“Není zde obloha, nejsou zde mraky a slunce, není svítání ani stmívání se, nejsou hvězdy…Cítím, jak mi to vše začíná chybět.”Vysoko v mexických horách Sierra Madre Oriental, několik kilometrů od poslední výspy civilizace, se na konci hlubokého údolí nachází velkolepé ústí jeskyně Sistema Cheve. V domorodém jazyce to znamená Démon – Zlý duch. Když u něj v roce 1986 stanuli první běloši – Bill Farr a Carol Vesely, zdaleka netušili, jak velkolepý objev právě učinili. Následující léta výzkumů postupně odhalila světu 23 km dlouhý a 1386 m hluboký jeskynní systém, jeden z nejhlubších na světě.Koncem ledna letošního roku rozbilo osm českých jeskyňářů svůj tábor, aby poměřilo své síly s Démonem. Zatím tu prováděli speleologický výzkum jenom Američané – objevitelé – a Poláci, Češi byli třetí expedicí, která se do hlubin jeskyně pustila. Během této expedice se podařilo šesti lidem sestoupit na dno druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule. Během devatenácti dnů museli do jeskyně dopravit stovky kilogramů materiálu potřebného na sestup a návrat, včetně 1200 metrů lan, stovek karabin, vybavení podzemních bivaků a potravin. Rekordní nepřetržitý pobyt pod zemí trval 120 hodin.
. . . . .
Jeden z mnnoha vodopádů v turbínách
Jeskyně začíná obrovským vstupním dómem – Entrance Chamber, prudce se svažujícím do nitra masivu. Tento prostor, téměř celý ozářený denním světlem, sloužil v dávných dobách jako místo obětních rituálů pro indiány z blízkého okolí, kteří zde uctívali zlého ducha sídlícího v jeskyni. Množství lidských pozůstatků na několika místech Entrance Chamber svědčí o tom, že se muselo jednat o krvavé rituály.
Stojíme ve vchodu a někde hluboko pod sebou slyšíme podzemní řeku. Bloudíme mezi balvany vedeni jejím hukotem a za několik minut již stojíme na břehu, abychom dále pokračovali po proudu rozměrným, téměř deset metrů širokým kaňonem. Po několika stech metrech se ocitáme na prahu další obrovské prostory – Basket Room, nazvané podle nálezu starého koše, rovněž pozůstatku po návštěvách indiánů. Je až s podivem, jak daleko do jeskyně se tito dávní návštěvníci odvážili.
Dále se charakter jeskyně mění, řeka mizí mezi balvany a my začínáme vystrojovat a zdolávat první propasti. Nejsou hluboké, všechny kolem deseti metrů, a tak za několik desítek minut světlo prvního z nás prořezává tmu Christmas Chamber – dómu, který byl objeven právě na Vánoce. Podle informací, které máme, jsme asi 220 m hluboko. Celý dóm se výrazně svažuje a na jeho konci je série dalších propastí. Slaňujeme 10, 12, 20, 15 a 8 metrů a stojíme na hraně další, tentokráte podstatně hlubší studny. Podl e doby pádu vhozeného kamene odhadujeme hloubku asi na 50 metrů. To musí být Elephant Shaft – nejhlubší vertikála této části jeskyně. Ze dna k nám doléhá hukot podzemní řeky, ale k jejímu dosažení je nutné kromě Elephantu slanit ještě další dvacítku. Řeka má oproti Entrance Chamber o něco víc vody a přitéká několikametrovým vodopádem ze skalního okna.
ANDĚLSKÉ VODOPÁDY
Ani další průběh toku není klidný a plynulý – již po několika metrech se láme a padá kamsi do černé hlubiny. Lano visící podél vodopádu jasně ukazuje směr dolů. Když se z něho na jeho konci odepnu, rychle přebíhám do sucha, abych vzápětí mohl obdivovat celý vodopád, padající z téměř třicetimetrové výšky. V duchu dávám za pravdu objevitelům jeskyně, kteří jej pojmenovali Angel’s Falls. Neujdeme ani 100 metrů, a stěny se opět rozestupují. Ještě kousek sledujeme vodu, než nám definitivně zmizí mezi bal vany. My musíme nahoru, vystoupit až na tu obrovskou hromadu balvanů – Camel’s Hump. Ano, cesta dál vede právě tudy, nejprve několik stovek metrů nahoru a potom zase prudce dolů. Míjíme místo prvního podzemního tábora, které sloužilo v dobách objevování jeskyně a dnes se již nevyužívá. Jsme v hloubce 400 metrů, necelé 2 km od vchodu, a stojíme na prahu Giant’s Staircase – sestupné chodby, či spíše dómu širokého snad 40 metrů, na jehož strop není možné vůbec dosvítit.
STOPADESÁTIMETROVÁ PROPAST
Dno se tak prudce svažuje, až se chvílemi divím, že balvany, velké jako auta či domy, vůbec mohou mít nějakou stabilitu. Opatrně oblézáme velké bloky. Zní to neuvěřitelně, ale celý dóm je hluboký více než 100 metrů. Ovšem ještě neuvěřitelnější je to, co nás čeká. Prakticky celá prostora jako by se náhle propadla a zmizela někam do hlubiny. Před námi zeje stopadesátimetrový Suknussemm’s Well – největší propast této jeskyně. Zespodu se opět připomíná podzemní řeka, nejspíše zase o něco vydatnější. Po prvních padesáti metrech je vertikála přerušena velikou policí. Jestliže doposud byly rozměry propasti obrovské, dále jsou gigantické. Po dalších několika metrech se marně snažím dosvítit na protilehlou stěnu, kterou tuším snad 30 metrů daleko. Visím v prázdnu, několik desítek metrů pod sebou vidím Jirkovo světlo a odhaduji, zdali už může být dole. Hukot vodopádu zesílil natolik, že není slyšet vlastního slova a vzduch je plný vodní tříště.
Konečně stojím na dně a hledám alespoň malý prostor, kde neprší. Posléze, ukryt za skalní kulisou, vzhlížím do černé prázdnoty, odkud z výšky sedmdesáti metrů padá vydatný vodopád. Vzápětí přijíždí i Radek, a tak si můžeme podat úzkým průlezem všechny věci.
Podle mapy teď budou následovat asi nejzajímavější části jeskyně, nejprve Sallmon Ladders a potom Turbíny. Oblékáme se do neoprenových monošortů (neopren bez rukávů a nohavic), svačíme a diskutujeme o dalším postupu. Jsme asi 700 metrů hluboko a do podzemního tábora nám zbývají ještě 2 kilometry.
JAKO NA PRAHU PEKLA
Sallmon Ladders začíná až podezřele nenápadně. Krásně modelované chodby, klidný tok, mělké zelené tůně občas přerušené kaskádou. Záludnost těchto míst mi dochází, až když poprvé mizím celý pod vodou ve zdánlivě mělké tůni, když se nemohu vymanit z vířícího hrnce… Sílící hukot dává tušit, že se blížíme k Turbínám. Postupně se charakter mění, přibývá kaskád a vodopádů, prostory se zužují, voda nabývá na rychlosti. Jsme uprostřed úchvatného přírodního živlu, kde skála ustupuje rozbouřené řece, voda s i podmaňuje i vzduch a kde si člověk v dosahu toho běsnění připadá jako úplné nic. Není možné projít těmito místy bez dokonalého vybavení, bez množství lan zavěšených v odvážných traverzech nad divokou řekou a bez výstupových pomůcek, které zde člověk potřebuje nejen k překonávání vodopádů, ale i k tomu, aby se vůbec udržel v silném proudu na nohách.
Voda padá stále níž a níž a již není možné ji dále sledovat. I naši předchůdci to věděli a nalezli další cestu vyššími suchými chodbami. Nazvali ji Fuel Injection Bypass a obešli těmito prostorami již naprosto neschůdnou část Turbín. I my jsme vděčni za trochu klidu, neboť hukot vody k nám nyní doléhá pouze vzdáleně z hlubokých propastí, přes které traverzujeme. Vzápětí slaňujeme asi 30 metrů a ocitáme se opět na podzemní řece, nedaleko od posledního vodopádu. Těšíme se na obyčejnou chůzi, jak nám s libuje popis jeskyně, ale chůze v místních podmínkách znamená neustálé přelézání hlubokých tůní a hledání cesty přes četné sifony, to znamená místa, kde strop jeskyně mizí pod hladinou, a která je nutné obejít jinou cestou. Náhle voda mizí do úzké pukliny a dál pokračuje prostorná suchá chodba. Sundáváme neopreny a zanecháváme je zde pro zpáteční cestu. Čekají nás sice ještě další vodní partie, ale také kilometry suchých chodeb, a vláčet je s sebou nám už připadá zbytečné.
Asi po půl hodině cesty suchými chodbami stojíme na vrcholu velikého svahu a z druhé strany již zase slyšíme vodu. Pomalu slézáme k ústí 23 metrů hluboké propasti, která se směrem dolů zvonovitě rozšiřuje. Postupně slaňujeme přímo do řeky, po několika metrech se lomící do dalšího vodopádu. Nemohu najít cestu dolů, a tak to zkouším přímo vodou. Úplně promočený křičím na kluky, že tudy cesta nevede. Po chvilce Jirka nachází správnou cestu asi 5 m vedle vodopádu. Krásný, 15 metrů vysoký vodopád v černém vápenci s bílými pruhy kalcitů – to je East Gorge.
KDYŽ ČAJ VONÍ CITRONEM
Ještě pár set metrů po řece, a měli bychom být v podzemním táboře. Měli, ale nejsme, nemůžeme ho totiž najít. Znovu a znovu prolézáme stěny a svahy v místech, kde bivak tušíme, ale marně. V myslích nám hlodá pochybnost, zdali nedopadneme jako jedni z našich předchůdců, kteří místo sloužící pro camp hledali několik dnů. Vítězný Jirkův pokřik nám však vzápětí vrací sebevědomí a posléze již připravený teplý čaj a bramborová kaše také dobrou náladu. Usínáme zaslouženým spánkem v hloubce 830 metrů, asi 4 ,5 km daleko od vchodu, na konci prvního dne našeho putování na dno Cheve.
Probouzím se, až když vařič spokojeně syčí a všude voní čaj s citronem. Jeskyně změnila směr a téměř dvoukilometrová suchá galerie – Nordwest Passage – nás přivádí k ústí 33 metrů hluboké Widow Maker Shaft – dělači vdov. Slaňování pod obrovským balvanem visícím v prostoru opravdu klidu nepřidává, a tak jsme všichni rádi, když stojíme na břehu řeky v částech nazvaných Swim Gym. Několik traverzů zpočátku připomíná Turbíny, ale dále spíš převládají menší peřeje a nádherné tůně. Ovšem co je tu vskutku ú chvatné, jsou stěny a dno pokryté tisícem drobných i větších jamek a vypreparované do tisíců břitů, poskytujících výtečnou oporu pro nádherné volné lezení nad hlubokými sytě zelenými jezery.
Pocit zklamání z konce Swim Gym za chviličku střídá obdiv nad prvním krápníkovým obrem v Hall of the Restless Giants. Tato několik set metrů dlouhá soustava chodeb a dómů je místy doslova ucpána krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí. Všemu dominuje dvacet metrů vysoký sintrový sloup. Jsou zde také krásné barevné náteky na stěnách, desítky nádherných zákoutí a také sintrová jezírka s křišťálovou vodou. Jak se blížíme ke konci galerie, pomaličku si uvědomujeme, že to hezčí dneska už máme za sebou a čekají nás, alespoň podle popisu, samé nepříjemnosti. Slaňujeme asi 50 metrů a vaříme čaj, abychom se na ně pořádně připravili. A opravdu, úzké chodbičky a propástky pospojované ještě užšími průlezy, kterými zpravidla ještě teče voda – to jsou Squeezes. Jsou dlouhé a skutečně nepříjemné po všech těch velkých chodbách a dómech. Ale co, chceme-li dál do jeskyně, musíme tudy, říkám si v duchu a lehám si do kaluže na dně úzkého průlezu. Konečně se prostory opět zvětšují a Squeezes jsou za námi. Důvod k přílišné radosti však zatím nemáme, čeká nás totiž Black Borehole. Ano, určitě je to ono, protože dno i stěny jsou pokryty vrstvou černé, velmi kluzké hmoty. Pohyb v takovém terénu, zvláště uvážíme-li, že musíme přelézat obrovské skalní bloky a traverzovat po stěnách, je velice náročný na opatrnost. Každý, byť sebemenší úraz, by mohl znamenat vážné komplikace, zlomená noha by tak daleko a hluboko v jeskyni znamenala katastrofu. Black Borehole se zdá bez konce a to, že ji máme za sebou již po dvou h odinách, je určitě také díky dobré radě od našich kamarádů – držet se stále na dohled stropu.
Kamenný mužik před obrovskou hromadou kamení zčistajasna přehrazující celý profil chodby nám jasně říká – tudy. Prolézat zával uzavírající Black Borehole je dalším ze silných zážitků v Cheve. Zpočátku nás změtí balvanů provází jedna pevná skalní stěna, později už žádná, jen úzké průlezy mezi jednotlivými bloky. Prolézáme stále výš a výš a náhle poslední úžina, poslední podání transportního vaku, a zával je za námi. Černočerná tma před námi a kolem nás. Právě jsme totiž vylezli do největší prostory j eskyně, do A. S. Borehole. Je široká 70, vysoká 30-50 a dlouhá několik stovek metrů. Jednomu z objevitelů jeskyně – Billu Stoneovi, se zde v roce 1991 podařilo vyfotografovat průhled touto prostorou do vzdálenosti 400 metrů za pomoci šestnácti elektronických blesků. Největší jeskynní dóm v České republice by se sem vešel více než čtyřikrát. Na nejnižším místě se opět objevuje podzemní řeka.
PŘEKONÁVÁME KRIZI
V tuto chvíli nás však více zajímá strmý svah na pravé straně, na jehož vrcholu se nachází druhý podzemní tábor. Třetí den bývá krizový, což se projevuje nejprve na vařiči, který odmítá spolupracovat. Po dokonalém rezebrání a vyčištění se nám daří připravit dostatek instantní polévky a bramborové kaše. Všemožně se snažíme oddálit okamžik, kdy nezbývá než vylézt ze spacáku a obléci si mokré věci. Jsme v hloubce 1050 m, více než 10 km daleko od vchodu v nejhlubším bivaku na západní polokouli, který místo toho, aby se otočil, a jak nejrychleji umí, vyrazil směrem ven, míní pokračovat dál do nitra masivu, dál ke dnu Cheve.
Po prvních minutách další cesty naše nálada mírně pookřívá. Jeskyně nám nyní nabízí občasnou chůzi kombinovanou s lezením, to vše v obrovském kaňonu, na jehož dně hučí voda a strop sotva dosvítíme. Náhle kaňon prudce mění směr a my víme, že někde tady musíme dolů mezi balvany. Několik průlezů, krátká propástka, ještě jedno úzké místo, a chodba se zvětšuje, sledujeme drobný potůček a vůbec nevíme, jestli jdeme správně. Prolézáme ještě nízký polosifon a najednou zleva přitéká s ohlušujícím rachotem hl avní řeka. Několikametrovou kaskádou spadá do chodby a nám je jasné, že je zase o něco mohutnější. Ano, tohle je poslední část jeskyně, zvaná příznačně Wet Dreams. Mohutná řeka se valí stále dolů prostornými chodbami vytvořenými v bílém mramoru, ze stropů a stěn přitékají četné boční přítoky. Chvílemi se voda valí v divokých peřejích, aby se posléze rozlila do širokých a hlubokých tůní tyrkysově zelené barvy. V místech, kde se chodby zužují a stěny se přibližují i na jediný metr, je proud již tak si lný, že spadnout do něj by mohlo znamenat vážné problémy. Dostat se z dravého proudu po hladkých, kluzkých stěnách by bylo téměř nemožné. To si dobře uvědomujeme, zvláště když víme, že nás čeká ještě Night Mare Falls – poslední vodopád, poslední noční můra před koncem.
Zlověstné hučení nám říká, že není daleko. Za okamžik stojíme na jeho hraně a vybalujeme poslední dvacetimetrové lano. Tady se ale neslaňuje dolů, tady je potřeba přetraverzovat po hladkých stěnách deset metrů na protější stranu! Nelehkého úkolu se ujímá Jirka a po prvních dvou metrech již neslyšíme ani jedno jeho slovo. Opatrně traverzuje po nepatrných stupech a chytech nad divokou hlubinou. Nechci ani domýšlet, co by pád do vodopádu znamenal.
Nastupuji k traverzu, všude kolem visí cáry starých lan našich předchůdců, které voda úplně rozcupovala. Přestože natažené lano dává určitý pocit jistoty, stejně jsem rád, když stojím na druhé straně. Postupně již bez lana slézáme až na vodu, klidnou a mírně plynoucí, a po několika dalších metrech stojíme u koncového sifonu. A tak po dvou a půl dnech našeho putování, po cestě dlouhé více než 15 kilometrů, stojíme na dně druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule, na dně jedné z nejhlubších světových jeskyní vůbec, na dně Sistema Cheve v hloubce 1386 m.
Kapitán James Cook byl prvním Evropanem, který při svých druhých objevných plavbách po Pacifiku dosáhl 5. září 1774 břehů ostrova velkého asi jako bývalé Československo. Jeho zelené břehy mu připomínaly na tisíce kilometrů vzdálené Skotsko, kdysi nazývané Kaledonie. Tato podobnost dala vzniknout názvu hlavního ostrova (Velká země) a přilehlých ostrůvků – Nová Kaledonie. Nová Kaledonie byla přirozeným rájem pro původní obyvatele řídící se jen přírodními zákony, později přístavištěm obchodníků a velry bářů, cílem náboženských misií a od vztyčení francouzské vlajky 24. září roku 1853, za vlády Napoleona III., jejím zámořským územím. Zanedlouho byla po příkladu Britů využívána jako trestanecká kolonie. S pomocí vězňů byly postaveny základní komunikace, domy a kostely. Po objevení nalezišť zlata a niklu dochází koncem devatenáctého století k ekonomickému rozmachu a vytvoření průmyslového centra, ojedinělého v celém Tichém oceánu. I když se v současnosti nachází pod francouzskou správou, nazývá se ta k stále.
NOUMÉA – OTISK CIVILIZACE
Největší počet obyvatel a převážná většina zde žijících Francouzů je koncentrována v hlavním městě souostroví – v Nouméi. Ačkoliv se jedná o relativně malé město (s necelými 70 tisíci obyvateli), stopy civilizace jsou více než patrné. Ranní zácpy automobilů s pasažéry toužícími se dostat co nejrychleji do práce, kouřící továrna na nikl, troubení, předjíždění, shon…
“Takto to zde vypadá každé ráno, protože většina lidí bydlí kvůli vysokým nájmům mimo město a za prací dojíždí,” vysvětluje Jean-Pierre, řidič zelenobílého taxíku. “Je to úplně stejné jako v Evropě.”
Kdyby člověk nejdříve neviděl ty krásné zelené hory, tvořící malebnou krajinu cestou z letiště, a v dálce šplouchající blankytné moře, asi by měl chuť vzít co nejrychleji do zaječích. Ale přesto zůstává zvědavost, jak to vlastně vypadá na druhém konci světa, tisíce kilometrů od starého kontinentu.
Nejdříve si tu opravdu připadáte spíše jako na francouzské Riviéře, obklopeni jižní francouzskou architekturou, kolem projíždějící auta pocházejí také ze země galského kohouta, všichni tu mluví zase jenom francouzsky, i nejmenší černoušek či melanéská stařenka v samoobsluze. Mimochodem jsou zde zastoupeny i největší francouzské supermarkety, benzinové pumpy…
Ale to vše je jen první dojem, navíc atmosféra dýchající na vás pouze v tomto “velkoměstě”. Stačí pozvednout oči, a spatříte nádherné kulisy hor připomínající věčně zelené vrcholky skotské. Nebo navštívit některé z místních muzeí, kde si při pohledu na nálezy z dob objevení ostrovů uvědomíte, že tito domorodci prošli vývojem od doby srovnatelné s dobou kamennou k civilizaci vědeckotechnické revoluce za pouhých dvě stě let.
OBCHOD, KANIBALISMUS A MISIONÁŘI
Po objevení ostrovů následovaly další průzkumné výpravy, některé úspěšné, jiné méně. Nová Kaledonie se stala kotvištěm pro americké velrybářské lodě, zdrojem santalového dřeva, především pro britské obchodníky, kteří tuto vzácnou dřevinu dováželi do Číny k výrobě vonných tyčinek.
Melanésané však mořeplavce nevítali vždy s otevřenou náručí. Zatímco kapitán Cook měl ty nejlepší zkušenosti s místním obyvatelstvem, jež považoval za přátelské, někteří pozdější návštěvníci dospěli k jinému názoru. Určitě nejhůře dopadli vězenští uprchlíci z australské pevnosti v roce 1840 a o devět let později členové posádky americké lodi Cutter, kteří byli povražděni a snědeni kanibalskými domorodci.
Prvními “vlaštovkami” evropského osídlení byli náboženští misionáři. Hráli nepříliš vděčnou úlohu průkopníků, kteří měli zjistit, zda kolonizace v těchto končinách, mezi kanibaly v divoké přírodě, je reálná, či nikoliv. A samozřejmě se měli pokusit dovést místní obyvatele ke křesťanství. O toto poslání se dělili britští protestanti spolu s francouzskými katolíky. Zatímco Britové se po nezdařené misii na ostrově Ile des Pins úspěšně usadili na jednom z ostrovů Loyauté – Lifou, Francouzi se pokusili šířit svou víru přímo ve Velké zemi (Grande Terre), na největším ostrově. První misie však dopadla hrůzně, po čtyřech letech byli někteří její členové zabiti, část se zachránila útěkem na nedaleko kotvící loď.
Při návratu již byli misionáři doprovázeni francouzskými vojáky, kteří zajišťovali jejich bezpečnost.
Ačkoliv historie osídlování tohoto vzdáleného kraje byla i nadále rozmanitá a bouřlivá, dnes je toto francouzské zámořské území poměrně klidnou oblastí.
KMENY, CHÝŠE, VAHADLOVÉ ČLUNY
Mimo hlavní město žijí dodnes Kanaci, původní novokaledonští obyvatelé, v kmenovém společenství. Každý kmen (tribu) tvoří jednu vesnici, v jejímž středu stojí “velká chýše”, kterou podle tradice obývá náčelník. Ostatní vesničané žijí v menších chaloupkách stavěných z kmenů stromů a palmových listů. Dnes již občas naleznete, naštěstí spíše výjimečně, obydlí z vlnitého plechu, typická i pro jiné chudé tropické oblasti. Z kamene se staví převážně ve městech, na vesnicích jen kostely a školy.
Kanacká kultura utrpěla v průběhu kolonizace celou řadu šrámů stejně jako další takto zasažené oblasti. V dnešní době se však objevuje snaha o její vzkříšení a obnovení. Zakládají se centra kanacké kultury bohatě zásobená publikacemi, například o tancích, zpěvech a slavnostech. V Neokaledonském muzeu se můžete seznámit s celou historií země, s kulturou, “architekturou”, dopravními prostředky, jež tvoří samozřejmě lodě – pirogy, na kterých Melanésané dopluli na Novou Kaledonii z okolních ostrovů v pr vopočátcích původního osídlování. Je to až neuvěřitelné, že na těchto křehkých vahadlových člunech byli schopni urazit stovky kilometrů.
Mezi stále přetrvávající obyčeje patří takzvaná la coutume. Nazývá se tak zvyk, při kterém se sluší při návštěvě náčelníka kmene, svatbě, pohřbu či křtinách přinést nějaký dárek, nejčastěji cigarety, kus látky, případně peníze. Vzdáváte tak úctu celé vesnici. Dříve tento zvyk sloužil spíše při vzájemných návštěvách jako obdoba výměnného obchodu. La coutume se dnes ovšem říká i dotacím poskytovaným francouzskou vládou.
NA JIHU…V ZEMI NIKOHO
Povrch Marsu občas roztříštěný zeleným porostem, hory, údolí, říčky a potůčky, nikde ani živáčka, ani stopy po obydlení… Takto by se dala charakterizovat krajina na jihu. Na zabarvení půdy má vliv chemické složení hornin, bohaté zejména na nikl, který je hlavní těženou nerostnou surovinou a významným zdrojem financí pro celou oblast.
Kromě dolů a osamocené hlavní silnice, sjízdné pouze v suchém období, je jedinou připomínkou civilizace obrovská vodní přehrada, zásobující město pitnou vodou a elektrickou energií. V jejích vodách impozantně působí uhynulé bílé stromy, které se i nadále tyčí jako sochy v přírodní galerii, v protikladu k barevným proměnám obklopujícího údolí.
Snad každého okouzlí pohled z vrcholků do širokého prostoru na lesklou vodní plochu jezera Yaté, krajinu protkanou říčkami a vodopády, a o pár stovek metrů dál se vám rozevře pod strmým svahem výhled na širý oceán, umocněný závanem větru nasyceného mořskou vůní.
HIENGHÈNE – MEZI SKALAMI
Téměř na druhém konci hlavního ostrova, na východním pobřeží, leží nepříliš veliká, zato velice významná vesnice Hienghène, od prvopočátků kolonizace oblast největšího vzdoru a centrum četných osvobozeneckých hnutí. Hienghène je také jakýmsi symbolem etnické svébytnosti a hrdosti Kanaků. V této osadě dokonce od nepokojů v roce 1984 nežije jediný Francouz. V dnešních dnech zde panuje klid, a návštěvník tak může plnými doušky vychutnávat jedinečné skalnaté útvary, doménu této části pobřeží.
Mezi skalami, na velice přívětivém místě, byla vystavěna vesnička francouzského Clubu Mediteranèe, Koulnoué Village, která je mimo jiné i výborným výchozím bodem pro různé druhy sportu, od romantických promenád na koni po šnorchlování a potápění u nedalekých ostrůvků a korálových útesů. Pokud budete mít opravdové štěstí, můžete se setkat i s nádhernou mořskou želvou.
OUVÉA – ZAPOMENUTÝ OSTROV
Ostrov Ouvéa – poslední koupel v laguně.
Přes 20 kilometrů bělostných pláží, kde téměř nepotkáte člověka, natož ještě bílého, vyvalujícího se na lehátku a opékajícího se na slunci jako buřtík. Tu a tam narazíte na místního domorodce zchlazujícího se v odpoledním žáru nebo na skupinku dětí užívajících radostí nabízených tichou lagunou, mimochodem jednou z největších na světě. Jen zcela výjimečně se setkáte s několika Japonci, kteří byli od hotelu přivezeni mikrobusem ke krátkému potápění-šnorchlování, a za pár okamžiků budou stejným způsobe m dopraveni pohodlně zpět.
Samotná pevnina nepůsobí příliš obydleně. Napříč celým ostrovem vede jediná kvalitní silnice, postavená a financovaná Francouzi, která spojuje sever s jihem. Podél této cesty jsou v palmových zahradách roztroušeny chýše tvořící nepočetné osady. I když tato obydlí vypadají jako vyrostlá ze země, tvořící součást přírody, v žádné vesničce nechybí kamenný kostel, v převážné většině katolický, připomínající evropskou civilizaci.
NOVÁ KALEDONIE
Ve srovnání s obdobným francouzským územím, Francouzskou Polynésií, bohužel, nebo spíše bohudík, turistický ruch v této končině světa není natolik giganticky rozvinut, takže tento kraj není příliš zakořeněn v povědomí široké veřejnosti. Zůstává tedy naděje na uchování přírodního pokladu, zejména opuštěných pláží, které patří krabům, želvám a mořským ptákům.
Jak se svým bohatstvím naloží budoucí, francouzská nebo kanacká vláda, se ukáže v nejbližším období, po referendu v tomto roce. Rozhodovat se bude nejen o statutu a novém režimu Nové Kaledonie, ale také o budoucnosti…
Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb. Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraonovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: “Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.” Hlad byl po celé zemi. Tu Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí, neboť hlad tvrdě doléhal na egyptskou zemi. A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět. (Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, První kniha Mojžíšova)
Slzami zalité velké smutné oči se apaticky dívají do kamery v Súdánu, Etiopii, Somálsku, Severní Koreji, Sahelu… a obrazovkami vstupují na chvíli do obývacích pokojů. Zástupy dětí s pavoučíma nohama a vypouklými bříšky čekající na pomoc, na balíček rýže, skleničku výživy. Polomrtvá maminka kojící své již dávno mrtvé dítě. Vojáci zasypávající hromady čokoládových mrtvých bílým vápnem. A mezi tím vším uhynulý dobytek. Obrazy, na které si “civilizovaný” svět zvykl, na které vlády a humanitární organi zace reagují organizováním potravinové a lékařské pomoci. Pohroma, jež je popsána už v Bibli a jež provází lidstvo na každém jeho kroku v čase.
Hladomor je věrný druh, neopustil lidi, jako to udělala většina epidemií. Právě naopak. Jak varuje Univerzita J. Hopkinse z Washingtonu, již v první polovině přicházejícího století přesáhne světová populace únosnou mez – do roku 2025 se podle propočtů zvýší počet lidí na 8 miliard, a tak výroba potravin nebude schopna uspokojit poptávku. Má-li se tedy svět vyhnout katastrofě, musí v následujícím čtvrtstoletí vzrůst zemědělská produkce v Africe o 300 %, v Latinské Americe o 80 % a v Asii o 70 %.
HLADOMORY NAPŘÍČ STALETÍMI
Příčiny hladomoru mohou být přírodní nebo civilizační. Příroda se podílí na zničení úrody velkými vedry, bouřemi či potopami, tajfuny, chorobami i škůdci. Nejčastější příčinou hladomorů jsou extrémní sucha. Mnohdy sucha v jedné části země mohou způsobit hladomor v části vzdálené. Tak došlo k prvním zaznamenaným hladomorům, které se udály ve čtvrtém století před Kristem ve starém Egyptě a na Středním Východě. Tyto přírodní hladomory způsobily řeky, které vyschly už u pramenů, a nepřivedly tak vodu do zavlažovaných oblastí.
Od roku 1700 byla hladomory postižena nejvíce Asie, kde již tenkrát mnoho hladomorů zapříčinil prudký populační nárůst a tím vzniklý nedostatek jídla. Nejpostiženějšími zeměmi byly Indie a Čína. První historická zmínka o hladomoru v Indii byla napsána inkoustem již ve 14. století a indičtí kronikáři nepřestávali zaznamenávat tento druh katastrofy až do století dvacátého. Jak strašné byly hladomory v Čínském císařství, vypovídají tyto údaje: v letech 1876-1879 zemřelo jen v severní Číně 12 000 000 lidí. V Číně se později k hladomoru přidal ještě mor, a tak roky 1928-1929 znamenaly smrt pro 3 000 000 lidí.
Kromě přelidnění lidé přivolali hladomory také politickými rozhodnutími. Kruté a dlouhotrvající nedostatky jídla přecházející chvílemi v lokální hladomory způsobila v dobách Římského impéria politická neochota dodat potraviny do strádajících oblastí: části impéria, jež trpěly nedostatkem potravin, totiž nebyly politicky ani vojensky činné. Nakonec však byl roku 436 před Kristem hladomorem zasažen samotný Řím. Tehdy se tisíce lidí dobrovolně utopily v řece Tiber, aby unikly před bolestivým hladověním a pomalým umíráním.
Hladomory v Evropě by mohly nést název “kulturní”, protože ve středověku se k výkyvům počasí přidával notnou měrou feudální systém. Docházelo k podvýživě obyvatel, kteří potom velmi lehce podléhali epidemiím, například černé smrti. Britské ostrovy byly jen ve středověku černou smrtí a hladomorem zasaženy devadesátpětkrát, Francie více něž sedmdesátpětkrát. Svou hladovou daň si vybraly také války. Zřejmě největší “válečné” hladomory zasáhly Maďarsko a Rusko.
ČERNÝ SYMBOL HLADU
V posledních letech jsou hladomory spojeny s rozvojovými zeměmi – symbolem hladomoru ve dvacátém století se stal černoušek – Afričan. Hladomoru v Somálsku se podařilo obrátit světovou pozornost na problém rozvojové Afriky. Krize současné Afriky má kořeny v minulosti, v době kolonizace. Před příchodem Evropanů byli Afričané lovci, drobní zemědělci a obchodníci. V porovnání s evropskou civilizací byla Afrika zaostalá, ale relativně soběstačná. Zavedení nových zákonů a poplatků z obdělávané půdy odvádě ly úrodu pryč z černého kontinentu. Ve dvacátém století se v Africe začaly pěstovat plodiny převážně na vývoz – minimum obilí, naproti tomu množství čaje, kávy, kakaa, bavlny… Jen polovina Senegalu byla oseta burskými oříšky určenými západním továrnám na margarín. Z poslední doby jsou známé naftové kauzy, kdy mezinárodní naftařské společnosti spojí své síly s vládnoucí vojenskou chuntou, těží v dané zemi ropu, ale nedodržují ani nejzákladnější ekologické normy, a unikající ropa kontaminuje půdu. K zemědělským a ekonomickým problémům se připočítávají ještě politické a národnostní. Pak už známe jen dech beroucí fotografie z hladomorem postižených oblastí.
POMOC?
Reakcí nepostiženého světa na hladomory je organizování humanitární pomoci, která bohužel většinou přichází velmi pozdě, v době, kdy už lidé umírají, jak se stalo při hladomoru v Etiopii. Většina vědců zabývajících se právě fenoménem hladomorů varuje před tendencí “civilizovaného” světa zavírat oči před začínajícími problémy a odmítat zodpovědnost. Nelze si koupit svědomí dodatečnými pytli mouky a krabicemi kondenzovaného mléka. Zdá se, že jediné řešení nabízí tolik odmítané slovo globalizace. Ekono micky silné státy a světové organizace musí nabídnout strádajícím zemím účinný program – ekonomický, politický, sociální.
Již dnes se mnohé státy brání před přistěhovalci, uprchlíky. A to se populační nerovnováha bude jen zvyšovat. Porodnost ve vyspělých státech klesá, v zemích rozvojových prudce stoupá. Jak dlouho se ještě bude hladová a nemocná většina světové populace dívat na nasycenější menšinu?
ZAOSTŘENO NA SEVERNÍ KOREU
Že právě snídáte, obědváte nebo večeříte? Nenechte si kazit chuť, v Severní Koreji také zrovna jedí – byl to dědeček, maminka, nebo snad sestřenka? Pieta je krásná věc, láska ještě krásnější, ale hlad je hlad a jíst se musí, obzvlášť, když jste včera na ulici potkali smrt.
Pouhých sto kilogramů rýže na osobu a rok má Severní Korea na konci dvacátého století. Poslední stalinistický režim světa přivedl svou politikou zemi k naprosté bídě, bezmoci, beznaději a hlavně hladomoru. Z celé země přinášejí agentury katastrofické zprávy. V horách na severu umírají v koncentračních táborech desetitisíce lidí. Lidé vyžívají se sedmdesáti gramy rýže, jedí kořínky, listí, kůru stromů. Mnohdy klečí na trávníku a z posledních sil se cpou trávou. Mezinárodní červený kříž, jenž byl zpoč átku katastrofy jednou z mála organizací, kterým režim povolil v zemi působit, zjistil dokonce, že jsou místa, kde živí jedí své mrtvé. A hladomor se stahuje i do velkých měst.
Dostatek potravin nemá 23 milionů Severokorejců, mnozí z nich jsou ohroženi přímo hladomorem. Špatná výživa snížila tělesnou váhu a výšku obyvatel Severní Koreje, některé lékařské týmy dokonce varují před snížením IQ u budoucích generací. Příčinou přicházejícího hladomoru ale nejsou mohutné záplavy z let 1995 a 1996, na vině je politika “čučche” (soběstačnosti), jež byla prosazována vládou pod taktovkou velkého, již zesnulého Kim Ir-sena. Vidina soběstačnosti a politika Severní Koreu dokonale izolov aly. Jediné, co v době, kdy se ve městech vypíná elektřina, kvete, je export zbraní.
S mezinárodní humanitární pomocí dělal od počátku krize Pchjongjang potíže. Došlo dokonce k obviňování Jižní Koreje, že nenabídla konkrétní pomoc. Pokud se nějaká pomoc do země přece jen dostala, skončila v rukách armády. Dnes už se situace postupně zlepšuje, potravinová pomoc se dostává k civilnímu obyvatelstvu.
Analytici světových organizací hledají varianty možného vývoje na severu Korejského poloostrova. Jediné, na čem se všichni shodují, je, že tento režim dlouho nevydrží a že jistě nedojde ke sjednocení celého poloostrova, jak se domnívají mnozí Severokorejci, když poukazují na sjednocení Německa. A tak svět spekuluje a nabízí zhrouceným a hladem umírajícím lidem potraviny. Co nás může těšit je, že Česká republika se do humanitárních akcí zapojila také.
HLADOMOR
Extrémní a dlouhotrvající nedostatek jídla, který způsobuje permanentní pocit hladu, vychrtlost zasažené skupiny, resp. populace, a podstatný nárůst úmrtnosti. Hladomor může být klasifikován podle toho, jakou skupinu zasáhl, a podle lokace postižených. Obecně hladomor zasahuje všechny vrstvy populace v zemích s nedostatkem potravy, samozřejmě ne všechny vrstvy postižených jsou na stejném stupni hladomoru. Místní hladomory jsou koncentrovány pouze v určitém regionu země, nedostatek potravy se však pr ojevuje v zemi celé. Hladomor je klasifikován jako stav, kdy určitá skupina populace trpí z celé země zasažené nedostatkem jídla největší bídou.
Stav vyvolaný nedostatkem potravy. Pocit hladu je řízen hypotalamem a většinou jej provází peristaltika prázdného žaludku. Pokud nepřijímáme potravu dvanáct hodin, lačníme, pokud déle, hladovíme. Faktorem ovlivňujícím dobu, po kterou vydrží člověk hladovět, je zásoba tuku v organismu. Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty max. 50 až 60 % tělesné hmotnosti.
Přehled hladomorů (do roku 1985): 3500 př. Kr. Egypt, první psaná zmínka o hladomoru. 436 př. Kr. Řím, tisíce hladovějících lidí se dobrovolně utopilo v řece Tiber. 310 Británie, 40 000 mrtvých. 917-18 Indie, Kašmír, obrovská úmrtnost. Koryto řeky Jhelum naplněno mrtvými těly. 1064-72 Egypt, záplavy na Nilu trvaly 7 let. Objevil se kanibalismus. 1069 Anglie, normanská invaze. Kanibalismus. 1235 Anglie, 20 000mrtvých v Londýně. 1315-17 střední a západní Evropa, vydatné deště. O 10 % vyšší úmrtnost. 1333-37 Čína, 4 000 000 mrtvých. 1347-48 Rusko, deště a mrazy zapříčinily hladomor na Volze. 1594-98 Indie, kanibalismus. Přidal se mor. 1600 Rusko, 500 000 mrtvých. Mor. 1630 Indie, válka, sucho a poté povodně. 30 000 mrtvých. 1650-52 Rusko, povodně. 1677 Indie, Hyderabad, déšť, vysoká úmrtnost.V každé vesnici přežili dva až tři lidé. 1693 Francie, hladomor popsal Voltaire. 1769 Francie, 5 % populace zemřelo. 1769-70 Indie, nepřesný údaj: zemřelo 3 000 000 až 10 000 000 lidí. 1770 východní Evropa, 168 000 mrtvých v Čechách, 20 000 v Rusku a Polsku. 1790-92 Indie, kanibalismus. 1803-04 západní Indie, sucha, válka. Tisíce mrtvých. 1837-38 Indie, sucho. 800 000 mrtvých. 1845-49 Irsko, velký bramborový hladomor. Milion mrtvých. Emigrace. 1866 Indie, 1 500 000 mrtvých. 1868-70 Indie, sucho. Po hladomoru následovala horečka. 1874-75 Asie, Minor, 150 000 mrtvých. 1876-78 Indie, sucho. 5 000 000 mrtvých. 1892-94 Čína, sucho. 1 000 000 mrtvých. 1896-97 Indie, sucho. Více než 5 000 000 mrtvých. 1899-1900 Indie, sucho. 3 250 000 mrtvých. 1920-21 severní Čína, sucho. 20 000 000 hladovějících, 500 000 mrtvých. 1921-22 Rusko, Ukrajina, povodí Volhy, sucho. Počet mrtvých od 1 250 000 až 5 000 000. 1928-29 Čína, 3 000 000 mrtvých. 1932-34 Rusko, Ukrajina, kolektivizace vyvolala odplatu zemědělců – vybíjení dobytka. 5 000 000 mrtvých. 1941-43 Řecko, válka. 450 000 mrtvých. 1941-42 Varšavské ghetto, válka. 43 000 mrtvých. 1941-44 Leningrad, válka. 1 000 000 mrtvých. 1943 Rwanda, Urundi, 35 000-50 000 mrtvých. 1943-44 Indie, Bengálsko, 1 500 000 mrtvých. 1947 Rusko, obilí vyvezeno do zahraničí, nezbylo pro vlastní lidi. 1960-61 Kongo, válka. 1965 Indie, Bihar, sucho. Tisíce mrtvých. 1967-69 Nigérie, Biafra, válka. 1 500 000 mrtvých. 1968-74 Sahel, sucho. 500 000 lidí mrtvých. 1973 Etiopie, sucho. 100 000 mrtvých. 1974 Bangladéš, záplavy. 1974 Somálsko, sucho. Rusko pomohlo přesídlit strádající nomády na jih země. 1975-79 Kambodža, 1 000 000 mrtvých. Politika genocidy Rudých Khmerů. 1983-85 Sahel, sucho. Hladovělo 22 000 000 lidí.
Zpracovala Adéla Knapová (Podle zdroje Encyclopedia Britannica)
SPASITELŮ BYLA SPOUSTA ROZHOVOR S PROFESOREM MUDr. JIŘÍM DUNOVSKÝM Jiří Dunovský se zabývá sociální pediatrií, je konzultantem UNICEF. S jeho jménem jsou u nás spojeny projekty vesniček S.O.S. a krizových center pro týrané děti. Je lékařem, který v roce 1984 zažil hladomor v Etiopii.
. . . . .
Hladomor na stránkách novin a hladomor viděný přímo v terénu. Je to rozdíl?
Je to šok a zdrcující zkušenost. I dnes obtížně hledám vhodná slova. Pro mě to byla především ta zdrcující zkušenost.
Šok, není to pro lékaře zvyklého na ledacos silný výraz?
Není. Už začátek stál za to. Jeden den jsem byl doma, v bytě s plnou ledničkou, a za dva dny jsem se pohyboval oblastmi, kde se už druhý rok nic neurodilo, kde se lidé soustřeďovali kolem měst do záchytných táborů a vymíraly celé vesnice. Do toho se navíc promítla bezmoc mého postavení, protože já jsem se sice do Etiopie dostal jako člen delegace UNICEF za Československo, ale rychle jsem zjistil, že nemůžu pomoct tak, jak bych chtěl. UNICEF tehdy měl jen koordinovat a ovlivňovat rozdělování pomoci o bětem hladomoru.
Jak funguje takový záchytný tábor?
Krůček od smrti, nebo byla již hranice mezi žitím a nežitím překročena? Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty maximálně 50 až 60 % tělesné hmotnosti.
Základem je, aby se v něm k lidem dostala nezbytná strava a zdravotnická pomoc za přijatelných hygienických podmínek. To je ovšem jen přání. Byl jsem třeba v táboře o 60 000 lidech, kde ti, kteří se už nemohli slabostí hýbat, jen bezmocně leželi a pomalu umírali. Zdravotnická služba nestačila odnášet mrtvoly.
Dá se vůbec ještě v takové situaci věnovat zvýšená péče dětem?
Teoreticky vzato – měla by se. V praxi je to ale obtížně proveditelné, protože děti jsou skupinou, která je vždy hladem zasažena nejvíce. Problémem je už porod. Narodí se matce, která je vyhladovělá, sama nemá dostatek potravy, natož aby dítě slušně živila. Trpí deficitem železa, bílkovin a mnoha dalších látek potřebných pro holou existenci. Číhají na ni řady infekčních onemocnění, kterým ona snadno podléhá. Dítě se tedy narodí, je špatně opečováváno, protože matka to v takových podmínkách neumí a hladomor jí navíc ještě rozbil klasický systém, podle kterého funguje kmen a vesnice. S hladomorem přijdou infekce – hlavně z nákazy kontaminovanou vodou, která je v obrovských táborech hladovějících lidí zcela běžná.
Zažil jsem dětský tábor, který byl otřesný už tím, že všechny děti v něm byly sirotci. Nikdo z vedení tábora mi nebyl schopen odpovědět na otázku, co s nimi bude dál.
To už narážím na širší problém celé černé Afriky. Africká rodina není nijak zvlášť silná. Civilizační faktor ji velmi snadno rozbíjí, a když zemřou rodiče, tak většinou není nikdo, kdo by se o dítě postaral. To je rozdíl od arabského světa, kde třeba neexistují sirotčince. Tam je rodina tak silná, že se v takových případech o dítě postará. Tam ano. V Africe ne.
Tady jsem zkrátka najednou viděl pět tisíc dětí na jednom místě a nikdo nevěděl, co s nimi bude dál. Tříleté, pětileté nebo dvanáctileté, to není podstatné. Musíte je nějak nakrmit, zabavit, a při tom je jisté jen jedno. Že sedí, hrají si, pláčou a čekají na jídlo. Dvakrát denně se rozdávala krupicová kaše s mlékem.
A je zde ještě jedna věc, která vám na spánku nepřidá. Problém infanticidy – zabíjení narozených dětí, jež není možné uživit. Prakticky v každém záchytném táboře to bylo stejné. Novorozené děti se vyhazovaly za plot, který ráno obcházela stráž. Dítě, které ještě žilo, odnesla na středisko, kde stejně zemřelo a bylo pohřbeno.
Je v takové situaci rozdíl mezi táborem a okolím?
Na první pohled hladomor z jedoucího auta nepostřehnete. Ale jen z jedoucího auta.
Když jsme poprvé zastavili, že se najíme, tak se v okamžiku kolem nás seskupilo asi dvě stě lidí. Nic neříkali. Jen se dívali, jak jíme rybičky z konzervy. Co jsme mohli, to jsme rozdali, a rychle odjeli. Trapnost a bezmoc. Za dva dny nám při podobné zastávce jedna matka vstrčila do auta svoje tříleté dítě, ať ho vezmeme s sebou. Že tady nemá šanci na přežití. Dala ho na klín kolegyni z Německa, která zrovna seděla vedle řidiče. Ta se z toho naprosto zhroutila. Mně prodával manžel svoji mladou ženu i s dítětem. Chtěl ji zachránit a zoufale řval, ať si ji koupím, že ji prodá levně, že to není fér, když ji nechci.
Afrika je k hladomorům “náchylnější” než ostatní světadíly. Důvody?
Ony se dají poměrně rychle vysledovat v několika oblastech. Jednak je to neustále postupující poušť, dále neproduktivní hospodaření a potom nefungující vzdělávání lidí – jakýsi pozůstatek kolonialismu – tehdejší minimální snaha kolonialistů vzdělávat místní obyvatelstvo se nám dnes vrací spolehlivěji než australský bumerang. Největším problémem ale asi zůstává kmenový systém. Neustále v něm doutnají válečné konflikty – i když se vám na první pohled zdá, že všude vládne klid. Do toho zasahuje širší v ztah politiky, elity a vzdělání. Vzdělání zde spolehlivě umožňuje být elitou, ale vzdělaná elita, to jsou většinou vojáci, kteří jsou u moci. Aspekt vojenské síly spojené s politickou silou a korupcí, která z toho vyrůstá, je spolehlivě kontraproduktivní.
A výsledek? Lidské zdroje se tady většinou spotřebovávají pouze k tomu, aby se vládlo a válčilo, a ne aby se tvořilo.
Proč tedy na tom není tak špatně Jižní Amerika, která je v tomto Africe v mnohém podobná?
Tam jsou většinou diktatury, které se udrží u vlády podstatně déle. V Africe ne. Tam je situace – “My jsme kmen a kdo je víc?” V každém konfliktním africkém státě je takových “kdo je víc?” několik. Tak máte zaděláno na neustálé nebezpečí války uvnitř státu.
Mají hladomory ve světě podobný průběh?
Prosím vás, když už všechno kolabuje a člověk je na hranici života, protože nemá co jíst, tak to asi bude všude stejné. Odlišnost je v tom, jak k hladomoru přistupuje postižený stát a nakolik o něj projeví zájem mezinárodní organizace. Přesněji, nakolik se postiženému státu podaří zájem vzbudit. Hladomor se totiž pokaždé stává politickým problémem, protože postižená země se nerozkládá jen ekonomicky, ale především politicky.
Budeme mít vůbec někdy šanci zárodky hladomorů nebo už probíhající hladomory zvládat?
K našim šancím zvládat hladomory – to je otázka související s uspořádáním světa. Stále je tu bohatý a chudý svět. Bohatý svět spotřebuje 80 % energie a rozvojový 20 %. Přitom z hlediska počtu lidí je to 1 miliarda v rozvinutém světě a 4 miliardy v rozvojovém světě. Domnívám se, že pokud se z rozvojových zemí bude převážně “cucat” a nebudou vedeny k soběstačnosti a stabilitě, tak naše šance na zvládání hladomorů budou o pořádný kus nižší. Státy, do kterých zasahuje tzv. sahelská zóna, hraničící už se saharskými polopouštěmi, jsou a budou na tom nejhůř. Jak přírodně, tak sociálně a politicky. Dnes se tam vedou řeči o zastavení postupu Sahary, o jejím osídlování. Jenom řeči, a přitom je kam spěchat, protože podle výsledků měření při takzvané rychlé desertifikaci, za velkého sucha, jen v období 1970-1974 postoupila Sahara k jihu o 150 km. Já si myslím, že pokud to jednou bude možné všechno zvládnout, tak určitě ne dary. Pomáhat tak, že tam budu vozit obilí, není řešení. Řešením je otázka zavádění programů boje proti hladu.
A osvěty.
…samozřejmě osvěta. Hezké zaklínadlo, ale spasitelů už byla spousta. To říkal i Kristus, že si musíme pomáhat. Uvádět tady osvětu je moc pěkné, ale prvotní bude ustálení politické situace. Stabilizovat regiony politicky tak, aby mohly obnovit ekonomiku. Tomu je třeba pomáhat a hned potom podporovat a rozšiřovat vzdělání – dětí především.
Hrozí nám daleko drastičtější hladomory než dosud?
Může to být horší. Pokud se potvrdí globální oteplování atmosféry, další zvětšování ozonové díry atd… Na druhé straně jsme zkušenější. Poučenější. Organizace, jako třeba UNICEF, hledají pro postižené oblasti laciné a prosté metody, které zvládnou všichni. Je třeba, aby došlo ke zlepšení zdraví populace a lidé se začali o sebe starat aktivně. Ono to vyznívá na první pohled divně, ale tady je nutno začít apelem na základní hygienické návyky.
Musím vědět, že nemohu jít na velkou někde uprostřed vsi, že musím na záchod, že si po stolici musím umýt ruce. Všechno jsou to zdánlivě nejprimitivnější věci, ale tak začíná uvědomění, životní styl a zdraví.
Když mám naději dožít se více než pětatřiceti let života, tak už je to strašný pokrok.
Co je podle vás klíčové pro existenci jedince v takových oblastech?
Bída a hlad. Jednoznačně. Bída je rozsáhlý fenomén, který prostupuje vším. Jde společně s hladem, ale bída je širší. Hlad je, když mám hlad a potřebuji se najíst. Bída, to už je nedostatek oblečení, vzdělání, možnosti začlenit se do společnosti – například psychická bída, nebo duševní strádání. Bídu může pociťovat i najedený člověk. Hlad, ten mi definuje limity bídy. Když nemám co jíst, přestávám existovat.
Jaký byl tehdy návrat do sytého světa?
Do té doby byl hladomor pro mě něco, o čem jsem věděl, že existuje, a najednou jsem si na něj poprvé sáhnul. Byl to ale příšerný dotek. Totálně mě rozbil. Po návratu jsem z toho byl úplně frenetický. Navíc se k tomu ještě přidala lhostejnost úřadů. Těm tu bylo úplně jedno, co jim říkám. Úředníkům jsem popsal, jak to tam vypadá, navrhl projekt, že tam pojedu znovu a budu prakticky pomáhat, že dám dohromady skupinu lékařů se stejným cílem. Nestalo se nic. Nezájem.
VODA A ČAS
Průměrná spotřeba vody ve venkovských oblastech Afriky činí 8 litrů na člověka. Průměrná vzdálenost sídel od vodního pramene je kolem 3 kilometrů. Sedmičlenná domácnost potřebuje v takových podmínkách každý den 56 litrů vody, což jsou tři cesty k pramenu a 18 kilometrů chůze. Dohromady 5 pracovních hodin, které musí někdo z domácnosti obětovat pouze na tuto práci.
Jestliže se vodní zdroj nachází do 500 m od lidských sídel, spotřeba vody okamžitě naroste až na 20 litrů na osobu, tedy 140 litrů na domácnost denně, což znamená 7 cest pro vodu, 7 kilometrů chůze a 2 ztrátové hodiny. V průměru tak každá venkovská domácnost obětuje na zabezpečení vody pro sebe asi 3 hodiny práce.
V uvedených podmínkách dnes jen v Africe žije podle odhadů asi 258 mil. lidí. To je 37 milionů domácností, které denně ztrácejí ony 3 hodiny. Za 365 dnů v roce už je to 40 miliard hodin času obětovaného na práci, která je nutná, ale neproduktivní. Na práci, kterou většinou vykonávají ženy a děti. Neuvěřitelný potenciál 40 miliard hodin se v Africe každoročně rozplývá bez možnosti využít ho na péči o děti, vzdělávání, výchovu a produktivní práci.
Jen bohům náležel kámen, všechny angkorské stavby jsou tedy památkou na bohy, které tento lid uctíval.
. . . . .
ANGKORSKÉ POCHŮZKY
Po ránu je tu klid, ale s přibývajícím teplem se tmavé a stinné chodby chrámu plní mnichy, žebráky, starými ženami, které žvýkají betel a před nespočetnými oltáři pálí vonné tyčinky. Ještě později přicházejí turisté. Ti s bílou pletí hekají žárem a hroutí se na chladný kámen, ti ostatní se většinou mezi stoletými reliéfy pokloní svým bohům.
Cesta k první bráně vede přes vodní příkop, vlastně jezero. Večer na ní potkáme spoustu žebráků – invalidů s nejrůznějšími zraněními, nejvíce ovšem mladé muže bez jedné či obou nohou. Na prastaré dlažbě tu sedí živé důkazy jedné titěrně krátké epochy, která po sobě žádné architektonické skvosty nezanechala.
ANGKOR VAT – NEBESKÝ CHRÁM
Za starých časů žil v Kambodži mladý princ, jehož krása, a vůbec dokonalost zaujaly boha Indru, který sídlil ve svém nebeském domově na hoře Meru. Indra pozval mladého prince, aby u něho žil, a postavil mu v nebi pohádkový palác, jehož dominantním rysem bylo pět dokonalých věží vykládaných drahokamy a přebohatě vyzdobených zevnitř i zvenčí. Po čase si začali “tevodové” a “apsary” – nebeští tanečníci, jejichž povinností je bavit bohy – stěžovat na pozemské pachy, které vycházely z prince smrtelníka. Indra chtě nechtě musel prince požádat, aby se vrátil na zem. Mladý muž však jen nerad opouštěl přepychový palác a půvabné nymfy. Prosil, aby směl zůstat. Indra litoval, že je to nemožné, ale protože mladého prince palác tak těšil, nabídl mu, že mu postaví úplně stejný palác na zemi. Prací pověřil nejlepšího nebeského architekta Prea Pasnuka, povolal řemeslníky, sochaře a malíře všech zemí a národů a ti vybudovali stavbu známou dnes jako Angkor Vat.
Tak zní legenda vysvětlující vybudování chrámu, který skutečně vypadá nadpozemsky – svou velikostí, vyvážeností proporcí a výzdobou svádí k představám, že se na jeho vzniku podílely nebeské síly.
My samozřejmě dnes víme, že chrám byl vybudován khmerskými zedníky, stavebníky, sochaři a grafiky na popud a k věčné slávě krále Súryavarmana II. Chrám je vlastně třístupňový, a jak člověk kráčí blíž a blíž k ústřední svatyni, jeví se vyšším, honosnějším, věčnějším. Chrám zabírá 208 hektarů a je obehnán lateritovou zdí. Vchází se západní bránou, která je z každé strany lemována jednou “sloní bránou”, ještě předtím ale návštěvníci přejdou téměř dvousetmetrový vodní příkop, v němž se za dobrého světla odráží celý komplex. Vracím se v myšlenkách do dávných dob a nedělá mi potíže představit si oceán, podle stejné kosmologické teorie se pak za hlavní bránou ocitám blíž mytické hoře Meru, kterou chrám, zasvěcený Višnuovi, symbolizuje.
Za vstupní bránou Višnuovu sochu zastíní živá galerie nejrůznějších zranění a postižení, kterou předvádějí místní žebráci. Dám nějaký peníz jednomu slepému mladíkovi, jehož oči jsou zanícené, a hned se zbytek “party” naštve. Spěchám dál a za sukni mě zatahá prcek s nudlí u nosu: “Tohle a támhleto je knihovna, madam,” spustí svůj nevyžádaný výklad a ukazuje na dvě zdobené obdélníkové budovy stojící vpravo a vlevo od hlavní cesty. Budovy jsou úžasně symetrické a také si v průvodci přečtu, že se jim je nom říká knihovny, leč jejich pravé určení je nejasné. Téměř běžím – dá-li se zrychlenému pohybu v nelítostném vedru říkat běh – blíž k hlavní svatyni a míjím dva bazény, nyní ovšem bez vody, a kluk si neodpustí upozornit mě: “To jsou bazény, madam.” Vzdávám tedy snahu samozvanému průvodci utéct a raději mu předem zaplatím. Ostatně, alespoň se snaží mluvit anglicky.
Přicházím na první “stupeň” a odtud už jsou vidět věže zblízka. Mlčím, protože pohled naživo překonává všechny obrázky, fotografie a představy.
Nejvyšší věž, vysoká 213 metrů, je obklopena čtyřmi věžemi, vrcholy všech věží mají charakteristický tvar uzavřeného lotosového květu. Všechny věže se tyčí až na třetím stupni komplexu, stoupá se k nim neuvěřitelně strmými schody. Jejich výška bere dech. Každou chvíli se objevují nové chodby, galerie, které tvoří malá vnitřní nádvoří, malé pavilonky či knihovny. Střídají se sochy a reliéfy – vlastně každý kus kamene je tu opracován do nádherného uměleckého díla a jsou tu stovky tisíců stavebních dílů! Leckde už zapracoval čas, který sebral tu lvovi ucho, tu sedícímu bůžkovi hlavu. Jinde jsou nebeští tanečníci a nymfy stále v plné kráse. Do šedého kamene nemilosrdně pere slunce a kámen dnes nabízí tichý stín. Často tu mniši tráví celý den.
První “stupeň” obklopuje takzvaná galerie basreliéfů, obdélník o velikosti 215 x 187 metrů plný reliéfů. Oblíbené náměty pro reliéfy v galeriích chrámu byly vybírány z hinduistických básní Rámájany a Mahábháraty. V životní velikosti je tu výjev znázorňující únos Síty, Rámovy ženy, desetihlavým mnohorukým démonem Rávanou. Rávana odnáší Sítu do svého království na ostrově Lanka (Cejlon), odkud ji nakonec Ráma vysvobodí za pomoci svého přítele Hanumana, krále opic, a jeho opičí armády. Reliéfy zachycuj í bitevní výjevy mezi démony a opicemi, které jsou ozbrojeny větvemi stromů.
Na zdi Angkor Vatu byl kdysi vytesán i oblíbený příběh z hinduistické mytologie – “utlučení moře mléka na máslo”. Příběh je o tom, jak démoni a bozi uzavřeli smlouvu, jak získat elixír života, který je pohřben na dně moře mléka. Obrovský had se ochotně ovine kolem hory Mandara, která vystupuje ze středu moře. Démoni se připojí k jednomu konci hada, bozi k druhému a střídavě se přetahují a točí horou tak, aby utloukli mléko na máslo.
Jiné reliéfy jsou až nepříjemně realistické. Jsou to ty, které znázorňují bitvy mezi Khmery a Čamy. V kameni jsou uvězněny tisíce mrtvých bojovníků ležících jak na bitevním poli, tak na dně jezera. Nejponuřejší výjevy ukazují osud zajatých Khmerů – nejprve byli za zápěstí pověšeni do mučidel, přitom jim jejich mučitelé probodávali tělo kopím, pak, když zajatcům kopí trčela z těl jako štětiny, vrhli je do plamenů.
A ve všech poschodích rozlehlého chrámu tančí kamenné tanečnice a šouravým krokem se procházejí buddhističtí mniši v oranžových tógách, které svítí na ponurém pozadí. Pastva pro oči fotografovy!
Vracíme se do “podzámčí”, tady už tepe pulz moderní doby. Na turisty si tu brousí zuby několik malých restaurací, je poledne, a tak se hroutíme na plastikové židle jedné z nich. Majitelé se líně houpou v hamakách, ale čaj s ledem nám připraví. “Dnes je opravdu horko, že,” začíná konverzaci paní v oblečku, který připomíná noční košili, a pyšně dodává, “jedni Američané tu včera naměřili padesát stupňů!” Věříme tomu, vždyť i mouchy tady – ve stínu – padají vedrem k zemi. Paní je co chvíli zametá.
Kambodža se skutečně paří ve výhni vrcholného období sucha, a tak se ani mluvit nechce. Cucáme čaj, v němž se led už dávno rozpustil, a pozorujeme nedaleký Angkor Vat. Slunce mu za ta staletí neublížilo a neublíží mu ani teď.
BAYON – NĚMÉ TVÁŘE
Kolem dvou set úsměvů tváří, které na mě hledí z padesáti čtyř věží tohoto chrámu, mě až děsí. Ačkoli není proč, protože obrovské tváře zírají na svět s výrazem nerušeného klidu a míru. Výraz tváří se mění v závislosti na slunečním svitu, ale úsměv jim zůstává. Měl snad patřit bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, který je symbolem slitování, bódhisattvovi, který se mohl stát Buddhou, ale zůstal raději na zemi, aby posiloval a utěšoval smrtelníky v jejich zármutku. Tváře prý hledí na svět a pátrají, kde trpící potřebují pomoci.
Vědci také věřili, že tváře patří samému králi Jayavarmanovi VII., který je dal umístit poté, co drtivě porazil Čamy a potlačil povstání ve svém království, aby každému připomínaly, že celá říše až po nejvzdálenější kout podléhá jeho královské moci. Šestnáct věží prý představuje šestnáct provincií, z nichž se Kambodža tehdy skládala.
Velmi zajímavě vysvětluje nepřirozeně mírný výraz kamenných tváří František Šita. Připomínají mu výraz lidí opojených kanabisovými preparáty. Droga, známá u Khmerů jako kamja (příbuznost s indickým výrazem ganja není náhodná), je připravována z rozetřených samčích květů konopí a podle neoficiálních zpráv byla používána i v khmerské diplomacii – podávala se v jídle vyslancům, aby “jednání byla úspěšnější”. Ostatně, podle indických legend vyrostlo konopí z vlasů Višnua. A tak je třeba možné, že ty obř í kamenné tváře nesou rysy opojení hašišem.
Vlastně to asi není tak důležité – dnes si každý, kdo mezi věže bayonského chrámu vstoupí, nechá hlavou poletovat myšlenky na nesmrtelnost vytesanou do kamene.
Bayon nechal vybudovat slavný khmerský král Jayavarman VII. jako hlavní chrám nově zbudovaného města Angkor Thom. Výzdobu chrámu velmi ovlivnily krvavé boje s Čamy, a tak jsou vnitřní galerie chrámu věnovány téměř výhradně výjevům z války a míru. Bitevní scény se střídají s obrázky z každodenního života. Pod freskami, které ukazují zuřivé námořní a pozemní bitvy, jsou zobrazeni lidé, kteří stavějí domy, smlouvají na trhu, loví s kušemi v lese, chytají ryby, obdělávají půdu či navštěvují kohoutí zápa sy a zápasy s divokými medvědy.
Uvnitř centrální kaple stojí ozdobená socha Buddhy, kolem níž je nyní tlačenice. Obklopují ji staré ženy se svíčkami a nezbytnými vonnými tyčinkami a stěží odolávají návalu tchajwanské výpravy, která se i s dětmi přišla pomodlit. Hustý dým krouží v úzkých pruzích ostrého slunečního světla, které sem vniká mezerami po vypadlých kusech kamene. Jinak je tu provoněná tma, na rozdíl od zbytku chrámu.
TA PROHM – KRÁLOVSTVÍ STROMŮ
Tak nějak to muselo být: Henri Mouhot se prodírá hustou džunglí, zakopává o kořeny tlusté jako lidské stehno a v němém úžasu zírá na opracovaný kámen, na polozřícené věže a povalené zdi. A překročením dalšího prahu se i se svými muži ocitá na dalším vlhkém a šerém nádvoří, jemuž vládnou obrovské stromy. Po staletí ukrytá krása se mu pomalu zjevuje. Kořeny vypadají jako velcí žlutí hadi a dohromady se zbytky chrámu vytvářejí tajemné lesní království, plné zákoutí, v nichž se tu a tam objeví kaple, so cha, reliéf či další obří strom. Koruny těch velikánů tvoří nad bývalým posvátným místem klenbu, a tak nic neruší klid ruin, které jistě z výšky nejsou vidět. Tanečnicím vyrytým do kamene tu k tanci zpívají jenom ptáci.
Možná se mu tenkrát ani nechtělo věřit, že on, Středoevropan, stojí v ruinách chrámu tak starého, že stačil splynout s pralesem.
Ani nám se nechce věřit. Ta Prohm byl jako jediný z angkorských chrámů ponechán v takovém stavu, v jakém jej francouzský cestovatel objevil. A tak asi zakoušíme podobné pocity, když naše kroky tlumí bujná tropická vegetace a v korunách stromů skřehotají ptáci a opice. Skutečné lesní království – tentokrát turistický průvodce nepřehání.
Ale v dobách Jayavarmana VII. tu takové ticho rozhodně nebylo. Žilo tu 12 640 mnichů a 66 000 dalších vykonavatelů kultu! Jayavarman postavil v druhé polovině 12. století tento buddhistický chrám královně matce, jak je zřejmé z nápisu na jejím náhrobním kameni: “…aby ses, má matko, za tyto dobré skutky, jež jsem vykonal, po osvobození z oceánu převtělování těšila stavu Buddhy.”
O to, aby “dobré skutky” panovníka byly skutečně na výši, se staralo 3140 vesnic (tedy něco kolem 80 000 lidí), v nichž se vybíraly desátky pro chrám. Šest stovek dívek tančilo v jednom z největších angkorských chrámů, 18 velekněží se staralo o bohoslužby, přičemž jim pomáhalo 2740 plně vysvěcených kněží a přes 2000 noviců. Pro každodenní oběti bohům bylo potřeba nesmírné množství rýže, másla, mléka a různých olejů. Mezi chrámové ozdoby patřily zlatá a stříbrná tabule, 35 diamantů, 40 620 perel, 450 0 jiných drahokamů, obrovská zlatá koule, 512 hedvábných postelí, 523 slunečníků a jiné pečlivě vypočítané poklady.
Lesk a sláva nádherného chrámu se nepochybně donesly i k uším ziskuchtivých nepřátel. A takové poklady je nesmírně přitahovaly. Třpyt zlatého nádobí byl zanedlouho vystřídán zlověstným leskem zbraní, které museli Khmerové stále častěji zvedat proti nájezdníkům ze sousedství. Trvalo ještě několik století, než byl Angkor opuštěn úplně, ale po Ta Prohm již nebyla postavena žádná významnější stavba. V roce 1432 byl Angkor opuštěn jako hlavní město a postupně se ho zmocnila džungle. Pozdější generace Khm erů zíraly v uctivé bázni na velkolepé zříceniny a vymýšlely si báje o jejich původu.
Zbytky z 39 věží a 260 soch bohů dnes obdivují turisté, kteří mají tento chrám rádi mimo jiné proto, že i ve žhavém poledni je tu snesitelná teplota.
SLÁVA A ÚPADEK ANKGORU
Angkor – královské město, mezi jehož kamennými věžemi zůstane v údivu a úctě stát nejeden otrlý návštěvník nejproslulejších evropských památek – je již poměrně slušně archeologicky prozkoumán, a i když ne příliš mnoho, přeci jenom víme leccos o jeho zakladatelích a obyvatelích. Ovšem s nejvzdálenějšími časy, léty, kdy vznikala první khmerská království, je to horší. Ocitáme se v čase legend, mýtů, pohádek, v čase, do kterého si naše fantazie může přičarovat ledacos. Nejlepšími zdroji poznání jsou sa nskrtské nápisy nalezené v Angkoru a přeložené indickými učenci, čínské kroniky a vyprávění čínských cestovatelů, kteří zemi čas od času navštívili.
. . . . .
Jisté je, že kolem roku 50 n. l. přišel do oblasti dobrodružný bráhman Kaundinju a založil říši Funan, což znamenalo Království hory nebo Země krále hory. Tento muž dal zemi zákony, zavedl jazyk indických vědců – sanskrt – a khmerské ženy naučil oblékat se, neboť do té doby prý chodily nahé. Jeho říše byla veliká a tvořila ji jednotlivá knížectví. Kolem roku 550 se jedno takové knížectví – jeho jméno bylo Čenla – vzbouřilo a postupně si podrobilo celou říši. A aby sláva a význam tohoto činu dostaly patřičnou vážnost, hned byly do vzniku nové říše zapojeny nadpozemské bytosti. V tomto případě sluneční nymfa Méra, s níž se oženil khmerský předek Kambu. Od té doby se prý země khmersky nazývá Kambuja, což francouzština zkomolila na Cambodge – Kambodža.
Ať už počátky khmerské říše ovlivnily bytosti nadpřirozené, či nikoli, kolem roku 600 zanikla říše Funan a na její místo nastoupilo království Čenla, jež spravovali králové z dynastie Kambu. Ačkoli trvalo ještě dvě století, než khmerská říše definitivně nastoupila cestu ke slávě a blahobytu, její základ byl v této chvíli položen.
V 7. století byla země na nějakou dobu rozdělena na dva státy – “Čenla země” na severu a “Čenla vod”, která zůstávala centrem kambodžského království – ale začátkem 9. století připlul do země z jávského zajetí král Jayavarman II., budoucí zakladatel Angkoru. Jeho následovníci měli pak v této oblasti svá sídla až do poloviny 15. století, kdy bylo královské město přesunuto do Phnom Penhu. Oslabený častými válkami a nájezdy, ke kterým dobyvatele inspirovalo především tušené bohatství Angkoru, s obyvatelstvem vyčerpaným mimo jiné neustálým budováním obrovských kamenných komplexů, takový Angkor se už dále neodvažoval vzdorovat sílícím útokům Thajců. Mnoho století pak chrámy, oslavující nejrůznější božstva, pohřbívala džungle, dlouhé roky se mezi jemnými reliéfy a mohutnými sloupy proháněly opice, až byl konečně na konci minulého století za úžasu světové veřejnosti Angkor znovu objeven.
Vraťme se ale do doby, kdy si mezi sebe přízeň lidu dělili Višnu, Buddha a král, kdy si ženy barvily chodidla červeně, kdy se pod rukama sochařů rodily kilometry reliéfů a kdy dělníci a otroci neúnavně dolovali kámen z hory Kulen, kámen, na který si dnes s trochou bázně sahám.
JAYAVARMAN OCHRÁNCE
Na samém sklonku 8. století připlula k pobřeží Kambodže loď, na jejíž palubě se vracel do vlasti princ z bývalé panující rodiny. Byl odvlečen na Jávu jako zajatec, když se král z indonéské dynastie Sailendras přiblížil k hlavnímu městu po řece a od Velkého jezera porazil khmerského krále a podrobil si celou Kambodžu. Nyní se tedy mladý princ plavil přes jihočínské moře a těžko říci, zda se mu hlavou honily spíš myšlenky na nové chrámy a města, jež vystaví, nebo se oddával meditacím, jejichž výsledkem byl vznik úplně nového kultu.
Brzy poté, co dorazil na kambodžskou pevninu, založil Jayavarman II. první hlavní město v Indrapuře. Hlavní město pak přemístil ještě třikrát, můžeme se jen dohadovat, že hledal lepší zdroje potravy. Roku 802 si Jayavarman vybral jako své sídelní místo horu Mahendrapura (dnešní Phnom Kulen), asi 40 kilometrů na severovýchod od města Angkor. Je to ona hora, z které potomci jeho poddaných těžili tuny pískovce na stavbu slavných angkorských chrámů. Zatím se ale psal rok 802 a Jayavarman se prohlásil sv rchovaným vládcem khmerského státu. Tato událost neznamenala o nic méně, než že khmerská říše byla sjednocena a nezávislá na Indonésii. Historikové také tento rok uvádějí jako začátek angkorského období.
Současně Jayavarman zavedl nový náboženský kult devarája, což v překladu znamená buď “bůh – král” nebo “král bohů”. Názory na interpretaci výrazu ze sanskrtu se liší, ale obecně panuje soulad v tom, že khmerský král je považován za zástupce božstva. Král získával toto božské nasměrování a moc prostřednictvím stejnojmenného posvěcujícího rituálu a jako takový byl odpovědný za bezpečnost a blaho státu. Jeho ochranná síla byla všemocná a zahrnovala lidi, stát, zákony i půdu. Role krále – boha ochránce – byla tak důležitá, že jména přijímaná nástupnickými vládci obsahovala příponu -varman (brnění, zbroj), jejíž význam se později rozšířil tak, že znamenala “ochranu” nebo “ochránce”. Role vládce se navíc odráží i v překladu khmerského jména tohoto kultu, který znamená “pán světa, který je králem” a objevuje se v nápisech.
Zajímavé je, že kult přetrvával navzdory tomu, že budoucí vládci vyznávali různá náboženství. Prakticky vzato – král se identifikoval s božskou osobou podle svého výběru. Nejranějším symbolem kultu devarája byl lingam vnesený do svatyně chrámu při rituálu uznávaném panovníkem uctívajícím boha Šivu. Později byl kult dál rozvíjen těmi, kteří uctívali boha Višnu nebo Buddhu, a symboly se tím pádem měnily. Kult zůstával.
Lingam (tj. znamení) symbolizuje tvořivou energii přírodních sil. Typický lingam má podobu ztopořeného mužského údu a obvykle je zhotoven z leštěného kamene. Vertikální část se někdy rozděluje do tří částí představujících trojici: spodní čtvercová část je Brahma, střední osmiboká se vztahuje k Višnuovi a horní válcová část se zaobleným koncem je spojována se Šivou. Lingam stojí na čtvercovém podstavci, který má na jedné straně dutý kanál pro odtok vody při rituálním omývání.
Lingam vyžadoval kromě patřičné úcty i vlastní chrám. Jayavarman byl, jak sám prohlašoval, vtělením hinduistického boha Višnua, který sestoupil na zemi. Až zemře, vrátí se ve své původní podobě jako Višnu na mytickou horu Meru. V ústřední věži tohoto horského chrámu bude pak božský král představován lingamem – proto musel každý Jayavarmanův nástupce vystavět pro svůj lingam horský chrám. Vedle vlastního chrámu budoval král někdy také chrámy svým předkům, takže záminek pro stavby bylo dost a dost.
ŽIVOT VE STÍNU KAMENNÝCH VĚŽÍ
Obecně přijímanými časovými údaji vymezujícími angkorské období jsou roky 802 až 1432. Během této doby dosáhla khmerská říše největší územní rozlohy a rozkvětu v kultuře a v umění. Během této doby byly postaveny všechny slavné stavby, během této doby králové spravovali tu lépe, tu hůře svou zem, bojovalo se, léčilo… žilo.
Zdá se, že o životě mezi kamennými chrámy existuje jediné hodnověrné svědectví – vyprávění Chou Ta-kuana, který doprovázel v letech 1296-97 čínského velvyslance ke dvoru khmerských králů v Angkoru. Jeho “Zápisky o zvycích Kambodže” mimo jiné přibližují přísný řád, který v království panoval. Bylo třeba dáno, jaké si kdo smí stavět budovy a jestli je smí pokrývat taškami, nebo jenom slámou. Své regule mělo i oblečení – všichni chodili bosi, jen ženy si mohly barvit chodidla a dlaně červenou barvou (z mužů pouze vladař). Khmerská království měla i své otroky, kteří neměli téměř žádná práva, zato spoustu omezení. Směli například sedět a spát jen v přízemí domu.
Lékařská péče byla tehdy na poměrně vysoké úrovni, zvláště za Jayavarmana VII., kdy bylo v celé říši dokonce 102 nemocnic. V době panování tohoto krále, horlivého buddhisty, který si chtěl konáním dobrých skutků zasloužit nirvánu, khmerské zdravotnictví asi značně předčilo tehdejší lékařství evropské. Podle nápisů můžeme předpokládat, že každá khmerská nemocnice měla dva plně kvalifikované lékaře, šest pomocných lékařů, čtrnáct ošetřovatelek, dva kuchaře, šest lékárníků a šedesát jiných zaměstnanců. Léky a šatstvo se zdravotním službám přidělovaly z královského pokladu třikrát ročně. Nemocniční personál byl zato povinen udržovat zásoby potravin na pevně stanovené výši. Bylo například určeno, že 838 vesnic bude zdravotnictví poskytovat 11 192 tun rýže. Stejně tak bylo stanoveno přesné množství kafru, zázvoru, kardamomu, skořice, medu, cukru, sezamu, koriandru a ostatních léčivých bylin, které musela nemocnice “mít na skladě”.
Starost o zdraví svého lidu, kterou projevoval Jayavarman VII., vysvětlují sanskrtské nápisy takto: “Král trpí více zly, která postihují veřejnost, než těmi, která se týkají jeho samého. Utrpení králů je způsobeno utrpením lidu, a nikoli jejich vlastním zármutkem.”
František Šita, který prováděl v osmdesátých letech v Angkoru farmakoetnografický výzkum, nalezl stopy po činnosti dávných lékařů v některých chrámových stavbách. V chrámu Ta Prohm je stéla vypočítávající materiál nutný k vybavení nemocnice. Mezi tyto prostředky patří muškátové ořechy, kardamom, prostředky proti horečkám a proti hemeroidům. V chrámu Takeo se zase zachovala dvě “struhadla” z kamene, na nichž byly připravovány otěry kořenů léčivých rostlin. Ty byly pacientům podávány ve směsi s vodou.
Khmerové věřili, že ve žlučovém měchýři je pramen odvahy, snad proto se v lékařství angkorského věku používalo zvířecí i lidské žluči – ta se odebírala nepřátelům.
K léčení se používala i celá řada dalších prostředků, o některých píše Chou Ta-kuan: “…Bílý roh nosorožce je nejvíce ceněn, černý má menší cenu… Kardamom pěstují divoši v horách…, gumiguta je pryskyřice zvláštního stromu, místní obyvatelé jej naříznou a nechají vypouštět pryskyřici, sbírají ji však až příštím rokem…” Čínský cestovatel se také zmiňuje o prostředcích používaných hlavně v kosmetice: “…Muži i ženy se natírají mastmi ze santalu, pižma a vonných esencí…, v této zemi je mnoho m ilostnic, které každý den vycházejí ve skupinách po deseti na tržiště…”
Péče o tělo byla, zdá se, jedním z hlavních témat khmerského života. Khmerové se několikrát denně koupali, každá rodina měla malý bazének. Muži a ženy do něj vstupovali nazí, obvykle společně jen staří, nebo mladí. Ženy se navíc chodily společně koupat dvakrát nebo třikrát týdně do řeky za město.
Dávné krásky – pokud byly prostého rodu – nesměly nosit ve vlasech žádné šperky. Zdobily se tedy zlatými náramky a prsteny. Stejně jako muži chodily ženy jen s kouskem látky ovinuté kolem beder, s odhalenými ňadry.
Chou Ta-kuan se nechal okouzlit dvorními dámami a paními z urozených vrstev, o nichž píše, že měly pleť bílou jako nefrit. Jinak se mu ovšem Khmerové zdáli robustní, oškliví a temné pleti. K vychvalovaným vlastnostem khmerských žen patřilo obchodní nadání.
Zda panovníci oceňovali u žen právě tuto vlastnost, není jisté, ale ženy měli rádi určitě. Vladař měl zpravidla pět žen – jednu v hlavním sídle a ostatní podle světových stran. V královském paláci ale žilo prý až pět tisíc konkubín a dívek. Bývalo zvykem, že narodilo-li se hezké děvče, bylo rodinou nabídnuto do paláce. Postavení žen však nebylo nijak podřadné – naopak, byly vždy respektované. Nápisy vypočítávají rodokmen vládců často přes ženskou linii, po které se také dědil majetek.
Panovník řešil všechny spory, i ty nevýznamné. Většinou provinilce odsuzoval k peněžitým pokutám, vyšším stupněm potrestání bylo useknutí prstů u nohou nebo uříznutí nosu. Nejtěžší zločinci byli položeni do příkopu vykopaného za západní bránou, jáma se pak vyplnila hlínou a zatížila kameny. Zajímavý trestní řád měli Khmerové v oblasti “manželského práva”. Manžel cizoložné ženy měl právo nohy jejího milence sevřít mezi dvěma prkny, a když hříšník už nemohl snést bolest, mohl se vykoupit tím, že podvá děnému manželovi předal svůj majetek.
Svého vladaře mohl prostý lid spatřit při audiencích udělovaných dvakrát denně. Objevoval se v okně se zlatým rámováním, z něhož dvě dívky předtím malíčky odhrnuly záclonu. Pak usedl panovník na lví kůži v místnosti ozdobené až padesáti zrcadly a začal projednávat záležitosti svých poddaných. Ti mezitím klečeli se sepjatýma rukama a hlavou bili o zem.
MYTICKÁ HORA MERU
Vše, co bylo v Angkoru a okolí postaveno, má svůj vnitřní smysl a význam. Uspořádání, architektura a výzdoba khmerských chrámů se řídily magickými a náboženskými představami svých stavitelů. A ty byly v souladu s přírodním kosmickým řádem, v němž vládce a hlavní město byli centrem vesmíru.
V buddhistické i hinduistické mytologii se objevuje myšlenka o chrámu, který představuje ústřední horu. Podle legendy svět sestával z ústředního kontinentu, v jehož přesném středu byla kosmická hora známá jako hora Meru. Ta vyznačovala osu světa a pomáhala nést nebesa. Spojuje se s Himálajem ve střední Asii. Horu Meru obklopuje šest nebo sedm soustředných řetězců hor, představujících jednotlivá po sobě následující stadia poznání. Ty jsou odděleny stejným počtem oceánů. Velká kamenná zeď ohraničuje vnější “oceán nekonečna” a symb olizuje hory obklopující zemi. Příkop táhnoucí se kolem představuje oceány.
Podle buddhistického pojetí je kontinent vlastně ostrovem nad oceánem v každé ze čtyř základních oblastí vesmíru. Bohové nebo vládci žijí na vrcholu hory Meru, zvířata z říše fantazie žijí na úpatí hory, kde také meditují asketové.
Podle hinduistického pojetí ovládá horu Meru Indra a je to mytický příbytek Brahmy a ostatních bohů. Hora je obklopena osmi strážci.
Zpočátku budoval chrám-horu každý král a místa pro chrámy si vládcové vybírali na skutečných pahorcích. Často k takovým chrámům vedla vyvýšená cesta, která symbolizovala most mezi člověkem a bohy. Později však byla hlavní města zakládána na rovinách, a tak se budovaly umělé náspy. Potřebné “vyvýšení” chrámů také dávní khmerští stavitelé získávali díky architektuře etážové základny.
Pro stavbu chrámů platila ještě další pravidla – například vchod býval budován směrem k východu, neboť východ a vycházející slunce představují život. Naproti tomu západ byl chápán jako nešťastný, představující smrt a nečistotu. Sever býval dobrým znamením, Khmerové si jej spojovali se slonem, který je silný. Poslední ze světových stran – jih – měl neutrální význam.
Někteří badatelé se také snažili sestavit různé matematické vzorce, vyjadřující proporce angkorských chrámů. S jejich výsledky by se zřejmě dalo polemizovat, nicméně je pravděpodobné, že se dávní stavitelé drželi hinduistických náboženských představ, podle kterých musí být chrám postaven správně podle matematického systému. Je to proto, aby mohl existovat v harmonii s vesmírem – očekávalo se, že budou-li rozměry chrámu dokonalé, bude dokonalost panovat i ve vesmíru.
BOHOVÉ, BOHOVÉ… A JINÍ BOHOVÉ
Všichni Khmerové uctívali nějakého boha a nic na tom neměnil fakt, že čas od času byl Višnu vystřídán Buddhou, či naopak. O takové náboženské velkorysosti, jaká vládla khmerské říši, si mohla středověká Evropa nechat jenom zdát. Obecně lze říci, že z počátku se khmerští králové ztotožňovali s božstvem hinduistickým, aby se postupem času stali spíše vyznavači učení Buddhova, k němuž se asi nejdříve začal upínat lid prostý. Výsledkem byla náboženská tolerance, která byla pro Kambodžu charakteristická až do nedávné minulosti – do začátku řádění Pol Pota. V padesátých letech našeho století téměř všichni Kambodžané vyznávali buddhismus, přesto v královském paláci v Phnom Penhu žili bráhmanští kněží, kteří řídili některé tradiční obřady.
Ale v době, kdy svět vstupoval do 10. století, byl ještě hinduismus určujícím náboženstvím říše Khmerů. A i v rámci tohoto náboženství projevovali Khmerové nezvyklou velkorysost – oblíbeným a dlouho uctívaným božstvem byl totiž Harihara. Je vlastně spojením dvou hlavních hinduistických bohů, Šivy a Višnua. Na sochách je Harihara znázorněn stejnoměrně rozdělený, dělící čára začíná u vlasů a pokračuje přes čelo.
Král Súryavarman I. byl v toleranci ještě o krok dále, vystavěl totiž chrám Prah Khan, který představuje syntézu buddhismu a hinduismu. Konec konců, když sebuddhismus stal převládajícím náboženstvím, zůstaly hinduistické chrámy zachovány, pouze se do některých výklenků pro bohy přidaly Buddhovy sochy vedle soch Višnuových. A had Nága – ten sídlí ve všech chrámech bez rozdílu vyznání. Nága je bohem vod a má nejčastěji podobu kobry, na které je Kambodža skutečně bohatá. (Buddha bývá například nejčastěji znázorňován, jak sedí v závitech Nágy, který svůj nadmutý krk drží nad Buddhovou hlavou jako ochranný štít. Legenda praví, že když byl jednou Buddha pono řen do meditace, vypukla bouře a Buddha by se býval utopil, nebýt Nágy, který vystoupil z vod a nabídl mu své stočené tělo jako sedadlo a svůj krk jako záštitu před deštěm. Jiná legenda zase vypráví, že bráhman Kaundinju, jenž založil na území dnešní Kambodže první říši Funan, se oženil s dcerou krále Nágů Somou.)
Legendy, tu buddhistické, tu hinduistické a někdy původu neurčitého, tvoří hlavní témata všech reliéfů a soch, všech kamenných památek na slávu khmerské říše.
JAK SE STAVĚLO
Ačkoli byly angkorské památky vystavěny v rozmezí několika století, existuje mezi nimi podobnost v materiálech, konstrukci, dekorativních prvcích a symbolice. Zřejmé je, že výsledná práce stavitelů a kameníků byla pod vlivem několika kultur.
Prvotní impulz přišel jistě z Indie, podobnost s tamější kulturou je dobře znatelná v dekorativních motivech a v sochařské výzdobě. Také se objevily prvky jávského umění, především na stavbách z raného období, kde jsou vyobrazeny mytické příšery kál a makar na některých věžích. Čínský vliv je patrný na památkách vystavěných Jayavarmanem VII. a poznáme ho na vzorech tkanin, na šatech postav, na reliéfech, na scénách z tržišť…
Přes nespornou inspiraci jinými kulturami je khmerský výsledek naprosto originální. Khmerové totiž vlastně stavěli pozemské zpodobení nebeských příbytků bohů.
A co k tomu Khmerové potřebovali? V architektuře angkorského období jsou použity tři druhy materiálů. Nejstarší památky byly stavěny z cihel, jejichž jednotlivé vrstvy jsou spojeny rostlinnou hmotou – snad lepivou mízou z cukrové palmy, nikoli maltou. Tu Khmerové nikdy nepoužívali. Později byla na cihly nanášena omítka nebo štuk, které vytvářely základ umožňující jemnou výzdobu. Štuk Khmerové vyráběli ze směsi vápna, písku, tamarindových plodů, cukrové palmy a zeminy z termitišť.
Do základů, na zdi, cesty a příležitostně na celé stavby byl používán laterit. Laterit je černá hornina, která je v zemi vzhledem k vysokému obsahu vody měkká. Když je vystavena účinkům slunečního záření, ztvrdne. Laterit se připravoval k použití tak, že se okolní zemina odebrala, laterit se uhladil, nařezal na bloky a nechal na slunci ztvrdnout.
Na konci 10. století začal cihly nahrazovat pískovec. Dobře se opracovával a ve století 11. už byl používán na celou stavbu. Pískovcové lomy ležely v Phnom Kulenu, vzdáleném 40 kilometrů od Angkoru. Když tok řeky Tonlé Sap obrátil svůj směr, byl pískovec z hory Kulen dopravován na vorech po řece. Od řeky byl kámen dopravován po válečcích nebo v kárách či za pomoci slonů. Jeden chrám se stavěl zhruba třicet let a na stavbě se podílely tisíce lidí, kteří pracovali s rumpály, lany a s využitím šikmých ploch. Bohužel žádné reliéfy nenaznačují, jak vznikala samotná stavba.
SLÁVA A ÚPADEK
Nedaleko od hlavního vchodu k Angkor Vatu (chrám ze všech nejslavnější, jehož silueta je dnes na státní kambodžské vlajce) se z džungle zvedá kamenná brána. Stojí na trojhlavých slonech, kteří se pasou se skloněnými choboty na lotosových květech, a na vrcholu má čtyři obrovské tváře, které se zvláštním způsobem usmívají. Je v nich nekonečný mír. Brána je jižním vchodem do Angkor Thomu (angkor znamená královské sídlo, thom město). Do tohoto hlavního města, které na sklonku 12. století vybudoval posle dní velký král Jayavarman VII., jsou celkem čtyři vchody. Původně bylo toto město, které nahradilo Angkor pobořený na začátku století Čamy, obehnáno silnou zdí a tvořilo dokonalý čtverec. Přesně v jeho středu stojí slavný chrám Bayon, v jehož reliéfech jsou na věky vytesány mimo jiné krvavé dějiny bojů s Čamy. Těm Jayavarman VII. oplatil jejich pustošící nájezdy a říše se za jeho vlády rozkládala od pobřeží Vietnamu až na hranice Paganu v Barmě a Vientianu v Laosu a zahrnovala větší část Malajského poloostrova.
Nejen jako úspěšný vojevůdce proslul Jayavarman VII. – byl nesmírně úspěšný i na poli domácím. Vystavěl několik úctyhodných chrámů, ovšem bohatství země a pracovní síly nevyužíval jenom k potěše bohů. Vybudoval síť silnic, kolem nichž rozmístil noclehárny pro cestující. Nápisy jich uvádějí 121 a stály u silnic spojujících Angkor s hlavním městem Čampy (dnešní Phan Rang na východním pobřeží jižního Vietnamu) a u ostatních silnic paprskovitě vycházejících z hlavního města. Noclehárny byly používány je ště nejméně jedno století po smrti Jayavarmana VII. Ten byl také iniciátorem stavby nemocnic, o nichž už byla řeč.
Jayavarman byl posledním slavným vládcem Angkoru a po jeho smrti začala říše upadat.
Před ním ale vešlo do dějin několik jeho královských předchůdců, kteří pokračovali ve sjednocování a rozšiřování khmerské říše, v budování chrámů, zavlažovacích kanálů, jezer. Pokračovali samozřejmě také ve válkách, dobyvačných i obranných. Snad právě nákladná stavební činnost v Angkoru a jeho poloha poblíž hranic s Thajskem zavinily, že Angkor byl nakonec jako hlavní město říše opuštěn.
Král Indravarman (vládl v období 877-889) vytvořil velké jezero (baray) v Roluosu, aby zachytil vodu a vytvořil kanály pro zavlažování rýžových polí. Yašóvarman (889-900) postavil chrám svým předkům v Roluosu a potom přenesl své sídlo do Angkoru, který byl střediskem khmerské říše dalších 500 let. Súryavarman I. (1002-1050) vládl poměrně dlouho a pod jeho vedením žila khmerská říše v míru a prosperitě. Rozšířil hranice říše směrem na jih k Thajskému zálivu. Jeho stejnojmenný následovník Súryavarman II. (1113-1150) už takové štěstí neměl – jeho sousedé Thajci a Čamové z jižního Vietnamu podnikali na říši neustále nájezdy. I přes tyto obtíže vybudoval Angkor Vat, nejvýznamnější khmerskou architektonickou památku.
Jenomže pohádkové bohatství angkorských chrámů nedávalo spát armádám vetřelců, které Angkor neustále napadaly. Po smrti Jayavarmana VII. už nebyla vybudována žádná významnější stavba, zato se množily vpády nepřátelských armád. Téměř sto let po skončení vlády Jayavarmana VII. našel sice čínský cestovatel Chou Ta-kuan u dvora v Angkoru ještě skvělý život, země ale byla zničená a ochuzená válkami.
Příčin postupného a definitivního úpadku bylo několik. Především to samozřejmě byli útoční sousedé. Těm by se ale možná Angkor ubránil, nebýt pomalého rozkladu vnitřního. Zatímco dosud existoval buddhismus, který vyznávali hlavně poddaní, ve shodě s hinduismem – náboženstvím králů, ve 13. století se ze Srí Lanky rozšířila jiná forma buddhistického učení. Theraváda nabízela novou ideologii, která podkopávala kořeny hinduismu. Rozzuření králové neváhali občas zničit Buddhovy sochy, což zase rozčílilo poddaný lid. Nicméně hinduismus definitivně ustupoval do pozadí. Už se nestavěly oslnivé chrámy, ale jenom jednoduché pagody. Sanskrt nahradil jazyk páli, jímž se dodnes modlí buddhističtí bonzové. Rozpadala se centralizovaná moc krále, což mělo za následek rozpad zavlažovací sítě, nad níž králové bděli. Konec konců ubývalo lidí, kteří by mohli zavlažovací sítě udržovat – umírali totiž ve věčných válkách nebo byli odvlečeni vítěznými Siamci jako otroci. Když nebyla voda, klesl počet sklizní rýže na jedinou ročně, takže země už měla problémy své obyvatele uživit, zvláště když byla pole ničena nepřátelskými nájezdy. V neposlední řadě se začaly bouřit vazalské státy, které se postupně staly nezávislými. Tak končilo nejslavnější období khmerských dějin.
Po dobytí Angkoru bylo hlavní město v polovině 15. století přeneseno do Phnom Penhu. Královský dvůr se do Angkoru nakrátko vrátil na konci 16. století a několikrát ve století následujícím, ale předchozí slávy už nikdy Angkor nedosáhl. Dnes kamenné ruiny obdivují tisíce turistů z celého světa a snad jako satisfakce někdejším stavitelům může sloužit fakt, že i dnešní král má poblíž památných chrámů jeden ze svých paláců. Prý sem jezdí ve chvílích, kdy si potřebuje něco důležitého rozmyslet.
ZNOVUOBJEVENÍ ANGKORU
“V Kambodži se nacházejí ruiny starého města, o němž někteří tvrdí, že jej vystavěli Římané nebo Alexandr Veliký,” napsal v roce 1601 Marcelo de Ribadeneira. Španěl Gabriel de Quiroga de San Antonio roku 1603 dodává: “V roce 1570 bylo objeveno město, které zdejší lidé nikdy neviděli, ani o něm neslyšeli.” V roce 1672 vznikla zpráva francouzského misionáře Pere Chevruela: “Existuje zde velice uctívaný chrám, nalézající se asi osm dní cesty od místa, kde žiji. Tento chrám se nazývá Onco a je pro pohan y asi tak tím, čím je pro nás katedrála sv. Petra v Římě.” O Angkoru se zmiňuje i Holanďan Hendrick Indjick: “Král navštívil nádherné místo známé jako Anckoor, kterému Portugalci a Kastilci říkají Řím…”
Angkor viděla v letech, kdy stál opuštěn v džungli, řada cizinců, cestovatelů, misionářů či obchodníků, nepodařilo se jim však vzbudit zájem široké veřejnosti o unikátní památky. To se povedlo až francouzskému přírodovědci Henri Mouhotovi, který je tak obecně považován za objevitele Angkoru.
Mouhot byl inspirován knihou o Thajsku, kterou mu zapůjčil jeho přítel, a v roce 1858 se vydal na cestu po Thajsku a Kambodži. Těžko říci, zda měl štěstí, nebo instinkt, navždy ale zůstane znám jako objevitel Angkoru. Prozkoumal a změřil chrám Angkor Vat a pořídil si podrobné poznámky o svých měřeních. O tři roky později zemřel v Laosu ve věku 35 let.
Angkor byl tedy pro západní svět objeven, nicméně alespoň zpočátku se nezdálo, že by to bylo ku prospěchu věci. Dobrodruzi z celého světa se totiž vydali do Angkoru, aby pod ústředními věžemi našli tušené pohádkové poklady. Napáchali přitom nesmírné škody. Po nich do Angkoru přišli vzdělanější zloději, kteří dovedli odhadnout cenu soch či reliéfů. Do jedné takové aférky byl zapleten známý francouzský spisovatel André Malraux, který se roku 1923 pokoušel ukradnout sochy tevodů z chrámu Banteay Srei.
Zloděje všeho druhu naštěstí záhy nahradili archeologové, kteří začali postupně odkrývat tajemství staré říše. S nimi do Angkoru přišli i restaurátoři, kteří mají plné ruce práce dodnes, a nezdá se, že by byli hned tak hotovi. Jeden z nejznámějších restaurátorů byl archeolog Henri Marchal, který khmerským památkám zasvětil celý svůj život. Jeho metoda je známá jako anastylóza – památky se restaurují nejprve injekcemi cementu do základu a pak přestavěním jednoho bloku po druhém za použití původních kamenů.
ARCHITEKTONICKÉ PRVKY KHMERSKÉHO CHRÁMU
Konzolový oblouk je nejprimitivnější metodou spojování (překrývání) stavebních otvorů a byl jediným způsobem, který Khmerové používali. Konzolový oblouk nacházíme jak v cihlových, tak i v kamenných konstrukcích. Oblouk se vytváří tak, že se bloky na každé straně postupně vysouvají, až se spolu spojí. Tento způsob omezuje rozpětí oblouku a důsledkem toho jsou úzké rozměry, s kterými se setkáváme v některých částech khmerské architektury, jako jsou např. balkony (galerie).
Falešné dveře jsou napodobením skutečných dveří a nacházejí se v ústřední svatyni. Běžným příkladem je věž s jedněmi skutečnými dveřmi a trojími dveřmi falešnými. Rafinované vzory ve vertikálních panelech dveří patří k nejkrásnějším prvkům chrámů.
Překlad (nadpraží) je obdélníkový blok pískovce položený horizontálně na dvojici sloupů a přemosťující dveřní otvor. Je to základní plocha pro výzdobu v khmerských chrámech.
Štít je trojúhelníková horní část stěny nad sloupořadím. Často je rafinovaně zdoben barvitými scénami.
Pilíř (sloup) je samostatně stojící vztyčená konstrukce podpírající chodby a vchody (verandy). Naproti tomu polosloup je sloup použitý na straně otevřeného dveřního vchodu vystupující ze stěny do volného prostoru.
Tympanon je trojúhelníkový prostor nad nadpražím a uzavírá se ozdobným prvkem štítu.Okna se sloupky, kterých je obvykle pět až sedm a vinou se jako dřevo nebo bambus, jsou typickým znakem khmerského umění.
VÝVOJ ARCHITEKTONICKÉHO PLÁNU
Základním prvkem khmerské architektury je ústřední věž. Skoro vždy je orientována na východ. Nejjednodušší půdorys je čtvercový, konstrukce je cihlová, dveřní otvor směřuje na východ a na zbylých třech stranách jsou falešné dveře. Tvar věže je kuželový, tvořený několika etážemi postupně se zužujícími do měkce zaobleného vrcholu. V chrámech z raného angkorského období byly jednotlivé etáže miniaturními replikami fasády svatyně, zatímco etáže v chrámech z pozdějšího období jsou vyzdobeny jinými prvky. Exteriér věže byl obvykle vyzdoben, zatímco interiér byl bez výzdoby, snad proto, aby zaměřoval pozornost na posvátný obraz, který se nacházel ve svatyni chrámu. Věž bývala vyvýšena na čtvercové základně, často poschoďové, a uzavřena zdí vetknutou doprostřed každé stěny se vstupní bránou (gópurou).
Konstrukce věží se v angkorském období stávala v průběhu času složitější, zvětšovala se jejich velikost a nové požadavky postupně měnily prostorové uspořádání i objem stavby.
Přirozený vývoj šel od koncepce s jednou věží ke třem a šesti cihlovým věžím, přičemž všechny měly podobnou velikost i tvar a byly v jedné nebo ve dvou řadách na úrovni okolního terénu nebo na nízké terase. Zajímavou charakteristikou této formy je to, že rozestupy mezi věžemi nejsou obvykle stejné. Centrální věž je obvykle o něco vyšší než ostatní. Postavy vymodelované ve štuku na cihlách byly typické. Chrámy v tomto uspořádání jsou často zasvěceny předkům krále. Příkladem tohoto typu dispozice jsou Lolei a Prah Kó.
V dalším stadiu vývoje se došlo k uspořádání pěti věží jako teček na kostce s etážemi. Toto uspořádání se někdy nazývá pětkové a symbolizuje pět vrcholů hory Meru. Vlastní platforma byla zvýrazněna schodištěm na každé straně. Přístup do těchto větších komplexů byl často dramatizován dlouhou zvýšenou cestou, stupni a terasami, podél nichž byly vytesané postavy strážců, např. lvů a slonů. Typickými pětivěžovými chrámy jsou Bakheng, Pre Rup a Východní Mebon.
S tím, jak se architektura rozvíjela, se uzavřený prostor (klauzura) i vstupní věž postupně zvětšovaly a stávaly se složitějšími. V důsledku toho význam ústřední svatyně klesal, a to s tím, jak se rozšiřovaly horizontální dimenze chrámu. Kolem chrámu se přidávaly dlouhé sály s dřevěnými střechami. Později se z těchto prostorů stávaly spojité galerie. Plochu kolem chrámu doplňovaly další stavby, např. místnosti pro meditaci a knihovny. Pavilony v každém rohu etáže zvyšovaly komplexnost chrámu. V poz dním angkorském období byly obvyklé umně vystavěné kryté vchody, pískovcové ochozy se sloupy a taškové střechy. S rozvojem dané formy se začaly budovy a obestavěné prostory (klauzury) spojovat galeriemi. Na konci 12. století se objevila syntéza předchozích stylů charakterizujících buddhistické chrámy. Byla to celostní architektonická koncepce, jejíž stavby byly na úrovni terénu, měly centrální věž a pomocné konstrukce včetně propojených galerií a dalších místností. Příkladem je Banteay Kdei, Prah Kh an a Ta Prohm.
Vstupní věže s gigantickými vytesanými tvářemi na každé straně byly jedinečným rysem khmerského způsobu zdobení staveb na začátku 13. století.
Vývoj khmerské architektury tak, jak zde byl nastíněn, se rozděluje do několika období dle stylů, z nichž každý je popsán podle místa, kde se určitý chrám nachází. Tyto stavební slohy byly definovány Francouzi:
KULEN Období: 9. století (asi 825-75) Král: Jayavarman II. (vládl 802-50) Stavby: chrámy v Kulenu
PRAH KÓ Období: poslední čtvrtina 9. stol. (asi 875-93) Král: Indravarman I. (vládl 877-89) Stavby: Prah Kó (879), Bakong (881) Přechodně: Lolei
BAKHENG Období: konec 9. stol.- začátek 10. stol. (asi 893-925) Král: Yašóvarman I. (vládl 889-900) Stavby: Bakheng (893), Phnom Krom Přechodně: Baksei Chamkrong, Prasat Kravan (921)
KOH KER
Období: polovina 10. stol. (921-45) Král: Jayavarman IV. (vládl 921-41) Stavby: skupina Koh Ker
PRE RUP Období: polovina 10. stol. (947-65) Král: Rájendravarman II. (vládl 944-68) Stavby: Vých. Mebon (952), Pre Rup (961)
BANTEAY SREI Období: druhá polovina 10. stol. (967-1000) Král: Rájendravarman II. a Jayavarman V. Stavby: Banteay Srei (967)
KLEANG Období: konec 10. stol. až začátek 11. stol. (968-1010) Král: Jayavarman V. (vládl 968-1001) Stavby: Ta Keo (1000), Severní a Jižní Kleang, Phimeanakas (970)
BAPHUON Období: Polovina 11. stol. (1010-80) Král: Súryavarman I. (vládl 1002-50), Udayádityavarman II. (vládl kolem1050-6..) Stavby: Baphuon, Západní Mebon
ANGKOR VAT Období: 12. stol. (1100-75) Král: Súryavarman II. (vládl 1113-50) Stavby: Prah Palilay, Chau Say Tevoda, Thommanon, Banteay Samre, Angkor Vat (1113-50)
BAYON Období: poslední čtvrtina 12. stol. a začátek 13. stol. (1177-1230) Král: Jayavarman VII. (vládl 1181-1219) Stavby: Banteay Kdei (1181), Ta Prohm (1186), Prah Khan (1191), Ta Som, brány a klauzura Angkor Thom, Bayon (1200), Královské terasy, Srah Srang Neak Pean
Jedinečná a majestátní krása hor od pradávna lidi přitahovala. Trvalo však tisíciletí, než člověk překonal strach a odvážil se vstoupit do světa nadpřirozených sil a tajemné říše bohů. Tento nimbus si nejvyšší horstva zachovala v některých částech světa až do současnosti. Osvícenství, které zachvátilo Evropu po francouzské revoluci, obrátilo zájem přírodovědců na největší pohoří Evropy – Alpy. Průzkumné výpravy geologů přinesly poznatky o vzniku Země, struktuře a složení hornin, ale také objevy v ob lasti vzniku a činnosti ledovců. Získané poznatky, zejména pak zkušenost, že pobyt člověka je v horách sice obtížný, ale možný, vyvolaly nebývalý zájem a touhu po objevování dosud neznámého světa hor. Inspirováni romantickými díly J. W. Goetha, G. G. Byrona a J. J. Rousseaua přicházejí do Alp básníci, malíři a mladí lidé toužící poznat krásu velehorské přírody. O seriózní a systematický výzkum Alp se však nejvíce zasloužili dva francouzští učenci. Byli to botanik, mineralog a fyzik Belsazar Hacquet a ženevský geolog Horace Bénedicta de Saussure. Prozkoumali rozsáhlé oblasti Alp a vydali řadu vědeckých prací. Hacquet, který mimo jiné vystoupil na vrchol Malého Triglavu (2725 m), se stal nejzkušenějším znalcem horské přírody. Saussura přitahoval ledem pokrytý Mont Blanc, jehož zdolání se mu stalo životním cílem. Na 4810 metrů vysoký vrchol však vystoupili jako první při šestém pokusu Dr. Michal Paccard a Jacques Balmat dne 8. 8. 1788. Rok poté se na vrcholu radoval také H. B. Saussure a dalších 12 účastníků výpravy. Toto datum je považováno za den “zrození horolezectví”.
ZLATÝ VĚK HOROLEZECTVÍ
V první polovině 19. století dochází k nebývalému rozvoji cestovního ruchu v alpských zemích. Jsou stavěny silnice, hotely, peníze návštěvníků přinášejí rozkvět chudých obcí. Chamonix, Zermatt, Breul se stávají centrem alpinistů. Vzniká oficiálně uznávané nové povolání horských vůdců, které je vykonáváno zkušenými místními horaly. Do Alp přichází mnoho cizinců, z nichž převažují sportovně založení Angličané. V té době bylo zlezeno jen málo vrcholů vyšších než čtyři tisíce metrů. Alpinistické hnutí v čele se ctižádostivými Angličany si vytklo velký cíl – dobýt útokem zbývající čtyřtisícovky Alp. V této době již existovaly v Anglii, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Německu a Francii spolky s početnou základnou organizovaných horolezců. Soustředěný nápor horolezců dosáhl vytčeného cíle často i za cenu nejvyšší, tragické smrti v horách. Zůstával již jen poslední nedostoupený alpský vrchol, Matterhorn. Dokonalá krása štítu byla výzvou, strmé stěny a hřebeny se zdály být nezlezitelné.
První výstup na Matterhorn se tak stal nejvýznamnější a zároveň nejdramatičtější kapitolou v dobývání alpských vrcholů. Od roku 1857 do roku 1865, tedy osm let, odolal vrchol celkem osmnácti pokusům o zlezení. Souboj mezi bývalými přáteli a pozdějšími rivaly, italským horským vůdcem J. A. Carrelem a Angličanem Edwardem Whymperem, vyvrcholil v prestižní souboj právě dne 14. července 1865. Den předtím nastupují horolezecká družstva vedená svými vůdci, každé z jiné strany hory, k rozhodujícímu útoku na pyšný vrchol. Po dvoudenním “boji” je souboj rozhodnut. Na vrcholu 4478 metrů vysokého zermattského lva, jak bývá Matterhorn též nazýván, stojí jako první sedmičlenná skupina Whympera, která vystoupila ze švýcarské strany po hřebeni Hörnli. Na italské straně, o několik stovek metrů níže, se obrací k návratu poražení a trpce zklamaní Italové. Radost vítězů však netrvala dlouho. Při sestupu těsně pod vrcholem jeden z účastníků náhle uklouzl, padá a strhává další lezce. Konopné lano, kterým jsou všich ni spojeni, se přetrhlo a čtyři nešťastníci se před zraky svých tří zděšených přátel řítí do více jak tisícimetrové propasti severní stěny. Strašná tragédie silně otřásla veřejností, nijak však neovlivnila aktivitu horolezců. Ve zlaté éře evropského horolezectví byla již objevována i další mimoevropská pohoří. Cílem průzkumných i zeměměřičských výprav jsou hory amerického kontinentu, ale především rozsáhlá pohoří Asie, Kavkazu, Pamíru, Tchien-šanu, Karákóramu a Himálaje. Výpravy tří bratrů Schlaginw eithů v Karákóramu, Kuen-lunu a Himálaji byly velkým přínosem pro vědecké poznání těchto neprozkoumaných oblastí. Velkého uznání si zaslouží i zdolání výšky 6732 metrů na hoře Ibi Gamin dosažené v roce 1855 dvěma bratry, což byl v této době neuvěřitelný sportovní výkon.
20. STOLETÍ “HOROLEZECKÝ NOVOVĚK”
Bylo-li pro předchozí období charakteristické hory prozkoumat, objevit a uskutečnit výstup na vrchol tam, kde to jen bylo možné, směřuje úsilí nové generace lezců k novým metám. Jde o to vystoupit na vrchol nejtěžší cestou. Horolezecké umění se vystupňovalo do krajnosti. Mladí lidé vyhledávají příkré hřebeny, strmé skalní nebo ledové stěny, kde musí sáhnout až na dno svých fyzických a morálních sil. Horolezci spojeni lanem jsou na sebe tak bezmezně odkázáni, že představují nejvyšší stupeň lidského s polečenství. Horolezectví se stává školou charakteru, vychovává k pravdě, odvaze, odpovědnosti a lásce k přírodě. Morální a etické zásady přijaté předválečnou generací horolezců ovlivnily na dlouhá léta své následovníky. V Alpách jsou postupně prostoupeny nejtěžší stěny: severní stěny Matterhornu, Eigeru, Grandes Jorasses označované jako poslední tři problémy, ale i ty jsou záhy překonány objevením dalších, ještě těžších stěn. Horolezecké zkušenosti získané v alpských stěnách uplatňují ti nejlepší p ři expedicích do nejvyšších pohoří světa. Angličané si vytkli cíl nejvyšší, zdolat Mount Everest. V třicátých letech podnikají několik neúspěšných expedic, avšak heroický boj Malloryho, Nortona, Odella a Irvina a dosažení výšky 8572 m, při němž Mallory a Irvine zahynuli, zůstanou v dějinách horolezectví zapsány zlatým písmem.
Německou “osudovou” horou se stal 8125 m vysoký Nanga Parbat. Německá himálajská expedice, ve které byl výkvět alpských lezců, odstartovala v roce 1934. Výprava byla poznamenána špatným počasím a skončila tragicky. Ve výšce 7850 metrů zasáhla tábořící horolezce prudká sněhová bouře, která je uvěznila na řadu dní a nocí. Jen některým se podařilo sestoupit v hlubokém, po pás sahajícím prašanu. W. Merkl, W. Welzenbach a U. Wieland zde nacházejí společně se sedmi šerpy svůj ledový hrob. Právě tato exped ice přinesla svědectví o nesmírné věrnosti synů národa šerpů, kteří, ač měli dostatek sil sestoupit, své “sahiby” neopustili a zemřeli s nimi.
Další výprava k Nanga Parbatu se uskutečnila v roce 1937. Byla opět složena z vynikajících horolezců. Dne 14. července byli všichni horolezci, sedm Němců a devět šerpů, v táboře IV. Několik minut po půlnoci se zřítila z hory ledová lavina, která se přehnala přes tábor. Všech šestnáct mužů bylo zabito. Poslední zápis Martla Pfeffera, který zaznamenal v předvečer katastrofy, zněl: “Jsem šťasten, že mohu spatřit všechnu tu nádheru.”
V období před II. světovou válkou se i přes velké úsilí a statečnost horolezců nepodařilo dostoupit žádný ze čtrnácti osmitisícových štítů naší planety, čas ještě neuzrál.
PŘÁTELSTVÍ NA LANĚ
Druhá část novodobé historie 20. století se datuje od skončení II. světové války. Válkou poznamenaní mladí lidé přicházejí hledat ztracené ideály, nové jistoty, přátelství a snad i zapomnění na krutost války. Vynikající francouzský horolezec a horský vůdce Gaston R`ebuffat v knížce “Hvězdy a bouřky” popisuje své zážitky z výstupu šesti severních alpských stěn. R`ebuffatovo líčení osobních zážitků z výstupů je zároveň upřímným vyznáním lásky a obdivu k horám, ve kterých nalézá radost, přátelství a št ěstí. Myslím, že knížka inspirovala i mnoho našich horolezců této doby, do které patřím i já.
Československé horolezectví rychle navázalo na vynikající výstupy evropské horolezecké elity. Po skromných poválečných začátcích našich horolezců v Alpách překvapuje v šedesátých letech jejich impozantní nástup právě na této scéně “horolezeckou Evropu”. Naši horolezci Karel Cerman, Olda Kopal, Zdeno Zibrin a především Radovan Kuchař zdolávají obtížné alpské stěny. Výstupy severní stěnou Grand Char moz, Matterhornu, Eigeru, západní stěnou Dru, Grandes Jorasses, hruškou na Mont Blanc a další získávají vysoké uznání. Stejně úspěšně si vedou naši horolezci na Kavkaze, kde nejen obtížné výstupy opakují, ale uskutečňují řadu prvovýstupů. Zdá se, že tyto úspěchy do značné míry ovlivnily vývoj československého horolezectví v dalších letech.
Souběžně s děním v Alpách jsou organizovány expedice i do dalších velehor, zejména pak do Himálaje. Je zahájen systematický útok na nejvyšší vrcholy, především pak na Mount Everest, Annapurnu a Nanga Parbat. Kvalitní výstroj, výzbroj, ale také dokonalá organizace dávají naději na úspěch. Horolezecké expedice se již poučily z chyb předchozích výprav a tomu přizpůsobily i taktiku postupu na tyto vrcholy.
Velký úspěch zaznamenávají Francouzi na Annapurně 8091 metrů vysoké, která se stává první dostoupenou osmitisícovkou. Na jejím vrcholu stáli Maurice Herzog a Lionel Lachenal, to bylo v roce 1950.
Anglická expedice vedená plukovníkem J. Huntem slaví úspěch na nejvyšší hoře světa, Mount Everestu. Na jejím vrcholu stanuli dne 29. 5. 1952 Novozélanďan Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay. Rok poté je překonána také “osudová hora” německých horolezců, obtížný Nanga Parbat 8125 m, jehož vrcholu dosáhl legendárním sólo výstupem rakouský horolezec Herman Buhl. Ten ještě v roce 1957 zdolal 8047 m vysoký Broad Peak, a krátce poté se zřítil na Čhogolise. Buhl byl bezesporu jednou z nejvýraznějších oso bností své doby.
ALPSKÝ STYL
Expediční horolezectví motivované nejen sportovními, ale stále více i komerčními cíli prožívá v následujících letech vážnou krizi. Stále nákladnější monstrózní expedice s nasazením špičkové techniky, vrtulníky a stovkami nosičů redukují sportovní výkon. Vše se podrobuje jedinému cíli – dobýt vrchol! Stranou jde horolezecká etika, často i slušné chování. Není tu již pyramida spolupracujících členů expedice, ale ctižádostiví individualisté, z nichž každý chce být první na vrcholu. Příroda i vlastní ho ry jsou poznamenány činností těchto “expedic”, které bezohledně zanechávají veškerý odpad a zbytky nepotřebné výstroje v horách. Ale i tuto krizi, jak ukazuje vývoj v posledních dvaceti letech, horolezectví již překonalo. Špičkoví lezci v čele s Reinholdem Messnerem razí nové pojetí horolezectví v nejvyšších horách, kterým je “alpský styl”. Malé “miniexpedice”, které tvoří jen málo, ale vynikajícím způsobem připravených horolezců, podnikají za přiměřené podpory nosičů výstupy na nejvyšší vrcholy svě ta. Předcházející aklimatizace na výšku umožňuje dosáhnout cíle i bez použití kyslíku. V roce 1969 vstoupilo výstupem na 7525 m vysokou Annapurnu IV. české horolezectví do Himálaje. Od té doby se podařilo našim horolezcům vystoupit na většinu osmitisícovek včetně Everestu, ale to je již jiná stránka historie, která není předmětem tohoto vyprávění.
ŠTĚSTÍ V HORÁCH
“Nejlepší část našeho života je tvrdý boj, věčné plány a naděje.” Jack London
K horolezectví jsem se dostal náhodou, byla to však šťastná náhoda. V dětství jsem rád maloval, později mě otec zasvětil do tajů fotografie. Tak došlo ke šťastnému spojení dvou zálib, které měly obohatit můj další život. Fotoaparát v batohu mě provázel a provází na desítkách výprav, expedic a při stovkách velehorských výstupů. Na rozdíl od jiných žánrů se horská fotografie uskutečňuje často za těžkých povětrnostních a klimatických podmínek. Donutit se v mrazu a náročném terénu nebo ve výšce 6000 m k fotografování je obtížné. Ale právě tam, často v krajních situacích, se naskýtá příležitost pořídit snímky aktérů krásné hry, kterou horolezectví je. Podmanivá krása velehor a neopakovatelná atmosféra výstupu však stojí za námahu, znovu inspiruje a vyzývá.
Na otázku, co přivádí lidi do hor, není jednoduchá odpověď. Myslím, že je to pradávná touha po objevení neznáma. V horách lze nalézt krásu, romantické dobrodružství, ale i přátelství. Překonávání obtíží těžkého výstupu, námaha a strádání jsou nejlepší školou charakteru. Jediným cílem nemůže být “pokořený” vrchol, ale cesta k němu. Jeho dosažení vnímám jako odměnu a šťastné dovršení svého snažení. Nad přírodou člověk nikdy nezvítězil, zvítězit však může nad svým strachem, nejistotou či slabostí. Za t oto úsilí nás příroda a hory štědře odměňují.
Jednou z dramatických událostí mého horolezeckého života se stala záchranná akce na Pamíru, kde jsme z výšky 6800 metrů snášeli vážně nemocnou horolezkyni. Cituji ze svého deníku:
28. 7.: Náš postup se zpomalil. Řídký vzduch, mnohahodinová námaha ve strmé stěně stupňuje únavu až k vyčerpání. Odpočíváme stále častěji. Nacházíme se v obrovské stěně, protkané ledovými odtrhy. Kolem sedmnácté hodiny vyhlížíme vhodné místo pro stan. Tvrdý ledový svah a větrem obnažené skály však nedávají žádnou naději. Musíme doleva, kde tušíme lepší terén. Pohled dolů mě poučí, že dnešní zlepšení počasí bylo jen dočasné. Z moře oblaků vyčnívají jen nejvyšší vrcholy Zaalajského hřebene. Byl by to nádherný snímek, uvažuji, ale nemám čas obdivovat dramatické proměny přírody. Zvedl se silný západní vítr, který zvedá oblaka zvířeného sněhu a ledové krupice. Začal se závod s časem a nepohodou. Chceme najít místo alespoň trochu chráněné před lavinami. Za soumraku začínáme sekat plošinu pro naše dva stany. Střídáme se v krátkých intervalech v sekání a odhrabávání sněhu. Prudké pohyby v této výšce maximálně vyčerpávají, suchý pichlavý sníh nás bodá do tváře. Konečně jsou stany postaveny, zalézáme d o spacích pytlů a upadáme v neklidný spánek. V noci nás náhle probouzí silné zavlnění hory a hukot lavin. V tu chvíli netušíme, že zemětřesení, ničící čínská města, postihlo i centrální Pamír intenzitou 5 balů. Počasí se nezlepšilo, viditelnost je minimální, celý den vane prudký nárazový vítr. Ze sousedního stanu nám sdělují, že Jarce je zle. Myslím, že se včera příliš vyčerpala. Celou noc vytrvale sněží. Mezera mezi našimi stany a svahem hory se neustále vyplňuje sněhem. Závěj stále více tísní naše stany a v noci často musíme vylézt a odhrnovat sníh.
30. 7.: K ránu se velmi ochladilo. Vnitřek stanu pokrývá centimetrová vrstva námrazy. Ze sousedního stanu přichází zlá zpráva – Jarky stav se dále zhoršil, ztratila vědomí a její stav je kritický. Je nám jasné, že jde o její život. Jen bezodkladný transport do nižších poloh ji může zachránit. Je rozhodnuto, musíme se vzdát vrcholu a pomoci přátelům. S Honzou a Janem balíme stan a nakonec i stan druhé skupiny, ve kterém je nemocná. Balíme ji do dvou spacáků a stanu a zhotovujeme jakýsi “tobogan” převázaný reepšňůrou.
Kolem deváté se dá naše smutné spřežení do pohybu. Poprvé se obracíme k hoře zády. Že budeme muset ještě dva dny bojovat, abychom Jarku zachránili, jsme ještě nevěděli.
