Překvapilo mě, že domov Adolfa Borna zdobí především autorovy obrazy. Jako by mu ostatní malíři nedopřávali tu směs krutosti, hravosti a ironie, kterou patrně potřebuje stále cítit. Jeho oblíbení mistři vlámského a holandského malířství, kde se na plátnech odehrává podobné groteskno, jsou příliš nedostupní. Zvláště po rozhovoru jsem pochopil, že umělec je okouzlen vnějšími spektakulárními karnevalovými výjevy. Vlastně si ho podmanily natolik, že si v nich hoví jako v příjemném vězení, z jehož oken l ze pozorovat svět, a v komůrce, nejlépe v alchymistické dílně, pak transformovat to, co vidí a cítí, i své vidiny. Malířovu lásku k rituálům, k uniformám dokládá již proslulá sbírka klobouků. Je na ni hrdý, stejně jako na dobu, v níž klobouky a uniformy ještě hrály podstatnou roli.
. . . . .
Adolf Born
Zvláště u kumštýře hraje vždy podstatnou roli dětství. U vás je spojeno třeba s dědečkovou půdou, kde jste v němčině hltal knihy z Rakouska-Uherska (Mein Österreich), s obdivem k pestrobarevným uniformám…
Je to vlastně to nejmarkantnější, z čeho žiju doposud. Dostalo to další návaznost: je o mně známé, že jsem notorický příznivec monarchie Rakouska-Uherska. Dokonce jsem jednou řekl, že František Josef je náš poslední státník, kterého jsem uznával. Pravdou je, že dodnes je pro mě gró nápadů a inspirace objevování půdy a listování v dědečkových knížkách. Stále s touto dokumentací pracuji.
Ale to je spíše estetická nežli etická inspirace…?
Estetická…? Mám to spojené s koncem první světové války, kdy zmizely uniformy v pravém slova smyslu. Staly se z nich khaki mundúry, v nichž i velmi inteligentní mladý člověk vypadá jako blb. A je jedno, jestli jde o americké, německé nebo české uniformy, prostě ztratily glanc. Nošení bílých rukaviček, přidržování šavle při chůzi… to všechno byl rituál. A ten skončil. Od té doby není na světě v této oblasti téměř nic zajímavého.
Takže vám schází rituál?
Samozřejmě. K těmto rituálům lze přiřadit i zahradní koncerty, ať už Offenbacha nebo Strausse, kde promenádovali džentlmeni, v ruce hůlku se stříbrnou rukovětí, a dámy vířily prach svými dlouhými šaty… To všechno vytvářelo atmosféru, k níž už dnes žádná není adekvátní.
Tatínek byl železničář. Tohle povolání vyvolává romantické představy, vyvolává touhy… Pamatujete si na ně?
Už jako dítě jsem chtěl být malířem, nebo cestovatelem. Nebyla jiná alternativa. I v dobách nedávno minulých, kdy vše bylo tak šíleně obtížné a tak šíleně šedé, celá rakousko-uherská monarchie ve mně vyvolávala to nejlepší: člověk se mohl pohybovat po ohromném teritoriu bez obtíží. Naštěstí je to dnes možné nejen ve fantazii. I když moje generace je vždy skeptická: on se někdo najde, kdo nám zase zavře hranice.
Myslíte?
Jsem o tom přesvědčen.
Ještě k té monarchii. Vy byste si ji dnes přál v Čechách?
Samozřejmě, ale vím, že to není možné. Mně se líbila, když zaštiťovala stát, který už svou velikostí budil u lidí úctu. Byly jenom dva militantní a nebezpečné státy: Německo a carské Rusko. Monarchie v České republice je nonsens, ale monarchie ve státě, který by připomínal Rakousko-Uhersko, je adekvátní.
Blíží se k tomu snahy Evropské unie?
Nejsem příznivec levicových poslanců a v Evropské unii mají převahu.
Ale je tam bývalý monarcha Otto Habsburský…?
Bohužel, kdyby už nepřekročil svou věkovou hranici, byl by to býval naprosto perfektní zástupce monarchie. Než my vstoupíme do Evropské unie, uplyne přinejmenším doba jedné generace. A kdoví jestli se tam potom dostaneme.
O svém dětství asi smýšlíte jako o šťastném období. Víte, co ho činilo šťastným?
Bylo stráveno v mně milých územních celcích – v jižních Čechách na hranici s Rakouskem, v Nuslích v Praze, kde jsem žil od pěti let, a pak na Pankráci. České Velenice byly kuriózní svým malým pohraničním stykem – ženské propašovávaly pod živůtky různé šperky z Rakouska, a také tu byl moderní biograf. Když se v něm nehrálo, přešlo se na druhou stranu do Rakouska. Žití v tomhle městečku, kde byly otevřené hranice, mě svým způsobem utvářelo, inspirovalo. V Nuslích a na Pankráci byly co do rozlohy nejvě tší poutě. Miloval jsem zápasnickou arénu a pak atrakce, jakési stany, kde nehnuté postavy ve zvláštních obrazech ukazovaly, jak bude vypadat svět za sto let. Nebo záhadná Marion, která uhádla, co měla jistá madam v kabelce…
Jak vás tak poslouchám, měl jste tak harmonické dětství, že vám z něj zůstaly hlavně příjemné obrazy, scenerie, rituály.
Ano, s rodiči jsem měl harmonické soužití.
Takřka ve všech obrazech nebo ilustracích se objevuje žena, byť třeba jenom její část: nohy, vlasy, ňadra… Jaký jste měl vztah k mamince?
Když na to tak vzpomínám, řekl bych: tichý… U syna je trošku legrační, že nedává příliš najevo, co se mu líbí.
Žena je pro tvůrce stále inspirující zdroj. Čím vás opačné pohlaví nejvíce oslovuje, inspiruje?
Hlavně výtvarně. Ale je to kupodivu spojeno s určitým nádechem humoru. Samozřejmě se to týká i určitých typů mužů. Člověku je prostě už dané, jestli se na určitou problematiku dívá humorně, nebo vážně. Moji kolegové na akademii byli vždycky v pojetí mužskýho nebo ženské skutečně vážní. Lesk ve vlasech nebo v očích… Zatímco já se svým přítelem Oldřichem Jelínkem, se kterým jsem chodil do gymnázia a na vysokou školu, jsme všechno bra li jako absurdní humor. Ale v proklatě nebezpečných dobách.
Vy jste tenkrát kreslili do Dikobrazu a pak do Mladého světa…
V Dikobraze jsme se věnovali spíše komunálním záležitostem nebo vtipům, které lze s přimhouřením oka nazvat filozofickými. Tam nedocházelo k velkým absurdnostem, ty začaly na vysoké škole před výborem Svazu mládeže a my byli pokaždé rádi, že nás po těch průšvizích nevyhodili. Nepatřím k lidem, kteří tvrdí, že nemohou být ani den bez ženy. Jsem spokojen po boku své ženy, stále se mi líbí, a mimo to mi pomáhá s mnoha věcmi, třeba s výběrem výstav.
Převažuje u vás pragmatický přístup?
No jistě. Člověk musí vyjít hodně z praktických přístupů. Zejména výtvarník má pouze dvě možnosti: nazírat svou práci, jak jste to nazval, z praktického zorného úhlu, anebo žít jako bohém, ale tato kritéria už splňuje opravdu málokdo.
Čím myslíte, že to je?
Mladí výtvarníci touží po lukrativních a dobrých zakázkách. My jsme tenkrát byli rádi, že můžeme vůbec někde ilustrovat. Peníze nás tolik nezajímaly.
Cítíte před ženami podobný respekt jako třeba před zvířaty? U obou převládá intuice (instinkt) nad rozumem…
Člověk má rád chytrý zvířata, chytrý ženský i chytrý mužský. Mě třeba nezajímá okruh přátel, kteří inklinují k ateismu nebo nemají zájem o cestování.
Vy jste založením spíše introvertní, kdežto vaše obrazy a kresby nic neskrývají: emotivně, hravě, trošku i krutě vykreslují vaše pocity, vidění světa. Projektujete si v nich to, čeho se v osobním životě neodvážíte?
To je možná správná úvaha. Jsou ironizující a kruté, ale to je v pořádku: svět je krutý.
Myslíte, že svět je víc hravý než krutý, nebo opačně?
Spíše je krutý. Třeba Bergman a Fellini. Fellini nikdy nezastíral žádnou krutost, ale převažovalo u něj to výtvarné a ironizující. Zatímco u introvertního Bergmana jenom rýma mezi milostným párem v něm vzbuzuje nápady, co všechno komplikovaného může mezi ním vzniknout. Mně byl Fellini vždy bližší. U spisovatelů jsou mi blízcí Poláček, Hašek a Hrabal. Jimi jsem okouzlen.
Vaše díla jsou někdy jako prales snů prolezlý zvířaty. Vypadá to, jako by ona byla vaším záchytným bodem, jako by bez nich lidský život neměl cenu…
Myslím, že to tak je. Tím neříkám, že by každý měl mít doma zvíře. V lidech je enormní krutost k zvířatům. Já jsem se snažil jiným způsobem navázat na bajkáře. Ti ukazovali negativní vlastnosti tím, že přisoudili lidem třeba liščí hlavy… Ukazovali, že se lidé chovají špatně – ne jako zvířata – ale když použili zvířecí hlavy, lidi to ochotněji přijímali. Negativní vlastnost v lidské podobě by neakceptovali. Tímto směrem jsem nikdy nešel, ale splynutí světa lidí a zvířat mě vždy fascinovalo. Myslím si, že když patnáctiletý člověk dokáže týrat zvíře, totéž dokáže vůči lidem. Je to vlastně pro společnost ztracené individuum.
Vaším duchovním bratrem byl kolega Oldřich Jelínek. Vy jste se dokonce ze začátku pod kresby podepisovali oba. Ceníte si kamarádství víc než lásky?
My jsme věděli, že jedině spolu se budeme krotit, a že když nás vyhodí z redakce, nic si z toho nebudeme dělat. Na téhle bázi se nám snáze vkráčelo do světa dospělých: věděli jsme, že svět – zvláště tehdy – není příjemný. Ale že by kamarádství bylo víc než láska…? Tahle paralela nesedí ani u jiných, ani u mne. Myslím si, že člověk si ke stáru vybírá přátele hlavně ze sféry, kde obdivuje také jejich práci. Když jsem se seznámil s Rudolfem Hrušínským, vzniklo z toho přátelství až do jeho smrti. Stej ně tak s Kamilem Lhotákem. Při slovu kamarádství se mi vybaví dvě skupiny lidí, kteří tohle slovo rádi používali: sokolové a německá protiváha sokolů – ordneři. Ti šermovali a vzájemně si zasypávali jizvy solí a pepřem, aby nezarůstaly. Tohle přátelství a kamarádství mi nic neříká.
Vy mi stále jakoby nechcete rozumět. Pro některé muže je přátelství cosi víc než láska. V lásce se třeba dělají hlouposti, většinou postrádá humor, ale zase povznáší, kdežto dobré přátelství humor živí, ironizuje povznášení…
Když najdete partnerku, která má stejný smysl pro společné věci, tak láska je stmelující a obohacující. Já bych kupodivu lásku k partnerce dal na první místo, ale člověk dlouho nesmyslně a legračně hledá, a když se to pak povede, je to primární. Zatímco přátelství primární není: staří lidé bez toho často mohou být.
Vašimi přáteli byli mimo jiné Mikuláš Medek, Vladimír Boudník, František Muzika – vaše protipóly: jiné pojetí malby, odlišné povahy… Co vás k nim pojilo? To, co u sebe postrádáte?
Vámi jmenovaní byli spíše mí známí než kamarádi. Boudníka jsme brali jako zajímavého, bláznivého člověka, který měl schopnost objevit ve výtvarném umění něco zvláštního. U Muziky a Medka jsem si cenil též výtvarného přínosu, ale byli spíše kolegové, které člověk s úctou zdravil. Kdežto Hrušínský nebo Lhoták mimo to, že je člověk zdravil s úctou, byli kamarádi, za které by člověk i něco obětoval.
Tito vaši známí si prošli několika tvůrčími obdobími. Případné srovnání poskytuje třeba František Kupka, jeden z našich nejznámějších malířů, který měnil i styly. Čím to, že vy jste se od 60. let nijak výrazně neodklonil?
Já jsem to měnil pouze z praktických důvodů: třeba karikaturu nebo to, co z ní vychází, která je tištěná jenom pro reprodukci, jsem přenesl do grafiky. Měním pouze techniky. Kupka byl vlastně donucen měnit styly. Když propadl kouzlu hudby a chtěl ji nějak vyjádřit, musel opustit svůj skoro realismus nebo politické kresby.
Pokud bych vás s někým srovnal, napadá mě František Tichý, Josef Lada a trochu Hieronymus Bosch.
Vaše připomínky tentokrát beru. Pociťuji jako urážku, že se teď z důvodů mně neznámých nedostává Františkovi Tichému publicity jako předtím. Mladými lidmi byl vždy ctěn. Já ho stále považuju za jednoho z našich nejlepších ilustrátorů a grafiků. Stejně tak miluju Ladu. Jednou mně bylo nabídnuto ilustrovat Švejka. Takřka uraženě jsem to odmítl: nikdo nemůže udělat lepší ilustrace ke Švejkovi než Lada. Všeobecně se ví, že když Picasso procházel v Paříži výstavu našich umělců, zastavil se u jediného ko utu – u Lady. Bosch a stejně Pieter Brueghel mají zvláštní objevování světa. U Brueghela je to třeba souboj půstu s karnevalem. A Bosch… Od něho miluji všechny obrazy.
U těchto dvou malířů je též krutá ironie jako u vás, jen je méně laskavá, stejně jako jejich doba…
Člověk je ovlivněný těmi umělci, kteří mají podobnou povahu a podobný názor, a pak si je vybírá jako starší bratry. Ještě bych je rozšířil o tvůrce holandského malířství, kteří se naprosto lišili od evropské malby: v hospodě vyráží jeden druhému zuby, další si už připravuje vidle, druhý v koutku čurá a z okna to někdo pozoruje… Tenhle bizarní konglomerát tohoto zvláštního dění nenajdete v tehdejší malbě nikde jinde. Holanďani se jako jediní odloupli třeba od antiky nebo církevních artefaktů.
Čím vás tahle ironická krutost přitahuje? Svým “čistokrevným” puzením k přežití?
Přítomnost krutosti v ironické kresbě nebo grafice u mě znázorňuje, co mně je, nechci říct, odporné, co mně nesedí a co je v lidech neustále přítomno.
A proto máte potřebu krutost ironizovat?
Přesně tak.
Bojíte se jí?
Je mně spíš odpuzující.
Když je člověku něco odporného, spíše se tomu vyhýbá…
Člověk se osobně tak často s krutostí nesetkává, ale určitému prvku naší kruté debility se nevyhne třeba u řidičů. Myslím si, že v našem národě je přítomno hodně takového, čemu nelze říkat inteligence. Ale nechci to nazývat debilitou; je tady málo inteligentních lidí, kterých by si člověk vážil.
Mají Češi podle vás také trochu schizofrenní povahu? Mám na mysli jejich závist, nesnášenlivost, úskočnost, a na druhé straně smysl pro humor a sounáležitost, kterou třeba předvedli po vítězství hokejistů v Naganu nebo při povodních?
Promiňte, kdo neskáče, není Čech… To už si nedokážu představit větší blbost. Oslavovat vítězství hokejistů rozbíjením flašek, to jsou ty nejhorší hospody vlámských malířů: to je sounáležitost ožralých. S tou schizofrenií souhlasím: Češi mají určitý druh humoru, který je svým způsobem rozbíjející. Ve všech těch diktaturách, které jsme zažili, přispíval tento humor k nestabilitě těch diktatur. Pak je tu enormní závist, a na druhou stranu sounáležitost v krizových situacích. Nikoli v těch dobrých, kt eré končí, jakmile pomine nebezpečí. Českou povahu nelze odsoudit kompletně, ale má spoustu nevhodných jevů. Ostatně já nemám iluze o více národech. Pamatuji si na Vlasovce, kteří procházeli kolem našeho baráku během Pražského povstání; od začátku jsem věděl, že oni osvobodili Prahu, a považuji za největší svinstvo, co se mohlo stát, když je Angličané vydali Rusům. Vím, že Švýcaři vydávali židovské uprchlíky, a mohl bych pokračovat.
Jaký máte vztah ke sportu, ke soutěživosti…?
Mám rád lyžování, ale kolektivní sporty mi nic neříkají. Moje generace propadávala fotbalu. Chodil jsem i na tréninky, ale mé okouzlení skončilo přesně v mých devatenácti letech.
Jaký máte vztah k alchymii?
Samozřejmě mám rád celou dobu Rudolfa Druhého. Považuji pouze dva panovníky za takové, kteří stojí za řeč: Rudolfa Druhého a Karla Čtvrtého. Ale můj osobní vztah k alchymii není žádný, odehrává se pouze přes výtvarno: vybavení alchymistických dílen, jejich didaktické zakódované tabulky…
Znáte kresby Mauritse Eschera?
Znám, to byl holandský kreslíř.
To je taková výtvarná alchymie: jak on kouzlil s architekturou a tvary, tak vy čarujete s povahami lidských těl, živočichů a rostlin…
Já se u mnoha námětů inspiroval alchymisty. V motivech holandských obrazů se alchymisté často objevují; roztrhaní, zubožení, sotva seženou pár guldenů, aby mohli dřepět u svých tyglíků, u krbů s dmychadly… Okouzluje mě ten rituál. Stejně jako ta rakousko-uherská armáda ve svém období včetně těch uniforem. Svět, který jsem prožil v dětství, mi připadá bizarní, až legrační. Člověk může prožívat v dětství něco mnohem horšího, ale v naší zemi je to spjaté spíše s tím legračním.
Prožil jste vůbec nějaké těžké období?
Jsou to období nemocí mých blízkých a mých, to lze snad nazvat těžkým obdobím?
Zažil jste tak vyhrocené situace, kdy humor šel stranou?
Ano, ale naštěstí ne nadlouho.
Změnil se pak váš přístup k humoru: byl třeba krutější, nebo naopak laskavější?
To ne. I do dětských ilustrací vkládám něco agresivního: pes honí kočku a chce ji kousnout do ocasu… Děti jsou ochotny tyto prvky akceptovat. Člověk se mění určitými zážitky, to ano, ale u mne převládá optimistický přístup. Soužití lidí, i starých, a zvířat mě třeba naplňuje optimismem, zatímco pohled na perspektivu našeho státu mě naplňuje hlubokým pesimismem.
Nějak mi k vám nejde, že byste se zaobíral politikou, že by vás trápila…
Že bych byl ochoten nějak vystoupit, nebo vstoupit do politiky, chraň pánbůh, ale samozřejmě mě trápí, že lidé zapomínají na dobu od roku 1948 až do roku 1989. Nemohla už být stupidnější: všechno bylo postaveno na hlavu. Jak lidské vztahy, tak vztahy ke zvířatům, kdy bylo zlikvidováno právo na ochranu zvířat. Lidská hloupost byla dokonce povýšena na něco pozitivního. Ta doba nepřinesla ani záblesk něčeho pozitivního. Samozřejmě byla velmi inspirativní jako každá éra, která přinášela krutost a hloupo st. Tak se Holanďané bránili třeba proti španělské okupaci. Byla sice krutá, ale ne hloupá do bezmeznosti jako náš bývalý režim. Například útěk mnoha výtvarníků k dětské ilustraci přinesl její rozkvět. V Maďarsku, v Polsku byla dětská ilustrace povýšena na hlavní umění. Já tu dobu se svými přáteli nenáviděl tak enormně, že se té nenávisti nemohu zbavit ani teď. Ani stínem! Proto neuznávám žádné tlusté čáry a žádné odpuštění. Ačkoliv jsem věřící člověk.
Máte v okruhu svých známých lidi, kterým nemůžete odpustit?
Nemám, ale takové lidi znám. Na UMPRUM byl člověk – nebudu ho jmenovat, protože lidi se mění – který byl srovnatelný s typem esesáka, bojoval za komunistické ideály, a ten se pak oženil s Němkou a celý se přeorientoval: začal i jinak malovat. Nad těmito případy člověk může mávnout rukou, ale případy, kdy soudce ví, že odsuzuje nevinného na doživotí… Neexistuje nic hrůznějšího.
Takže dovedete odpustit?
Dovedu, ale s takovými lidmi se o žádnou radost nedělím. Nejhorší je, že lidi se příliš nemění. Zajímavé je, že přátelství, které bylo také postaveno na náboženství, víře – Pavel Suchdolák nebo Jarda Šerých -, to zůstalo, i když se vídáme jednou do roka.
Dá se říct, že jste silně věřící člověk?
Já jsem přímo katolík, já se té orientaci nebráním.
Ale ve vaší tvorbě, oproti Jaroslavu Šerých, se to nijak neodráží…
Ne, tohle mi není blízké. Kdo to dokonale dokázal spojit, je Vláďa Komárek. U Jardy Šerých mám rád jeho ilustrace. Naše přátelství spočívá hlavně v tom, že jsme nikdy nedokázali překročit určitou hranici danou našemu přesvědčení. Kromě stejného vyznání mě k přátelům váže stejná touha po cestování.
Vy cestujete též ve vaší fantazii, i když je často limitována konkrétním místem…?
To ano, ale já miluju cestování jako takové.
Vím, že vaším oblíbeným místem je Turecko…
Ale stejně intenzivně mám rád Řecko. Turecko je historií barvitější: když namaluju sultána s jeho dvorem, tak je to efektnější, ale Řecko miluju díky atmosféře: zvláštní, nedefinovatelné… Tam skutečně můžete vidět satyra nebo jednorožce mezi olivovníky. Stejně tak jsem miloval Krkonoše, protože tam jsem viděl trpaslíky. A lidi mi to pak už věřili. Ale dnešní Krkonoše přestaly existovat. Už je to pryč. Ale stále jsou mým inspiračním zdrojem.
Vy jste řekl, že od rána do večera můžete poslouchat barokní hudbu a džez. Přitom máte rád secesi, commedii dell?arte a též Strausse. Není to trochu…?
Strauss není muzika, kterou bych musel poslouchat pořád, ale když vidím jeho! To obrazové… Jinak moje generace vyrostla samozřejmě na džezu. Barokní hudba je svým pojetím džezu blízká. Moje generace nemůže uznávat rock, rep, heavy metal, stejně tak mě nebaví dnešní americké filmy.
Ty často kalkulovaně útočí na sentiment… Co vás naposledy dojalo?
Pravděpodobně se vrátím k tomu, když odešel do věčných lovišť Rudolf Hrušínský a Kamil Lhoták.
Ke slovu dojetí se mi váže pozitivní pocit…
Vždyť to byli dobří přátelé, lidi s velkým “L”. Tam se snoubí všechy pocity. Když bych měl jmenovat lidi, kteří pro mě symbolizují něco, co je tak vysoko, že se na ně člověk s dojetím uctivě dívá, tak vidím kardinála Tomáška. Rozhodně stojí daleko výš než naši všichni prezidenti.
Ve vašich obrazech princip hry hraje podstatnou roli. Kdy jste pocítil, že už nejste dítětem?… Pokud se vám to stalo.
Takový drasticky prožitý pocit jsem vlastně nikdy neměl. Člověk si může stále hrát. Například Kamil Lhoták, když byl úplně totálně opilý – ve společnosti vypil láhev vodky, tak začal bezchybně recitovat řecky.
Co je vám “svaté”. Předpokládám, že to jsou u vás zvířata, ale mě by zajímalo, co je vám svaté u lidí?
Jakási morální solidnost je jedna z věcí, která na mě dělá hluboký dojem.
Čekal jsem, že řeknete schopnost humoru, která je v dobrém slova smyslu polidšťuje.
Líbí se mi ve Švýcarsku, v Německu nebo v Rakousku zdvořilost lidí. Líbí se mi, že když putujete ve Švýcarsku po horských cestách, nepotkáte Švýcara, který vás nepozdraví.
To jsou všechno velmi vnější jevy… Není to málo?
To jsem jen tak vychrlil. Mně se třeba líbí, když je někdo hodný k dětem, ale nechci to perzonifikovat: děti jsou strašné mrchy a dokážou pekelně ztrpčit život. (úsměv) Dojímají mě lidé, jako matka Tereza, člověk, který se dokázal obětovat až do morku kostí.
Takže je pro vás u lidí “svaté” sebeobětování?
Je to těžko definovatelné. Mě nezaráží, že Němci byli ve Wehrmachtu, Češi byli nuceni narukovat do jednoho muže, ale nechápu, že se dal někdo do jednotek SS nebo u nás do Lidových milicí. Ta “svatost”, o které mluvíte, je nějaká melanš, míchanice citů a schopnosti určité pomoci. Záměrně říkám určité: málokdo je schopen skočit do rozvodněné řeky a zachraňovat tonoucí cikánku. Ta reakce je zvláštní, hodná úcty, je to konglomerát všeho možného, ale pozitivního.
Čeho si nejvíce ceníte u sebe?
Humoru.
Portfolio věnované Adolfu Bornovi najdete na stranách 152 až 156 tohoto vydání magazínu
Přítmí rozlehlé prostory osvětlují pouze rudé uhlíky kovářské výhně. Dva muži v šedých kimonech klečí na rohožích rozprostřených na hliněné podlaze a buší podivnými válcovitými kladivy do kusu žhavého železa. Zbraň, která se rodí pod jejich rukama na kovadlině, nezvykle tvarované jako kvádr, je zároveň legendou a předmětem řady nezodpovězených otázek. Obávaný samurajský meč, mytická zakřivená hrozba japonských válečníků, zbraň opředená pověstmi o zázračných kvalitách. Stovky let se věřilo, že k výrobě japonského meče je třeba tajemných rituálů a nadpřirozené moci. Pravdou je, že proces výroby japonského meče skrývá řadu tajemství, která je nutno dlouho a pracně objevovat.
VELKÝ SEKAČ
Meč katana, neboli velký sekač.
Asociace, kterou v českém čtenáři vzbuzuje název katana, není zase až tak vzdálená od pravdy. Znak pro japonský meč se totiž nejčastěji čte právě jako katana, neboli velký sekač.
Podle legendy vykoval první katanu japonský mečíř Amakuni kolem roku 700. Existence japonského meče ve tvaru, který přetrval dodnes, je prokázána v roce 1000. Základním znakem katany je typické východoasijské zakřivení, šavlový tvar a rukojeť pro obouruční použití.
Vysoce ceněné zbraně náležely již od počátku především samurajům, válečnické kastě, jejíž společenské postavení bylo srovnatelné s evropskou šlechtou. Tohle všechno jsou věci poměrně známé. Odkud však pramení pověst o zázračné moci a neporazitelnosti těchto zbraní? Zvláště v posledních desetiletích je to, přiznejme si, především asijská či americká filmová produkce.
Legendární scény z filmů Akiry Kurosawy, ve kterých Toširo Mifune seká hlavy, ruce či nohy desítkám svých protivníků, stejně jako Kevin Costner s katanou, jejíž ďábelské ostří půlí šátek Whitney Houstonové v proslulé love story “Osobní strážce”, to všechno jsou momenty, které k mýtu katany přispěly značnou měrou. Jak moc však tento mýtus odpovídá skutečnosti?
HAMON Z ŽELETAVSKÉHO MLÝNA
Rytmické údery zakřivených kladiv do žhavého železa nutí diváka přivírat oči a odvracet hlavu. Po překonání prvního instinktivního strachu z odletujících jisker však lze za oběma muži v kimonech spatřit v šeru věkem poznamenané zbytky dřevěných mlýnských strojů, stejně jako kamennou výheň, stojany s kovářskými kladivy, obrovský ruční měch a nakonec i špalek s klasickou kovadlinou povědomého tvaru.
Několik kroků z onoho štiplavou vůní prosyceného šera vás pak přenese na dvůr bývalého mlýna, jehož kamenné zdi nesou stopy staletí užívání, stejně jako několika posledních desítek let opuštěnosti a zchátralosti. Muži v kimonech končí práci a u dubové kádě s průzračně čistou vodou se obouvají do plstěných papučí.
Mystická kombinace středověku a ozvěn Dálného východu náhle působí poněkud groteskně, stejně jako anténa k mobilnímu telefonu vinoucí se mezi staletými trámy podkroví.
“Hamon je podpis kováře, nenapodobitelný znak na ostří meče, který může mít stovky a tisíce podob,” říká Pavel Řiháček, majitel mlýna na řece Želetavce a jeden ze dvou brněnských mečířů, kteří tajemství výroby katan po létech práce objevili.
Okamžiku, ve kterém do ostří japonského meče poprvé vstiskli svůj hamon, předcházely stovky hodin pokusů a omylů, pár informací z článku ve Střelecké revui a touha objevit jeden z vůbec nejobtížnějších postupů mečířského řemesla.
“Měli jsme jenom kusé informace a představu, jak by měl vypadat výsledek,” říká Patrick Bárta, druhý z mečířů. “Pravda je, že kontinuita tradiční výroby mečů byla přerušena i v Japonsku. Řada novodobých japonských mečířů tedy vlastně musela začínat od nuly, stejně jako my. Samozřejmě měli výhodu dostupné archivní literatury a historických zdrojů, ale přenos tajemství řemesla z otce na syna přerušila v Japonsku válka, po které tohle po staletí vážené a ceněné řemeslo téměř zaniklo.”
Patrick Bárta s Pavlem Řiháčkem se od počátku zabývali výrobou replik historických zbraní, zejména pro sběratele a nadšence provozující historický šerm. Posléze Patrick přestěhoval dílnu do domu svých rodičů a Pavel koupil polorozpadlý mlýn bez elektřiny a s vyschlým náhonem na řece Želetavce poblíž Jemnice. Tam nyní přestavuje bývalou mlýnici na kovářský hamr a tam také týdny a měsíce vykovává, brousí a leští ostří japonského meče.
ZEN, RITUÁL, MEDITACE, KONCENTRACE
“Bylo by možná dobré udržet potenciální zákazníky ve víře, že výrobu katany provázejí nějaká zaříkadla, čáry a kouzla. Ve skutečnosti však jde o navození stavu soustředěnosti, který je nutný ke každé pořádné práci,” říká Patrick.
“Japonský mečíř se před zahájením práce na kataně vydal na několikadenní pěší pouť. Putoval, aby se očistil, oprostil od nánosu každodenních starostí, aby se dostal do stavu koncentrace mysli, do jakési jiné reality, ve které vlastně není dobré ani soustředění na samotný praktický akt práce na meči,” doplňuje Pavel. “Kimona, meditační hudba, omývání se chladnou vodou, to všechno napomáhá navodit atmosféru něčeho zvláštního a jedinečného. My se neoddáváme třeba zenovému buddhismu, přistupujeme ke kon centraci s vědomím naší evropské mentality, kterou do výroby meče vkládáme. Mezi dvěma meči odborník rozezná ten, který byl vyroben v Japonsku. Nedá se dost dobře vyjádřit slovy, jak se mentalita výrobce v konečné podobě meče projeví, ale odborník to prostě pozná,” říká Patrick.
Při pohledu na dvě siluety postav v kimonech mizející v temnotě, ozářené přísvitem kamenné výhně, však lze na realitu místa a času zapomenout velmi snadno. Zvonivé údery kladiv náhle vyťukávají rytmus jiného, zcela odlišného času, než je ten, který ukazuje ciferník náramkových hodinek.
RECEPT NA MEČ
Technologii výroby katany lze srovnat s jinou legendou mezi sečnými zbraněmi, takzvaným damascénským mečem.
Základní surovinou pro výrobu čepele je ocel s určitým množstvím uhlíku. Tu je možno získat buď klasickou cestou, tedy zpracováním železné rudy, nebo recyklací již použitého železa. Nejlepším zdrojem takového mnohokrát kovářsky zpracovaného železa jsou staré venkovské domy, plné harampádí a zbytků zemědělských strojů, případně skládky železného šrotu.
Takto získaná ocel se ková, znovu rozsekává, překládá, taví, kovářsky zavařuje, stále dokola po řadu hodin. Cílem tohoto úmorného procesu je odstranit veškeré nečistoty, takzvané vměstky, které by měly negativní vliv na pevnost a podobu meče.
Při opětovném nahřívání se železo nesmí takzvaně “přepálit”, což je pouze a jenom záležitost umu a zkušenosti kováře.
Vzniklý kus vysokouhlíkového železa poté mečíř ohýbá do jakési podkovy a do vzniklého ohybu vkládá “páteř” ze železa nízkouhlíkového. Tento základní blok vytvaruje na kovadlině do tvaru a délky čepele, kterou posléze hobluje a pilníkem dotváří do požadovaného tvaru. V tomto okamžiku už i laik rozpozná příští velikost i tvar meče, ovšem nejdůležitější stadium práce na kataně a klíč k onomu tajemství výjimečných vlastností zbraně čeká mečíře v okamžiku kalení.
Podstatou onoho zázraku je totiž kombinace tvrdé kalené oceli ostří a nezakalené, pružné a houževnaté čepele. Této zdánlivě nedosažitelné kombinace ideálních vlastností železa dosahovali japonští mečíři po staletí používáním speciálních past, které před zakalením ve vodě nanášeli na tu část meče, jež měla zůstat nezakalena. To, co vypadá prostě, je ve skutečnosti jedním z nejstřeženějších tajemství každého mečíře. Složení pasty, jejíž součástí je hlína, dřevěné uhlí, popel a písek, totiž musí být na mícháno v poměru, který má na meči zaschnout a neodpadnout při nahřívání ve výhni, ani při následném zakalení ostří.
Pokud by totiž pasta nevydržela, došlo by k zakalení celé čepele, k zásadní změně poměrů tvrdosti a houževnatosti meče. Tím pádem ke zmaření mnohatýdenní předchozí práce.
“Ne že by se to nikdy nestalo,” říká Patrick. “I ten nejlepší japonský mečíř má velký odpad. Člověk se nesmí nechat stresovat například termínem zakázky, jinak o tu zakázku zpravidla přijde.”
Pokud se ovšem práce podaří tak, jak má, vznikne na čepeli typická kresba tvořená rozdílem mezi zakaleným ostřím a pružnou čepelí. Tedy právě onen zmíněný hamon, podpis mečíře.
Pak následuje proces broušení a leštění meče. Používá se klasický kamenný pískovcový brus, ovšem novodobí mečíři se nevyhýbají ani používání elektrické brusky.
Rukojeť katany se pak vyrábí ze dřeva magnolie a potahuje rejnočí kůží. Tato tradiční ozdoba japonského meče je tvořena drobnými kuličkami perleti, které zamezují klouzání v sevřené dlani.
SAMURAJOVÉ, NADŠENCI, ZÁKAZNÍCI
Když oba muži v kimonech vycházejí z temnoty kovárny a usedají pod rezavý kříž do stínu staleté lípy, není práce ještě ani zdaleka u konce.
“Katana je tou vůbec nejméně výhodnou zakázkou pro českého mečíře,” posteskne si Patrick nad hrnkem ovocného čaje.
“Za dva až tři měsíce práce, kterou po celou dobu provází riziko nezdaru, požadujeme cenu, jež začíná od pětadvaceti tisíc korun. Za tři sta pracovních hodin, nepočítaje v to nezdařené pokusy, to zdaleka není odpovídající částka. Ale musíme prodávat za cenu, kterou si naši zákazníci mohou dovolit zaplatit.”
Podle Pavla si v Čechách kupují katany zejména lidé, kteří s japonskými meči cvičí. Sběratelé totiž mohou vcelku snadno získat originály, které se u evropských starožitníků objevují poměrně často.
“Pro člověka, který cvičí japonská bojová umění například s hliníkovými napodobeninami, je velmi lákavé vyzkoušet si vlastnosti skutečného meče. Takoví lidé jsou obvykle nadšenci, kteří nemají mnoho peněz a nechtějí riskovat, že při pokusu o odseknutí větve stromu zničí historicky cenný originál. Což je ostatně velmi snadné,” říká Patrick.
Takzvané sekací zkoušky jsou samostatnou kapitolou mýtu o kataně.
Podle pověstí měli japonští samurajové právo vyzkoušet meč hned po několika krocích z kovárny. A to buď na toulavém psu, případně na nešťastném nevolníku, který se právě nacházel v dosahu. Sekací zkouška se v každém případě prováděla podle toho, na jaké použití byl meč určen a broušen. Ostří se upravovalo buď na brnění, nebo “na maso”, a podle toho se na příslušném materiálu zkoušela kvalita seku. Dnes používají mečíři například bambus, rohože, traduje se, že občas i vepřová kolena.
CESTY KATAN Z VYSOČINY
“Naše zkušenosti ze setkání s Japonci nejsou zrovna nejlepší,” konstatuje s jistým zadostiučiněním Patrick, který již navštívil několik evropských veletrhů mečířského a nožířského zboží.
“Bylo v tom dost přezíravosti, skoro až arogance. Na naše meče se ani moc nedívali, protože katana, kterou nevyrobil Japonec, nemůže být podle jejich názoru dobrá.”
Zatímco Patrick balí kimono a rýžové rohože, aby se vrátil do Brna, ohřívá Pavel v hrnci na sporáku guláš. Polorozpadlé kamenné zdi mlýna zlátnou v odpoledním slunci.
“Je to jednoduché. Když tuhle katanu dodělám včas a nezkazím ji, budou peníze na nové krovy. Když ne…,” s úsměvem krčí rameny.
Kimona zmizela v kufru auta a čas se opět o kousek posunul. Ale s tím reálným se stále nějak rozchází. Být mečířem se náhle zdá stejně tak přirozené, jako například prodávat počítače.
“Přestali jsme už dávno vnímat meč jako smrtící zbraň. Dnes je to pro nás spíš předmět, který má duchovní rozměr,” říká Patrick.
Někde v šeru bývalé mlýnice se mezi trámy, kladivy a zbytky mlýnských kol rozezněl mobilní telefon.
DAMASCÉNSKÝ MEČ
Zbraň, podobně jako japonské katany, opředená množstvím legend.
Ne zcela přesný název daly těmto pověstným mečům zbraně z Blízkého východu, vykované z tyglíkové oceli. Objeviteli technologie výroby mečů, nesoucích v názvu jméno syrské metropole Damašku, však byli s největší pravděpodobností keltští kováři.
Tajemství zbraně, která dala vzniknout například legendě o zázračném Artušově meči Excalibur, spočívá, podobně jako v případě katany, v kombinaci tvrdého ostří z kalené oceli a pružné houževnaté železné čepele.
Při výrobě damascénského meče zpracovává kovář takzvaný paket – balíček plátů železa s rozdílným obsahem uhlíku, který na první pohled vypadá jako složený dřevěný skládací metr.
Údery kladiv na kovadlině se tento paket kovářsky svaří a díky kombinaci železa s různými vlastnostmi vzniká charakteristická ceněná kresba na čepeli. Kýženému výsledku však předchází složitý proces kování, hoblování, broušení a leptání. V konečném stadiu je čepel damascénského meče matná a prostoupená kresbou, která někdy připomíná strukturu dřeva, jindy zase složité rytiny.
Meče vyrobené touto technologií jsou v podstatě nezničitelné.
V době keltských výbojů či v období velkomoravského knížectví se vyvažovaly zlatem. Schopnost takového meče zničit méně kvalitní zbraň jediným úderem dala vzniknout pověstem o jejich zázračné moci.
Prohlašuji na svou čest a svědomí, že pro účely této knihy jsem neporazil žádný zdravý a životaschopný strom,” píše v záhlaví své knihy Martin Patřičný, výtvarník, který si celý život “hraje” se dřevem. Se dřevem stromů, které zdobí naše parky a zahrady, se dřevem stromů, kterými opovrhujeme, se dřevem stromů, které pomalu umírají, i se dřevem takových stromů, které mají svou domovinu tisíce kilometrů od nás. Se dřevem stromů, které tvoří hluboké lesy, kam chodíme uklidnit své poblázněné duše.
Dokud strom stojí, je to náš blízký známý. Ale i když jeho koruna padne k zemi a kůra oschne, doprovází nás dál.
“Tělo stromu není jen kůra, větve či pupeny a listy. Každý kus prkna, každá dýha, fošna nebo pařez jsou části životopisu stromu a ten záznam o životě je tak teplý, blízký a krásný, že až začínáme myslet na to, co nás převyšuje,” tvrdí Martin Patřičný ve své dílně plné vůně bývalých stromů. Vypráví malá i velká tajemství stromů a dřeva, taková, která nám unikají nebo která jsme už zapomněli.
JAVOR
JAVOR “OČKOVÝ”
“…dřevo javorové na housličky dobré…” (lidová píseň – Vandrovali hudci). Rod javorů je dosti početný a rozšířený. Jen u nás rostou přirozeně tři, a možná i čtyři druhy. Vedle javoru mléče to je ještě horský javor klen a nížinný, nejčastěji lužní javor, javor polní neboli babyka. Na jižní Moravu by ještě mohl zasahovat přirozený areál javoru tatarského, v lesích zase lesníci vyzkoušeli americký javor jasanolistý. Z jiného javoru, cukrového, získávali již dávno američtí Indiáni sladkou šťávu a po zději se z takové šťávy lidé naučili vařit cukr.
Všechny naše javory se od ostatních listnáčů snadno poznají podle tvaru listů. Žlutozelené květy, příjemně vonící, vyrůstají v početných květenstvích. Plodem jsou známé dvounažky, každá s širokým asymetrickým křídlem, díky jemuž se jako malé vrtulníky rozletují po kraji.
Javorové dřevo je nejsvětlejší z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Na středovém řezu najdete okem malá zrcátka.
Dřevo je tvrdé, lesklé, homogenní. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. “očkový” javor, pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes používá – umně sesazené – na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.
ŠKUMPA
Vysazuje se v zahradách jako ozdobný keř a zplaňuje – poznáme ji podle červených chlupatých plodů. Má dekorativní dřevo s výraznou kresbou. Za mokra při zpracování lepí a mízou silně zanáší nástroje. Pod tlustým smetanovým lýkem má uzounkou běl, která prudce kontrastuje se žlutozelenohnědým zbarvením ostatního dřeva. Dřevo je lehké a nepříliš pevné.
Pro svou nevšednost se používá pro vykládání, šperky a malé výtvarné práce. Její příbuzný druh je známý nábytkářům jako tzv. maďarské žluté či fisetové dřevo.
JABLOŇ
Potkáte-li dnes v lese malý křivý jabloňový stromek, bude to patrně zplanělá odrůda z nějakého sadu. Původní evropská jabloň lesní, pramáti kulturních jabloní, a to třeba i Jonatánu, je dnes vzácností. Evropský druh roste i daleko na severu, odolává i velkým mrazům. Občas na krajích lesa znovu zplaňují i kulturní šlechtěné druhy.
Květy jsou oboupohlavní, bílé až narůžovělé s červenými okraji.
Jablečná šťáva posiluje centrální nervovou soustavu a povzbuzuje činnost střev při otylosti. Naopak jablečná pálenka (calvados) nervovou soustavu příliš neposiluje.
Dřevo má jabloň stejnoměrně husté a tvrdé. Běl je smetanově bílá až šedobílá, občas s lehkým narůžovělým nádechem, nepravidelné jádro světle až tmavohnědé, někdy zabarvené do červena, na tečném řezu občas vytváří pruhy.
Protože jabloň nedorůstá větších rozměrů a bývá zkroucená, jak koruna hledá slunce a brání se větrům, cení se daleko více živá. V truhlářských ani dřevařských příručkách se neuvádí. Používá se především v řezbářských a soustružnických dílnách či u šperkařů.
Dřevo na rozdíl od třešňového voní při zpracování méně. Jako by jen občas přešel závan.
SMRK
Smrk je dnes díky lesnické kultivaci naším nejběžnějším jehličnatým stromem. Postupně nahradil choulostivější jedli, jež bývala mnohem rozšířenější.
Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, pokud se místy vyskytuje ve dřevě tmavší zahnědnutí, jedná se o počáteční stadium hniloby (tzv. tvrdá hniloba).
Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Tesaři ho používají na trámoví, krokve, bednění i podbití. Truhláři na takzvaný selský (měkký) nábytek, který se opět vrací do módy. Ze starých trámů se zhotovují repliky často malovaných a jinak zdobených komod, skříní a podobně. Zedníci mají smrk rádi na hladítcích, při bednění a u podlážek lešení. Horníci jej používají na výdřevu v dolech. A chataři a chalupáři? Ti jím kromě obkládání i rádi topí.
Smrková vláknina je důležitou papírenskou surovinou, právě na to však doplácejí především skandinávské, sibiřské i kanadské lesy.
Zvláštností je nesporně tzv. rezonanční smrk, nenahraditelný při výrobě hudebních nástrojů. Přední ozvučné desky houslí, kytar, mandolín či viol se totiž lepí vždy ze dvou kusů smrkového dřeva.
Napuštěním prken či fošen se zvýrazní kresba. Lepení a moření jdou u smrkového dřeva snadno a rychle, impregnace je obtížná.
Smrkové chalupy a kůlny ponechané působení počasí a slunce získávají po čase nádherně šedou, popelavou barvu s výrazně vystupujícími lety. Kvůli obdobnému efektu se dřevo také opaluje a kartáčuje.
Smrk je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče.
ŠEŘÍK
Šeřík obecný je dřevinou původně z jihovýchodní Evropy, ale pěstovanou již tak dlouho, že mnohdy má spíše stromovitý než obvyklý keřovitý charakter.
Dřevo má tvrdé a houževnaté s užší smetanovou bělí a širším hnědofialovým jádrem. Při vysychání silně pracuje a kroutí se. Má velice jemnou kresbu let. Dlátem řezaný povrch je “mastný”, lesklý, definitivní – jakoby už nalakovaný nebo voskovaný. Zvlášť vybrané řezy po vyleštění připomínají nerost.
OŘEŠÁK
Lidově se mu říká vlašský ořech, protože pochází z Itálie, od Vlachů, kteří ho k nám přinesli. Stromy u nás zdomácněly a vyšlechtěna je celá řada odrůd. Vzhledem k jižnějšímu původu jsou dodnes citlivé vůči mrazům. Dobře známé ořechy dozrávají v dužnaté, aromatické zelené slupce. Zvrásnění skořápky, ale především jádra, připomíná “mozkové závity”, a prý časté pojídání ořechů činnost mozku podporuje. Kromě ořechů se k léčebným účelům využívají i mladé listy a slupky. Působí, stejně jako mladá dubová kůra, svíravě a protizánětlivě. Při kožních vyrážkách či hnisání se přidávají do koupelí, odvar z listů pomáhá zase při nadměrném pocení nohou. Výtažek ze slupek je přísadou v přípravcích pro barvení vlasů, olej z o řechů bývá součástí opalovacích olejů, ovlivňuje totiž zhnědnutí pokožky. Listy odpuzují hmyz. Ořech býval symbolem plodnosti.
Ořechové dřevo je vysoce ceněno, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny, které krájením plně využijí jeho krásu. Ořech je totiž nezaměnitelný elegán. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okraji směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách.
Čerstvé dřevo někomu mírně zavání. Je tvrdé a díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Odedávna se používalo k dýhování nábytku i vykládání (intarzie).
OLŠE
V kterémkoli ročním období ji poznáte na první pohled podle drobounkých šištiček. Kdo neví o šištičkách, pozná “slečnu Lepkavou” podle listů, jež mají místo špičky jakési vykousnutí.
Po poražení se olšové dřevo rychle barví do oranžova či červena, někdy se na pařezu objeví (místně) krvavé kruhy, což zřejmě vedlo k pověsti o dívce zakleté do olše…
Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. Obsahuje dostatek tříslovin a pod vodou je trvanlivější než na vzduchu.
Je měkké, pevné, snadno se štípe, dá se řezat dláty i přes vlákna. V řezbářství je z “měkkot” hned po lipovém nejoblíbenější, ale stejně jako lipové dřevo trpí červotočem. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí – necičky, mísy, okříny i troky na paření prasat. Umělečtí truhláři mořeným olšovým dřevem nahrazovali mimo jiné mahagon či palisandr. Kůru používali koželuzi na činění kůží právě pro obsah třísla.
JASAN
Prý nekvete dříve, než ze svých skrýší vylezou hadi, tedy na přelomu dubna a května. Opadavý, štíhlý strom s dlouhým, často rovným kmenem. Listy jsou složeny z 9-13 lístků.
Jasan je jednou z těch, které se vymykají z obvyklého schématu oboupohlavních či jednopohlavních dřevin. Jeho květy jsou tzv. mnoho-manželné, na stromě najdete květy jak oboupohlavní, tak jen samčí, nebo jen samičí.
Náš běžný statný jasan má květy v květenství bezkorunné, a tak často ani nepostřehnete, že již kvete.
To jeho příbuzný, teplomilnější jasan zimnář či jasan manový patří k tzv. květným jasanům, které mají vyvinuty korunní lístky, a nikdo nepřehlédne, když se obalí do bělavého hávu jako do nevěs-
tina závoje. Jméno dostal podle šťávy z mladých větviček, která na vzduchu tuhne, je sladká a obsahuje alkohol. Roste na sušších, teplých stráních, zatímco jasan ztepilý je chladnomilnější. Roste na březích potoků a řek, často pospolu s olší. Říká se, že olše je žena – a jasan muž.
Dřevo má pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používal se proto na výrobu lyží, saní, luků, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.
TŘEŠEŇ
Na stromech se často objevuje tzv. klejotok. Stromy si “smůlou”, která na vzduchu tuhne, zalepují rány. Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Lesní stromy mívají dřevo trochu tmavší, sadové třešně zase výraznější barevné odlišení a na jejich tečném řezu jsou četné barevné pruhy. Bude to asi lepšími půdními a prostorovými podmínkami či hnojením. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou texturou a přirozeným teplým zabarvením.
Třešňové dřevo se dobře obrábí, má mírný lesk. Na rozdíl od hrušní či jabloní se špatně řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružnické práce je vhodné. Vždy bylo a je vítáno v dílnách uměleckých truhlářů. V masivu se používá pro malosériové a originální kusy nábytku, od židlí, podstavců či stolků až po leštěný a vykládaný kazetový strop. Ostění, římsy, i sloupky zábradlí s matovou přírodní povrchovou úpravou přímo lákají k pohlazení.
MODŘÍN
Modřín, lidově verpán, má z jehličnanů nejměkčí jehlice, vyrůstají ve svazečcích a každý podzim opadávají. Modřín neroste ve městech, nemá rád kouřové zplodiny. Jeho příbuzný, modřín japonský, odolává imisím lépe, a proto se provádějí i pokusy s křížením obou modřínů: k dobrým vlastnostem evropského by přibyla odolnost japonského modřínu.
Dřevo je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků.
Odedávna se (kromě šindelů) používal především k výrobě masivního nábytku, schodů, zábradlí a hlavně obložení. Dřevěný modřínový obklad, není-li znehodnocen takzvaným vysokým lakem, nikdy nezevšední. Pro jeho krásu je škoda ho používat pod barvu.
TOPOL
I topolů je mnoho druhů. Onen charakteristický topol sloupovitého, rovného vzrůstu se slabými, přilehlými, přímo vzhůru mířícími větvemi je kultivar topolu černého. Říká se mu také vlašský nebo lombardský a pěstuje se teprve “od nedávna”, od roku 1750, kdy byl objeven právě v Lombardii. Z mnoha pohádek známá osika s neustále se chvějícími lístky je rovněž druhem topolu a spolu s lindou (topolem bílým) jsou hypotetickými rodiči topolu šedavého. V polovině 20. století proběhla Evropou vlna “topolománie”. Topoly byly považované málem za samospasitelné (rychle rostou a produkují mnoho dřevní hmoty, mj. pro papírenství, ale hlavně pro dřevotřísku), a tak se více než předtím dostaly do naší krajiny i další druhy topolů, zejména amerických, jako je topol kanadský a mnoho tzv. balzámových topolů.
Osikové dřevo je pevné a lesklé. Používají ho řezbáři, vyrábějí se z něj sirky a z proužků a loubků pletou košíkáři.
Jinak je dřevo topolu měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Pro konstrukční desky a nábytek se z velkých kmenů krájí dýhy. Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici. Protože dorůstá velkých rozměrů, jeho šedobílé, nevýrazné dřevo používají sochaři – většinou na studie.
VRBA
Hlavatou vrbu bílou, známou z Ladových ilustrací, tvaruje svými neustálými zásahy člověk, košíkář. Mohutný kmen mívá vrba bílá a obecně známá tzv. smuteční vrba. Větve s kočičkami do váz a na ozdobu řežeme většinou z vrby jívy, což může být keř, ale i osmimetrový strom.
Dřevo je bílé až žlutobílé, s narůžovělým nádechem. Nepříliš výrazně ohraničené jádro bývá podle podmínek a stavu kmene růžové, cihlově červené apod. Je měkké, nepevné, dobře se moří a přijímá lepidlo. Chlupatí a hůře se brousí a leští.
Dříve se z něj vyrábělo dlabané nádobí, necky, okříny. Větve jsou pružné a poměrně pevné, dělávaly se z nich násady k přesýpacím lopatám na obilí, obruče k sudům a kádím.
Jinak je vrba strom košíkářů. Raritou jsou pomlázky spletené z čerstvých prutů, zasazené a vyrostlé.
JILM
Je to čím dál vzácnější listnatý strom s nepravidelnou korunou, na jehož kmeni se tvoří charakteristické výmladky, “vlky”. Může být až třicet metrů vysoký.
Jilmy napadají někteří kůrovcovití brouci a ti přenášejí houbové onemocnění, tzv. grafiózu. Evropou proběhly ve 20. století dvě velké vlny této choroby, jimž nakonec padla za oběť téměř celá současná populace všech evropských jilmů. Epidemie byla nakonec natolik rozlehlá, že pěstování jilmu bylo vypuštěno z lesních hospodářských plánů a naše jilmy jsou na pokraji vyhynutí.
OD 13. SRPNA DO 29. LISTOPADU PROBÍHÁ V NÁRODNÍM MUZEU NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ VÝSTAVA MARTINA PATŘIČNÉHO “DŘEVO KRÁSNÝCH STROMŮ”, NA NÍŽ JE K VIDĚNÍ DŘEVO Z TÉMĚŘ PADESÁTI DRUHŮ STROMŮ. K VYDÁNÍ SE CHYSTÁ STEJNOJMENNÁ KNIHA.
Nedávno napsal Milan Kundera esej o Václavu Havlovi a přivedl na scénu nové téma – “život jako umělecké dílo”. Nejsou to však jen osudy spisovatelů nebo režisérů, které vzrušují, každá ze Shakespearových postav je zajímavější než Shakespeare sám. Každá generace vnímá takové osudy jinak, a proto nikdy nekončí nové adaptace velkých Osudů, mezi něž mám tu čest uvést letce z Anglie, útěkáře z fašistického tábora v Saganu, vězně z Pankráce, který dal ránu pěstí esesáckému dozorci i komunistickým vyšetřov atelům, chovatele slepic i úspěšného evropského podnikatele, člověka IVO TONDERA.
. . . . .
Stejně jako boxerský hrdina českého filmu Pěsti ve tmě se Ivo Tonder nemohl rozhodnout jinak. Po Mnichově a okupaci podporučíka prezenční služby demobilizovali, a tak Tonder však jako konstruktér vymýšlel v továrně Aero zlepšení pro automobily. Ale asi od začátku věděl, že bude muset odejít. Zdá se to samozřejmé, ale jak říká fotograf a Tonderův přítel Ladislav Sitenský: “Jak ukázal pozdější protektorát a především odboj, tolik nás zase nebylo.” Složitou cestou se dostal při svém prvním útěku Ivo To nder v roce 1939 přes Slovensko, Maďarsko, Turecko až do bejrútské pobočky francouzské Cizinecké legie. Odtud přes Alžír konečně do vojenského tábora ve francouzském Agde.
Většina z nás, co nikdy nebyli vojenskými letci, má o nich představu podle Exupéryho. Ovšem skutečné bojové akce musely být především kázeň a dokonalé plánování. V bitvě o Británii Tonder například často startoval jako doprovod bombardérů v takzvaném sweepu. Létalo se ve wingu, tříčlenných rojích anebo čtyřkách. Ačkoliv chodili do vzduchu téměř denně a svými bombardéry zasahovali mnoho cílů, stíhači měli málo možností nějakého Němce sestřelit. Kromě toho, jaksi za odměnu, tu byla operační činnost. Ř íkalo se jí rhubarb, česky reveň, zelenina na koláče. Létalo se ve výšce deset až pět metrů nad terénem. Pak přišlo ještě mnoho akcí, ale nakonec přece jen zajetí. Vlastně nikdo neví, jak se to stalo. Po jedné hodně horké srážce ve vzduchu se Tonder náhle otočil zpět do kabiny a uviděl, že je plná kouře. Podvědomě utrhl kyslíkovou hadici i kabel od rádia, otevřel kabinu a vyskočil. Jak tak letěl, pozoroval svůj letoun, který si dál plul vzduchem bez pilota. Až mnohem později se zjistilo, že si za ně j pak nějaký německý pilot neoprávněně “připsal body” za sestřelení.
Vlastně je paradox, že člověk, jenž se ničeho nebál, se proslavil svými útěky. Poprvé se pokusil Tonder o útěk hned ve vlaku, který ho po havárii letadla vezl do zajetí. Chyběly mu zkušenosti. Chtěl otevřít okno, které bylo přišroubované. Sagan neboli Zhořelec se nachází na nynějším německo-polském pomezí, nedaleko od českých hranic. Útěků tu bylo mnoho, ale jen málo úspěšných. Také Tonder se hned ze začátku pokusil o sólovou akci. Když jednou ruští zajatci, kteří sídlili v jiné části tábora, odchá zeli, oblékl si dlouhý polský kabát, na hlavu nasadil kožešinovou čepici a přimíchal se mezi ně. Od ruského zajatce si půjčil sekeru s dlouhým topůrkem, přehodil si ji přes rameno a šel pomalu k bráně. “Bohužel měl někdo stejný nápad, a když se snažil k Rusům přimíchat, strážný na věži jej zahlédl,” vzpomíná Tonder. Spustil křik na doprovázející Němce, že jeden z Rusů je Angličan. Tonder se i se sekerou nenápadně vypařil. Alespoň ta sekera se pak později ještě hodila při opravdu velkém útěku.
I když to z hlediska našeho příběhu je “jen poloviční útěk”, přesto je asi nejslavnější. Byl také námětem hollywoodského velkofilmu. Ten snímek, ve kterém si zahrál tuším i Steve Mc Queen, na první pohled vypadá spíš jako výsledek bujné fantazie scénáristů za velkou louží, kteří nikdy doopravdy nepochopili, co to je koncentrák. Odehrál se však ve skutečnosti. Je to ovšem trochu jiná skutečnost německých zajateckých táborů, než je obecně známá. Britští piloti tu ve volném čase nacvičují Shakespeara, cvičí gymnastiku, kouří podpultové cigarety, které jim posílají příbuzní z Londýna, ale hlavně se pokoušejí o útěky. O tomto případu existuje už celkem slušná knihovna a má své oblíbené hrdiny. Kdyby existovala nějaká kronika velkých útěků, mohl by tento aspirovat na prvenství. Zúčastnilo se ho asi 1200 zajatců, kteří kromě rekordně dlouhého tunelu museli dělat i jiné věci. Podplácet Němce z tábora, aby se dalo sehnat sukno na falešné uniformy, které musel někdo ušít. Vyráběly se falešné doklady, na něž zase bylo třeba získat fotoaparát, filmy, chemikálie a papír na fotografie, také ovšem papír a inkoust na padělky nebo barva na razítka. Někdo musel sehnat mapy a kompasy a především se musel kopat tunel, který měřil 126 metrů a dělil se na čtyřicetimetrové úseky, protože vozíky se tahaly na provaze a při větší délce hrozilo přetržení. Někdo také musel obsluhovat měchy, kterými se do tunelu vháněl vzduch, a jiní roznášeli vykopaný písek z tunelu po kapsách. Ale hlavně – tunely se kopaly tři nar áz. Slavný Roger Bushell, který v neoficiální funkci takzvaného velkého X řídil koordinované útěkářské aktivity, řekl slavnou větu: “Když jeden najdou, dva máme v rezervě.”
Útěk selhal kvůli barvě kalhot. Podle plánu se prchalo v předem určených dvojicích a Tonder se svým parťákem se dostali skoro až na české hranice. Přijížděli k českým hranicím a do vlaku nastoupila Kriminalpolizei.
Zkontrolovali jejich padělané dokumenty a uznali, že je všechno v pořádku. Už odcházeli z kupé, když ten poslední, co zavíral dveře, se ještě otočil, podíval se a řekl ostatním: “Hele, ten, co tam sedí, má zrovna ty samé kalhoty jako ten, co ho máme v base.” A to byl konec. V base se setkali s několika dalšími útěkáři ze Saganu a gestapo je odvezlo do Prahy. Ani na Pankráci ale neztratil Tonder sám sebe, natož pak svůj smysl pro humor. Když po něm dozorci chtěli, aby stál v pozoru, říkal jim: “Ne já , ale vy musíte stát v pozoru, já jsem hauptmann, a vy jenom poddůstojník!”
A vždycky mu to prošlo.
Ze sklápěcího okénka těsně pod stropem své místnosti také pozoroval, jak dozorci vyváděli vězně a mlátili je, zatímco čeští letci v anglických uniformách stáli v malém kroužku a s rukama za zády se dívali, kde co lítá. Když se i Tonder takhle potřetí procházel s rukama za zády, přišel k němu nový dozorce a dal mu facku. “To já ale absolutně nesnáším,” vzpomíná Tonder. “Jak mi tu facku dal, viděl jsem rudě. Skočil jsem na něj a on spadl na záda! Snažil se vytáhnout pistoli, ale jak jsem na něm ležel, tak se mu to nedařilo.” A během toho, co zajatec gestapa Tonder ležel na svém dozorci, na něj křičel cosi ve smyslu: “Jak jste si mohl dovolit dát mi facku?”
Velitel pankrácké věznice ho za to poslal do korekce, samotky bez jídla, ale ještě předtím se mu jiný gestapák omluvil, že dozorce je nový a nezná tu poměry.
Zdá se, že válka neskončila pro všechny. Respektive skončila jen pro ty, pro které ani nezačala, zatímco letci z RAF i později v Čechách dál bojovali o svůj život. Tentokrát už se ale nevznášeli v nadoblačných výšinách. Tak například válečný letec Tonder po návratu z fronty začal na venkovské farmě pěstovat ve velkém slepice. Namísto plánů o obeplutí světa četl teorie kastrování kohoutků, učil se podojit kozu a kravku, a brzy měl slepic asi dva tisíce! První problémy nastaly při volbách v Závišíně. Urna byla nastavená tak, aby celý národní výbor viděl, co kdo dělá, a tak paní Tonderová hodně nahlas řekla: “Volíme proti komunistům.” Brzy po volbách přišel Tonderovým dopis od předsedy NV se stručným obsahem: “Když nevstoupíte do komunistické strany, tak vás z farmy vyštveme.” Pak se pokusili o první útěk “přes kopečky” do Německa – s malými děcky v náručí. Bloudili v pohraničním pásmu tak dlouho, až je obklíčili četníci, a Tonder šel zase sedět. Za půl roku jeho přátelé docílili toho, že byl dál e vyslýchán na svobodě. A útěky pokračovaly, nebyly však jediným styčným bodem s dobou válečnou. Když šel Tonder v Brně poprvé k výslechu, otevřel dveře a dostal facku od člověka asi o hlavu menšího, než byl on. Asi tušíte, co následovalo. “Skočil jsem na něj a začal ho mlátit. Byl bych ho snad i zabil. Jenže mezitím přiběhli tři policajti a pendrekama… Byla to opravdu děsná rvačka, ale přesto jsem k moc velké úhoně nepřišel, až na maličkost – začínal jsem být unavený. Ona to totiž není žádná sran da bránit se čtyřem chlapům. Házel jsem po nich psací stroje, byly tam celkem tři, ale potom jsem už dobře nevěděl, jak dál, tak jsem dělal, že jsem omdlel.”
Netrvalo dlouho, a popral se znovu, tentokrát na cele, když starý kriminálník a “kápo” místnosti začal bez důvodu mlátit mladého politického vězně. Také odsud se pokoušel utéct – tentokrát vytáhl rouru ze zdi a chtěl šplhat komínovou šachtou, ale byl prozrazen dřív, než to mohl zkusit. Přeložili jej do cely politické, a protože právě začínala doba “Doznání” a “Procesů”, měl být náhle jako vůdce nebezpečných desperátů souzen pro špionáž, vlastizradu a za spojení se západním imperialismem odsouzen na 25 let, když to dobře dopadne. Jako vůdce skupiny přišel na řadu první a záznam výslechu stojí za to, protože dalším smrtelným nebezpečím proplul po tondrovsku hladce.
“Obžalovaný, byl jste již trestán?” “Prosím ano, pane předsedo.” “Tak nám, obžalovaný, řekněte, k čemu jste byl odsouzen.” “Prosím k smrti, pane předsedo.” “Tak proč jste ještě tady?” “Prosím, pane předsedo, ono se to jaksi nepovedlo.” “A kdo vás to soudil?” “Prosím německý soud, a také pro velezradu a špionáž.”
Rozsudky toho dne nebyly nejmírnější. Dva tresty smrti, asi šestkrát pětadvacet let kriminálu a ti zbývající okolo dvaceti. Až na Tondera, který dostal neuvěřitelný jeden rok. Když mu po verdiktu přišel prokurátor gratulovat, Tonderova teta jej varovala: “Tak pozor, pane návladní! Abyste nebyl první, koho udeří!”
Kriminál se sice vyhnul Tonderovi, ale ne jeho ženě Jiřině, a to byl skutečný důvod rozhodnutí, že uteče. Přechod hranic byl opravdu unikátní, vskutku tonderovský. Těsně před hranicí si s kamarádem Salajkou otevřeli láhev, když se náhle strhla střelba mířící přímo k nim. Ivo Tonder šel střelcům naproti s láhví vína v ruce: “Nestřílejte, nestřílejte, pojďte se raději napít!” volal. Ten nejbližší to opravdu udělal a pak se zeptal: “Co tady děláte?” “Dostali jsme hlášku, že tu máte potrhané telefonní d ráty, tak to sem jdeme spravit.”
“To je nápad,” pochvaloval si předseda, neboť narazili na kompletní národní výbor na honu.
Pak se konečně dostal do Anglie a byl přemístěn na bázi RAF do Cardingtonu v hrabství Bedfordshire. Ovšem když tady bývalého majora Tondera poslali seržanti škrábat brambory, vypravil se za velitelem a požádal o okamžitou demobilizaci.Později se sešel i s manželkou a rodinou a mohl začít normálně žít. Ovšem Tonder přiznává, že se svou prudkou a hlavně dobrodružnou povahou se do klidného povolání prostě nehodil. Ale na druhou stranu se nikdy nevzdal. A tak si časem vybudoval slušné jméno mezi odborníky v textilu, koupil si dům, a ještě než firmu převzal jeho syn, i slušnou továrnu s moderním vybavením. To by skoro mohl být konec?
Není to žádná causa ani otazník, nebo příběh meresjevského opravdového člověka. S Ivo Tonderem už se osobně setkat nemohu. Zemřel ráno 4. května 1995, padesát let poté, co se Londýňané radovali z ukončení války. Pět dní se mohl dívat na výložky generálmajora, které mu předal tehdejší velvyslanec ve Velké Británii Karel Kühnl. Londýnské Timesy o něm napsaly v nekrologu, že “odešel člověk nezlomného ducha s neuhasitelným smyslem pro optimismus”. Jeho celoživotní přítel fotograf Ladislav Sitenský s ním ještě stačil napsat knihu společného vzpomínání. Nebýt jí, pravděpodobně by to nejzajímavější z pestrých životních zákrutů odešlo kamsi do prostoru mezi nebem a zemí, kde musí být pro válečné letce vymezen volný koridor.
Asi je trochu zbytečné k práci Adolfa Borna něco dodávat. Málokterý výtvarník nepotřebuje komentář… I když obejít se bez něj je snaha každého umělce. Ale budiž: píšící nemůže být v tomto případě malující.
. . . . .
Born je ve své tvorbě ovlivněn střety se “svým” prostředím, stejně jako třeba Hrabal v literatuře. Pozoruje, ale pozorované prochází labyrintem fantaskna umělcovy duše: schopnost empatie vnímané “objekty” umocňuje, vyhrocuje, takže grotesknost, leckdy krutá, je nám bližší než sama skutečnost.
Vlastně se stává skutečností. Zdálo by se, že umělec je okouzlen vnějšími znaky života, ale právě jimi se snaží pronikat do jeho podstaty. Born debutoval jako karikaturista a získal první ocenění na prvních fes tivalech v Haškově Lipnici (1958, 1960, 1962). Od roku 1964 se věnuje volné grafice, zvláště barevné litografii. Humor jej neopouští, pouze svůj přísný styl “měkčím” malířstvím poetizuje, je víc pitoreskní, motivy je mu blízká commedia dell?arte a milostný “dekameron”. Rád se nechává vtáhnout do světa vlámských a holandských malířů, do dílen alchymistů rudolfínské doby, do hravosti Arcimbolda i do nečekaných výjevů Bosche či Brueghela, které jsou obnažené v nelítostné krutosti. Jejich surovost však Borna hladí, spíše lechtá, svou ironií, prostorem pro takřka bezmezný humor… Jako by ze syrové slasti, křeči, agresivity paradoxně tryskala životodárná síla. Bornova vynalézavá imaginace se ztělesňuje principem hry, současně je však ukázněná exaktní malbou. Z Bornových grafik by se dal sestavit něco jako slabikář lidské krutosti a hravosti zároveň. Malířovy vize – neupozorňuje na své ego, ale především na lidskou fantazii vůbec – umějí dokonale osahávat oba své protipóly: čím více ale pomyslné dob ro prohrává se zlem, tím vyvstává větší nutkání na zrádnou smyslnost upozorňovat – ironizovat ji. Tato Bornova schopnost je hojně využívána v knižní ilustraci (dnes už 250 titulů), ale též v animovaném filmu. Přátelé mu přisuzují nehezké slovo – “work alkoholik”. Mě osobně napadá – “hravá posedlost”. A navíc: tvorba mu nepřímo slouží jako obrana proti “nekřesťanskému”… Někomu se může zdát překvapivé, že tento malíř libující si v krutosti a ironii je katolík. O tomto zdánlivém rozporu se více dozv íte z úvodního rozhovoru tohoto čísla.
