Po odchodu Sovětské armády v únoru roku 1989 zůstala mnohá místa pro zaminování nepřístupná. V Afghánistánu, kde se obdělávají i ty nejpříkřejší stráně, je půda ležící ladem nepředstavitelným přepychem. Místní lidé začali tedy sami čistit zemi od min. Velice primitivním způsobem – a mnoho z nich to zaplatilo životem. Až v roce 1991 byl spuštěn odminovávací program MCPA, financovaný OSN.
Pes Airan rejdí čenichem v trávě. Psovod ho vede po vytyčené trase, pět metrů vpřed, tři zpátky. Najednou začne Airan štěkat a zuřivě hrabat. “Zpátky, k noze!” křičí psovod a snaží se ho odtáhnout pryč. “Něco tam je,” suše prohodí jeden z mapérů a zapíná minohledačku.
Abdul Jamil Rahimi, přáteli přezdíván Doktor, pochází ze střední vrstvy afghánské společnosti. Ještě před invazí sovětských vojsk vystudoval na kábulské univerzitě medicínu. Za války přešel na stranu mudžahedínů. “Byli jsme skvělá skupina,” vzpomíná Doktor, “při jedné akci jsme v šedesáti lidech dokázali zničit sto aut a pět tanků.” V oddíle byl ceněn pro svou profesi, raněné bojovníky provizorně ošetřil, aby vydrželi transport na oslech až do základen na pákistánské hranici. Po válce se živil, jak se dalo, jeho výdělek z medicínské praxe sotva stačil na pár krabiček cigaret. A tak uvítal nabídku agentury MCPA (Mines Clearness Planning Agency), která prováděla na území Afghánistánu mapování a čištění minových polí. “Agentura hledala mezi Afghánci vysokoškolsky vzdělané lidi,” vypráví slušnou angličtinou Doktor. “Nabízela měsíčně 200 dolarů a to už je u nás pěkná suma.” Doktor odjel do sídla MCPA do pákistánského Péšávaru. Tam je zahraniční lektoři učili měsíc mapovat a dva měsíce likvidovat miny. Čerstvé mapéry pak rozeslali do všech afghánských provincií. Doktor s novými kolegy odjel až k tádžické hranici do severní provincie Badachšán.
MUDŽAHEDÍNI, PSI A MINY
Všech devět mapérů nyní žije ve velkém kamenném domě na okraji Faizábádu. Na stěnách i na zemi mají krásné koberce, u zdí jsou matrace a měkké polštáře jako opěrky pod záda. O všechny se stará stařičký sluha. Bača pro ně uklízí, vaří, pere.
V zahradě vedle psích kotců si udělali mapéři hřiště, natáhli provázek a po práci tu pinkají volejbal. “Jsme tu již šest týdnů,” vysvětluje Doktor, “pak dva týdny k rodině a zas na novou štaci. Není to lehké…”
Pracovat se začíná hned po ranní modlitbě. Na bílé džípy s velkými znaky UN naloží bedny s minohledačkami, klece se psy, nosítka. Doktor bere do auta lékárničku. Toho dne plánují zmapovat minové pole, které leží pod horou Kalamunara pod bývalým vojenským postem. Odsud lze kontrolovat celé údolí i s letištěm a jedinou přístupovou cestou.
Auta zůstávají na úpatí hory. Veškeré vybavení nakládáme na záda a neseme vzhůru. Psi puštění z klecí se radují z nabyté svobody a pletou se nám při výstupu pod nohy. Airan byl vycvičen v Německu, Aiwan v Anglii. Jeden slyší na povely v němčině, druhý v angličtině. Ale když je pak psovodi chválí a drbou za ušima, rozumí i jazyku paštó.
Stoupáme až pod vrchol. “Všude okolo byli mudžahedíni,” vysvětluje Doktor. “Tenhle post měl pro Rusy strategický význam, a tak jej kolem dokola zaminovali.” Šéf mapérů rozděluje práci a sám hledá místo, kde by mohl označit začátek minového pole. Odsud pak začíná vlastní práce. Nejprve psi a potom mapéři s minohledačkami prověří, je-li asi čtyřmetrový pás vytyčené hranice čistý. Samu “hranici nebezpečí” vyznačí červenými kameny, o dva metry dál směrem do čistého pásma dělají ještě jednu linii z bílých kamenů. Vše, na co v tomto pásmu minohledačka reaguje, mapéři ze země vytahují. Hranice minového pole se zakreslí do náčrtku, délky stran se měří pásmem, směry buzolou. V poledne je práce hotová. Vše sneseme zpět k autům, naskládáme do beden, psy zavřeme do klecí.
Ulice jsou už plné lidí. Za naším autem se rozběhla tlupa dětí a dráždí psy. Pro muslimy je pes nečisté zvíře, a tak jsou tito vlčáci ve Faizábádu spíš kuriozitou.
VÝBUŠNÁ POMSTA
Mapéři se ve svém domě převlečou z maskáčových uniforem do afghánských oblečků – širokých kalhot s rozkrokem u kolen zavázaných na šňůrku a do dlouhé košile. Bača už má připravený oběd, mezi matrace natáhne igelitový ubrus, přinese velkou mísu fazolí a každému misku rýže. Jíme rukama, z rýže se umačká hrudka a ta se pomocí chlebové placky dostane do úst.
Na odpolední čajovou siestu přicházejí hosté. Jsou to misionáři organizace OMAR – učí prosté Afghánce, jak se vyvarovat nebezpečí pozůstatků války. Není měsíc, aby ve Faizábádu někdo nezemřel nebo se nezranil při manipulaci s vojenským materiálem. “Děláme přednášky pro dospělé, chodíme do místní školy, snažíme se dostat i do vesnic v okolí,” říká misionář Mohammad Akbar Sarvery, přitom na zemi vyrovnává učební materiál: sešity, letáčky, šátky. “Mnoho Afghánců neumí číst, psát ani počítat, nebezpečí jim musíme namalovat, vysvětlit příběhem. Bohužel si mnozí z hledání a zpracování válečných pozůstatků udělali živnost.” Afghánci jsou velice zruční, vše se snaží zužitkovat, vše přepracovat. Bazary jsou plné výrobků z kvalitní mědi, tepané čajové konvice mají stejný průměr dna jako nábojnice z tankových kanonů. “Když Rusové odcházeli,” pokračuje misionář, “mstili se, zaminovávali za sebou cesty, přístupy ke studnám, miny dávali do zbořenišť a k odstavené vojenské technice. Tyhle miny jsou už většinou pryč.”
Doktor přináší černobílé satelitní mapy v měřítku 1:100 000, které získali od Američanů. Červeně do nich zakreslují lokality minových polí. Na každé pole pak vyhotoví zvláštní mapu v měřítku 1:2000.”Mudžahedíni používali maličké čínské miny, ty jsou dnes velmi nebezpečné. Pokládali je jednotlivě a mapy samozřejmě nedělali,” vysvětluje Doktor. “Rusové minovali v pásech a zpočátku vše důkladně mapovali. Žádali jsme ruskou vládu o tyto mapy, zkoušeli jsme to i přes OSN. Bylo to pro nás důležité a šlo o čas. Rusové je ale odmítli vydat. Zřejmě se jim vyplatí udržovat v naší zemi napětí.”
VÁLEČNÉ POMNÍKY
Odpoledne jedeme na velké minové pole u letiště. “My většinou jenom mapujeme,” pokračuje Doktor. “Po nás přijede z pákistánského Šajsalimu čistící skupina, bývá jich kolem třiceti. Za hodinu jsou schopni vyčistit až sto čtverečních metrů. Ze země se bere všechno, na co reagují minohledačky, berou se střepiny i kulky. Půda je pak připravená na orbu.” Blížíme se k letišti. Právě dosedá letadlo OSN, které den co den přiváží z Péšáváru humanitární pomoc. Rozjezdová plocha letiště (které na začátku války postavili Rusové) je kolem dokola chráněna pásem min položených ve třech řadách. Pravidelné důlky v zemi zarůstá nespásaná tráva, a tak je pruh minového pole dobře viditelný. “Před třemi dny tudy hnali ovce pastevci ze sousední provincie,” vypráví jeden z mapérů, “o tomhle poli nevěděli, nahnali stádo přímo na miny. Pastevcům se nic nestalo, přišli ale o třicet ovcí.” Souvislý pruh seschlé trávy je přerušen černými lavory, všude kolem se válejí tlející těla zvířat. O kus dál ční z umělého náspu tanková hlaveň a před ní jsou haldy zrezivělých plechovek. “Šuraví konzervy…” sykne opovržlivě Doktor. Na cestě zpět k autu se vyhýbá nápadně propadlým plochám, tvrdí, že to jsou hromadné hroby. Až do večera vypráví o zvěrstvech, kterých se šuraví, sovětští okupanti, v jeho zemi dopouštěli.
V srdci Asie, v půvabné, ale prokleté afghánské zemi, leží ještě dnes kolem deseti milionů min. Jsou to pulzující pomníky dlouhé a nesmyslné války.
Poslední dobou se snaží mnoho vědců zjistit a prokázat existenci planet u blízkých hvězd. Používají k tomu nejmodernější techniku, nejpřesnější měření a nejnovější poznatky. Přitom z poměrně jednoduché úvahy využívající klasickou středoškolskou fyziku a selský rozum vyplývá, že planety zřejmě budou skoro u každé osamělé hvězdy.
OSAMĚLÉ HVĚZDY A PLANETY
Ve všech galaxiích, tedy i v naší, jsou přítomny obrovské mlhoviny plynu a prachu. Plynoprachové mlhoviny jsou obvykle mnohem řidší než vakuum dosahované ve fyzikálních laboratořích, ale mnohem hustší než okolní vesmír. A v těchto mlhovinách se občas rodí hvězdy, většinou po celých skupinách – hvězdokupách.
Původní mlhoviny vzniklé po velkém třesku byly složeny prakticky jen z vodíku a helia, současné plynoprachové mlhoviny jsou “zašpiněny” i těžšími prvky. Chemické prvky těžší než lithium vznikají téměř výhradně v nitrech hvězd při termonukleárních reakcích. Prvky těžší než železo mohou vznikat dokonce pouze při gigantických explozích supernov, kdy se na lehčí jádra prvků nalepují neutrony vyzářené při výbuchu. Dá se tedy bez nadsázky říci, že i naše smrtelné tělesné schránky jsou potomky dávných hvězd.
Plynoprachové mlhoviny se líně převalují vesmírem po miliony a třeba i miliardy let, a pokud nenastane nějaké místní zhuštění mlhoviny, nic významného se neděje. Podobně chaoticky se chovají mraky v pozemské atmosféře. Mlhoviny jsou natolik řídké, že se samy od sebe gravitačně nezhroutí.
Pokud v blízkosti mlhoviny exploduje supernova nebo proletí-li mlhovinou něco hmotného, například skupina hvězd, vzniknou místní zhuštěniny plynoprachové mlhoviny a proces tvorby hvězd je na světě. Narazí-li vlna záření ze supernovy na řídkou plynoprachovou mlhovinu, hrne před sebou plyn jako radlice buldozeru. Také hmotné mladé hvězdy stlačují tlakem záření mlhovinu kolem sebe. Tlakem záření vznikají v mlhovině oblasti, ve kterých je hustota místy o mnoho řádů větší než v původní plynoprachové mlho vině. Perfektně tyto útvary vyfotografoval již mnohokrát Hubblův teleskop. Také po průletu hvězdokupy plynoprachovou mlhovinou vznikají víry a místní zhuštěniny plynu.
…
Místní zhuštěniny jsou něco jako obrovité mraky o rozměrech zhruba tisíckrát větších, než je současná velikost sluneční soustavy. Hustota je již natolik velká, že gravitace vítězí nad chaotickým pohybem a nastává smršťování zhuštěniny. Smršťování se časem zrychluje, jak roste hmotnost středu zhuštěniny.
Ke smršťování zhuštěniny přispívá zpočátku i poněkud exotický jev. Okolní hvězdy tlačí svým hvězdným větrem na okraje zhuštěniny ze všech stran, a vzhledem k tomu, že zhuštěnina je již neprůhledná, probíhá tlak ze všech stran dovnitř mraku. Takto pomáhá tlak záření gravitaci ve smršťování.
Mraky plynoprachových zhuštěnin, malé částečky původní obří plynoprachové mlhoviny, se pomocí tlaku záření a vlastní gravitace hroutí pomalu do svého středu. Na snímku Orlí mlhoviny se v malých “prstíčcích” na sloupech z molekulárního vodíku pravděpodobně rodí nové hvězdičky. Zpočátku má mrak tvar nepravidelný, pomalu chaoticky vířící. Jednotlivé víry mají své momenty hybnosti (zhruba něco jako setrvačnost kruhového pohybu), které se do značné míry vyruší. Je však velmi nepravděpodobné, že by se momenty hybnosti vyrušily zcela, to jest že by součet momentů hybností všech jednotlivých vírů byl roven právě nule. Jak se mrak zahušťuje a zmenšuje, ustává chaoticky vířivý pohyb a převládá kruhový pohyb kolem středu mraku. Ovšem mrak se vlivem gravitace stále zmenšuje. A jak se mrak zmenšuje, musí se otáčet kolem svého středu stále rychleji, neboť setrvačnost jeho kruhového pohybu (moment hybnosti) musí zůstat zachována, mrak se svého momentu hybnosti nemá jak zbavit. Rotující mrak dostává čím dál plošší tvar disku s největší hustotou uprostřed. Fakt, že mrak plynoprachové zhuštěniny se poměrně rychle (za miliony let) zhroutí do rychle rotujícího disku, je obecně přijímán. Že to však nutně vede ke vzniku více než jednoho tělesa v soustavě, již často slyšet není.
Jakmile dosáhne odstředivá síla rotujících částeček disku hodnoty dostředivé síly gravitační, smršťování směrem ke středu se zastaví. Disk se však dále zplošťuje a pokračuje gravitační zahušťování centra disku, kde přeměnou gravitační a polohové energie vzniká mnoho tepla. Střed disku začíná zářit, nejprve tepelně, asi jako rozpálená kamna, později téměř jako hvězda. Nakonec se samý střed centrální zhuštěniny zahřeje a zahustí natolik, že vodíková jádra jsou vtlačena do sebe navzájem nebo do jader jiných prvků. Zapálí se termonukleární reakce, čímž vzniká skutečná hvězda.
Zatímco doposud vše řídila gravitace a hmota z původního plynoprachového mraku směřovala do jeho středu, zapálením termonukleární reakce vzniká gravitaci úspěšná konkurence. Produktem termonukleárních reakcí je obrovské množství tepla a záření, které směřuje ven z jádra hvězdy. Tlak záření a plynu o teplotě milionů stupňů definitivně zastaví gravitační smršťování mladé hvězdy.
Velmi brzy po zapálení termonukleárních reakcí začne povrch mladé hvězdy silně zářit, a to nejen světlem, ale i hvězdným větrem, což jsou povětšinou atomová jádra vodíku zbavená elektronů, neboli protony. Hvězdný vítr doslova vymete z okolí mladé hvězdy lehké prvky. Například v mlhovině NGC 604 vyfukují mladé hvězdy ve svém okolí obrovské dutiny. Dokonce i kdyby ještě před zapálením termonukleárních reakcí stačila vzniknout menší planetární tělesa blízko hvězdy (bylo by to něco podobného kometárním jádrům – špinavé sněhové koule), mohutný hvězdný vítr by je zcela odpařil a lehké prvky “vytlačil” dále od hvězdy. Na těžké prvky hvězdný vítr nemá, neboť atomy těžkých prvků jsou mnohem těžší než “projektily” hvězdného větru.
V určité vzdálenosti od hvězdy, kde se energie hvězdného větru zhruba vyrovná tepelnému pohybu atomů vodíku či helia, se nahromadí větší množství nejlehčích prvků. V této oblasti vznikly ve sluneční soustavě obří planety Jupiter a Saturn. Vzhledem k existenci hvězdného větru u všech hvězd je opodstatněné domnívat se, že u jiných hvězd tomu není jinak. Tato oblast nese po zbytek historie hvězdné soustavy lví podíl momentu hybnosti, zde je tedy zachována převážná část rotační setrvačnosti původního zhustku plynoprachové mlhoviny. Mezi obřími planetami a hvězdou vzniká různě široký pás téměř bez lehkých prvků.
PÁS ŽIVOTA
V rotujícím disku vznikají poměrně rychle větší tuhá tělesa – zárodky planet. Po pár stovkách milionů let se plynoprachový disk nutně změní v disk tvořený mnoha planetami, planetkami a kometárními jádry. U hvězdy vznikají kamenné a kovové planety, za nimi obří planety plynové a dále jakýsi zbytek těles, kde by mělo být zastoupení těžších prvků větší než u obřích planet. Malá ledová tělesa snadno mění dráhy vlivem přitažlivosti velkých planet, díky tomu komety zásobují lehkými prvky i kamenné planety u hvězdy.
V určité vzdálenosti od každé osamělé hvězdy určitě existuje poměrně stabilní “pás života”, kam hvězda dodává tepla “tak akorát”. Pokud se zde vyskytuje dostatečně velká kamenná planeta, aby si udržela atmosféru, je zaděláno na vznik života a případně i na vznik tvorů, kteří si budou lámat hlavu (nebo to, čím myslí), jak to všechno kolem nich vzniklo.
Díky nutnosti zachovat moment hybnosti rotující soustavy tedy velmi pravděpodobně vznikají u osamělých hvězd spolu s hvězdou též planety. Dokonce se dá předpokládat, že poblíž hvězdy budou planety kovovo-kamenné a dále od hvězdy planety velké a převážně plynné, což je velmi vhodná konstelace pro život.
Toto je tedy báječné dobrodružství vzniku planet, takto příroda nachystala plátno pro nejkrásnější umělecké dílo, jakým život bezesporu je.
DVOJHVĚZDY, TROJHVĚZDY A DALŠÍ
Jak se zlepšovaly dalekohledy, zjišťovali hvězdáři, že většina blízkých hvězd nežije osamoceně, ale má partnera, někdy dokonce hvězdy žijí ve velice složitých společenstvích. Co platí pro blízké hvězdy, kde máme šanci rozlišit blízké svítící body vedle sebe, to jistě platí i pro ostatní hvězdy. Někteří autoři tvrdí, že asi 80 % hvězd existuje v párech nebo vícenásobných pospolitostech.
Hvězdy obvykle nevznikají osaměle, ale najednou vzniká v obrovité plynoprachové mlhovině z tisíců plynoprachových mraků tisíce hvězd různých velikostí. Některé se narodí jako jedináčci, tam lze s velkou dávkou pravděpodobnosti očekávat planety, někdy ale místo planet vznikne hvězda nebo hvězdy.V rotujícím mraku plynu a prachu se zřejmě často nevyvine jen jedna centrální zhuštěnina, ale dvě zhuštěniny, které obíhají kolem společného těžiště. Takto lze zachovat původní moment hybnosti dokonce ještě elegantněji než “výrobou” planet. Pokud jsou dost daleko od sebe, obě zhuštěniny se nadále vyvíjejí více méně nezávisle ve dvě různé hvězdy.
Někdy se hvězdy narodí poměrně blízko sebe. Fyzikové mají takzvané těsné dvojhvězdy velice rádi, dějí se zde věci nevídané, většinou vyplývající z faktu, že hmotnější hvězda svou gravitací vysává hmotu z hvězdy slabší. Vede to kromě jiného k periodickým termonukleárním výbuchům nahromaděného vodíku na povrchu hmotnější hvězdy, což pozorujeme jako vzplanutí novy. Je jasné, že v takovémto prostředí budou dráhy případných planet velmi nestabilní, kromě toho by byly planety periodicky vystaveny výbuchům novy.
Co se týče případných planet, i v případě vzdálenějších dvojhvězd bych byl velmi skeptický. Kolem vzájemně vzdálených členů dvojhvězdy sice mohou vzniknout planety, a možná vzniknout musí, aby převzaly místní část setrvačnosti rotačního pohybu. Je však pravděpodobné, že tak hmotné těleso, jakým je plnohodnotná hvězda, by za humny planetární soustavy nadělalo spoustu zmatku. Dráhy planet by byly v dlouhých časových údobích nestabilní a odhaduji, že po pár stovkách milionů let by všechny planety byly “sežrány” oběma hvězdami. U těsných dvojhvězd si neumím ani vznik planet představit, není tam pro ně ani místo ani důvod vzniku.
Pokud z plynoprachového mraku vznikají tři a více nezávislých, ale gravitačně vázaných protohvězd, je situace ještě složitější a pro dlouhodobou existenci planet ještě méně příznivá. Nicméně u zbylých asi 20 % osamělých hvězd je dostatečná zásobárna planet.
Ale kde jsou tedy další civilizace, jakto že se galaxie nehemží hvězdolety různých potvor jako v pořádném sci-fi? Proč alespoň neslyšíme kakofonii mezihvězdných dialogů různých civilizací?
JSME SAMI?
Tuto otázku si kladou vědci, přemýšliví prostí lidé i šarlatáni, kteří v lidské zvědavosti a touze po tajemnu hledají obživu.
Otázka je však nepřesně položena. Ve velkých prostorových škálách je současnost trochu specifická. Například o současně vznikající civilizaci u hvězdy tisíc světelných let daleko se dozvíme, až k nám její rádiové vysílání po tisíci letech dorazí, a snadno se může stát, že naše případná odpověď již nenajde adresáta, neboť ona civilizace se mezitím stačí zlikvidovat, například v atomové válce. Takže můžeme říci, že sice “v současnosti” asi existuje u miliard osamělých hvězd naší Galaxie život na planetách v pásmu života, ale civilizací bude asi podstatně méně.
Vycházejme z jediné známé skutečnosti Země. Země existuje jako planeta asi 4600 milionů let. Technická civilizace schopná dát o sobě zprávu, to jest vysílající dostatečně silné rádiové vlny, existuje 80 let, to jest asi 0,00002 promile trvání Země. Vydělíme-li očekávaný počet planet s životem poměrem existence civilizace ku stáří Země, dojdeme k odhadu existence několika desítek až stovek současných civilizací v Galaxii (z řádově miliard osamělých hvězd). Ale kde? Pokud nejsou náhodou u některé téměř sousední hvězdy, tak nemáme šanci na dialog. Případná civilizace nám může dnes odpovědět z maximální vzdálenosti pouhých 40 světelných let. Teprve 40 let letělo první rozhlasové vysílání ze Země, 40 let odpověď zpět, dohromady oněch 80 let od začátku rozhlasové éry.
Že se vám zdá, že je ještě dost času, že podobné úvahy budou mít smysl, až naše technická civilizace oslaví milenium? Že z okruhu 500 světelných let se již nějací zelení mužíčci ozvou? Ale komu?!Být druhá světová válka o deset let později, pravděpodobně by skončila jadernou katastrofou. A to je pouhých 50 let “atomového věku”!
Další věcí je životní prostředí. Naše civilizace stačila spotřebovat velký díl dostupných fosilních paliv, zdvojnásobila množství oxidu uhličitého v atmosféře. Města se topí v odpadcích a vše v ekonomice pracuje pro ještě větší spotřebu všeho. Zdecimovány jsou pralesy, znečištěním trpí i fytoplankton v oceánech, to jest základ celé biosféry. To vše asi za 200 let!
Erozí a změnou v pouště jsou zdevastovány obrovské plochy souše. Zde je nutno podotknout, že s erozí začali již naši dávní předci, příkladem mohou být dávní nomádi v severní Africe – výsledkem je nejmladší poušť světa Sahara.
Naše civilizace mi připomíná kvasinky v sudu. Tak dlouho se ládují cukrem a množí se jak kobylky, až se ubezduší ve vlastních exkrementech – alkoholu.
Jak dlouho ještě vydržíme, kolik nám ještě zbývá “cukru” a jak nebezpečná je koncentrace našich produktů? Odpověď na tuto otázku je nutná nejen proto, abychom mohli odhadnout, zda se dožijeme kontaktu s někým zvenčí.
Ale fakt, že neslyšíme časté rozhovory cizích civilizací, může znamenat jedno: technické civilizace pravděpodobně poměrně rychle vyčerpají zdroje domovské planety a zanikají v podstatně kratší době, než byla doba nutná k jejich vývoji z neživé hmoty.
Šancí pro civilizaci by byla expanze na jiné neopotřebované světy, ale kosmické vzdálenosti a potřeba gigantických energií na transport větších hmot vesmírem více méně znemožňují zopakovat v kosmickém měřítku putování civilizací po matičce Zemi. Svědčí pro to ticho, které poslouchají vědci na několika milionech kanálů rádiových vln ve snaze zachytit vysílání mimozemšťanů.
Malta je zemí protikladů. Italský temperament, dědictví původních obyvatel, kteří přišli v době bronzové ze Sicílie, se tu střetá se severskou věcností vlivem staleté anglické koloniální nadvlády. Hrdost na tradice řádu maltézských rytířů a vlastní dějiny plné bojů o samostatnost se mísí se steskem, že Maltě až do poloviny tohoto století vládly cizí mocnosti. I maltská řeč je příkladem kulturních kontrastů: je semitského původu a laikovi zní jako arabština, píše se však latinkou.
. . . . .
Měla jsem to štěstí, že jsem za svého zářijového pobytu na Maltě navštívila poslední a největší z fest ve městě Zabbaru.
Na příjezdové silnici k centru města se už od rána začaly srocovat davy zvědavců. Nechápala jsem, proč tak brzy, a ještě navíc za městem, notný kus cesty od katedrály, kde měl obřad začít až odpoledne. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – přivalila se v dýmech kouře a za ohlušujícího troubení klaksonů, zvonění zvonků a pronikavého ryku trumpetek. Motocyklisté, bicyklisté a vůbec majitelé čehokoliv, co jezdí na dvou kolech, se totiž sjeli na svých našňořených strojích z celé Malty, aby si před začátkem festy nechali od samotného církevního otce Zabbaru posvětit své motorky všech možných obsahů, kola, velocipedy a různé jiné samohyby.
Místní katedrála je zasvěcena Panně Marii Zabbarské.
Panna Marie Zabbarská, patronka města, jíž je zasvěcena místní katedrála, totiž nad těmito účastníky silničního provozu drží už od nepaměti ochrannou ruku. I když se svěcení kol a motocyklů stalo pravidelnou součástí festy až v roce 1951. Kromě nebeského zajištění bezpečnosti na celý příští rok je to skvělá příležitost, jak se jednou za rok se svým železným ořem pořádně odvázat.
Spolu s davem nadšených diváků následujeme čmoudící a troubící procesí až na katedrální náměstí. Prodírám se stále houstnoucím davem motorkářů a kolařů a cítím se tu jen na svých dvou nohách trochu jako na cizím večírku. Majitelé strojů totiž jasně dávají najevo, že toto je jejich den. Vzájemně si hodnotí kvalitu i výzdobu svých vozítek, zpívají, hlaholí a vyluzují různé zvuky ze všech možných podomácku vyrobených houkátek – a mně z té dávky lidově-náboženské tvořivosti až oči přecházejí. Křížek za zrcátkem automobilu není nic neobvyklého, ale vozit si na řídítkách motorky připevněnou sochu Panenky Marie anebo mít svatými obrázky polepenou štangli u bicyklu, to se hned tak nevidí. Nejvíce mě zaujal pohledný mladík Joe, který se na dnešní náboženskou slavnost rozhodl přijmout podobu anděla – na cyklistickou helmu si nalepil docela slušivá křidýlka. “Není to jenom legrace,” říká Joe. “Je jasné, že sem jedu hlavně proto, abych se pobavil s kamarády, ale na druhé straně,” připouští, “jsem věřící a kněžské požehnání, pokud nezabrání karambolu, rozhodně neuškodí.” Popřála jsem Joovi a jeho kamarádům bezpečnou jízdu a odebrala jsem se do prostoru pro pěšáky, kde jsem přihlížela procesu svěcení. Probíhalo doslova – kněz, který vyšel za ohlušujícího jásotu, vyzvánění, troubení a houkání z dýmem zahalené katedrály, postříkal svěcenou vodou několik nejbližších šťastlivců spolu s jejich svátečně upravenými stroji, a pak se dal celý motoristický dav do pohybu na triumfální jízdu městem, obklopen davem dětí, přátel, zvědavců, turistů.
Smogová situace před katedrálou sice několikanásobně překročila hranice maltského normálu, ale nejméně polovina maltských motorkářů a cyklistů si může být celý příští rok na silnici jistá ochranou zabbarské Panenky Marie.
CESTA FOTOGRAFKY NA MALTU BYLA UMOŽNĚNA DÍKY MALTSKÉMU NÁRODNÍMU ÚŘADU PRO CESTOVNÍ RUCH (NATIONAL TOURIST ORGANISATION – MALTA).
Auto už dobrou půlhodinu šplhá úzkou asfaltkou vyhlodanou do skal a lesního porostu. Jedna ostrá zatáčka stíhá druhou. Přes skla doráží ostré a teplé slunce. Občas se jako duhová kulička objeví vesnice s kostelíkem. Oblaka jsou téměř na dosah, a přece se s každým metrem cesty vzhůru stávají nedostupnějšími. Na obzoru se předvádějí bílé Dolomity. Cesta končí a to dole a všude kolem, ta zelená nádhera s až kýčovitými jezery, ten nabízející se kraj, je Trentino – neitalsky se tvářící Itálie.
. . . . .
Italské Dolomity navštěvují každou zimní sezonu desetitisíce turistů nejen z Evropy. Tento ráj alpského lyžování uloupil srdce i mnoha českým milovníkům rychlých prkýnek. S prvními vločkami sněhu se zaplní hotýlky a penziony, kterých je nepočítaně, a osiří mnohdy až ke konci dubna. Pak kraj na několik měsíců utichne, zklidní se a zpomalí, aby byl znovu zajatcem shonu, zmatku a lidského křiku s příchodem léta. Zdá se to divné. Vždyť co může nabídnout lyžařský ráj v létě!? Množství cyklistů na horských kolech, horolezců, raftařů a nadšenců na paraglidu se ptá přesně naopak. Co může nabídnout takový sportovní ráj v zimě, kdy vládne jen jedna barva a jeden povrch?
Ležím na trávě na břehu řeky Adige. Všude kolem mě polehávají a posedávají stovky dalších lidí. Je jedenáct hodin večer, řeka i obloha jsou temné, vzduch neuvěřitelně teplý a tráva chladivě měkká. Tmu rozsekla rudá šmouha, která se mění v tisíce červených hvězd. Malá tmavovlasá holčička křičí radostí a tahá mě za rukáv. Ohňostroj začal. Pár metrů od břehu vede hlavní cesta Trentem, teď je beznadějně ucpaná. Řidiči fascinovaně zastavují a sledují oblohu. Barva střídá barvu, světelné gejzíry doprovází rachot a rány. Nebe a řeka na chvíli splývají.
Poslední noc v Trentinu. Ztratila jsem fotografa a on mě. Davy lidí okupují oba břehy řeky v délce minimálně dvou kilometrů, v očích se jim zrcadlí kouzelný ohňostroj. To není turistická atrakce, tak se radují a oslavují obyvatelé Trenta a okolí. Je to zvláštní mozaika: historie a současnost, turismus i život na samotách, nechutná komerce vedle živelné radosti. Divná všehochuť, ten trentinský kraj. Teď nebe oživila modrá. Modrá, divoká jako voda v olympijské řece.
SPORT A JEŠTĚ JEDNOU SPORT
Serpentiny mezi nekonečnými jabloňovými sady se svažují do údolí, kterým protéká řeka Noce. Údolí Valle di Solle, známá lyžařská oblast a místo proslavené řekou bílých peřejí. Ráj raftařů a bývalá olympijská vesnička. Každé jaro a léto je na řece skutečně hustý provoz – pokud se nekonají raftařské závody, slouží peřeje k tréninku. Voda je i uprostřed léta studená, a tak jsou nezbytností neoprenové obleky. Dokonce není možné potkat na řece někoho bez záchranné vesty a ochranné helmy. Občas řeka unáší osamělé pádlo – předzvěst blížícího se raftu.
Místní jsou živi hlavně z turistů, a tak nemusíte být zrovna přeborník, na vodu vás s raftem stejně pustí. Povinné školení, které sestává z uplavání přibližně deseti metrů naznak, je na celém raftování to nejnepříjemnější a nejtěžší. Pak už jen stačí nasednout na raft, samozřejmě s instruktorem, a avanti, avanti, stop. “Já jsem profesionál na raft. Tak tady dělám instruktora a občas jezdím se skupinkami okruhy na horském kole; tím si vydělávám hlavně přes prázdniny. Studuju totiž v Trentu univerzitu ,” volá přes rameno Vittorio a zastavuje kolo na mostě. Pod ním právě projíždí osamělý raftař.
Nejen Valle di Solle, ale celý trentinský kraj je protkán stezkami pro horská kola. Místa, kam se pěší jen obtížně vyšplhají a kde trénují horolezci, jsou z opačné strany téměř vždy dostupná i na kole. A tak mnohdy udýchaný “pěšák” nestačí uskakovat před rojem kolařů. Největší maniaci si s sebou kola přivážejí, civilnější povahy si je půjčují; v každé vesnici, obvykle i v každé horské boudě je půjčovna horských kol a podrobná mapa cyklistických cest, které na sebe systematicky navazují. Na kole se tak skutečně dostanete všude, a přitom nemusíte opustit lesy ani louky.
Pravda, je pár míst, kam vás ani kolo nevyveze. Jedním z nich jsou vrcholky hor, které opanovali Ikarovi potomci, milovníci paraglidů. Na jeden takový vrcholek nad Molvenem nás právě vyváží lanovka. Já, fotograf Zdeněk, Francesca a dva profesionální paraglidisti. Můj (a Lucův) padák je nebesky modrý, Zdeňkův září červeně. Navlečená do popruhů s přilbou na hlavě a s Lucou v zádech se rozebíhám z kopce a… je to neuvěřitelné, letíme. Co psát, co říct? Nic, chybí slova. Máváme na sebe s druhým padákem a letíme k sobě téměř na dosah. Stoupáme, klesáme, letíme, kam si jen přejeme. Spinujeme a teď zase prudce nahoru. Pod námi Molveno: lesy, hory, údolí a jezero, jako vystřižené z reklamy na zmrzlinu. Na malou louku vedle vody přistáváme. Na centimetr přesně. Luca je mistr Evropy v paraglidingu: “Nosíš štěstí,” usmívá se na mě, “ta turbulence nad jezerem byla zlá, ale zvládli jsme to.” Mrká na mě, balí padák a já mu v duchu děkuji, že mi to řekl až na zemi.
MALÉ ŠVÝCARSKO
Slunce, horko, rušno v ulicích, palmy, botanické zahrady, nahoře nad městem rozpadlý hrad a na konci dlouhé široké ulice přístavní molo, které je obsypáno plachetnicemi. Pohupují se osaměle na vlnkách. To není záběr z amerického filmu, to je jeden z přístavů na jezeru Garda, jen pár kilometrů vzdáleném nedostupným horám a lyžařským střediskům. Po neúspěšném pokusu sehnat někoho, kdo by se s námi potápěl na dno jezera, vyrážíme z malé přístavní kavárničky, ve které byli kromě nás jen dva štamgasti a jeden bílý pes, do další části města.
Městečko věrně kopíruje břehy jezera, ulice nejblíže plážím jsou obsypány obchůdky a restauracemi. Pozvolna vstupujeme na perfektně udržovaný trávník, míjíme ženy a muže, kteří se opalují a koupou. Míříme přímo ke škole – jachtařské. Mělké vody u kraje jsou okupovány postavami, jež marně zápasí s prknem a plachtou. Kolem jezera Garda je takových soukromých jachtařských klubů nepočítaně. Každou sezonu jsou všechny beznadějně plné, i když členství v nich není levnou záležitostí; stejně jako pobyt u tohoto jezera.
O MEDVĚDOVI, ODVÁŽNÉM KNĚZI A SEDMI KAPLÍCH
V celém Trentinu je nepočítaně hradů. Většinou jsou však v soukromém vlastnictví, a tedy veřejnosti nepřístupné. Jediné historicky cenné stavby, které je možné navštívit, jsou nádherné kostely, kaple a chrámy. Jeden kostel, dá-li se tak nazvat ona stavba, je však skutečným unikátem. Kostel sv. Romedia, který zvenku připomíná hrad. Tato stavba se pyšně předvádí na kopci nedaleko Valle di Non a je obehnána příkopem, jenž obývá medvědí rodinka. Stojíme před hlavní bránou a pozorujeme, jak se malé děti pokoušejí přilákat medvíďata k ohradě. Dovnitř kostela neustále proudí lidé, a to není žádný významný svátek.
Stavba slouží jako klášter i kostel. V budově hned za hlavní bránou sídlí několik mnichů, kteří se starají o medvědy i o vzácnou památku. Za prvním nádvořím začínají strmé schody vzhůru. Stará paní se opírá o hůl a jde statečně nahoru. Jejím cílem však není první kaple, ke které stačí vystoupat do čtyřiceti schodů. Ona jde až nahoru; v poslední, sedmé kapli se bude za chvíli sloužit mše.
Nikdy jsem neviděla nic podobného. Jdete neustále po jedněch schodech a míjíte jednu kapli za druhou; pod jednou střechou je jich nad sebou sedm. Stěny kolem ostrých schodů jsou obloženy obrazy a dary, které přinesli poutníci. Jsem vděčná za každou kapli, mohu si alespoň odpočinout a popadnout dech. Připadám si strašně, když vidím všechny ty stařečky a stařenky, mnohdy těžce nemocné, jak vycházejí schody podstatně rychleji než já. Konečně vstupuji do poslední kaple. Je zaplněna lidmi. Sedí tiše v lavicích, stojí podél stěn obráceni k oltáři. Šeru dávají přídech tajemna a zázraků jemné, štíhlé svíčky plápolající nejistě v silném průvanu. Jsou jich desítky. Desítky světélek, desítky duší. Nechci rušit, tak se vracím zpět dolů. Dívám se na medvědy, ke kterým se váže pozoruhodná legenda:
Je to již dávno, co přišli z Řecka kázat tři páteři víru do Sanzena, do vesnice neznabohů. Schylovalo se k podzimu, listí žloutlo a rezavělo, jablka dozrávala. Pak začaly listy ze stromů padat, a páteři byli zavražděni. Na místě, kde se jejich krev vpila do země, byl postaven kostelík. O této události se doslechl rakouský kněz o dobrých třináct století později. Přijel se proto pomodlit za jejich duše. Při cestě zpět chtěl pozdravit také biskupa v Trentu. Noc před odjezdem mu však divá zvěř, říká se, že medvědi, roztrhala a sežrala koně. Kněz se vydal hlubokými lesy pěšky. Najednou potkal medvěda. Bál se, již chtěl utéct, když vtom si vzpomněl na své nebohé koně a popadla jej zlost: “Když jsi mi snědl koně, sám budeš sloužit!” S těmito slovy sedl na medvěda a pokračovali v cestě společně. V noci na ně padla únava, utábořili se proto na kopci. A protože se jim tam líbilo, kněz na místě založil kostel a klášter – dnešní San Romedio.
KRÁLOVSTVÍ HOR
Jedním z nejpopulárnějších dovolenkových sportů v Dolomitech je vysokohorská turistika. Cestičky vysypané velkými i malými bílými kameny se nebezpečně pohybují a navádějí nohy k uklouznutí. Když si vyšlápnete do trávy mimo cestu, můžete si být jisti, že právě dupete po nějaké šíleně vzácné rostlině. Některé byliny jsou osamocené, jiné září ve velkých a barevně výrazných trsech. Žlutá, modrá, bílá i fialová. Nad touto horskou zahradou drží stráže ledovce.
Scházíme do údolí a hledáme řeku, kterou je již hodnou chvíli slyšet. Konečně jsme u ní. No řeka; horská bystřinka, pramen, jenž začíná několik metrů od nás na úpatí ledovce. Teplota vzduchu okupuje sedmnáctý stupeň Celsia, fouká ostrý vítr a voda v bystřince je snad ze žiletek; svým chladem se zařezává do ruky. Jsme kousek pod vrcholkem hory, jež patří k oblasti San Martino di Castrozza, jsou vidět dvě nepatrné postavy horolezců. “Na ten vrcholek jsem poprvé vylezla, když mi bylo šest let. Pak jsem tam chodila každý rok. Byl to takový rituál, nevím, proč jsem ho přestala dodržovat,” zaklání hlavu a cloní si oči Antonella, která pracuje v přírodním parku jako průvodkyně.
Jdeme vysokou trávou těsně kolem koryta bystřiny, jež se mezitím změnila v širokou a dravou řeku. Zem se pod nohama houpe, jak je napitá vodou. Najednou se ztrácí slunce a padají první kapky deště. Za pět minut už nás neochrání ani hustý les, z nebe padají šňůry vody a my jsme dokonale promočení. Ani si nestačím uvědomit vlezlou zimu, když zase vychází slunce a ze mě se odpařuje ten vlahý letní deštík. “To víte, tady na horách se počasí mění každou minutou,” směje se mi majitel horské chaty, kde si měním oblečení. “Nechcete něco pro zahřátí?”
Stejně srdečný je i další domorodý horal. Malý, šlachovitý muž, jenž se dobrovolně uchýlil na svou salaš a stará se o krávy a kozy: pase je, dojí, ošetřuje a vyrábí sýr. Jsme v horách nad vesnicí Bezzecca. Cesta k salaši je svízelná. Pravda, autem přijedete téměř až k ní, ale doporučuji se při jízdě nedívat okýnky dolů z cesty. Thomasso přitahuje pozornost i místních obyvatel. Ač malý a nenápadný, rozhodl se žít přírodním životem. Protože jeho žena pracuje dole ve městě v domově důchodců jako sestra , žijí s ním v horách alespoň jejich malé děti, jež kolem nás neustále zvědavě krouží a všechno nám ukazují a vysvětlují. Salaš tvoří vlastně dvě budovy – hospodářská pro zvířata a dům, ve kterém Thomasso žije a vyrábí sýry.
Vcházím do první místnosti domu, místo podlahy je tu udusaná hlína, v rohu něco mezi ohništěm a krbem. Jediné, co připomíná reálný čas, je sporák a televize v kuchyni. “Televizi jsem si přinesl jen kvůli fotbalu, jinak ji nepotřebujeme,” ukazuje mi Thomasso, jak vyřešil napájení televizního přístroje – připojil k němu autobaterii.
Pro horského muže, jak jsem si Thomassa pojmenovala, jsme vzácnou návštěvou, a tak přináší čerstvě vyrobený sýr. Dětem zasvítí oči, už sedí na lavicích kolem stolu a žadoní: “Nalej na to ještě olivový olej.” Pak si namáčejí sněhově bílý tvarohový sýr v oleji a neuvěřitelně mlaskají. Ne bezdůvodně, je to skutečná pochoutka. Thomasso má evidentně radost, utírá si ruce do montérek, svého pracovního oděvu, a vede nás do vedlejší světnice. Je studená a tmavá. Podél zdí jsou dřevěné police obložené pyšně zrajícími sýry. Horalova chlouba.
BRÁNA DO SRDCE EVROPY
Zeměpisná poloha předurčila Trentino k tomu, aby se stalo důležitou křižovatkou mezi Itálií, Středomořím a ostatní Evropou. Údolí Valle dell Adige, jež tvoří souvislou osu mezi Alpami, pamatuje kroky již pravěkých cestovatelů proudících ze severu na jih a naopak. Staří Římané dobře o strategickém významu trentinského kraje věděli, a tak se jej snažili připojit ke své říši. Horské členění zaručovalo automatickou ochranu vnitřním údolím Trentina. Místní obyvatelé tak byli chráněni.
Umístění Trentina významně ovlivnilo i uměleckou činnost obyvatel. V největších a nejdůležitějších údolích se dokonale promísily kultury zemí severních a latinských. Dobou největšího rozmachu byla renesance, kdy byla biskupem Bernardem Clesiem podpořena výstavba hlavního města kraje – Trenta. Město poskytlo dokonce přístřeší koncilu, který započal protireformaci. Historické a umělecké památky jsou dnes nashromážděny asi ve dvaceti trentinských muzeích.
Rokem 1200 jsou datovány první pohostinské útulky v Trentinu zřízené mnichy na strategických místech hor. Byly to malé a skromné stavby určené k odpočinku pocestným. K prvním významným turistickým místům kraje patří Madonna di Campiglio a San Martino di Castrozza. Tuto dobu proslavily neuvěřitelné výstupy horolezců, kteří svými taženími proslavili Dolomity po celém světě.
Každé údolí a každá vesnice si dnes oživuje vlastní historii. V sezoně se každoročně pořádají oslavy vztahující se na lidové tradice, jež přežily staletí a nyní jsou přivolávány ukázkami krojů, tanců, obyčejů, kterých je nepočítaně, protože Trentino je krajem tří kultur: německé, benátské a lombardské.
To lze lehce odhalit nad plným talířem. Kuchař vám nabídne jak tradiční středoevropská jídla, třeba špenátové nočky se strouhankou (říká se, že to bylo nejoblíbenější jídlo prelátů scházejících se v 16. století na církevním sněmu v Trentu), polentu či maso s houbami, tak třeba špagety s bylinkami nebo rizoto s dary moře. Místním zvykem je zapíjet jídlo hojně vínem, jehož se v okolí Trenta pěstují desítky odrůd. Co však odlišuje jednotlivá údolí, jsou moučníky. V mnohých je základem jablko – koneckonců, kde neroste les, je jablečný sad – můžete tedy čekat jablečný závin na nekonečně mnoho způsobů. Pak už jen zbývá ochutnat místní kořalku grappu. Pálí se z vína a odborníci jí dodávají ojedinělou chuť a vůni přidáním lesních plodů a bylinek.
FESTE VIGILIANE
Je večer, slunce pomalu zachází a Trento zahaluje tma. Centrální náměstí je přeplněno lidmi; kolem jeho středu jsou postaveny do čtverce tribuny, ve středu takto vzniklého prostoru se tyčí zlaté slunce – znak sv. Vigilia, ochránce města, na jehož počest se každým rokem na konci června konají slavnosti. Prodírám se na místo na tribuně právě na poslední chvíli. Hudba začíná hrát a skrz dav lidí je vidět slavnostní průvod. Ženy, muži i děti v kostýmech z doby trentského koncilu děkují a oslavují patron a města.
Mladé dívky v bílých šatech nesou v náručí chléb, obilí, květiny, látky a vodu. Do tmavého náměstí kreslí barevná světla efektní obrazce. Přijíždějí kočáry. Na jednom jsou vážení občané, na dalším vojáci hlídají čarodějnice – v trentinském kraji se skutečně upalovalo ve velkém, a nejen ženy, stačilo se znelíbit vrchnosti. Malou scénu mezi tribunami zaplňují další a další postavy. Celá ceremonie už trvá dobře dvě hodiny, ale náměstí je stále plné. Lidé stojí, kde se dá, třeba i na kašně. Dívky zapalují svíčky, které tvoří kruh kolem středu náměstí. Najednou vzduch rozřízl hvízdot; zlaté slunce se otáčí a létají z něj barevné hvězdy. Zlaté, rudé, zelené, modré. Malý ohňostroj na dobrou noc.
Celé Feste Vigiliane trvají pět dnů. Každý den je na centrálním náměstí malý trh a večer historický průvod. Zvláštní, jak celé Trento a okolí svátkem žije. “Studuji v Trentu univerzitu a bydlím tady. Miluji svátky Vigilia, program nacvičujeme měsíce dopředu. Je to skvělé, včera jsem byla čarodějka a chtěli mě upálit, a dnes jsem bohatá měšťanka,” usmívá se Maria. “Nemyslíte, že je úžasné nosit takové šaty?” Podává mi chléb a sýr. Chloubu zdejších mistrů pekařů a mlékařů může ochutnat každý a v jakémkoli množství. Vše platí město. Od kostýmů přes pyrotechniky až po občerstvení.
Nejvýznamnější jsou prostřední dva dny svátků, většinou pátek a sobota. Každé ráno v sobotu se koná velká mše v nádherné trentské katedrále. Ani dnešek není výjimkou. V katedrále to šumí, místa v lavicích jsou beznadějně zaplněna, stejně tak je nemožné prodrat se do blízkosti hlavního oltáře. Dnešní mše je zvlášť výjimečná. “Budou jmenováni noví biskupové. Dokonce přijel sám kardinál,” zvedá ruce nad hlavu řádová sestra. Když se ptám, jak se jmenuje, už mě nevnímá. Obřad právě začíná a chrámem se ne se silný a zapálený zpěv. Je to krásná a zajímavá podívaná, vytržení některých věřících je vyplněno jejich křikem a občas slzami v očích. Bohoslužba již trvá více než hodinu, ale nezdá se, že by byl kdokoli unaven. Snad kromě samotných duchovních, kterých je pod rudozlatým baldachýnem několik desítek. Kardinál sedí ve vyřezávaném křesle uprostřed. Kolem něj stojí v historickém stejnokroji jakási středověká ochranka – vojenská hlídka. Jsem unavena, a tak vycházím bočním vchodem na hlavní náměstí Duomo. Tam se na pódiu předvádějí děti v lidových krojích a hrají na tahací harmoniky. Náměstím se nesou dupáky a polky, připomínající Německo, v katedrále věřící přijímají hostie z rukou kardinála a za hodinu bude pravé poledne. Slunce se hlásí o slovo.
Jsem zvědavá. Za okamžik budeme svědky historického boje o město Trento. Opět se blíží večer, vzduch se pomalu ochlazuje a náměstí Duomo je jako každý den zalidněno. Podařilo se mi probojovat na tribunu, a dokonce na židli v sektoru VIP a Press. Hudba již chvíli hraje a za mnou na sebe křičí dvě starší paní. Nevím proč, jen mi řvou do uší. Přestaly právě včas a už vidím proč, na náměstí vbíhají mužové v oranžovočervených oblečcích. Úzké kalhoty, trikot, kukly a přes obličej škrabošky. Teď přibíhají jejich protivníci. Ti mají obleky v šedé barvě. Ani jim nechybí škrabošky. A do třetice přicházejí ženy – symbol Trenta – a nesou velký kotel. Rozdělávají oheň, zatímco bojovníci sedí způsobně na lavicích kolem náměstíčka mezi tribunami. Oheň hoří a ženy začínají vařit polentu, typické místní jídlo. Hlavní radní Trenta odstartoval soutěžení. Šedí jsou domácí a staví se do kruhu kolem svých žen a muže s korunou na hlavě. Kruh neprodyšně uzavírají a chytají se pevně navzájem za pásky. Přibíhají nepřátelé a pokoušejí se kruh roztrhnout. Hra se počítá na body. Když oranžovočervení protrhnou kruh a dostanou se dovnitř, mají bod. Domácí získají bod v okamžiku, kdy vtáhnou nepřítele do kruhu. Jeden “cizák” teď přeskočil kruh, popadl ženu a utíká s ní na své území. Teď zase domácí vtahují cizí muže do kruhu. Diváci skandují, děti řvou, až jim nabíhají žíly na krku. Stav je nerozhodný osm – osm. Ženy dokončily polentu. Domácí první dosáhli počet bodů nutných k vítězství a zahánějí cizince. Šťastně ochutnávají polentu a poplácávají se po zádech. Město je zahaleno tmou. Kostel odbíjí jedenáctou hodinu.
Pomalu se s ostatními přesouvám k řece Adige a usedám na její břeh. Tráva hezky chladí, od vody jde vlhký vzduch. Všude kolem se tísní lidé. Není se o co opřít, a tak se přemísťuji na lepší místo a lehám si do trávy. Vedle mě si lehá celá rodinka: máma, táta, dvě dcery. Břeh řeky se zaplňuje, na cestě vázne doprava a k nebi právě vystříkl první barevný gejzír hodinového ohňostroje. Hra světel, která je na počest svatého Vigilia a obyvatel Trenta. Červená, fialová, modrá a žlutá. Zelená a oranžová. Růžová. Nebe a řeka na chvíli splývají.
TRENTINO
Roku 1972 vstoupily v platnost nové právní normy aktualizující italskou ústavu, a Trentino se stalo autonomní provincií. Dnes v ní trvale žije na 450 000 obyvatel přibližně na šesti tisících čtverečních kilometrů a v nadmořské výšce od 500 do 2000 metrech. Živou zelenou barvu tomuto kraji dodávají lesy, které tvoří vice než polovinu rozlohy území. Trentino je jedním z nejzalesněnějších krajů Evropy, srovnání snesou jen Rakousko a Švýcarsko. Dokonce více než 16 procent území provincie je chráněnou krajinnou oblastí.
Hlavním trumfem Trentina je tedy příroda. Na více než 1000 kilometrech čtverečních vládnou přírodní parky. Sousedí s nimi tři přírodní rezervace a asi tři sta biotopů. Jedle, smrky, modříny, buky, jedlé kaštany a široká paleta alpských rostlin a plantáže jablek – to by byla zelená. Další částí skládačky jsou nevinně bílé ledovce. Těch lze napočítat 177. A pak hlavně nezapomenout na modrou. Ostré a divoké horské řeky drze protkávají hory i údolí. To jezera, kterých je 297, bohémsky odpočívají a nechávají se dráždit surfaři a plavci.
“Stejně jako si národy váží určitých událostí své historie, klasických děl literatury a umění a dalších měřítek své velikosti, měly by se naučit chránit své jedinečné ekosystémy, svědectví historie zemského povrchu.” E. O. Wilson
Primární deštné pralesy s původní biocenózou patří mezi největší bohatství naší planety. Jde o nádherná, velmi důmyslná a unikátní přírodní společenstva. Po korálových útesech jsou druhově nejbohatším ekosystémem na Zemi. I když zabírají pouze šest procent zemského povrchu, předpokládá se, že v nich žije více než polovina všech živočišných druhů. V tropických deštných lesích je uložena přibližně polovina veškeré organické hmoty na Zemi. Na jednom hektaru můžeme najít až sto druhů velkých stromů, což je více, než má Evropa a Severní Amerika.
Devastace tropických deštných pralesů je jeden z největších zločinů lidstva.
TROPICKÝ LES
Baldachýny korun pralesních velikánů dosahují výšky až pětasedmdesáti metrů. Většina pralesních stromů však dorůstá dvaceti pěti až padesáti metrů. Porost je rozložen v několika patrech. Pod korunami nejvyšších stromů jsou různě vysoké stromy střední velikosti, které přecházejí ve spodní stromové patro a křoviny. Po kmenech se vinou liány, popínavé a plazivé rostliny. Větve jsou pokryty epifytními orchidejemi, broméliemi a kapradinami. Ozdobou jsou vysoké stromové kapradiny. Všechny rostliny mají jediný cíl – prodrat se co nejvýše k blahodárným slunečním paprskům.
Pokud máte to štěstí a podaří se vám proniknout do nitra deštného pralesa, můžete být zklamáni, protože objevit zvířata a řadu rostlin není nijak jednoduché. Dole je vlhko a přítmí, rušnější život se odehrává až ve vyšších patrech.
Deštných pralesů je však mnoho typů a značně se od sebe odlišují.
Původní, nezničené plochy botanici označují jako primární deštný les. Na mnohých místech byl už tento porost částečně zničen – takové lesy se změněnou druhovou skladbou se nazývají sekundární deštný les.Deštný prales se mění také se stoupající nadmořskou výškou. Typický deštný les roste nejčastěji v nižších nadmořských výškách, okolo 400-800 m n. m. Můžeme jej však najít i přímo na pobřežích moří a oceánů.
Horský les se rozkládá od výšky 1800 do 3000 m n. m. a vyznačuje se nižšími teplotami a menší vlhkostí. Ve výšce nad 3000 m n. m. způsobují stoupající vlhkost a klesající teplota srážení do atmosférické mlhy. Mlžný les přijímá více vody z přímé kondenzace než z dešťů. Na větvích zde nacházíme husté závoje epifytních lišejníků, kapraďorostů a mechorostů.
SMUTNÉ REKORDY
Od roku 1981 do roku 1990 vykácel člověk ve jménu lidské civilizace a jejích potřeb 150 milionů hektarů tropických deštných pralesů. Ve stejném období bylo v tropickém pásmu nově zalesněno 43,8 milionu hektarů, pouze 30,7 milionu z nich však úspěšně. Sledování vykácených míst naznačuje, že obnova může trvat celá staletí. Nízká regenerační schopnost deštných pralesů je dána mimo jiné choulostivostí semen stromů – některá ztrácí klíčivost již po několika dnech. Největšími ztrátami lesních ploch se může “pochlubit” Jižní Amerika (ročně 7,4 milionu hektarů), dále Afrika (4,1 mil. ha), Asie a Tichomoří (3,9 mil. ha). Například v Kolumbii padne tisíc stromů kvůli produkci jednoho kilogramu heroinu. Dvě stě dvacet tisíc kilometrů tropických deštných pralesů ve Vietnamu zničila americká armáda defolianty – látkami způsobujícími odlistění. Smutný rekord v odlesňování drží Brazílie (3,67 mil. ha ročně), následuje ji Indonésie (1,21 mil. ha). V roce 1987 bylo v oblasti brazilské Amazonie vykáceno a vypáleno za čtyři měsíce 50 000 km2 – armády rolníků najaté velkými vlastníky půdy zakládaly ohně, aby vyčistili půdu od poražených stromů a keřů. Obdobně se postupovalo i v dalších letech. Hustý dým se rozkládal nad územím několika milionů čtverečních kilometrů. Brazilské požáry uvolnily 500 milionů tun uhlíku, šest milionů tun sazí a milion tun oxidu dusíku a dalších znečišťujících látek. V povodí Amazonky je plánováno 80 vodních elektráren, které zaplaví 150 000 km2 lesů. Postupující vykořisťování a využívání amazonských lesů je dobře viditelné i z družicových záběrů.
V roce 1989 zbylo na světě osm milionů čtverečních kilometrů deštných pralesů, tedy o něco méně než polovina původní prehistorické plochy. V roce 1994 zmizelo ze světa každou minutu 40 hektarů tropického lesa a s tím ročně také 20 000 živočišných druhů. Tímto tempem přijde Země do roku 2020 o polovinu dnešní plochy a zároveň o 10 až 22 % živočišných druhů.
Spolu s pralesy nenávratně mizí složité ekosystémy. Víme například, že na tři tisíce druhů rostlin používají primitivní národy jako antikoncepční prostředky, čtrnáct set druhů rostlin má vlastnosti, u nichž lze předpokládat využití v boji proti rakovině. Nevíme, kolik rostlinných druhů, které nenávratně mizí, v sobě skrývá látky, které budou v budoucnu zásadní pro další existenci lidstva. Z celkového počtu 220 000 kvetoucích rostlin bylo prozkoumáno pouhých pět tisíc, přičemž ovšem vlastnosti mnohých už nebudeme mít možnost poznat. A to, jen pro příklad, přibližně čtvrtina léků je rostlinného původu, třináct procent pochází z mikroorganismů a tři procenta z živočichů…
CO ODKÁŽEME PŘÍŠTÍM GENERACÍM?
Deštný tropický prales vnímáme především jako království stromů a velkých obratlovců.
Deštný prales, neuvěřitelný svět tisí- ců druhů rostlin, hmyzu a živočichů.
Ve skutečnosti zde vládne hmyz, houby a bakterie. Entomologové odhadují, že na jednom hektaru lesa žije více než 40 000 druhů hmyzu, pavouků a stonožek. Kdybychom zvážili celkovou hmotu všech živočichů – včetně velkých savců – žijících v deštném lese, zjistili bychom, že 10 % hmoty tvoří mravenci. Statisíce drobných tělíček, nepřetržitý potok pohybující se rychlostí dvacet metrů za hodinu a pohlcující vše, co stojí v cestě. Napadají nejen hmyz, ale i menší plazy i jiná větší zvířata, pokud se rychle neodklidí. Mravenčí řeka mizí pod zemí, kde je superorganismus mraveniště. V bornejském pralese jsem jejich útok zažil na vlastní kůži. Fotografoval jsem kácení. Postavil jsem se do koruny poraženého stromu a velcí mravenci, kteří ji obývali, se místo na lesní dělníky – kteří jejich katastrofu způsobili – vrhli na mne. Stovky kusadel se zakouslo do všech částí mého těla. Začal jsem tančit indiánský tanec, přiběhli dřevorubci a mravence na mně umlátili. Ale ještě po několika hodinách mi v hotelu manželka vytahovala z těla velká kusadla s hlavohrudí.
Ve špetce půdy je přibližně pět tisíc druhů bakterií, bez nichž je nemožné zajistit biologickou rovnováhu. Každý organismus je spojen potravním řetězcem pouze s několika sousedními druhy. Pokud vymizí jeden druh, jeho místo vyplní okamžitě další. Jakmile však vymizí více druhů, celý ekosystém se hroutí. Například hmyz a suchozemští členovci jsou natolik důležití, že kdyby zmizeli z povrchu zemského, lidstvo by nepřežilo déle než několik měsíců.
Dalším závažným momentem je neustálý koloběh vody. Vzdušná vlhkost deštných pralesů je 80 až 100 %. Vlivem slunečního záření se vzduch ohřeje a voda se odpaří. Tvoří se bouřkové mraky a ochlazené páry padají zpět v podobě deště. Nejméně polovina tropických lijáků je právě z odparů deštného pralesa. Dnes již bezpečně víme, že odlesněním velkých ploch se mění i klimatické podmínky ostatních kontinentů. Změna způsobí na jedné straně sucha, a jinde zvýšení srážek.
Na místě původních deštných lesů je buď otřesné dýmající spáleniště, nebo plantáže. Na některých místech je prales vykácen pouze pro těžbu vzácných dřev a tady zbývá pouze neúrodná zem rozrytá těžkými zemními stroji. Tropické deště dokonají dílo zkázy, spláchnou poslední zbytky slabé úrodné vrstvy země a krajinu poznamenají hlubokými jizvami.
ČLOVĚK A LES
Po staletí žil člověk s pralesem v symbióze. Sbíral jeho plody a lovil zvěř jen pro svou obživu. Ani první zemědělci nebyli zpočátku příliš na obtíž, následky mýcení lesů byly bezvýznamné. Člověk se totiž na vykácené plochy vracel za jednu či více generací. Během této doby se lesy navrátily na svá místa a ke své dřívější hustotě. Tento způsob zemědělství se někde provádí dodnes. V mnohem větší míře si však člověk v současnosti tuto divokou “džungli” podmaňuje.
Dnes, kdy je lidí stále více a půdy stále méně, přicházejí do pralesa lidé hlavně z přelidněných měst, aby zde získali půdu a založili hospodářství. Vytrženi z městských kořenů však neumějí s pralesem žít, a často lesy jenom ničí. K získání půdy vykácí stromy a spálí zbylý porost. Pěstují pak nezbytné plodiny – hlavně obilí, tykve a melouny. Z odlesněného území smývá každý rok tropický déšť asi 185 tun úrodné půdy na hektar. Půda se tak rychle vyčerpává, území se stává nepoužitelným. Lidé se po třech letech musí stěhovat dál. A koloběh pustošení se opakuje. Lidé se vrací na stejné místo už za dva nebo tři roky. Půda nemá čas se zotavit mezi dvěma nájezdy člověka.
Kromě nároků střídavého a usedlého zemědělství jsou pralesy vystavené vzrůstajícímu tlaku dřevařského průmyslu. Těží se zde tvrdé kvalitní dřevo, velmi ceněné na světových trzích. Většina vzácných druhů stromů ale roste na stěží dosažitelných místech v hloubi pralesa. Právě tam se staví sítě cest a silnic napříč celým pralesem. Odhaduje se, že každou minutu zmizí asi 5,6 hektaru lesa. Velké společnosti přemění les na pastviny a vybudují dobytkářské farmy. Maso z takto chovaného dobytka je také velmi levné, snadno se prodává do zahraničí. Tyto způsoby využití prales navždy poškozují.Z ekonomického hlediska se přitom tradiční zacházení s tropickým deštným pralesem mnohonásobně
vyplatí. Ekonomové spočítali, že z jednoho hektaru nepoškozeného pralesa v Peru je možné získat ovoce a surový kaučuk v hodnotě asi 6820 dolarů. Výtěžek ze stejné plochy půdy pro chov dobytka činí pouhé 3184 dolarů. Cesty, jak využít bohatství pralesa, aniž by se přitom zničil, jsou tedy známy. Mnoho lidí se navíc sběrem kaučuku a plodů z ovocných stromů v těchto oblastech živí. Při tradičním sběru tekutého surového kaučuku není vůbec nutné stromy kácet.
V tropickém pralese se také nacházejí obrovské zdroje nerostných surovin, hlavně bauxitu, cínu a mědi. Těžba rud je dalším z důvodů rychlého ničení pralesa. V okolí dolů se místo stromů vrší výsypky hlušiny. Taková destrukční činnost má nedozírné následky. Poničená země zůstává nadlouho zcela nevhodná pro rostliny a živočichy.
Ničení tropických deštných pralesů vede navíc k erozi půdy, k záplavám a nepříznivým změnám podnebí. Pralesy často rostou na chudé, neúrodné půdě a po jejich odstranění zůstane jen neplodná poušť. Každý rok se zdevastuje nebo naruší 16,4 až 20,4 milionu hektarů území, což odpovídá dvojnásobné rozloze Rakouska. Při takovém tempu zničí některé země pralesy na svém území kolem roku 2035. Nejvážněji to platí pro Haiti, Guatemalu a ostatní středoamerické země, dále Srí Lanku, Thajsko, Paraguay, Kolumbii a Ekvádor. Nejvíce deštného pralesa dosud zbývá v Jižní Americe.
Známe fakta, píšeme petice a – kácíme dál. Podle fosilních nálezů žil kdysi každý biologický druh řádově miliony let. Za rok tedy vyhynul jeden druh z milionu. Činnost člověka zvýšila rychlost vymírání v deštném pralese tisíckrát až desetitisíckrát. Zatím známe pouze zlomek zákonitostí, které umožňují fungování tak složitého systému, jakým tropický prales je. Bezpečně však víme, že na jeho fungování, jsme existenčně závislí i my.
JIŽNÍ AMERIKA
Tropický deštný prales zaujímá více než polovinu rozlohy Jižní Ameriky. Ještě než se začalo s využíváním jeho přírodního bohatství, zaujímal prales kolem 600 milionů hektarů, což jsou asi dvě třetiny území Spojených států. Skrz lesy této pokladnice živé přírody protékají veliké řeky, z nichž největší je Amazonka. Jediné země, kde zůstal dosud tropický prales nedotčen, jsou Guyana, Francouzská Guyana a Surinam.
Za poslední tři roky došlo k odlesnění amazonských deštných pralesů ve stejné míře jako za celou dobu odlesňování Amazonie od roku 1500. V roce 1995 pak zlomilo všechny historické rekordy. V jediném roce zmizelo 2 905 900 hektarů lesa, dvakrát více, než je roční průměr v letech 1992-1994. Zároveň to je o 38 procent více než průměrný roční úhrn těžby v letech 1978-1988, období nazývaném dekádou zkázy. Za poslední tři roky bylo zničeno 60 128 čtverečních kilometrů lesa. Celková odlesněná plocha v Amazonii se tak zvýšila z 467 tisíc čtverečních kilometrů na 530 tisíc čtverečních kilometrů. To znamená, že plocha odlesněná v Amazonii za pouhé tři roky představuje 11,34 procenta celkové zkázy v Amazonii od té doby, kdy byla v roce 1500 Brazílie objevena.
Téměř nedotčeny jsou dosud i peruánské deštné pralesy. Celá oblast se rozkládá na svazích And v nadmořské výšce okolo 4500 metrů a zasahuje až do údolí řeky Manú v Amazonské nížině. V tomto na rostliny a živočichy pestrém kraji žije pravděpodobně největší množství papoušků na světě (hlavně papoušků maka). Nepropustná pralesní džungle je ochranou zbytků starověké civilizace Paititi.
STŘEDNÍ AMERIKA A KARIBSKÉ OSTROVY
Sedm malých středoamerických států se rozkládá na území tropického pralesa. Ten trpí jak občanskými válkami, tak intenzivní zemědělskou činností. Země zde dostává úplně jinou tvář. Tam, kde byl po tisíciletí prales, táhnou se dnes nekonečné lány cukrové třtiny, bavlny, kávy a tabáku. Na ostrově Barbados byl ve snaze vydělat co nejvíce peněz veškerý prales nahrazen poli cukrové třtiny. Pro ostrovy je prales nezbytný. Funguje jako houba, protože zadržuje všechnu dešťovou vodu. Díky tomu netrpí tyto oblasti nedostatkem vody. Nezodpovědný přístup k životnímu prostředí způsobil problémy v oblasti Panamského průplavu. Odstranění pralesa v okolí kanálu s sebou přineslo intenzivní půdní erozi. Aby mohly větší lodě proplouvat mezi Tichým a Atlantským oceánem, budou se muset vynaložit miliony dolarů na odstranění bahna ze dna kanálu.
JIHOVÝCHODNÍ ASIE
Již od konce šedesátých let se v jihovýchodní Asii těží ve velkém dřevo na vývoz. Dřevo z rozsáhlých území tropických lesů je v cizině velmi ceněno. Odlesňování má vliv na podnebí této oblasti. Například na severozápadě Malajského poloostrova se podstatně snížilo množství srážek, následkem čehož zde bylo omezeno pěstování rýže na bažinatých políčkách (paddy). Dvacet tisíc hektarů této půdy museli dokonce obyvatelé pro nedostatek vláhy opustit.
K odlesňování dochází prakticky ve všech oblastech jihovýchodní Asie. Stromy se kácí v Laosu, Kambodži, Thajsku, Malajsii, Indonésii i na Filipínách.
V Kambodži ještě před rokem 1970 pokrývaly deštné pralesy tři čtvrtiny rozlohy. V současnosti jsou už jen na méně než čtyřiceti procentech povrchu. Pokud bude kácení stromů pokračovat dosavadním tempem, zmizí tamní deštné pralesy do roku 2005.
Devastace pralesa na Kalimantanu.
Také většina ostrovů Indonésie již své bohatství lesů ztratila. Na přelidněné Jávě zbyly pouze v několika malých národních parcích. Stejná situace je na sousedních ostrovech Bali a Lombok. Pokračuje devastace tropických deštných lesů na třetím největším ostrově světa Kalimantanu. Sever, na kterém leží malajská provincie Sabah, je kromě nepatrných ploch národních parků odlesněn. Ale ani západní malajská provincie Sarawak již pralesy příliš neoplývá. Pouze centrální Kalimantan tvoří souvislá enkláva primárních deštných lesů. Jsou však poškozeny četnými požáry. Stopy posledního ničivého požáru na východním pobřeží z roku 1983, kterému podlehly tisíce hektarů, jsou patrné dodnes.S požáry se však tropický deštný prales vyrovnává mnohem snadněji, než s devastací způsobenou člověkem. Ohně, i když jsou děsivě ničivé, byly vždy součástí života v tamních ekosystémech.Kalimantan je jedním z posledních míst na Zemi, kde ještě žijí lidé téměř na úrovni doby kamenné. Ale i k roztroušeným dajáckým rodům pomalu proniká civilizace. Východní pobřeží ostrova není ještě spojeno silnicí, a tak jsou některá města dostupná pouze letecky nebo lodí, ale je pouze otázkou času a peněz, kdy tomu bude jinak. Bohužel, tropické pralesy nejsou jediným bohatstvím tohoto ostrova, jsou zde také naleziště ropy a značná nerostná bohatství včetně uhlí. Také jih Kalimantanu je již téměř odlesněn, na všech řekách plují vory složené z mohutných těl pralesních velikánů.
AUSTRÁLIE A NOVÝ ZÉLAND
Díky tlaku veřejnosti se zachránily unikátní pralesy na ostrově Tasmánie. Lesy, které nenajdeme nikde jinde na zeměkouli, měly být se souhlasem australské vlády počátkem 80. let vytěženy. Stovky demonstrantů však vlastními těly zabránily přístupu dřevorubcům. Vláda ustoupila a krásné pralesy byly později vyhlášeny územím Světového přírodního dědictví.
AFRIKA
Kácení tropických pralesů pro získání orné půdy a obživu je typické i pro oblasti střední a jižní Afriky. Všude se alespoň trochu kácí pro dřevo a aby se uvolnilo místo zemědělským kulturám, místy dokonce průmyslovým závodům. Nebezpečí zmizení lesů hrozí hlavně na Madagaskaru, v Zairu a Středoafrické republice. Zachránit jedinečné přírodní bohatství Madagaskaru pomáhá i Světová nadace pro ochranu přírody, která poskytuje peníze a odborné rady.
ZELENÉ KRÁLOVSTVÍ MADAGASKARU
Obecně se udává, že madagaskarské deštné lesy ztratily ze své původní rozlohy již 75 %. Alarmující rozměr tohoto čísla není jen v jeho velikosti. Daleko více zaráží rychlost, s jakou člověk stihl tak obrovské plochy vykácet. Nutno podotknout, že velké těžařské společnosti, známé především svým neblahým působením v Jižní Americe a Asii, nemají na Madagaskaru doposud velký význam! I přesto jsou odlesněné plochy varujícím mementem. Lidé totiž svou mravenčí, neutuchající “pílí” zvládli za pomoci jednoduchého nářadí zlikvidovat během posledních přibližně padesáti let celou polovinu původní rozlohy tropického deštného lesa na tomto ostrově. Pokud uvážíme, že člověk obsadil ostrov prakticky jako poslední živočišný druh přibližně před 2500 lety, stihlo několik generací za poslední století zdevastovat tamní přírodu tak, jak se to jejich předkům nepodařilo za více než dvě tisíciletí.
V případě Madagaskaru jsou tato čísla o to smutnější, že s každou vykácenou plochou vymírají druhy rostlin a živočichů pro lidstvo doposud neznámé a nenahraditelné, jelikož rostou a žijí pouze tam. Díky řadě mezinárodních projektů, mezi nimiž vyniká především aktivita organizace WWF (World Wildlife Fund for Nature), se situace stabilizovala a podle vyjádření některých expertů je úbytek původních deštných lesů již zastaven. Domorodci pálí dřevěné uhlí z rychle rostoucích introdukovaných blahovičníků (Eucaliptus) a v mnohých oblastech zjistili, že zachovalý deštný les může přinést řadě obyvatel alespoň základní prostředky ke skromnému živobytí. Na většině ploch s původním porostem tropického deštného lesa vyhlásila totiž malgašská vláda přírodní rezervaci nebo národní park a tato státem chráněná území jsou pro biology tím nejzajímavějším, co lze ze zbytků divoké přírody vidět. Domorodci znalí místních poměrů a často slušně proškolení zahraničními odborníky jsou schopni vám podat velmi zajímavé informace a ukázat řadu vzácných druhů, kterých si netrénované oko přecivilizovaného Evropana ani nevšimne. Možná to je jediný racionální přístup, jak se vypořádat se stále tvrdším negativním vlivem člověka na přírodu – co ještě stojí za to, velmi přísně chránit a domorodce cílenou ekologickou výchovou přesvědčit o tom, že jeho relativně slušný život záleží na tom, bude-li mu za chalupou růst tropický deštný les, a nikoliv bědné políčko s kukuřicí.
Zpracovali Michal Novotný, Vladislav Jiroušek, Libor Kunte
CESTA PRALESEM
V srdci Malajského poloostrova, daleko od hlučných pulzujících měst dnešní rychle se rozvíjející Malajsie, leží přírodní poklad v ryzí, nedotčené podobě. Pravý tropický deštný prales. Neuvěřitelně živoucí tisíci druhy rostlin, hmyzu, živočichů – národní park Taman Negara. Nachází se zde údajně jedna z nejstarších forem deštného pralesa na Zemi.
Park leží asi 120 kilometrů severovýchodně od Kuala Lumpuru. Z vesničky Tembeling se musí lodí proti proudu stejnojmenné řeky a pak už jsme v místě zvaném Kuala Tahan, které je zároveň oficiální bránou do parku.
ZEM PLNÁ PIJAVIC
Zprvu nás trochu překvapila na náš vkus příliš civilizovaná chatová osada s hezkými dřevěnými bungalovy pro pohodlnější turisty na obou březích řeky. Naše počáteční zklamání ale brzy odeznívá, když se jen pár metrů za poslední budovou noříme úzkým chodníčkem do hustého pralesa.
Vybrali jsme si chodník směřující proti proudu řeky Sungai Tembeling po jejím pravém břehu až do osady Kuala Terengganu. Když jsme se ptali na cestu a na vzdálenost, odvětil nám jeden z domorodců: “Je to celých devět kilometrů. Už je poledne a to už do večera nestihnete. Je to celodenní záležitost.” Jen jsme se pousmáli a směle se vydali na cestu. S dostatečnou zásobou pitné vody a jídla na dva dny.
Zpočátku snadný chodník začíná prudce klesat a zase stoupat s každým bočním přítokem do řeky v podobě třeba jen nepatrného potůčku. Další překážkou jsou velké kořeny stromů tvořící z chodníku překážkovou dráhu. Také spousta spadaných stromů rozhodně náš postup neurychluje. Ale ze všeho nejhorší je horko a obrovská vlhkost vzduchu, která až dusí. A tak při našem hlemýždím tempu brzy vzpomínáme na slova domorodce. Po několika kilometrech objevujeme v jednom z potůčků hlubokou tůň s čistou vodou. S povděkem a radostným mručením se noříme do chladivé lázně. Najednou se odněkud z protisměru našeho postupu zjevuje propocený turista, podle přízvuku Australan. Vyjeveně hledí ve svých dlouhých nohavicích a vysokých botách na dvě nahé cákající se postavičky. “Vy nemáte problémy s pijavicemi?” zní jeho udivená otázka. Už máme nějakou tu zkušenost z tropických džunglí a víme, že pijavice hrozí především z listí spadaného na zem. Při odpovědi: “Ani ne. Jsou tady nějaké?” si pro jistotu pokradmu prohlížíme naše bosé nohy obuté jen v sandálech. Žasnu, když mezi prsty objevuji hned dvě potvůrky, už řádně napité krví. Kamarád je na tom podobně a honem také s odporem strhává nezvané hosty. Pijavice sáním narušují ty nejjemnější cévy, a navíc do rány vpouští látku zamezující srážení krve. Rány potom krvácí v nepravidelných intervalech ještě několik hodin. Od této chvíle se už při chůzi neubráníme častým pohledům na naše nohy. Teprve teď na zemi vidíme desítky vztyčených pijavic nejrůznějších velikostí, které se na listech chodníku lačně kývají sem a tam jak ručička metronomu. Čekají na svou příležitost. Když se zastavíme, třeba jen na pár vteřin, jejich vyčkávání vystřídá píďalkovitý úprk ze všech stran směrem k našim nohám. Nechápu, jak se tady holky uživí při tak velkém počtu konkurentek a nepatrném množství masochistických turistů, jako jsme my.
TROPICKÁ BOUŘE
Po dlouhých hodinách trmácení zeleným vedrem ohlašuje visutý most přes větší přítok blízkost naší vesnice. Tam zjišťujeme, že ještě i odtud občas jezdí motorová loďka zpět dolů do našeho dnešního výchozího bodu. Je dobré mít únikovou cestu, protože naše nadšení z džungle poněkud ochladlo díky dotěrným moskytům.
Schyluje se k večeru a my nemáme stan. Je potřeba se poohlédnout po vhodném místě k přenocování. Původně jsme chtěli dorazit až k osm kilometrů vzdáleným vápencovým jeskyním a přenocovat tam, ale unaveni horkem a dlouhou chůzí se rychle rozhodujeme dojít do tmy alespoň k nedaleké dřevěné pozorovací věži a strávit noc na ní. Věž je zastřešená a určená právě nouzovým návštěvníkům a také k pozorování života v džungli.
Na věži potkáváme už zabydlené podobné nadšence, jako jsme my – skupinu čtyř mladých cestovatelů z Anglie, Skotska, Kanady a Nového Zélandu. Místa je však dost, a tak po večerní koupeli v potoce společně u ohně vykládáme o všem možném. Miluji takovéto večery v divoké přírodě s kulisou tajuplných zvuků z noční džungle, a nebýt přicházející bouřky, asi bychom besedovali ještě dlouho.
Je těžké popisovat tropickou bouřku uprostřed deštného pralesa někomu, kdo ji na vlastní kůži nezažil. Ale zkuste si alespoň představit desetkrát hustější déšť, než je nejsilnější možný slejvák u nás. A blesky a hromy tak silné a tak často po sobě, že je víc světlo než tma.
Tu noc se stala jedna z nejpodivnějších věcí, jakou jsem kdy zažil a pro niž těžko nacházím vysvětlení. Všichni už spali a dunící hromy vystřídal již ne tak hustý, zato vytrvalý, monotónní déšť. Ležím s očima otevřenýma do absolutní tmy a hlavou mi běží film vzpomínek a představ jako člověku, který je již dlouhou dobu daleko od svých blízkých. Stejnoměrný déšť bez jediného hromu už dlouho bubnuje na střechu naší věže. A najednou se to stalo. Zčistajasna vzduch proťala tak ohlušující nepředstavitelná rána, že nic tak intenzivního jsem doposud neslyšel. Byl to jeden jediný úder, při kterém celá konstrukce nadskočila a zakymácela se, jako by pukla země. Neobjevil se přitom žádný záblesk a ozvěna z okolních kopců vracela tuto ránu ještě hodně dlouho. Pak se rozprostřel znovu už ničím nepřerušovaný trvalý déšť.
JESKYNĚ
Ráno opouštíme ještě spící spolunocležníky a naše cesta vede k jeskyni Gua Kapayang Kecil. Jde se nám lépe než včera, protože batohy zůstaly skryté za námi v džungli. Přesto nám pouhých šest kilometrů pochodu trvá několik hodin. Jeskyně jsou velké členité prostory ve vápencové skále, děravé jako ementál. Pištění netopýrů z hlubin svědčí o dalších prostorách tam někde ve tmě. Shodujeme se, že jeskyně jsou skvělým místem k přespání. Přesto si s sebou příště vezmu stan. Noční rej moskytů totiž umožňuje spát pod širákem pouze pod hustě tkanou plátěnou plachtou, chránící před jejich lačnými sosáky. A ve zdejším vedru, které nepřestává ani v noci, je noc pod takovou plachtou útrpnou koupelí ve vlastním potu.
