Podivuhodné jsou životní osudy muže, který znal nejtajnější tajemství nacistické Říše i sovětské KGB. Muže, jemuž se podařilo utéci před řáděním běsnícího Hitlera i přežít sovětské koncentrační tábory. Jen málokdo zná tajná učení tibetských mnichů stejně jako učení židovské kabaly a může odhalovat minulost stejně úspěšně jako předpovídat budoucnost. Život, který prožil Sergej A. Vronskij, je jako z dobrodružných knih.
“Díky svému původu jsem vlastně aristokratem, příslušníkem jednoho ze starobylých lotyšských šlechtických rodů. I když jsem po své matce zřejmě zdědil mimořádné schopnosti, zajímal jsem se v mládí spíše o politiku. Stejně jako mnozí moji aristokratičtí přátelé jsem se stal sympatizantem ruské revoluce. Prozrazení mé ilegální práce ve prospěch Ruska a současně důsledky jisté ‘srdeční záležitosti’ mě však přiměly z vlasti uprchnout. S pomocí svých ‘kmotrů’ jsem se v roce 1933 dostal do Německa a začal se znovu zajímat o okultní nauky. Mezi nacisty jsem našel živnou půdu.”
Je jasné, co má na mysli. Podstata ideologie nacismu byla spjata s mystikou, s germánskými mýty a okultismem a měla mnohem delší tradici než jen poblouznění jednoho “fýrera”. Hitler se navíc považoval za velekněze nové víry. Na jeho příkaz bylo založeno několik nanejvýš tajných institucí, v nichž si nacistický režim školil své vlastní “mágy” a “čaroděje”. Jen několika zasvěcencům bylo a je známo, že tyto “radiobiologické instituty” se zabývaly souhrnem nauk, pro něž se nyní používá termín parapsychologie nebo psychotronika.
VE SLUŽBÁCH HITLERA
“Na základě mého osobního horoskopu a s pomocí patřičných kontaktů a doporučení jsem byl přijat do jedné z těchto supertajných univerzit, v níž vyučovali svým ‘magickým učením’ ti nejlepší specialisté z celého světa. Byli mezi nimi Tibeťané a také Indové. Byli tam arabští derviši, stoupenci velkého muftího Jeruzalémského a také, i když to zní paradoxně, židovští znalci kabaly. Všichni tito specialisté v určité oblasti okultismu dávali své znalosti do služeb nacistického režimu a doufali, že tím pomohou k osvobození svých vlastí od anglické okupace.
Současně s poznáváním jejich tajných nauk jsme studovali učení keltských druidů a odkazy západních tajných sekt. Měli jsme samozřejmě k dispozici tisíce svazků vzácných knih, shromážděných za staletí. Zkrátka učení takzvaných okultních nauk bylo naprosto kompletní. Učili jsme se poznávat minulost a předpovídat budoucnost. Během studia jsme se zabývali astrologií i jasnovidectvím, kinestezií i léčitelstvím, bílou i černou magií. Já sám jsem se přitom zajímal převážně o tradiční astrologii, jako jednu ze vstupních bran ke skutečné magii.”
“Seznámil jsem se přitom s některými významnými činiteli nacistického režimu, kteří se amatérsky zabývali studiem ezoterních nauk. Jedním z nich byl také Rudolf Hess, tehdy přítel a zástupce Adolfa Hitlera. Pomáhal jsem mu také s rozborem horoskopu jedné půvabné začínající herečky, o kterou se zajímal. Z horoskopu vyplynulo, že se tato mladá žena v budoucnosti stane družkou jedné z nejvýše postavených osob v Říši, a to ne pro svou krásu, ale proto, že budí sympatie. Hess ji tedy nechal přeložit do své kanceláře, aby mu byla blíže. Na společné chodbě měl tehdy svou kancelář i sám ‘vůdce’. Náhodou tam dotyčnou ženu potkal, a ta si rychle získala jeho přízeň. Takže také mou zásluhou se stala Eva Braunová první dámou Třetí říše.”
Na tomto místě přerušuji Vronského vyprávění a kladu velmi opatrně otázku, která mě zajímá od počátku: Jednou z nejexkluzivnějších nacistických tajných organizací byla Společnost Thule, do níž měli přístup kromě pečlivě vybraných a prověřených okultistů také vysocí nacističtí hodnostáři seznámení s těmi nejtajnějšími tajemstvími nacistické říše. Říká se o vás, že jste jedním z těch několika zasvěcenců Společnosti Thule, kteří přežili válku…
Vronskij odpovídá velmi vyhýbavě: “Jestli jsem byl členem Thule nebo ne, vám nemohu říci. Jsem vázán přísahou a moje mlčení může být ukončeno pouze po určité době. Kdybych promluvil dříve, porušil bych přísahu a můj život by byl rychle a násilně ukončen. A víte, já už jsem ve svém životě přežil dost nebezpečí. Hitler se totiž po období nadšeného zájmu o magii začal bát astrologů a věštců, protože mohli odhalit nepříjemnou pravdu. Proto nechal většinu z nich zabít nebo alespoň dočasně zmizet v koncentračních táborech, ze kterých se nikdy nevrátili. Já sám jsem po absolvování studia radiobiologického institutu působil na různých místech, ale když začalo být v Německu ‘dusno’, byl jsem ‘uklizen’ k maršálu Rommelovi. Tomu jsem sloužil jako osobní astrolog a léčitel. Díky tomu mě dočasně minuly fýrerovy čistky, ale později se moje situace stávala neudržitelnou. Proto jsem využil svých kontaktů a nechal se přeložit na východní frontu. Tam jsem v malém letadle frontu přeletěl, samozřejmě mě zatkli, ale válku jsem přežil.”
VE SLUŽBÁCH STALINA
Tím ovšem dobrodružný život neskončil. Když se Vronskij po ukončení války vrátil do rodného Lotyšska, které již bylo součástí Sovětského svazu, na svobodě dlouho nepobyl. Po banálním udání následovalo zatčení, koncentrační lágr, útěk, odhalení. Před novým gulagem jej zachránilo pouze to, že sovětská tajná služba nutně potřebovala schopného astrologa, který by založil a vedl její vlastní astrologické oddělení.
“Důvod, proč mě potřebovali, byl poměrně jednoduchý. Jak jistě víte, sovětská tajná služba, stejně jako jiné tajné služby, vysílala na nepřátelské území desítky, stovky a možná i tisíce agentů. Někteří z nich měli krytí jako diplomaté, jiní pracovali u obchodních firem nebo jako novináři. Jiní ’emigrovali’ v rámci židovského kontingentu nebo získali politický azyl. Každého potenciálního špiona přitom muselo prověřovat a sledovat několik desítek osob po dobu několika měsíců či dokonce let. Žádná tajná služba nemá takové možnosti. Proto musí každá z protišpionážních služeb vybrat těch několik skutečných nepřátel, kterým věnuje pozornost a nerozptylovat se těmi neškodnými. A právě to se v padesátých letech začalo americké protišpionáži dařit. Bylo odhaleno tolik spolupracovníků sovětské tajné služby, že to nemohla být náhoda. Sovětské vedení nejdříve věřilo, že někde sedí zrádce, ale podrobná prověrka a činnost vlastní rozvědky v amerických orgánech přinesla překvapující poznatek. Američtí kontrašpioni odhalovali ruské špiony pomocí astrologie.”
To, co Vronskij říká, má svou logiku. Život každého člověka má totiž určité zákonitosti, které se odrážejí v jeho biografii. Kromě toho dokáže zkušený astrolog z horoskopu určit také vnější podobu daného člověka, jeho povahu, způsob chování. Američtí astrologové zřejmě srovnali životopisy prověřovaných osob s jejich horoskopy. Krycí “legendy” a zfalšované životopisy agentů (tedy data závažných osobních změn v zaměstnání nebo rodinném stavu, dále například nemoci či zranění) přitom nikdy nemohly souhlasit s jejich horoskopem. Tomu zřejmě neodpovídal ani jejich zevnějšek a způsob chování. V takovém případě jim americká protišpionáž věnovala zvýšenou “péči” a oni mohli být velmi rychle odhaleni.
“Prvním úkolem našeho astrologického oddělení tedy bylo upravovat životopisy a ‘legendy’ budoucích špionů tak, aby odpovídaly jejich zevnějšku a zároveň byly v souladu s astrologickými zákonitostmi. Postupně byla astrologická laboratoř pověřována dalšími úkoly. Podíleli jsme se na plánování termínu důležitých jednání vedoucích funkcionářů komunistické strany a jiných oficiálních činitelů. Vyhledávali jsme ta období a místa, v nichž byl ‘náš’ státník pokud možno na vrcholu svých fyzických i duševních sil a protivník měl naopak období útlumu. Podíleli jsme se také na vypracování prognóz vývoje v mezinárodní i vnitřní politice, prognóz délky života významných zahraničních politiků. Pro kosmický výzkum a armádu jsme sestavovali na základě synastrické astrologie posádky kosmických lodí a jaderných ponorek. Samozřejmě jsme se přitom neopírali jen o astrologii, ale věnovali jsme se také ostatním parapsychologickým fenoménům. A v mnoha oborech jsme měli velké úspěchy také díky tomu, že jsme navázali na významnou tradici.”
To, co slyším, není žádnou novinkou. Přestože na Západ pronikly jen útržky informací o historii ruského okultismu, každý, kdo se o tuto problematiku zajímá, zná přinejmenším tři jména. Blavatská, Gurdžijev, Rerich. Rusko má totiž v této sféře dlouhou tradici již z dob carského režimu. Při pronikání za Ural na Sibiř se ruští badatelé seznamovali s magickými schopnostmi šamanů. Na Kavkaze a na středním Východě se setkali s tajnými učeními různých dervišských sekt. “Velká hra” vedla Rusko k pronikání do Afghánistánu a Číny. Současně se ruští cestovatelé a badatelé seznámili s buddhistickou magií, která pronikla nejen do Střední Asie, ale také do Mongolska. Tomu napomohlo i to, že tibetští buddhisté uctívali ruskou carevnu jako vtělení jednoho z jejich božstev, tzv. Bílou Taru. Zkrátka ruští intelektuálové z aristokratických kruhů měli přístup k různým orientálním filozofiím a také učením mnoha tajných sekt. Zajímavá je ale přitom otázka, zda a jak tyto “tajné nauky” přežily komunistický režim. “Na Západě panuje mylná představa, že v socialistickém Rusku bylo vše zlikvidováno, a že komunistický režim přivedl Rusko v této oblasti k naprosté impotenci. Ve skutečnosti probíhal tento proces ještě intenzivněji, jenom byl naprosto skryt před veřejností i před cizinou. Protože opravdu schopní neortodoxní duchové se nemohli a nechtěli uplatnit v podnikání, politice či jiné sféře, zbývala jim jediná možnost · duchovno. Ruští ‘mágové’ přitom čerpali nejen ze staletých tradic a tisíců svazků uložených v rodinných i veřejných knihovnách zachovaných z doby před revolucí. Po válce totiž přibyly další tisíce svazků zrekvírovaných v poraženém Německu zvláštními týmy sovětské tajné služby. Tyto poklady byly pečlivě uloženy v různých ruských knihovnách a depozitářích. A v našem státě měl každý někde nějakého známého, který něco potřeboval a byl ochoten za to něco poskytnout něco někomu jinému. Takže pokud byl zájemce o magii dostatečně vytrvalý, vždy si našel nějakou spřízněnou duši z té hrstky vyvolených, která měla přístup k těmto ‘libri prohibiti’, a vždy našel něco, co bylo možno nabídnout výměnou. Nezapomeňte také, že každý občan SSSR mohl absolvovat komsomolské expedice. Ti, kteří měli dobrodružného ducha a dost zájmu, procestovali šestinu světa a seznámili se s odkazem sibiřských šamanů a mongolských lamů, stejně jako s tradicemi slovanských vědem přežívajícími ve vzdálených vesnicích. Prostě kdo chtěl, měl na tomto poli obrovské možnosti. Také různé ilegální spolky, které se nezabývaly politikou, ale magií, existovaly po celou dobu trvání SSSR.”
V půl čtvrté ráno se mátožím podél brblajícího moře a hledám bar, kde se schází mořští vlci před vyplutím. Sedám si k pultu a v předtuše mořské nemoci do sebe házím velkého panáka výborného menorského ginu. V tu chvíli mi ode dveří kynou tři chlapíci · “Jede se na dravý ryby, žádný zdržování!”
“RUBIA” – Josef opatrně manipuluje s nebezpečnou rybou
Joan, Francesco a Josep jsou tři bratři · jako v pohádce. Loví spolu už dlouho. Prvním dvěma je něco přes čtyřicet a Josep je dvaadvacetiletý benjamínek. Bárka je malá a průměrně zchátralá.
Nakládáme bedny mražených sardinek, jako návnadu dravým rybám. Joan nahazuje motory a my se tiše vzdalujeme od břehů druhého největšího z Baleárských ostrovů. Krájíme černou mořskou hladinu a temný vzduch, plujeme s jiskřícíma hvězdama nad hlavou. Cítím trojrozměrnou hloubku prostoru. Rytmický zvuk motoru a rozrážené vody opticky doplňují světélkující monitory navigačních přístrojů. Joan mi na nich ukazuje ostatní lodě, na dalším monitoru nahlížíme pod hladinu moře. Je vidět povrch dna i hejna ryb.
TECHNIKA LOVU
Francesco a Josep se převlékají do žlutých gumových obleků. “Ženský na loď nikdy nebereme, přináší to smůlu,” houkne na mě přes rameno Francesco a lopotí se s obrovskou kádí, ve které je smotané silonové lano se stovkami háčků. Pak bere nůž, vykosťovák. Šmik, šmik, poltí sardinky na menší sousta. “Budou dravým rybám šmakovat.” A začíná fofr. Čtyři páry rukou se střídají v naučeném rytmu. Navléknout návnadu na háček a ladným obloukem s ní do vody. První, druhý, pvní, druhý… kilometry silonu, stovky háčků, tři hodiny rytmické, monotonní práce.
Na horizont se konečně vyhoupne slunce. Josep se napřímí, přes rameno pohlédne k východu a s pokorou v očích přivítá nový den. Pokřižuje se. Tisící nebo dvou tisící den na moři · rutina. Technika lovu je primitivní. Na pevném silonovém lanku jsou asi po dvaceti metrech navázány jemnější silony, každý zakončený ostrým háčkem. Na každý háček přijde kus makrely. To celé rybáři postupně pokládají do moře, v nepravidelném kruhu. Políčená návnada je pro lepší nalezení označena plovoucími bójkami. Po třech hodinách se kruh uzavírá a loď připlouvá k začátku návnad. Výlov začíná.
VELKÁ RYBA
“Napnutý jako lano v navijáku čekám, co se z moře vynoří a první úlovek už je vidět pod průzračnou hladinou. Ostře rudá ryba. Ostnatá, vzteklá, nadutá jak balon · krvavý mořský dráček. ‘Denžr’,” komentuje Josep a opatrně, klackem nebezpečnou rybu ukládá do přepravky. Použitelný úlovek je zhruba na každém padesátém háčku. Návnady jsou netknuté nebo chytře ožrané. “Podmíráci” musí zpátky do moře, stejně jako ryby nejedlé, hvězdice, zachycené kameny. Jako nechutné morény, svíjející se jako klubko hadů, s rozšklebenou tlamou plnou zubů ostrých jako břitva. Další nepoužitelný úlovek rejnok připlachtí k hladině jako prehistorický pták. Když ho pouštíme, vrací se elegantními pohyby do tiché hlubiny, jako když nám mává.
“Bigfiš, bigfiš, bigfiš!” řičí Joan a rozrušeně buší podběrákem do podlahy. Nic nevidím, ale zkušení rybáři podle tahu vlasce velký úlovek poznají. Najednou se hladina otevře a opravdu, ryba jako tele. Podběrák a už je na palubě. Rybáři ji nechají plácat, aby se unavila. Kdyby ji přemáhali silou, vykoledovali by si nepříjemná zranění od kostnatých ploutví, ostrých jako čepel nože. Ryba se uklidňuje, a tak ji uklízíme do plastové přepravky a přikrýváme mokrou plachtou. “Tak takhle by to šlo,” pokyvuje spokojeně hlavu Francesco. Kilo téhle ryby se prodává za 1700 Ptas (asi 430 Kč).
Lov je ale dnes podprůměrný. Cítím v jejich pohledech lehkou výčitku · je to kvůli mně. Menorští rybáři věří, že když vezmou na loď někoho cizího, přinese to jenom smůlu. Chlapi tahají třeba kilometr vlasce bez jediného úlovku, navíc se silon hrozivě zacuchal. Může za to Joan, protože špatně manévroval s lodí. To je chvíle, kdy se projevuje jejich jižanská nátura: starší bráchové se hádají do krve, menorsky na sebe štěkají, vrčí… Poslední rozepři naštěstí ukončuje vize velkého úlovku. Teď vidím i já, jak se pod hladinou rýsuje gigant. Takový macek se nevejde ani na podběrák, a tak se Joan chápe hrozivého háku, a když se ryba vynoří, stačí přesně mířený zásek za žábru a šup s ní na palubu. Její tělo se třpytí na slunci, obrovská síla jen pomalu ochabuje a my se díváme na poslední a největší rybu dne. Je mi jí trochu líto, ale pro rybáře je to rutina. Pakujeme nástroje a třídíme úlovek, pevnina už je na dosah ruky. Přirážíme ke břehu, chlapi mě poplácávají po ramenou a říkají: “Takový je život, zítra bude úlovek lepší.” Pevnina se mi zdá po deseti hodinách pružení a kolíbání nějaká divná. A tak se potácím po přístavu s litrovou lahví ginu, kterou jsem dostal od chlapů darem. Při chůzi mám pocit, že jdu po vzduchových polštářích. Vzdaluji se přístavu a přes rameno vidím jak mi pobaveně mávají tři menorští bratři.
Statistiky hovoří jasně. Počet prodaných amatérských a poloprofesionálních videokamer, přesněji kamkordérů (zkratka ze slov kamera a rekordér) na světovém trhu neustále roste. Bez nadsázky můžeme hovořit o desítkách milionů prodaných kusů ročně. To se přímo odráží i v počtu amatérských nahrávek, které nám stále osvěžují poslední drahou dovolenou, narození dítěte nebo jeho první narozeniny. Heslo “Neváhej a toč!” výstižně charakterizuje novodobý trend a pořízení prvního kamkordéru znamená významný předěl v poklidném rodinném životě. Bez kamery zavěšené přes rameno se neobejde mnohdy ani nedělní vycházka.
ABY TO NEBYLA NUDA
Rozeberme několik základních prvků, které by měl váš záznam obsahovat, aby upoutal pozornost i nestranného diváka. A jako vhodný příklad si vezmeme pětiminutovou reportáž z minulého dílu vašeho oblíbeného televizního publicistického pořadu. Všimněte si, že záznam “profíka” je pečlivě sestříhán tak, aby reportáž udržela divákovu pozornost, napětí střídá uvolnění. Obvykle je doplněna hudbou, titulky, a v některých případech i triky. Uznejte, že většina vašich originálních záznamů tento prožitek neumožňuje. Rytmus děje je zpomalován příliš dlouhými záběry (některé se dokonce opakují, nebo nejsou natočeny v takovém pořadí, v jakém by měly být promítány). Výsledkem je, že se divák nudí.
V praxi to neznamená, že by profesionální kameraman natáčel jen kratičké záběry, popošel a pak znovu stiskl tlačítko a natočil stejně krátký záběr z jiného pohledu. Ale dynamiku konečného “sestřihu” získá tím, že z originálního záznamu vybírá jen určité záběry, které ve správném pořadí přehrává na dosud čistý pásek.
CESTA
Nejjednodušší způsob jak vytvořit amatérský střih, je použít dva videomagnetofony, z nichž alespoň jeden by měl umět přesně “nastřihnout” záběry (takzvaný assemble střih) bez použití dalších speciálních zařízení. Ovšem bez velké dávky manuální zručnosti se při ovládání obou přístrojů neobejdete. Největším uměním je v tomto případě “trefit se” a zapnout přehrávač i rekordér zároveň.
Zařadíte-li však mezi oba videomagnetofony jednoduchou střihovou jednotku, vaše možnosti se rázem umocní. Zařízení vám poskytne kvalitní a ostrý střih bez “prázdných míst”, některé modely i korekci obrazu (barva, jas…) nebo dokonce jednoduché triky. Střihové jednotky se však velmi liší jak možnostmi, tak cenou. Dominantní roli přitom hraje použitý systém, na kterém “kamerujete”.
SYSTÉMY
Jen pro pořádek vzpomeňme systém VHS, který je i přes masové rozšíření u konce svého “vítězného tažení”. Tato technologie měla už v zárodku své nedostatky, zvláště pro domácí video · neboť výsledná kvalita pořízeného záznamu značně pokulhávala za reprodukčními možnostmi běžného televizoru (rozlišovací schopnost televizoru je asi 300 řádků). Dnes už tento systém nemá prakticky žádné rezervy.
Ani systémy S-VHS a Hi8 (rozlišení max. 430 řádků) i přes větší kvalitu záznamu nesplnily očekávání výrobců · nedoznaly masovějšího rozšíření. Kopírování těchto systémů sice snese asi o jednu kopii více, nicméně pro střihové zpracování není kvalita rovněž dostatečná. Existuje dnes vůbec systém, který by splnil požadavky náročného videoamatéra?
DIGITAL VIDEO
Podívejme se ještě jednou do televizní střižny. Špičkové amatérské systémy, jako je S-VHS a Hi8, svou kvalitou zcela postačují k reprodukci na běžném televizoru. Rozdíl se však výrazně projeví v případě úprav, které s sebou nesou nutnost kopírování. Profesionálové už pár let používají systém digitálního videa (Digital Betacam, D3 a další formáty), prostřednictvím výkonných počítačů a drahého vybavení zpracovávají záznam “k obrazu svému”.
Dnes máme možnost i v amatérských podmínkách využít digitálního videa. Digitální kamkordéry pro domácí využití umožňují obvykle hodinu záznamu na speciální kazetu. Pořízený záznam s kvalitou a rozlišením (500 řádků) převyšuje starší systémy S-VHS i Hi8. Tedy systémy, které i přes četné “mouchy” lze považovat za současnou špičku amatérského videa.
Výhody digitálního systému ocení především ti, kteří mají vyšší ambice a chtějí mít možnost svůj záznam dále zpracovávat. U obrazu pořízeného digitálními kamkordéry totiž nedochází při kopírování k žádným ztrátám kvality. Srdcem takového kamkordéru je výkonný mikropočítač, který musí zajišťovat kompresi snímaného obrazu, neboť data nesoucí obraz i zvuk zabírají mnohem více místa než běžný analogový signál.
Další výhodou digitálního systému je i naprosto čistá a klidná reprodukce stojícího obrazu. To s sebou nese i možnost proměnit kdykoli, přepnutím tlačítka, kamkordér v digitální fotoaparát.
Sama se nabízí otázka · je možné zpracovávat video i fotografie na běžném osobním počítači? Za předpokladu, že jste majitelem speciální karty a software, je to snadné.
VRCHOL AMATÉRSKÝCH KAMER
Různým systémům digitálního videa se dnes věnuje mnoho firem a existuje mnoho různých modelů kamkordérů.
Například kamera Sony DCR-PC 7 je unikátní svou velikostí, je nejmenším kamkordérem na světě. Natáčení zpříjemňuje vestavěná 2,5 palcová barevná LCD obrazovka (Liquid Crystal Display · obrazovka z tekutých krystalů). Ta nám umožňuje snímat i z jiné výšky než z výše očí, aniž bychom museli do podřepu nebo na štafle. Příjemný je i vestavěný monofonní reproduktor, který nám dává šanci přehrát si natočený záznam přímo v terénu i se skutečným zvukem. Dvacetinásobný transfokátor (objektiv s proměnlivou ohniskovou vzdáleností), barevný hledáček a digitální video výstup pro přenos dat patří v této třídě ke standardu. Dodávku tolik potřebné energie zajišťuje nový akumulátor Infolithium (akumulátor se zabudovaným čipem, který včas informuje o svém aktuálním stavu kameru a ta v hledáčku uživatele).
Práce s kamerou je po základním seznámení se s obsluhou velmi jednoduchá. Je nutné si zvyknout na obsluhu transfokátoru, který je skutečně velice rychlý (dokonce, ke škodě, rychlejší než automatické zaostřování).
LCD obrazovce vytkněme, že není nijak zastíněna pro natáčení “po světle”. Máme-li slunce v zádech, je téměř nemožné ji použít. V tomto případě využijeme kvalitní barevný hledáček.
KRŮČEK ZA PROFESIONÁLEM
Jiný přístroj stejné značky Digital Handycam DCR-VX 1000 je vybaven o poznání lépe. Je větší co do rozměrů i co se týče výše vynaložených prostředků na jeho pořízení. Kamera je také vybavena transfokátorem stejně jako předešlý model, avšak používá tři CCD snímače, stejně jako profesionální kamery. Jeho obsluha je však daleko přirozenější. DCR-VX 1000 umí využívat rozšířených možností kazety (o tom, ale později). Lze přepnout do režimu manuálního ostření, což oceníte ve stížených světelných podmínkách (šero, mlha, příliš ostré světlo…).
Kamera uspokojí svými možnostmi nejednoho i velice náročného videoamatéra, snad jen umístění hledáčku je poněkud nešťastné. Smůlu mají ti, kteří se narodili s větším nosem. Protože hledáček je umístěn uprostřed kamery (ani vpravo, ani vlevo), nosem ustavičně “ryjete” ve velkém, díky tomu také přehledném displeji na zadní straně přístroje.
ZPRACOVÁNÍ
Kvalitní zpracování vašeho “hrubého” digitálního záznamu včetně využití i získaného kvalitního zvuku vám poskytne zařízení Sony DHR·1000 VC. Toto zařízení je nápadně podobné většímu VHS-videomagnetofonu, jeho součástí je však i poměrně kvalitní střihový pult. Práce s ním je snadná a rychlá. Především proto, že práci v deseti střihových programech můžete sledovat v editačním oknu na vašem televizoru. Možnosti přístroje rozšiřuje i autodabing · možnost doprovázet vaše sestříhané nahrávky promyšleným komentářem.
MINIKAZETA
Pokrok v oblasti domácího videa s sebou přinesl i zcela nové záznamové médium. Firma Sony vyvinula kazetu s dvojitou kovovou vrstvou, která částečně vychází ze stávajících kazet Hi8. Dvojitá vrstva na pásku umožňuje vyšší hustotu záznamu, která je nutná pro zápis tak velkého množství dat. Hlavním rozdílem mezi digitální a analogovou videokazetou je takzvaná kazetová mezipaměť. V kazetě je zabudován miniaturní čip s paměťovou kapacitou (512 bajtů), která je dostatečná pro uložení základních informací o záznamu, jakési obdoby adresářové struktury počítačového disku. Informace obsažené v čipu je potom možné využít například k rychlému vyhledávání jednotlivých částí záznamu na kazetě.
ZÁVĚREM
Technologie je hotová, můžeme se těšit. Zatím příliš vysoká cena nejspíš v nejbližší době nedovolí její masovější rozšíření. Je možné doufat, že už příští generace těchto zařízení přinese výraznější pokles cen. Sony s tímto systémem míří na celý trh domácího videa. K tomuto trendu se hlásí i další výrobci. Je pravděpodobné, že se v brzké době objeví i větší kazety s delší dobou záznamu což příznivě ovlivní rozšiřování systému. Mají se objevit i domácí přístroje, v nichž bude možné přehrávat oba typy těchto kazet a díky konstrukci mechaniky dokonce bez adaptéru.
Budoucnost domácích digitálních střižen však zcela závisí na tom, zda se firmy poučí i z vlastní minulosti a zvolí optimální obchodní strategii.
Aktivní vulkány, deštné pralesy, divoké řeky s bezpočtem nebezpečných peřejí, korálové útesy a sněhobílé pláže Karibského moře. To vše mohli jako první Evropané obdivovat odvážní španělští mořeplavci již před téměř půlstoletím. Země, jíž se přezdívá “Švýcarsko latinské Ameriky”, Kostarika. Právě ta se stala dějištěm nultého ročníku soutěže “Na dno nebo na vrchol”. Neboť název je nejen volnou parafrází písně Wericha a Voskovce o životních útrapách a osudech, ale skrývá v sobě i některé disciplíny.
SPEARFISHING
Hlavním úkolem úvodní disciplíny bylo obstarání si potravy za pomoci jednoduchého vybavení. Tomu však předcházela tvrdá zkouška fyzické zdatnosti. Každá soutěžní dvojice byla před startem vybavena nafukovacím kajakem z Gumotexu Břeclav a základní potápěčskou výstrojí · tedy maskou, šnorchlem, ploutvemi a nožem s harpunou. Cílem byl zhruba tři kilometry vzdálený ostrov. Jediné místo pro přistání však leželo za rozsáhlou bariérou korálových útesů, které byly pro gumové kajaky něco jako minové pole. Méně nebezpečným, leč pro někoho ještě složitějším, bylo překonávání příbojových vln. Půlhodina zde vyhrazená ovšem nesloužila k odpočinku, nýbrž právě ke spearfishingu, neboli k chytání ryb na nádech s pomocí harpuny. Dvojice se okamžitě ponořily do oceánu a o jejich dalším pohybu vypovídaly jen občas se objevující šnorchly chrlící vodu. O výsledku dvojice rozhodoval nejen celkový čas, ale i počet ryb a langust, kterým by uspokojili při večeři nejen sebe, ale i porotu. Po neméně náročné cestě zpět padali všichni vyčerpáním ve stínu prvních palem v cíli na pláži. S ubíhajícím časem se totiž ukázalo, jak velkou roli může sehrát los, a jak těžkým soupeřem bude pro všechny soutěžící i organizační štáb neúprosné slunce.
RODEO
Propocená trika se nepříjemně lepila na tělo. Vlhkost v těchto místech zcela jistě překročila hranici 70 %. Přesto kalná voda řeky se spoustou napadaného a tlejícího listí nikoho nelákala k osvěžení. A už vůbec ne poté, co se jinak málo výřečný Ralf zahleděl ke druhému břehu a utrousil: “Lagarto.” Upozorňoval nás na ničím nezajímavé “kusy dřeva” v řece, kterou bylo nutné během této druhé disciplíny přebrodit. Těžko říci, zdali se drobní indiánští koně více obávali krokodýlů ve stínu porostu, jenž se skláněl nad vodou, či zda jim činila problémy hmotnost jejich dočasných vaqueros. Ti stěží mohli zakrýt svou vyvinutou muskulaturu pod oblečení. Krátký úsek po startu, boříce se v bílém písku s naplaveným dřevem a zbytky korálů, zvládali koně a jezdci ještě dobře. S přibývajícími kilometry byl však postup džunglí stále náročnější. A to nejen pro zvířata. I závodníci, pro něž bylo první setkání s bujnou vegetací džungle a orientace v ní něčím zcela novým, občas dávali přednost vedení koně před cvalem. Z koňského hřbetu totiž snadno přehlédli rafinované “indiánské” symboly z přírodních materiálů, kterými Ralf předešlého dne vytýčil trať. Ta končila na malé farmě, kde se odehrálo tolik očekávané finále. Šest statečných se vřítilo do ohrady s divokými koňmi. Přítomní domorodci za pomoci smečky farmářských psů začali škodolibě plašit malé stádo. Šlo tu o čas, neboť doba, kterou potřebovala dvojice k chycení koně a odtažení do malé ohrady, se připočítávala k času z putování džunglí. Je třeba přiznat, že ke kovbojům ze známé reklamy na cigarety měli naši hoši daleko. Pohyblivé cíle byly pro jejich lasa příliš rychlé. Až po delší době se uštvaní koně, zřejmě v naději brzkého konce, postupně nechávali chytit do lasa.
KROKODÝL DUNDEE
S náhrdelníkem z krokodýlích zubů, vysokými botami do džungle a náramkem z býčího rohu jako by se už narodil. Stejně tak jeho manželka, bývalá učitelka hry na klavír, jež se ještě před pěti lety “těšila” pohodlí a luxusu života v Evropě, připomíná na koni spíše rodilého kostarického honáka dobytka, než naturalizovaného Švýcara. “Nejsem fabrikman,” odpoví vám na otázku, co ho přivedlo až sem, daleko od civilizace a rodného Baselu, způsobem sobě vlastním pětatřicetiletý Ralf. Drobný blonďák s kulatými brýlemi, které má z jedné strany opravované tenkým drátem a v mnohém tak připomíná Paula Hogana ve filmu Krokodýl Dundee. Rozhodl se žít společně se svou manželkou a malým synem mezi místními domorodci, nazývanými ticos. Živí se chovem koní a dobytka, lovem ryb a příležitostně si přivydělává jako průvodce či prostředník s místním obyvatelstvem. Ralf se stal okamžitě nedílnou součástí týmu a má nemalý podíl na úspěšném průběhu soutěže.
NA VRCHOL
Postavte si v létě rotoped do skleníku a zkuste na něm nějakou tu hodinu šlapat. Pro “osvěžení” na sebe můžete pustit horký vzduch z vysoušeče vlasů. Jen tak si můžete v naší zeměpisné šířce vytvořit odpovídající podmínky pro trénink třetí disciplíny. Rozmanitost krajiny si však musíte již jenom představovat. Nikdo ze závodníků však stejně neměl čas věnovat se přírodním krásám okolí a vnímat vřeštění vyplašených opic a barevných papoušků, či přes cestu přebíhajícího pásovce. Výraz sjezd na horských kolech v tomto případě není totiž zcela přesný, neboť ostré klesání po vyprahlém svahu sopky se po několika kilometrech změnilo v náročnou jízdu džunglí. Trať tak nabízela pasáže pro jezdce pevných nervů, pro něž byly brzdy speciálních amerických sjezdových kol Tico Trek pouhou zátěží, ale i pro vyznavače technických úseků s překonáváním řady přírodních překážek. Zejména spousta kořenů ve vyschlém korytu řeky či průjezdy zarostlými úseky byly nejzrádnější. Krátké zaváhání či ztráta koncentrace končily okamžitě pádem, doprovázeným peprným komentářem v češtině. To nejhorší však přišlo na konec · písčité pobřeží Pacifiku. Poslední desítky metrů v hlubokém a rozpáleném písku braly účastníkům zbytky sil a leckdo si sáhl na dno možná dříve než očekával. I za cenu toho, že kolo s vypětím sil dotlačili, do cíle dorazili všichni.
REJNOK MANTA
Slova nahrazuje nacvičená signalizace rukou. Okolní svět ticha narušuje pouze bublavý zvuk plicní automatiky. Mihotající se kužele světlometů pronikají nepropustnou inkoustově černou hlubinou a odhalují skryté barvy nádherných korálů, kouzelně světélkujících řas a mořských organismů. Oči bedlivě pátrají po okolí v naději, že se někomu podaří zahlédnout slibovaného žraloka kladivouna, který podle slov našeho instruktora obývá zdejší vody. Průvodcem nám je Carlos, italský profesionální potápěč. Podobně jako Ralf se rozhodl natrvalo usadit daleko od Evropy a založil rodinu s domorodou krasavicí Marthou. Skupina potápěčů v tyto chvíle sleduje každý jeho pohyb. Jedině on zná zdejší nebezpečné spodní proudy, před kterými nás varoval, a které mohou potápěče snadno zanést hluboko do moře. Světlem hypnotizovaných ryb všech tvarů a barev je možné se dotýkat rukama. Čas jakoby se zastavil. Nikoli však ručičky manometrů, měřící tlak stlačeného vzduchu v láhvích. Pak se v dvacetimetrové hloubce zvířil písek a ode dna se zvedl téměř pětimetrový rejnok manta, aby vzápětí pomalu a důstojně zmizel v neproniknutelné tmě. Přestože je noční ponor náročný, jak po stránce psychické, tak zejména pro velmi stíženou orientaci a vyžaduje mimořádnou opatrnost a zodpovědnost, odměnou jsou velmi vzrušující a nezapomenutelné dojmy.
PARAGLIDING
Čím dále, tím lépe. To byla kritéria disciplíny, která záhy vzbudila pozornost v širokém okolí a rázem nebyla nouze o malé i velké pomocníky. Se slovy “Cómo estás?” se okamžitě každý další příchozí vrhal ke zděšenému letci a snažil se mu pomoci s rozmotáváním šňůr a roztahováním padáku. Povětrnostní podmínky navíc nebyly zrovna ideální. Foukalo sice od moře, což vzhledem ke startu bylo optimální, ale poryvy větru byly velmi proměnlivé a nevypočitatelné. Vůle k vítězství a soudržnost posádek však byla bezmezná. Přestože s létáním na padáku neměla většina účastníků příliš bohaté zkušenosti, šli do toho všichni bez výjimky po hlavě. Značně členité pobřeží ani hustá džungle nedaleko odsud nenabízely příliš možností k přistání. Malá písečná pláž se nakonec stala nedosažitelnou metou, a tak letci vzali za vděk pastvinou s několika urostlými palmami a pasoucím se stádem dobytka. Pak se jeden statný býk vzpamatoval ze šoku a rozhodl se o své stádo a pastvinu utkat v boji s vetřelcem. Tváří v tvář přesile bytostí přicházejících z nebes, od tohoto úmyslu naštěstí upustil. Jinak to ovšem vypadalo s rozzuřeným farmářem, jemuž stádo patřilo, a jenž se domáhal odškodného za vyplašené stádo, které podle jeho slov mělo zcela jistě v následujících dnech vykazovat nižší dojivost. Stejně jako v mnoha jiných případech se i tady ukázala Ralfova diplomacie a znalost mentality domorodců nepostradatelnou, a tak býk i farmář nakonec odkráčeli s nepořízenou. Drobné oděrky od ostrého palmového listí byly nakonec jedinou újmou na zdraví a doktor výpravy si mohl jít opět s úlevou lehnout.
NA DNO
Modré ploutve dalšího účastníka zamávaly na rozloučenou a zmizely v hlubině. Začal klesat podél spuštěného lana, které bylo zatíženo v hloubce třiceti metrů. Záchranní potápěči, vyvážení po celé jeho délce, bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Úkolem každého soutěžícího bylo na nádech s pomocí ploutví a šnorchlu odtrhnout z potopeného lana hloubkovou značku.
Halasný pokřik, reagující na jeho gesto O.K. a radostné mávání barevnou stuhou s dosaženým údajem 18 metrů, se rozléhal daleko po oceánu. Kdo se někdy zkoušel na nádech potopit do hloubky více než sedm metrů, ví, o čem je řeč. Zhruba od této hloubky je totiž lidské tělo vlivem hydrostatického tlaku těžší než voda a začíná klesat ke dnu. Na zpáteční cestě k hladině je tak navíc potřeba vyvinout daleko větší energii, než při vodorovném plavání v hloubce dvou metrů, a zásoba kyslíku v plicích a svalstvu rychle ubývá. Tento bezpochyby úctyhodný sportovní výkon, potvrdil svým uznalým pokyvováním i Carlos, který, jak se sám později přiznal, není nakloněn těmto aktivitám. A jako profesionál zřejmě ví, o čem mluví.
SLAŇOVÁNÍ VODOPÁDU
“Ještě jednou řekneš, že by sis dal studený pivo, tak ti…” nedokončil větu směrem ke svému bratrovi Karel a vyždímal propocenou čelenku, která již nestačila zadržovat pramínky slaného potu. Pochodující skupina na pozadí palmami porostlých kopců měla před sebou ještě tříhodinové putování k nejbližší podhorské vesničce s poetickým názvem San Domingo, kde na ně čekal terénní jeep. Zavěšené karabiny, sedáky a horolezecká lana, jimiž byli opásáni, působily v tomto prostředí trochu nepatřičně. Každý šetřil silami co to šlo a za zastřenými pohledy se skrývaly ty nejprimitivnější tužby. Těžko zpětně hodnotit, co bylo v této disciplíně větší překážkou. Sluneční žár, který ten den přesáhl 45 stupňů Celsia a skličující žízeň, či to byla drolící se stěna vodopádu, kterou bylo nutné v rámci disciplíny zdolat. Tentokrát jsme navíc všichni do jednoho zaplatili nováčkovskou daň, neboť koho by napadlo, když má namířeno k vodopádu, nést s sebou vodu. Bohužel, k období dešťů se teprve schylovalo, a tak pramínek nevábně vyhlížející vody, stékající ze stěny do kalné tůně, k uhašení žízně příliš nalákal. Etapa, jež původně spočívala v přeplavání tůně, výstupu stěnou vodopádu a jeho zpětného slanění, přičemž se započítávaly, jako ostatně vždy, součty časů obou partnerů, byla vlivem tropického klima rozšířena o náročný pochod tam a ještě náročnější cestu zpátky.
NA KANOI PRALESEM Do městečka Puerto Viejo, odkud jsme již k hranicím Nikaragui museli cestovat v motorových člunech, jsme dorazili po únavné celodenní cestě napříč Kostarikou. Období dešťů propuklo již v plné síle. Místo nabízelo spoustu zarostlých řečišť a lagun, zabíhajících hluboko do džungle. Společně s bohatou faunou nádherně barevných volavek a ledňáčků, bazilišků, vřeštících opic i tenkého žlutého hada, jenž se plazil v korunách zeleného mangrovniku jsme si nemohli přát lepší místo pro finále. Tato disciplína nepatřila mezi tzv. adrenalinové sporty, ale byla symbolickou tečkou za naším čtrnáctidenním snažením. Stejně jako v prvním klání zde šlo především o to, umět se v cizích podmínkách postarat o obživu. Cesta k palmám, ze kterých bylo možné utrhnout kokosové ořechy, však vedla hustě zarostlým úsekem pralesa. Od východu slunce se dvojice prosekávaly mačetou za neustálého tropického deště. Po dosažení řeky bylo nutné doplout na indiánské kanoi do řečiště zvaného Černá laguna. Zde již čekal domorodec, který dohlížel na to, aby kokosy utržené z okolních vysokých palem byly osekány mačetou na tvrdou skořápku, aniž by se z nich vylilo mléko. Hodnocen byl opět nejen čas ale i opracování ořechů. A tak jsme si na úspěšný závěr celé soutěže namísto šampaňského mohli přiťuknout a připít pravým kokosovým mlékem.
Jako dítě školou povinné jsem měl tlustý sešit, do něhož jsem si pečlivě nalepoval vystřižené články z časopisu Pionýr o severoamerických indiánech. Jednotlivé díly byly krásně ilustrované obrázky vysvětlující mi například význam per na čelence náčelníka. Na sešit jsem byl patřičně hrdý a neustále jsem ho ukazoval svým spolužákům. Po jedné přestávce jsem ho však pod lavicí nenašel a ani po usilovném pátrání se mi dodnes nepodařilo jeho uchvatitele vypátrat.
Miroslav Stingl
Uplynulo několik let a s autorem článků, doktorem Miloslavem Stinglem, se stýkám vcelku pravidelně. Naposledy se tak stalo v prosinci, těsně před jeho čtrnáctou cestou kolem světa. Jak mi tehdy sdělil, rozhodl se po návratu pro náš časopis Koktejl pravidelně psát.
Když jsem se na rozhovor připravoval, tak jsem si v novinářském dokumentačním středisku vypůjčil objemnou složku, se všemi rozhovory, které kdy doktor Stingl poskytl. K mému překvapení se až na pár výjimek podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Převládaly otázky typu: kolik jazyků umíte, kolik času jste strávil na cestách, kolik knih jste napsal, kolik jich bylo přeloženo… Pokusil jsem se ptát poněkud jinak.
Pane doktore, dočetl jsem se, že jako malý kluk jste si vlastnoručně nakreslil atlas světa. Máte ho ještě?
Já jsem opravdu už jako osmiletý, desetiletý kluk místo toho, abych hrál kuličky, četl knihy našich prvorepublikových profesorů zeměpisu. Ten atlas jsem si skutečně namaloval a svou třetí cestu kolem světa jsem si tak trochu z nostalgie naplánoval podle plánu v něm zakresleném. Možná jsem si tím splnil svůj sen. Bohužel už jsem ho dlouho neviděl. Kdybych ale opravdu chtěl, tak bych ho někde našel.
Je o vás známo, že jste podnikl několik cest kolem světa. Někoho může napadnout, jaký vědecký význam opakované cesty kolem světa vlastně mají.
To není samoúčelná věc, ale má odborný smysl. Etnolog má dvě možnosti. Buďto se může neustále vracet na jedno místo a sledovat jeho vývoj s postupem času, čemuž se říká stacionární výzkum, anebo můžete stejnou věc studovat u různých skupin v různých koutech světa. Mě na Zemi nezajímají řeky, moře, města… nýbrž lidé. Jak řekl Antonie de Saint-Exupéry: “Na svět se dívám jako na zemi lidí.”
Na co se tedy zaměřujete?
Na cestách mě nejvíc zajímají lidské osudy. Proto cestuji i do oblastí, které bezprostředně nesouvisejí s mým vědeckým zájmem, ale také mým zájmem osobním. Je to nekonečný příběh a pokud mi zdraví dovolí, tak budu cestovat neustále.
Dlouhou dobu jste strávil v Polynésii, což je oblast větší než celý povrch Měsíce. Změnila se tato část světa od doby, kdy jste ji navštívil poprvé?
Klíčovou cestou pro mne byla návštěva Polynésie v letech 1967 a 1968. Na Papuu-Novou Guineu, kdy zde ještě doznívala doba kamenná, a místy i kanibalismus. Měl jsem naprosto jedinečnou příležitost pozorovat ještě zcela nedotčený svět. Na některých mikronéských ostrovech dokonce přede mnou žádný běloch nebyl. Polynésii jsem po té navštívil celkem dvanáctkrát a postupem času tam došlo k rozdělení na dvě oblasti. Na tu, která je řekněme turisticky přístupná a v ní velmi rychle došlo k nástupu evropského životního stylu. V druhé oblasti, kam nevede letecká a tím méně lodní doprava, se naopak čas zastavil. Ke kulturní změně, či poevropštění, ale nedošlo pouze v Polynésii, nýbrž celosvětově.
Z jakého důvodu?
Především k tomu přispívají média.
Jste celosvětově publikující spisovatel. Na základě vašich knih a článků přece také mohou dosud bílá místa na mapě začít masově navštěvovat lidé, a měnit tam tradiční podmínky. Cítíte tuto odpovědnost?
Když zkoumám nějaký kmen, tak se vždycky snažím stát jedním z nich, pořád si opakuju: nikdo tě sem nepozval. První dny na sebe co nejméně upozorňuji. Jím stejné jídlo, tančím a zpívám, rychle se naučím alespoň pár slov a konverzuji s nimi, i když lámaně, ale v jejich mateřštině. Teprve když si mě trochu přestanou všímat, tak začínám získávat informace, ale způsobem, který jim ničím nevadí. Velice snadno se totiž můžete dopustit chyby proti místním obyčejům z neznalosti.
Stalo se vám to někdy?
Jednou, když jsem se snažil dostat na velmi odlehlý mikronéský ostrov. Najal jsem si člun s místním domorodcem. Ten mne však dovezl pouze ke korálovému útesu, nikoliv až k pevnině a zbytek jsem musel přebrodit. Vydal jsem se do nitra ostrova a došel k vesnici. Najednou se z jedné chýše vyřítilo několik chlapů, strašně křičeli a rozběhli se ke mně. Vzal jsem raději nohy na ramena a utíkal zpět ke břehu. Tady mi přišlo vhod, že jsem v mládí závodně běhával střední a dlouhé tratě. Dostal jsem se ke člunu a štastně jsme odpluli. Dlouho jsem pak přemýšlel, co vlastně bylo špatně. Až později jsem zjistil, že na ostrově žily želvy, a ty podle místího zvyku patřily pouze náčelníkům. Chyba byla v tom, že ten domorodec, který mě na ostrov přivezl, využíval svého člunu k lovu oněch želv. Domorodci si pak mysleli, že jsem jeho společník. Tentokrát šlo pouze o záměnu, nedorozumění, ale mohou vzniknout o hodně tragičtější konflikty.
Rád bych se ještě vrátil k již zmíněné etnologově odpovědnosti. Například existence botswanských Křováků je dnes těžce ohrožována rozrůstajícím se turistickým ruchem.
Odpovědnost si samozřejmně uvědomuji. Já v žádném případě nechci být žádným náborovým pracovníkem cestovních kanceláří. Trendu, kdy nepoznaný svět se bude stále zmenšovat, ale nemůžu zabránit. Pokud tam nepojedu já, tak tam pojede někdo jiný. Zeměkoule není nekonečná a naše poznání taktéž. V lidské přirozenosti je touha odkrývat nepoznané a bílých míst na mapě už je strašně málo. Já samozřejmě nechci přispívat k ničení světa, který sám miluji, světa upřímných a úžasných lidí.
Sám říkáte, že bílých míst na mapě už je hodně málo. Jak se v tomto směru díváte na další osud etnologie? Má budoucnost?
Etnologie bude podle mne žít i v třetím tisíciletí a má budoucnost. Národy nevymřou, pouze prodělají jakousi transformaci. Dobrým příkladem mohou být severoameričtí indiáni. Když se o nich psalo v době mého dětství, tak nesli přívlastek “vymírající rasa”. Během našeho století se počet severoamerických indiánů zpětinásobil. Nás, Čechů, za stejnou dobu rozhodně pětkrát nepřibylo. V budoucnu etnologie bude mimo jiné zkoumat hmotnou kulturu a zároveň se podle mne více přiblíží sociologii. Muzea po celém světě jsou plná dosud nezpracovaných sbírek.
Přibližně před dvaceti lety jste v rozhovoru řekl, že indiánský kmen Navahů nalezl “novou identitu”. Platí to dodnes?
Ano, tohoto termínu bych použil i dnes. Jsou skupiny, které si opravdu vytvořily novou identitu a Navahové jsou dobrým příkladem. Dokázali přejít od tradičního způsobu života k dnešnímu, aniž by ztratili své tradice a navíc k nim přidali tuto jak říkám “novou identitu”. Místo tradiční kmenové soustavy mají svůj kmenový parlament, tedy i soudce a policii, a dokonce i jak bych řekl, národní ekonomiku. Jednu dobu se uvažovalo, že by na jejich území, které je o něco menší než Česká republika, byl vyhlášen jednapadesátý stát Spojených států amerických.
Jaký je podle vás hlavní předpoklad k nalezení “nové identity”?
Předpoklady mají pouze skupiny obývající stále určité území a zároveň na něm tvoří ne-li většinu, tak alespoň výraznou menšinu. Zde bych jako příklad uvedl Eskymáky v Grónsku. Grónsko bylo dlouho součástí Dánského království, ale dnes již jeho původní obyvatelé, Grónlanďané, získali vytvořením svého státu také onu “novou identitu”. Všechny národy jsou součástí jednoho světa a musí, chtě nechtě, respektovat globální realitu. Svět se za poslední léta neuvěřitelným způsobem zmenšil.
Řada cestovatelů tvrdí, že největší úlohu v tomto zmenšování světa hraje roubování evro-amerického životního stylu na původní asijské, africké a další kultury.
Jednotlivé kultury nelze od sebe izolovat, protože se vzájemně prolínají a ovlivňují. Jeden rakouský etnolog chtěl v Ohňové zemi vytvořit veliké rezervace, kam nebudou mít běloši přístup a indiáni si budou žít tak jak chtějí, bez zásahů civilizace. Nebo druhý příklad. Poblíž Havaje je ostrov Niihau, kam také nikdo nesmí. Je to soukromý majetek pana Robinsona, který řekl, že “jeho” Havajce tam prostě nikdo rušit nebude. To je ale nerealizovatelné.
Proč?
Zkuste celou Afriku prohlásit za území nepřístupné bělochům a tržnímu hospodářství. Dnes je pouze jeden, nedělitelný svět, v němž má každý právo na rovnoprávné postavení.
V minulosti násilně pokřesťanštění Mayové, dávno žijící evro-americkým stylem života, si v poslední době stále více začínají připomínat své zapomenuté, konquistadory vymýcené tradice. Viděl jste podobné pokusy o renesanci původní kultury i jinde ve světě?
Severní Austrálii obývá původní skupina obyvatel Tipukai, žijící v minulosti dosti primitivním způsobem. Dnes však velmi intenzivně vydává svou lidovou slovesnost, ale hlavně na mne hluboký dojem udělalo jejich divadlení zpracovávání národních mýtů a bájí. V loňském roce jsem pobýval u indiánského kmene Tlingitů na Aljašce, kteří si taktéž vytvořili svou divadelní scénu. Pokusy o renesanci v tomto smyslu můžeme nalézt po celém světě.
Co je příčinou?
Snaha o znovuobjevení vlastních hodnot v následku prodělané katarze. Všechny kmeny, o kterých hovoříme, byly silně konfrontovány s nesrovnatelně technicky vyspělejší civilizací. Technická vyspělost však není jediným měřítkem. U severoamerických indiánů hledání svých dřívějších hodnot úzce souvisí s ekologickou situací. Vidí, že jejich předci dávno ovládali to, čeho se my dnes těžce snažíme dosáhnout.
Ve své knize Uctívači hvězd předpovídáte další významné archeologické objevy na území Peru. V listopadu loňského roku byla v peruánském pralese objevena impozantní kamenná citadela, větší než jakákoli dosud známá předkolumbovská stavba. V této souvislosti se často diskutuje o původnosti jihoamerických kultur s ohledem na případný zásah zámořských či mimozemských civilizací. Stále soudíte, že jihoamerické kultury jsou původní?
Ano, jednoznačně věřím, že veškeré známé kultury mohly vzniknout na území Peru, a že ještě budou nalezeny stopy dalších neznámých kultur, které se však zcela jistě mohly vyvinout z vlastních zdrojů. Myslím si, že v oblasti Jižní Ameriky na nás čekají ještě další velké objevy. Nedávo byly kupříkladu v Ekvádoru objeveny stopy kultury více než 7000 let staré.
Světově uznávaný badatel a cestovatel Thor Heyerdahl se neustále pokouší dokázat teorii o “bílém muži”, učiteli indiánských kmenů připluvším do Ameriky odkudsi z východu. Myslíte si, že tato teorie je lichá, když tutéž pověst v různých provedeních má řada od sebe dosti vzdálených kmenů?
V knize Vládcové jižních moří se intenzivně zaobírám Heyerdahlovou teorií o původu obyvatel na Velikonočním ostrově. S teoriemi o bílém vousatém muži z východu jsem se při svých cestách setkal několikrát. Například v Kolumbii mu říkají Bočika. Jednoznačné vysvětlení pro to nemám. Zde bych ale uvedl věc, kterou si možná každý neuvědomuje. I u nás je náboženství, u kterého tato představa hraje úplně klíčovou roli, a to jsou mormoni, neboli Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů. Její základní učení hovoří o příchodu Ježíše do Ameriky z Palestiny, a že vzpomínka na něj se zachovala v podobě Quetzalcoatla (nebo též Kukulkána, boha Aztéků a Mayů, pozn. aut.). Mormoni tvrdí, že indiáni se dále dostali do Tichomoří, kde tuto teorii též šířili, a kde se s ní můžeme setkat třeba na Havajských ostrovech v podobě bílého boha Lona. Vysvětlení opírající se o vědecké poznatky ovšem zatím nemáme.
Připravujete knihu o milostných rituálech v různých koutech světa. Uvedl byste pro našince pár exotických zvyklostí?
Například na Havaji láska kvetla ve všech směrech, z nichž některé by u nás spadaly pod trestní právo. Králové jednotlivých ostrovů se ženili stále jen se svými pokrevními sestrami a jedině z takovéhoto svazku se mohl narodit příští král. Je jistě zajímavé, že není zaznamenán jediný případ degenerace. Na Samojských ostrovech zase tradičně zasvěcovali ženy do pohlavního života jejich pokrevní strýci. Navíc zde bylo vyžadováno, aby nevěsta před svatbou získala i homosexuální zkušenosti. Bohaté sexuální zkušenosti před sňatkem byly vyžadovány taktéž v Mikronésii. Před svatbou odcházely dívky do takzvaného domu mužů, a tam dvanáct až patnáct měsíců se volně stýkaly se všemi muži, kteří tam docházeli. Teprve po nabytí značných zkušeností mohly vstoupit do svazku manželského.
Lišily se i nároky na půvab?
Ano, jejich estetický ideál je taktéž odlišný. V Oceánii za krásnou ženu či muže platili naprosto obézní jedinci a současně co nejbělejší. Někde byly za účelem dosažení co největšího půvabu zřizovány “kosmetické salony” neboli chýše, kde byli synové a dcery náčelníků systematicky vykrmováni a zároveň drženi mimo dosah slunečních paprsků. Raději ani nevstávali, aby nevydávali energii a vycházet mohli pouze v noci, aby jim na slunci nazhnědla kůže. Na Velikonočních ostrovech se tomu říkalo jeskyně Bílých pannen.
Setkal jste se někde s asketismem vůči milostnému životu?
Nabyl jsem dojmu, že milostný život je jednou z nejoblíbenějších lidských činností vůbec. Když pominu skupiny, které se sexu vyhýbají z náboženských důvodů, tedy například mnichy, tak jsem vyloženě puritánský národ nikde neviděl.
Někdo může po těchto řádcích namítnout, že jste si to dobře zařídil · cestování a zkoumání milostného života po celém světě…
Každý etnolog se o milostný život musí zajímat, je to strašně důležitá část způsobu života každého národa. Můžu s čistým svědomím říci, že mé osobní zkušenosti jsou v tomto směru nulové a díky svému věku už je ani dohánět nemíním.
Závěrem si neodpustím jednu otázku. Před listopadem 1989 bylo cestování za naše hranice, a zvláště ty západní, pro mnohého něčím naprosto nepředstavitelným. Vy jste několikrát objel celý svět. Jak se vám to povedlo?
Když jsem dostudoval etnologii, tak Akademie věd vypsala konkurz na místo pracovníka pro studium mimoevropských národů. Přihlásil jsem se a vyhrál, a pak nastoupil na pracoviště rozvojových zemí. Nikdo mi tak nemohl zakazovat, abych jezdil za indiány. Bylo by to něco podobného, jako kdyby gynekolog nemohl vidět nahou ženskou. V tom jsem měl veliké štěstí. Všechny cesty, jsem si ovšem musel platit sám.
To určitě nebyla zrovna nejlevnější záležitost.
Cesty jsem si financoval z honorářů za knížky vydané v zahraničí. Bylo mi umožněno, abych honoráře dostával nikoliv v bonech, ale ve valutách, takže jsem si letenky mohl koupit přímo v Praze. Abych však nikomu nekřivdil, tak musím říci, že jsem dvakrát dostal devizový příslib na 200 USD. Taky mi asi hodně pomohlo, že se na mě řada lidí dívala jako na blázna. Říkali si: jak se dospělý člověk může zajímat o indiány… A blázni jsou přece neškodní.
Jistý klasik kdysi dávno prohlásil: Vím, že nic nevím. Za svůj velmi pestrý a bohatý život jste nasbíral řadu vědomostí. Napadla vás ale v poslední době nějaká zásadní otázka, na kterou by jste si rád odpověděl?
Otázek v sobě nosím hodně. Mne strašně vzrušují dosud nerozluštěné jazyky a písma. Nemusíme chodit daleko, je to třeba písmo Etrusků nebo původ jazyka Basků, stejně tak astronomické znalosti indiánských a polynéských kultur před příchodem bělochů…
Je pravda, že se sám pokoušíte o dešifraci písma Velikonočního ostrova?
To je pravda, velmi intenzivně se pokouším o rozluštění tohoto dosud nerozluštěného písma, ale zatím bych o tom nehovořil. Dr. Miloslav Stingl nejprve vystudoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy mezinárodní právo, a poté na filozofické fakultě cizokrajnou etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, a pak jako spisovatel (svobodné povolání). Vykonal třináct cest kolem světa, při nichž navštívil stopětatřicet států. Přes dvacet let strávil mezi indiány, Polynésany, je čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú. V poválečné historii je naším nejpřekládanějším autorem. Napsal zatím třicet knih, které byly dosud přeloženy do třiceti jazyků a vyšly v dvě stě patnácti vydáních o nákladu patnácti milionů výtisků. Dále je autorem třiatřicetidílného seriálu pro televizi ARD “Na cestách s Dr. Stinglem”. Z knižní tvorby uvádíme: Ostrov lidojedů, Poslední ráj, Za poklady mayských měst, Kultury a umění Austrálie a oceánie, Neznámou Mikronésií, Černí bohové Ameriky, Indiáni bez tomahavků, Očarovaná Havaj, Indiánský běžec, Dávné Mexiko, Války rudého muže, Smrt v ráji, Uctívači hvězd, Synové slunce.
