Bolivijská silnička z La Pazu do Coroica působí na někoho jako katalyzátor příjemně vzrušivého vzedmutí hladiny adrenalinu v krvi, pro jiného je důvodem ke zpytování svědomí před očekávaným posledním soudem. Pro místní, kteří jsou nuceni užívat ji častěji, je její absolvování běžnou rutinou. Ale opravdu jen málokterý bolivijský řidič nevyjádří před odjezdem úctu horským božstvům, byť pouze tradičním přípitkem čistým alkoholem, o který se symbolickým ukápnutím s nadpřirozenými silami poctivě podělí.
. . . . .
Jenže cesta přes tropické Coroico je jedinou možností, jak se dostat do severních rychle se rozvíjejících provincií Bolívie. Těžba zlata, produkce tropických plodin, ale i zakázky na dřevo, to vše je příčinou stále rostoucího provozu na nejnebezpečnější silničce v Jižní Americe a možná i na světě.
Na prázdné korbě jednoho kamionu vyráží z La Pazu spolu se mnou dalších sedm pasažérů. Tři typické “buřinkové” indiánky se svými vaky, dva dospělí muži a dva kluci kolem 18 let. Přechod z rušného centra velkoměsta do jeho okrajové části je velmi rychlý. Směrem, jímž z lapazského údolí stoupáme, lemují město velmi strmé svahy, které hustotu osídlení značně omezují. Silnička nás vede asi 20 minut do vysokohorského sedla La Cumbre, aby pak zahájila mnohahodinový velkolepý sestup napříč andským hřebenem . Během prvních dvou hodin cesta klesne na 100 kilometrech z nadmořské výšky 4700 metrů o dobré 3,5 kilometru. A vůbec nejhorší je úsek mezi kontrolním bodem Unduavi a Yolosou, kde cesta padá na pouhých 43 kilometrech o 2027 metrů! Během čtyř hodin jízdy vede cesta napříč všemi vegetačními pásy od chudých vysokohorských pastvin až po bujnou celoroční tropickou zeleň.
SKRZ MRAKY DO PRALESA
Hned za sedlem La Cumbre, respektive nad ním, se tyčí velkolepé velehorské štíty tvořené jen černými skalami a ledem. Silnice se pod nimi stáčí do svahu hlubokého údolí. Na jeho dně se válí cáry bílých mračen, do kterých za chvíli vjedeme. Horký vzduch z tropů tady naráží na chladnější masy, a všechna vlhkost se sráží. Srázy nad námi se začínají tyčit do úctyhodných výšin. Ale i údolí pod námi se neustále prohlubuje…
Zatímco na La Cumbre se každý halil, do čeho mohl, teď už by stačil jen kousek igelitu. Trojice indiánek s ústy nacpanými kokovými listy už dávno ulehla na své balíky, v hlubokém předklonu tureckého sedu s nimi vytvořily homogenní hmotu, splynuly. Já vyhlížím spolu se dvěma zvědavými kluky přes korbu. Projeli jsme krátkým tunelem, najednou to drnclo, a teď už to drncá pořád – skončil asfalt.
Noříme se hlouběji do té oblačnosti – mlha nás obklopuje ze všech stran – a mrholení se mění v drobounký déšť. Kolem přibývají nové druhy květeny a údolí nemá konce, jen mohutní. Srázy jsou stále strmější. A my se tím ženeme ne zrovna pomalu… Pak po ostrém hřebeni přejedeme nad sousední údolí – prudké srázy se přesunuly z pravé na levou stranu té chatrné vozovky. Na hřebeni je také křižovatka – jediná na desítkách kilometrů. Zatímco pravá cesta je jednou z mála přístupových cest do tropických krajů na východ od La Pazu, naše levá cesta umožňuje jediný přístup do oblasti zvané Yungas. Za touto křižovatkou se nám otevřel působivý výhled: nové údolí, ještě hlubší než předešlé. A srázy strmější. Je to vlastně celý systém údolí a bočních roklí, kterými se vine vozovka plná bahna a kluzkého kamení často v šíři jediného vozu. Co se tady označuje za krajnici, o tom by se dalo dlouho diskutovat. V některých úsecích jsou srázy skoro kolmé, cesta byla vysekána do skály. Pod námi několik desítek až stov ek metrů kolmá propast. Fascinován těmi pohledy nadskakuji s oběma kluky na korbě, z níž pohled dolů pod nás míří kamsi do prázdna… Až se svírá srdce, když občas zmizí sporadická krajnice a kolo se žene centimetry od prázdného prostoru. A přitom ničím nenarušená zelená hladina hluboko pod námi působí tak měkoučce…
Občas míjíme jiný náklaďák, řidiči se dopředu upozorňují troubením před každou nepřehlednou zatáčkou. Při takovém střetu se většinou couvá k nějakému rozšíření té neskutečné cesty. Ale je-li širší úsek, třeba jen sto metrů dlouhý, hned nás předjíždějí silnější vozy, jedoucí rychleji než my. Déšť ustal, údolí se projasnilo, je vidět daleko před nás. Míjíme náklaďák se zcela mokrou plachtou. Říkám si, že dole asi zase prší. Ze srázů stékají čurky potůčků, padající na cestu a občas i na nás. Pak nad se bou indiánky najednou roztáhnou velký kus igelitu a vzápětí projedeme vodopádem… Než se stačím vzpamatovat, mizí nám vodopád San Pedro z výhledu za dalším skalním převisem. Bláznivá cesta se plazí nesčetnými postranními roklemi, sledujíc tak hlavní údolí, jako by neměla konce. Přestože nenápadně sjíždíme níž, hloubka pod námi je stále úctyhodná. Ze zeleného stropu, který často zastřešuje silnici, na nás kape voda, ale nás to už nijak nevzrušuje. Velmi příjemně se otepluje a vlhkost nestudí.
Pak se údolí otevře, vrcholy několika nižších hřebenů jsou pokryty trávou, jinak vše pohlcují pralesy. Na kopci proti nám se objevuje městečko Coroico – skupina bílých domků svítí v občasných záblescích slunce. My ale městečko, ke kterému vede 12 kilometrů dlouhá odbočka, podjíždíme a pokračujeme po dně údolí hlouběji do Yungasu.
SMUTNÁ HISTORIE
V roce 1994 se podle oficiálních statistik zřítilo do strží a srázů celkem 26 vozidel (čerstvější údaje se mi nepodařilo nikde sehnat!). Tedy průměrně jeden pád každé dva týdny. Následujícího roku se cesta z La Pazu do Coroica opravdu objevila ve zprávě Americké rozvojové banky jako nejnebezpečnější silnice na světě.
Smutné prvenství si může připsat i nejhorší silniční nehodou v Bolívii. V roce 1983 spadl dolů náklaďák s více než 100 pasažéry na korbě. Zahynuli všichni. Cestu lemuje velké množství křížků. Cestující na korbách náklaďáků patří k nejchudší části populace. V případě nehody jejich příbuzní často nemají prostředky na vytahování nebožtíků z propasti. U cesty jen postaví křížek a těla nechají dole…
Ke zvláštnosti cesty, po níž v současnosti projede v průměru 120 vozů v jednom směru denně, patří značky s nápisem “Jezděte po levé straně”. Toto na pohled kontroverzní ustanovení bylo zavedeno z velmi praktického důvodu: dolů jedoucí řidiči mohou snáze kontrolovat stav krajnice pod levými koly… Za 60 let existence této hrozné cesty zkoušeli řidiči různé způsoby, jak ji absolvovat co nejbezpečněji. Například v 50. letech jezdili opatrnější jedinci zásadně v noci – kužely světel protijedoucích vozů byly proti kolizím daleko účinnější než všeobecně rozšířené houkání klaksonů před nepřehlednými zákrutami. Současné turistické průvodce označují za nejbezpečnější způsob jejího zdolání jízdu minibusem. Jenže při vyhýbání se s těžkými náklaďáky je to sporné…
Cesta do Coroica má nejen smutnou bilanci dopravních nehod, nýbrž lidské tragédie se k její historii váží od samého zrodu. Za svůj vznik v letech 1936 až 1940 vděčí tvrdé práci vězňů z války o Velké Chaco. Bolívie tehdy krvavý spor s Paraguayí prohrála (jako ostatně všechny další války či teritoriální tahanice se svými sousedy: s Argentinou r. 1898, s Brazílií r. 1899, s Chile r. 1884, s Peru r. 1909, s Paraguayí r. 1935). A tak o zacházení s mladíky ze znepřátelené země nikdo nemusí pochybovat. V r ukavičkách se s nimi jistě nejednalo. Později, v 60. letech za vlády prezidenta Villarruela, se zase na strmých srázech mezi La Cumbre a Yolosou – v místě zvaném Chuspipata – zbavila vládní garnitura nejméně 20 politických vězňů. Byli za živa svrženi do bezedné propasti…
Vzhledem k velmi obtížné udržovatelnosti této navzdory všemu stále frekventovanější tepny přistoupila vláda v listopadu 1994 k výstavbě nové cesty. Její trasa se vyhne alespoň nejhorším úsekům té současné. O grandióznosti připraveného projektu svědčí prostá fakta: na kritických 44 kilometrech, kde cesta klesá ze 3200 m n. m. na pouhých 970 metrů, bude vybudováno 28 mostů, 20 tunelů a navíc využity dva tunely přírodní… Se zprovozněním se počítá během tří až pěti let (2000-2002). Ale realističtí ces tovatelé, toužící po dobrodružství zvaném “cesta do Coroica”, se při pověstném jihoamerickém pracovním tempu nemusí obávat toho, že o tuto atrakci přijdou, jistě o několik let déle. Jakmile ale bude nová cesta zprovozněna, starou již nikdo udržovat nebude a nejspíš zanikne pod přívaly bláta a kamení už během prvního deštivého období…
Nad rozpálenou toskánskou krajinou se tyčí mohutná socha ženy s obrovskými pomalovanými prsy. Mezi olivovníky a cypřiši působí jako fata morgána. Kdo za ní jde, ocitne se v oáze plné barev a odlesků, osvěžující vody a vůní jižních bylin. Je to Giardino dei Tarocchi, království francouzské sochařky Niki de Saint Phalle.
SEN O PARKU
Všechno začalo roku 1974 v sanatoriu ve Sv. Mořici, kde se Niki de Saint Phalle (nar. 1930) zotavovala po operaci plic. V té době už byla světově uznávanou sochařkou a měla za sebou pohnuté životní osudy – útěk z domova, daleké cesty, nervové zhroucení, rozvod i druhou svatbu, i avantgardní výstavy v Evropě a USA. Své sochy a objekty vyráběla z polyesterových laminátů, které jí způsobily těžkou plicní chorobu.
Vynucený odpočinek však měl jednu kladnou stránku. Niki de Saint Phalle se potkala s Marellou Caracciolo, dávnou přítelkyní z New Yorku. Vyprávěla jí o svém velkém životním snu vytvořit park s vlastním krajinně architektonickým řešením a s množstvím objektů a soch. Přítelkyně jí velkoryse nabídla rodinný pozemek v toskánské vísce Garavicchio nedaleko malebného středověkého městečka Cap`albio. Zvlněná krajina plná historických odkazů plně vyhovovala sochařčinu záměru, a Niki de Saint Phalle nabídku přijala.
BAREVNÉ ŽENY
Niki de Saint Phalle se proslavila především pestrobarevnými sochami žen (Nany). V její tvorbě je patrná fascinace primitivními kulturami, mýty a symboly, snaží se o uchopení různých ženských archetypů. K uskutečnění tak rozsáhlého projektu, jakým je Tarotová zahrada, ji inspirovalo dílo Antonia Gaudího a slavný zámek (Palais Idéal) “Listonoše” Chevala ve francouzském Hauterives. Za téma tohoto velkolepého projektu si zvolila 22 karet Velké arkány Tarotu. Tarot je prastarý systém vykládání karet. Po stavy z tarotových karet v sobě nesou archetypální symboliku, která byla Niki de Saint Phalle vždy blízká a jejíž obrazy hledala a nacházela na svých cestách po Egyptě, Maroku, Indii, Mexiku či Řecku.
Přípravné práce začaly v roce 1978, ale teprve od roku 1979 trávila umělkyně většinu času v Toskánsku a zakládala zahradu. V roce 1980 vznikaly první dvě sochy – Kouzelník a Velekněžka. V roce 1981 si Niki de Saint Phalle pronajala domek nedaleko od pozemku a najala si za pomocníky okolní farmáře. Obrovskou oporou jí byl osobní asistent Ricardo Menon a její manžel, švýcarský sochař Jean Tinguely, který spolu se svými krajany, Seppem Imhofem a Ricem Weberem, svářel kovové konstrukce na sochy. Postupn ě se však začínaly krátit finance. V roce 1982 Niki de Saint Phalle dostala nečekanou nabídku, aby vytvořila vlastní parfém. Sklidila s ním obrovský komerční úspěch, který jí zajistil peníze na pokračování projektu.
SLUNEČNÍ BŮH
V následujících dvou letech Niki de Saint Phalle vytvořila dva nezapomenutelné objekty, jimiž se natrvalo zapsala do dějin moderního umění. Jedním z nich je věhlasná fontána před pařížským Centre Pompidou, kterou realizovala s Jeanem Tinguelym, a druhým je kultovní socha Slunečního boha, která vznikla pro kampus Univerzity v San Diegu. Avšak od roku 1984 se Niki de Saint Phalle věnuje výhradně svému projektu Tarotové zahrady. Sochu Vládkyně, která dominuje celému komplexu i okolní krajině, vytvořila ve tvaru sfingy, v jejímž nitru se skrývá sochařčin ateliér. Kromě zrcátek a skleněných střípků začíná využívat i keramiku, kterou podle jejích návrhů vyrábí Venera Finochiaro. Postupně vznikají další sochy – Blázen, Slunce, Luna atd. Jean Tinguely vytvořil mobilní objekt na sochu Věže. Po jeho smrti v roce 1991 vznikla v zahradě malá kaplička, která je zasvěcena jeho památce.
ČAROVNÁ ZAHRADA
Oproti bujnosti mozaiek a sochařských kompozic je architektonický plán zahrady velmi střídmý. Cesta od hlavní brány vede přímo k srdci zahrady, jímž je impozantní komplex soch a fontány, propojený s bizarním městečkem. Středem městečka je kruhové náměstí lemované podloubím, v jehož nitru se skrývají sedátka, zákoutí a bezpočet mozaiek a keramických obrazů. Detail je důmyslný a ornamentální, celkový záměr jednoduchý a razantní. Od hlavního komplexu vedou dvě cesty k dalším sochám, které jsou ukryty m ezi vegetací, nebo naopak dominují volným prostranstvím. Cestičky jsou úzké a chodci často zavadí o vonné byliny – levanduli, mátu či rozmarýnu. Vůně, barvy, blesky zrcátek, bublání vody, to vše vytváří atmosféru, která nás otevírá cestě Tarotu. Je to cesta do vlastního nitra a Niki de Saint Phalle je na ní moudrou průvodkyní.
Ikona Šalenyj byla v 10. století nejcennější v celé Svanetii. Mezi horaly vypukl spor o to, kde ji umístit, kde pro ni postavit svatyni. “Ať rozhodne bůh!” Položili ikonu na sáně, zapřáhli býky a nechali je volně jít. Druhý den ráno je našli spící na nejvyšším a nejnepřístupnějším vrchu. “Dílo boží?” Býky obřadně zařezali a vystavěli zde chrám svaté Kvirike.Už v předvečer svátku svaté Kvirike se sjíždí do hornosvanetského sídla Kale množství poutníků. Na korbách náklaďáků, usmýkaní jízdou v hlubokých kolejích, ošlehaní od větví, před kterými se nestačili shýbnout.Kale je název pro několik vesniček umístěných ve svazích jižního Kavkazu v údolí řeky Ušgul. Z každého místa lze vidět chrám Kvirike – svanetsky nazývaný Lagurka.Rodiny v Kale jsou připraveny na příval poutníků, a protože zde s hostem přichází do domu bůh, čeká na ně i v těch nejtěžších dobách stůl plný jídla a vína na palec od vrchu pohárku.Přímo pod chrámem stojí několik pro Svanetii typických dvoupatrových domů. Starší muž v teplákové soupravě zdraví poutníky a zve je k odpočinku. Chléb je ještě teplý, sýr běloučký a gurmánsky hebký, to pro svatou Kvirike nebyla sebrána z mléka smetana. Na stěně visí svaté obrázky: Ježíš s trnovou korunou, Panenka Marie se sepnutýma rukama, a na třetím obrázku, jen o kousek níž, Silvestr Stallone se stejně pokorným výrazem v očích.
DVANÁCT APOŠTOLŮ
Na schodech před domem sedí dvanáct mladých mužů. “Jako apoštolů,” směje se ten nejstarší. Jsou to restaurátoři z Tbilisi renovující fresky ve čtyřech chrámech v okolí Kale. Na počátku dvanáctého století je vytvořil malíř carského dvora – mistr Feodor. Jedná se o fresky v chrámu svaté Kvirike, v Ipari, v Makipari chrám svatého Jiří a chrám ve Svirmi.
Restaurátoři jsou jedni z mála, kterým je dovoleno spatřit vnitřní výzdobu chrámů: fresky, ikony, kříže… Předměty nedozírné hodnoty dochované právě jen v těžce přístupných svatyních Horní Svanetie. O ty se vždy starali jen místní obyvatelé, udržovali stavby, schraňovali vzácné ikony, bránili je před rabováním nájezdníků. I dnes je chrání. Kromě místních není dovolen vstup nikomu cizímu, do svatyně nejsou vpuštěni ani popi, což každým rokem působí nepříjemné roztržky. Pustí-li do chrámu ženu, musí být “čistá”.
Peníze, které vybereme, schováme pro slavnost příštího roku, část půjde na obnovu Lagurky, řekli nám místní
NA HRDINSTVÍ, NA ČEST, NA VLAST…
Apoštol – restaurátor Zaza odvádí poutníky vzhůru k chrámu. Údolím se nesou zvony. Poutníci padají na kolena, křižují se a tisknou čela k zemi. Pak těžce vstávají a jeden za druhým mlázím a maliním stoupají úzkou pěšinou. U svatyně je vítají chlapíci z nejváženějších rodů Horní Svanetie a hned zvou ke stolu – dvěma na trávě položeným prknům. Víno z umělohmotných kanystrů teče proudem do hliněných džbánků, z nich pak synové plní rohy u vyschlých úst. Roh je vyzdvižen nad hlavy ostatních, do ticha či souhlasného mručení se pronáší tosty – dlouhé a vzletné přípitky – na hrdinství, na čest, na vlast. Poslední tost patří zemřelým, pár kapek odlitého vína vpije země.
Opodál u kamenné zídky polehávají ve vysoké trávě kněží – černé hábity, černé dlouhé vousy i vlasy. Vykládají si se ženskými a pochechtávají se, jako by si vyprávěli lechtivé vtípky.
Slunce barví okolí do žlutooranžova. Mraky se zvedly a odkryly výhledy na zasněžené kavkazské hřbety.
BÝK
Znovu se ozvaly zvony. Všichni pospíchají před chrám, kde s očima upřenýma k nebi stojí mohutný býk – oběť božstvu. Přichází i starší z popů. S úsměvem sleduje snahu umístit hořící svíčku mezi rohy býka. Zády k chrámu jej posvětí, stejně jako nový kanystr vína.
O pár metrů dál je býk pevně svázán, povalen na zem a zařezán. Krev stříká všude kolem, zasychá a rychle tmavne. Panuje bujaré veselí. Šest mužů pracuje na svlékání kůže. Jejich ruce, ještě od krve, zvedají do výše rohy naplněné vínem. Ze dveří blízkého stavení se táhne štiplavý hustý kouř. Je tu rozdělán oheň a nad něj postaven kotel, maso je nahrubo děleno a vybrané kousky jdou přímo do kotle. Nad ohništěm není žádný otvor ve střeše, a tak se kouř tlačí ven každou skulinou, každou špatnou spárou.
PŮLNOČNÍ MŠE
I tento rok platí zákaz vstupu do svatyně. V přístěnku u chrámu začínají přípravy na bohoslužbu. V zástupu věřících přichází biskup, na kterého do poslední chvíle čekali dole ve vesnici. Chce vejít do chrámu, ale… Ve dveřích stojí hromotluk, odmítavě a trochu výhružně kroutí hlavou – zákaz se vztahuje i na samotného pana biskupa, byť je dnes nejvzácnějším hostem. Zůstává však klidný. Důstojně jen pokrčí rameny a vejde do přístěnku, odkud se již ozývá zpěv. Liturgie začala.
Před chrámem hoří oheň. Je chladno. Poutníci během bohoslužby odbíhají a aspoň na chvíli protahují prsty nad ohněm. Pak ruce sepnou a pokorně se vracejí do hloučku v přístěnku, rozsvítí tenkou svíčku z levného včelího vosku a pozvolna vpletou svůj hlas do proudu nekončící mnohohlasé písně.
Po vyčerpávajících sedmi hodinách bohoslužba skončila. V ohništi dohasínají poslední uhlíky. Popi svlékají sváteční šat, který ženy obřadně složí, než jej nacpou do batohu.
Na všechny čeká bohatá snídaně. U stolu voní šašlik z obětního býka a teplé chačapury – chlebové placky plněné sýrem. Popi jako první zvedají sklenky vodky a jeden po druhém pronášejí tosty. A znovu bijí zvony. Biskup se směje do vousů a dobírá si dětinské nadšení vesničanů. Ti se neúnavně střídají u lana zvonice. Po snídani odchází rozjařené kněžstvo se skupinkou nejvěrnějších dolů do vesnice. Pro ně svátek svaté Kvirike končí.
RÁNO DIVOČEJŠÍ VEČERA
Na půli pěšiny se míjejí s první rodinou. Ženou před sebou obětní kůzle, které neustále odbíhá. Rozzlobený otec je nakonec váže na motouz a na něm vytáhne až k chrámu. Dole ve vesnici je již cesta obležena auty a pěšina se plní funícími poutníky.
U chrámu se všichni zdraví – objímají, líbají na obě tváře. Poutníci vykonávají modlitbu u čelní zdi svatyně, za zemřelé zapálí tenké svíčky a připevní je stékajícím horkým voskem. Pak chytnou kůzle za nohy a mohutným obloukem si je hodí přes hlavu. S mečící kozou sestupují pod vrchol, na kterém je postavena svatyně. Tam jí bez dlouhých okolků podříznou hrdlo. Zkušeně uvážou zadní nohy do připravených provázků a ostrým nožíkem ji v mžiku svlečou z kůže, maso napíchnou na klacek a vrací se zpět ke sv atyni. V budově, kde se v noci vařilo maso z býka, jsou dnes rozdělány ohně, do kterých stéká omastek z pečeného masa kůzlat.
KDO JEŠTĚ NEDAL?
U zvonice stojí muž vybraný těmi z rodů nejváženějších. Jednou rukou přijímá peníze a strká je do igelitového pytle, druhou tahá za lano zvonu, přičemž odříkává modlitby. Posvětí maso, stále ještě napíchnuté na klacku, malé chlebové placky a vodku. Všechny boží dary drží při svěcení členové rodiny nad hlavou. Když je po všem, odnáší si je na nějaké klidnější místo, kde potom hodují.
S ubývající vodkou stejně ale splynou v jeden hýřící hodující dav rozechvělý tancem dlouhovlasých dívek.
Začíná sbírka. Výběrčí s igelitovým pytlem u nohou vykřikují: “Dejte více, kdo dal málo, dejte dvakrát, kdo ještě nedal!” I v příštím roce bude nutné koupit býka, víno, chléb. Vybírají peníze, i když nevědí, jakou hodnotu budou mít v stále těžkých dobách této země.
KÁMEN, VODKA, ZPĚV
Mohutný křik ohlašuje začátek závodů. Velkou sumu peněz nabízí tomu, kdo dokáže zvednout kámen a přes rameno jej převalit vzad. Pro něžnější pohlaví je kámen jen o maličko menší. Mladí borci stojí v řadě na slávu, ale nikomu se kámen nepodaří dovalit dál než k vlastnímu pupku. Vypráví se příběh dívky, které při zvedání kamene povolil močový měchýř. Nedokázala překonat stud, raději s hlavou v dlaních skočila do propasti pod svatyní.
Dnes jsou ale ženy něžné a rozverné a raději tahají muže do tance, než by s nimi soupeřily o kámen. Když už se to některé podaří, hned jí ostatní udělají v kruhu prostor, nadšeně výskají a vytleskávají svižnou kavkazskou melodii.
Po polednách je plno lidí nejen v prostoru kolem svatyně. Místy se tvoří malé hloučky, pro lepší zvuk seřazené v kaskádách, a pějí složité mnohohlasé písně. Melodie se odrážejí od okolních strání a navzájem prolínají.
Ozývají se první hádky, do trávy padají první zpitá těla. Některé rodiny odjíždějí. Mnozí ale až do pozdních nočních hodin zůstanou směsicí tančících rukou, nohou a sladkého těžkého zpěvu.Takový je svátek svaté Kvirike.
U států jihovýchodní Asie je téměř pravidlem, že věhlas jejich pohnuté současnosti soutěží s velkolepou minulostí. S Barmou to není jinak. Nejdříve ji zadupaly do prachu Kublaj-chánovy hordy, a když se po pár stech letech opět vzmohla, stala se obětí rozpínavého anglického kolonialismu. Ani po odchodu Britů si však neužila svobody, neboť ji rázem ovládla vojenská junta, která uzurpuje obyvatele Barmy dodnes. Jako vzpomínka na doby, kdy Barma byla suverénní velmocí jihovýchodní Asie, se při řece Irav adi tyčí tisíce ohromných i menších pagod vystavěných na oslavu Buddhy Šákjamuniho.
TRADICE A LIDÉ
Rudyard Kipling kdysi napsal: “To je Barma a vždy bude docela jiná než jakákoliv země, kterou znáš.” Upřímně řečeno, první dny jsem na Barmě nic zvláštního neviděl. Snad za to mohla angína, kterou jsem si uhnal od příliš výkonné klimatizace, snad skutečnost, že památky hlavního města Yankounu (dříve známého jako Rangún) v konkurenci ostatních zemí jihovýchodní Asie příliš nevynikají. O to víc jsem si však všímal lidí, kteří Barmu v mých očích zachránili.
Hned na letišti mou pozornost upoutali muži, kteří namísto kalhot oblékali dlouhé barevné sukně s komplikovanými vzory upevněné v pase uzlem. Považoval jsem je za turisty z nějaké okolní tradicionalisticky založené země, ale můj omyl vyšel záhy najevo. Sukně se nazývají londží a pro barmské muže to není národní kroj, ale zcela běžný oděv. O nevýhodách této módy mi později vyprávěl jeden Barmánec; prý kdysi šel kolem skupiny děvčat, když se mu najednou londží uvolnila a spadla na zem. Od té doby radě ji nosí kalhoty…
Lpění na národních tradicích je jasným důsledkem národnostní rozervanosti země. Už od počátku nezávislosti se datují četné separatistické konflikty, a není se tedy co divit, že Barmánci i mnohamilionové menšiny karenských, šanských či kačinských kmenů čerpají ze svých tradic životní energii ke své identifikaci. Podstatnou roli sehrála i poválečná izolace vyvolaná nástupem chunty, která na pevných základech (jako opsaných z Orwellovy knihy “1984”) vybudovala komunistickou diktaturu, jíž ještě dlouho žádná revoluce neotřese.
POLITIKA A LIDÉ V BARMĚ
Když před lety Rudyard Kipling napsal báseň “Road to Mandalay”, bůhví jestli nějaká silnice z Yankounu do Mandalaje vůbec vedla. Kipling totiž do Mandalaje nikdy nedorazil, a i kdyby, plul by tam po řece. Pokud však v zemi silnice mezi těmito dvěma největšími městy existovala, určitě se od těch dob příliš nezměnila. Je úzká, hrbolatá a asfaltem pokrytá, jen tak aby se neřeklo. A my jsme teď po ní jeli v rozhrkaném mikrobusu a proklínali se, že nejedeme vlakem. Naštěstí s námi kromě schopného řidiče Tihy jel ještě mladý průvodce a student fyziky Lin, který se ukázal být zábavným společníkem.
“Hej, Line,” zahalekal jsem na celý mikrobus, “proč jsou tady kmeny stromů namalovaný na bílo?” “Kvůli teroristům,” odpověděl Lin. “Jakže?” vykulil jsem oči. “Kvůli teroristům,” opakoval. “Nemůžou se tam pak schovávat, protože by je bylo vidět.” Když jsem dál nevěřícně mrkal, Lin dodal: “Říkal jsem, že s naší vládou to není tak úplně v pořádku. Tohle je prostě jejich další bláznivina,” zasmál se.
Nicméně jsem s ním musel souhlasit. O tom, že Barmu ovládají cvoci, jsem nabyl přesvědčení, když jsem se setkal s místními bankovkami s hodnotou 45 a 90 kyatů. Ty jsou produktem choré mysli generála U Nei Wina, šedé eminence barmské politiky, který je znám svou zálibou v numerologii (odtud hodnoty bankovek) a horoskopech (se kterými se radí při všech státnických rozhodováních). Jako neméně bláznivý podnik se jeví i uspořádání svobodných voleb v roce 1990, ke kterým chunta přistoupila zřejmě jen prot o, aby následně (po své zdrcující prohře) mohla internovat, znemožnit a vyhnat všechny opoziční předáky a poslance. Ještě neuvěřitelnější se zdá, že se takové věci v Barmě daří.
“Line,” povídám, “na to, že vaše vláda je tak bláznivá, drží se už u moci pěkně dlouho, co?”
“To kvůli nezaměstnanosti,” odpoví Lin a pokračuje. “Mladí lidé mají strašně málo uplatnění, takže buď vstoupí do kláštera, anebo do armády. A být voják je velmi výhodné.”
Vojáci jsou v Barmě skutečně k vidění na každém kroku a nabité samopaly přes rameno napovídají, že si nevyšli na procházku. Dalším důvodem pevné pozice barmské vlády je však i rozvětvená síť agentů tajné policie a donašečství, které se nezastavuje před ničím. Děti donášejí na své rodiče, přátelé na přátele, sousedi na sousedy. Není se co divit, že Barmánci jsou ve společenském styku většinou rezervovaní a jen zřídka projevují emoce. Když mluví o barmské vládě, tváří se, jako by se jich nijak nedotýk ala, a když přece jen projeví kritický názor, nervózně se rozhlížejí, jestli někdo nenaslouchá. V celé zemi panuje skepse. Když je řeč o budoucnosti, zdá se, jako by výsměch byl jediný způsob boje proti chuntě. Nikdo už nepochybuje o zavrženíhodnosti vojenské vlády, ale každý ji bere jako něco nezměnitelného.
Aby však nedošlo k pomýlení a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou národ zbabělců, jsem dlužen napsat, že v jejich skepsi a výsměchu je skrytá hrdost a zatvrzelá touha po svobodě. Vláda chunty už byla několikrát před zhroucením díky odvaze barmského lidu, který se nebál i přes hrozbu samopalů chrlících smrt vyrazit do ulic a demonstrovat svůj názor. Jenže špatné konce nutně vyvolávají skepsi.
Dalším podstatným rysem formujícím povahu Barmánců je silná buddhistická tradice. Zásady buddhistického chování – slušnost, rezervovanost a tolerance – zde pronikly tak hluboko, že nejsou považovány za náboženské, ale za národní hodnoty a nazývají se Bámahasan Čin neboli “barmánskost”. Od každého obyvatele Barmy se očekává, že nejméně dvakrát v životě vstoupí na pár měsíců do kláštera jako mnich. Nejprve v dětském věku (do dvaceti let), aby v budoucím život věděl, jak směřovat k “nirváně”, a později ještě jednou ve středních letech, aby mohl provést dosavadní bilanci svých činů a pokud možno se vrátit na Buddhovu cestu. To vysvětluje veskrze pokojnou povahu tohoto národa. Vojenská chunta měla dost soudnosti, aby buddhismus v Barmě všemožně podporovala, protože kdyby se pokoušela toto tradiční náboženství vykořenit (jako tomu bylo v mnoha maoistických diktaturách), nepomohly by jí asi ani miliony kulometů.
DOUTNÍKY, ČAJ, BETEL A OBRÁZKY
Po dvou dnech strastiplné cesty mikrobusem jsme dorazili do Mandalaje, starého sídla barmských králů. Navečer po příjezdu jsem seděl s Linem v jedné čajovně dál od centra, povídali jsme si o všem možném, hlavně jsem ho však zahrnoval dotěrnými otázkami. “Line, proč u vás mají všechny pěkný holky na tvářích napatlanou tu hustou vrstvu pudru?” “To není pudr,” zasmál se Lin. “To je balzám z kůry stromu thanakha – je po něm jemná a hladká pleť.” “A k čemu jim to je, když to mají pořád napatlaný na tváři ?” provokoval jsem. “Než to smejou, jsou z nich už starý babizny.” “Naše ženy jsou velmi krásné!” zaškvířil se Lin. Já ho uklidňoval: “Klid kamaráde, jasně že jsou krásné.” Natáhl jsem kouř z barmského doutníku, který se vyznačoval nasládle hutnou ovocnou chutí.
Barmský doutník, to je kapitola sama pro sebe. Aby bylo jasno, není to havana, ale má vlastní specifika. Tabák se prokládá ovocem, od kterého získá svěží vůni. Není v něm ani stopa po štiplavosti a výborně se doplňuje se zeleným barmským čajem. Čaj se v Barmě také těší velké oblibě, sice se v žádném případě nemůže vyrovnat produkci sousedícího Yunnanu v Číně, ale přesto svou barbarskou chutí (mírně ulongovou) je přímo stvořený k večernímu pokuřování. Černý čaj zase vyniká trpkostí a Barmánci ho podá vají v deckových skleničkách. Nepřipravenému člověku takový čaj svou trpkostí ochromí chuťové buňky a sevře žaludek, protože Barmánci jej rozhodně nešidí. Čajovna v Barmě znamená podnik s několika dřevěnými stolečky a štokrlaty rozestavenými při kraji ulice, mezi kterými neustále pobíhají sotva desetiletí chlapci a neúnavně roznášejí oprýskané hliníkové konvice.
“Line,” napadá mě další otázka, “proč se tady na ulici všude povalují ty krvavě červený plivance?” “To je betel,” odpovídá Lin a nenápadně mi ukazuje na chlapíka sedícího o dva stoly dál. “Vidíš, jak má zkažený zuby?” ptá se. “To je od žvýkání betelu.” O betelu jsem přirozeně slyšel. Tato přírodní droga je v Barmě zcela běžnou součástí denního života. Žvýkací směs je vyrobena z rozemletého arekového ořechu a dalších přísad. Obvykle se betel používá jako “zákusek” po slavnostním jídle. Účinné alkaloi dy, které arekový ořech obsahuje, způsobují rozjařený pocit veselí a dobré pohody. Navíc je to velmi účinný protispánkový stimulant, takže je oblíben i u těžce pracujících lidí. Jeho další pozitivní účinek je likvidace parazitů (pro tyto účely je arekový ořech používán i v západní medicíně), to vše je však vykoupeno rudnutím a vypadáváním zubů, silnou závislostí a rizikem rakoviny.”Žvýkal jsi to někdy?” ptám se Lina. “Jo, párkrát,” odpoví Lin a mračí se. “Ale nemám to rád.” Zajímalo mě proč a Lin odpověděl: “Jak by ses cítil, kdybys šel po ulici a někdo na tebe betel vyplivnul z auťáku?”
Zatímco jsme se bavili, zešeřilo se. Jenže v Barmě jako ve všech zemích jihovýchodní Asie večer znamená nejživější část dne. Obyvatelé Mandalaje vyrazili nakupovat na noční tržiště. Lin se rozhodl, že mi jedno takové ukáže, tak jsme se ponořili do temných uliček plných tajemných postav, působících v té tmě jako přízraky.
Na nočních tržištích se prodávají úplně jiné věci než ve dne, především proto, že ty denní jsou pro turisty, ale noc je vyhrazena místním. Zboží tvoří hlavně věci běžné potřeby, jako oblečení, kuchyňské náčiní a podobně. Zastavili jsme u stánku se svatými obrázky. Začal jsem si prohlížet vyobrazení Buddhů, dobrých duchů a různých mudrců, mezi buddhistickými výjevy nechybí ani křesťanské motivy, jako třeba Ježíš na kříži. Ke svému údivu objevuji v mozaice svatých i americké retuše pornohvězd, filmový ch hereček a populárních hudebníků. “Co to sakra znamená?” ptám se Lina. “Obrázky,” pokrčí rameny. “Prostě obchod s obrázky.” Odcházeli jsme z tržiště a já přemýšlel, co se mi na tom zdá špatně. Viděl jsem vrchol náboženské a kulturní tolerance, která pomalu hraničí s ignorováním. Nevím, co to znamená, ale je jisté, že v Barmě může existovat buddhismus, křesťanství a pop-kultura těsně vedle sebe, aniž by to někoho pohoršovalo. Klobouk dolů.
UMĚNÍ V POUTECH
V Mandalaji jsme strávili čtyři dny, což je naprosto nevhodný čas – pro turistiku hodně, a pro hlubší poznání života místních lidí málo. Rozhodně to však nebyl čas strávený zbytečně. Na druhý den jsme byli pozváni na večeři do restaurace našeho thajského známého Pena, který krátce pobýval i v České republice jako garant výstavy známého thajského umělce. Pen byl zábavný chlapík a večeři pojal ve velkém stylu. Podávaly se čtyři chody, mezi nimi i proslulá polévka tom-yum, která někomu chutná jako božs ká mana, jinému jako bahno s citronem. Celé menu se skládalo pouze z thajských pokrmů, což jsme uvítali, protože lojovitá a nedbalá kuchyně barmská si nás nijak nezískala. Večeře jsem se účastnil já, můj otec (který pro tyto účely dokonce odložil fotobrašnu a poněkud obnošenou vestu – odznaky své profese) a společný kamarád Josef Dufek, grafik a výtvarník, který v Čechách onu thajskou výstavu pomáhal připravit.
Pen nám představil své dva manažery, kteří vypadali tak mezi osmnáctkou a dvacítkou a rozhodně se nezdáli být vedoucími osobnostmi sítě thajských restaurací v Barmě; spíše na mě zapůsobili dojmem farmářských předáků. Když náš apetit konečně podlehl přívalům jídla, začalo příjemné tlachání o předem ztracených plánech na cesty: kdy se zase Pen objeví v Čechách, kdy my v Thajsku.
Nakonec Josef obdaroval Pena pěknou grafikou, která nesla titul “Oběť draku FU”, což, jak nám vysvětlil, znamenalo finanční úřad. Josef mě poprosil, ať tu slovní hříčku Penovi vyložím, pustil jsem se tedy do toho. “A tribute to dragon TO,” řekl jsem, “as a tax office.” A zasmál jsem se, aby bylo jasné, že se jedná o vtip. Pen si však stále grafiku prohlížel a s vážným výrazem přikyvoval. Humorná pointa mu evidentně unikala. “Tý Ou – tax office,” nepřestával jsem se snažit, ale Pen stále nechápal. Ch víli jsem si myslel, že nepochopil pojem finanční úřad, ale ukázalo se, že mi rozuměl promptně. Po několika minutách vysvětlování jsem se konečně zeptal: “Pene, jak vysoké platíš daně?” A Pen bez mrknutí oka odpověděl: “Čtyři procenta.” Vybuchli jsme v úlevném smíchu.
Je to opravdu podivný princip, když v zemi, kde občan má všechny důvody opovrhovat a zesměšňovat státní instituce, ten nejvíce nenáviděný úřad západního světa je zde zřejmě jediným státním orgánem, na který si stěžovat nelze. Ve většině států Asie nepoužívají progresivní daň a právě v nízkém daňovém zatížení tkví velká část tajemství raketového startu většiny států, které nazýváme “asijskými tygry”.
Pen nabídl, že nám půjde ukázat svou “soukromou galerii”.
Vedl nás tmavými ulicemi mezi živými i umělými ploty. Šel jsem poslední, kouřil jsem a vychutnával téměř evropskou atmosféru pozdního večera na předměstí. Ve vzduchu bylo cítit pižmový pach orientu, který se mísil s příjemnou vůní dřeva. Bezmračnou, téměř horskou oblohu zdobil jasný měsíc doprovázený suitou mně neznámých souhvězdí. Zatímco jsem se coural, ostatní došli k osvětlenému vjezdu do garáže. U vchodu mě s hurónským chechotem přivítal drobný seschlý stařík (mohlo mu být tak osmdesát): “Á, da lší mladý umělec! Jen račte dál!” Tak jsem tedy vstoupil do garážového ateliéru a galerie pana Khainga, kterou Pen svými výdělky z restaurace podporoval. “Dívejte se! Jen se dívejte,” vykřikoval děda mezi výbuchy svého bouřlivého smíchu a my jsme němě zírali na nehostinné betonové zdi obložené plejádou obrazů všech možných malířských stylů. Za garáží se nacházelo ještě několik místností, ve kterých malířská plátna číhala na každém kroku, a to nejenom na zdech, ale ležela i poskládána na zemi, protož e už je nebylo kam pověsit. Khaingovy dvě mladé žákyně obrazy vybíraly z hromad, zatímco on s nadšením vlastním jen umělcům se téměř zalykal při povídání o autorech těch podivuhodně věrných, a přitom pohádkově nereálných obrazů.
Rozhovor se brzy omezil na Khainga a Josefa. “Uděláme v Čechách výstavu,” rozhodl Khaing s tak sveřepou jistotou, že by se mu ani největší skeptik neodvážil odporovat. “Potřebujeme jen zvací dopis a patnáct set dolarů na režii,” zasmál se svým burácivým chechotem, který jaksi nekorespondoval s jeho chatrnou tělesnou schránkou. Josef, který byl doopravdy schopen zařídit u nás galerii a možná i sponzory, o tom začal vážně diskutovat. “Já můžu zařídit českou výstavu tady!” prohlásil Khaing sebejistě. ” To je totiž přesně to, co tahle země potřebuje – komunikaci! A jazyk umění je esperanto, kterému chunta nerozumí a skrze které dokážeme promluvit o svobodě a ukázat její hodnotu.” Zasmál se. “Zažil jsem Angličany a už tu nejsou, Japonci taktéž, jednou musí odejít i chunta!” A ačkoliv jsem věděl, že ten starý, leč vitální malíř jen čárá do oblak své vzdušné zámky, musel jsem mu dát za pravdu. Komunikace je to jediné, co může zachránit tu nebohou izolovanou kulturu, ve které je každý vliv zvenčí odmítán.
Kdykoli si na Khainga vzpomenu, nic si nepřeji tak, aby jednou skutečně mohl výstavu v mezinárodním měřítku uspořádat.
NEJVĚTŠÍ KNIHA NA SVĚTĚ
Den nato jsem se s Linem poflakoval po městě. V jednu chvíli jsme procházeli na tržišti kolem stánku s betelem, jehož majitel měl zapnuté malé přenosné rádio. Z reproduktoru vycházely libozvuky připomínající mečení kozy natahované na skřipec, doprovázené cinkáním hrací skříňky pro děti. “Tohle tady posloucháte?” ptám se Lina. “Moc ne, ale poušťej nám to pořád,” odpověděl Lin s úsměvem. “Zase tak špatné to ale není – lepší než nic.” Zdržel jsem se komentáře. “To vám v rádiu nepouštějí ani žádný zahra niční pop-hity?” ptám se a Lin odpovídá, “je to zakázané, smí se hrát jen barmská hudba. Dokonce ani cizojazyčné texty nejsou dovoleny.” Podivil jsem se, že v Barmě nemají žádné vlastní popíky, rockery nebo metaláky. Lin se ušklíbl. “Nějaké kapely tu jsou, ale není to ono.” Ptal jsem se tedy, co jim chybí. “Vlasy,” sdělil mi. Nechápal jsem. A Lin se na mě podíval s šibalským úsměvem. “Nikdo v Barmě nesmí nosit vlasy pod ramena, je na to zákon. Copak dobrý rock může existovat bez dlouhých vlasů?” Vyp rskl jsem smíchy. “Že to ta vaše vláda má ale vymyšlené!” “My ale taky nejsme pitomci,” říkal Lin vesele. “Hledáme pro rock vlastní alternativu. Členové jedné kapely už dva měsíce vystupují v ženských parukách! Policie je proti nim úplně bezmocná!” Oba dva jsme se na ulici řehnili, až se na nás rezervovaní Barmánci podezřívavě otáčeli. “Co když zakážou paruky?” ptám se a Lin na to, “to si nedovolí. Mnoho klášterů by zkrachovalo!” “Proč?” vyzvídám. “Je to ekonomická záležitost,” povídá výsměšně. “Par uky jsou velký byznys pro mnichy. Co myslíš, že se dělá s vlasy noviců, když jim je oholí? Ne, vláda paruky nezakáže, tahle země je na nich ekonomicky závislá!”
Tak jsme se smáli, až nás bolela hlava. Pak jsme konečně usedli na trávník a chvíli mlčeli, abychom zapomněli na tu do nebe volající absurditu, s níž se sice dá humorem bojovat, ne však zvítězit.
“A jak je to tu s knížkami?” ptám se po chvíli. “Stejná mizérie,” řekl Lin. “Vychází toho plno, nic nestojí za to, beletrie je brak, jinak se píše hlavně o umění a historii. Vše je buď tendenční, nebo neškodné. Film zrovna tak. Ze sta filmů do roka stojí za vidění jeden.” Kouřím a poslouchám. V Evropě se mluví o budování demokracie i demokratizaci světa, ale co se pro to skutečně dělá? Barmská disidentka Do Aun Schan Su Ťij dostala v roce 1991 na doporučení našeho prezidenta Václava Havla Nobelovu c enu míru. K čemu to, když už osm let musí žít v izolaci v domácím vězení? Dánský diplomat, který ji několik měsíců před mým příletem do Barmy navštívil, byl uvězněn a během týdne v barmském lágru onemocněl a zemřel. K čemu jsou ceny míru, když mír a svoboda jsou jen pojmy vhodné tak pro politiku?
“S literaturou je to u nás jako s každým uměním,” pokračoval Lin v rozhovoru. “Žijeme z minulosti a z tradic, ty jsou naštěstí dost hluboké, abychom z nich mohli ještě dlouho čerpat.” “Opravdu?” ptám se. “Nikdy jsem neslyšel o žádném velkém barmském spisovateli.” Lin se usmál. “Nemáme velkého spisovatele, ale máme největší knihu na světě, a to přímo tady, v Mandalaji.”Tak mně Lin šel ukázat ten div. Netrvalo dlouho, a stáli jsme před pozlacenou pagodou, jakých jsem už při svých cestách po jihovýchodní Asii viděl stovky. Kolem ní byl rozsáhlý komplex pravidelně rozmístěných menších (asi tři metry vysokých) bílých pagod. “Jsme tady,” řekl Lin s jakousi vítězoslavnou obřadností; snad to byla národní hrdost. Díval jsem se na něj podezřívavě. “Pěkná pagoda,” řekl jsem. “Ale kde je to vaše veledílo?” A rozhlížel jsem se po obzoru, jestli snad na nějakém vyvýšeném místě neuvidím gargantuovský svazek velikosti domu. “Je to tady!” řekl Lin a netrpělivě mě dovedl k jedné z menších pagod. Zblízka jsem už viděl, že spíš než pagoda je to jakási malá svatyňka, ve které se obvykle skrývá soška nějakého méně významného ducha nebo bódhisattvy, ale zde stála jen asi metr vysoká a půl metru široká mramorová deska hustě popsaná klikyháky, respektive sanskrtem. Byl jsem z toho trochu zklamán. “To je všechno?” ptám se. Lin se zatvářil uraženě a ukázal na další pagodku, tak mi to konečně došlo. “Aha!” usmál jsem se. Když jsem se podíval okolo, kam jsem dohlédl, viděl jsem tak na sto pagod. “Kolik jich tu je?” ptám se. A Lin s úlevným výrazem, že jsem to nakonec pochopil, řekl: “Sedm set třicet.” Rozhlédl jsem se okolo a musel jsem údivně hvízdnout. Ty pagody byly všude, největší kniha na světě má půl čtverečního kilometru.
Lin se tvářil příliš vítězoslavně, tak jsem se rozhodl ho pozlobit. “Nechceš mi z toho něco přeložit?” ptám se a Lin zamrká očima. “Jsem snad mnich, abych uměl sanskrt?” “Vždyť je to skoro stejné jako ty vaše klikyháky,” povídám a směji se. Lin pozvedne oči v sloup a zřejmě si něco pomyslí o inteligenci Evropanů. “Je to Tripitaka,” říká pomalu a jaksi výhružně, “kanonický text buddhismu. Když byl v minulém století Pátý buddhistický synod, dal náš král číst kompletní text knihy. A na dva tisíce mnich ů ho četlo nepřetržitě ve dne v noci po dobu šesti měsíců! Vyšla i papírová podoba knihy o třiceti osmi svazcích, každý po čtyřech stech stranách. Jestli ti to nepřipadá úchvatné, tak asi uvěřím propagandě, že vy ze Západu postrádáte kulturní cítění a toužíte jen do Barmy přijít a vysát ji jako mlíko z kokosu.” “Ale to není pravda,” zasmál jsem se. “Jde jen o to, že tuhle knihu bych si těžko vzal do postele.” Lin udiveně zavrtěl hlavou: “Co?” A já na to: “V tom je rozdíl mezi našimi kulturami. My už od antického Řecka čteme v posteli, a tak jsme vymysleli knihtisk a novinovou službu!” Lin zmateně zamrkal. “Možná bychom měli najít nějaký kompromis, abychom se vaší kultuře přiblížili,” řekl nejistě. A jak jsme procházeli mezi pagodami s textem knihy, došli jsme až k stromku, v jehož stínu na lavičce pospávala jakási starší žena. “Možná jste ten kompromis už našli,” povídám. “Berete si postele do knihy!”
MĚSTO TISÍCE PAGOD
Z Mandalaje jsme odjížděli lodí ráno, ještě za tmy. Lodě plavící se na řece Iravadi k ruinám města Pagan bývají komfortní, uzpůsobené pro turistické účely, i když mimo cestovatelů ze Západu vozí i různé zboží do vesnic při řece. Takové zastávky turisté obvykle vítají, neboť je považují za ideální možnost nahlédnout do života barmských vesničanů. Abych řekl pravdu, já z toho měl dojem safari. Padesát turistů se mačká na palubě lodi, naklání se přes zábradlí a fotografuje flegmatické nosiče a řidiče n áklaďáků, ale i skupinky dětí a dalších vesničanů, kteří si zase přišli prohlédnout je – muže ze Západu. Neubránil jsem se myšlence, jak mohou tito špatně informovaní a izolovaní lidé uvažovat o západní civilizaci, když veškerý jejich kontakt s ní se omezuje právě na tu ležérně oblečenou tlupu zběsile cvakající svými kompaktními fotoaparáty. Někdy se nedivím nedostatečné vůli obyvatel rozvojových zemí přibližovat se západnímu světu, když na něj hledí skrze televizi, masovou turistiku a konzum, ta nu tná zla naší společnosti. Vzpomněl jsem si na starého Khainga, který tak věřil v sílu komunikace. Doufám, že v budoucnu se náš styk s Barmou rozšíří i na lepší stránky naší kultury.
Trvalo kolem osmi hodin, než loď s častými zastávkami dorazila k Paganu, nejdůležitější turistické atrakci Barmy vůbec. Byl jsem unaven dotěrným horkem a vzdušnou vlhkostí, která zde, na řece, byla ještě horší než jinde, a tak jsem se ztěžka vypotácel na palubu. Řeka zde byla široká několik kilometrů a my jsme jeli při levém břehu, na kterém měly starobylé ruiny ležet. Skutečně jsem na obzoru mezi křovinami viděl čouhat několik bělostných pagod. Jak jsme pluli dál, přibývalo jich, ale vzhledem ke vz dálenosti nebylo možné odhadnout jejich rozměry. Tak nenápadný byl příjezd do Paganu, který je dnes zván městem tisíce pagod, v dobových textech však bývá označován i jako město drtiče nepřátel. Obojí je pravda a jedno bez druhého je nesmysl.
Původně se na území Barmy rozkládala východní část Monské říše, takzvané “Zlaté země”, která sahala až k dnešní Kambodži. Mony však v průběhu druhé poloviny prvního milenia začaly vytlačovat kmeny Barmánců, jejichž král koncem devátého století založil své sídelní město Pagan. Podobně jako Řím ve svých počátcích, ani Pagan nebyl ničím jiným než špinavou dírou, která se v žádném případě nemohla rovnat monským městům, jako Ayuthaia, nebo kambodžskému Angkor Thomu. Král Anawratha, který usedl na pagansk ý trůn v polovině jedenáctého století, se zřejmě rozhodl zkulturnit své poddané, doposud vyznávající hinduismus a mahajánový buddhismus, a požádal monského krále Manhua, aby mu zaslal Tripitaku, kanonickou knihu theravádového buddhismu. Když Manhua odmítl, sebral Anawratha své hordy a došel si pro ni sám. Z válečného tažení proti Monům si nepřivezl jen Tripitaku, válečný lup a samotného Manhua, ale i celý jeho dvůr plný vynikajících umělců a stavitelů. V Paganu doslova vypukla stavební horečka, pagody, chrámy a svatyně vyrostly ze země jako houby po dešti a nebyly to žádné žampionky, ale umělecká díla dosud nevídaných rozměrů a architektonické nápaditosti. Během Anawrathovy vlády vznikly nejvýznamnější paganské stavby, ale i po něm se od velkolepého programu neupustilo a až do konce třináctého století zde na rozměrech čtyřiceti čtverečních kilometrů vzniklo skoro pět tisíc (!) staveb oslavujících Buddhu. Sláva Paganu však pohasla stejně rychle, jako se vzňala. Nejdříve vlivem války s kmeny Šanů. Dílo zkázy pak dokončil vpád hord Kublaj-chána, který na příštích dvě stě let uvrhl Barmu do chaosu.
Do dneška se dochovalo kolem dvou a půl tisíce staveb a většina z nich je v relativně slušném stavu. Jen hustá vrstva zlata už nezdobí mohutná nebetyčná těla starobylých pagod. A vesničky, které se rozkládají ve stínu těchto staveb, jsou směšné ve srovnání s ohromným městem, jež zde na začátku tisíciletí stálo. Zbyly po něm pouze zavlažovací kanály a rozvaliny hradeb, protože středověká buddhistická tradice dovolila lidem jen dřevěné příbytky. Zato Buddha měl právo na věčnost kamene.Když se mi na hrbolaté prašné cestě rozpadalo vypůjčené kolo pod nohama, skutečně by mě nenapadlo, že se v místě, kudy jedu, rozkládala metropole, v níž žily tisíce lidí. O to víc, čím byla křovinatá vyschlá krajina kolem mě pustší, působily pagody i ohromné chrámy, které jsem viděl, tajemnějším dojmem. Na většině z nich se čas podepsal jen určitou patinou, která dodávala jejich prapodivnému vzhledu punc starobylosti. Některé stavby byly zrestaurovány, ale spíše mě zklamaly, neboť jako by se najedno u ztratila ta tajemná, až zlověstná aura, ten genius loci, který sídlí v paganských stavbách a žárlivě střeží tajemství časů dávno minulých.
Bylo časné ráno a slunce zatím ještě nezačalo se svou každodenní trýznivou saunou, ze země stoupal mírný opar a vše kolem mě působilo až mrtvě klidným dojmem. Zatím jsem se nezastavil na prohlídku žádného z desítek chrámů, kolem kterých jsem projížděl, neboť jsem si chtěl nejdříve vytvořit celkový dojem a ten se začal skládat z bezútěšné samoty, jež prostupovala celým krajem. Projel jsem dvěma vesnicemi, děti při svých hrách nevýskaly, byly nepřirozeně tiché, stejně jako jejich rodiče, kteří jen flegmaticky bez úsměvu či jiné emoce postávali nebo vykonávali nějakou práci tempem spících. Okolní chrámy a pagody vypadaly, že spí svůj staletý spánek a sní o nirváně; snad právě ony měly vliv na chudé vesničany žijící v dřevěných chatrčích, jako by jim říkaly: “Byly jsme zde dávno předtím, než jste se narodili, a budeme zde ještě dlouho po vás. Jste jen stín lidí, kteří nás postavili, a v tom stínu zemřete.” Skoro jsem těm lidem přál, aby už brzy Pagan zahltily přívaly turistů, kteří jim přinesou ne jen výdělky z prodeje bezcenných cetek, ale po kouskách si odvezou i tíživé kouzlo chrámů a pagod, až tu zbudou jen odhalené ruiny, jež už nebudou lidem tížit hlavy drtivou vahou svého stáří.
Pozdě odpoledne jsem dorazil k Manhuově pagodě. Ve svém denním itineráři jsem si ji nechával na posledním místě zcela plánovitě, je to totiž chrám, na jehož stavbu dohlížel sám Manhua, monský král, který byl v Paganu držen v zajetí. Sotva jsem před robustní stavbou opřel kolo, už se ke mně šinul místní manekýn, tedy stará osoba, pokud možno co nejvíce prolezlá nemocemi, nejlépe bezzubá, která se vždy ráda zmocní osamoceného cizince, provede ho po celém objektu s plynulým výkladem v barmštině, a když fotografuje, ochotně mu vleze do každého zajímavého záběru. A za to vše si ještě nechá zaplatit. Aby však nevznikla mýlka a nikdo si nemohl myslet, že Barmánci jsou dotěrní lidé, musím připomenout, že jsou to lidé nadmíru dobří a slušní, bohužel však také velmi chudí.
Protože jsem se už s manekýny setkal, zaplatil jsem ihned výkupné a jal se v klidu prohlížet svatostánek. Vzhledově se lišil od těch, které jsem už viděl. Nesnažil se tyčit do výšky jako většina ostatních staveb v Paganu, ale spíš se krčil a rozkládal do šířky, jako by se skrze to Manhua snažil projevit svou porobu a ponížení. V nitru stavby se nacházely čtyři sochy Buddhy, které se sotva vešly do stísněných prostor. V jejich výrazu však bylo něco nepatřičného: kromě sochy ležícího Buddhy všem chyběl vyrovnaný a laskavý úsměv, na který jsem si u soch Buddhy zvykl. Nebyl to výraz člověka, který ze sebe smývá všechnu špatnost světa, ale chudáka, kterého krutý život dohnal na samou mez utrpení a pro kterého už není jiného řešení než smrt.
Zatímco jsem sledoval ten znepokojivý výraz ve tváři největší sochy, vstoupil vchodem za mnou jakýsi Barmánec. Podle oblečení to nebyl vesničan, možná to byl učitel, lékař anebo také turista z města. “Tohle je symbol našeho prokletí,” pronesl. “Naši králové vystavěli Pagan z lidské krve a utrpení, zneužili buddhismus k válečným hrám a mysleli si, že jim to projde, pošetilci.” Podíval se ještě jednou do tváře smutného Buddhy, ale jako by pohled plný výčitek nemohl vydržet, hned se odvrátil. “Od té do by se stalo utrpení smyslem našich dějin,” smutně se pousmál. “Celá Barma je jako Manhua a my všichni jsme takoví smutní Buddhové.” STUDENTSKÉ BOUŘE
O týden později jsme jeli v Yankounu taxíkem z letiště, kam jsme přiletěli kvůli nedostatku času přímo z Paganu. Věděl jsem, že předevčírem vypukla studentská stávka a demonstrace v centru Yankounu, ale vzhledem k naprosté nedůvěryhodnosti místního tisku jsem jen rámcově odhadoval, jak vážná je ve skutečnosti situace. Zítra jsme měli odlétat a měl jsem trochu strach, aby Barmánci vytoužená revoluce nenastala právě teď. Z okna klimatizovaného automobilu jsem sledoval všudypřítomné billboardy s hesly chunty: Pouze s disciplínou dosáhneme úspěchů! anebo Síla národa tkví pouze v jeho nitru! a také Tamtadaw (označení chunty) nikdy nezradí národní zájmy! “Se Sovětským svazem na věčnost,” zamumlal jsem si. Billboardy byly napsány jak v barmštině, tak v angličtině; chunta zřejmě chtěla přesvědčit o své pravdě i cizince, anebo se rozhodla vybudovat turistickou zajímavost země právě na tom, že je jednou z posledních přežívajících diktatur starého typu na světě.
Jestli tomu bylo skutečně tak, cítil jsem satisfakci, že od té doby, co barmská vláda zlepšila podmínky pro získání víz, nedorazila ani polovina předpokládaného množství turistů. Nejspíš jí takto vypálila rybník kampaň barmských exulantů proti cestování do této země. Na druhé straně jsem si říkal, že právě příval turistů, na jedné straně přinášející chuntě výdělky, může být nakonec tou jiskrou, která vznítí revoluci.
Během dne jsem se snažil proniknout k univerzitě, ale byla beznadějně obklíčená armádou. Večeřeli jsme v čínské restauraci, kterou jsme znali už od svého příjezdu. Její majitel, sympatický mladý Číňan a mimo jiné i student Yankounské univerzity, nás vzal do separé místnosti, kde se k nám posadil a povídal nám o současné situaci. “Vypadá to špatně,” hihňal se jaksi nemístně. “Zdá se, že univerzitu zavřou.” Vyptával jsem se, co je na tom zábavného. “Chunta je teď příliš silná,” usmíval se zas od ucha k uchu. “Nedá se proti ní nic dělat. A nakonec, já příští rok jedu studovat do Japonska.” Jenže Barmánec nikam odjet nemůže, to jen cizincům je hej. Považoval jsem za štěstí, že vojáci do studentů nezačali střílet, snad aspoň z toho už chunta vyrostla.
Druhý den jsme odletěli. Na letišti jsem se ještě loučil s Linem. Ptal se mě, jak dlouho si myslím, že se junta ještě udrží. Jeden den? Deset let? Opět mě přemohl stud, že svoboda na světě ještě pořád není právo, ale výsada. Doufám, že Barmánec, se kterým jsem mluvil v Manhuově pagodě, se mýlil. Snad pro Barmu ještě existuje řešení a na tváři všech těch padesáti milionů smutných Buddhů se jednou rozehraje upřímný úsměv dřív než na smrtelné posteli.
MYANMAR – BARMA Oficiální název: Unie Myanmar (známá však pod názvem Barma) Rozloha: 676 552 km2 Populace: 46 milionů lidí (odhad z roku 1995), 1/3 národnostních menšin Historie:Barmánské kmeny, které na území dnešní Barmy přitáhly ze severu, založily v devátém století království s hlavním městem Pagan. Pod vládou krále Anawrathy dosáhly vítězství nad Monskou říší a získaly tak rozsáhlá úrodná území v deltách řeky Iravadi. Pod vlivem monské kultury začaly vyznávat theravadový buddhismus. Po pádu Paganu v roce 1287 n. l. byla země rozdrobena a spojila ji až barmská dynastie Tangu v šestnáctém století. Během osmnáctého století se Barmáncům podařilo potlačit vzmáhající se Mony a rozšířit svou moc. Nakonec se však osudem Barmy stalo připojení k Britské Indii ve třech anglo-barmských válkách (1824-26, 1852, 1885). Během druhé světové války a japonské okupace se rozmohlo národně osvobozenecké hnutí, které následně v roce 1948 dosáhlo nezávislosti. Ekonomický chaos, povstání menšin a další problémy nakonec zemi skoro rozvrátily, až nakonec v roce 1962 generál U Nei Win provedl úspěšný puč. Nová ústava, která z Barmy udělala socialistickou republiku s jednou vládnoucí stranou, byla přijata až v roce 1974. U Nei Winova vláda, která trvala až do roku 1981, dokázala učinit z dobře prosperující země jeden z nejchudších států jihovýchodní Asie. V roce 1988 armáda brutálně potlačila prodemokratické demonstrace a s příslibem svobodných voleb převzala přímo kontrolu nad zemí, která se opět utápěla v chaosu. Volby se v roce 1990 uskutečnily a s osmdesátiprocentní přesilou zvítězila Národní liga za demokracii vedená populární političkou Do Aun Schan Su Ťij (později oceněnou Nobelovou cenou míru). Vojenská vláda však odmítla předat moc, rozpustila parlament a počala stíhat op oziční předáky.
Barmská vojenská chunta má v současnosti situaci pod kontrolou, přesto však musí stále čelit jak ozbrojeným konfliktům s národnostními menšinami, tak pokojným studentským demonstracím a diplomatickému tlaku okolního světa.
Několik řad prázdných židlí. Vzadu v místnosti sedí skupina lidí, bez zájmu a znaveně naslouchají. V popředí leží neforemné tělo. Zavražděná figurína – školení první pomoci. Jakékoli školení… Obnošené sako přednášejícího, zbytečná slova, zbytečná těla, vydýchaný vzduch. Absurdní nuda. Československá socialistická republika, sedmdesátá léta.
Pro tuto a podobné fotografie popisující realitu sedmdesátých let v podhůří Jeseníků, která byla denně všem na očích, se dostal Jindřich Štreit, občanským povoláním učitel na základní škole, do konfliktu se státní mocí. Po propuštění z vězení nesměl vykonávat svou dosavadní práci a měl zakázáno pokračovat v trestné činnosti fotografování. V dějinách fotografie je tento případ ohrožení diktatury fotografickým dokumentem pravděpodobně unikátní.
. . . . .
Jindřich Štreit
Ve fotografiích z vesnice se vám podařilo vyjádřit to, o co se mnoho dokumentaristů marně snaží – totiž že i přes všechnu mizérii je život krásný. Je to proto, že se nám, “měšťákům”, jeví život na vsi jako méně zkažený, bližší přírodě, opravdovější v mezilidských vztazích?
Fotografuji vesnického člověka právě z tohoto důvodu. Myslím, že je daleko upřímnější, nekalkuluje, má přirozenější povahu. Řekl bych, že lidé žijící na venkově nejsou tak rafinovaní, městsky “protřelí”, zkrátka jsou méně zkažení civilizací. Samozřejmě, že městský člověk může mít vztah k přírodě stejně silný jako obyvatel venkova. Znám spoustu lidí, kteří žijí ve městě, a přesto jsou schopni přírodu daleko více procítit, i když se do ní dostanou jen o sobotách a nedělích, než venkovan, který krásu k olem sebe mnohdy ani nevnímá.
Pokud jde o vyznění mých fotografií, nikdy nebylo mým cílem zobrazovat nějaký “krásný život”. Tématu venkova se věnuji s malými odbočkami už přes 30 let a vždy mi šlo o zachycení doby a pocitu, který ve mně vyvolávala. To, jak je fotografie vnímána jako celek, záleží na divákovi více než na mně.
Vaše fotografie jsou unikátním záznamem o českém člověku. Věříte v cosi jako český národní charakter?
Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost poznat různé národy, řekl bych, že existují některé vlastnosti charakteristické pro jednotlivé země. Byl bych rád, kdyby tyto rozdíly co nejdéle zůstaly. Každý národ by si měl svou identitu a kulturu velmi dobře střežit, aby mohl obohacovat kultury ostatní. Nejsem vůbec proti sjednocení Evropy, ale byl bych proti tomu, aby všude byli stejní lidé. To by přece byla hrozná nuda…
Nejen socialismus může pustošit duši. Zaostřil jste na to objektiv svého fotoaparátu, když jste pracoval “na Západě”?
Kdekoli fotografuji, dostávám se nějakým způsobem do problému. Ať už je to ve Francii nebo v Japonsku, vždy narážím na to, že moje fotografie odkrývají vrstvy, které oficiální struktura nechce vidět. Ve Francii jsem dokumentoval problematiku bezprizorních dětí trávících čas po hospodách či jinou odvrácenou tvář francouzského systému – byrokracii na úřadech. Obzvlášť v Japonsku oficiální vrstva nepřijímá vše, co byť jen maličko odkrývá tu méně příznivou tvář života země. Setkal jsem se několikrát i s cenzurou, kdy bylo zakázáno zveřejnit některé mé fotografie. Takže s problémy, které jsem měl u nás před revolucí, se v jiné podobě potýkám neustále.
Jste fotograf, pracujete tedy hlavně okem – dáte u ostatních hodně na jejich lidský exteriér?
Když se na člověka dívám, nejdříve mě zaujmou jeho oči – a je pro mě velice důležité, co v nich přečtu. Čím je exteriér zajímavější, tím více mě člověk přitáhne. Mám rád lidi, kteří jsou něčím výjimeční – tlustí či zarostlí, chudí, s bradavicí nebo bezzubí – když jsou osobití, když nejsou ploší. Své fotografie stavím částečně na výběru typu – vybírám si typ člověka podle myšlenky, kterou chci vyjádřit.
Když jsem vás jednou viděla, jak se přátelsky bavíte s fotografem Tono Stanem, napadlo mě, že jste přímo fotografické protipóly. Tono většinou fotografuje to hladké a krásné (ženské akty), vy obvykle to drsné a “nepřitažlivé” (např. váš cyklus fotografií z ženské věznice). Nechtěl byste si to někdy vyměnit?
Když vidím krásnou ženu, nemám touhu ji fotografovat. Žena je ve své kráse dokonalá, a já mám pocit, že tím, že ji vyfotografuji, ji nemohu učinit krásnější. Rád fotografuji věci nejednoznačné, věci, které mohu nějakým způsobem interpretovat. Chci nacházet krásu ve věcech, které se krásné být nezdají.
Život mě vždy znovu a znovu fascinuje svou překvapivostí a nekonečností odstínů, v nichž je možno krásu hledat. Vladimír Boudník byl inspirován oprýskanými zdmi domů, a jak nádherné grafiky vytvořil. Neexistuje nic ošklivého. Jen záleží na úhlu pohledu, z něhož se díváme.
Patříte k umělcům, kteří se prosadili v zahraničí, vystavujete v prestižních galeriích, vydáváte knihy. Je umění byznys? Anebo je i byznys umění? Nebo, jak tvrdí americký fotograf Helmut Newton, se hranice mezi uměním a principem nabídky a poptávky už definitivně setřely?
Myslím si, že umění není a nemůže být byznys. Může ale být výrazem jakési společenské objednávky. Fotografie Helmuta Newtona (zobrazuje například exkluzivní nahé ženy v exkluzivním prostředí) jsou technicky dokonalé, krásné, ale – jaksi studené. Pro mne se fotografování nikdy nestalo v pravém slova smyslu zdrojem obživy, natož byznysem. Na to mám fotografii příliš rád a chápal bych to jako zneuctění, kdybych musel fotit hlavně pro peníze. Vůbec tím ale nechci odsuzovat reklamní fotografii, kterou by ch sám dělat neuměl. Jsem schopen dělat jen to, co mě baví. Zadavatele projektů vždy předem varuji, že pro svou práci potřebuji mít pocit naprosté svobody. Musím mít k fotografování dostatek času a prostoru, takže jsem asi jako fotograf velmi drahý. Neumím fotit člověka, aniž bych tak říkajíc neviděl i jeho postel. Vždy se potřebuji nejdřív seznámit s tím, koho fotím a jak ten člověk žije – jinak bych se bál, že můj pohled na něj bude naprosto povrchní.
Jak tohle řešíte, když fotografujete v zahraničí – třeba v Japonsku?
Na japonském venkově jsem pobýval celé tři měsíce, takže i když jsem si tam s lidmi příliš nepopovídal, žil jsem s nimi, a měl jsem možnost se s nimi sblížit na jiné úrovni.
Jaký je smysl dokumentární fotografie? Nestává se zastaralou disciplínou v době, kdy už má kdekdo vlastní videokameru, jak to tvrdí například tvůrci videoartu?
Tuto otázku si lidé kladli i v době, kdy se objevila televize. Mnozí předpokládali, že tím zanikne film. A přesto lidé stále rádi chodí do kina. Fotografie vždy bude mít svoje kouzlo v zastaveném čase. To nejdůležitější u dokumentární fotografie je selekce. Dvě hodiny záznamu na videu mohou nahradit třeba jen dvě fotografie. Tyto dva obrazy s největší vypovídací i uměleckou hodnotou musí však fotograf umět zachytit a vybrat.
Kde je u dokumentární fotografie hranice mezi uměním a pouhým “mačkáním spouště”? V dobrém úmyslu, anebo pouze v kvalitním výsledku? Může být ne zcela kvalitní výsledek ospravedlněn dobrým úmyslem – a naopak?
Dobrá fotografie nemůže nikdy být “jen” popisem reality. Jak už jsem řekl, nikdy nefotografuji lidi nebo prostředí, které vůbec neznám. Takže za tím jedním zmáčknutím spouště stojí vždy doba poznávání a čekání na vhodný moment, situaci. Velmi důležitá je pro mě kompozice obrazu. I když jsou moje fotografie dokumentární, chci, aby byly také krásné a vyvážené, aby nejen cosi sdělovaly, ale působily i esteticky.
Fotografování může být velmi lukrativní povolání. Nelákalo vás to někdy?
Moje žena mi naštěstí toleruje práci, která naší rodině umožňuje normální životní standard. Myslím si, že život je příliš krásný a příliš krátký na to, aby si člověk dělal nějaké násilí – za jakoukoliv cenu. V době komunismu jsem raději pracoval na statku, než bych se kompromitoval tím, dělat něco proti svému přesvědčení. Takže tuto otázku vůbec neřeším – že bych dělal to, co chci a co umím, a snažím se to dělat co nejlépe.
Pracujete jako vyučující oboru dokumentární fotografie na pražské FAMU a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Dá se fotografování naučit? Anebo musí být člověk fotografem “od boha”?
Já jsem nikdy neučil své studenty fotografovat – učil jsem je dívat se na svět a komunikovat s lidmi. Studium v mém semináři na FAMU je jiné v tom, že se studentům věnuji individuálně. Zvu si je většinou po dvou na týden na Sovinec a tam spolu intenzivně pracujeme. Vybereme určité téma, k němuž má student nějaký vztah. Mám tyto “dílny” moc rád. Každý student má jiný pohled a oba se společnou prací obohacujeme.
Vaše fotografie často odkrývají odvrácenou tvář lidské existence. Věříte, že lidé jsou v zásadě dobří? A že svět spěje k lepšímu? A je svět spravedlivý – k obyčejným smrtelníkům a k fotografům zvlášť?
Pokud jde o lidský rod, jsem nekonečný optimista a idealista. Někdy mám obavy, jestli to nehraničí až s naivitou. Svět je takový, jaký si ho fotografové i smrtelníci zaslouží. Nic nedostanou zadarmo a nic není prominuto, ale také nic není naschvál. To život neumí. Vždy jde jen o zkoušku – zda člověk vydrží, nebo prohraje.
Působíte dojmem vyrovnaného a silného člověka. Z čeho čerpáte sílu a optimismus?
Věřím, že život je krásný – možná i to mi dodává sílu. Optimismus čerpám z práce, která je mi největší zábavou. Myslím, že seberealizace ve své profesi je ne úplně hlavní, ale jednou z podmínek spokojeného života.
Herman Hesse ve své knize “Hra se skleněnými perlami” tvrdí, že jedině hudba může zachránit úpadek naší civilizace. Věříte v léčebné účinky fotografie? Může v dnešní době fotograf pomoci změnit svět k lepšímu, jak to vyjadřuje filozofie agentury Magnum, světové organizace fotografů?
Léčebné účinky fotografie na vlastnosti, které mi připadají nejhorší, jako je lhostejnost a závist, si nedokážu dost dobře představit. Nemyslím si, že fotografie může změnit svět. Může k tomu ale napomoci, umí nám ukázat věci z jiného úhlu.
Pamatujete se na svůj první fotografický zážitek? Čím jste chtěl být jako dítě?
U mě to bylo jasné – můj tatínek byl učitel na národní škole a já jsem vždycky chtěl být učitelem – nikdy jsem na nic jiného nepomýšlel.
Otec fotografoval hodně, zvlášť když jsme ještě bydleli na Valašsku. Chodil po kotárech a fotil portréty starých lidí a krajinu. A potom třeba v sobotu se zatemnila ložnice, otec tam roztáhl zvětšovák, který mu máti koupila – ta ho ve fotografování vždy podporovala – a protože jsme neměli vodovod, pamatuji se, jak chodil ke studni s kbelíkem prát fotky.
Zajímavé bylo, že tatínek, ačkoliv byl učitel, se mi nikdy nesnažil vysvětlit, jak se fotografuje, takže jsem to objevoval později sám až na vysoké škole pedagogické.
Podobali se vaši rodiče lidem, které většinou fotografujete?
Myslím, že se jim spíš nepodobali. Otec byl učitel a máti pochází z Prahy, byla na vesnici spíš rušivým elementem. Nikdy jsem neměl pocit, že se s vesnicí úplně sžila – a tím pro mě byla velice zajímavá.
Kolem krku nosíte zvláštní dřevěnou skulpturku, a vůbec celkově upoutáváte svým zjevem. Je v tom částečně profesionální “záměr”?
Já v tom žádný záměr nehledám, ale pravdou je, že různá dřevíčka a malé plastiky nosím už mnoho let. Dělá je pro mě můj přítel sochař z Olomouce. Často se mi stává, že jsou předmětem první komunikace. Neexistuje člověk, který by na ně nezareagoval – od malého dítěte až po babičku či cizince. Také si rád hraji, v kapsách nosím různé hračky, hmatky, kamínky, už sedm let nosím po kapsách krejčovský metr. Rád nosím panáka, kterého mám kolem krku, protože s ním si mohu hrát veřejně.
Zajímá vás křesťanství, anebo je podle vás už překonanou “disciplínou”?
Myslím, že na světě je mnoho náboženství, nejen křesťanství, a každé z nich má právo na život. Každé má svou filozofii a důležité je, aby náboženství člověka zušlechťovalo, dělalo ho lepším a pomáhalo mu žít. Pak je jedno, zda se jmenuje buddhismus nebo křesťanství či jakkoli jinak. Má právo na existenci a myslím si, že by se jedno náboženství nemělo upřednostňovat před druhými.
Má ale náboženství co říci všem lidem, anebo je to jen relikvie pro několik málo skutečně věřících?
Jsou období a situace, kdy víra člověku pomáhá, přesto existují lidé, kteří mají na věci svůj názor a bez náboženské víry se obejdou. Každé poznání obohacuje. Jakékoli dogma však považuji za špatné – ať politické nebo náboženské. Každé vede k násilí.
Chtěl byste být prezidentem?
Každý jsme sám sobě prezidentem.
S FOTOGRAFIEMI JINDŘICHA ŠTREITA SE MŮŽETE SEZNÁMIT V PORTFOLIU, KTERÉ JE NA STRANĚ 168 TOHOTO ČÍSLA MAGAZÍNU KOKTEJL.
Jindřich Štreit
Od počátků, kdy fotografoval “do šuplíku”, až do současnosti, kdy dostává granty na fotografování od Francie až po Sibiř (minulé léto fotografoval život na Bajkalu), se Jindřich Štreit věnuje především tematice venkova. Mezi jeho nejznámější díla patří soubor fotografií z dob předrevolučních “Vesnice je svět”. Následovala kolekce fotografií vesnice po roce 1989 “Lidé olomouckého okresu” a z nedávné doby například publikace fotografií z Japonska “Lidé z Akagi”. Věnuje se také fotografickým dokumentům se sociální tematikou. Jeho fotografie jsou zastoupeny v mnoha prestižních fotografických sbírkách a galeriích po celém světě.
Jindřich Štreit donedávna vedl v osmdesátých letech založenou galerii ve svém domě na Sovinci, kde představuje díla světových umělců i nová jména. Po tříleté veřejné činnosti se stal v roce 1994 samostatným fotografem, vyučuje dokumentární fotografii na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě.
