Všechno nejlepší k narozeninám…” Jako zlaté penízky se sypal její hlas do ztichlého okolního šera, ze kterého se najednou obalen kuželem světla vynořil muž se sklenkou plnou bublinek. Marylin pozvedla číši a připila mu na zdraví. Potlesk obalil Josefa Formánka, šéfredaktora a editora magazínu Koktejl. I tak se slaví narozeniny.
29. dubna tohoto roku slavil magazín Koktejl své páté narozeniny a gratulantů měl na osm set. Na pražském Vítkově začala po sedmé hodině večerní oslava, jež slibovala “cestu kolem světa za šedesát minut”. A pravda, při pohledu na památník na Vítkově, kde se narozeninový večírek konal, se mohla zdát vidina cesty kolem Země fatou morganou.
Pro Koktejl je typické, že si vše, co jde, dělá sám. Na co jiní potřebují hromadu agentur, zvládnou zaměstnanci Koktejlu hravě sami. Tak se pár reportérů a obchoďáků v předvečer sešlo a balilo dárkové tašky. Jiní přiváželi loga, další šampaňské. Ale protože se nesluší, aby oslavenec věděl dopředu, jak celá sláva bude vypadat, nechal se hlavní program přece jen raději agentuře.
Slunce zářilo na obloze bez mraků a foukal ledový vítr. Tak se letos předvedl duben. Ostré paprsky se odrážely od temně zelených železných vrat husitského památníku a vykreslovaly postavy hrdinských rudoarmějců s vlajkami a samopaly v rukách. Za železnou bránou v červeném sametu odpočívalo na pět set žlutých růží, jež čekaly na svou chvíli · pozdě v noci bude každá někomu patřit.
Od rána to na Vítkově vřelo. Zkoušelo se, ozvučovalo, nasvěcovalo, dokončovalo . Leštily se broušené sklenice, chladilo šampaňské, mezi mramor se nutilo teplo. Mezi tím vším pobíhali účinkující a technici s mobilními telefony, jejichž neustálé vyzvánění zvyšovalo všem hladinu adrenalinu. Nervozita se dala krájet.
Z temné oblohy vyšlehly blesky, někde blízko uhodil hrom. Tmu rozsekl ohnivý meč, pak druhý, třetí. Změť barev a zvuků. Objevil se mrak žhavého dýmu a z něj se zrodila Země. Nejprve rozpálená se ochlazovala a ochlazovala až… až se v ní objevily obrovské televizní monitory. Slabé světlo odhalovalo jakoby strnulé postavy přítomných, kteří sledovali tu obrovskou zeměkouli, jež tak najednou ovládla prostor gigantického sálu.
Začínala cesta časem a prostorem. Monitory překreslovaly neskutečně dokonalé a téměř neuvěřitelné obrazy naší Země. Óda na Život se rozezněla mramorem až mnohým přeběhl mráz po zádech. Tak malí před pohlednicemi z jiných civilizací. Neprodyšná zeleň pralesů, šílená vyprahlost pouští, provazy deště i nože slunce. Ta obrovská skupina pelikánů hrozila vletět do sálu a za dveřmi nastávala dubnová noc.
Do sálu přiběhl swing. Naplnil všem uši, rozehrál těla a upoutal oči. Dívky míhající se ve vzduchu, pánové předvádějící taneční zdatnost. Radost “civilizovaného” swingu byla nahrazena radostí “barbarských” bubnů. Střídaly se barvy, melodie, světy, národy, rasy. Byl tam celý svět.
Mezi společenské dámy a pány vstoupila vysoká mužská postava s kletrem na zádech, bubínkem kolem krku. Reportér Libor Michalec právě přiletěl z Nepálu. Z letadla přestoupil do taxíku a vstoupil železnými vraty. Opálená tvář, trekkingové boty a na krku taštičku s doklady. Oslavující se na něj usmívali v pocitu, že patří k některým z exotických účinkujících a on se zase usmíval na ně. Proč ne. On věděl.
Tak jako věděli ostatní z Koktejlu, že fotoreportér Škvára se bez toho děsného batůžku (jež ovšem barevně ladil s večerním oblekem) neobejde, že křehká korektorka Wölfelová právě někoho “psychoanalyzuje”, že se reportér Pavlačík snaží kdekoho pobavit všeobecně známými vtipy. Prostě, že se všichni Koktejláci chovají koktejlácky a baví se. Tančili, prozpěvovali si a byli vůbec úžasně familiérní. Jen škoda, že horal Michalec nestihl své sólo na bubínky z Himálje. A pod schody se po rudém běhounu sestupovalo špalírem hořících svíček k pohoštění.
Polonahý fakír polykal oheň, předváděl své nehořlavé horní i dolní končetiny. Plival ohnivé sliny, které lekavě prosvětlovaly polotmu sálu a občas někoho vyděsily.
Čokoládová kůže pomalovaná červenou hlinkou. Afričané při rituálních tancích. Pak najednou jihoameričtí indiáni při slunečních slavnostech. Budhističtí mniši konající bohoslužbu. Tyto obrazy jiných kultur promlouvající z očí zeměkoule vždy na chvíli zastavily čas. Venku jemně pršelo, uvnitř se míjela horká lidská těla.
Prostor byl neustále sycen hudbou, zvuky, melodiemi a protkáván různobarevnými paprsky světel. Ti, jež překvapivě unaveni opouštěli oslavu, nešli s prázdnou. Nesli si úžas v srdci a v ruce tašku plnou překvapení. Pro dámy růže, pro pány šampaňské..
Bublinář čaroval s mýdlovou vodou duhové obleky. Halil do nich slova, obrázky. Velká bublina s malou a ještě menší. Korále pro dámu na krk. Nočním časem se nesla slova společně s bublinami. Tam, kam duhový balónek doletěl nastalo ticho. To ticho, jaké přináší pouze úžas nad něčím nádherným a přitom vlastně obyčejným.
Velká bublina oblékla do mýdlových šatů půvabnou dívku. Od hlavy k patě a pak praskla. Nad hlavami všech putovalo jemné a křehké mýdlové království a oni foukali a foukali, aby neprasklo. Rozplynulo se v prostoru, tak jako se oslava rozplynula v čase. Ale v srdcích zůstalo dětsky objevné pohlazení a v čase Koktejl. Tak tedy VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!
Za uspořádání celé akce děkuje redakce sponzorům, jimiž byly Sava, Zepter a pořadateli A. G. Yess-Production.
V těsném sousedství Karlova mostu, za nenápadným domovním vchodem se skrývá Muzeum říše Argondia. Pootevřete-li vrzající vrátka, pohltí vás Magická jeskyně a s největší pravděpodobností budete přivítáni samotným Reonem Argondianem. Prostřednictvím svých obrazů vás pozve na projížďku Argondií. Jediným dopravním prostředkem bude vaše fantazie.
Reon Argondian alias Jan Zahradník žil celé čtvrtstoletí v poklidné a mystické Bretani a rozhodl se usadit se uprostřed hektické a pulzující Prahy. Vrátil se a první výstava v roce 1993 v Karolinu měla obrovský úspěch. Tak velký, že spisovatel a nakladatel Martin Petiška, syn Eduarda Petišky, ho zavedl do Mostecké ulice a dojednal mu možnost pronájmu bývalé pekárny, v té době již dva roky zavřené. Tak vznikla pražská podoba bretaňské Magické jeskyně. Bretaňskou bájnou říši Argondia začal vytvářet přibližně v roce 1968, v době, kdy pracoval jako restaurátor na Boschově obrazu. Boschovo dílo a mystika a tajemno Bretaně, kde našel místo, které “vyhovovalo vnitřní struně jeho duše, kde ucítil jakési vibrace dávných keltských legend”, jej na dlouhou dobu ovlivnilo.
Projekt pražského Muzea Argondie byl tvořen s tím, že se na tomto místě budou scházet umělci, muzikanti, filozofové, astrologové; vítán je zde ale každý návštěvník.
“Bytostem na svých obrazech jména nedávám. Velký důraz kladu na název obrazu, ten dokresluje to, co jsem namaloval a pro diváka je určitým vodítkem. A to je všechno. Jedinou bytostí, kterou jsem pojmenoval, je Sagor. To jméno se mi objevilo, když jsme s jedním přítelem provozovali tzv. vizuální cestování. To se na základě meditace dostáváte se svým průvodcem postupně do vidin. Je to, jako když se vám zdá sen, který částečně hledáte.”
“Jak vzniká nový obraz? Vždycky je to určitá vize, kterou se snažím pomocí štětce a barev promítnout na plátno. Vzhledem k tomu, že tvořím renesanční technikou, je celý pro-
ces dost náročný. Abych docílil různých světelných efektů, průzračnosti a podobně, pracuji minimálně ve třech vrstvách. Každá vrstva musí aspoň měsíc schnout, takže maluji průběžně několik obrazů najednou.”
“Nejlépe se mi maluje v noci. Protože všechno je daleko intenzivnější a pravdivější. Ale to neznamená, že ve dne nepracuji.”
“Lákají mě i jiné materiály, než jsou obrazy a sochy. Jenomže všechno je časově náročné. Snažím se malovat aspoň deset hodin denně a na nic jiného čas už nezbývá. To neznamená, že bych si stěžoval. Malování je pro mě velkým fenoménem. Čím déle maluji, tím je mi lépe a lépe se cítím. Je to určitý druh meditace.”
“Někteří kritici o mě říkají, že jsem nezařaditelný a nechtějí se mnou vůbec zabývat a těmi, co píšou nechutné anonymy se zase nezabývám já.”
“Jsem v jakémsi úžasu z techniky, ale zároveň se snažím udržet si notný odstup. Dnešní člověk více komunikuje prostřednictvím přístrojů než sám se sebou a stává se obětí svého pokroku. Tady pak přicházejí ke slovu psychiatři a farmaceutický průmysl se svými podpůrnými prostředky. Vemte si takový Zürich, to je místo s nejvyšší životní úrovní na světě a zároveň s největším počtem sebevražd.”
“Člověk je v podstatě druh zvířátka, on potřebuje trochu toho lidského pohlazení. Když jsem přijel z Zürichu do Bretaně, byl to pro mě šok. Tam, když vás sedlák pozdraví, je to obřad na čtvrt hodiny. Oni to jsou sice burani, ale mají jakousi inteligenci srdce. A tu nenahradí sebedokonalejší počítač.”
Dovolená patří k početným sférám našeho života, v nichž se, aniž si to připouštíme, necháme vést prestiží, módou, reklamou. Drtivá většina z nás si pokládá otázku: kam pojedu, ale málokdo: proč a co tam budu dělat. V pravěkých či raně středověkých dobách cestovali lidé především za účelem osídlení či dobytí nového území, počátky novověku jsou neodmyslitelně spojeny s cestami objevitelskými, ale teprve druhá polovina našeho století přinesla obrovský rozmach masového a převážně konzumního turismu. Moderní člověk pociťuje potřebu stále se přemisťovat, všechno vidět a všeho užít, aspoň na pár týdnů v roce opustit domov a poznávat či odpočívat v těsném kontaktu s přírodou. Cestovní výdaje se ve světě za posledních deset let zdvojnásobily. V celosvětovém měřítku představuje turismus roční obrat 2000 miliard dolarů a 100 milionů pracovních příležitostí, je největším ekonomickým odvětvím na planetě.
NEJSTARŠÍ TURISTICKOU ATRAKCÍ JSOU PYRAMIDY
Sociologické výzkumy mezi turisty vedly k zajímavému výsledku: že totiž lidé o svých motivech pro prázdninové či dovolenkové cestování vskutku neuvažují. Turismus můžeme tedy považovat za hromadný psychologický rituál. Podle historických analýz turismu lze jeho kořeny hledat v generacích stěhovavých sběračů, lovců a pastevců · našich pravěkých předků.
Podle názoru archeologů se lidé začali po krajině pohybovat jako turisté už kolem roku 1500 před Kristem. Jejich cílem byla nejstarší “atrakce” na světě · pyramidy v Gíze. V antice však můžeme hledat i nový typ cestování · objevitelské cesty, ale také přímého předchůdce moderní rekreace, a to pobyt v lázních, nejčastěji u moře. Vznešení Římané táhli během letních měsíců z měst na jižní pobřeží, ale také na pláže Egypta a Řecka. Slunili se, koupali, popíjeli minerální prameny a oddávali se různým kratochvílím.
KOLUMBUS A JINÍ
Renesance s sebou přinesla návrat k antické lásce k životu, umění a vědě. V mnoha směrech svého počínání navázali lidé na své starověké předky. Pozadu nezůstalo ani objevitelské cestování, které posunulo naše poznání o pár kroků dál. A nutno říci, že kroků mílových.
Impuls k objevitelským cestám dal velký muž, který se odvážil nést prapor předvoje cestovatelů, mořeplavců a objevitelů našeho tisíciletí, Marco Polo. Strávil sedmnáct let v Číně a jeho kniha “Milion”, kterou nadiktoval svému spoluvězni Rusticellovi z Pisy v janovském vězení, se stala bestsellerem. Byla záhy přeložena do mnoha jazyků, do češtiny poprvé kolem roku 1400 a opětovně vydávána. I když jsou mnohé údaje místy nepřesné, zkreslené nebo přímo fantastické, mají mimořádný význam pro poznání geografie, etnografie a vůbec poměrů mongolské veleříše a jiných oblastí asijského kontinentu. Díky ní se Evropa dozvěděla o vyspělých a bohatých civilizacích Dálného východu a Indie, což sehrálo nemalou úlohu v epoše velkých zámořských objevů.
Renesanční ideje, touha po poznání světa, po nahlédnutí za hranice dosavadních představ, ale i po slávě a bohatství stály na počátku výpravy odvážného a velkoryse uvažujícícího Janovana Kryštofa Kolumba. Spletité peripetie, které provázely počátky jeho výpravy, stejně jako jeho doživotní přesvědčení o tom, že objevil kratší cestu do Indie, jsou všeobecně známy. Ještě na své čtvrté a poslední výpravě, zahájené 11. 5. 1502 se čtyřmi loděmi a 150 muži, hledal jižně od Kuby průjezd ke skutečné Indii, kam mezitím již doplul Vasco da Gama kolem Afriky. To ovšem nic nemění na faktu, že to byl právě on, kdo znovuobjevil Ameriku a zapsal se tak mezi největší postavy světové historie i mořeplavectví.
Mohli bychom pokračovat ještě hodně dlouho, popisovat Gamovy zásluhy o poznání východoafrického pobřeží, zmínit se také o výpravách českých cestovatelů · jako byl Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic či Václav Šašek z Bířkova. Ale to jsou stále jednotlivci. O nějaká dvě století později se však cestování, a nejen to objevitelské, stalo více či méně rozšířenou módou a společenskou prestiží.
MASOVÁ VLNA
Romantické vzplanutí pro přírodu a středověké památky poloviny 18. století byly pro cestování ideálním podhoubím a vytvořily z něj přímo model životního způsobu. Cílem aristokratů, umělců a intelektuálů obdivujících evropskou přírodu se staly zvlášť Alpy. V roce 1786 byl podniknut úspěšný výstup na Mont Blanc. Náruživost horské turistiky ilustruje skutečnost, že mezi lety 1870 a 1900 stoupl počet alpských chat z 10 na 530.
V roce 1827 vydal Karl Baedecker první cestovní příručku · průvodce Porýním. V roce 1841 založil v Anglii Thomas Cook první cestovní kancelář a roku 1878 už bylo možno s těmito institucemi cestovat kolem světa. První turistický klub byl založen také v Anglii roku 1857 a o třicet jeden rok později vznikl Klub českých turistů.
Ovšem skutečně masová vlna turismu začala až na počátku 60. let našeho století. K její výši přispěl stále rostoucí volný čas lidí a růst bohatství ve vyspělých zemích světa.
ČEŠI NA CESTÁCH
Češi cestovali vždycky hodně. “Je to taková naše národní vlastnost,” říká Svatopluk Rada z Čedoku, jehož koníčkem je historie cestování u nás. Podle celosvětových statistik Češi vedle Němců a Američanů velmi rádi cestují. “Je to spojeno i s naší geografickou polohou,” pokračuje inženýr Rada, “tradičními cíli cest jsou přímořské oblasti spolu s poznáváním pamětihodností daného teritoria, což je další rys českých turistů, který u jiných národů není tak vyhraněn. To znamená, že obě složky, jak poznávací, tak relaxační jsou u naší cestovatelské populace vyvinuty.”
PUDR A BENZIN
Začátkem dvacátých let se na našem území etablovaly zahraniční cestovní kanceláře zejména z Francie a Anglie, které byly založeny hlavně na používání železniční dopravy. Po vzniku samostatného Československa se vyrojily menší cestovní kanceláře tuzemské, které se orientovaly hlavně na organizování jednodenních výletů a krátkých zájezdů zejména na území republiky. Dominantní tehdy bylo cestování do Krkonoš, na Šumavu, do západočeských lázní a do Tater. Z hlediska mezinárodního cestovního ruchu se uplatnila hlavně cestovní kancelář Čedok, založená roku 1920 a brzy si zřídila řadu filiálek po celém území i mimo republiku · ve Vídni, v Paříži a v Londýně. Byla to vlastně první ryze česká národní kancelář, která začala organizovat zájezdy do zahraničí. První cestovatelé směřovali jednak do evropských metropolí, hlavně do Paříže a do Říma, dále k moři. Právě Čedok objevil pro naše turisty dalmácké pobřeží Chorvatska, a tak čeští rekreanti byli první, kteří tu pobývali na dovolené. Zajímavé také je, že Čedok se, narozdíl od renomovaných evropských cestovních kanceláří, nespoléhal na železniční dopravu, ale používal autokarovou. Premiérově ve střední Evropě zavedl turistické autobusy značky Praga, které jako první projely alpskými průsmyky v Rakousku a ve Švýcarsku a zahájily tak etapu horského cestování okružních autokarových zájezdů po Evropě.
FUTURE
Lidé z celého světa navštěvují jiná místa na světě. Přemisťují se, vměšují se do jiných civilizací, aby je okukovali či implantovali trochu té své, hromadně se vypravují na pláže proslulých letovisek, aby relaxovali, nabrali nové síly do běžného života, nachytali trochu energie ze slunce a mořské vody. Zkrátka cestují · ať už na zájezdy pobytové nebo poznávací. Prostě masově cestují a obohacují tak své obzory.
Škoda jen, že i na cestování už má moderní člověk málo času. Používá rychlé dopravní prostředky, stanovuje si pevný program, aby toho co nejvíc stihl uvidět a užít, ve spěchu nakupuje suvenýry a místní zvyky a folklór nestihne vnímat jako něco jedinečného a neopakovatelného, ale jako součást užívání, jako krásnou ale pouhou atrakci.
Jenže moderní člověk se také mění a mění se i jeho požadavky a nároky. Mění své gastronomické návyky a obrací se k racionální stravě, sportuje a chová se ekologicky.
Futurolog Robert Jungk se v této souvislosti pokusil formulovat teorii takzvaného měkkého turismu, který se vědomě snaží o nový, sociálně a ekologicky zodpovědný přístup k hostitelským oblastem a zároveň umožňuje cestovateli větší podíl na řízení svého programu, větší prostor pro spontánní rozhodnutí podle situace. “Měkký turismus,” jak píše Hana Librová v knize Pestří a zelení, “můžeme interpretovat jako výsledek rostoucí ochoty lidí zříci se výhod civilizace ve prospěch přírody a obyvatel v hostitelských zemích.” Jako příklad uvádí dále Hana Librová takzvaný agroturismus. Jde vlastně o variantu letního bytu, který byl u nás rozšířen za první republiky a v prvních poválečných letech. Turisté jsou ubytováni v poměrně skromných podmínkách v domech místních obyvatel, převážně zemědělců. Zejména pro děti je přitažlivé poznat alespoň zpovzdálí chod domácího hospodářství, přijít do kontaktu s domácími zvířaty. V některých případech patří k agroturismu i výpomoc rekreantů při sezonních pracích.
SROVNÁNÍ
Cestovní ruch prospěl svými vysokými příjmy v loňském roce významně našemu zahraničnímu obchodu (1995: 1,3 miliardy dolarů, 1996: 3,7 miliardy dolarů). Nejvíce turistů přijelo z Německa, Beneluxu, Itálie, Ruska, Francie a Spojených států amerických, přičemž úbytek zaznamenala poptávka z Německa a Rakouska, nárůst pak z Anglie, USA, Polska, Ruska a Asie.
Zajímavé je srovnání se situací za první republiky. Tehdy cestoval sotva zlomek dnešních turistů, a to našich i těch, co naší republiku navštěvují. Zatímco dneska počítáme účastníky cestovního ruchu v milionech, ve dvacátých a třicátých letech to byly desítky, možná stovky tisíců. Také se dříve cestovalo na mnohem delší dobu · na pět až šest týdnů. V hotelech bydleli jen ti nejbohatší, jelikož se jednalo o výrazně luxusní záležitost. Také neexistovaly dnešní apartmány · tedy ubytování s možností vlastního vaření. Přednost se dávala soukromníkům, kteří se o své hosty starali, poskytli jim pokoje ve svém domě a celý den jim vařili. I ve způsobu přemisťování byl rozdíl. Naši dědové a pradědové dávali jasně přednost vlakům, zatímco na konci dvacátého století v Evropě jednoznačně dominuje letecká doprava. V Čechách sice tak výrazně ne, ale podle mínění odborníků je to hudba velmi blízké budoucnosti.
Léto roku 1898 v Novém Bernu v Severní Karolíně bylo jako obvykle teplé a vlhké. Mladý lékárník jménem Caleb Bradham začal experimentovat s různými kombinacemi koření, ovocných šťáv a sirupů. Cílem jeho snažení bylo vytvořit nový osvěžující nápoj, aby uspokojil potřeby svých žíznivých zákazníků. Přes všechny neúspěšné experimenty nakonec uspěl, protože objevil nápoj, který je dnes po celém světě znám pod názvem Pepsi. Myslím, že i vy si v horkých letních dnech vzpomenete na osvobozující šumění právě otvírané láhve s kolou nebo praskání ledu na dně orosené sklenice.
KAPITOLY Z DĚJIN
Z teprve jedenatřicetiletého Caleba Bradhama se rychle stal skutečný obchodník. Už čtyři roky po svém objevu zažádal lékárník o registraci značky Pepsi. Téhož roku vydal i prvních 98 akcií a začal svůj sirup prodávat ve velkém. Během prvního roku podnikání se Calebovi podařilo prodat pouze 8000 galonů (1 gal.= 3,8 litru) a přesto si dovolil investovat do propagace celých 1900 amerických dolarů. Investice mu přinesla neuvěřitelné zvýšení obratu budoucího nadnárodního giganta. Citelné zvýšení obratu umožnilo zakladateli v průběhu pátého roku dvacátého století vybudovat první plnicí závod na velkovýrobu Pepsi. Ten o další dva roky dosáhl roční produkce 100 tisíc galonů tohoto lahodného nápoje. V roce 1907 dobývá značka Pepsi Mexiko první zemi mimo území Spojených států.
Dosavadní obchodní úspěch mladého abiciózního lékárníka, byl zmařen jedním jediným špatným “tahem”. Koncem první světové války došlo k prudkému zvýšení ceny cukru z 5 na 22 centů. Bradham v obavě dalšího cenového růstu nakoupil velké zásoby této stěžejní suroviny. Avšak v roce 1920 cena cukru překvapivě klesla až na 3 centy, čímž se podnik Caleba Bradhama ocitl v naprosté platební neschopnosti, která byla završena bankrotem. Bradham se vrátil do své lékárny a společnost Pepsi byla prodána na burze v New Yorku. Ani pod novým vedením se firmě nevedlo lépe. Společnost i nadále vykazovala každoroční ztrátu, což ji dovedlo k dalšímu bankrotu.
Dalším majitelem obchodní značky Pepsi se stala firma Loft Candy vyrábějící cukrovinky, a protože ředitel společnosti neměl rád chuť nápoje Pepsi, nabídl v roce 1933 největšímu konkurentovi, firmě Coca-Cola, aby odkoupila značku Pepsi. Tehdy udělala Coca-Cola asi největší chybu v dějinách byznysu s nealkoholickými nápoji. Podle vedení Coca-Coly, byly vyhlídky Pepsi tak nízké, že se necítila touto značkou ohrožena a akvizici odmítla.
DVAKRÁT TOLIK ZA NIKLÁK
Společnost Loft Candy si tedy musela poradit sama. Přišla tehdy s geniálním marketingovým záměrem. Začala plnit nápoj do lahví, které svou velikostí připomínaly velice oblíbené pivní láhve a nabízela je za stejnou cenu jako láhve s konkurenční Coca-Colou. Ty však měly o polovinu menší objem. Tato strategie přinesla firmě úspěch a zisk. Také rok 1938 představoval důležitý milník v historii Pepsi. Tehdy se dostává ke slovu Walter Mack, toho času prezident společnosti, který znovu velkou měrou vsadil na propagaci. Podařilo se mu z Pepsi-Coly vytvořit na tehdejší poměry moderní marketingově řízenou firmu. Vsadil a vyhrál, podařilo se mu udělat z reklamního sloganu celonárodní hit, což nemá ani v současném marketingu obdoby.
Koupil vysílací časy na patnáctivteřinový spot propagující Pepsi na čtyřech stanicích. Ten se stal tak populární, že za období několika následujících měsíců byl zcela zdarma odvysílán 300 tisíc krát na pěti stech rozhlasových stanicích. Lidé dokonce platili, aby mohli reklamní hit Pepsi “Dvakrát tolik za niklák” slyšet v hracích automatech. Úspěšná kampaň vycházející z nabídky Pepsi (ve větších láhvích za stejnou cenu) zajistila prosperitu firmy v následujícím období.
Období druhé světové války znamenalo pro Pepsi-Colu výrazný pokles v objemech obchodů. Dík výraznému přispění vlády USA se do čela dostala Coca-Cola. Postavila téměř sto stáčíren po celém světě. Stala se téměř jediným nealkoholickým nápojem amerických vojáků. Ani v těsném poválečném období to Pepsi neměla lehké. Konkurence si z válečných let s sebou přinesla silný image, který Pepsi odsunul na druhou kolej a Pepsi se stala jakýmsi laciným nápojem chudých, vhodným snad jen do kuchyně. Coca-Cola, nápoj pro sváteční příležitosti, dřímala na výsluní.
V 50. letech vsadil nový management na sociální politiku. Uzavřel s plnícími závody smlouvy o franchisingu (licence, na jejímž základě je jiný subjekt oprávněn podnikat pod zavedeným obchodním jménem franchisora) a motivoval zaměstnance poskytováním hypotečních úvěrů na stavbu rodinných domů, což přineslo firmě nebývalou popularitu.
NOVODOBÁ HISTORIE
V současné době je americká společnost Pepsi-Cola International mezinárodní divizí vyrábějící nealkoholické nápoje v rámci firmy PepsiCo Incorporated se sídlem v Purchase (stát New York). PepsiCo Inc. vznikla v roce 1965 fúzí Pepsi-Cola Company a Frito-Lay Inc.. Dnes má celá společnost PepsiCo celkem tři divize: divizi slaného pečiva Frito-Lay, divizi restaurací rychlého občerstvení, a konečně divizi nealkoholických nápojů, která se kromě jiného zabývá výrobou šumivé a osvěžující “Pepsiny”. Jak jsem naznačil, Pepsi není jediným produktem PCI. Úspěchem se může pochlubit i výroba chlazeného čaje pod značkou Lipton nebo nápoje pro sportovce All Sport, jenž se stal druhým nejprodávanějším nápojem pro sportovce na světě. Bylo by nefér opomenout tolik oblíbené zástupce výrobkového mixu jako je Mirinda, 7UP, Mountain Dew nebo stolní vodu Aqua Diamant.
Horkou novinkou (podává se rovněž chlazený) na českém trhu je Dr Pepper, nejvíce nezvyklý a překvapující “soft drink” na světě. Dr Pepper vypadá na první pohled jako kola, ale jeho chuť je výrazně jiná. Nezaměnitelnou chuť tohoto nápoje “má na svědomí” 23 druhů ovoce, bylin a koření. Přestože se jedná o novinku na českém trhu, jeho historie sahá ještě dál než historie samotné Pepsi-Coly. Dr Pepper byl poprvé vyroben rovněž lékárníkem · Charlesem A. Alderonem v texaském městě Waco už v roce 1885. Vznikl tak nápoj, který pojmenoval po majiteli drogerie ve Virginii Dr. Charlesu Pepperovi, který mu dal první pracovní příležitost. Dr Pepper je sice produktem společnosti Schweppes, její výrobky však na území České a Slovenské republiky vyrábí a distribuuje právě Pepsi-Cola ČR (na základě franchisingové smlouvy), která je dnes jediným oficiálním zástupcem Pepsi-Cola Internartional.
Nápoje koncernu Pepsi-Cola se objevují na pultech našich obchodů již od počátku sedmdesátých let. Po pádu “železné opony” byl trh tehdejší České a Slovenské federativní republiky vyhodnocen společností Pepsi-Cola International jako jeden z nejperspektivnějších a rozhodla se proinvestovat na území obou republik více než 120 milionů amerických dolarů.
V roce 1994 v Praze Vysočanech na 18 tisících metrech čtverečních vyrůstá moderní administrativní, výrobní a distribuční centrum s roční kapacitou 150 milionů litrů nealkoholických nápojů. Téhož roku se také objevuje převratná novinka v nápojové obalové technice · dvoulitrová plastová vratná láhev. Dnes má Pepsi desítku distribučních středisek na celém území bývalého Československa.
PEPSI A CHRUŠČOV
Již od samotného vzniku, za dob pana Caleba Bradhama i po něm, si různí majitelé obchodní značky Pepsi uvědomovali, že investice do reklamy jsou pro životní cyklus produktu tohoto typu více než důležité. Je třeba přicházet stále s něčím novým, přitahovat pozornost spotřebitele a přitom co možná nejméně změnit chuť samotné koly. Snaha být stále “in” vedla v padesátých letech k hloubkovému marketingovému výzkumu, jehož cílem bylo zjistit charakter a věk spotřebitele. Na základě výsledků průzkumu byla připravena reklamní kampaň s názvem “Buď společenský”. Symbolem kampaně se stali mladší lidé, kteří se chovají společensky, vypadají vznešeně, inteligentně a mají snahu zůstat mladí.
Během konání Americké národní výstavy v Moskvě vstoupila kampaň do podvědomí veřejnosti asi nejsilněji. Zástupci Pepsi-Coly se totiž podařilo přesvědčit tehdejšího sovětského premiéra Nikitu Chruščova, aby se zastavil u stánku s Pepsi a ochutnal nápoj. Fotografie s občerstvujícím se Chruščovem, představitelem komunistické moci, a titulkem “Chruščov se učí být společenský” oblétla celý svět a přinesla firmě tolik potřebnou publicitu. Tomuto faktoru · osobnost spojená se značkou Pepsi · se majitel značky věnoval i nadále. Zvolená osobnost musí být blízká cílové skupině potenciálních zákazníků, proto byly vybíráni obecně uznávaní a známí představitelé kulturního života nebo úspěšní sportovci.
V polovině osmdesátých let oslovila Pepsi-Cola Michaela Jacksona, hvězdu populární hudby první velikosti. Nově vzniklý reklamní spot Dream (Sen). Ve kterém Jackson účinkoval, byl poprvé uveden na Grammy 86 ve Spojených státech. Pepsi-Cola sponzorovala Jacksonovy koncerty, jejichž choreografie se přibližovala zmíněnému spotu. Publicitě firmy také přispělo, že se Michael rozhodl věnovat část zisku z koncertního turné na dobročinné účely. Dalším zástupcem showbyznysu byl zpěvák Lionel Richie, který natočil spot spolu se svou devadesátiletou babičkou, kde apeloval na pochopení mezi lidmi a lidské city. Dokonce Tina Turner, Rod Steward, Ray Charles i “vyzývavá” Madonna spojili své jméno se značkou Pepsi.
Velkou pozornost věnuje Pepsi aktivitám v oblasti sportu. V rámci celosvětové strategie společnosti Pepsi-
-Cola International se i její česká “odnož” Pepsi-Cola ČR věnuje kromně populárních hudebníků také profesionálním sportovcům i začínajícím nadějím. Je oficiálním partnerem Českého tenisového svazu, sponzoruje hokejisty prvoligového celku · Petry Vsetín, pozornost věnuje i lyžování. Samostatnou kapitolou jsou juniorští sportovci, pro které je spolupráce s takto významnou společností odrazovým můstkem ke kariéře.
V roce 1995 Pepsi podepsala smlouvu s americkým tenistou André Agassim. Agassiho způsob chování mimo kurt a osobitý herní styl z něj udělaly jednu z nejpopulárnějších osobností. Tenista je symbolem mladé generace, je to osobnost jakou Pepsi právě potřebuje. Nezapomněla ani na krásné ženy. Dvě světové topmodelky Cindy Crawfordová a Claudie Shifferová mají Pepsi-Cole výrazně pomoci prosadit novou podobu značky Pepsi.
DOBÝVÁNÍ VESMÍRU
Loňský rok byl pro Pepsi jedním z důležitých mezníků. Ve snaze odlišit se od svého největšího konkurenta Coca-Coly, který se hlásí k červené barvě, Pepsi-Cola rozhodla významně posílit spojení s modrou barvou. Jak rozhodla, tak se také stalo a v dubnu představila nové pojetí image své značky, kladoucí důraz na modrou barvu. Dějištěm oznámení historické změny se stal hangár na londýnském letišti, kde nechyběli Cindy Crawfordová, Claudie Shifferová ani André Agassi, hlavní protagonisté reklamní kampaně. Spolu s barvou přichází i nový slogan “Change the script” (Změň přístup). Součástí “Modrého projektu” bylo i představení modrého osobního tryskového letadla Condore společnosti Air France s novým Pepsi-
-designem, který symbolicky zanese novou Pepsi do různých koutů světa.
Dokonce i na ruské vesmírné stanici Mir se “žije Pepsi”. Byl natočen záznam, jak dva ruští kosmonauti rozvíjejí prapor Pepsi se sloganem “Even in space is changing the script” (Dokonce i ve vesmíru se mění přístup). Součástí modrého projektu bylo i “turné v modrém” Lucie Bílé a BSP (Baláž, Sřihavka, Pavlíček). Generálním sponzorem turné, které neslo modrou barvu v názvu i na všech propagačních materiálech s ním spojených, byla společnost Pepsi-Cola ČR.
Ta také uzavřela v roce 1995 na dobu tří let smlouvu o “spolupráci” s nejpopulárnější českou skupinou posledního desetiletí · skupinou Lucie. Projekt podpory české populární hudby pokračoval na sklonku minulého roku úspěšným koncertním turné Wanastových Vjecí “Andělé”.
Pepsi-Cola International je výhradním sponzorem mnoha stěžejních pořadů televizní satelitní společnosti MTV včetně vysoce ceněné MTV Music Awards na MTV Europe, MTV Asia, MTV Mandarine a MTV Japan, stejně jako pořadů Semana Rock na MTV Latino a MTV Brazil.
TAJNÁ ZBRAŇ PEPSI
Nový nápoj Pepsi Max, který je klíčovou zbraní PepsiCo ve válce mezi kolami. Přináší jedinečnou chuť, stejnou jako má klasická kola a navíc neobsahuje žádný cukr. V chemických a vývojových laboratořích se intenzívně vyvíjel. Kýžené ovoce · chuťovou kombinaci nevyžadující cukr, vývoj přinesl až po téměř třech letech. Výzkumný tým Pepsi-Coly navíc vytvořil speciální směs příchutí, které dodávají maximální chuť opravdové koly.
Pepsi Max je nejagresivnější a zatím nejúspěšnější produkt v historii Pepsi-Cola International. Jeho tajemství je z pochopitelných důvodů přísně střeženo. Je to rozhodující zbraň ve “válce barev”, přiznává Zdenka Pelikánová, ředitelka Pepsi-Cola ČR, na kterou konkurence dosud nenašla odpověď. A znovu přichází ke slovu reklama. Pepsi Max doprovázejí dva televizní spoty. Spoty porovnávají dva sporty “pumpující do srdce adrenalin” · skákání z útesů a jízdu na vodopádech s osvěžující chutí Pepsi Max. Vzpomeňte na čtyři přihlížející “pohodáře”, které skok ze 40 metrů vysokého útesu Grand Canyonu nebo jízda z více jak 20 metrů vysokého vodopádu nechává absolutně klidné. Vzrušit je dokáže jen Pepsi Max. Oni, ošlehaní životem totiž “žijí na max”.
