Zlatý kotouč sklánějícího se slunce opět mizí za šedivými mraky. Stovky přítomných přepadá nejistota. “Co když slunce zapadne a my letos znamení přicházejícího slunovratu neuvidíme? Hněvají se snad na nás bohové? Ach, jen to ne…!” probleskuje hlavou kněží, bojovníků, žen i malých dětí. Nervozita roste každým okamžikem. Všichni upřeně pozorují stěnu schodiště Kukulcanova chrámu. Najednou se mračna protrhávají a po celé délce stěny pomalu vystupuje klikatý stín končící u kamenné hadí tlamy. Sluneční paprsky prudce sílí. Právě teď je stínová kresba chřestýšího hřbetu nejostřejší a nejpravidelnější jako jen jedinkrát v roce! Mayové propukají v jásot. Jen na první jarní den sestupuje nejdůležitější z mayských bohů, had Kukulcan, takto z nebes na zem. Velká pyramida na Chichen Itza už po dlouhá staletí neslouží svému účelu, kdysi skvostné stavby rozhlodal zub času a dravá džungle.
PRVNÍ PÁTRÁNÍ V MRTVÝCH MĚSTECH
“Kdo byli Mayové? Odkud přišli? Jak získali své hluboké znalosti? Navštívili americký kontinent Egypťané či Evropané dávno před Kolumbem? A hlavně, jak a proč vyspělá mayská kultura zanikla?” – to jsou jen některé z nepřeberného množství otázek, které trápí historiky, archeology, nejrůznější badatele i nadšence již hezkou řádku let.
Zájem o středoamerickou civilizaci Mayů započal v první polovině minulého století. Tedy v době, kdy již poznatky španělských dobyvatelů Mexika dávno upadly v zapomnění.
Jedním z prvních odvážlivců, kteří se vydali do neprostupných pralesů hledat mrtvá města, byl Američan John Lloyd Stephens, vášnivý badatel po starých kulturách všech dob a kontinentů. Právě on narazil na zprávu španělského vojáka popisující pozůstatky pozoruhodných staveb v oblasti Mezoameriky. Stephens neváhal, a pro svou expedici si dokonce vyřídil diplomatický statut amerického Chargé d’affaires!
Ten mu však v pekle džungle vcelku nebyl nic platný.
Po všech útrapách nakonec přece jen dorazili k Rio Copán a zastavili v indiánské vesničce. Nejprve spatřili dobře zachovalou kamennou zeď. Byli na pochybách, zda se nejedná o jakési zbytky španělského opevnění. Domorodý průvodce je však přivedl k tmavému “cosi”, zahalenému rouškou liján. Stephens s Catherwoodem nelenili a mačetami si proklestili průhled.
Spatřili vysokou sochu, jakou dosud neviděli na žádné z výprav po Evropě i Orientu. Stephens byl objevem v copánské džungli fascinován. Začínal tušit, že narazil na pozůstatky nesmírně vyspělé civilizace, jejíž výtvory byly minimálně srovnatelné se stavbami starověkého Egypta.
LID CHŘESTÝŠE
K velmi zajímavým, a u nás zatím ne příliš známým, závěrům došel mexický amatérský nadšenec José Diaz Bolio, a to po více než čtyřiceti letech svého usilovného bádání.
Základem jeho teorií je had, Chřestýš brazilský Crotalus durissus, respektive ještě přesněji jeho poddruh Crotalus durissus durissus, Mayi nazývaný “Ahau Can – Velký božský had”, žijící pouze na Yucatanu.
“Vzorem pro mayskou kulturu je zcela nepochybně tento druh chřestýše. Podobný fenomén se neobjevuje v žádné jiné kultuře,” tvrdí Don José, “Ahau Can byl pro Maye zdrojem znalostí a forem geometrie, chronologie a architektury. Příroda takto pomohla Mayům vytvořit jejich unikátní kulturu.”
Tato teorie se může zdát leckomu poněkud přitažená za vlasy. Skutečností ale je, že chřestýš se u Mayů těšil značné úctě. Svědectví o tom přinášejí nesčetné archeologické nálezy – vchody do budov ve tvaru otevřené hadí tlamy, do detailu propracované rozsáhlé hadí reliéfy na zdech, například v Uxmalu…
A čím že se Mayové podle Bolia nechali od Ahau Cana inspirovat? Kresbami na jeho kůži.
PŘEDPOVĚDĚLI MAYOVÉ ZÁNIK SVĚTA NA 22. XII. 2012?
Letos na jaře vyšla u nás po delší době kniha zabývající se Mayi. Její autoři, publicista Adrian G. Gilbert a nezávislý vědec Maurice M. Cotterell, ji pojmenovali “Mayská proroctví”.
Téma knihy je nadmíru atraktivní, uvedení pánové mimo jiné tvrdí, že: “Vzestupy a pády světových civilizací se časově kryjí s cykly slunečních skvrn,” a nejenom to. Mayové dle jejich názoru nejenže znali korelaci slunečních skvrn, ale na základě této znalosti předpověděli zánik stávající civilizace na 22. prosinec 2012.
V kapitole “Katastrofa a zkáza” se uvádí: “Když sluneční magnetické pole změní orientaci, má tendenci vychýlit Zemi v její ose. Vychýlená Země podléhá zemětřesením, záplavám, požárům a sopečným erupcím.”
Tyto naznačované souvislosti, týkající se slunečních skvrn, jsou natolik zajímavé, že jsem se obrátil na našeho předního odborníka v oblasti slunečních skvrn RNDr. Pavla Ambrože z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky.
“Tuto knihu jsem si se zájmem přečetl. Mohu prohlásit, že se však jedná pouze o umnou konstrukci slov a hru s čísly. Co to je: Když sluneční pole změní orientaci? Sluneční magnetické pole mění svou orientaci průměrně každých jedenáct let, takže výše uvedené konstatování je nepravdivé. Samozřejmě, že nacházíme řadu souvislostí mezi sluneční aktivitou a ději na Zemi, například tzv. mikroseismy. Tato minizemětřesení jsou nejsilnější v přímořských oblastech, ale absolutně nejsou lidskými smysly byť jen postřehnutelná.”
Mohli ale Mayové vůbec znát vlastní korelaci slunečních skvrn?
“Skvrny jako takové vidět mohli. Není to sice běžný jev, ale například při západu Slunce to někdy možné je. Koneckonců záznamy o tom máme již z Číny pořízené před čtyřmi tisíci lety. Žádnou periodicitu z takovéhoto pozorování ale nedostanete.”
Proč?
“Protože se jedná o velmi řídké jevy. Takto pozorovatelné jsou pouze největší skupiny skvrn. Viditelnost skvrn je velmi vzácný jev, pouhým okem ho můžete spatřit tak dvakrát třikrát do roka.”
A nemohli Mayové znát nějaký jiný postup, jak řekněme tuto korelaci odvodit na základě určitých druhotných jevů?
“Těžko. Ale ještě bych chtěl říci, že pokud Mayové sluneční skvrny pozorovali, tak ještě nemuseli vědět, o co vlastně jde. Výskyt sluneční skvrny totiž ještě automaticky neznamená silnou erupci. Pouze zatím tušíme nějakou souvislost, to je ale všechno záležitost velmi přísných statistik.”
Ale nyní to nejdůležitější – na základě čeho M. M. Cotterell vlastně dospěl ke svým závěrům.
Nejprve údajně celé měsíce zpracovával výstupy z počítače představující poměrné úhly magnetického pole Země a Slunce zachycené
na mžikových snímcích každého 87,4545 dne. Každý tento časový úsek nazval “bit”. Období o délce osmi takových “bitů”, jež se mu zdálo velmi významné (není uveden důvod, pozn. aut.) nazval “mikrocyklem”. Z šesti takovýchto mikrocyklů utvořil další cyklus o celkové délce 11,1 roku. Toto číslo se dle jeho názoru nápadně podobalo průměrnému cyklu slunečních skvrn (11 let), jak o něm výše byla řeč.
“Není to nic jiného, než hra s čísly,” pokračuje Pavel Ambrož, “pokud bych stejnou hru provedl, tak dostanu stejný výsledek. Pokud do stejného vzorce dosadím jiná čísla, tak dostanu něco jiného. Já ale opravdu nevím, co bych tam dosazoval.”
781 “bitů”, což je 187 let, nazývá Cotterell jedním cyklem slunečních skvrn. Toto číslo ještě vynásobí 97 a dostane výsledek 18 139 let, což je dle jeho mínění “jeden kompletní cyklus deformované neutrální vrstvy”. Nikde se však už bohužel nedočteme, co tyto termíny znamenají.
S numery je pak v knize kouzleno dále až ke konečnému výsledku 1 366 040 dnů, kteréžto číslo se podle autora opět nápadně podobá mayskému superčíslu 1 366 560 zaznamenanému v “Drážďanském kodexu”.
Jak již víme, počátek mayského kalendáře je datován na 13. srpna 3114 před naším letopočtem. Po přičtení superčísla se dostaneme k datu 22. prosince 2012, což má být dle mayských kněží poslední den posledního Velkého cyklu.
“Sluneční magnetické pole se mění pětkrát za každý dlouhý kosmický cyklus. Zdá se, že to bylo důvodem, proč Mayové a další věřili, že Země byla v minulosti již čtyřikrát zničena, a proto stejným způsobem přijde i destrukce a pátý věk Slunce na začátku 21. století.”
“Tak o tom nic nevím. Magnetické pole slunečních skvrn se měří od roku 1908, ale magnetické pole Slunce jako hvězdy je měřeno od roku 1953 a až za dalších šest let byly uskutečněny první pokusy o jeho popsání. Podle mne je to celé nesmysl,” uzavírá svůj názor RNDr. Pavel Ambrož.
NOVÉ POHLEDY ARCHEOLOGŮ NA PŮVOD MAYŮ
Donedávna archeologové věřili, že mayská civilizace vznikla v nížinách koncem 3. století našeho letopočtu. Trhlinu tomuto názoru způsobily nálezy z guatelmalského Tikalu, jež jsou datovány do 3. století před naším letopočtem. Archeologové se domnívají, že město je ještě starší, ale zatím nechtějí vyvozovat ukvapené závěry. Dřívější období je stále zahaleno temnotou, a to především kvůli zvyku Mayů stavět nové objekty na místech předcházejících, přičemž ještě používali materiál ze starších staveb. Dosavadní znalosti tak pocházejí především z výzkumů odpadních jam.
V jedné z posledních knih na toto téma “The new Archeology and the Ancient Maya” se uvádí, že “předklasická civilizace Mayů byla mnohem vyspělejší, než se dosud předpokládalo”.
Nejdávnější nám známí předkové Mayů se usadili nejpozději kolem roku 800 před naším letopočtem, ale pravděpodobně ještě možná i o 400 let dříve. První skupina maysky hovořících zemědělců přišla ze severní Guatemaly a směřovala severovýchodním směrem k nám již známé lokalitě Cuello. Druhá skupina sestoupila do yucatanské nížiny z chiapasské vysočiny. Archeologové si zatím nejsou jisti, zda tyto nově příchozí skupiny maysky mluvících zemědělců vytlačily původní obyvatelstvo Yucatanu anebo se s ním časem smísily.
Přibližně od roku 600 před naším letopočtem dochází k značnému rozkvětu mayských vesnic. “Z tohoto období také patrně pocházejí první budovy neurčené pouze k bydlení, ale k náboženským účelům, což je nepopíratelný důkaz vzrůstající role duchovenstva. Velmi silné postavení má už v té době bůh deště Chaac,” píše se dále ve výše uvedené knize.
V silách stávající populace ještě bylo zajišťovat dostatek potravy a zároveň stavět náboženské objekty. Současně se čile rozvíjí dálkový obchod se vzdálenými kraji, například přístavem Ceros v Belize, kde byl dokonce nalezen jakýsi předchůdce dnešních doků. Mayové zde odebírali především obsidián, nefrit a kakao, které snad sloužilo také jako platidlo.
“V pozdní předklasické době již mohlo soupeření o půdu a nerostné zdroje vést k prvním sporům mezi městy,” míní autoři “The new Archeology and the Ancient Maya”.
NIKOLI ZÁHADNÉ ZMIZENÍ MAYSKÉ CIVILIZACE
Snad nejpopulárnější částí mayské historie je její zánik. A to jak “první zánik”, přibližně v roce 800 v jižní části Yucatanu kolem výstavných měst jako Palengue, tak “definitivní zánik” mayské civilizace na severu poloostrova po roce 1200 našeho letopočtu. Jen pouhý výčet již publikovaných důvodů by vydal na obsáhlý samostatný článek.
Postupem času se hovořilo o záhadných nemocech, zemětřeseních, vyčerpání půdy, hurikánech a v neposlední řadě tak romantickém zásahu mimozemšťanů. “Proč by Mayové dobrovolně opuštěli pracně vybudovaná nádherná města? Nikde se nenašly stopy po bojích či násilném vyklizení,” argumentují dodnes ortodoxní zastánci zásahu mimozemských civilizací.
Důvodem k těmto spekulacím je skutečnost, že život v mayských městech už nikdy nebyl obnoven. Pády celých civilizací jsou v historii běžnou záležitostí, leckteré se však časem “vzpamatovaly” a život v původních sídlech byl obnoven. V mayských městech nikoliv.
Na počátku sedmdesátých let bylo na semináři v Santa Fe, zaměřeném právě na problematiku zániku mayské civilizace, konstatováno: “Kolaps nesmí být posuzován jako izolovaná záležitost. Především je nutné pochopit změny ve společnosti, které mu předcházely.”
Počátkem druhého století našeho letopočtu dochází ve městech na jihu Yucatanu k úpadku, rozestavěné stavby nejsou dokončeny, na stélách chybí dříve tak podrobně zaznamenávané údaje a nakonec jsou obřadní sídla opuštěna… Proč?
“Teprve před několika lety byla formulována představa, že tzv. vládnoucí vrstva stále rozhodovala o stavbě nových a nových monumentálních staveb. Práce na nich zaměstnávaly značnou část populace, která pak nemohla pracovat na polích a zajišťovat obživu,” uvádí živoucí legenda, autor řady knih o indiánských civilizacích, Dr. Miloslav Stingl. “Tento způsob zániku však není charakteristický pouze pro Maye.”
Analýzy kosterních ostatků z té doby ukazují na podvýživu z nedostatku jídla. Současně vládnoucí rodová elita omezovala přístup k jedinečným mayským vědomostem a více a více prostředků vynakládala pouze pro svou potřebu – například okázalé pohřby.
“Byly zde ale i důvody vedlejší, jako vyčerpání půdy. Města se stále rozrůstala a při extenzivním způsobu zemědělství se půda jednou vyčerpat musela.”
Mýcení lesů a vyčerpání půdy vyvolalo podle archeologů právě v době “kolapsu” silnou erozi.
“Třetí důvod jsme bohužel dlouho neznali. Léta převažovala představa, že Mayové byli mírumilovný národ, jehož kultura se – na rozdíl od starověkého Řecka, či Číny – vyvíjela bez výraznějších vojenských konfliktů. Až po částečném rozluštění mayského písma jsme se dozvěděli o krutých válkách mezi jednotlivými městskými státy. U Mayů to byla taková válka všech proti všem, případná vítězství byla Pyrrhovými vítězstvími, jejichž následkem byl absolutní kolaps. Po sečtení všech těchto faktorů dospějeme k závěru, že mayská civilizace nezanikla nijakým záhadným způsobem, nýbrž se samozřítila.”
Sayil. Příklad stavebního slohu z pozdního období na severu Yucatanu. Jako jeden z mála objektů sloužil k bydlení a nikoli k náboženským rituálům.
Dnes již víme, že růst městských států na severu jako Uxmal, Sayil, Kabah, Chichen Itza přichází nedlouho po pádu jižních měst. Chichen Itza časem získává v uvedeném regionu hegemonii.
“I zde však bohužel začalo časem docházet ke stejným chybám jako na jihu,” pokračuje Dr. Stingl, “bohatí byli stále bohatší a chudí stále chudší, vládcové se zabývali pouze sami sebou a také se tak trochu sebepřeceňovali. Všechny ty báječné mayské znalosti byly monopolizovány vládnoucími rody, u Mayů neexistovala střední třída… Až do devadesátých let, kdy bylo částečně rozluštěno mayské písmo, jsme neměli o některých věcech vůbec potuchy. Nápisy hlavně ukazují na úzkou vrstvu panovnických rodů, já bych řekl přímo rodin.”
Z narůstajícím počtem rozluštěných mayských nápisů padají dřívější mýty a představy o této civilizaci.
“Všechno to, co jsme dříve Mayům nepřisuzovali, teprve teď začínáme odhalovat. Vidíme, jak ve vládnoucích rodinách docházelo k nejrůznějším intrikám, také se dovídáme o rozšiřování a ztrácení vlivu nad jinými městy.”
Co vás, pane doktore, osobně na Mayích nejvíce přitahuje?
“Mne na Mayích vždy fascinovala jejich, dovolte mi ten výraz, genialita. Došli v mnoha oblastech o hodně dále než ostatní kultury, ačkoli měli stejné výchozí podmínky.”
Jak si vysvětlujete otázku, že právě “oni”?
“To je otázka, kterou si kladu dodneška. Proč Mayové a ne třeba Inkové. Bohužel, zatím odpověď neznám.”
PŘEDKOLUMBOVSKÉ KONTAKTY
K velmi atraktivním tématům, souvisejícím s mayskou civilizací, patří domněnky o předkolumbovských kontaktech mezi Starým a Novým světem.
“Věřím, že Mayové svou kulturu vytvořili sami, tedy bez zásahu mimoamerických civilizací. Předkládané ‘důkazy’ o kontaktech mezi Starým a Novým světem jsou velmi vágní.”
A co si tedy myslíte o reliéfu vousatého muže na Chichen Itza. Indiáni, jak je známo, přece vousy neměli, zato Egypťané nebo Římané ano…
“Je to sice zajímavé, ale není to podle mne dostatečný důkaz. Vyobrazení, byť nevysvětlitelné, vousatého muže, nemůže být ještě relevantním důkazem pro tyto kontakty. Reliéf si mohu vysvětlovat i jako v uvozovkách anatomickou zvláštnost, něco, jako jsou kupříkladu albíni. Motiv vousatého muže se rovněž vyskytuje u velmi vyspělých kultur v Kolumbii. Indiáni se zřejmě s někým takovým museli setkat.”
Indiánské legendy o bílých mužích, kteří do Mexického zálivu přinesli své znalosti, hodlá potvrdit brněnský cestovatel Dr. Alois Bradáč, který již letos Yucatan navštívil a na podzim své postřehy vydá v knize “Mexiko, Mayové a souvislosti”.
“V roce 2000 se chystá naše skupina k přeplutí Atlantiku na mořském proudu. Vyplouvat budeme z Kádizu a přistát chceme v Mexickém zálivu za 52 dnů, pokud nás nepotká něco špatného. Plout chceme na replice fénické lodice z 10. století před naším letopočtem.”
(O přípravách na tuto ojedinělou plavbu vás budeme na stránkách Koktejlu průběžně informovat.)
Alois Bradáč je také členem “Dänikenovy společnosti”.
“V knize Erika von Dänikena ‘Stopy mimozemšťanů’ jsem se dočetl o kamenných sloupech, které mají pocházet z doby, kterou nejsme schopni datovat a mají být mnohem starší, než nejstarší mayská města. Se svou skupinou jsem se vydal po stopách, které autor uvádí, a došli jsme až do městečka Acanceh, nacházejícího se asi 40 kilometrů od Meridy. Chtěli jsme tyto monolity vidět na vlastní oči. Mnoho místních lidí včetně vedoucího archeologa nás ujistilo, že nic podobného nikdy na tomto místě nebylo.
Zjistil jsem, že nejen tento, ale mnoho jiných jeho názorů je křečovitých. Kdyby měl hlubší znalosti matematiky nebo fyziky, tak je nikdy nevysloví.”
MAYSKÁ RENESANCE
Původní obyvatelé Mexika na sebe v poslední době nejvíce upozornili před čtyřmi lety. Ve státě Chiapas došlo ke vzpouře proti federální vládě, vedené tzv. Cholanskými Mayi. Město San Cristobal de las Casas bylo obsazeno zapatistickými partyzány, kteří si takto říkají podle bojovníka za svobodu Emiliana Zapaty. Povstání bylo nakonec potlačeno armádou.
Většinu obyvatel dnešního Mexika tvoří míšenci indiánů s převážně španělskými přistěhovalci. Tradičních vesniček s původními Mayi je dnes již velmi málo. Především se ještě vyskytují v horách při hranicích s Guatemalou a Belize.
Při cestách za mayskými památkami jsme v džungli narazili na bezpočet obydlí, která jakoby vůbec nepatřila na konec XX. století. Kruhové stěny zhotovené ze silnějších větví a tenkých kmenů, střecha z banánových listů, v “ložnici” pouze tradiční “manželská” hamaka ze sisalového vlákna. Připadal jsem si, jako bych překročil práh věčnosti, uvrhnuvší mne o tisíc let zpátky proti toku času.
Ve vedlejším stavení asi čtyřicetiletá žena připravuje oběd pro manžela, obdělávajícího pole. Kamenným mlýnkem metate drtí kukuřičná zrna a na miskách hikara pak připravuje těsto na placky tortily, které pak peče na obyčejném kamenném ohništi. Kouř uniká zpod silně očouzených listů banánovníku k nebi malým otvorem ve střeše…
Do reality mne uvádí až pohled na obrázek Panenky Marie.
“Můj dědeček s babičkou pocházeli z podobné vesnice, mluvili spolu maysky, i když měli v sobě španělskou krev,” začíná vyprávění průvodce Enrique Cetina, “přesto udržovali mayské tradice. Já se také cítím být Mayem, a jsem na to hrdý. Zároveň mne to nutí se stále vzdělávat. Chci být nositelem mayských tradic.”
Podobných zájemců o mayskou historii a kulturu jako Enrique je na Yucatanu čím dál víc. Nezajímají se však pouze a historii, ale ve vesnicích i starých sídlech se snaží obnovovat původní rituály.
Například v dubnu, před příchodem období dešťů, je prováděna ceremonie “Chaac-Chaac”.
Šaman, třináct mužů a malý chlapec se odeberou do nedotčené džungle. Vyberou si místo, které dokonale vymýtí. Ze dřeva pokácených stromů vyrobí sedátka a stůl, vykopou jámu, přičemž šaman neustále předříkává mayské zaříkávání. V jámě je rozdělán oheň, na kterém je připravován pokrm z kuřete nebo krocana. Chlapec, který se ukryje pod stolem, začíná kvákat jako žába a muži vydávají zvuk burácejícího hromu. V závěru rituálu šaman do ohně přihazuje posvátnou kopálovou pryskyřici. Tím je jídlo obětováno bohu deště Chaacovi a nebesům, za což by Mayové měli být odměněni vydatným přídělem životadárného deště.
V některých vesnicích již začali šamani znovu vyučovat pravidla mayského kalendáře. Nastává paradoxní situace. Křesťanští misionáři, kteří se po svém příchodu do Mexika ve většině případů snažili původní víru a zvyky vykořenit, položili základy civilizaci, která umožnila vzdělání i těm nejchudším vrstvám. Potomci původních Mayů se tak jakýmsi okruhem dovídají o své minulosti od nástupců těch, kteří jejich kodexy pálili na hranicích.
“Nijak neobviňuji dnešní Španěly za to, co zde napáchali jejich předchůdci. Je už to velmi dávno. Beru realitu takovou, jaká je,” dodává Enrique.
Jak se Vy osobně díváte na situaci, kdy na jedné straně dochází k oživování mayských tradic, a na straně druhé zde má silnou pozici katolická církev?
“Já věřím ve Stvořitele, víru, která všechno řídí. Myslím, že všechna náboženství hovoří o tomtéž, ať už sílu stvoření nazývají Ježíšem, Buddhou, Alláhem či Kukulcanem. Jsou to různá jména pro tutéž sílu.”
To jste mi ale příliš neodpověděl…
“Mayské rituály se křesťanským misionářům ve vesnicích nikdy nepodařilo úplně vymýtit. Myslím, že jsme dokázali své náboženství i prvky křesťanství skloubit v jakousi koexistenci. I když se tyto zvyklosti budou dále rozvíjet, nebudou si s křesťanstvím konkurovat ani v místě, ani v čase. Vždy se jedná o úctu ke Stvořiteli.”
Reportáž vznikla ve spolupráci s cestovní kanceláří Nemo & Selecta, Panská 3, Praha.
použitá literatura:
C. W. Ceram: Bohové, hroby a učenci; Friedrich Katz: Staré americké civilizace; Miloslav Stingl: Za poklady mayských měst; A. G. Gilbert, M. M. Cotterell: Mayská proroctví; J. D. Bolio: The Mayan Natural Pattern of Culture; J. D. Bolio: The Rattlesnake School; J. Sabloff: The New Archeology and the Ancient Maya.zan
SVĚT ČASU A ČÍSEL Pavel Hošek
Mayská civilizace ční v historii amerického kontinentu jako osamocený vrchol uprostřed rozlehlých plání. Mayové stavěli nádherné, bohatě zdobené chrámy, vytvořili krásné, prazvláštní – dodnes zcela nerozluštěné – písmo, vypracovali dokonalou početní soustavu a dovedli k naprosté dokonalosti astronomii a astrologii, stejně jako podivuhodný a nadmíru složitý kalendář. Po staletí zněl mayskými městy neobvyklý, dnes již zapomenutý jazyk.
MATEMATIKA
Veškeré duchovní, ale i materiální úspěchy Mayů byly založeny na vskutku originální a přitom jednoduché početní soustavě. Její základ tvořilo dvacet číslic, mezi nimiž je i nula. Většina starověkých kultur pojem a hlavně obsah pojmu nula neznala. Všimněte si, že například římské číslice – dodnes používané – znak pro nulu nemají. Arabové a Indové nulu “objevili” nezávisle na sobě později než Mayové. Znalosti nuly a matematických operací s ní spojených je přikládána velká důležitost. Ukazují totiž na neobvyklou intelektuální vyspělost národa, který ji používal.
Praktičnost a využitelnost mayského způsobu zápisu čísel odpovídá číselné soustavě arabské, která je dnes ve světě nejvíce rozšířena. Výhody oproti jiným nejlépe ozřejmí následující příklad. Chceme-li přečíst římské číslo XXIV, musíme v duchu použít dvou matematických operací – sčítání a odečítání (10+10+5-1). Mayské číslovky jsou koncipovány tak, že vystačíme pouze se sčítáním. Tato zdánlivá drobnost značně urychluje všechny složitější matematické úkony, zejména jsou-li počítány “z hlavy”, což bylo u Mayů obvyklé.
Mayská dvacítková soustava se nám na první pohled může zdát velmi nepraktická. Může nám připadat, že číslic – základních stavebních kamenů matematiky – je zde zbytečně mnoho. Avšak člověk, školený od malička v tomto systému, počítá stejně rychle, a naopak neohrabaná se mu může jevit naše soustava desítková.
Mayové zároveň používali i druhý, paralelní matematický aparát, založený na deseti číslicích. Jejich zápis pak byl zcela odlišný od zápisu čísel v soustavě dvacítkové a mnohem více se podobal mayskému písmu. Mayové běžně používali třináct základních číslic psaných pomocí znaků v podobě stylizovaných hlav. Číslo deset, zpodobňované jako umrlčí lebka, bylo pak klíčové, a chtěl-li mayský kněz (pouze jim byla vyhrazena vzdělanost včetně znalostí písma a čísel) vyjádřit vyšší počet, použil dolní čelist z číslice deset, kterou připsal například pod šestku. Vznikla tak šestnáctka. Je to úplně stejné, jako když mu před šestku připíšeme jedničku.
K praktickým účelům však byl více využíván dvacítkový systém, na němž byl založen i mayský kalendář.
Zbývá ještě vysvětlit, jak byla tvořena čísla vyšší než dvacet.
Pro tento účel vytvořili kněží tzv. poziční systém, kdy číslovka posunutá o jednu linku nahoru či doleva dostávala o řád vyšší hodnotu, v případě dvacítkové soustavy tedy dvacetkrát vyšší. Tak například tečka na první úrovni označovala jedničku, na druhé úrovni dvacítku, na třetí již čtyři sta, na čtvrté osm tisíc atd.
KALENDÁŘ
Dokonalá a jednoduchá početní soustava vznikla jako nezbytný důsledek tvorby mayského kalendáře. Čas hrál v mayské filozofii a v pohledu na svět klíčovou úlohu. Čas byl otázkou života a smrti i pro nevzdělané zemědělce. Čas byl základem moci mayských kněží.
Kalendář vznikl díky velmi důkladným a dlouhodobým astronomickým pozorováním. Přesnost, jaké bylo dosaženo při výpočtech doby oběhu různých nebeských těles, je srovnatelná s údaji, které získali dnešní astronomové pomocí nejmodernějších přístrojů. Oběh Venuše kolem Slunce vypočítali Mayové na 584 dny, současná věda jej stanovila na 583,92 dne.
Nejvýznamnějším znakem mayského kalendáře je jeho pravidelný cykus. Jednotlivé časové úseky, i ty nejdelší známé, měly vždy periodický charakter. V nazírání Mayů na okolní svět bylo tedy charakteristické neustálé opakování. Dle jejich názoru přicházely stále tytéž periody a s nimi i stejné události, božstva i jejich sudby.
Mayové vytvořili dva kalendáře, haab s 365 dny skládající se z devatenácti měsíců, z nichž osmnáct bylo po dvaceti dnech a poslední měsíc uyaeb měl dnů pouze pět. Dny v měsíci byly číslovány, přičemž bylo uplatněno i číslo nula.
Vedle haabu vytvořili mayští kněží ještě tzolkin, posvátný rok o 260 dnech. Tzolkin byl používán hlavně mezi prostým lidem. Určoval chod obřadního života. Den narození každého člověka byl určován také podle tzolkinu.
Posvátný rok již nebyl dělen na jednotlivé měsíce, nýbrž pouze na dny. Každý den pak byl označen kombinací čísla od jedné do třinácti a jednoho ze dvaceti jmen pro dny. Sled dnů vypadal následovně: “1 Ik, 2 Akbal, 3 Kan, 4 Chicchan…”, čtrnáctý den byl označován Men. Bylo tak zaručeno, že každý den tzolkinu ponese jiné označení, neboť 13 x 20 = 260 a čísla třináct a dvacet nemají žádného menšího společného činitele. Pojmenování každého dne je možno chápat i jako skládání dvou složek jména, podobně jako do sebe zapadá ozubí dvou různě velkých kol.
Úplné pojmenování dne tedy vypadalo takto: “2 Ik 0 Pop”, kde “2 Ik” znamená den v posvátném roce a “0 Pop” je označení místa, které tento den zaujímá v běžném roce. Takto složitý systém zajišťoval, že se den se stejným názvem opakoval vždy až po 52 letech.
Pokud vám již jde ze všech těch čísel trochu hlava kolem, pak vězte, že to zdaleka ještě není vše. Mayové se nespokojili s tak krátkou periodou jako je jeden rok. Užívali celkem devět řádů časových období založených s jedinou výjimkou opět na dvacítkové soustavě – devítka zde koresponduje s množstvím vrstev v mayské obdobě pekla či podsvětí. Osmnáctku používali kvůli lepšímu srovnání s kalendářním rokem.
Jestliže v kalendářní soustavě existovaly takové pojmy jako alautun, znamená to také, že byly využívány. Archeologové objevili dva staré nápisy, na nichž jsou provedeny kalendářní výpočty 90 a 400 milionů let do minulosti. Bohužel není známo, k jakým – zda vůbec nějakým – událostem se tato data vztahovala.
Výchozí rok mayského datování (0. 0. 0. 0. 0) odpovídá roku 3113, respektive 3110 před Kristem, a dosud není známo, zda se vztahuje k nějaké konkrétní historické skutečnosti, či se jedná o hypotetickou událost.
Poznámka pro šťouraly. Možná si říkáte, že se v článku píše o neobyčejné přesnosti mayského kalendáře a přitom je jeho délka 365 dnů. A co zbývající “čtvrtka” dne? Jakápak přesnost, když jim každé čtyři roky unikl celý jeden den? Omyl. Mayové byli skutečnými puntičkáři. Postřehli, že každým rokem je třeba k základním 365 dnům přičíst ještě 0,2422 dne. S touto nesrovnalostí, kterou my řešíme přestupným rokem, se Mayové vypořádali odlišně. U každého zápisu data uvedli také příslušnou opravu kalendáře. Jakékoli datum tak vlastně v sobě neslo opravu.
NÁBOŽENSKÉ ASPEKTY
Začátek každého dvacetiletí (katunu) byl v náboženských střediscích pravidelně oslavován. Součástí obřadu bylo vztyčení kamenné stély s na den přesným vročením. Bylo to něco podobného, jako kdybybychom v současné době postavili pomník třeba třicátému prvnímu prosinci roku 1960. Popis obrázku, kde je zobrazena jedna strana datové stély, vysvětluje význam jednotlivých znaků i význam zápisu jako celku.
Všechna časová období, všechny dny, měsíce i roky, měly také své bohy. Božský protějšek měly i všechny číslice a některá důležitá čísla. Plynulý tok času si Mayové představovali jako sled břemen, která nesou příslušní bohové. Každý den má nejen svého boha, ale sám je bohem, či spíše několika bohy, neboť, jak bylo uvedeno, kterýkoli den je označen souborem čísel a názvů.
Uplatníme-li představu Mayů například na naše datum 31. prosince 1996, měl by tento den pět nosičů: bůh čísla 31 by nesl na zádech prosinec, bůh čísla jedna by nesl tisíciletí, bůh devítky staletí, další bůh devítky by se dřel s desítkami a bůh čísla šest s roky. Na konci dne by byla krátká přestávka, kdy bůh čísla jedna s nákladem ledna nahradí boha číslo 31 s prosincem na ramenou, a bůh čísla sedm převezme od boha číslo šest tíhu roků.
Je nasnadě, že v takto složitých kalendářních a náboženských sestavách a způsobech jejich zápisu se nemohl orientovat zdaleka každý. Tyto dovednosti byly vymezeny výhradně kněžím. Složitá soustava s mnoha pro lid tak tajemnými znalostmi a souvislostmi zajišťovala kněžskému stavu značnou moc.
Na dřevěné lavici obžalovaných sedí tři postavy. Tři mladí muži, jež byli poprvé ve svém životě obviněni a poprvé se museli hájit před soudem tohoto státu. Tři Davidové, proti kterým se postavil hysterický Goliáš s tváří státního žalobce. Tomáš Koudelka, Petr Jüngling a Jaroslav Vocl, spolumajitelé olomouckého nakladatelství Votobia, si nakonec mohou dovolit ulehčené oddychnutí. Okresní soud v Olomouci je neshledal vinnými z šíření toxikomanie a soudce Angyalossy vynáší osvobozující verdikt. Čas píše datum 11. dubna 1997.
Celé panoptikální martýrium odstartoval v srpnu 1995 článek v olomouckém časopise Puls, jenž obviňoval nakladatelství Votobia z propagace drog. Materiálu, kterého by si ve větším městě nikdo snad ani nevšiml, se však právě v Olomouci dostalo nebývalé pozornosti a tamní policejní vyšetřovatelka se vydala na křížovou výpravu proti Votobii. Moment překvapení jí vyšel dokonale. Koncem října 1995 podává na nic netušící nakladatelství hanácké metropole trestní oznámení. Obviňuje nakladatelství ze šíření toxikomanie prostřednictvím útlé kuchařky Adama Gottlieba Vaříme s konopím. Zpočátku všichni ve Votobii věřili, že jde o nedorozumění a tak nepodnikali žádné výrazné kroky na svou obranu. Pak přišlo jaro.
Poslední dny března 1996 udělaly z poklidné Olomouce mediální ráj. Celá Česká republika zmateně přihlížela dvěma desítkám uniformovaných i civilních policistů, kteří obsadili na několik hodin redakci Votobie, uzavřeli východy a všechny přicházející natáčeli na video. Dokonalá razie proti dealerům drog, kdyby… Kdyby ve Votobii nějací byli. Drogy se nenašly žádné, jen se začala zvedat první vlna odporu proti postupu policie a vůbec celé začínající kauze.
Případ Votobia rozdělil českou veřejnost na dva tábory. Jedni se postavili za policejní vyšetřovatelku a státního zástupce a svorně tštili síru na ty holomky, kteří strkají nevinné, bezbranné a naivní děti do propasti drogové závislosti. Druzí – a těch je, zdá se, většina – hájili tři mladé muže proti absurdním nařčením a posléze někteří z nich nevydrželi a snažili se pomocí petice, pod kterou se nakonec sešlo kolem dvou set podpisů, zastavit stíhání peticí. Majitelé Votobie se společně s reportérem Reflexu J. X. Doležalem také před procesem obrátili na poslance Langera (ODS), Bratinku (ODA) a Buzkovou (ČSSD) s žádostí o změnu paragrafu o šíření toxikomanie.
Přestože se o celém případu hovoří jako o konopné kauze, o drogy jde až v druhé řadě. Odborníci i laici se mohou dohadovat (a také to činí) o tom, zda tato kniha přivádí někoho k drogové závislosti či jestli může být zveřejnění informací, i když to jsou informace o drogách, trestné. Jedno je však jisté, na drogovou situaci v České republice neměl fakt vydání kuchařky Vaříme s konopím žádný vliv. Dále také, jak prohlásil soudní znalec – on sám ani lékařská praxe neznají jediný případ, kdy by nějaký člověk zemřel na předávkování se konopím.
CO SE TO TEDY DĚJE?
Olomoucké nakladatelství vydalo knihu, jež bodla do vosího hnízda. Odhalila, jak je česká společnost, neseznámená s drogovou problematikou, nepřipravená na diskuzi. Také však, a to je jádro kauzy, nadzdvihla trochu oponu a odhalila, jak vratké nohy stále ještě má u nás svoboda slova. Kuchařka Adama Gottlieba, která se stala záminkou pro celou kauzu, vyšla všude jinde bez problémů. Jediná země ji zakázala – Čína.
Opět se na Českou republiku upřely oči světa. Americký beatnický spisovatel a básník Allen Ginsberg zveřejnil svůj dopis, ve kterém odsuzuje trestní řízení (v době vzniku dopisu pouze vyšetřování) proti nakladatelství Votobia a srovnává tuto pseudokauzu s procesem, jež vedla komunistická moc proti undergroundové skupině Plastic People. Na obranu moravského nakladatelství se postavil americký umělec, který byl v době komunistické vlády z Československa vypovězen, čeští umělci a inteligence ve své většině mlčí stále.
Proces u okresního soudu v Olomouci začal 24. ledna 1997. Protože se nepodařilo vyslechnout všechny svědky, byl odročen na duben. Nad hlavami tří spolumajitelů se vznášela a stále vznáší hrozba až roku vězení, zákazu činnosti či pokuty. Takové jsou tresty za šíření toxikomanie.
Prozatímní pomlčkou je v kauze Votobia 11. duben 1997, kdy byli Tomáš Koudelka, Jaroslav Vocl a Petr Jüngling olomouckým soudem osvobozeni. Státní zástupce Ladislav Prouza, který stíhání Votobie vyvolal, se k soudu nedostavil a jeho roli musel převzít státní zástupce Ladislav Jarnot, který se samozřejmě proti rozsudku odvolal k vyšší soudní instanci. Proces tedy vlastně teprve teď začal. Pokud by se úspěch obhájce Leoše Viktorina a jeho tří klientů zopakoval i u dalšího stání, všichni předpokládají, že se státní žalobce znovu odvolá.
Celá kauza Votobia je veřejností i odborníky sledována s velkým zájmem. Mnozí si totiž uvědomili, o jak důležitý soudní precedent jde. Odsouzení těchto tří mladých mužů, jejichž nakladatelství vydalo za šest let existence přes čtyři sta knih, by znamenalo velké zpochybnění svobody slova v České republice. Mohli bychom se dočkat, že pak před soudem budou stát novináři nebo třeba autoři detektivek, vždyť přece nabádají k trestnému činu.
Konec celého případu je ve hvězdách, důvod proč byl vyvolán více méně také. Existují hypotézy, podle kterých je celá kauza konstrukcí olomoucké policejní vyšetřovatelky a státního žalobce, jejichž konexe a vliv prý sahají velmi vysoko. Málokdo pak pochybuje o tom, že význam má i to, že Votobia sídlí v Olomouci. O podloženosti této domněnky pak svědčí i fakt, že soudce Angyalossy už jednou trestní stíhání zrušil, ale krajský soud nařídil veřejné projednání případu. Kauza nabírá obrátky. Na zatím posledním soudním slyšení, kdy byli spolumajitelé osvobozeni, bylo zarážející množství zahraničních novinářů. Jsme viděni, reflektováni a zrcadleni světu. Bylo by dobré ukázat mu, že spravedlnost není tak úplně slepá a hloupá.
PROČ VZNIKLA TATO KNIHA
Těch pár marihuanových kuchařek, které byly či jsou na trhu k mání, mne po jejich přečtení hluboce zklamalo. Téměř ve všech totiž autor posbíral tucet receptů z běžných kuchařek, ke každému z nich připojil krátký dodatek: “Přimíchejte půl šálku trávy”, a pak je prodával za desetinásobek jejich skutečné ceny. Ještě horší však je, že tyto knihy naprosto postrádají jakékoli statě o fyzikální a chemické povaze konopí a způsobu, jakým je tělo vstřebává. Přehlížejí dokonce tak základní věci, jako jestli příchuť trávy s ostatními ingrediencemi harmonizuje, či je s nimi v nesouladu. Pokud jste se řídili instrukcemi v těchto knihách, ve většině případů jste svou mnohdy nelehce získanou drogu vyhazovali z okna.
JÍST NEBO KOUŘIT
…Autor se nesnaží nikomu nic vemluvit či někoho odrazovat, avšak mohlo by být docela poučné prošetřit relativní výhody a nevýhody těchto dvou metod opojení.
Kouření, jak jsme již naznačili, dráždí hrtan a plíce. Je-li člověk zvyklý vdechovat tabákový kouř, jiný kouř mu bezpochyby vadit nebude. Pokud jde ale o nekuřáka, patrně se mu nepodaří inhalovat marihuanový kouř řádně a v dostatečném množství, čímž ani
nedosáhne vytouženého stavu. Přijímání trávy v potravě je spíše hedonistické než masochistické. Pokud je pozřena v normálním množství, nedostaví se žádné postranní účinky. Zkonzumujete-li jí nadměrné množství, budete patrně následujícího dne vstávat s podlitýma očima a můžete se cítit mdle a apaticky?
Úryvky z knihy Adama Gottlieba
Vaříme s konopím, Votobia, 1995
Letní ráno v Praze. Belhám se ještě neprobuzená do třetího patra starého domu. Ostré světlo obnažuje oprýskané zelené zábradlí i stříbrnou vizitku na dveřích – Petr Jüngling. Dívám se do obličeje mladému muži s plnovousem a těžko chápu jeho příjemnou náladu. Vždyť bude teprve deset hodin!
“Být spolumajitelem nakladatelství Votobia znamená pro mě hodně, koneckonců se kolem této osy otáčí celý můj život. Je to hodně práce a zodpovědnosti – já jsem vůbec netušil, kolik jí v sobě mám. Objevil jsem ji díky Votobii. Práce ve Votobii člověka tak pohltí, že pak už na nic jiného nemá čas. My jsme dnes vlastně oběti nakladatelství, byli jsme pohlceni.”
Jaké to bylo, když jste si všimli podivných mraků, které se kolem vás začaly stahovat, a neuvěřitelných obvinění?
Byli jsme překvapeni, téměř šokováni, protože obvinění jsou skutečně neuvěřitelná a i dnes se stávají každým dnem neuvěřitelnější. Ale my jsme tomu zpočátku nevěnovali pozornost, nevěřili jsme, že by někdo něco tak absurdního mohl myslet doopravdy. Pak jsme pochopili, co se stalo – otevřeli jsme v naší společnosti tabuizované téma – a vlastně nás to potěšilo, poněvadž cílem této edice bylo vydávat kontroverzní knihy a rozproudit diskusi. Pravdou je, že jsme netušili, že ji spustí tato nevinná knížečka. Měli jsme připraveny mnohem kontroverznější knihy, ale ty jsme si zatím netroufli vydat, zase přece jen nechceme strkat hlavu do oprátky.
Ale vždyť kniha Vaříme s konopím si přece takovouto pozornost vůbec nezasloužila.
Samozřejmě. Ale ta hysterická reakce odpovídá jakémusi výběru z populace. Tito lidé si myslí, že informace o něčem může ublížit. S tím my nesouhlasíme. My naopak zastáváme názor, že jediná možná obrana je dostatek informací. Kdyby tu totiž byl nějaký nezávislý pohled, musel by zjistit nulovost praktického dopadu této knihy. Drogová situace u nás se vůbec nezměnila. Tato knížečka je úplně mimo i celá kauza je mimo drogy. Je o svobodě slova a to si někdo nechce uvědomit.
Vaše osobní vysvětlení vzniku a podstaty kauzy je…
Já osobně jsem si kladl otázku – kdo tím může co sledovat? Ale pak si musíte uvědomit, kdo tento případ rozjel. Ať už to byla “ona žena”, jež na nás podala trestní oznámení, nebo státní zástupce. Oba jsou bývalí komunisté, všichni mají máslo na hlavě a jedou ve způsobu myšlení, který měli dříve, hrají si na svých mocenských políčkách. Co k tomu říct?
Měli jste a máte stále pocit, že kauzu musíte vyhrát?
Já mám tento pocit pořád. Vždyť přece nesmíme prohrát, jinak to bude neuvěřitelná světová ostuda a neumím si představit lidi, kteří by si něco takového “vzali na triko”.
Dala vám tato “konopná kauza” něco pozitivního?
Jistě. Jednak jsme se stali nechtíc experty na drogy, poněvadž jsme museli začít tuto problematiku studovat. A jsme potěšeni, protože reakce lidí jsou z devadesáti procent sympatizující. Odmítající jsou většinou z oficiálních struktur a některých médií. Ostatní skutečně říkají, stejně jako my, že naše kauza je jen uměle nafouknutá bublina. Nepříjemné ale pro mě bylo stát před soudem, protože jsem byl v pozici obžalovaného poprvé.
Většina lidí i novinářů má pocit, že “konopná kauza” již skončila. Vy jste vyhráli první stání, mnohým se ulevilo, neboť se jedná o velký soudní precedent.
Ano, většina podlehla dojmu, že jsme vyhráli, ale to je obrovský omyl. Všechno teprve začíná. Nám nezbývá než doufat, že skutečně vyhrajeme, protože důležitost této kauzy je právě v onom precedentu. Jestliže bude rozhodnuto o naší vině, nastane ohrožení svobody slova. Co mě doslova dorazilo bylo zjištění, že i když jsme první stání vyhráli, tak státní žalobce se odvolal a pokud vyhrajeme znovu, má možnost odvolávat se dál a dál. Což je absurdní, poněvadž je to vlastně čekání na to, až se najde jeden maniak, který nás nakonec odsoudí. A v tom procesu, pokud bude takhle uměle natahován, se někdo, kdo nás utne, určitě najde. My jsme v podstatě smířeni s tím, že budeme odsouzeni. Což by byla ovšem katastrofa, protože tato kniha neměla problémy nikde na světě kromě Číny. To by vypovídalo mnohé o České republice. A pak, všechno se točí kolem jednoho státního zástupce. Všichni nám to potvrdili – v Praze by kauza neměla šanci.
TURECKÝ OTVÍRÁK OČÍ
Předem si uvařte konvici kvalitní překapávané kávy. Mezitím nasypte do džezvy jednu čajovou lžičku na jemno rozemleté arabské moky (lžičku na šálek). Moka kávu a džezvu nakoupíte v kterémkoli obchodě specializovaném na prodej kvalitních čajů a kávy. Přidejte špetku rozemletého kardamonu a na každý šálek půl gramu rozmělněného hašiše. Arabskou kávu s kardamonem a hašišem zalejte požadovaným množstvím nachystané překapávané kávy. Džezvu postavte na hořák a mírně vařte. Až začne káva vařit, konvici ihned odstavte. Podávejte v moka šálcích na espreso s malými lžičkami. V každém šálku rozpusťte čajovou lžičku medu. Výše popsaným způsobem se servíruje turecká káva ať již s hašišem nebo bez. Káva se normálně usrkává z vrchu, pomletá moka, med a hašiš či jiná sedlina se pojídá lžičkou. Ukázka z knihy Adama Gottlieba “Vaříme s konopím”, Votobia, 1995
“Kapesné jste si jistě vzali. Doporučoval jsem tak 300 až 500 franků. Veškeré zbraně už máme naložené. Střelný prach bude zajištěn na místě vylodění,” oznámil všem pan Vlastimil Schildberger, soudní znalec v cenových odhadech zbraní, chladných i palných. V této chvíli však už velitel autobusu, i když ještě v civilu také generálmajor a velitel granátnického praporu 1. moravského pěšího pluku. “Doufám, že nikdo z vás si nezapomněl pas. To by mohlo ohrozit konečný výsledek naší mise,” dodal a pohodlně se usadil do sedačky za řidičem.
To, že pojedu na Korsiku, jsem se dozvěděl pouze několik dní před odjezdem. Pokládal jsem to za běžný turistický zájezd a o nějaké speciální misi jsem neměl já a pravděpodobně ani kolega Michalec, který mě na cestu vyslal, potuchy. Ocitl jsem se ve společnosti lidí, jejichž jediným smyslem života byly zbraně, vojenská taktika a dějiny bitev. Byl jsem z toho poněkud nervózní.
VYLODĚNÍ V AJACCIU
O dvacet čtyři hodin později, po neuvěřitelně lehkém a bezproblémovém přejezdu Rakouska a Itálie, jsme v tichosti zaparkovali autobusy v přístavu francouzského města Nice. Po vyřízení běžných formalit spolykalo břicho ohromné trajektové lodi společnosti FERRYTERRANEE naše autobusy jako velryba plankton. Po několikahodinové plavbě jsme kolem poledne přistáli v liduprázdném přístavu Ajaccio. Ostrov Korsika, rodiště velikána jménem Napoleon Bonaparte, nás přivítal bez jakékoli pompy. Namodralé pahorky na pozadí města se třepetaly v sálavém vedru. Vylodění proběhlo bez nejmenších problémů. Nikdo se nenamáhal cokoli zkontrolovat. Do mého podvědomí se však počaly vkrádat útržky pochybností.
Nastoupili jsme do rozpálených autobusů a asi po hodině jízdy dorazili do stanového tábora. Všechno tu bylo velice účelné. Stany vybavené železnými postelemi, vojenskými přikrývkami a prostěradly zatavenými do igelitového obalu. Společné umývárny pouze se studenou vodou, sprchy i záchody dodávaly tomuto prostředí velice strohý ráz. Ocitli jsme se daleko od moře, města i civilizace. Místo bylo vybráno účelově za jistým záměrem. Odpoledne jsem strávil procházkou po lese a poleháváním v rozpáleném stanu.
VEČEŘE POD PALMAMI
Teprve po setmění jsme vyrazili na společnou večeři. Veškeré mužstvo se posadilo v rozlehlé zahradní restauraci. Několik pikolíků poletovalo svižně mezi nimi a roznášelo předem připravené jídlo. Já jsem měl tu čest sedět s panem Guy Lannoyem, který mně byl představen naší tlumočnicí Evou jako majitel společnosti CORSIKA MARITTIMA. U stolu seděl též pan Vlastimil Schildberger, který zde už zjevně nepůsobil jako pouhý cenový odhadce a průvodce autobusu. Vedle něho, jak jsem se dozvěděl od své kolegyně paní Hůrové, seděl také ještě v civilu – velitel rakouských horských myslivců. Paní ing. Irena Antlová, majitelka cestovní kanceláře IBIS, se držela v pozadí, ale když promluvila, dodávala její zvučná francouzština na pikantnosti celé atmosféře večera. Společně s námi sedělo i několik Poláků. Jejich účast při večeři byla v té chvíli pro mne velkou neznámou. Jedno je jisté. Pan Lannoy je měl pod kontrolou. Občas si je bral stranou, kde spolu tiše mluvili a divoce gestikulovali. Večer probíhal – abych tak řekl – ve velice přátelské atmosféře. Dávám si však za vinu, že jsem z průběhu hovorů téměř nic nepochytil, neboť má znalost francouzštiny začíná i končí slůvkem “merci”.
PŘÍPRAVA
Jedním z rakouských granátníků byl i malý chlapec – Bohuslav Adámek z Brna. Samotných bojů se nezú- častnil, ale na přehlídkách stával v první řadě.
Druhý den ráno mě probudil lomoz čilého vojenského tábora. Ranním vzduchem se ozývalo halasné pokřikování rozjařených vojáků, hlasitý smích několika samaritánek a řinčení rozebíraných zbraní. V rychlosti jsem naklusal do přecpané umývárny a ošplouchnul si rozespalé oči studenou vodou. Po celém táboře se to hemžilo desítkami rakouských granátníků v bílých vlněných uniformách a vysokých černých botách. Někteří už měli na zádech plné polní a na hlavách naražené vysoké medvědí čepice. Tu a tam jsem zahlédl hnědou uniformu rakouských dělostřelců nebo zelené mundury rakouských horských myslivců. Do útrob autobusů se naložily vyleštěné kanony, bedny se střelivem a další vojenská výstroj a výzbroj.
Během několika minut jsme odjeli posnídat do stejné restaurace jako včera večer. Snídaně však už dnes probíhala rychlostí vlastní všem vojenským batalionům.
PŘEHLÍDKA
Na nábřeží, na místě nazvaném Miot, kam jsme po snídani odjeli, bylo postaveno vojenské stanové ležení a kolem to bzučelo jako v úle. Vojáci mnoha národností, především Francouzi, ale také Belgičané, Švýcaři a k mému velkému překvapení i Rusové, zde dolaďovali poslední technické nedostatky. Břitké povely protínaly horký vzduch a pochody jednotlivých oddílů se střídaly s přehlídkovými bravurami. Úderem jedenácté se na povel generála Sokolova (Rus ve službách francouzské armády), který velel všem složkám tohoto neuvěřitelného uskupení, vydaly všechny jednotky na pochod městem. Polední vedro vykonávalo své a vojáci navlečení do neuvěřitelně teplých stejnokrojů pomalu ztráceli síly. Několik jich kolabovalo a ostatní, kteří přežili mnohakilometrový pochod, vypili hektolitry minerální vody.
Na náměstí Austerlitz, pod mohutnou sochou Napoleona Bonaparte, na místě zvaném La Grotte, předal zástupce naší jednotky dar starostovi města. Až do této chvíle jsem všechny události, které se hromadily kolem mne, pokládal za skutečné slavnosti s jakýmsi nedefinovatelným nádechem frašky. Pořád mně v tom něco nehrálo. Můj instinkt volal po obezřetelnosti. Soustředil jsem se na jednoho rakouského dělostřelce jménem Božej Urbanski. Už jeho polské jméno napovídalo, že tady někde bude klíč k hádance. Sledoval jsem ho na každém kroku a k večeru jsem zjistil, že jsem se nemýlil. Zahlédl jsem ho ve chvilce volna, jak si v davu lidí živě povídá s jedním z Poláků, kteří se zúčastnili včerejší večeře.
CITADELA
Před smrákáním opustil Božej Urbanski svou jednotku a vydal se společně s jedním spolubojovníkem k pevnosti. Pod záminkou slavností a za pomoci polsky mluvícího důstojníka z kasáren se oba dostali do přísně střežené zóny. Nevím, jak byla operace zajištěna, ale během několika dalších minut obsadili rakouští granátníci a myslivci celou pevnost. Stávající posádka pod vlivem nečekaného vývoje událostí opustila ve zmatku objekt kasáren. Oslava vítězství však byla předčasná. Francouzské jednotky společně se svými spojenci Švýcary a Belgičany zahájili zdrcující útok. Naši spojenci, kterými podle dohody měli být elitní vojáci ruské armády, se převlékli do francouzských uniforem a od moře napadli vysoké zdi pevnosti. Celé město se otřásalo mohutnými dělostřeleckými salvami, třeskem zbraní a výkřiky raněných. To, že nenápadný Božej Urbanski hrál klíčovou úlohu, se mi potvrdilo v průběhů bojů. Nechal se zajmout i se svým dělem, aby potom ve chvilce nepozornosti stropil v týlu nepřítele hotovou paseku. Ještě než slunce stačilo sklouznout na obzoru za Krvavé ostrovy, zavlál nad pevností prapor císařských jednotek, které se staly zárukou znovu získané svobody. Tisíce lidí se shromáždily kolem pevnosti a provolávaly slávu novému guvernérovi ostrova, kterým se stal po zásluze pan Guy Lannoy.
I já jsem cítil velikost okamžiku. V zápalu euforie jsem přestal mačkat spoušť svého fotoaparátu a stal se na okamžik jen pouhou figurkou ovládanou davem a nadšením. Jen Bůh ví, jestli toho lituji.
Během několika příštích dnů ovládly jednotky rakouské armády celý západ ostrova. Přístav Porto podlehl jako první a dobytí Calvi a Bonifacia bylo už jenom rutinní záležitostí. Na závěr bojů jsem dostal od guvernéra pana Guy Lannoye pamětní publikaci s jeho vlastnoručním podpisem a vyjádřením díků.
“Doufám jen, že budete pravdivě informovat světovou veřejnost.”
Na naší straně se žádné velké oslavy nekonaly. Narazilo se jen několik dovezených beček piva a mužstvo nemuselo dodržovat večerku. Většina vojáků už toužila po urychleném návratu domů. Abychom nebudili zbytečný rozruch, odjeli jsme z Korsiky tajně nočním trajektem do Marseille. Po jednodenní zastávce v Itálii, kde jsme se trochu odreagovali a načerpali nové síly, jsme pokračovali přes Rakousko na cestě do vlasti. Ani na našich hranicích jsme se nedočkali žádné odezvy. Připadalo mi, že jsme všem lidem úplně lhostejní.
Do Brna jsme přijeli v pozdních nočních hodinách. Vytratil jsem se z autobusu a splynul s čekajícím davem na nádraží. Cestu reportéra sponzorovala cestovní kancelář IBIS – Lužova 26, 613 00 Brno tel. 05/57 49 07 nebo 0603 41 17 96.vy
Na oběžných drahách kolem Země je přes 2000 umělých družic. Mnohem více je však úlomků a kosmického smetí od plechů zbylých po posledních stupních nosných raket, přes malé šroubky až po kousky oprýskané barvy milimetrových rozměrů. Nejenže jsou zcela neužitečné, jsou navíc nebezpečné, jak jich přibývá. Roste zcela reálné riziko vzájemných srážek a srážek s kosmickými loděmi, možná i s fatálními následky. Taková srážka je mimo lidskou představivost a spíš než o srážce v pozemském smyslu slova lze mluvit o výbuchu. Jeho následkem je vznik stovek tisíc až milionů malých tělísek, která se dále druhotně lavinovitě srážejí a rozmělňují a zanášejí kosmický prostor zdaleka nejen podle dráhy původních těles před srážkou. Jak se zintenzivňovala kosmická činnost, aniž by se dbalo na perfektní technologii, přibývalo krachů na oběžné dráze, kolem Země se vytvářel prstenec šrotu a prachu, a hrozil tzv. Kesslerův syndrom, tj. ucpání kosmického prostoru v blízkosti Země a tím neúměrný nárůst rizika pro další kosmickou činnost.
PŘÍRODNÍ ČIŠTĚNÍ
Podle dnešních znalostí však nehrozí, že by kosmonautika mohla v budoucnu skončit na zaneřáděný kosmický prostor. Něco zvládne příroda sama, o něco se musíme postarat my.
První podmínkou, jak úspěšně likvidovat kosmické odpady, je vědět, kde co létá. Teprve potom je možné řešit, co s tím, respektive kam s tím. Není v podstatě rozdíl, zda se srazíte se šroubkem centimetrové velikosti nebo sněhovou koulí o průměru 1 m; oba letí hyperrychlostí, oba mohou zabíjet. Jen tělíska pod 1 mm neprorazí stěnu nebo okénka kosmické lodi, ale pouze je poškrábou, popř. degradují sluneční panely a citlivé části přístrojů na palubě.
Družice a každý její úlomek je na dráze kolem Země rušen souborem gravitačních a negravitačních zrychlení. Gravitační pocházejí od gravitačního pole Země, Měsíce, Slunce a planet, negravitační od magnetického pole Země, slunečního záření a pro blízké dráhy hlavně od atmosféry. Ani ve výškách několika tisíc kilometrů nad Zemí není ideální vakuum. Družice se o atmosféru brzdí, a to tím víc, čím je blíže Zemi, kde je větší hustota atmosféry, tím víc, čím je větší sluneční aktivita (vede k větší hustotě v dané výšce) a tím víc, čím je družice lehčí a rozměrově větší (balon je rušen více než těžká koule). Dráha družice se stále přibližuje Zemi (dráhu si lze představit spíše jako mírně se stáčející spirálu než nehybnou elipsu), až družice zanikne v hustých vrstvách atmosféry. Nejmenší výška, kde se ještě běžná družice dokáže udržet, je 90-100 km. Tomuto osudu se nevyhne nic, ani smítko prachu, ani kosmická loď ponechaná napospas bez aktivních motorů. Existují ovšem specializované geodynamické družice s velmi malým poměrem plochy k hmotnosti (viz KOKTEJL 2/97), které jsou negravitačními poruchami ovlivňovány minimálně, ale i ty nakonec skončí v atmosféře, i když s ohledem na původní výšku letu po statisících či milionech let.
Zemská atmosféra v součinnosti s naším Sluncem hraje kladnou roli ve vymetání kosmického smetí z blízkých oběžných drah. Roky slunečního maxima jsou obzvlášť příhodné; vymetání je pak rychlejší a důkladnější. Většiny kosmických odpadků se netřeba bát, v atmosféře nic nepoškodí a jen výjimečně je v jejich konstrukci něco tak kompaktního, že nám to spadne na hlavu jako “meteorit”. Otřesnou výjimkou jsou však družice, které k pohonu přístrojů používají nikoli sluneční baterie, ale radioaktivní materiál (235U).
CO MUSÍME UDĚLAT MY
Příroda si často pomůže sama… Ale to je jen částečná pravda, platící pro ty nízké dráhy. Na zánik objektů na vysokých drahách bychom čekali staletí, neboť hustota atmosféry a tím i její odpor, který klade družici, klesá exponenciálně s výškou; družice a další objekty na geostacionární dráze jsou zabydleny teoreticky navěky.
Mohli bychom odpadky prostě sebrat a “někam” odvézt! To je však nejen neúnosně drahé, ale při daném počtu a rozmístění drah s dnešní technikou neproveditelné. Raketoplán dosáhne jen do pár set kilometrů výšky a nějaký automatizovaný sběr odpadu není dosud vyřešen. Rozmetat velké kusy na malé by bylo přímo zkázonosné, neboť úlomků by přibylo a i malé několikacentimetrové kousky jsou velmi nebezpečné, vzhledem k rychlostem, kterými se pohybují. Bránit se lze bezpečnější konstrukcí družic a kosmických lodí, např. zdvojit stěny. To ale neřeší příčiny. Bezpodmínečně nutné bylo zlepšit technologii, aby se zbytečné výbuchy nosných raket a rozpady družic ve dráze už neopakovaly. To se postupně prosazuje a je to dobrou vyhlídkou do budoucna. Navíc klesá počet ročně vypouštěných objektů, jak se všude šetří (hlavně v Rusku, bývalém hlavním znečiťovateli). Byly i pokusy se záměrnou likvidací družic nepřítele útočnými družicemi-
-zabijáky (killer satellite), ale to je o něčem jiném a snad to s odchodem studené války definitivně skončilo – to byl vedle běžných technických havárií hlavní zdroj malých kosmických úlomků. Pomineme-li nejnižší dráhy (pod 500 km), kde se o naše odpadky rychle postará “atmosférické koště”, jde nyní o vyšší a vysoké dráhy a o zvláště nebezpečné družice (už nefungující), nesoucí radioaktivní materiál.
Co s tím? Naštěstí, obsazenost drah mezi 2000 a 35 000 km je až na malé výjimky (např. oblast kolem 20 tisíc km se sklonem k rovníku kolem 60 stupňů, kde jsou družice navigačních systémů USA a Ruska) nepatrná, takže tam kolize moc nehrozí. Objekty tam zůstanou jako dar našim prapravnukům, jako symbol naší arogance k životnímu prostředí a ukázka neschopnosti řešit cokoli komplexně. Jen výjimečně dnes může některá družice nebo poslední díl její nosné rakety dostat pokyn, aby se zbytkem paliva v nádrži provedla manévr, kterým se nasměruje buď do atmosféry, kde shoří, anebo do vzdáleného kosmického prostoru, který je opravdu nevyčerpatelný a kde může létat navěky. Pro budoucnost je tato cesta dobrým řešením.
NUKLEÁRNÍ MATERIÁL NA OBĚZNÉ DRÁZE!
Dnes je na oběžných drahách kolem Země asi 50 družic s radioaktivním materiálem (235U), používaným místo slunečních panelů. Snad až na jednu (SNAPSOT 1965), jsou všechny sovětské. Většinou jsou ve výškách kolem 950 km. Kdyby se s jejich vypouštěním mělo pokračovat dnešním tempem, byly by v roce 2000 nad našimi hlavami tři tuny radioaktivního odpadu. Už víme, že jsou dráhy v prostoru rušeny, vyvíjí se, zejména se díky odporu atmosféry postupně přibližují k Zemi, až zaniknou v její atmosféře. Nebudou-li objekty s radioaktivním pohonem sesbírány a zlikvidovány, začnou v příštím a dalších stoletích zamořovat zemskou atmosféru. Navíc samozřejmě jako u každého jiného objektu hrozí riziko srážky na dané dráze. (Kosmos 954 dopadl do neobydlené oblasti Kanady v roce 1978, patrně díky změně dráhy po kolizi s jiným objektem). Podle mého názoru nelze vypouštění družic s radioaktivním materiálem do blízkého kosmického prostoru hodnotit jinak, než jako zločinecké počínání Říše zla; poločas rozpadu 235U je 700 000 let! Žádná další družice tohoto typu by už nikdy neměla být vypuštěna. Vhledem ke zvláštní nebezpečnosti, vypracovali sami Rusové projekt na sběr a likvidaci těchto družic. Sbírat by je měl automat (loď typu Kosmos 929) a uskladňovat na palubě starého dosloužilého Saljutu. Až by byl Saljut naplněn, dostal by pokyn odletět k Slunci. Pokud pokyn správně splní, žádné nebezpečí nehrozí. Dokonce kdyby si někdo troufl posbírat pozemský odpad z jaderných elekráren a vypustit ho do vzdáleného kosmického prostoru, bylo by to definitivní řešení.
GEOSTACIONÁRNÍ DRÁHA – VYČERPATELNÝ PŘÍRODNÍ ZDROJ
Geostacionární dráha je taková rovníková dráha umělé družice Země, obíhající ve směru rotace Země, pro kterou se úhlová oběžná rychlost družice a úhlová rychlost rotace Země rovnají. Pozemskému pozorovateli se pak zdá, že družice visí nad rovníkem stále na tomtéž místě. Geostacionární dráhy vytvářejí rovníkový pás ve výšce asi 36 000 km nad zemským povrchem o tloušťce kolem 30 km. Je-li dráha nižší než geostacionární (blíže k Zemi), ale stále nad rovníkem a ve směru rotace Země, družice Zemi předbíhá vzhledem k pozemskému pozorovateli a přesunuje se mu na východ, a naopak. Geostacionární dráha je velmi užitečná pro telekomunikační, spojové a meteorologické družice. Byl to věhlasný Dr. A. C. Clarke, který ještě před vypuštěním první umělé družice Země přišel s takovým skvělým nápadem. Dnes je úzký pruh geostacionární dráhy obsazen více než stovkou objektů. Problém je, co s “přežilými”. Přístroje na družici popř. zdroje energie (sluneční baterie) časem vypovědí službu a z družice je neužitečná hromada plechu, která doslova zaclání dalším adeptům na místo. Dříve se nedělalo nic, a tak družic přibývalo, až nastal poplach; vysílání z jednotlivých geostacionárních družic začalo vzájemně interferovat; navíc vědci stále strašili se zvyšujícím se rizikem vzájemných kolizí na geostacionární dráze, zejména od objektů již neaktivních, volně plovoucích v zeměpisné délce díky gravitačním a dalším dráhovým poruchám. A tak se společnosti vlastnící družice musely – chtě nechtě (jde o peníze), odhodlat k činu. Problém se řeší tak, že se jakoby vyřeší – ve skutečnosti se řešení odsune na příští generace. Před očekávaným koncem aktivního života geostacionární družice se zapnou motory a družice se přesune na vyšší, nadstacionární, tvz. hřbitovní dráhu (graveyard, disposal orbit), kde o místo není nouzi. Palivo a manévr něco stojí, takže je snaha přesunovat co nejméně a jednorázově. Současně se ale musí zaručit, že gravitační a negravitační poruchy hřbitovních drah budou tak malé, že družici nevrátí zpět do geostacionárního pásu. Různé studie provedené dráhovými dynamiky a geodety (např. ESA Darmstadt – evropská obdoba NASA, OSN, u nás Astronomický ústav AV ČR a VÚ geodetický ve Zdibech) doporučily různé minimální přesuny, od 50 km do 200 km nad geostacionární dráhu, aby se zajistilo pro nejbližší století, že hřbitovní dráha dráhu geostacioární nepřekříží.
Pro muslima je islám celým životem a znamená především podřízenost Alláhovi. Islám patří k velkým světovým náboženstvím, ale je z nich nejmladší. Celkový počet lidí této víry je odhadován při dolní hranici na 600-700 milionů a nejvyšší odhady se pohybují až přes miliardu jeho vyznavačů.
V poslední době se ve sdělovacích prostředcích stalo určitou módou psát v souvislosti s tímto náboženstvím jako o “muslimském světě” nebo o “světě islámu”. Pod tento pojem zahrnujeme státy, kde islám vyznává převážná většina obyvatelstva a kde islám je státním nebo oficiálním náboženstvím. Jako celek představují muslimské země významnou skupinu v globálním měřítku. Na jejich území se nachází velké přírodní bohatství, z nichž nejvýznamnější jsou ložiska ropy na Blízkém východě.
Mnohými rysy dogmatismu a etiky je islám blízký judaismu a především křesťanství.
Ve svaté knize islámu – koránu – nacházíme biblické příběhy o starozákonních prorocích. Své místo tam má i Kristus, ale ne jako syn boží, nýbrž jako prorok Ježíš (Isa). Původní biblické příběhy jsou však v koránu pozměněny a podřízeny základním cílům a principům islámu.
ARÁBIE PŘED MUHAMMADEM
V prvních stoletích našeho letopočtu prodělávala Arábie období určitého rozkvětu. Kolébka semitských národů, obývaná od nepaměti kočovnými beduínskými kmeny, byla místem civilizace, která se z hlediska své politické a sociální struktury mnoho nelišila od civilizací jiných velkých říší, jako byl například Babylon nebo Egypt.
Náboženství odpovídalo v této fázi přechodu od roztříštěné kmenové společnosti, kde kult přírody, stromů a posvátných kamenů pomalu přenechával své místo uctívání místních božstev, vyznačující se projevy občanského monoteismu a vytvářením středisek lépe organizovaného městského života.
Na počátku 7. století n. l. se situace v Arábii rychle měnila. Celá tato oblast se zmítala v obrovské ekonomické a duchovní krizi.
Staleté vnitřní boje a pustošivé války vedly k opuštění obdělávání úrodné půdy a ke změně směrů starých karavanních cest. Život arabských kmenů byl stále nejistější a docházelo k úpadku měst, která za římské epochy poznala mnohem lepší časy.
MUHAMMAD
Náboženská krize arabského světa nalezla svou nejvýznamnější osobnost v Muhammadovi, který se narodil roku 570 nebo 571 po Kristu. V té době existovalo mezi dvěma velkými říšemi Persií a Byzancí jakési mocenské vakuum a Mekka byla střediskem bohatého karavanního obchodu mezi jižní Arábií a Středomořím. Do té doby spadá zoufalý pokus arabských pastevců a beduínských kmenů z Mekky, dostat do svých rukou alespoň část tohoto obchodu a dát tak trvalejší formu karavanní cestě kolem Rudého moře. Tomuto jednání napomáhalo každoroční putování ke svatyni, v níž byl vystaven k uctívání velký černý kámen – Ka’ba – neboli posvátný aerolit. Kult kamenů lze nalézt téměř u všech národů a mezi arabskými kmeny můžeme nalézt spoustu přesných svědectví. Později Muhammad toto putování poněkud pozměnil, a to trvá až do dnešních dnů.
Muhammad osiřel už v útlém věku a byl postupně vychováván několika příbuznými. V pětadvaceti letech se Muhammad oženil se čtyřicetiletou bohatou vdovou, která mu porodila tři dcery. Ve středním věku začal Muhammad projevovat mystické sklony a začal pravidelně odcházet do hor za meditací. Při jedné z těchto cest měl zjevení, po němž se vzdal pohanství a začal hlásat existenci jediného boha. Zpočátku měl jen několik následovníků, ale někteří z nich byli význační občané.
Tradice vybudovala kolem Muhammadovy osobnosti rozsáhlý mýtus, který ho představuje jako člověka vědomého si od samého počátku svého poslání sjednocovatele arabských kmenů ve znamení nové víry. Skutečnost však byla zcela jiná.
Teprve jeho odchod – “hidžra” z Mekky do Mediny roku 622 n. l. se stal slavnou událostí, kterou se počíná muslimský kalendář. Během následujících několika let zorganizoval Muhammad své stoupence a obyvatele Mediny v politicky a nábožensky jednotné společenství. V roce 630 zaútočil proti Mekce, kterou si definitivně podrobil a pustil se do potírání pohanů. Starobylou svatyni Ka’bu zasvětil Alláhovi a učinil z ní ústřední svatostánek pro muslimské poutníky. Následující dva roky strávil sjednocováním arabských kmenů. Když však roku 632 náhle zemřel, ovládali už muslimové téměř celou Arábii. Územní expanze muslimů pokračovala v dalších desetiletích a roku 711 si dokonce podrobili i Španělsko. Jejich výboje na Západ byly zastaveny až roku 732 franckým vojskem ve střední Francii. Na východě expanze Arabů dospěla až k Indu, Syrdarji a hranicím s Čínou. S růstem a mocí muslimské říše se rozšiřoval i islám a jeho šíření bylo spojováno se svatou válkou zvanou “džihád”, což vlastně znamená úsilí a zavazuje muslimy chránit víru, přemáhat její nepřátele a napravovat odpadlíky. Účast na válečném tažení byla svatou povinností muslimů a padlým v boji byl slíben ráj.
KORÁN
“Den soudu je blízký, zavrhněte prázdné modly, vraťte se k víře otců a vstupte do služby pravého boha, dříve než nastane konec světa.” Takové je poselství, které korán ve své nejstarší části připisuje Muhammadovi, proroku Alláhovu.
Krátce po Muhammadově smrti byly sesbírány záznamy o zjeveních, která Muhammadovi sděloval archanděl Gabriel v jedné jeskyni nebo na obzoru v poušti. Na jejich základě byla vytvořena sbírka nazvaná Korán (Vyprávění). Materiál, sestavený v čisté, klasické arabštině (boží jazyk v lidovém pojetí) je různorodý a neuspořádaný. Zahrnuje v sobě mytologii, politiku, morálku, právní a soudní otázky, rituální předpisy a dokonce i osobní záležitosti prorokovy. První klasická verze byla sepsána už kolem roku 650 pod vedením kalifa Uthmana. Muslimové věří, že Korán je neomylné slovo boží, seslané z nebes. Samotná jeho recitace zajišťuje muslimům milost (Baraka).
Učení o Bohu je, stejně jako u bible, ústředním motivem Koránu. Bůh je jediný a jedinečný, nemá žádného společníka a není nikoho, kdo by s ním snesl porovnání.
Na žebříčku důležitosti stojí ihned po učení o Bohu učení o Posledním soudu. V soudný den stanou všichni před Bohem a budou odsouzeni buď k uvržení do pekla, nebo posláni do ráje, podle toho, zda jejich skutky byly především dobré, nebo zlé.
ISLÁM
Islám je nejen náboženství, ale i návod, jak žít. Ortodoxní islám nezná kult svatých a orodovníků u boha a je mu cizí i funkce vykupitele, neboť každý věřící nese sám odpovědnost za své pozemské skutky. Islám fakticky nezná pojem “církev” se složitou hierarchií duchovních. Duchovní nejsou prostředníky mezi bohem a věřícími, nemají výlučné právo vykonávat obřady a odpouštět hříchy. V tomto směru je islám méně závislý na aktivitě duchovenstva a tudíž je náboženstvím do značné míry lidovým. Prostí duchovní často ani nemají speciální náboženské vzdělání, jejich postavení není určováno jmenováním, ale spíše tím, jakou autoritu si získají a jakými znalci islámu jsou. Slovo “islám” samo o sobě vyjadřuje oddanost a podrobení se bohu. Islám je tak, více jak jiná náboženství, dodnes spjat s celým životem muslimů a určuje jim pevný řád až do jednotlivých podrobností.
POUŤ DO MEKKY
Jednou z povinností věřících je alespoň jednou za život vykonat pouť (hadž) do svatého města Mekky. A tak každoročně navštěvují toto posvátné místo miliony věřících z celého světa. Kolem celého svatého města vyrůstají satelitní stanová městečka. Desítky kilometrů silnic a cest jsou v obležení nekonečných davů poutníků. Občas dochází i k tragickým událostem. Poslední z nich se stala letos v dubnu, kdy při požáru stanového městečka v údolí Mína a při něm vypuknuvším davovém šílenství zahynulo podle nejnovějších zpráv nejméně 343 osob. Saudské úřady sdělily, že oheň vznikl po explozi propanbutanové láhve a silný vítr ho roznesl na všechny strany. Nejsou důkazy o tom, že by požár někdo založil úmyslně. Podle vyjádření vlády to byla nešťastná náhoda a k tragickému rozsahu přispěl velkou měrou vítr a suché počasí.
Tato tragédie v oblasti Mekky není ojedinělá. Jenom za poslední desetiletí jich bylo v okolí svatého města několik. V roce 1987 při střetu mezi saudskými policisty a poutníky zahynulo 400 lidí. Rok 1990 byl jedním z nejhorších, když v tlačenici v přístupovém tunelu bylo ušlapáno 1426 poutníků. V roce 1994 zemřelo 270 lidí ve zmatcích při rituálu “kamenování satana” a před dvěma lety si požár v Míně vyžádal tři oběti a na sto popálených osob.
V KULISÁCH MEKKY
Svaté město zasvěcené Muhammadovi. Město zakázané těm, kdo nejsou muslimy. Mekka – neobyčejná směs futurismu a starodávného Orientu. Opravdový šok. Pevnost, do níž se nelze dostat bez potíží.
Z města Džida k ní vede šestiproudá dálnice. Po jejích stranách probíhá před očima překvapivá podívaná: všude billboardy zasazené v dunách, vychvalující japonský průmysl. Z němých svědků historie, jimiž duny po staletí byly, se najednou stala výkladní skříň moderní reklamy. Důkaz faktu, že vedle svatých věcí existuje ještě jedna důležitá aktivita obyvatel Mekky – obchod.
Obvod posvátného území je vyznačen velkou obloukovou konstrukcí vyzdobenou reprodukcí koránu. Průchod pod obloukem je jako hraniční prohlídka, jíž se musí podrobit každý před tím, než jeho noha šlápne na svatou půdu muslimů. Aby se Sezam otevřel, je třeba znát správnou formuli. Tou je v tomto případě speciální vízum, vydávané na saudsko-arabských ambasádách. Je v něm potvrzena příslušnost k náboženství Proroka. Kdo se jím neprokáže, nemá právo vstoupit. Kdo ano, překonal první, ale zdaleka ne poslední překážku.
Prvním z důvodů k prohlídkám je fakt, že hlavní město islámu je exkluzivně monoteistické a tudíž zakázané pro lidi jiné víry. Američtí vojáci, jedoucí v autobuse do Mekky, pocházeli z Texasu a zúčastnili se operace “Pouštní bouře” a rozhodli se konvertovat k islámu. Před návratem do Ameriky chtěli vykonat malou pouť muslimů zvanou Umra, která předchází velké pouti (hadž) a časově zapadá do Ramadánu, což je měsíc muslimského půstu.
Druhý důvod prohlídky je bezpečnostní. Saudská policie má, stejně jako všichni prostí občané, ještě v dobré paměti krvavé události, k nimž došlo v Mekce 31. července 1987 při velké pouti. ĺránští manifestanti se tenkrát násilně postavili saudským pořádkovým silám na třídě Haram, která vede do posvátné mešity. Při manifestaci zahynulo více než čtyři sta lidí. Co následovalo, byla opravdová psychóza strachu. Vyústila ve všudypřítomné harašení zbraněmi uvnitř svatého města. Vstup do něj připomíná nefalšovanou vojenskou přehlídku.
Na to vše neexistuje jiný recept než trpělivost. Zachovat ji však je náročné, zejména narazíte-li na obzvlášť bdělého strážce pořádku, který se ve více než čtyřicetistupňovém parnu nechce nechat přesvědčit, že ve vašem fotoaparátu není ukrytý kulomet. A to vás ještě čekají ve vnitru pevnosti agresivní vyzvídaví inkvizitořii z islámské milice, kteří hlídají každý váš krok. Moc, jíž tito mouttawas disponují, je veliká a stále stoupá.
Ti, kteří nemají to štěstí vyslechnout kázání a modlitby na místě jako dva miliony věrných, kteří sem každoročně putují, si stále ještě mohou vyladit Hlas Koránu, tedy tu ze dvou oficiálních saudskoarabských rozhlasových stanic, které sídlí v Mekce. Ti, kteří sice v místě jsou, ale nemohou se dostat do svaté mešity, protože je v ní plno, rozloží se v čase modlitby na ulici.
Kromě modlitby se poutníci věnují i druhému rituálu, jímž je obchod. Mekka je ve skutečnosti jedním z největších tržišť na světě. Ve zdejším bazaru se kupuje vše a vše se i prodává. Elektronický materiál, šperky, hodinky těch nejlepších značek, ale také výtisky Koránu a náboženské suvenýry. Korán se dostane dokonce v kapesním vydání. Prodávají ho na předměstí Západoafričané, členové nigerijské komunity.
Podle některých znalců lze v příštích letech spíše očekávat úbytek poutníků než jejich nárůst. Zásluhu na tom mají neshody v arabském světě po válce v Zálivu. Ale přece – pro každého muslima zůstává pouť do Mekky nejvyšším životním cílem. Pomalu, stoicky, obcházejí věrní ve čtyřicetistupňovém vedru Ka’bu – černý Muhammadův kámen, který má věřící spatřit, ale musí jej sedmkrát obejít a měl by ho políbit nebo se ho dotknout, třeba jen hůlkou. Teprve po tomto rituálu má poutník právo na titul Hádž.Podle materiálů agentury GAMMA zpracoval JAROSLAV HAIDLER Září 1997
