Jaká jsi, Ukrajino, sedm let po odtržení od bývalého SSSR? Obilnice Evropy s výstavními městy a bohatstvím kulturních památek, tak jsme se to učili ve škole a ti šťastnější to viděli na vlastní oči z okna vlaku Družby. Jak se žije více než padesáti milionům lidí tohoto houževnatého a pracovitého národa v době již dvouleté hospodářské krize? Co všechno asi uvidím v časech, kdy se nemusím podřizovat soudruhy naplánované trase pobytu?” honilo se mi hlavou, čím východněji jsme se vzdalovali od rodného s tředohoří. Naším cílem bylo přístavní město u Černého moře – Oděsa.
ZDRÁVSTVUJ, UKRAJINA!
Ukrajinská celnice v Užhorodu nás vrátila nejméně o deset let zpátky. Komplex ošklivě monumentálních betonových budov byl v noci osvícen několika vysokými lampami, vjezd do země oddělovaly mohutné závory. A protože to bylo jediné místo, kudy se dalo na Ukrajinu (a dříve do Sovětského svazu) ze Slovenska dostat, byla celnice podél hranice obehnána dvojitým drátěným plotem. Jako koncentrační tábor. Po tříhodinovém čekání, až se místní celníci dodívají na finále letošního mistrovství světa ve fotbale, a zaplacení několika nestandardních poplatků jsme za naprosté tmy vyjeli směrem na Vysočinu, jak se nazývalo rozsáhlé území na severu země.
Bum! Prásk! Rozhoupal se do rytmu rozbité silnice celý autobus. Díky za přivítání, “daragája daróga”! Asi šedesátkou jsme se plahočili cestou necestou podél Užhorodu. Kousek za jeho hranicemi nás předjel žigulik. Banditi, nebo milicionáři? Čekali jsme s napětím. “Odkud jste? Kam jedete? Kolik vás je? Co tam budete dělat?” ptali se místní strážci zákona. “Teď nikam nejezděte, není tu bezpečno. Minulý měsíc tady bandité přepadli a vyloupili jeden italský autobus. Následujte nás, my vám najdeme bezpečnější místo k přespání. Cesta dál – neexistuje,” nekompromisně nás vzali do vleku. Přenocovali jsme na trávníku u benzinové pumpy. Ráno nám asi čtyřicetiletý pumpař barvitě vyprávěl, kolik vlaků už bylo za hranicemi vyloupeno organizovanými bandity. “Za staví vlak mezi stanicemi, vlítnou do vagonů a chtějí dolary. Když nedáte, podříznou vás. Takhle sprovodili ze světa jednoho cizince, který jim tvrdil, že žádné nemá. Vítám vás na Ukrajině! Ať se vám tady líbí!”
NA BŘEHU MOŘE
Do Oděsy jsme se vzhledem k nočním uzavřeným hranicím města nemohli dostat. Dojeli jsme alespoň na jednu z pláží za městem. Mořské vlny naštěstí rychle spláchly naše rozladění. Nešli jsme vůbec spát a s dětskou radostí pozorovali východ slunce. Jeho paprsky nám posvítily na vedle spící turisty snad ze všech koutů Ukrajiny a Ruska. Někteří se kroutili ve stařičkých oprýskaných autech, jiní leželi na zemi přikrytí vyšívanými dekami, další spali ve starých stanech. Všude se povalovaly odpadky, okolní c esty byly posety lidskými a psími lejny, ve vzduchu smrděly “záchody” – díry do země o průměru patnáct centimetrů. Nic pro naše západoslovanské cítění. Sbalili jsme si proto saky paky a obsadili jinou pláž poblíž centra města, těsně u léčebných sanatorií a nočních podniků.
NOVÝ ČERNOBYL
“Chcete nějaká děvčata?” zeptal se nás mladý ukrajinský barman na jedné z největších diskoték u hotelu Arkadia. “Padesát dolarů na jednu noc. Máme tady černé, bílé i rusovlasé. Samé krasavice,” dodal, ještě než jsme si stačili objednat. Nechali jsme si aspoň natočit český Gambrinus, který tu přišel na tři dolary. Za to bychom si v normálním obchodě koupili celou láhev vodky.
Na osmi tanečních parketech s tobogany a bazény tu noc tancovala spousta krásných holek. Místní zbohatlíci, plejbojové, kteří přijeli v nejnovějších mercedesech, do nich nalévali panáky a dívky se pak polonahé vrhaly do vyhřátých bazénků. Někteří z naší výpravy tvrdili, že tolik krásných stvoření pohromadě ještě nikdy v životě neviděli. Že je každá druhá prostitutka, netušili, a kolik z nich je nakaženo virem HIV už vůbec ne.
Šíření epidemie AIDS v přístavním městě Oděsa označují zástupci OSN za nový Černobyl. Bohužel, ještě s většími následky pro lidi. Předpokládají, že se tu tímto smrtelně nebezpečným virem nakazí více než pět set lidí měsíčně. Jestliže do roku 1994 bylo známo 65 případů nakažení v celé jižní oblasti Ukrajiny, nyní jich může být na deset tisíc. V Oděse se šíří HIV infekce nejrychleji ze všech měst východní i západní Evropy. Žije tu totiž kolem čtyřiceti tisíc narkomanů a tisíce prostitutek. Ukrajina je také na špici co do vývozu sexuálních pracovnic do světa. Jen za posledních sedm let jich opustilo zemi více než pět set tisíc. Proti moru konce dvacátého století tady nedokáží bojovat.
SILNICE PRO HAZARDÉRY
Autem se v Oděse musí jezdit velmi opatrně. Bez znalostí místních poměrů se řízení může stát malým hazardem. Silnice sice na první pohled vypadají jako kterékoli jiné v evropských městech, ale s trochou více cyklistů, opilců a autovraků. Přednost v jízdě tu mají autobusy a tramvaje městské hromadné dopravy, ostatní se řídí pravidlem silnějšího a většího automobilu.
Přestože je Ukrajina zemí, která netoleruje alkohol v krvi řidiče, mnozí klidně usedají za volant přiopilí. Riskují, že budou lapeni dopravní policií a patřičně potrestáni. Zajímavé je, že ukrajinští policisté nepoužívají žádné skleněné trubičky nebo jiné “luxusní” metody dechových zkoušek. Když se jim zdá někdo přiopilý, řeknou jen: “Dýchněte na mne!” Dopraváci tak mohou řidiče zadržet jen na základě toho, že cítili z jeho úst alkohol.
BIGBÍT S OBUŠKY
Kulikovo pole, velké jako Staroměstské náměstí, je místem, kde se každý víkend scházejí mladí Oděsané. Na jedné straně pravoslavný kostel, uprostřed socha Lenina v nadživotní velikosti a na dalším konci nevelké pódium. Každý víkend tu hrají ukrajinské nezávislé kapely. “Na všechny koncerty je vstup zdarma. Blíží se totiž volby hlavy města – nového guvernéra, a tak si všichni najednou vzpomněli na mládež. Jediné, oč jim jde, jsou samozřejmě jejich hlasy. Ale aspoň se tu něco děje a je nějaká legrace, ” řekla mi potetovaná krasavice s motorkářským šátkem a černými brýlemi na očích, držící v náručí tříleté děcko.
Pobavit se na Kulikovo pole přijde o víkendu každý večer asi tři sta až pět set výrostků. Od žáků základních škol, přes náctileté punkery a skinheady, až po starší máničky. Všichni pijí pivo, víno, vodku a samohonku. “Nechcete koupit marihuanu? Krabičku od sirek za deset dolarů,” nabízí mi asi sedmnáctiletý skin. “Nemáte LSD? Vyměním za konopí,” snaží se. A proč bych vůbec trávu kupoval, když tu všude roste? Na hranicích u celnice, i v samotném centru Oděsy!
Od sedmi večer s úžasem zírám na produkce kapel. Za čtyři hodiny se jich vystřídalo na pódiu šest. Během svých setů zahráli na první pohled drsní rockeři alespoň tři “ploužáky”. Prý je tam musí zařadit, jestli vůbec chtějí vystupovat. Jak v zlaté éře socialismu. Asi půl hodiny před jedenáctou večer dohraje poslední kapela, diskžokej Sergej pustí několik postarších hitů, dokud neudeří jedenáctá… V tu ránu se z okolních křovin vynoří oddíl milicionářů, asi stejně starých kluků jako ti, co ještě před chvílí na Kulikově poli hráli a tancovali. “Idítě damój,” rozhánějí opozdilce. Těm, kterým se příliš nechce, přidají pár ran obuškem. Cizince nebijí. “Češskije bratja, gou houm!” Nadmíru jasné rozloučení. “Proč jste ty lidi vyháněli obušky?” nedá mi to se nezeptat. “Dostali jsme rozkaz, který jsme uposlechli.” Bigbít mu prý nevadil. S ukrajinsko-českou partou holek a kluků odcházím na pláž.
ZAVOLEJ MI
Ta holka se jmenovala Nataša, bylo jí asi osmnáct let a byla docela hezká. Žádná stopa po líčidlech, na sobě rifle a svetr, studentka umění, se kterou byla radost si celou noc povídat. O městě, zemi, lidech, prostě o životě. K ránu mi dala telefon, ať jí brnknu do práce, mohla by mě provést po městě.Druhý den jsem se vydal hledat telefonní automaty. Našel jsem jich celou řadu, ale z patnácti jich jen dva byly na místní hovory. Ze zbylých přístrojů šlo volat jen meziměsto. Nechtělo se mi kupovat kvůli jednomu hovoru kartu, tak jsem si šel rozměnit papírové hrivny na kopijky. Zašel jsem do “magazínu” zjistit, kolik stojí místní hovor. “Čtyřicet kopijek.” Koupil jsem si pistolku na vodu a vrátil se k automatu. Drobné, jak jsem pozdě zjistil, tam vůbec do telefonů nepoužívali. Musím si prý pořídit žetony. Sehnal jsem je po patnácti minutách ve vrátnici nedalekého hotelu. Čtyři slitinové kusy plechu naštěstí ležely přímo u vchodu na podšálkovém talířku. Koupil jsem je hned všechny a šel se učit telefonovat.
Vložit žeton do otvoru, přidržet jej, vytočit číslo, a když se někdo ozve, tak ho pustit. Ani napočtvrté se mi nepodařilo tímto způsobem se dovolat. Byl jsem o čtyři kusy plechu lehčí. Nakonec mi musel pomoci místní mladík, který mi v hotelovém automatu vytočil číslo, v pravou chvíli vhodil žeton, a světe div se, na druhém konci byla Nataša!
VODA JE ŽIVOT
Vyslovíte-li pozpátku Odessa, zní to foneticky jako ve francouzštině dostatek vody. Nataša tvrdí, že tato slovní hříčka znamená, že je město dokola obklopeno mořskou vodou. V Oděse, která měla být krásnější než Paříž, je dnes voda vzácností. “Od jara do podzimu nám zavírají teplou, studená teče přes léto jen od dvanácti do šesti večer a od půlnoci do šesti ráno,” říká zřejmě otužilá Nataša, která se ráda denně koupe. Toto opatření se nevyhne ani nejluxusnějším hotelům ve městě. V hotelu Londonskaja, kde jedna noc přijde bratru na sto čtyřicet dva dolarů (sedminásobek průměrného ukrajinského důchodu), také v době naší návštěvy netekla.
PRIVOZ MARKET
Oděský Privoz je jedno z největších tržišť na světě, srovnatelné snad jen s tržišti v Istanbulu nebo Mexico City. Říká se, že se tu dá sehnat úplně všechno, včetně součástek na výrobu jaderných pum. Stovky uliček s tisíci stánky a deseti tisíci prodavači. Vše je podřízeno jedinému cíli – prodat za každou cenu zboží. Prodejci se proto snaží upoutat na sebe za každou cenu pozornost. Za pulty stánků, na korbě gruzaviků nebo jen tak na zemi pokřikují, gestikulují, zvláště když ve vás vycítí dolarového t uristu. “Odkud jste? Pojďte sem! Odkud jste? Pojďte si k nám vybrat,” halekají prodavači sýrů v hangáru velikém jako zimní stadion. Ve druhém takovém se nabízejí salámy a domácí klobásky, také další potraviny, zelenina, ovoce, mořské ryby, raci a místní fast food speciality, jako pirohy s desítkami náplní, šašliky, pelmeně a boršč. Nesmí tam samozřejmě chybět vodka. V místě, kde se prodává všechno, a koupí se toho mimo potravin ve skutečnosti velmi málo, je alkohol jediným tutově odbytovým zbožím.
NÁRODNÍ DROGA
Čím dále se člověk vzdaluje Západu, tím méně lidé pijí víno a pivo. O to více si však dopřávají destilátů. Na Ukrajině patří mezi nejoblíbenější vodka, koňak a samohonka, kterou místní lidé dokáží vypálit snad úplně ze všeho. Vodka se pije z velkých sklenic a odlévá se po gramech do velikých stakanů, podobných duritkám. Dá se koupit skoro všude. V typických obchodech s potravinami a smíšeným zbožím slouží třetina prodejny jako nálevna. Barový pult bez stoliček, u kterého se v nikdy nekončící frontě střídají zákazníci. Sto gramů vodky a trochu džusu na zapití. Zaplatit, kopnout to do sebe a jít si po svých. Pijí mladí i staří, ženy i muži.
Nikdo to ale nesmí přehnat. Opilce, který se klátí ze strany na stranu, podpíraje se přitom o okolní zdi a sloupy, policajti neseberou. Jdou jak stín pomalu za ním. Běda mu však, když to neustojí a upadne na zem. V tu ránu se na něj sesypou jako vosy, dají mu nakládačku a odvezou ho pryč.
“Když jim stát sebere peníze přičemž nejlevnější ,jídlo? je vodka, stanou se z nich prasata,” řekl mi Saša na dotaz, co s lidmi moře vypité vodky dělá. “Ještě před deseti lety byla Oděsa krásné čisté město. Na zemi se neválel jediný papírek, přestože město bylo plné lidí dlouho po setmění. Tančilo se tu a hrálo až do rána. Dnes tu zbyly jen kurvy, podělaný záchody a cholera. To už není město humoru jako kdysi,” dodal. Ukrajinec, žijící již několik let v Čechách, vidí věci, které normální turista na první pohled nevidí. Faktem je, že za poslední léta krize rapidně vzrostla kriminalita a agresivita, ve městě se před rokem nakazilo pár lidí cholerou a na náš vkus ani zdejší pitná voda není příliš pitná.
ZÁSTUPY NAKAŽENÝCH
“Až se nás po návratu zeptají, co jsme si přivezli z Ukrajiny, tak odpovíme: choleru,” vtipkovali jsme před odjezdem domů. A to už si asi dvacet z nás prodělalo očistec endiaronovou dietou. Většinu totiž střevní problémy postihly po požití vody nebo bůhvíjakých domácích, někdo tvrdil psích, salámů a klobásek. Ani voda vydávaná za pitnou nemusí být úplně nezávadná. Stejně jako se nedoporučuje pít alkohol z neokolkovaných láhví, tak by zahraniční (rozuměj Ukrajině západní) návštěvníci měli pít pouze v odu z obchodů prodávanou v uzavřených plastikových láhvích. Ostatní voda by se minimálně deset minut před požitím měla převařit, a zbavit tak bakterií. Pozor na to, že například teplé nápoje v restauracích mohou být připraveny z kontaminované vody.
“V Oděse je třicetitisícové sídliště s lidmi nakaženými cholerou. Od okolního světa je odříznuto armádou, která brání styku s normálním světem. Oficiálně jsou tito lidé léčeni, ale ve skutečnosti…” Nikdo nevěděl, zda má této informaci věřit. Bylo to takové “jedna paní povídala”. Jak bychom se jinak dostali do města? To vloni, když se tu pár lidí v moři cholerou nakazilo, tak se hned před turisty uzavřely pláže i město. Další povedený vtip obyvatele z města smíchu. Zatím jsme nic nechytli.
ČERNÍ TAXIKÁŘI
To už je snadnější stopnout si večer ve městě auto. Potřebovali jsme se jednou k ránu dostat na pláž, místo našeho pobytu v Oděse, a věděli jsme, že jsme od ní vzdáleni asi hodinu pěšky. Zbytečně jsme si s tím lámali hlavu. Nataša s kamarádkou vběhly do silnice a stopovaly projíždějící auta. Zastavil nám hned druhý řidič. “Hodíte nás na Francouzský bulvár?” “Za čtyři hrivny,” řekl chlapík za volantem. “To jste se snad zbláznil, dáme vám tak dvě,” začala diskuse o ceně. Domluvili jsme se na třech a v cuku letu byli doma.
V Oděse dosud takto jezdí takzvaní černí taxikáři. Řidiči, kteří mají místo v autě, nabírají stopaře jedoucí stejným směrem. Na ceně se dohodnou, samozřejmostí je smlouvání. Ve dne je možné jezdit po městě tramvají, minibusy a autobusy. Tramvajová doprava je městem dotovaná, jízdné se neplatí. Tento ekologický komunismus si samozřejmě všichni pochvalují.
UŽ ZASE ZASADILI BRAMBORY
Ukrajinci zakoušejí v posledních letech také odvrácenou tvář samostatnosti. Oslavy svobody s láhví vodky skončily, rychle přišlo vystřízlivění. Místní obyvatelé říkají, že taková krize, jaká je zde dnes, nebyla v žádné zemi po rozpadu SSSR.
“Žít zde je velmi těžké. Můj muž bral důchod sto čtyřicet dva rublů, teď má brát jen čtyřicet sedm. To už je rozdíl. Já mám dostávat osmatřicet, ale už půl roku jsme žádné peníze neviděli. Celý život jsme pracovali, teď máme právo si odpočinout, ale musíme se o sebe sami postarat,” vypráví sedmdesátiletá žena, pasoucí za městem dvě krávy. Ty prý starouškům stačí. Prodávají mléko, něco si vypěstují na zahrádce. “Dříve byla práce, brambory stály osm kopijek a nikdo je nesázel. Teď, když stojí od třice ti do padesáti, je zase všichni pěstují. Dnes je lepší žít na vesnici, protože tam je alespoň chléb a zrno,” dodává.
Jediné dobré, co si lidé z krize vzali, je, že se naučili starat sami o sebe. Oděské obchody a krámy mají otevřeno celou sobotu, pouliční prodavači prodávají pro nás neprodejné zboží s úsměvem. Mnohdy ovšem kradené nebo pašované. Tento způsob prodeje tvoří jen špičku ledovce bandity a zkorumpovanými úředníky ovládaného obchodu. Chcete nejnovější nahrávky světových skupin týden před oficiálním uvedením na světový trh? Na Ukrajině je seženete za čtvrtinovou cenu! Starost o sebe si mnozí vyložili po svém: v zemi řádí bandité, roste kriminalita, prostituce, počet žebráků.
PROMIŇTE MI
Za sovětské éry by na ulici neležel jediný papírek, natož pak žebrák. Viděli jsme žebrat muže s dětmi v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti…
“Promiňte mi! Jsem hluchý člověk. Žít ve světě zvuků – je štěstí. Já ho nemám. Neznám, co to je hudba nebo hlas rodičů, milujících lidí a přátel. Neslyším, nemám hlas, nemluvím. Vy, dobrý člověče, kupte si tuto azbuku hluchých a suvenýr pouze za tři hrivny. Děkuji vám.” S malým kusem potištěného papírku, do kterého byla propiskou dopsaná cena, k nám přistoupila mladá dívka. Zrovna jsme si pochutnávali na šašliku v jedné z lepších oděských restaurací. Přestože náš průvodce tvrdil, že mnoho lidí vůbec hluchoněmých není a jen útočí na city, neodolali jsme a umělohmotný přívěsek na klíče si koupili. Viděli jsme žebrat muže s dítětem v náručí, válečné veterány, staré ženy i malé děti. Když si chcete žebrajícího vyfotografovat, počítejte s tím, že si řekne o pěknou sumu peněz. Samozřejmě v dolarech.
JEDNOU BUDE LÍP
Nejběžnějším lékem proti krizi je tradičně vodka a náboženství. Na Ukrajině se pilo vždycky, své kořeny tu ještě před komunistickou ideologií měla víra v Boha. Nejsilnější je zde ortodoxní pravoslavná církev, ke které se znovu obrací zraky staré i mladé generace. Působí tu římskokatolická a řeckokatolická církev, mládež s oblibou vzývá satana. Hodně lidí stále věří v komunismus nebo jsou ateisté. Nejnovějším a nejrozšířenějším “náboženstvím” je však víra v peníze. Nejde něco zařídit? Máš-li dolary, možné je všechno. Vedle pravoslavných chrámů dnes lidé s nábožnou úctou vzhlížejí k budově bank a městských směnáren.
Kdo vyvede tuto zemi z marasmu a krize? Současná vláda? Političtí představitelé země? Ti jsou dnes asi jedinými, komu obyčejný člověk vůbec nevěří.
“Lidé jsou tu pracovití, ale není práce. A naše vláda se o prostého občana nezajímá. Na jedné straně je tu pár milionářů, kteří si v posledních letech nahrabali. Ti už ale na normálního člověka dávno zapomněli,” říká prodavač starých šroubků, těsnění a matiček na privozském tržišti. “Jednou snad bude lépe, ne za téhle, ani za příští vlády,” nepřestává však doufat.
ODĚSA
Je hlavním městem Oděské oblasti Ukrajinské republiky a zároveň nejdůležitějším námořním přístavem severozápadního pobřeží Černého moře, ležícím 32 kilometrů od ústí řeky Dněstr. V současnosti zde žije přes 1 100 700 obyvatel. Název města je odvozen od starodávné sousední řecké kolonie, známé jako Odessos. Oděsa je kosmopolitním městem, ve kterém společně žijí Ukrajinci, etničtí Rusové, Židé a další národnosti.
Rozkládá se na terasovitých pahorcích, tyčících se nad Oděským zálivem, zátokou Černého moře, ideálním přírodním přístavem. Z centrální části města se k němu svažuje monumentální schodiště, proslavené sovětským filmem Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejzenštejna o námořní vzpouře za revoluce roku 1905.
V okolí je poměrně teplé a suché klima. Průměrné lednové teploty jsou -2 stupně Celsia, červnové 22 stupňů. Každoročně zde spadne 351 mm srážek. Mírné podnebí a pobřežní laguny byly příhodným prostředím pro vznik přímořských sanatorií, slavných lázeňských domů, ve kterých se ročně léčí půl milionu pacientů.
Město bylo založeno v roce 1794 na místě tureckých osadníků, poté co armády Kateřiny II. získaly nad Turky kontrolu černomořského pobřeží. Oděsa rychle rostla, obzvláště v druhé polovině devatenáctého století, kdy z ní stavba železnice na jižní Ukrajině udělala pro Rusko hlavní přístav pro vývoz obilí. Po Říjnové revoluci se národní ekonomika uzavřela, a Oděsa stagnovala. Její vývoj zabrzdila také druhá světová válka, kdy padla do rukou německých a rumunských vojsk. Obyvatelé Oděsy kladli v roce 194 1 nepřátelům odpor celých šedesát devět dní. Schovávali se tehdy v podzemí v čtyřsetkilometrové síti katakomb. Ve skladech na pobřeží zahynulo po pádu města dvacet pět tisíc Ukrajinců a Židů. Okupanti nahnali zajatce do skladů a naházeli na ně granáty. Ti, které neusmrtily střepiny, byli odsouzeni k pomalému umírání. Po válce získala Oděsa označení “město hrdina”. Růst se znovu obnovil v šedesátých letech, kdy SSSR zvýšil význam zahraničního obchodu. Během sovětské éry se Oděsa stala jedním z předn ích zahraničně obchodních přístavů SSSR, dopravujících zboží do zemí Středozemí, Afriky, Dálného východu a Asie. Od roku 1991 je město předním mořským přístavem nezávislé Ukrajiny.
V Oděse se vyrábí široká škála strojů a zařízení včetně obráběcích strojů, zemědělských strojů, zařízení výtahů a zdviží, chladniček i chemikálií. Důležité pro zdejší ekonomiku jsou loděnice a nevelká ropná rafinerie. Potravinářská výroba s mlýny na mouku, ohradami pro dobytek, konzervárnami a rafineriemi na výrobu cukru je situována na okraj města blízko ukrajinským zemědělským podnikům.Oděsa je známá pro své kulturní tradice a překrásnou architekturu. Staré město se skládá z až dvě stě let starých výstavních domů, pravoslavných chrámů a kostelů. Žili zde mnozí velikáni evropské a světové vědy a kultury, například Isaak Babel, Nikolaj Gogol, Vasilij Kandinskij, Vladimír Majakovskij, Alexandr Puškin nebo Dmitrij Mendělejev. V tomto významném centru vzdělanosti sídlí Oděská státní univerzita (1865), Oděská polytechnická univerzita (1918) a Ukrajinský experimentální institut pro oční choroby a léčbu tkání.
Ve městě je řada muzeí (západního a orientálního umění, sovětského vojenského námořnictva, krásného umění, archeologie a další…), výstavních síní, vlastní opera (Oděské divadlo opery a baletu), činoherní divadlo.
Pro místní obyvatele je největším svátkem první duben, kdy všichni vyjdou do ulic a veselí se, tančí, zpívají a dělají mnoho legrace. Oděsa je proto také nazývána městem humoru.
Chladnou januárovou nocou, keď od mrazu praskajú stromy a aj najprudšie bystriny zastavuje mráz, sa po lesnej cestičke túlajú dve hladné tigríčatá. Ledva sa im vyplnilo päť mesiacov a už veľmi dávno nejedli. Tigríčatá hľadali svoju mať, ktorá odišla za potravou a viac sa ku nim nevrátila. Dlho čakali v tej rokline, kde im mať prikázala čakať. No hlad ich prinútil odísť a hľadať matku. Teraz sa motajú po chodníčku, sami nevediac kam. Je veľmi krutá a smutná sibírska zima. Ani nie dvadsať kilometrov od toho miesta sa odohráva rovnaká dráma. Prešlo ešte zopár dní tak mrazivých, že len niektorým sobom nebolo zima, a osud oba páry malinkých tigrov spojil.
Neprešiel ďalší týždeň a zo štyroch tigrov ostali dva, krutým osudom spojení naveky. Kučer a Ňurka. O nich rozpráva tento mystický príbeh, ktorý končí skutočnosťou?
. . . . .
Je leto v hlbokom ussurijskom lese, v ríši, nad ktorou visia mraky a myšlienky. Poznanie naplňuje jediné slovo, ktoré starý Udege, muž hôr, vyslovuje. Amba. To slovo je rovnako staré ako korene jeho predkov, a bol to tiger, ktorého odveky označovalo. Nad troma pútnikmi divočinou sa rozprestrela koruna ohromného korkovníka a tam, hlboko pod ňou, v húštine čertovho koreňa, ležia pútnici, unavení mesiacmi poznávania.
Starec chvíľu váha a potom do ohňa horiaceho už takmer celú noc hádže zväzok neurčitej hmoty. Spolu s rytmickou predstavou dravca sa odohráva každodenná dráma prežitia: motýľ je lovený sovou, leopard loví srncov medzi dňom a nocou. Potom ten starec, zahalený vo vlastnom tieni, rozpráva príbeh, a aj keď nerozumieme ani slovo, obaja chápeme, o čom rozpráva. Rozpráva príbeh nášho poznávania, príbeh, ktorý sa začal takto, mrazivo.
Tajga svedomito dohliadala, ako sa jej vyslabnuté deti menia na krásnych a silných tigrov. Tešila ju predstava, že v nej môžu žiť po mnoho rokov, ak si to zaslúžia.
Už po pár mesiacoch sa Kučer so svojou váhou 230 kilogramov skutočne nemusí báť nijakého stvorenia v lese, zaujíma sa o všetky tvory, ktoré by ho mohli zaujať. Ňurka si zachováva svoje mačacie navyky a nerobí ani jeden zbytočný pohyb, pričom ale nikdy nestráca ostražitosť.
Jej zrak je mimoriadny, môže pozorovať zvieratá až na tristo metrov a taktiež odhadnúť, čo zviera robí. To je dôležité, najmä ak sa zviera, napríklad jeleň, zmení na korisť.
Teraz však oddychuje, a to robí veľkú časť dňa, od 18 do 20 hodín. Aj tak sa ale oddych často strieda s neveľkými premiestneniami z miesta na miesto alebo otáčaním sa z boku na bok. Veľmi rada spí na chrbte ako Kučer. Ten obyčajne leží na chrbte a jednou alebo oboma labami sa opiera o strom, kvôli zachovaniu rovnováhy. Takúto polohu vytvára nezávisle od ročného obdobia. Hlavne aby bol tiger dobre najedený. Keď sú podmienky tigra komfortné, je spokojný a lenivý. Keď je hladný, jeho aktivita rastie.
Všeobecne sú tigre dostatočne spoločenské a láskavé. Pri stretnutí sa obtierajú papulami a potichu pradú a to je znak mierovej nálady. Ak zasipia, blízko sa nepribližujú. Je to signál nepristupovať ku kontaktu.
Akonáhle sa tigre dostali do kontaktu s novým prostredím, začali ho aktívne pozorovať a zanechávať pachové a vizuálne značky. V novom lese sa vyfarbil hlavne Kučer. Hneď na začiatku nahrnul kopu lístia, a zanechal na nej svoj trus. Hneď potom však vstal a obdral kôru vo výške 2 metre 20 centimetrov, čo vyznelo oveľa dôstojnejšie ako predošlé aktivity. Po určitom čase u tigrov vznikol skutočný revír, na ktorom označovali vždy určité stromy. Vybrané stromy polievali akoby rozprašovačom exkrementom pri análnej žľazy. Po určitom čase sa na stromoch objavili tmavé mastné fľaky dobre viditeľné z diaľky, pričom samec označuje teritórium oveľa častejšie ako samica. Takisto si tigre vytvorili vlastné chodníčky, predovšetkým využívajúc cestičky zvere.
Keď tigre dorástli do troch rokov, prešiel u nich prvý raz rozmnožovací cyklus.
Iniciatíva k páreniu vzišla od samičky. Trie sa o Kučera ústami a láskavo sa mu prihovára. Milujú sa ale 10 sekúnd. Potom samica s revom vyskakuje na samca, ktorý sa rýchlo vzďaľuje. Ňurka sa blažene hrá na zemi a oddychuje. Toto sa môže opakovať aj osemkrát do hodiny. Po dvoch hodinách samec spí ako zabitý, zatiaľčo samička sa oblizuje a hrá sa so snehom. Aj tak boli tigre priveľmi mladé, a párenie sa ukázalo byť neproduktívnym. Opakované párenie prešlo až v ďalšom roku a opakovalo sa ešte raz v ma rci toho istého roku. Posledné párenie sa ukázalo byť úspešným a 13. júla Ňurka porodila dve tigríčata. Tigre sa rodili slabé a mať ich nemohla kŕmiť svojim mliekom, keďže ho nemala. Ňurka takmer nejavila záujem o tigriat, pričom materinský inštinkt u nej zjavne chýbal. Odráža sa tu ťažké detstvo, alebo je Ňurka ešte mladá?
Obyčajne samička oblizuje bradavky, aby ich mláďatá ľahšie mohli nájsť, ale u Ňurky sú bradavky ešte nepripravené a mliečne žľazy nevyvinuté. Po dvoch dňoch začali tygríky kričať, privolávajúc matku. Na štvrtý deň vyliezli z hniezda. Tigre však boli pre matku cudzími. Tieto prvorodené nemajú v prírode miesto, a umierajú.
Už o rok neskôr, presne 20. 7. 1996, sa však opäť narodili mláďatá, tri tigríky. Už v prvých dňoch sme trochu s obavami sledovali, ako sa samec zaujíma o mláďatá. Veď vraví sa, že samec mláďatá zabíja. Ňurka sa pri jeho priblížení stavala do cesty, akoby ochraňujúc mladé. Kučer ale nijakú agresivitu neprejavoval. Ňurka kojila mláďatá svojim mliekom, a všetku starostlivosť vzala na seba. My sme sa príliš báli pozorovať prvé štádia rozvitia tigriat, veď dodnes s najväčšou horkosťou spomíname, ako dopa dli prvé mláďatá. A tak sme sa o detaile, ktorý je samček, a kto je samička, dozvedeli až po mnohých mesiacoch.
Prvý týždeň sa Ňurka takmer od mláďat nevzďaľovala. Jej novonarodený syn je beťár a ona sa neustále obzerá, zdvíhajúc hlavu. Kučer, otec, spí tvrdo, periodicky buď dvíha hlavu a obzerá sa, alebo jednoducho otvára oči a pozerá, neobracajúc hlavu. Tigre rastú rýchlo a vyrastajú z nich malí divoši. Už po ôsmych dňoch sa začali ukazovať z hniezda. Trochu neskôr začínajú všade nasledovať matku, učia sa v lesu. Už v prvých sekundách sa mladé tigre diabolsky skrývajú, využívajúc najmenšie nerovnosti lesa, najmenšiu haluz alebo veľký kameň. Zbadať ich je vecou šťastia. Jedine matka nám ukazovala, kde sa tiger skrýva.
S príchodom jesene listy zožltli a na tomto pozadí objaviť tigrov sa stalo úplne nemožným, pokiaľ sa nezačali hrať.
Zima priniesla tigrom veľké problémy. Mäso okamžite zamŕza, a tak ho bolo potrebné hneď po ukoristení matkou zožrať. Matka to robila veľmi rafinovane. Vzala mäso a na pol ceste ku mláďatám ho vyložila na zem, tichúčko mniavkajúc. Tigriatá smelo pribiehali a odoberali svoj diel. Treba povedať, že samec toleroval mláďatá a dokonca im dovolil hrať sa s jeho ohromným chvostom a žuvať uši.
Zvieratá mali pravidelne postarané o krm, obyčajne lovili jeleňov sika alebo srny. Dospeláci už púšťali detí ku potrave, kde sa mláďatá kŕmili samé. Čím bolo zviera väčšie, tým spokojnejšie boli tigrence okolo neho, nemuseli sa báť, že by na nich nezvýšilo.
Medzičasom napadol sneh a prišiel čas naučiť sa loviť samostatne. Nedýchajúc, ostražito sa mláďatá približujú k mladému diviakovi, nevediac čo robiť ďalej. Toto napätie trvá až nepochopiteľne dlho. Mať všetko pozoruje opodiaľ a veľmi sa obáva. Potom v nulovom čase akoby prelietla vzdialenosť, ktorá ju oddeľovala od diviačka, hypnotizujúc tým pohybom nielen korisť, ale aj mladé tigre s napätím vyčkávajúce, čo sa bude diať.
Potom opatrne pridávila jednou labou sviňu, a hneď ju pustila. Ňurka takto ukázala deťom, čo majú robiť. Potom tigrence začali tiež napádať na sviňu, ale síl majú ešte málo. Ňurka stále stála blízko a dávala pozor, aby sa mláďatám nič nestalo. Tigratá si nakoniec so sviňou poradili, a hneď sa aj začali vadiť, komu patrí, ťahajúc korisť každý na svoju stranu. Nakoniec ustali a spokojne sa najedli. Ňurka sa im do vecí nestarala a až neskôr, keď sa mláďatá unavené ťažkou prácou nepozerajú, dojedla zvyš ky potravy.
Takto prešla prvá zima. Tigrence rástli. Už z obtiažou ich bolo možné rozoznať od matere.
Presne na prvé narodeniny si prvorodený chlapec už sám ulovil korisť, dospelého jeleňa siku. To je dôležitý moment v jeho živote. Dorástol na dospelého tigra, ktorý je schopný postarať sa sám o seba.
O niekoľko dní sme boli svedkami neuveriteľnej príhody. Cez les beží jeleň a nevšíma si na zemi ležiace mláďa. Keď jeleň zbadal tigra, bolo už neskoro. Predsa sa však ešte pokúsil o útek, a vo vysokánskom skoku preskakuje tigra. Ten sa v okamihu, lepšie povedané v jeho zlomku, vymršťuje kolmo nahor, a lov je ukončený. Lov je krásny, tichý a rýchly, bez krvi. Tiger je súcitný voči svojej koristi. Každý, kto mal možnosť pozorovať lov tigra, aj keď nás nie je mnoho, nám dá za pravdu, že človek pritom n ecíti žiaľ ani podobné ľudské emócie s lovenou korisťou. Akoby sa sám stáva súčasťou toho hazardu, a niekedy z toho môže odísť aj živý. V nijakom prípade však výsledok tejto večnej hry lesa nemôže ovplyvniť.
Tiger môže zjesť ohromné množstvo mäsa, v extrémnych prípadoch aj 50 kilogramov za deň. Po takomto výkone sa však ani nesnaží byť aktívnym. Počas ďalšieho týždňa môže uloviť nanajvýš ak korisť, ktorá sa sama objaví v jeho blízkosti. Obyčajne však v priemere zje asi 5 kilogramov, a nikdy nezabíja zviera, ak nie je hladný.
Tiger je pomaly a akurátne, takmer nenechávajúc stopy krvi. Po jedle dôkladne čistí svoju srsť jazykom, najmä samička. Jazyk má až neuveriteľne drsný, veď s ním môže očistiť kosť od mäsa. Preto je srsť samičky po čistení vždy až striebristo čistá, prekrásna. Samci nie vždy vyzerajú tak čisto, najmä ak ležia mŕtvo ako brvná, neschopní akéhokoľvek pohybu, a na tvári krv. Niekedy priam na nich vidno, ako po takom jedle rozmýšľajú, či vôbec otočiť hlavu a popiť vody.
Obyčajne sú ale tigre zvieratami, ktoré sa ľúbia kúpať. Dlho sa máčajú, aj keď na hladine pláva ľad. Kučer je najradšej ponorený až po uši, a vtedy mu skutočne vidno len tvár a chvost, ktorého vrch pláva na vode ako plaváčik. Niekedy sa ponára úplne. Aj štvormesačné mláďatá sa radi kúpu a hrajú sa so svojimi odrazmi vo vode. A to aj vtedy, keď mrzne.
Zima je pre amurského tigra príjemnejšia ako leto, aj mláďatá celkom dobre znášajú mráz a radi sa hrajú v snehu. Hlboký sneh ale našim tigrom prekáža v chodení, a tak kladú nohy do obrovských stôp jednu do druhej.
Naše tigre zatiaľ dosiahli 22 mesiacov. Ešte majú detský výraz tváre a sú trochu svetlejšie, ale rozmermi už prevyšujú matku. S matkou ostávajú dva roky. Teraz sa postupne tigre osamostatňujú a mladé tigre začínajú svoju vlastnú cestu. Po niekoľkých mesiacoch sa samica opäť rozmnožuje a objavuje sa nové pokolenie tigrov. Rozmnožovanie prebieha v prítomnosti prvých mláďat. Stretnutia otca so synmi nebolo, aj keď mláďatá sa pokúšali páriť s matkou, za čo boli kruto trestaní. Tieto prejavy sú zrejme ve ľmi dôležité, aby sa zvieratá na vlastnej koži naučili, že súrodencov a blízkych príbuzných sa nemajú dotýkať. Takisto rodičia odháňali mladú dcéru, k čomu mali rovnaké dôvody. Tigre sú už schopné reálneho rozmnožovania, aj keď iba neproduktívneho. Takými sa stávajú až na tretí rok svojho života.
Samcov je viac ako samíc, a páry sa vyhľadávajú pomocou zvukových a čuchových procesov. Okrem toho naše tigre ukázali schopnosť žiť v rodine, čo je veľmi prekvapujúcim zistením.
Tiger nerobí ani jeden pohyb bez dôkladného hodnotenia situácie.
Len poľovníkom je potrebná krvilačnosť tigra, pretože tiger loví tie isté zvieratá ako oni. Niekedy tigra strieľajú, len aby odstránili konkurenta. Niekedy sa poľovník ani nepriblíži k zabitému zvieraťu, aby nezanechal svoje stopy. Obyčajne sa ale ranený tiger svojmu lovcovi pomstí. Vtedy sa mŕtvy poľovník stáva hrdinom, a tiger krvilačnou šelmou.
Naše mnohoročné pozorovania ukázali, že medzi zdravými sibírskymi tigrami nie sú ľudožrúti, len vážne ranený tiger môže napadnúť človeka. A kto môže v ussurijskej tajge raniť tigra, ak nie človek? Veď neraz sme naďabili na stretnutie tigra s medveďom, ale vždy sme našli len zbytky toho, čo bol kedysi medveď. Niekedy len lebka so šrámami, niekedy celá kostra s dolámanými stehnami, a tiger bez zranení.
Takto poľovníci preháňajú nielen stretnutia s tigrom, ale aj ich počty. To ale napokon robia aj niektorí vedci, aby potvrdili účinnosť svojich ochranárskych projektov. Takto sa môžete dočítať, že tigrov je od 150 do 450. Toľko ich však už dávno nebolo. Podľa našich odhadov, a v tom nám dávajú za pravdu aj ostatní najväčší odborníci, ich počet sa pohybuje okolo 180-220, čo je strašne málo, keď si uvedomíme, že reč ide o najkrajšom zvierati planéty.
O napadnutiach medveďom sa však píše oveľa zriedkavejšie, aj keď napadnutia sa skutočne stávajú, čo môžeme obaja potvrdiť na vlastnej koži. Medveď je ale užitočné zviera aj pre poľovníka, lebo ho možno zastreliť a zjesť. Vzniká tu uzavretý kruh, a ak sa aj naďalej budú opisovať zabitia raneného tigra ako hrdinské činy, budúcnosť šelmy je v ohrození. Veď pri dnešnej technike je každá poľovačka obyčajnou vraždou, ničím iným.
My pozorujeme tigrov a oni pozorujú nás. Je to ako hra, ktorú deti zbožňujú, ako hra, ktorej sa môžu dotknúť. A tiger je pre nás všetkých symbolom sily a radosti. Rovnako ako deti, ako deti, ktorým dovolíme skrášľovať a vytvárať našu modrú a radostnú planétu.
Veď pre deti je tiger viac ako zviera, a niekedy viac ako celý les, a keď sa náhodou odhalia biele tesáky starého samca, deti ani nedýchajú, aby sa ten okamžik nerozplynul, ako mnoho, mnoho druhov zvierat na zemi. Takto to musia uvidieť aj ich vnuci a zachrániť tigrov, to znamená predovšetkým zachrániť jeho les a jeho potravu. Potrebujeme ale pomoc všetkých.
TYGR USSURIJSKÝ Panthera tigris altaica Rozšíření: vých. Rusko, severových. Čína délka: samec 2700-3300 mm, samice 2400 až 2500 mm hmotnost: samec 180 až 380 kg, samice 100 až 200 kg Biotop: mandžuský les, ussurijská tajga Biologie: většinou žije samotářsky Potrava: divoká prasata, vysoká zvěř, ptáci
Největší kočkovitá šelma, jejímž největším nepřítelem je člověk. Příčinou je především lov pro tradiční asijskou medicínu. Za kosti a kůži se platí až 10 000 dolarů. Současný stav tygrů v přírodě je asi 180-240 kusů. V péči člověka žije 553 exemplářů. Dobře se rozmnožují a pokus o návrat mláďat do volné přírody je jednou z náplní projektu AMBA.
Napsat, že závody tahačů jsou ujeté, je velmi svůdné. Tento soud je obdobně samoúčelný, jako tvrdit totéž o dvacátém století. I když jako by tomu vše nasvědčovalo. Proč se tyhle ropožravé kolosy (spotřeba až 150 l/100 km) na tratích formulí 1 prohánějí? Odpověď je jednoduchá: peníze. Velké peníze. Člověk si to tak zařídil, že bez peněz nedokáže žít. A utrácí je za chléb a hry. A hra těchto monster na honěnou je skutečně velkolepá show. Lobování, jež s sebou nezbytně nese, zahání olympijského ducha d o kouta jak spráskaného psa. Vyhrávají pouze “vlčáci”. A lid se baví. Je to ujeté.
Závody jsou velká show a všichni sponzoři se předhání ve velikosti reklam.
DIVÁCI
Vypadá to, že závody tahačů si získávají přízeň diváků víc, než normální člověk tuší. Nejvíce oblíbené jsou v Německu, kde návštěvnost dosahuje monstrózních rozměrů: dorazí až 250 000 (!) fandů, u nichž máte dojem, že nežijí pro nic jiného. Tahle “magorie” se netýká jen truckerů. “Potkávám rodiny, které s námi cestují po celé Evropě, absolvují s námi celý seriál. Oblékají se do našich triček, dělají si naše vlajky a jsou šťastní, když mohou být s námi v depu,” říká dvojnásobný mistr Evropy Martin Ko loc. Tahače “žerou” i ve Španělsku: do Jaramy přijde až 100 000 nadšenců, kteří šílí při každém průjezdu auta. Jde o poslední závod sezony, a tak jezdci po jeho skončení předvedou kousky jako vylezení na kapotu, házení přilby mezi diváky… V Marseille se sejde až 70 000, ve Finsku a v Anglii přes 20 000, u nás v Mostu kolem 50 000 diváků. Mezi diváky nejsou jen fanoušci, jejichž IQ je na podobné úrovni jako mašinky, které obdivují; v Anglii, v Donington Parku, jsem viděl mladé zamilované páry, stud enty, ale i celé rodiny – od dědečka, až po vnučku – které to nutí, aby na proslulé trati vysedávali na trávě celý den. Pro děti jsou připravené pouťové atrakce, takže si přijdou na své i peněženky jejich tatínků. Závody tahačů svým způsobem demonstrují ne nepodstatnou stránku konce tohoto století. Tenhle kolotoč utrácení a vydělávání je lidský život v té nejmasovější formě, jak jej známe. Tedy ten nejnormálnější. A přesto ujetý.
JAK A PROČ
Asi před patnácti lety si jeden americký režisér vzpomněl, že by ve svém akčním filmu natočil hezkou honičku náklaďáků, a tak udělal konkurz. Zájem předvést se ve svých motorových miláčcích byl obrovský, a tak vlastně vznikl první závod. V Americe a v Kanadě však módní vlna truckerismu před sedmi lety opadla (dnes jsou v zajetí závodů pickupů) a přesunula se mimo jejich teritorium. Dnes se jezdí mistrovství Evropy, Austrálie a Nového Zélandu. První mistrovství Evropy tahačů ETRA (European Truck Raci ng Association) se jelo v r. 1985. V té době byly rozděleny do tří tříd podle výkonu sériového motoru a pravidla povolovala pouze minimální technické úpravy. Mistrem Evropy se tehdy stal Rodney Chapman na Fordu Cargo. Například v r. 1987 se na stejný trůn postavil Švéd Slim Borgudd, bubeník skupiny ABBA a jezdec formule 1. Už v roce 1988 se na tratích objevili Češi Jiří Moskal a František Vojtíšek. Evropa atraktivní honičky pojímá praktičtěji: oproti lehce upraveným sériovým typům se na tratích obje vují méně kouřící vozy s nejnovějšími materiály i technologií. Technika jde dál, peníze jdou dál, naše schopnosti i naše hry jdou dál, takže po roce 2000 budou tito ropožraví mastodonti soupeřit i o titul mistra světa. Ale logiku to má: závody simulují extrémní podmínky, takže inženýři mají z čeho vycházet a velkou rychlostí pracují na zvyšování účinnosti spalovacích motorů. Jde vlastně o dobře zaplacený vývoj, o externí “laboratoře”, které ušetří miliardy litrů pohonných hmot na sériových vozech.
Dvojnásobný mistr Evropy Martin Koloc k tomu říká: “Naše závodění poskytuje víc technických a komerčních informací než třeba závody formule 1, kde je to víc svět sám pro sebe.” Ještě před třemi lety se kamiony napájely padesáti litry, dnes se jejich spotřeba pohybuje kolem třiceti litrů. To není ujeté.
ZÁVODY
Závody se jezdí v sobotu a v neděli. Začínají zahřívacím kolem, pak je měřený trénink, podle něhož se určí pořadí na roštu v kvalifikačním tréninku. Ten je na deset kol. Vítěz získává 10 bodů. Samotný závod je na 15 kol, vítěz si zapisuje 20 bodů. Za poražení kuželů, překročení rychlosti či jiné prohřešky se připočítávají vteřiny. I když jezdec skončí první, nikdy neví, jak ho budou porotci penalizovat. Tahače se prohánějí na legendárních tratích, jejich popularita tak roste, že Bernie Ecclestone (m ajitel závodů formulí 1) chtěl dokonce tahače koupit jako předzávod. Ale zatím nepochodil. V každém soutěžení, kde jde ve finále o peníze, se lobování nelze vyhnout. Může se projevit v tolerování překročení maximální rychlosti, která je tu stanovená na 160 km/h. Tu mají obě třídy Truck Racing a Supertrucks stejnou. U vyšší třídy Supertrucks je některým tolerováno až 170 km/h. Vozy nižší třídy jsou ovládány pětistupňovou převodovkou s pěti mezistupni, supertruckové už soupeří s automatem. Jen pro zaj ímavost: tyhle vozy by mohly dosáhnout rychlosti blížící se k hranici 300 km v hodině. Ale už při dvousetkilometrové rychlosti není možné je ubrzdit – na kinetickou energii je technika krátká. (Koloc vyzkoušel 215 km/h.) “Všichni chápeme, proč chtějí rychlost zpomalit, ale dá se to regulovat jinak. Například zpomalovacími šikanami: udělat více zatáček. Pak by prospělo prodloužení závodu a zastavování v boxech jako ve formuli 1. Teď je to sprint, při delších tratích by byl prostor pro taktiku,” uvádí Martin Koloc. Zrušení rychlosti by si kvůli atraktivitě přáli pořadatelé, ale majitelé okruhů nechtějí platit za bezpečnostní opatření. Organizace jezdců (INTRO) by též ráda neomezenou rychlost zrušila: odpadlo by lobování, zvýšila by se popularita závodů, přitáhlo by se více diváků, tedy více peněz. Diváci se o samotný závod většinou příliš nezajímají: šílí z každého smyku a když dojde ke střetu… Stačí si vybavit římský lid, který se dívá na gladiátory trhající si kusy masa. Je to ujeté?…
JEZDCI
Jezdec nejen jezdí, ale též svou jízdu večer kousek po kousku “preparuje”. V autě jsou desítky čidel, která zpracovávají data od činnosti tlumičů, brzd až po řazení. Po každém závodě jezdec na komputeru metr po metru sleduje graf, který znázorňuje činnost jednotlivých komponentů vozu. Zpracovaná data faxuje inženýrům do laboratoří, kteří je přes noc vyhodnotí a dávají návrh na další úpravy. Ovšem 90 procent rozhodnutí úprav je na jezdci. Ale jsou dva druhy pilotů: ti, co vidí i do motorů, a ti, co v idí pouze trať. Martin Koloc patří k prvnímu typu jezdců: slyší i cítí nemoce svého tahače a nejezdí jen pro peníze (těch má jako bývalý úspěšný podnikatel dost). Cílem je mu radost týmu. A jak jsem sledoval, ten by za něj dal “život”. Tohle rodinné uspořádání má pro jezdce jednu nevýhodu: v případě neúspěchu se zodpovídá všem – marketingové firmě, majiteli stáje (Power Tech Europe Ltd) a sponzorům.
Kolocův závodní tým je vlastně největším rivalem dalšího českého týmu ŠKODA. V tak malé zemi se dvě stáje, které čerpají peníze z tak malého prostoru, nemohou mít moc v oblibě. Vojtíšek během své dlouhé kariéry dvakrát získal titul vicemistra (1989, 1990) a jednou byl třetí (1993). Martin Koloc vstoupil do závodů kolosálním způsobem. Rok 1994 by se dal nazvat rokem nástupu Kolocovy éry. Změnila se pravidla a zamíchalo se pořadí. Doposud neznámému jezdci unikl titul o vlásek a následující dva roky (1 995, 1996) už bezpečně vítězil. Loni byl druhý, letos ho pronásledovala smůla. Ovšem mezi závodníky a porotci si svou dravostí oblibu nezískal. Mezi jezdci jsou ovšem i nadšenci, kteří jezdí pouze pro zábavu a závody si platí sami. Naprostou pohodu ze sebe vyzařuje Brian Garnet zvaný “Haďas”. Spatřit ho můžete většinou s doutníkem v puse. Ten mu občas asi při jízdě vypadne, ale věřím, že jej v cílové rovince vždy pod volantem našmátrá. Ten je krásně ujetý.
KDO ZA TÍM STOJÍ
Financování se účastní výrobci pneumatik – BRIDGESTONE, CONTINENTAL, výrobce tachografů KIENZLE a petrolejářské společnosti SCHELL, TOTAL, ELF, CEPSA, ESSO a další. Hlavními sponzory jsou automobilky MERCEDES, DAF a MAN. Pak jsou tu speciální hybridy kvůli závodění jako CATERPILLAR nebo SISU. Za SISU jezdí Martin Koloc, David Vršecký a Finka Minna Kuopapalová. Kolocova stáj pohltí přes sto milionů: potřebuje velký přísun peněz, protože žádná automobilka za ní de facto nestojí. Jen pro zajímavost: SI SU je finský závod na vojenskou a lesní techniku, patří pod francouzský RENAULT, přičemž motory jsou americký výrobek firmy CUMINNS (vydrží až 1 500 000 km). SISU jezdci používají jenom k homologaci pro účast na závodech. Nemají tudíž neplacené vstupy, které mají jiné automobilky. Ale jednu komerční vazbu Kolocova stáj má: v současné době pracuje na verzi lodních motorů. Laikovi se to může zdát ujeté.
Přestože Rod Steiger pobýval v Karlových Varech na letošním filmovém festivalu, sešli jsme se v Praze v hotelu Intercontinental. Byl jsem opravdu rád, že s tímto velkým hercem mluvím, byla to moje jediná “kořist” z festivalu, aniž bych musel projít potupujícím procesem. Překvapila mě jeho ochota: špatně se mu chodilo a i řeč ho unavovala. Viděl jsem na něm, jak se humorem brání podlehnout svému věku, cítil jsem z něho, že tu ještě nechce jenom dožívat. I když by si právo na odpočinek už nemusel odpí rat. Chce se mi říct, že je to člověk, který herectví obětoval vše, ale výstižněji bude asi znít: člověk, který díky tomu, že herectví bral vážně, pochopil i to ostatní mimo něj.
. . . . .
Rod Steiger
Pane Steigere, řekl jste, že je rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem. Pamatujete si, jaké to bylo u vás?
Co se mě týče, když jsem chtěl být hercem, v podstatě to znamenalo, že jsem chtěl být slavným a mít peníze. Kdo by nechtěl být známý jako Picasso nebo Beethoven – ale je potřeba vědět, že sláva nestačí: musíte mít na mysli celek, aby se z vás stala kompletní bytost. Ale co jsem tím rozdílem myslel… Ve druhé světové válce jsem sloužil u námořnictva, a když jsem odcházel, měl jsem pouze jeden rok střední školy, takže jsem neměl žádné vzdělání: neměl jsem tedy co nabídnout společnosti. Má generace po važovala za nutné, aby člověk byl soběstačný: aby si našel místo, kde bude spát a kde bude jíst. Pak jsem byl přijat do vládních služeb na oddělení, které se zabývalo válečnými veterány. A když jsem tam sloužil, byly všechny hezké holky každý večer ve čtvrtek vytížené prací. Nevěděli jsme proč, bylo to divné. A pak jsme na to přišli: děvčata dala dohromady svou hereckou skupinu a začala si hrát své divadlo. Naštěstí v té skupině nebyli žádní muži, a když je začali hledat, okamžitě jsme se nabídli. Nebylo o čem přemýšlet – chtěli jsme ty holky blíže poznat.
Takže zájem o ženy rozhodl o vašem herectví?
Ženy rozhodly o mnohém v mém životě, ale nevím, zda o mé herecké kariéře. Ale pravdou je, že když jsem se přidal k té dívčí skupině a hrál jsem v jedné nebo ve dvou hrách, jedna z dívek mi docela vážně naznačila, že bych se herectví měl věnovat opravdověji. Říkal jsem jí, že si musí dělat legraci, protože tenkrát se mi lidé od filmu jevili jako nějací “zlatí lidé”. Radila mi, abych šel studovat, ale já jí vysvětloval, že nemám peníze. Pak mi připomněla něco, co bylo velmi důležité: v naší zemi fungo val zákon, že pokud jsem strávil v armádě víc než tři roky, mohl jsem jít studovat na univerzitu. Takže jsem se rozhodl pro herectví a dostával osmdesát dolarů měsíčně. Během dvou měsíců jsem se do toho zamiloval. A tak jsem se stal hercem. Bylo to lepší než práce. Herectví se pro mě stalo skoro paranoiou. Splňovalo to moji potřebu vyjadřovat se ke světu. Byla to nejlepší “nehoda”, která mě kdy potkala. To je ten rozdíl mezi chtít, nebo potřebovat být hercem.
Též jste řekl, že herectví a život nejde rozdělit. Mám přátele herce a ti mi tvrdí, že je naopak smutné, když se herec nedokáže oprostit od své práce…
Když jste mladý, děláte jednu velkou chybu – myslíte si, že vaše profese vám může všechno nahradit. Na světě neexistuje zaměstnání, které by vám to umožnilo. Trvá to dlouho, než se tomu člověk naučí. Mnoho mladých umělců má úzký náhled právě proto, že si myslí, že jejich profese je jim vším. Abyste se od takového myšlení oprostili, potřebujete intenzivně cítit přítomnost jiného člověka, než jste vy sám. Možná to vysvětlí taková malá básnička, kterou jsem napsal v jedné své básnické sbírce ze svého mládí: Já jsem z tebe, tak jako ty jsi ze mě. Pak se stáváme více než jeden. Naše vášně jsou naplněny a to z nás dělá celek. Celek nás.
Máte velmi dobrou paměť.
Doufám. Napsal jsem to, když mi bylo sedmnáct let… Mám rád poezii.
Píšete poezii i dnes?
Ano, píšu. Asi od svých deseti let. Pouze v ní jsem mohl odkrývat své emoce.
Publikujete své básně?
Zatím jsem se nepokusil nic vydat, ale tento rok možná něco vyjde.
Ještě k té odtrženosti povolání herce od skutečnosti. Jak jsou na tom dnešní mladí herci, kteří třeba už od osmnácti let hrají v dlouhých, většinou stupidních seriálech? Přijdou vůbec s realitou života do styku? Mají co hrát?
Tito lidé jsou herci právě proto, aby byli slavní a bohatí, nezáleží jim na tom, aby je herectví nějak formovalo, a když se podíváte do statistik, vidíte, že je tři sta tisíc herců. Takže vybíráte-li zaměstnání, herectví je ta špatná volba. Ale když mluvíme o herectví v televizi, hlavním problémem v mé zemi je, že se při natáčení nedává hercům dostatek času na zkoušky. Herec tak nevědomě upadá do klišé, neví, co vlastně hraje. A o tom herectví není. Podle mě herectví jako takové prozkoumává život, a to hlavně před obecenstvem.
V čem hlavně se odlišuje vaše herecká generace od té dnešní?
V podstatě nejde o generační problém, jde o to, co vám dá přirozený talent. Za mě byla jen malá hrstka lidí, kteří byli tvořiví. Jak jsem předtím řekl, umělec musí najít ve své práci něco, co ho dělá ucelenější, kompletnější bytostí. Máme takový výraz: divadlo je jako plení na zahradě. Divadlo si samo vybere: špatní, tedy plevel, sami odplavou. Je to opravdu těžká profese. Ti, co nemají opravdu potřebu být herci, to sami vzdají.
Myslím, že herec musí získávat své zkušenosti hlavně mimo kameru a jeviště. Tam je jen zúročí. Uvedu příklad Roberta de Nira, Jacka Nicholsona, Marlona Branda… Ale dnes tu jsou Tom Cruise, Leonardo diCaprio…
Je to individuální. Já jsem nevěděl, že budu hercem, sloužil jsem roky u námořnictva, cestoval jsem po světě, na své cestě jsem potkal asi dvě stě osmdesát různých lidí: setkal jsem se s různými kulturami, s různými zeměmi, s rozdílnými pocity…
Právě proto se ptám třeba na diCapria. Na jeho budoucnost.
Mezi mladými herci jsou samozřejmě i ti nadaní, a jestliže poberou více zkušeností, mohou se stát dobrými kompletními herci. A on talentovaný je. Jenom doufám, že peníze, které vydělává na svých filmech, ho nezkazí.
Co myslíte, líbil by se vaší generaci tak mladý a nemužný herec v takových rolích, jaké hraje?
Nedokážu to posoudit. To, co se stalo s mou generací v padesátých a šedesátých letech, změnilo herectví na celém světě. Tím myslím, že nám bylo řečeno, že vše, co máme hrát, se nám musí objevit ve tváři: jako by se to stalo nám. Když jsem předvedl nějakou krásnou scénu, učitel mi řekl: “To jste udělal hezky, ale teď chci vidět, jak byste to udělal vy sám.” Byla to část Stanislavského výuky. Jako mladý jsem to nechápal a říkal jsem: “To jsem přece byl já!?” A on: “Byl jste to, co si myslíte, že jste. Co byste rád byl. Ale ne vy.” Vzal mě stranou a řekl, že by slyšel rád můj hlas. Nerozuměl jsem. Mladý herec se chová tak, jako když je na party a každému chce udělat radost. A ve skutečnosti se skrývá za cizím hlasem (Rod Steiger to hned hluboko položeným hlasem následující větou předvede: “I?m glad to see you. Wonderful, to see you again.”) To není můj hlas. Až do jedné své zkoušky jsem tomu nerozuměl. Mluvil jsem tímhle stylizovaným hlasem a najednou jsem slyšel svůj hlas. Trvalo mi dva roky, ne ž jsem se toho zbavil a začal mluvit přirozeně, bez stylizace. Jsou lidé, kteří mají horší a lepší hlas, ale ve skutečnosti je jenom jeden hlas: ten, který patří vám. Právě tímhle naším zosobněním prošla naše generace. Když vám na jevišti umírá matka, musíte cítit, že právě vám umírá vaše matka.
Herectví je rizikové povolání v tom, že někteří herci, kteří se neustále do někoho stylizují, mají potíž s hledáním vlastní identity…
Umění předpokládá, že se stanete jeho součástí. Pak je velmi těžké být sám sebou. Trvá to dlouhou dobu, než se naučíte používat sám sebe.
Takovým smutným případem je herec Peter Sellers. Ten člověk vlastní identitu nikdy nenašel. Sám říkal, že mu nejbližší byla role ve filmu BYL JSEM PŘI TOM, kde hraje dementního zahradníka, který je pouze loutkou, za jejíž nitky tahá někdo jiný: vše mu vychází, ale on to není schopný vnímat, natož se z toho radovat…
Sellers je případ člověka, který se zamiloval do své slávy. Byl extrémně talentovaný. Dovolte, abych řekl toto: čím větší je váš talent, tím více problémů budete mít po zbytek vašeho života. Ať se vám to líbí, nebo ne. Nikdo přesně neví, co to vlastně znamená. V žádné formě života. Všechno, co máme, je ve skutečnosti jenom ideál. Ale když jednoho dne dojde k tomu, že to život s vámi myslí jinak než vy, nastává problém a vy jste smutný. Jsou talentovaní lidé, kteří se jenom díky instinktu mohou stát skvělými herci, ale pak záleží na tom, k čemu sami sebe vyzvou, aby tuto kariéru zvládli. Neznám Sellersův osobní život. Je pro mě obtížné to říkat, ale doufám, že mě pochopíte: věřím, že lidé, kteří jsou velmi nadaní, jsou po celý zbytek života velmi osamělí. Já nevím proč, ale pokud budu vzpomínat na největší talenty v mé zemi… Je těžké si myslet, že velmi dobrý herec přichází z velmi dobrých rodin. Všichni dobří herci přišli z prostředí, kde museli nějak bojovat, jejichž rodiny žily špatným emočním životem, kde prožívali citový handicap. Tento problém dokáže vyřešit jen nějaký druh umění.
Týkalo se to i vás?
Já pocházím z rodiny, která byla zničena alkoholem. Brával jsem svoji matku ven z továren, děti sousedů říkávaly o matce strašné věci, smály se mi. A když jsem se stal náhodou hercem a lidé se mě ptali, co na mě nejvíc v mém životě zapůsobil, uvědomil jsem si, že mé dětství. Od té doby se snažím, aby mé jméno mělo respekt – je to takový psychologický tah – chci, aby se sousedi přestali smát. A tak se sousedé stali mými diváky. Jedna z věcí, která mě hnala dopředu, byla touha být respektován – postrá dal jsem to jako dítě. To mi pravděpodobně dávalo energii, abych hledal lepší práci. To je přece paradoxní.
Svět filmu má přece další svou specifickou stránku života. Jeho pravidlo zní: dokud jsi slavný, máš přátele. Vnímáte nějak jeho odtrženost třeba právě kvůli hodnotě přátelství?
Jestliže země má jenom deset procent lidí, kteří jsou nadaní, je to šťastná země. Talent si hledá další talent, to je věc instinktu a nezáleží to jenom na síle peněz, to je jako když na starém Západě jeden dobrý střelec poznal druhého dobrého střelce. Poznal ho okamžitě: instinktem. A stali se z nich dobří přátelé.
Přesto si myslím, že mnoho těchto přátelství je limitováno úspěchem. Pokud není, přátelství mizí…
Já jsem mluvil o hercích, kteří znají dvě strany života a mohou vás obohatit i o další rozměr, o další hodnotu… Možná, že jich jsou jenom stovky na světě; ti jiní herci jsou už jiná kapitola.
Ale vy mně nechcete rozumět, já mluvím o jiných pravidlech komunikace mezi herci než mezi těmi, kteří neměří svůj úspěch slávou. Herci bývají otroky své slávy.
Lidé, o kterých já mluvím, se nikdy nestrarali o to, zda jsou jejich přátelé slavní. Ale ano, jestli myslíte, že dnes je stále méně skutečného přátelství, tak máte pravdu. Protože talentovaná osoba nebude respektovat někoho, kdo předstírá, že je talentovaný. Nebude s ním ztrácet čas.
Řekl jste o sobě, že jste byl vždy potížista. S čím nebo s kým máte největší potíže?
Když máte dar – jste něčím nadaný, někdy je ta cena hrozná: vaše představivost nejde dohromady s realitou. Máte svůj vnitřní svět, a když přijde okamžik – může to být láska, učiníte objev nebo se dostaví sláva – vy si řeknete: “Ano, to je dobré, ale kde je ta poezie??” To se obvykle stává, když vaše fantazie přijde do střetu s tím, co si třeba i sama nějak vysnívala. A to je to, na co se mě vlastně ptáte: to jsou ti talentovaní lidé, kteří trpěli a kteří si své utrpení nesou celým svým životem. Jako když se malé dítě rozhodne, že si postaví svůj vlastní svět. Když hrajete, vytváříte si svůj vlastní svět. Jste respektován, cítíte se živý…
A nastávají potíže s okolním světem a stáváte se tím potížistou?
To se děje dvěma různými způsoby. Je to velmi těžké v osobním vztahu, například se ženou. A také pro ženu s mužem. Umělec je v podstatě děcko: téměř nikdy není spokojený, je dětinský. A pak dělá pochopitelně problémy, stává se tím potížistou. Ale většina lidí na celém světě není spokojená. A talentovaný člověk se snaží najít v umění tu krásu, kterou jako dítě hledal v pohádkách… Ale tohle je tragédie, protože v realitě pohádky nejsou.
Jaké potíže měl třeba Marlon Brando (svou pohádku hledal na opuštěném ostrově)? Pokuste se ho nějak charakterizovat. Já mu stále nerozumím. Jako by v sobě něco strašně důležitého prohrál, jako by promarnil příležitost…
Hrál jsem ve filmu jeho bratra. O jeho osobním životě moc nevím, ale též si nemyslím, že by byl příliš šťastný. Nakonec teď váží asi sto liber. Ale teď má místo ráje na ostrově hotel. (smích)
Měl jste tři manželky. Je obtížné žít s ženami, nebo je obtížnější žít bez nich?
Měl jsem čtyři manželky, před nedávnem jsem se rozvedl. První manželství trvalo asi třináct měsíců, neměli jsme se nikdy brát, takže to ani za manželství nepovažuji. Byla herečka. V druhém manželství jsem byl ženat se známou herečkou, která pracovala s Charliem Chaplinem. Moje další žena byla velmi krásná bytost, nebyla to herečka: trénovala koně pro dostihy. Moje poslední žena též nebyla herečka. A na vaši otázku vám mohu zase citovat tu svou básničku, ve které říkám, že není možné, aby člověk byl ve svém životě šťastný bez dalšího člověka. Můžete bez žen žít, ale pak jste blázen, když se budete cítit šťastný. Jste šťastný, když vás někdo opravdu miluje, a ne proto, že něco jste. Nedávno se mnou v Anglii dělali rozhovor právě do knihy, která pojednávala o tom, co je úspěch. Odpověděl jsem: “Není nic horšího, než když jste fyzicky nebo mentálně nemocný, proti tomu sláva a vysoké konto nic neznamená. Podle mne je úspěšný člověk ten, který pracuje na něčem, co má rád a co mu poskytuje základní p otřeby života: dostatek jídla a slušné místo pro život. Nikdy se mu to nesplní na sto procent, ale pokud je to na šedesát procent, je úspěšný. Byl jsem šťastný, když jsem se stal hercem a že jsem z toho mohl žít. Lidé se mě ptají, proč stále tolik tvrdě pracuji, odpovídám jim, že pokud tři měsíce pracuji, zbývajících devět měsíců mohu jíst, co chci, mohu spát, jak chci, mohu jezdit, kam chci, a mluvit, s kým chci. A tahle část života je nejdůležitější. Ale abyste byl šťastný, nemusíte být tak úplně bohatý a slavný.
Jak je to dlouho, co jste tyto pravdy uchopil a mohl se jimi řídit?
Poznal jsem to asi tak před čtyřiceti lety. Nikdy mě nezajímaly peníze, pouze herectví, a proto se mnou peníze nikdy nic neudělaly. Od toho mám člověka, který se o mé finance stará. Nechci se tím zabývat.
Mluvil jste též o promarnění šancí. Lze vůbec o promarnění šancí uvažovat? Nehraje zvláště v herectví největší roli osud?
Já nevím, myslím, že nejdřív musíte věřit v osud. Měl jsem zdravotní problémy, měl jsem den, kdy jsem málem umřel, takže nemám čas se obávat osudu. Nemůžu se tím zabývat, žiju dnes. Možná, že zítra budu mrtvý. Nemám rád, když se věci plánují příliš dopředu. Život je jako řeka, můžete do ní vplout a plavat, ale nemůžete plavat věčně, kdežto řeka ano. Takže já se snažím, jak je to jen možné, vychutnávat to plavání. Když budete žít jen sám v sobě, budete špatný plavec. Vůbec nepoznáte vlny života. Když se ocitnete v nějaké situaci, kdy se budete snažit dělat, že jste něco jiného, než jste, než situace vyžaduje, možná že se toho už nikdy nezbavíte: ztratil jste opravdovou zkušenost.
Každý známý herec nebo režisér má svůj názor na Hollywood. Dokonce se mluví o tom, že je to vlastně už stát. Jaký je váš názor?
Je to velká ulice, která někdy svět baví, a někdy jej v podstatě obtěžuje, a já si jen přeji, aby svět věděl, že se od něj už nemá nikdy nechat ovlivňovat. Když diváci nezaplatí, nebude žádný Hollywood; z toho vyplývá, že diváci jsou zodpovědní za to, co vidí.
Vy jste se na festivalu ve Varech svěřil, že byste rád umřel před kamerou…
(velmi živě) Ano. Často o tom přemýšlím… Ale vlastně se mi nelíbí myšlenka smrti… Zase se jí tolik nebojím, spíše mám velký strach z utrpení. Z nemocnice a z těch trubiček… Spíše mě zajímá způsob, jakým zemřu, než smrt samotná.
Představujete si nějak tu “poslední scénu” před kamerou? Víte, jak by měla vypadat, jaké věty by měly při ní padnout?
Představit si to mohu, ale stejně mě to překvapí v situaci, kdy to nebudu čekat. Ale když zapomeneme na tu kameru, tak já bych chtěl zemřít v momentě, kdy se miluji. V tom vzrušujícím momentě.
Ten je ale skutečně blízko smrti…?
(smích) Záleží na tom, s kým jste. Ke skutečně hlubokým emocím dochází tehdy, když se intelekt člověka a jeho instinkt nějak dotknou, spojí se, což je síla života, která pokračuje navždy, ale vám je to dovoleno jen na pár sekund. Na takové momenty vzpomínáte, ale nikdy je neumíte přesně vyjádřit. A tak je to i v herectví. Při natáčení se něco zvláštního přihodí a někdo řekne: “Co to bylo?” Já nevím, tak rychle řeknu: “Nechte to tak. Bylo to krásné.”
Rod Steiger (14. 4.1925) vyrůstal jako jedináček, pracoval v továrně na zpracování kůže, jako zmrzlinář a řidič náklaďáku. V šestnácti odešel k námořnictvu a po válce se uchytil jako úředník pro demobilizované vojáky. Začal studovat herectví a v r. 1951 debutoval na Broadwayi rolí pětapadesátiletého detektiva. Vytvořil řadu úspěšných rolí, zkušenosti sbíral i v televizi. Do mezinárodního povědomí vešel v r. 1954, kdy byl nominován na Oscara za roli zkorumpovaného úředníka v sociálním dramatu E. Kaza na V PŘÍSTAVU. O svých kvalitách přesvědčil i ve snímku VELKÝ NŮŽ. Svými fyziognomickými předpoklady byl přímo předurčen pro ztělesnění psychicky postižených, frustrovaných a charakterově záporných mužů (např. KŘIČ HRŮZOU, RUCE NAD MĚSTEM, LHOSTEJNÍ, ZPÁTKY Z VĚČNOSTI, AL CAPONE). Další nominace na Oscara ho čekala v r. 1965 – ZASTAVÁRNÍK. Za dva roky ho už Oscar neminul za roli rasisticky smýšlejícího šerifa ve filmu V ŽÁRU NOCI. Z dalších filmů: SERŽANT, WATERLOO, JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, MUSSOLINI: POSLEDNÍ DĚJSTVÍ, LEV POUŠTĚ, HRÁČ, SPECIALISTA.
Vstup na ostrov je snem o průmyslové turistice. Snem, pohádkou, podívanou hodnou fotografie na přebal turistické příručky. Airbusy z Japonska přilétají v půlhodinovém rytmu. Tokio, Ósaka, Sapporo, Kjóto. “Vyloďování” japonských turistů se odehrává za asistence dispečerek, které vzpažováním dirigují dav, rozdělují ho do trojstupů, klestí cestu, přivolávají nosiče zavazadel a sledují čas. Ten je zvlášť důležitý. Během jedné půlhodiny se musí odbavit jedno letadlo, aby nedošlo ke skrumážím. Je to něco mezi obřadem k uctění obětin a shromážděním k nostrifikaci. Fronta postupuje dle pokynů dispečerek a turisté obdrží na krk věnce z orchidejí zvané lais.
ZTRACENÝ RÁJ
Na letišti v Honolulu jsem si na hodinkách nařídil havajsko-aleutský čas, který se od našeho liší přesně o dvanáct hodin. Stát na prahu hlavního města šesti havajských ostrovů jako turistický odpadlík je zcela zvláštní pocit. K ozdobeným Japoncům přistupují dívky v tradičních suknicích a navyklým gestem je odvádějí k fotografování. Každá skupinka má vyčleněny své divochy – muže i ženy. Fotograf je v civilu, dva domorodci s vyřezávanými kyji a péřovými čelenkami dělají fotografickou stafáž. Japonci s e tváří mírumilovně a trochu upjatě, zatímco divoši poskakují a vydávají veselý ryk. Stane se, že najdou u rodiny unavený výraz. Je-li v ní dítě, poštipují je po tvářích a ukazují, že vyletí ptáček – všechny děti v této situaci tleskají ručičkama. Není-li dítě, přitočí se divoch k otci rodiny, cosi s ním konzultuje, a ten se začne tvářit účastně. Vyfotografovaní turisté pochodují k plynule přistavovaným autokarům.
Pomocníci vynášejí ze skladů bedny lais. Stane se, že věnce dojdou. Dispečerka zamává počítačovými archy, vzpaží, turisté se zastaví, fotografové strnou, zástupy oněmí, autokary cuknou a dívka-průvodkyně v modrožlutém havajském kroji pílí k dívce-divošce, která pokyne kolegovi-divochovi, ten shodí krojovanou slupku a v šortkách a triku letí do skladu. Vzápětí vyběhnou pomocníci s bednami orchidejí, rozprostře se vůně, dispečerky začnou přidělovat plynoucím davům divochy, vzpaží, zástupy se pohnou, r ozdělí do skupin, z nichž každá obdrží volné průvodce, divochy i fotografy? Made in Hawaii.
O pauzách mezi letadly a zástupy před letištní halou uprostřed sta čtverečních metrů kufrů tiše odpočívají hlavní aktéři tohoto reje. Shazují ze sebe domorodé oděvy, sedají si do proluky za zavazadly, pijí kolu a jedí hrášek z alobalu. Jsou to většinou havajští studenti, kteří vědí, že jakákoli turistická show se ostře dělí na bavící a bavené. Domorodé suknice mají schované za bednami s orchidejemi. Jakmile se objeví noví návštěvníci, přestrojí se a vyrážejí na určená místa. Kolotoč pokračuje.
NIKDY NEKONČÍCÍ PRÁZDNINY
Na Havaji se mládne. A nakupuje. Společenský imperativ velí tvářit se šťastně a odpočatě. A nosit šortky. Havaj je turisticky vděčná směs americké way of life a zbytků národní kultury. “Go mauka,” čtou si turisté v bedekrech ostrova Oahu. Mauka znamená k horám, které leží na severu, celé spojení lze pak přeložit jako jet na sever. Ve vypůjčených limuzínách se tedy vydávají určeným směrem. K oblíbeným zábavám havajských turistů patří také půjčování sporťáků a veteránů, zejména těch, které hrály v ame rických televizních seriálech, nákupy starých tesáků a masek, květovaných šortek a výlety autokary tu a tam majícími tvar staré Křižíkovy tramvaje. V hotelích obdrží slevové kupony na večeře při západu slunce, na představení Othella, na sedmimílový motokárový okruh v parku Waimea, na nákup květin, košil a oříšků, na výlet člunem se skleněným dnem, na zlaté náramky královny Liliuokalani, na večeři v baru Karaoke, kde je možné nejen pojíst, ale nahrát si i vlastní zpěv a jezdit v trenažérech. Na vysto upení kouzelníka provozujícího polynéskou magii, na vyfotografování se s havajskou opicí v klobouku, na juchání tropických extravagantních tanečníků, na nákup pitné vody. Na komplex leteckých cest po ostatních ostrovech se zrychleným výkladem průvodce, na políbení s delfínem, na sadu havajských slamáků made in China a na kýčovitý obrázek v kruhovém rámu. Turistů, jako je starý vietnamský veterán, který rok co rok jezdí do hotelu Honolulu Prince na Waikiki a chodí si po svém, je málo. Na většinu turi stů platí konzumní psychóza tvořená mořem, obchodem a bedekry, vydávanými zdarma a všem. Zvláště vděční za podobné turistické programy jsou Asiaté. Koupou se zásadně jen v hotelovém bazénu a v deset dopoledne vyrazí autobusem s nápisem Polynéská dobrodružství na pláž Waimanalo. Vyběhnou z vozidla se slunečníky a videokamerami, vzájemně se natáčejí a někteří se šplouchají. Jemně, do vody nevkročí nikdo. Po deseti minutách nasedají do autobusu, jedou na oběd a za dalšími nákupy. Večer vyzvedají peníze v automatech.
Nákupní centrum Ala Moana je vystavěno nad obrovským parkovištěm. Obchody lemují terasy, z nichž lze shlížet na pódium v přízemí a obdivovat tančící děti. Nakupují se staré poštovní známky, brilianty, vídeňská káva z automatů a zrnková káva Mauka. Mezi nakupujícími vesele drnkají housličkáři, v betonovém korytu zurčí potok a vlévá se pak do nádržky s řasami, kameny a rybičkami. Ala Moana je nejvyšší generace konzumního života…
Když turisté odloží objemné tašky a povečeří, vycházejí do ulic Waikiki, kde probíhá Aloha Week nebo jiný estrádně nákupní festival. Stánky s bavorskými uzenkami a filipínským zlatem, pódia s rohujícími boxery a řečníky v akci, s dětskými tanečníky. Lidé podléhají rytmu a trhají sebou v bocích. Ryčno, ale bezpečno.
Kdoví, je-li to všechno film, nebo skutečnost. Havaj je především výrobní podnik a turisté pracovníci mamutí manufaktury. V okolí jsou stovky kýčovitě krásných plážiček se skalami, piniemi, palmami a azurově průzračným mořem. Nikdo na nich ale není. A jestli tam leží jeden nebo dva lidé, jsou široko daleko sami. Přijde-li třetí, pozdraví.
Na Havaji se rozprostírají stovky polí kávovníků, banánovníků, kokosových a datlových palem. Tady je už nikdo neobdivuje. Za posledními přímořskými domky s obchody se smíšeným zbožím a s vraky aut a dílnami začínají skály a buš. Pokud není cesta zatarasena kvůli U.S. vojsku nebo bohatým, lze jít kamkoli. Nikoho to však neláká. Davy jezdí organizovaně do ovocnářského muzea firmy Dole, kde se za tučný obnos dívají na totéž. Ale možná bude toto muzeum jedinou památkou na datle. Shora je na ostrovech vi dět spousty načervenalých čtverců. “Jsou to opuštěná pole,” vysvětluje mi Havajanka Barbara. “Zemědělství už skoro nemáme, pole s cukrovou třtinou už léta nikdo neobdělal, ananasů je také méně. Zemědělství se nevyplácí. Zato máme průmysl turistický.” Barbara má na ruce vytetovaného dráčka a na rtech červenou růž.
Celý ostrov Oahu objedete za dva dolary městským autobusem. Na věšák mezi předními reflektory si můžete odložit horské kolo a jet dvacet, třicet kilometrů do míst, kde Američané uprchlí z kontinentu pěstují za dřevěnými haciendami slepice, nebo do rybářské vsi v zálivu Hanauma.
POLYNÉSKÉ KULTURNÍ CENTRUM
Kategorický imperativ zní – nenudit se a nechat dospělé hrát si. Polynéské kulturní centrum na Oahu je zábavní muzeum s umělým průplavem, kinem IMAX a zmenšeninami původních vesniček sedmi polynéských souostroví. Soudě podle nabízeného programu panoval na všech ostrovech ráj a žili tu šťastní lidé. Přesně podle představ evropských romantiků oslavujících divochy, skaliska a nepřístupné tvrze. Centrum v roce l963 založili misionáři jako učební středisko Havajské univerzity. Postupně zde byly zřízeny a trakce od otevřených scén až po restaurační provozy. Ve správě, službách a uměleckých spektáklech tu pracuje 1100 lidí, z toho tři čtvrtiny studentů, zpravidla místních, ale vypomáhají i mladí z Kalifornie. Program je v režii skupiny hollywoodských scenáristů a režisérů. Správu má v rukou neprofitní organizace mormonů a Církev Ježíše Krista ze Salt Lake City. Centrum se rozkládá na třech akrech a ročně sem zavítá jeden milion turistů. Základní vstupné je padesát dolarů, což je víc než na exkurzi hol lywoodským studiem Universal.
Prožitky jsou přísně kolektivní. Ti, kteří se rozhodli prohlédnout si centrum z voru plovoucího po umělém kanále s umělými vodopády, jsou rozděleni na anglicky mluvící a Japonce. Japonský vor napravo, anglický nalevo. Voraři – studenti v domorodém oděvu – odpichují, fotografují, baví turisty a lije se z nich pot. Stmelování davu, průvodce to nazývá demonstrováním a vyzařováním ducha lásky a služby, probíhá ve stylu my všichni jsme účastníci jedné velké show. Vor provolává sborové aloha, mám tě rád, maorský pozdrav haere mai nebo tonžský malo aupito, díky. S radostným úsměvem se učí vyslovovat makahawa, válečnická kánoe. Návštěvníci si pak zatleskají a odeberou se do jedné z domorodých vesnic.Na Fidži je dominantní homole kláštera, čím vyšší, tím blíže k bohu. Tahiti se vyznačuje rákosovými chýšemi. Každá vesnice má své muzeum s relikviemi a obrázky. Hlavní jsou však domorodé produkce s účinnou snahou zapojit dobrovolníky z publika.
Ve vesnici Tonga znějí bubny ostošest. Zběsilé rytmy strhují všechny k trhavým pohybům boků.
Domorodý showbyznys panuje i ve vesnici Tonga. Bubnuje se tu ostošest a divoši infikují zběsilým rykem narychlo převlečené amatéry z publika. Dřeváky a tenisky poskakují vedle sebe. Před koncem produkce se už ozývají bubny odvedle. Ve vísce Samos jsou zvláště zruční šplhači. Někomu z publika seberou čepici a utečou s ní do vrcholku palmy. V novozélandské vesnici se hraje divadlo. Účinkující z řad publika hrají v melodramatu o otci, který nepřál lásce syna a dívky ze sousedství, láska však přesto roz kvetla. Obecenstvo tleská a objímá se navzájem. Následují produkce ve vodě. V půlhodinovém rytmu vyjíždějí z domorodých vísek vory s divochy a kopími, na které čekají zavilí nepřátelé z buše. Samojský příběh vypráví o dívce Sině, která se zamilovala do polobožského úhoře sídlícího v blízkém jezeře. Rodiče vztahu nepřejí a jezero vypustí. Ještě než úhoř zahyne, žádá Sinu, aby mu uřízla hlavu a pohřbila ji. Nad hrobem pak vyroste kokosovník jako dar lásky.
Cirkulace kádrů je přísná. Ti, co dohráli v jedné vesnici, se přesunují do druhé, kde se převléknou a účinkují v dalším programu. Mezitím mají pět minut času na hot dog. Tahiťanka, která pekla chléb, přechází do vesnice Tonga plést rohože. Katrin z Utahu, která dolaďovala časomíru u tonžských bubnů, se přesunuje na Markýzy, kde učí plést čelenky z rákosu. Přitom sleduje tahitskou vzpouru divochů. Pořád se usmívá.
Kombinace domorodého umění a MTV se líbí všem. Import amerického showbyznysu činí z domorodých reálií srozumitelnou zábavu. “Aloha,” říkají si návštěvníci a kupují suvenýry. Turisté jsou tu v oblibě.Mimo hlavní směr davu běží osamělá paní a oslovuje americkou hostesku. “Slečno, ztratila jsem peněženku,” říká. “Paní, oni vám ji vrátí, možná jen vyberou peníze.” Turistka se zatváří šťastně a snaží se dohnat hlavní proud. Z Markýz znějí údery bubnu a směsice kultur a národností se vydává na další půlhodinový pochod.
ČÍNSKÉ MĚSTO
V obchodní čtvrti Honolulu sedí pod stromem Japonec a na přívěsku ke klíčům hraje videohry. Hraje soustředěně a vytrvale. Dobrovolná segregace od reality. Není ale honolulská Waikiki s replikami starých cestovních kánoí a obrázky bohů v restauracích s kuřetem na oříšcích něčím podobným?V místech, kde dříve propukaly nákazy lepry, je nyní arboretum s ibišky. Krása ve skupenství pevném i tekutém. Odešly nákazy, odešla řemesla, odešlo zemědělství. Zbyly mrakodrapy a ozdobná drbátka. K americké way of life patří i výroba snů. Díky adopci amerických zvyklostí není možné dívat se na poště druhému přes rameno, a poštovní úředník každému ochotně poradí. Trvá to dlouho, ale každý ve frontě se usmívá. Díky adopci Ameriky se cukrovar ve Waihavě stal turistickou show, stejně jako tradice.
Na Havaji vládnou tři slova – mládí, legrace, servis. Kdoví jestli by havajskou cestu následovaly jiné asijské země, kdyby Američané vyhráli válku ve Vietnamu…?
Čínské město v Honolulu se adopci vzpírá. Je to smutný pohled. Na trzích vadnou kopce zeleniny a pár čínských prostitutek čeká na bobku na pick up. Ani autobusy tu moc nestaví. Některé restaurace jsou kvůli nedostatku zákazníků otevřeny jen přes poledne a v sobotu. “Všichni jsou na Waikiki,” vysvětluje mi paní v čínském automatu, patrně nejlevnějším na světě. Mají tu i svou pekárničku, ale nikdo tu nenakupuje ani bagety, ani plněné rohlíky. Prodejce havajských lais se tváří nerudně. Dolar za umělý, Made in China, sedm dolarů za pravý, z havajských orchidejí. “Málo nás,” pokyvuje hlavou. Zatímco na Waikiki nerušeně tančí v půl páté ráno cestou do hotelu polonahý černoch, v čínském městě se potloukají zloději a opilci. I těch je ale málo.
Na Waikiki se Bill Angelo z obchodu s květovanými šortkami a hedvábnými košilemi těší na další sezonu. “Hlavně aby byla dost rušná,” přeje si a vyhlíží návštěvníky, kteří by si u něj mohli zakoupit šortky.
Havajské ostrovy patří státní správou do Spojených států amerických. Životním stylem mezi Japonsko, Filipíny a Evropu. V zemi květin a kreditních karet je jedinou možností kosmopolitismus. Transhavajská dálnice je vroubená americkými silničními značkami, a ještě než se ponoří do světel Pearl Harboru, vypadá, jako by vedla tři tisíce mil přes celý kontinent. Je to ale jen sen.
HAVAJSKÉ OSTROVY (HAWAII)
Jeden ze států USA na 132 ostrovech v Tichém oceánu okolo obratníku Raka o rozloze 16 705 km2. V letech 500 až 900 n. l. byly ostrovy osídleny Polynésany původem z jihovýchodní Asie. Anglický mořeplavec James Cook tam přistál roku 1778 a nazval je Sandwichovy ostrovy. Po celé devatenácté století zůstaly ostrovy nezávislým královstvím. V roce 1900 se na vlastní žádost staly 50. státem USA. Populace se skládá především z Japonců a Evropanů. Podíl Polynésanů poklesl na 20 %. Hlavním městem je Honolulu na ostrově Oahu. Jsou vyhledávaným turistickým místem pro své subtropické klima. Ostrovy jsou korálové nebo sopečného původu a jen 14 z nich je obydleno. Je na nich mnoho sopek, z nichž nejvyšší je Maunua Kea (4205 m) na ostrově Hawaii. Hlavními zemědělskými plodinami jsou cukrová třtina, ananas a káva.
