“Měsíčku, tys mi to zavařil, noční tmou jsi náhle zazářil,” zní refrén jedné písně. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v poslední době září na českém filmovém nebi jako měsíc. Nejen proto, že ho navštěvují hvězdy – Oscarové, ale je též přitahován stále větším počtem akreditovaných hostů (12 000, loni 8000) a filmových diváků(prodalo se 130 000 vstupenek, loni 90 000).
Oscary tentokrát zastupoval Miloš Forman, režisér Robert Wise (držitel 15 Oscarů a předseda poroty), gangsterský hrdina Christopher Walken, westernová legenda Jason Robards a “velká sestra” z PŘELETU NAD KUKAČÍM HNÍZDEM Louise Fletcher. V hotelu Thermal se vůbec objevilo mnoho známých jmen (např. Selma Hayek, Ellen Burstyn, Steve Buscemi), ale známých především v USA.
Nenápadně se tu pohybovala i loňská členka poroty Julia Ormond – působila téměř osaměle, což ji vyhovovalo. Na 32. MFF bylo od 4. do 12. července promítnuto celkem 250 děl! Opět po roce musím připomenout, že vytížená promítací plátna a lesk těchto bohulibých dnů byl květem obětavosti (na úkor své profese) prezidenta festivalu Jiřího Bartošky a jeho Nadace Film-Festival Karlovy Vary s programovou ředitelkou Evou Zaoralovou. Rád připomenu dr. Pavla Melounka, Mílu Řádovou, Marka Brodského, ale i Davida Prudkého. Ten mi totiž během fingovaného atentátu na Thermal poskytl přednášku. Rozčiloval se, jak my novináři (měl na mysli především mě) jsme stále rozmazlenější a čím více filmů a dokonce i kin máme k dispozici, tím více se cpeme kam nemáme a soustředíme na již zmíněný “lesk” v podobě party, které čistí konta štědrých sponzorů. Těm při slavnostním zakončení poděkoval i prezident republiky Václav Havel. Chemapol Group, TransGas, SPT Telecom, Československá obchodní banka a Philip Morris…
Armin Mueller-Stahl
Díky posledně jmenovanému, který se chytře o určité kulturní oblasti stará víc než stát, jsem obdržel kartu VIP a mohl své řemeslo maximálně využít. Podlehnuv podmanivé atmosféře jsem to stále odkládal. Měl jsem čas. Alespoň jsem si to myslel. Podléhal jsem měsíci, záři úsměvů, které kolem mne nejen v klubu VIP šířili tvůrci obrazového pojetí festivalu Tono Stano s půvabnou chotí a Aleš Najbrt, dále “bratko” ze Slovenska herec Maroš Kramár a hlavně stále neuvěřitelně čilý Arnošt Lustig s krásnou přítelkyní, který mě dokonce představil a zprostředkoval rozhovor s Milošem Formanem. Leč osud chtěl jinak. Než jsem si stačil uvědomit, kolik práce mám před sebou (nezmínil jsem ještě emigranta NDR Armina Muellera-Stahla a Rakušana Klause Mariu Brandauera, který kromě často zmiňované kachny v zubech zářil až podezřele), ozvalo se mé tělo. A tak jsem – po vzoru Gregoryho Pecka, kterému v loni úspěšně operovali slepé střevo – skončil v karlovarské nemocnici. Kruté bolesti mě trestaly za mou neprofesionalitu, zatímco v kinosálech obecenstvo nadšeně povykovalo při důmyslné a vtipné festivalové znělce (Jan Svěrák) i při promítaných filmech – pochutnávalo si na sekci nezávislých (zejména FARGO bratří Coenů) – zatímco zodpovědní Jan Foll a Mirka Spáčilová informovali své denní čtenáře, zatímco Miloš Forman přebíral cenu za mimořádný přínos světovému filmu a Bolek Polívka za mužský herecký výkon z filmu ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, zatímco a tak dále. Dopadl jsem jako ta kočka symbolizující festival: díky své lovecké vášni všechnu práci lidí kolem filmů dokonale zbořila. Nadaci se tímto omlouvám a tuším, na co při selekci novinářů v příštím roce dojde. “Měsíčku, tys mi to zavařil.”
Hana Zejdová je dnes u nás jediným pilotem, který drží světové rekordy a ovládá nejmodernější větroně o rozpětí křídel 26,5 metrů s klouzavostí 1:60. Větroň NIMBUS 4DM, na němž dosáhla řadu světových rekordů včetně překonání bájné hranice 1000 km, poprvé získané pro Českou republiku, váží s plnou vodní zátěží téměř jednu tunu. Rekordní let se uskutečnil 4. ledna 1997 v Austrálii. Trenér Ingo Renner, čtyřnásobný mistr světa a dvojnásobný světový rekordman, jedna z nejvýraznějších postav světového bezmotorového létání, představil Hanu svému reprezentačnímu kolegovi slovy: “Je to taková útlá dívenka, která tu létá největší větroně, na které si troufnou jen silní chlapi jako já.”
PROČ ZROVNA AUSTRÁLIE
Expedice KANGAROO (klokan), jejímž hlavním cílem je klokaním skokem dohnat, co jsme za 40 let ve východní Evropě ne vlastní vinou v závodním bezmotorovém létání zameškali, nevznikla náhodou. V poválečné době, kdy naše sportovní letectví bylo na světové úrovni a letecký průmysl mu dodával prvotřídní letadla, naši piloti, předvádějící motorová letadla, nás v Austrálii upozornili na vynikající meteorologické podmínky pro bezmotorové létání, s nimiž se tam setkali. Silné stoupavé proudy, dosahující za vysokých teplot výšek několika kilometrů, pohnou srdcem každého plachtaře, jenž sní o velkých dálkových letech.
Ale australský kontinent má i svá úskalí, která odrazují. Patří k nim rozsáhlé nehostinné načervenalé pouště a buše, jímž se lidská noha vyhýbá. Ani původní obyvatelé, uvyklí za desetitisíce let na tvrdý přírodní život, tyto oblasti nikdy nevyhledávali. Není tam voda, což je pro plachtaře, který musí počítat s nouzovým přistáním, těžko řešitelný problém. Navíc silně zvrásněný povrch pouští i buše takové přistání téměř vylučuje.
JAK PŘEKONAT PŘÍRODU
Za základnu jsme si vybrali největší leteckou školu SPORTAVIA SOARING CENTRE v Tocumwalu, ve státě New South Wales, přibližně 250 km severně od Melbourne. Potřebovali jsme si ověřit kusé informace, které jsme získali před naší první cestou do Austrálie roku 1990. Chtěli jsme sami na sobě vyzkoušet, jak se na pilotovi projeví zejména dlouhé lety na ostrém slunci, jaká bude jeho psychika při letech nad nehostinným terénem a jaké budou následky případného nouzového přistání. V Austrálii je mnohem čistší vzduch než v Evropě. Sluneční záření má proto mnohem větší účinek. V pilotní kabině je sice při pozemních teplotách 40 až 42 stupňů Celsia o něco méně, ale ostré slunce způsobuje velkou dehydrataci. Pilot s sebou musí mít během 10 až 11hodinového letu nejméně pět litrů vody a každou půlhodinu se musí napít. Na jídlo není zpravidla pomyšlení a omezuje se na několik sušenek nebo jablko. Jablka, která Hana nesnědla, přivezla do hněda uvařená a stejně tak i banány. Po jedné sérii čtyř letových dnů, kdy nalétala 36 hodin a tři tisíce kilometrů, ztratila ze své váhy 48 kg rovných 6 kg.
PŘÍPRAVA K LETU
K velkým plachtařským výkonům je zapotřebí dobře vycvičená posádka. Některé lety vyžadují dvojí obsazení. Při pokusu o let přes 1500 km bude mít coopilot či coopilotka přesně vymezenou činnost.
Pro Hanu Zejdovou – jako hlavní pilotku EXPEDICE KANGAROO – svědčily mimořádné závodní i rekordní výsledky, kterých dosáhla v evropských podmínkách. Jeden australský sportovec se vyjádřil, že by chtěl mít pět procent odvahy a houževnatosti, jakou má Hana. Snáší velkou zátěž při časově dlouhých letech a umí se snadno vypořádat s nenadálými situacemi. Osmkrát obdržela na Mistrovství Evropy a na mezinárodních závodech diplom za dosažení nejvyšší rychlosti. Na mezinárodních závodech v Polsku dosáhla na pětisetkilometrové trojúhelníkové trati fantastické rychlosti 113 km/hod a byla lepší než dvojnásobný mistr světa Polák Janusz Centka. K výčtu úspěchů je nutno připojit její bronz při premiérové účasti na Mistrovství Evropy roku 1989, který získala jako nejmladší účastnice na nejstarším větroni ASW 19. V roce 1990 se umísťuje na Mistrovství ČSFR na druhém místě mezi muži. Republikový mistrovský titul získává v roce 1992 a o rok později suverénně vítězí na Mistrovství Evropy. Mezi 118 nejlepšími muži světa je téhož roku ve Švédsku jedinou ženou a v celé historii bezmotorového létání čtvrtou účastnicí mužského mistrovství světa. Zdálo by se, že získat coopilotku pro takovou pilotku nebude nic složitého. Opak je pravdou. Pro muže i ženy je to naprosto stejný problém. Místo na zadním sedadle rekordního větroně má neblahý vliv na coopilotův žaludek. Z deseti coopilotek, které Hana vyzkoušela, jich polovina zátěž nesnesla.
REKORD NA SPADNUTÍ
Cílevědomě se připravujeme na rekordní let. Ke světovému rekordu se Hana již několikrát přiblížila. Když byla na hranici tisíce kilometrů, musela se z bezpečnostních důvodů vrátit na letiště vzdálené 50 km. Dosahuje vzdálenosti 986 km. Hana nacvičuje velké větroně, které u nás nejsou k dispozici. Postupně zvládá všechny typy od ASH-25, ASW 22, Nimbus 3 a Nimbus 4DM pod vedením plachtařského fenoména Ingo Rennera, který v období australského léta působí jako trenér ve Sportavii v Tocumwalu. Jeho zásluhou se Hana stává u nás nejkvalifikovanějším pilotem plachtařem. V letecké škole v Tocumwalu se scházejí sportovci z celého světa. Naši činnost studují zejména Japonci a začíná se hovořit o “české škole”. Vždyť letošní úspěch – jedenadvacet výkonů lepších současných světových rekordů, vytvořených během tří dnů, a k tomu dalších 32 během jedenapůl měsíce, a první ženská tisícovka na australském kontinentu, to nepamatuje celá historie bezmotorového létání.
ÚTOK NA BÁJNOU HRANICI
Cyklus počasí, měnící se v Austrálii po čtyřech dnech, nás koncem prosince minulého roku zklamal. Čekáme na další cyklus. Hana letí 2. ledna s Japonkou Masako Ishikawa trojúhelník 500 km fantastickou rychlostí 135,38 km/hod a překonávají rekord německé pilotky Katrin Keim o 21,5 km/hod. Další den letím s Hanou jako coopilot a na trojúhelníkové trati 300 km dosahujeme ještě větší rychlost, než děvčata předchozího dne výkonem 151,67 km/hod. Kdyby letěla čistě ženská posádka, mohl být další “světák”.
Přichází 4. leden. Meteorologická předpověď nevypadá nejlépe. Východně od Austrálie se vytváří tropický cyklon “DRENA”, ovlivňující počasí severně od nás. Je tam oblačno s deštěm. V našem prostoru je silná výšková inverze, kterou stoupavé proudy prorazí až za hodně vysokých teplot kolem 36 stupňů. To nejsou příliš lákavé podmínky.
Rozhodujeme se pro cílový let s návratem na vzdálenost 862 km, což by znamenalo překonání současného světového rekordu ve smíšené kategorii, jehož držitelkou je Hana výkonem 809 km. Otočným bodem, který musí naše pilotka vyfotografovat, je silo na železniční stanici v Pinnaroo západním směrem. Letělo se přes dva australské státy – New South Wales a Victoria a v South Australia byl otočný bod. Posledních 150 km byl přelet přes poušť a pravou australskou buš. Ostatní sportovci vyčkávají až do odpoledne na lety nejvýše 750 km.
Hana startuje s přetíženým Nimbem 4DM VH-ZBY s vodní zátěží, která se používá do silných termických podmínek ke zvětšení pronikavosti a zvýšení rychlosti až o 30 km. Větroň se za motorovým letadlem jen stěží odlepuje od země. Je 10 hodin 59 minut. V tisíci metrech nad letištěm se odpoutává od vlečného letadla a nasazuje na trať západním směrem. Po chvíli ji vidíme kroužit až kdesi v dálce, těsně nad horizontem. Stoupání jsou slabá, kolem půl metru, někdy jen čtvrt metru za vteřinu. Začátek letu s maximální vodní zátěží a vahou větroně téměř jedné tuny je náročný. Hana bude mít večer na rukou otlaky, jak zápasila s řízením. Po devadesáti minutách je teprve na 63. kilometru, což vůbec neodpovídá pokusu o rekord. Po 150 minutách je sice na 134. kilometru, ale navazuje na zlepšené podmínky. Teplota již dosáhla potřebné hodnoty a výška letu se z přízemních výšek skokem mění na 2500 metrů. Otočný bod dosahuje v 15 hod. 49 minut ve výšce 1800 metrů. Průměrná rychlost za poslední dvě hodiny je 150 km/hod, což je nadějné. Cesta zpět má podobný průběh. Hana ždímá z Nimbu maximum. Letí rychlostí až 240 km/hod a nad námi se hlásí k pořízení dokumentačního snímku v 19 hodin a jednu minutu ve výšce tisíc metrů. Obloha je již bez mráčku, termika zeslábla. Hana se rozhoduje pro let na sever do 162 km vzdáleného Leetonu a k útoku na “tisícovku”. Mám však obavy z dalšího letu, protože vidím Nimbus nízko nad horizontem. Hlásí nejvýše jeden metr stoupání, potrvá přes půl hodiny, než se dostane do takové výšky, aby mohla zodpovědně s tak drahým větroněm postupovat dopředu, kde je již terén příhodnější na přistání. Jednotlivé farmy jsou od sebe vzdáleny několik desítek kilometrů a s tím se musí počítat. S napětím vyhodnocuji každý údaj Hany a sleduji její trpělivost k získání výšky. Teprve ve 20 hodin 30 minut, když ohlásí výšku 7900 stop, což je asi 2400 metrů, a je 70 km od Leetonu, nabývám přesvědčení, že rekordní vzdálenost tisíce kilometrů bude poprvé zdolána ženou na australském kontinentu. To se skutečně stává po deseti hodinách letu za teploty 36 až 40 stupňů Celsia. Posílám ihned fax našemu sponzorovi, bez jehož pomoci by se nikdy světový rekord neuskutečnil.
Vypleněná země, 300 000 mrtvých, 40 000 vystěhovaných, popravy bez soudu, bezuzdé vraždění, válka… takové byly důsledky nedlouhé vlády jednoho z největších afrických diktátorů, Idi Amina. Mezi rokem 1971, kdy se pučem dostal k moci, a rokem 1979 zničil nejnádhernější africkou zemi. Týraná země si nestačila ani vydýchnout, když se po její půdě přehnala “osvobozovací” tanzanská armáda, jejímž prvním činem bylo vyplenění hlavního města. Diktátor pak vystřídal diktátora a masový terorismus tří neukázněných a většinou neplacených “armád” prodloužil utrpení kdysi pohádkové země. Občanské války jí zmítaly donedávna, až v roce 1990 vláda podepsala mírovou smlouvu s povstaleckým hnutím. Od té doby se může země pyšnit jedním z nejdemokratičtějších systémů v Africe. Vítá nás?
Hranice je rozžhavená, “ofis” plná lidí, kteří chtějí tam nebo zpět, uniformy celníků jsou načervenalé od všudypřítomného prachu a děti nám předvádějí jednoduché hračky. Jako jediné se v africkém poledni dokáží pohybovat rychle. Drátěná vrata se po nekonečném dohadování otevírají a stařeček autobus se s funěním dává do pohybu. Klaksonem radostně zvěstuje, že “jede”, Uganďané posedávají před svými hliněnými domy a těší se ze stínu banánovníků, vesnice střídá vesnici a tabule u cesty upozorňují na místa, kde lze zakoupit kondomy.
KAMPALA – MĚSTO ZMRZAČENÝCH
Kampala je hlavním městem země, která zná občanské války a teror lépe než demokracii, o níž se nyní snaží. “No change” – hlásají otrhané a vybledlé plakáty, které tu zbyly z posledních voleb, díky jimž se do čela Ugandy opět dostal současný prezident Yoweri Museveni. Po komplikované cestě k nezávislosti na Velké Británii, po převratech, totalitním režimu a bojích s okolními zeměmi k němu obyvatelé vzhlížejí s nadějí na klidných následujících několik let. Dál do budoucnosti se nikdo neopovažuje podívat. Museveni je jako prezident velmi oblíbený a ve světě velice dobře hodnocený. Svědčí o tom mimo jiné fakt, že Uganda dostala od Světové banky příslib vysokého úvěru na obnovu zničené země. Díky současnému prezidentovi se o zemi také začínají zajímat zahraniční investoři. Museveniho obrovským přínosem byly totiž skutečně svobodné a čestné volby, ve kterých i opozice dostala nejen stejný čas a prostor ve sdělovacích prostředcích, ale i stejný počet terénních vozů na předvolební kampaň. Kromě Museveniho je prý ale ve hře ještě jedno eso.
Stojíme na pahorku, jednom z mnoha kampalských. Vévodí mu vysoká kuželovitá stavba připomínající obří chýši. Je to bývalý bugandský královský palác, postavený v roce 1882. Dnešní Uganda vznikla spojením čtyř království, z nichž největší a nejvýznamnější mělo jméno Buganda. Po tomto království nese dnes jméno celá země. (Uganda a Buganda vlastně znamená totéž, tedy území nebo říši Gandů, kteří mluví jazykem Luganda, tedy gandsky. Ovšem s příchodem Angličanů, které doprovázeli průvodci a nosiči z východoafrického pobřeží hovořící svahilsky, se název změnil na Uganda, neboť ve svahilštině musí mít názvy území vždy předponu “u”.)
Zevnitř je královský palác překvapivě prostorný a velmi prostým způsobem velkolepý. Osmatřicet kruhů na střeše znázorňuje počet etnických skupin v Ugandě. Uvnitř stále hoří oheň – prý symbol života. O něj a o palác se starají čtyři žijící ženy posledního krále, který nyní přebývá v Anglii. Žen ovšem měli králové nepoměrně více, o čemž svědčí množství malých chýší, v půlkruhu obepínajících palác. V nich žilo až osmdesát královských manželek. Králové jsou pohřbeni v zadní části paláce a oštěpy, připomínající oltář, jsou symboly jednotlivých vládců.
První král, Mutesa I. (1860-1884) pozval do země misionáře, rozvinul obchod s Arábií a vytvořil pravidelnou armádu. Druhý král byl brzy poslán do vyhnanství a jeho syn vládl pod vedením tří regentů již od jednoho roku života. Studoval v Anglii a honosil se britskými válečnými řády z první světové války. Čtvrtý král se stal prvním ugandským prezidentem, než byl svržen tehdejším ministerským předsedou Obotem. Odešel do Anglie, kde v roce 1969 zemřel. Teprve v roce 1988 byly jeho ostatky převezeny sem, do královského paláce, který nyní zeje prázdnotou. Házíme drobné mince do čtyř misek čtyř žen nepřítomného krále, ale promluvit s nimi se nám nepodaří. Až drobná černoška prodávající nedaleko suvenýry nám konspirativně prozradí:
“Král, který žije v Anglii, je mladý. Je mu dvačtyřicet let a vrátí se sem. Opravdu, tady tomu spousta lidí věří a pracuje pro něj…” Klidně tomu věřím, vždyť kdo může říci, co se bude dít v zemi za pět let.
Ale pryč z královských výšin. Dnešní Kampala žije přece jenom něčím jiným. Ve městě jsou tři ulice, na nichž se soustřeďuje vše moderní, co v Kampale je – stojí tu Hilton, kanceláře British Airways, obchody s luxusním zbožím. Ovšem všudypřítomní ptáci marabu svými zahnutými zobáky ukazují na srdce Kampaly – down-town. Tam je přeplněné “autobusové nádraží”, obrovská tržnice, barevný rej lidiček, kteří vychvalují své zboží, hádají se, smějí se a pláčou. Postávají tu, sedí a leží žebráci, jichž je tu spousta, ale určitě ne více, než mrzáků. Bez rukou, bez nohou, s těly, jimž chybí všechny končetiny. Živé pomníky všeho zlého, co zemi potkalo. Míjím ležícího chlapce, který je snad ještě živý, ale po jehož těle už lezou brouci a mouchy. Zakopává o něj nevidomá žena. Nikdo si toho nevšímá.
V podvečer jsou úzké prašné uličky Kampaly ještě plnější než přes den. Posedává se před hospodami, na židlích, lavicích, dřevěných bednách… Putující prodavači horečnatě stupňují svou aktvitu. Sedíme před jednou nálevnou a kolem nás již potřetí projde matrace, zpod které slyšíme stále stejná slova. Mladičký prodavač ani není vidět. Je teplý, mírumilovný kampalský večer… když se těsně vedle nás strhne hospodská rvačka. Od vedlejšího stolku se zvedá člověk v roztrhaných džínách a utíká. Jeho pronásledovatel s očima podlitýma krví ho stíhá. Je vidět jenom bělmo jeho vztekem rozpálených očí, když si všimne, že židle vedle nás je volná. Na vteřinu se zastaví, směrem k nám prohodí “sorry”, vezme židli a dál utíká zabíjet. Dostihne svou oběť téměř okamžitě. Až za chvíli jsou slyšet výstřely, vypálené z pušky samozvaným ochráncem pořádku. Diváci, v půlkruhu sledující průběh rvačky, se střelbou nenechají zneklidnit, jen první řada zalehne na zem. Na krátkou dobu je klid, zanedlouho ale rvačka a střelba pokračují. Přece jenom se nám nelíbí, sedět tři metry od létajících kulek, tak se dáváme na ústup. Všimne si toho děcko dvanácti až třináctileté a dá se do smíchu.
“To je to tak veselé?” ptám se zaraženě.
“No, to víš že je…” odvětí bezchybnou angličtinou africké dítě a pokračuje ve sledování pravděpodobně každodenního představení.
Není možné tvrdit, že by v Ugandě vládlo násilí, protože vláda skutečně vynakládá značné prostředky na zajištění bezpečí a klidu v zemi. Avšak nedávná minulost, značně krvavá, přece jenom nese své plody.
IDI AMIN A TI DRUZÍ
Nástup generála Idi Amina byl rychlý a násilný. Jeho předchůdce, poněkud neschopný profesionální politik Milton Obote, si svůj pád připravil do značné míry sám. Uganda získala nezávislost v roce 1962 a o rok později byla vyhlášena republika v čele s prezidentem – králem Mutesou II. Ministerským předsedou byl právě Milton Obote, který v roce 1966 pověřil svého generála Amina, aby vzal útokem palác bývalého bugandského krále a vyhnal jej násilím. Za své přitom vzala i ústava, čehož o pět let později využil Amin k násilnému svržení Oboteho vlády a nastolení vlády vojenské. Obote uprchl ke svému příteli, tanzanskému prezidentovi, a ponechal zemi napospas diktátoru Aminovi a jeho vojákům.
Amin měl pověst velmi krutého a tvrdého vojáka. Byl synem lugbarské čarodějky a v šestnácti letech se stal muslimem. Jako chlapec se dal naverbovat ke Královské africké pěchotě a posléze byl povýšen na důstojníka, přestože neměl vzdělání. Brzy se stal neblaze proslulým svým tvrdým postupem proti zlodějům dobytka. Je o něm známo, že zavraždil domorodce kmene Pokot a zanechal jejich mrtvoly napospas hyenám, vymáhal informace od kmene Karamajog pod pohrůžkou uříznutí penisu mačetou a osmi domorodcům skutečně genitál usekl. Jeho dalšími známými oběťmi bylo dvanáct turkanských vesničanů. Tehdy ho mohl Obote jako masového vraha potrestat, avšak neudělal to a o několik let později se Amin stal jediným vládcem Ugandy. Jeho režim byl rasistický. Od začátku pracoval v zájmu muslimů (ti tvoří v Ugandě jen 5 % obyvatelstva) a Arabů a několik týdnů po převzetí moci zahájil masakrování kmene Langiů a Acholiů. Nato vyhnal ze země Asiaty a v roce 1972 začalo skutečné plenění země. Způsob vlády dobře ilustruje zákon z března roku 1972: “Pokud má některý ministr dojem, že jeho život ohrožuje neukázněný dav nebo nespokojenci, smí tyto osoby postřílet.” K mrtvým brzy patřili všichni veřejní činitelé, kteří Amina nějakým způsobem kritizovali nebo se mu stavěli na odpor – například arcibiskupa Janan Luwuma umlátil vlastníma rukama. Často se zúčastňoval zvěrstev soukromé povahy – jednu svou manželku zabil a rozsekal podle obrazů z anatomického atlasu, svého syna zabil a snědl jeho srdce, protože mu to doporučil kouzelník. Zcela jistě byl Idi Amin kanibal, který přechovával lidské orgány v lednici.
Země v té době neměla tradiční policii, ale soupeřící bezpečnostní složky. Amin osobně vytvořil veřejnou bezpečnost, vojenskou policii a tajnou službu zvanou Státní výzkumné středisko. To bylo vedeno palestinskými a libyjskými poradci, kteří byli většinou vyškoleni v Sovětském svazu. Zabíjelo se tam železnou palicí a středisko bylo tunelem spojeno s Aminovou vilou, kam se obvykle zvaly na koktejl budoucí oběti. Ve středisku se také každý den v pravidelnou hodinu odbývalo bití vězňů. Výsledkem této hrůzovlády bylo 300 000 mrtvých.
Mezitím kolem sebe v sousední Tanzánii soustřeďoval Milton Obote exulanty, z nichž postupně vytvořil Frontu národního osvobození, s pomocí které byl Amin roku 1979 svržen. Hlavní zásluhu na ukončení teroristické vlády má ale tanzanská armáda, která do Ugandy vtrhla poté, co Amin Tanzánii napadl. Cizí vojska si ale nepočínala nijak v rukavičkách a navíc se zdevastovaná a zmatená země dostala do nekonečného kolotoče občanské války. O deset let později (1980) zmanipuloval Milton Obote volby a stal se prezidentem, ovšem země se dál zmítala ve zničující válce. Bujelo nepřátelství mezi jednotlivými etnickými skupinami, vedla se partyzánská válka proti vládě. Umírali další a další lidé.
Jedním z vůdců partyzánských skupin byl i současný prezident Yoweri Museveni. V roce 1986 vstoupil se svými oddíly do Kampaly a byl okamžitě všemi uznán jako právoplatný prezident. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba, neboť Museveni skutečně zavedl v zemi pořádek a důsledně uplatňoval politiku národního usmíření.
VŠECHNA MÍSTA NA “K”
Čert ví, jak se tahle vesnice jmenuje, tabule místo zeměpisného údaje zase hlásá, že je možné zakoupit tu prezervativy. Uganda má totiž jeden smutný primát – největší zamořenost AIDS v Africe. Počátkem roku 1994 bylo infikováno virem HIV 1,5 mil. obyvatel, z toho 55 % žen. Nemoc si do té doby vyžádala 411 000 lidských životů a do roku 1998 se předpokládá 880 000 obětí. Ovšem toto prvenství je relativní, neboť jako v mnoha ostatních ohledech ugandská vláda i tady vsadila na poctivost a čísla nemocných a nakažených na rozdíl od ostatních zemí zveřejňuje v jejich hrůzné pravdivosti. Uganďané se také snaží s AIDS bojovat a prevenci věnují hodně úsilí. Kromě propagace kondomů – i v nejzapadlejších krčmách visí plakáty zobrazující dva mladé rozesmáté černochy, kteří se drží za ruce a nad nimiž místo svatozáře září prezervativy – je nejoblíbenějším způsobem osvěty divadlo. Pochopitelně věnující se otázce bezpečného sexu. Jenom v Kampale je okolo dvou set amatérských divadelních souborů.
Zpozorním u nápisu Kabale. Je to veliké město, neboť tu stojí nemocnice. Mají tu také dva hotely, prodejnu firmy Baťa (stejně ale Uganďané dávají většinou přednost ťapkám vyrobeným z pneumatik), krámek se suvenýry a samoobsluhu (!) – na další narazíme až v hlavním městě. V samoobsluze bezcílně bloumám a přemýšlím, zda si mám koupit rybičky v konzervě. Kromě nich se tu dají pořídit ještě plastové nádoby, které jsou nejžádanějším africkým obchodním artiklem. Čilý obchodní ruch panuje pochopitelně až na tržnici, která je k nerozeznání od tržnic všude na světě – snad jen ananasy a oříšky signalizují, že jsme na černém kontinentě. Tržnice je zahalena štiplavým dýmem, stoupajícím z nedalekého smetiště. S požitkem se v něm hrabou kluci v krátkých roztrhaných kalhotech.
“Matatu, matatu” – mezi tisícihlasým pestrobarevným chórem obchodníků a cestujících, mezi rykem motorů a ječením klaksonů jasně rozeznávám tato dvě slova, která jsou klíčová pro dopravu v této hornaté části země. Matatu je místní název pro pick-up, který je cosi jako veřejná doprava. Vyjíždí každý den po obědě z Kabale do Kisora (a také odjinud jinam) a po cestě přibírá tolik cestujících, kolik se jich vejde. Na maličkou korbičku navážeme naše batohy, místní přidají pár trsů banánů a auto je na první pohled plné. Ovšem teprve nyní se začíná nastupovat. První si doprostřed korby lehá matka s malým dítětem u prsu. Vedle leží její na smrt nemocný dvanáctiletý syn. Všichni se je snažíme nezavalit, ale nějak se těch dvacet lidí musí vejít…
Před sebou máme sedmdesátikilometrovou cestu do pohraničního městečka Kisora. Prvních pět pasažérů stojí a drží se řidičovy kabiny, ostatní se drží jich. V zatáčkách se drží všichni všech a těch zatáček je na úzké hrbolaté cestě nespočetně – přejíždíme totiž sedlo ve výšce zhruba 2500 m n. m. Pod námi je nekonečné množství sopečných pahorků, na nichž jsou přilepeny domky a jejichž strmé stráně jsou obdělány. Lesklá světlá plocha v dálce není velké jezero, ale bílé plachty stanů rwandského utečeneckého tábora. Dítě na korbě matatu začíná plakat a matka mu znovu nabízí prs, který slouží jako dudlík. Chlapec na podlaze těžce dýchá a na rtech se mu tvoří bílozelená pěna. Trs banánů, na kterém sedím, mě silně tlačí do zadku. Raději vstávám a na jedné noze v těsném objetí s mladým černochem se spolu s pick-upem řítím do údolí.
V době, kdy Uganda byla britskou kolonií, měla poměrně slušnou silniční síť a především slavnou železnici, spojující keňskou Mombasu s Ugandou. Když Ugandu v roce 1908 navštívil Churchill jako náměstek ministra pro kolonie, napsal: “Uganda je pohádka. Místo po fazolovém stonku šplháte po železnici a nahoře je báječný nový svět.”
Uganda byla předmětem sporů mezi koloniálními mocnostmi, neboť byla považována za nejbohatší africkou zemi. Nakonec své nároky nejdůrazněji uplatňovali Angličané a roku 1890 zíslala tzv. helgolandskou smlouvou Ugandu Velká Británie. Uganda se stala součástí Britské východní Afriky a vzkvétala prakticky až do doby, kdy získala nezávislost. Jako řada dalších afrických diktátorů, i Idi Amin bezmála zničil dopravní síť, která mu pravděpodobně znemožňovala absolutní kontrolu nad obyvatelstvem. Proto se nyní kodrcáme po rozbitém pruhu země, který představuje cestu. Ani v dalších dnech to nebude o mnoho lepší, i když na hlavních tazích přece jenom zbývají části asfaltky.
Kisoro. Centrem nevelkého městečka u hranic se Rwandou je park, v němž horský vítr prohání odpadky. Nad Kisorem se sbírají bouřkové mraky a vzduch je neuvěřitelně svěží. I nemocný chlapec se trochu probouzí a na tenkých, nejistých nohou se potácí domů. Hustý horský prales téměř čtyři tisíce vysokých sopek v okolí je domovem stříbrošedých horských goril, které se jinde na světě nevyskytují. Proto se řada vesničanů živí jako horští průvodci. Ostatní pracují na svých políčkách, která obdělávají i na prudkých svazích. Oblíbenou živností je holičství. V malém Kisoru je řada salonů “of beauty” a ti méně majetní provozují holičské a kadeřnické služby v parku. Na stromě zavěšené zrcátko, pod ním židle a místo stropu vysoké nebe. Husté kudrnaté vlasy padají do trávy a mísí se s ostatními odpadky. Romantický obrázek má jen jednu vadu – černí kadeřníci se odmítají nechat vyfotit.
NENÍ HRANICE JAKO HRANICE
Ta ugandsko-rwandská je neklidná, stejně jako ugandsko-zairská. Obě dvě se stýkají na vrcholu sopky Sabinio, neboli Zuby starého muže. Zuby jsou tři. Ten nejvyšší se vypíná se do výšky 3645 metrů nad mořem a díky mezinárodní situaci musíme mít s sebou ozbrojené průvodce. Pocit bezpečí se rychle stává relativním při pohledu na “ozbrojence” v holínkách, kteří se o hlaveň samopalu opírají jako o hůl a co chvíli na nás míří. Sopky jsou již dávno vyhaslé, o pocit dobrodružství se nám nakonec postará pěkná bouřka s kroupama, které nás nemilostrdně bijí do holých nohou. Na prvním vrcholu si jeden z “horských vůdců” sedá a nenápadně s námi nepokračuje. Jeho kolega nám jednoduchou angličtinou vysvětluje: “On není tak silný, aby mohl jít dál.”
Průvodců je jenom v Kisoru asi pětatřicet a o živobytí mají slušně postaráno. Tři týdny pracují a týden mají volno. Příjemné zaměstnání se jeví poněkud jinak ve světle toho, že se pohybují na hranici poněkud horké.
I tahle hranice se ale dá přejít. Rwandsko-ugandská celnice je malý barák, řada samopalníků a dřevěná závora. Teprve při cestě z Rwandy do Ugandy poznáváme, jak nepřekonatelná je jedna primitivní závora uprostřed neklidného kontinentu. Teď je ale slunečné ráno, rwandští emigranti stojí velmi ukázněně ve frontě, kterou by neproklouzla ani myš. Matky s dětmi, mladíci, starci – ti všichni si spořádaně dýchají na záda. Jejich cílem je Uganda – země zaslíbená. O dva dny později si přečteme v novinách, že její severní pohraničí je právě bombardováno.
Místní si však nepřestávají pochvalovat, jaký to že je v zemi klid a mír. Bombardování severní části země se jich netýká, neboť “to není problém Ugandy, ale Súdánu”.
Není to ovšem tak úplně pravda. Zčásti jde o smutné dědictví Aminovy vlády. Poté co byl svržen, uchýlil se do Súdánu, jehož severní část je muslimská. Stejně tak učinili jeho muslimští stoupenci. A aby situace nebyla příliš přehledná, jádrem tohoto konfliktu je spor jižního a severního Súdánu, do něhož Aminovy hordy svým způsobem zasahují. A Súdán má tím pádem dobrou záminku k preventivnímu bombardování svého souseda – Ugandy.
NA BANDITY!
“Až jednou v Africe nebudou občanské války, nemoci, bandité a hrůzovládci, stane se rekreační oblastí pro celý svět,” mudruji cestou do Kasese. Rovníkové městečko je jedním z výchozích bodů pro dobývání bájného Měsíčního pohoří – Ruwenzori, jehož vrcholy se zvedají na obzoru. Kasese se od jiných měst liší snad jen tím, že se na jeho ulicích potuluje nápadně více vlastníků střelných zbraní, na první pohled negramotných, než jinde. (Později ovšem zjišťuji, že není větší hlouposti, než chválit dne před večerem…) Zato Ruwenzori se liší od všech horstev, se kterými jsem kdy měla tu čest.
Na trek napříč horami plnými přízraků se vydáváme se sedmi nosiči, kteří tu jsou povinní. Vede je sporý chlapík Žofré, který pod svým nákladem není ani vidět. V jutovém pytli vleče jeden evropský batoh, trochu africké mouky a jednu kaseskou kozu. Koza i mouka jsou postupně snědeny. Pytel má zavěšen na popruzích vyrobených z palmového listí a zatímco se popruhy na mém batůžku po dvou dnech trhají, ty přírodní drží dešti i slunci navzdory. Obojího si užíváme vrchovatě, jak tak stoupáme z pralesa k senéciím a horským plesům, ke kamenitým sedlům a zase dolů.
Po pěti dnech oslavujeme svůj návrat z divočiny v horské vesnici při bráně do parku (Ruwenzori jsou národním parkem již od dob britského kolonialismu) a s povděkem přijímáme návrh našich průvodců, že bychom mohli zaplatit zabijačku. Jídlo nestojí ani za zmínku – dost velká část prasete se kamsi vypaří – ale samotné zabíjení je neskutečné. Je k tomu především potřeba dostatečně pádný dřevěný kyj, kterým “řezník” prase praští mezi oči, a pořádný oheň, který vepříka zbaví štětin. Pak může začít hodování: Mastné černé rty se lesknou v teplé noci, banánovice teče proudem, padají zábrany a začíná se zpívat. “Kluci nosičský” stojí kolem dřevěného stolu, kymácejí se v rytmu zpočátku těžko uchopitelném a později velmi podmanivém a překvapivě kultivovanými hlasy se mazlí s textem: “Rúúwenzóórií, Rúúwenzóórií…” Dojde i na nezbytné vyměňování adres, což se mi zdá směšné až do druhého dne, kdy jdeme na návštěvu k Žofrému.
Nosiči jsou sice podle všech “normálních” měřítek chudí, ale patří ke zdejší honoraci. Domeček Žofrého a jeho ženy stojí vysoko nad údolím. Jedna místnost s bytelným dřevěným stolem, na něm tlustá háčkovaná dečka a stěny plné odchlipujících se starých plakátů. Z hliněného stropu visí ozdoby – sáčky od darovaných polévek, prázdné konzervy a pruhy toaletního papíru. Usedáme za stůl a Žofrého žena nám z místnůstky za růžovým závěsem přináší hrníčky s vodou a misky s ugali (kaše z rozvařených zelených banánů). Pak Žofré pokládá na stůl svoji pýchu – album fotografií. Dobrou polovinu obrázků tvoří pohlednice, které mu poslali ti, které provedl svými divokými horami. Spousta dalších fotografií zobrazuje Žofrého na horských výpravách a do malé vesnice uprostřed Afriky našly cestu z evropských a amerických minilabů. Pečlivě si schovávám všechny adresy, které jsem si včera vzala z pouhé zdvořilosti.
“Ženil jsem se před čtyřmi měsíci a svatba mě stála jenom osm koz,” chlubí se Žofré a ukazuje na fotografie ze svatby. Je na svou ženu, kterou si přivedl ze sousední vesnice, velice pyšný. Svatba je na naše poměry neskutečně tichá a spořádaná, pije se při ní totiž jenom coca-
-cola. Alkoholika tady v podhůří Ruwenzori vůbec najdete jen stěží, neboť pivo, banánovice i waragi (nejoblíbenější značka kořalky) jsou tu příliš drahým špásem. Dopíjíme tedy drahocennou vodu a loučíme se domkem horského nosiče a průvodce Žofrého, který má ze své chudé ložnice tak krásný výhled na Měsíční hory.
“Ježišmarjá,” stačím si jenom pošeptat druhý den časně z rána, když mě ze spánku vytrhne několik dávek ze samopalu. Vrtám se hlouběji do svých dek a nechci nic vědět o světě. Když se odvážím vystrčit nos ven, místní vzácně shodně tvrdí, že nic neslyšeli. Podél silnice pak vidíme postávat hloučky mužů se samopaly.
“Číhají tu na bandity,” neochotně nám vysvětluje řidič pick-upu.
“To oni ráno stříleli?”
“Možná,” poprvé někdo připouští, že se cosi přihodilo.
A zase ugandské cesty a silnice. Vždyť právě kolem nich se vše odehrává. Prostředkem rozbitých silnic se řítí meziměstké autobusy. Hlavní součástí takového autobusu je klakson, který může troubit i několik melodií. Klaksonem se ohlašuje příjezd autobusu do města, klakson upozorňuje, že se blíží čas odjezdu. Hlavním poselstvím klaksonu je ale “z cesty, jedu”. Všichni tuhle výzvu respektují – cyklisté, vezoucí na svých kolech až osm trsů zelených banánů, děti v barevných školních uniformách, které každý den našlapou cestou do školy několik kilometrů, ženy vlekoucí na hlavě náklad a na zádech nemluvňata, jejich lelkující manželé, potencionální pasažéři, kteří čekají u silnice – ti všichni se před jedoucím autobusem vrhají do příkopů. Jedinou autoritou pro řidiče autobusů jsou policejní hlídky se svými “ježky” přes cestu. Čím blíže k jakékoli hranici, tím častější jsou zastávky vynucené policií. Všichni muži vystupují, předkládají doklady a jdou sto metrů pěšky. Pak je autobus zase nabere. Ženy, děti a živá zvířata mohou zůstat v autobuse. Přijede-li autobus do města, znamená to pohotovost pro prodavače. Utrmáceným cestujícím nabízejí na dlouhém klacku nabodnutá kuřecí stehýnka (stačí vytáhnout ruku z okýnka), vajíčka vařená na tvrdo (se solí zabalenou do kousku igelitového pytlíku), čapati, koblihy, bonbony, limonády… Překřikují se a s blížícím se odjezdem autobusu slevují. Vždyť příští zákazníci přijedou nejdříve zítra. Ti šikovnější pronikají až do autobusu a vyhazuje je řidičův pomocník, který je také průvodčím a “osobním sluhou” řidiče. Takovým vozidlem opouštím Ugandu. Ugandu barevnou, hlučnou, plnou divokých zvířat a svým způsobem přátelských lidí. Míjíme vesnice uplácané z hlíny, zděné domy vybavené televizními anténami, nekonečné pláně středoafrické savany a ještě nekonečnější lány banánovníků. Do monotónního drncání kol přemýšlím o tom, co zemi pod rovníkovým sluncem čeká…
Ano, přiznejme si to: nám Čechům tenhle privilegovaný a učený krajánek z Libice nad Cidlinou nikdy k srdci zrovna nepřirostl. Ani koncem desátého věku coby pražský biskup, ani později v roli národního světce a zemského patrona, ať byl našim předkům již pár desetiletí po své smrti nabízen věru lákavě a za pobělohorské rekatolizace vnucován věru horlivě. O to víc na něm lpěli – a snad dosud lpí – v cizině. Zejména v Polsku a v Uhrách. Ostatně tam také přímo raketovým startem svou světeckou kariéru zahájil. Avšak pokus o dodatečné splynutí jeho památky s horizontem rodné země se tak docela nevydařil.
VĚČNÁ VÝČITKA
Sv. Vojtěch bývá veleben jakožto první český intelektuál, či ještě licho- tivěji jako první autentický Evropan významem a věhlasem výrazně pře- kračující veškerá geografická a časová omezení.
Ačkoli sv. Vojtěch bývá veleben jakožto první český intelektuál či ještě lichotivěji jako první autentický Evropan významem a věhlasem výrazně překračující veškerá geografická a časová omezení, stejně zaníceně bývá zatracován jako ambiciózní kosmopolita nepokrytě těžící ze svých exkluzivních mezinárodních konexí k intrikování vůči vlastnímu národu, jako realitu ignorující fantasta zakletý do své utopické pravdy, jako prorok boží příliš nesnášenlivý a natolik psychicky labilní, že neunesl tíhu uloženého úkolu, jako nedisciplinovaný dezertér dvakrát se zpronevěřivší profesionálním povinnostem a co nejsmutnějšího – jako nedbalý pastýř, jenž dokázal opustit bloudící stádo ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovalo…
Takto ostře si odporující hodnocení svědčí jak o značné rozporuplnosti Vojtěchovy určitě mimořádně charismatické osobnosti, tak o nepřekonatelnosti jeho morální pře s lidem, z něhož vzešel. S lidem, který má ovšem k mravnímu ideálu rovněž daleko. A možná právě odtud, třeba jen v tušených, leč oprávněných výtkách od někoho také nikoli bezúhonného, pramení ona ostražitá nedůvěra, odstup a chlad, jaký u nás svatovojtěšský kult permanentně provázejí.
KLADNÝ HRDINA CIZÍCH LEGEND
Skoro vše, co o Vojtěchovi víme, čerpáme z legend. Ty, byť si z principu na dokumentaristickou přesnost nepotrpí a jsou tudíž vesměs velice nespolehlivým zdrojem informací, v daném případě opominout nelze. Tři nejstarobylejší, věnované tomuto martyrovi, vznikly totiž téměř ihned po jeho tragickém skonu, a tím pod bedlivou kontrolou pamětníků. Navíc faktografie jeho skutečného života a činů obrazu světce dokonale vyhovovala. Proto se smíme domnívat, že Vojtěchovy střety s křesťansky se jenom tvářícím českým prostředím interpretují v rámci svého zaujetí věrohodně, jakkoli pocházejí z pera autorů, kteří do Čech sotvakdy vstoupili. Vždyť stejně neutěšené poměry panovaly tehdy mezi chabou, ledva se konstituující církví a většinově orientovaným obyvatelstvem ve všech teprve nedávno christianizovaných zemích. Avšak Čechy byly díky Vojtěchově prestiži a popularitě vybrány za odstrašující příklad. Stačilo trochu světla a stíny dramatu příhodně rozvrhnout, za kladného hrdinu prohlásit jedině Vojtěcha a čerň viny navalit na hřbety zrůdně neřestných českých oveček.
MUČEDNÍK, KTERÝ SE UMĚL I NARODIT
Vojtěch přišel na svět v rodině mocného, statky oplývajícího a ženám nakloněného knížete Slavníka někdy kolem roku 950. Takže právě včas, aby stihl pocítit pozitivní důsledky džentlmenského uzavření naší čtrnáctileté revolty vůči silnějšímu a agresivnějšímu Sasovi a současně naší vojenskopolitické premiéry na zahraničním fóru, konkrétně účasti v nejdůležitější evropské bitvě desátého století, bitvě na řece Lechu roku 955. Šiky vypravené knížetem Boleslavem I., bojující v podstatě do posledního muže na straně německého krále Oty I., tehdy přispěly nemalou měrou k rozdrcení hord divokých maďarských kočovníků terorizujících svými transkontinetálními loupeživými zájezdy relativně blahobytnější západ, žel včetně mnohem chudších Čech, jež měly tu smůlu, že často ležely na trase jejich přesunů.
Trosky oddílů zdecimovaných pohanů se stáhly z bavorského bojiště zpět na svou základnu v Panonii, aby si v úrodné Podunajské nížině osvojily životní styl usedlých zemědělců a připravily se k přijetí křtu a zformování civilizovaného státu ovládaného arpádovskou dynastií.
V době Vojtěchova jinošství provdal Boleslav I. svou dceru Dobravu za prvního historicky ověřeného velkopolského knížete Měška I. Ten pod vlivem přemyslovské choti rovněž zakrátko okusil křtící lázně, což se logicky neobešlo bez promptního ustanovení příslušné místní církevní organizace, a zplodil sebe důstojného potomka, příštího knížete Boleslava Chrabrého. A Vojtěchova příznivce. Když se pak již dospívající Bohu zaslíbený Slavníkovec chystal ke studiím venku za pomezním hvozdem, zestárlý vrah svého svatého bratra Václava rozproudil tuze obtížný a delikátní diplomatický zápas o zřízení samostatné pražské diecéze. Úspěšně. A tak rok poté, co se zhruba třicetiletý absolvent špičkového duchovního učiliště v Magdeburku ocitl zase doma, byl 19. února 982 na Levém Hradci zvolen (údajně na přání knížete Boleslava II.) již druhým pražským biskupem, aby se brzy – pravděpodobně v Itálii – setkal při slavnostní investituře a obřadním vysvěcení s římským císařem a prý svým příbuzným Otou II. a arcibiskupem mohučským Willigisem, svým bezprostředním nadřízeným, a aby na ně okamžitě učinil nejskvělejší dojem.
SLIBY – CHYBY
Proč Boleslav II. obsadil druhý nejvýznačnější státní úřad Slavníkovcem, se můžeme pouze dohadovat. Jistě, aristokrata Vojtěcha, od nynějška užívajícího své zřejmě biřmovací jméno Adalbert, doporučovalo opravdové vzdělání, jímž se lišil od ostatní masy tenkrát sotva jakžtakž proškolených pracovníků církevní sféry. Ale kníže jeho zapojením spíše mínil odvrátit vnitropolitickou krizi rýsující se na pozadí dravého mocenského a ekonomického vzestupu rivalizujícího kultivovanějšího zličského rodu rozhostěného po východní a jižní polovině české kotliny. Dle libovolného úzu – i v našich zeměpisných souřadnicích – platívalo, že biskupové světské vrchnosti slouží také za kaplany, což je staví na roveň dvorského personálu a zavazuje k přísné loajalitě. Jak se však ukázalo, Boleslavovi tento kalkul nevyšel. Konkurence se mu s nástupem Slavníkova následníka Soběslava vymkla zpod dozoru a zintenzivnila též podezřelé kontakty najmě s Přemyslovcům stále nepřátelštějším Polskem, které se po rozžehnání s kněžnou Dobravou pustilo bez skrupulí do násilné demontáže rozlehlého, leč nepevného českého impéria; ztráta Červené Rusi a posléze i Krakovska a Slezska se proměnila v chronické trauma našich dějin. Nemělo by tudíž překvapit, kdyby za uvedených okolností kníže na reprezentanta slavníkovské a vskutku nebezpečné páté kolony uprostřed své ohrožené domény reagoval poněkud podrážděně.
Jenomže biskup k eskalaci přemyslovskoslavníkovské animozity dodával ještě specifičtější příčiny. Inspirován clunyjským obrodným hnutím předestřel zaskočenému knížeti odvážný západoevropský model emancipace církve na světské moci. A z téhož kadlubu i nároky na život českých věřících. A do třetice, speciální program koncipoval i pro zoufale zaostalý zemský klérus. A třikrát narazil. Kněží odmítli zapudit své manželky a děti, laická veřejnost dál prahla po pohanských zvrhlostech a surových způsobech, např. po mnohoženství, příbuzenských sňatcích, rozvodech, obžerství a opilství, znesvěcování nedělí a svátků dřinou na poli či trhováním a nepohrdla ani penízem utrženým za prodej jiné křesťanské duše do otroctví. A panovník? Ten už vůbec nebyl ochoten vzdát se svého, s nesmírným úsilím vydobytého a udržovaného výsostného postavení, svých výsad a majetku, byť jen ve prospěch dosud trapně nemohoucí a nuzácky udržované církve. Ač určitě chápal kladný politický, sociální, etický i kulturní efekt jí šířené ideologie. Jinak by se mu stěží připisovala výstavba dvaceti kostelů a dvou až tří klášterů a zdárné dotažení otcova bohulibého projektu. Ale k jemným finesám duchovním zaujímal nejspíš stanovisko zkušeného pragmatika: trocha křesťanské drezury a terminologie neuškodí, ale nic nelámat přes koleno. U Vojtěcha, náboženským přesvědčením a povzbudivými nároky odjinud hluboce motivovaného, pohříchu rychle vystřídala nadšení deziluze. Načež bez varování a aniž se kohokoli, tedy přinejmenším arcibiskupa mohučského dovolil, dal roku 988 své rozsáhlé provincii vale. Vzal s sebou pouze svoje alter ego, nevlastního bratra Radima, a vydal se do Říma, aby hledal porozumění a odpuštění aspoň u papeže. Spáchal tak hned několik kázeňských přestupků. Ale doufal, že se před stěžejní církevní autoritou obhájí. A doufal správně. Tím však vehnal do prekérní situace jak arcibiskupa Willigise, tak českého knížete, kterému se sice podařilo chod státu zachránit hbitým zaangažováním míšeňského biskupa Folkolda, ale zástup postrádal perspektivu.
Vojtěch mezitím rezignoval i na myšlenku zbožné návštěvy Jeruzaléma a po dvojím zaváhání zakotvil v klášteře P. Marie, sv. Bonifácia a sv. Alexia na římském Aventinu, kde v dubnu r. 990 spolu s Radimem oděl šat benediktinského řeholníka. Když záhy na to Folkolda sklátila zrovna při bohoslužbě mrtvice a pražský biskupský stolec osiřel, obeslal kníže Boleslav na naléhání mohučského metropolity exulanta poselstvem s prosbou, aby se vrátil. Sliboval všeobecné polepšení. Co od těchto slibů čekal Vojtěch, je záhada, nicméně “comeback” podnikl roku 992. Na cestu do Čech vzal mimo věrného Radima též dvanáct aventinských mnichů coby “kádrový fundament” plánovaného mužského pendantu ženského benediktinského konventu u sv. Jiří. Spatřit otčinu ovšem nepospíchal. Zpět se odebral notnou oklikou přes duchovně se reformující budoucí Francii. Zastavil se i v Cáchách, kde se seznámil se čtrnáctiletým římskoněmeckým králem Otou III. Byla to osudová schůzka. Oba náruživí snílkové si padli do oka i do náruče. A svorně – a skromně – se shodli na bezodkladném vytvoření obrovské panevropské říši byzantské či někdejší římské. Vojtěchův vklad byl nasnadě: zbavit obšírnou českou državu pohanské zhouby. Avšak jakmile vstoupil na její půdu, dostal nanovo krutou sprchu. Uvítali ho tam zapovězeným nedělním trhem. Ku Praze pokračoval bos a v rouše kajícníka…
HRA NA NERVY
Nicméně kníže Boleslav II. ho už netrpělivě vyhlížel. Ani on se odteď nezříkal určitých mírných předsevzetí. Aspoň nepřekážet biskupovým aktivitám. A z jeho popudu založit na dosah hradu Prahy klášter aventinského zasvěcení (Břevnov, 14. 1. 993). Jenže tím se dohodnutý konsenzus nadobro vyčerpal. Déle nedokázalo ničemné české plémě předstírat, že je vzornější než je. A vladař, handicapovaný již potížemi kmetského věku, nebyl vždy s to vyhovět Vojtěchovým stále temperamentněji a kategoričtěji formulovaným výzvám k represivním opatřením. Stresovaný vyhlídkou na opakování ostudného skandálu ztratil nervy a aby si ušetřil každodenní konflikty s rigorózním prelátem, odstěhoval se ze sídelního hradu (kde se nacházel i biskupský kostel) na protější břeh řeky Vltavy, kde si vybudoval náhradní rezidenci – Vyšehrad. Zbytečně se ukvapil. Vojtěch totiž roku 994 rovněž sbalil zavazadla. Šokovaný brutálním skolením ženy v jeho přítomnosti a v azylu svatojiřského chrámu naznal absolutní marnost všeho snažení. Znovu zatoužil skrýt se v aventinském závětří. Téměř se mu to povedlo. Roku 996 však byl prozrazen – nikým menším než Otou III., toho času korunovaným v Římě na císaře. Chtěl Vojtěcha v jeho tajném útočišti potěšit, podělit se s ním o radost z dosaženého důstojenství a oplakat jeho bolest nad loňským krvavým vyhlazením domovské Libice, jímž byl ovšem český stát téměř dokonale očištěn od anachronického, leč o to zákeřnějšího kmenového separatismu. A ošidné saskopolskoslavníkovské koalice. Přestože masakr přežil – kromě Vojtěcha a Radima – i senior rodu Soběslav (díky zaneprázdnění v Otově vojenském tažení proti pobaltským Obodritům).
Avšak díky Otově vizitizaci na Aventinu dolehla na Vojtěcha ta mrzutost, že se arcibiskup Willigis domákl jeho momentální adresy a soustředěnou palbou pobídek k poslušnosti ho z klášterních bran zase vyvedl. A odhalený delikvent se zavázal, že cílovou stanicí jeho nepokojného životního exodu budou přece jen Čechy. Opomněl však upřesnit kdy… Vyžádal si nejprve svolení oplatit císaři Otovi prokázaný projev sympatií osobním pozdravením v Mohuči. Potom vykonat pouť k hrobům světců v Tours, St. Denis, Fleury a St. Maur. A na závěr zařídit se ohledně Čech až podle odezvy na zdvořilý dotaz, zdali jim bude ještě žádoucí. Vyslovil jej prostřednictvím vyslanců polského knížete Boleslava Chrabrého, k němuž stočil své kroky především proto, že Polsko mělo, na rozdíl od Čech, statut papežského léna.
Boleslava Chrabrého možná Vojtěch okouzlil, Prusy nikoliv. Mladý energický Piastovec se chopil obratněji než obstarožní přemyslovský strýc subtilní podmanivosti křesťanské věrouky k drsné ideologické diverzi. Četní misionáři plnili úlohu předvoje jeho armády. Zaměstnal každého, kdo dychtil být mu užitečný. Vojtěchovi mohlo toto dychtění zároveň pomoci vybřednout z pokořujícího pocitu selhání a bezvýslednosti dosavadního úsilí; vždyť naposled mu vlast s posměchem vzkázala, že kvůli ní se už nemusí obtěžovat. Snad podlehl vidině satisfakce a pro tu se ujal akce neskonale hazardní – náboženské pacifikace nejzavilejších odpůrců božího zvěstování. Dalo se předvídat, že u Prusů dopadne ještě bídněji než mezi Čechy. Ti ho nechali k sobě alespoň prohovořit, Prusové ho ke slovu vůbec nepustili. Zadrželi ho hned na hranicích svého teritoria. Hlídkující stráže jej identifikovaly jako polského zvěda a na místě dne 23. dubna 997 vícero ranami kopím ubily. Jeho sekyrou odťatá hlava byla nabodnuta na kůl a vystavena na odiv a pro výstrahu na hradbách hradiště Cholina. Údy mu rozsekali mečem. Radim a eventuální další Vojtěchovi průvodci vyvázli živí.
VŠICHNI VOJTĚCHOVI PŘÁTELÉ
Polský kníže nelitoval námahy ani prostředků k neprodlenému rozvinutí široké kampaně za oficiální uznání Vojtěchových svatých zásluh. Nevadilo, že – objektivně zkoumáno – nebyly nesporné. Přitažlivost biskupova lidsky srozumitelného a jímavého zjevu to nezmenšovalo. Boleslav Chrabrý ho však do kruhu svých přátel zařadil z prozaičtějších pohnutek. A z týchž pohnutek zlatem vyvažoval jednotlivé části Vojtěchova těla, aby je od Prusů vykoupil k řádnému pohřbení – nejdřív v Třemešni a do dvou let v čerstvě dohotovené bazilice Panny Marie v Hnězdně.
Avšak také Vojtěchův německý přítel císař Ota nezahálel a urychlenou kanonizaci objednal dost nezvykle rovnou u římského papeže a svého a Vojtěchova francouzského přítele, vynikajícího polyhistora, vzácně osvíceného a shovívavého Silvestra II. Biskup biskupů ji provedl v rekordním termínu, pár měsíců po Vojtěchově translaci do Hnězdna. Takže když Ota v lednu roku 1000 stanul u jeho hrobu, opulentně ozdobeného drahými kameny a kovy, skládal hold již Vojtěchovi – světci. Polskému světci. Světci, jímž zaštítil nazítří ustanovenou instituci nezávislého hnězdenského arcibiskupství, instituci pro Polsko nedozírného přínosu, ale tehdy předčasnou, o to však v Čechách žárlivěji záviděnou. Do jejího čela jmenoval Radima jakožto prvního hnězdenského arcibiskupa Gaudentia.
Ota III. se upřímně staral o propagaci Vojtěchova fenoménu i vně Polska. V Římě kázal na jeho počest vyzdvihnout chrám, který obdaroval autentickou relikvií Vojtěchovy paže, uctil ho i svatyněmi v Subisku, Pereu u Ravenny a samozřejmě v Cáchách, centru otonskou dynastií obnovené říše římské. A nebýt Otova náhlého skonu roku 1002, Vojtěchova posmrtná dráha mohla stoupat ještě závratněji. Ale ani potom nepřestal vzrušovat. Jak rádi sedli Uhři na lep zprávě jeho raného životopisce sv. Bruna Querfurtského, která sugeruje klam, že dobrodiní křtu jim prokázal právě Vojtěch.
Inu, kdekdo v Evropě se vbrzku Vojtěchovi kořil, toliko Češi k němu zůstávali rezervovaní. A pokud ne, tak je leda tak ponoukal k hněvu, jelikož jeho přítel Boleslav Chrabrý se v letech 1003-4 se značnou vervou a vynalézavostí zasazoval o totální pohlcení českého státu státem polským, jako by nestačilo, že Čechy těsně předtím polskou proradností pozbyly své od věků úzkostlivě hýčkané suverenity. Neodstranitelnou újmu ale bylo možno nepatrně vykompenzovat. A příležitost se natrefila roku 1039. Za bezvládí, jež v Polsku aktuálně vypuklo, rekovný a opovážlivý vnuk Boleslava II., kníže Břetislav I., bleskově zmobilizoval veškerý bojeschopný potenciál své země a vrhl jej na destabilizovaného protivníka. A kam se české útvary vrtly, tam vraždily, pálily a drancovaly. Nashromážděné poklady tehdejší Evropu náramně rozzuřily a římského krále Jindřicha III. vyprovokovaly k nemilosrdné odvetě. Avšak jedna položka Břetislavovy kořisti křesťanstvo málem roztesknila, ač šlo jen o obyčejné lidské kosti. Kosti sv. Vojtěcha. Jakož i sv. Radima a pěti dalších polských mučedníků. Kosti, od nichž se v Čechách očekávalo, že zde dopomohou k témuž jako v Polsku. K arcibiskupství.
“Zlatá oliva vrcholkem pronikající až do sedmého nebe versus ušlechtilý fík z bodláčí a řeka, ve které se voda nikdy neztratí”.
Těmito básnickými obraty nejtěžšího kalibru počastoval na počátku 12. století tři úhelné prominentní protagonisty své troufalé pročeské verze prapůvodní kanonizační vojtěšské legendy pilně kronikařící děkan svatovítské kapituly Kosmas. Spokojeně ženatému vysokému církevnímu hodnostáři a otci syna Jindřicha na zlaté olivě nesmírně záleželo. Jenže ještě mocněji na rehabilitaci českého národa. Povolil proto uzdu té nejbujnější fantazii a svým optimistickým převyprávěním ulomil kompetentnější předloze její nekompromisně odsuzující osten vůči Čechům důrazným upozorněním na jejich náhlou a důkladnou nápravu, kterou – ač už z rakve – musel venkoncem uznat a ocenit i sv. Vojtěch.
Kosmas se opravdu tužil, aby ho nenáviděným Polákům odloudil. A aby jeho metafyzické žehnající gesto mermomocí repatrioval, jako Břetislav rázně repatrioval jeho fyzické ostatky. Za tím účelem rozpoutal úplnou smršť divů mystifikace. Matením pojmů, antidatováním, zamlčováním. Nevhodnou společnost Boleslava Chrabrého a Oty III. jednoduše Vojtěchovi odepřel, kdežto českému Boleslavovi II. (“ušlechtilému fíku z bodláčí” – rozuměj ze zločinného otce Boleslava I.) a nejkřesťanštějšímu ctiteli Kristovu (pročež přízviskem Pobožnému) opatřil pro jatka na Libici velmi slušné alibi, byť jen mlhavě definovanou akutní bezmocností. A vyřídit tu špinavou záležitost přenechal kolaborujícím a do pekel beztak pomalu dozrávajícím Vršovcům. Neboli – zatímco se obzvláštní milovník míru kdesi v koutku slabostí jen tetelil, zlotřilý klan mu ze zištných důvodů bravurně dosjednotil panství. A v této fázi vystrčil chytrý kronikář na scénu heroického Břetislava. A to i s jeho drzou hnězdenskou svatokrádeží. Že mu při ní asistoval již šestý pražský biskup, ctihodný Šebíř, není pochyb. Aby vyplenění Vojtěchovy hrobky dostalo aspoň nádech nábožného úmyslu, a tím omluvitelnosti, nesmělo se odbýt bez vydatné série plnohodnotných křesťanských zázraků. Za nejoriginálnější kousek nadpřirozených sil lze ovšem pokládat vymámení přísahy ze zvlčilé české soldatesky na válečné stezce, že se dobrovolně podrobuje Vojtěchově alternativě středověké morálky. Vzpouzet se už by také bylo o něco riskantnější, protože kníže Břetislav se nerozpakoval objasnit natvrdlým českým hlavám biskupovo moderní učení pěkně po lopatě svými tzv. dekrety, čili naším prvním trestním zákoníkem. Kosmas popsal druhou etapu Vojtěchovy translační anabáze z Hnězdna do Prahy natolik brilantně, že jeho líčení absorbovala i liturgická praxe. Leč po triumfálním úvodu nastal útlum. Ve funkci českého národního patrona Vojtěch převážně pouze sekundoval sv. Václavovi. Ostatní jeho “protekce” byly zřídkavé a nezřetelné. Vždyť nepodržel včas ani věc “svého” pražského arcibiskupství, ani samotného knížete Břetislava, tu nikdy nevysychající řeku, když byl po návratu z polské rabovačky mnohými kaceřován a příkře volán k odpovědnosti a k vazalské podřízenosti říši římské, jíž chtěl pět minut po dvanácté nenápadně, ale rozhodně setřást. Vojtěch svou zemi dokonce neuchránil ani strašlivé válečné a přírodní pohromy, jež na ni vzápětí udeřily a znamenaly smrt pro třetinu jejích obyvatel.
Jednou spatřil Jupiter na mořské pláži hrající si dívky. Jedna z nich ho tolik upoutala, že se do ní zamiloval. Aby ji svedl, proměnil se v býka, vmísil se mezi dívky a nechal se od nich hladit. Jeho vyvolená měla tolik odvahy, že na něj dokonce sedla. Tu se Jupiter vznesl do výše a unesl ji na Krétu. Onou dívkou byla Európé, dcera fénického krále Agénóra, sestra Kadma.
Z jejich svazku vzešli tři synové – Rhadamanthys, Sarpédón a Mínós. Mínós byl prvním panovníkem na pomezí mýtu a historie, známý jako vladař moudrý a spravedlivý. Když Európé zemřela, dostalo se jí božské pocty a býk, jehož podobu na sebe Jupiter vzal, se stal souhvězdím. Za nějaký čas se dostala na oblohu i Európé. Tímto jménem byla nazvána druhá velká oběžnice krále planet – obrovského plynného Jupitera. Kolem něj svorně a v poklidu obíhá dalších patnáct měsíců, z nichž o málo větší než Europa jsou tři – Io, Ganymed a Kallistó. Jsou dominantou v tomto malém Jupiterově systému. Jupiter vás tedy může upoutat nejen svými tolik známými pruhy, ale také čtveřicí nejnápadnějších měsíců. V pozemském dalekohledu vypadá velmi prostě. Kotouček této planety je lemovaný bílými a oranžovými pruhy, někdy je vidět i známá Jupiterova velká rudá skvrna a právě – obvykle čtyři – v jedné přímce svítící body, jež jsou ony zmiňované satelity. Stejně jako každá velká planeta sluneční soustavy má i Jupiter svůj prstenec. Jeho pozorování ze Země je však nemožné, neboť je velmi slabý. I z dalších obrázků se může zdát, že je tato soustava neobyčejně pustá a nezajímavá. Opak je ale pravdou. Laika zde může upoutat hned několik věcí. Věnujme se ale oněm čtyřem nápadným družicím.
Io obíhá Jupiterovi nejblíže. Je nejpestřejší a nejaktivnější. Jediný má totiž činné sopky, které produkují roztavenou síru, jež je chrlena až do několika set kilometrové výšky nad Iovův povrch.
Ganymed je v našem solárním systému družicí největší a svou velikostí předčí i Merkur a Pluto. Jedno však oběma chybí – nesčetné množství kráterů, pokrývajících temný a ledový povrch družice Kalisto.
POHLED NA EUROPU
Detailní snímky Europy.
Zvláštnost v pořadí druhého velkého měsíce – Europy – je opravdu jedinečná a překvapující. Pod ledovým povrchem se patrně skrývá vodní oceán, což by mohlo dokonce znamenat možnost existence života. Nejedná se však o tvrzení, nýbrž o pouhou domněnku, vycházející z posledních snímků sondy Galileo, která narušila ledový klid těchto končin. Podařilo se jí doplout 20. února 1997 k Europě na vzdálenost pouhých 587 km. Vědci z Jet propoulsion laboratory v kalifornské Pasadeně obdrželi 9. dubna snímek, který tolik rozvířil živelné debaty v astronomických kruzích. Byl jím snímek povrchu Europy, na němž bylo množství rozlámaných a opět zmrzlých ledových ker, dokazujících existenci tekutého moře, nebo něčeho na způsob rozbředlého sněhu, po kterém se kry někdy musely pohybovat.
Dr. Ronald Greely, geolog na arizonské státní univerzitě a neoficiální mluvčí mise Galileo říká: “Tento snímek odhalil, že Europa měla, a stále může mít, velmi tenkou ledovou pokrývku zakrývající buď tekutý vodní oceán nebo rozbředlý sníh. Tyto ledové bloky jsou velmi podobné těm, které můžeme vidět v okolí zemského pólu v době jarního tání. Z jejich tvaru a velikosti usuzujeme, že zde skutečně tato tenká ledová krusta zakrývající vodu v tekutém stavu byla a nějaké pohyby zapříčinila, že došlo k jejímu rozlámání.” Podobně se vyjádřil i další člen týmu mise Galileo, geolog Dr. Michael Carr a dodal: “Záhadou však zůstává, jaká síla je uvedla do pohybu, přičemž jedno z možných vysvětlení by mohla být existence tepelných proudů. Znamenalo by to, že Europa je ve svém nitru aktivní.”
Další objev byl učiněn sondou Galileo při přiblížení Europě 19. prosince 1996. Tehdy se při přiblížení na vzdálenost 692 km podařilo zachytit do zorného pole své kamery mimo jiné část povrchu, na němž jsou patrny stopy po vulkanické činnosti patrně jakýchsi ledových gejzírů. “Žádný ze snímků přímo neukazuje aktivní sopky či gejzíry, ale zbytky materiálu na povrchu, které z nich jednoznačně pocházejí,” řekl Dr. Ronald Greely.
ŽIVOT?
Tyto nové portréty povrchu Europy nás utvrzují v tom, že by zde mohly být podmínky pro vznik nebo existenci života. Jsou tři hlavní kritéria pro existenci života – voda, organické materiály a dostatečné teplo.
Že se voda na Europě vyskytuje tedy víme, organické materiály se ve Sluneční soustavě nacházejí běžně a s velkou pravděpodobností mohly být – a nejspíše byly – na její povrch zaneseny podobným způsobem jako na Zemi, tedy při bombardování meteority v ranném stádiu vývoje Sluneční soustavy. O dostatečném teplu můžeme sice diskutovat, ale několik důkazů nasvědčuje tomu, že je v nitru Europy skutečně generováno. Co však tuto energii vytváří, je vědcům utajováno stále tolik záhadným povrchem Europy.
“Nemůžeme dokázat, že se voda pod povrchem Europy stále vyskytuje, ale snímky sondy Galileo názorně demonstrují, že se jedná o geologicky excitované místo,” řekl Dr. Robert Sullivan.
Je-li Europa živá, neznamená to, že se zde život vyvine do vyspělé formy, neznamená to ani převratný “boom” v budoucím osídlování tohoto nebo jiných měsíců. Znamená to však možnost zkoumat, poznávat, učit se…
VŠE ZAČALO GALILEEM
Po téměř osmileté, velmi úspěšné misi, se tedy sondě Galileo podařil opravdu husarský kousek, spojený s kapkou štěstí a vědrem zkušeností a znalostí vědců z Jet Propulsion Laboratory. Díky nim jsme totiž objevili další ostrůvek naděje ve vesmíru, který dává tušit, že život jinde není až tak výjimečná záležitost.
Družice Galileo, pojmenovaná po italském astronomovi, který objevil 7. ledna 1610 čtyři největší Jupiterovy měsíce vůbec prvním astronomickým dalekohledem na světě, vystartovala na svou předlouhou pouť 18. října 1989. Využila gravitačního pole Venuše a poté také Země k dosažení potřebné rychlosti na cestu k Jupiteru. Tato pouť trvala osmatřicet měsíců, během kterých družice nashromáždila mnoho informací jak o Venuši, tak o planetce Gaspře, s níž se setkala v říjnu 1991. Byla to ostatně historická premiéra setkání planetky a lidmi vyrobeného stroje.
V srpnu 1993 proletěla kolem další planetky. Tento půvabný asymetrický balvan s názvem Ida doprovázel – k překvapení všech vědců – jeho vlastní malý měsíc.
V červenci 1995 byla sonda Galileo jediným způsobem, jakým pozorovat dopad úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do Jupiterovy atmosféry. K naší smůle se totiž tento úkaz odehrával na zrovna odvrácené straně planety.
V prosinci 1995 vpustila družice Galileo sondu do atmosféry Jupitera, což bylo hlavním a nejdůležitějším úkolem této mise.
Po celou dobu však vědce trápí porouchaná hlavní anténa, a tak se obrázky a informace v podobě dat musí získávat problematicky prostřednictvím antény náhradní, což způsobuje jejich obrovské zpoždění.
Nyní se tedy někde v okolí Jupitera a jeho satelitů pohybuje téměř dvou a půl tunová družice s deseti vědeckými přístroji na palubě, neustále nás zahrnujícími novými a překvapivými zprávami, mezi nimiž byla i ta o Europě.
PODÍVEJTE SE NA EUROPU
Ač se jedná v rámci Sluneční soustavy o “drobečka” a vzdálenost 4,5 miliardy kilometrů není zrovna malá, můžeme Europu vidět i v poměrně malém dalekohledu. Její jasnost je asi osm magnitud. Najít ji můžete v těsné Jupiterově blízkosti, spolu s jeho zbylými měsíci.
Právě v této době nastávají výhodné podmínky pozorování Jupitera. Na jeho čtyři gigantické měsíce vám plně postačí dalekohled s alespoň dvacetinásobným zvětšením. Další možností je návštěva hvězdárny, kde jistě dostanete i odborný výklad. Jupiter byl na konci června viditelný již od půlnoci nad jihovýchodním obzorem. Jeho pozorovací podmínky se od té doby zlepšují, neboť vychází každým dnem o pár minut dříve. Nejlépe je pak vidět kolem půlnoci v červenci a srpnu, asi 10 až 15o nad jižním obzorem. V té době přechází ze souhvězdí Vodnáře do Kozoroha a stává se skutečným skvostem noční oblohy.
