Mezi jihoamerickými zeměmi je dobrou tradicí vést územní spory. Na celém kontinentě se nenajde stát, který by neměl skryté či oficiální požadavky vůči alespoň jednomu ze svých sousedů. Ekvádor není výjimkou. Na všech ekvádorských mapách je ekvádorské území znázorněno v hranicích podle dohod s Peru z roku 1830. V roce 1941 však Peru ve válce na Ekvádoru získalo podstatnou část jeho amazonského území. Tato ztráta byla následující rok stvrzena smlouvou uzavřenou na mezinárodní konferenci v Rio de Janei ru. Smlouva je mezinárodně uznávána, ale Ekvádor si přesto činí nárok na území, jehož získáním by se rozloha země téměř zdvojnásobila. Oblast s potenciálními nalezišti ropy je tak neustálým předmětem sporu mezi oběma zeměmi, který občas přeroste i ve válečné střety, jako naposledy před třemi lety.
. . . . .
V patnáctém století se hornatá oblast dnešního Ekvádoru stala součástí říše Inků, jejímž centrem bylo Cusco v dnešním jižním Peru. I po dobytí španělskými conquistadory v roce 1533 bylo území spravováno z Limy. V roce 1740 byl Ekvádor přeřazen do místokrálovství Nová Granada. Nezávislost získala země 24. 5. 1822. Simón Bolívar, vedoucí postava v úsilí o samostatnost celého bloku zemí od Venezuely až po Peru, snil o vytvoření sjednocené Jižní Ameriky. Prvním krokem měla být federativní Velká Kolumbie (Gran Colombia), která byla tvořena Venezuelou, Kolumbií (jejíž součástí tehdy ještě byla Panama) a Ekvádorem. Existence tohoto útvaru trvala však pouhých osm let, a v roce 1830 se Ekvádor stal plně nezávislým státem.
Celé území pevninského Ekvádoru se člení do tří oblastí. Páteří země je Andský masiv (Sierra), který rozděluje zemi na západní pobřežní nížiny (Costa) a východní amazonskou džungli (Oriente). Překonáním vzdálenosti dvou set kilometrů se lze dostat od oceánského pobřeží na zasněžené vrcholky šestitisícových hor.
Vzhledem ke geografické rozmanitosti je v Ekvádoru možno pozorovat velké množství živočišných a rostlinných druhů. V zemi se vyskytuje více jak 20 000 druhů rostlin, přibližně 1500 druhů ptáků a například i více než 100 druhů netopýrů. Rostliny, které se u nás snažíme úpěnlivě pěstovat v relativně miniaturních rozměrech, dorůstají v Ekvádoru bez lásky a péče do gigantických rozměrů. Na trhu jsme mohli nakoupit spoustu druhů ovoce, které jsme nikdy dříve neviděli – jeho jména, jako uchuva, chiramoya, tamarindo, guanábana, curuba, jsme nikdy neslyšeli a mnohdy jsme ani neměli tušení, jak ho jíst.
TŘI PREZIDENTI
Současná politická scéna v Ekvádoru nepostrádá prvky komičnosti. Loni v červenci byl v lidovém hlasování zvolen prezidentem země Abdalá Bucaram, jehož volební program se skládal ze slibů všeho všem a jenž stavěl na své popularitě jako moderátor zábavních televizních pořadů. Místo své práci se však nově zvolený prezident věnoval spíše vystupování na různých estrádách. Když se ještě navíc zjistilo, že během půl roku ve funkci stačil zpronevěřit podstatnou část státního rozpočtu, prohlásil parlament Bu carama za psychicky nezpůsobilého zastávat úřad hlavy státu a zvolil nového dočasného prezidenta. Zároveň se však s odvoláním na ústavu země prohlásila za novou prezidentku i dosavadní Bucaramova viceprezidentka. Bucaram, který stačil mezitím utéct i s penězi do Panamy, vše odmítl a trval na tom, že je stále platnou hlavou státu. V tu chvíli tak měl Ekvádor tři prezidenty zároveň.
CO INSPIROVALO DARWINA
Tisíc kilometrů na západ od pevniny, přímo na rovníku, leží souostroví Galapágy, které inspirovalo Darwina při jeho návštěvě v roce 1835 k teorii o vývoji druhů. Jedinečná fauna, kterou na ostrovech představují například leguáni, obrovské želvy, kormoráni, tuleni, mroži, tučňáci, je výsledkem jednak mírného klimatu, které způsobuje studený Humboldtův proud, a také naprosté izolovanosti souostroví. Když Španělé Galapágy v roce 1535 objevili, byly ostrovy neobydlené. I v současné době je zde osídlení přísně regulované a vyhrazené pouze pro určité lokality.
Galapágy jsou hlavním turistickým lákadlem Ekvádoru a jako takové poskytují zemi velké příjmy. Celé souostroví je národním parkem a za vstup platí cizinci 80 dolarů. Kromě toho musí návštěvníci zaplatit i poplatek 30 dolarů za vstup do měst Puerto Ayora a Puerto Baquerizo, jimž se při návštěvě Galapág nelze vyhnout. Letecká přeprava na ostrovy je plně kontrolována státními aeroliniemi a cena letenky pro zahraniční návštěvníky (377 dolarů za zpáteční lístek) ostře kontrastuje s jinak nízkými cenami v nitrostátních letů na pevnině. Zahraniční turisté tak za pětidenní výlet na Galapágy zaplatí stejnou sumu jako za měsíční pobyt v kontinentálním Ekvádoru.
NEZAPOMENUTELNÝ TRH V OTAVALU
Otavalo – dvacetitisícové městečko vyhlášené svými trhy.
Ekvádorské Andy jsou tvořeny dvěma pásy hor, z nichž mnohé jsou vlastně sopkami. Mezi nimi se rozkládá hustě obydlené údolí, ve kterém žije téměř polovina obyvatel země. V této sníženině leží v nadmořské výšce 2850 m Quito, které je po bolivijském La Pazu druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. I když je střed města vzdálen jen 22 km od rovníku, klima je zde díky vysoké nadmořské výšce mírné. Během celého roku dosahuje maximální denní teplota 20 až 22 oC. Pro Quito, stejně jako pro naprost ou většinu latinskoamerických velkoměst, je charakteristická paralelní existence dvou center. Přestože je staré koloniální město od roku 1978 součástí programu UNESCO Světové kulturní dědictví, postihuje ho pozvolné chátrání spojené s vylidňováním a nárůstem zločinnosti. Dva kilometry severně od starého města za parkem El Ejido vyrostlo nové moderní obchodní centrum s budovami bank a leteckých společností, nákupními středisky a ambasádami.
Centrem starého města je Plaza de la Independencia, na kterém najdete prezidentský palác (Palacio de Gobierno). Jižní straně náměstí vévodí Katedrála postavená v roce 1562, která je tak nejstarším koloniálním kostelem na kontinentě. V kostele je pohřben generál Sucre, polní maršál Bolívarova vojska a hlavní postava boje za nezávislost na Španělsku. Pamětní deska za oltářem označuje místo, kde v roce 1875 zemřel ekvádorský prezident García Moreno, který byl postřelen před prezidentským palácem a umír ající přenesen do Katedrály.
Nedaleko hlavního náměstí je La Compa~nía, nejzdobnější ekvádorský kostel. K jeho výzdobě bylo použito sedm tun zlata. Podobně jako u mnohých jiných koloniálních staveb v Jižní Americe je na kostele patrný vliv maurské architektury, jejíž stopy byly ještě v šestnáctém století výrazně patrné ve španělském stavebním stylu.
“Nejbarevnějším” zážitkem z cesty po Ekvádoru je pro většinu cizinců návštěva trhu v Otavalu, dvacetitisícovém městečku necelých sto kilometrů severně od Quita. I když je sobotní otavalský trh v současné době orientován spíše na prodej suvenýrů turistům, zůstává jeho atmosféra neopakovatelná. Centrem je tržiště na Poncho Plaza, prodejní stánky se však rozlézají i po okolních uličkách. Jak název náměstí napovídá, v minulosti byl trh orientován především na prodej ponč, tradičního oblečení jihoamerick ých Indiánů. Dnes lze na trhu nakoupit i pestrobarevné koberce, houpací sítě, panamské klobouky, trička, kalhoty i papoušky vyřezávané z balzy, velmi lehkého dřeva, které roste v pralesích ve východní části Ekvádoru. Museli jsme moc litovat, že jsme teprve na počátku několikaměsíční cesty, a že tak nemáme v batozích dost místa.
RYCHLOSTÍ ASTMATICKÉHO MRAVENCE
Panamerická silnice protíná, s krátkou výjimkou v oblasti Darién v panamské džungli, celý americký kontinent od severní Kanady až po Ushuaiu, nejjižnější město světa v argentinské Ohňové zemi. Cesta z Quita do malého městečka Ba~nos slibuje, při pohledu na východ od Panamericany, spektakulární podívanou na nejvyšší činný vulkán světa Cotopaxi (5897 m n. m.). Ne všichni však mají to štěstí. V mlžném oparu jsme mohli vrchol nejnavštěvovanějšího pevninského národního parku v Ekvádoru jen tušit.
Díky nadmořské výšce 1800 m má Ba~nos téměř ideální klima, a stalo se tak se svými termálními prameny oblíbeným mezi domácími i zahraničními turisty. Městečko je navíc i bránou do některých oblastí džungle na východě země. Krátce za městem cesta prudce klesá a před cestujícími se naskytne ohromující pohled na amazonskou pánev. Silnice se stává čím dál tím méně sjízdnou. Za chvíli autobus zastaví a řidič požádá cestující, aby vystoupili a šli se všemi svými zavazadly asi dva kilometry pěšky, kde čeká další spoj, který zajistí další část přepravy.
V oblasti Oriente je patrné napětí způsobené územními spory se sousedním Peru. Cizinci nacházející se v oblasti se musí pravidelně registrovat na vojenských kontrolních stanovištích. Nejen při těchto kontrolách zjišťujeme, že rozdělení naší země se v Jižní Americe ignoruje. Za čtyři měsíce cestování po kontinentě jsme narazili pouze na dva Jihoameričany, kteří věděli, že se naše země rozdělila na dva samostatné státy. A to se nás ještě jeden z nich zeptal, jestli už ta válka skončila. Vojáci a celní úředníci vždy nevěřícně převraceli náš pas v rukou a vytrvale přeškrtávali Českou republiku v námi vyplněných formulářích a nahrazovali ji Československem.
V přístupné části ekvádorské džungle najdete několik nepříliš vábně vypadajících měst a městeček, která se nacházejí poblíž nalezišť surovin, jako například ropy nebo zlata. Vysoká těžební aktivita způsobila, že zachováno zůstává jen málo primárního deštného pralesa. Většina divokých zvířat přesídlila hlouběji do vnitrozemí a příroda, kterou lze v džungli spatřit, zahrnuje především pestrobarevné papoušky, motýly a tropické rostlinstvo. V džungli žijí poslední skupiny původních Indiánů, převážně z k mene Huaorani, v jejichž životním stylu se za několik posledních staletí mnoho nezměnilo.
Město Riobamba by samo o sobě nebylo příliš zajímavé, nebýt nádherné scenerie v jeho okolí. Vyhlídková plošina v parku 21. dubna v centru města nabízí úchvatný pohled na některé z nejvyšších hor země. Tou úplně nejvyšší je Chimborazo (6310 m n. m.). Sjízdnost cesty k Chimborazu končí ve výšce asi 4800 m. Horolezecký přístřešek, od kterého začínají vrcholové výstupy, je 200 výškových metrů nad námi. Již po pár krocích zjišťujeme, že chůze v takovéto nadmořské výšce není bez patřičné aklimatizace tak snadná. K chatě jsme docházeli rychlostí astmatického mravence s těžkým nákupem.
Historická Cuenca je třetím největším ekvádorským městem, ale mnozí ji považují za město nejhezčí. Centrum oplývá kostely a koloniálními stavbami z 16. a 17. století. Ubytování v hotelu přímo na hlavním tržišti nám umožnilo sledovat rušný pouliční život již od brzkých ranních hodin. Nebyli jsme ochuzeni ani o rušný noční život. Ve dvě hodiny v noci nás vzbudila hlasitá reprodukovaná hudba v populárním latinskoamerickém rytmu merengue. Na ulici pod našimi okny zastavil takzvaný “discomobil”. Speciáln ě upravený otevřený pickup byl vybaven vysoce výkonnou reprosoustavou. Hudbu z kazety doprovázela skupina mladíků zpěvem a hrou na další hudební nástroje. Discomobily zřejmě v moderní době nahrazují noční serenády pod okny. Přestože hudba byla dostatečně hlasitá, aby vzbudila každého obyvatele v okruhu několika desítek metrů, nenašel se nikdo, kdo by si stěžoval. Po několika minutách naopak začali ze vchodů vycházet další lidé, kteří se k všeobecnému veselí přidávali.
V ÚDOLÍ DLOUHOVĚKOSTI
Vesnička Vilcabamba leží v “Údolí dlouhověkosti”. Údajně se zde mnoho lidí dožívá věku přes 100 let. Pokud je to pravda, pak klíčem k dlouhému životu je klid, bezstarostnost a celkově pomalé životní tempo. Nejoblíbenější zábavou je vysedávat na zápraží domu nebo v obchodě s licencí k prodeji likérů a hovořit se sousedy. Cizinec by v celém Ekvádoru těžko hledal příjemnější místo k relaxaci.
Návštěva restaurace má vždy nevyhnutelně stejný scénář. Hosta uvítá malé dítě, které přinese jídelní lístek nebo něco, co jej alespoň vzdáleně připomíná. Pak odejde do horního patra pro jednoho z rodičů, který rozvážně vysvětlí, co je ochoten připravit, a přijme objednávku. Po chvíli jedno z dětí rychle vyběhne z restaurace s hrstí bankovek. Za několik minut se vrací se surovinami nezbytnými pro přípravu objednaného jídla. Zdá se, že příprava jídla pro cizince je pro místní jediným důvodem k pohybu rychlejšímu než důstojná chůze.
BANÁNOVÉ MĚSTO
Obyvatelé Machaly, čtvrtého největšího ekvádorského města a centra provincie El Oro, rádi nazývají své město “Banánové hlavní město světa”. Když přijíždíte do Machaly autobusem, dlouhé desítky kilometrů není po obou stranách vidět nic jiného než nekonečné banánové plantáže. Cestu lemují štíty firem, jejichž loga jsou shodná s těmi, která lze vidět na nálepkách na banánech u nás v obchodech. Země je jedním z největších světových vývozců banánů. Až do sedmdesátých let, kdy byla v Ekvádoru objevena rop a, byly banány nejdůležitějším exportním artiklem. Dnes se podílejí na ekvádorském vývozu 22 %.
Při hledání ubytování pokládáme osvědčenou sérii otázek. Na otázku, zda je alespoň po část dne k dispozici teplá voda, se nám místo odpovědi dostává od majitele hotelu nevěřícného výrazu v obličeji a otázky: “Na co potřebujete teplou vodu?” Tato vymoženost ještě na pobřeží Ekvádoru nedorazila. Vždyť je celý rok teplo, tak nač teplou vodu…?
V restauraci, kde večeříme, hraje španělská verze televizního kanálu MTV. Většina vysílacího času je věnována španělsky zpívajícím interpretům, program však bývá zpestřen i o světovou pop-music. Když se nám nedaří vzbudit číšníkovu pozornost, tak se rozhlédneme a zjistíme, že oči celého personálu jsou přišpendleny na obrazovku, kde právě hrají Rolling Stones. Výraz v číšníkově tváři prozrazuje něco mezi pobaveností a nevěřícným údivem. Zvláštní tanec Micka Jaggera doplněný o záběry na jeho přes celo u obrazovku rozevřená ústa jsou pro místní zřetelně zvláštním zážitkem. “A to vy jste všichni takoví?” ptá se nás číšník, když nám přináší jídlo. Průměrný Ekvádorec nikdy nebude mít dostatek prostředků na to, aby mohl cestovat do vzdáleného zahraničí, a tak si představy o naší kultuře vytváří na základě sledování hudebních videoklipů a amerických seriálů v televizi.
VŠUDYPŘÍTOMNÁ KORUPCE
Sportem číslo jedna je pro Ekvádorce, stejně jako v ostatních jihoamerických zemích, fotbal. Televizním přenosům nelze uniknout. V případě i sebeméně důležitého zápasu vynesou Ekvádorci své přístroje na ulici a v jejich okolí se shlukne celé mužské obyvatelstvo z nejbližšího okolí. Sledování utkání doprovází hlasitým pokřikováním a skandováním, jako kdyby byli přímo na stadionu. I u nás v televizi pro zpestření sportovního zpravodajství občas ukazují záběry z jihoamerického fotbalu, při kterých kome ntátoři oslavují vstřelené góly dlouhotrvajícím výkřikem. Několik zhlédnutých místních televizních přenosů každého přesvědčí, že se nejedná o pečlivě vybrané ukázky komentátorské radosti, ale o naprosto běžnou záležitost. Překvapivé bylo jen to, že není až tak důležité, které z mužstev branku vstřelí. V zápase ekvádorského národního týmu s Brazilci góly střílel jen soupeř, komentátor však křičel “Góóóóóól” se stejnou intenzitou jako kdykoliv jindy.
Se všudypřítomnou korupcí na všech úrovních jsme se setkávali na každém kroku. Ani návštěva ligového zápasu populárního guayaquilského fotbalového klubu Emelec nás neušetřila ukázky fungování černého trhu. Přístup pokladních k prodeji lístků byl velmi laxní, a tak se před pokladnami tvořily dlouhé fronty, ve kterých čekající postupovali dopředu jen pomalu. Prodavači vstupenek jsou totiž domluveni s překupníky. Ti v hojném množství prodávají lístky hned vedle pokladen s mírnou přirážkou podstatně bry sknějším tempem.
Guayaquil je největším ekvádorským městem. Existence dvou velkoměst v jedné zemi vede k přirozené rivalitě. Guayaquile~nos, obyvatelé Guayaquilu, mají tendenci označovat lidi z hlavního města za přinejmenším méně chápavé. Quite~nos zase naopak používají pro obyvatele největšího ekvádorského přístavního města přezdívku monos neboli opice. Tato rivalita již od počátku samostatné existence Ekvádoru ovlivňovala i politiku. V obdobích, kdy vládní moc právě nekontrolovala armáda, mezi sebou vždy soupeřil y dvě hlavní politické skupiny: především zájmy obchodníků reprezentující liberálové, jejichž baštou byl Guayaquil, a církví podporovaní konzervativci, kteří zastupovali zájmy vlastníků půdy z okolí Quita. Toto soupeření často přerostlo v krvavé násilí, jako například v roce 1912, kdy byl davem občanů Quita zaživa upálen liberální prezident Eloy Alfaro.
LETIŠTĚ V CENTRU MĚSTA
Pokud přiletíte do Guayaquilu letadlem, čeká vás ihned seznámení s místní specialitou – mezinárodním letištěm uprostřed městské zástavby. Letiště je dokonce z centra města blíž než autobusové nádraží. Procházíte-li se ulicemi Guayaquilu, pak se vám každou chvíli naskytne téměř neuvěřitelný pohled (doplněný i patřičným zvukovým zážitkem) na letadla přistávající mezi mrakodrapy.
Může se to zdát morbidní, ale hlavní turistickou zajímavostí Guayaquilu je hřbitov. V Jižní Americe jsou hřbitovy tvořeny obrovskými bílými kvádrovými stavbami, které jsou rozděleny na pravidelné kóje, do kterých se vkládají rakve. Ty se pak přehradí náhrobní deskou. Ciudad Blanca Cementerio (Hřbitov Bílé město) je považován za nejhezčí na celém kontinentě. Impozantnosti mu dodává jeho velikost i poloha ve svahu kopce, z kterého lze přehlédnout celý centrální Guayaquil. Na první pohled z dálky tento hřbitov vypadá jako naše panelákové sídliště. Nebo nevypadají naše sídliště trochu jako ten hřbitov?
Při prohlídce hřbitova jsme narazili i na smuteční obřad. Ekvádorci však k některým záležitostem přistupují jinak než my. Za rakví nešel zástup truchlících v černých šatech. Zesnulého vyprovázeli lidé oblečení v džínách a tričku, kteří na sebe hlasitě pokřikovali a vzájemně se fotografovali s rakví.
Centrem města je Plaza de San Francisco. Toto náměstí je klasickým příkladem typické jihoamerické architektonické anarchie. Hned vedle kostela sv. Františka a několika dalších koloniálních staveb se tyčí moderní mrakodrapy. Tři bloky od náměstí je Parque Bolívar, kde se nachází guayaquilská katedrála.
Když jsem přicházel ke katedrále, měl jsem najednou pocit, jako kdyby se přede mnou pohnula zem. Zastavil jsem se, podíval se pod nohy a zjistil, že jsem právě málem šlápl na metrového, pravěce vypadajícího leguána. Díky svému zabarvení splýval s dlažbou. Letmý pohled kolem stačil ke zjištění, že se jich po parku plazí desítky. Tak jsme se posadili na lavičku a jen škodolibě pozorovali další lekající se chodce.
Guayaquilská kancelář na podporu turismu doporučuje návštěvu starobylé koloniální čtvrti Las Pe~nas, zvláště pak uličky Pompillo Llona. Vyzbrojeni pokusem o mapu z dílny ministerstva turismu se vydáváme na prohlídku. Na kraji doporučované oblasti zamíříme po schodech mezi dostatečně starobyle vypadající domy. Z absence skleněných výplní v oknech usuzujeme, že se nejedná o luxusní čtvrť. Po pár krocích registrujeme dva místní obyvatele, kteří na nás nezávisle na sobě dělají podobná gesta: kývají ze s trany na stranu prstem a rukama kolem krku naznačují něco o škrcení. Podle těchto gest se domníváme, že jsme atraktivní koloniální uličku minuli, a otočíme se na cestu zpět. Pod schody nás zastaví policista a laskavě nám vysvětlí, že tam nahoru nemůžeme, protože by nás tam okradli a nejspíš i zabili.
EKVÁDORSKÁ REPUBLIKA ROZLOHA: 283 561 km2 POČET OBYVATEL: 11 698 000 (1996) HLAVNÍ MĚSTO: QUITO ÚŘEDNÍ JAZYK: ŠPANĚLŠTINA NÁBOŽENSTVÍ: KATOLICKÉ MĚNA: SUCRE=100 CENTAVŮ
Z tajemných oblak se vynořuje postava. Nemá rohy ani kopyto, není to ďábel ani čert. Má vietnamky, zaprášené džíny a pod propocenou roztrhanou košilí jsou vidět mohutné zádové svaly. Vzápětí se objeví další – ztrhané nohy s křečovými žilami, krvavé puchýře na ramenou, sípavý dech. Opatrně pokládají svůj zářící zlatavý náklad na předem připravené podpěry tak, aby ho nemuseli později příliš zdvihat vzhůru. Zdravíme je sami, jim už na pozdrav nezbývá síla, čas a možná ani chuť: “Mister, máš cigaretu ?!” Proč by si vlastně měli šetřit zdraví, když práce v primitivních sirných dolech v kráteru sopky Ijen je už sama o sobě pomalou přípravou na smrt.
. . . . .
Nejen Jáva by se mohla zcela výstižně jmenovat Sopečný ostrov. Celé Indonésii patří nejedno vulkanické “nej”: nejznámější výbuch – sopka Krakatau ležící mezi Jávou a Sumatrou, největší výbuch – roku 1815 sopka Tambora na ostrově Sumbawa. A východ Jávy? Zatímco na ostrově nejvyšší sopka (gunung) Semeru (3676 m) vybuchuje zcela nepravidelně, gunung Bromo kouří pokojně a je jednou z turisticky nejsnáze přístupných aktivních sopek. A gunung Ijen, po jejíž návštěvě nám mnohé neřešitelné problémy a starosti budou připadat naprosto malicherné, je právě před námi…
Hlava se točí, točí se i pusté skalní srázy okolo. Hlavně neupadnout a nesedat si. Kolem se valí nažloutlé mraky a někde pod námi přerývaně syčí žhavá zem. Tělo odmítá dýchat štiplavé sirné výpary. Pomalu, krok za krokem, se snažím vrátit vzhůru k životu a k modré obloze. Nechci skončit jako osmačtyřicetiletý Francouz, kterého před dvěma týdny ukládali nahoře rovnou do cínové rakve.
I když se tmí před očima a motáme se jako opilí, nakonec dokážeme vyšplhat zpět na okraj kráteru. Ano, teď už máme trochu představu, jak by mohlo vypadat peklo a jak hrozné by muselo být v něm pracovat. Plíce se konečně vzpamatovaly po sirném “chemickém čištění,” a v klidu a bezpečí se znovu očarovaně zadíváme na ďábelsky úchvatné divadlo v hloubce pod námi. Na hladině mléčně zeleného jezera v kráteru (kawah) sopky Ijen se líně převalují drobné vlnky. Je to kyselina sírová, nebo ne? Co by se s talo, kdybychom tam spadli? Ptáme se sami sebe bez šance dostat odpověď.
Šedé, nažloutlé a zelenkavé skály bez jediné známky vegetace pokrývá na návětrné straně kráteru povlak síry. Dole u jezera se lesknou bílé krystalky nám neznámé horniny. Jsou také jedovaté…? Podivně působí malá přehradní hráz, kterou lidé postavili na vzdáleném břehu jezera, aby zadržela případný nápor jezerních vod. Říčka, která z kráteru vytéká, obsahuje mimo jiné i síru, která jí dodává nahořklou chuť – odtud i jméno říčky Banyu Pahit (Hořká voda).
Je téměř neuvěřitelné, že stačí udělat pár kroků, sejít o pár metrů níž na vnější stranu kráteru, a objeví se první buxusovité keře a zvláštní, borovici připomínající stromy – Casuarina junghuhmana. Krajina u vrcholu však stále ještě nemá nic společného s hlubokým tropickým pralesem, který v nepříliš širokém pásu lemuje úpatí této 2386 metrů vysoké sopky na samém východě indonéského ostrova Jáva.
NEJSILNĚJŠÍ MUŽI
Vítr se otočil a znovu nám vmetl do tváře smrduté páry. Muži se zlatavým smrtícím nákladem odpočívají. Zkoušíme nadzdvihnout jejich náklad. Nic. “Každý sto kilo, mister.” Típnou cigaretu a sopečný prach na cestě brzy ztlumí skřípění bambusové tyče a košíků. Jejich práce nikdy neskončí, vždyť každý den se ukládá na dně kráteru deset tun tolik žádané čisté síry. Sopka má energii nejen na to. Je stále aktivní a v průběhu 19. a 20. století pětkrát explodovala. A jako by ani to nestačilo, kromě ” užitečných” výparů uniknou čas od času ze dna jezera skutečně jedovaté plyny. Naposledy zabily v roce 1989 dvacet pět dělníků.
Ráno s rozbřeskem začínají horníci stoupat z 1800 metrů, z místa, kde se váží donesená síra, na okraj kráteru do 2200 metrů. Celkem jich tu pracuje ke dvěma stům. Po kamenném chodníčku, který místy svou šířkou a strmostí připomíná spíš žebřík, pak sestupují o dvě stě padesát metrů níž, aby ze dna vynesli svou první várku síry a nadýchali se své první dávky sirných plynů.
Jen někdo z nich má alespoň holínky, jen pár z nich má helmu, a nikdo nemá dýchací přístroj. Místo kyslíkové masky nebo alespoň roušky si v případě nejvyšší nouze zamotají hlavu do sarongu (všestranně užitečný pruh látky 150 x 250 cm, většinou sešitý do roury – nejčastěji se nosí jako sukně). Ochranu před působením jedovatých plynů jim poskytuje také velké množství vypité vody, která prý pomáhá minimalizovat závratě apod.
Ocelovými tyčemi odsekávají a odlupují velké pláty síry a plní jimi bambusové koše, drobnější drť se dává do pytlů. Bambusová tyč přes rameno, na ní dva košíky a v každém k padesáti kilům těžkého nákladu. Pomalu, co noha nohu mine, vystupují jako přízraky vzhůru kráterem. Léta praxe je naučila zvláštní houpavé chůzi, jejíž rytmus určuje pohupování bambusové tyče se stokilovým nákladem. Nahoře si jen vydechnou, přehodí speciálním pohybem přes záda tyč na druhé rameno a drobnými kroky se téměř r ozběhnou čtyři kilometry dolů k váze. Tam shodí svůj náklad na zem a konečně se mohou alespoň na chvilku, než přijede náklaďák, svalit do stínu a zapálit si.
Dřív museli snášet svůj náklad o tisíc výškových metrů níž, a za den zvládli tuto cestu jen jednou. Před dvěma roky bylo dokončeno dalších osm kilometrů silnice, váha se posunula podstatně výš na její konec, a cesta dolů se výrazně zkrátila.
Dělníků je teď dvakrát víc, za den zvládnou i tři cesty a cena síry se snížila ze 125 na 110 rupií (tj. koruna za deset kilo!). Muži si tak mohou teoreticky vydělat až tři sta našich korun za den, což je na indonéské poměry úžasný plat. Jen jsem neměla odvahu ptát se těch na pohled vyhlížejících starců, jak dlouho pracují na kawah Ijen a kolik jim je vlastně let…
Staleté zásoby síry se při takovém tempu těžby pomalu vyčerpávají a jen zřídka má síra čas ztuhnout do obdivuhodných surrealistických oranžových skulptur. Ty si šťastný nálezce vždy dá navrch košíku, možná je po cestě k váze výhodně prodá nějakému bělochovi.
ZE SOPKY DO CISTERNY
Až na konci 18. století objevili lidé u jezera v kráteru sopky obrovské zásoby čisté síry. Po staletí tady ze skalních štěrbin pod tlakem tryská žhavý plyn nasycený minerály – jeho teplota dosahuje až pěti set stupňů Celsia. Síra v něm obsažená brzy chladne a kondenzuje v oranžově žlutý bublající roztok, který vzápětí tuhne a vytváří téměř nevyčerpatelné, neustále doplňované zásoby stoprocentně čistého materiálu.
Po druhé světové válce instalovali Holanďané v kráteru potrubí, kterým usměrňují fumaroly (výrony žhavých plynů). Jiné investice nebylo třeba, veškerou nebezpečnou práci a obtížnou dopravu na několika prvních kilometrech zajišťuje lidská pracovní síla z okolních vesnic, nevyčerpatelná a pravidelně doplňovaná zrovna tak jako síra na dně kawah Ijen.
Do sedmnáct kilometrů vzdálené vesnice Jambu dovezou pak horninu malé silné náklaďáky. V této první vesnici síru nahrubo zpracovává místní indonéská továrna a ještě tady se nad krajem vznáší s ničím nezaměnitelný jemný zápach sopečného plynu, připomínající zkažená vajíčka. Ve vzdáleném průmyslovém přístavu Surabaya čeká na síru holandská firma vyrábějící chemikálie, a mezi vařící se tekutou sírou v kráteru a plnými cisternami kyseliny sírové v přístavu je lidská práce, která se nedá nazvat jina k než – příšerná.
A CO NA TO TURISTÉ?
Prašnou cestou, kterou za desetiletí vyšlapaly bosé nohy horníků a nosičů v jedné osobě, teď prohlubují pohorky turistů. Podél cesty, na níž se z mužů, kteří mají pověst nejsilnějších v Indonésii, postupně stávají živoucí trosky, vyrůstají růžově natřené vyřezávané altánky pro odpočinek bílých výletníků. Ti většinou jen opatrně nahlédnou dolů z okraje kráteru, zacpou si nos a vyslechnou si varování od svých bíle oblečených manželek: “nechoď tak blízko, darling”. Vyčerpaní čtyřkilometrovým výstup em v prachu a sopečné škváře neohrabaně kloužou zpět dolů, tam, kde na ně vedle vážního místa na parkovišti u domku strážců národního parku Ijen čeká pohodlný klimatizovaný autobus a v termosce důkladně vychlazené pivo (park byl založen roku 1962, z hlediska údržby parku spíše symbolické vstupné vyjde na deset našich korun).
Práce zůstala těžká jako před lety, ani mužské svaly se nezměnily, ale chlapi začínají uvažovat trochu jinak. Běží z kopce, chrchlají, někteří stěží zvedají nohy a… “Foto?” Ani nepostřehnu, jak dokážou natáhnout ruku: “Dej rupie nebo aspoň cigaretu!”
Plemenu hérens se běžně říká “černé”. Krávy tohoto plemene jsou čistokrevná zvířata, mají pevné a svalnaté tělo s nádhernou robustní hlavou a něžnýma inteligentníma očima. Vynikají bojovností a používá se jich při jedné z nejkrásnějších tradic ve švýcarském kantonu Valais, k “zápasům královen”.
INALPE
Královny jsou chloubou farmářů z Valais. K lidem mají přátelský vztah a jsou vděčné za pohlazení či poplácání. Ale když jde o postavení ve stádu, stávají se z nich nemilosrdné bojovnice. Pastevci bývají na horských loukách svědky nádherných zápasů, a to nejen mezi krávami jednoho stáda, ale i mezi kusy pasoucími se na stejné louce. Snad tady se zrodila myšlenka potěšit i ostatní pohledem na zápasící zvířata. Příležitostí k zápasům se najde vždy dost, jednou z nich je pak
inalpe, což je vyhánění skotu na horské pastviny, a vůbec celá doba pobytu zvířat v horách. První den horské pastvy se všechny krávy vypustí na zelenou louku. Chovatelé se shromáždí kolem a sledují zápasy. Krávy identifikují jedna druhou čichem a podle zvuku zvonce. Proto má každá stále stejný zvonec. Některé se natolik dobře znají, že se vědomě vyhýbají zápasu s královnou z minulého roku. Období inalpe trvá zhruba sto dnů. Znamená to, že když kráva ztratí svůj titul, má sto dnů na to, aby jej získala zpět. Královna takového období alpské pastvy má hodnotu kolem třiceti tisíc franků.
Při boji je slyšet dech zvířat, cinkání zvonců a nárazy rohů. Muži zvířata nepovzbuzují hlasem, ale dávají jim chleba a chlácholí je. Někdy dojde k poranění, ale šrámy jsou obvykle jen povrchní. Nárazy do těla zvířata necítí, zranění může způsobit vlastně jen náraz rohů do hlavy či tlamy.Jasná obloha a chladnější počasí jsou pro zápasy ideální. V horkém počasí se krávy rychle unaví. Jsou citlivé na podnebí i na úplněk, to vše ovlivňuje výkon při zápasech. Když prohrávají, jsou smutné, stáhnou se do ústraní a truchlí.
PRAVIDLA ZÁPOLENÍ
Začíná se tím, že se krávy shromáždí do houfu – zápasiště je kruh o průměru nejméně 30 metrů – honáci je přivedou k sobě, a ty krávy, které uhnou jako první, jsou vyřazeny. Honáků, kteří plní funkci rozhodčích, se obvykle najímá pět na zápas s nejméně 15 kravami, které jdou společně do prvního vylučovacího kola. K zápasům patří ještě úřední osoba pověřená vážením krav a veterinář, který provádí antidopingové testy. Pokud se u zvířete prokáže přítomnost dopingu, je jeho chovatel vyloučen ze závo dů a zvíře ztratí titul, pokud jej získalo. K zápasům také nejsou připuštěny krávy, které jeví známky nymfomanie nebo se u nich projevuje silná říje. Zápasit nesmí ani zvířata nemocná.
Organizované zápasy plní také roli trhu – zájem je pochopitelně o nejlepší zvířata. Zápasy jsou příležitostí k předvedení dobytka, k jeho posouzení, k prodeji nebo nákupu. Ceny nejlepších zápasnic však stoupají a klesají v závislosti na chování zvířat – to je nakonec daleko důležitější než jakákoli cena získaná v zápasech organizovaných lidmi.
Plemenu hérens se běžně říká “černé”. Krávy tohoto plemene jsou čistokrevná zvířata, mají pevné a svalnaté tělo s nádhernou robustní hlavou a něžnýma inteligentníma očima. Vynikají bojovností a používá se jich při jedné z nejkrásnějších tradic ve švýcarském kantonu Valais, k “zápasům královen”.
INALPE
Královny jsou chloubou farmářů z Valais. K lidem mají přátelský vztah a jsou vděčné za pohlazení či poplácání. Ale když jde o postavení ve stádu, stávají se z nich nemilosrdné bojovnice. Pastevci bývají na horských loukách svědky nádherných zápasů, a to nejen mezi krávami jednoho stáda, ale i mezi kusy pasoucími se na stejné louce. Snad tady se zrodila myšlenka potěšit i ostatní pohledem na zápasící zvířata. Příležitostí k zápasům se najde vždy dost, jednou z nich je pak
inalpe, což je vyhánění skotu na horské pastviny, a vůbec celá doba pobytu zvířat v horách. První den horské pastvy se všechny krávy vypustí na zelenou louku. Chovatelé se shromáždí kolem a sledují zápasy. Krávy identifikují jedna druhou čichem a podle zvuku zvonce. Proto má každá stále stejný zvonec. Některé se natolik dobře znají, že se vědomě vyhýbají zápasu s královnou z minulého roku. Období inalpe trvá zhruba sto dnů. Znamená to, že když kráva ztratí svůj titul, má sto dnů na to, aby jej získala zpět. Královna takového období alpské pastvy má hodnotu kolem třiceti tisíc franků.
Při boji je slyšet dech zvířat, cinkání zvonců a nárazy rohů. Muži zvířata nepovzbuzují hlasem, ale dávají jim chleba a chlácholí je. Někdy dojde k poranění, ale šrámy jsou obvykle jen povrchní. Nárazy do těla zvířata necítí, zranění může způsobit vlastně jen náraz rohů do hlavy či tlamy.Jasná obloha a chladnější počasí jsou pro zápasy ideální. V horkém počasí se krávy rychle unaví. Jsou citlivé na podnebí i na úplněk, to vše ovlivňuje výkon při zápasech. Když prohrávají, jsou smutné, stáhnou se do ústraní a truchlí.
PRAVIDLA ZÁPOLENÍ
Začíná se tím, že se krávy shromáždí do houfu – zápasiště je kruh o průměru nejméně 30 metrů – honáci je přivedou k sobě, a ty krávy, které uhnou jako první, jsou vyřazeny. Honáků, kteří plní funkci rozhodčích, se obvykle najímá pět na zápas s nejméně 15 kravami, které jdou společně do prvního vylučovacího kola. K zápasům patří ještě úřední osoba pověřená vážením krav a veterinář, který provádí antidopingové testy. Pokud se u zvířete prokáže přítomnost dopingu, je jeho chovatel vyloučen ze závo dů a zvíře ztratí titul, pokud jej získalo. K zápasům také nejsou připuštěny krávy, které jeví známky nymfomanie nebo se u nich projevuje silná říje. Zápasit nesmí ani zvířata nemocná.
Organizované zápasy plní také roli trhu – zájem je pochopitelně o nejlepší zvířata. Zápasy jsou příležitostí k předvedení dobytka, k jeho posouzení, k prodeji nebo nákupu. Ceny nejlepších zápasnic však stoupají a klesají v závislosti na chování zvířat – to je nakonec daleko důležitější než jakákoli cena získaná v zápasech organizovaných lidmi.
Pražákům, těm je tu hej, ty nikam nezablouděj,” zpíval příznačně už legendární Kocábův Výběr, a čas toto tvrzení jen dobarvil. O to bylo pro mě jako mimopražského těžší jít po stopách fotografií pražských dominant starých více než století, abychom mohli ze stejného místa i úhlu pohledu zaznamenat, jak ta místa vypadají dnes. A když už se jednou vydáte po stopách starých daguerrotypistů, napadá vás při bloudění pražskými uličkami spousta věcí, které se vlastně netýkají jenom Prahy.
PRAHA JE VŠECH ČECHŮ RÁJ
A také: “My Prahu nedáme, radši ji zbouráme.” To jsou asi dvě nejznámější písničky svědčící o oblíbenosti našeho hlavního města. Je to však jenom velmi skromný prolog rozbujelé pražské bibliografie, která je každým rokem bohatší o nové a nové průvodce, dnes už i na CD-ROMu. Ku Praze každý velikán, který v ní aspoň pár týdnů bydlil, cítil potřebu se vyjádřit.
Někde se tu pořád ozývá Smetanova hudba (a jakýsi Mozart do toho říká, že jeho Pražané mu rozumějí). Stačí, když odbočíte z hlavní turistické trasy, a rázem vás zajmou Kafkovy podivně smutné křivolaké uličky. Jdete spláchnout pouliční prach a z hospodského hovoru občas zřetelně zaslechnete Hrabalovy nebo Haškovy průpovídky. Večer vzdáte nad elektrickými lampami hold Edisonovi jako Vítězslav Nezval, ale přitom vám trochu schází to magično Gustava Meyrinka, rozpustilé reportáže Egona Erwina Kische ane bo Kondelíkové a Vejvarové Ignáta Herrmanna.
Po celou dobu vás provázejí Šemík s Horymírem, vznáší se nad vámi ne Damoklův, ale Václavův meč, který si jednou vyzvednou blaničtí rytíři, pokud nám nepomůže ani NATO. Dívá se na vás kněžna Libuše, která uměla natolik věštit, aby si přivedla svého oráče. To všechno je kus nejen pražské, ale i naší venkovské české historie.
Jedině v Praze, českém Hollywoodu, můžete být svědkem toho, jak herec Vyskočil okukuje ojetá auta v autobazaru, přistihnete Lucii Bílou, jak si v metru vybírá peníze z bankomatu, uslyšíte herečku Švandovou a herce Lábuse, jak se nadšeně baví o filmu Zahrada, anebo se potkáte ve stylové hospodě pod Hradem s romskou delegací, která vyřizuje stížnosti svému poslanci.
MĚSTO, KTERÉ NELEŽÍ
Možná jste už procestovali hodně měst, ale pořád se vám zdá, že Praha je nějak jiná. Třeba jde o to, co kdysi řekl architekt Le Corbusier: “Zatímco ostatní města v krajině leží, je Praha jediným městem, které stojí.”
A druhý den se s průvodcem v ruce můžete ptát, kdo asi bydlel v domě U tří hořících srdcí nebo U zelené žáby? Na dům U dvou slunců se ptát nebudete, protože víte, že tam od roku 1845 bydlel Jan Neruda. Není tak těžké si to zapamatovat, zvlášť když se ta ulice jmenuje Nerudova, podle toho Nerudy, který v jednom ze svých fejetonů napsal: “Jako má Paříž v Boius d?Boulogne svůj první květen a jako má Petrohrad na Něvském prospektu svůj den prvního sněhu, má Praha svůj květen šestnáctý… V tu dobu žije venkovan v nejslibnějších nadějích svých a má čas i chuť podívat se na Prahu. V tu dobu také Pražan se stává člověkem, shodil svoji zimní městskou uzavřenost a touží ven k přírodě, po splynutí s venkovem.”
MY V PRAZE
Praha je všech Čechů ráj, hlavní město všech Čechů, ale bydlí jich tam jen desetina. A co nás zbývajících devět milionů, kteří do “stověžaté” víceméně pravidelně dojíždíme? Čím je jiný pocit venkovana při pohledu na rozkvetlý Petřín, když v zácpě na nábřeží uvízne s vozem, jehož značka nezačíná písmenem A, zatímco v autorádiu mu na RDS běží zpráva o tom, na kterých místech měří policie dodržování povolené rychlosti?
Důvodů, které mohou vést k cestování venkovanů do Prahy, je více:
a) vyřizování na úřadech, b) návštěva Matějské pouti, ZOO nebo Pražského hradu, c) přestup na delší trase napříč republikou, d) návštěva rodinných příslušníků (neboť snad každý Čech má v rodině někoho z Prahy), e) studia, případně pobyt na koleji (u mladších venkovanů).
Stylem pohybu městem se venkované spíše podobají cizincům než Pražanům. Ukazují si prstem na koňská spřežení, jedí na ulici vafle se šlehačkou, sedají na schodech u Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí a čekají, až začne odbíjet orloj, a dělají ještě tisíc dalších věcí, podle kterých je každý rodilý Pražák bezpečně pozná.
TENKRÁT V ROCE 1898
Svět nevypadal roku 1898 zdaleka tak černobíle, jak by se mohlo ze starých fotografií zdát. Pro některé lidi, jako například S. K. Neumanna, jsou to přímo nejkrásnější léta života: “Ta léta devadesátá zdají se něčím tak krásným pro mne a tak skvělým pro národ,” říká, “že mne opouští radost života, kdykoli události nebo osoby připomenou mi onu dobu.”
Stará Praha z té doby, jak ji zachytily první fotografie, se do světového kontextu změnila jen málo. Pořád je to město evropského západu, vysokých a vzdušných loubí, pravidelné dispozice prostorů ulic a náměstí, ve všem, nebo skoro ve všem úhledné a zdobné. Dokonce má koncem devadesátých let ty samé problémy, které shrnuli již před stoletím: “Na periferii Evropy je velkoměsto Praha v roli maloměsta, žije hospodářsky skromným životem, malé poměry a malé prostředky veřejné i soukromé omezují technický rozvoj, udržují špatné dláždění a kanalizaci…”
Přece se ale za těch sto let něco změnilo. Netečou splašky po ulicích a žumpy se nevyvážejí v bečkách. Nečerpá se voda z uličních kašen a studní a pověstná slanečková bouda na Karlově náměstí taky dosloužila. Dávno už nejezdí povozy ledařů s ledovými kostkami a kdysi slavný národ vorařů Podskaláků a rybářů z Petrské čtvrti také vyhynul.
ZE ŽIVOTA DAGUERROTYPISTŮ
A kdo byl vlastně autorem těch podivných černobílých snímků, které si s trochou představivosti můžete splést s rytinou? Snad první daguerrotypový snímek Prahy pochází z roku 1848 a jeho autorem by měl být jakýsi záhadný Trajc, možná tehdejší student medicíny Wilhelm Treitz. Z dalších prvních fotografů to byl pozdější profesor architektury Josef Schulz, jehož snímky se zachovaly v pozůstalosti po básníku J. V. Sládkovi, a dr. Vojtěch Šafařík. Potom počet amatérů rychle stoupá a roku 1882 je založen p rvní Český fotografický spolek. Takzvaná “živnostenská” fotografie, neboli profesionální, začíná v Praze kolem roku 1855. A už v roce 1856 tu bylo sedm daguerrotypistů a jeden fotograf, v roce 1858 již třináct ateliérů. Po vydání živnostenského řádu roku 1859 byli fotografové postaveni mimo společenstva a až v roce 1864 prohlášeni za členy svobodných živností. Teprve v roce 1885 byli fotografové v Praze sloučeni do samostatného společenstva. Za řemeslo byla fotografie prohlášena v oboru podobizny v roce 1911 a v ostatních oborech v roce 1926.
PRAHA PODBÍZIVÁ
Styl fotografování se za těch sto let změnil stejně bláznivě jako fotografovaný objekt. Jakpak by to asi vypadalo fotografovat aparátem s měchem a na třech vratkých nožkách tančící dům, hospody ve “sklepáckém” duchu anebo reje pogující mládeže na koncertech undergroundových kapel? Ale i na barevné zástupy turistů, reklamní bilboardy lemující po obou stranách výpadovky, pouliční maskoty a reklamní akce prováděné živými lidmi se jaksi víc hodí autofokus a jednooká zrcadlovka s vestavěným bleskem. Ale když srovná fotografie dominant Prahy, zjistí i venkovan, že za oněch sto let se Praha zase tak moc nezměnila. Výsledek tisíciletého úsilí našich předků nelze překrýt za pár let budování tržní společnosti, i když se někdo hodně snaží.
PRAHA MÉHO STÁŘÍ
A jaká bude Praha budoucnosti, neboli Praha mého stáří? Najde se tu ode všeho jako v Londýně, bude marnivá jako Paříž, monstrózní jako Berlín, až se do něj přesunou sídelné organizace SRN? Odstěhují se firmy z centra a budou se po pěší zóně promenovat bohatí měšťané na koních, jako tomu je ve Stockholmu? Dočkáme se toho, že budou gangsteři zabíjet staré osamělé lidi, aby získali jejich byt, jako se to děje v Moskvě? Doufejme, že si od každé jiné světové metropole Praha vezme jen to dobré, ale pořád zůstane svá. Zvykneme si na ruštinu v metru, čínskou, vietnamskou i bůhvíjakou čtvrť, panelákový Bronx na předměstí, ale nezvykli bychom si, kdyby se nám Praha prostě vypařila před očima. Aby se to nestalo, to mohou hlídat lidé, kteří dojíždí jen občas, možná lépe než roduvěrní Pražáci.
