Na východním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1162 m pramení naše nejznámější a snad inejkrásnější řeka Vltava. Zdrojem vody pro budoucí velkou řeku je však celá pramenitá oblast.Malá bystřina se zakrátko díky desítkám drobných přítoků rozroste v potok, který se bude nazývat Černý. Pod tímto jménem se potok prodírá drsnou krajinou Šumavy. Po několika kilometrech míjí obec Kvildu, aby za osadou Borová Lada vytvořil soutokem s Malou Vltavou říčku Teplá Vltava. Teprve za Mrtvým Luhem, kde se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou, teče řeka už se jménem Vltava. Šumavské pláně jsou mírně zvlněný a zaoblený terén v nadmořské výšce přes tisíc metrů, který se však zřídka kdy přehoupne přes hranici 1300 m.. . . . .
V Týnu nad Vltavou se řeka roztáhne do šíře. V minulých stoletích sloužilo město jako významné říční překladiště soli a dřeva.
Šumava je nejstarší z našich horstev a byla vytvořena v prahorách a prvohorách. Kdysi v pradávných dobách se Vltava vlévala do Dunaje. Ve třetihorách však byla celá oblast zdvižena a rozlámána do dnešní podoby. Tok řeky byl pod Čertovou stěnou u Vyššího Brodu přehrazen a řeka změnila svůj směr prudce k severu. Současná mírnost a vyrovnanost celého pohoří symbolizuje jeho stáří. Podnebí Šumavy je chladné a zachovává si svou drsnou krásu i v období krátkého léta. Zimy jsou poměrně dlouhé a bohaté na sníh. Tomu všemu Šumava vděčí za to, že je ještě relativně dobře zachován neporušený ráz krajiny s původní divokou zvířenou. V okolí pramene roste horská smrčina, a některé stromy dosahují úctyhodného věku až 300 let. Stále je tu možné potkat jelena, dá se zaslechnout houkání sovy, nebo spatřit tetřeva.
PRAMEN
Když jsem po deseti dnech a téměř tisíci kilometrech putování po zapadlých silničkách, polních a lesních cestách dorazil do Kvildy, dělilo mě od pramene Vltavy a začátku mé reportáže pouhých šest kilometrů, které jsem však musel absolvovat pěšmo. Začal jsem vlastně od konce od Mělníka a postupně jsem zdolával celý tok Vltavy proti proudu. Teď už mě čekala jen hodinka rychlé chůze s batohem plným fotografického vybavení a stativem přehozeným přes rameno. Horská osada Kvilda byla už začátkem září poloprázdná a konec sezony na sebe nenechal dlouho čekat. Vydal jsem se k prameni naší nejdelší, čistě české řeky, dlouhé, na naše poměry, úctyhodných 425 km.
Slunce hřeje jen symbolicky a mně po zádech teče studený pot. Voda vytéká z malé tůňky jako čůrek ve dřevěném korýtku. Nedá mi to. Sepnu dlaně, nechám je naplnit a zhluboka se napiji čisté, chladné a průzračné vody.
VLTAVA HISTORICKÁ
…
Vltava protéká svým korytem po miliony let, ale první písemná zmínka o řece se objevuje teprve v 11. století. A to v listině vyšehradské kapituly z roku 1088, ze které se dovídáme, že se pod Vyšehradem vybíralo mýto z vorů. Ale skutečné konkrétní údaje pocházejí až ze století čtrnáctého, a to z nejstarší zachované listiny Archivu hl. města Prahy, kterou vydal Jan Lucemburský v roce 1316. Praví se v ní, že veškeré dřevo dopravené po Vltavě musí být nejprve nabídnuto ke koupi staroměstským a teprve potom ostatním zájemcům. Výnosem Karla IV. z roku 1366 se silně zredukoval počet mýt, které poškozovaly plavbu i obchod, a stanovila se i jejich výše. Podle tohoto privilegia se mohlo clo vybírat pouze pod Hlubokou, v Újezdu, Bráníku a pod Vyšehradem. Navíc pro zlepšení plavby nařizuje Karel IV. lodní a vorovné propusti v pevných jezech. V té době se na vorech převáželo především pivo, medovina, sýr, chmel, víno a dokonce i vápenec. Tyto obchody pak napomáhaly k zakládání nových osad, rozšiřování zemědělské půdy, zakládání vinic a rybníků, podporovaly rozvoj pivovarnictví, dolování, hutí a hamrů. To vše se neobešlo bez přepravy nákladů, především dřeva. Za vlády Ferdinanda I. se věnovala velká pozornost splavnění vltavské vodní cesty, aby se tak omezil dovoz soli do Čech ze Saska. V roce 1547 povolal Ferdinand I. do Čech rakouské řemeslníky mající zkušenosti z regulace řeky Travna. Již roku 1550 byla po vorech splavena první sůl do Prahy.
Od roku 1640 vynakládal strahovský opat Kryšpín Fuka po dvanáct let mnoho sil a prostředků na splavnění Vltavy, především velmi nebezpečného úseku známého později pod jménem Svatojánské proudy. Hospodářské změny, ke kterým docházelo v 18. století v celém světě, způsobily v pokročilých zemích Evropy oživení zájmu o využívání vodních cest.
V roce 1764 byla ustanovena navigační komise. V jejím čele stanul Ferdinand Schor, podle jehož návrhů byly již v letech 1726·1729 vybudovány první plavební komory v Čechách u Županic pod Kamýkem a poblíž Modřan. Hned od počátku začal Schor pracovat důkladně a systematicky. Pro usnadnění plavby se začaly likvidovat mnohé jezy, došlo k prohlubování mělčin, k odstřelování skalnatých prahů a ke zřizování potahových stezek pro vlečení plavidel koňmi. To vše se samozřejmě neobešlo bez těžkostí a především mlynáři kladli silný odpor, protože bourání jezů ohrožovalo jejich existenci. Roku 1777 vydala císařovna Marie Terezie navigační patent, podle něhož mohl být stíhán každý mlynář, který by úpravami probouraného jezu činil plavbě potíže. (Že byl plavební provoz v té době na Vltavě velice rušný, dozvídáme se z přípisu z roku 1716, ve kterém starší plavci sdělují hejtmanovi novoměstskému, že jen z řek Sázavy a Berounky bylo splaveno kolem tisíce vorů ročně.) V roce 1773 byla zavedena svoboda vlastní plavby vorů, a to pro každého, kdo k ní prokázal způsobilost. Dvorským dekretem z 26. února 1787 bylo zrušeno výsadní právo plaveckého cechu a obchodovat dřevem mohl od té doby kdokoliv.
Opravdový rozmach plavby a s tím souvisejícího lodního stavitelství však přineslo až 19. století. Lodě se stavěly stále větší a už nebylo v silách venkovských tesařů dělat je ve svých malých dílnách. V roce 1832 zakoupil loděnici v Českých Budějovicích podnikatel Vojtěch Lanna a dovedl stavbu lodí na vysoký kvalitativní stupeň. Později se v jeho loděnicích stavělo až 350 lodí ročně. Lanna spolu s anglickým kapitánem Johnem Andrewsem a jeho společníkem Rustonem spolupracovali i na stavbě prvního českého parníku BOHEMIA, který byl spuštěn na vodu 1. 5. 1841 v loděnici na Rohanském ostrově. Z rozvojem lodní dopravy bylo nutné přikročit i ke kanalizování Vltavy. Na přelomu 19. a 20. století byly budovány plavební stupně na dolní Vltavě, a to v Klecanech 1898, Libčicích 1900, Troji 1902, Miřejovicích 1903 a Vraňanech 1905.
Rozvoj železnice v 19. století vodní dopravu nijak vážně neohrozil. Teprve počátkem 20. století lze pozorovat tendence nahradit voroplavbu jinými dopravními prostředky. Po první světové válce však už dochází ke stagnaci a množství splavovaného dřeva kleslo na desetinu. K určitému oživení došlo ještě v průběhu druhé světové války, ale už počátkem padesátých let, kdy se začalo s výstavbou vltavské kaskády, voroplavba jako nejstarší plavecké řemeslo zaniká.
VLTAVA A POVODNĚ
…
Až do výstavby Vltavské kaskády v padesátých letech byly povodně běžnou záležitostí, s kterou se v blízkosti řeky muselo počítat. Každoroční lámání ledu, kterému se říkalo dřenice, případně i další velké vody po deštivých dnech, brali lidé jako samozřejmost a málokdo se jich obával. Hrozbou byly potopy, které přinášely stoletou vodu, a které ničily vše, co jim přišlo do cesty. Jeden z nejstarších údajů se dochoval v Kronice České z roku 1118 a Václav Hájek z Libočan přirovnává tuto povodeň k potopě světa. Objevují se i sporadické zprávy z dalších století. Teprve v devatenáctém století se dozvídáme o hrůzách a škodách, které povodně páchaly. Jedna z největších povodní byla v březnu roku 1845, kdy byl naměřen vůbec největší průtok Vltavy · 4500 m3 za sekundu. Velké povodně se opakovaly v intervalech 20 až 30 let a často se tvořily už na horním toku od Českých Budějovic a Týna nad Vltavou. Ve 20. století byla nejděsivější povodeň v roce 1929, kdy po zimě století ledová zácpa u obce Těchnice vytvořila přehradu. Voda stoupla šest metrů nad normál a obyvatelé urychleně opouštěli své domy. Teprve přivolaní dělostřelci, kteří do ledu vypálili z kanonů, prolomili ledový masiv. Jedna z posledních povodní byla v roce 1940 ve Štěchovicích. Hladina řeky stoupla o více než devět metrů a vytopila téměř celé město. K této události přispěla i lidská nedbalost, neboť Vranská přehrada, která byla již čtyři roky v provozu, zůstala i přesto, že byla hlášena povodeň, plně napuštěna. Po dokončení Slapská přehrady v padesátých letech již k ničivým povodním nedochází.
VLTAVA A UMĚNÍ
Mnohé řeky našly své obdivovatele i v řadách umělců. Naše Vltava není výjimkou. Symfonická báseň Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast je jistě nejznámějším dílem o naší nejkrásnější řece. Snad proto, že zanechává v duších nesmazatelnou stopu češství.
Krásy Vltavy opěvovali ovšem i další skladatelé. Jejich díla však upadla v zapomenutí, nebo nedosahují brilantnosti Bedřicha Smetany. Skladatel Vítězslav Novák oslavil svým dílem Hrad Zvíkov, který leží na soutoku Vltavy a Otavy. Jako předloha mu posloužila hra Ladislava Stroupežnického Zvíkovský rarášek. Novákův žák, pozdější dirigent opery Národního divadla František Škvor, složil o Zvíkově symfonickou báseň Na Starém hradě.
Nezůstalo však jen u skladatelů. Téma Vltavy bylo hojně rozšířené i v literatuře. Báseň o hradu Orlík zpracoval v ještě nevyzrálé prvotině Karel Hynek Mácha. Na Zvíkov vzpomíná také Alois Jirásek v knížce Z mých pamětí. Jedno velké nakladatelství vydalo dílo Čechy. Na jeho druhé části, nazvané Vltava, se podíleli literáti Adolf Hejduk, básník Otakar Mokrý a spisovatel Václav Řezníček. O Vltavě píše i Marie Majerová v románu Přehrada a ve svém díle se o ní zmiňuje i Jan Drda.
Pokud se týče malířského a grafického zpracování tématu Vltavy, vydal by jenom výčet děl známých autorů na samostatný článek, a tak uvedeme jen ty nejznámější. Antonín Mánes namaloval hrad Orlík a jeho akvarely jsou dnes ve sbírkách Národní galerie. Téma Orlíku zpracoval i slavný Alois Kosárek. Hrad Zvíkov se těšil zájmu našeho významného krajináře Julia Mařáka. Totéž téma zpracoval ve svých kresbách i Mikoláš Aleš. Vltavu maloval Václav Špála a mnoho dalších. Cyril Bouda vyzdobil knihu Leontiny Mašínové Staré pověsti a legendy nádhernými litografiemi. Jiří Herčík vytvořil poštovní známku pro světovou výstavu v japonské Osace roku 1970 a předlohou mu byla mědirytina V. A. Bergera, kterého zase inspirovala kresba učitele kreslení Františka Karla Wolfa z konce osmnáctého století.
PROMĚNY JMÉNA I TOKU
Za svého života jsem už viděl hodně řek. Z převážné většiny byly větší a delší. Jiné zase bouřlivější, prudší a drsnější. Žádná z nich však neprotékala tak krásnou a malebnou krajinou jako Vltava.
Poté, co řeka opouští Borovou Ladu už pod jménem Teplá Vltava, se její tok zrychluje a získává na síle. Na tomto úseku také poprvé pocítíme umělé zásahy člověka do přírody. Do cesty dravě se deroucí říčky se tu staví první, i když ještě velmi malé jezy. Přesto je říčka ještě poměrně divoká a nezkrocená se spoustou peřejí i rychle tekoucích úseků. Teplá Vltava je za určitých podmínek splavná už z Borové Lady, i když na úseku asi 11 km od Borové Lady do Horní Vltavice řeka klesne o více než 100 m. Za osadou Horní Vltavice se ráz řeky mění, a ta vytváří meandry v hustě porostlém a bažinatém terénu. Řeka je zde už dobře splavná ale rozbujelá vegetace brání v plynulé plavbě. Městečko Lenora je oblíbeným výchozím místem splouvání této části řeky a plavba je už téměř bezproblémová. Po vyplutí z osady podplouváme dřevěný zastřešený most, kterému se říká rechle. Dříve sloužil k usměrňování a vytahování dřeva, které se po Vltavě plavilo. Z Lenory prochází řeka dalšími zajímavými místy jako je Soumarský most, kudy kdysi vedla obchodní cesta z německého Pasova zvaná “Zlatá stezka”. Řeka se potom neustále kroutí v nekonečných meandrech, protéká Mrtvým a posléze Vltavským luhem, které jsou součástí 1. zóny Národního parku Šumava. Za Mrtvým luhem se Teplá Vltava spojuje se Studenou Vltavou a od jejich soutoku už pokračuje pod jménem Vltava. Je zde již cítit blízkost Lipenské přehrady, řeka se neustále zpomaluje a požitek ze splouvání mizí v nenávratnu.
VLTAVSKÁ KASKÁDA
V průběhu padesátých let byla na Vltavě vybudována řada přehradních nádrží a člověk tak zapojil řeku do svých služeb. Nebudu se zmiňovat o tom, jaký užitek to lidem přináší, a proč je to dobré nebo špatné. Tři největší přehradní nádrže, Lipno, Orlík a Slapy velmi podstatně změnily ráz původní krajiny a Vltava jako taková prakticky zmizela. Vltava už tu nemá nic společného s prudce tekoucí a peřejovitou řeku, kterou nahradila nekonečná a stojatá jezerní hladina. Lidé si už přivykli na změnu a pobyt u rozlehlých hladin má jistě svůj nový, ale podstatně jiný půvab. Vory a kanoe nahradily plachetnice, motorové čluny a parníky. Nemám nic proti tomuto způsobu odpočinku, i když mi není blízký. Vltava tu však ztrácí ráz půvabné řeky.
Z LIPNA DO BUDĚJOVIC
Z Lipenské přehrady vytéká Vltava vlastně jen tak, jak jí to člověk dovolí. Po většinu roku jen jako malá stružka proplétající se mezi mohutnými balvany a hledající si cestu do údolí. Voda je totiž odváděna do vyrovnávací nádrže odtokovým tunelem. Balvanovité řečiště mezi přehradními nádržemi Lipno I a Lipno II před Vyšším Brodem je totiž až na výjimky téměř po celý rok bez vody. Jen občas, když se pod přehradní nádrží sejdou desítky vodáků a pořádají svá klání, povolí člověk stavidla a řeka slaví svůj veliký svátek. Stružka se promění v několika krátkých minutách na nespoutanou a bouřlivou horskou řeku, která se s dunivým rachotem, řítí ohromnou rychlostí mezi balvany. Po její bláznivě nevyzpytatelné a veselé hladině pak elegantně proplouvají ti, kteří to umí, a na které je radost se dívat. Skutečná a opravdová Vltava tak vlastně začíná až ve Vyšším Brodu, ráji vodáků, kteří z převážné většiny začínají svá vodní putování právě zde.
Po projetí jezu u Bílého mlýna začínají z plochého koryta řeky vystupovat ostrůvky a mělčiny. V místě zvaném U Veverek se Vltava ostrým ohybem stáčí k severu. Před Rožmberkem se údolí řeky ještě více rozšiřuje a již z dálky můžeme spatřit na vysokém ostrohu nad Vltavou hrad, který byl založen už před rokem 1250 Rožmberky. Za Rožmberkem protéká řeka téměř neporušenou přírodou. Míjí strmé, zalesněné stráně, ustupující místy loukám. Potom protéká městečkem Větřní, jehož papírny až do nedávna silně znečisťovaly řeku.
Po několika dalších kilometrech se řeka dostává do Českého Krumlova, který je jedním z našich architektonických pokladů a od roku 1992 Městskou památkovou rezervací zařazenou do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Český Krumlov mě překvapil svou honosností a drahotou. Turistický ruch je zaměřený na solventní německé, rakouské, holandské a americké turisty.
Z BUDĚJOVIC NA ZVÍKOV
Z Českých Budějovic už je Vltava z valné části zkanalizovaná a upravená pro lodní dopravu. Ti vodáci, kteří se neobávají dlouhých úseků pádlování na stojaté vodě, pokračují do Hluboké. Tam končí téměř bez výjimky všichni a jen ti nejvytrvalejší a nejotrlejší se vydají až do Týna nad Vltavou. Několik kilometrů za Týnem, u obce Neznašov, se Vltava setkává s Lužnicí a na jejich soutoku se řeka rozlévá široko do krajiny a připomíná veletok Amazonky. Hladina Vltavy vytváří dojem mohutné, líné řeky, a ten se nemění po desítky kilometrů až do soutoku Vltavy s Otavou pod Hradem Zvíkov. Tam už dlouhé zelené řasy ve stojaté vodě naznačují, že přehradní nádrž Orlík je velice blízko.
Teď se přeneseme přes dálavy nekonečných, jezerních hladin Orlické přehrady, přehradní nádrže u Kamýku nad Vltavou, Slapské přehrady a přehradní nádrže u Štěchovic, které vytvořily z původní divoké a nezkrocené řeky jednolitou vodní hladinu, a vynoříme se až kousek pod Prahou na soutoku Vltavy a Sázavy u Davle.
Z DAVLE PŘES PRAHU AŽ DO MĚLNÍKA
Praha
Vltava se u Davle spojuje s kalnými vodami Sázavy a po několik set metrů tečou vody obou řek nepromíchány. Vltava potom pokračuje pomalým tempem, nádhernou kopcovitou krajinou porostlou hustými lesy k první přehradní nádrži vltavské kaskády u Vraného nad Vltavou. Po spojení s vodami Berounky kousek od Prahy se Vltava pod Vyšehradem už jako kultivovaná a spoutaná řeka valí mocným tokem do našeho hlavního města. Až u Mělníka, na obtížném místě skrytém zvědavým zrakům náhodných poutníků, se bez pompy a slávy vlévá do Labe. Nespojena s jeho vodami ještě po několik set metrů proteče pod mělnickým zámkem, kolem svahu plného vinné révy. Za mostem přes řeku pak všechno končí. Zůstává jen vzpomínka. Není však tak obtížné opět se vrátit až na samý počátek. Bude nás to lákat stále znovu a znovu.
Vidíš toho kluka, co sedí na mopedu a čte si noviny?” upozorňuje mě Luigi, můj anglicky mluvící průvodce Neapolí.
Neapol
“Vidím a co? Normální puberťák.”
“Možná pro tebe, ale víš, co tady dělá?”
“Kromě toho, že si čte noviny, tak ještě sedí na motorce,” nenacházím na něm nic zvláštního.
“Hlídá. Je to informátor. Má na starosti tuto ulici. Pokud bude chtít jít jeho šéf z domu, gesty mu naznačí, zda-li je čistý vzduch. Má za úkol sledovat nejenom policii, ale taky všechny ostatní. Hlavně jestli se v jeho teritoriu nevyskytují členové jiných gangů.”. . . . .
Zašli jsme za roh a najednou jakobychom překročili hranici dvou rozdílných světů. Před námi se táhla ulice dlouhá asi 150 metrů z obou stran sevřená řadou pětipatrových domů. I přesto, že ulička nebyla širší, než jeden jízdní pruh klasické silnice, vešli se na ni chodci, cyklisté, řidiči aut a mopedů. Nástrojem společné řeči téměř všech obyvatel je klakson. Kdo netroubí, jakoby neexistoval. Míjíme první obchod a Luigi začíná s vyprávěním.
“Téměř nikde v Evropě nenajdeš takovou kombinaci jako v historickém centru Neapole. Ti nejchudší lidé totiž bydlí v samotné blízkosti kulturních památek. V těchto čtvrtích je nejnižší nájem a zároveň nejvyšší počet trestných činů v celém městě. Pojď, dáme si ranní kávu.”
Luigi jde objednat k barovému pultu dvě kapučína. Na to, kolik je už hodin, běhá po ulici spousta dětí. V Itálii musí být přece školní docházka také povinná? I muži pracují asi jen v noci. Většina jich stojí před vchody domů, vždy tak po pěti v jednom hloučku a velmi živě spolu o něčem diskutují. Luigi se vrací zpět k našemu stolu a pokračuje.
“Pokusím se ti vysvětlit, jak tady funguje život. Mentalita místních obyvatel je ovlivněna historií. Prostý lid v Neapoli byl vždy na okraji zájmu těch, co rozhodovali. Možná právě proto vznikla na počátku 19. století tajná organizace, která se pojmenovala podle španělského slova camorra, značícího zápas či boj. Camorra je pro místní lid nepostradatelná i dnes. Nedovedeš si vůbec představit, jakou má moc.”
“Jak takového člena Camorry poznám?”
Luigiho má dětská otázka vyloženě pobavila.
“Teď už je to jinak, ale dědeček mi vyprávěl jak to vypadalo v Neapoli, když byl mladý. Lidem, o kterých ostatní věděli, že jsou vysoce postavení v organizaci, se říkalo il capo. Možná, že ti není tento termín neznámý?”
“Není, u nás se taky říká, ten je kápo, pokračuj dál.”
“Capo byl něco jako vyslanec Camorry v určité městské čtvrti. Obchodníkům zprostředkovával zakázky, sepisoval smlouvy, půjčoval lidem peníze, ale na druhé straně vybíral poplatky. Dnes se tomu říká výpalné, oni to nazývali honosněji. Cena za ochranu. Capo obvykle chodil v tmavém dvouřadovém obleku s širokými klopami a zdobil ho kapesník výrazné barvy. Typická byla košile s velkým límečkem a vyleštěné boty. Samozřejmě, že nesměl chybět černý plstěný klobouk. Lidé svého capo ctili a byl jednou z nejváženějších osob. Pojem mafie se teď přiřazuje každému tajnému seskupení zločinců, ale původně to byla jen jedna organizace. Ta sídlí v sicilském Palermu a postupně ovládla celý ostrov. Mafie fungovala lépe než neapolská Camorra. Víš, co to znamená mafie? To slovo pochází z arabštiny a znamená krásu a vznešenost.”
Platíme za kávu a znovu se zařazujeme do proudu ulice L. O. Mancini. Po pravé straně jsou dveře vedoucí na dvorek domu č. 23, kde se nalézá jeden ze vstupů do neapolského podzemního města. V širokém okolí Neapole, a také pod městem samotným, byla nalezena rozsáhlá síť tunelů a prostor s rozličným využitím. Většina turistů ani netuší, že na místech, kde se klidně procházejí, se pár metrů pod podrážkami jejich bot rozprostírá další město s kostely, garážemi, byty, kasárnami či vodovody.
Bylo prokázáno, že vytvořené podzemní prostory jsou staré i několik tisíc let, ale život v nich za tu dobu již vymizel.
Jsme asi v polovině ulice. Lidem vidíte až do obývacích pokojů. Zrovna míjíme otevřené okno. O parapet se opírá starší žena oblečená celá v černém. Díváme se na sebe a cítím, že bych měl pozdravit. Když už jsme dva kroky za jejím pohledem upřeným stále před sebe, Luigi se ke mně nakloní.
“Někdo blízký ji umřel. Nechala otevřené okno, aby ji mohli ostatní projevit soustrast. Lidé tady hodně drží spolu. Pokud dojde k nějaké rvačce či přestřelce snaží se to místní utajit. Většinou jde o spory mezi gangy a do toho policie nevidí a nemá co mluvit.”
Procházíme kolem specializovaného obchodu s fotbalovým zbožím. Ze všech koutů se usmívá slavný Diego Maradona. I když za Neapol už nekope, dres s jeho jménem koupíte i v potravinách.
“Zvu tě na pravou pizzu,” chytá mě za ruku Luigi a táhne do malého krámu.
“V Neapoli se dělá ta nejchutnější a nejlevnější pizza z celé Itálie. Základem jsou jen rajčata a hovězí sýr mozzarella. Nic víc.”
Opět jsme se alespoň na chvíli vymanili ze sevření ulice. Luigi navazuje na naše téma.
“Lidé z této čtvrti, pokud chtějí najít práci, nejdou na pracovní úřad. Obrátí se na Camorru. Potřebuješ peníze na otevření obchodu, na koupi bytu? Nejjednodušší je oslovit mafii. Jestliže se už ale jednou takto rozhodneš, máš malou šanci, že z toho kruhu nalezneš cestu ven.”
Jen za devět měsíců roku 1997 zemřelo v Neapoli kvůli vyřizování si účtů mezi jednotlivými gangy přibližně sto lidí. K takovému jednání jsou od mala vychovávány i děti, které se narodí členům. Zvláštní pozornost je věnována zejména bystrým a zpupným jedincům. Ti jsou vystavováni různým zkouškám, které mají prokázat, zda-li jsou vhodnými adepty pro práci mafiána. Jedním z úkolů je například zastřelení zvířete.
Jsme znovu na ulici. Zbývá ujít pár kroků a uličku pohltí hlavní třída. Stojíme před kostelem St. Gennara.
“Svatý Januario je patron Neapole,” říká Luigi. “Každoročně se v tomtom kostele koná církevní slavnost, která je pro věřící neapolitánce životně důležitá. Ve skleněné ampuli je ztuhlá krev světce. Pokud zkapalní je všechno v pořádku, stane-li se opak, čeká Neapol ničivá katastrofa. Místní tomu věří. Ve dvacátém století se už jednou krev svatého Januaria nezachovala tak, jak měla a přišlo silné zamětřesení.”
Doufám, že v příštích letech bude patron Neapole ke svému lidu shovívavý. Neapol je totiž město s nepopsatelným duchem. Kdo řekl “Vidět Neapol a zemřít” se mýlil. Trefnější by bylo · Vidět Neapol a vrátit se.
MAFIE
Původ a význam slova mafie je nejasný. Existuje spousta možných vysvětlení. Tady jsou některá z nich.
Podle jedné z teorií pochází slovo mafie z arabského muafá, vyjadřující vznešenost, ušlechtilost a odvahu. Jiní odborníci zase tvrdí, že mafie vznikla z francouzkého mauvais za doby vlády Anjouvců. Mafia může být také zkratkou počátečních písmen hesla, které se objevilo ve 13. století při bojích na Sicílii a znamená: Morte ai Francesi Italia anela (Smrt Francouzům, Itálie vydechni). Z posledního údobí vlády Bourbonů je známa stejná zkratka, která v sobě skrývala větu · Mazzini autoriza furti, incendi, avvelenamenti (Mazzini povoluje krádeže, žhářství, travičství).
Věrohodněji působí vysvětlení původu slova mafie pomocí homonym. Výrazem Mafia se dříve označovaly ženy provozující černou magii.
Slovo mafie, které je nyní spojováno s organizovaným zločinem se v tomto významu poprvé prezentovalo v divadelní hře G. Rizzotta “I mafiusi della Vicaria” (Mafiosové z Vikárky). V prvním vydání slovníku sicilského dialektu z roku 1868 se slovo mafia objevuje jako zcela nový výraz. Oblast původu je připisována Toskánsku, kde je maffia synonymem pro bídu a chudobu.
Další kořeny je možno hledat v díle velkého znalce sicilského folkloru G. Pitré, který tvrdí, že mafia pochází z argotu občanů Palerma a vyjadřuje krásu a pýchu. Příslušníci klanů mafie mezi sebou slova mafia výhradně nepoužívají, a když už, tak se hájí tím, že tento pojem slouží pouze k vyjádření cti a ostatních kladných vlastností, není to výraz pro organizovaný zločin, či něco podobného. Mafiosové své jednotlivé klany označují slovem famiglia (rodina). Sicilská mafie byla vždy mezi členy nazývána jen jako la cosa (věc). Mafie v USA složená ze sicilských emigrantů si od roku 1931 říká Cosa nostra (naše věc).. . . . .
Přijatí noví členové mafie se stávají součástí Věci. Taktéž při představování dvou mafiánů za účasti třetího se užívá výrazu Stessa cosa · stejná věc. Základní povinností příslušníka mafie je zákon omertá, tedy mlčenlivosti za každou cenu. To platí samozřejmě jen pro muže, protože ženy nemohou být zasvěcenými členy mafie. Mafioso také nesmí prozradit své ženě, dceři nebo příbuzné ani malou část z činnosti či struktury mafie. Omertá je základním rozlišovacím znakem mezi sicilskou mafií a neapolskou Camorrou.
Členové sicilské mafie jsou narozdíl od svých neapolských kolegů střídmí ve svém projevu. Zbytečně neužívají velkých slov a přehnané gestikulace. Také dialog mezi nimi musí být zcela formální. Záležitosti týkající se mafie na veřejnost nepatří. Ten, kdo mluví až moc, je podezřelý a je hlídán, aby v budoucnosti nic nevyzradil.
Proto, aby mafiosové mezi sebou příliš nehovořili, užívají několik zavedených gest. Slabé trhnutí hlavou a zavřené oči znamená ne. Pokud se mafioso nakloní trupem mírně doprava, naznačuje svým kolegům, že je sledován. Stejný pohyb do leva symbolizuje · za chvíli tě skontaktuji.
Dům, ve kterém žije kápo rodiny je baliu. Časy se mění a mění se také způsob zabíjení mafií. Dříve používali mafiosové pušku zvanou lupara, jejíž hlaveň byla seříznuta na čtyřicet čtyři centimetrů. Zbraň se dala snadno ukrýt pod dlouhý kabát a byla určena jen ke střílení z blízka. Policisté také rychle poznali, kterou zavražděnou osobu má na svědomí mafie. Mrtvola, která měla v ústech kámen, porušila zákon mlčení. Vypíchlé oči znamenaly, že oběť viděla to, co neměla. Za klopu saka zasunutý list plochého kaktusu naznačoval, že zavražděný si chtěl připsat na svůj účet peníze nebo majetek mafie.
Ať se to tvrzení zdá být jakkoli naivní, zločinnost není pro mafii tím základním. Nejdůležitější je hájit zájmy a majetek rodiny. Zločin je pouze formou obrany chránící spravedlnost.
NEJVĚTŠÍ ZLOČINECKÉ ORGANIZACE NA SVĚTĚ
ČÍNSKÉ
V regionu působí šest velkých triád. V Honkongu to je Sun Jie On, 14K a Federace Wo. Na Tchaj-wanu Spojený bambus a Skupina čtyř moří. V Číně Velký kruh. Tyto triády jsou největší zločineckou organizací na světě. Více než sto tisíc zasvěcenců, z toho polovina v Honkongu podléhající triádě Sun Jie On. Pro triády pracují výhradně Čínané a muži. Kriminální aktivity: pašování omamných látek, zbraní a nelegálních čínských imigrantů. Krádeže automobilů, audiovizuální pirátství, vydírání, lichva, prostituce a pornografie. Mezinárodní působnost: oblast Asie a Tichomoří až po Austrálii, etablované sítě v Severní Americe a vznikající v Evropě.
JAPONSKÉ
Šedesát tisíc příslušníků Yakuzy (jap. mafie) je začleněno do 3500 klanů rozdělených do zločineckých organizací. Tři nejdůležitější jsou · Jamguči Gumi, Inagava Kai a Sumijoši Kai, které sdružují dvě třetiny těchto klanů. Nelegální aktivity: pašování amfetaminů, zbraní, lichva a vydírání.
RUSKÉ
Na sto organizací, které mají asi 800 řídících pracovníků a na třicet tisíc mužů, má dobré mezinárodní styky. V Rusku působí 3000 až 5000 skupin všeho druhu. Významnou roli hrají kavkazské organizace (z Arménie, Ázerbájdžánu, Dagestánu, Gruzie, Čečenska…). Kriminální aktivity: černý trh, vykrádání státních skladů, pašování omamných látek (heroin a kokain), pašování zbraní (Kavkaz, Alžírsko). Ruským mafiím se připisuje odpovědnost za polovinu trestných činů spáchaných v Rusku.
TURECKÉ
V Turecku působí desítka velkých kurdských klanů (Ajanoglu, Bajbasin, Cakili, Hejbetli, Karaduman, Ulucan…), v jejichž čele stojí mocní šéfové. Většinu z nich tvoří oficiálně rejdaři, jejichž řemeslo vzkvétalo již za Osmanské říše. Kriminální aktivity: intenzivní pašování heroinu mezi Střední Asií a Evropou. Pašování elektroniky, padělání oficiálních dokumentů, vydírání, prostituce a pirátství na státních trzích. Mezinárodní působnost: Německo, Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko.
MEXICKÉ
V Mexiku má sídlo šest velkých kartelů (Culiacan, Guadalajara, Juarez, Matomoros, Sonora a Tijuana). Sdružují asi stovku zločineckých skupin a dělí se o 3200 km dlouhou hranici se Spojenými státy. Kriminální aktivity: pašování omamných látek do USA, a to jak domácí provenience (marihuana, heroin), tak i kolumbijské (kokain). Organizace rovněž zabezpečují ilegální migraci Číňanů ve spolupráci s čínskými mafiemi. Mexické kartely úspěšně pronikají do veřejné správy a snaží se ji korumpovat.
KOLUMBIJSKÉ
Medellínský kartel a kartel Cali mají asi tisíc předáků, jimž je podřízeno třicet tisíc mužů a dva tisíce základních zločineckých organizací. Kriminální aktivity: oba kartely kontrolují 70·80 procent světové produkce kokainu. Specializované skupiny těchto organizací operují v zemědělství, v chemii, v dopravě a v prodeji kokainu a heroinu.
ITALSKO-AMERICKÉ
Mají celkem 25 rodin, které vzešly z italské mafie Cosa nostra. Obhospodařují především New York, Chicago, Novou Anglii, Floridu, Las Vegas a Atlantic City a mají celkem 1300 zasvěcenců. Od roku 1931 se o New York dělí celkem pět rodin: Genovese, Gambino, Colombo, Lucchese, Bonanno (tato org. byla oslabena velkým počtem zrad a procesů vedených proti ní). Kriminální aktivity: pašování omamných látek, vydírání průmyslových odvětví (například odklízení odpadků v New Yorku), zakázané hry, lichva a pirátství při konkurzech.
ITALSKÉ
Cosa nostra působí na Sicílii. Je to jakási mafiánská armáda, kterou tvoří na 40 000 až 50 000 osob. Je sdružena kolem výše postavených osob organizace-kádrů a zasvěcených mafiánů a jejich vlastních a přidružených rodin. Známo je 130 rodin. Ndrangheta okupuje Kalábrii, čítá 150 rodin a 5500 aktivistů. Camorra operuje v Neapoli, v Kampánii a má 110 rodin a 7000 zasvěcenců. Sacra Corona Unita má 32 rodin a 2500 aktivistů. Kriminální aktivity: pašování drog a všechny další formy trestné činnosti. Mezinárodní působnost: italské mafie fungují nejméně v 42 zemích světa. Cosa nostra je z nich nejaktivnější (Severní a Jižní Amerika, Thajsko, Turecko. Camorra má významné vztahy na jihu Francie).
Mnozí z vás už jistě viděli člověka s takovou divnou věcí. Držel ji pevně v ruce a záda měl obtěžkána batohem. Snowboard. Ať už jel na hory nebo se z hor vracel, byl to prostě snowborďák, prkýnkář nebo floutek s prknem, vyberte si. Jedno je jisté, byl to určitě mladý člověk, který se rozhodl dělat nový a stále rychleji se rozvíjející sport. Má své myšlení, svůj sport a vlastní životní styl. Neubližujte mu proto!
LYŽOVÁNÍ UŽ JEN PRO STRÝČKY
Snowboarding vzniká na počátku šedesátých let ve Spojených státech, kde se objevuje jako nový sport, který se podobá surfingu skateboardingu a vzdáleně lyžování. Jeho průkopníky byli hlavně surfeři, hledající tak možnost zimního tréninku. Jedním z prvních průkopníků této nové atrakce se stal Američan Sherman Poppen, který si doma vyrobil 120 cm dlouhou desku ve špici zahnutou, na které se stálo šikmo ke směru jízdy, a aby se po povrchu desky nesmekal, přidělal si na ni dvě zarážky, ty mu měly boty držet a mohl tak snadněji zatáčet. Poppen se pokoušel najít firmu, která by jeho, tenkrát ještě Snurfer vyráběla. Jednu malou firmu nakonec objevil, a tak se tento nový sport pomalu dostával k mladým lidem, které již jízda na lyžích nebavila a stávala se tak nudnou zábavou pro jejich rodiče a strýčky. Ale pravým otcem snowboardingu se stal až mladý Američan, Jake Burton, který si svůj první snurfer zakoupil jako dětskou hračku. Brzy však snurferu propadl úplně. Nejezdil jenom po upravených sjezdovkách, ale časem zjistil, že mnohem větší kouzlo nového sportu najde při jízdě v prašanu a v nedotčených terénech mezi skalami amerických hor. Snowboarding se již od začátku natolik lišil od ostatních sportů, byl stále více atraktivní a bláznivý, že se stal symbolem mladých lidí toužících po nových zážitcích a dobrodružství.
Dnes se snowboarding zařadil mezi ostatní sporty a nemine ho proto ani zimní olympiáda v japonském Naganu. Pořídit si dnes snowboardové vybavení není vůbec problém a záleží jen na množství peněz, které hodláte do tohoto sportu investovat. Kdo by se chtěl do snowboardingu pustit naplno, bude potřebovat minimálně deset tisíc korun, které mu umožní zakoupení nového prkna s vázáním, a to se bude pohybovat v těch nejnižších cenových relacích. K tomu je také dobré, pořídit si boty na snowbič a solidní nepromokavé ošacení. Zkrátka a dobře, dvacet Smetanů to spraví. Kdo prkénku úplně propadne, tráví většinu volného času na horách s kamarády a samozřejmě jezdí na prkně. Pokud nejezdí, sedí v hospodě nebo v některém z oblastních klubů a kalí · užívá omamné látky, popíjí nápoje s větším obsahem chemických látek, poslouchá punkrock, rage, hip-hop, haus. Floutek, jeremen, prkýnkář nebo snowborďák jezdí na prkně buď po sjezdovce, to ale často poukazuje na prkýnkáře spíše začínajícího, ten pokročilý vyjíždí mimo sjezdovku do volnějších terénů, kde si najde ten pravý terén, který je pokud možno zasypán prašanem. Na prkně provádí triky, jsou to skoky s chycením prkna rukou na některé z jeho hran a jiné…
TRIKY
Triky se na prkně můžete naučit různé. Zpočátku je ale mnohem lepší zvládnout jízdu na snowboardu, aby se na to vaše kroucení dalo alespoň dívat. Potom můžete vyskakovat a pořádně při tom vychytávat ty nejhustší triky. Zpočátku se naučíte jenom Ollie, to je výskok s prknem, při němž se využívá jeho pružnosti, a po správné koordinaci pohybů, vyskočíte s prknem i na rovině. Obtížnější jsou potom triky točivé, kdy se otáčíte okolo vertikální osy těla o 360, 540 nebo 720 stupňů a více. Prostě si děláte to, co vás napadne a při čem máte skvělý pocit.
Snowboardisté se často odlišují od lyžařů nejen jedním prknem, ale také barevností a druhem oblékání. Na prkně se totiž velice dobře jezdí spíše ve volném oblečení, které musí být teplé a chránit před vniknutím sněhu. Kalhoty s podšitými koleny a se silnělší nepromokavou vrstvou na zadku jsou nezbytností. Bunda je dobrá spíše lehčího druhu, tedy pokud možno ne péřová. Na prkně potřebujete mít pocit volnosti, a k tomu stačí bunda s teplejší podšívkou a se svetrem nebo mikinou pod ní. Čepici si také nandejte, ale tu bez různých střapců, rolniček a jiných “blbin”, to už dneska neletí, kupte si buď značkovou nebo neznačkovou “zlodějku”. Ten, kdo na prkně jezdí již delší dobu a je často obdivován těmi dvouprkýnkáři nebo začínajícími snowboardery, nosí často módní brýle, pod nimiž je těžko identifikovatelný a tudíž lehounce odpoutaný od okolí.
SLALOMÁŘI A FREESTAILISTÉ
Kdo se rozhodne pro jízdu na sněžném prkně, nastane pro něj několik zásadních problémů. Jaký to bude pocit, když budu mít obě nohy přidělány k prknu a při pádu budu mít prkno stále na nohou? Pocit to bude skvělý, musíte se ale sžít s prknem a mít pocit jednoty. To znamená s prknem tak trochu srůst. “Na prkně budu stát bokem, s tím už jsem se smířil, ale jak se budu bokem natáčet, vlevo nebo vpravo?” Způsobů zjištění, jak na prkně stát, je mnoho. Pro příklad jeden z nich. Tu nohu, kterou používáte na koloběžce k odrazu, budete mít na snowboardu vzadu. Tak zvaná zadní noha, odborně postavení Goofy (levá noha vpředu). Příklad druhý. Tu nohu, kterou máte při klouzání po zamrzlé louži před barákem vpředu, budete mít i na snowboardu vpředu. Bude to noha přední a postavení Regular (pravá noha vpředu). Úrazů se tolik nebojte. Záleží samozřejmě i na vašem talentu, který spíše uplatníte na snowboardech s měkkým vázáním, kde je menší pravděpodobnost zranění kotníků, kolen, nebo pozdějšího pádu a následovnému zlomení klíční kosti. Snowboardisté se tak trochu dělí i mezi sebou.
A to na snowboardery slalomáře a freestailisty (od slova freestyle · volný styl). Ti prvně jmenovaní jezdí na prkně ve skeletových botách, jen trochu odlišných od bot lyžařských a své tratě míří téměř výhradně po sjezdovkách a provádějí velké oblouky s extrémním přilehnutím k sněhu. Slalomové snowboardy jsou podobné lyži. Mají zvedlou jen přední špičku. Ti druzí, a těch je většina, jezdí na prknech freestailových. Prkna to jsou široká a dost odlišná od tvaru a velikosti lyží. Mají zvednuté obě špičky, jak přední tak i zadní. Jezdí se s nimi hlavně ve volném terénu nebo v Halfpipe
(U-rampa). Dlouhé koryto ve tvaru vany postavené na svahu. Na jeho bocích můžete na prkně provádět mnoho výskoků. Freestailisté mají boty dosti podobné sněhulím, vyztužené vnitřní botičkou, a pokud se v těchto botkách vydají pěšky do jakýchkoli společenských zařízení, je to pohoda.
PÍSEK
Na prkně se dá jezdit i na písku, a proto se každým rokem koná snowboardové mistrovství světa v jízdě na pískové hoře Mt. Kaolino v německém Hirschau. Je to zajímavý zážitek, jezdit v letních měsících v kraťasech na prkně a hned potom se jít spláchnout do bazénu, nebo se mezi tím pařit na slunci. Způsob jízdy je to o něco málo jiný než-li na sněhu, ne však příliš. Písečný svah má dostatečný sklon a prkýnko se z něho dokáže pěkně rozjet. Horší jsou pády do písku. V tu chvíli máte písek nejenom v ústech, ale také v uších, botách, no skoro všude.
JÍZDA Ano, na snowboardu to je někdy jízda. Po ročním ježdění se můžete pustit i na start některého ze závodů. Závody na prkýnku se jezdí jak mezi tyčkami, tak i v již zmiňované Halfpipe (půl trubky). Tyčky, neboli slalom, obří slalom a paralelní slalom je pro ty rychlé typy, co dost spěchají, jelikož nemají času nazbyt. Ti druzí na freestailech si dávají jízdu ve vaně a vychutnávají pocity vysokých a točivých triků. Pokud se vám nezalíbí ani jedna z těchto disciplín, můžete se věnovat freeridingu v neposkvrněném prašánku nebo se zajet podívat na některý z Air contestů, což jsou závody s rozjezdem a následovným odrazem na menším můstku, na což následuje polet vzduchem s provedením toho nejhrubšího triku.
Fero Fenič mi nejdříve ukázal své studio v Růžové ulici. Bylo zřejmé, že je na něj hrdý. Vlastně to nijak neskrýval, jako většinou neskrývá žádný svůj cit. Mluví rychle: máte dojem, že má obavu, abyste opravdu pochopil to, co se vám snaží vysvětlit. Než jsme usedli ke stolu, dozvěděl jsem se o přípravě dalšího ročníku Febio festu. Vzpomněl jsem si, jak se mi před rokem svěřil, jak mu zavolali z Telecomu, že by rádi celý filmový festival sponzorovali. Neuvěřitelné… Asi dělá bohulibou činnost, napadlo mě tenkrát. Když při promítání cyklu Hity totality kombinoval MAJORA ZEMANA s ŽENOU ZA PULTEM, publikum se chechtalo i na schodech, ale někteří důchodci dojetím plakali: “rukopis” jedné ze stránek naší současnosti… Fero Fenič ji umí podat nejen ve svých filmech.. . . . .
Fero Fenič
Pane Feniči, vy děláte znělky ke všem dokumentům, které Febio vyrábí. Znamená to, že každé dílko považujete tak trochu za své dítě?
Každý cyklus považuji za své dítě. Já jsem autorem nápadu GENU, GENUSU, VIP a vůbec všech cyklů mého studia. Vypracuji první dramaturgickou koncepci a většinou připravím i první náměty. Například v cyklu JAK SE ŽIJE jsem dodal dvě stě námětů a Českou televizi pak přesvědčuji o jejich životaschopnosti. Ve výsledku jsem autorem mnoha námětů odvysílaných pořadů Febia, i když je to vždy připsáno režisérovi, protože ne každý z režisérů přichází s vlastním nápadem: často ke mně tvůrci chodí s tím, jestli pro ně nemám něco nového. Protože u nás dělají především renomovaní tvůci, dramaturgie u nás spočívá hlavně ve správném vytipování tvůrce pro dané téma.
Řekl bych, že víc než výroba znělek vás vytěžují organizační práce. Jak znělky děláte?
Trochu študáckým způsobem. Například GEN jsme dělali na prostěradle, na které jsme nasypali pár kilo písku a z toho jsme s kameramanem Jaroslavem Brabcem vytvořili měsíční krajinu. Odražená noha na ní je má noha, protože ostatní přítomní měli nohy ploché; takže do svých pořadů vstupuju daleko víc, než se to na první pohled zdá. (úsměv)
Pane Feniči, několikrát jsme rozhovor museli odsunout. Příčinou byla vaše nemoc, či zaneprázdnění, v lepším případě dovolená. Nemohu se nezeptat: Jak se dnes cítíte?
Mám stádia, kdy se mi chce a kdy ne. Někdy jsem půl dne v euforii a půl dne v depresi. Nebo naopak. Ale vy snad máte každé ráno chuť vstát?
Já většinou nemusím…
Ano, vy máte výhodu, že v posteli můžete zůstat ležet. Já jsem takto žil čtyřicet let, ale vznikem Febia se mé soukromí razantně změnilo. Představa, co mě v ten den čeká, je pro mě někdy strašná… Téměř každý den mám schůzku. A ty nemohu ovlivnit, jsou dohodnuté dva týdny dopředu. Jak lidem vysvětlovat, že jsem nemocný, nebo že se mi nechce…? Nejen, že je to neseriózní, ale já je nemohu zklamat, přestože vím, že padesát procent těchto schůzek je nesmyslných. Často se scházím s lidmi, kteří svůj problém mohou vyřešit s někým jiným, ale oni mají pocit, že pokud jej vyřeší se mnou, bude to mít větší váhu. Lidé si ještě nezvykli, že si svůj osud drží ve svých rukou · stále si myslí, že zodpovědnost za sebe, za své myšlenky, nápady, ideály a ambice přenesou na někoho jiného. A často to jsou lidé, kteří mi · při vší své neskromnosti · nesahají ani po pás.
Nejste z toho všeho už unavený či dokonce vyčerpaný?
Jsou situace, kdy mě to strašně pohlcuje · vydávám přes den příliš energie, z níž večer nemám vždy pocit, že jsem ji vypustil smysluplně. Ale to je trvalý stav, ne momentální.
Kdy jste naposledy prožíval eufórii z práce?
(smích) Přiznám se, že už nebyla dlouho.
Slyšel jsem od vás, jak byste rád Febio předal do jiných rukou, ale nikoho takového neznáte. Je dnes nedostatek zodpovědných inteligentních lidí, nebo máte Febio už příliš pod kůží?
Vznik Febia provázel můj egoismus: nevstupoval jsem do toho, abych něco táhl, ale abych si vytvořil pro sebe prostor, který mi nikdo jiný v té době nevytvářel. Od začátku jsem Febio koncipoval jako malé studio a spíše pro sebe. Když se ukázalo, že k tomu budu potřebovat místnost, počítač, telefon, spolupracovníky, zcela pragmaticky jsem vymyslel GEN. Pak tahle myšlenka nabobtnala a najednou dostala jiný charakter.
Dneska by mi bylo líto tuto práci s mávnutím ruky opustit. Jsem tu už pět let a má zodpovědnost stále narůstá. Mnozí autoři jsou na Febiu už závislí. Vytvořil jsem určitou platformu, kterou bych už neuměl znovu postavit, kdybych ji opustil. Přestal by pro mě existovat prostor, o jehož potřebnosti a užitečnosti nepochybuju. Protože tu není náhradní řešení, svým odchodem bych likvidoval něco, co už dnes není lehké zlikvidovat: mám jakousi morální zodpovědnost vůči ostatním lidem. V tom je můj problém.
Za ta léta spolupráce s filmovými tvůrci jste se stal dobrým psychologem. Změnil se váš pohled na filmaře nebo na lidi vůbec?
Musím se přiznat, že jsem nejednou ztratil iluze. Do té doby jsem mnoho lidi z filmu vnímal přes jejich konečný výsledek. Nikdy jsem nevěděl, na jaké charakterové a intelektuální výši se pohybují; jak se třeba dopracovávají ke konečnému výsledku. Bylo pro mě obrovské zklamání, že charakter nemusí patřit k talentu a naopak, a že mnoho výsledků vzniká nahodile, se štěstím nebo s dobrým okruhem spolupracovníků, kteří mají někdy větší ambice než sám autor · víc ho posouvají než on sám sebe. Též jsem zjistil, že v dokumentu se projevy autenticity někdy dosahují bezohlednými a drsnými způsoby. Vnitřní svět je u některých autorů často ne tak zajímavý, jak by se mohlo zdát z jejich tvorby.
Obecně se u vás změnil pohled na lidi?
Obecně nemám o této společnosti větší nebo menší iluze než o sobě. K velkému zklámání tedy nedošlo. Že je tahle společnost chamtivá, závistivá, rasistická a nepřející, to jsem vždycky věděl a mnohé z toho i nějakým způsobem na vlastní kůži pociťoval.
Řekl jste, že když se díváte na filmy svých kolegů, dozvídáte se o nich věci, o nichž sami netuší…
Každý má svůj konkrétní osobní život, umělecký život, myšlenkový svět a já díky spolupráci a dennímu kontaku s tvůrci narozdíl od běžného diváka vím, jací jsou ve skutečnosti, ne jak se stylizují na veřejnosti. A co od nich nevím, to se dokážu dozvědět z jejich filmů. Tam mi to dopoví. Jsem přesvědčený, že u většiny našich tvůrců z jejich filmů vycítím například i věci velmi intimní. Je to zcela přirozené: každý čerpáme ze sebe sama, ze svých zkušeností, ze svého podvědomí. Když jako režisér hraného filmu režíruju scénu s matkou · vesnickou ženou, tak kde čerpám…? U své matky. Ve filmu neexistuje daný prototyp vesnické ženy. Když budu točit scénu v posteli, obdobně se tam musí odrážet má zkušenost, či nezkušenost, můj chlad nebo vášeň.
Máte schopnost introspekce: pokud se díváte na své předešlé filmy, vidíte u autora třeba to, v čem byl naivní anebo o co ke své škodě už přišel?
Já se na své staré věci nedívám. Svůj poslední film ZVLÁŠTNÍ BYTOSTI jsem si nikdy nepustil. A přesto ho mám na kazetě. Minulý týden jsem byl na festivalu v Jihlavě, kde promítali kolekci mých dokumentů a já na ně nešel. Právě se bojím, co se tam všechno na sebe dozvím. To zklamání ze sebe samého by mě mohlo natolik ranit, že se toho nechci na sobě dopustit. Pro takovou konfrontaci není objektivní důvod. Byl jsem, jaký jsem byl a mé svědomí je čisté, všechno jsem dělal s plným nasazením.
Když se nedíváte na své filmy, sledujete třeba svou tvář. Ta po určitém věku o nás mnoho vypovídá?
Ne. Ničím fyzickým co se mne týká, se raději nezabývám. To je ta poloha, která mě pak dostává do depresí. Pokud zaregistruju v tisku svou tvář, většinou trpím. Mám strašný pocit. Necítím se fotogenický, cítím v tom určitou ošklivost a cítím v tom…
Ne tu kultivovanost jakou byste si představoval?
Samozřejmě, každý si sebe sama představuje lépe, než jaký je. A tak věci, které není v mých silách a možnostech vyřešit, nechávám být. Snažím se jim vyhýbat, abych se jimi netrápil. Chci si zachovat zdravou mysl, čistou hlavu, nezahlcovat se negativní energií. V dnešním světě, ve kterém žijeme, je kolem nás v sobě dost negativní energie. Kdybych si ji připouštěl, asi bych dávno spáchal sebevraždu. Svět je přes media tak koncipován, že hrdinou prvních stránek a televizních zpráv je vrah, zloděj, sexuální maniak. Čím brutálnější tím lépe. Abych se v takovém světě neutopil, musím ho od sebe oddalovat a víc pečovat o svou duši. Do důsledku to jde až k tomu, že se nezabývám svou tváří.
Co myslíte, byl váš dosavadní život lehký?
Žádný život není lehký. Můj život byl a je takový, jaký jsem si zasloužil.
Jste z pěti dětí, tři sourozenci vám umřeli tragickou smrtí, někteří příbuzní se z toho pomátli a vyrůstal jste za drsných podmínek…
Vyrůstal jsem za stejných podmínek, jako vyrůstaly všechny děti v prostředí, ve kterém jsem žil. Slovo drsnost jsem nikdy nechápal. Když zpětně hodnotím své dětství, tak mám pocit, že to bylo jedno z nejpozitivnějších období mého života. Všechno, co je ve mně dobré, mi dalo dětství, všechno co je ve mně zlé, jsem nabyl později.
Mě zarazilo něco jiného. Vy jste řekl, že pro filmové zpracování je váš život kýč…
Vím, jak je těžké, najít ve filmu pro autentické věci správný umělecký výraz · docílit, aby divák měl stejný pocit jako ten, kdo ho prožíval. Já jsem se do určité doby styděl mluvit o svém životě. To trvalo až do vysoké školy. Ve chvíli, kdy jsem začal sám sobě dokazovat, že nejsem na tomhle světě zbytečný, a že dokonce můžu vědět víc než ti, které jejich sociální prostředí vybavilo lépe, poprvé jsem také našel odvahu mluvit o věcech tak, jaké byly. Dnes jsem se dostal do třetího stádia · nechci to ani zatajovat, ani o tom mluvit. Časem by to mohlo vypadat, že něco vystavuji na odiv.
Často vidím va vašich očích zvláštní smutek… Rezignoval jste na něco? Trápí vás, že se lidé kolem nás nechovají podle vašich představ, že je člověk něčím prokletý…?
(úsměv) Každý jsme něčím prokletý. Už v té chvíli kdy se ocitneme na tomto světě. Od chvíle, kdy se narodíme, spějeme k zániku. Jiný cíl než smrt nemáme.
To je logické, ale každý to jinak intenzivně prožíváme…
Já se snažím na to nemyslet. Proto nechodím ani k lékaři. Nebyl jsem u doktora asi deset let. A i tehdy to bylo jenom kvůli neschopence. Možná se nechci konfrontovat s tím, že mám rakovinu, AIDS nebo co. Nebo možná si nedovedu představit, jak bych se zachoval.
Cítíte se osamělý?
Trvale, celoživotně osamělý. (úsměv) V této chvíli ne. Ale byl jsem osamělý větší část svého dosavadního života, a takový bude asi i jeho konec.
Co podle vás lidem chybí k tomu, aby spolu srozumitelněji a přirozeněji komunikovali, aby nebyli tak sami?
Nevím, jestli tolerance nebo srdce.
Není to projevení citu?
Určitě. Ale i zklamání z něho.
Sám jste mě jednou překvapil svým otevřeně projeveným smutkem a lítostí. A nebylo za co se stydět.
Nikdy jsem se nestyděl za cit. Dodneška se dokážu rozplakat v kině. Nemohu za to, co bylo prostřednictvím mých rodičů do mě vloženo, a i přes svou dnešní rafinovanost to nedokážu zbourat. Ale stejně intenzivně se dokážu rozesmát. Na FAMU mě ve druhém ročníku vyhodil ze semináře, protože jsem dostal srdečný záchvat smíchu, který jsem ani za hodinu nedokázal zastavit. Už v první třídě byl s mou spontánností problém. Bydlel jsem na návsi vedle školy. Měli jsme společnou zahradu, takže já na lavici na dvorku koukal přes otevřené okno školy do třídy a naučil se tak číst. Jako pětileté dítě jsem se nudil. Když jsem nastoupil do první třídy, nedokázali mě přinutit, abych v ní zůstal. Chvíli jsem seděl a když mě to přestalo bavit · všechno jsem už věděl · vyskočil jsem z okna a byl jsem doma na dvorku. Ve druhé třídě mně dali dokonce dvojku z chování. Chtěli rodiče přinutit, že musím v lavici sedět pětačtyřicet minut za každých okolností, přestože mně to nic nedává. Tím začalo moje “kultivování” a skončila moje svoboda…
A od té doby jste měl ve tváři smutek…
(smích) Když to okno zavřeli, došlo mi, co mě po zbytek života čeká.
Zkuste mi ve zkratce popsat vaše “kýčovité” dětství.
Vyrůstal jsem ve vesnici mezi školou, kostelem a hřbitovem, který na konci šedesátých letech zlikvidovali. Moji rodiče byli středně velcí zemědělci. Když se v padesátých letech zakládala JZD, byl otec považován za kulaka. Protože rodiče byli po generace srostlí se svou zemí, znamenalo to pro ně tragédii. Otec se od té doby stal alkoholikem. Měl krásnou smrt: přišel do hospody, dal si borovičku, klesnul na kolena a zemřel. V ten samý večer jsem právě odcestoval vlakem do Bratislavy a jako čerstvý student filozofické fakulty se přišel ubytovat na kolej. Čekal mě tam telegram, že se mám ihned vrátit. Tak vlastně, tam ve vrátnici, mé dětství skončilo.
V dětství se o mě starala hlavně babička. Osmdesátiletá moudrá žena, která se však neuměla podepsat. Byl to velice osvícený člověk, měla v sobě přirozenou inteligenci, reprezentovala mnohé ctnosti · sama vychovala pět dětí, protože manžel dělal v Americe v dolech. Pokud z vedlejší vesnice přišlo dítě o rodiče, vychovávala ho ona. Celá vesnice za ní chodila pro rady. Jednou ji děda poslal z Ameriky šátek zabalený v novinách a ona s úžasem zjistila, že jsou někde krásné zděné domy s velkými francouzskými okny. A tak babička na základě obrázku postavila ve vesnici první zděný dům. Když jej stavěla, celé okolí se scházelo a nechápalo proč není hliněný a proč bude mít dům tolik dveří · okénka byla tehdy malá. Jakmile lidé zjistili, že jde o okna, považovali to za namyšlenost a rozbíjeli je… K jejímu neuvěřitelnému životu jsem zapomněl říct, že její nejstarší syn, můj strýc, vystudoval · možná jako první Slovák · práva na Pařížské Sorboně. Pochopitelně po roce 1948 dopadl v maloměstském prostředí jako představitel elity tragicky.
Vaše babička byla negramotná, a přesto byla nejmoudřejší ženou na vesnici. V čem podle vás spočívá moudrost a co dnešní “moudrosti” chybí?
Jejich moudrost vycházela z přirozeného vývoje, z odkazů předků. Jejich moudrost nebyla načtena, nebyla získaná umělým předáním z knih nebo televize, byla to moudrost prožitá a vyzkoušená generacemi. Nevím, zda by tato babiččina moudrost fungovala v jiném prostředí.
Jak vás limitovalo prostředí?
Vzpomínám si na velké lidové slavnosti, procesí, dožínky… To jsou moje nejhezčí vzpomínky. U nás na dvoře za dlouhými stoly sedělo sto ženců a obědvalo. Voněla polévka, zpívalo se… Písnička byla absolutně součástí života. Svou matku jsem viděl plakat až ve svém pozdějším věku. I když byl smutek, překonával se jinak. Když jsem se bál bouřky, říkávala mi matka: “Zpívej!” nebo “Modli se…”
Vy jste z bigotní katolistické rodiny. Vaše maminka dokonce poskytla váš dům církvi, když chtěl komunistický režim vzít vaší vesnici faráře…
Ano, od roku 1976 je v našem domě farní úřad. Vedle kostela byl klášter, ze kterého v padesátých letech mnichy vypudili. V jedné místnosti mohl pak přežívat farář. Když ale pak vesnici hrozilo, že nebude mít farní úřad, matka brala jako svou povinnost poskytnout náš dům na náměstí. A to její zeť byl ctižádostivým komunistou.
Mělo to na vás podstatný vliv, nebo jste se naopak snažil jít za svými idejemi?
Křesťanský život určoval v naší vesnici rytmus života: Vánoce, půst, Velikonoce, posvěcování obilí, jarmark, Dušičky… každý měsíc byla nějaká slavnost. Jsem pokřtěný, do patnácti jsem ministroval · ještě na gymnáziu jsem každé ráno v šet hodin chodil před školou do kostela… Samozřejmě v jiném prostředí začal striktně dodržovaný křesťanský způsob života mé pubertální rozevlátosti a svobodomyslnosti překážet. Ale biřmován jsem byl až v osmnácti letech, než jsem odešel na vysokou školu. Ve vesnici to bylo první biřmování asi po pětadvaceti letech. Tím můj křesťanský život patrně vyvrcholil. Ovšem místní farář byl pro mě vždy symbol nejvzdělanějšího člověka.
On vám vlastně poskytl první kontakt s filmem…
Po hodinách náboženství jsme ve třídě měli malé kino. Byl vášnivý kinoamatér, natáčel všechny místní lidové slavnosti a ty nám pak promítal. Pro nás, děti, to byl za zimních večerů velký zážitek. Zasáhlo mě to dost silně, ale od osmnácti let jsem ze svého prostředí pryč a člověk se dál vyvíjí… Ale vždy, když jsem měl slabou chvíli, zašel jsem do kostela. A zajdu tam i dnes, protože tam mohu meditovat. To prostředí ve mně zanechalo své zásady · nepokradeš, nezabiješ, neposkvrníš… Nikdy bych si nedovolil na své rodiče zvýšit hlas, nebo jim říct ošklivé slovo.
Dodnes mamince vykáte. Je to zvyk nebo projev úcty?
Nevím, asi zvyk. Tak jsem byl vychován.
Vykají děti rodičům z Nižné Šebastové dodnes?
Myslím, že už velmi málo.
Maminka vaši práci dodnes patřičně neuznala. Fyzická práce se jí zdá patrně užitečnější. Nepodléháte někdy pocitu, že má pravdu, že dnešní “zaměstnání” jsou převážně scestná, jaksi mimo podstatu a potřebu lidské duše?
Určitě. To je vývojem společnosti. Vytvořila povolání, která lidstvo nepoznalo a nikdy nepotřebovalo. Osobně jsem také nahlodán tím, jestli točení filmu je smysluplná práce. Proto se do něj dnes tolik nehrnu. Hodně současných českých filmů chápu jako psychoteraupetická cvičení autorů, kteří totéž mohli realizovat v dobrém sanatoriu za mnohem menších finančních prostředků. To znamená, že zpochybňuji to samé, co bylo mým snem, dokud jsem se ho nedotknul.
Praha si vás podmanila. Považujete ji i za svou konečnou stanici. Je to tím, řečeno Mozartem: Pražané mi rozumí.
To, co bylo přirozené u nás, tady překvapilo. Moje prostředí mě nikdy nepochválilo, že jsem v deseti letech napsal povídku, že jsem ve třinácti letech vyhrál mezinárodní literární soutěž a že v dvaadvaceti jsem natočil svůj první film, i když jsem nikdy předtím neviděl kameru. Zatímco na Slovensku jsem marně usiloval o nějakou šanci u filmu, na Barrandově mně nabídli celovečerní autorský debut… Praha byla nejšťastnější zastávkou na mé životní cestě.
Pociťujete někdy smutek nad tím, že vaše rodina, rodáci vaši práci nedokáží ocenit?
Ne. Zní to možná neuvěřitelně, ale já jsem nikdy netoužil po úspěchu. Rodiče o to nikdy nestáli a ve vesnici to nikoho nezajímalo, netýkalo se jich to. Nebyl jsem zvyklý na chválu. To, co jsem dělal nebo dokázal dobrého, se považovalo za samozřejmé. Jako křesťan jsem byl jenom kárán. I dnes se mě ve vesnici ptají, jestli mi nebylo doma líp. Mají za mě strach z toho, čeho se sami bojí. Asi jsem více po otci, který byl bonviván. Když se vracel z hospody domů, zpíval a většinou ho doprovázeli cikáni a hudba. Vytvářel si svět lepší a krásnější, než v jakém mu bylo dopřáno žít. Já v tom pokračuji tím, že už v něm žiju.
Vaše dětství i to, co následovalo, je podle mého názoru dobrý námět na film. Cítím tam vize i atmosféru Pasoliniho, Bergmana, Vláčila… Myslíte, že toto téma už nikoho nezajímá?
Mám pocit, že žijeme v době akčních nebo lehčích nezávazných témat… A já jsem zatím nikdy svůj život z tohoto hlediska nehodnotil. Napadá to občas novináře: vytáhnou ze mě věci, na které jsem zapomněl, a přitom jim znějí neuvěřitelně. Takových fascinujích historek mám spoustu. Možná je tomu skutečně tak, že nepotřebuji hledat příběh, že už ho dávno mám. Otázkou je, jestli by to někoho jiného zajímalo, a proč za to utratit tolik peněz, kolik dnes stojí film.
Vzpomeňte si na nějakou krátkou příhodu.
(ošívá se) Když nás přišli přesvědčovat do JZD, otec nás vzbudil, a tam už seděli nějací tři chlapi. Když jsem se ze školy vrátil, stále tam seděli, povídali a rodiče si jich nevšímali · matka vařila a otec něco dělal. Pak mi otec přinesl stoličku a řekl, abych četl. Chodil jsem tenkrát do druhé třídy. Vzal jsem knížku a četl. Otec po každé větě vážně pokýval hlavou, matka vařila a chlapi stále mluvili své naučené poučky. Četl jsem asi dvě hodiny. Pak už jsem začal brečet. Matka si klekla do kouta a modlila se. Plakaje jsem stále četl. Byl jsem vlastně první nasazená rušička agitátorů JZD. Pamatuji si též na chvíli, kdy jsem svého otce viděl jedinkrát plakat. Bylo to ve chvíli, kdy otcovi zestátnili a odváděli posledního koně · jeho kus života… Ale nedovedu si představit, jak bych tento pro mne silný vjem natočil…? Ani vám to přesně neumím popsat.
Opravdu neplánujete něco takového natočit?
Nic neplánuju, ale nic nevylučuju. Možná jak stárnu, tak potlačené dětství ve mně kypí… V určitých chvílích života jsou vzpomínky na dětství velkou oporou a v každé těžší životní situaci se mi tlačí na povrch…
Přesto všechno, co jste mi řekl, je váš soukromý život pro mnohé tabu. Je to tím, že si ho pečlivě chráníte, nebo vám na něj nezbývá moc času?
Předvádět svůj soukromý život můžeme vyžadovat jedině od těch, kteří si to dobrovolně zvolili · třeba od politiků. Ti se musejí vydávat všanc, také proto si je volíme. Mě si nikdo nezvolil. Mě si zvolili pouze moji rodiče, z jejichž lásky nebo potřeby jsem se narodil, a tedy jedině jim může být něco do mého soukromého života. Myslím si, že každý člověk by si měl zachovat svou tajnou třináctou komnatu, nebo věřit, že ji má. Moji rodiče nikdy o těch nejsoukromějších věcech před námi dětmi dokonce ani v dospělosti nemluvili. Když si otec v padesáti letech našel milenku, věděla to celá vesnice, ale moje matka to za celou dobu ani jednou nekomentovala. Nikdy mu neztropila scénu, ona trpělivě a tiše vyčkala, až to pomine. A také to pominulo. Byla si vědoma své síly, své hodnoty a práva na takový “úlet”, protože otec již byl těžce nemocný. A možná přesto, že jsem tak explozivní a otevřený, jsem i já v něčem uzavřený.
Máte někdy čas se posadit do té třinácté komnaty?
Samozřejmě. (úsměv) Jsou to mé nejkrásnější chvíle.
Nejste více veřejným majetkem?
Nejsem. Stále se chovám svobodně. Nic nedělám mimo zrak veřejnosti, ale také nic nevystavuju. Proto jsem také režisér a ne herec, producent a ne politik.
Vracíte se na Slovensko kvůli dobývání energie?
Vracím, ale už ne tak často. Jednou, dvakrát do roka.
Není to málo?
Je to málo, ale já už nenacházím energii ani tam. Většina mých příbuzných jsou nezaměstnaní, táta už nežije, maminka už potřebuje trvalou péči, a tak bydlí u sestry v paneláku v Košicích. Svět mého dětství a mých podnětů už neexistuje. Proto raději jezdím do světa. Nedávno jsem byl v Jižní Americe, na Velikonočních ostrovech a v Polynésii na ostrově Huku Hiva, kde je pohřbený Gauguin…
Partnerský vztah vašich rodičů byl velmi silný. Určitě nebyli ve vaší vesnici výjimkou. Vnímáte, jak je dnes vztah mezi partnery stále víc komplikovanější a deformovanější?
Jen málokdo z přátel, které mám, vyrostl v kompletní normální rodině, v rodině, kde jsem zažil tu spolupatřičnost, věrnost, silné a vroucné rodinné vztahy… A tohle mi dnes chybí. Dnes se lidé dávají do boje víc za sebe než za někoho, víc za peníze než za ideál. Dnes jsem si v tisku přečetl, že přibývá pohřbů bez rozloučení. Když u nás někdo zemřel, byla na jeho pohřbu celá vesnice. V ten den se nešlo do práce. S tím člověkem prožili kus života, on k nim prostě patřil. Nemohl odejít z jejich života jen tak.
Jakou pozici na tomto světě přisuzujete vy svému životu?
Můj životní pocit je pocit outsidera. Nemyslím si, že když dnes má práce někoho zajímá, že tomu bude tak vždy. A proto se nebojím, že když jsem se jako outsider narodil, že stejně tak mohu skončit. Dnes je v mém životě jediná hodnota, o kterou nepokrytě usiluji, které se nedovedu nabažit, kvůli které se klidně zesměšním, a pro kterou bych to všechno, kvůli čemu jsem vám asi stál za rozhovor, dovedl opustit. A to je láska.
Údolí Sinakara je po většinu roku tiché, osamělé místo. Pusté, ledem lemované hory shlížejína opuštěnou svatyni nacházející se ve výšce 4500 m nad mořem. Jedinými obyvateli jsou lamy,alpaky a občas nějaký pastýř. Ne tak dnes. Dnes je úplňek před svátkem Božího těla. V okolí se tísní dav možná třiceti tisíc lidí. Kolem svatyně to vře a na okolních svazích se vlní řady tanečníků. Vzduch je naplněn ohlušujícím duněním, hvízdáním a kvílením mnoha skupin hudebníků, znějících v nepolevující disharmonii řídkým horským vzduchem. Výbuchy petard doznívají v oblacích dýmu stoupajících ze skal nad loukou. Dnes je v jižních peruánských Andách Qoyllur Rit?i · Svátek sněhové hvězdy.. . . . .
…
Společně s tisíci poutníků jsme vyšplhali po devítikilometrové stezce z vesnice Mawayani, která leží na prašné nezpevněné silnici, asi šest hodin jízdy z vysokohorského města Cusco. Na místo jsme dorazili uprostřed chumelenice. Přístupy k poutnímu místu jsou lemovány dýmajícími stánky, kde se prodávají teplé pokrmy či kadidlo, hračky a náboženské tretky. Na vodou nasáklé louce na dně údolí, z níž se postupem let stalo turistické tábořiště, jsou roztroušeny pestrobarevné nylonové stany. Jsou zde asi dvě nebo tři stovky cizích a domácích turistů. Všichni ostatní jsou poutníci, kteří tu jsou proto, aby se modlili za své zdraví, za plodnost svého dobytka, za dobrý prospěch na univerzitě nebo za peníze na nový náklaďák.
Mohou tu však být i proto, aby tancem prošli očištěním, nebo prosili za božský zásah ve věci nějaké osobní nespravedlnosti, a někteří jsou zde jednoduše proto, aby oslavili boží milost. Svátek sněhové hvězdy je kult, který je v poslední době na vzestupu. Ještě před dvaceti pěti lety tento festival patřil výlučně jen zemědělcům z oblasti Cusca. Mnozí z dnešních poutníků jsou však již obyvatelé měst z celého jižního Peru. Přesto nikdo neví, jak je tato slavnost skutečně stará. Oficiální církevní historie říká, že začala po roce 1780, kdy se domorodý chlapec jménem Mariano Mayta na tomto místě spřátelil s mladým mesticem, což je napůl běloch, jak rasově tak kulturně, který jak se ukázalo, nebyl nikdo jiný než Ježíš Kristus. To je příběh, kterému většina lidí uvěřila. Ovšem etnologové zabývající se touto hádankou odkryli významy mnohem starší než dvěstě let. Povšimli si totiž také několika jiných poutnických legend z peruánských And, které se této velice podobají a jsou rovněž datovány kolem roku 1780. Tajemství se začíná odhalovat.
UKRADENÁ TRADICE
Rok 1780 byl rokem rozsáhlého povstání domorodců proti Španělům i proti církvi. Při potlačování rebelie a jí doprovázejících obrozených původních náboženství, si úřady přisvojily i domorodá rituální místa, vyhradily si je pro katolické zázraky.
Avšak při odstupu si uvědomíme, že církev tuto bitvu o srdce a mysl lidí tak docela nevyhrála. Obraz Krista, asi sto let starý, je umístěn na skále. Avšak skály lidé v Andách uctívají již tisíce let. Sněhová hvězda · to je také podivný název pro křesťanskou slavnost. Ale o jakou hvězdu skutečně jde? Podle některých etnologů jde o Plejády, které se v době svátku na noční obloze objevují po sedmatřicetidenní nepřítomnosti. Podle starých Inků byl tento čas považován za nebezpečné nestálé období chaosu a nemocí. Objevení Plejád by bylo tedy důvodem k oslavě.
Také andští campesinos z této oblasti popisují nejvyšší horu v blízkém horském hřebenu jako “doktora”. Jak říkají, je to ten, který pečuje o zdraví lidí. Ledová voda z hory je lékem. Takže se tato slavnost ukončující dobu nemocí konala ve stínu “velkého doktora” a může být tak stará jako historie Inků nebo možná ještě starší.
A navíc, zasněžené vrcholky hor v této oblasti jsou prvotním zdrojem jak tající vody, tak dešťů pro zemědělství v údolích. Slavnost je tedy zároveň i oslavou plodnosti a díkůvzdáním za minulou úrodu. Je tak nemožné mluvit o významu Qoyllur Rit?i jednoduše. Má mnoho různých významů.
HRA NA PŘÁNÍ
Mezitím na stráních v okolí svatyně muži postrkují modely autobusů a náklaďáků po miniaturních cestách. Mnozí lidé věří, že když si své touhy a sny zobrazí v podobě hry při Qoyllur Rit?i, se jim splní. Lidé si proto od obchodníků kupují kopie “pozemkových listin”, “univerzitní diplomy”, “oddací listy” a “pasy” nebo mění napodobeniny amerických dolarů za kusy skály o ploše asi 1 m2 v okolí svatyně a smlouvají o jeho ceně s někým, kdo ji jakoby prodává. Volné hromady kamení symbolizují předměstské rezidence a malé kameny představují vozy Toyota. Nikdo toto kouzlo neporuší a nikdo se při takových obchodech nezasměje.
Nedaleko klečí ženy před kusem skály, ztělesňujícím ducha Panny Marie z Fatimy. Je patronkou ženských prací, zejména tkaní. Ještě docela nedávno bylo běžným zvykem, že ženy utkaly malý kousek jemné látky a spálily jej, čímž prosily Panu Marii o větší zručnost při tkaní. Také ony ovšem dnes spalují univerzitní diplomy, zakoupené od obchodníků.
SPONZOŘI A KLAUNI “NACIONES”
Qoyllur Rit´i trvá tři dny. Během této doby tanečníci velmi málo spí, ustávají v tanci jen na dobu krátkého odpočinku předtím, než budou pokračovat ve svých hypnotických kolech. Mnozí z nich šli celé dny, aby se do Sinakary dostali. Jsou nevyspalí a vyčerpaní, v tanci však pokračují. Většina z nich se sdružuje do tzv. naciones. Jsou to skupinky poutníků společně se svým finančním sponzorem, svým rituálním vůdcem, s tanečníky a s netančícím doprovodem, který tvoří hlavně ženy, neboť pro ty je k dispozici jen velmi málo tanečních partů. Každá nación sebou má svůj vlastní obraz Pána de Qoyllur Rit?i, který přinášejí, aby byl požehnán a nasál do sebe milost těchto okamžiků.
Jsou zde tisíce tanečníků, ale ne všichni poutníci patří k naciones. Většina z nich jsou Qollas nebo Chunchos, přičemž ti první reprezentují aymarsky mluvící pastevce lam a obchodníky z vysočiny z jihu, ti druzí jsou potomky kečuánsky mluvících usedlíků z oblasti Cusca. Chunchové jsou spojováni s džunglí, mají na hlavách ozdoby z peří a nosí kopí. Qollové otáčejí vřetenem s vlnou, na zádech nosí vikuní kůže, symbol vysoko položených pastvin. Většina naciones má také figuru klauna nazývanou maqt?a.
Slavnost probíhá všude kolem s ohlušujícím hlukem, bez pevného tvaru, beze spánku, bez rozdílu mezi dnem a nocí. Smysly se ztrácejí, rozum je rozptýlen. Sevřeme naše obrázky Krista a Panny Marie a snažíme se dostat do chrámu, kde se tlačí vyděšení a potící se lidé, a zatímco jim na ruce kape horký vosk z hořících svíček, postrkují se a soupeří o to, aby se dostali do budovy dychtíce uvidět obraz Krista. U vchodu předvádějí páry Qollů a Ukuků taneční rituály, při nichž se točí snažíce se švihnout jeden druhého přes nohy.
TANČÍCÍ MEDVĚDI
Na okraji obou skupin se pohybuje skutečný archetyp Qoyllur Rit?i, a sice Ukuku · medvědí tanečník s vlněnou maskou a s chundelatou suknicí. Pozor na Ukuku. Je to mezní bytost, stvoření východu a západu slunce, pohybující se v obtížně definovatelném prostoru mezi dvěma světy. Je to klaun, šprýmař · a policajt. Pokud si při procesí zapomenete sundat čepici nebo klobouk, srazí vám je z hlavy a pokárá vás svou mužsko-dětskou fistulí. Jste-li opilý nebo jste-li zloděj, zbije vás. Je to ovšem také bytost napůl lidská, divoká a nápadně silná, vzešlá ze svazku medvěda se ženou. Na této slavnosti chaosu je pánem.
Avšak je to právě Ukuku, jenž nás ostatní chrání před nebezpečím “condenados” · zatracených duší bloudících v noci po ledovcích, které jsou hrozbou pro vše živé. A je to on, kdo přináší dolů uzdravující vodu hory Apu, a to ve formě ledu z ledovce.
ULOMIT SI ŽIVOU VODU
Poslední ráno svátku je krásné a jasné. Ukukové jsou shromážděni téměř tisíc metrů nad ospalými turisty, kteří vylézají ze svých stanů. Drželi stráž v mrazivé noci na kraji ledu, a když se úsvit za zasněženým Qollkepunku zbarví do oranžova, vyšplhají ještě výš, až do nitra ledovců, zapálí svíčky, modlí se a sbírají kříže, které tam dali na začátku slavnosti. Čas od času se stane, že tanečník spadne do trhliny nebo zemře chladem.
Na závěr této nebezpečné zkoušky Ukukové odlomí kusy z čela ledovce a nesou je těm, kteří čekají dole. Voda z ledu bude uchována a bude se používat pro uzdravování nemocí. Sestupují ve vlnících se zástupech jako středověké vojsko, nesou vlajky, prapory a rampouchy. V půli cesty se setkávají se svými bratry z dalších tanečních skupin a společně sestupují po strmých svazích. Zatímco jdou, Ukukové foukají do svých malých lékových lahviček · symbolů jejich uzdravující síly · a zároveň mohutní tajemný sborový zpěv, jenž přechází do crescenda jakoby z jiného světa s tím, jak tisíce Ukuků sestupují na dno údolí.
Dopoledne tlampače z chrámu ohlašují závěrečnou a hlavní mši slavnosti. Každý smekne klobouk, ale už je po vyvrcholení. Mnozí již nespořádaně odcházejí po svazích hor, a také většina ostatních si balí věci. Ukukové slavnost již do vrcholu dovedli.
Tu noc se koná další rituální pouť, které se zúčastní jen několik turistů a jen malá část poutníků. Když vyjde měsíc, vyrazí tanečníci na obtížný celonoční pochod přes hory, po němž dorazí na vysoký hřeben, odkud je vyhlídka na vesnici Tayankani. Při východu slunce se konečně kapely spojí v unisono a všechny hrají poprvé stejnou melodii alawary, kterou doprovázejí tanečníky, kteří poskakujíce sestupují po úbočích hor ve vzájemně se proplétajících a vlnících se zástupech. Pořádek byl obnoven, zdraví zajištěno a chaos udržen v mezích na další rok.
DAŇ SOUČASNOSTI
Ale mnozí lidé v Cuscu se ptají, zda dnešní nové síly chaosu jsou skutečně drženy v příslušných mezích. S rozšiřováním slavnosti jsou absorbovány nové vlivy různého druhu. Horečný obchod se vším od hraček po náboženské obrazy se rozmáhá každým rokem víc a víc. Roste počet turistů a jejich přítomnost svátek přetváří. Cestovní kanceláře považují tuto pouť za pouhé divadlo a nikdo neinformuje turisty, jak se mají chovat. Loňský rok přijel japonský populární zpěvák s celým doprovodem a mohutným zvukovým a filmovým zařízením · zamýšlel použít Qoyllur Rit?i jako podklad pro svůj videoklip. Letos zde natáčel reklamu pivovar.
Někteří lidé tvrdí, že příchod dechových orchestrů z Puno před dvaceti lety změnil Qoyllur Rit?i navždy. Dnes již není možné slyšet tajemný zvuk fléten, který kdysi ke svátku neodmyslitelně patřil.
Bratrstvo Qoyllur Rit?i · organizace, která slavnost řídí · plánuje vedle svatyně postavit obrovské betonové amfiteátry. Je požadavkem doby udržet krok a předčit Seňor de Huanca · což je spíše mestická a konkurenční slavnost probíhající poblíž Cusca.
S koncem závěrečné mše zamíří kolony poutníků ke svým domovům, naplní se jimi stezky vedoucí do Mawayani, které čeká velký dopravní kolaps. Mnozí z nich pocházejí z měst a po návratu domů budou v televizi sledovat další pokračování seriálu “Pobřežní hlídka”.
SKUTEČNÍ DĚDICOVÉ Na svahu údolí naproti svatyni sedí lidé z kmene Q?ero · čekající bez známky vzrušení na svůj okamžik. Pocházejí z odlehlého kouta hor s dávnými tradicemi a považují se proto za nejčistší potomky Inků. Nosí výrazné tkaniny s kosočtvercovým vzorem a většina z nich mluví jen kečuánským jazykem. Představují na této slavnosti nade vší pochybnost ten nejpůvodnější kulturní prvek. Slavnosti se sice účastní, ale sehrávají zde pramalou úlohu, a to až do úterka, kdy většina jiných již místo opouští. Potom mají svůj vlastní starobylý obřad. Ne však v kapli, nebo betonovém amfiteátru. Lidé Q?ero shromáždí své věci a vydají se na své místo na chladných svazích Apu Qollkepunku, kde, jak sami věří, spočívá skutečný duch Qoyllur Rit?i.
