Filmové zpracování slavného románu Henryho Charriera Motýlek viděl svého času snad každý zletilý návštěvník kina. Mnohé scény si již vůbec nevybavujeme, některé lovíme z šedé kůry mozkové velmi lopotně, ale na setkání hlavního hrdiny s malomocnými si jistě pamatujeme všichni. V mnohých tropických zemích světa není tento zážitek bohužel žádnou vzácností ani v současné době… Různé epochy vývoje lidstva s sebou nesly i různé choroby, které v dané době sužovaly člověka “víc než bylo zdrávo”. Mor, tuberkulóza, tyfus, v tropech pak například malárie, spavá nemoc, žlutá zimnice a také lepra. Lepra neboli malomocenství asi nikdy neměla projev klasické epidemie, ale dějinami se táhne jako “černá” nit, která zamotala, zauzlovala a nakonec zpřetrhala osudy a životy milionů lidí. O její nechvalné proslulosti svědčí i to, že mezinárodní zdravotnická organizace (WHO – World Health Organization) vyhlásila celosvětovou kampaň k omezení výskytu lepry.
STÁLE EXISTUJE?!
Nahlížet na lepru jako na problém dávné minulosti jasně svědčí o prakticky nulových informacích pronikajících o této závažné chorobě dneška na veřejnost. V roce 1993 se pohyboval odhad počtu leprou nakažených okolo 3,1 milionu lidí, ale ještě před deseti lety byl počet případů lepry celosvětově odhadován na 10-12 milionů. Obrovské snížení onemocnění leprou během několika posledních let se připisuje účinné léčbě, kterou se snaží experti WHO zavádět jak v jednotlivých leprosáriích, tak i v běžné praxi lékařů. Jedná se vlastně o trojkombinaci antibiotik, slangově nazývanou “koktejl”. Pravidelným podáváním dapsonu, rifampicinu a clofazinu během léčebné kúry dochází takřka ke stoprocentní úspěšnosti léčby. Odborníci proto věří, že je pouze otázkou času, kdy bude nemoc ještě výrazněji omezena, ne-li téměř zlikvidována.
Původce lepry (Mycobacterium leprae) bývá také někdy označován po svém objeviteli jako Hansenův bacil. Tato tyčinkovitá bakterie je velmi podobná bakterii způsobující tuberkulózu (Mycobacterium tuberculosis). I když o nakažlivosti lepry kolují mezi lidmi ty nejčernější zvěsti a představy, skutečnost je jiná. Nakazit se touto bakterií předpokládá delší kontakt s nemocným, sdílení společných věcí a prostor nebo výrazné oslabení organismu. Faktem však zůstává, že lepra vytváří dva odlišné typy, přičemž lepromatózní je více nakažlivý než typ tuberkuloidní.
Klinickým obrazem prvního typu jsou známé kožní léze, tzv. lepromy, končící bez léčení znetvořením orgánu. Velmi nepříjemné je, pokud lepromy zasáhnou končetiny nebo obličejovou část. Pacienti s tímto postižením ztrácejí zcela své původní rysy a lékaři je označují jako lidi mající lví tvář – facies leontina. Tuberkuloidní typ je nakažlivý o mnoho méně a projevuje se ložisky se ztrátou citlivosti, způsobenou postižením nervů. V případě zasažení očních nervů může vést tuberkuloidní typ až k úplné ztrátě zraku.
LEPRA VŠUDE?!
Před mnoha sty lety byly i naše země zasaženy leprou, kterou však později “vytlačila” její blízká příbuzná – tuberkulóza. Ta pak zasáhla Evropu daleko citelněji než lepra tropické oblasti. V Evropě jsou dodnes ojedinělé případy lepry každoročně zjištěny ve Španělsku, v bývalém Sovětském svazu v okolí Astrachaně a v Karakalpacké autonomní republice. Vzhledem k počtu obyvatel je nejvíce postižených v Indii a nejvíce zamořeny jsou zase africké státy Gabon a Středoafrická republika, které udávají více než 5 případů prokázané lepry na 1000 obyvatel. Ve světě se lze setkat s leprou prakticky všude. Každý rok dokonce vykazuje přibližně 120 zemí světa více než 100 registrovaných případů malomocenství.
POMOC ODJINUD
Ve společné kuchyni se připravuje jídlo pro celé leprosárium.
Sloužit jako řádová sestra, lékař nebo jako misionář v některém leprosáriu byla v minulosti nezáviděníhodná služba. Situace současných center malomocných je diametrálně odlišná od té, která panovala třeba před padesáti, neřku-li sto lety. K celkovému zlepšení přispěly nejen moderní léky, fundovaný zdravotnický personál, ale také řada funkčních dobrovolných občanských iniciativ. Jejich zastřešující organizace má zkratku ILEP (volně přeloženo – Mezinárodní asociace pro pomoc malomocným). V západní Evropě fungují tato občanská sdružení při četných farnostech. Obzvláště v Německu existuje řada spolků s charitativním zaměřením pro nemocné leprou, ale asi nejaktivnější organizací v celosvětovém měřítku je DAHW (Deutsche Aussätziegen Hilfwerk – Německá pomoc malomocným) se sídlem ve Würzburgu. Známá německá misionářka Dr. Ruth Pfau pracuje mezi malomocnými v Pákistánu již více než 35 let. Navzdory vysokému věku slouží dodnes neúnavně v odlehlých končinách od Karáčí až po Himálaj. Podobných příkladů bychom našli stovky. Za všemi se skrývají lidé, které oslovil Bůh a zavedl je do některého řádu, kongregace či přímo misie. Z ostatních evropských zemí vyniká velikou misionářskou aktivitou na poli léčby malomocných především Polsko.
I u nás existuje teprve před sedmi lety založené, přesto však velmi aktivní občanské sdružení, označované zkratkou LL – Likvidace lepry. LL spolupracuje především s nejrůznějšími řády v postižených oblastech, kterým posílá peníze na nákup léků proti malárii. Finanční dary pro nákup léků získává LL především mezi věřícími nejrůznějších církví působících na našem území.
MARANA
Leprosárium, jak už to tak bývá, neleží ani v centru či na periferii města. Většinou je situováno v dostatečné vzdálenosti od lidí. Dříve byla centra pro malomocné nejčastěji budována v odlehlých oblastech, hlavně kvůli obavám ze šíření infekce. V současnosti se vzdálenosti leprosárií od lidských sídel zmenšily jaksi samovolně z prostých demografických důvodů, ale také znalosti moderní medicíny vylučují hrozbu lavinovité nákazy, a tak zmenšují strach z této nemoci. Přesto jsou leprosária v relativní vzdálenosti od lidí, především z důvodů etických a také kvůli klidu pro pacienty. Jedním z takových je i misie Marana u města Fianarantsoa pečující o malomocné z centrálních oblastí Madagaskaru.
Za oficiálního zakladatele nemocnice pro léčení malomocných je považován až roku 1902 otec Beyzym – původem Polák, který stavěl “své” leprosárium více než osm let, aby ho v roce 1911 slavnostně otevřel. Před Jeanem Beyzymem však toto místo vybral otec Bardon. Sem přesunul útulek pro malomocné, jelikož přibývalo stížností na stávající leprosárium ve Fianarantsoi, které bylo prý situováno příliš blízko pramenů zásobujících město pitnou vodou.
Rok a půl po otevření nemocnice v Maraně otec Beyzym zemřel a od té doby se v čele misijního leprosária vystřídala řada lidí. V současné době pečují o Maranu řeholní sestry řádu St. Joseph de Cluny. Matka představená Marie Dominique Rakatozafy a spolu s ní sedm dalších sester se stará o 110 pacientů. Pomáhá jim ještě pět dobrovolných spolupracovníků. Leprosárium také pravidelně navštěvuje leprolog a k plánovaným operacím dojíždějí až čtyři chirurgové, anesteziolog a několikrát týdně je k dispozici dermatolog.
Obrovskou předností Marany je i fungující vesnička pro příbuzné a škola pro děti pacientů. Obě tato zařízení leží v těsné blízkosti leprosária a ulehčují pacientům, ale i rodinným příslušníkům již tak složitou životní situaci.
Pobyt v Maraně je pro zasažené leprou určitým vysvobozením. Dostává se jim zde komfortu, o jakém se valné většině v běžném životě ani nesní. Ať už je to pravidelná strava, tekoucí voda, elektrický proud nebo i obyčejná postel.
VYHLÍDKY NA LEPŠÍ BUDOUCNOST
Současné znalosti medicíny dávají naději, že lepra by se mohla brzy stát v podstatě neznámou chorobou. Z výsledků posledního zasedání WHO, které se problematiky lepry také úzce dotýkalo, se dokonce předpokládá, že by v roce 2015 mohlo dojít k eradikaci lepry podobně, jako tomu bylo u pravých neštovic. Tato prognóza je však plně závislá na dodržování postupů a časového harmonogramu stanoveného Světovou zdravotnickou organizací. Příliš optimistickému výhledu však brání především úroveň zdravotní péče v zemích nejvíce postižených leprou. Zakořeněné představy a neinformovanost ostatních lidí o této chorobě jsou dalším faktorem, který výrazně ztěžuje podchycení pravdivého obrazu o počtu nakažených touto bakterií. Nemocní jsou dodnes vyháněni z vesnic a namísto vyhledání lékařské pomoci se ukrývají v co nejopuštěnějších koutech přírody, kde na ně dříve nebo později čeká smrt. Té uniknou pouze v případě, že jsou dopraveni do některého leprosária. Dnes se snaží lékaři aktivně vyhledávat raná stadia nemoci přímo v odlehlých vesnicích, v oblastech s vysokou pravděpodobností výskytu lepry. Do jaké míry se podaří snížit alarmující čísla, záleží na mnoha faktorech, ale lékaři se vzácně shodují, že zřejmě hlavní roli bude v tomto nerovném boji s leprou hrát zdravotní osvěta mezi domorodým obyvatelstvem. To tvoří poslední, bohužel, nejpočetnější, nejohroženější, a tím pádem i nejdůležitější článek spletité soustavy.
Kilifi na keňském pobřeží patří k turisty nejméně navštěvovaným městům. Rozprostírá se podél zátoky, asi tak na půl cesty mezi Mombasou a Malindi. Po minulá staletí zůstalo toto území nedotčené. “Pokrok” se ale zastavit nedá.
Slunce vycházelo přímo z ústí zátoky. Na východě se v jeho paprscích třpytil Indický oceán, zatímco na západě ozařovaly paprsky linii mangrovníků lemujících celou velkou zelenou zátoku. Nepravidelná křivka pobřeží byla v blízkosti mostu přerušena starými přístavními plošinami – pozůstatky trajektu z doby, kdy ještě neexistoval most. Na molu panoval rušný život a žlutě zbarvená pláž byla poseta změtí štíhlých dlabaných oplachtěných pirog s pomocnými vahadly a vysokou trojúhelníkovou latinskou plachtou.
Je-li příznivý vítr, desítky těchto plavidel míří na otevřené moře. Toho rána však pirogy ležely nemotorné na břehu, plachty sklesle pleskající ve větru. Několik mladých mužů opravovalo stará lana a roztrhané plachty, další jen tak nečinně polehávali. Když jsem se k nim blížil, vítaly mě jejich přátelské úsměvy. “Mluvíte italsky?” ozvali se v italštině. Zavrtěl jsem hlavou. Možnost vydělat si nějaké peníze (a také jejich překvapující přirozená schopnost učit se cizí jazyky) je vedla k tomu, že se v krátké době naučili čtyři nebo pět různých jazyků. “Německy, francouzsky, anglicky?” Zavrtěl jsem hlavou a trochu jsem je překvapil, když jsem na ně promluvil svahilsky. Zvědavě se mě vyptávali. Odmítl jsem jejich nabídku na projížďku lodí či hrst marihuany. Příležitostní turisté je naučili, že všichni bílí mají peníze a peníze jsou více než vítané pro zpestření skromného života rybáře.
Po chvíli uvolněného tlachání jsem se zvedl a pokračoval po pláži za svým původním cílem. Zatímco jsem se proplétal mezi malými dřevěnými bárkami různých typů, ucítil jsem náhle pronikavý pach. Vycházel ze staré bárky, která byla obklopena změtí sítí, bójí, kanystrů a několika otrhanými muži zcela ponořenými do oprav sítí.
Byli to lovci žraloků a v Kilifi přistáli náhodou, aby po mnoha dnech na moři opravili sítě. Jejich plavidlo vypadalo spíš jako plovoucí chatrč, bylo cítit krví a slizem úlovků. Pozorně sledovali, jak pořizuji snímky, a smáli se, když jeden z přihlížejících poznamenal, že jejich tváře brzy budou na pohlednicích. Jeho přítel byl totiž velmi překvapen, když objevil, že se jeho fotografie prodává ve stánku se suvenýry v Mombase. Pro lidi, jejichž život je na hony vzdálen od moderního světa, je fotografie stále ještě tajemstvím.
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY
Pokud není za odlivu moře dost nízko, je obtížné po pobřeží Kilifi projít. Tam, kde není pláž, rostou mangrovníky a jejich propletené kořeny tvoří takřka neprostupnou hráz. Čím dál postupujete podél pobřeží zátoky do vnitrozemí, tím je porost mangrovníků hustší. Nejlepší dopravní prostředek je tudíž loď. Tyto dlabané lodě dnem i nocí pátrají po tajemstvích každé prohlubně a dutiny.
Moře a vzduch dovedou být tak tiché, že zpěv je slyšet jasně i zdáli. Nepamatuji si jediný den, kdy by zdejší lodě nebyly takové jako dnes. Jeden den slunce pálí na lesklá černá ramena rybářů,
Oprava poškozených sítí je poněkud nudná, ale nezbytná. Po několika dnech na moři může být tato činnost i příjemnou změnou. Sítě mají často menší oka, než je povoleno zákonem.
zatímco jindy jejich plavidla zaplavuje déšť a oni spěšně vylévají vodu malými nádobami.
Vzpomněl jsem si, jak jsem se pravidelně potápěl u severního pobřeží Kilifi v době, kdy korálové útesy kypěly životem. Nyní zde sotva nejdete korál, který by byl na živu. Jsou tu jen rozsáhlá pole chaluh a mrtvých skalisek. Tyto útesy se asi již nikdy neobnoví. I přes odpor ke změnám si totiž ti, kteří mají nějaké peníze, osvojují účinnější metody rybolovu. Nejdříve někteří rybáři objevili důvtipnou, ale destruktivní metodu. Na korál vystupující z vody umístili výbušninu, která po odpálení omráčila nebo zabila ryby v okruhu zasaženém rázovou vlnou. Ty se potom sebraly jako ovoce spadlé ze stromu. Naštěstí byl tento způsob lovu nakonec zakázán, ovšem škody na korálových útesech podél severního pobřeží Kilifi jsou již nevratné.
Ještě stále je možné vidět rybáře za odlivu, jak pročesávají útesy ve vzdálenosti asi míle do moře podél linie vln. Někdy štíhlá tmavá postava najednou zmizí z dohledu. Takový člověk patrně našel jezírko vody a pátrá holí v jeho prohlubních a zákoutích. Je-li úspěšný, vynoří se jakoby odnikud, oddělí se od svých společníků a zamíří k nejbližším lidem na pláži. Patrně se mu podařilo ulovit chobotnici nebo nabodnout rybu a na pláži se pokusí úlovek prodat.
Moře zatím poskytuje rybářům dostatek úlovků, ačkoliv způsob lovu je mnohem intenzivnější než dřív. Rybáři se spojují do skupin, zatahují velké kruhové sítě a vytahují je na břeh s takovým množstvím ryb, jaké jen jsou schopni za den ulovit. Roky neregulovaného lovu s používáním těchto sítí, které mají často otvory menší, než povoluje zákon, mají podíl na vyčerpávání lovišť. V Keni je situace taková, že pokud se jeden zdroj obživy vyčerpá, najde se jiný, a to bez ohledu na následky.
POKULHÁVAJÍCÍ POKROK
Bílí obyvatelé Keni – spisovatelé, umělci a cestovatelé z celého světa, vlastní pozemky kolem zálivu. Většinou jsou to již důchodci, potomci britských obyvatel z dob britské nadvlády. Kilifi si vybrali se znalostí věci pro jeho tichou krásu. Některé z jejich velkých a s fantazií postavených domů je možné vidět na pobřeží zátoky, každý s výhledem na moře a vlastní pláží. Částečně dík těmto obyvatelům a jejich neochotě se rozloučit se svými nemovitostmi byl rozvoj větší části Kilifi a okolí dosud tak pomalý. Nicméně pokrok pozvolna proniká i sem.
Připozdívalo se. Slunce zežloutlo a bylo téměř nad obzorem. Můj známý Antony mi navrhl, že mě vezme domů na svém člunu. Klouzali jsme po zelené klidné vodní hladině. Před pěti lety bývalo Kilifi malé městečko s jedním indickým obchodem se smíšeným zbožím, tržištěm, několika úřady a kostelem. Postavením mostu se rozvoj urychlil, a dnes je Kilifi čilé, špinavé a neorganizované místo. Míří sem a odsud odjíždějí řvoucí autobusy z jiných přístavních měst, vznikly zde nové podniky. Na tak malé město tu žije značná populace chudobou sužovaného obyvatelstva. Podíval jsem se na útes, podle něhož jsme zahýbali, směrem k několika střechám, které upozorňovaly na existenci města. Naskytl se mi však i daleko horší pohled: vršící se hromady odpadků zasahující až do moře.
Ačkoli se nezdá, že by stále rostoucí populace Girjama a svahilsky mluvícího obyvatelstva hladověla, jsou jejich životní podmínky ubohé. Nedostatek služeb, jako je řádná kanalizace a svoz komunálního odpadu, má za následek velice nehygienické prostředí. Díky vlhkému tropickému podnebí se zde vyskytuje řada nemocí. Velmi rozšířené jsou AIDS a malárie. Navíc přístup vlády je notoricky laxní a zatížený korupcí, a tak není naděje na jakoukoli změnu. Vyhlídky malého města existujícího v těchto podmínkách nejsou, pokud jde o budoucnost, příliš růžové. Nedávné zprávy o nepokojích v Mombase (50 km na jih od Kilifi) obletěly celý svět. Vláda vydala zprávu o 70 obětech, přičemž všechny byly ubity v průběhu řady hrůzostrašných útoků. Násilnosti, které se sporadicky rozšířily i do ostatních měst na pobřeží, a to včetně Kilifi, jsou příznakem nelidských životních podmínek domorodých kmenů Midžikenda (Nyika – pozn. překl.).
PŮDA, BEZ PŮDY, S PŮDOU…
Všechny tyto kmeny byly v průběhu historie vytlačovány ze svých území, která však považují za dědictví po svých předcích. Arabští obyvatelé žili na pobřeží okolo Zanzibaru po celá staletí, avšak nebrali v úvahu systém vlastnictví půdy původního obyvatelstva. Britové, kteří na začátku dvacátého století Araby na pobřeží vystřídali, v této praxi pokračovali. A tak dnes mají tyto kmeny nejen pocit, že jim jsou upírána stejná práva ve vztahu k vlastnictví půdy, ale i k vzdělání a zaměstnání.
Nové keňské vládě, která se dostala k moci v r. 1963, se rovněž nepodařilo tyto problémy vyřešit. Místo toho podporovala rozvoj turistického ruchu s velkými hotely postavenými zahraničními investory na pozemcích původních vlastníků.
Vznikající pracovní místa, zejména ta vedoucí, připadla vzdělanějším obyvatelům z vnitrozemí. Růst na pobřeží byl sice pozoruhodný, ale nedotkl se původních majitelů pozemků. Pozemky kolem Kilifi, dnes patřící většinou bílým Keňanům, zůstávají tedy záviděným vlastnictvím a jsou jen dalším příkladem toho, jak je velká část země v držení několika málo bohatých.
Základní problém, kolem něhož se vše točí, spočívá v tom, kdo může s půdou disponovat. Potlačovaní a odstrkovaní lidé jsou schopni tolerovat spoustu věcí, avšak jen do té doby, než nebudou mít co ztratit a uchýlí se k násilí. Jako prostředník při vytváření vyrovnanějšího spektra vlastnictví půdy, podle mne, zklamala současná vláda na celé čáře. Její nezájem a neochota potlačovat korupci a často překvapující zabírání pozemků těmi, jimž je vláda nakloněna, nakonec povede k násilnostem. Zájmy všech lidí bydlících na pobřeží, ať bohatých, či chudých, jsou pevně určeny. V Keni je dialog přepychem, jedině on však skýtá naději.
PŘEPYCH PRIVILEGIA
S Antonym jsme minuli hromady odpadků a vpluli pod most. Propluli jsme kolem starého přístaviště trajektu a pronikli hlouběji do rozšiřující se zátoky. Slunce již téměř zapadlo a rudě se zrcadlilo v moři, když jsme obeplouvali ostrov mangrovníků a člun se vřítil do stranou ležícího zálivu. Antony navedl člun na obvyklé kotviště.
Rozloučili jsme se a já se vydal k domovu. Domů, do jedinečného domu svých předků stojícího na pobřeží Kilifi. Kéž by Kilifi zůstalo tím, čím bývalo! Uvědomoval jsem si, že i já jsem svým dílem odpovědný za celý ten “pokrok”. Uznávám, že změny jsou nevyhnutelné, že mnohé z nich mají užitek a že jsou svým způsobem přirozeným vývojem k nevyhnutelnému. Nemohu si ale pomoci a cítím se sklíčen, když vidím malé odlehlé plážičky, které jsem tak často navštěvoval s pocitem jakéhosi privilegia, vědom si jejich jemného půvabu. Dnes jsou zanášeny papíry, plasty a odpadky. Jsem z toho smutný, a dnešní čas s jeho změnami se mi zdá být nepřátelský, ale možná jsem jenom velký skeptik.
Podivný osud stihl sovětský torpédoborec No 356, postavený v roce 1984 a umístěný na kubánské základně. Tehdy nikdo nepředpokládal, že se z něho jednou stane podvodní domov pro mořské živočichy a rostliny.
Osud torpédoborce se naplnil o něco později než osud sovětského impéria. V roce 1996 byl na Kajmanských ostrovech jižně od Kuby potopen do hloubky 25 metrů, aby se stal mezinárodní atrakcí i místem seriózních výzkumů.
Operace byla provedena pod záštitou ministerstva pro turistiku Kajmanských ostrovů. Místo na písčitém dnu bylo vybráno s ohledem na ideální podmínky k potápění. Sto metrů dlouhou loď zakoupila vláda Kajmanských ostrovů a do jejího vyčištění investovala 310 tisíc dolarů.
Potopení torpédoborce nafilmoval Jean-Michel Cousteau šesti kamerami, které byly přimontovány na loď. Jeho dokument umožní sledovat vývoj podmořského života v okolí potopené lodi, která může sloužit nejen jako útočiště spoustě živočichů, ale i jako základ budoucího korálového útesu.
Navštívil jsem ho v ještě nezařízeném bytě, v domě jeho pradědečka: vůbec jsem z něho cítil, že silná propojenost na rodinu je mu dána osudem. Mně osobně se Viewegh jeví jako obdivuhodně vymezený autor, kterému sudičky přály, ale právě proto by mohl být opatrnější: dát si čas na poděkování a jakési meditování. Ale člověk by měl být opatrný především ve svých soudech. Spisovatelovu adresu jsem si zjišťoval na Obci spisovatelů. “Viewegh není náš,” dočkal jsem se odpovědi. březen 1999
Proč nejste v Obci spisovatelů?
Nebaví mě schůzovat, někam organizovaně jezdit, vyplývaly z toho samé povinnosti, a žádný velký užitek. Jsem v Pen klubu, což je čestná funkce a ta se neodmítá. Tímto členstvím jsem polichocen. Občas mezi ně chodím, je to tam milé, jsem mimochodem nejmladší, protože Jáchym Topol tam nechodí.
Stýkáte se se současnými literáty a literárními kritiky, nebo jste sólisti?
Spíše sólisti. Občas se vidím s Martinem Pluháčkem (nakladatel a spisovatel, pozn. red.) nebo s Jirkou Peňasem (literární kritik, pozn. red.). Ne že bych byl velký příznivec spolkového literárního života, ale je mi docela líto, že tu neexistuje nějaký bližší kontakt. Právě s Martinem, Jirkou a Jáchymem Topolem jsme před třemi lety byli na takové minidovolené, jezdili jsme po Čechách. Při té pánské jízdě jsem si uvědomil, jak je užitečné – i když jsme se většinou bavili o ženských – mluvit o literatuře, leccos jsem si srovnal v hlavě. Znáte to, člověk si při těch rozhovorech něco uloží a za čtrnáct dní se to objeví a inspiruje ho to. V každém případě by bylo užitečné bavit se s lidmi o psaní. Myslím si, že je to jako s volejbalem – když máte dobré spoluhráče, váš výkon se zlepšuje. Aby vznikl literární pohyb, musí tu být nějaký kvas. Ten tady není.
Spisovatelé… To je zvláštní skupina lidí. Najdou se v ní amorální jedinci, nesnesitelní egocentrici, ale též lidé s hlubokou morálkou a “svatým” posláním. Nebo to jsou jen zruční či méně zruční řemeslníci?
Netroufám si generalizovat, ale bezpochyby se dá říci, že spisovatelé jsou problémová skupina. Vaculík říká: “Normální lidé nepíší.” Určitě jsme všichni více sebestřední. Teď jsem například podle svého posledního románu psal scénář s Václavem Šaškem a uvědomil jsem si, že vůbec nejsem člověk pro týmovou práci, že mě strašně irituje, když mi někdo říká, jak mají moje postavy mluvit. Je v tom nepochybně má domýšlivost, ale domýšlivost je jediným zdrojem autorské sebejistoty. Nebo jiný příklad: autoři si pro sebe sobecky nárokují kvanta času, což patrně znáte z manželství: když jsem v obýváku psal, musela rodina chodit kolem mne po špičkách. Bez tohoto sobectví by ale nic nevzniklo.
Je spravedlivé dívat se na spisovatele jako na nositele morálky, nebo bude spravedlivější je odglorifikovat a uvědomit si, že jsou to lidé, kteří žijí, jak umějí, a kromě toho umí psát? Buďto dobře, nebo špatně.
Je to, myslím, stejný případ jako třeba s učiteli. Mnozí z nás žijí v zajetí setrvačné představy, že učitel má být vzorem morálních ctností. Ale proč?… Je člověk jako každý jiný a já myslím, že je poctivé to přiznat. Psal jsem diplomku, která se jmenovala Obraz učitele ve světle české a světové prózy, a v ní jsem na bezpočtu příkladů připomínal, že učitel má také své vášně, své perverze, své slabiny jako každý jiný. Tím, že je přizná, sestoupí z domnělého piedestalu a přiblíží se svým žákům, bude jim paradoxně bližší.
Nejen americké studenty zaráží pohled našich studentů na učitele. Zdá se jim příliš devótní, irituje je, jak je přehnaně respektují. Představují si rovnocennou komunikaci.
V Americe jsem žádné školy nenavštívil, takže nevím. Studoval jsem ale na filozofické fakultě češtinu a pedagogiku, to byla kombinace, kam se dalo v té době nejsnáze dostat. Jak říkala paní doktorka Janáčková: “Přijímací komise bude přihlížet k pohlaví.” Ze čtyřiceti dívek přijali dvanáct, ze tří kluků vzali tři. Měli jsme i srovnávací pedagogiku – různé západní pedagogické směry. Když se s tím trochu blíže seznámíte, uvědomíte si, že škola a učení mohou vypadat i jinak. Existují studie, že tu částečně přežívá duch školství z dob Marie Terezie: metody biflování, všechno to vstávání, když přijde učitel do třídy… My jsme v tom vyrůstali, tak nám to připadá normální, ale já si teprve s odstupem času uvědomil, jaké zrůdnosti se někdy na škole dějí. Bezděky jsem přijímal kantory stojící na dozorech o přestávkách, kantory ve školních jídelnách nutící dojíst oběd… Bereme, že to tak je, ale možná bychom si měli položit otázku, jestli to tak má být.
Vy jdete za chvíli učit. Jaké studenty?
To je trochu něco jiného. Jsem externistou na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní, je při gymnáziu Josefa Škvoreckého v Legerově ulici. Chodím tam docela rád, učím zde právě tvůrčí psaní. Nedělám to kvůli penězům, šel jsem tam spíše ze zvědavosti, jestli to budu umět a kdo tam bude chodit.
Znám jednoho vašeho kolegu, který byl velmi uzavřený, ale jakmile se poprvé objevil mezi vysokoškolskými studenty jako přednášející, byl ve svém živlu…
Tomu rozumím. Když jsem studoval pedagogiku, měli jsme na fakultě sympatickou učitelku, doktorku Kasíkovou, a jednou jsme se jí ptali, proč se vůbec na pedagogiku dala. Vysvětlovala nám, že postupem času zjišťovala, jak se coby introvert ve svém životě čím dál víc uzavírá do sebe, a doslova řekla: “Tohle povolání mě nutí vystupovat ze sebe.” Což je také jeden z motivů, proč teď učím. Říkal jsem si: jsem na volný noze, celý dny neustále zavřenej doma, nebude teda snad neužitečný, když budu mít dvakrát týdně nějakou povinnost. Člověk má různé splíny, ale když stojí před studenty, musí na ně okamžitě zapomenout a snažit se, aby vyučování k něčemu bylo. Má to určitý psychohygienický efekt.
Pavel Kohout mi na otázku, kdy se začal cítit spisovatelem, odpověděl: “Když jsem se tím začal živit.” Co vy?
Nespojuji to s penězi. U mě to byla vždycky spíš záležitost prestiže. Musím říct, že stále převažuje doba, kdy jsem se necítil být spisovatelem. Psal jsem už od počátku osmdesátých let, publikoval povídky v magazínech, napsal dvě novely, které nevyšly. Už někdy v roce 1983 mně Petr Bílek, nyní šéfredaktor Reflexu, slíbil, že to vydají, a já jsem všem oznámil, že do roka budu spisovatelem, ale ještě dalších sedm let jsem jím nebyl. Jakési vnitřní přijetí slova spisovatel u mě nastalo až po BÁJEČNÝCH LETECH, kdy vyšlo šestnáct kladných recenzí a žádná záporná, kdy jsem o sobě pořád četl “mladý úspěšný spisovatel”. Člověk to klišé přijme za své a řekne si: nemá cenu se vůči tomu spisovateli šprajcovat, tak halt to tak je, živím se tím, jsem překládaný, jaký jiný termín bych měl použít. Kdybychom se ale bavili o pocitech, je mi bližší slovo “vypravěč”. Když jsem u doktorky a sestra se ptá na povolání, je mi nepříjemné říkat “spisovatel”. Okamžitě to vyvolá řadu otázek: co jste napsal, co chystáte, a já už nemám chuť se do toho po sto padesáté pouštět, jsem pak sám sobě protivnej.
Napadne vás někdy před studenty, do jaké míry jste jim myšlenkově vzdálený, v čem jste stejný, co jim můžete vlastně nabídnout?…
Dlouho jsem si myslel, že jsem celkem “in”. Když vyšla například VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH, publikum při čteních dokonce většinou tvořily sedmnáctileté holky, které si v tom zjevně cosi nacházely. Se svými studenty si taky docela rozumím, ale pochopitelně vím, že tohle porozumění má svoje limity. Oni mi nebudou rozumět, když jim budu vyprávět o samotě člověka v manželství a tak dále. A naopak – teď jsme v rámci stylistického cvičení napodobovali povídku Tennessee Williamse, kde si mladá dívka v univerzitním městečku vyjde do letní noci… Uvědomil jsem si, že jim to napodobování jde líp, já bych to už neuměl: provokovalo by mě to k parodii. Na druhou stranu mi nedělá potíže s nimi vtipkovat o bezvýznamných, tedy zdánlivě bezvýznamných, věcech, protože keců o postmodernismu a o vyvrženosti do světa mám v literárním provozu, ve kterém žiju, dost. Docela vděčně to přijímám a na chvíli s nimi omládnu. Jsem trochu taková Čachtická paní, musím se, s prominutím, přisírat k mladým, abych z nich nasál energii a optimismus.
Mění se u vás pohled na lásku, nebo spíše na zamilovanost? Je to nemoc, kterou si každý musíme prodělat, nebo ji s postupem času vnímáte spíše jako dar?
Příliš jsem o tom nepřemýšlel. Když píšu o lásce, o mezilidských vztazích, vycházím z konkrétního námětu, nechávám se vést příběhem, ale že bych při tom formuloval hotové teze, které bych teď vysypal z rukávu…? Já lásku vnímám snad pořád jako dar, byť s dovětkem, že ten dar je někdy danajský. Je to občas nebezpečné, protože člověk má nějaké plány a jistoty, a ten takzvaný dar všechno rozbourá. Je otázka, jak to budu hodnotit v šedesáti, jestli budu rád, že se mně to stalo, že tím můj život byl bohatší, i když pochopitelně bolestnější, anebo jestli si budu říkat, kdybych já blbec na to rande tenkrát nešel.
Věříte v osud, věříte, že vám jsou lidé do cesty postaveni?
Nevěřím příliš na vyvolenou bytost. Funguje to spíše jako ruleta. Dejme tomu, že v Praze je milion lidí, z toho půl milionu chlapů a z toho je pro Marii Novákovou třeba padesát tisíc chlapů teoreticky možných. A z těch padesáti tisíc tady není pouhý jeden vyvolený, ale řekněme pět set. A teď je jenom věc náhody, rulety, jestli ona potká někoho právě z této skupiny.
To, že se potkají, nemusí být náhoda…?
Nemusí, souhlasím. Ale je dobré vědět, že ta idealizovaná bytost, se kterou chodíte, není nutně jediná. To by ostatně byla i jakási nedůvěra v lidi. Například ve filmu SRDCOVÁ SEDMA hrdinka vstoupí do metra a zažije nějaký příběh, anebo jí vlak ujede, a zažije něco úplně jiného. A to je o tom.
Máte sklon si všechno pragmaticky vysvětlit?
Snažím se na to jít, jak říká můj tatínek, selským rozumem; snažím se věci racionalizovat, ale připouštím, že existují skutečnosti, které jsou raciem neuchopitelné.
Uděláte si někdy čas na poezii? Myslím na čtení poezie.
Poezie je můj dlouholetý dluh. Není to tím, že bych nějak vystřízlivěl, ale proto, že jsem se snažil být prozaik, a tudíž jsem se snažil číst prózu. Sbírku kamarádů přečtu, nebo když například Bogdan Trojak dostal Ortenovu cenu, pokouším se s tím aspoň seznámit.
Mimochodem Trojakova poezie je na jeho věk až překvapivě vyzrálá…
Dal jsem si předsevzetí, že bych o poezii neměl mluvit, zvlášť když jsem právě řekl, že ji patnáct let nečtu – neměl bych si hrát na odborníka.
Ale nějaké pocity máte…?
Mně hodně ze současné české poezie přijde trochu jako podvod, ale říkám s dovětkem, že tomu třeba nerozumím.
Nedávno jsem v jednom televizním pořadu od básníka Josefa Hiršala slyšel: “Lidé víc píší poezii než čtou…”
To souvisí s tou sebestředností. Kundera o tom píše v jednom románu: “Všichni, ať jsme taxikáři, prodavači, doktoři, chceme vykřičet své příběhy do světa, všichni jsme potencionální spisovatelé…” A poezie je v tomto smyslu snazší: je jednodušší zapsat během jednoho exaltovaného večera pár veršů než během šedesáti večerů napsat román.
Přineslo vám psaní i dokonalejší dokreslení povahy ženy, nebo je to naopak?
Upřímná odpověď by musela znít, že díky statutu známého spisovatele se mi spíš rozšířily možnosti ženu poznat. (úsměv) K nějaké změně došlo, nemá cenu to zapírat. Jinak psaní jako takové je samozřejmě účinný způsob, jak poznávat lidskou povahu – a život vůbec.
Jak se mění vaše pocity při kontaktu s dětmi. Netoužíte někdy získat jejich stav mysli, zbavit se toho marasmu dospělosti, aby člověk mohl napsat alespoň jednu “čistou” větu?
Začínám být už starej morous a moc malé děti mě už iritují. V příbuzenstvu mám zrovna teď dvě děti, a když jsem s nimi déle jak den, zjišťuji, že před nimi spíš prchám. Moje švagrová to dobře ví. Pokud připustím, že osmnáctiletí jsou také ještě děti, tak u jejich iracionálního veselí, u jejich elánu rád jsem, jak už jsem říkal. Jedné věci je mi líto: že jsem si ve svých dvaceti letech svoje otcovství neužil. Je známé, že jinak tlačíte kočárek ve dvaceti, a jinak v pětatřiceti. Vzpomínám si, že mi tchyně vždycky dávala na kočárek takové ty krajky a já se pak celou dobu na procházce věnoval spíše tomu, jestli je to hodně kompromitující, když jedu s těmi nařasenými motýlky, a vůbec jsem nereflektoval, že jsem právě stvořil malou lidskou bytost. Nevím, jestli budu mít ještě děti, ale pokud ne, pak o tohle jsem navždy přišel.
Dáváte si to za vinu, nebo to berete, “jak život plyne”?
Člověk je přísně vzato odpovědný za všechno (úsměv), ale tehdy se ve dvaceti brali všichni, neměl jsem pocit, že dělám něco výjimečného… Ano, přinesl to život, ale zároveň nemůžu říct, že bych za to nemohl.
Vzpomínáte často na dětství?
Docela rád. Rozdělil bych ale dětství a pubertu. Do puberty bylo moje dětství dost šťastné, pak nastaly obvyklé pubertální tragikomické trable. Ale že bych na dětství vzpomínal často, to ne. Spíše účelově: třeba když jsem psal BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA. Shodou okolností tady byla před dvěma dny maminka a prohlíželi jsme si fotky; když jsem viděl maminku jako hezkou čtrnáctiletou holku, říkal jsem si v duchu: “Teda to je pěkná depka.” Proti mně seděla šestapadesátiletá žena a bylo trochu deprimující vidět, jak ten život spíš bere než dává.
Jak byste se jako autor uvedl před společností, která vás nezná, ale chce poznat? Dejme tomu deseti větami.
Asi bych hledal něco sebeironického. Řekl bych možná: malinko zamindrákovaný brýlatý kluk z malého města, který v pubertě jako houba nasával vše, s čím přišel do styku, aniž to byl schopen nějak roztřídit, reflektovat; dnes mi zůstává pouze dojem jakési tupé setrvačnosti. Teprve v Praze, když jsem začal studovat, jsem se z těch dvaceti let na malém městě postupně vzpamatovával. Na vlastní nohy jsem se trochu postavil až jako učitel na základní škole: měl jsem svůj byt, práci, hrál jsem s dětmi divadlo, psal jsem… Pak se dostavil onen takzvaný úspěch, kterému člověk zprvu rád podlehne. Časem jsem ale pochopil, že je nutné to brát s rezervou.
Co myslíte, spočívá spisovatelství v umění něco předstírat, nebo právě nic nepředstírat a postupně plátek po plátku jít na dřeň svého já?
Slovo předstírat zní pejorativně, ale podstata spisovatelství je skutečně jisté “předstírání”. Jde o to vytvořit takovou fikci, aby vypadala přesvědčivě. Nemám ale pocit, že bych předstíral, protože já onu fiktivnost, literárnost vědomě přiznávám.
Jde mi o to, zda ono “já” není vyšším zdrojem poznání, než si vymýšlet figury, které pak používáme k nějakému sdělení?
Já vycházím převážně ze svých osobních zkušeností, které pak různým způsobem dotvářím, kombinuji, klonuji se svou představivostí nebo třeba se zkušenostmi kamarádů. Samozřejmě že to musí vycházet především z nás. Kde jinde bychom to brali?
Mnoho našich recenzentů je teď alergických na autory, kteří píší o sobě, o svých pocitech. Nemám tím na mysli například deníky, jde mi o skutečnou beletrii. Víte, o čem mluvím?
O kriticích, bohužel, nesmím mluvit, to už mám zakázané.
Například i Vladimír Macura uvádí, že GUVERNANTKU, vlastenecké dílo mapující 19. století, vnímá (i když trochu nadneseně) především jako autobiografickou práci…
Jistě, čí jinou zkušenost by to mělo odrážet? A vůbec, ta námitka, že autor píše pouze o sobě, asi příliš neobstojí, když si jeho knihu koupí třeba osmdesát tisíc lidí. Asi ty jeho údajně pouze privátní problémy jsou zajímavé i pro někoho jiného. Nadosobní asi přece jen nemůže vzniknout jinak, než beletrizací toho osobního. Například Chaunův deník není beletrie: chybí tam ten základní literární znak a to je tvorba. Chaun skutečnost nepřetváří, on ji “pouze” popisuje (což neznamená, že je nezajímavý). Něco jiného je Vaculík, který svůj “deník” přetaví do osobitého literárního tvaru. Na jednu stranu ale kritikům rozumím: vycházejí teď občas prózy, při jejichž čtení máte pocit, že jsou důležité jen pro jejich autora. Ale to se přece vždycky pozná.
Morálka. To je téma, které ve spojení s umělcem získává zvláštní vyzývavost. Řešil jste jej, nebo jej řešíte, či se na něj chystáte?
Většinou vycházím z nějakého námětu, konkrétní situace, nevolím si tezi, problém. Kafka říkal, že jeho povídky začínají pohledem z okna. Tak například píšu povídky o manželství a sexu. Vycházím z konkrétních příběhů, ale v druhém plánu se to morálky samozřejmě bezprostředně týká.
Měl jsem na mysli vaši osobní morálku. Existuje například filmař, který je vůči ženám despota, tyran, a točí vynikající filmy o nedotknutelnosti svobody… Ptám se: je důležitá pro umělce morálka?
To, jestli je ten filmař děvkař nebo bůhví co ještě, nemusí ovlivnit kvalitu jeho filmu. Příkladů je víc – Picasso, Strindberg, Chaplin, Knut Hamsun… Nedělali možná vždy správné věci, ale na jejich dílo to nemá dopad. Já sám… ostatně taky někdy líp píšu než žiju. Přísně vzato člověk dělá věci, které z hlediska morálky nejsou úplně košer, ale… Řeknu to takto. Nová povídková sbírka bude mít motto z Vaculíka: Napiš pokud možno dobře, co jsi udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení. Chtěl bych tím říct, že můj soukromý život a dílo nejsou až tak úplně v rozporu. Sám sobě jsem prvním kritikem a leckterá svá morální selhání v těch povídkách dost poctivě reflektuji. V jistém smyslu jsem vlastně upřímnější než ostatní, já to na sebe, byť zakamuflovaně, vždycky prásknu.
Člověk tedy nemusí morálně žít, aby mohl psát dobře?
Asi ne. Přečtěte si INTELEKTUÁLY od Paula Johnsona: Rousseau píše patetické traktáty o svobodě dětí, a sám svých pět dětí či kolik pošle do sirotčince.
Co myslíte, nevyžaduje dnešní doba víc morálky u autorit, jako jsou třeba spisovatelé, než dřív, nebo tomu je naopak?
Možná v určitých konkrétních věcech ano – být spisovatelem znamená totiž přijmout určitou morálku vyplývající z tohoto postavení. V praxi to například znamená neúčastnit se Body-guarda na Nově nebo nepropagovat prací prášek… V těchto intencích bych byl schopen uvažovat, abych zůstal sám sebou.
Jak na vás působí Vladimír Páral, který se účastní večírků, kde vy byste se asi neobjevil? Ztratil pro vás důvěryhodnost?
Když se Pavla Kohouta ptají, jak mohl v prvomájových průvodech ve svazácké košili recitovat verše na Stalina, říká: “Bylo to intelektuální selhání, ne morální. My jsme to nerozpoznali.” Chci věřit, že u Párala je to v jistém smyslu ztráta taktéž řekněme soudnosti, nechci říct přímo intelektuální selhání. Ale jestliže v každém druhém NEI-reportu je na fotce s dvěma nahými ženskými po boku…? Horší ale je, že tahle ztráta soudnosti je bohužel vidět i v jeho poslední tvorbě.
A co morálka kritiků?
(nešťastný výraz) Já jsem si to opravdu zakázal. Přátelé mě na to upozornili…
Jde mi o obecnou rovinu. Já u nich nerozumím jedné věci. Všichni známe i kritiky, kteří vědomě ubližují. Takže tito lidé mají postavený svůj život, svou práci na rozsévání něčeho negativního. Nedělají obrázek o české literatuře, ale o sobě. Bohužel, rozhovor s nimi by asi nikdo nečetl, takže se musím ptát vás, který je znáte. O co jim jde?
Já je neznám. Rád bych věřil, že nechtějí ubližovat. Znám Jiřího Peňase a věřím, že třeba on má ušlechtilejší pohnutky. Být kritikem – jak řekl kritik Josef Vohryzek – prostě znamená potkávat lidi se psem a říkat: “Pane, vy máte ošklivého psa.” To je to strašný na tom povolání. Já ale věřím, že literární kritika má smysl, že kritici nejsou parazité na umění. Jiná věc je, jak to teď s kritikou vypadá u nás, ale o tom vážně nechci mluvit.
Kritika je svatá, ale v žádném řemesle se nemůžete léčit ponižováním druhého, to se vám vrátí. Můžete poukazovat na chyby, na ošklivost, na nemorálnost, primitivnost, ale ne nemorálně, chybně a primitivně, pak je to nevěrohodné.
Člověk může ublížit i z pouhého nezájmu. Recenzent má třeba velmi vyhraněnou představu, jak má literatura vypadat, a co se mu do téhle jeho představy nevejde, šmahem popraví. A může tak strašlivým způsobem ublížit.
Vy často zdůrazňujete srozumitelnost vašeho díla. Tedy šíři sdělení. Asi jste se někdy zabýval tím, kdy je vaše psaní “pouze” populární psaní, a kdy jde o umění…?
Mám ambice psát dobrou literaturu. Sám bych asi neřekl, že dělám umění, to je na mě příliš patetické, ale samozřejmě bych chtěl být řazen do “umělecké literatury”. Psát srozumitelně přece neznamená nepsat uměleckou literaturu a naopak. Čapek, Poláček nebo Hašek psali bezpochyby srozumitelně. Ostatně, tehdy Poláčkovi taky občas upírali, že je umělec – a dnes jsou o něm celé literární konference. I dobrý čtivý humoristický román je umělecká literatura, přestože někomu slovo “humoristický” může znít bezmála pejorativně. Někdo by ale mohl možná namítnout, že bych si tu laťku měl posunout výš a pokusit se o něco méně vtipného, jaksi hlubšího…
Říká vám to někdo?
Samozřejmě.
Říkáte to někdy sám sobě?
Když jsem psal poslední román, tak jsem tohle dilema trochu řešil. Měl jsem velmi osobní poznámky o vztahu k dceři, ale protože jsem se bál ignorovat onu vlastnoručně vytvořenou autorskou značku, přesvědčil jsem sám sebe, že to nemůže být lyrická šedesátistránková věcička, ale že by to zase měl být dvousetstránkový zábavný čtivý román, zajímavý i pro lidi, kteří žádnou dceru nemají. Připouštím ale, že mám někdy chuť si napsat něco s větším ohledem na sebe a s menším ohledem na čtenáře.
Uvedl jste, že už znáte svoje limity, že začínáte tušit, že nebudete největší český spisovatel dvacátého století, že už znáte svůj strop. Až jsem vám toto uvědomění si sebe sama záviděl. Někdo na to přijde v šedesáti…
Je mi šestatřicet, někteří autoři byli už po smrti… Když vidím u některých spisovatelů ten obrovský rozsah, to, jak psaní všechno obětovali, uvědomuju si zároveň vlastní lenost, nechuť dál se vzdělávat a musím si přiznat, že nejsem schopen obětovat všechno.
Jak často usedáte k psacímu stolu?
Píšu dva, tři měsíce v roce. Každý den, nevysadím ani o víkendu. Zbytek roku jsou “prostoje”, kdy jen čtu a dělám si poznámky.
Jste dnes nejčtenější současný český autor, asi i nejvíce překládaný. Po tom jste určitě strašně toužil. V čem je největší zklamání?
Asi v míře neporozumění u některých lidí.
Největší přínos?
Úspěch je něco jako psychiatr zdarma. Každý člověk potřebuje zpětnou vazbu od lidí, potřebuje vidět, že ho někdo respektuje, a to úspěch poskytuje. Člověk si začne sám sebe trochu vážit, nechť to nezní narcistně, ale my, kluci z malého města, to potřebujeme.
Michal Viewegh patří dnes k nejčtenějším českým spisovatelům, vzděláním je pedagog. Napsal NÁZORY NA VRAŽDU (1990), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1992), NÁPADY LASKAVÉHO ČTENÁŘE (1993), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (1994), ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU (1996), ZAPISOVATELÉ OTCOVSKÉ LÁSKY (1997) a nyní mu vychází soubor povídek. V roce 1993 obdržel cenu Jiřího Ortena. Podle jeho předloh byly natočeny už dva filmy, třetí se chystá.
Proč a jak se mohlo stát, že se civilizovaní lidé v mezní situaci přestali chovat jako lidé? Vraťme se do roku 1972 a podívejme se na letecké neštěstí, při němž strašná touha žít donutila lidi ke kanibalismu.
S podobnými tématy, jako je toto, je to složité. Nejsou nedotknutelná, ale pro mnohé leží jaksi mimo sféru lidství. I text tak základní, jako je Bible, se jich dotýká nanejvýš opatrně. Příkladem může být to, že v desateru najdeme sice příkaz Nezabiješ, ale další stupeň už se do něj nevešel. Jeho formulace by byla prostá: NESNÍŠ.
NEŠTĚSTÍ LETADLA FAIRCHILD F 227
Připomínka biblického textu není náhodná. Protagonisty příběhu, dokumentovaného několika fotografiemi, totiž byli a jsou vesměs hluboce věřící lidé, kteří prošli proslulou katolickou školou. Ona proslulost platila sice jen v hranicích malé Uruguaye, jihoamerické republiky se třemi miliony obyvatel, ale škola tím není méně pozoruhodná. Instituce Stella Maris, založená v hlavním městě Montevideu v roce 1955 katolickými “křesťanskými bratry”, pozvanými až z dalekého Irska, se totiž během několika let stala jednou z nejvyhledávanějších škol Uruguaye, kam posílaly své děti nejbohatší a nejvýznamnější rodiny.
V sedmdesátých letech byla Uruguay ve světě známá hlavně chovem dobytka a pak ještě tím, že má dobré fotbalisty. Irové však s sebou přivezli jiný sport – ragby, a ten se brzy stal v Montevideu populární. Chovanci a odchovanci školy nazvali svůj klub anglicky – vzhledem k svému mládí paradoxně – Old Christians (Staří křesťané) a stali se několikrát mistry země. V roce 1971 byli na prvním zahraničním zájezdu v Chile tak úspěšní, že se rozhodli svou účast opakovat i v roce 1972.
“Staří křesťané” ve věku od osmnácti do šestadvaceti let si najali čtyřicetimístné letadlo Fairchild F 227, které však zaplnili jen zhruba z poloviny, a proto s sebou vzali příbuzné a známé. Odstartovali 12. října, tedy ve sváteční den Jižní Ameriky (výročí objevení Ameriky Kolumbem). Když doletěli po třech hodinách přes argentinské roviny k Andám, rozhodli se piloti Ferradas a Lagurara přistát ve městě Mendoza, protože ve velehorách vládlo špatné počasí. Ubytovali se v městském hotelu a mnozí strávili příjemný večer v tanečním baru. Příští den vypadal lépe, ale přesto Fairchild vzlétl až odpoledne po druhé hodině. Přestávku piloti využili k nákupu bedny argentinského vína. Rovněž několik starších cestujících z doprovodu ragbistů nakoupilo věci jako čokoládu, kávu nebo whisky, protože v Argentině byly levnější.
Ferradas byl zkušený pilot, který měl za sebou 29 přeletů And. Tyto velehory dosahují v okolí Santiaga de Chile značných výšek a letadlo jako Fairchild – s maximální doporučenou výškou letu necelých 7000 metrů – musí využít k jejich přeletu průsmyků. Ferradas si ze čtyř průsmyků, které přicházely v úvahu, vybral nejjižnější a údajně nejbezpečnější se jménem Paso de Planchón.
Zhruba hodinu po startu z Mendozy se letadlo dostalo do mraků a vzdušných vírů. Nad Andami to nikoho nepřekvapilo, všichni se připoutali a vyslechli sdělení pilota, že vše je v pořádku, právě přeletěli město Curicó a brzy začnou přistávat. Na palubě trvala výborná nálada.
Pak se však po náhlém propadu pod mrak otevřel výhled. Zděšení pasažéři na pravém boku spatřili konec křídla vzdálený jen několik metrů od příkré skály. Pro piloty to asi bylo stejně děsivé překvapení, protože se pokusili o maximální zvednutí předku letadla, ale už bylo pozdě.
Nejdříve se ulomilo po nárazu pravé křídlo, po něm levé a nakonec zůstal jenom holý trup bez ocasu, který se oddělil, když už trup brázdil zemi. Ta byla naštěstí pokryta sněhem, což ztlumilo nárazy.
NA SNĚHU A V MRAZU VELEHOR
Hrůzu a beznaděj mladých Uruguayců v mezní situaci na pokraji smrti se už pokusilo vylíčit několik knih a filmů. Zde se omezme na přehled známých faktů.
Nejzvláštnější je snad ten, že několik jich pád přežilo takřka bez škrábnutí. Na druhé straně však bylo nejméně deset okamžitých obětí. Patřil k nim pilot Ferradas a ti, kdo seděli zcela vpředu a zcela vzadu. Kopilot Lagurara zemřel po hrozném utrpení, ale ještě předtím stačil zopakovat zdravým pasažérům, že přeletěli Curicó. Byli i další těžce zranění. Jakousi zvláštní náhodou mrtví a těžce zranění patřili až na výjimky k okruhu doprovázejících, nikoli hráčů.
Ve vysokohorské oblasti v místě dopadu letadla nebylo známek života. Ve všech směrech se tyčily zasněžené hory, vzduch byl ostrý a řídký. Mrzlo. Terén okolo byl příkrý a na jeho povrchu ležela silná vrstva sněhu, která bránila chůzi. Nikdo z těch, kteří přežili, neměl zimní oblečení. Prostor v trupu, zaplněný zprohýbanými, ale napevno připevněnými křesly, nestačil ani na uložení těžce zraněných.
Palubní rádio bylo rozbité a neschopné vysílání. Teprve později se podařilo trosečníkům spravit je do té míry, že mohli zachytit zprávy ze Santiaga. Právě včas, aby se dověděli, že pátrání po nich bylo zastaveno. Letadla, která přelétala v prvních dnech, patřila bezpochyby k pátrací flotile, ale byla vysoko a Fairchild, bílý jako sníh, byl pro ně neviditelný.
Naštěstí v prvních dnech po havárii svítilo slunce. Noci byly zlé, ale s několika dekami a strženými povlaky ze sedadel se daly přežít. Sníh, rozprostřený na plechu, tál pod teplem slunečních paprsků a vzniklá voda se zachycovala do láhví. Kupodivu totiž zůstal zachován skleněný obsah bedny, zakoupené piloty. Víno, stejně jako whisky a čokoláda z Mendozy, byly jedinými zdroji kalorií pro trosečníky v prvních dnech po katastrofě.
Po kopilotovi však umřeli další těžce zranění. V obou případech šlo o ženy. Jednou z nich byla Susane, sestra hlavního strůjce pozdější záchrany Fernanda Parrada, zvaného “Nando”. Jejich matka patřila k obětem, které byly zabity nárazem okamžitě při pádu.
Ze zbylých šestadvaceti trosečníků měli jenom tři skutečně těžká, život ohrožující zranění. Všechny však mučil strašný hlad.
NEJTĚŽŠÍ ROZHODNUTÍ
Susane Parradová zemřela osmého dne po katastrofě a den nato, 22. října 1972, se její bratr a Roberto Canessa, dva nejaktivnější členové skupiny, odhodlali jít ostatním příkladem. Už několik dní všichni věděli, že jediná cesta, jak se udrží při životě, vede doslova přes mrtvoly.
“Mysleme si, že je to tělo Ježíšovo a jeho krev. Bůh nám dává tuto potravu, protože chce, abychom žili.”
Tato myšlenka, pronesená kapitánem ragbyového týmu Marcelo Pérezem, dodala údajně trosečníkům odvahu. Není těžké uvěřit, že to byla právě víra těchto žáků vzorové křesťanské školy, která jim ulehčila strašné rozhodování.
Po Canessovi a Parradovi se odvážili i další, ale byli takoví, kteří hladověli dál. I když uznávali nutnost zoufalého činu, nemohli se přinutit spolknout lidské maso. Patřila k nim i jediná přeživší žena Liliana Metholová, švagrová jednoho z hráčů. Bylo jí přes třicet a v Montevideu nechala čtyři děti. Společně s manželem byli nejstarší mezi zachráněnými. Nikdo se nestaral o zraněné a nikdo neutěšoval ty, kteří si zoufali tak, jako ona. V prvních dnech byla asi nejplatnější osobností ze všech účastníků dramatu.
Celá záležitost měla i technické problémy. Těla zesnulých byla zmrzlá a trosečníci neměli jiné nástroje než ty, které si vyrobili ze střepů vraku letadla. Otevření těl i porcování byla namáhavá práce, a když už se podařila, přicházel problém s úpravou. Canessa, student druhého ročníku medicíny, doporučoval syrové maso jako nejvýživnější, ale část skupiny nebyla schopna je pozřít. Zpočátku proto rozdělávali oheň. Zápalky jim nescházely, zato však dřevo nebylo široko daleko. Když spálili, co se dalo, museli se přinutit k pozření syrového masa. To společně s počátečním hladověním způsobilo neuvěřitelné zablokování střev strávníků: několik z nich muselo přestát totální zácpu trvající přes třicet dní.
Proč se zdraví trosečníci nepokusili sestoupit z hor a najít nejbližší lidská sídla? Nebylo to jednoduché. Mysleli si, že jsou na chilské půdě – přeletěli přece chilské město Curicó – ale v západním směru, v němž měly Andy spadat do pobřežních nížin při Pacifiku, před nimi stála hradba nejvyšších hor. Na všechny ostatní strany to nebylo o moc lepší. Chůze v hlubokém sněhu byla kromě toho nesmírně namáhavá, až nemožná.
Tři zdraví – jejich příjmení byla Zerbino, Turcatti a Maspons – se přesto pokusili o výstup v západním směru. Stalo se tak desátý den, poté co se z rádia dověděli, že už se po nich nepátrá. Vyrobili si z materiálu nalezeného ve vraku primitivní sněžnice. Druhý den se vrátili s omrzlýma nohama a se zanícenýma očima. Jediným výsledkem jejich mise bylo nalezení křídel letadla a těl čtyř mrtvých spolucestujících.
Sedmnáctý den, 30. říjen, byl vedle vlastního pádu letadla nejnešťastnějším ze všech. Zpočátku byl jako všechny ostatní, dokonce snad díky slunci jeden z těch příjemnějších. Po západu se všichni uložili ke spánku. Ti, kdo ještě neusnuli, pak zaslechli hukot a vzápětí cítili, jak jsou smýkáni a zaplavováni studenou hmotou.
Lavina, která se uvolnila někde ve svahu nad vrakem, zavalila trup až po strop. Nebylo jediného nocležníka, který by jí unikl, ale pouze dva docílili toho, že zůstali sice zasypáni, ale s hlavou a rukama nad sněhem. Jakmile se vyhrabali, pustili se do záchrany ostatních. Byli dost rychlí, aby zachránili většinu svých přátel, ale v sedmi případech přišli pozdě. Mezi oběťmi byl i kapitán mužstva Marcelo Pérez a Liliana Metholová.
POSLEDNÍ ZOUFALÝ POKUS
Většina hochů z klubu Old Christians byli synové z poměrně bohatých rodin. Když se jejich letadlo ztratilo ve velehorách, odmítli se někteří z rodičů smířit s myšlenkou, že už nikdy neuvidí své děti živé. Více než dvacet příbuzných odletělo ihned z Montevidea do Santiaga, aby tu strávili několik prvních dní, během nichž vylétávalo z letiště chilského hlavního města jedno záchranné letadlo za druhým. Všechna se vracela s nepořízenou.
Několik rodičů, vedených umělcem Páezem Villaró, nepodlehlo beznaději ani po odvolání pátrání a vynutili si na uruguayské vládě zapůjčení armádního letounu C 47 i s posádkou. Hledání tak pokračovalo nejen v listopadu, ale dokonce i v prosinci, osm týdnů po katastrofě. I když se to trosečníci dověděli z opraveného rádia, nemohli si dělat iluze: ačkoliv trup letadla poněkud odhrabali, byl teď ještě méně viditelný než dříve.
V první půlce listopadu navíc vydatně sněžilo, což zcela vyloučilo jakýkoli další pokus o pochod za záchranou. Až 17. listopadu, poté co se konečně vyjasnilo, se vydala trojice Canessa, Parrado a Vizintín tentokrát na opačnou stranu než jejich kolegové při prvním pokusu – na severovýchod. Objevili ulomený ocas letadla a u něj několik zavazadel patřících mrtvým spolucestujícím. Našli v nich čokoládu, sušenky a dokonce i části oblečení. Byla tam i fungující baterie, která jim později pomohla oživit rádio k poslechu. V jedné chvíli Canessa přesvědčoval sebe i ostatní, že v dálce vidí něco jako pěšinu. Během jedné jasné noci však málem zmrzli, a protože nenašli východisko z kruhu hor, po čtyřech dnech se vrátili zpět.
Ještě třem trosečníkům nebylo souzeno dočkat se záchrany, přestože přežili lavinu. Dva z nich patřili k těžce zraněným při pádu letadla, kdežto třetí, Numa Turcatti, zpočátku k těm nejsilnějším. Ostatním se zdálo, že zcela ztratil touhu po životě. Zemřel v padesátý osmý den, 10. prosince. Naopak, jakoby jenom silou vůle se držel stále při životě poslední těžce zraněný Coche Inciarte.
Tři nejsilnější z šestnáctky živých – Parrado, Canessa a Vizintín – vyprovokovala Numova smrt k zoufalému pokusu překonat západní horský hřeben, který je odděloval, jak pevně doufali, od obydlených chilských údolí. Čekal je výstup, za nějž by se nestyděl trénovaný a dokonale vybavený horolezec. Ve zledovatělém sněhu si chvílemi museli kutat stupínky, aby nesjeli zpátky. Ještě třetího dne nebyli na vrcholu a Canessa s Vizintínem byli morálně na dně.
Nando Parrado se však nevzdával. Měli zásobu masa na deset dní. Bude-li jejich postup takhle pomalý, může se protáhnout na delší dobu. Nando proto požádal Vizintína, aby se vrátil k ostatním a nechal jemu a Canessovi svou porci. Ten s úlevou souhlasil. Vrátit se zpět chtěl sice i Canessa, ale nakonec se nechal přesvědčit. Tentýž den se oba konečně vyškrábali na vrchol hřebene.
Jejich zklamání bylo dokonalé. Místo zelených údolí viděli v západním směru znova jenom hory, hory, hory. Sestup z hřebene byl stejně těžký jako výstup, protože tu trčela skaliska s příkrými stěnami. Místy byla holá a zrádná, protože se z nich uvolňovalo zvětralé kamení. “Bože, můžeš nám to dělat těžké, jenom nám to neudělej nemožné,” modlil se Canessa. Nakonec se přece dostali k pozvolnějšímu svahu, na němž se udržel sníh. Tady dokonce mohli použít své polštářky jako saně.
Byli už šestý den na cestě, když se konečně ocitli ve schůdnějším údolí. Po více než devíti týdnech poprvé viděli trávu, keříky, ptáky. Pokračovali plní naděje, ale ještě neměli vyhráno. Minul sedmý, osmý, devátý den cesty, známek života přibývalo, ale po lidech ani památka.
Utábořili se nedaleko divoké horské říčky a spali jako zabití. Do desátého dne, sedmdesátého od ztroskotání, se vzbudili už za světla. Byl 21. prosinec 1972. Na protějším břehu spatřili ohýnek a u něj stojícího muže. Běželi ke břehu. Jejich volání zaniklo v hukotu řeky, muž je však přece zaregistroval. Vytáhl z kapsy papír, napsal na něj něco, zabalil do něj kámen a přehodil přes říčku.
“Řekněte mi, co chcete,” četli hoši.
Neměli čím psát. Muž zavázal svou tužku do kapesníku a hodil ji přes řeku.
“Jsme Uruguayci. Naše letadlo ztroskotalo v horách. Jdeme od něj deset dní. U letadla je čtrnáct našich přátel. Nemáme co jíst. Jsme slabí. Pomozte nám, prosím.”
To napsal Nando, kapesníkem upevnil papír znova na kámen a všechnu zbylou sílu vložil do hodu přes říčku.
ZÁCHRANA
Chilané jsou andský národ par excellence, velehory a jejich předhůří se táhnou po celé bizarní délce státu a jejich obyvatelé je dobře znají. Jakmile se alespoň zhruba vědělo, v kterém úseku hor leží trosky Fairchildu, byla jejich pomoc rychlá a účinná. Cesta informace, vedoucí od nalezených trosečníků přes pastevce, kterého kontaktovali, na policii v nejbližším větším sídle Los Maitenes, však zabrala celý den. Teprve ráno 22. prosince mohl proto vyspaný a najedený Nando Parrado nasednout do helikoptéry, přivolané ze Santiaga.
“Kam teď?” zeptal se pilot Nanda, který překonal svůj strach z letu a z velehor jen díky vzpomínce na své přátele, z nichž nejméně jeden byl v kritickém stavu. Helikoptéra už vystoupala do výšky hodně přes dva tisíce metrů.
“Támhle,” ukázal Nando na hřeben, který se před nimi zvedal jako obrovská bílá stěna.
“Tam nahoru?” podíval se na něj pilot nevěřícně. “Ale tohle jste přece nemohli přelézt!”
“Co jsme měli dělat,” řekl Nando.
Počasí v horách nedovolilo záchranu všech trosečníků najednou, a tak se všech šestnáct setkalo až nazítří, den před Štědrým dnem 1972. Shromáždili je v nemocnici města San Fernando, ležícího jižně od chilského hlavního města. Tam také dorazil jako první z rodičů Páez Villaró, otec nejmladšího trosečníka, jemuž všichni říkali Carlitos – Karlíček. Tou dobou už byl Páez Villaró známou postavou v celém Santiagu pro svou tvrdošíjnou víru v synovu záchranu. Po pravdě ho většina zasvěcených pokládala za “toho uruguayského blázna”. Copak může někdo přežít deset týdnů někde v mrazu a řídkém vzduchu nepřístupných velehor, i kdyby nakrásně nezahynul už při katastrofě?
Martyrium zázračně znovuzrozených trosečníků nebylo, žel, zdaleka u konce. Celá jejich bída se soustředila do jediné odpovědi, kterou museli dát na přirozenou otázku: čím jste se živili tam nahoře?
Všichni okolo to tušili, ale přesto ono téma v prvních hodinách po záchraně zůstalo tabu. Teprve když se ošetřující lékař zeptal zraněného Coche Inciarte, jemuž zapojoval umělou výživu, co bylo jeho poslední jídlo, řekl mu Coche bezelstně: “Lidské maso.”
MORÁLNÍ PRÁVO NA “TAKOVOU VĚC”
V určitých situacích myslí celá Latinská Amerika jako jeden celek – mluví zde přece všichni stejnou španělštinou a každý zdejší národ vznikl podobným promíšením ras. Jako autor rekapitulace 27 let staré historie, k níž jsem byl vyzván redakcí, nemohu nevzpomenout, jakou odezvu měla tato historie ještě dobrý rok po šťastném návratu trosečníků do života.
Přijel jsem do Venezuely (kde jsem pak zůstal šest let) v době, kdy se diskuse o morálním právu na čin uruguayských mladíků zdála být na svém vrcholu. Objevily se totiž první pokusy o literární zpracování a zakrátko se začal natáčet i první film (nebyl ani hollywoodský, ani uruguaysko-chilský, ale mexický). Současně se množily zprávy o tom, jak těžce se zachránění začleňují do života. Někteří z nich si měli změnit jména, jiní prý museli vyhledat azyl psychiatrické léčebny, a všichni dohromady čelili – a to už nebyla žádná novinářská kachna, ale realita – temnému obvinění, že jejich kamarády nezabila lavina, ale oni sami, aby měli co jíst.
Samozřejmě že nešlo jenom o to, jak se vyrovnají s nedávnou minulostí ti, kdo přežili. Byli tu ještě rodiče a příbuzní těch, kteří v Andách našli smrt. Smířit se s myšlenkou, že jejich milovaní synové, dcery a sourozenci se stali potravou svých kamarádů, které navíc tito příbuzní dobře znali – těžší úkol jim snad žádný osud nemohl uložit.
Pomoc přišla nečekaně zvenčí. V roce 1973 se spojil anglický katolický spisovatel Piers Paul Read s některými z postižených a získal si jejich důvěru. (Přívlastek “katolický” je tu důležitý vzhledem k náboženské orientaci účastníků neštěstí. U britského spisovatele jde ostatně o jistou výjimečnost, která se běžně zdůrazňuje – vzpomeňme na Grahama Greena.) Read dokázal nejen faktograficky rekonstruovat celou událost naprosto přesvědčivě takřka hodinu po hodině, ale vyrovnal se s choulostivým tématem i filozoficky.
Kniha Alive (Naživu) vyšla poprvé v roce 1974 a od té doby se dočkala mnoha dalších vydání v angličtině, španělštině a mnoha dalších jazycích. Read napsal od té doby nejméně dvanáct dalších knih – románů i literatury faktu (například o Černobylu), ale Alive zůstane bezpochyby jeho životním úspěchem. Trosečníkům z Fairchildu se dostalo nejlepší možné obhajoby. Snad všichni do jednoho se po Alive zapojili do života jako zcela normální lidé, přijímaní nakonec i příbuznými svých nešťastných přátel.
Je trochu zvláštní, že zrovna Angličan sehrál v tomto příběhu tak pozitivní roli. Právě Velká Británie se totiž jeden a půl století stavěla do role “mrtvého brouka” v případě do značné míry podobném.
Jednalo se o tragickou výpravu lodí Erebus a Terror, vedených Sirem Johnem Franklinem v roce 1845, které hledaly severozápadní průliv v moři mezi americkou pevninou a ostrovy patřícími dnes Kanadě. Lodě ani posádku už nikdo neviděl, ale podařilo se rekonstruovat jejich osud. Lodě zamrzly v ledu a jejich posádky je v dubnu 1848 opustily a vydaly se k jihu, aby se pokusily najít lidská sídla. V roce 1854 se na ostrov krále Williama, kde skončila jejich stopa, dostal jistý Dr. John Rae a přivezl svědectví o tom, že všech 105 námořníků zemřelo, ale předtím se ti, kdo žili déle, živili masem z těl mrtvých. Dověděl se to od místních Eskymáků.
“Britští námořníci by nikdy neudělali takovou věc,” znělo tenkrát oficiální stanovisko admirality. Až v roce 1993 našla speciální výprava Franklin Recovery Expedition na ostrově na tři sta lidských kostí včetně lebek. Na všech byly stopy a zářezy od nožů a jiných nástrojů, které nemohly vzniknout jinak než při pokusu dostat z nich maso a morek.
ŽIVOT NORMÁLNÍCH LIDÍ
Ještě však k osudům členů ragbyového klubu Old Christians a jejich přátel. Kdyby byl mezi nimi někdo s dobrou znalostí chilské geografie, neuvěřil by nikdy, že se nalézají v prostoru mezi městem Curicó a Santiagem de Chile. Curicó totiž leží v předhůří a proto by nemohli být při ztroskotání obklopeni vysokými štíty. Šlo prostě o fatální chybu pilotů, kteří se v mraku odhodlali k přistávacímu manévru o sto kilometrů dříve, než to bylo možné. Podle čeho si oba mysleli, že přeletěli Curicó, se už nikdo nedoví.
Vyšlo také najevo, že kdyby Parrado, Canessa a Vizintín pokračovali ve svém pokusu jít na východ (bylo to 17. listopadu, kdy objevili ocas letadla) ještě dva či tři dny, došli by – k vysokohorskému hotelu. Stojí pouhých osm kilometrů přímou čarou od místa ztroskotání, a přestože naplno funguje pouze v teplém období (na jižní polokouli od prosince do dubna), našli by v jeho skladišti bohaté zásoby konzerv.
Oněch sedmdesát příšerných dní v horách stmelilo mladé muže víc, než to dokázala škola a společně pěstovaný sport. Říkají si prostě Tribu (což znamená “kmen” v etnologickém smyslu) a rok co rok se scházejí společně s příbuznými zesnulých v den výročí záchrany – 22. prosince. Canessa je dětským lékařem, Parrado produkčním v uruguayské televizi, Coche Inciarte farmářem, Carlitos Páez obchodníkem… Všichni to prostě někam dotáhli nebo pokračují v rodinné tradici. A jsou teď vesměs ve věku, jemuž se říká “nejlepší léta”.
Hollywood se k jejich příběhu vrátil v roce 1992. Ve filmu Alive režiséra Franka Marshalla se sice mihl hvězdný John Malkovich, ale jinak film sloužil hlavně k úspěšnému startu kariéry některých mladých, dosud málo známých herců, především Ethana Hawkea v roli Nanda.
V jistém směru je zajímavější další film, který vznikl také v roce 1992. Natočila ho Američanka Jill Fullerton-Smithová a jmenuje se Alive 20 years later (Naživu po dvaceti letech). Dokumentuje jejich současné osudy včetně každoroční schůzky.
Ze všech katastrof dvacátého století zaviněných lidským faktorem se dostalo pádu Fairchildu a následnému přežití šestnácti chlapců a mladých mužů snad největší publicity hned po Titaniku. Nebyla to vždy publicita příjemná. To, že se s ní všichni zúčastnění nakonec dokázali vyrovnat a zařadit se do normálního života, je skoro stejný div jako jejich vlastní přežití v zasněžených výškách.
