Taková slova je možné si přečíst nebo slyšet mezi lidmi o bývalém premiérovi. Zajímalo nás, jaký je Václav Klaus ve skutečnosti. Rozhovor s předsedou ODS se uskutečnil den po jeho vystoupení v “pavlačovém” diskusním pořadu “KOTEL” televize NOVA, a to v jeho pracovně v sídle ODS ve Sněmovní ulici. Byl stanoven na třináctou hodinu, ale kvůli “rozhlasákům” se všechno protáhlo. Postěžoval si, že ještě neobědval, ale naše pozvání odmítl. “Měl bych být v Parlamentu, aby mi nevyčítali, že nehlasuji,” rozhodil rukama na uvítanou. K pracovníkovi tiskového oddělení zasmušile prohodil, že mu připravil tak našlapaný program. Překvapilo nás strohé vybavení jeho pracovny, což je ve srovnání se zařízením jeho premiérské kanceláře ve “Strakovce” něco jako nebe a dudy.
Dalším překvapením bylo, že Václav Klaus – na rozdíl od mnohých jiných – nepožadoval autorizaci rozhovoru. . . . . .
Milovaný, zatracovaný, nepoučitelný
Do vysoké politiky vás uvedl váš starší syn, když po návratu z listopadové studentské demonstrace řekl: “Teď je řada na vás, na tatíncích.” Zapochyboval jste někdy o správnosti svého kroku?
Zda mé vkročení do politiky bylo správné, či nikoli? Ne, takové zapochybování jsem neudělal. Samozřejmě byly chvíle, kdy člověk vrtěl hlavou, jestli má tohle všechno zapotřebí.
A co vás tedy na politice přitahuje?
Na politice mě přitahuje možnost do něčeho mluvit, něco ovlivnit, a právě tato jedinečnost přechodu z komunismu do svobodné společnosti je chvílí, kdy se toho dá udělat hodně. Nevím, zda by mě bavilo působit v systému, kde o nic nejde. To by asi začaly vítězit mé akademické sklony.
Po vstupu do Laterny magiky jste se stal členem koordinačního centra OF. Byl jste už tehdy rozhodnut založit vlastní stranu?
V té chvíli byla situace tak překotná, že uvažování o založení nějaké strany nepřicházelo v úvahu. Na druhé straně pro mě žádné třetí cesty nikdy nebyly alternativou. Fóra, hnutí či podobné instituce mě nikdy nelákaly. Věděl jsem, že chci ekonomiku tržní na základě soukromého vlastnictví a v politice parlamentní demokracii na základě standardních politických stran.
Působíte jako anglický gentleman, ale skoro všechny své soky při veřejných diskusích nenecháte ležet po první ráně. Doslova je dorazíte, zesměšníte, zatlučete do země. Myslíte si, že všichni vaši soupeři byli tak špatní a že si to zasloužili? Hodí se vůbec, aby takto vysoce postavený politik diskutoval agresivně se zdviženým ukazováčkem a s takovým sarkasmem? Nevím, jestli jsem si já bral méně servítky, než si brali jiní politikové vůči mně. Že mám někdy sklon v intelektuální diskusi dohnat věc do krajnosti a vybrat si z ní jádro a na tom jádru donutit oponenta říci ano, nebo ne, místo abych šolichal věci kolem, to je asi pravda. Ale s tím zadupáním do země? To si nejsem opravdu jist. Na druhé straně připouštím, že někdy by bylo možné v rámci polemiky mezi oponenty více vybírat a někoho spíše převést na svou stranu, než ho za každou cenu postrčit na stranu druhou. Když jsem večer diskutoval doma o včerejším Kotli (rozhovor se uskutečnil 14. května), tak padla úvaha, že na toho pána, který hovořil o důchodech, bylo možné zareagovat vstřícněji. Ale to je v situaci, kdy na vás řve několik desítek lidí a nemáte nadbytek času na rozhodování, dost složité. Když mi to žena a syn vytýkali, replikoval jsem tím, že jsem chtěl pokračovat a říci, že vím, že to důchodci zase tak snadné a jednoduché nemají, ale na tu větu už nedošlo. Nebyla to však moje vina. Když na vás ten důchodce křičel, nebo když na vás na mítincích hrozí pěstmi a vykřikují, co vám v té chvíli probíhá hlavou? Tak za prvé já neznám, že by mě někdo na mítinku ohrožoval, to není pravda. Ten Kotel byl, myslím, překvapením pro každého, kdo ho viděl, a můj pocit z toho byl také jiný. Já jsem před dvěma měsíci přijal pozvání televize NOVA do nového diskusního pořadu. Po středě, kdy tam vystoupil pan Lux, jsme pochopili, že jsme naletěli. Včerejší Kotel byl pro mne standardním politickým cvičením, ani vteřinu jsem neměl pocit neklidu či uraženosti. Ani když se ten starý pán tak sugestivně nakláněl přes zábradlí? To všechno je součást politické praxe. Na rozdíl od jiných politiků jsem určitě absolvoval daleko větší počet “kotlů” než kterýkoli jiný politik. Snad jen pan Sládek může se mnou v tomto směru soutěžit. A odpovídání na dotazy o důchodech je něco úplně tradičního. Nevýhodou televizního Kotle je skutečnost, že nemáte mikrofon tak dlouho, jak potřebujute, zatímco na mítinku můžete větu doříci. Do funkce ministra financí v Čalfově vládě národního porozumění vás jmenoval tehdejší prezident Husák. Co jste si v tu chvíli představoval? Spíš jsem se usmíval. Byla to formální hříčka. Vědělo se, že po jmenování podá demisi. Na druhé straně bych řekl, že on své poslední vystoupení zvládl s jistým nadhledem a profesionalitou. Předvedl, že dokáže být nad věcí a nezneužít toho k ničemu. Připravujete vydání knihy Portrét, která má být vzpomínáním na váš osobní život i profesionální činnost. Není to příliš troufalý záměr, chtít hodnotit sám sebe? Nevím, zda máte přesné informace. Myšlenka Portrétu nebyla mým nápadem. Je to nápad Nadace Masarykovy univerzity v Brně, konkrétně profesora Maliny, který má v rámci své knižnice jednu edici nazvanou Osobnosti. Já jsem v této věci byl pasivním článkem. Místo abych přijal nabídku na rozhovor o svém životě, napsal jsem sám asi 25stránkovou zkratku, kterou jsem nazval Místo autobiografie. Má to být první kapitola té knihy, o které nevím, kdy vyjde. Mohl byste definovat ješitnost? Nevím, nevím. Já spíš musím pořád někomu vysvětlovat, co je to arogance. Tak nevím, zda zrovna ješitnost je hlavním tématem této chvíle. (po chvilkovém zamyšlení) Jsem člověk, který až moc ostře diskutuje, až moc ostře dává najevo svůj názor, a když mě někdo považuje za hlupáka, tak mu to dávám moc zřetelně najevo. Jestli to lze nazývat ješitností, no, nevím? V rozhovoru pro časopis Reflex jste se o Benešovi a Masarykovi vyjádřil, že jste z nich rozum nečerpal, jelikož představovali samorostlý pokus dělat něco nového, na co budoucnost nenavázala. Není vaše snažení také “samorostlým” pokusem, který nenalezne pochopení? Nechtěl bych tuto věc zploštit. To je na esej, a ne na několikařádkovou odpověď při rozhovoru. Měl jsem tím na mysli, že já a celá řada mých vrstevníků ve společenských vědách v žádném případě nenavázala na české společensko-vědní myšlení dvacátých a třicátých let. My, když jsme v šedesátých letech brali rozum, tak jsme výslovně a vědomě navázali na společensko-vědní uvažování západního typu let šedesátých. Čili já jsem rozum nejen ekonomický, ale i politologický a sociologický bral z čtení světových autorů čtyřicátých až šedesátých let, a nikoliv z dočítání si našich dějepisů a z myšlení konce minulého a začátku tohoto století. Daleko přísnější je však soud o tom, proč nemám pocit, že toto české myšlení bylo v hlavním proudu světového společensko-vědního myšlení meziválečného období. Mohl byste to upřesnit? Masaryk byl svůj a šel jinudy než anglosaská větev, které já jsem přívržencem. Zrovna tak v té ekonomické oblasti Englišové šli také jinak. Takže já jsem se od nich nepoučoval. Masaryk i Beneš pro mne vždycky byli v minulosti i dnes spíš pragmatickými politiky, tak či onak úspěšnými, než teoretickými mysliteli, z nichž bych si dělal výpisky. Dá se to vysvětlit ztrátou kontinuity od německé okupace až po konec totality? To jsme v oblasti “kdyby”… V každém případě zde žádná zprostředkující generace nebyla, respektive nebyla pro mne dostupná. Tím nechci říci, že nebyli Václavové Černí, kteří, kdyby mohli být mými profesory, určitě mohli ovlivnit moje myšlení. Ale nebylo tomu tak. A co Patočka? Ten rozhodně ne. Patočka je pro mne stejná slepá větev. Mohl byste v krátkosti vysvětlit, co vás od počátku vaší politické kariéry motivovalo? Celoživotně mě trápil režim, ve kterém jsem žil, a snil jsem o tom, že bude jiný. K tomu také směřovalo veškeré mé úsilí. V době před Listopadem jsem přeci ani na vteřinku nemohl předpokládat, že bych se stal politikem a mohl začít některé věci realizovat. Tážete-li se však na to, zda člověka hnala i vnější stránka té motivace, pak nepochybně pocit, že jsou statisíce lidí, kteří vám velmi věří, kteří si myslí, že jste zárukou něčeho, tak ten vás samozřejmě také motivuje a nutí pokračovat dál. Jak chutná moc? Neumím na tuto otázku odpovědět. Nerozumím tomu, co je to moc, nemám pocit, že jsem někdy nějakou moc měl. Měl jsem možná něco, co bych nazval úplně jinak, a sice vliv. Má rozhodnutí měla váhu, ale obsah slova moc je z jiného typu politického systému. Jestli má u nás někdo moc, tak jsou to média, ale žádný politik u nás moc nemá. A jak jste se cítil po Sarajevu? Kdybych nedostával po Sarajevu stohy dopisů, faxů, telegramů vyjadřujících podporu a přání, abych vydržel, nevzdával se, pak bych tady neseděl a rozhovor by se nekonal. Podle Miloše Zemana nebylo rozdělení Československa osudově nevyhnutelné. Vy sám jste ještě před volbami v roce 1992 byl pro “racionální federaci”. Co vás přimělo k rozhodnutí vzít na sebe odpovědnost za rozdělení společného státu bez vypsání referenda? O žádné referendum nemohlo v tu chvíli jít, protože nebylo koho se ptát. Referendum by mohlo být možná na Slovensku. Bylo možné se ptát Slováků, zda chtějí setrvat ve federaci. Ale já si nedovedu v žádném případě představit, jak by i hypoteticky mohla vypadat otázka v České republice. Vždyť rozbití Československa nebylo záměrem české strany, byť tady určité politické strany, některé velmi silné, hrály českou kartu. Mám tím na mysli ODA a pana Kalvodu, ale jinak neznám nikoho jiného, kdo by chtěl rozbít federaci. Možná snad pan Pithart díky své neobratnosti. Nevím, jestli také některé formulace pana prezidenta nepřispěly na Slovensku k těmto úvahám. Jinak jsem přesvědčen, že rozdělení Československa bylo v zájmu slovenské strany. Moje role v tom byla opravdu marginální. Když už jsem viděl nemožnost pokračování federace, pak bylo v zájmu všech toto trápení ukončit a rozdělit federaci rychle, bezbolestně, přátelsky. Neustále připomínáte obavy z tzv. “třetí cesty”. Jenomže celé lidské dějiny jsou hledáním třetí cesty mezi krajnostmi. Není vaše osobní úsilí, korunované větou “operace skončila a pacient se nachází ve fázi rekonvalescence” týkající se ukončení základních reformních kroků, právě takovou krajností? Já myslím, že nikoli. Vždycky musíme vědět, co porovnáváme. To není o tom, zda se mezi krajnostmi mají hledat rozumné pragmatické kompromisy. Debata o třetí cestě je o našich poměrech. Myslí se tím pokus o hybrid něčeho, co je neslučitelné. U nás to má souvislost s rokem 1968 a pokusem spojovat kapitalismus se socialismem. Toto je nespojitelná kombinace. Je to terminus technicus přesně dobově vymezený. Za dobu svého působení jste vystřídal několik tiskových mluvčích. Proč nevydrželi? Považuji roli tiskového mluvčího za velmi složitou a nevděčnou. Závisí na typu politika. Politik, který je nedůrazný ve svých projevech, ten je rád, že za něho říká mluvčí zprávy příjemné, a hlavně nepříjemné. Avšak politik, který má pocit, že věci se mají říkat srozumitelně a nezakrytě, ten většinou těžko hledá mluvčího, protože by musel být jeho věrnou kopií a posazovat slova přesně do těch ostrostí, kde je chce politik mít. Já jsem nepochybně politikem druhého typu. A proto je evidentní, že tiskový mluvčí byl více servismanem než tvůrcem formulací a konceptů. Několikrát jste upozorňoval na “levicovou hrozbu”. Máme tomu rozumět tak, že neuznáváte roli sociální demokracie jako legitimní opozice, a považujete ji za stranu protireformní? Já bych tyto dvě věci neinterpretoval jako rozporné. Považuji sociální demokracii za levicovou opozici, považuji ji za protireformní stranu, ale já ji respektuji jako přirozenou legitimní opozici. Jestli jste si všimli, já se sociální demokracií a Milošem Zemanem sice zásadně polemizuji, ale netvářím se · jako někteří jiní · že by neměli vyhrát volby, být požádáni sestavit vládu. Já si myslím, že by to byla pro českou zemi špatná věc, ale dopadnou-li tak volby, tak si to zasloužíme. Právě teď vyšla knížka Jak pravil Václav Klaus, a jedna kapitola tam má název Než jelcinizace, to raději Zeman. A teď řeknu s trochou ješitnosti, že pro mě je prohra s Milošem Zemanem přijatelná. Já si nepřeji, aby tady převládla nepolitická politika, aby ve vládě bylo najednou šest ministrů za stranu lidovou, která získala osm procent v minulých volbách, pět ministrů za US, která nezískala hlas žádný, aby tam byli nepolitičtí předsedové vlády. Já mám strach, že některé jevy nás tlačí strašně na východ, a to je něco, co si já osobně nepřeji. A úvahy pana Peheho, že když se pan Zeman nepolepší, tak ho nepověříme sestavováním vlády, jsou pro mne jelcinizací naší země. Kdybyste uvázl ve výtahu s Milošem Zemanem, o čem byste si s ním povídal? Já Miloše Zemana znám asi třicet let a na rozdíl od jiných si s ním tykám. Takže bych dovedl být zavřený ve výtahu spíš s ním než s Ivanem Pilipem nebo Josefem Luxem. To říkám zcela bezostyšně. Jsem přesvědčen, že to také každý ví. Zeman je můj názorový protipól a názorově jsme se lišili po celých třicet let, co se známe. Naše diskuse byly velice ostré, nicméně já bych mu neubíral elementární politické cítění. Jemu se podařilo sjednotit pro nás velmi nepříjemnou a silnou sociální demokracii. Je to nesmírně úspěšný výkon politika zvaného Miloš Zeman. Mnozí kritikové vám vytýkají autoritativní postoj k právu. Je známý váš výrok: “Negativní stanovisko legislativní rady je pro mne nejlepším doporučením zákona.” Myslím, že na můj vztah k právu vzniká strašná spousta zjednodušujících tezí, které se snažím léta trpělivě vysvětlovat. Každý krok ekonomické transformace probíhal právními akty. Nic z toho se nedělo mimo právní akty. Jinou věcí je, zda právníci převedli všechny reálné společenské procesy do jazyka práva způsobem adekvátním, kvalitním, zda se na něco nezapomnělo anebo se něco nevynechalo. Je ale naprostou mystifikací se domnívat, že mohlo dojít k předběžné přípravě veškeré legislativy a pak do této předem připravené legislativy pustit reálné společenské procesy. Společenský pohyb se od Listopadu 1989 valil a šance ministerského předsedy zastavit ho byla nulová. Myšlenka, že by se mohla ta valící řeka zastavit, přizvat nejlepší právníky z celého světa, sepsat všechny možné i nemožné zákony a 1. ledna 2017 do těch předem připravených legislativních dokumentů vpustit realitu, to je totální nepochopení transformačního procesu. Nemohu proto souhlasit s tvrzením o arogantním přístupu k právu. Zapochyboval jste někdy o sobě? A co je obsahem případných pochyb? Každý člověk se probouzí a děsí se toho, co se stalo, jak se to stalo, zda se to mohlo stát jinak, jak jsem mohl lépe odpovědět těm či oněm novinářům. Samozřejmě takto člověk pochybuje. Na straně druhé jsem člověkem, který má v sobě dost pevný kompas, člověkem, který do sebe za ta desetiletí dost nainvestoval. Mám tedy na čem stavět. A proto mám v sobě poschováván dostatek návodů, jak se v různých situacích zachovat. Své rozhodnutí podat demisi na post premiéra jste zdůvodnil slovy: “Považuji to za vynucený tah, který však nebylo možné neudělat.” Měl jste tím “vynuceným tahem” na mysli aktivitu Hradu, anebo “podraz” pánů Rumla a Pilipa? Myslím, že to byl široký proud, v té chvíli se zcela implicitně sjednotivší. Neříkám, že zasedli do jedné místnosti a tam se za staženými žaluziemi dohodli, že to tak bude. Byla to ale shoda Hradu, koaličních partnerů, části ODS a politické opozice v čele s Milošem Zemanem. V tomto byla naprostá jednota. Vznik Unie svobody jste komentoval poměrně sarkasticky, ale nárůst jejích příznivců měl raketový vzestup. Nyní jste vyzval k vytvoření pravicové koalice. Neobáváte se, že neshody, které byly příčinou pádu vaší vlády, budou přetrvávat? Určitě budou přetrvávat. Ale myslím, že tak jemně a v rukavičkách mluvit o skupině lidí, která nás tak poškodila a snažila se vyvléci ze společné odpovědnosti za problémy ODS a potažmo celé vlády a celé naší země, jako jsem mluvil já, na to by se v historii nenašel příklad. Že bychom měli jásat nad vznikem US, že bychom jí měli přát mimořádný úspěch, to by snad ani největší obdivovatel US od nás nemohl chtít ani v nejbujnější fantazii. Trvám na tom, že jsme se k těmto lidem chovali daleko decentněji, než se oni chovali k nám. Máte nějaký nesplněný sen? Nepochybně bych považoval za strašlivou tragédii, kdybych opouštěl politiku v České republice v dnešní fázi pošlapávání všeho dobrého, čeho se od konce éry komunismu dosáhlo, a proto si myslím, že je třeba pokračovat dál. Ten sen nemá žádnou hmatatelnou podobu toho či onoho politického postu. Je to spíš vidina toho, aby tato země pokračovala v nastoupené cestě. Pokud zvítězí, pane předsedo, opozice, umíte si představit život v opozici? Řekl bych, že si umím představit život v opozici, zvítězí-li levice. Já si neumím představit život v opozici vůči takové podivínské vládě, jako je vláda pana Tošovského. To je takové neznámo, nedefinovatelno, že nevím, vůči čemu bych měl být v opozici. Nepochybně proti panu Zemanovi a Důchodcům za životní jistoty bych v opozici být mohl, protože by bylo definovatelné, vůči čemu. To, co si myslí o světě pan Stropnický nebo pan Sokol, paní Roithová, paní Parkanová, nebo pan Kühnl, to si neumím představit ani v nejbujnější fantazii. Klepala se vám někdy kolena? Člověk přeci cítí pokus o totální politický zvrat, o kriminalizaci politiky, to přeci nemůže být v žádném případě příjemné. Může vás takováto situace dostat do zkratu? Já ze sebe nedělám žádného hrdinu, který by se hodil do nějakého akčního amerického velkofilmu. Takovou iluzi o sobě mít nemohu. To se dá posoudit z mých jednání a mého politického chování.
I když poloostrov Baja California není držitelem žádného nej, patří k nejpůvabnějším koutům země a každého upoutá svou lidmi nezkaženou krásou. Táhne se od severu k jihu při západním pobřeží Mexika a od pevniny ho dělí teplé, tyrkysově modré vody Kalifornského zálivu. Poloostrov spojuje s pevninou relativně úzký pás země, kde hranici s USA tvoří známá města, jako např. Tijuana či Tecate.
Příroda v těchto částech světa šetří vodou. Snad jen Sahara a pár dalších pouští je na tom ještě o něco hůř. Zato slunce rozdává paprsků víc než dost, rtuť teploměru se mnohokrát v roce vyšplhá nad rysku 40 oC. Díky tomu však vznikla na Baja California unikátní a nesmírně vzácná rostlinná společenstva, tvořená druhy, které si i s tímto problémem elegantně poradily.
ROSTLINY, A KAKTUSY OBZVLÁŠŤ
Na celém poloostrově je možné napočítat téměř 2500 rostlinných druhů, z nichž velká většina patří mezi tzv. xerofyty · rostliny schopné vegetovat na suchých stanovištích. Způsobů, jak přežít a zachovat potomstvo v těchto polopouštních oblastech, existuje několik. Velmi často je životní cyklus zkrácen třeba do dvou relativně nejvlhčích měsíců, a za tu dobu musí daný druh vyklíčit, vyrůst, vykvést a přinést semena, která přečkají nepříznivé období. V příštím roce s prvními dešti vyklíčí, a celý příběh se opakuje. Asi nejzajímavější jsou změny ve vnitřní a vnější stavbě rostlinného stonku. Učebnicovým příkladem jsou třeba kaktusy, kdysi listnaté, “standardně” vyhlížející rostliny. Díky speciální stavbě má jejich stonek zvláštní schopnost poutat velké množství vody a tu uvolňovat během nepříznivého období.
Nepřekvapuje nás proto, že také domorodci jsou schopni využít maximum z toho, co jim skoupá příroda v těchto oblastech nabízí. Původní obyvatelé znali velmi dobře léčebné vlastnosti mnohých kaktusů, suchomilných keřů či letniček. Dodnes jsou k dostání receptury na výrobu přírodních léčiv a o blahodárném působení jednoho z nich jsem měl možnost se osobně přesvědčit, když mě rozbolel zub. Současní Mexičané používají mnohých keřů jako materiálu k jednoduchým stavbám, suché skelety stonků nejrůznějších kaktusů slouží jako otop, zatímco plody dalších se prodávají coby chutné ovoce a z měkkých stonků velkých druhů se vyrábí cukrem proslazené kandované špalíčky. Zkrátka nepřijdou ani domácí zvířata, kterým vesničané zpestřují jejich jednotvárný jídelníček šťavnatými stonky kaktusů. Divoká zvěř využívá hustých porostů kaktusů ke stavbě svých doupat a hnízd, neboť není lepší ochrana před nepřítelem než trnité tělo kaktusu. Květy některých kaktusů, otevírající se v noci, většinou příjemně voní, čímž lákají k hostině netopýry a noční motýly, kteří při sání nektaru květy zároveň opylí. Chutné plody nevyužívají pouze lidé, ale slouží jako potrava pro řadu ptáků, kteří vyzobávají samotná semena, mravenci pak do svých mravenišť odnesou sladké oplodí.
ENDEMISMUS A IDRIE
Každá takto výjimečná oblast, kterou bezesporu Baja California je, má i svá specifika ve výskytu živočišných a rostlinných druhů. Jasným dokladem o vzácnosti a jedinečnosti zdejší flóry je množství endemických druhů, tedy rostlin, které se vyskytují pouze a jen na malém ohraničeném území, a nikde jinde na světě je v přirozených rostlinných společenstvech nenajdeme. Z oněch 2500 druhů rostoucích na poloostrově jich je téměř čtvrtina endemických. Zcela exoticky působí krajina v okolí osady Cataviňa. Některé partie připomínají spíše výjev z jiné planety, na níž rozházela ruka obra gigantické kameny, které ledabyle dopadly a porostly rostlinami nesmyslných tvarů. Snad nejzajímavějším druhem z pohledu “pozemského červa”, který nikdy nenavštívil jinou planetu, ale pouze poloostrov Baja California, je zřejmě Idria columnaris. Rostlina, podobná telegrafnímu sloupu, dorůstající výšky až 18 metrů, vyhání v mládí do stran dlouhé otrněné větvičky chránící její stonek stejně, jako chrání žahavá chapadla tělo mořské sasanky. Když doroste vyšší velikosti, tvoří se větévky na nejmladší části, která je nejvíc zranitelná, a tudíž potřebuje největší ochranu.
Rostlin podobných tvarů nenajdete na světě mnoho. Zcela unikátní tvar jejího stonku jen dokresluje exotický ráz krajiny. Stále přemýšlím, čím je mi tato rostlina povědomá. Není přece možné, aby rostla ještě někde jinde. Náhle mi hlavou proběhla vzpomínka na suchý jihozápad ostrova Madagaskaru, kde jsem stejně žasl nad rostlinami rodu Alluaudia. Ano, stejné sloupy, podobné listy, shodné prostředí. Vybavují se mi přednášky z ekologie, a teprve nyní dostává pojem “konvergentní vývoj” reálné rozměry. Opravdu, na dvou stanovištích vzdálených půl světa vznikly přičiněním přírody rostliny podobné si jako vejce vejci, ale přesto zcela nepříbuzné. Pro lepší pochopení mě napadá podobnost například tuňáka a delfína. Dva druhy živočichů žijících prakticky ve stejných podmínkách, jejichž těla jsou vodnímu živlu velmi dobře přizpůsobena, ale příbuzní si zdaleka nejsou.
TORTILLA JE PŮL TACOS
Celá Baja California je řídce osídlena a největší města jsou přirozeně při pobřeží. Ne snad kvůli tomu, že by se lidé živili výhradně rybolovem, ale proto, že turistický ruch je přece jen “o něco” lukrativnější, a bohužel dolehl až sem. Nejchudší, a tím pádem i nejméně lidnaté jsou centrální části poloostrova. Lidé v těchto oblastech se živí především chovem skotu a koz. V místech o trošku bohatších na vláhu pěstují základní plodiny pro svou kuchyni, jako je kukuřice či fazole, modlíce se, aby nejmocnější bůh Moctezuma seslal alespoň pár kapek vody na usychající rostliny.
Dlouhé úseky velmi kvalitních silnic často neprotínají žádné město. Když se po několikahodinové jízdě dostanete do “města”, vyznačeného i na málo podrobné automapě, zjistíte k velkému překvapení, že se vlastně jedná o pár stavení, z nichž alespoň dvě jsou restaurace. Výhodou vesnických pohostinství v Mexiku obecně je jejich neomezená pracovní doba. Svítí-li se večer, je jasné, že je otevřeno. K radosti hladového a žíznivého poutníka se svítí prakticky neustále. Určitou stinnou stránkou věci je úzký, respektive žádný výběr jídel. Buď si můžete dát míchaná vajíčka, pravda, na několik způsobů, anebo maso upravované jako biftek. Tato skutečnost se vás začne dotýkat až po delším pobytu na venkově, protože situace ve městech je zcela odlišná. Na Baja California vám restaurace nabízejí velký výběr rybích jídel, mořských specialit, častá jsou jídla z kuřat a večer je možné se občerstvit u některého z mnoha stánků vynikajícími tacos. Jedná se vlastně o pšeničnou či kukuřičnou placku, které se v Mexiku říká tortilla, naplněnou buď rozsekaným, dobře propečeným masem, nebo speciální klobáskou, fazolemi či zeleninou. K volnému užití ad libitum (dle libosti) je u každého prodavače tacos miska s pikantní salsou, což je více, či ještě více pálivá “omáčka” vyrobená z pálivých papriček chile. Kromě salsy je na pultě hromada opečených bílých cibulek a miska pikantních papriček jalape~nos ve sladkokyselém nálevu. Když jsem navštívil Mexiko poprvé, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, pozoruje u stánku sotva pětileté děti, jak si do každého tacosu nakládají řádnou porci pálivé salsy. Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že malé dítě bez mrknutí oka polyká jídlo, po kterém by vyhrkly slzy nejednomu našemu gurmánovi. Časem jsem pochopil, že trénink je trénink.
Chudý a vylidněný střed poloostrova ostře kontrastuje se superluxusními výletními a rekreačními centry na jihu Baja California. Bohatí Američané (což jsou vzhledem k mexickým, ale i našim poměrům de facto všichni) jezdí trávit podzimní a zimní dovolené právě do letovisek Cabo San Lucas či San José del Cabo. Ve zmiňovaných městech a v jejich okolí se výrazně mění nejen architektura, kuchyně a ceny, ale také lidé. Vše nám jasně naznačuje, že je třeba opět do přírody a mezi prostý lid.
SAN PEDRO MARTIR A MELLING RANCH
V severní části poloostrova se rozprostírá pohoří San Pedro Martir. Hory, vzdáleně připomínající naše Krkonoše, jsou jakoby vyčarované z pohádky. Z hlavní silnice vinoucí se rovinatým krajem při pobřeží stačí odbočit směrem do vnitrozemí. Auto rázem odmítá čtvrtý rychlostní stupeň a jízda do táhlého kopce záhy přechází ve slušné stoupání, do kterého má i dvojka plné ozubené kolo práce. Automobil šplhá do hor a ty za každou zatáčkou mění svou tvář. Jednou se před námi otevře spasená horská louka a jen zaschlé produkty metabolismu dávají tušit přítomnost hovězího dobytka. Další kopec je kompletně porostlý borovicemi a pláním o kousek dál vévodí nízké, bíle kvetoucí keře. Vjíždíme do údolí, sevřeného ze všech stran mohutnými kopci, a jedinou známkou civilizace je dřevěná, umně zhotovená šipka s vypáleným nápisem Melling Ranch. Dostáváme se až k samotnému ranči a za masivní závorou se objevuje další div světa. Pustou, vyprahlou krajinou znenadání protéká studený horský potok, okolí dřevěných chatek je porostlé nakrátko střiženým “mexickým” trávníkem, který je co chvíli zavlažován. Překrásně zařízená stylová restaurace, nikde žádný host, zato sympatická obsluha a dobré pivo. Usedáme, abychom uhasili žízeň po dlouhém trmácení v autě, a k ruce si bereme knihy o přírodě poloostrova, které jsou vyrovnány na poličce u vchodu. Každý podle svého zaměření. Během minutky přichází noblesní dáma · svěží sedmdesátnice s krátkým cigárkem v jedné a sklenkou bílého v druhé ruce. “Jmenuji se Aida Melling a jsem velice poctěna vaší návštěvou, věřím, že se vám u mě líbí,” odpovídá na pozdrav a na lichotky o ranči. Její otec koupil okolní pozemky téměř před stoletím, a ranč kromě hospodaření zajišťuje zázemí výletníkům z celého světa. Při odchodu nás madam Melling poprosí, abychom i my označili špendlíkem s barevnou hlavičkou zemi, odkud přicházíme. Husto je především v USA, západní Evropa má také pěkných pár vpichů. Země střední a východní Evropy jsou takřka bez zásahu. Jen jedni Poláci, a teď už i Češi vylepšují celkovou bilanci. Ve chvatu listuji nádherně zpracovanou knihou o rostlinách poloostrova a paní Melling se mě ptá, jestli mě kniha opravdu tolik zaujala. Po mém přitakání slibuje, že se s tím pokusí něco udělat.
Nocujeme ve výšce asi 2800 metrů nad mořem. O poznání řidčí vzduch nám dělá starosti nejen při prosté chůzi, ale i během spánku se probouzíme a cosi nás nutí se několikrát zhluboka nadechnout. Nejvyšší hora Picacho del Diablo je nejnavštěvovanějším místem pohoří, a to ne kvůli svým 3096 metrům, ale jistě díky observatoři, která patří univerzitě z hlavního města · UNAM (Universidad Nacional Autónoma de México).
Těsně po příletu do Čech dostávám od naší doručovatelky balíček s knihou, kterou jsem tolik obdivoval. Zakoupili ji v USA přátelé paní Melling a poslali mi ji jako dárek a vzpomínku na Melling Ranch. Dobří lidé ještě nevymřeli. Díky, paní Melling.
Od severu k jihu měří poloostrov sice téměř 1300 kilometrů, ale dá se přejet za víkend. Tohle víme od řidičů kamionů, kteří se s námi plavili na počátku cesty z pevniny do přístavu La Paz. My tři a náš mikrobus jsme brázdili čarokrásným poloostrovem bezmála čtrnáct dnů. Článek vznikl také díky níže uvedeným firmám, které biologickou expedici México Asombroso ?96 finančně podpořily: Magazín KOKTEJL; Investiční a poštovní banka, a. s. · pobočka Ústí nad Labem; Mostecká uhelná společnost, a. s.; SETUZA, a. s.; RENAULT Autoslužby Vodrážka.
Obecně je všechno, co tvořím, ve dvou polohách,” říká akademický sochař Jiří Laštovička. “V jedné je to, co dělám jako povolání, a potom se vedle vine to, co dělám jako volnou tvorbu, která je pro mě taková víceméně relaxace od designu. Má to pro mě ohromnou výhodu v tom, že dělám, co mě baví, nejsem ve volné tvorbě nijak existenčně vázán.
Co se týče designu, i tam jsou dvě základní polohy. Jednak jsou to návrhy pro masovou tvorbu, kde se musí ctít především ekonomičnost, technologie, použitelnost, aby ta věc šla vyrábět celkem bez problémů, bylo možno na ni aplikovat různé dekory. Tvar je nějakým způsobem zařazený, přijatelný pro nejširší okruh spotřebitelů.
Pak je druhá poloha, to jsou věci, které nejsou určeny pro masovou spotřebu. Dá se tam nějakým způsobem experimentovat s tvarem, a jestli návrh není komerčně úspěšný, tak to není taková tragédie.”
DOKONALÁ HMOTA
Porcelán je nejušlechtilejší keramická hmota, dá se říci, že to je vlastně první umělá hmota. Můžeme ho přirovnat ke sklu a složení je vlastně velmi podobné. Křemen a živec, v porcelánu je ale navíc kaolin. Ideálem skla je čirá hmota, průhledná jako voda. Porcelán je výsledkem stejné snahy o nejdokonalejší a nejjemnější hmotu. Skláři svou hmotu nejprve roztaví a pak ji zformují do tvaru, ve kterém ztuhne. U porcelánu je to trochu jinak, definitivní podobu dostává výrobek teprve v peci. Zmenší se a vlastně se deformuje vlastní vahou. Proto jediná šance k úspěchu v designu porcelánu vede cestou dlouholeté praxe a zkušeností.
KAFKA
“Vlastně někdy před rokem ?89 jsem něco na toto téma začal nosit v hlavě,” vzpomíná Jiří Laštovička. “I když dnes to zní paradoxně, v té době bylo mnoho důvodů, proč porcelánový servis Kafka nemohl spatřit světlo světa. Tenkrát mohl být například velký problém, že na šálku je německý text, a ještě od Kafky… Děly se neuvěřitelné věci, například jsem navrhoval dětský dekor · žába seděla na lodičce složené z novin · ‘A co to je za noviny? Z kterých jsi to vystříhl?’ říkal mi příslušný činitel.”
Jak vás napadl ten zvláštní tvar, který opravdu připomíná náladu z povídek Franze Kafky?
Je to věc pocitová, co si budeme povídat. Vyrůstal jsem v místech, kde on žil, Josefov a okolí Maiselovy ulice je vysloveně židovské, má svou atmosféru. Když je člověku osmnáct, tak se mu navíc strašně líbí, že tomu textu rozumí, a zároveň vlastně nerozumí. V osmašedesátém se Kafka u nás teprve začal objevovat. On i Kafka je sám o sobě démonický, byla to do jisté míry opravdu personifikace.
Takže existují pravidla, jak určitou náladu převést do tvaru?
V designu žádná pravidla neexistují. Je to každého věc, jak přistupuje k tématu. V první řadě jde o to, vytvořit funkční výrobek. A pak je tu určitá nadstavba, která se dostává do oblasti individuální tvorby. Dejme tomu, že v tomto případě funkčnost může být trochu potlačena, tyto luxusní věci, vyráběné v limitovaných sériích, potřebují jemnější, šetrnější zacházení, což vede jejich majitele k tomu, aby se nějakým způsobem zklidnili. Donutí je to k obřadnosti, což je do jisté míry záměr. Japonský obřad pití čaje je úžasný rituál, stanoví přesně krok po kroku, jak se co musí. Je to více duchovní záležitost než úkon k uhašení žízně.
Po Kafkovi letos přišel Beethoven….
Po Kafkovi jsem si řekl, že by bylo zajímavé vytvořit určitou linii, která by sledovala personifikace osobností. A tak vznikl Beethoven. Mezitím ještě Obelisk, kde je na podstavci kulička, která by měla být hold řemeslu. Kdo se porcelánem zabývá, ocení složitý tvar, k jehož dosažení se musí dodržet složitý výrobní postup.
TŘETÍ ROZMĚR
Jak se vypořádáváte s třetím rozměrem?
Opět to je hlavně zkušenost. Když se návrh nakreslí, modeláři ho vytvoří ze sádry, a zjistí se, že se některé proporce výrazně změní, něco se musí změnit. Jen pro ilustraci · když budu mít šálek, který má naprosto rovné stěny a na bokorysu bude čtvereček, tak ve skutečnosti po vypálení to bude válec. Pokud chcete vyrobit šálek, který má stejnou výšku i šířku, musí být polotovar širší zhruba tak o 7 %. V praxi to znamená, že se udělá sádrová maketa, na které se dělají konečné úpravy (mimochodem větší o 14 %, o které se zmenší porcelánový výrobek po výpalu), a pak se zjistí, kde dochází k navýšení, model se rozšíří tam, kde by to mohlo být vratké. Výhoda je, že děláme s modeláři z Thun studia Karlovarského porcelánu, kteří jsou opravdoví fachmani.
Jaký to je pocit, když vaše modely dostávají státníci a filmové hvězdy?
V podstatě je to příjemný pocit, hlavně ze začátku. To asi znáte, když vám třeba vyšel první článek.
Promítají se nápady, které zkoušíte ve volné tvorbě, do užitkového designu?
Vždy je člověk poznamenaný tím, co dělá. Je jediná osobnost, tak to co z něj vychází, nějakým způsobem musí být ve všem, co tvoří. V našem oboru se to hůře stopuje, ale když se v té branži pohybujete dlouho, poznáte to. V designu se musí někdy člověk ukáznit, až je to téměř neúnosné, tak se potom vybije na něčem volném.
Můžete nějak charakterizovat svůj rukopis?
Já jsem vždycky trochu tíhnul k surrealismu, který v tom dvacátém století nějakým způsobem prosákl do všeho. V našem českém prostředí bych řekl, že je lyričtější. Myslím si, že i Kafka je toho dokladem. K tomu mám poměrně dost blízko.
A mouchy jsou taky součást surrealismu?
Je to zase o tom porcelánu, přenáším sem své zkušenosti s tím, co všechno se s tím materiálem může. Oproti uvedenému ideálu dokonalé čistoty schválně používám barvítka, která jdou jenom na vysoký žár · železo, kobalt a chromoxid. V jiném případě například využívám staré techniky “krajkování”. Na porcelánových “kamenech” je namotaná nit, která je máčená, a tím se dosahuje zvláštního efektu.
Připravujete po Kafkovi a Beethovenovi nějakou další personifikaci?
Samozřejmě, určitě. Ale nevím, kdo to bude, protože mě zatím nic výrazně neoslovilo. To musí přijít nějaký impulz a musí u té osobnosti hrát řada okolností dohromady, abych si vnitřně zdůvodnil tvarování. Máme tu ale také přelom tisíciletí, což se podaří zažít málokomu, a to by mohlo být zajímavé téma.
Jak by taková souprava pro příští tisíciletí měla vypadat? To se mě moc ptáte.
Na úpatí Rýchor, ve východní části Krkonoš, leží městečko Svoboda nad Úpou. Poblíž se nacházela vesnička Sklenářovice se zajímavým osudem. Podle pověsti vznikla již v 11. století jako hornická osada, protože se v její blízkosti našlo zlato. To se zprvu rýžovalo z náplavů zdejšího potoka, později se začalo dobývat i ze zlatonosných žil v blízkém okolí. Lidé tak vytvořili mnoho kutacích rýh, štol, a dokonce i několik hlubinných šachet, z nichž jedna, připomínaná v roce 1579, podobně jako jiná šachta ve stříbrných dolech poblíž Kutné Hory, se jmenovala Trenčín. Patrně proto, že na Trenčínském hradě byla v té době hluboká studna, které se obě šachty podobaly.
Obyvatelé Sklenářovic se vedle těžby věnovali i výrobě skla, ke které využívali křemenný odpad po těžbě. Tak vznikl i název obce.
Kolik zlata se ve Sklenářovicích vytěžilo, se nedá přesně zjistit, protože se do roku 1580 odvádělo do císařské mincovny pouze stříbro. Zlato se mohlo prodávat kdekoliv na trhu i mimo království, a tak díky zvláštnímu složení sklenářovického zlata (obsahuje totiž značné množství rtuti) se nacházejí některé předměty vyrobené z tohoto zlata pouze v nynějším Polsku. Mnoho zlata se patrně pod Rýchorami nevytěžilo, protože městečko Svoboda zaměstnávalo v 17. století ve zdejších dolech pouze jednoho až tři horníky se zjevným prodělkem.
Přesto ale bylo dolování příčinou jistých privilegií, udělených městečku Svoboda císařem Ferdinandem I., později potvrzených a rozšířených císařem Rudolfem II. Patřil k nim vlastní erb, pořádání trhů častěji než jinde, ale také velké úlevy na daních. Celkově se tedy nevýděleční horníci asi vyplatili.
Na přelomu 16. a 17. století byla nevýnosná těžba zlata ve Sklenářovicích přeci jen přerušena a v poslední třetině 18. století po několika neúspěšných pokusech o obnovení zanikla úplně.
Obyvatelé Sklenářovic byli tedy poté odkázáni na chov dobytka a luční hospodářství. Na přelomu našeho století měly Sklenářovice dvě stě čtyřicet stálých obyvatel, pět různých řemeslníků, školu, a dokonce i vlastní vodovod. Po druhé světové válce byla obec vysídlena (až na jednoho Žida byli všichni Němci) a údajně prohlášena za hnízdo pašeráků (která obec ostatně v té době nějakého pašeráka neměla). Poté byla rozebrána a po železnici odvezena na Slovensko. Poslední hřebík do pomyslné rakve Sklenářovic zarazilo ženijní vojsko naší armády, které zbytky zlikvidovalo téměř úplně.
Poslední památkou na Sklenářovice je kamenný klenutý most z 16. století, který přežil hlodání zubu času, nájezdy armády, později těžké kolové techniky lesáků, a je k vidění dodnes.
Pomalu ubíhající rovinatá krajinka připomíná úrodné Dánsko či země Beneluxu. Tento na pohled spořádaný kus země se “kupodivu” nenachází v Evropě, nýbrž na pomezí Amazonie, paraguayského Chaca a bažinatého brazilského Pantanalu. Tenký temný proužek při obzoru je jihoamerický prales a okolní domorodci znají lokalitu pod jménem Colonia 42, Kolonie 42. Jsme v divoké východní Bolívii, v jedné z nejméně civilizovaných oblastí této trochu zapomenuté země Jižní Ameriky. Obyvatelé Kolonie 42 nazývají svou odlehlou domovinu Nueva Esperanza, Nová naděje. Možná, že lépe by se hodil název Poslední naděje.
GUTTEN TAG
Když dnes v Kolonii 42 cizinec pozdraví někoho německým: “Gutten Tag,” bude následovat podobně znějící odpověď a pohled doprovázený udiveným úsměvem. Mennonité dodnes mluví starým holandským dialektem zvaným aleman bajo, lidovou němčinou, která vyšla z německého nářečí Plattdeutsch. Z Evropy si ještě přivezli znalosti zemědělských prací a svou pevnou protestantskou víru. Tím jejich svazky se starým domovem, stejně jako s okolním světem, zpravidla končí. Díky izolovanému způsobu života dodnes nevědí, že se voda vaří při 100 ?C, že je vše kolem nás složeno z atomů nebo že Země letí vesmírem… Výdobytky moderního světa, jakými jsou například spalovací motory nebo elektrická energie, mohou používat pouze k pracovním účelům. Využít těchto sil pro jakékoliv zábavné aktivity je – ze strachu před upadnutím do hříchu – přísně zakázáno. Proto je na poli možno spatřit třeba traktor, ale žádný z pravověrných mennonitů nevlastní osobní automobil, v žádném domě neuslyšíte hrát kazeťák anebo třeba rozhlasový přijímač. Elektřina se nepoužívá ani na svícení, sporé osvětlení zajišťují petrolejky. Od možných hříšných vlivů zvenčí je třeba uchránit se za každou cenu. Život je rozdělen mezi práci, náboženské povinnosti a · zábavu jen v nejnutnější možné míře. Například za účelem vzájemného seznamování mladých lidí. V modlitebnách sedí muži a ženy zvlášť, mladí se stýkají pod přísným dohledem dospělých jen na zpívání v neděli odpoledne. Muzika se nehraje, tanec neznají. Povoleno mají jen kolem čtyřiceti vybraných písní.
ZVLÁŠTNÍ SPOLEČENSTVÍ
“Kdo vás posílá? Proč jste sem přišli?” zeptal se nevýrazným hlasem asi padesátiletý muž, který seděl za pohledným domem u verpánku a silonovým vlascem sešíval kožené popruhy postroje. Učil sedlářskému řemeslu svého osmnáctiletého syna, který se zaujetím přihlížel… Pokynul, ať usedneme na lavici, a přitom vyzvídal, jestli jsme katolíci a zda nepatříme k nějaké církevní organizaci. Zřejmě se občas někdo zvenčí snaží přivést “ztracené ovečky” zpátky do stáda…
Vyprávěl, že tu žije se svými deseti dětmi v ústraní, aby je svět neovlivnil svou zkažeností. Jenom práce může člověka ochránit od hříchu. Během celého setkání zachovával jakousi rezervovanost či odstup, jako by se bál nechat si nahlédnout do nitra, či nahlédnout hlouběji do nitra našeho. Proč cestujeme (že za poznáním), si nechtěl nechat vysvětlit, nechtěl pochopit. Během rozmluvy přišla poslouchat jeho žena, ale celou dobu tiše seděla, měla ve tváři zasmušilý výraz. Zpoza rohu po nás také pokukovala dcera, nebo žena toho mladíka, který se hovoru též vůbec neúčastnil.
Kolem dvoupatrového dřevěného domku bylo dokonale uklizeno, pod širokým podloubím seřazeny vozíky a bryčka, vše vynikalo perfektním stavem. Působilo to skoro jako rekvizity připravené k natáčení filmu o Divokém západě.
U vedlejšího stavení, kde jsem požádal o vodu, bylo přijetí o řád vlídnější. Sedlák Cornelius Bueckert Hildebrandt nás pozval do domu na svačinu · ke chlebu tady pojídali paštiku s marmeládou. Hospodář se nám celkem věnoval, povídal si s námi, zatímco ostatní členové jeho rodiny jen pokukovali.
KOLONIE NOVÁ NADĚJE
Má přes 2500 obyvatel a měří asi 15 krát 30 kilometrů. Je rozčleněna na 38 campos a ze všech stran obklopena panenskými pralesy. Každé campo tvoří vždy deset jednotlivých hospodářství na jedné straně cesty a deset na druhé. Cesty tvoří převážně pravoúhlou síť, oddělující stejnoměrně rozdělenou půdu jednotlivých rodin. Často jsou domy čtyř farem umístěny pohromadě v rozích sousedících polí, tzv. čaker. Žádná vesnička či jiné centrum tu neexistuje. Na každém campu je jedna škola, jedna modlitebna. V celé kolonii existují asi tři obchody ve stylu smíšeného zboží se zaměřením na potřeby zemědělců. Učitele ve školách mají vlastní, stejně jako osnovy pro svých šest tříd. Výuka je založena na základech psaní, čtení, počítání, historii mennonitů a studiu Bible. Školní rok se skládá ze dvou čtyřměsíčních “semestrů” a dvojích čtyřměsíčních “prázdnin” (na poli či v hospodářství s rodiči). Víc nikdo k celoživotnímu údělu na polích nepotřebuje. Další vzdělání je prostě zakázáno. Hned po “základce” se mladí naplno zapojují do prací v hospodářství… Snad jediné období života, kdy si mohou užít více volna, je “zásnubní” cesta. Když si dva mladí na nedělním zpívání (lépe řečeno přezpívání některých ze čtyřiceti povolených písní) padnou do oka, vyrazí na týdenní cestu po kolonii. S vozíkem zvolna jezdí na návštěvy od hospodářství k hospodářství, hlavně po svém rozvětveném příbuzenstvu, které zároveň dohlíží na zachování jejich neposkvrněnosti. Když si i na této cestě rozumí a moc se nehádají, následuje svatba. Pak, když jsou oba zdraví, přichází na svět v průměru jedno dítě do roka.
VEČER NA FARMĚ
Slunce už skoro zapadlo, když jsme u jednoho stavení požádali o vodu právě přijíždějícího muže s dvěma syny na svém vozíku. Neobvykle tlustý muž nám celkem bez předsudků, až srdečně nabídl, že můžeme nocovat u jeho stavení. Nabídl i místnost, my ho ale nechtěli zneužívat, a dali přednost stanu. Ten jsme postavili v jakési stodole, plné potřebných strojů. Pozvání k večeři jsme ale neodmítli. Mennonité nejprve dojili krávy, mají jich tu asi dvacet. Kromě krav vlastní stádečko koní, čtyřicet prasat, slepice, tři traktory a v té stodole mlátičku, motorem poháněnou brusku, pilu na železo, soustruh, válcovačku na plechy či dráty, svářečku a spoustu další kovodělné výzbroje. Kolem krav se motali všichni čtyři mladí · dva kluci (18 a 20 let) a dvě děvčata, obě typicky oblečená v dlouhých “westernových” šatech · a s brýlemi. Většina žen má totiž oči oslabené od věčného šití za nedokonalého osvětlení… Podle arzenálu nářadí ve stodole patřil tento farmář k zámožnějším · možná i proto, že má jen čtyři děti?! Zatímco kluci s námi prohodili pár slov, a občas se i usmáli, děvčata zachovávala rezervovaný odstup. Ženám je předepsáno přísně cudné chování, a tedy jakýkoliv kontakt s hříšnými cizinci zcela zapovězen. Obstarání kravek trvalo až do tmy.
Při večeři jsme se dostali do prostorné místnosti. U zdi kamna s bytelným komínem, uprostřed dřevěný stůl minimálně pro osm lidí. Ticho rušily dvoje nástěnné hodiny, světlo zajišťovaly · jak jinak · petrolejové lucerničky. Na stole ležely mísy s chlebem, sýrem, máslem, paštikou, vejci, mlékem a čajem. Před jídlem tichá modlitba, po jídle také. Během jídla se moc nemluví, šero zdůrazňuje pro nás nezvyklou, až ponurou atmosféru života v kolonii. Po jídle povídáme v houpací sedačce za domem. Její nepatrný pohyb je skvělou ochranou před dotěrnými moskyty. Když šel hospodář spát, ještě dlouho jsme si povídali s kluky, srovnáváme ČR a Bolívii, hlavně zemědělství a klima. Jiná témata se špatně otvírají – kluci mluví španělsky omezeně, naučili se to při krátkých obchodních návštěvách nedalekého městečka San José – a tak, když se ptám na něco choulostivějšího, nerozumí. Nebo rozumět nechtějí.
Před spaním se myjeme v geniální sprše · kyblík na kladce má u dna zamontovaný kohoutek. Spustí se na zem, naleje se voda, vytáhne ke stropu, a očista může začít.
ŽIVOT ŘÍDÍ STARŠÍ
V čele každé mennonitské kolonie stojí náboženský vůdce zvaný starší. Spolu s ním se na rozhodování podílí dalších v průměru deset ministrů (vykonávají funkci kněží či kazatelů). Všichni jsou voleni na doživotí, starší má právo veta při jakémkoliv verdiktu. Starší například rozhoduje, zda se v kolonii může, a na co, používat elektrická energie. Nad ostatními osadníky má prakticky neomezenou moc, protože ti jsou drženi v nevědomosti – mimo zmiňovaný zákaz vzdělání mají například zakázánu i výuku cizích jazyků. První půdu dostali mennonité od bolivijské vlády zdarma za slib, že ji zúrodní. Další pozemky mají možnost dokupovat za velmi výhodnou cenu. Rozdělení pozemků v kolonii má ale v rukách také starší. Přiděluje ji jednotlivým rodinám podle počtu dětí, rodiny za ni ale musí platit. Když na to nemají, mohou ji splácet. Díky izolovanosti a omezenému kontaktu s okolím se splátky i při úspěšném hospodaření protahují na celou řadu let. Majetkové rozdíly panují i mezi jednotlivými osadníky, kdo tu je déle, zpravidla si již vydobyl jistý majetek, na rozdíl od pozdějších příchozích, či mladých. Ti – při vysokém počtu sourozenců – musí začínat prakticky od píky. Rodiče nejsou nikdy schopni koupit nový pozemek pro všechny potomky. Mladí dostanou půdu na okraji kolonie a prales na ní musí vymýtit vlastními silami. Tak mají zajištěn program na celou řadu let a nemají moc času přemýšlet třeba o tom, že by bylo možné něco změnit… O přidělení pozemku může nový adept požádat až poté, co je pokřtěn. Křest se přijímá až v dospělosti.
NEJMLADŠÍ FARMÁŘ Farmář se svým synemOd pěti hodin ráno kokrhají kohouti, slunce zinscenovalo krásný červený východ. Jeden ze synů a zbývající dcera nás beze slova obsloužili u snídaně · chléb s marmeládou, vejce, vařená kukuřice, mléko. Na jakékoliv pokusy zapříst hovor a navázat na včerejší nit nereagují · asi je teď čas pracovat, a ne si povídat. Tak jsme se najedli a vyrazili. Asi po dvou hodinách chůze nás míjela bryčka, tažená dvěma koňmi, a s ní jsme se dostali na campo 36 na samém okraji kolonie. Do svého prostého domu nás sedmatřicetiletý hospodář Abran Günter pozval okamžitě, když pochopil, že za naší touhou poznat zdejší život se neskrývá nic špatného. Z prken sbitá stavbička vypadala zvenčí spíš malá, uvnitř byla překvapivě prostorná. Byla domovem Abranovi, jeho ženě a jejich deseti dětem ve věku od jednoho do deseti let. Abran všechny uživí z toho, co sám vypěstuje. Nejstarší dva chlapci již začínají otci pomáhat, menší děcka se motají kolem matky doma. Chvíli sedíme před domem na voze a povídáme · vedli jsme překvapivě otevřený dialog. Abran je jedním z nejmladších samostatných farmářů v kolonii. Doposud vymýtil asi polovinu svého pozemku o celkové rozloze 70 ha. Nevymýcená země je desetkrát levnější než “vyčištěná” (která je pořád v průměru asi třináctkrát levnější než nejlevnější pozemky v ČR…). Pracuje pomalu, tolik, na kolik stačí a kolik potřebuje. Atmosféra v rodině, která působila nejstřídměji ze všech, které jsme viděli, byla ale daleko nejuvolněnější. Holčičky nás zvědavě pozorují bez jakýchkoliv okolků, na úsměv odpovídají úsměvem. Jinde před námi děvčátka spíše ustrašeně utíkala. Společně i obědváme, pak si jde Abran odpočinout. Rozbolela ho hlava. Říkal, že je strašně unavený. Ale taky asi potřeboval strávit některé naše informace, jako třeba že Evropa je kontinent, a nikoliv země, jak je učili jejich učitelé ve škole. CENTRUM MENNONITŮ Mennonité mají v provinčním hlavním městě Santa Cruz i své “mennonitské centrum”. Financují ho kanadští a američtí příslušníci mennonitského hnutí a zde získané informace nám vnesly na kolonii Nová naděje úplně nové světlo. V celém departementu Santa Cruz existuje celkem 28 navzájem nezávislých kolonií, ve kterých žije na 30 000 lidí. V každé z nich panuje jiný stupeň otevřenosti vůči okolnímu světu. Tak například v Campo Leon mají ženy povoleny kromě normálního oblečení (tedy nikoliv předepsaného) dokonce i šortky. V jiných koloniích jsou povoleny pračky, někde i televizory či rozhlasové přijímače. Přesto většina jihoamerických mennonitů si dodnes myslí, že být mennonitou znamená žít v koloniích zavedeným tradičním způsobem. A právě to považují lidé ze santacruzského “Centro Menno” za jejich největší omyl. Mennonité, kteří zůstali v Kanadě či USA, se dnes zcela včlenili do společnosti. Žijí tam vedle katolíků, jiných protestantů či nevěřících zcela obyčejným civilním životem, vykonávají civilní povolání, provozují plánované rodičovství. Podle nich být mennonitou znamená hlavně upřímně věřit v Krista, být pokřtěn ve věku, kdy z toho má křtěný rozum, a být zatvrzelým pacifistou. Existence centra je pro představené z Nové naděje trnem v oku. Narušuje jim po staletí zavedený řád, ničí jejich konzervatismus. Jenže: tito ministři z Nové naděje svým lidem tvrdí, že nesmí používat stroje či auta, protože to · stejně jako fakt, že budou pracovat pouze v zemědělství · slíbili bolivijské vládě, aby tu mohli zůstat. Jenže je to jen manipulace, kterou se snaží brzdit ekonomický rozvoj svých lidí. Jen tak si totiž nad nimi mohou udržet své výsadní postavení. S bolivijskou vládou žádná dohoda o nepoužívání čehokoliv neexistuje. V santacruzském centru jsou také nešťastní ze vzdělávacího systému v konzervativních koloniích. Co asi může své žáky učit dvacetiletý učitel, který má šest tříd, a pak osmiletou pracovní přestávku? Samozřejmě otázkou zůstává, do jaké míry tím starší sledují cíle svého náboženského fanatismu, a do jaké míry své osobní mocenské ambice. Pravda zřejmě leží někde uprostřed.červen 1998
