Zásluhou několika dobrodružných románů a senzačních zvěstí z druhé ruky se Šuárové stali v očích světa nejnebezpečnějším a nejkrvelačnějším indiánským kmenem celé Jižní Ameriky. Autorům, kteří z celkem pochopitelné touhy po senzaci zneužili podstaty starého šuárského zvyku zmenšovat lidské hlavy, nešlo zdaleka o vysvětlení pravé skutečnosti.
Vytvořily se tak představy o krutých lovcích lebek, o krvežíznivých šelmách a záludných zabijácích, kteří na potkání vraždí člověka jedovatými šípy, oštěpy a pastmi. Podivný zvyk odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti se změnil ve zvířecky zvrhlou sběratelskou vášeň, která prý končí tím, že každé šuárské obydlí je obklopeno kůly s nabodanými hlavami nepřátel.
ZAČAROVANÝ KRUH SMRTI
Odhaduje se, že Šuárů, pověstných lovců lebek, nežije už dnes v horním povodí Amazonky víc než 25 000. A den ode dne jich ubývá. Jednou nastane okamžik, kdy vyhynou stejně jako celé desítky jiných indiánských kmenů.
Kromě vnějších příčin, jež vedly k postupnému vymírání Indiánů, staly se stejně zhoubným činitelem i vlastní zvyky Šuárů a jejich způsob života. Krevní msta spolu se zvykem zmenšovat hlavy nepřátel hraje mezi nimi stěžejní úlohu. Obojí vyvolává vlnu odvetných výprav, jimiž se uzavírá začarovaný kruh věčného, nekonečného vraždění.
Hnací silou tohoto uzavřeného kruhu je moc kouzelníků spolu s pověrami a strachem z duchů. Šuárové nevěří v přirozenou smrt. Ať zemře člověk nebo zahyne domácí zvíře, vždycky způsobil smrt nepřátelský kouzelník, a to buď z vlastního popudu, nebo na přání příslušníka rodu. Také těžká onemocnění, náhodná zranění, neúroda, bezdětnost nebo lovecké neúspěchy zavinil zlý duch, jehož přivolal nepřátelský kouzelník.
ZBROJAŘI A PŮST
Čím déle jsme žili mezi Šuáry a čím častěji jsme je pozorovali při střelbě foukačkou, tím víc jsme se museli obdivovat jejich fantastické zručnosti a přesnosti střelby. Nejednou jsme je viděli střílet po letících ptácích a téměř nikdy se nestalo, že by se minuli cílem. Počínali si s neuvěřitelnou sebejistotou, klidem a záviděníhodnou rozvahou. Sami však své střelecké úspěchy nepřisuzují vlastní zručnosti nebo vynikajícímu zraku. Podle jejich pověr spočívají v nadpřirozených vlastnostech zbraní.
Všechny šuárské zbraně jsou vyrobeny z jediného materiálu: z dřeva démonického stromu, palmy čonty. Nejpracnější a nejdůležitější je výroba ume, foukačky.
Ať už Šuára vyrábí jakoukoli zbraň, musí se po celou dobu jejího zhotovování podřizovat přísným pravidlům půstu, nesmí se stýkat se ženou, ba nesmí s nikým promluvit ani slůvko.
Před lovem zvěře, na kterou Šuára nestačí obvyklými zbraněmi, zavěsí si k toulci ještě malou nádobku s prudkým rostlinným jedem tsesa. Těsně před výstřelem napiluje ostrým krabím klepetem šipku nedaleko hrotu, na opačný konec namotá těsnící ucpávku z vláken ceiba, aby vzduch kolem šípu nemohl unikat a neubíral tak na jeho počáteční rychlosti a průraznosti. Ponoří pak napilovaný konec do jedu a opatrně zasune do ume.
O Šuárech kolovaly dlouho pověsti, že otrávených šípů používají i v boji proti svým nepřátelům. Je to výmysl. Šuárové nepoužijí svých ume proti člověku ani v největším nebezpečí. Brání jim v tom opět jejich pověry. Věří totiž, že v takové chvíli by jejich zbraň jednou provždy ztratila svou kouzelnou moc a že už by s ní nikdy nic neulovili.
V boji proti nepříteli slouží Šuárům jen oštěpy a důmyslné pasti. Obojí jsou v jejich rukou stejně hroznou zbraní jako ume.
DÍRA SMRTI
Šuárové používají v podstatě dvou druhů pastí, z nichž oba jsou stejně záludné jako jednoduché. V době zvýšeného nebezpečí je umisťují na všech přístupových stezkách v okolí héje (obydlí). Jednodušší z nich je mesértyňu huá, doslova díra smrti. Je to hluboká jáma zakrytá lehkou vrstvou větví, lian a listí. Na jejím dně jsou nastraženy asi půlmetrové kůly z tvrdého čontového dřeva, obrácené ostrými hroty vzhůru. Šuárové dovedou takovou past zamaskovat tak mistrně, že ji neodhalí ani zkušený bojovník zvyklý na život v divočnině.
Mnohem nebezpečnější je druhá past, tambúnčí. Šuárové osekají větve mladého pružného stromku u cesty · obvykle v jejím ohybu · a ve výši břicha a hrudi dospělého muže upevní na něm tři nebo čtyři dřevěné bodce, asi čtvrt metru dlouhé. Stromek pak ohnou a lehce upevní tenkými lianami, jejichž konce zavedou na pěšinu a větvemi i listy živých rostlin je zakryjí tak důmyslně, že nic netušící nepřítel na ně musí šlápnout. Zranění způsobená vymrštěným hřebenem bývají obvykle smrtelná.
Rozhodnou-li se Šuárové na radu kouzelníka k útoku, podnikají válečnou výpravu vždycky v noci. Útočí jen nepočetná skupina válečníků ozbrojených oštěpy, štíty, mačetami nebo ostrými noži z obroušeného bambusu. Pravidelně je vede nejzkušenější příslušník rodu. Celá skupina se neslyšně plíží pralesem. Za celou cestu nesmí padnout ani jediné slůvko dorozumívání. Bojovníci se drží za ruce a pokyny vůdce výpravy si sdělují stiskem, pohybem nebo pouhým záchvěvem ruky. Úspěch takové preventivní válečné výpravy závisí téměř vždycky na momentu překvapení. Podařilo-li se bojovníkům dostat se bezpečně přes všechny nástrahy a překážky až do bezprostřední blízkosti nepřátelské héje, čekají trpělivě celé hodiny na nejvhodnější příležitost k útoku. Protože všichni Šuárové pijí velké množství nyhámánči, bývá nejpříhodnějším okamžikem, kdy si některý z obyvatelů héje vyjde ulevit. Bojovníci využijí jednak rozespalosti, jednak toho, že vchod héje zůstal v takové chvíli zevnitř nezajištěn. Přepad se odehraje často tak neslyšně, že obyvatelé héje nemají ani tušení, že jeden z nich zatím padl do rukou nepřátel.
Zabitím tohoto jediného nepřítele a ukořistěním jeho hlavy bylo splněno poslání výpravy, bojovníci se co nejrychleji stahují, aby se vyhnuli otevřenému boji, při němž by mohli sami utrpět ztráty, nebo při němž by přepadení mohli poznat útočníka.
Tím ovšem všechno nebezpečí neminulo. Duch zabitého je podle Šuárů daleko mocnější nepřítel, než byl dokud ještě žil. Teprve po návratu z takové výpravy nastává vítězi, který si odnáší trofej, nejtěžší úkol. Jeho naplnění trvá někdy řadu let. Jsou to složité obřady podrobení a zotročení nepřítelova ducha.
ŠELMY V LIDSKÉ PODOBĚ
Žili jsme mezi těmito “šelmami” s podivným zvykem odříznout zabitému nepříteli hlavu a zmenšit ji na velikost sevřené pěsti řadu týdnů. A vlastníma očima jsme se mohli přesvědčit, že Šuárové jsou laskaví a pohostinní jako většina indiánských kmenů nepokažených vlivem pseudocivilizace. Sžili jsme se s nimi a podařilo se nám stát se nejen pozorovateli jejich všedního mírového života, ale ověřit si i řadu známých skutečností, spojených se záhadnými tajuplnými obřady válečnickými. A měli jsme bezpočet příležitostí přesvědčit se, že Šuárové, nepodléhají-li strachu a pověrám, nedovedou ublížit ani domácímu zvířeti, že neuhodí psa, natož pak dítě.
Zmocní-li se však Šuára hlavy svého domnělého nepřítele, jeho smrtelný strach tím zdaleka nekončí. Právě naopak. Bojí se, že kdyby si pomocí složitých obřadů nepodrobil ducha sídlícícho v nepřítelově hlavě, zemřel by a s ním všichni jeho příbuzní. Může-li se proto vyhnout přepadení protivníka tím, že proti vůli kouzelníka ustoupí mimo dosah nepřítelovy moci, obětuje raději svou héu, stěhuje se s celou rodinou, pracně kácí a mýtí prales, zakládá nová pole a o hladu si staví novou héu jenom proto, aby nemusel zabíjet člověka, a aby proti sobě nepopouzel jeho ducha i duchy ostatních příslušníků nepřátelského rodu, zemřelých už dávno předtím.
Zabije-li přesto, je to jen na naléhání kouzelníka. Všechno, co je pak spojeno s usmířením ducha zabitého, provádí v neustálem strachu o svůj život. Jeho vítězství je poznamenáno poraženectvím.
O tom, jak zmenšují Šuárové hlavy svých nepřátel, kolovala řada nejrůznějších pověstí a dohadů. Ještě začátkem našeho století šla víra v magické čáry indiánských kouzelníků a jejich tajuplných bylin tak daleko, že se obecně věřilo v jakýsi záhadný proces, který umožňuje zmenšovat lidskou hlavu i s lebkou.
Etnografové se dostali o krůček dopředu, když podle prvních získaných tsants zjistili, že jde jen o zmenšenou kůži. Zůstávala však nezodpověděnou otázkou, jak se takový proces provádí. Ani v největších jihoamerických muzeích, jež jsme navštívili, jsme nenašli jednotné a dostatečně přesné vysvětlení. Ani doktor Rafael Karsten, profesor univerzity v Helsinkách a autor obsáhlé monografie o Šuárech, nikdy vlastníma očima tento proces nespatřil, třebaže žil mezi nimi několik let.
TSANTSA – ZMENŠENÁ HLAVA
Od příslušníků Ambúšovy héje jsme se kousek po kousku dověděli řadu podrobností svědčících, že i oni se nejednou účastnili válečných výprav a že obřad zmenšování hlavy dobře znají.
Po skončení válečné výpravy odřízne šuárský válečník nepříteli hlavu, a to co nejblíže k trupu. Od týlu rozřízne kůži přes temeno ke kořenům vlasů nad čelem a stahuje ji opatrně dopředu, směrem k tváři. Zejména tomuto úkonu věnuje nesmírnou péči, protože věří, že by zemřel, kdyby svou neobratností zavinil proděravění nebo jiné poškození kůže. Řez znovu sešije, rovněž zašije rty a oční víčka a temenem pak prostrčí lianu zevnitř uvázanou na hlazený kolíček, který zabraňuje vyvléknutí. Lebku · od tohoto okamžiku nečistý předmět · odhodí v pralese, daleko od héje i od všech přístupových stezek.
Kůži takto připravenou ponoří do obyčejné říční vody a nechá ji vařit tak dlouho, až se odstraní všechen tuk i drobné zbytky masa. Nato ji vytáhne, nechá ve stínu oschnout a přehrne kůži na krčním řezu kolem tenkého proutku stočeného do kruhu tak, aby otvor dutiny zůstal pevný. Po této přípravě začne vlastní vysušování a tím prudké smršťování kůže. Válečník vsypává do hlavy nejdříve drobné oblázky rozpálené na ohni a postupně jemnější a jemnější písek tak, aby vnikl do všech záhybů. Horké kamínky odstraní zbytky svalstva a tuku a způsobí, že kůže ztvrdne. Obřad je velmi zdlouhavý a vyžaduje neustále pozornosti a zručnosti válečníka, který v jeho průběhu ztvárňuje prsty obličej zabitého, aby uchoval jeho přesnou podobu.
Celý tento proces musí být zhruba dokončen, než válečník dorazí se svými průvodci z válečné výpravy k domovu. Mezi jednotlivými obřady, jež následují a jež trvají velmi dlouhou dobu, je potom tsantsa zavěšena nad ohništěm, kde se postupně konzervuje kouřem. Dostává se jí přitom i typické tmavohnědé, někdy až černé barvy.
Je pochopitelné, že vousy i vlasy mrtvého zůstanou v původní, nezmenšené velikosti, tím se stává, že tsantsa působí obvykle dojmem, jako by hlava byla jen filigránským přívěškem na prameni vlasů, dlouhém často celý metr.
Vlastní výroba tsantsy však není cílem šuárského válečníka. Je jenom průvodním zjevem složitých obřadů, jež Šuárové považují za události rozhodující o jejich bytí a nebytí.
NESMRTELNÝ ARCHIV H+Z napsal Petr Vavrouška
“My už jsme si s Jirkou užili díky našim sbírkám své,” říká cestovatel a publicista ing. Miroslav Zikmund.
“V době okupace v roce 1968 dal Jiří Hanzelka z místa, kde se tehdy skrýval, pokyn ke zničení velké části korespondence. Ta mohla totiž spoustu lidí, jejichž jména se v ní vyskytovala, ohrozit. Já, když jsem viděl, jak kolem nás jezdí tanky a obával se domovních prohlídek, našel jsem ve Zlíně pár dobrých přátel, u kterých jsem svůj archiv ukryl. Riskovali, že pokud se u nich najde, půjdou do vězení nebo se s nimi stane ještě něco horšího. Ty kamarády jmenovat nebudu, i když by si to teď zasloužili.”
Pánové Hanzelka a Zikmund budou mít kromě vlastního muzea také společný archiv. Odemykáme poslední překážku a vcházíme do malé pracovny, která je předsíní celého archivu. “Tak, tady to je,” ukazuje pan Zikmund na dvě řady regálů a skříní.
“Jste první novináři, kteří mají možnost se na to podívat. Zatím je sem převezena část sbírky Jirky Hanzelky a postupně se tady objeví vše, co jsme doposud uskladňovali doma. V roce 1995 jsme se s Jirkou rozhodli věnovat naše archivy Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, aby náhodou vše, co jsme společně vytvořili, neskončilo někde na skládce nebo ve sběrně. Byla založena Nadace odkaz H+Z, která bude archiv spravovat. Vše má pod vedením současný ředitel Nadace H+Z PhDr. Karel Pavlištík. Ten totiž s nápadem vytvoření archivu přišel.”
“Co tady vlastně bude?” Pan Zikmund přejede očima zatím poloprázné poličky.
“Všechno, a to nepřeháním. Korespondence, smlouvy, rukopisy našich knih, deníky, 120 000 negativů a diapozitivů, filmy, výstřižky z tisku, statistiky, evidence suvenýry z jednotlivých zemí, mapy, tiskové a rozhlasové reportáže atd.”
“Podívejte se třeba na tohle,” volá mě k jednomu z regálů pan Zikmund. “To jsou mapy Sovětského svazu. Když jsme je tenkrát vytáhli v letadle při letu nad Sibiří, považovali nás za špiony. Ptali se nás, jak jsme k mapám přišli, protože ani samotný pilot neměl tak podrobné údaje jako my. My jsme je přitom koupili v obyčejném knihupectví v Londýně.”
O archivy obou cestovatelů se zajímalo Náprstkovo muzeum a Památník písemnictví. Ten chtěl například získat rukopisy knih. Nabízel dokonce slušnou sumu, ale pánové tuto lákavou nabídku odmítli. Náprstkovo muzeum se zase pokoušelo o archiv negativů a diapozitivů. Taky bez úspěchu. Podle slov pana Zikmunda o zamítavé odpovědi rozhodla také exkurze do depozitářů obou institucí. Materiály by se tak mohly dostat do vlhkých prostor, které rozhodně podobným dokumentům nesvědčí.
“Něco je stále nezpracované,” doplňuje výčet pan Zikmund. “Vím například o dokumentu, který natočila nejprestižnější japonská televize NHK. Když jsme přijeli do Tokia, byli jsme pozváni do studia této televize a pořad s námi sledovalo několik milionů diváků. Ti měli na základě různých indicií a nápovědy uhodnout, kteří dva pánové zrovna ve studiu sedí. Tento snímek doposud u nás nikdo neviděl.”
Při prohlídce archivu mě fascinuje, co všechno se za tu dobu nashromáždilo a zároveň si uvědomuji, jak pravdivé je klišé: “Jednou se to bude hodit, tak to nevyhazuj.”
“To, že jsme s Jirkou tak pečlivě vedli archiv a evidenci, se nyní ukázalo jako dobrá myšlenka. Pokud náš archiv v budoucnu navštíví třeba motoristický fanda a bude chtít vidět technický deník naší tatrovky, najde zde údaje, které nikde jinde nejsou. Nebo ekonomové, politologové, novináři, pro ty všechny bude archiv studnicí vzácných informací.”
Podle střízlivých odhadů Karla Pavlištíka, před kterým nyní stojí neskutečný úkol roztřídění materiálů a základní zaevidování, by mohl být archiv zpřístupněn odborné veřejnosti do tří let. Nikdy se však nikdo nedozví, kdo je autorem té které fotografie, reportáže či příběhu v knížce. Pod vším jsou podepsaní společně H+Z.
“Před námi byli dva cestovatelé. Dr. Jiří Baum a sochař F. V. Foit. Ti podnikli v roce 1931 s Tatrou 12 expedici do Afriky. Každý z nich potom vydal vlastní knihu a začali se přít o to, kdo kdy stiskl spoušť. My jsme si na základě jejich zkušenosti s Jirkou řekli, že něčeho podobného se nesmíme dopustit. Fotili jsme, filmovali a psali v týmu. Jen my dva víme, kdo je čeho autorem. Měli jsme i společný účet u Státní spořitelny. Veškeré honoráře, které docházely od tisku, rozhlasu, filmu a nakladatelů, jsme si dělili fifty fifty.”
Možná, že současní cestovatelé mohou H+Z závidět, že v době, kdy oni křižovali světem, existovala na mapách bílá místa. Tak jako se H+Z vydali v Africe po stopách dr. Emila Holuba, navazují na spirálu historie další badatelé, kteří srovnávají nynější svět se světem, jaký ve svých reportážích popsali právě H+Z.
“Já bych si přál, aby budoucí adepti cestování za sto dvě stě let nahlédli do našeho archivu, čerpali z něj a doplňovali ho o nové poznatky a neuzavřeli tak knihu, kterou jsme s Jiřím začali psát.”
Při prohlížení svých fotografií, rukopisů, článků nepociťuje pan Zikmund žádnou zvláštní nostalgii. Samozřejmě, že se mu vybavují konkrétní zážitky a situace, ale raději se dívá do budoucnosti. Jak říká: “Čo bolo, bolo.” Jednou se zařekl, že se nevrátí do míst, která už jednou navštívil. Přece jenom toto předsevzetí porušil a možná toho lituje.
“Po 38 letech jsem byl znovu v Turecku. Na místech, kde jsme byli kdysi s Jirkou jedinými turisty, není teď k hnutí. Konkrétně v Efesu, Miletu, Pamukkale, Didime. Má to za následek neuvěřitelnou devastaci. Každý má svaté právo cestovat, ale měl by se také naučit k naší modré planetě šetrně chovat. Četl jsem například, že je módou českých podnikatelů, jet si odpočinout na 14 dní do Nepálu. Na chvíli opustit své mobilní telefony a rychlá auta, v kterých s těmi mobily telefonují. Opravdoví cestovatelé budoucnosti mají před sebou obrovskou paletu možností. Nechť se ale zaměří na mezilidské vztahy, co se mění v lidské kultuře a uvažování. Je potřeba jít do hloubky. Ne vytvářet jen nějakou dojmologii. Snad to zní smutně, ale já to vidím jako možné východisko z postupné zkázy Země.”
Čas se chýlí ke konci. Začínáme balit. Při odchodu si ještě všímám zářící žluté stěny z časopisů National Geographic.
“Myslím si, že má sbírka je jedna z největších v republice. Ve své knihovně mám NG počínaje rokem 1929, chyběla jen čísla, která po únoru 1948 zabavila komunistická cenzura. Když jsem se o tom později zmínil jednomu z ředitelů ústředí ve Washingtonu, nechtěl věřit. Než mne provedl jednotlivými odděleními, ležely chybějící výtisky na jeho pracovním stole: With compliments, Mr. Zikmund a jen na okraj: tenhle skvělý zeměpisný magazín se dostává do rukou víc než deseti milionům předplatitelů po celém světě – měsíc co měsíc.”
Snad to s naší planetou nedopadne tak katastrofálně, že cestovat budeme moci jen v takových archivech, jakým je ten ve Lhotce u Tečovic. Ještě než se s panem Zikmundem rozloučíme, poprosí mě. “Vy jste si všechno nahrával na diktafon, že? Mohl bych vás požádat o kopii?”
“Samozřejmě.” “Ta kazeta dostane své evidenční číslo a bude součástí archivu.”
Patnáctého října 1997 v osm hodin a tři minuty Greenwichského času zažehla na mysu Caneveral své motory nosná vojenská raketa TITAN IV. Jejím cílem bylo vynést a úspěšně vyslat jeden z největších, nejtěžších a nejsložitějších strojů jaké kdy lidstvo vyrobilo k průzkumu planety. Stroj, který se vydává na sedmiletou pouť k Saturnu a jeho největšímu měsíci Titanu. Meziplanetární sondu Cassini.
SATURN
Když v roce 1610 pozoroval Galileo Galilei Saturn, nazval jej planetou “s ušima”. Jeho nedokonalý dalekohled nedokázal dostatečně rozlišit ty správné tvary a fantazie byla Galileovi málo platná, neboť to, co po něm měli možnost vidět astronomové s kvalitnějšími teleskopy, bylo pro ně tak úžasné, že (a to by se mnou Galileo určitě souhlasil) by ho to ani nenapadlo. Ano, výrazné prstence jsou chloubou Saturnovou. Větší dalekohledy na hvězdárnách mohou ukázat i další zvláštnosti a zajímavosti. Saturnův povrch je, podobně jako Jupiterův, členěn různobarevnými pruhy. V pásech se vyskytují odstíny hnědé a žluté, občas se v nich na pár dnů objeví bílá skvrna.
Prstence jsou zcela jistě tím nejvýraznějším objektem Saturnovy soustavy. Nejsou jednolitým tělesem, nýbrž jsou složeny z mnoha drobných částic, všehovšudy od mikroskopických velikostí, až po velikost běžného rodiného domku. Zatím co jejich tloušťku tedy můžeme počítat řádově v centimetrech, vdálenost od jednoho okraje na druhý je dobře 270 000 km. Stejně jako atmosféra planety, i prstence jsou barevně členěny. A nejen barevně. Celý prstenec je vlastně složen z tisíců tenkých prstýnků. Ze země jsme schopni vidět jednoznačně dvě části celého prstence, vnitřní a vnější, a mezera, která je mezi nimi, je nazývána Cassiniho mezerou.
Stejně jako mnoho dalších objektů, mají i Saturnovy prstence svá mnohá tajemství. Jedním z nejzajímavějších jsou temné, paprsčité šmouhy, viditelné z obou jejich stran. Rotují spolu s prstenci, avšak jsou proměnné. Tvar těchto šmouh jako by znázorňoval jakési odlétavající tmavé částice. Jediné, co víme, je, že tyto úkazy, mají co do činění s magnetickým polem Saturnu.
Saturn je druhou největší planetou sluneční soustavy a posledním ze satelitů Slunce, jenž je vidět pouhým okem. Od naší společné hvězdy je vzdálen desetkrát více než naše Země. Obíhá kolem Slunce na šestém pořadí na 1,5 miliardy km daleko. Saturn je také nejméně hustým tělesem v soustavě, a kdybychom měli dostatečně velkou nádrž s vodou, Saturn by plaval.
Saturn však drží prvenství i v počtu vlastních přirozených družic. Dnes s jistotou známe na 20 jeho měsíců, jichž 18 je pojmenováno vlastním jménem. Některé jsou opravdovými obry, kteří by mohli kandidovat na samostatnou planetu nebýt Saturnu. Jiné jsou spíše ledovými koulemi než měsíci, nebo nepravidalnými balvany velikosti řádově desítek kilometrů.
Mise Cassini bude celkově trvat čtyři roky a cílem projektu je studovat atmosféru Saturnu, jeho magnetické pole, prstence a některé měsíce. Těmi nejexponovanějšími měsíci budou Enceladus, Japetus a především Titan.
Enceladus je jedním z příkladů “ledových satelitů”. Jeho složení je poměrně jednotvárné · jedná se o prostou špinavou ledovou kouli, ne však zrovna kulovitého tvaru. Jeho hustota je pouhých 1,24 g.cm·3 a je poset nemnoha krátery. Cassini bude zjišťovat, zda Enceladus generuje nějaké teplo jako výsledek gravitačního působení Saturnu. Bude také hledat stopy po gejzírech, či jiném projevu aktivity měsíce, jež by mohla vytvářet část prstence F, v jehož blízkosti obíhá.
Japetus je dalším předmětem studia sondy Cassini, a to pro jeho unikátní povrch. Polovina měsíce je přikryta velmi dobře reflektujícím materiálem · vodním ledem, zatímco druhá polovina je pokryta temným asfaltově černým nánosem, snad organickým materiálem, což dělá výzkum této sondy o to lákavějším. Prioritou ve výzkumu satelitů má však Titan.
TITAN
Je největším Saturnovým měsícem a ve sluneční soustavě se řadí na druhé místo za Jupiterův měsíc Ganymedes. Titan je charakteristický svým oranžovým zabarvením atmosféry, která je neobyčejně hustá, mnohem hustější než zemská, přičemž sahá až do výšky 1000 km nad jeho povrch. A právě děje, které se na něm díky atmosféře odehrávají, tolik lákají nejen vědce, ale i laiky, pro něž je to jedno obrovské exotické divadlo. Jeho atmosféra se skládá převážně z dusíku, teplota se stabilně pohybuje na hranici ·178?C, a jelikož dusík se při této teplotě nachází v kapalném stavu, jsou na Titanu dusíkové deště běžnou záležitostí. Jakmile dusík dopadne na Titanův povrch, který má teplotu nad jeho bodem varu, vypaří se. Další nedílnou součástí jeho atmosféry je metan a jiné nižší nasycené uhlovodíky. Vědci se domnívali, že metan hraje na Titanově povrchu stejnou roli jako vodní pára na Zemi, a tudíž se zde budou vyskytovat metanová jezera, ne-li moře. Avšak na základě dalších podrobnějších měření se ukázalo, že se metan díky působení UV záření přeměňuje na etylen, acetylen a (ve spojení s dusíkem) kyanovodík. Důležitá je právě poslední molekula, neboť kyanovodík je základní stavební jednotkou nukleových kyselin! Děje, které se nyní odehrávají na jeho povrchu, velmi blízce připomínají prvotní fáze vývoje naší Země v době, než se na ní objevil kyslík. Proto je výzkum Titanu tolik žádán.
Titan ale nebude navštíven poprvé. V roce 1980 se mu při průletu věnovaly samotné sondy Voyager 1 a Pioneer 10. Naneštěstí právě díky jeho tolik zajímavé atmosféře se sondám nepodařilo vyfotografovat nic jiného než stále stejně oranžovou barvu atmosféry, a tak závoj tajemství stále zahaluje tolik zajímavý a neobvyklý povrch Titanův.
Částečně se pod Titanova oblaka podařilo nahlédnout Peteru H. Smithovi z Arizonské univerzity a jeho týmu z Ústavu výzkumu planet a měsíců. To, co zjistili, však pomohlo jen pramálo k vysvětlení některých nejasných faktů, ba naopak, jen rozšířilo okruh otázek, které se nad Titanovým povrchem vznášejí. Díky kameře WF/PC2 (Wide Field/Planetary Camera 2) s rozlišením 220 kilometrů snímající obrazy vlnové délky blízké infračervenému spektru, se jim podařilo oběvit při rozlišení asi 220 km jakési světlé a tmavé útvary, a tak vyvstává další z mnoha otázek. Jedná se o kontinenty, moře, impaktní či vulkanické krátery, nebo jsou horami a kopci? Takovýchto otázek by se jistě našly stovky a právě na ně by měla nalézt odpovědi sonda Cassini, která bude při více než třiceti přiblíženích mapovat Titanův povrch přístroji stejnými jako při mapování Venuše sondou Magellan. Lahůdkou mise bude drobný dáreček v podobě modulu, který bude zkoumat Titanovu atmosféru při pádu na jeho povrch, Titan-Huygensova modulu.
CASSINI A HUYGENSŮV MODUL
Sonda se tedy skládá ze dvou částí. Družice, která bude obíhat a zkoumat Saturn, a lunárního modulu, který přistane a bude operovat na Titanově povrchu. Celý komplex (i s hnací jednotkou), pro úspěšné dosažení Saturnovy soustavy, bude vážit přes 5600 kg. Samotný orbiter Cassini po odpojení Huygensova modulu 2150 kg, Huygensův modul 350 kg a samotná pohonná jednotka 3132 kilogramů. Celkovou váhu tohoto stroje předčil pouze Rusy k Marsu vyslaný Phobos. Orbiter Cassini je vysoký 6,8 m a široký 4 m. Obsahuje 1630 obvodů, 22 000 drátěných spojů a přes 14 kilometrů kabeláže!
Cesta k Saturnu bude sondě trvat sedm let. Bude urychlena díky gravitaci Venuše a Země, ke které se ještě jednou přiblíží. Po té se již rychlostí 19,1 km.s·1 vydá přímo ke svému velkolepému cíli.
Po započetí výzkumu bude schopna denně zaslat přes 4 000 000 000 bitů. Spočítejte si tedy kolik to bude informací za čtyři roky, tedy za dobu, na kterou je plánována celá mise. Přičemž není samozřejmě vyloučeno, že bude fungovat mnohem déle. Sonda je opravdu skvostem techniky a dokonalé lidské práce. Kupříkladu je natolik stabilní, že se za sto sekund pohne o pouhých 107 mikroradiánů (0,22 stupně za hodinu).
Úkolem orbiteru Cassini bude převážně studování Saturnovy atmosféry, jeho prstenců, “ledových satelitů” a Saturnovy magnetosféry.
Huygensův modul je dílem a projektem ESA (European Space Agency) a jeho cílem je studium měsíce Titan, především jeho atmosféry. Je pojmenován po nizozemském astronomovi Christiaanu Huygensovi (1629·95), jenž objevil na přelomu roku 1655·56 saturnův prstenec a největší jeho měsíc Titan. Mimo jiné také zdokonalil kyvadlové hodiny a jako první sestrojil hodiny pružinové. Byl bezesporu hlavním článkem v počínající vědecké revoluci.
Stejně jako byly převratným vynálezem mnohem skladnější pružinové hodiny, tak je špičkou i tento lunární modul. Nebude to mít totiž lehké. Při sestupu bude muset odolávat skutečně extrémním podmínkám a změnám teploty. Posuďte sami.
Od sondy se odpoutá 6. listopadu 2004 a bude odeslán k Titanovu povrchu na “denní stranu”. Přistání je plánováno na 27. listopadu 2004, kdy vstoupí do atmosféry rychlostí 6,1 m.s·1. Tato vstupní fáze bude trvat asi 3 minuty, během níž zpomalí na 400 m.s-1. K celému sestupu bude užito tří padáků. Ten první se otevře právě v této popisované fázi (2 m v průměru). Díky němu po dalších třiceti sekundách zpomalí na 0,6 Machu. Otevírá se další padák (8,3 m v průměru). S ním klesá sonda za velmi intenzivní práce přístrojů zkoumající atmosféru a metanové mraky. Následuje otevření třetího padáku (3 m v průměru), sestupová rychlost je s ním větší a na povrch dopadne po dvou a půl hodinách rychlostí asi 7 m.s·1.
Když vstoupí sonda do atmosféry, zažije doslova tepelný šok. Teplota při tomto tření přesáhne 12 000?C (to odpovídá dvojnásobné hodnotě na povrchu Slunce), čemuž bude vzdorovat speciální štít. Přetížení bude sonda vystavena hodnotě 16 g. Vysoká teplota a tlak nesmí ohrozit funkčnost sondy, čemuž byla věnována patřičná pozornost, a tudíž je Huygensův modul opravdu “kamarádem do nepohody”. Skořápce sondy však nestačí pouhá ochrana proti vysoké teplotě a přetížení. Je nutné se taky chránit proti extrémnímu chladu, který na povrchu dosahuje téměř ·200?C! Právě na tuto a jiné záležitosti dohlížejí palubní subsystémy kontroly tepla, počítače a obvodů, komunikace nebo zdroje energie · ten garantuje životnost na povrchu 22 dní a zařizuje ohřívání sondy plutoniovými články.
POZOR, NEBEZPEČÍ RADIOAKTIVNÍHO ZAMOŘENÍ!
Tyto, a nejen tyto, ohlasy zaznívají z řad některých ekologů. Otázkou však je, zda jsou odůvodněné.
Mise Cassini používá jako energetický a tepelný zdroj baterií, jejichž hlavní složkou je radioaktivní plutonium 236. Tato látka je nejtoxičtější, jakou známe, a je nebezpečná tím, že emituje do okolí UV-alfa záření, jež je příčinou rakovinného bujení. Toto záření z plutonia sice působí jen na vzdálenost několika desítek centimetrů a bezpečně jej zastaví i pouhý papír, oděv nebo sklo. Problém však nastane při kontaktu s vaším tělem, a to jak požitím, nadýcháním, tak i kontaktem s pokožkou. Radioaktivní materiály však nepocházejí jen z lidských zdrojů. Setkáváme se s nimi na každém kroku. Jsou obsaženy v jídle, v lécích, v kamenech a soli, konfrontuje nás na rentgenových vyšetřeních, napadá nás z kosmu, nemalé množství máme v těle, a potom je tu taky radon, přírodní radioaktivní materiál. Toho je kolem nás nejvíce. Jednotkou pro množství radiace je milirem.
Nyní víme něco o látce a jejich účincích. Zamysleme se tedy nad hrozícím nebezpečím a následcích při případné katastrofě.
Konstrukce, stavba a bezpečnostní opatření mají již za sebou více než 27 let praxe. Tyto topící a elektřinu generující jednotky se používají již od roku 1965 a kvalita jejich zabezpečení se plně osvědčila při dvou haváriích (r. 1968 NIMBUS B satelitu a v r. 1970 APOLLA 13). RTG jednotky již byly použity při 24 misích (Voyager, Pioneer, Apollo, Galileo…).
Pouzdro RTG jednotek je zhotoveno z keramiky a při případné havárii je schopné odolat i pádu do moře, nebo do nějakého měkčího materiálu. Vzhledem k tomu, že starty těchto misí se odehrávají na pobřeží a celá fáze letu (minimálně až na nízkou oběžnou dráhu) se děje nad mořem je možnost porušení schránky minimální. Kdyby i přesto došlo k havárii a rozptylu oxidu plutonia 236 do atmosféry, byla by jeho koncentrace tak minimální, že by to bylo sotva měřitelné. Za padesát let by člověk absorboval pouhý 1 milirem radiace pocházející z havárie. Porovnáme-li to s množstvím, jež absorbujeme přirozenou cestou (15 000 miliremů za padesát let), je to víceméně směšné. Sondu Cassini nyní čeká sedmiletá cesta ke svému cíli. Do oblastí tajemna, záhad a vesmírného mrazu. Doufejme že bude úspěšná.
Horko až dusno, k večeru obvykle sprchne. Dlouhé fronty aut, čadících autobusů a kamionů. Obchůdky a pouliční stánky s nejrůznějším sortimentem, ale především “věhlasným” zbožím typu “Made in China”. Oblečení, boty a všemožné cetky rozložené přímo na chodnících, u zdí prosklených výškových budov, bank, pojišťoven či jiných velkých společností. Ulice plné prodávajích a všemi směry prodírajících se kupujících. Ulice plné nepředstavitelného zmatku a shonu, zvuků řvoucích motorů a troubení klaksonů. Tak vypadá předvánoční Caracas · hlavní město Venezuely a se svými v průměru 40 vraždami týdně (jedna vražda každé čtyři hodiny) jedno z nejnebezpečnějších měst jihoamerického kontinentu.. . . . .
Druhá polovina prosince přitom patří ke klidnějším obdobím roku, protože ve většině podniků se již nepracuje a kdo může, hektické prostředí velkoměsta opouští. Vánoční volno trvá ve většině venezuelských podniků od počátku prosince do půlky ledna. Lidé sice spěchají do centra své metropole horečně nakupovat, ale potom na vlastní svátky odjíždějí do chladnějších hor, či spíše na oblíbené karibské pláže. Přesto se v centru Caracasu, který je chaosem proslulý, tvoří na vyhlášených místech po celý den dopravní zácpy. Ty v podvečer prorůstají celým rozlehlým centrem pětimilionového města a zcela jej paralyzují.
Vánoční atmosféru v ulicích vytvářejí nejen barevné žárovky a lesklé girlandy rozvěšené na pouličním osvětlení či stromech, ale především modely betlémů rozmístěné na všech veřejných prostranstvích. V Caracasu má ale Ježíšek vydatného pomocníka v podobě oblíbeného Santa Clause. Jeho podobizny zdobí výlohy nejednoho obchůdku, je možné koupit typickou červenou čepici nebo bílé vousy. Postava dvanáctimetrového Santa Clause s obrovským vakem na zádech šplhá k radosti nejmenších obyvatel města po zdi vysokého nákupního střediska, zatímco nad jiným supermarketem se večer rozzáří monumentální ze žárovek složená silueta Santa Clause na saních tažených obrovským sobím spřežením. A někdy vykukují hlavičky třeba i několika Santa Clausů najednou v betlémcích · v bezprostřední blízkosti zatím prázdné Ježíškovy kolébky.
Lidé ve vzdušném letním oblečení tedy nakupují a těší se na vlastní svátky, kdy budou s velkou slávou pokládat sošku jezulátka do připravených jesliček. Rodiny se při této příležitosti sejdou u společné večeře a o půlnoci se odeberou na slavnostní půlnoční mši. Na leckterých místech se ale také budou tancovat místní temperamentní tance jako například pověstná salsa a ulice se zaplní lidmi lačnými uctít památku Ježíšova narození rytmickou hudbou a výstřely petard. Inu, jiný kraj jiný mrav.
Betlémy pro sváteční události jsou již připraveny po celém městě · v domácnostech i v kostelech, pod palmami na náměstích, na tržištích, ale třeba i ve stanici metra nebo na policejní stanici. Venezuelané jsou z drtivé většiny katolíci, ctí staré tradice, jak se patří, a věří jim s důvěrou pro našince až dětinskou. Štěstí a přízeň osudu si například snaží zajistit hromadami drobných bankovek a mincí, které leží v betlémech pod naivními sádrovými figurínami biblických postaviček. S betlémy je v Caracasu možné se setkat opravdu úplně všude. Třeba i na ministerstvu vnitra. A v caracasské radnici, kde jsou tři králové provedeni v lidské velikosti, trčí štosy bankovek přímo z jejich prstů a ze všech záhybů oděvů. Takže šťastné a veselé…
HISTORIE CARACASU – MĚSTA ČERVENÝCH STŘECH
Údolí Caracasu leží ve výši zhruba 800 metrů nad mořem, od kterého je město odděleno zalesněným horským pásmem s několika tří tisícovými vrcholy. Jižní stranu údolí směrem do vnitrozemí lemují nižší pahorky. Několik kilometrů dlouhé údolí je plné vysokých staveb, moderních budov nejrůznějších obchodních a finančních společností nebo až dvacetipatrových poněkud zašlých činžáků. Mezi betonovými kolosy se při zemi krčí jedno- až dvouposchoďové domky starého koloniálního Caracasu, které mu kdysi vysloužily přízvisko Město červených střech.
“Nesmrtelný” Caracas byl poprvé založen roku 1560 jako San Francisco. Indiáni z kmene Toromaima osadu zničili. O rok později je osídlení Villa de San Francisco obnoveno a až do roku 1567, kdy bylo konečně podmaněno celé údolí, musí o svou existenci svádět s domorodci tuhé boje. Dostává nové jméno: Santiago de León de Caracas. Santiago v názvu mělo městu zajistit přízeň oblíbeného španělského patrona, zatímco Caracas kolonizátoři vybrali na paměť pobřežních indianů, se kterými měli podstatně méně práce než s Toromaimy. Roku 1577 se město stalo administravtivním centrem pro Provincii Venezuela. Caracas pro změnu začali ohrožovat piráti, kteří jej v roce 1595 zcela srovnali se zemí. Jen co se město postavilo na nohy, tak ho v roce 1641 zničilo silné zemětřesení. Nikoho tenkrát nenapadlo spojovat katastrofu s Bohem (rozhněvaným nad vyhlazováním domorodého obyvatelstva). Na boží hněv ale upozorňovali klerikálové v roce 1812, kdy údolí postihla stejná katastrofa, která zanechala 10 000 mrtvých. Prý je to odplata za odmítnutí poslušnoti španělskému králi, ke kterému došlo otevřeně poprvé o dva roky dříve. Příchodu nezávislosti v roce 1821 to ale nijak nezabránilo. A hospodářský rozvoj města neohrozilo ani další zatím poslední zemětřesení v roce 1900. Ve 20. století dostalo město ropnou injekci, která sem přilákala na čtyři miliony obyvatel z venkovských oblastí, kteří se těšili poměrně snadnému životu. Navykli si na relativně vysoký životní standard, a když svět zažil v 70. letech ropnou krizi, nikdo zprvu nechápal, jak se mohou z rozlehlých předměstkých čtvrtí stát tak rychle slumy. Tam se dnes mnohdy neodváží ani místní policie.
Moře je neklidné. Pozlacené se vzdouvá pod zapadajícím sluncem. Silný vítr strhává z hřebenů vln prozářenou vodní tříšť. Rudý kotouč těsně nad obzorem mění tvar a vypadá jako obrovský plovoucí ragbyový míč. Pak se náhle s překvapující rychlostí potopí. Moře rázem ztmavlo a stalo se nepřívětivým. Ochladilo se. Rozhlížím se kolem sebe a stále silněji si uvědomuji, že jsem tu úplně sám. Mám hlad a lahev na vodu je prázdná. Bolest v levé noze zesiluje, nemohu se na ni postavit. Nad Egejským mořem se rychle stmívá. Na rozsvíceném displeji svého satelitního GPS přijímače vidím, že od tureckého pobřeží mne dělí něco přes osm mil. Sedím na surfu a zvažuji co dál…
Do této nezáviděníhodné situace jsem se dostal 23. července mezi řeckým ostrovem Lesbos a tureckým mysem Karaburun. Spolu se dvěma přáteli jsme v rámci sportovní expedice Detur chtěli postupně obeplout jihozápadní pobřeží Turecka. Problémy spojené s navigací jsem vyřešili jednoduše, každý z nás měl svůj GPS přijímač · zvolili jsme MAGELLAN 3000 XL. Já měl ještě navíc malou vysílačku, kamarádi na břehu druhou…
Naše plavba byla závislá na pravidelném termickém větru Melterni, který se v létě Egejským mořem prohání s přesností japonských rychlovlaků. Jenže počasí bylo letos v Evropě tak bláznivé, že i tento jindy tak přesný větrný expres nejel a nejel. Na startu první etapy z Bademli (39?40?00??N, 026?28?30??E) do Karaburun (38?40?00??N, 026?28?30??E) jsme na něj čekali celý týden, a když konečně Melterni zafoukal tím správným směrem, ihned jsme vypluli. Předpokládali jsme, že trasu dlouhou 26 mil (necelých 50 km) urazíme za tři až čtyři hodiny. Jenže naše výpočty vůbec nevyšly.
Již po hodině plavby jsem si uvědomil, a GPS přijímač to jasně potvrdil, že plujeme pomaleji, než plánujeme. Způsobily to stále se zvětšující vlny, které se na nás valily z otevřeného moře. Zpočátku nás před nimi částečně chránil ostrov Lesbos, ale když jsme ho minuli, vychutnávali jsme si je plnými a slanými doušky. Také vítr změnil směr a velmi nám tím ztížil další plavbu. Jeli jsme na plovácích P2 XANTOS 310, na kterých se udržet v zadobočním kurzu ve slabším větru a velkých vlnách bylo stále obtížnější. Během dne jsme se každou celou hodinu ve vodě sešli , dohodli další kurz a pak zase hodinu pluli k cíli. Teď, asi hodinu před západem slunce, jsme byli všichni tři značně vyčerpáni, odometr na GPS ukazoval, že jsme již upluli 38 mil (70 km) a břeh je ještě daleko…
Zvedáme plachty a vyrážíme na poslední část plavby, která se však mohla stát pro kohokoli z nás tou opravdu poslední. První startuje Petr, dostává ve větrném poryvu plovák do skluzu a za chvíli ho už nevidím. Já mám ale smůlu, při startu mě shodila velká vlna, levá noha se mi zasekla v poutku na plováku a jeden z prstů ten tlak nevydržel, pěkně v něm křuplo. Teď na něj hledím a pozoruji, jak rychle mění barvu i objem, už je velký jako palec. Ani Honza není “v pohodě”, má poměrně silné brýle na dálku, jenže si na cestu vzal ty hodně tmavé a teď “vidí, že už dlouho dobře nevidí”, zkrátka musí rychle ke břehu. Dává mi jednu tyčinku Müsli a odjíždí. Máváme si, já ale zůstávám sedět na surfu. Honza neví, že také já mám problém… Zkouším zvednout plachtu, ale nedaří se to. Balancování na plováku ve vlnách se zlomeným prstem není nic příjemného, opět padám do vody. Když se vydrápu na plovák, zjišťuji, že mi je docela pěkná zima. Mokré triko totiž moc nehřeje, a už ho asi jen tak neusuším, slunce právě zapadlo. “Tak a máš to,” slyším škodolibý vnitřní hlas, “teď jsem zvědavý, jak si poradíš.”
Vyždímal jsem tričko a vlhké je oblékl. Na prsa jsem si navlékl ještě baťůžek a ruce zkřížil přes břicho tak, abych se co nejvíce chránil před ochlazujícími účinky silného větru. Asi hodinu jsem takhle seděl a zpíval, někde jsem totiž četl, že zpěv pomáhá zahřát organismus. Zraněnou nohu jsem však naopak léčil ve vodě. Nad vzdálenou pevninou vyšel měsíc, moře je teď stříbrné a méně nevlídné. Konečně jsem se přestal třást zimou a začal se opět věnovat navigaci. Porovnáním poloh uložených v paměti GPS jsem zjistil, že se díky větru přibližuji ke břehu, a že tu snad není silný proud, který by mě snášel za mys Karaburun k poměrmě vzdálenému řeckému ostrovu Chíos. Ještě jednou jsem porovnával údaje na rozsvíceném displeji mého Magellana, ale když jsem zvedl hlavu, měl jsem rázem jiné starosti…
S temným hukotem dieselových motorů se ke mně blížilo několik lodí, podle jejich pozičních světel to bylo naprosto jasné. Představa srážky surfaře s velkou lodí mě donutila k rychlému startu, a pokusu dostat se z dráhy blížících se plavidel. Noha bolí, ale se zaťatými zuby kloužu po vlnách. Jenže lodí je asi šest a jsou podezřele pravidelně seskupeny. “Rybáři,” blesklo mi hlavou a dostal jsem opravdu strach, za pár minut byli u mě. Všechny lodě měly pracovní paluby na zádi silně osvětleny a bylo jasně vidět, že vlečou sítě. “Jestli se do některé zamotáš, je s tebou konec,” slyším opět ten škodolibý hlas. S potápěčským nožem v zubech jsem ale připraven se ze sítí vysvobodit. Snažím se plout přesně mezi dvě lodě, snad tam je síť nejvíce ponořena. Náhle to pár metrů přede mnou zašumí, vidím, jak napnuté lano řeže vodu. Jenže Neptun si zřejmě nepřál, aby turečtí rybáři ulovili českého surfaře a poslal mi na pomoc velkou vlnu, která mě přes sítě přenesla… Povzbuzen božskou přízní, pluji dál ke břehu. Pohled na hodinky mi říká, že už jsem na cestě přes dvanáct hodin, právě skončila hodina duchů. Asi dvě míle od břehu to ve vysílačce zapraská, a jak rád slyším “brejk, brejk, Vláďo! Vláďo! brejk, brejk, ozvi se, přepínám.” Za chvíli již mají naši kluci moji přesnou polohu 38?40?23??N, 026?24?51??E. Domlouváme se, že pro mě přijedou na vodu, protože přede mnou je jen temné a pusté pobřeží a divoké útesy. Jenže jsem už příliš blízko a vítr, který mezitím zesílil mě nemilosrdně žene ke břehu. Proti mně se v měsíčním protisvětle zdvihá vysoká temná stěna útesu, slyším dunění narážejících vln umocněné ozvěnou skal. Nervy mám napnuté k prasknutí, jedu do tmy a nevím, co mě čeká. Strmá skalní stěna bez možnosti přistání či alespoň malá plošinka, na které zachráním holý život? Zdá se mi, že vpravo ode mne je zvuk příboje slabší. Přehazuji plachtu a jedu doprava. Ve stínu útesu se náhle ještě kousek dál vpravo otevřela úzká průrva, propustila měsíční paprsky až k hladině a já jsem zajásal. Vlny tam dojížděly k malé pláži široké sice jen několik metrů, ale bylo tam možné bezpečně přistát. Za malou chvíli jsem stál na pevné zemi, do paměti svého Magellana jsem uložil pozici 38°40´45″N, 026°24´46″E pod heslo “zachra”. Neptune, děkuji!
Bilance je otřesná. Devatenáct mrtvých Romů, kteří zemřeli jako oběti rasisticky motivovaných útoků. Jeden mrtvý příslušník hnutí, které jim vyhlásilo neoficiální válku. Je načase položit si otázku, jestli jsme to nebyli my všichni, kdo svým mlčenlivým souhlasem zabíjeli.. . . . .
Nejsou tu ale jenom mrtví, jsou tu živí, díky nimž dostoupila dnes situace vrcholu. Část z odhadovaného počtu dvou až tří set tisíc českých Romů z naší země utíká. Vláda se chytá za hlavu a zbytek národa zrozpačitěl. Kdo to vlastně jsou Romové? A kdo jsme my? Mohou za to dějiny, naši současní politici nebo sami Romové? Chyby a příčiny se hledají v kdečem, ale zásadní otázka zní: Jsme RASISTÉ?
Nejsme jediní, na jejichž území jistě problémová komunita žije. Masový exodus Romů probíhá ale právě a jedině z České republiky. Vyprovokovala jej skutečná diskriminace, nebo jeden žurnalista svou reportáží? Pojďme se porozhlédnout, jak žijí Romové jinde na světě, a jak cizina hodnotí život Romů u nás. Pojďme si ujasnit, jak jsou u nás uplatňovány zákony · máme opravdu na všechny stejný metr, nebo se dopouštíme křivd?
Odstup, který od Romů většina ostatního obyvatelstva má, není nijak nový. Romové jsou na našem území již šest století a již šest století tu žijí jako vyděděnci. Je vůbec možné, že za tu dobu se změnilo tak málo v našem pohledu na člověka? Začněme tím, že si přiznáme, že některé vraždy byly spíš lynčem. Pokusme se zodpovědět všechny ostatní otázky, v tom by vám měl být následující materiál průvodcem. Pak si asi přiznáme, že slovo RASISMUS do naší společnosti konce tisíciletí naneštěstí patří.
HOREČKA Z JEDNÉ REPORTÁŽE zpracoval Jaroslav Haidler
Je úterý, 5. srpna večer. V 21.45 začíná pořad televize NOVA Na vlastní oči. Reportér TV NOVA a náš spolupracovník Josef Klíma uvádí pořad o spokojeném životě romských vystěhovalců v Kanadě. Pro tisíce Romů se reportáž stává výzvou k hromadnému odchodu z České republiky do země zaslíbené – do Kanady. V následujících dnech se před domy v romských čtvrtích shlukují celé rozvětvené rodinné klany, horlivě diskutují a celé hodiny probírají vysněný odlet za velkou louži. “Nemáme co ztratit, je tu rasismus, chceme pryč!” Jen Ostravu chce opustit na pět tisíc Romů. Cestovní kanceláře potvrzují rezervaci letenek do Toronta a Montrealu na měsíce dopředu. Zlí jazykové tvrdí, že co se nepodařilo republikánům za sedm let, to dokázala televize NOVA za dvacet minut.
ÚTERÝ, 12. srpna – Myšlenka senátora a starosty Klausnera z Prahy 4 dostat nepřizpůsobivé Romy z města získává konkrétní podobu. Starostové v Ostravě-Mariánských horách a v Klatovech zvažují, že Romům, kteří se rozhodnou vycestovat do Kanady, přispějí na letenky. Úředníci vydávají formuláře se žádostí o jednorázový příspěvek na vycestování do Kanady. Tato iniciativa je v následujících dnech podrobena kritice.
STŘEDA, 13. srpna – Propast mezi Romy a bílou většinou se nezmenšuje, varuje zpráva Rady pro národnostní otázky: 70 % Romů nepracuje, 20-30 % výdělečně činných Romů si zajišťuje prostředky k živobytí trestnou činností, prostitucí či překupnictvím. Muži vydělávají v průměru 6000 korun, ženy 2500. Na tiskové konferenci varoval premiér romské spoluobčany, aby si nevytvářeli falešné naděje a zdůraznil, že ČR je svobodným státem, ze kterého není třeba odcházet a není oprávněné hledat azyl.
ČTVRTEK, 14. srpna – Vrací se první šestice Romů, kteří se v Torontu marně pokoušeli získat azyl. Na společném zasedání představitelů romských organizací s premiérem vyjadřuje předseda Romské občanské iniciativy Emil Ščuka názor, že problém nelze řešit odchodem, ale ve spolupráci s vládou.
PÁTEK, 15. srpna – Hysterie povoluje. První ohlasy z cesty “za svobodou” nejsou pro Romy nijak příznivé. Kanada, ale ani Británie, kam směřovali někteří ve snaze získat statut emigranta, nejsou přílivem emigrantů nadšeny. Romové mají sice v pasech potvrzeno přijetí žádosti o azyl, ale veškeré tiskopisy jsou v angličtině. Vyřízení jejich žádostí je v nedohlednu, jelikož Británie má nejtvrdší azylové a imigrační zákony z celé Evropské unie. Dostávají však sociální příspěvek ve výši 69 liber (asi 3800 korun) na týden, což většině bohatě stačí. Po případném zamítnutí žádosti chtějí zkusit štěstí v Kanadě.
SOBOTA, 16. srpna – Příliv Romů do Kanady pokračuje. Velvyslanec České republiky v Kanadě považuje reportáž NOVY za jednostrannou, vzbuzující iluze, které neodpovídají skutečnosti.
NEDĚLE, 17. srpna – V nedělní Debatě na ČT 1 vyslovuje tajemník Romského demokratického kongresu Ivan Veselý názor, že pokud stát s problémem Romů nepohne, vyroste zde během 10 až 15 let nový Martin Luther King.
PONDĚLÍ, 18. srpna – ODS odsuzuje protiromské výroky a distancuje se od všech prohlášení, která je možno považovat za rasově motivovaná.
STŘEDA, 27. srpna – Romští obyvatelé mosteckého sídliště Chanov si stěžovali dvěma vyslancům Parlamentního shromáždění Rady Evropy na špatné životní podmínky a “bílý rasismus”. Jeden z obyvatelů ukazoval na vytlučená okna, byty bez kuchyňských linek a vinil za tento stav “bílé”, kteří to rozkradli a svádějí to na Romy.
ČTVRTEK, 28. srpna – Příliv Romů do Kanady stále pokračuje. Velvyslanectví ČR v Ottawě sděluje, že od minulého čtvrtka přicestovalo sto dvacet Romů.
PÁTEK, 29. srpna – Jeden z prvních, kteří prodali byt a vypravili se do Kanady, se nyní toulá bez peněz po Ostravě, Miroslav Urik. Byl vrácen před třemi týdny, když se zjistilo, že nelegálně obchodoval s cigaretami. “V Kanadě se musí pracovat dvanáct hodin denně se čtyřicetiminutovou přestávkou. Při práci se nesmí kouřit, a když nemakáte, tak vás vyhoděj…,” postěžuje si Urik.
PONDĚLÍ, 22. září – O statut uprchlíka požadalo letos v Kanadě téměř 1100 občanů ČR. Většina z nich tak učinila po odvysílání reportáže televize NOVA.
PONDĚLÍ, 6. října – Vzhledem k nárůstu žadatelů o uprchlický statut, zavádí kanadská vláda vízovou povinnost pro občany České republiky.
PÁTEK, 17. října – Do Doveru přijelo dalších 113 Romů, z nichž jich bylo 36 obratem posláno zpět.
NEDĚLE, 19. října – Během víkendu poslaly britské úřady zpět třicet devět českých a slovenských Romů. Dobrovolně se jich rohodlo vrátit dvacet osm. V oblasti Doveru je asi 600 Romů umístěných ve speciálním středisku.
PONDĚLÍ, 27. října – Britové zpřísňují azylové řízení. Žadatelé mají místo původních 28 dnů pouze pět dnů na to, aby prokázali, že byli ve své zemi skutečně diskriminovaní.
STŘEDA, 29. října – Vláda a prezident vyzvali Romy, aby neodcházeli. K odchodu Romů dosud liknavá vláda slibuje, že udělá vše, aby nemusel nikdo emigrovat. Zpráva romské komunity kritizuje vládu za to, že dosud neučinila nic zásadního, čím by překlenula prohlubující se propast mezi Romy a bílou většinou. Jako jeden z konkrétních kroků navrhují změnit sociální systém, který Romy nemotivuje k práci, ale naopak jim zaručuje vyšší příjem ze sociálních dávek.
ČTVRTEK, 30. října – Romové, kteří se nedostali do Británie, zůstávají v nezáviděníhodné situaci v přístavním terminálu ve francouzském Calais. Český konzulát ve spolupráci se společností Eurolines vysílá pro skupinu 40 Romů autobus.
PÁTEK, 31. října – Z Calais se vracejí pouze dva mladí Romové ze Sokolovska. Ostatní si kladli pro návrat nehorázné podmínky. Požadovali, aby za nimi přijel prezident republiky, a přidělení bytu v první kategorii. Nikdo z nich dosud nepožádal o azyl. Jejich nejzákladnější životní podmínky jsou zajištěny.
ÚTERÝ, 4. listopadu – Francouzská policie se pokusila vytlačit z terminálu v Calais skupinu asi 40 Romů.
PONDĚLÍ, 10. listopadu – Čeští Romové, kteří se pohybují v prostoru trajektových terminálů francouzského přístavního města Calais uvažují, že se pěšky vydají do sousední Belgie. Belgická hranice je od Calais necelých 50 kilometrů. Pěší přesun však nic nevyřeší, jelikož i Belgie podepsala dublinskou dohodu, která zemím Evropské unie zakazuje přijmout uprchlíky, jež odmítl jiný členský stát Unie.
ÚTERÝ, 2. prosince – Odpověď na otázku v titulu tohoto článku možná ukázala reportáž v pořadu TV NOVA Na vlastní oči z Českého Krumlova. V tomto “vzorném” městě jsou vztahy mezi Romy a ostatními obyvateli příkladné. Romové tu mají svou restauraci, podnikají, pracují v galerii. Tato situace trvá již několik let jako důkaz, že i zdánlivě neřešitelný poblém má své řešení.
SKINHEADS, ČESKÝ KU-KLUX-KLAN? zpracoval Jaroslav Haidler
Počet rasově motivovaných útoků v ČR neustále roste. Vražda čtyřiadvacetiletého studenta Abdelradiho Hasana Elamina je po roce 1989 již několikátým rasově motivovaným útokem, při němž přišel příslušník jiného etnika o život. Sdělovacími prostředky proběhla zpráva, že útokům ze strany skinheadů podlehlo 28 Romů. Toto číslo však není doložitelné na základě konkrétních faktů. Skutečností však zůstává, že těch “křížů” se jmény Romů je požehnaně.
. . . . .
V únoru 1991 napadla skupina skinheadů obydlí romských rodin v Klatovech a útok vyvrcholil smrtí Emila Bendíka. V témže roce 10. srpna zemřel v Hradci Králové Josef Sztojka, zraněný v klubu Romské iniciativy neznámým pachatelem. O jedenáct dní později uškrtil kabelem příslušník hnutí skinhead v Jičiněvsi na Jičínsku šestnáctiletého romského chlapce Radka Rudolfa. V polovině října pak zbili tři útočnici v Čerčanech na Benešovsku otce pěti dětí Juraje Šarkoziho a ten po několika hodinách v křoví zemřel. Dva z útočníků byli skinheadi.
V srpnu 1993 napadlo několik útočníků před diskotékou Sázava v Jílovém u Prahy Roma Karla Baloga. Ten na následky pobodání umírá. V září téhož roku umírá sedmnáctiletá Jitka Chánová na následky zranění po seskoku z jedoucí plzeňské tramvaje, v níž skinheadi napadli mladé Romy.
24. září 1993 – Na městském ostrově v Písku napadla skupina skinů tři romské občany. Tibor Danihel utonul v řece Otavě.
12. října 1993 – V restauraci v Hrádku nad Nisou na Liberecku je zastřelen Rom Milan Holub.
7. října 1995 – Na autobusové zastávce v Břeclavi napadli skinheadové obušky a baseballovými pálkami pár manželů Polákových. Polák utrpěl otřes mozku a přišel o jedno oko. V témže roce je svém bytě ve Žďáru nad Sázavou přepaden skupinou čtyř skinheadů Tibor Berki, který na následky zhmoždění mozku umírá.
To jsou nejotřesnější známé rasově motivované případy. Avšak rasově motivovaných trestných činů, při nichž nedošlo ke ztrátě života, registrují občanské iniciativy v ČR za posledních sedm let více než osm set.
EXODUS JSEM NEZPŮSOBIL – názor Josefa Klímy – reportéra TV NOVA a magazínu KOKTEJL napsal Josef Klíma
Když jsem natáčel reportáž o emigraci Romů do Velké Británie, ptal jsem se: “Proč nezkusíte třeba Skandinávii?” Řekl mi s úsměvem jeden z nich: “Už jste viděl, pane Klíma, Cikána, kterej by šel do zimy?”
Považuju tuhle větu za klíčovou v celé té velké a bouřlivé diskusi, která se rozpoutala po masivní vlně romských exulantů do Kanady a posléze i na britské ostrovy.
Když se k nám do NOVY začali hrnout po první reportáži o Kanadě tuzemští i zahraniční novináři, kladli především dvě otázky: za 1. zda si nemyslím, že jsem to zavinil a za 2. zda naši Romové jsou doma opravdu perzekuováni.
. . . . .
Dnes jsem si jistý, že jsem opravdu nic nezavinil. Romové emigrovali houfně do Kanady už několik měsíců před mou reportáží (co bych ostatně jinak točil?), a když jsem o pár týdnů později natáčel pokračování v Anglii, dal jsem si zatracený pozor, aby v ní bylo co nejvíc záporných stránek tohoto jevu. Přesto byl efekt – až na zavedení víz – naprosto stejný. I s následnou invazí tentokrát britských médií.
Co se týče druhé otázky (kladli mi ji posléze i britští novináři), dodnes na ni neumím odpovědět. Začal jsem se romskou problematikou zabývat už před dvaadvaceti lety, prošel jsem postupně všemi obdobími – od vztahu ryze romantického, kdy jsem se učil romsky, sbíral romské písničky a měl Romy rád, až po film “Nahota na prodej”, kdy jsem byl rozezlen, kolik zla páchají a měl jsem vůči nim averzi. Dnes upřímně přiznávám, že nevím, zda jsou u nás diskriminováni. Přesněji: nevím, kteří z nich jsou opravdu diskriminováni, a kteří to jen tvrdí. Rodiny, které programově žijí z podpor a přitom si pro ně jezdí v mercedesech, asi moc diskriminované nejsou. Ani ty, které “vybydlí” byty a jdou žadonit o nové. Stejně tak existují rodiny, které evidentně diskriminované jsou. Znám sedm bratrů Ferencových z Karviné, kteří sice vyrostli z negramotných rodičů, ale dnes všichni poctivě podnikají, jsou bez trestního záznamu a mají své vlastní rodiny. Jenže – jak jim je, když je odmítnou vpustit do restaurace, ačkoli sami v Karviné dvě restaurace vlastní? Jak mi řekl jeden z nich: “Nejdříve se vám zatmí před očima, nejradši byste se rozčílil, ale pak si řeknete: ‚To jim jen potvrdím, že s Romy jsou problémy.’ Takže to ponížení spolknu a jdu pryč. Jak je dalším stovkám Romů, kteří žijí jako my – a přitom jejich děti ohrožují skinové? Ti se zcela nepochybně v tomto státě diskriminováni cítí…”
A to jsou jen extrémní příklady. Co když skini zmlátí dítě Romů, kteří se sice na nás programově přiživují, ale jinak se ničeho špatného nedopustili. Měla by zasáhnout policie, dát skinům jasně najevo, že toto samozvané pojetí práva je v civilizované společnosti prachsprostým zločinem. Ale kolikrát to opravdu a důsledně udělala? Nebo jiný příklad: Co když poctivý romský dříč chce opravdu za lepším živobytím kamsi za moře a poukazuje na případy, které se staly jiným Romům? Jak odlišit, co je pravda, co subjektivní pocit a co jen báchorka?
Jistá je jediná věc: Romové tu jsou s námi už několik století, zůstanou tu dál a při jejich plodnosti jich bude přibývat. Pokud se nebudeme snažit najít způsob, jak s nimi žít a pokud si oni sami budou hrát na oběti, aniž by tento způsob rovněž hledali, bude společenské pnutí narůstat. Kanadská a britská zkušenost nám dala najevo, že na toto pnutí nedoplatí jen oni – jak si doposud mnozí extremisté potměšile mysleli – ale my všichni. Mezinárodní ostudou i novými bariérami, které nám do cesty budou stavět země, jež vůči nám už bariéry zbořily.
Má to bohužel jeden háček, nic se nemůže začít zlepšovat, dokud nezačne pořádně fungovat státní správa. Kdyby pracovala opravdu poctivě, zůstali by na svobodě jen Romové, kteří nic špatného neprovedli. Kdyby pracovala opravdu důkladně, postihovala by i extremisty, kteří tzv. berou zákon do svých rukou za tichého souhlasu veřejnosti. Společnost by se pročistila po věcné stránce – aby byl vůbec předpoklad začít čistit emoce.
Proč považuju úvodní větu téhle malé úvahy za klíčovou? Když se cítím opravdu ohrožen na životě, chci uniknout kamkoli. Třeba i do země s nepříznivým klimatem, ale o to lepším klimatem společenským. Proto si myslím, že s tou proklamovanou romskou diskriminací to stále ještě není tak tragické, jak se to Romové z Čech a Moravy snaží na cizích hranicích vysvětlovat.
CIZINCI VE VLASTNÍ ZEMI z materiálu nazvaného “Cizinci ve vlastní zemi” vybral Libor Michalec
“…Cikáni by měli být trestně odpovědni už od narození, protože prakticky to už je jejich největší zločin.”
Miroslav Sládek na schůzi Poslanecké sněmovny dne 25. 7. 1996 cituje “nejmenované občany”.
“Jsem absolutně šokován, absolutně ohromen a děsím se ze skinheadského hnutí.”
Václav Klaus 9. listopadu 1997 v reakci na smrt súdánského studenta.
“Policie nejen skiny toleruje, ale dokonce je i podporuje. Ne otevřeně, protože vědí, že by to nebylo legální…”
Petr Uhl, bývalý disident a zakládající člen hnutí HOST.
“Role státu při řešení tohoto problému je důležitá a nenahraditelná…vláda této republiky bezpochyby udělala vše, co je v jejich silách, pro to, aby slovo rasismus zmizelo z každodenního slovníku.”
Jiří Novák, tehdy ministr spravedlosti
“Vždycky se něco stane až když někdo umře. Existuje ale tolik problémů, kterým se tu vůbec nevěnuje pozornost…”
Ondrej Gina, ředitel romské organizace Fond naděje a porozumění, bývalý pracovník Úřadu vlády pro národnosti.
“Z důvodů opakovaných krádeží je vstup osobám romského původu zakázán.”
Vyvěsil si na svůj hotel v Břeclavi kandidát na poslanecký post Rudolf Baránek.
ROMSKÉ OHLASY zpracoval Libor Michalec
Každoroční zpráva amerického ministerstva zahraničí, kterou od roku 1977 vypracovává pro americký Kongres, a ve které se zabývá dodržováním lidských práv ve 193 zemích světa, věnovala od roku 1993 pozornost postavení romské menšiny v České republice:
1993
“Ačkoliv západní demokracie a mezinárodní isnstituce vnímají s obdivem rozkvět demokracie v České republice po pádu komunismu, upozorňují na odvrácenou tvář nové svobody, kterou je rasismus.”
1994
“…nejznámějším příkladem diskriminace Romů je zákon o českém občanství, který k získání občanství požaduje takové podmínky, které byly pro téměř všechny Romy pocházející ze Slovenska a žijící v České republice nesplnitelné.”
Premiér Klaus tuto zprávu označil za zkreslenou a zjednodušující, prý měl k dispozici jen xeroxový výstřižek z uvedeného materiálu: “Nevěřím svým očím, co je tam napsáno.”
1995
“O tom, že jsou Spojené státy diskriminací Romů v České republice opravdu znepokojeny, svědčí fakt, že Romové získávají ve Spojených státech, Kanadě i Austrálii politický azyl.”
1997
Na diskriminaci Romů upozornila v květnu velvyslankyně Spojených států Jennone Walkerová. Ministr bez portfeje Pavel Bratinka reagoval na její prohlášení a jako první z členů vlády poprvé oficiálně připustil, že rasismus a netolerance k národnostním menšinám se promítají i do postojů práce policistů, státních úředníků a zaměstnavatelů.
Aféru rozpoutal článek starosty Prahy 4 Zdeňka Klausnera v místních novinách Tučnák, který podle názoru odborníků v podstatě navrhuje vystěhovat Romy za město. Právnička Klára Samková-Veselá, známá obhájkyně Romů na to reagovala v MF Dnes dne 3. 7. 1997: ” Pan Klausner neví co mluví, on tu situaci v Nuslích dlouhodobě nezvládá. Po preventivní stránce neudělala radnice Prahy 4 pro Romy vůbec, ale vůbec nic… On zapomíná také na to, že v Nuslích jde o olašskou komunitu. S nimi není žádná sranda – to jsou lidi, co dělají i do zbraní a drog…”
Kongresový výbor pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zveřejnil 23. srpna ve Washingtonu dopis pro Václava Klause, v němž žádá českého premiéra, aby usiloval o zrušení některých výjimečných prvků českého zákona o občanství.
Václav Klaus: “Ten dopis používá stejné argumenty, kterým tato vláda čelí čtvrtý nebo pátý rok a já mám pocit, že vláda bude používat stejné argumenty ve vysvětlování.”
NECHCI TU SVOJI ČERNOU KŮŽI napsal Tomáš Petr
ilustrační foto
Když se mladí manželé před osmi lety dozvěděli, že vlastní děti mít nebudou, rozhodli se pro adopci. Při té příležitosti zjistili, že v českých ústavech existují dva základní typy dětí určených k adopci. Na první typ se čeká dlouho, druhé jsou k mání ihned. Manželé se rozhodli pro variantu hned, tedy pro děti původu romského. Vzali si rovnou dvě – kluka a holku. A protože byli spokojeni, za pár let si pořídili ještě jednoho chlapečka – taky Roma.
. . . . .
Jdu za bílou rodinou, která adoptovala tři cikánské děti. Odlišují se takto vychovávané děti nějak od bílých? Na periferii malého severočeského města na první pohled poznávám jejich domek podle dětských maleb na oknech. Otevírá mi vysokoškolačka středního věku, a hned mě prosí, abych o nich neuváděl konkrétní údaje a nefotografoval, protože se bojí netolerance okolí. Uvnitř na mě z postele mává desetiletá holčička – Romka jak poleno. Má chřipku. Bílý táta je v práci a desetiletý romský kluk ve škole. Pomalu se dostáváme k otázkám výchovy, problémům. To, že jsou děti adoptované, vědí od samého začátku. Nejdřív jim to rodiče servírovali jako pohádku, teď už o adopci mluví otevřeně, jako dospělí. Horší je to s barvou pleti. Holka je nejtmavší, jednou přišla ze školky, štípala se do ruky a říkala: “Nechci už tu svoji černou kůži.” Pohádali se o hračky a tak jí to hned nějaký bílý prcek natřel – je černá. Jejich rodiče z toho ale nedělají velký problém, děti žijí v kompaktní rodině, chodí spolu do jedné třídy, takže narážkám mohou lépe čelit. Schází se s podobnými rodinami na poradních akcích, které pořádá severočeské sdružení R-KRUH. To dodává servis od odborníků a pomoc skupinám osob zainteresovaných v romských otázkách. Od okolí jsou předsudky neustále cítit, a tak se to rodiče snaží dětem filozoficky vysvětlit. Je hloupé, že se k tomu musí člověk pořád vracet. “Kdejaký bílý si zvyšuje sebevědomí tím, že ukáže na někoho, s jinou barvou pleti. To je asi typické pro naši českou, frustrovanou, ve skutečnosti ale indoevropskou společnost. Kdyby si dal kdejaký naturalizovaný Čech práci s hledáním svého rodokmenu, asi by zíral, odkud pochází. Možná ze stejné země, jako cikáni”. Kdyby si ti, co povrchně soudí, dali trochu práce s poznáním téhle konkrétní cikánečky, možná by jim, jako mně, zahrála na piáno, ukázala žákajdu s jedničkama. Také jsme si povídali o lyžování, skautingu, zvířatech… Prostě úplně normální dítě s malým stigmatem v podobě barvy kůže. A mně, že jsem si udělal čas, namalovala koně, jak cválá krajinou – volný jako pták, jako správný Cikán.
MEZI ROMY NA OSTROVĚ napsal Jan Škvára
“Mía, mía!” křičí děti a strkají se jedno přes druhé. Efekt se dostavil, bariéry jsou prolomeny. Jen v míře poněkud vrchovaté. Včera jsem se tu pohyboval jako vetřelec, evidentně mne tu neviděli rádi. A nevěřili mi. Otáčeli se zády. Dnes jsem přivezl z města fotografie, pořízené včera a ROZDAL je. Dnes se nemohu po táboře hnout, aniž by se za mnou netáhl chumel pokřikujících a někdy až agresivních dětí. Dnes, kdykoliv přiložím oko k hledáčku, vždy se jich několik neomylně postaví před fotoaparát. Měl jsem to čekat. Národnost se někdy prozradí v maličkostech.
. . . . .
Ale je to tak. Také na řeckém ostrově Kréta žijí Romové – a to už stovky let. Ostatně o tom, že Romové jistý čas pobývali na území dnešního Řecka, nemůže být pochyb. Svědčí o tom mnohá řecká slova, nacházející se v romštině. Dnes je však na Krétě, stejně jako jinde, pestrá směsice Romů, pocházejících snad ze všech koutů Evropy.
Dovedou mne k Nastie. Říká, že se narodila v Rusku. Ruská slova ale moc nechytá, jen se směje, ukazuje kolem sebe na děti a říká, že tenhle je “taliáno”, ten zas “grece” a tamten “albaňa”. Ženské na ní něco pokřikují, rukou zažene ty smějící se vosy a zavře za sebou dveře, na nichž je napsáno číslo. Každá chatrč má své číslo popisné, jsou jich tu asi dvě stovky. Ležení je vzdáleno necelé dva kilometry od centra Heraklionu – hlavního města Kréty a sotva pět set metrů od mezinárodního letiště. Docela by mne zajímalo, jestli cestující tuší, že tuhle kolonii obývá romská komunita.
Z výšky vypadá tábor jako bungalovový motel, nebo ještě spíš víkendový kemp amerických farmářů. Nízké baráky, vedle každého stojí pick-up. Tyto malé náklaďáčky jsou dnes pro krétské Romy stejně cenným majetkem, jako pro jejich předky byli koníci, táhnoucí plachtové vozíky. Ale tady, na ostrově velikém jako Česká republika, jsou symbolem něčeho jiného. Jsou znakem, že Romové se zde dokázali integrovat do společnosti. Přesto, že žijí tradičně odloučení od ostatní společnosti a jiným životním stylem, dokázali nabídnout a provozovat služby, které jsou pro obyvatele ostrova prospěšné. Jejich náklaďáčky totiž křižují ostrovem, naloženy různým zbožím, které nabízejí po vesnicích a usedlostech. Romská komunita tak supluje služby pojízdného supermarketu obyvatelům těžko dostupných horských vesniček Kréty. Zbohatnout se na tom zřejmě nedá, ale na obživu rodiny to stačí.
SETKÁNÍ S ANGELIM
Divoký mladík s kudrnatými pačesy, naléhavě ukazuje na mou motorku a na sebe. Chce, abych ho vyfotografoval. Než stačím něco namítnout, už sedí v mé helmě na motorce a jako přidává plyn. Připadá mi to trochu komické. Když po něm chci, aby napsal své jméno, po třetím písmenu to s odevzdaným úsměvem vzdává. Tužku jistě často v ruce nedrží.
Zato umí velmi zručně vyplétat židle. Jeho prsty rychle proplétají drsný sisál kostrou židle, zubí se na mne od práce a sotva postřehnutelným grifem provaz utahuje. Při téhle činnosti ale fotografovat nechce, nejspíš to není pro muže důstojná práce. Angeli je totiž čerstvým živitelem rodiny, má krásnou, mladou ženu, má svůj domek, ale nemá auto. O odbyt jeho produkce se stará Georgi. Jak jsem si později všiml, sisálové židle jsou snad ve všech tradičních kafeneiích, a ty jsou snad na každé usedlosti, která má více jak pět stavení.
Kromě Angeliho romští muži přes den v táboře příliš vidět nejsou. Ráno jsou na přístavním trhu, kde skupují zeleninu, ryby, ponožky, ubrusy nebo cokoli, a se svými dodávkami potom objíždějí skalnaté vnitrozemí ostrova, aby prodali. Žádné dodávce nechybí amplión, z něhož již z dálky k vesnici vyvolávají zboží, které je dnes u nich k mání. Večer se sjíždějí do tábora, vykouří spolu cigaretu, nastartují malé benzinové elektrocentrály a pustí si řeckou televizi.
ŽENY
zde nepracují. Tedy ne ve smyslu slova být zaměstnán, živit se něčím. To je úlohou mužů.
Úlohou romských žen na Krétě je postarat se o děti a o domácí krb – vyprat, umýt nádobí, uvařit a udržovat v čistotě obydlí. Tahle práce je v osadě, kde není kanalizace ani vodovodní řád, na první pohled nemožná. Přesto je vidět, jak dvě děvčata drhnou vybetonované prostranství před chýškou košťaty. Obě mají mokré vlasy. Voda se musí zužitkovat – nejdřív se umyjí vlasy, potom podlaha. A tak poprvé v životě vidím mýt podlahu šamponem na vlasy. Ale příbytky jsou čisté a ženám většinou zbývá čas na podvečerní klábosení, než přijdou muži. Zkouším se začlenit do hloučku žen v černém, ale Sophia mne táhne do svého domku – chce fotografovat.
Stavení je to prajednoduše vystavěné. Kostra je z dřevěných trámků, zevnitř sololit a z venku igelit. Podlaha a nejbližší okolí příbytku do tří metrů je vybetonované a natřené růžovou barvou. Ta je tu ostatně velmi populární, růžovou totiž najdete na každém obydlí, když ne zvenku, tak docela jistě vevnitř.
Uprostřed jediné místnosti stojí kamínka, je tu až k zalknutí vedro. Kolem se batolí dvě děti. Sophia věří v Ježíše, jako většina žen tady, ale do kostela moc nechodí. Jednu celou stěnu zabírají nesčetné ikonky a obrázky svatých, skoro jako domácí oltář. Právě před tou stěnou chce zvěčnit se svými ratolestmi. Ona, Ježíš a její děti. Ani mně nevadí, že na stolku pod ikonami vedle zapálené svíce stojí lak na nehty a kojenecká lahev.
. . . . .
“Jani, Jani!” volají na mne venku děti a mají hroznou legraci, když se na to oslovení otočím. Po táboře se už dávno rozneslo jméno gadža na motorce.
Trochu doufám, že se mne někdo optá, kde že to budu spát, já pokrčím rameny a oni mne pozvou, abych tedy přespal u nich. Nic z tohoto vymyšleného scénáře se nestane. Rameny pokrčí oni, otočí se a jdou za svými. Sbalím fotoaparát, nastartuji motorku a vyjíždím z tábora nedotknutelných, abych si rozložil spacák o několik kilometrů dál. Nejspíš je ani nenapadlo, že by cizí gadžo jednou chtěl spát mezi nimi.
MARIE OD MOŘE napsal Jakub Svěrák
Poslední víkend v květnu se na jihofrancouzském pobřeží poblíž Marseille ve vesničce Saintes Maries de la Mer, která leží v nejjižnějším cípu kraje Camargue, konal tradiční rituál evropských Cikánů. Šlo o zajímavou směs katolictví a temperamentních obyčejů mnoha cikánských rodin, které měly možnost alespoň po tuto krátkou dobu nabýt dojmu vlastní státnosti.
PUTOVÁNÍ SVATÝCH MARIÍ
Marie Jacobé a Marie Salomé, blízké příbuzné Ježíše a Marie, byly podle legendy v období perzekucí spolu s Máří Magdalenou a Lazarem vypuzeni z Judey. Jejich nucené strastiplné putování bylo ukončeno v místě, jež se nyní nazývá Les Saintes Marie de la Mer. Zatímco apoštolové, potomci či učedníci svatých Marií pronikali s křesťanskou misií směrem na sever do vnitrozemí, svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé zůstaly v Les Saintes Maries de la Mer a šířily křesťanské myšlenky mezi Římany a snad mezi Cikány, kteří tvrdí, že tuto jihofrancouzskou pobřežní oblast již v této době obývali. Skutečnost je nejspíš jiná, jelikož hromadný exodus z Indie spadá do období až kolem roku 900 našeho letopočtu, to však nicméně neubírá právoplatnosti Cikánů na jejich mytologický příběh, jež má sám o sobě mnoho formálních variací.
CIKÁNSKÁ MŠE
Den před samotnými oslavami dochází k slavnostnímu rituálu spouštění posvátné schránky s ostatky Marií, mající tvar archy, ze stropní části kostela do středu presbytáře, kam má později každý možnost přijít, dotknout se a vyslovit svou modlitbu. Katolická mše, která je obvykle spojena se křtem nových oveček, probíhá velmi vzrušeně. Kněžiště je plné dětí, na bočních stolicích sedí Gypsy kings, jednotlivá kázání jsou prokládána zpěvy a provoláváním slávy Sáře, cikánské patronce, a oběma Mariím. Děti mávají barevnými fáborky, v lavicích i mimo ně se lidé překřikují. Na stěnách visí ikony Černé Madony a nalevo v menším výklenku jsou vystaveny sochy Marií. Pod babtistériem se nachází krypta Svaté Sáry. Teplota převyšuje 50 stupňů Celsia. Všude je plno svíček ozařujících spousty ikon.
V předvečer hlavní slavnosti je cítit ve vzduchu stále větší napětí. Kostel je otevřený a přístupný každému celou noc, v prostorách kolem něj se tvoří kroužky, v nichž se tančí, na každém rohu a v každé hospodě či restauraci znějí housle a cikánské rytmické kytary. V uličkách, kde se mísí svěží mořský vzduch s vůněmi nejrozličnějších nejen rybích specialit, jsou však také takzvaní malí “mušličkové”, kteří vám nutí sesbírané mušličky a hned poté nastavují své dlaně a křičí “…mony, mony,” z těch se postupně zřejmě rekrutovali věštkyně budouctnosti, které sice nemají mušličky, nicméně vás chytají za ruku a okamžitě odtahují kamsi za roh, kde vám velmi vážně sdělí, že vás čeká dlouhá cesta, zpříma vám pohlédnou do očí a většinou se velmi chraplivě dožadují své odměny.
PROCESÍ
Tábory, jak na západní tak i na východní straně pláže, kempy i vyhrazená parkoviště praskají ve švech pod náporem cikánských karavanů, které sem přijely především samozřejmě z Francie, Belgie, Holandska, Španělska a Itálie, spojit své rodiny, zúčastnit se rituálu, připomenout si své tradice a ukázat celému světu, že pobřežní vesnička Saintes Maries de la Mer je teď, a v této chvíli jejich státem. S úctou a hrdostí vstupují jednotlivé rodiny do kostela na ranní mši předcházející odpolednímu procesí.
Ve čtyři hodiny odpoledne je vše připraveno na procesí, které cestou od kostela obkrouží v doprovodu tradičně oděných camargských jezdců střed města a poté směřuje na východní pláž.
V čele tří tisícového davu vyčnívá černá hlavička svaté Sáry, jediná odhalená část sochy, která je jinak celá zahalena do bílého šatu. Hned za Sárou jde jeden z cikáských králů, který pozvedává bibli a vyslovuje modlitbu. Socha se dostává do popředí a po několika málo okamžicích vše končí a celé procesí se vrací zpět ke kostelu. Muzikanti doprovázející procesí suší své nástroje, někteří účastníci se rozprchnou, někteří se koupou.
První procesí svaté Sáry má zpřítomnit dobu, kdy svatá Sára podle legendy přivítala svaté a požádala je o křest, nejen pro sebe, ale i pro celou svou rodinu. Určila tedy budoucí cestu svému pokolení, která se měla odehrávat plně v duchu křesťanských ideí. Což se povedlo zhruba tak napůl a vznikla podivná společnost lidí sice křesťanská pravidla respektující, nicméně společnost, která nikdy neopustila tradiční zvyky a zákony svých předků.
Procesí následujícího dne probíhalo o poznání méně bouřlivě. Místo svaté Sáry hrály hlavní úlohu svatá Marie Jacobé a svatá Marie Salomé. Sochy nesené v bárce symbolizující jejich dávný příjezd, v doprovodu tradičně oděných Gardiánů a Arleánů na koňských hřbetech, byly opět obklopeny množstvím nejen cikánských poutníků. Rituál se na první pohled lišil pouze přítomností tradiční rybářské lodi, ze které biskup požehnal moři, zemi, poutníkům a všem Cikánům. Procesí se za dunění zvonů vrátilo zpět do kostela a sochy byly umístěny na jejich původní místo v malé svatyni u stropu nad kněžištěm.
. . . . .
Evropští Romové svůj problém do jisté míry zvládli, vyměnili koňské povozy za karavany a kočují tři čtvrtiny roku tak, jak je jim přirozené, alespoň většině z nich. Faktem však stále zůstává, že některá francouzská města nepustí cikánské karavany za brány města a cikánské rodiny tráví zimy na předměstích na vyhrazených parkovištích. Ale i přesto mají jakýsi vlastní a svobodný prostor, ve kterém se orientují a identifikují, mají možnost se rozvíjet.
Původ a historie Romů NEDOTKNUTELNÍ napsal Jan Škvára
Národ, který se ve středověku začal objevovat po Evropě, Balkánu, později také na Kavkaze a v Rusku, ale i v Anglii a Skotsku, a jehož původ je dodnes trochu zahalen tajemstvím. Národ, který dnes zaměstnává stránky novin a v minulosti – a bohužel často i dnes – je opovrhován a nenáviděn především pro to, že má jiné zvyky a chování (tak odlišné od evropského), a které si s sebou nese po staletí na své pouti světem, přesto že donedávna neměl písemnou kulturu.
KEJKLÍŘI NEBO KŘESŤANÉ?
Středověcí učenci si kladli otázku, kdo Romové jsou a odkud pocházejí. Po dlouhá léta si Evropa na tuto otázku neuměla odpovědět. V dobových kronikách ze 14. až 18. století existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích, o tanečnicích v zářivých barvách, oblíbených u panských dvorů a nenáviděných “zbožnými” a “počestnými” občany. Kronikáři tak popisují jejich vzezření a přirovnávají je k Tatarům. Středověká Evropa má ještě v paměti zkušenosti s nájezdy snědých hord, a tak Romové, dobře si vědomi tohoto handicapu, se představovali jako křesťané, putující od Božího hrobu. Středověký člověk, lpící na půdě, chápal putování také jako určitou formu pokání nebo trestu. Romové začali tyto domněnky okamžitě podporovat přehnanou “katoličností” (patrnou dodnes) a vlastními legendami. Snažili se obyvatele středověkých měst přesvědčit, že musí svým putováním činit pokání za hříchy svých otců, kteří odmítli přijmout Pannu Marii s Ježíšem, když utíkali před Herodesem do Egypta. Další takovou legendou bylo ospravedlnění kočovného života jako trest za to, že zapřeli křesťanství, a musí si tuto zradu odpykávat neustálým putováním z místa na místo.
ZAPOMENUTĺ PŘĺBUZNĺ
Prvním krokem ke zjištění skutečné totožnosti Romů učinil jistý Štefan Váli, který v roce 1763 studoval v Holandsku teologii. Náhodou se tam setkal s několika Indy – Malabary, kteří tam studovali medicínu. Valiho zaujala jejich podobnost s Romy, které dobře znal ze svého maďarského rodiště. Zapsal si více než tisíc malabarských slov spolu s jejich významem. Když se vrátil do vlasti, začal u maďarských Romů zkoušet malabarská slova. Byl překvapen velikou podobností obou jazyků.
Na tento začátek navázala celá řada lingvistů, historiků, etnologů a indický původ Romů je dnes mimo pochybnost.
O tom, že původ Romů je třeba hledat v Indii, svědčí nejen lingvistické studie, ale překvapivá je podobnost některých zvyků, podobná společenská struktura a výběr povolání.
Dohady o tom, do jaké vrstvy (kasty) v Indii Romové patřili, vedou historikové dodnes. Indickou společnost tehdy rozdělovala přísná hierarchie čtyřech stavů a mnoha kast. Nejvyšším stavem byli kněží bráhmani, následovali vládci a bojovníci kšátriové. Pod nimi byli řemeslníci, rolníci a obchodníci vajšjové, následovali sluhové a pomocné síly šúdrové. Každý z těchto stavů měl ještě mnohočetné dělení na kasty a podkasty, ale mimo tyto stavy stáli “nedotknutelní”, příslušníci takzvaných “nečistých” povolání, jako například metaři, nebo příslušníci kmenů, kteří nebyli zařazeni do struktury tehdejšího systému. Domnělá příslušnost k “nedotknutelným” by snad naznačila i motivy, proč začali Romové v 8. století Indii opouštět. Je možné, že se snažili vymanit z přísné kastovní společnosti, která nedovolovala sňatky mezi “nedotknutelnými”, šúdry či snad dokonce vajšjiskými řemeslníky. Snad si odchodem z rozkastované Indie hledali Romové nová odbytiště pro své služby a výrobky. Snad k tomu i přispěla častá sucha a s nimi spojený nedostatek potravy, kterou si “nedotknutelní” opatřovali žebráním, činností v Indii nijak neopovrhovanou. Snad všechno dohromady.
Dnes už je jisté, že dnešní Romové začali opouštět Indii již od 8. století. Svědčí o tom opět především jejich jazyk, v němž nejsou obsaženy změny, které postihly příbuzné indické jazyky později. Romskou historii jednotlivých skupin mohli vůbec nejpřesněji určit právě lingvisté. Nejvýstižněji to řekl jazykovědec Martin Block: “Počet cizích, vypůjčených slov v romštině koresponduje s délkou pobytu v různých zemích.”
JAZYK JAKO KRONIKA
Podle lingvistů Romové postupovali z Indie přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka. Tam se velká část Romů zastavila a setrvala asi tři století. Tato doba jim pomohla v první orientaci v jiné kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s expanzí islámského světa pokračovali přes Malou Asii a Balkán. Nějakou dobu si také pobyli v Řecku, o čemž svědčí velké množství řeckých slov v romštině. Přesto, že romská řeč vstřebala velké množství cizích slov, samotní Romové zůstávali stále svébytným národem se svými kulturními normami.
Když se kolem 14. století začali objevovat Gitanos ve Španělsku, Gypsies v Anglii, Gitanes ve Francii, Zingarové v Itálii, Zigeuner v Německu a Cigáni ve slovanských zemích, budili především zvědavost pro své exotické vzezření, a také pro dosud nevídané schopnosti a dovednosti, které si s sebou přinášeli. Muži byli výborní muzikanti, ženy nadané tanečnice. Ovládali věštění z dlaně nebo karet, krotili medvědy a kovali koně. Romové zůstali nedotknuti asimilačním tlakem okolního obyvatelstva. Nedotknuti a Nedotknutelní během staletí objevovali jednu zemi za druhou, aby koncem 15. století byli rozptýleni již po celé Evropě, Skandinávii nevyjímaje.
Ovšem v evropském prostředí jejich společenské normy nebyly v souladu s hodnotovým systémem většinového obyvatelstva, a tak vždy žili v skupinách, uzavřených cizím gadžům. S neznalostí Romů souvisel i odstup, který mezi Romy a evropským obyvatelstvem vznikl, a který přetrvává dodnes. V Evropě měly předsudky většinového obyvatelstva takový vliv, že se Romové začali bez rozpaků chovat ke gadžům jako k cizím, které není ostuda všelijak podvádět, okrádat o koně a vůbec všelijak zkoušet.
JAK SE TAJNĚ DOROZUMĺVAJĺ CIKÁNI (Rozkvět 1911)
Cikáni mají svá určitá znamení cinky, jež upevňují na domech, plotech, stromech, a jimiž si vzájemně podávají zprávy, zdali obyvatelé jsou štědrými neb nejsou, a zdali policie resp. četnictvo Cikány stíhá. Zvláštní druh tvoří putovní znamení kočovných skupin, jež nemají nikde domova. Jest to zvláštní řeč znameními, jíž podobná se vyskytuje mezi jednotlivými kmeny indiánskými a mezi jinými polocivilizovanými národy. O těchto putovních znameních Cikánů je poměrně málo známo, jen tu a tam podaří se některému cestovateli neb badateli vniknouti do tajů těchto zvláštních signálů neklidných kočovníků. Každý kmen má své zvláštní znamení, jež si osvojují všechny rodiny jeho… Je dobře, zapamatují-li si je venkované zvláště. Na zdích, dveřích a plotech bývají křídou neb úhlem načrtnuty neumělé kresby, jež však velmi srozumitelně sdělují různé zkušenosti cikánských tlup.
