Americká tradice je relativně jednoduchá – budování a boj o život a půdu. Při pohledu zpátky vyvstává idol kovbojů, idol mužů, kteří dobyli Západ a chovem dobytka z něj učinili rozkvétající zemi. To vše dokázali ze sedel svých koní. Bez koně by nebyli ničím. Pěší kovboj je ubohá bytost – na koni je ale pánem prérie, bizonů a zkroceného dobytka. Do této role se Američané neděli co neděli vžívají na četných rodeích. Stále ještě je důležité přemoci býka, oddělit tele od stáda nebo obratně prokličkovat s koněm kolem barelů, jako by šlo o obrovské kaktusy. Dnešními aktéry ale už nejsou kovbojové, ale většinou profesionální jezdci. Rodeo ve městech na západě USA je vždy velkou událostí a stejně jako za časů dobývání a osídlování amerických planin vždy najde spousty nadšených diváků.
RODEO NA SEVERU ČECH
Téměř dokonalý obraz amerického rodea byl jednu srpnovou sobotu k vidění na Zeleném ranči v obci Zelená nedaleko Chomutova. Tentokrát nešlo o hraní si na kovboje či na Divoký západ, ale o regulérní sportovní klání připravené na naprosto profesionální úrovni. Iluze tak opravdová, že se až tajil dech. Hoši v kovbojském, pohybující se nenuceně mezi návštěvníky, koně následující je na krok jako věrní psi, stádo vzrušeného skotu tísnící se v rohu arény i všudypřítomní klauni.
Disciplíny rodea lze rozdělit na práci s dobytkem, imitující opravdovou práci na ranči, a na rychlostní disciplíny.
KONĚ A TELATA
Telata a jalovice tísnící se v ohradě jsou viditelně očíslované a jejich nasazení je ohraničeno přísnými pravidly. Jezdci si “svou” krávu losují před soutěží a každé zvíře v aréně uvidíte jen jednou. Pak se vrátí ke stádu a má po zbytek dne volno. Zatímco i ten nejdivočejší kůň se po ztrátě jezdce snaží co nejrychleji zmizet, kravám se prý nedá věřit. Vyplašená jalovice je schopná obrátit se proti člověku, a proto se v aréně neustále pohybuje několik klaunů. Nevděčným úkolem mladých mužů s výbornou kondicí a legračním převlekem je odlákat pozornost zvířete od ohroženého jezdce a shánět zmatená telata do stáda.
KOŇSKÉ HVĚZDY
Pracovní kůň na ranči musí být rychlý a obratný, nebojácný, pozorný a vyrovnaný, a stejná kritéria musí splňovat i dobrý westernový a rodeový kůň. S vyplašeným uzlíčkem nervů, i seberychlejším, nemáte nejmenší šanci. Cílený chov dal vzniknout specializovaným rasám pro každodenní tvrdou práci mezi dobytkem. Králem mezi koňmi pro western a rodeo je americké plemeno quarter horse. Vzniklo v době kolonizace, kdy byli kříženi britští hřebci se španělskými klisnami. Koně měli sloužit jak k tahání těžkých povozů a kočárů, tak i k jezdeckému sportu. Pro závody nebyly budovány žádné speciální dráhy, osadníci prostě vymýtili v lese nebo křovinách plochu o délce čtvrt míle, a závodní dráha byla hotová. Na takto krátké dráze museli umět koně rychle vyrazit. Sílu jim k tomu dávala velice silná záď, která je dodnes charakteristickým rysem koně plemene quarter horse. Dalším příznačným rysem je jeho spolehlivost, silné nervy a již zmiňovaný cow sense.
Quarteři se chovají pouze v “jednobarevných” variantách. Flekaté hříbě, i když z výborných rodičů, už není quarter horse, ale je zapsáno do plemenné knihy plemena paint horse. Paintové mají stejně skvělé vlastnosti jako quarteři, jde jen o veselejší barevnou variantu. Rozlišují se dva základní druhy podle fleků – tobiano (tmavé fleky na bílém podkladě) a overo (bílé fleky na tmavém podkladě), přičemž kresba overo se dědí recesivně a je relativně vzácná.
Slavnou trojici kovbojských plemen uzavírá snad nejatraktivnější appaloosa. Řečeno laicky, jsou tito koně puntíkatí – škála jejich zbarvení sahá od jakéhosi “zasněženého” nebo “pocukrovaného” zjevu až po puntíky nápadně připomínající zbarvení populárních dalmatinských psů. Nejde ale zdaleka jen o koně na okrasu, jeho původní chovatelé, indiáni kmene Nez Perce, mu dali do vínku také výborné jezdecké vlastnosti.
To zdaleka neznamená, že kůň pro western a rodeo musí být nějaký čistokrevný americký krasavec. Právě rodeo na Zeleném ranči dokázalo, že stejně dobře se dá vycvičit kůň jiného plemene. Pověstně spolehliví koně českého teplokrevného chovu zářili v mnoha disciplínách a plnokrevná společnost se postavila na start rychlostních soutěží. Drobní arabští plnokrevníci se obratně proplétali změtí slalomových tyčí a vyrovnané výkony anglických plnokrevníků, české společnosti nechvalně známých spíš jako nervóz ní dostihoví koně, doslova braly dech. Tito aristokrati mezi koňmi mají obzvláště při práci s dobytkem své hranice a zdá se, že přechod z lepší společnosti anglických lordů mezi honáky krav není ani pro koně jednoduchý…
Race – Jakési kovbojské dostihy.
RACE
Jezdci se ale nespokojí s pouhým měřením sil na rovné dráze, v závratné rychlosti kličkují mezi slalomovými tyčemi (pole bending) nebo objíždí barely postavené do trojúhelníku (barrel race). Koňský slalom má šest tyčí a shození tyče, stejně jako ztráta klobouku je penalizovaná trestnými sekundami. V barelovém dostihu jsou přesně vyměřené vzdálenosti mezi jednotlivými barely, vytyčená trasa, a nadšeně fandící diváky čas od času skropí sprška písku od koňských kopyt. Při fantastických otočkách je velmi důležitá rovnováha jezdce, který musí jít s pohybem koně. Jen malé chybné přenesení váhy má za následek okamžitý pád koně nebo zvrhnutí barelu, taktéž penalizované trestnými sekundami. Tyto disciplíny velmi namáhají koňské šlachy, a proto je důležitý povrch arény, měkká směs písku, pilin a spousty jiných přísad, jejichž přesné složení střeží každý provozovatel rodea jako rodinné tajemství.
Calf Roping – Kovboj bez lasa vypadá v našich představách skoro stejně uboze jako kovboj bez koně. V soutěži calf roping měří jezdci své síly právě v práci s lasem. Na jednom konci arény se otevřou vrata, vbíhá tele a co nejrychleji se žene ke svému stádu. Současně startuje jezdec s roztočeným lasem nad hlavou a snaží se uniklé dobytče polapit. Kůň přitom cválá v šíleném tempu a jezdec má povolený pouze jeden jediný hod lasem. Vše trvá velice krátce a v rozvířeném písku arény stojí zmatené tele s lasem na krku. Jediným pohybem jezdec uvolní laso a trochu udivené zvíře se vrací konečně k vytouženému stádu.
Working Cowhorse – Stejně jako cutting, i ostatní disciplíny s dobytkem jsou divácky velmi atraktivní a pro jezdce a koně velmi náročné. Hnát dobytče po určené trase není nic jednoduchého, zmatené tele bučí, kličkuje a mění směr. Rozhodně se nechce nechat zahnat do ohrady a má v hlavě jen svoje stádo. Vnáší tak do hry prvek neočekávaného a napětí až do samého konce.
Rescue Race – Rescue race je zvláštní dostih pro dva jezdce a jednoho koně. Rescue znamená záchrana. Vychází z reálných situací na ranči, kdy bylo životně důležité kovboje bez koně co nejdříve dostat do bezpečí, ať už ze středu zdivočelého stáda nebo z jiné nebezpečné situace. Jezdec co nejrychleji dojede k barelu na konci arény, kde na svou záchranu čeká “zoufalý” kovboj bez koně. Ještě za jízdy naskakuje za jezdce na koně a společně “unikají” do bezpečí. Zachránci se měří čas a zachráněný se nesmí dotknout země před cílem. Jenže naskočit na cválajícího koně není jen tak. Rozdováděný dav přihlížejících na Zeleném ranči doslova řval smíchy, když zachránce druhého jezdce po cestě ztratil, nebo zachraňovaný “vlál” za koněm jako prapor.
Cutting – Uši přiložené k hlavě v koňské řeči znamenají hrozbu. Mohutný ryzák uprostřed arény uši dozadu má a hrozí. Očima fixuje tele, které předtím na povel jezdce oddělil od stáda. Tele se zoufale snaží dostat zpět do bezpečí stáda, ale valach mu to nedovolí. Zrcadlově kopíruje jeho pohyby, předníma nohama skáče hned vlevo, hned vpravo a vždy se octne přímo mezi teletem a stádem. Kůň přitom pracuje úplně sám, jezdec jen sedí v sedle a volně drží jednou rukou otěže. V této “královské” disciplíně rodea, která se nazývá cutting, se za každé ovlivnění koně jezdcem strhávají body. Kůň, pokud má být úspěšný v této disciplíně, musí mít takzvaný cow sense – “smysl pro krávu” (instinkt pro zacházení s dobytkem).
S Janem Železným jsme měli domluvenou schůzku na poněkud neobvyklém místě – na ortopedickém oddělení motolské nemocnice. Zdejší lékaři právě rozhodovali o příštím sportovním osudu fenomenálního oštěpaře. Jan Železný, držitel světového rekordu, byl pozoruhodně klidný, ačkoli jej obklopovala smečka novinářů, které zajímalo vesměs jediné: bude pokračovat ve vrcholovém sportu? Odpověď na osudovou otázku tehdy neznal ani on sám.
. . . . .
Jak se cítíte v nemocnici a obklopen novináři?
Hloupě. Protože nevím, co si myslí ostatní lidé. Mají problémy a my tu děláme takový vzruch. Také nevím, jak na to reagují sestřičky. Stydím se.
To vám nařídil váš manažer, že musíte dnes dávat rozhovory?
To ne, on využívá chvíle, kdy jsem tady v Praze. Telefon domů nikomu nedávám. Když jedu do Prahy, udělám víc rozhovorů a pak je klid.
Dříve jste nerad mluvil o svých zdravotních problémech, nechtěl jste je ventilovat před veřejností. Dnes už je to jinak?
Není to jinak, ale tohle už člověk neskryje. Jde o dlouhodobou záležitost a lidé se to stejně dozvědí. Stále ale zastávám názor, že lidi až tak nezajímá, jaké má člověk problémy. Pokud je sportovec, zajímá je výkon.
Takže zatím nevíte, jak to s vámi bude dál?
Nevím, protože je to zatím tak padesát na padesát. Operace byla úspěšná. Jsem optimista jako vždycky. To je základ a čas ukáže.
Prvořadé pro mě je dát se do pořádku. Nejen kvůli sportu, ale celkově – kvůli životu. Rameno člověk potřebuje na hýbání rukou a hýbat rukou se musí i v normálním životě. A co bude dál? Já říkám, že práce je na světě dost. Nebojím se toho. I když je to tu samozřejmě jiné než na Západě – u nás když je sportovec úspěšný, to neznamená, že se po skončení kariéry o něj budou firmy prát.
Vytváříte si nějaký image?
Myslím, že už ho mám. Za ta léta lidé vědí, co ode mne mohou čekat. Spíš se nesmím změnit, hlavně pro sebe. Zůstat takový, jaký jsem byl. Nevím, jestli dobrý nebo špatný, to ať si říkají ostatní, ať to posoudí.
Uvědomujete si, že jste osobnost, která svými názory může ovlivnit veřejnost, a obzvlášť mládež? Myslíte na to, když odpovídáte novinářům?
Částečně ano. Ne že bych neřekl, co si myslím, ale neřeknu to třeba tak, jak to mám nejraději. Nemluvím vulgárně. Vím, že si nemůžu dovolit být úplně uvolněný. To nejde, a nebo to nechci.
Jaké vlastnosti navíc musí mít sportovec?
Když chce být úspěšný, musí tvrdě trénovat a třeba tomu podřídit celý svůj život. Sportovec jde vědomě za svým cílem, někdy víc než normální člověk.
Co myslíte – utváří vrcholový sport povahu, nebo se mu věnují lidé s určitými povahovými rysy?
To, co říkám, neplatí o všech sportovcích. Jen o určité části. Po světě běhá spousta talentů, kteří mohli být lepší než já, lepší než další. Ale nepocítili tu touhu.
Každý sport má jiný charakter. Třeba v kolektivním sportu se musíte umět prosadit. Mezi svými. I když třeba hrajete házenou – jako já – někdy nedat přihrávku, ale vystřelit. Dát co nejvíc gólů, třeba na úkor ostatních. Mně vyhovoval individuální sport, protože to dělám za sebe, víc mě to motivovalo.Každý sport má své. Někdo má rád klid, tak bude hrát golf a nebo střílet z pušky. Někdo bude hrát hokej, kde je agresivita…
Co je v oštěpu?
Oštěp je komplexní. Je výjimečný ve vrhačských disciplínách, protože se tam běhá i hází. Vrh i rychlost. Gymnastické prvky, nejen síla. Proto mi oštěp vyhovuje a proto jsem byl dobrý – ne proto, že jsem měl nejvíc talentu, ale protože jsem to všechno skloubil dohromady.
Jak jste se “potkal” s oštěpem?
Já to měl jednoduché, protože rodiče byli také oštěpaři, stejně jako brácha. Začínal jsem s házenou a s hokejem, a až v patnácti jsem začal s atletikou. Táta mě pak trénoval až do vojny.
Jaký byl otec trenér?
Otec je vůbec nejlepší trenér pro mládež, jakého jsem poznal. Protože se mnou dělal hodně cvičení bez síly, naučil mě techniku. Techniku mám od mládí a to je strašně důležité. Dělal se mnou všechno možné, nejen oštěp – házel jsem koulí, skákal do výšky, běhal, byl jsem všestranný.
Potom přišli další trenéři, kteří mě naučili jiné věci, dali trochu jiné rady. Všechno na sebe navazovalo.
Připravovali vás v dětství na to, že budete nejlepší?
To ne. I když mi máma říkala, že jsem jednou jako dítě tvrdil, že vyhraju olympiádu. Ale byl jsem normální kluk, ze začátku jsem sport nebral zas tak vážně. Prožil jsem celý život – diskotéky, čundry, všechno. To bylo dobře, protože teď nemám čeho litovat. Nezaměřil jsem se jenom na jednu cestu. To nechci ani od svých dětí.
Takže položit vám otázku, co vám sport vzal, je zbytečné?
Nevzal mi nic, snad jen to, že jsem mohl být víc s dětmi. Své děti jsem v určitém období o kus sebe obral a to jediné mi vadí. Strašně rychle vyrostly a moc mi toho uteklo.
Mně osobně nevzal sport nic, protože jsem dělal to, co jsem chtěl dělat. A to málo lidí může. Být placen za to, co mě baví – co víc si můžu přát?
Co si myslíte o spojení sport a děti, zvlášť v případech, kdy děti velice záhy začínají těžce trénovat?
Myslím si, že je to blbost. Je sice pravda, že třeba v hokeji se musí začít velice brzy, ale hodně záleží na trenérech. Nesmí děti zatěžovat velkými dávkami, musí je naučit přemýšlet, techniku…Ale hlavně to záleží na dětech. Když mi holka řekne, že chce dělat gymnastiku a tvrdě sportovat, tak bude. Je to její život. A koneckonců budu děti ve sportu vždycky podporovat, protože je to docela dobrá věc. Pokud z nich vrcholoví sportovci nebudou, vůbec mi to vadit nebude. Možná by to pro ně bylo dokonce dobré – nikdo je nebude srovnávat s tátou.
Bojíte se, že se na vašich dětech odrazí vaše sláva?
Byl bych rád, kdyby jim to nikdo nepřipomínal. Otec je otec, a Honza je Honza, je to člověk sám za sebe. Chci být směrem k dětem jen dobrý otec, nic víc. Pro mě je moje sláva výhodou, někdo mi třeba rychleji pomůže, ale pro děti je to nevýhoda.
Jaké je největší úskalí slávy?
Žádné. Mně to nevadí. Vždycky, když něco děláte, musíte počítat s klady i zápory. Já jsem v pohodě. Ve sportu je lepší, když vás poznají na ulici, než když vás nikdo nezná.
Máte radost ze života?
No jasně. Vykloubil jsem si rameno, to není nic tragického, týká se to jenom sportovní části mého života.
Změnily se podmínky pro sport, zvláště pak pro masový sport či možnost začít se sportem?
Já přesně nevím. Všude se říká, že podmínky ve vrcholových střediscích se zhoršily, ale já v žádném takovém středisku nevyrůstal, tak to nemohu posoudit. Říkalo se, že ve střediscích byla řada parazitů, lidí, kteří se přiživovali, a tohle se prý bohužel nezměnilo. Je to škoda.
Je mi líto trenérů, kteří dělají s mládeží. Nemají žádné peníze, jsou to fanatici, blázni, doma jim za to třeba nadávají, nikdo si jejich práce neváží. Málokdo z těch, kteří přivedou své děcko na stadion, koupí mu maratonky a zaplatí nějaký směšný poplatek, si uvědomí, že pak se jim někdo o dítě dvakrát, třikrát týdně skutečně stará. Takové lidi já obdivuji. Myslím si, že v tomto ohledu stát cosi trochu zanedbal. Už staří Římané říkali: “dejte lidem zábavu a hry, pak budou spokojení,” a ono to platí . Třeba při letošní olympiádě byli lidé týden spokojení, hrdí, že se něco povedlo. To by si měli páni nahoře uvědomit. Nestačí jen sehnat prachy na vlastní stranu, ale také podpořit nejen sport, ale i zdravotnictví. Teď jsem mluvil s primářem, říkal, že 120 lůžek zruší, budou posílat lidi domů, nebude se operovat. To je tragédie.
Kterých sportovců si vážíte?
To je těžká otázka. Mám rád Emila Zátopka. Jeho manželka je oštěpařka, takže já už je znám odmala. Oni jsou fenomén, který nebyl nikdy doceněn. Všude na světě byli mnohem víc populární…Mám rád sportovce, kteří něco dokázali a nezávidí.
Setkáváte se se závistí často?
Jasně. Kolikrát je skrytá. Ale přiměřená závist by mi nevadila. Pokud někdo závidí finance, je to logická věc. Ale jde o to, co pro to já udělám, abych se někam dostal. Když mi někdo závidí, že jsem se stal mistrem světa, tak si řeknu, ať koupí dětem maratonky a mastí s nimi na stadion, třeba z nich budou také mistři.
Vadí mi jedna věc – že nejvíc závidí lidé, kteří se mají dobře a životem proplouvají. Kdežto lidé, kteří jsou na tom hůř, jsou víc v pohodě. Proto také raději chodím do čtyřky restaurace než do jedničky.
Jakého okamžiku ve vašem životě si nejvíce vážíte?
Narození dětí, to je prvořadé. To ostatní je jenom součástí života. Sport miluji, žiji pro něj, je to pro mě téměř všechno, ale nezblázním se z toho.
Dříve člověk dobrou fyzickou kondici nutně potřeboval k přežití. Dnes, v době technických vymožeností, tomu, zdá se, tak není. Nač tedy sportem kultivovat tělo?
To není úplná pravda. Právě proto je tolik problémů, proto jsou napráskané nemocnice, protože lidé jsou totálně líní. Když je bolejí záda, nacpou do sebe spoustu prášků. Sedí v autě, v kanceláři, nepracují manuálně. Každý, kdo rekreačně sportuje, má šanci dožít se vyššího věku, i život je snadnější. Když si zatrénujete, přijdete domů plný síly… I sexuální život je lepší.
Trénujete, dřete, ale to všechno děláte vlastně jen pro sebe. Nepřemýšlel jste o tom, že byste to ohromné množství energie vložil do něčeho jiného?
To je jednoduché – jak už jsem říkal před chvílí, “dejte lidem chléb a hry”. Dávám divákům radost, chvíli euforie či odpočinku. Atletičtí fanoušci navíc svůj sport znají a nepanuje mezi nimi taková nevraživost, jako třeba mezi fotbalovými fanoušky. V atletice jde o výkony. Každý má sice svého favorita, ale když někdo jiný zaběhne světový rekord, tak jsou strašně spokojení, že to viděli.
Na mezinárodních závodech reprezentujete nejen sebe, ale také Českou republiku. Změnilo by se pro vás něco, kdybyste měl startovat za jiný stát?
Ne, protože v první řadě závodím sám za sebe. Nějaká extrémní hrdost je asi blbost. Já jsem rád, že jsem se tu narodil – máme spoustu chyb, ale i dobrých věcí. Ale přemýšlet o tom, že jedu na závod za ČR, by bylo asi špatné. Mohl bych se tím deprimovat a ohrozit výsledek.
Je to tak: je to krásný pocit, když zahrají hymnu a vy cítíte, že jste jediný. Že teď hrají pro vás a pro tu republičku, a ostatní se jenom dívají. Když lidé u nás doma vidí, že ve sportu lze porazit takové obry, jako jsou třeba Rusko nebo Spojené státy.
Jaký máte názor na anketu o nejlepšího sportovce?
Na těchto anketách mi vadí jedna věc – sportovci, kteří podle veřejnosti “nereprezentují” Čechy. Třeba Hašek. Nyní, po olympiádě, je celý národ z Dominika hotový. Ale před rokem nejlepšího sportovce nevyhrál a to mě strašně urazilo a naštvalo. Slyšel jsem spoustu řečí, že on nereprezentoval republiku. Ale jak to, že ne!? Vždyť on hrál NHL, vyhrál všechno, co bylo možné, celý svět ho znal a on nereprezentoval? Na tohle my jsme hloupí.
Jak relaxujete?
Nejraději se válím doma.
Mám toho celý den extrémně moc, takže moc rád jenom sedím nebo ležím. V pohodě.
Jaké máte neřesti?
Mám jich spoustu, ale to nemůžu říci. Jedné neřesti jsem se zbavil – přestal jsem kouřit. Řekl jsem si, že už kouřím strašně dlouho a také děti mě pořád otravovaly. Takže na Vánoce jsem skončil s cigaretama. Občas si dovolím doutník, ale cigaretu už ne.
Sportovalo se vám lépe jako průměrnému sportovci, nebo jako favoritu?
Nejlepší to je, když člověk začíná. Když je mladý. Buď hodí, nebo nehodí. Ale má další roky před sebou. Favorit to má vždycky těžké, protože něco obhajuje a prvního chtějí všichni ostatní porazit. Tlak je mnohem větší. Když člověk jde ze zadní pozice, nemá co ztratit – může jenom získat. Sport je o psychice. Zvláště u velkých závodů bych řekl, že ze čtyřiceti procent to závisí na tom, jak je člověk fyzicky připravený, a ze šedesáti na jeho psychické připravenosti.
Vy jste naprosto vyrovnaný?
Jak kdy. Každý rok je jiný, všechno se mění. Nedá se říci, že bych byl neustále v psychické pohodě. Cítíte, že trénink nebyl ideální, nebo naopak, že forma přichází. Nebo vás někteří lidé “povzbudí” tím, že vám neuznají světový rekord. To mě tehdy hrozně naštvalo, a proto jsem vyhrál olympiádu. Řekl jsem si, že to musím dokázat.
Když už o vás jednou někdo právem řekne: “Tohle je nejlepší oštěpař této planety,” neztrácíte tím motivaci? Čeho by se dalo ještě dosáhnout?
Je spousta medailí, které se dají vyhrát. A motivace je vždycky. Chci to dokázat ještě jednou. Problém je v tom, že čím jsem starší, tím je pro mě těžší podřídit se znovu a znovu dřině při přípravě. Protože to je nejtěžší. Sedm dní v týdnu trénovat jako blázen. Nic jiného neexistuje a každý rok je horší a horší se podřídit. Protože je spousta věcí, které bych chtěl také dělat – třeba lyžovat, sebrat se a jet na ryby…
Máte ujasněné, co všechno chcete sportu ještě obětovat?
Za prvé nemohu říci obětovat, protože pro mě to nikdy nebyla oběť. Sport mi dal daleko víc, než jsem očekával.
Teď mi dělá starosti něco jiného – když nevyhraju, už si lidé budou říkat, že jsem starý. Ale budu to dělat, dokud mě to bude bavit, i když budu čtvrtý nebo pátý. Nevím, kdy skončím.
Pořád je to tak, že když vlezu na stadion, zvedne se mi tep. V tom to je. Euforie. Člověk se chce bít, chce zvítězit, chce něco dokázat. Ne získat medaile, to je jenom bonbonek nakonec.
Hraje se dnes, hlavně ve vrcholných soutěžích, fair play?
V individuálních sportech většinou ano. Nemluvím o dopingu – to záleží na každém sportovci. Já vezmu oštěp, nepřešlápnu, hodím, někdo to změří. A možnost podvodu je jedna ku deseti tisícům.
Ale v ostatních sportech, třeba ve fotbale, je to trošku horší, hráči jsou třeba naučení podvádět. Navíc hodně záleží na rozhodčích.
Ale celkově vzato člověk podvádí od té chvíle, kdy začal přemýšlet, protože každý by byl raději první než druhý. A jsou lidé, kteří toho docílí za každou cenu a jakýmikoliv prostředky.
Nemohu se vás nezeptat, jestli se vám objem peněz, které se točí ve sportu – samozřejmě v souvislosti s reklamou – nezdá nemravný? Třeba v porovnání s jinými profesemi?
Někdy ano, ale neodsuzuji to. Je to každopádně otázka poptávky a nabídky. Proč dávají firmy tolik peněz třeba na fotbal? Asi se jim to vrací. Prostě sport je největší byznys. Ano, je to extrémní, je to šílené. Ale chtěl bych vidět, jak někdo takové peníze odmítne s tím, že je to nemravné.
Vadilo by vám, kdyby měl rozhovor s vámi titulek “Sport je největší byznys”?
Nevadilo, prostě proto, že je to pravda. Navíc se peníze různě kumulují a otáčejí, takže například více lidí sportuje a tím je jich méně nemocných. Víc mladých lidí na hřišti znamená míň fetujících. A to je důležité. Alespoň pro mě.
Splývají vám životní prohry a výhry s těmi sportovními?
Zatím to jde hodně spolu. Ale ze sportovní prohry jsem se už naučil nedělat žádnou tragédii. Je totiž stoprocentně jisté, že ve sportu prohrajete, nedá se jenom vyhrávat. V tom je krása sportu – nic nemáte zadarmo. Jednou jste první a zítra můžete být třeba desátý. Takže vám nezbývá než se snažit být znovu první. Mělo by to platit ve všem.
Ale taková lidská, domácí prohra – třeba kdybych se rozešel se ženou – to by bylo něco úplně jiného, s osudovými následky. Ve sportu se oklepete a nebo řeknete, tak to nebudu dělat. Pohoda.
Kdybyste měl dělat interview sám se sebou, na co byste se zeptal?
Asi bych řekl, hele, vykašli se na to a pojď na pivo. Popovídáme si a nebo půjdem na ryby. Sebe bych se na sport nevyptával. Protože už jsem zdegenerovaný, o sportu se bavím dennodenně. Jsem rád, že mám sousedy, které sport moc nezajímá, a bavíme se tedy “normálně”.
Sebe bych se zeptal, jak se mám.
Jak se máte?
Teď nevím, jestli mám říci dobře, nebo špatně. Dobře říci nemůžu, protože to není úplná pravda, ale zase ne tak špatně, abych byl naštvaný. Vždyť je dneska hezky a to je taky důvod k radosti, ne?
JAN ŽELEZNÝ (nar. 16. 6. 1966)
Držitel světového rekordu v hodu oštěpem z roku 1996 v Jeně (98,48 m). Dvojnásobný olympijský vítěz – v roce 1992 v Atlantě a v roce 1996 v Barceloně. Dvojnásobný mistr světa, tituly získal v roce 1993 ve Stuttgartu a v roce 1995 v Göteborgu. Jeho zatím posledním sportovním kláním bylo MS v Aténách v srpnu 1997, kde nepostoupil do užšího finále a skončil devátý.
Navzdory chmurným předpovědím, které mu v důsledku úrazu ramene předvídaly sportovní konec, Jan Železný nic takového neohlásil. Nyní si rameno rehabilituje a po vynechání letošní sezony hodlá pokračovat ve vrcholovém soutěžení.
Jan Železný pochází z oštěpařské rodiny, jeho matka byla pětinásobná československá rekordmanka. Narodil se v Mladé Boleslavi, kde se také vyučil automechanikem. Sedm let závodil za Duklu Banská Bystrica, ze Slovenska si také přivedl manželku Martu, s níž má dvě děti – Jana a Katarínu. Dnes s nimi žije v rodinném domku v Kosmonosech.
Velká cesta! Jaká může být větší než ta kolem světa. Koncem prosince 1934 ji nastoupil se svojí manželkou Jiří Baum. Jejich pojízdným domovem se na celý rok stala speciálně upravená šestikolová Tatra 72 se státní poznávací značkou P – 23744.
Den před Štědrým večerem roku 1934 se hlouček přátel přišel před budovu pražského Autoklubu rozloučit a popřát manželům Baumovým šťastnou cestu. Za chvíli již vzduchem chlazený čtyřválec příjemně předl a dvaasedmdesátka spěchala Vodičkovou ulicí vstříc světu.
RUDÝM MOŘEM NA CEJLON A DO AUSTRÁLIE
Jiřímu Baumovi běžely hlavou otázky. Bude i tato expedice úspěšná a půjde vše opět hladce? To už ale minuli Plzeň i haldy u Staňkova. Druhý den pokračovali přes hranice bez problémů až do Innsbrucku. Brennerský průsmyk, ač zasněžený, nebyl tak nebezpečný jako italské silnice. S mírným zdržením na hranicích, kdy museli sepisovat znova a znova všechny náhradní díly, i když je měli všechny uvedené v karnetu, dorazili do “svého” přístavu – Janova. V určený den v pět hodin odpoledne se Tatra 72 se vším nákladem zdánlivě nebezpečně zahoupala na tenkém laně přístavního jeřábu, aby za malou chvíli spočinula v hlubokém skladišti lodi Romolo. Když loď konečně zvedla kotvy, byli již manželé Baumovi pohrouženi do hlubokého spánku. Nejenže nezaznamenali vlastní odjezd, ale prospali též příchod nového roku 1935. Přes Porto Mediceo, Neapol a Messinu se dopravili do Port Saidu, kde měli neobyčejnou příležitost pozorovat provoz v Suezském průplavu. Cesta Rudým mořem byla velmi klidná, a tak Dr. Baum mohl úspěšně pracovat na své knize o Malajsii. Branou slzí tvořenou Arabským poloostrovem a africkou pevninou pluli vstříc hlavnímu městu Cejlonu – Kolombu. Z čajového ostrova trvala cesta lodí do vysněné Austrálie – na kontinent, který chtěli Baumovi překonat ve vzduchem chlazené Tatře 72 od západu na východ – celých šest dní. Materiál i vůz byl vyložen v přístavu jménem Fremantle, předměstské části hlavního města západní Austrálie Perthu. Jednatel místního autoklubu se ujal imigračních problémů a zakrátko bylo možné začít doplňovat zásoby nutné na cestu do vnitrozemí.
U PROTINOŽCŮ
Než Baumovi nastoupili cestu na východ, rozhodli se vyzkoušet vůz i své schopnosti ve vnitrozemí na západě kontinentu. V automobilu při jízdě vystoupila teplota na 45 stupňů Celsia a jejich pojízdný domov se změnil ve výheň. I když byl vnitřek Tatry upraven jak pro odpočinek, tak pro laboratorní práci, nebylo možné důsledně pracovat na fotografické dokumentaci. Želatina obrázků se v příšerném vedru rozpustila vždy v několika okamžicích. Po dnech strávených v divočině dorazili ke skupině výstavních budov misijní stanice Nová Noricie – kousku Španělska na půdě Austrálie. V misii dvakrát nocovali a pak vyrazili znovu na severovýchod. Po cestách s vyježděnými kolejemi volili raději stopu po straně, aby nezapadli a nezůstali viset za spodek vozu. Při překonávání vyschlých koryt potoků s občasnými tůněmi se velmi osvědčily obě převodovky automobilu i dvě hnané nápravy. Cílem první okružní cesty bylo Austinovo jezero, které cestovatele poněkud zklamalo. Zcela opačné pocity však vyvolávala jízda “nerozbitným” automobilem. Ve městě Geraldton se otočili zpět k Perthu, který jim teď, po několikatýdenním pobytu v pustině, připadal nějak výstavnější.
VYSCHLÝMI KORYTY POTOKŮ
Na západě Austrálie podrobili vůz důkladné prohlídce a po několika dnech příprav nastoupili další úsek cesty, teď už napříč australským kontinentem. Jejich trasa vedla zprvu podél vodovodu, který zásobuje zlatá pole ve vnitrozemí, až do města Coolgardie. Další “civilizace” při pouti na jih byla vzdálená dobrých čtrnáct dní cesty divočinou, a tak museli znovu doplnit zásoby. V oddělení upraveném na střeše vozu uložili kromě jiného také zhruba 200 litrů benzinu v zaletovaných plechovkách. Několik kilo metrů za Calgoornie potkali osamělý vůz jedoucí opačným směrem, tedy z Melbourne. Řidič měl na podvozku starého amerického automobilu vyrobenou nástavbu, která připomínala cirkusovou maringotku. Z rozhovoru vyplynulo, že nejhorším úsekem cesty jsou madurské kamenné schody, které ze své strany nemohl motorista z Melbourne překonat, i když disponoval silným motorem o objemu 4 litrů. Při brzdění na druhé straně průsmyku pak ke vší smůle ještě zlomil ojnici. Nejvíce byl však smutný z faktu, že mu větve stromů rozbily okna u jeho nástavby, měl je vyrobené jako barevné obrázky ptáků. V místech, kde se setkali, končila australská silnice a začínala stezka měnící směr podle toho, kudy který automobilista jel.
TECHNICKÉ FÍGLE
Přesto bylo cestování příjemnější než po vyprahlé silnici, kde se zvedaly vlny dusivého prachu za každým vozidlem. Nejhůře se překonávala hluboká vyschlá koryta potoků. Jejich břehy byly hodně strmé. V okamžiku, kdy byl předek vozu na druhé straně, hrozilo nebezpečí uvíznutí za spodek automobilu o dno potoka. Aby k tomu nedošlo, měli na Tatře vzadu upevněna stará automobilová listová pera, která náraz vždy spolehlivě zachytila. Další cesta vedla po klikatých stezkách mezi stromy. Dr. Baum se podle zkušeností vyhýbal malým kalužinám, které většinou skrývaly hlubokou bažinku, jež hrozila převrácením vozu. Těsně před Madurským průsmykem potkali tři vozy jedoucí v protisměru. Informace o stavu cesty nebyly zrovna nejlepší. Vydali se proto rychle vpřed, aby měli kamenné schody co nejdříve za sebou. Po náhorní rovině se zvolna přiblížili ke korytu potoka, jímž bylo nutné sjet do nížiny. Drahá polovička dr. Bauma musela vystoupit a hledat nejschůdnější cestu. Koryto, kterým jeli, bylo tvořeno kamenný mi, někdy šikmými lavicemi o délce několika metrů končícími výrazným schodem. Řidič se snažil sjíždět terénní nerovnosti pokud možno na šikmo, tak aby nezachytil spodkem automobilu. Při těchto praktikách se opět velmi osvědčila pera, kterými byla vespod vyztužena karoserie. Místy se Tatra nakláněla do nemožného úhlu a cestovatelé jen tiše doufali, že se nepřevrátí. Všechno však jednou končí, stejně tak i Madurský průsmyk, a před posádkou a automobilem se otevřela nádherná rovina. Hranice Západní a Jižní Austrálie je přivítala kamenitou stezkou s ostrými hroty skal, které nedovolovaly jet vyšší rychlostí než krokem. Přesto přišla malá komplikace. Zvuk motoru se zdál být podivný. Dr. Baum nakonec odhalil příčinu, která rozjasnila tváře obou cestovatelů. Ve spoji výfukové roury vypadla část azbestové vložky a unikající výfukové plyny byly příčinou změny zvuku celého agregátu. Další cesta uběhla v pohodě přes Port Augustu až do jižního centra kontinentu – Adelaide. Druhá polovina cesty po Austrálii byla z hlediska automobilu zcela bez problému. Přes Victorii, Melbourne a Sydney dorazili až do Brisbane.
S JAPONSKOU POZNÁVACÍ ZNAČKOU
Dne 29. července 1935 odjeli Baumovi do vzdáleného přístavu a odstartovali dlouhý maraton oficialit při nakládání vozu na loď. Naštěstí samotný akt proběhl bez vzrušených chvil, nikoli jako ve Fremantle. Na začátku cesty po Austrálii totiž při vykládání Tatry došlo k rozhoupání zavěšeného vozu, který se potom se srdcedrásajícím zvukem otíral o bok lodi.
Přístavní dělníci v Brisbane pracovali spolehlivěji a japonská loď Atsuta Maru pozřela Tatru 72 zcela bez problémů. Posádka expedice i vůz se po moři přeplavily mezi indonéskými ostrovy, kolem Filipín a Hongkongu až do japonského Nagasaki. Po několika dnech Atsuta Maru znovu vyplula, tentokrát do Kóbe. Zde konečně přišel čas vyložení automobilu. Dne 22. srpna 1935 v ranních hodinách odbavil celník Tatru 72. Milostivě pominul fakt, že na voze chyběly některé doplňky. Přešel absenci nárazníku i bočních zástěrek kol, které byly v Japonsku předepsané. Po záruce zastupitelského úřadu přimontovali Baumovi na svůj automobil japonskou poznávací značku, kterou používali po celou dobu pobytu v říši vycházejícího slunce. Brzy byly konfrontováni se skutečností japonských cest neoplývajících přemírou šířky. Tato zvláštnost pronásledovala Baumovy po celou dobu cestování po japonské pevnině až do přístavu Kjóto.
V ZEMI SNŮ
V USA se vylodili ve “městě andělů” – proslulé metropoli Kalifornie. Protože na dlouhé cestě kolem světa došlo k určitému zpoždění a lhůta pro přejezd Spojených států se blížila ke svému konci, rozhodl Dr. Baum, že do Evropy budou pokračovat lodí přímo z Los Angeles. Zbylou dobu věnovali cestě do kalifornského vnitrozemí k pohoří Sierra Nevada.
Na sever od Hollywoodu se dostali průsmykem Tejon do hor, do výše 1200 metrů nad mořem. I tady v divočině byla silnice stále výborná, široká, asfaltová. Podle mínění manželů zde však bylo mnoho reklamních tabulí, které zcela hyzdily krajinu. Přenocovali u samoty Lebec, nesoucí jméno kanadského lovce kožešin, kterého zabili Indiáni. Druhý den minuli zříceniny staré pevnůstky Tejonu a sjeli dolů do stepi, rovné jako stůl a sytě žluté barvy. Byla to prérie, pokrytá spálenou trávou, pustá, až na několik dřevěných věží nad ložisky nafty. Teprve blízko Bakersfieldu začaly malé bavlníkové plantáže. Pomalu se blížili k horám, svému cíli. Od Visalie až ke svahům Sierry Nevady byl krásný úrodný kraj s háji pomerančovníků, citroníků, olivovníků a hroznového vína. Ve vyšších polohách však již nebyla země obydlena a silnice vedla podél strání zarostlých řídkým lesem. Přijeli až k hranicím národního parku a zaplatili jeden dolar vstupného. Od místních se dozvěděli, že jsou prvními Čechoslováky, kteří přijel i autem do Sequoia National Park. Vysoko v horách, ve dvou tisících metrech, konečně našli to, co hledali. Dorazili k háji obrovských sekvojí. Na zpáteční cestě do Visalie zažili manželé nečekané zdržení. Jízdou v horách spotřeboval automobil více pohonných hmot, než původně předpokládali, a tak uvázli “na suchu”. Marně se pokušel Jiří Baum zastavit okolojedoucí vozidla. Již tehdy byla totiž bezpečnostní situace v nejdemokratičtější zemi světa tak špatná, že se téměř nikdo neodvážil zastavit, přesto že to bylo za bílého dne a na frekventované cestě. Konečně se našel statečnější řidič, který odvezl Bauma k benzinové stanici pro palivo. Zpět do Los Angeles dorazili přes Palm Springs, které cestovatele velmi zklamalo, San Bernardino, Moreno Grande a Riverside.
Dne 16. listopadu 1935 ráno dojeli manželé do přístavu. Jejich loď vyplula ze San Pedra, ještě celou dobrou hodinu plavby měli stále na očích celé lesy vysokých naftových věží.
KRUH SE UZAVÍRÁ
Čas ubíhal a kruh kolem světa se pomalu uzavíral. Na začátku prosince byli Baumovi s Tatrou vysazeni v londýnské City. Na parníku, kterým jeli do Rotterdamu, nebylo místo pro vůz, a tak jej museli svěřit křehké lodičce jménem Chřástal. Nechtělo se jim loučit se spolehlivým vozem a svěřit jej do opatrování lodi menší než ty, které brázdily Vltavu. Když však Tatru druhý den nalezli neporušenou na evropském přístavním molu, pocítili velkou úlevu. Přes drobné problémy s karnetem dorazili šťastně na bavorskou celnici. Na české straně již čekal hlouček přátel. Cesta do Prahy uběhla zcela bez problémů. Automobil spolehlivě dovezl posádku a množství dokumentace i etnografického materiálu až na konec cesty, která trvala celý rok. Baumovi byli s Tatrou 72 v cestovatelské úpravě velmi spokojeni.
Příprava k vylodění Tatry v Mosambiku v říjnu 1938, při poslední cestě Dr. Jiřího Bauma. Po návratu do vlasti zemřel v koncentračním táboře.
V roce 1938 podnikli svoji poslední velkou cestu, opět s obývacím vozem. Obepluli celý jeden světadíl a podnikli průzkumnou expedici z afrického Laurenzo Marquez až na poušť Kalahari.
Jiří Baum cestoval rád. Na dvou posledních cestách měl obývací Tatru, ve které se mohlo vařit i spát. Měl tam dokonce i temnou komoru. Byl totiž také výborným a obětavým fotografem. Neváhal nosit několik kilogramů těžkou fotografickou výstroj včetně speciální zrcadlovky, jen aby pořídil co nejzajímavější fotografie. Byl zcela oddaný vědě a své vlasti. Jeho cílem bylo, aby to, co namáhavě získal během svého profesionálního života, mohl odevzdat všem, kteří toužili po vzdělání. Byl rovněž jedním z prvních popularizátorů vědy v Československu. Napsal celou řadu knih. Cestopisných i odborných. Knihu o životě pavouků, o zvířatech, řadu vědeckých pojednání z různých přírodovědných oborů. V cizině přednášel ve vědeckých ústavech kromě jiného i o své vlasti a české vědě. Své posluchače vždy seznamoval poutavým způsobem se vším, co poznal v cizině. Jeho životní dílo však zůstalo nedokončené. Když se v březnu 1939 vrátil i s manželkou do Československa, mnozí z jeho přátel nemohli tento čin pochopit. On ale tvrdil, že poté, co strávil předcházející rok v cizině, nemohl jednak jinak.Dr. Jiří Baum, vynikající vědec a obětavý propagátor značky Tatra, skončil svoji životní pouť ve víru druhé světové války. Až do posledních dní zpříjemňoval život spoluvězňům v koncentračním táboře ve Varšavě vyprávěním příhod ze svých cest.
PODVAL
Honorární spolupracovník Národního muzea v Praze RNDr. Jiří Baum (na fotografii vlevo) byl především zoologem. Jeho práce jej postupně zavedla na všechny kontinenty světa. Narodil se v Praze 20. září 1900 a promoval na Karlově univerzitě. Od dětství podnikal dobrodružné cesty. Správně tušil, že klíčem k úspěšnosti ve světě je především znalost cizích jazyků. Pilně je studoval a nakonec jich dokonale ovládl jedenáct. První svoji velkou cestu směřoval do USA. Se svým přítelem Viktorem Mayerem zažádal o stipendium česko-americké společnosti v Chicagu. Již předem si slíbili, že pokud bude stipendium uděleno jenom jednomu, s druhým se o něj podělí. Nakonec stipendium dostal Baum, a oba mladí cestovatelé se vydali na roční pobyt do Spojených států. Cestovali pěšky a na kole. Několik měsíců žili mezi krajany na Floridě. Farmařili tam na vypůjčeném pozemku. Nejdříve však museli vymýtit pralesní porost, pak obdělali půdu a zasadili plodiny. Bohužel je čekalo zklamání. Toho roku byla tak silná úroda, že ceny prudce klesly. Výdělek oběma stačil tak tak na rozbitou fordku, kterou museli notně dlouhou dobu opravovat, aby vůbec jela. Své zážitky z putování po novém kontinentu vylíčil Baum v roce 1939 ve své knize pro mládež nazvané “Toulky po USA”.
Druhá cesta zavedla Jiřího do Jižní Ameriky, hlavně do Brazílie. Tam se na farmě své sestry setkal opět s přítelem Viktorem. Snažil se co nejlépe poznat život na brazilském venkově, pracoval jako dělník a později, před návratem do vlasti, i jako fotograf.
V roce 1927 odjel s kolegou Albertem Pilátem na cestu do západní Afriky. Bohužel tam velmi těžce onemocněl malárií a oba cestovatelé se museli předčasně vrátit. O několik měsíců později již Baum přemýšlel o další cestě, tentokráte do Malajsie. Jako pokaždé, když některý stát vzbudil jeho pozornost, začal se velmi pečlivě na výpravu připravovat. Studoval nejen tamní zvyky a geografické podmínky, ale též místní jazyk. Cestování po Malajsii bylo jedním z jeho nejmilejších. Putoval sám a získal mnoho sběrů pro Národní muzeum i pro své vlastní sbírky. Během ročního pobytu se velmi zdokonalil v malajštině a oblíbil si tamní obyvatelstvo pro jeho hrdost a nepodlézavost. Své znalosti malajštiny nakonec zúročil v překladech knih. Zúčastnil se zajímavé výpravy za malajskými trpaslíky do vnitrozemí. Z Malajsie odjel na Jávu, kde zastupoval Československo na mezinárodním kongresu pro výzkum Tichého oceánu. V rámci této práce navštívil i ostrov Krakatoa, který o několik let později zmizel navždy pod hladinou moře. Roku 1930 se zúčastnil vědecké expedice Národního muzea do Tunisu a Alžírska. V roce 1931 se spojil s akademickým sochařem F. V. Foitem, se kterým projeli jako první s automobilem značky Tatra 12 celou Afriku. Poté následovaly dvě menší cesty po Evropě. V roce 1933 do Finska a Laponska, až ke břehům Ledového moře, a v roce 1934 do Španělska a Maroka.
V roce 1934 podnikl se svou manželkou ve voze Tatra cestu kolem světa a v roce 1938 se vydal na poslední velkou cestu, při níž pronikl až na poušť Kalahari. Svůj život skončil v koncentračním táboře.
Pohled z ptačí perspektivy se nikdy neomrzí. Vidíte jaksi globálně. Kombajn ukusuje nekonečný lán pole, umělé zavlažování vytváří výseče mokré hlíny, žlutá políčka tvoří mozaiku, modře svítí bazény na domech. Posekaná tráva připomíná srst divokého zvířete, jako by planeta byla živý organismus. Vidíte stín vaší Cessny šinoucí se po zemi i stíny, které vrhají na krajinu mraky. Ale co je důležité, letecká archeologie umožní zasvěceným vidět neviditelné. Na polích jsou to jen málo patrné tmavší a světlejší fleky a obrazce. Ve skutečnosti objevujete tisíce let pohřbenou vlastní minulost.
PROJEKT EVROPSKÉHO FORMÁTU
“Teoreticky jsme začali s projektem leteckého průzkumu roku 1991,” vzpomíná PhDr. Martin Gojda, vedoucí projektu letecké archeologie v Archeologickém ústavu Akademie věd České republiky. Čtenáři Koktejlu znají jeho letecké snímky “krajiny anglického dávnověku” i významných českých nalezišť. Koncem srpna jsem se za ním konečně vypravil zjistit, jak se taková letecká archeologie dělá na vlastní kůži. “V roce 1994 jsem dostal tříletý grant. V rámci tohoto grantu jsme ročně nalétali v průměru zhruba třicet hodin. Občas takovým způsobem, že jsme létali pět hodin v kuse. Od loňského roku, kdy jsme získali takzvaný komplexní projektový grant Grantové agentury České republiky na roky 1997-2002, je všechno jinak. V rámci tohoto grantu máme prostředky na to, abychom si pořídili a provozovali naše vlastní průzkumné letadlo. Bez problémů můžeme nalétat, když vezmeme v úvahu veškeré náklady na údržbu letadla či benzin, kolem 150 i více hodin za rok. Takže já mám za letošek nalétáno to, co předtím za tři, čtyři roky. Do roku 2002, kdy bude projekt trvat, chceme prostředky na vlastní letecký průzkum pochopitelně co nejvíce využít. Teď, začátkem srpna, kdy už se plně rozjela sklizeň obilí, už nám sice končí sezona, v níž pohřbené objekty objevujeme pomocí vegetačních příznaků,” povzdychl si archeolog, “ale začali jsme velice intenzivně létat v zimních podmínkách. Vzniká nám mimo jiné i úplně jiný typ dokumentace, archiv se obrovsky rozšiřuje.”
Jedním z důležitých kroků tohoto rozšiřování je i digitální kamera, kterou má tým letecké archeologie k dispozici. Umožňuje snímat objekty v dokonalém digitálním záznamu, splňujícím mimo jiné i například nároky na televizní projekci. Navíc v prakticky nezničitelné formě. Umožňuje natáčet ve špatných světelných podmínkách, které překračují hranice publikovatelnosti i na citlivý klasický fotomateriál.
…
PhDr. Martin Gojda předpokládá, že z mnohahodinových leteckých záznamů se vystříhají záběry pro filmový dokument o podobách pravěké, středověké i současné kulturní krajiny, a není důvod tomu nevěřit.
JAK VYUŽÍT ARMÁDU
Cessna již byla připravená na letňanském letišti, ale ještě před hodinou nebylo jisté, jestli dnes vůbec poletíme. Určující je totiž počasí. Ještě ráno se upřesňuje, jestli start bude, nebo ne, jestli nebude pod mrakem, kdy vzhledem k nedostatečnému osvětlení zemského povrchu jsou objekty archeologova zájmu obtížně rozpoznatelné.
“Jsou situace, kdy člověk přijede na letiště a teprve tady se rozhoduje, jestli se poletí. Pro mě tato skutečnost naštěstí nehraje významnou roli,” pochvaluje si vědec, “jelikož bydlím deset minut autem od letiště v Letňanech. Je to obrovská výhoda, protože kolegové – nejen v Čechách a na Moravě, ale i jinde v Evropě – většinou jezdí na letiště tři čtvrtě hodiny i hodinu.”
Právě koncem loňského roku se v Praze konala velká konference o letecké archeologii. Potvrdilo se to, co bylo již dříve zřejmé. Nejmarkantnější nárůst nových informací v oboru je evidován v takzvaných nových spolkových zemích Německa, tedy bývalé NDR, kam svou aktivitu zaměřil Otto Braasch, živá legenda soudobé letecké archeologie. Bývalý špičkový pilot velkých letadel “na penzi” si koupil vlastní Cessnu a tráví na výzkumných letech snad více času než na zemi. Za pouhé čtyři roky objevil a fotoletecky zdokumentoval 6288 lokalit. Hned za ním se patrně řadí ve střední Evropě právě Česká republika. A nejen ve střední Evropě. Vlastní letadlo určené k průzkumu historické krajiny a její fotodokumentaci z ptačí perspektivy má k dispozici jen proslulá britská univerzita Cambridge a ta je ještě na rozdíl od doktora Gojdy využívá převážně ke komerčním letům. Doktora Gojdu zajímá věda do té míry, že jen velmi zřídka mu učaruje krása krajiny, aby na velkoformátový Pentax anebo jeden ze dvou Nikonů, které létají “luftem” s ním, obětoval políčko filmu bez vědecké a dokumentační hodnoty. I přesto získal v nedávné mezinárodní soutěži první místo za nejlepší “umělecký” snímek krajiny z ptačí perspektivy. O své práci vypráví se zaujetím: “Efekty v půdě mohou být různého charakteru, člověk přímo ve vzduchu pozoruje a zároveň rozhoduje, co bude považovat za případný objev, a tudíž jej bude dokumentovat.”
Zajímalo mě, do jaké míry se využívá družicových snímků, které dnes například NASA nabízí po Internetu.
“Samozřejmě se určité aplikace provádějí, ale je to specifické v tom, že družice vám mohou komplexně zmapovat velkou plochu, zatímco my už máme vytipovány určité oblasti, které pak prohledáváme podrobně,” vysvětluje doktor Gojda. “Průzkum se provádí hlavně podél středního a dolního toku Labe, dolní Ohře, a dolní Vltavy, kde jsou lehké písčité a štěrkové půdy, nejvhodnější prostředí pro tvorbu porostových příznaků. Navíc jsou to oblasti v Čechách odedávna nejhustěji osídlené.”
Dalším aspektem je samozřejmě vývoj počasí v jarních a letních měsících (čím větší sucho, tím lépe se pohřbené objekty identifikují), vegetační období, úhel pohledu, úhel dopadu slunečních paprsků. “Nalétáváme lokalitu třikrát, čtyřikrát, změnou úhlu se změní i vzhled objektu.”
Spíše než archivu NASA se využívá tuzemský vojenský archiv v Dobrušce. Mají tam kolekci kolmých vertikálních snímků z celých Čech. Tisíce negativů pro mapovací a vojenské účely. Když si objednáte nějaký úsek z republiky, zašlou vám zvětšeniny.
“V rámci projektu máme dva, tři makroregiony, které se vyplatí nechat nazvětšovat – i v různých fázích a obdobích. Jsou tu i snímky z období před kolektivizací, kdy krajina byla ještě rozčleněná mezemi a vypadala úplně jinak.”
JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI PILOTA
“Tomáš je pilot par excellence,” obdivuje doktor Gojda muže v bílém, který tvoří druhou polovinu výzkumného týmu letecké archeologie. Nejde jen o to, že tráví na letišti i soboty, neděle, takže není žádný problém letět o víkendu. Zkušený pilot Tomáš Janíček už získal také určitou vědeckou zkušenost, a tak začínají být lety efektivnější. “Já sedím s fotoaparátem po pravé straně, hlídám jen pravou stranu a nemohu přes něj vidět,” objasňuje PhDr. Martin Gojda. “Protože většinou se hledá podél vodních toků, museli bychom letět dvakrát po každé straně. Ale když umí hledat i pilot, můžeme letět středem a kontrolovat každý jeden břeh. Tím se ušetří spousta času, a tudíž i peněz.”
Pilot nezůstává v lichotkách nic dlužen: “Doktor je jeden z nejodolnějších lidí, které jsem měl vedle sebe v kabině za těch pětatřicet let, co létám. To co on, nevydrží nikdo. Průměr je okolo hodiny, pak se dělá špatně i některým vojenským pilotům, kteří jsou zvyklí na krátké lety. Doktor Gojda vydrží klidně pět hodin.” A čím je pro pilota práce pro leteckou archeologii zvláštní? “Já jsem jednou z legrace říkal, že napíšu knihu ,Strávil jsem život v pravé zatáčce’. Aby mohl doktor fotit, létá se neustále v pravé zatáčce. Nalétávám k objektu, buď se dohodneme, že se nám to líbí, před zatáčkou se vyhodnotí taková ta souvztažnost k místním orientačním bodům – jestli tam není vedení, dráty, a tak dále, při další zatáčce se soustředím už na průzkum, musím vlastně identifikovat krajinu, a teprve třeba na pátou zatáčku se začne fotografovat objekt. Ještě na další zatáčku se natáčí digitální kamerou. Když letíme čtyři hodiny krajem a já pořád kroužím doprava, tak říkám: ,Martine, prosím tě, můžu si udělat zatáčku doleva?'”
NENECHAT SE STRHNOUT
Přeletová rychlost je 90-100 mil pracovní 80-75 mil – “aby to bylo snesitelné,” říká pilot. V kilometrech to znamená pracovní rychlost tak 100 až 110 km/hod a přeletovou asi 160 km/hod. To vše ve výšce zhruba 300 metrů nad terénem. V některých lokalitách, které je potřeba fotografovat, někdy pouze 150 metrů, ale níž ne.
“Je to dáno především bezpečností,” vysvětluje pilot, “jinak by letecká archeologie ve střední Evropě utrpěla obrovskou ztrátu,” dodává a nepřehání.Pro pilota je rozhodující zkušenost, která se dá shrnout také tak, že se pilot nenechá přemluvit fotografem k něčemu riskantnímu.
“Když mu řeknu, že bych chtěl něco vyfotit, a on namítne, že to nejde, tak prostě neriskujeme a nebudeme to dělat,” vysvětluje doktor Gojda. “Nemá cenu udělat krásné fotky dvakrát za sebou a potřetí tam zůstat,” dodává pilot.
“V LUFTU”
Odstartovali jsme hladce, daleko za námi a pod námi zůstaly letištní hangáry, domečky předměstských čtvrtí Prahy, Brandejs, zeleně kadeřavé lesy, stříbrné stužky řek, a konečně vidíme to, co je hodno archeologova pohledu. Pole s podivnými barevnými skvrnami. Tato metoda archeologického průzkumu se ne nadarmo nazývá PROSPEKCE. Nestačí se jen dívat. Musíte PÁTRAT a musíte VĚDĚT. Odměnou vám jsou informace o pohřbené krajině. Odborně řečeno, existuje několik způsobů přímé a nepřímé indikace – ať už je využíváno “půdního kontrastu”, anebo indikujete nepřímo, pomocí “vegetačních příznaků”. Vynecháváme nadějné skvrny, které ale mají na svědomí položené kabely anebo bývalé stožáry jakéhokoliv vedení. Vyloučíme zvláštnosti vzniklé geologicky (můžete například objevit zaniklé říční meandry) i ty, které jsou rovnoběžné se silnicemi a cestami, neboť jsou to pravděpodobně pozůstatky po stavbách mladšího věku.
Pozoruhodná jsou naopak místa, která svědčí o tom, že stavba stála šikmo k silnicím či polním cestám, anebo přímo přes cestu. Teď už toho moc nezbývá. Jen tisíce let staré památky na římské legionáře, slovanská hradiště, keltské oppidum, hrobky našich pravěkých předků. Co z toho doktor právě objevil? Kroužíme okolo nové lokality pětkrát v pravé zatáčce.
“Přinesl jste nám štěstí,” říká povzbudivě pilot a všichni se společně díváme novýma očima na tisícileté pozůstatky v krajině. Vnímáme České středohoří, jaké bylo předtím, než lidé začali mýtit lesy, aby mohli pěstovat obilí.
Pátrání pokračuje směrem na Roudnici a dále k Řípu. Některá pole jsou už sklizena a znaky zmizely, na jiných se naopak právě dnes mohou objevit. Například přezrálý ječmen prozrazuje pohřbené památky světlejším zabarvením klasů, než jaké mají ostatní na stejném poli. Sklon horních částí klasů totiž odráží jinak sluneční paprsky.
Cessna je zdánlivě velmi pohodlný dopravní prostředek, jakýsi letecký taxík. Ale ne náhodou vás pilot kromě bezpečnostního pásu upozorní také na typický papírový pytlík s impregnovaným vnitřkem, kdyby se vám neudělalo dobře. Průměrný člověk vydrží prý hodinu. Já vydržel asi o pět minut déle. Podle pokynů jsem se díval na oblohu před sebou a trochu mě to uklidňovalo, ale jen do příští pravé zatáčky. Právě jsme proletěli okolo Řípu, asi ve stejné úrovni jako rotunda, a mířili v poměrně ostrém úhlu vpravo dolů.
“Podívejte, tady pod námi je obora s jeleny,” ukázal mi pilot v dobré víře. Jelínci vypadali z té výšky jako nějaký hmyz. Pak už to šlo rychle. Naštěstí jsem stačil pytlík připravit včas.
Gorily mohou žít jen v jediném životním prostředí – uprostřed tropického deštného pralesa. Ve svém teritoriu mají privilegované postavení. Nejsou predátory, ale výhradními býložravci, kteří vynikají obrovskou silou. Proto kromě člověka a levharta nemají žádné přirozené nepřátele. Dnes je však ohroženo jejich teritorium.
. . . . .
…
Ničením pralesů se připravujeme o tvora člověku nejpodobnějšího a zároveň o největšího primáta naší planety – o gorilu. Dnes je všude chráněna, proto se již tolik nevraždí kvůli masu a nechytá pro zoologické zahrady. Gorilu nejvíce ničí ubývající pralesy a zemědělská rekultivace. Protože se její životní prostor neustále zmenšuje, mírumilovný obr se stává agresivním a častěji svádí boje i s jedinci svého druhu.
Když gorilí samci dospějí, jejich srst na hrudi olysá a na zádech změní barvu na šedobílou. Říká se jim “stříbrné hřbety” a stávají se vůdci tlupy. Nejstarší “stříbrný hřbet” se stará o klidný a soudržný život celé tlupy a brání ji před napadením. Když jde gorilí tlupa za potravou neznámým terénem, kontroluje nejstarší samec bezpečnost místa jako první. Je-li vše v pořádku, dává signál gesty a bručením, aby ho ostatní následovali.
Své nepředstavitelné síly užívá samec jen zřídka – je blahosklonným vládcem a není výjimečné, že mu samice svěřují svá mláďata na hlídání. V případě, že se setkají dvě cizí tlupy, má napětí mezi nimi ritualizovaný průběh. Proto málokdy dojde ke krvavému střetu. Rituální zastrašování má většinou pevný scénář a je zajímavé do něj nahlédnout.
Aby “stříbrný hřbet” zastrašil konkurenci a naopak imponoval samicím, začne se předvádět v těchto fázích: vyráží výkřiky – trhá listy, které drží v tlamě – postaví se na zadní – trhá rostliny a hází je do vzduchu – buší se pěstmi v hruď a dupe – dá se na vzpřímený pochod – znovu trhá rostliny – nakonec buší dlaněmi do země.
Je navýsost jasné, že hrozivě vyhlížející rituál slouží jen k lepšímu dorozumění a vymezení rolí. Nikoli k destrukci goril či jiných živočišných druhů. Bylo by dobré, kdyby jejich “příbuzný” – člověk – přijal jejich moudrou hru a začal se ke svým blízkým chovat podobně.
