Jako pomyslná hranice mezi Tasmánským mořem a Pacifikem leží na jižní polokouli souostroví Nový Zéland. Země nabitá všudypřítomnou silou, životodárnou i ničivou zároveň, projevující se bujností vegetace a panenskou přírodou, ale i oblastmi pokrytými ztuhlou lávou. Její jméno ve mně vyvolává jasnou představu modrozelené barvy všech odstínů, tetelící se ve věčně vanoucím větru, s nádechem pronikavé žluti zářícího slunce či nostalgické šedi táhnoucích se mlh. Uklidňující vůně čerstvého dřeva, očišťující slaný mořský vzduch, ostrý zápach sirných výparů…. . . . .
Na téměř 270 000 čtverečních kilometrech najdete jezera, na jejichž hladině se zrcadlí sněhem pokryté vrcholky hor, vodopády ukryté uprostřed hustých lesů, místními obyvateli příznačně zvanými bush, zátoky omývané tyrkysovým mořem či sytě zelené kopečky pastvin, jakoby pocukrovaných stády bílých ovcí.
…
A pak místa přímo vyzývající k prozkoumání. K takovým bezesporu patří i jeden z mnoha národních parků Nového Zélandu · Tongariro. Nachází se v centrální části Severního ostrova a jeho dominantou jsou tři sopky, z nichž Mt. Ruapehu je i dnes aktivní a o zbylých se hovoří jako o “spících”. Se sopečnou činností jsou spojené i mnohé z přírodních zajímavostí, které lze spatřit, vydáte-li se z malé turistické vesničky Whakapapa Village po desítkách kilometrů různě náročných stezek. V informačním centru vám ochotně poskytnou veškeré informace včetně pokynů, co dělat v případě, že vás během výletu zastihne sopečný výbuch. Ovšem nejsem si jista, zda rady typu “Don?t panic!” (Jen žádnou paniku!) mohou být v danou chvíli k užitku.
DAR MAORSKÉHO NÁČELNÍKA
Národní park Tongariro vznikl roku 1887. Je prvním národním parkem Nového Zélandu, jedním z prvních na světě, a patří mezi sedmnáct míst začleněných do programu “World Heritage Site” · místo světového dědictví. Zemi ho v srpnu 1887 daroval maorský náčelník Horonuku Te Heuheu Tukino z kmene Ngati Tuwharetoa, který pochopil, že jedině tak lze zachránit území, tolik významné pro maorský lid, před nešetrným chováním kolonizátorů. Maorové pokládali zdejší hory za tapu · posvátné místo. Zde byli na svazích hor pohřbíváni náčelníci kmene Ngati Tuwharetoa. Podle maorského zvyku jsou mrtví uloženi do země tím výše, respektive blíže k vrcholu hory, čím vyšší postavení zaujímali v hierarchii kmene. Proto byly zdejší hory, ale nutno říci, že nejen ty, výhodné jako pohřebiště.
V roce 1894 Parlament svým rozhodnutím formálně založil národní park Tongariro. V té době měl rozlohu asi dvě stě šedesát hektarů, ale během dalších let bylo připojeno další území. Dnes park zaujímá rozlohu asi 2600 hektarů a do tohoto území je zahrnuta i sopka Mt. Ruapehu, která nebyla součástí daru maorského náčelníka. Jedním z posledních připojených území je čtyři kilometry široké lávové pole, nyní pokryté původními druhy červených a stříbrných buků.
Oblast Tongariro původně zahrnovala tři hory: Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Její název je odvozen od maorských výrazů tonga (jižní vítr) a riro (odnesený), slov spojených s legendou o vzniku sopečné činnosti Severního ostrova a objevení území dnešního parku.
LEGENDA A SKUTEČNOST
Podle maorské legendy to byl tohunga (osoba se zvláštní mocí), kdo stvořil vulkány, gejzíry a bahenní sopky. Tohunga jménem Ngatoro-i-rangi, jeho společníci a otrokyně Auruhoe spatřili na své pouti krásné hory Tongariro a Ngauruhoe. Ngatoro rozhodl, že je musí zlézt. Nařídil svým společníkům, aby se postili, dokud on a jeho společnice nebudou zpátky. Ale hladoví společníci brzy porušili slib a pustili se do jídla. Tím rozhněvali maorské bohy natolik, že ti na ně seslali sněhové bouře a třeskuté mrazy. Ngatoro a Auruhoe, uvězněni nehostinným počasím na vrcholu hory, začali rychle promrzat. Ngatoro se modlil ke svým bohům na Hawaiki, aby mu seslali oheň. Jeho slova donesl jižní vítr až k uším bohů, kteří mu podzemím tolik toužený oheň poslali. Ngatoro se zotavil a nabyl opět síly, ale Auruhoe nepřežila. Ngatoro vrhl mrtvé tělo své otrokyně do kráteru, který je od té doby znám jako Ngauruhoe.
Vulkanická aktivita probíhá v parku Tongariro mnohem déle, než říká legenda · možná již půl milionu let. V posledních desítkách let došlo k výbuchům všech tří vulkánů. Mt. Tongariro, vysoká 1986 metrů, je stále považována za aktivní, ačkoli naposledy explodovala v roce 1926. Stopy po explozích jsou však patrné po celém masivu, rozčleněném nejméně na dvanáct sopečných kráterů, více či méně narušených dlouholetou erozí. Procházíme-li touto asi nejbarevnější částí parku, nemůžeme se nezastavit u tyrkysových a čistě modrých jezer, kontrastujících s hnědočerveně zbarveným “Red Crater”, u bublajících horkých pramenů či u pramenů “Soda Springs”, kde křišťálově průzračné vodopády poskytují jedno z mála příznivých prostředí některým druhům rostlin, jako jsou blatouchy nebo purpurové skalničky.
Mt. Ngauruhoe (2291 metrů) je z geologického hlediska mnohem mladší sopkou (odhaduje se, že vznikla během posledních 2500 let). Tomu odpovídá i její stále téměř dokonalý kuželovitý tvar. Poslední výbuch · v únoru 1975 · byl obzvláště mohutný. Sloup explodujícího materiálu vystoupil do výše téměř devíti kilometrů nad vrchol a rozprostřel se kolem jako oblak popele až do výše dvanácti kilometrů. Jak popel neustále pršel na okolní krajinu, strhával s sebou obrovské laviny vyvržených zbytků, pevných, ale stále horkých. Exploze trvala pouhých osm hodin, přesto za tu dobu sopka stačila vyvrhnout obrovské bloky horké lávy, některé o velikosti až sedmadvacet metrů v průměru. Turistické stezky v okolí dvou kilometrů byly úplně zaneseny vulkanickým materiálem, silná vrstva pokryla i v okolí se vyskytující rostliny a dřeviny. Od té doby je však sopka v klidu a další erupce se v blízké době neočekává.
SPÍCÍ ĎÁBEL
To se však nedá říci o třetím, nejvyšším a nejaktivnějším vulkánu parku · Mt. Ruapehu. Se svými 2797 metry je nejvyšší horou Severního ostrova. Tento masivní vulkán má několik vrcholků a postranních kráterů, přičemž hlavní kráter byl ještě do poslední exploze v roce 1996 zaplněn vodou. Kráterové jezero existovalo asi od poloviny 19. století, bylo pět set metrů široké a obsahovalo neuvěřitelných deset milionů krychlových metrů vody. Jezero ohřívala vulkanická činnost, přičemž teplota vody se pohybovala v širokém rozmezí. Tak například v roce 1926 byl povrch jezera zmrzlý, ale během silné aktivity v letech 1968·71 vystoupila teplota na 60 oC. Ještě v osmdesátých letech turistické brožury doporučovaly koupání v jezeře, ale jak se voda v důsledku vulkanické aktivity stávala kyselejší, muselo se od této turistické atrakce upustit. Skrze hladinu totiž probublávaly plyny a občas se objevily i sírové skvrny. Dnes, poté, co poslední mohutný výbuch kráterové jezero zcela zničil, už můžeme pouze odhadnout, kam asi někdejší vodní hladina sahala. Na dně kráteru se začalo už tvořit jezero nové, které lze spatřit skrz neustále vanoucí dýmy par a sírových výparů, dusících člověka až k zalknutí. Je to, jako byste stáli na samém prahu pekelné brány, cítíte ohromující sílu podzemí, která dává tušit, že nebyl všem výbuchům zdaleka konec.
Jen v tomto století Ruapehu explodovala hned několikrát, od menších výbuchů až po ty s nejničivějšími následky, způsobenými tzv. lahary · mohutnými toky směsi vody, bahna, popele a ostatních vulkanických zbytků. Ke vzniku laharů přispívalo kráterové jezero, ale i velké množství ledu a sněhu, pokrývající vrchol hory již od doby ledové. Exploze v takovýchto podmínkách pak znamená obrovské nebezpečí, jelikož vyvržený materiál se smísí s popelem a vodou a proudí po svazích hory, strhávaje vše, co stojí v cestě. V prosinci roku 1953 došlo k prolomení jedné strany jezera, které se během patnácti minut propadlo o šest metrů. Mohutný lahar zaplavil vesnici Tangiwai, ležící na úpatí hory, a strhl železniční most několik okamžiků před tím, než přijel vlak jedoucí po trase Wellington · Auckland. Lokomotiva, tendr a pět vagonů se zřítily do prudkého toku laharů, kde našlo smrt sto jedenapadesát lidí. Od té doby došlo k několika dalším sesuvům laharů, které zničily lyžařské vleky na svazích hory, budovy a mosty v blízkém okolí, způsobily velké škody v zemědělství a poškodily místní flóru a faunu. Nejinak tomu bylo i po zatím poslední mohutné explozi 23. září 1995, která nastartovala sérii dalších výbuchů, trvajících až do července loňského roku. V tento den, na pozadí bezmračně modré oblohy, v podvečer rušného lyžařského dne, byly tisíce lidí svědky okázalého probuzení sopky. Někteří lyžaři ještě dokonce sjížděli poslední metry k horské chatě, zatímco ostatní již sledovali mohutný gejzír lávy, prachu, popele a páry, tryskající do obrovské výšky nad vrchol kráteru. Jak erupce pokračovala, pokrývaly se původně bílé lyžařské svahy šedočernou vrstvou popele a následně byly zaplaveny širokými toky laharů, proudícími až devadesátikilometrovou rychlostí. Do poloviny října 1995 pak došlo k dalším menším explozím, a teprve potom se erupce změnily v mračna plynu, vytvářející bledý modrohnědý vulkanický smog, známý jako vog, rozprostírající se nad velkou částí Severního ostrova. Během listopadu 1995 se na dně kráteru začalo tvořit nové jezero, zahalené stále do doutnajících sírových par. Dalo se předvídat, že vulkán neřekl své poslední slovo. Po několikaměsíčním relativním klidu se v červnu 1996 jako první znamení blížící se erupce objevily nad vrcholem nevinně vyhlížející růžové mraky dýmu a neustálý třes dával vědcům tušit, že žhavé magma si nezadržitelně razí cestu k povrchu. Ruapehu pak 17. června 1996 vybuchla ve své plné síle, vyvrhujíc obrovské a nebezpečné mraky popele. V deset kilometrů vzdáleném horském středisku Whakapapa Village bylo slyšet řinčící okna budov a zlověstné hlasité exploze, jaké možná kdysi daly této sopce jméno Ruapehu · “kráter vydávající výbušné zvuky”. Mírné výbuchy pokračovaly až do pozdního července, kdy už měla být v plném proudu zimní lyžařská sezona. Nepředstavitelné množství popele a prachu však pokrylo všechny lyžařské svahy a laviny bahna s sebou odnesly lyžařské vleky. Škody na majetku a ochromením turistického ruchu způsobené finanční ztráty dosáhly milionových částek a měly dopad na místní i regionální ekonomiku. Dvě hlavní lyžařská centra Turoa a Whakapapa byla otevřena až v srpnu, avšak ani příležitostné a život neohrožující exploze, vytvářející lyžařským svahům fantastické pozadí, již do konce lyžařské sezony nepřilákaly výrazné množství návštěvníků. Snad jediný, kdo se okamžitě snažil využít stávající situace, byli podnikaví obchodníci, kteří ihned začali vydávat velké množství knih, plakátů a pohledů, prodávat trička s obrázky běsnící Ruapehu atd.
I přesto, že Ruapehu je “Papinovým hrncem” neustále hrozícím výbuchem, je park Tongariro jednou z nejnavštěvovanějších oblastí Nového Zélandu. V létě láká k vysokohorské turistice nebo na horská kola a v zimě na sněhové pláně lyžařských svahů, poskytujících jednu z mála možností lyžování na Severním ostrově. Jedním si můžeme být stoprocentně jisti · park Tongariro určitě patří mezi ta místa na Zemi, která lidstvu připraví ještě mnohá překvapení. Nejpřesvědčivějším důkazem jsou čerstvě zaznamenané výbuchy ze 13. října loňského roku, kdy Ruapehu vyslala hrozbu v podobě vyvrhnutých mračen prachu a opět ohrozila lyžařskou sezonu i lidské životy. Uvidíme, jestli se bude snažit překonat svá dosavadní pekelná představení…
Je svěží zářijové ráno, slunce se právě vyhouplo nad obzor a začíná svou celodenní pouť nad prérií kdesi daleko na východě nad Saskatchewanem. Stojím na křižovatce 36. street s transkanadskou dálnicí na okraji Calgary s batohem u nohou. Mířím na jihovýchod, do “cowboy · country”. Čeká mě svět skoro jako vystřižený z legend o Divokém západě.. . . . .
“Klasický věk Ameriky” druhé poloviny minulého a počátku našeho století byl plný stád bizonů, hovězího dobytka, divokých koní, skupin kovbojů, rančerů, lovců kožešin a Indiánů. Podobný obraz s příchutí romantiky a dobrodružství, byť v poněkud zmodernizované podobě, je možno spatřit na některých místech dodnes. Jednou z takových “cowboycountry” je i jihovýchod kanadské provincie Alberta se svým centrem v Calgary.
První pionýr se tu usadil v roce 1909 a od té doby začala populace prudce růst. Přicházeli stále noví přistěhovalci, prérie se zaplnila ranči, osadami a městy. Pak ale přišel krach na Newyorské burze, prudce klesly ceny masa a dalších zemědělských produktů, jejichž výroba živila celou oblast. Půda už farmáře neuživila a kraj se zase vylidnil. Druhá vlna imigrace nastala až v 50. letech, kdy kraj osídlili nejen zkušení farmáři, ale i dobrodruzi z celého světa. Většina jich byla ze Spojených Států, především z Utahu, dále z Ukrajiny a Slovenska.
Přistěhovalcem z Utahu byl i otec Connieho Scovilla, jehož ranč se stal na pět měsíců mým domovem.
Ujíždíme terénním náklaďáčkem po lehce zasněžené prérii zkontrolovat stáda dobytka několik kilometrů na západ od ranče. Cestou míjíme skupinu stromů. Už z dálky je vidět, že byly vysazeny uměle a tvoří hranice obdélníku o rozměrech asi 100 x 50 metrů. Ale kdo by je tu sázel a proč? Nejbližší farma je 5 km daleko.
“Tady bývalo kdysi město,” říká Connie, “se vším všudy, s bankou, poštou, saloonem… a tamhle, jak je ten lesík, bylo další,” dodává. Já se rozhlížím, ale po stavbách není nikde ani stopy. Stavělo se tu výlučně ze dřeva a většinou lehké konstrukce, takže zub času si zahlodal, až zbyly jenom ty stromy jako památka na zašlou slávu. Asi po 300 metrech najednou vjíždíme do úzké aleje. Před námi a za námi se od obzoru k obzoru táhne jako přímka. “Tudy vedla železnice, po které nikdy neprojel ani jeden vagon,” pokračuje Connie. “Postavili ji těsně před krizí a než ji uvedli do provozu, celý kraj se vylidnil.”
Po čtvrthodině cesty po staré dráze zastavujeme před polorozpadlou dřevěnou jednopatrovou chatrčí. Kdysi to býval obytný dům, dnes ji Connie používá jako skladiště soli a vitaminů pro dobytek. Ve dveřích je ještě porcelánová kulatá klika, ale už dávno nefunkční. V přízemí je několik místností většinou prázdných, nebo se starým harampádím na podlaze. Na stěnách se ještě dají rozeznat útržky starých plakátů, vylepených spíše jako izolace než okrasa. Dům měl kupodivu i sklep. Hned pod schody je v podlaze čtvercový otvor a žebřík. Sestupuji dolů a snažím se v matném šeru něco rozeznat. Otvory v podlaze sem proniká dost světla. V jednom rohu je schoulené tělo spícího ursona · amerického dikobraza a hned pod schody jakoby si někdo zapomněl papírovou krabici a v ní zavařovací sklenice, zabalené v novinách. Beru ji s sebou a na světle rozbaluji jeden z nejlépe zachovalých listů. Je tam obrázek vojáka v plné polní a nad ním titulek “Odchod našich statečných…”, zbytek chybí. Dole na stránce je datum: rok 1945.
Jeden countrysong říká: “Jediné, co countryboy potřebuje ku přežití, je brokovnice a teréňák”. Koně už jsou v současné době na ústupu. V některých případech už to dospělo do takových extrémů, že kovbojové sice mají koně v ohradách před domy, ale neumí na nich jezdit, ani se o ně starat a nechávají je zdivočet. Ti, co se nevzdali starých tradic, mají koně spíše pro zábavu · na rodeo a jenom málo rančerů je používá na práci s dobytkem. Koně začali ztrácet na významu před 30 lety, kdy se začaly vyrábět trucky, nákladní teréňáky s náhonem na všechna kola, schopné zdolávat složitý terén především v zimě, kdy teploty klesají mnohdy i na 50 stupňů pod nulou.
Chýlila se osmá hodina večerní. Venku je tma, zima, zuří sněhová vánice. V garáži sálají plynová kamna příjemným teplem a po zimním nečase tu není ani stopy. Vzadu u stěny stojí veliký Case International · traktor pro všechny případy, s radlicí na sníh zvednutou vysoko u stropu, aby nepřekážela. V garáži se totiž nacvičuje chytání telat do lasa. Na jaře začíná rodeová sezona, a tak nácvik probíhá už nyní. Jelikož v zimě, při teplotách běžně kolem ·30 ?C, není možné trénovat venku, a v garáži to zase nejde s živými zvířaty, vyřešil to Connie po svém · postavil si makety zvířat.
HOKEJ A RODEO
Společně s hokejem patří rodeo na západě Kanady k nejoblíbenějším sportům. S výjimkou velkoměst se praktikuje všude, podobně jako u nás fotbal. Každé městečko je centrem regionálních kol a celonárodní finále se pořádá v Edmontonu každoročně v listopadu. Vítězové pak postupují do celoamerické soutěže v USA. Kromě již zmíněného lasování telat existují i další kategorie jako například: jízda na divokém koni, jízda na divokém býku, slalom na koni mezi barely, zápas s volkem a další. Klasickou cenou pro vítěze je stříbrná přezka, někdy zdobená zlatem s vrypem ročníku a názvem soutěžní disciplíny. Vlastnit alespoň jednu takovou přezku patří k prestiži každého správného kovboje.
Bizoni už tu nežijí, a když tak nikoliv volně, ale na zvláštních farmách. Celá kanadská prérie je totiž obehnána miliony kilometrů ostnatého drátu a rozparcelovaná mezi farmáře, rančery a stát. Všudypřítomné ploty brání v pohybu nejen člověku, ale především stádu dobytka. Většina území už je také povrchově upravena a zúrodněna. Původní členitá prérie je k vidění jen málokde.
Mezi farmou a rančem je základní rozdíl. Zatímco farmy se zabývají pěstováním obilí a rostlinnou produkcí, na rančích se chová dobytek, přičemž průměrný rančer vlastní kolem třiceti kusů dobytka a 3500 hektarů pozemku. Přes léto se stáda pasou na pozemcích vzdálených od ranče a na zimu se musí přemístit blíže, aby se usnadnilo krmení. V každém případě dospělé kusy žijí pořád pod širým nebem a stáje nebo přístřešky slouží jenom telatům. Několikrát do roka se celé stádo nažene do ohrad a jeden kus za druhým se očkuje a provádí se sčítání a izolace březích krav. Na jaře se rodí telata; ta přes léto zůstávají u svých matek na pastvinách, na podzim se značkují, řežou se jim rohy a nakonec se musí oddělit od stáda a jdou na prodej.
Začíná podvečer a v ohradě zbývá poslední kráva na očkování. Chce to už jenom otevřít dvoje vrata, nahnat ji do “skřipce”, a to nejdůležitější bude hotovo. Nejprve otevírám vrata od ohrady a pak postupuji úzkou uličkou směrem ke druhé bráně. Když tu za sebou zaslechnu přibližující se dusot těžkých kopyt. Connie na mě něco volá, ale je špatně rozumět. Prudce se otočím a vidím, jak se na mě plnou rychlostí řítí 1200 kg živé váhy. V poslední chvíli se vrhám na drátěný plot. Je to jen mžik a už ležím naznak ve sněhové závěji na druhé straně. Connie se směje a říká: “Jako správný kovboj jsi tam měl zůstat, počkat až se přiblíží, uskočit, a když tě míjela, tak ji pohladit po krku.”
Práci s dobytkem v ohradách, třídění stád na skupiny a oddělování vybraných kusů od ostatních musí dnešní kovbojové zvládat po svých, stejně jako před 100 lety a mnohdy přitom riskují i vlastní zdraví. Také systémy propojených ohrad a uliček vedoucích ke skřipci se od minulého století moc nezměnily, ale v jiných směrech nastupuje i tady věk mechanizace. Krmí se traktorem, v létě se ke shánění stád používají terénní auta a v zimě sněžné skútry a místo biče nastoupily elektrické obušky.
PRÉRIJNÍ LOVCI
Slunce sice už od časného rána poctivě pracuje, ale zima se jen tak lehce zastrašit nedá, 5 km na sever od naší farmy bydlí nejbližší soused. Lidově se mu tu přezdívá Toot a jeho vlastní jméno ani neznám. Právě se ohřívám v teple jeho srubu, zatímco za okny si dalo dostaveníčko asi 40 kusů jelení zvěře. Každé ráno, když jde Toot krmit dobytek, tak vysype vědro ovsa přímo před okno do obývacího pokoje a kolem poledne tu na něm hoduje vysoká z celého okolí.
Vysoká se v Albertě v poslední době přemnožila. Vláda povolila lov a každý Kanaďan, který vlastní zbraň a zaplatí příslušný poplatek, si tak může jednou za dva roky zastřelit jelena. U prérijních antilop jsou omezení lovu trochu přísnější. V poslední době také roste počet vyznavačů lovu s lukem a šípem, ale pro náročnost se jedná spíše o koníčka než o vážný lov. Na ulovených jelenech se nejvíce cení trofej. Délka paroží a všech jeho výsad delších než 1 coul (2,5 cm) se sčítá a posuzuje se konečný výsledek. V případě, že se jedná o opravdu výjimečný kus, nechá se vypreparovat celá hlava, která pak slouží jako ozdoba na stěnu. Jelení maso se dává řezníkovi a dělají se z něho výtečné salámy a klobásy. Jinak se neupravuje.
Dalším oblíbeným lovným zvířetem je kojot, nebo také prérijní vlk, jak mu říkají obchodníci s kožešinami, jimž slovo kojot zavání prašivinou. Pobíhá jich po prérii spousty a v místech, kde se přemnoží, ohrožují stáda čerstvě narozených telat, takže rančeři je na smrt nenávidí. Jejich lov je co do počtu povolen bez omezení, zato jsou přesně stanovené způsoby lovu. Jsou celkem tři. Odstřel kulovnicí na dálku, odchyt do pastí a odchyt pomocí speciálně vycvičených psů. Kromě těchto povolených metod se praktikují i zakázané způsoby lovu. Mnozí lovci například pronásledují svou oběť terénním truckem, nebo na sněžném skútru, a pak ji střelí zblízka brokovnicí. Vláda se snaží tomuto pytláctví zamezit a nabízí řešení. V místech, kde se kojoti přemnoží, se rozmístí pomocí vrtulníku otrávená návnada. Na první pohled přijatelné, ale jaké to může mít následky pro ostatní obyvatele prérie…
Pravidelným říjnovým rituálem je lov kanadských divokých husí. Na první pohled to může působit komicky. Skupina lovců, většinou v počtu 6·10 osob, se sejde před úsvitem na posekaném obilném poli, kde se ještě nebalíkovalo a obilí leží v řádkách na zemi. Nejprve se musí schovat auta, a to nejméně půl míle od místa lovu. Potom se rozmístí návnady · velké plastikové makety husí a nakonec se dají dohromady skládací úkryty v podobě houštin, každý pro tři lovce. Nabijí se zbraně a následuje čekání. Někdy může trvat i hodiny.
DIVOCÍ KONĚ
Na světě pořád ještě existuje několik míst, kde se opravdu dají vidět divocí koně. Dokonce i tady na té oplocené a perfektně organizované kanadské prérii. V prosinci roku 1993 vniklo stádo přibližně 1300 divokých koní do vojenského prostoru u jižní hranice Alberty a znemožnilo nácvik vojenských operací. Nastal problém, který se řešil až na vládní úrovni. Výsledným rozsudkem bylo koně pochytat a rozdělit mezi drobné chovatele. Byl to úkol nelehký, protože celá akce se měla odehrávat v členitém, řídce zalesněném terénu. Nejednalo se o klasickou práci honáků, protože základními prostředky pohybu byly vrtulníky a sněžné skútry.
Mechanizace, která sem dorazila asi před 15 lety, sice značně ulehčila práci a zvýšila produkci, ale zároveň s sebou přinesla i negativní jevy. Současná nastupující generace vyrostla a byla vychována v relativním přepychu. Nebyla nucena těžce dřít, aby si vydělala na živobytí, a proto ani neměla příležitost naučit se dělat. Život rančerů, který byl v posledních 100 letech poměrně stabilní a moc se nezměnil, vstupuje dnes do období krize. Prognostiky samotných farmářů nehýří optimismem a je celkem možné, že se jednou někdo někde zeptá: “Přežijí kovbojové rok 2000?”.
První zážitek, který ostrov Madeira skýtá, je přistání letadlem. Pilot musí mít silné nervy: letištní dráha měří necelých patnáct set metrů. Později jsem se na přistávání a starty letadel díval mimo letiště: do katastrofy zbývalo vždy jen pár vteřin.
Nikdo tu nechce pas. Už od první chvíle jsem cítil, že tu panují volnější, lidštější pravidla, než je ve světě běžné. Cestou do hlavního města · přístavu Funchal · mě ohromilo, s jakou houževnatostí se zdejší obyvatelé zmocnili skalnatého prostoru. Kvalitní asfaltové silnice hadovitě stoupají do strmých skalnatých kopců a já žasl nad mocí lidské ruky: na každém větším srázu, průrvě, strži se na nepatrné plošince drží několik domků rozličných velikostí a umíněně se k nim lepí sebemenší zahrada. Než jsem stačil svůj první dojem vstřebat, seděl jsem v příjemném interiéru lodi (Juan pro nás rezervoval první třídu), která naši skupinu během dvou hodin dopravila na ostrůvek, který je od Madeiry vzdálen asi 55 km.
PORTO SANTO
Porto Santo je tak malý a na první pohled tak pustý ostrov, že jsem nechápal důvod, proč si dal kdysi někdo námahu, aby jej osídlil. Stalo se tak v roce 1420 zásluhou Bartolomea Perestrella. Ostrov však objevili o dva roky dříve dva Portugalci · Joao Goncalvez Zarco a Tristao Vay Teixeira. Historii Porto Santa oživuje přítomnost Kryštofa Kolumba. Žil tu ve vyhnanství, ale to mu nebránilo, aby se tu oženil s Perestrellovou dcerou Moniz. Dodnes tu stojí dům, ve kterém studoval navigační teorie a spřádal své plány. Dům nyní slouží jako Kolumbovo muzeum.
Blahodárné účinky má téměř zlatý písek, který pokrývá devítikilometrovou pláž (ostrov je 11 km dlouhý a 6 km široký). Dozvěděl jsem se, že jde a radioaktivní písek s léčivými účinky. Místo krému na opalování jsem nanášel na kůži příjemný mokrý zlatobílý písek (je promíchán s radioaktivní slídou) a výsledek dostál očekávání: byl jsem opálený, aniž bych se spálil. Písek je prý zvláště účinný na léčbu lupenky a kostních potíží.
Hluboký zážitek ve mně zanechala projížďka ostrůvkem. Až na pobřeží je ostrov téměř pustý, takže jsem žasl, kam až portugalská vláda nechala vybudovat silnice. Cítil jsem, jak mě prudké svahy až magicky přitahují. Na dně údolí, obklopen drsnými tvary strmých strží, jsem vytušil, proč si cizinci v takové až strašidelné rokli staví domy. Protože Porto Santo je především skalnatý ostrov, pokrývají některé plochy uměle osazené stromky. Mnoho druhů z celého světa. Ostrov je suchý a stromy, které už čtyřicet let nemění výšku, mohou zadržovat vodu. Je až neuvěřitelné, kolik živin či životodárné energie musí obsahovat sopečný kámen: zeleni (i skotu a divokým králíkům) se tu daří. Ostrov je teplý, ale nikoliv vlhký. Déšť se místních dotkne zřídka, pouze v zimě.
Po ostrově je rozseto přibližně 3000 místních obyvatel, kteří jsou do jednoho katolíci. Typický “Portosanťan” je menší postavy, má tmavohnědou pleť, černé vlasy (v minulosti se na ostrov deportovali vězni z Nigérie a z Maroka) a vyznačuje se až obdivuhodnou leností. V horách jsme na jednoho “samorosta” narazili. Byl nesmírně hravý, přátelský; rysy a vrásky obličeje mu ještě hrály minulými stoletími. Slyšel jsem tu takové rčení: otec začne stavět dům, syn jej dostaví a vnuk ho vymaluje.
Místní obyvatelé se věnují především zemědělství: pěstují bílé víno (plazí se při zemi), cibuli, rajčata, sladkou mrkev a vynikající melouny. Civilizace tu zapustila své kořeny vlastně až v roce 1990, kdy se v Porto Santu postavil přístav. Za sedm let tu vyrostly desítky hotelů a obchodů…
VELKÁ BOTANICKÁ ZAHRADA
Madeira je oproti Porto Santu velká botanická zahrada. Jediné, co jsem tu postrádal, byly písčité pláže, ale Madeira není ostrov ke koupání, ale ke koukání. Ostatně malovat sem jezdil i sir Winston Churchill, který tu má svou pamětní desku.
Stoupáme k vyhlídce, odkud je vidět vesnice Via Lobos. Je to po Funchalu nejvíce osídlené místo. Přičinili se o to místní rybáři, kteří jsou zvyklí na početnou rodinu. Zplodí deset až dvanáct dětí. Uživit rodinu není snadné, natož potomkům poskytnout vzdělání. Počet dětí odůvodňuje i naprostá pobožnost vesničanů, kteří odmítají antikoncepci.
BOŽÍ POŽEHNÁNÍ
Stále nechápu, jak na strmých vrcholcích mohly vykvést ty malé domky. Snad nějakým “božím požehnáním”. Výškové rozdíly jsou tak dramatické, že představa putování z jednoho konce na druhý… Heroický výkon! K některým domkům se nemohou dostat žádné silnice. Dokonce ani vrtulník nemá kde přistát. Veškerý stavební materiál se od vzdálených cest nosil, a dodnes často nosí, na zádech, takže stavba domečku · a většinou jsou velmi pohledné, i když uvnitř chudé · trvala dva roky.
Od výšky pět set metrů se zcela mění ráz krajiny. Z výšky jakoby padají strmé úzké kanály: vypadá to, jako když někdo spouští provaz vězni, který trčí na dně rokle. Kanály, i když širší, stavěli osadníci už v 15. století. Společně s malými kanálky jich tu je 1400 km. Slouží k zavlažování především banánovníků, ale i zeleniny, kterou mohou pěstovat pouze na kameny zpěvněných terasách. Plody pak na zádech v košících snášejí k silnicím, kde na ně čekají náklaďáky z Funchalu. Pokud ne, musí prodat svou úrodu značně pod cenou.
Roste tu úplně odlišná vegetace než u moře: kleče, nízké borovice, divoké hortenzie, skály zdobí africké lilie… Výše si mohu pochutnat na velkých borůvkách a subtropickém ovoci; volně tu roste petržel, oregano, rozmarýn, fenykl, avokádo… Na nejvyšších vrcholcích se občas zatřpytí sníh. Podél skal tečou vodopády, vodní tříšť někde padá i na střechy aut. Ještě procházka lesem: rostou tu vavříny, eukalypty, růžové, bílé a modré hortenzie… A domorodkyně nabízejí ojedinělé domácí portské. Všechno tu ladí. I architektura. Po celé Madeiře platí zákon, že dům musí mít určitý počet pater, respektovat výhled souseda, musí zachovávat typický strohý styl. Téměř každé stavení používá maurské motivy (ptáčci nebo hlavy andělů na rozích domu) jako ochranu domu od všeho zlého.
TAJEMNÁ ESPADA A MADEIRSKÉ VÍNO
Na celé Madeiře je typickým jídlem ryba jménem espada. Je to černá, asi metr dlouhá ryba opředená trochou tajemství. Má až tři sta tisíc vajíček a nikdo neviděl její mláďata. Není také známo, čím se živí; nezjistil to ani Jacques-Yves Cousteau. Espada se vyskytuje na několika místech světa, ale na jídelníčku se objevuje nejvíce na Madeiře. Loví se pouze v noci nebo za tmy, kdy vyplouvá na hladinu. Jinak žije v hloubce 600 až 900 metrů.
Nejstarší vína zrají ve Funchalu · klášteře ze 16. století, kterým ještě prochází původní ulice. Původní je vše: nástroje i sudy. Nejstarší víno tu zraje od roku 1882. Ochutnal jsem tu stoleté víno. Sto let má na jazyku i duchovní rozměr.
VESNIČANÉ
Jsou podobně snědí jako v Porto Santu, ale jsou tu i modroocí předci Keltů a Vlámů. Jejich život stále připomíná “středověk”. Muži dřou a fyzickou kondici trýzní (nebo snad podporují?) nadměrnou konzumací vína (3·4 l denně). Dívky jsou údajně hezké do 15 let.
O úrovni vzdělání s nadsázkou svědčí zdejší historka: Portugalská vláda poslala svého veterináře, aby provedl inseminaci krav ve vysokých horách. Veterinář přišel k jedné stařence a oznámil jí, že musí oplodnit její krávu. Nerozuměla. “Vaše vláda mě poslala, abych vaší krávě udělal tele,” vysvětloval dál. Šokovaná babička vládu respektovala a vysvětlila veterináři cestu do chléva. Nakonec vážně dodala: “Kalhoty si sundejte venku a až krávu oplodníte, tak za sebou musíte zavřít vrátka, aby mi tu otelenou krávu nepoštípali komáři!”
Navštívil jsem “jablkobraní”, kde se před očima hostů lisovala jablka a čerstvý mok s trochou alkoholu se hned pil. Podávalo se králičí maso, typické jídlo “espada” (kousky hovězího napíchané na dřevěném proutku) a přitom se tančilo. Muži skotačili především s muži. U pobřeží již civilizovaného Ribeira Brava mi neuniklo, že několik mladíků se tu jen tak bezúčelně potuluje. Jako by něco hledali. Snad svou minulost.
FUNCHAL
Počet obyvatel hlavního města roste, oficiální údaj je 120 tisíc. Město žije hlavně turistickým ruchem, takřka vše mu je podřízeno.
Hlavní město Madeiry, přestože spadá pod Portugalsko, má svého prezidenta, který má celkem devět sekretářů a ti vlastně tvoří vládu Madeiry: je oproti portugalské více pravicová. Funchal má vše co každá metropole: vysoké školy (speciální obory jsou v Portugalsku), soud, radnici, vládní budovu, svůj malý růžový “bílý dům”…
Samostatnou kapitolou je zdejší prezident. Je to vlastně absolutista: vládne 25 let. Jmenuje se Alberto Joaô Jardim a je oblíbený jako u nás některé filmové nebo fotbalové hvězdy. Také proto, že se pohybuje mezi obyčejnými lidmi a bez ochranky. Jednou se stalo, že se jeho řidič mercedesu opil, a tak lidé mohli vidět, jak prezident řídí, zatímco řidič vzadu spí. Při jedné tiskovce chtěli portugalští novináři prezidenta vyprovokovat: otázali se ho, proč nechodí do práce pěšky, když to má tak blízko. Odpověděl, že to jednou zkusil. Výsledek neměl ekonomický ani ekologický účinek: po cestě mu každý řidič zastavoval s otázkou, co se děje, že jde pěšky. “A tak jsem způsobil v dopravě větší problémy, než kdybych jel vozem,” vysvětlil prezident.
Nejednou jsem slyšel, že Madeira patří k nejkrásnějším ostrovům. Z Homérových pověstí někteří badatelé usoudili, že tento mladý ostrov je jedna z možností, kde se mohla nacházet bájná Atlantida. Lidská stopa se na Madeiře otiskla až rok po objevení Porto Santa (1419) a zanechala ji tu stejná expedice, podporovaná princem Jindřichem Mořeplavcem. Ostrov byl osídlován i nepřímo: před pirátskými výpravami se sem na čas uchylovaly lodní posádky a posléze zjistily, že se tu dá žít i déle. Cestu do vnitrozemí si klestily hustým pralesem. Proto název Madeira (ostrov dřeva). Na tomto rozmanitém prostoru (741 km2) žije asi 260 tis. obyvatel a z toho 120 tis. v hlavním městě Funchal. Ostrov leží v Atlantském oceáně, asi 1000 km od Portugalska (Lisabonu) a severně 450 km od Kanárských ostrovů. Madeira tvoří spolu s ostrovy Porto Santo, Desertes a Sevagens součást Portugalska, má však vyšší stupeň autonomie. Nejdůležitějším zdrojem příjmu je turistický ruch: ostrov nabízí celoroční klima v průměru 20 °C. Teplota vody dosahuje okolo 22 °C.
Nosorožec indický · impozantní tvor, který budí respekt svou mohutností a silou. Encyklopedie nosorožce obecně kvalifikuje jako žijící pozůstatek třetihorních savců. A přece tomuto obrněnci z čeledi lichokopytníků, navzdory jeho zdánlivé nepřemožitelnosti a nezranitelnosti, hrozí vyhynutí. Nosorožec indický je jedním z pěti druhů nosorožců a původně obýval indický subkontinent · dnes přežívá jen v několika rezervacích v počtu asi dvou tisíc kusů. Tento úchvatný a přirozeným nepřítelem nepřemožitelný kolos se stal obětí člověka, kterému se ho téměř podařilo vyhubit.
Pověry přisuzované v tradiční asijské medicíně jeho rohům (ve skutečnosti nejde o roh, ale o jakýsi kožní výrůstek · derivát kůže stejně jako jsou vlasy, nehty či kopyta) jsou důvodem nelegálního vybíjení nosorožců pytláky. Důsledkem této genocidy je, že byly doslova zdecimovány nejprve všechny tři asijské a později oba africké druhy nosorožců.
Nosorožec indický je vzácným exemplářem i v zoologických zahradách · v zajetí je drženo pouhých 130 jedinců · a jeho odchov je velkou vzácností. Jedno z předních míst ve světovém měřítku patří v tomto směru zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem, kde se narodilo už 31 mláďat tří druhů nosorožců. V roce 1980 získala tato ZOO prvního samce nosorožce indického ze zoologické zahrady ve Stuttgartu a o rok později přišla samice Numa. Protože se však jednalo o sourozence, hledali chovatelé ze Dvora Králové jiného samce. Přestože se tomuto páru narodila dvě mláďata, putoval samec Dvityia do Anglie a na jeho místo přišel v roce 1990 dva a půl roku starý Ropen. Trvalo však pět a půl roku, než dospěl a začal se o svou družku vážně ucházet · došlo k tomu v květnu 1996 a Ropen pářil samici plných 52 minut. Po 486 dnech, v září loňského roku, se narodila samička Nova.
Přestože zpočátku sála nosorožčí holčička mléko od své matky, po dvou dnech tak zeslábla, že bylo nutné
ji krmit uměle. Největší starosti dělalo chovatelům složení mléka. Jedno z prvních mláďat, které se zde narodilo, uhynulo ve čtyřech měsících na střevní infekci, jež byla způsobena nedostatečnou imunitou organismu, kterou zajišťuje právě mateřské mléko. Potrava pro Novu se tedy skládala z mléka její matky Numy, z mléka další samice nosorožce dvourohého, která právě měla dvouměsíční mládě, z koňského mleziva a později se do ní přidával sunar. Za zmínku stojí, že mléko od obou nosorožčích samic se získávalo dojením, což je u těchto zvířat něco unikátního. Krmení malé Novy bylo časově velmi náročné · přes den pila po dvou a v noci po třech hodinách. Během dvanácti krmení za den vypila až čtrnáct litrů mléka. Po deseti dnech Nova zesílila natolik, že začala znovu pít od své matky. Královédvorská ZOO si tak mohla na své konto připsat další úspěch, neboť převést mládě zpět na přirozenou výživu se zde dosud ještě nepodařilo. Nosorožčí mládě roste jako z vody, po dobu umělého krmení přibývalo jeden kilogram denně. Zatímco po narození vážila Nova 55 kilogramů, o měsíc později už měla více než 100 kilogramů.
Protože v ZOO ve Dvoře Králové je zvykem, že mláďata nosorožců dostávají jméno, které má stejné počáteční písmeno jako jejich matka, jméno Nova se přímo nabízelo. Tím spíše, že se role kmotra ujala TV NOVA a malou (v době křtin už metrákovou) nosorožčí slečnu slavnostně pokřtil její generální ředitel Vladimír Železný.
V České republice chová indického nosorožce kromě ZOO Dvůr Králové pouze ZOO Liberec, kam se přestěhoval první odchovaný sameček Nim. Avšak pouze královédvorská zoologická zahrada se může pyšnit tím, že tento vzácný druh rozmnožuje. V zajetí se ročně narodí jenom několik mláďat a navíc jsou to převážně samci, proto je odchov každé samičky pro celosvětový chov a záchranu tohoto zvířete, jehož předci žili na naší planetě už v třetihorách, velice cenný a důležitý.
O tom, jak toto téměř vyhubené zvíře žije v divoké přírodě, si můžete přečíst na následující straně Napsala Zuzana Ptáčková, Vyfotografovala Hana Mahlerová
Jejich popularita, zdá se, stoupá. Přijely přes kopečky z Itálie a Švýcarska, nelenily ani větší dálku z Německa, dokonce Británie a Skandinávie. Sešli jsme se tu z celé Evropy a malé francouzsky roztomilé městečko Val-d?Isére získávalo trochu divoký charakter renegátského sídla z Divokého západu dnešních dní. V místě, které se honosí olympijskou sjezdovkou, se totiž konal další ročník evropského sjezdu vozů třídy 4×4.
Majitelé takzvaných čtyřkolek jsou zvláštní lidé patrně všude na světě. Zdálo se až neuvěřitelné, že v dnešní době supermarketů a platebních karet může v centru civilizace parkovat a stanovat několik stovek terénních vozů a motocyklů jen tak načerno a nadivoko přímo před placeným oficiálním kempem. Podle nepsaného pravidla se na záchod chodilo do nedalekého lesíka a pro vodu k ledovcovému potůčku. Každé ráno z džípů, obytných přívěsů, expedičních karavanů, nebo obyčejných teréňáků upravených tak, aby se dalo spát na střeše, vylézali rozespalí dobrodruzi v teplákách a na propanbutanových bombách vařili čaj. Tedy v případě, že přijeli jen jako diváci. Závodníci na tradičních závodech do vrchu anebo předváděcí jezdci automobilek měli budíček o něco dřív. Nás ostatní budilo túrování motorů, které pak v oblaku prachu mizely směrem vzhůru.
Sjezdovka ve Val-d?Isére je ve výšce okolo 2000 metrů a i v srpnu se na odlehlejších stranách drží sníh, takže si tu můžete pronajmout lyže. Ale kvůli tomu sem davy návštěvníků autosalonu 4×4 nechodí. Evropská atrakce spočívá v tom, že si můžete vybrat svou značku a svést se s jejím zkušebním pilotem po náležitě těžkém terénu. Džípy a landrovery všech značek a typů se ztrácejí v oblacích kouře a sjíždějí šedesátistupňová klesání i stoupání, aby vám předvedly, co dovedou. Šofér má zarudlé oči a ústa plná prachu ho připravila o hlas, to ovšem neznamená, že by se vyhýbal krkolomným terénům, které by pěší nezvládl jinak, než s použitím lehké horolezecké techniky. Zlatým hřebem autosalonu ovšem zůstávají závody. To se zvednou oblaka prachu, zalykáte se kouřem a v uších vám řvou motory, hnané do těch nejvyšších obrátek. “Zúčastňují se jich bývalí špičkoví piloti formule jedna, kteří si sem přijdou zajezdit,” říká Vašek Adamec, zkušený dakarový matador. Závodí se tu ve třídě kamionů, proto se přijel podívat i s celým autobusem liberecké univerzity a svými kolegy · řidiči a mechaniky z drsných cest Dakaru, Sibiře a jiných extrémních míst světa. Loni se poprvé jela také třída motorkových kamikadze. Jeden z posledních ostrůvků nekašírovaného dobrodružství se tak zdárně rozvíjí.
