Podle prezidenta Jelcina by v roce 2000 měla mít armáda asi jeden a čtvrt milionu profesionalizovaných mužů, kteří by podepisovali smlouvy na půl roku až dva roky. Průměrný měsíční plat by měl činit šest tisíc rublů, což dnes dělá jen pět dolarů. “Vyčlenit rozpočet na úrovni Mosambiku a zároveň si přát ozbrojené síly, jaké mají USA, není příliš logické,” prohlásil ministr obrany Igor Sergejev.
Je jich tolik, že je ani veliké Rusko – jejich vlast – neumí spočítat. Jenom ze střední a východní Evropy odešlo po rozpadu komunistického bloku půl milionu mužů a dvě stě tisíc jejich důstojníků. Není přesně známo, kolik mužů čítá dnešní ruská armáda. Koncem roku 1996 uvádí ministerstvo obrany počet 1,6 milionu vojáků a důstojníků, ale Rada obrany trvá na počtu 2,5 milionu. Ruské ministerstvo hospodářství pro jistotu uvádí číslo 3,7 milionu mužů ve zbrani.
Ruský voják ale není jen příslušník armády. K tomuto chaosu je třeba připočítat vojska ministerstva vnitra, vojska pohraniční služby, složky ministerstva pro výjimečné situace, námořnictvo, kosmický program – celkem dohromady asi 15 až 20 dalších federálních struktur. Mohutné dědictví Rudé armády se brání jakýmkoliv precizním statistickým číslům, zato z nepřehledné houštiny trčících zbraní proskakuje jedna neuvěřitelná zpráva za druhou. Jisté ale je, že nové Rusko sice zdědilo po SSSR zhruba 84 % celkového počtu ozbrojených sil, ale jen 60 % hospodářského potenciálu. Z kdysi hrdé a obávané mašinerie se dnes pomalu stává nepřehledná skládka nebezpečného odpadu.
SEBEVRAZI
Nejvyšší velitel ruských ozbrojených sil Boris Jelcin na začátku roku 1997 prohlásil, že provede zásadní reformu ruské armády, aniž by svou koncepci nějak zpřesnil. Po rychlém střídání několika ministrů obrany prohlásil v lednu 1998, že dokázal překonat odpor k vojenské reformě ze strany vojáků a že za poslední rok snížil počet příslušníků ozbrojených sil o dvě stě tisíc. Také prý poprvé za osmdesát let byla provedena úplná inventarizace ozbrojených sil. Opozice na to však kontruje a tvrdí, že řada důstojníků a vojáků nemá co jíst a žije v zoufalých podmínkách.
Pravda je na obou dvou stranách. Podle armádních průzkumů chtělo do roku 1998 opustit službu 30-70 % vojáků z povolání. Podle některých zdrojů jen za rok 1996 spáchalo 500 důstojníků sebevraždu, převážně kvůli nejisté sociální situaci svých rodin. Oficiální čísla za rok 1997 hovoří o přibližně 500 sebevraždách a 50 nehodách. Podle organizací na ochranu lidských práv však jsou tyto údaje jiné. Podle nich každý rok zemře nebo spáchá sebevraždu zhruba 5000 vojáků. To jsou na armádu v míru poměrně vysoká čísla.
ÚNOSY
Tvrdý výcvik, bití a brutální šikana jsou v ruské armádě na denním pořádku. Jen v roce 1996 se 79 % ruských branců snažilo vyhnout nástupu do vojenské služby. Pro srovnání dodejme, že ve Francii využívá různých odkladů jen 42 %, v Turecku 16 % a v Itálii 15 %.
Děravá legislativa a hrůzostrašné příběhy šikany spolu ruku v ruce se špatným zajištěním vojáků mají na svědomí fakt, že se v roce 1996 vyhnulo 79 % branců vojenské službě. Jen pro srovnání – v roce 1985 se vyhnulo vojně jen 5 % a v roce 1991 asi 20 % odvedenců.
Podle listu The Times “ruská armáda zoufale potřebuje doplnit své stavy, a tak jsou mladí muži doslova unášeni přímo na ulicích.” Toto tvrzení vyvolal případ devatenáctiletého Konstantina Ivanova, který byl jednoho rána násilím odveden do armády cestou do zaměstnání. Cestu v metru mu zastoupil muž v civilu v doprovodu uniformovaného policisty a poté ho odvezli na vojenskou základnu v Gatčině. Ivanov trpěl řádně dokladovanou srdeční chorobou a po několika týdnech výcviku skončil ve vojenské nemocnici, odkud se vrátil zpět do civilu.
POPULÁRNÍ PASŤÁK
Sen být oficírem v bohatýrské armádě ale stále žije. V ruských kadetkách je pouze třetina chlapců z důstojnických rodin. Tu větší část patnáctiletých sem přivedla touha po prestiži, kterou armáda v Rusku vždy měla. A velení se tomu snaží být co nejvíce nápomocno: po vzoru carských kadetek bylo do škol zavedeno také studium tance a jízdy na koni.
Ministr obrany Igor Sergejev také vyzval své podřízené, aby oživili tradici z dob druhé světové války, kdy armáda přijímala do svých řad děti bez domova. Brigáda námořních letců v Naro-Fominsku si vzala jeho slova za svá, a přijala do svých řad dvanáct chlapců z asociálních rodin. “Mladým Rusům,” jak napsal The Moscow Times (ruské noviny vycházející v angličtině), “kteří se dali již v ranném věku na dráhu zločinu a drog, tak kyne nová naděje v ruské armádě.” Tento program prý nabyl takové proslulost i, že telefonují rodiče z celého Ruska a prosí, zda by se jejich synové také mohli k brigádě připojit. Zda se tento nápad uchytí, ukáže ale až čas. Podle velitele brigády sice nejvyšší vojenské kruhy tento program prosadily, ale finančně jej nepodporují. S nedostatkem peněz se nepotýká ale jen jednotka v Naro-Fominsku, ale celá země.
MASO PRO STARÉ PSY
Ruský deník Kommersant v červenci napsal, že vojenská inspekce našla v potravinových skladech nedaleko Moskvy tisíc tun psího žrádla. Inspektoři také našli řadu potravinových produktů s prošlou záruční lhůtou.
V jednom případě také inspektoři přišli na to, že jistý ruský kombinát systematicky plnil konzervy masem v množství menším, než malém. Kombinát si tak nechal zaplatit a nedodal asi 16 tun masa. Náčelník zásobovací služby ministerstva obrany Vjačeslav Savinov rezignoval na svou funkci, když inspekce prohlásila, že v prověrce skladů bude pokračovat.
Tragický nedostatek peněz se tu mísí s těžko postižitelnou a tradiční korupcí. Například sám ministr obrany z roku 1996 Pavel Grač se zapletl do řady korupčních, dokonce prý i “ryze kriminálních” afér.
Skandální případy ale už nejsou pro ruské noviny tím pravým ořechovým. Zlatý hřeb roku zarazil do ruské veřejnosti list Komsomolskaja pravda, když prohlásil, že…
ARMÁDA POUŽÍVÁ ASTROLOGY!
“V nedávné minulosti se mohli astrologové s vojenskými výložkami vyskytovat pouze ve špatném sci-fi románu,” píše 22. ledna 1998 list v článku z Petrohradu. Nicméně speciální vojenská laboratoř pro kosmické a astrologické prognózy je realitou současnosti. Podle Komsomolské pravdy posílá každé tři měsíce petrohradský Námořní výzkumný ústav generálnímu štábu přehled astrologických prognóz, předpovídajících mimořádné události a katastrofy. Tyto předpovědi zahrnují prý také letecká a námořní neštěstí. Komsomolské pravdě se svěřoval jakýsi kapitán Buzinov, šéf astrologického týmu. Také jedním dechem potvrdil, že: “Rusko až do roku 2005 nečeká žádný velký vojenský konflikt. Ale kolem roku 2005 nebo 2006 může Rusko najednou zjistit, jak je užitečné mít dobrou armádu.” Ruské vojenské námořnictvo však existenci astrologického týmu rozhodně popřelo.
ELITNÍ JEDNOTKA RUSKÉHO MINISTERSTVA VNITRA
Ministrem vnitra byl 30. 3. 1998 jmenován Sergej Stěpašin. Tento post je v politickém systému klíčový, na kterém velkou měrou závisí domácí stabilita země. Sergej Stěpašin býval hlavou Federální bezpečnostní služby (nástupkyně KGB) a nyní má na starosti policejní složky a vojsko ministerstva vnitra. Služba ve vojsku ministerstva vnitra, jak je vidět na fotografiích, není žádná legrace. Tato armáda čítá 250 000 trénovaných mužů, kteří jsou vybaveni vedle lehkých zbraní také například lehkými tanky. Svou dovednost dokázala při útoku na budovu rozpuštěného parlamentu v říjnu 1993. Velkou roli sehrála ve válce proti čečenským separatistům. Jednotky ministerstva vnitra byly také nasazeny v Ingušsku a Sev. Osetii, kde bylo zastřeleno 5 policistů.
Tyto vojáky je však dnes také vidět v ulicích Moskvy, protože ministr vnitra Sergej Stěpašin se obává nové nebezpečné vlny zločinu.
“Během prvních osmi měsíců letošního roku vzrostla kriminalita o čtyři procenta a brzy budeme čelit šíření zločinu,” řekl Stěpašin v září 1998 ruským poslancům s tím, že zločin podle něj přímo souvisí s politickou a ekonomickou situací. Šéf Federální bezpečnostní služby Vladimír Putin pak poslancům potvrdil, že 40 procent ruské ekonomiky ovládá svět zločinu.
RUSKÁ VOJSKA MIMO HRANICE ZEMĚ
– Arménie Na základě smlouvy je umístěno 9 tisíc vojáků 124. ruské divize v Gjumri (Leninakan). Kromě toho střeží Arméncům tureckou hranici ještě ruští pohraničníci.
– Gruzie Nachází se zde pět základen o celkovém počtu 20 tisíc vojáků.
Mimo základny operují ruské modré přilby v Abcházii, která se od roku 1992 snaží odtrhnout od Gruzie.
– Tádžikistán Občanské války v Tádžikistánu se účastnilo 24 tisíc ruských vojáků, kteří pomáhali neutralizovat islámské síly. Jednotky 201. divize jsou rozmístěny v okolí Dušanbe.
Ruští pohraničníci ještě kontrolují hranici Tádžikistánu s Afghánistánem.
– Turkmenistán Na hranicích s Íránem je 15 tisíc příslušníků ruské armády.
– Uzbekistán Zde je rozmístěno 5 tisíc ruských vojáků.
– Kyrgyzstán Na hranicích s Čínou slouží 3500 vojáků.
– Kazachstán Kosmodrom Bajkonur – za pronájem této základny má Rusko platit Kazachstánu 115 milionů dolarů ročně.
– Ukrajina V Černomořské flotile slouží 12 tisíc mužů, kteří mají ruské státní občanství. O rozdělení flotily se jedná.
– Bělorusko Stanice pro identifikaci raketového napadení obsluhuje několik tisíc Rusů. Stanice jsou pozůstatky impéria SSSR.
– Moldávie Levý břeh Dněstru kontroluje 14. ruská armáda. O jejím odchodu se jedná. Dnes jsou tu asi tři tisíce vojáků.
Do těchto počtů nebyly zahrnuty ruské mírové sbory, jichž je podle oficiálních údajů bezpečnostního výboru 10 500 mimo území Ruska. Náklady na udržování těchto jednotek se pohybují od 50 do 100 milionů dolarů ročně.
Lidstvu se otevřela dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu.
Měsíc byl jedním z prvních pravidelně pozorovaných a měřených nebeských těles. A byl to právě Měsíc, o který sváděly dvě veliké světové mocnosti (Sovětský svaz a USA) tak urputný boj před pětadvaceti lety.
Lidstvu se otevřela dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu.
Pak náhle utichl zájem vlád i médií o tohoto nejbližšího druha naší planety. Dvacet pět let nenarušila měsíční povrch jediná lidská šlápota, nerozvířily jej raketové motory. Oběžná dráha zela prázdnotou. Teprve až za celé čtvrtstoletí bylo rozhodnuto o návratu. Poprvé, když vláda Spojených států amerických nevěděla, co s nepotřebnou vojenskou sondou (Clementine) a podruhé, když bylo třeba levně vyzkoušet nové technologie pro meziplanetární lety. O to více přišla nová sonda vhod, neboť svět byl zaplaven sérií rádiových měření Clementine vypovídajících o možném výskytu zmrzlé vody. Světlo světa spatřila sonda Lunar Prospector – Hledač měsíčních pokladů.
LUNAR PROSPECTOR
Ze Země vystartoval Lunar Prospector z floridského mysu Cape Canaveral 6. ledna roku 1998. Po pěti dnech se nacházel na měsíční orbitě, 380 000 km od své mateřské planety. Unikl tak bouřlivé mediální kampani, jež “doma” panovala, vybral si vakuum, teploty od -250°C do 200°C, absolutní ticho a prostor svou volností vázaný jen na měsíční gravitaci. Zatímco “dole” se novináři předbíhali v lovu prvních výsledků, on jen pokojně vzhlížel na pramálo člověkem pozměněný ráz měsíční krajiny. Jako hladina rybníka zavlnil se v březnu informační éter zprávami o objevu vody ve formě ledu v polárních oblastech. Množství tohoto ledu sice nijak nepředčilo očekávání, avšak voda, nejnutnější ingredience pro guláš zvaný “dobývání Měsíce”, byla na světě. Zvláště potěšila tato zpráva široké kruhy vědecké, neboť se povedla mise, jež stála jen zlomek ceny běžné pro meziplanetární let. Zdánlivě velká suma 64 milionu dolarů je oproti předchozímu mnohamiliardovému projektu Apollo jen “tringeltem číšníkovi”.
Situace kolem zásob vodního ledu na čas přestala být zajímavou otázkou. Lunar Prospector se opět odebral provádět svá vědecká měření a mapování. Po téměř osmi měsících mise a po vyhotovení předběžných výsledků se však vědecké i novinářské kruhy rozvířily znova a mohutněji. Závěry jednoho z přístrojů na palubě sondy hovoří jasně. Vodního ledu je na Měsíci víc, než se v březnu předpokládalo. Je ho tam desetkrát víc oproti původním odhadům! Zvu vás tedy nyní do světa 380 000 km vzdálené “kulaté pouště” a malého přístroje, jenž ji z oběžné dráhy zkoumá.
KOLONIZACE MĚSÍCE?
Není vůbec troufalé tvrdit, že jsme se dobrali dalšího významného milníku v historii vesmírného průkopnictví, dalšího “velkého skoku pro lidstvo”.
Měsíc byl vždy považován za prosté kamenné těleso zcela bez vody. To proto, že nemá atmosféru. Sluneční záření tudíž může pronikat až na povrch, kde veškeré molekuly vody velmi rychle rozkládá. Existovaly však skupiny odborníků, kteří se domnívali, že voda by se mohla na Měsíci vyskytovat v některých kráterech na pólech. Její původ by se dal vysvětlit jako výsledek impaktů komet na povrch Měsíce. Síla lidského pudu dobývat nepoznané krajiny byla nadmíru obrovská. Přesto, že se všeobecně nepředpokládal výskyt vody na Měsíci, objevovaly se často zajímavé teorie o možné kolonizaci. Voda nebyla pro člověka tedy zcela zásadní překážkou. Ve skutečnosti by se dala získat různými jinými způsoby. Jejich náročnost ale stavěla otázku osídlení do několikasetletého horizontu. Nyní však máme před sebou těleso, které je schopno se po stovky let starat o své hosty.
Lunar Prospector nese na svých bedrech pět různých přístrojů, jež mají své vlastní úkoly v průzkumu na i pod povrchem. Mapuje gravitační pole a jeho anomálie, přepočítává množství důležitých prvků na povrchu, zkoumá magnetické pole, nahlíží do nitra, aby zjistil jeho původ, a pro nás především hledá vodu. Princip detekce vody je poměrně přesný. Přístroj (neutronový spektrometr) zachycuje subatomární částice zvané neutrony a dokáže rozlišit, v jaké molekule mají původ. S vodou na Měsíci jsou tyto neutrony spjaty velice těsně. Ve vesmíru totiž existuje všemi směry se šířící kosmické záření. To, narozdíl od toho slunečního, dopadá i na dna vždy temných kráterů. Neutrony a fotony tvrdého (gama) záření vylétají z povrchu Měsíce právě jako výsledek působení kosmického záření. Když se taková částice kosmického záření srazí s vodíkem v molekule vody na měsíčním povrchu, vystřelí vodík neutron nebo gama foton. Některé z nich, jež se pohybují nahoru, poté zachytí neutronový spektrometr na palubě Lunar Prospectoru. Energie takového neutronu je pro určité částice v určitých molekulách specifická a je možno tedy vyčíst, zda částice skutečně z vody vylétla. Data získaná z neutronového spektrometru sondy ukazují na vysokou koncentraci vodíku pod měsíčním povrchem na dně polárních, sluncem nikdy neosvícených kráterů.
“Pořízená data neukazují, v jaké formě se vodní led nachází,” řekl na tiskové konferenci o předběžných výsledcích hlavní investor mise, Dr. Alan Binder z Ústavu pro výzkum Měsíce (LRI) v Kalifornii. “Každopádně, jestli jsou hlavním zdrojem ledu kometární impakty, v což většina vědců věří, můžeme očekávat, že máme na obou pólech oblasti pokryté téměř čistou vrstvou ledu. Přesněji řečeno, nové rozbory předpokládají přítomnost jednotných, uzavřených, téměř krystalicky čistých zásob ledu skrytých asi pod 40 cm silnou vrstvou měsíční půdy – regolitu. Odhadujeme zároveň, že severní pól je na vodu asi o 15 % bohatší než pól jižní.”
Na otázku, jaké předpokládané množství vody vlastně Lunar Prospector objevil, odpověděl Dr. William Feldman, spoluinvestor a specialista na spektrometrii z Los Alamos National Laboratory: “Je těžké vyjádřit nálezy přesným číslem, každopádně alespoň přibližně kalkulujme s třemi miliardami tun vodního ledu na každém měsíčním pólu.”
V březnu přinesli vědci předběžné zprávy o přítomnosti vody v měsíční půdě (regolitu) v polárních kráterech, jež korespondovaly s asi 300 miliony tun ledu ukrytými v povrchu Měsíce. Procentuální zastoupení vůči regolitu bylo odhadováno na 1 %. Dr. Feldman k dřívějším odhadům řekl, že byly způsobeny nepřesnostmi v existujících modelech Měsíce. Ale stejně tak se mohou i dnešní odhady zvětšit dvakrát až třikrát, neboť udávaných šest miliard tun neodpovídá předpokládanému množství, jež by na měsíční póly mohly zanést při impaktech komety.
VIZE
Osud Měsíce je nyní, dá se říci, již jen v rukou člověka. Otevřela se nám dávno vytoužená brána do světa vesmírného ticha, prázdnoty a mrazu, jeho nejvýraznějších prvků. Lidstvu nyní zbývá vypořádat se ještě s problémy ekonomickými, jež svazují veškerý rozvoj v tolik potřebných oblastech spojených s lidskou budoucností, s přežitím. Mezitím dobývání vesmíru uchvátí na čas komerce. Na Měsíc budou lidé jezdit nikoliv prostřednictvím vědeckých institucí, ale mnohem častěji díky soukromým firmám s dobrým finančním základem. Budou to patrně cestovní kanceláře, které si na Měsíci předplatí nejvíce pozemských hodin. Odhadnout linii vývoje není až tak těžké. Finanční situace NASA, ESA i Ruska je zřejmá. Na druhé straně vědecké vybavení a technické zázemí je pro soukromé firmy slabší stránkou. Na obzoru je tedy nový způsob kosmického výzkumu. Propojení komerční stránky ve směru výdělku soukromých osob, a nevýdělečný program státních vědeckých institucí podporovaný podnikateli. Turisté po boku vědců na Měsíci, vědecké laboratoře zkoumající komerčně vyrobené čipy na oběžných drahách. Na první pohled možná krok stranou, na druhý již způsob přežití, ba i rozvoje vědy a dobývání vesmíru. Pro prostého člověka je to šance dostat se na Měsíc ještě v tomto – svém vlastním životě…
CESTA LUNAR PROSPECTORU
Na cestu k Měsíci se Lunar Prospector vydal 6. ledna loňského roku. Start na bedrech nosné rakety AthenaII se udál krátce před půl desátou večer floridského místního času z mysu Cape Canaveral. Třináct minut nato se již osamocený Lunar Prospector nalézal na své parkovací orbitě, 178 km nad Zemí. Za 64 sekund byla sondě udělena rychlost potřebná k opuštění oběžné dráhy Země a nasměrování k Měsíci. Po 56 hodinách od tohoto odpichu oficiálně započala mise, za dalších 49 hodin dorazila družice k Měsíci, 380 000 km vzdálenému tělesu. Přenosové systémy i všech pět přístrojů již bylo v chodu.
Dne 11. ledna ve 12.20 UTC (světového času) byl úspěšně proveden poslední manévr sondy k umístění na měsíční oběžnou dráhu. Mapování Měsíce začala sonda provádět postupně o několik dní později. Lunar Prospector se pohybuje po polární dráze (při každém oběhu protíná oba Měsíční póly), přičemž jeden oběh trvá 118 minut, stabilně ve výšce 100 km nad povrchem. Lunar Prospector se vlastně jiným způsobem nepohybuje. Využívá totiž rotace samotného Měsíce k tomu, aby při svých měřeních pokryl celý měsíční povrch. Lunar Prospector má tedy dohled nad každým kamenem na našem vesmírném sousedovi v periodě 27,3 dnů. Výjimkou jsou jen póly, nad které se vrací každé dvě hodiny. V programu je ještě přechod na nižší oběžnou dráhu, na níž má setrvat šest měsíců. Bude-li i tato nástavba úspěšná, můžeme se těšit na kompletně zmapovaný měsíční povrch, jenž nám umožní bezpečné, přesné a úspornější dobývání Měsíce opět s lidskou posádkou.
PŘÍSTROJE A VÝZKUM LUNAR PROSPECTORU
S použitím Dopplerova gravitačního experimentu se sondě podařilo zhotovit precizní gravitační mapu Měsíce, a to celého povrchu. Při tomto procesu bylo objeveno sedm dříve neznámých oblastí s koncentrací hmoty, jež způsobuje gravitační anomálie. Jedná se o lávou vyplněné krátery, z nichž se tři nacházejí na straně přivrácené k Zemi a čtyři na straně odvrácené. Tyto nové vysoce přesné informace pomohou při budoucích navigacích orbitálních sond a umožní přesněji vypočítat množství paliva pro případné příští lunární mise. Nestane se již tedy případ podobný nehodě při misi Apolla 16, kdy družice vypuštěná na oběžnou dráhu zkolabovala díky gravitační anomálii a po 35 dnech se zřítila na měsíční povrch.Gama spektrometr je používán pro vytvoření map globálního rozložení deseti důležitých druhů částic na povrchu Měsíce i pod ním, jež nám umožňují vidět Měsíc doslova v barvách dějin. Takto získané mapy zachycují částice důležité při utváření jeho povrchu. Přístroj především reaguje na těžké radioaktivní thorium a lehký draslík. Přítomnost thoria a draslíku na povrchu dává kupříkladu tušit známky impaktního kráteru nebo vulkanické činnosti. Dále jsou v ohnisku zájmu prvky jako uran (U), železo (Fe), kyslík (O), křemík (Si), hliník (Al), vápník (Ca), hořčík (Mg) a titan (Ti). Znalost rozložení těchto prvků pomůže nejen k poznání minulosti Měsíce, ale zjištěním míst výskytu prvků jako hliníku a titanu také určí budoucí parcely kosmických základen. Tyto prvky budou v počátcích nejdůležitější surovinou dováženou z Měsíce.
Magnetometr – elektronový reflektometr. Ačkoliv Měsíc nemá globální magnetické pole jako Země nebo jiné planety, obsahuje povrch Měsíce množství oblastí, na nichž existují lokální magnetická pole. Původně byl Měsíc považován za nemagnetické těleso bez velkého efektu na sluneční vítr. Nyní je však třeba tato dřívější tvrzení poopravit, neboť to nebude až tak jednoduché se vztahem mezi měsíčním tělesem a elektricky nabitými částicemi, jež jej jako sluneční vítr “obtékají”. Příčiny existence lokálních magnetických polí na Měsíci byly vždy diskutovány a právě Lunar Prospector by měl vnést do věcí jasno. Další překvapivá data elektronového reflektometru sondy ukazují na skutečnost, že Měsíc má kovové (nebo na kov bohaté) jádro s odhadovanou velikostí asi 600 km v průměru. To vnáší do znalostí o Měsíci další, zcela odlišný pohled.
Alfa částicový spektrometr má za úkol kontrolovat, mapovat a zkoumat recentní aktivitu Měsíce. Před asi třemi miliardami let byl Měsíc horký a vulkanicky aktivní. Za dobu těchto miliard let již jeho aktivita klesla na minimum. Neztratila se však zcela. Na Měsíci jsou stále místa, ze kterých je možno čas od času pozorovat výtrysky plynů, únik radonu či se Měsíc sem tam otřese při zemětřesení. Oproti Zemi je však aktivita zanedbatelná. Například nejsilnější zemětřesení jsou asi jen miliardkrát slabší než ta zemská. Odhalení těchto zdrojů pomůže zkompletizovat naše znalosti o Měsíci.
Neutronový spektrometr je zde k odhalení existence vody. Svou práci již téměř odvedl a právě jemu byl vlastně věnován tento článek.
Tak by se dal přeložit latinský název (Orcinus orca) pro kosatku dravou. Tento mořský savec dokáže zaútočit i na ty nejmajestátnější tvory včetně člověka a zbarvit moře jejich krví. Krása a hrůza se v tomto tvoru pojí dohromady. Vidět tohoto dravce, jak se vymršťuje z vody, je nádherná podívaná, při které se zapomíná, čeho všeho je kosatka schopna.
ČLOVĚK A KOSATKA
Pocit hrůzy, jenž byl s kosatkami spojován, se definitivně rozplynul 16. července 1964. Toho dne bylo nedaleko kanadského pobřeží jedno zvíře poprvé odchyceno. Mělo posloužit jako model pro plastiku před muzeem ve Vancouveru. Zvíře se ze svého zranění zotavilo, ale 55 dní odmítalo potravu. Když se posléze rozhodlo potravu přijímat, po měsíci zemřelo. Vědci se ale začali o kosatky zajímat.
Způsob, jakým se kosatky vynořují na hladinu, je součástí jejich jazyka.
Časem zjistili, že zvuky kosatky, které lidi tak děsily, jsou vlastně velmi přesně formulovaný a komplexní jazyk. Skládá se z dvanácti znaků, umožňujících nejen předávání informací, ale i vyjadřování pocitů. Součástí jejich jazyka je i způsob, jakým se vynořují na hladinu. Každé stádo, čítající kolem padesáti jedinců, má svého vůdce, který vyhledává hejna ryb. Pronikavým křikem upozorní ostatní, ale útok je pak veden živelně. Vyskytují se dva druhy kosatek: jedny se drží při pobřeží, druhé se neustále pohybují z místa na místo. Jedna skupina kosatek, pozorovaná poblíž Aljašky, byla za tři měsíce spatřena na místě vzdáleném 1300 km.
DĚSIVÉ ROZMĚRY
Pro svou inteligenci ve spojení s jejich velikostí, silou a krutostí jsou kosatky považovány za “krále oceánu”, snad jen lev by mohl být jejich suchozemským protějškem. Kosatka se nebojí napadnout kořist, která je i čtyřikrát větší než ona. Samci mohou dosahovat délky až devíti metrů a hmotnosti kolem devíti tun. Jejich hřbetní ploutev může být téměř dva metry vysoká.
Zařazení kosatek je obtížné. Tělesnou stavbou se blíží delfínům, velikostí však připomínají velryby. Patří do řádu kytovců, čeledi kulohlavcovitých. Není výjimkou, když se tito mořští savci dožívají sedmdesáti let, přičemž samice má mládě každých deset let. Kosatky dávají přednost chladnějším oblastem, nejčastěji se pohybují v arktických či antarktických vodách. Na Aljašce je dostatek potravy a ta láká letní skupiny kosatek čítající 170 až 200 jedinců. Některé skupiny jen proplouvají, jiné zůstávají po dobu dvou až tří měsíců. Základem jejich stravy jsou lososi, kterých je v těchto vodách takřka nekonečné množství. V rodině kosatek je opatřovatelem potravy samec, zatímco ostatní čekají opodál, ve vzdálenosti 300-400 metrů. Ve velké oblibě mají kosatky tuleně. K jejich lovu používají zvláštní techniku spočívající v dlouhém vyčkávání a náhlém útoku. Čekají, až se tuleni dostanou do vody, a potom na ně zaútočí. Při jejich pronásledování se nerozpakují pustit se velmi blízko ke břehu.
POUTNÍ MÍSTA KOSATEK
Dnes je možné pozorovat kosatky už i v zajetí. Dlouhou dobu odmítaly samice krmit mláďata, takže ta nebyla schopna přežít. V roce 1985 sledovala kamera porod kosatky a matka – po dotycích na mléčných žlázách – byla ochotna začít mládě krmit. Kosatky jsou schopny předvádět s velkou chutí a graciézností různé figury. Ve vancouverské zátoce mají kosatky své poutní místo. Když se dostanou k zátoce, intonace jejich křiku se změní. Těsně před vplutím do zátoky zvolní svůj pohyb, třou se o kameny, postupují velmi pomalu. Jejich chování připomíná jakýsi rituál. I když se dá kosatka snadno ochočit, nezapomínejme, že je to zabiják.
Setkání s Antonínem Kratochvílem je snad pro každého zážitek. Snaží se navázat kontakt: aby vás to bavilo a rychleji to odsejpalo, aby to mělo nějaký smysl. Je to určitě i tím, že nudu nepovažuje za přirozenou. Na tohle není těžké přijít: stačí si přečíst jeho krátký životopis. Ale přesto… Cítil jsem pod touto drsnou slupkou cosi křehkého, zranitelného a zároveň jsem si uvědomoval, že právě to nesnadno uchopitelné formuje jeho silnou osobnost. Setkali jsme se na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde měl výstavu, a pak v Praze v galerii Jaroslava Pecky, který je v Čechách jeho agentem. K mému překvapení listoval v mém románu.
Máte někdy čas na čtení?
Musím si ho udělat a to mi vyjde akorát jednou za rok. Přečtu asi deset knih, většinou cestovní reportáže. Klasiku mám už za sebou – v mládí jsem přečetl celou knihovnu na Praze 8.
Čtete i v češtině?
V češtině si to už dneska neprožiju: třicet let mluvím anglicky. Například Jan Novák se mi v angličtině hodně líbil, ale v češtině jsem s ním měl problémy. Chyběla mi tam přímost. Na kličkování v češtině se můžu vybodnout, na to už dneska není čas. Já sedím v cadilacu, ne ve škodovce, rozumíš?
Sny máte též v angličtině?
Dneska sním jenom v angličtině.
Setkal jsem se s názorem fotografa, že je tu velmi málo dobrých fotografů, že zmáčknout spoušť dokáže skoro každý. V čem spočívá tajemství fotografie? Není to prostě tak, že někomu je dáno štěstí okamžiku a určité energie, která se mu zpětnou vazbou, třeba ve fotografii, vrací?
V portrétní fotografii na té vazbě velmi záleží. Když postavíš čtyři fotografie od čtyř fotografů, kteří fotili stejnou scénu, vedle sebe, tak každý udělal jinou fotku. Takže selekce je v tom, kdy tu spoušť zmáčkneš. A to jsou jenom sekundy. A všechno je to jenom o tobě: jak to vidíš a jakou zpětnou vazbu dostaneš.
Dá se to naučit, nebo jsou takové snímky požehnané?
To se nenaučíš. To je intuice. Vychází z energie, kterou v sobě máš nebo kterou jsi během života nějak nasákl, a pak je tam to “déjà vu”: rozumíš, ten okamžik ti něco připomíná.
Ale když jde o vteřiny, těžko můžete přemýšlet, zda vám to něco připomíná? Nemůžeš přemýšlet: pak jsi to propásl. Jde o pocit, že teď to musíš udělat, že teď ten moment právě pro tebe vrcholí. Tenhle moment zintelektualizoval Cartier Bresson slovy: “Deside is moment.” Každý má ten moment jiný. V tom se liší dobrý a špatný fotografové: jak se blíží k tý esenci, k tý pravdě okamžiku.
A navíc asi málokdo rozumí dobré fotografii?
Hrozně málo lidí. Dneska ještě míň, protože, jak říkáš, dneska si každej myslí, že když má aparát, tak bum – a je fotograf. Dneska jsou ty přístroje tak sofistikovaný, že to technicky může dělat každý.
Máte nějakého oblíbeného fotografa?
Je tady spousta dobrých fotografů. Možná jejich práce svým obsahem nemají světový měřítko, ale určitě v tom hrajou roli peníze, protože nemůžou jet, kam by jet chtěli.
Vyhýbáte se jménům?
Chtěl jsem to zakecat… Cením si Josefa Koudelky, je mi sympatická razance Šibíka, líbí se mi Cudlínovy práce a samozřejmě čeští klasikové…
A co Tono Stano, který vám na festivalu ve Varech tak trochu konkuroval?
Myslím, že Tono má šmrnc v grafickém pojetí fotografie. Pro mě to je trochu cizejší, ale já jsem natolik otevřený, že pochopím i tyhle práce.
Včera jsem vás pozoroval při práci s Rodem Steigerem. Pochopil jsem, že nejdůležitější je získat kontakt co nejpřirozenější cestou. Máte svůj specifický přístup?
Dívám se na ně jenom jako na lidi: jako bych fotil rumunskýho zahradníka. Otevřený přístup. Hodím jim takovou, myslím, dobrou vibraci, aby se cítili uvolněný, aby byli OK. Ale to je otázka několika hodin.
Viděl jsem, že už během deseti minut jste kontakt měli…?
Musel jsem, víc času jsme neměli. V tom je ten klíč. On mi důvěřoval a začal dělat ty bláznivý věci. Ale už předem jsem si vybral dobrou lokaci, kde jsem předpokládal, že se otevře a že tam graficky vynikne. Navíc cesta k němu byla snadná: líbily se mu fotky na festivalu. Když jsem fotil Davida Bowieho, tak jsem se dozvěděl, že si mě vybral z dvanácti špičkovejch fotografů-celebrit, takže taky už věděl, do čeho jde, a spolupráce byla snazší. Jeho agenti mi řekli, že chce fotit ve studiu, ne na ulici, kde by ho lidi obtěžovali. Já ve studiu nerad fotím. Řekl jsem mu, co mi agenti radili, a on: “To není pravda, můžeme jít ven.” A šli jsme ven. A byl hodně spokojený.
Máte toho člověka při fotografování možnost nějak blíž poznat?
Většinu fotografů, kteří fotí celebrity, zajímá, jak ten člověk vypadá. Já se u nich snažím zachytit to, co jsou.
Máte tedy možnost nahlédnout do jejich nitra? Je to přece jen umělá situace.
Snažím se. Například včera s Rodem Steigerem. On dělal pózy, ale já po nich nešel. Tam byly asi tři snímky, ze kterých mám pocit, že jsou dobré. Například když byl zranitelný. Viděl jsem to, když mu spadly brýle. Tenhle moment jsem potřeboval: chtěl jsem ukázat, že jde o stárnoucí hvězdu Hollywoodu, která je lidmi od něj a ženskými omlácená, která svůj zenit už překročila… Myslím, že nejlepší fotka je, když jste spolu odcházeli z hotelu. Neviděl jsem jeho tvář, pouze jeho chůzi, obrysy postavy, pohyb, kdy tenhle muž odchází… Kdo zná Steigera, tak ví, že i když ho vidí jen zezadu, právě tohle je on.
Myslíte si, že jsou slavní lidé schopni pozlátko, které si denně nasazují, na chvíli strhnout? Nejde o to, že třeba nasadí zajímavější masku než obvykle?
Já myslím, že toho schopni jsou. Já vlastně s nimi nedělám portréty, ale reportáž. Oni se musí dostat do momentu, kdy nehrajou. Oni nemůžou pořád hrát. Když jseš dobrej, tak to většinou chytíš.
To je asi převážně na konci rozhovoru…?
Většinou se unaví svou pózou – nedá se kontrolovat dlouho – a v duchu si pak řeknou: “Fuck it man, You will be myself.” Pak najednou cítíš, že ty tři poslední role jsou fantastický. Ale nevím o nikom, kdo by tyto celebrity v téhle době takhle fotil. Většinou jsou to stylizované snímky, ve kterých se člověk ztratí. A pak už je to jen o těch penězích, o produkci, jak to dělají například Mark Seliger nebo Annie Leibowitz, kteří fotí pro magazín Rolling Stones. Já před tyto lidi přicházím s jedním fotoaparátem.
Všiml jsem si, že používáte přímo klasiku (Nikon S 3). A se širokoúhlým objektivem, takže musíte lézt svým objektům skoro až do tváře…
Používám to i v reportáži: jsem k těm lidem co nejblíž. Není to konfrontace. Myslím, že síla mých fotografií je v tom, že jsem velice blízko a lidé jsou přirození. Rozumíš, že tam není to, že například vopruzuju.
Jak od vás celebrity odcházejí, když končíte tím, že zahodí svou masku? Jsou třeba naštvaní, víc zranitelní, očištění…?
Mám pocit, že odcházejí obohacení a šťastní. Právě proto, že se něco stalo, že došlo k nějakému spojení… Teď jsem fotil známého amerického zpěváka Johna Mellencampa. Slavné kolegyni Mary Ellen Markové dal pětačtyřicet minut a byl hodně naštvaný. Mně dal tři hodiny a byl šťastný. Fakt je, že u mě lidi nemají čas se naštvat, musí to odsejpat. Přesně vycítím, kdy je konec, kdy jsem dokázal to, co jsem chtěl. Jean Reno mi v Paříži dal třeba čtyři hodiny a já to zvládl za dvě. To se mu líbilo.
Kurt Vonnegut říká něco v tom smyslu, že každý hrajeme nějaké divadlo, tak proto si dejme pozor, jak svou roli hrajeme… Většinu času ho hrají celebrity, jste nucen hrát i vy?
Nevím… Samozřejmě, že se snažím dostat lidi do určitý hladiny, pohody. Kdybych to dělal divadelně, tak by mi to neprošlo. Třeba jdu fotit indiány, kde přede mnou nějaký reportér dostal do držky. Jsem tam, otevřu se jim a oni mě vezmou mezi sebe. Protože lidé jsou intuitivní.
Vím, že jste fotil Bruce Willise nebo Toma Cruise. Zvláště ten druhý se mi jeví, že o skutečném životě neví vůbec nic, že je oběť sama sebe, že si sám sebe příliš cení, čímž se ve výsledku velmi ochuzuje. Dokonce pochybuji, že má skutečné přátele. Možná bych byl rád, kdybyste mi to vyvrátil.
Nevím. Fotil jsem ho při práci na režijním debutu, ale nikdy jsem nedělal jeho portrét. To je rozdíl. S Willisem jsem dělal ve studiu: nebylo to tak, jak dělám dneska, ale byl jsem mu blíž. K reportážnímu portrétu jsem se dopracoval.
Vy teď pracujete na dlouhodobějším projektu – portrétů filmových celebrit. Vybral byste si Cruise?
Ne. Na to mám vytipované lidi.
Jak je to s těmi přáteli filmových hvězd?
A ty máš opravdové přátele?… Kolik jich můžeš mít? Jednoho, dva, tři?… Pro ně to je spíše “byznys relations” než přátelství. Tihle lidé k životu používají jiné lidi.
Jakmile úspěch končí, končí i přátelství…?
Oni to radši nechtějí zkusit. (smích) I já v tomhle světě žiju. Moji přátelé jsou mimo můj byznys. Ale většina mých kamarádů jsou fotografové, takže kdybych přestal být populární, tak taky jdu do háje. Tak je to i s lidmi, kteří zadávají práci. Když fotíš pro New York Times, všichni jsou tvoji “friends”, pak vypadneš z řetězu, a nikdo ti nezavolá. V téhle branži nemůžeš mít iluzi, že máš hodně kamarádů. Pak jseš blbec a nechápeš realitu.
Myslím, že tihle lidé jsou v přátelství ochuzeni nejen o to správné teplo, které cítíte, když jste “down”, ale i jejich partnerské vztahy jsou deformované. Každá filmová hvězda je aspoň třikrát rozvedená.
Je to pro tyhle hvězdy určitě těžké…
Ale například vaše portréty Willema Dafoe mně už připadají skoro jako fotky z ulice. Ve své tváři má něco démonického, snad i trochu perverzního v tom lepším slova smyslu… Žádná umělost.
No jo, ale on nežije v Los Angeles, ale v New Yorku. Tihle lidé se dělí na ty, kdo žijí v LA, a v New Yorku. V LA jsou party, buchty, obšourníci, připrdávači, lízoprdači, kdežto New York je jako město daleko brutálnější, tam si uvědomuješ, že jseš nic, a to je dobrý, protože jseš na zemi, kdežto v LA jseš ve vzduchu. Například Jessica Langová žije v Montaně: tam má kamarády, kteří se na ni dívají jako na člověka, ne jako na “star”.
A co takový Bob Dylan? Ten mně, stejně jako Michael Jackson, připadá jako z jiné planety. S naším světem jako by oba už neměli nic společného.
Hlavně Dylan. S ním to byl nářez. Ten opravdu žije jinde. Chtěl jsem ho fotit na hřbitově, ale on mi vystrašeně říkal, že by mu to nedovolili. A ukazoval prstem nahoru. Pak jsme jeli kolem starého motelu a to se mu líbilo. Přeběhl a spadl na zem do bláta. Říkám mu: “Mistře, já nevidím váš obličej.” Manažer za mnou: “Neříkej Bobovi, co má dělat. Bob to ví nejlíp.” Děsný. Ale dopadlo to dobře. Když si vzal večer kytaru, dal se dohromady. Najednou ta kytara ho spojila s normálním životem. Pak jsem ho vzal ven a udělal jsem s ním dobrou fotku. Dokonce se mu tak líbila, že ji použil na svou celoroční “promotion”.
Vzpomínáte si na svůj pocit, když jste od něho odcházel?
Byl jsem “uncykled”, bylo to dost divné… Byl to spíše smutný pocit. On se mě taky neustále ptal, jaké to bylo, když jsem fotil Keitha Richardse?
Jaké to bylo?
Bezvadný. Přišel pozdě, řekl, že tam chce mít láhev Jack Daniel’s. Ani se pořádně nenapil. Zrovna jsem přijel z Afghánistánu, tak jsme si povídali o afghánským haši. (smích) Dal mi sedm hodin, což je dost dlouho. Pak mě ještě vzal k sobě domů…
Vy prý snadno získáváte přízeň…?
Já si je získám a oni mně nabídnou ne přátelství, ale takovou přicpávku, a já nikdy do přicpávky nejdu. Já je jako kamarády nepotřebuji, mám svých dost. Mně stačí to, že s nimi můžu pracovat: že můžu s nimi dělat to, co potřebuji.
Je nějaký zásadní rozdíl mezi slavnými herci a slavnými muzikanty?
Určitě. Muzikanti jsou spíš řemeslníci, oni to musí umět, ale mají zase mindráky: prošli třeba drogama a tak.
Na fotce s Richardsem je vidět, jak má paži od injekcí heroinu…
On se s tím netají. To je život.
(Právě v té chvíli mu přišel fax, že má fotit o Židech v Polsku. Údajně už potřetí pro různé časopisy. Podal mi vysvětlení: řada amerických Židů má kořeny v Polsku. Dělal i knihu o Izraeli.)
Je nějaký rozdíl v tom, když pracujete pro Židy?
Není. Nedávno jsem fotil paní, která prožila Osvětim, takové cestování ve vzpomínkách. Novináři trochu vadilo, že nejsem Žid; obával se, že nepochopím tematiku. Nakonec mi řekl: “Vy jste to nafotil líp, než já napsal.”
Které portréty vás víc lidsky obohacují, víc posunují dál: hvězdy v rukou agentů, nebo lidé v rukou válek, hladomoru, džungle, bídy, sucha…?
Pro mě je víc uspokojující dělat reportáž než portréty, ale já to vlastně nesrovnávám. Ale čerpám z reportáže do portrétu.
A do svého života?
Také. To je všechno provázané. Pro mé přežití je pochopitelně lukrativní fotit “stars”, ale pojmout to tak, abych netříštil svou práci jako dřív. Najít ten most stálo dost práce.
Hrálo v tom roli i svědomí?
Proč svědomí? Já nejsem člověk jedné dimenze. Ani ve své práci. Čerpám z různých věcí, nejsem zabedněný. Někteří Češi by chtěli, abych byl jednodimenzní, a neustále mi to vyčítají. Na Západě tahle předpojatost a totální myšlení neexistuje. Když se podíváš do análů slavný agentury Magna, tak ty různé úseky cest světových fotografů vidíš. Tady všichni mají své polopravdy. Nevím, proč mají takové zkraty, možná jim ta informace ještě nedošla.
Dá se říci, že se ničemu nebráníte?
Naopak. Nechci píchat frajery, jinak je to všechno OK. (smích)
Vy se v kontaktu s lidmi stále smějete. Je to vaše obrana, vaše výhodná pozice, anebo jste skutečně tak veselý člověk?
Já se směju pořád. Hlavně se směju sám sobě.
Myslíte, že máte vyvinutější sebereflexi?
Tak často se tím nezabývám, takový samožer nejsem, ale občas se zasměju sám sobě, jaký jsem debil.
U vás se mi zdá, jako by vám od mládí problémy byly osudem přímo naordinovány. Bez nich byste nebyl tam, kde jste. U někoho jsou problémy jenom problémy. Přemýšlel jste o tom někdy?
Já jsem takový splávek. Rozumíš, mě potopíš, a já zase vyplavu nahoru. Je fakt, že moc dobře neplavu, občas to svou upřímností a otevřeností poseru: já hru pokrytectví moc dobře nezvládám. Aspoň si to myslím. Mě lidi buď mají rádi, nebo nemají rádi. Nic mezi tím. Mně to ale tak vyhovuje.
Abych to nemusel opisovat z různých časopisů, zkuste mi popsat vlastními slovy vaši cestu k dnešnímu úsměvu. K takovému úsměvu se člověk musí opravdu dopracovat. Je to vlastně odměna. Začalo to tuším emigrací do Rakouska…
Já o tom nerad mluvím, všichni se mě na to ptají, je to klišé, ta cesta byla určitě těžká. Odešel jsem jako kluk, romantik. A najednou ne snad zklamání, ale najednou jsem byl ve světě brutality. Abych přežil, musel jsem se hrozně rychle adaptovat. Určitě se ve mně něco ztratilo. Jednou se mi u matky dostal do ruky dopis, který jsem napsal ze začátku emigrace, a já jsem toho člověka nepoznal. To napsal úplně jiný člověk. Bylo mi tak trochu smutno. To už je život: nemůžeš zůstat stejný.
Vězení v Rakousku byla dobrá zkušenost?
Určitě. Všechno, co se odehrálo v mém životě, asi mělo být. Dneska třeba vím, že vězení není dobré, a to mě drží v lajně. (smích) Vážím si toho, že mám americký pas, že můžu jezdit, kam chci, že někam patřím… I když to je taky iluze. Ale mám to na papíře. Předtím jsem neměl papíry, takže jakýkoliv policajt mě mohl zavřít a dělat si se mnou, co se mu zamane.
Útěk z vězení do cizinecké legie se vám jeví jako klišé?
Legie… Rozumíš, já jsem tam nechtěl jít. Já byl ve vězení ve Francii bez papírů a legie dělala nábor a nabídla mi, jestli nechci jít raději s nimi. A tak jsem šel. A to už jsem věděl, že nejsem voják a že jim stejně pláchnu. Legie mi dala třeba disciplínu. A navíc jsem poznal svoje limity. Byl jsem ze sebe velice překvapený. Nenapadlo mě, že můžu být velitel. Byl průšvih, padl seržant, vzal jsem to na sebe a ty lidi jsem odtamtud dostal. Předtím jsem se za komunistů držel zpátky a najednou bum, panika – a já řekl OK a všechno jsem tam zorganizoval. Já se v takovém extrému ale neocitám často. Jenom když fotím válku, ale jak vidíš, jsem tu pořád. Kdybych seděl doma za pecí, tak jsem to nevěděl.
Z legie jste utekl a emigroval do Holandska. Následovalo pětileté studium na amsterodamské univerzitě a pak Los Angeles. Máte za sebou nesmyslné utrácení peněz, drogy…
To k sedmdesátým letům patřilo. Všichni dělali kokain, znáš to, ale nikdy to nebylo “heavy”: nemám porušenou osobnost, prostě to patřilo k věci. Fotil jsem muzikanty, a když přijeli do studia ve tři ráno a byli nafetovaný, tak jsi tam ten kokain musel mít, aby mohli jet dál.
Není čeho byste litoval…?
Není ani vteřiny, které bych litoval. Je to také proto, že jsem v určitém momentě začal věřit v Boha: sám jsem na to nestačil. Nejsem věřící, ale když jsem byl opravdu dole, tak jsem se obrátil k tomu vyššímu bytí. Když mě v Rakousku z vězení vyhodili na ulici a řekli, že tam můžu být tři měsíce a pak se musím ztratit, tak jsem se myšlenkám na sebevraždu nevyhnul, znáš to. Pak jsem zahodil ten papír a šel jsem na cestu. A víra v Boha mi pomohla. Potřeboval jsem ji. Dneska jsem v pohodě, až budu umírat, třeba tyhle pocity zase opráším.
Dostáváte se do situací, kdy se modlíte?
Často ne, ale dostávám. Ve válkách. Teď mám rodinu a žena mi je zakázala: ze začátku jsem jí musel lhát. (smích) Ale nebezpečné situace při mém povolání jsou, a tak se i pomodlím, abych tím prošel.
Když se nad sebou zamyslíte, tak je něco, co jste ještě neviděl, nepoznal a vidět a poznat byste chtěl?
Já o tom nepřemýšlím. Samozřejmě stále hledám, ale nejsem úplně vyhraněný. Teď právě prožívám otcovství. To jsem si vždycky přál, ale nějak jsem to v sobě potlačoval. Teprve teď to naplno poznávám a dává mi to hodně štěstí.
To vás dostalo ale najednou úplně jinam…?
Úplně jinam. Najednou chápu víc věcí. Chápu svého otce, předtím jsem nikdy rodiče, jejich lásku, nechápal.
Vy jste už počtvrté ženatý. Předpokládám, že práce byla na prvním místě a rodina na druhém. Teď je to asi opačně…?
Samozřejmě, že se priority mění. Znám už svou roli v rodině.
Vám se vlastně všechno splnilo?
To je fakt… Možná bych chtěl někdy udělat dokumentární film.
Vy jste ve světě viděl hodně ošklivostí. Ty mladého dravého člověka zajímají. Netoužíte dnes o to víc po kráse? Nevnímáte ji intenzivněji?
Určitě. Víc si jí vážíš, zvláště když ji máš. Já jsem to dlouho neměl, žil jsem osm let sám, a když jsem potkal svoji ženu, dostavily se nové emoce. Momentálně si medím… Ale vím, že vždycky někde číhá nějaký průšvih, takže jsem se neukolébal.
Bojíte se té nečekanosti, nebo jste zvědavý?
Já jsem se nikdy budoucnosti nebál. Doufám, že když ten průšvih přijde, budu natolik silný, abych se s ním vypořádal.
Zvláštní kategorií jsou paparazzi. Ti jdou po slavných lidech jako po svých obětech… Co je to za lidi? Mluvil jste s nimi třeba o jejich svědomí?
Nemluvil. Mně jejich brutálnost a znásilňování lidí neimponuje. Můj přístup k fotografii je založený na respektu lidí.
Vy jste jednou na ulici potkal Gretu Garbo a prosebný pohled jejích očí vás přinutil nestisknout spoušť. Tenhle moment mohl být pro vás velice důležitý: uvědomil jste si své hranice. Stejně jako když jste odmítl stisknout spoušť, když jste viděl slavného “Tarzana” Johna Weismüllera jako živou mrtvolu. Pamatujete si ten povznášející pocit?
Dodneška si na ten moment přesně pamatuji. Zavřu oči a vidím ho. Takže důležitý pro mě určitě byl. Nepřemýšlel jsem o tom, ale máš pravdu, přijde moment, kdy musíš zapomenout, že jseš reportér. Pokud to neuděláš, je to šrám.
Ten německý novinář, který vám dal echo na Weismüllera, vám vyčetl, že nejste duší reportér. Jakou by měl mít žurnalista duši? Má ji vůbec mít, nebo má jít po článku jako šelma po masu?
Každý na to má jiný názor. Můj názor je, že jsem zaprvé člověk, a pak reportér. Ne reportér, a pak člověk.
Odrazí se nečistý úmysl i v práci, kterou děláte?
Určitě. Co jsem pozoroval fotoreportéry ve Rwandě nebo v Zaire, byli tak necitliví k umírání druhých… Já jsem se snažil to umírání alespoň nerušit. Ale tam frajer vyskočil z džípu a tím objektivem, kterej vypadá jako dělo, běžel k umírající ženský – vůbec ten okamžik smrti nevstřebal – a mačkal spoušť… Ženská měla hrůzu v očích ne z toho, že umírá, ale protože si myslela, že ji chce tím kanonem zabít. Shit!
Může taková fotografie vyhrát nějakou soutěž?
To víš že jo. Ta emoce je tak zamotaná, že může být úplně o něčem jiném.
Víte o nějaké konkrétní fotce?
Traduje se to o fotce, jak na ní policista střílí do bosenského zajatce. Byla na objednávku. To dělají mladí kluci bez zkušenosti: jedou do války, aby si udělali jméno, ale vlastně nevědí, proč tam jsou. Ale oni to šeredně odnesou. Jeden můj kamarád tam taky jel nepřipravený a do dneška se z toho nevzpamatoval.
Máte nějaký svůj recept, přikázání, které vám pomáhá takové situace zvládnout?
V podstatě být senzitivní… Někdy tam stojíš a máš pocit viny, že tomu nemůžeš zabránit. Třeba jsem měl fotografovat výměnu válečných zajatců mezi Srby a Chorvaty v roce 1992. Přivezli muslimy, jednomu z nich krvácel žaludeční vřed, a tak jsem mu dal prášek, který jsem náhodou měl. Tím jsem tu druhou stranu strašně naštval. Málem mě zastřelili. Naučil jsem se, že se do takových situací jako reportér nemůžu míchat. Není to moje role. Musíš znát ten bonton války.
Už byste to znovu neudělal?
Nemůžeš to udělat. Všechno se to tam pak vyhrotilo. Byla to chyba.
Věříte tomu, že špatná myšlenka nebo čin se vám vždycky vrátí?
Samozřejmě, ale já jsem v tomhle případě žádný špatný čin nedělal. Ale ani dobrý.
Vy vlastně děláte jenom na zakázku, a přesto mi připadáte svobodný víc než ti, co jsou na volné noze. Definoval jste u sebe pocit svobody, nezávislosti?
Mám takové štěstí, že lidé, kteří mě najímají, znají moji práci. Dostávám džob na míru, sám bych ho třeba dělal, ale nemám na to prachy.
Vy si vlastně lépe žít nemůžete?
Nechci to lidem moc říkat, aby mi nezáviděli. (hurónský smích) Mohl bych mít víc peněz, ale to bych nefotil to, co fotit chci.
Vy mi asi řeknete, že žádné životní krédo nemáte…?
Ale já mám krédo: “You pay, I go”. Já jsem žoldnéř, ty zaplatíš, a já jedu. Jeden čas jsem se domů ani nevracel.
Proto ta manželství asi ztroskotala…?
No určitě. Mně ztroskotala, protože… Vlastně ani nevím proč.
Zajímala vás někdy fotografie ženy? Přece jen to je odlišnější tvor: myšlení, intuice jiná…
Do toho bych se nepouštěl. Na to je expert Tono Stano. (smích)
Jakých vlastností se u žen bojíte?
Kontrolování a omezování. Většina amerických vztahů je založena na kontrole. Kdo kontroluje koho. To je prostě válka. Sám jsem tím prošel. Je to šíleně náročné na všechno. Abych si ubránil svou svobodu, musel jsem hodně bojovat.
Je něco amerického, co byste přál Evropanům?
Američané se dokážou nadchnout. I když někdy naivně, ale je to milé. V Americe je pokrytectví, ale má jiné znamínko než u nás. Je to “good”. Jejich pokrytectví nezraní. To je bonton. Oni neřeknou: “Máš mladší ženu,” pouze si to myslí. Ta naše kritika může často lidi zničit: nenechá je někam se dohrabat, ale rovnou je převálcuje. Možná to americké pokrytectví není tak špatná věc.
Kdy si děláte prázdniny?
Nikdy. Jednou jsem si je udělal a málem jsem se zabil. Jsou pro mě nebezpečnější než moje práce.
Antonín Kratochvíl (1947)
Narodil se v Československu, ale většinu života strávil v exilu. V roce 1967 opustil republiku a poté, co překročil rakouské hranice, byl umístěn do uprchlického tábora. Po několika letech se usadil v Holandsku, kde začal studovat fotografii na umělecké akademii Geprita Rietvelda v Amsterodamu. Po promoci se oženil s Američankou a přestěhovali se do Kalifornie. Od roku 1976 žije v New Yorku. V minulých pětadvaceti letech se zabýval východní Evropou, válkou zmítanými Afghánistánem a Rwandou, uprchlíky v Tibetu, životem v Havaně, cholerou v Ekvádoru, ničením amazonských pralesů, fotografoval děti živořící v Guatemale a Mongolsku a nevyhnul se ani válce v Jugoslávii. Přestože byl asi dvacetkrát zatčen, neztratil ani jeden svitek filmu. Jeho práce se objevují v mnoha světových časopisech, například v The New York Times Magazine, Time, Newsweek, Mother Jones, Geo, Rolling Stones. Kratochvílovy práce byly vystavené v New Yorku, Miláně, Mnichově, Kolíně nad Rýnem, Praze, Houstonu a Pergpiganu. K jeho četným cenám patří Infinity Awards, udělovaná Mezinárodním centrem pro fotografii novinářům roku (1991), a rovněž Leica Medal of Excellence for Outstanding Achievement v oblasti dokumentární fotografie (1994). Sám k tomu říká: “Nestačí bejt dobrej, musíš bejt nejlepší.”
Ráno nás upoutaly zvuky píšťal a bubnů.V chrámu sedělo na zemi okolo nízkých stolečků mnoho lidí a měli bohatě prostřeno. Protilehlá strana chrámu byla vyzdobena speciálními vějíři, do kterých byly jako peříčka zasunuty bankovky. Hudebníci pištěli a bubnovali a občas někdo zazpíval. Byli jsme v pagodě Eindawya v Mandalay, hlavním městě stejnojmenné provincie v centrální Barmě.
OSLAVA ZA MILION
Na pódiu seděli chlapci s kamennými tvářemi. Po vzoru barmských princů byli oblečeni do pastelových barev, měli namalované rty a byli nalíčeni. K nerozeznání od dívek, které tu seděly s nimi! Ceremoniář jim žehnal nad hlavou větvičkou, aby byli zdraví, šťastní, úspěšní a bohatí. Postupně si k dětem přisedávali rodiče, prarodiče a další příbuzní. Vrněla videokamera, blýskaly fleše fotoaparátů. Každý chtěl mít dokument o slavnostním okamžiku.
Oslavenci občas opustili strnulé pozice a odskočili si na malé občerstvení. Odpoledne obřad vrcholil. Přišli buddhističtí mniši, rodiče jim omyli ruce vodou. Mniši přijali dary, zamumlali pálí a jali se z vyšňořených princů stírat veškerý lesk. Zbavili je zdobených obleků, aby jim je později vyměnili za oranžové mnišské roucho. Matka ustřihla první kadeř vlasů. Padající vlasy jsou symbolem světské pomíjivosti. Mniši začali holit nebožákům hlavy a obočí. S otcovou pomocí matka polila chlapcovu hlavu, aby odstranila zbytky vlasů a s nimi také případné hříchy. Hrdě se přidržovala oranžového roucha svého syna, prožívala důležité okamžiky. Chlapci nesli vše důstojně a odevzdaně. V očích těch menších byla nejen únava, ale i známky strachu.
Významný den to byl i pro dívky. Obřad, jímž vstupovaly do dospělosti, byl završen propíchnutím uší pro náušnice. Všichni byli slavnostně naladěni a oblečeni.
Obřad skončil. Druhý den jsme se dozvěděli, že oslavu pořádal jeden z nejbohatších mužů této oblasti – prodejce jakýchsi strojů. Slavnost jej přišla v přepočtu na milion našich korun.
KDYŽ NEMÁTE SYNA, TAK SI JEJ MUSÍTE VYPŮJČIT!
V buddhistickém světě musí každá matka alespoň jednou za život přivést syna do kláštera. Pokud se syn nenarodí, musí si jej prostě vypůjčit. Obřad se nazývá Poy Sang Long nebo Buat Luk Kaeo – zasvěcení milovaných synů. Novici odcházejí do kláštera ve věku, kdy ještě nejsou zkaženi světem. Někteří jdou do kláštera i několikrát, ve věku od šesti do devatenácti let. Nejčastěji na tři, pět, sedm či devět dnů, nebo i na několik měsíců. Obvykle v období sucha, kdy není práce na polích. Klášter zastupuje školu, chlapci zde studují dharmu, Buddhovu nauku a meditují, učí se kontrolovat mysl i tělo. Ve dvaceti letech mohou být novici vysvěceni na mnichy.
Dříve byl tento obřad vyhrazen pouze dětem královských rodů. V bohatých rodinách jde o velmi drahou záležitost, musí se pohostit příbuzní, zaplatit hudebníci, fotografové, květiny, nalepit zlaté plátky na Buddhovu sochu a předat dary klášteru. První den je budoucí novic oblečen jako barmský princ, je nesen na ramenou rodičů. Na otevřených pick-upech jede troubící pestrobarevný průvod městem. Před vstupem do chrámu pokleknou chlapci před rodiče, aby jim projevili úctu, a prosí je za odpuštění. Další děj se odehrává podle výše uvedeného scénáře. V chudých vesnicích není oslava samozřejmě takto okázalá. Aby se ušetřilo, spojí se vždy několik rodin a uspořádají slavnost společně.
