Nejdříve vás autobus dopraví do Anganguea, Ocampe či Zitacuara · malebných městeček ve státě Michoacán v západním Mexiku. Odtud již trochu méně pohodlně, na korbě náklaďáčku, pokračujete do hor, protože to, za čím sem jezdí návštěvníci, se nachází hlouběji v lesích. . . . . .
Pár kroků za parkovištěm začíná na mýtince sněžit. Ale tyhle vločky nejsou bílé, nýbrž oranžovočervené, a na podkladu blankytně modré oblohy jim to moc sluší. Nepadají k zemi, ale mihotavě se vznášejí vzduchem. Vítají vás první motýli zvaní monarcha.
Obrovské království motýlů
Krouží ladně kolem hlavy, usedají na ramena a je slyšet šum jejich křidélek. Dále už les ztrácí svou původní zelenou barvu. Obrovské roje motýlů tu odpočívají na větvích keřů a stromů jako husté oranžové závěje. Pod tíhou shluku milionů malinkých tělíček se často zlomí i větev statné borovice.
Motýl monarcha (Danaus plexippus) náleží k řádu Lepidoptera. Je o něco větší než běžné naše druhy motýlů. Má dva páry křídel oranžovočervené barvy s černým žilkováním a na černých okrajích bílé skvrnky, takže se zdá, že je jeho pláštík lemovaný krajkou. Původně pochází ze severních oblastí USA a jižní Kanady, přezimovat však odlétá jinam.
Dlouho se předpokládalo, že monarchové tráví zimu kdesi v tropech či subtropech, ale něvědělo se přesně kde. Až v roce 1975 bylo po dlouhém hledání jejich zimoviště nalezeno v údolích Sierry Madre s průměrnou nadmořskou výškou přes tři tisíce metrů, kde se teplota pohybuje kolem nuly.
Koncem října přilétají monarchové do lesů mezi Angangueem, Ocampem a Zitacuarem a v polovině dubna se vracejí na sever USA a jih Kanady.
Na cestě tam a zpět, dlouhé přes čtyři tisíce kilometrů, se převážně živí rostlinou Asclepias z čeledi klejichovitých, podobnou naší voskovce. Tato rostlina obsahuje alkaloid pro ostatní hmyz jedovatý, ale monarchy naopak chrání a vyživuje. Mají pro něj však uzpůsobené trávicí ústrojí. Právě jejich úloze opylovačů sbírajících během své dlouhé cesty pyl na rozlehlém území vděčí Michoacán za rozmanitost druhů okrasných i užitkových rostlin.
Důvod jeho migrace souvisí se sexuálním zráním. Motýl se rozmnožuje při mírných jarních teplotách. Proto přezimuje v místech, kde ho teplota udržuje pohrouženého do spánku, a tak se stačí rozmnožit poměrně rychle předtím, než podnikne zpáteční cestu. V zimovišti se jedni rodí, druzí umírají. Životní cyklus se uzavírá. Monarcha má dlouhý život. Běžné druhy motýlů končí svůj život po čtyřiadvaceti dnech, zatímco monarchové se dožívají až devíti měsíců. V zimovišti kladou samičky vajíčka přímo na rostlinu z rodu Asclepias a na konci období, od čtyř do dvanácti dnů, se vyvíjí housenka. Ta se během svého vzrůstu pětkrát svléká, a již plně vyvinutá se zakuklí do jemného kokonu a po dvanácti dnech metamorfózy se promění v krásného monarchu. Napsala a vyfotografovala JANA CHOMÁTOVÁ
Pohybujeme se v oblasti Four Corners, to jest Čtyři rohy.Tak se nazývá místo, kde se stýkají hranice čtyř amerických států · Utahu, Colorada, Nového Mexika a Arizony.Na ohromných náhorních planinách se v těchto místech nacházejí jedny z nejvýznamnějších archeologických nalezišť na světě. Místa se jmény Aztec, Mesa Verde, Canyon de Chelly a další se už dávno dostala na povinný seznam všech, kteří putují za pamětihodnostmi dochovanými po původních obyvatelích Ameriky.
Zdejší vykopávky dokazují existenci velkolepé staré civilizace, dodnes opředené množstvím neobjasněných záhad a nevysvětlených otázek. Anasaziové, což v řeči Navajů znamená Prastaří či Starý národ, byli lidé, kteří žili v těchto nehostinných krajích střední části povodí řeky San Juan přibližně před tisíci lety. Jedny z nejzajímavějších pozůstatků jejich civilizace se pak nacházejí v kaňonu Chaco. . . . . .
Šipka s číslem silnice 57 nás nasměrovala z asfaltové vozovky do pouště. Hranice Národního parku Chaco se naštěstí nedá přehlédnout: jako když utne, končí tu pouštní pista a začíná sice úzká, ale asfaltová silnice. Národní park je financován z federálního rozpočtu a z něj byla zaplacena i stavba silnice, Visitor Center neboli informační centrum pro návštěvníky, několik domů pro zaměstnance parku a také sociální zařízení v malém kempu na okraji národního parku. Jediným zdrojem pitné vody je kohoutek u informačního centra. Obchod, a dokonce ani benzinovou pumpu tu nenajdete.
Konečně jsme tedy v místech, kde v přibližně dvacetikilometrovém pásu kaňonu Chaco a jeho okolí leží desítky záhadných starých památek. Právě zde v poušti se nachází množství stop vedoucích k dějinám Anasaziů.
KOŠÍKÁŘI
“Na začátku lidé žili v jiném, Třetím světě, kde byl život těžký. Byly tam nemoci, málo jídla, byla tam zima a tma. Jednou stařešinové slyšeli kroky na střeše svého světa, a rozhodli se zjistit, jestli i tam existuje život. Zasadili jedli, která vyrostla tak vysoko, že se téměř dotýkala střechy jejich světa. Pak postavili z rákosu žebřík, opřeli ho o strom, vyšplhali po něm a ostrou tyčí udělali do střechy díru. Tou vypustili vodního ptáka, aby zjistil, jaký je tento nový svět. Když se pták vrátil, zpíval o krásných řekách, jezerech, horách, pouštích, o jiných ptácích, rostlinách a zvířatech.
Stařešinové shromáždili lidi a pupeční šňůrou Země je dovedli do nového, Čtvrtého světa. Když se vynořili, vystoupili na Duhovou stezku. Uviděli vycházející slunce a zapadající měsíc. Poté se rozdělili do čtyř skupin a vedeni svými vůdci vyrazili do čtyř stran, aby si našli nový život. Lidé cestovali a usadili se na mnoha místech. Na každém z nich si určili střed, který symbolizoval pupek Země.”
Poslouchali jsme tuto starou legendu o příchodu člověka na Zemi, sedíce na prahu Velké kivy v pueblu Aztec, a tajil se nám dech. Aztec leží na půl cesty mezi dvěma centry indiánů Anasazi, to jest mezi kaňonem Chaco a náhorní planinou Mesa Verde. První osadníci přišli do Aztecu kolem roku 700 n. l. a byli silně ovlivněni kulturou z Chaca. Po roce 1100 sem přicházeli lidé ze severu a přinesli techniky typické pro skalní obydlí na Mesa Verde. O další půlstoletí později i oni odešli a zanechali po sobě domy, ale také mnoho otazníků.
Anasaziové kdysi obývali území větší než současná Kalifornie. To se rozprostíralo od řeky Rio Grande na západ do Nevady a do střední části Nového Mexika a Arizony. Na severu zasahovalo až po Colorado a Utah. Původně kočovníci, živící se lovem zvěře a sběrem plodů, se na počátku našeho letopočtu začali usazovat a měnit v zemědělce, kteří pěstovali hlavně kukuřici.
Archeologové zjistili, že obyvatelé prvních primitivních obydlí neměli hliněné nádobí, a používali nádoby z jemného košíkářského pletiva. Některé byly zhotoveny tak umně, že se v nich dokonce dala udržet i voda. Proto se prvním Anasaziům říká “košíkáři”.
KAŇON ZÁHAD Po roce 500 n. l. začali vyrábět hliněné nádobí, používat luk, šípy a sekery a vzrostl význam zemědělství. Během poměrně krátké doby se v boji se suchou a neúrodnou půdou pozvedli obyvatelé těchto pustin na úroveň, jaké do té doby na území severně od Mexika nedosáhli žádní jiní obyvatelé Ameriky. Brzy po roce 700 n. l. začali Anasaziové žít ve větších obydlích, objevily se první kivy · jakési obřadní síně a svatyně · a poznenáhlu začalo období zvané “pueblo”, které vlastně pokračuje až k dnešním pueblanům. Se svými stavbami ovšem zanechali Anasaziové do dnešních dnů množství nezodpovězených otázek. Především kaňon Chaco, nazývaný kaňonem záhad, je pokládán za jeden z ústředních bodů, odkud se odvíjí příběh tajemného lidu, příběh kdysi rozvinuté civilizace. Přestože Anasaziové neznali kolo a nepoužívali tažná zvířata, vybudovali ve své zemi stovky kilometrů širokých silnic, které směřovaly k jednomu místu. Na leteckých záběrech je zřejmá dokonalá struktura rovných silnic, dlouhých až 600 kilometrů a spojujících přes 75 míst, z nichž některá jsou značně odlehlá. Od svého objevení v sedmdesátých letech připravily tyto silnice vědcům mnoho horkých chvilek · užívaly se snad k přepravě potravin a dalšího zboží do osad? Ale Anasaziové neznali vozy ani koně. Byly to tedy slavnostní cesty používané k rituálům? V pueblu Alto byly nalezeny zbytky keramiky často spojované s pohřebním rituálem. Avšak ani moderní věda nepřinesla žádný důkaz o této teorii, nic se neví jistě. Jisté ovšem je, že právě rituální slavnosti hrály v životě Anasaziů významnou úlohu, že měli rituálů mnoho, že připadají dnešnímu člověku záhadné, až nepochopitelné, ale pro dávného člověka byly nepostradatelné. PUEBLO BONITO Zapadající slunce obarvilo skalní útesy a my měli pocit, jako by vyvolalo dávného ducha kaňonu. Ten pocit je asi nejintenzivnější při návštěvě puebla Bonito. Má půdorys ve tvaru půlkruhu a složitou strukturu chodeb a obřadních místností, zvaných kivy. Řada průchodů v místech bývalých dveří umožní jakoby cestovat pozpátku v čase. V roce 919 se muži z kaňonu Chaco pustili do kácení stromů pro střešní trámy nového puebla. Bylo to sídliště, které se pod jménem pueblo Bonito stalo pravděpodobně nejvýraznějším projevem severoamerické indiánské architektury. Jde o nejznámější a nejlépe prozkoumané pueblo v kaňonu Chaco, které patřilo k takzvaným “velkým domům” postaveným v období mezi roky 900·1115 n. l. Rozkládá se v podnoží stolové hory, jejíž skalní stěny se zvedají tři sta metrů nad pueblo. Půdorys se podobá velkému písmenu “D” a zaujímá plochu asi 1,2 hektaru. Z horních pater se nedochovalo nic, zůstalo pouze několik zdí ze čtvrtého a pátého poschodí, a přesto je dodnes na první pohled zřejmé, o jak grandiózní stavbu šlo. Vždyť na konci 12. století, kdy bylo pueblo Bonito zcela dokončeno, v něm bylo více než 650 místností a bylo největší ze všech “velkých domů”. Anasaziové stavěli pro společné bydlení velkého počtu rodin tak ohromné domy, že se jim co do velikosti ve Spojených státech až do roku 1870 nic nevyrovnalo. Současně s tím, jak se rozrůstala velká puebla, vznikala na celém území obývaném Anasazii řada podobných, ale menších osad. Postavit je znamenalo obrovské množství práce. Odhaduje se, že pouze pro stavby v kaňonu Chaco přitáhli Anasaziové na 100 000 trámů, určených pro zastřešení svých sídlišť. Některé odhady mluví až o 215 000 kmenech, potřebných pro střechy a podlahy domů v Chacu. Většinu z těchto kmenů museli přinést z horských pralesů, které byly od kaňonu vzdáleny padesát až osmdesát kilometrů. Jak takové množství dřeva, vše bez jakékoli mechanizace a bez znalosti kola, dopravili do kaňonu, zůstává záhadou. Pueblo Bonito i další “velké domy” jsou postaveny z těsně k sobě kladených bloků pískovce. Složitý systém zdiva je nejen důkazem vyspělé stavitelské techniky, ale i skvělým prostředkem pro určení stáří těchto objektů. V pueblu Bonito se nachází několik typů zdiva. Jednak je to tzv. první typ z 9. století, jehož zdi mají tloušťku jednoho kamene. Z takového zdiva se dá postavit maximálně dvoupatrová budova, vyšší by se zřítila, protože stěny nebyly dostatečně pevné, aby udržely další podlaží. Typ druhý a třetí pochází z poloviny 11. století. Jsou tu zřetelné velké kameny a vedle naskládané kameny menší, stěny jsou tlustší, a proto mohly být také vyšší. Poslední, čtvrtý typ je nejrafinovanější. Malé kameny tu zdivu dodávaly určitou pružnost, a stěny jsou tři, čtyři, i pět pater vysoké. Architektura ale obsahuje i vodítka pro určení stáří vykopávek. Jako nosníky používali Anasaziové kmeny stromů. Archeologové zjistí, z jakého období pochází dřevo, kdy byl strom poražen, a tak se dá usoudit, kdy byl také použit ke stavbě. Pomocí radiokarbonové metody a metody založené na počítání letokruhů lze určit stáří objektů velmi přesně. Ví se proto, že místnosti z nejstaršího období pocházejí přibližně z roku 1040 n. l., jak svědčí kmen použitý při stavbě. S ohledem na stáří těchto staveb je zvláště pozoruhodné přesné geometrické uspořádání místností i kruhových prostor, určených k rituálům. Všechny místnosti jsou jakoby rozloženy na souřadnicové síti, dokonce i dveřní otvory a ventilační šachty ve stěnách všech poschodí dodržují pravidelné vzdálenosti. Takového přesného rozmístění různých složitých prvků prakticky nelze dosáhnout bez architektonických plánů. SLUNEČNÍ DÝKA Fajada Butte je pozoruhodná stolová hora, osaměle čnící proti obzoru. Přes sto metrů vysoké skalní stěny a tvar i mohutnost této vyvýšeniny, zvedající se ze dna kaňonu, mají bezesporu hlavní vliv na to, jak je tento vrchol nápadný. Se svou výškou 2019 metrů nad mořem nijak nepřevyšuje okolní skalní srázy, přesto je to ale kopec, na který se nezapomíná. Celí užaslí jsme hleděli na kouzelné divadlo slunečních paprsků a stínů. V jednom jediném okamžiku nám bylo jasné, proč se tomuto vrcholu říká odedávna Sluneční dýka. Už staří Anasaziové si na této hoře zřídili jakousi observatoř. Na střed spirály vytesané do kamene dopadal paprsek slunečního světla, který pronikl skalní štěrbinou vždy přesně v den slunovratu, a rovnodennosti. Slunce tu odjakživa spalovalo vyprahlou zem, a přesto lidé v kaňonu Chaco obdělávali půdu. Bylo to možné jen pomocí promyšleného zavlažovacího systému příkopů a přehrad. Důmyslná zavlažovací zařízení sloužila dokonce většímu počtu obyvatel, než kolik jich v těchto částech Koloradské plošiny žije dnes. Anasaziové tu tehdy vytvořili jakousi zemědělskou oázu a slunce v ní samozřejmě hrálo ústřední roli. Astronomické souvislosti lze vysledovat v celé řadě staveb Anasaziů. Je to například jedna z největších kiv v kaňonu Chaco, Casa Rinconada. Ta doslova provokuje astronomické otázky. I moderní indiáni zde ještě poměrně nedávno pořádali velkolepé náboženské slavnosti. Známá je také archeologická lokalita Chimney Rock, ležící na sever od Chaca. Hrála tedy při stavbě budov roli astronomie? A jakou? A potom, ve 13. století, Anasaziové všechno, co pracně vybudovali, náhle z nejasných důvodů opustili, a připravili tak soudobým badatelům další hádanku. Stavby v kaňonu Chaco našli američtí vojáci při plnění úkolu na území Navajů v roce 1849. Od té doby kaňon provokuje svým nejasným posláním a záhadnými obyvateli.
Vesnice v okolí bosenského města Brčka vypadají zdánlivě mírumilovně.Nově vystavěné cihlové domy s taškami na střechách vzbuzují dojem právě vznikajícího evropského předměstí pro střední třídu. Několik původních obydlí však vyčnívá jako varovně vztyčený prst. Zbyly z nich většinou jen stěny poďobané sprchou střel a začerněné kouřem válečných požárů.
Tyto domy patřily muslimům z Brčka, kteří se pod ochranou Daytonské mírové smlouvy začínají vracet do svých bývalých domovů. Křehký konec tři a půl roku trvajícího běsnění, kdy srbští vojáci proměňovali jejich domovy v trosky, se pro ně stal nadějí na lepší život. S mezinárodní pomocí si budují nové příbytky.
Brčko na řece Sávě bylo před válkou poklidné město s třiceti tisíci převážně muslimskými obyvateli. Do sousedního Chorvatska je to co by kamenem dohodil. Brčko je jedním z nejvíce problematických území v celé poválečné Bosně, jelikož leží v úzkém a strategicky významném proužku země zvaném Posovina, který spojuje západní a východní část Republiky Srbsko, části Bosny a Hercegoviny pod srbskou nadvládou. Prvního května 1992 srbské jednotky napadly muslimské čtvrti za pomoci tanků a dělostřelectva a zahnaly muslimy na útěk.
Kontrolu nad městem Daytonská smlouva nevyřešila. Dnešní Brčko je téměř celé srbské, v jeho středu jsou nápisy v azbuce, staví se ortodoxní pravoslavný kostel a nápisy podél hlavní cesty oznamují, že “Brčko je srbské a vždycky srbské bude”.
Opětovné usídlování muslimů se neobešlo bez problémů. Když do města dorazili první muslimové, davy rozvášněných Srbů je zahnaly zpět. Teprve díky vyjednávání zprostředkovanému Američany se přeci jen prvním muslimům podařilo znovu obsadit domy v okolních předměstích a pomalu se navracejí i další rodiny. Nejdříve musí vyklidit rumiště ze svých rozpadlých domů, a teprve potom jim stavební společnosti postaví nová obydlí. Často se v sutinách objeví minometný granát či nášlapná mina. Ty jsou všudypřítomnou zákeřnou hrozbou. Nepřetržité patroly Američanů jsou zatím nepostradatelné. Jedině tak lze zabránit střetu znepřátelených etnik a srbskému plenění. Srbové za jedinou noc dokázali vyhodit do povětří celou řadu nově postavených muslimských domů. Patrola také zadržela autobus plný Srbů mířících do Brčka. Byli vyzbrojeni noži a baseballovými pálkami. Muharem Busevac byl jedním z těch, kteří museli prchnout, a nyní se vrátil. Stojí před ním nesnadný úkol. Vyklidit zbořený dům a dohlížet na jeho znovuvybudování. Hrnec bublajícího guláše, láhve piva a rakije spolu se zvuky harmoniky dodávají Muharemovu návratu vítězný pocit, i když připouští, že se nestěhuje nastálo. V Americe, kam před lety odešel, má malou pokrývačskou firmu a vyměnit ji za nejistý život v Brčku nemá v úmyslu. Nikdo neví, jak dlouho Američané zůstanou. Vydrží potom mír? Muharem se rozhlíží po zbořených domech a s pokrčením ramen váhavě dodává: “Nevím.”
Tak to totiž bylo vždycky. Ráno přišel člověk do práce a dozvěděl se, že Koktejl bude vydávat jako přílohy cédéčka. Praktický důsledek tohoto nápadu je ten, že reportéři vyrážejí na cesty nejen s fotoaparáty, ale také s šikovným malým přístrojem na nahrávání · a po cestě sbírají kromě obrázků také zvuky. Není to nijak jednoduché, tam, kde nadšený cestovatel slyší rajské zvuky domorodé písně, bezcitný přístroj leckdy zaznamená chaotický šum přerušený sem tam neartikulovanými výkřiky. Přesto jste si už mohli poslechnout zpěvy amazonských Indiánů, zvuky velryb, buddhistické mantry, písně ostrova lidojedů… . . . . .
Když už byl Koktejl obohacen o zvuky, plný slov a obrázků, začal mu chybět pohyb. A tak na podzim vyšel Koktejl se svou první videokazetou. Byla na ní Indonésie se vším všudy a následovala Jihoafrická republika… Na cesty se zkrátka vyráží s dalším přístrojem, s kamerou. Koktejl už nyní nepatří jen do knihovničky, ale může vám vytvořit fonotéku i videotéku, vše v edici, jejíž název “Planeta Země” přesně vystihuje, o co nám jde · zprostředkovat vám v co nejširší paletě záběrů modrou planetu, která je domovem nás všech.
Snad proto Koktejl ani nemohl ustrnout jenom na časopise, který ovšem je pořád naším “nejmilejším dítětem”. Snad proto je hlava šéfredaktorova pořád plná nápadů · protože s objevováním Země nemůžeme být nikdy hotovi, protože se nikdy nevyčerpají možnosti, jak vám přiblížit to, co nás nesmírně fascinuje · náš svět.
Protože to tak bylo vždycky, i tentokrát nebylo od nápadu zas tak daleko k činu a jednoho rána jsme se dozvěděli, že KOKTEJL BUDE MÍT BRÁCHU! Od této chvíle bude vycházet nový, český a původní magazín ŘÍŠE DIVŮ. Malý brácha Koktejlu pro malé bráchy našich čtenářů · nebo pro jejich děti. A co to znamená pro nás?
Od této chvíle bude každý cestovatel slídit po tom, jak si hrají “cizokrajné” děti.
Od této chvíle bude každý kolega · rodič vyzvídat, co by jeho potomek rád četl.
Od této chvíle bude každý reportér magazínu Koktejl hodný na děti. . . . . .
Rozhovor s šéfredaktorem a vydavatelem Josefem Formánkem, duchovním otcem Říše divů:
Kdy a proč tě napadlo stvořit a vydávat časopis pro děti?
Jednou jsem jel s rodinou za naší pratetou a chtěl jsem u pumpy pro dceru koupit nějaký dětský časopis. Možná jsem zdeformovaný tím, že časopis sám vydávám, ale žádný se mi nelíbil. Tak jsem zjistil, že mimo ABC, které je už pro starší děti, tady nic podobného dětskému Koktejlu není. A bylo mi líto, že své dceři můžu koupit maximálně nějaké komerční masové tituly, z nichž se nic o světě okolo sebe nedovědí. Rodiče si kupují Koktejl, protože mají zájem o dobrodružství, poznání, nové horizonty · a určitě by rádi rozšířili horizonty i svým dětem nebo vnukům, jenže ono tu nic takového není. Řekl jsem si, že udělám dětský časopis.
Proč zrovna “Říše divů”?
Chtěl jsem nějaký dětský název, který by byl trochu pohádkový a trochu reálný. Pak jsem si vzpomněl na “Alenku v říši divů”. Ten název je pohádkový, ale taky strašně pravdivý. Protože zeměkoule je neuvěřitelně krásná říše divů · hýří barvami, tak, jak o tom vypráví motto magazínu Koktejl.
Do jaké míry to bude skutečný mladší brácha Koktejlu?
Do té míry, do jaké si to děti vyprofilují svými čtenářskými odezvami. Samozřejmě tam existují vazby, proto je ten časopis vyráběn ve spolupráci s magazínem Koktejl, ale nemůže to být čistě obdoba Koktejlu. Děti mají trochu jiné zájmy, než je jenom příroda a cizí země…, proto tam budou články i o hudbě, sportu či technice…
Jak dlouhá byla cesta od nápadu k realizaci?
Začalo to v listopadu onou cestou za pratetou Andou a časopis by měl vyjít prvního července.
Je to dárek tvé dceři?
V tom máš trochu pravdu. V tom časopise je kreslený příběh a tam jsem si vpašoval postavu vypravěče, který říká: “A jedna malá Karolínka mě poprosila, abych jí vyprávěl…” A to je ona. Jednou, až bude větší a bude mi třeba nadávat, že jsem se jí tolik nevěnoval, bude snad vědět, že jsem na ni taky myslel, i když jsem nebyl s ní a pracoval.
Podle čeho jsi tvořil časopis?
Podle toho, jak bych si takový časopis představoval já jako dítě. Abych si v něm mohl číst, ukazovat, ale abych si s ním mohl i hrát, pracovat, přemýšlet nad ním…, aby to nebyl jen “takový časopis”. Nechceme v něm mentorovat, na to děti kašlou. Chceme, aby se bavily. Chceme jim pomoci rozvést jejich fantazii a právě největší fantazie, aspoň si to myslím, je svět kolem nás. V tomhle časopise musí být přitažlivá témata, musí to být barevné, musí tam být vše, co děti zajímá. Myslím, že je třeba zajímají dramatické věci – tak jim tam dáme dramatické věci, třeba létající mnichy z kláštera Šaolin, protože je to akční a zároveň je to o jiné kultuře. Dáme jim tam články, které je budou inspirovat k tomu, aby něco dokázaly. Vzpomněl jsem si na knížku ze svého dětství o Meresjevovi nebo na neuvěřitelný příběh Cortéze, slavného dobyvatele, který zvítězil i proti velké přesile. Tyhle příběhy mě strašně moc dali a dávají i dnes v dospělosti. Z nich plyne – když něco chceš, tak to dokážeš. Jenom to chce zkusit. Chci, aby děti věděly, že to fakt funguje, že to není jenom ve filmech.
Jak se z reportéra, vydavatele, obchodníka a šéfredaktora v hlavě “přecvakneš” na dítě?
Četl jsem před pár lety rozhovor s Klausem a on v něm zhruba říká jednu věc: “Když pracuju, tak pracuju, když odpočívám, tak odpočívám.” To mi vyhovuje, protože já jsem taky takový extremista. Nemám rád nic napůl. Když obchoduju, tak se snažím být chladný obchodník nad věcí, když jsem táta, tak jsem táta, a když jsem šéfredaktor dětského časopisu, tak jím jsem naplno. Taky jsem obrovský hračička, takže mě bavilo vymýšlet a kreslit si na prázdný papír budoucí rubriky budoucího skvělého časopisu. Já vím, že to bude úspěšný projekt, jak čtenářsky, tak komerčně. Ale pro mě nebude většího vyznamenání, než když to bude šílenství. Když budou děti obklopovat stánky, řvát z toho časáku nadšením… Původně jsem k tomu přistupoval víc jako vydavatel, ale časem jsem si ten časopis zamiloval, protože je v něm slunce. Je krásný a mám ho prostě rád. . . . . .
Rozhovor s redaktorkou Tamarou Wölfelovou a grafičkou Lucií Šanovskou, “matkami” Říše divů: Jak se dělá dětský časopis? Tamara: Předcházejí tomu měsíce příprav, studií, četby…, ale stejně se nakonec učíš za pochodu. Nikdy jsem nevěřila, kolik práce dá napsat deseti řádkami o jedovatých hadech v džungli. Nikdy jsem nevěřila, jak je těžké podat téma tak, aby tomu rozumělo osmileté dítě, desetileté to zaujalo, dvanáctileté nenudilo a dospělý si o tom nemyslel, že je to blbost. Jak víš, že to, co napíšeš, děti pochopí? Tamara: Zkouším si představit, že jsem dítě, a přemýšlím, nakolik by mě to zaujalo. Ale protože samozřejmě jsem už dávno dospělá, tak to zkouším na dětech. Mám třeba zajímavé téma, a když jdu s dětmi na procházku, lehce nadhodím: “Hele, představ si, že jsou děti, daleko odsud…” a začnu vyprávět příběh indiánského chlapce Pabla z Mexika. Když se děti zastaví a ptají se mě, je to dobré – zaujalo je to. Ale mockrát se mi stalo, že řekly: “Hm.” Také jsme samozřejmě prováděli průzkumy na několika školách, kde nám makety časopisu komentovalo více než dvě stě padesát dětí. Máš už tedy zásady, jak psát texty pro děti? Tamara: Zásadu mám jednu jedinou – učím se na svět dívat dětskýma očima. A pro dospělého je to strašně těžké. Pro mě je skutečně jednodušší napsat reportáž o ekologické katastrofě nebo narkomanech než reportáž pro děti tak, aby je to donutilo nevynechat ani řádku. Texty pro děti musí být samozřejmě maximálně konkrétní, nesmí v nich být zkratky ani cizí slova. Lucie, jak jsi vytvářela podobu časopisu? Lucie: Fantazií. Musela jsem se vcítit do dětského světa pestrosti, barviček, oprostit se od civilizace. Předtím jsi dělala i grafiku Koktejlu. Jaký je v tom rozdíl – pro děti by měla být jednodušší? Lucie: Spíš naopak. To, co je v Koktejlu, je pro děti strohé. Rozdíl je ve všem, v písmu, ve vzhledu stránky · dítě se musí ve stránce orientovat. Nesmí to být přeplácané, ale natolik pestré, aby ho to zaujalo. Nechci, aby to byl kýč, který děti obklopuje na každém kroku. Kdyby to ale bylo “střízlivé” podle našich představ, děti to nezaujme. To je na tom to nejtěžší. Tamaro, jaká je tematická skladba časopisu? Tamara: Hlavní reportáž bývá maximálně na čtyři strany, většinou je zahraniční. Dále máme rubriku, ve které chceme postupně představit děti z celého světa. Jak žijí, co jedí, jak tráví volný čas, jak si hrají…, vždy je u toho návod, jak si vyrobit jejich hračku – třeba japonské origami. Celý náš časopis je velice pozitivně laděný, je postavený na výzvě: “Podívej, co dokázal v tomhle příběhu tenhle člověk. Ale to neznamená, že ty to jednou nedokážeš také. I malý úspěch je úspěch.” Děti v textu oslovujeme – ukazujeme jim, co by si samy mohli udělat. Řada dětí je nadaných, jen to nikdo neobjeví, a je to jen na nich. Tenhle časopis by jim měl pomoci najít sebe sama, své vlohy, schopnosti a odstranit zábrany, naučit je, aby si víc věřily. Chceme dětem ukázat, že svět je nádherný a má spoustu neomezených možností. Lucie: Je to jeden z mála časopisů, který je dělaný tady a je pro české dítě. V současné době počítačů a spěchu je to takové zastavení. Zastavení pro dítě, které se v dnešním světě leckdy nevyzná, neví, co si má vybrat a kam se zařadit…
Jihovýchodní Aljašce se všeobecně přezdívá Panhandle · neboli “Držadlo pánve”. Stát Aljaška totiž svým tvarem připomíná smažicí pánev, součást základní výbavy někdejších pionýrů severu. V této oblasti se rozkládá přírodní výtvor · Inside Passage. Pobřeží Pacifiku je zde lemováno pásmem ostrovů, útesů, úžin a fjordů, místy širokým až sto kilometrů. Kontinent tu lemují vrcholy pobřežních Kordiller, zde nazývaných Coast Mountains. Sahají až do výše 4000 metrů a z jejich sedel se do údolí plazí modravé pásy věčného ledu. Inside Passage je zároveň místem, v němž našly své poslední útočiště vymírající druhy zvířat, jako jsou mořské vydry, lvouni, keporkaci a další druhy mořských savců. Okolní lesy na kontinentu, a zejména na ostrovech Admiralty a Kupreanof, prosluly výskytem medvěda grizzlyho. Díky odlehlosti a nepřístupnosti zůstává Inside Passage ušetřen náporu moderního turismu a putování zdejším krajem připomíná objevování “ztraceného světa”.
Spojené státy jsou si vědomy výjimečnosti této části Aljašky, a celá lokalita je dnes zahrnuta do rezervace Tongass National Monument. Přístup do Inside Passage je možný jak letecky, tak lodí. Leží tam také hlavní město Aljašky · Juneau. My jsme na své průzkumné výpravě zvolili prastarou přístupovou cestu z nitra kontinentu po řece Stikine.
Řeka Stikine je jednou z historických spojovacích cest mezi pobřežím Pacifiku a vnitrozemím. Vedle horských průsmyků Chilcoot a Chilkat tvořila spolu s řekou Yukon bránu do zlatonosných oblastí severozápadní Kanady. V době zlaté horečky se zde plavily tisíce dobrodruhů, které vidina zlata vedla proti proudu Stikine a pak na sever po takzvané “telegrafní cestě” až k jezerům Atlin a Tagish. Po skončení zlatého šílenství stezky zlatokopů zanikly, a dnes je Stikine obklopena stejně pustou divočinou jako před prvními zlatými nálezy.
GRAND CANYON STIKINE
Řeku na jejím horním toku přetíná Cassiar Highway, a tudíž je poměrně snadno dosažitelná. Její horní tok se zarývá do lávových příkrovů Mt. Edziza a teče Grand Canyonem Stikine, který dostal své jméno oprávněně. Místy přes 300 metrů hluboký kaňon s kolmými bazaltovými stěnami a mocná řeka na jeho dně jsou věrnou kopií Grand Canyonu v Coloradu.
Nasedáme ve spodní části kaňonu, na soutoku s řekou Tahltan. Rádi bychom propluli celý kaňon, oba jsme bývalí reprezentanti ve sjezdu na divoké vodě, ale na konci horní partie kaňonu je několik kilometrů nesjízdných úseků. Řeka o průtoku kolem 1000 m3/s se prodírá jen několik metrů širokými průskoky s množstvím sifonů a podvodních jeskyň. Nakládáme do expediční kánoe materiál a proviant a vyrážíme.
Ačkoli se nám řeka nezdála moc divoká, dává nám zabrat. Hladina vody pulzuje až o metr a po okrajích proudu se tvoří víry a karfiol až šest metrů v průměru. Oba jsme toho sjeli už dost, ale rozměry vodních útvarů na Stikine nám berou dech.
Druhý den míjíme osadu Telegraph Creek. Kdysi výchozí bod pro “telegrafní cestu”, dnes osada ztracená uprostřed ničeho. Dřevěné sruby, dřevěný kostel, na břehu řeky obchod se vším potřebným. Většina lidí se tu živí lovem lososů. Nespěchají, tady není kam. Na mapě je pod Telegraph Creek vyznačeno několik peřejí. Jejich jména Bad Rapids (Zlé peřeje), Grand Rapids (Velké peřeje) nebo Three Sisters (Tři sestry) vzbuzují obavy. Kdysi představovaly vážnou překážku pro kolesové parníky vezoucí zlatokopy s jejich výbavou. Pro českého vodáka na kánoi jsou jen příjemným pohoupáním.
ŘEKA STIKINE
Do oblasti Inside Passage zbývá z Telegraph Creek po řece do Pacifiku ještě 250 km. Řeka se prodírá bariérou Coast Mountains a je občas sevřena do skalnatého kaňonu, vzápětí se zase větví do mnoha ramen. Svým meandrujícím proudem tu podemílá břehy a strhává obrovské kmeny do proudu, aby z nich o několik kilometrů dál navršila obrovské hráze. Na jiném místě zase tvoří z unášeného materiálu nové ostrovy. Uvědomuji si, že je to v tomto okamžiku originál, který se už nikdy nebude opakovat. Za rok už budou břehy jinde, vyrostou tu nové ostrovy.
NÁČELNÍKOVY HORKÉ PRAMENY
Téměř u ústí Stikine do moře, pod horou, pojmenovanou Indiány podle svého slavného náčelníka Chief Shakese, vyvěrají z hlubin země na povrch horké prameny. Lesní správa tu vybudovala jakousi káď a do ní svedla pramen. Okamžitě se vrháme do horké lázně. Po deseti dnech strávených na řece si připadáme jako v pohádce.
INSIDE PASSAGE
Třpytící se ledovec Le Conte
Stikine ústí do moře širokou deltou. Obrovské množství materiálu, který řeka přinese, vytváří mezi ostrovy Inside Passage jakousi rozlehlou lavici a ta v době odlivu zasahuje několik kilometrů do moře. Navíc musíme neustále kličkovat, abychom neuvázli na mělčině. Ostrovy, kterých je tu velké množství, jsou vlastně bývalé vrcholky hor. Člověku se maně vynořuje asociace biblické potopy světa.
Jako nejpřístupnější část Aljašky byla Inside Passage kolonizována nejdříve. Prvními kolonizátory tu byli Rusové, ti založili obchodní stanici Sitka a v ústí řeky Stikine pak pevnost Fort Dionysius. Dodnes nese většina ostrovů jména, která jim dali ruští vojáci a obchodníci, jsou jen foneticky přepsána do angličtiny (Liesnoi, Mitkof apod.). Hlavním artiklem obchodu s domorodci byly kožešiny. Kolonizace probíhala dost brutálním způsobem. Celé vesnice byly často drženy jako rukojmí, a lovcům nezbývalo než nalovit dostatek kožešin.
NÁLEZ ZLATA
Když přešla Aljaška a s ní i Inside Passage pod správu Spojených států, bylo zde záhy objeveno zlato. Pozdvižení způsobily nálezy v okolí dnešního hlavního města Aljašky · Juneau. Zasloužili se o to Indiáni z pobřežních kmenů, kteří k nalezištím doslova odvlekli lenivého nájemného prospektora jménem Joe Juneau.
Na své pouti pokračujeme podél pobřeží a mezi ostrovy Inside Passage. Doplouváme do úzkého fjordu Le Conte, na jehož konci se plazí k mořské hladině majestátní ledovec Le Conte. Je jedním z nejstrmějších a nejrychleji se pohybujících ledovců na Aljašce. S železnou pravidelností se z něho odlupují ledové bloky velikosti našich paneláků a s hromovým hukotem se řítí do moře.
Samotný fjord je zaplněn ledovými krami, úlomky a tříští, takže musíme odrážet kry od špičky našeho člunu a metr po metru se prodíráme jen ztěžka kupředu. Cesta k ledovci nám trvá celý den. Prší a od ledovce vane studený vítr. Zahřívá nás jen pádlování. Pak překonáme poslední zákrut fjordu, a otevírá se nám pohled na modrou stěnu ledovce, třpytící se jako drahokam. Nad ním se tyčí Castle Mountain · hora Hrad. Pozorujeme hru světel a ledu, útrapy cesty jsou zapomenuty.
Od ledovce Le Conte plujeme do rybářské osady Petersburg a potom k ostrovu Wrangell. V Inside Passage je vysoký příliv, dosahuje až šesti metrů, a v místech s mělčinami se tvoří silné mořské proudy. Za Petersburgem jich využíváme, i když to znamená noční plavbu. Projíždíme úzkým průlivem mezi ostrovy Mitkof a Kupreanof a na cestu nám svítí vzdálené majáky. Je bezvětří a mořská hladina je jako zrcadlo. Při každém ponoření pádla se kolem rozběhnou zářivě zelené kruhy. Na mořské hladině se nashromáždil i jednobuněční živočichové, jakési mořské světlušky, a ti zazáří při každém pohybu hladiny.
Ve Wrangellu je proslulá petroglyfová pláž, kde rytinami do pobřežních skal vyjadřovala svůj náhled na svět jakási záhadná civilizace, obývající ostrovy dávno před Indiány. Pokoušíme se vycítit, co dávní rytci sdělovali pobřežním útesům. Osamělost? Běh věcí, jež nemohou změnit? O půlnoci nastupujeme na zaoceánský parník a naše cesta pokračuje na sever do Skagway, někdejšího výchozího bodu zlatokopů pro cestu přes Whiteův průsmyk, a dál po Yukonu na sever ke zlatým polím Klondiku a Bonzany.
