Tři metly lidstva – souchotiny, malomocentsví a příjice – se dají vysledovat již od pravěku. Samotný diluviální člověk nebyl žádná pápěrka a přežil i zlomeniny lebečních kostí, které se obecně považují za smrtelné, a přitom po celou dobu své existence, než začal mluvit, léčil se po způsobu zvířat. Nemocný byl olizován, cucán, ofoukáván, hněten, drbán. Příbuzní se snažili vzbudit stav opačný tomu, než který nemocného sužoval.. . . . .
Prazáklad lékařství a léčení lze vysledovat už v kolébce lidské kultury – v Číně, Indii, Mezopotámii. Když babylonský král Chammurabi sjednotil kolem roku 2000 před n. l. Mezopotámii, nechal shromáždit do své knihovny tisíce hliněných tabulek, na nichž byla shromážděno vše, co se do té doby týkalo lidského těla. Kolem roku 1000 před n. l. je zřejmé, že vedle kněžských zaříkávačů existoval již zvláštní lékařský stav. Měli dokonce jistou představu o příčinách nemocí, které spatřovali v souhře mezi tělesnými šťávami a vzduchem. Znali již normální délku těhotenství, ale při porodech se obraceli na boha lékařů Eu. Z těchto dob také pochází symbol dvou hadů spletených okolo hole, který si předvídavě vypůjčili od boha podsvětí Ninziggidy, a tento odznak označuje lékařský stav až dodnes.
Za asyrských válek si získává vážnost chirurgie. Vykopávky objevily medicínské polní bedýnky s jehlami na šití a s hojivými mastmi. Zato vnitřní lékařství zůstávalo popelkou. Tabulky z Aššurbanipalovy knihovny sice obsahují množství receptů, ale ty jen dávají tušit, že Mezopotámci nežili nijak střízlivě.
Samostatnou kapitolou je egyptské lékařství, kde se lékařský stav brzy začal vymaňovat z područí kněží a získal velkou vážnost. Řecký historik Herodotos, který navštívil Egypt již v době jeho úpadku, se podivuje nad tím, že v Egyptě je to samý lékař. K oficiálním titulům egyptských lékařů – nazývaných snu – patřil “strážce zadnice”, což dokazuje, jaká pozornost se věnovala této opomíjené, ale veledůležité partii lidského těla. Kdo četl knihu Mika Waltariho “Egypťan Sinuhet”, tak si vzpomene na “Domy smrti”, kde se balzamovaly mrtvoly a lékaři se tam vzdělávali ve čtrnácti specializovaných oborech. Tečkou za prastarou egyptskou medicínou se stal rok 391 našeho letopočtu, kdy za úsměvného žehnání biskupa Theophilose zapálili fanatičtí křesťané s pokřikem “Smrt pohanům!” svatyni boha léčitelů Sérapida v Alexandrii.
MEDICÍNA ORIENTU
Také indická lékařská moudrost sahá do druhého tisíciletí před n. l. Od svých lékařů vyžadovali Indové čistotu, příjemný vzhled a příslušnost k nejvyšší bráhmanské sektě. Stojí za zmínku, že v době, kdy se v Evropě nikomu o ochranném očkování ani nesnilo, znali již staroindičtí lékaři způsob, jak očkovat proti černým neštovicím. Prováděli i složitější břišní operace, při nichž používali při spojování okrajů ran originálního způsobu. Pomocník podal operatérovi velkého mravence. Když mravenec rozevřel kusadla, operatér hbitě přitlačil okraje rány k sobě a k nim mravence přiložil. Jakmile se mravenec zakousl, nehtem mu uštípl hlavičku, a ta zůstala i s kusadly vězet jako steh ve střevě, než se časem vstřebala a střevo se zhojilo.
Vzhledem ke své vyspělosti lze za jedno z nejstarších považovat lékařské umění staré Číny. Již v roce 2700 před n. l. sepsal císař Šen-Nung první učebnici léčivých bylin. Jeho nástupce Chuan-ti je pak autorem první lékařské knihy o sedmdesáti svazcích s obsahem jedenácti tisíc receptů. Ačkoli se z etických důvodů pitvy nekonaly, udivují anatomické znalosti té doby. Podle tehdejších představ se lidské tělo skládalo z dvanácti orgánových systémů. K tzv. “orgánům skladištním” patřily: srdce, plíce, ledviny, játra, slezina se slinivkou břišní a záhadný ústroj, jemuž říkali obal srdce a představoval asi masu krve a všechno, co k ní patří. Vedle těchto “plných” ústrojů existovaly ještě orgány “duté”. Říkalo se jim “dílny”. Řadil se mezi ně žlučník, žaludek, tenké a tlusté střevo, močový měchýř a podivný ústroj nazývaný “trojí ohřívač”. Měl patrně za úkol střádat tepelnou energii v těle a představoval jakýsi soubor dýchacích, zažívacích, pohlavních a močových orgánů. Všechny tyto složky byly chápány v neustálém pohybu a harmonii. A jejich porušení je příčinou nemoci. Nejzajímavější však je, že již dva tisíce let před Harveyem znali Číňané funkci krevního oběhu. Propočítali dokonce i jeho rychlost. Specificky čínským vynálezem je pak akupunktura. Generace přemýšlivých učenců přišly na to, že jistá onemocnění se projevují bolestivými pocity na obdobných místech povrchu těla, jako kdyby se postižení vnitřních orgánů projevovalo na přesně ohraničených místech kůže. Ta začali dráždit masážemi, teplem a konečně jehlami a bolest zmizela. S ústupem bolesti odcházela i nemoc. Účinnost léčby prokázaly věky a ve světle moderní medicíny se ukazuje být tento postup fantastický. Ačkoliv lékaři Východoindické společnosti a někteří jezuité přivezli znalost léčby do Evropy již v sedmnáctém století, upadla v následujících dvou stoletích v zapomenutí díky špatné technice tehdejších lékařů.
PŘEDKOLUMBOVSÁ MEDICÍNA
Téměř zázračná chirurgická zručnost lékařů předkolumbovské Ameriky při trepanacích lebky je všeobecně známá. Také Aztékové měli značné zkušenosti v chirurgii. Dovedli řezem v levém podžebří obnažit srdce a vyrvat je ještě bijící obsidiánovým nožem z těla, což používali při svých rituálních slavnostech. Na výši bylo také porodnictví. U porodů byla zdůrazňována čistota a parní lázeň. Když porodní bába zjistila, že přes veškerou snahu plod v matčině těle zemřel, zavedla dovnitř obsidiánový nůž, plod v děloze rozřezala a bez nebezpečí pro rodičku z jejího těla vyjmula.
HIPPOKRATES A JEHO ŠKOLA
U Řeků začala být medicína brzy považována za vědu. Už Homér ve své Illiadě tvrdí, že lékař má cenu mnoha mužů. Vznikla řada škol, z nichž jak pro řeckou, tak i pro současnou medicínu má význam škola, jejímž představitelem byl v šestém století před n. l. legendární Hippokrates. Ten také vytyčil heslo: pomáhat a neškodit. Nejsilnější stránka hyppokratické školy spočívala v tom, že léčili celého člověka a neomezovali se na jednotlivé příznaky nemocí. Za povšimnutí stojí citát jednoho z představitelů této školy: “Život je krátký, věda dlouhá, příležitost náhlá, zkušenost klamná a úsudek obtížný. Nestačí jen práce lékaře, ale důležité je i to, jak se mu podaří přimět nemocného, aby změnil podmínky svého okolí.”
Co Římané nepokládali přímo za potřebné pro budování svého impéria, to ponechávali otrokům. Péče o lidské zdraví byla mezi tím “ostatním”. Otroci z Řecka byli jako lékaři ceněni nejvýš. Za císaře Justiniána stál otrok-lékař asi 1500 předválečných korun a kleštěnec o 150 méně. Ti nejlepší z nich pokračovali ve stopách hyppokratiků a žáci Themisona z Laodikeje se propracovali k počátkům buněčné patologie, kterou se proslavil Virchow až v polovině devatenáctého století.
JAK VYPADAL STŘEDOVĚK
I když se středověk nevyznačoval přílišnou péčí o zdraví a medicína v mnoha směrech spíš ustrnula než pokročila, zdálo se na počátku této éry, že tomu tak nebude. Přičinil se o to islám, jehož zásluhou byl světu zachován celý soubor nashromážděného vědění antiky spolu s vědomostmi staré Indie a Egypta. Některá starořecká a starořímská díla bychom dnes bez arabských překladatelů ani neznali. Patří k nim stovka spisů nejslavnějšího lékaře starověku Galénose (129 až 199 n. l.) přeložených do syrštiny a arabštiny. Galenovo dílo pak ovlivnilo svými myšlenkami celý středověk.
Když zbožný císař Justinián vyhnal pohanské platoniky z Říma, pozval je na svůj dvůr vládce Íránu. Ti založili v Gondešápuru velkou nemocnici a lékařskou univerzitu, která pak po staletí dodávala Bagdádu ty nejlepší mozky. Patřil k nim Rhazes, skvělý klinik a diagnostik, jehož popis spalniček a neštovic se stal klasickým. Druhou hvězdou arabských lékařů byl známý Avicenna. Jeho Kánon medicíny popisuje v pěti knihách veškeré teoretické lékařství, účinek léčiv, speciální patologii, chirurgii, dermatologii a kosmetiku. Ještě v sedmnáctém století bylo toto dílo citováno a ovládalo prakticky po celý středověk východní i západní medicínu. Svět islámu dal také vzniknout novému zdravotnickému oboru – lékárnictví. Zvláštní kapitolou byly islámské nemocnice. Ve srovnání s nemocnicemi tehdejší středověké Evropy to byly paláce otevřené slunci a čerstvému vzduchu.
Po pádu říše římské se katolická církev stává rozhodujícím faktorem nejen v otázkách víry, ale i ve všech záležitostech světských. Na vznikajících univerzitách se sice přednášela medicína, ale ve výuce se prolínaly vlivy antické a arabské. Jednou z nejslavnějších medicínských škol raného středověku byla salernská lékařská fakulta, na jejímž rozvoji se nemalou měrou podílel Řád Benedektinů. Není bez zajímavosti, že v Salernu působily ženy. Nejvýznamnější z nich byla jistá Trotula, která vypracovala jasný návod, jak vést správně porod a léčit ženské obtíže.
Další významnou osobností je Konstantin Africanus z Kartága (1018-1087), jenž přeložil z arabštiny do latiny deset knih o lékařské teorii a praxi od perského lékaře Ali ibn Al Abbáse al Magúšiho a zasloužil se o prohloubení studia anatomie a chirurgie. Jelikož však pitvání člověka bylo jak pro křesťany, tak i pro muslimy nepředstavitelné, vydávaly se v Salernu učebnice s návody, jak pitvat vepře, jehož tělesné utváření orgánů považovali za nejpodobnější člověku. Kolem roku 1300 byl velmi populární ve verších latinsky psaný návod na zdraví a dlouhověkost – Reginem sanitatis salernitatum. Je to v podstatě hygienická příručka úvodem vtipně poznamenávající, že kdo chce dlouho žít, musí předčasně žít jako stařec. Jelikož se však v průběhu středověku medicína stále víc odkláněla od života ke spekulaci, stala salernská Reginen z knihy pro mediky lékařskou příručkou lidových mas.
Dalším dílem z pera salernského lékaře Archimathea z dvanáctého století je popis způsobů léčení v té době. Některé zásady tam uvedené mají, zdá se, pokračování i v době dnešní. K zákonům salernské školy patřila zásada zavádět léčení i tehdy, když je lékař považoval za zbytečné. Stejně tak překonala věky moudrost o tom, aby se vyžadovalo zaplacení, dokud bolest trvá. Bolest byla ostatně nejnepříjemnějším průvodcem lékařských zákroku ve středověku. Jistou úlevu přineslo zlepšení zavedené Teodoricem Borgognonem z univerzity v Boloni, který ve druhé polovině XIII. století zavedl přikládání houby namočené do narkotických šťáv k nosu nemocného. Boloňská univerzita byla vedle salernské školy druhou nejvýznamnější univerzitou raného středověku. Tam také již od druhé poloviny XIII. století začal Mondino dei Liucci pitvat lidské tělo. Oficiální potvrzení pitvy na mrtvole však připustila až o století později bula papeže Sixta IV., který sám studoval v Boloni. O Berengariovi da Carpi se traduje, že prováděl pitvy i na živých lidech. Jeho význam spočívá v tom, že jako první zavedl do léčby příjice rtuť, což byl až do nedávné doby jediný účinný prostředek. Na boloňské univerzitě také působil jako anatom Luigi Galvani (1737-1798). Zaznamenal objev elektřiny v proslulé anatomické posluchárně, kterou mu město zřídilo.
Ačkoliv dnes patří Oxford a Cammbridge ke špičkovým univerzitám Evropy, rozhodně tomu tak nebylo v raném středověku. Teprve sedmnácté století přináší vyrovnání. Na jeho počátku ohromuje v roce 1616 William Harvey své posluchače prohlášením, že pohyb krve se děje v kruhu. Pro založení opravdu vědeckých základů moderní medicíny však měl ještě větší význam než Harvey anatom Andreas Vesalius. Nejen proto, že žil téměř o století dříve a musel vyvracet staré uznávané veličiny, ale pro své výzkumy, které vedly k tomu, že z medicíny se opravdu stala věda. V Basileji vyšla roku 1543 jeho De humani corporisfabriko, první anatomie člověka, jak ji chápeme v moderním smyslu. Popsal lidské tělo, jak je prozkoumal na stovkách mrtvol a ne podle pohádkových líčení tehdy uznávaných anatomů. Sledoval postup katových pacholků, když na popravišti čtvrtili odsouzence. Jednou ho mniši z blízkého kláštera zasypali mračnem šípů, když se pokoušel získat další exemplář pro pitvu.
I když Harvey, Vesalius a další prolomili starověké a středověké představy o složení a funkci lidského těla a zdálo se, že pokrok se nedá zastavit, nestalo se tak. Vždyť jen samotné období francouzského Krále Slunce – Ludvíka XIV. – se vyznačovalo značným úpadkem nejen hygieny, ale především medicíny, která se na dlouhou dobu ponořovala do hlubin středověku. . . . . . Z dnešního pohledu se to zdá být až neuvěřitelné, jestliže si uvědomíme, kam dospěla za tři století současná lékařská věda. Na světě se pohybuje víc než půl milionu lidí, kteří podstoupili transplantaci některého orgánu či tkáně. V transplantacích srdce bylo Československo první v bývalých socialistických zemích. A první úspěšnou transplantaci srdce uskutečnil 31. ledna 1984 v transplantačním centru pražského Institutu klinické a experimentální medicíny operační tým pod vedením Vladimíra Kočandrleho. Nemocný žil s transplantovaným srdcem 13 let.
Jedenapadesátiletý manilský policejní důstojník Absalon Piedad se jako majitel luxusního japonského automobilu cítil pánem silnic. Sedmnáctého září minulého roku dostal záchvat vzteku, když mu jiný účastník hustého silničního provozu na předměstí Manily pohrozil prstem, aby se choval slušně. Policista, v tu chvíli mimo službu, vytáhl služební pistoli a drzouna ztrestal. Později šel sice sedět na doživotí za vraždu, ale problém trvá.. . . . .
Od roku 1995 vzrůstá prodej aut na Filipínách o 44 % ročně, ale patnáctimilionová Manila má jen 800 kilometrů silnic (5 % celkové délky), přičemž tu žije pětina populace Filipín. Jezdí tu 1,5 milionu aut, ročně se jich prodá 150 000. Na Filipínách existuje 467 000 povolení k držení zbraně, ale odhaduje se, že dohromady s těmi prodanými načerno je mezi lidmi přes milion střelných zbraní. Vražedné šílenství neboli amok je také v tradici. Ačkoli se Filipínci chovají vesměs přátelsky, jsou mnohdy neuvěřitelně ochotní a zůstávají klidní i ve vypjatých situacích, čas od času je přepadá vztek. Zvlášť silné případy amoku byly dokumentovány během filpínsko-americké války začátkem století – například při řádění armády samozvaného generála Sakaje v džungli, jinak národně osvobozeneckého hymnu dodnes oslavovaného filipínskou kinematografií. Docházelo k uřezávání údů, muslimové z jižní oblasti Mindanao – zvaní Morosové – spoutávali zajatce a pak s nimi jako se živoucím štítem postupovali s dýkou a sekerou v ruce proti americkým ozbrojencům. Američané si je nakonec podrobili díky vynálezu rychlé zbraně ráže pětačtyřicet. Slovo “amok” pak od Morosů převzali do angličtiny.
Sociologové z filipínské univerzity se propukáním amoku zabývají a tvrdí, že se tu projevují latinskoamerické vlivy v národním charakteru a že své přineslo i dědictví patriarchátu z dob kolonizace. Díky němu prý chce být každý Filipínec považován za šéfa a řídit chod věcí. Pokud tomu tak není, považuje to za osobní útok. S filipínským amokem je to jako s výbuchem zdejších sopek. Souostroví leží v tichomořském “ohňovém kruhu” vulkánů, z nichž některé jsou naoko klidné. Mount Pinatubo vybuchla roku 1991 po šesti stech letech a zavalila daleké okolí horkým popelem zvaným lahar. Lahar se objevil v době výbuchu až na Havaji. Něco podobného lze vystopovat ve filipínské mentalitě a historii bohaté na kolonizace.
CHAOS NA SILNICÍCH
Na filipínských silnicích je zácpa způsobem existence hmoty. Zácpy bývají klidné a totální. Na rozdíl od Indie se tu troubí, jen když se jede. “Provoz je tu riskantní, tak musím houkat,” vysvětluje mi řidič autobusu na dvě stě sedmdesát kilometrů dlouhé cestě z rýžového a výletního Baguia do Manily. Není jisté, kdy autobus dorazí do cíle. Minimálně se jede sedm hodin, průměrně jedenáct. Poblíž hlavního města se pravidelně přihodí zácpa jako živelná pohroma. Na dvouproudé silničce lemované krámky a chatrčemi se nedá nic regulovat a není nikoho, kdo by tak učinil. Zpočátku se šňůry stojících aut, autobusů, dodávek a rikš snaží předjet odvážlivci s novými japonskými auty. Zprava po krajnici, a pak zleva v protisměru. Tím pádem nastává absolutní vzpříčení. Z nitra autobusu se vynoří dva tři státní činovníci, kteří mají k dispozici policejní vysílačky. Těžko říci, jestli je něco z toho pravé. Ilegální užívání policejních sirén a majáků je tu běžné. Činovníci naslouchají policejnímu hlášení a radí řidiči.
Policejní asistence se dostaví nejdříve za hodinu, jestli vůbec. A tak se silnice mění v obrovský jam session. Někdo rokuje, někdo spí na korbě vedle košíků a slepic, většina osazenstva odchází do krámků podél silnice. Když je pak šance na rozjezd, stejně se nemůže jet, protože chybí dílem řidiči, dílem cestující. Všichni však vypadají spokojeně. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikomu nenadává. Je v tom pud sebezáchovy. Kdyby se někdo rozčílil, došlo by k masovému výbuchu. “Filipínská neschopnost vyrovnat se s projevem vzteku je překvapující,” říká šéfredaktor novin Manila Standard Cipriano S. Roxas. “V jiných zemích stačí k zastavení výměny názorů varování nebo pohrůžka. Ne tak na Filipínách. Slovní potyčka tu může lehce skončit smrtelným úderem.”
Manželka tajemníka šéfa českého zastupitelského úřadu v Manile Alena Libřická tvrdí, že by mohlo pomoci důsledné silniční značení. Nenajdete tu ani zákazy předjíždění, ani označení nebezpečných míst, ba ani zastávek hromadné dopravy (pokud existuje). “Tam, kde se tvoří zácpy, neudělá nikdo nic,” dodává Alena Libřická, “jednu se podaří zlikvidovat a za chvíli je tam nová. Filipíncům se nechce pracovat, ani o práci přemýšlet. Zdá se, že jsou smířeni s osudem…”
MONEY CHANGER
Filipínská ekonomika má kořeny v dobách španělské kolonizace. Ve druhé půli devatenáctého století sice Britové a Američané uvedli filipínskou cukrovou třtinu, konopí, rýži, kokos a banány na světové trhy, filipínské galiony však přesto vozily převážně čínské hedvábí a porcelán na Západ a drahé kovy z Jižní Ameriky do Evropy. Španělé dlouho omezovali rozvoj domácího filipínského podnikání, takže boom nastal ve spekulativním, nikoli v produktivním obchodování. Země nemá dost výrobních odvětví a neví, jaké konkurenceschopné produkty vyrábět. I mléko se dováží. “Dnes je naše jediná šance v modré revoluci – v plodech moře,” říká jedna státní úřednice.
Jedna z hlavních tepen čtvrti Malata v Manile se jmenuje Mabini. V obchodech se tu prodává hlavně čínské, japonské a singapurské zboží. “My máme jen rum, doutníky, křepelčí vajíčka a kuřecí brambory,” směje se prodavačka.
Zato je v ulici jedna směnárna za druhou. Říká se jim money changer, konkurují bankám a mají své náboráře, kteří chytají turisty a vnucují jim nejlepší kurz ve městě. Tabulku měn mají napsánu na zmuchlaných papírcích. Největší zájem je o dolary, marky a jeny. Při směně od pěti set marek výš se poskytují výhodnější kurzy. Cizinec však ze směnárny těžko vyvázne bez úhony. Celá story většinou začíná tím, že směnárnice zalituje, že má k dispozici jen malé padesátipesové bankovky. Za sto marek tisíc osm set pesos. Zákazník kývne, směnárnice prohlédne německou bankovku a začne počítat. Svazek skoro čtyřiceti domorodých bankovek pak promne v ruce, ukáže zákazníkovi a střelhbitě ho znovu projede přes rohy. Pokud má zákazník dojem, že se při této proceduře paklík ztenčil, směnárnice ochotně počítá znovu. “Jeden tisíc osm set,” ukáže. “Je to tak,” souhlasí zákazník. Směnárnice opět svazek projede přes rohy a vtiskne do ruky zblblému turistovi. Ten pak většinou venku zjistí, že dostal jen devět set. Nebo ještě míň. Zpátky se zpravidla nevrátí. Je rád, že dostal aspoň půlku. A i kdyby se chtěl vrátit, často v řadě nachlup stejných krámků nepozná, odkud vyšel.
Nedal jsem se. Vztek nad ztrátou peněz přehlušil mé povědomí o filipínském amoku i o tom, že slovní potyčky tu končívají smrtí jednoho z účastníků. Měl jsem štěstí, že jsem si v “mém” money changeru všiml vystavených dámských taštiček made in China. Vrátil jsem se, ale směnárnice tam nebyla. U stolu seděla mladá dívka a jedla čínské nudle. Začal jsem protestovat. Tiše a pak hlasitě. Nakonec se za kouřovým sklem objevila jiná směnárnice a vydala mi tři stovky s tím, že je dává ze svého a že jsem přece peníze přepočítal a převzal. O dalších šesti stech se nemluvilo. Obličeje proti mně kameněly a já viděl, že jsem prohrál. Ale nechtěl jsem se vzdát. Řekl jsem, že půjdu na policii. “To klidně můžete,” opáčila směnárnice. “A ten váš krámek zavřou,” trumfoval jsem. “Jak myslíte,” směnárnice na to. A zmizela za kouřovým sklem.
Obrátil jsem se k dívce s nudlemi a velmi rezolutně jí řekl, že znám šéfredaktora listu Manila Standard pana Roxase a že druhý den bude obrázek jejich oficíny v novinách. Vyndal jsem fotoaparát a pro začátek začal fotit čínské taštičky. Dívka nechala nudle nudlemi a zmizela. Začal jsem bušit na kouřové sklo. Nikde se nic nepohnulo, nikdo se už neobjevil. Vyšel jsem před směnárnu a začal zaostřovat. Detail, polocelek, celek. V tu chvíli všichni, kteří drbali přes verandy domu, jedli nebo hráli karty, zmizeli. Dívka s nudlemi vyklidila směnárnu a utekla do vedlejšího money changeru. A pak zas ven a vedle. Venku byl klid. Zdál se, že zalezly i slepice. Vytratili se kunčofti i naháněči, stejně jako lidé, kteří se povalovali po ulicích. Když jsem vyfotil asi deset snímků, vtrhl jsem zpátky. Byl jsem tam sám a mohl eventuálně krást taštičky, svaté obrázky a cigarety. Začal jsem znovu bušit do kouřového skla. Asi za pět minut se přičarovala původní směnárnice a hodila mi zbývajících šest set. “A už vás nikdy nechci vidět,” sekla. Řekl jsem, že mě už nikdy neuvidí.
Když jsem šel okolo money changerů na Mabini druhý den, bylo všechno ve starých kolejích. Směnárnice, dívka s nudlemi, obyvatelé i povaleči. Fotografii jsem panu Roxasovi nechal. Nevím, jestli ji uveřejnili.
LIDÉ VE SLUMECH
Propast mezi bohatými a chudými zůstává přes revoluci z EDSA z roku 1986, přes liberalizaci průmyslu zavedenou prezidentem Fidelem Ramosem po pádu marcosovské diktatury, přes vznik nevládních organizací, které se zabývají sociálními problémy. Masová chudoba postihující polovinu obyvatelstva má kořeny ve feudálním zemědělském systému, který poskytuje několika rodinám ohromné bohatství, přičemž zbytek obyvatelstva trpí nedostatkem vlastnictví i pracovních příležitostí. V Mindansu působí velké těžební společnosti, které vyvážejí dřevo, ale domácí obyvatelstvo tím přišlo o pozemky. Číňané tu začali jako kuliové, ale dnes jsou z nich vážení obchodníci a majetní lidé. Tvoří nejbohatší komunitu v zemi. Chudí filipínští rybáři v manilském zálivu se snaží bránit invazi mezinárodních rybářských podniků a tvrdí, že lodě velkých firem vypouštějí do moře olej a chemikálie, které zapříčiňují masové úhyny ryb. Při posledním vyplavilo moře do zálivu třicet tun mrtvých ryb (a policie musela hlídat, aby se nedostaly na trh). Je ovšem možné, že vinu nese i špatná kanalizace, která vede splašky přímo do vody.
Turisté jsou dirigovatelní. Většinou je zajímá to, co je v průvodcích. O slumech tam nic není.
Cestu krajinou slumů je nejlépe začít vlakem. Na Filipínách je jediná linka, má několik desítek kilometrů a spojuje předměstí Manily s obchodním centrem Makati. Vlak připomínající tři spojené maringotky se pohybuje průměrnou rychlostí patnáct kilometrů v hodině a trvale houká na ty, kteří žijí v kolejišti. Chudí hrají karty, hledají si vši nebo prostě leží. Slum, jehož základním stavebním kamenem je kus vlnitého plechu, několik tyček, hadrů a pneumatik k zatížení střešního materiálu, pokládám za pozoruhodné architektonické dílo. Snažil jsem se ulici beze jména vyfotografovat zpoza dveří vlaku, které skupina výrostků střídavě otevírala a zavírala za jízdy. Fotografování je zde patrně podezřelá činnost. Záhy ke mně přistoupili tři muži s těžko zjistitelnou funkcí, kteří chodili po voze za průvodčím. Šéf prohlásil, že fotografovat nemohu, protože prý je to nebezpečné.
“Vykláníte se ze dveří a někdo vám ten foťák ukradne,” děl.
“Ale ti kluci vedle taky stojí u dveří a taky jim může někdo něco ukrást,” snažil jsem se logicky oponovat.
“Jenže to nejsou cestující,” zazněl argument, na nějž jsem nebyl připraven.
“Ale oni jedou vlakem, takže to musí být cestující,” říkám.
“Ne, to nejsou cestující,” nedal se zviklat muž.
“Takže jsou to černí pasažéři, jo?”
“Ne, to nejsou černí pasažéři. A vy si sedněte a buďte v klidu.”
Chvíli jsem byl. Díval jsem se usmolenými okny a bylo mi líto promarněných příležitostí: jak venku defilují lidi, kohouti a psi, jak si chatrčáři opékají jakési tyčinky, pijí pivo a lakují navzájem nehty, jak leží vedle sebe a dívají se na barevnou televizi, jak prodávají bonbony, coca-colu a zbytky zrezivělých kol, jak vypouštějí splašky rovnou do říčky protékající za humny, jak se brodí po kolena v bahně a lopatují marast, aby mohli na pevné zemi postavit základy dalšího slumu.
Na Filipínách logika nepomáhá.
“Ze začátku jsem si tu zamykal baťůžek, ale pak jsem zjistil, že mě tu nikdo okrást nechce a teďka chodím prostě takhle,” řekl jsem a ukázal, že na Filipínách netřeba obávat se zlodějů.
Tři muži vyslechli mé expozé a nic. Po chvíli se šéf zvedl, popošel ke mně a povídá: “Sir, běžte si. No jděte, koukejte se ven, no prosím.”
Připadal jsem si jako žadatel schválený státními orgány. Dal jsem se do fotografování slumové scenerie, tři muži se usmívali a jakýsi prodejce s dvěma sty antén složených ve třetině vozu se připojil k diskusi: “Jó, tady je hezky, co? To je fajn, že fotíte. To já jedu prodávat antény. Sám jsem je vymyslel,” hladí les drátů připomínajících něco mezi vodním mlýnkem a hráběmi. “A jedna stojí jen dvě stě pesos!”
Projížděli jsme nádražími, v nichž byly připraveny montážní vlaky se spoustou dělníků s tvářemi ovázanými proti slunci. Nevím, jestli se jim někdy podaří opravit hrbolatou trať s kolejnicemi propadajícími se do bahna. Zamával jsem jim a dál fotil slumovou parádu, hromady vlhké špíny, ohně, kouře a bobtnající říčky s gejzírky vybuchující černoty.
“Ještě jednu fotku, pane!” volali na mě ze slumů a ještě než vlak projel, vytvořili skupinky jako na fotografiích ze svatby.
REVOLUCIONÁŘI A KŠEFTAŘI
Čtvrť Makati má mrakodrapy, pizzerie, parky, vodotrysky a lavičky a metaře. Byznysmeni sem jezdí v klimatizovaných limuzínách a prodejci a chudáci sem nesmí. Místo mikrobusů zvaných jeepney, které jsou trvale přeplněny a staví proto jen tam, kde někdo vystupuje, sem jezdí autobusy, některé dokonce s klimatizací. Nástupní stanice je kupodivu označena a stojí na ní Číňan v hnědé košili a klobouku.
“Á, a odkuďpak jste?” ptá se, jako bychom se už dlouho znali.
“Čechy, Praha,” povídám.
“Á, Čechy, to znám, ty mám rád. Tam totiž dělají semtex. Moc dobrá věc.”
“Odkudpak to znáte?” ptám se.
“To vás nemusí zajímat,” vece Číňan. “Koupím semtex a vyhodím do povětří pár anglických letadel, protože Angláni okupovali mou vlast. Už aby tu byl červenec! To pudou okupanti z Hongkongu! Už aby to bylo! A pak se spojíme s Němci a zničíme všechny, co mluví anglicky. Anglány určitě. A možná i Američany. K čertu s nimi. Kdo by je měl rád?! Heil Hitler!”
Na Filipínách je hodně revolucionářů. V únoru roku 1986 vstoupil víc než milion lidí do nepříliš krvavé lidové revoluce, při níž byl sesazen diktátor Ferdinand Marcos, který zanechal zemi zplundrovanou, s odtěženými lesy, obrovskými zahraničními dluhy a vysokou inflací. Na Filipínách se říká, že revoluce z EDSA (Epifanic de los Santos Avenue) inspirovala podobná povstání ve střední a východní Evropě a v Číně, Filipínci byli připraveni zemřít pro svou zemi, žertovali, že Ninoy Aquino – hlava opozice – byl roku 1983 zavražděn proto, že nemocný Marcos, dojíždějící na pravidelné dialýzy, potřeboval Aquinovy ledviny, přežvykovali kukuřici, lízali zmrzlinu, kupovali si balonky a házeli přes zeď kasáren pokrmy z rýže a sendviče, aby nasytili vzbouřené vojáky. Zpívali a tleskali bavičům a homosexuálním hercům a modlili se k pražskému Jezulátku a širokosukňovité Madoně.
A PŘEDTÍM?
Filipínské souostroví bylo objeveno roku 1521, v polovině šestnáctého století kolonizováno Španělskem, nazváno po králi Filipu II. a na přání kolonizátorů spojeno do jedné země. Vzpříčilo se jedině Mindanao, které později zpacifikovali Američané. Španělští věrozvěsti byli tak horliví, že ještě v dnešní době má devadesát pět procent Filipínců křesťanské vyznání. Ačkoli tu dlouhá staletí převládala arabská kultura a mluvilo se filipínsky, což byl jazyk založený na dnešní tagalštině, ještě než tato původní malajská řeč přejala arabské, čínské a španělské výrazy. O Filipíncích se proto říká, že jsou nejzápadněji orientovaní Asiaté. Mají mnoho společného s kulturami střední Ameriky, jejich kdysi sesterské kolonie. Na přelomu století vyhlásili Američané válku Španělsku, zvítězili a Španělé jim prodali Filipíny za dvacet milionů dolarů, což byl pakatel. Americkou anexi zcela zastínila filipínská revoluce, první velké protikoloniální povstání, které vedlo k vyhlášení Filipínské republiky roku 1898. Američanům se však podařilo přesvědčit filipínské revolucionáře, že Spojené státy Filipínám pomáhají v boji za nezávislost na Španělsku. Zakrátko za země vytvořily svou první a hlavní kolonii. Podle názorů některých odborníků byly Filipíny prvním Vietnamem. Během filipínsko-americké války zahynul milion Filipínců. Američané v ní zvítězili a panovali s osvícenou nadvládou. Filipíny zaznamenaly v prvních čtyřech desetiletích dvacátého století obrovský boom. Američané zavedli veřejnou školní docházku, poslali do země učitele a misionáře, vybudovali města a trvali na tom, že i řadoví občané musí hovořit anglicky. Když roku 1941 přepadli zemi Japonci, Filipínci proti nim bojovali spolu s Američany v partyzánské válce. Roku 1945 Američané Japonce vyhnali a srovnali Manilu se zemí, včetně starého opevněného španělského města zvaného Intramuros. Uprostřed ruin poskytli roku 1946 zemi nezávislost, ale ponechali si zde vojenské základny. Zároveň s tím, jak nyní zemi opouštějí, klesá i počet případů AIDS. Amerikanizace zůstává. O filipínských ženách se říká, že vypadají, jako by strávily tři sta let ve španělském klášteře a padesát let v Hollywoodu.
Filipínci mají rádi hrdiny, hrdinské filmy (v zemi se jich točí tolik, že díky nim dodnes přežil domorodý jazyk tagalština) a Boha, který je také přeborníkem. Ježíš je hvězda srovnatelná s Pelém nebo Stallonem. Řidiči si do aut lepí obrázky, na nichž jsou vyobrazeni svalovci nebo svatá rodina. Bohoslužba je něco na způsob sportovního utkání.
Služebná Monique Talinguez z Učitelského tábora v Baguiu fandí Bohu každé ráno. Zalije květiny, postaví na kafe a pustí televizi. Sleduje, jak se davy shromažďují před kostelem, jak vystupují po schodech, jak se modlí, a dostává se do varu. “Pochválen buď Pán,” zpívá spolu s knězem a moderátorem, opojena sportovním výkonem modlících se. Pak oprašuje stůl a v tranzu pokračuje ve zpěvu. Modlitba jako baseballový zápas, v němž procesí fandí Bohu. Na závěr se pomodlí k pražskému Jezulátku v pokoji. Monique opakuje slovo Praga. Neví však, co to je, ani kde leží. Filipínci pokládají za střed světa Asii. Milují obřady. Vánoce slaví od září. Filipínští křesťané jsou vůbec nejpobožnější na světě, následováni Indy a Brazilci. Lidové katolictví se tu snoubí s lidovým léčitelstvím. Lékaři lidských duší mají tichou podporu biskupů. Stovky katolických kostelů jsou neděli co neděli nabity procesími, mnozí fandí a modlí se venku, mnozí si k obřadu nosí své stoličky. “Nedají na nic jiného než co řekne pan farář v kostele,” říká Alena Libřická.
Zvláštní země rozkročená mezi Pacifikem a Atlantikem, v níž čínsko-malajští míšenci mají na stěnách tapiserie s poslední večeří Páně, udělala z náboženství show. Možná právě proto jsou Filipínci schopni žít kdekoli. Monique chce, abych jí našel v Praze ženicha. Filipínští hudebníci hrají západní rock v asijských přístavech, desetitisíce jich žijí v Hongkongu, ti, co získali vzdělání, se snaží emigrovat na Západ, půl milionu Filipínců žije na Blízkém východě a desetitisíce žen dělají pomocnice v hongkongských, singapurských nebo italských domácnostech. Vláda je nazvala “moderními hrdiny”. I když mají často vyšší vzdělání než zaměstnavatelé, dostávají podřadnější práci. Mnoho filipínských žen bylo v Thajsku nebo jiných zemích znásilněno nebo jinak zneužito a jedna služka například zabita proto, že špatně pečovala o epileptické dítě. Šéf pak svedl vraždu na jinou Filipínku.
Filipínci, kteří se snadno pohybují mezi světadíly, jsou zvyklí na křesťanské kostely, čínské pagody a židovské modlitebny v jedné ulici. Jejich kosmopolitismus jim umožňuje žít univerzálně. Pan Susing Wijangco, který chodí v domorodé košili barong tagalog, má západní vzdělání, četl Gargantuu a Pantagruela a studoval evropskou historii. Od návštěvy Evropy ho odradilo jen to, že v době, kdy si cestu naplánoval, bylo ve Vídni nesnesitelně chladno – jeden stupeň nad nulou. Jeho děti zůstaly částečně na Filipínách, některé odešly do Hongkongu, jiní členové rodiny do Ghany – a všude mohutně zakořenili. Český rasový konzervatismus je možná úhlednější, ale nemá civilizační šanci. V Čechách se školy zavírají pro nedostatek žactva. Na Filipínách praskají ve švech. Muslimská a komunistická povstání tu postupují ruku v ruce. Někde ještě loví původní kmenové obyvatelstvo, ale ve velkých městech žije nový stav manažerů v postmoderním konzumním světě.
DŽÍPNY
Filipíny nemají městskou hromadnou dopravu, a tak osmdesát procent všech vozidel je privátních. Ti, kteří nemají na taxíky, jezdí pestře pomalovanými a špinavými aluminiovými mikrobusky zvanými džípny. Nejsou známy jejich stanice ani tarify. Zaplatí se obnos, který řekne řidič. Sedí za volantem pootočen doprava, řídí levou rukou, pravou vrací drobné. Mezi prsty levé ruky má nastrkány bankovky různých hodnot. Džípny mají japonské motory a filipínské karoserie a hrdá jména jako Goodfather, Toronto Rapers, Rider Star nebo Hawaiian Boys. Výfuky jsou zrezivělé a pneumatiky kol jako koleno. Na palubní desce dva měřiče, které nejdou. Nad řidičem se houpá madonka, rolničky a žluté třásně. Odněkud se line nakřáplá originální filipínská hudba. Nastupuje a vystupuje se v předklonu. Těžko říct, jestli džípny stojí, dokud cestující ještě nastupují, nebo jestli se vystupuje a nastupuje tak dlouho, dokud džípny stojí. Džípny houká, řve a smrdí. Smog však patří ke koloritu. Ráno se řítí každou vodorovnou ulicí Manily dvacet džípnů za sebou, chaoticky zastavují, předjíždějí se a kličkují. Lidi plivou smog ven z plic. Nebýt řevu a slin, vypadá manilské ráno docela přírodně. Jako impresionistický obraz, na němž mlha zaplavuje horizont.
ŽIVOT SE ZVÍŘATY
“Tohle je můj dům,” vypráví chudý muž, který žije v Manile u zálivu. Jeho děti se brodí ve smrdutém moři a potápějí se. Muž rozdělává oheň pod kamennou lavičkou, klade na ni křivou černou pánev a do ní rybu. “Není práce, není podpora,” stěžuje si. “Včera jsem byl čekat ve frontě na místo pomocníka na lodi, ale nevyšlo na mě.” Muž sní o tom, že si koupí rezavé kolo a zkusí jezdit jako rikša, který si vydělá stovky pesos denně. “Možná že tu kolové rikši zakážou jako v Indii,” mává rukou někam, kde tuší jinou zemi, ještě chudší a chaotičtější, než je tahle. Muž pocucává kokosové mléko, jí rybu a vypráví, že v koši má ještě dvě slepice pro horší časy. Chtěl by mít koně a vozit turisty do Intramuros ke katedrálám. Účtoval by jim padesát pesos a nabízel lupínky z vepřových kůžiček a ochucoval je octem dvou barev.
Kdo žije na Filipínách, musí si zvyknout žít se zvířaty. Psi, slepice a kohouti, kteří přes den spí, řvou, kdákají, štěkají a vrčí v noci. K ránu vylézají z úkrytů švábi a šustí po stěnách. Myši mají své trasy z pokoje do kuchyně a zpátky. Nejvítanější jsou v domácnostech ještěrky. Ty totiž žerou hmyz. Slepice se popelí ve středu města a muži převážejí prasata na tříkolkách. Na okrajích měst postávají husy u buvolů. V období dešťů se děti koupají spolu s nimi na dvorcích proměněných v tůně. Lidi se hemží, stahují a umírají. Je jich moc. V Asii platí koloběh přírody přísněji než jinde. “Totéž je u lidí,” říká Alena Libřická. “Kousek od nás žijou bezdomovci, jezdí s vozejky a sbírají odpadky. Říkám si, co jim musí stačit k životu. Srovnávám to s tím, co za ptákoviny se vymýšlí v televizi. Hry, debaty, všechno možné. A jim stačí pár pytlů.” Lidem se však daří líp díky modernímu vynálezu: nákupním centrům s klimatizovanými obchody. Nechodí sem nakupovat, ale ochladit se. “Stačí přejít hlavní ulici obchodní čtvrti, a jste v tom,” říká Aser, jenž s manželkou prodává léky na hubnutí. “Tady je milionářská vesnice a tam ti, co spí v odpadcích. Chudí nemají šanci na cokoli. Nemovitosti vlastní Číňani. Všechno je to jen fasáda.”
ČISTOTA
Poblíž Intermuros mi skupina Filipínců nabízí švédský vysavač. Snažím se jim bezvýsledně vysvětlit absurditu věci. Nechápou. Evropa je pro ně těžko rozlišitelná a nezřetelná pevnina se symbolem německé marky. Filipínci mají své filmy a své filmové stars. Jiní dealeři nabízejí filipínské fajfky proti moskytům. Argumentují, že přece nejsem na moskyty zvyklý. Filipínské filmy jsou romantické a akční. O lásce a o zabíjení. Filipínci mají rádi komedie, protože se rádi smějí a neberou věci života příliš vážně. “Filipínský čas – vždycky pozdě,” vysvětlují mi na ulici.
Filipínci se rádi žení a vdávají napříč rasami. Je překva- pivé, že světlou pleť považují za atraktivnější.
Musíte si zvyknout. Ale i u nás je pomalá doprava, nízké platy, nedochvilnost a improvizace, špinavé názvy s vypadlými písmeny a stavby končívají v polotovaru, jak komu co odpadne od ruky. I u nás existují reklamy oblbující magickým slovem cash. I u nás jsou trvale obsazené telefonní linky, zácpy a nespolehlivé směnárny. I u nás se hovoří směsí češtiny a angličtiny. I u nás vznikají drahé školy pro elity. Na rozdíl od nás jsou Filipínci smíšenější. Rádi se žení a vdávají napříč rasami. Světlou pleť považují za atraktivnější.
Diváci jsou zvyklí při jednoaktových komediích stát. Na rozdíl od nás mají dvacet tajfunů za rok. U nás ochránci přírody bojují proti těžbě nerostů stejně jako na Filipínách. Tam se navíc snaží zachránit nejkrásnější korálové útesy na světě před dynamitem a kyanidem. Mají za sebou pár havárií zlatých dolů. Mají také univerzitu z roku 1611, džungli, která ustupuje komerčním zájmům, mají jediný demokratický režim v jihovýchodní Asii a v roce 1998 půjdou znovu k volbám.
Na ulici žebrají děti, dva muži opravují prasklou vodovodní trubku – strkajíce ruce znovu a znovu do kaluže – a zůstává nedoděláno a nedostavěno. Kluk Redem v hotelu Guerrero jako každé ráno znovu leští už vyleštěnou podlahu, až svítí. Odpadky v mém pokoji ale zůstávají. “Abych nezapomněl,” zapaluje si doutník Raffy Guerrero, jenž začínal jako divadelní kritik. “Jeden Čech už tu bydlel. Kdysi. Roku 1969. Inscenoval tu hru Labyrint se souborem Girl Scout of the Philippines Auditorium Theatre. Byl to Ladislav Smoček,” speluje pečlivě. Pamatuje si to představení jako by bylo dnes. Na Filipínách jsou věci blízké domovu.
Jediný pohled do mikroskopu a úžasem se vám zatají dech. Každý z nás nemá tu možnost, a tak vám nabízíme alespoň fotografie. Ale připravte se na to, že obrazová informace je jenom začátek. Čím více se toho o fotografiích dozvíte, tím víc otázek vám bude vířit mozkem, až to možná skončí pocitem, že nahlížíme na nějaké pravzorce základních dějů a struktur. Nezbývá než se ptát, kde se v tak neuvěřitelně malých, neviditelných rozměrech bere tak abstraktní krása?
HISTORIE SMETÍ
Řasa Haematococcus sp.
Mikroskop nám umožňuje vidět “neviditelné” pouhým okem přibližně od roku 1590, tedy již několik století. I když se na počátku našeho století věřilo, že vývoj optických mikroskopů byl již završen, přesto se dále “dějí věci”. Rychlým tempem se zlepšuje zpracování obrazu videomikroskopy. Protože jen díky nim vidíme fotografie na těchto stranách, zaslouží si alespoň ty nejvýznamnější objevy představit: 1911 – Fluorescenční mikroskop s UV excitací, 1932 – fázový kontrast, za který dostal holandský fyzik F. Zernike později Nobelovu cenu, 1955 – Diferenciální interferenční kontrast (Nomarski), 1960-1970 – videomikroskopie, použití vidikonů, zvyšování obrazového kontrastu cestou analogového zpracování videosignálu, 1968 – Rastrovací tandemový konfokální mikroskop (Petráň, Hadravský), 1975 – Modulační kontrast (Hoffman), 1978 – Laserový konfokální rastrovací mikroskop. Občas se ukáže, že některá charakteristika světla se dá pozměnit nebo přizpůsobit, a tak vzniká nová mikroskopická technika. Občas se také objeví člověk, kterému je líto, že pohledy do takto fantasticky vyvolaného světa jsou umožněny jen úzkému okruhu vědců. A jen velmi vzácně mívá takový člověk vybraný cit pro krásno. Přesto se občas takový člověk najde. Například doc. RNDr. Josef Reischig, CSc., vedoucí biologického ústavu LF UK v Plzni a Referenčního pracoviště optické mikroskopie firmy OLYMPUS C&S s. r. o. Už jako student pořídil řadu zdařilých makrofotografií hmyzu, z nichž mnohé se dodnes používají v učebnicích a odborné literatuře. Kromě snímků na této a následujících stranách natočil také řadu videosnímků, z nichž se připravuje český CD-ROM “Videoatlas bezobratlých živočichů”. V jeho pracovním postupu se prolíná, jak je z fotografií více než zřejmé, vědecké bádání s estetickým přístupem.
“Já jsem se odlišil od jiných tím, že používám několik mikroskopických technik najednou,” vysvětluje, “takže měním barevnou škálu i kontrast vzorku, a proto se mi ukazují nové pohledy a struktury, které běžně vidět nejsou. Mým cílem je vyfotografovat, udělat reálný obraz tak, aby byl hezký,” říká vědec, jehož velkým koníčkem je umění. “Důležité také je, představit onu strukturu v zajímavé scéně, protože každá má svou historii, která se v ní zobrazuje, a někdy se mění v setinách vteřiny, jindy v milionech let. A vy to musíte zachytit. Třeba průběh krystalizace – mění se jak struktura, tak barevné pozadí. I když jsou to neživé věci, chovají se před naším zrakem jako živé.”
První, co mě nad snímky napadlo bylo, jak neuvěřitelně připomínají abstraktní malby. Pověsit si je na stěnu, nikdo nepozná mnohonásobné zvětšení spodní části listu lípy od abstraktní malby akademického umělce. O tom, že tento můj pocit nebyl nic výjimečného, svědčí zápisy z návštěvních knih na výstavách. Můžete se tu dočíst asociace, které by vás ani ve snu nenapadly. Někteří umělci na fotografiích mikrosvěta dokonce nacházejí zhmotnění své dosud nepolapitelné vize. “Ale já na fotografiích mikrosvěta mohu ovlivnit jenom málo,” říká doc. Reischig, “nanejvýš mohu najít nějakou kompozici, zatímco umělec může tvořit víc a je dobře, že tomu tak je. Snažím se najít realitu, která by lidem zpřístupnila mikrosvět. Každý prášek, který vidíme, každé ‚takzvaně’ smetí má v sobě mikrostrukturu. Jen takové zrnko písku ze Sahary, vždyť to je nádhera, ten kamínek má historii, dokonce starší než lidstvo, z něčeho byl, nějak vznikl. A já si dokonce myslím, že v tom je budoucnost lidského bytí – že se odreaguje od konzumního systému a začne hledat pohled do historie vesmíru či mikrokosmu, který mu umožní lépe si uvědomit svou sounáležitost s tím vším. Právě to člověku ukáže, jak je malinký, jak by měl být pokorný před Přírodou.”
Čistě technicky vzato, umění připravit vzorek závisí na teplotě, koncentraci, zkušenostech… a velkou výhodou je špičkový mikroskop Olympus AX70 Provis. Zatímco na klasickém mikroskopu by změna mikroskopické techniky trvala půl hodiny, tady je to necelá minuta. Snad proto je jedním z plánů do budoucna našeho nejlepšího vědeckého mikrofotografa nasnímat pro možnost srovnání jediný vzorek různými technikami. Tím chce lidem přiblížit nelehkou situaci, v níž se při fotografování sám nachází, když z velkého sortimentu pohledů vybírá právě ten jediný.
CHAOS JE VLASTNĚ ŘÁD
Teorie chaosu je v současné době velmi populární a často skloňovaná, ovšem někdy mám pocit, že autor jenom využívá zajímavý zvuk těch slov, podobně jako tomu bylo před několika lety se slovy “virtuální realita”. Přínosem teorie chaosu současné vědě přitom paradoxně je, že i za zdánlivě nepostižitelnými jevy v přírodě, jakými jsou například kapající kohoutek, dopravní zácpy, počasí anebo ekologické systémy, panuje matematickou rovnicí definovatelný a graficky vyjádřitelný řád. Těm grafickým obrazcům se říká fraktály a podle Jamese Gleicka, autora knihy CHAOS, někteří vědci tento objev srovnávají s Einsteinovou Teorií relativity. “Fraktály jsou obrazce vznikající na základě mnohonásobného opakování stejného (často jednoduchého) výpočetního kroku v programové smyčce. Tímto způsobem jsou vytvářeny zajímavé tvary, opakující se na různých úrovních,” vysvětluje doc. Reischig. “Můžete je porovnávat s přírodními úkazy a vlastně to znamená, že příroda pracuje jako obrovský computer, opakuje z předem dané databáze systémů. Ty však zcela určitě nevznikly z chaosu, ale byly vesmíru skutečně darovány. V této souvislosti je třeba zmínit Alberta Einsteina: Příroda je bohatá na formy, chudá na zákony.”
Úžasné na tom je, že věda, zabývající se poslední desetiletí rozpitváváním jednotlivostí do těch nejmenších “součástek” nyní jako kdyby se obracela k celostnímu pohledu na svět. Josef Reischig k tomu říká: “Když něco fotografuji mikroskopem, může mi to snadno připomenout něco z reálného světa anebo vesmíru. Například: na jakékoli úrovni pohledu můžu vidět větvení. U sítě krevních vlásečnic, od silnějších přes tenčí až po ty nejtenčí, platí stejný princip, který můžeme běžně pozorovat například u kořenového systému stromů… A další zajímavostí je, že každé stvoření či neživý útvar je v našem vesmíru jedinečný.”
ŽIJE VIRUS?
Rozhovor, který začal tím, jak je to vlastně technicky možné, že mohou vznikat fotografie něčeho velmi malého, se po chvíli změnil v jakýsi morytát, spojující vědu i umění. Připadal jsem si chvílemi před souvislým tokem myšlenek jako jeden ze studentů docenta Reischiga: “Atomoví fyzici obecně většinou věří v Boha. Oni totiž nejlépe vědí, že řád, který panuje na úrovni elementárních částic mohla naprogramovat jen bytost neskonale moudřejší než my lidé. Teorie o tom, jak v oceánu z jakýchsi koacervátů vznikal živý organismus, se v této souvislosti jeví jako do nebe volající víra v nesmysl. Kdyby nebyl řád předem daný, tak vesmír není. Stačí, aby elementární částice měly o něco jiné parametry. Vidíme vesmír, do určité míry víme jak vypadají molekuly, prvky, atomy, postupně jdeme do jejich nitra, jsme na úrovni elementárních částic. A právě na té nejnižší úrovni musí být ta prvotní základní informace o řádu, na kterém je postaven celý námi pozorovaný, studovaný a tak obdivovaný řád. Objevuje se termín deterministický chaos – což zjednodušeně znamená, že i náhoda je ve své podstatě determinovaná. V principu tedy celý svět okolo nás je ovlivněn řádem, který je patrný na všech úrovních, možná o to více na úrovni mikroskopické. Vždyť jen říci, co už je a co ještě není živé, je neuvěřitelně složité. Je například virus živý? Já si myslím že je, když je schopen donutit buňku, aby reprodukovala jeho samého. Obecně je přijímána jakási definice, že živý organismus je schopen autoreprodukce a k tomu si mimo jiné potřebuje s okolím vyměňovat informace, látky a energii. Virus má sice jen informaci, ale ta mu stačí, protože energii a látky za něj vyrábí napadená buňka. A takových jakoby nekompletních organismů jsou miliony typů, proto je od nás například velmi troufalé hodnotit které organismy jsou vyšší a nižší.”
KRÁSA JE NEKONEČNÁ Vlastně celá věda vyhodnocuje hypotézy a teorie vysvětlující pozorované zákonitosti. Ty se buď potvrdí, nebo vyvrátí. Ale většinou nejde o konečné vysvětlení oné zákonitosti. “Teď platí například teorie Velkého třesku, ale nikde není psáno, že to za pár let na základě nového zjištění nebude jinak. Vědec vezme jeden klon bakterie, který má odděleně a s tím pracuje. Tím navodí situaci, která v přírodě neexistuje, bakterie žijí pohromadě s jinými druhy, absolutně všechno navzájem komunikuje, takže z principu napodobit ekosystém jako takový je nemožné. My se tomu vyhneme, uděláme v laboratoři ‚čistou’ kulturu a na základě studií jejího chování v námi definovaných podmínkách děláme závěry, naše teorie jsou mnohdy postaveny na velmi tristních úrovních. Samozřejmě, když nějaký ‚kousek’ pravdy najdeme a ono to funguje, posílí to vědomí lidstva a pomůže kupříkladu vyléčit nějakou chorobu. Je třeba si však uvědomit, že svět je poznatelný, přístupný rozumovému zkoumání. Opět zmíním Alberta Einsteina: ‚Jediná nepochopitelná věc ve vesmíru je to, že je pochopitelný.’ A ještě si nemohu odpustit následující jeho výrok: ‚Stěží najdeme mezi hlouběji smýšlejícími vědci jediného bez náboženského cítění.’ Jistě je nutné dělat vědecký výzkum, ale to, co se zjistí, má často trvalost jenom velmi dočasnou, zatímco krása je vlastnost nekonečná.”
Některé reklamní texty nelžou. A tak, když si lyžař v tiskových materiálech přečte, že loňský rok navštívil Trentino rekordní počet turistů, věří tomu. Protože na vlastní kůži zažil pocit, kterým se řídil ten, kdo navíc Trentino pojmenoval Srdce Alp.
Trentino je italskou autonomní provincií, na jejímž území se rozkládá několik přírodních parků, rezervací a chráněných biotopů. Celkem 1100 km2 z území Trentina se těší státní ochraně, jejíž počátky se datují do šedesátých let. Vysoké štíty Dolomit, měnící svou barvu v závislosti a postavení slunce, a téměř neporušená příroda jsou bezesporu lákadlem všech ročních období. Ale zima v Trentinu – to je bez nadsázky lyžařské potěšeníčko.
V roce 1896 švýcarský inženýr Adolfo Kind žijící v Turíně vyrobil první pár lyží. O pět let později jsou lyže používány k výstupům v oblasti Trentina. Na počátku našeho století má již svůj malý lyžařský průmysl a v roce 1934 tu stojí první vlek. Lyžařů neustále přibývá a není se čemu divit – kromě úchvatných výhledů a sněhu tu mají počasí, na které se dá opravdu spolehnout. Například v loňské sezoně – tedy od prosince do dubna – bylo slunečných dní pětašedesát procent! Klima je tak příznivé především díky tomu, že okolní Alpy vytvářejí před Dolomity ochrannou hradbu. Teplé a slunečné počasí ale mívalo jeden nepříznivý důsledek, a sice občasný nedostatek sněhu. Ovšem jen do té doby, než bylo vynalezeno sněhové dělo. Dnes jich je v Trentinu více než 2500 a pokrývají 75 % z celkových šesti set kilometrů sjezdovek. Vlastní síť sněhových děl má každá z lyžařských oblastí, kterých je v Trentinu čtrnáct. Mezi nejznámější patří Tre Valli, Folgarida Marilleva, Passo Tonale či Madonna di Campiglivo.
“Tvořiče sněhu” byly v oblasti poprvé instalovány na konci roku 1980 a již tehdy pro jejich používání platila přísná pravidla. Tím hlavním je ekologičnost provozu, česky řečeno: k výrobě sněhu nesmí být použito žádné chemické látky. Pod tlakem se tedy mísí voda a vzduch, výsledkem čehož jsou malé krystalky sněhu, dokonce menší než ty pravé. Z tisíce litrů vody se vyrobí okolo dvou a půl kubických metrů sněhu, který by našinec od přírodního jistě nerozeznal. Tak jako z nebe, i ze sněhových kanonů totiž padá sníh rozdílných vlastností, které jsou dány různým poměrem vody a vzduchu. Poměr určuje počítač, který v nočních a časných ranních hodinách analyzuje venkovní teplotu a vlhkost vzduchu a podle toho namíchá sněhovou nadílku.
Přísně je také hlídán vodní režim oblasti a na konci sezony jsou sněžná děla rozmontována, aby nestrašila letní návštěvníky. Co možná nejohleduplnější k přírodě jsou i ostatní aktivity v Trentinu. Hotely, penziony a turistické ubytovny jsou modernizovány místo toho, aby se megalomansky budovaly nové. Totéž se týká i vleků. Těch je nyní v oblasti 320 s celkovou kapacitou 310 tisíc lyžařů za hodinu a většina z nich již prošla zmíněnou modernizací. Což znamená, že se v pohodlné a teplé kabince můžete kochat nádhernými výhledy a odpočívat. Trentino určitě není jediným lyžařským rájem Evropy, možná je dokonce trochu opomíjeno. Zbytečně. V budoucnosti bude (věřme tomu) ochrana přírody hrát čím dál větší roli a Trentino je v tomto ohledu o krok napřed.
Rally Agropa – mistrovství České republiky a závod s dlouholetou tradicí. Patří mezi nejstarší závody rallye v Čechách. Jsou na ni řazeni naši špičkoví jezdci, ze startovní listiny čtu známá jména: Pavel Sibera, Emil Triner, mezi horkými favority je i Jan Klokočka, člověk, kvůli kterému na závody jedu. Pročítám si materiály o jeho úspěších automobilistických i profesních, je z nich cítit, že když se Jan Klokočka pro něco nadchne, dokáže to realizovat se sympatickou zarputilostí. Profesionálně závodí od svých dvaceti let.
NA TRATI
Rally Agropa se jede poblíž Horažďovic celkem na šesti tratích. Klikaté silničky třetí třídy mezi malými vesničkami jihozápadních Čech jsou ideálním terénem pro závody. S vyplazeným jazykem hledám výhodné místo na trati. Do fotografického postavení se dostanu právě včas, asi dvě vteřiny před průjezdem závodního čísla dvanáct – jezdce Klokočky. Motor řve, Ford Escort Cosworth třída A, o obsahu nad dva tisíce kubických centimetrů, si vede hodně dobře. Síla z auta přímo vyzařuje, jemné a bezchybné vedení prozrazuje zkušeného jezdce, který zbytečně neriskuje, ale svým protivníkům nedaruje zadarmo ani metr silnice. Podobně se situace opakuje trať od trati, dvanáctka je vždy mezi prvními. Ti se přiženou jak nervózní sršni, nechávají za sebou prach a směs zapáchajícího paliva, gumy a rozpáleného asfaltu. Později, po nejsilnějších dravcích přijíždí pomalejší a pomalejší, ti poslední vypadají velmi rekreačně. A na konci závodu projíždí perličky ve formě veteránů. Škodovky 1000 a jiné automobilové babičky “vydrážděné do nepříčetnosti” vzbuzují obdiv i úsměv – nadšenci. A závodník Klokočka? “Bedna” ho nemine, nakonec je třetí. S trochu unaveným, ale spokojeným úsměvem projíždí slavobránou.
PO ZÁVODĚ
“Mohlo to být i lepší, ale Stanislav Talián je tu doma, na toho jsme neměli,” říká Jan Klokočka, jen co se vysouká z vozu. “Navíc Marcel Tuček s Nisanem Sunny před námi propálil turbo a zůstával za ním na silnici olej a hrozně hustý, bílý dým. Musel jsem zpomalit, protože nebylo vidět, kam se řítím, tak jsem se kousal kouřem na dvojku, nechtěl jsem riskovat, nakonec opravdu stál za zatáčkou. Ztrátu odhaduji na dvanáct – patnáct vteřin. To kdyby se nestalo, mohli jsme se se Stanislavem Taliánem honit. Ze třetího místa mám radost, nebyly žádné krize, ani technické problémy. Jenom na jedné rychlostní zkoušce jsem se na rozteklém asfaltu dostal do smyku, zadek auta jel příkopem, takže jsme trošičku zaplašili diváky.”
Když Jan Klokočka před sedmnácti lety začínal, bylo závodění jiné než teď, kdy mu, jak sám říká, dává rally odreagování od podnikatelských trablů. “Nemám ambice na titul mistra republiky, jen mám rád atmosféru závodů a chci být při tom.” Ve dvaceti chtěl dělat něco extra, už tehdy bylo závodění drahé, a tak se musel ohánět. I proto má dnes autosalon. Do dnešní pozice se dostal postupným zdokonalováním profesí, které souvisí s automobilismem.
Nelehké je se na závod dobře připravit, tři, čtyři dny před závodem se na trati trénuje, každou silničku i zatáčku projede jezdec při tréninku třeba šestkrát. Najezdí při tréninku dva až tři tisíce kilometrů – “je to zabíračka”. A tak potřeba peněz i nabytí zkušeností při závodění Jana Klokočku dovedlo až k podnikatelským aktivitám. Už v roce 1988 dává do hromady pár kamarádů a staví v Praze malou garáž (místo bylo na jeden hever). V té je za chvíli poněkud těsno, protože uzavřel smlouvu se Škodovkou a firma Klokočka se stává jedním z jejích prvních soukromých smluvních partnerů. V roce 1990 je firma už zajetá a pronajímá si velké prostory pro autobazar v Praze na Karlovarské ulici. Kromě ojetých vozů se tam zanedlouho objeví i nové Favority, které v té době jdou na dračku. Další fázi ovlivňuje Škodovka, vymiňuje si lepší kulturu prodeje, tím je zaděláno na první autosalon. Ten v roce 1992 vzniká na Barrandově a kromě vozů Škoda se začínají prodávat cenově dostupné Seaty. Poptávka roste po komplexním zákaznickém servisu, a tak v průběhu dalších dvou let získají předprodejní servis, skladové prostory, prodejna náhradních dílů a autobazar. Dnes už funguje na Barrandově i moderní klempírna a lakovna. Bonbonkem na Klokočkových podnikatelských aktivitách je v červnu dokončený autosalon pro značku Seat. No a do toho všeho ještě ambice na úspěchy v závodech rally! Podnikání a rally jsou vlastně spojené nádoby, bez vášně pro závody by asi firma nevznikla a náklady na drahý koníček by se z obyčejné výplaty neutáhly. Taková je Klokočkova fungující symbióza. O plánech do budoucna ani nemluvě – nechme se překvapit.
A NEJLEPŠÍ ZÁŽITKY…? “V devětaosmdesátém když jsem vyjel do Anglie na ostrov Mann. Ten kontrast v životním stylu, tehdy se nám otevřel svět, vše bylo nové, intenzivní. Na ostrově jsem závodil s Favoritem a byl třetí. Nádherný závod, vystřídaly se všechny povrchy silnice, třikrát se diametrálně změnilo počasí, rovina i hory – krásná krajina i atmosféra závodu, kterým ostrované doslova žijí. Z podobných zážitků čerpám sílu k podnikání a zkvalitňování komplexního motoristického servisu, který jsem v Praze pro značky Škoda a Seat vybudoval.”
