Člověk se někdy dostane do prekérní situace. Mrazivým ránem spěchá autem do Prahy. Dorazí na parkoviště a s úmyslem přečíst si parkovací podmínky nechá běžet motor, klíček s imobilizérem samozřejmě v zapalování. Roztržitě vystoupí a zabouchne dveře vozu. Klap. Servomotorky imobilizéru zřejmě vinou mrazu selhaly, motor tiše přede, ale vůz je beznadějně zamčený. Co teď? Telefon! Spásné číslo firmy zabývající se otevíráním zamčených vozů. Servisman se prokazuje firemní průkazkou a policejní licencí ke specifické činnosti, která je doménou zlodějů aut. “Otočte se na chvíli zády, prosím vás. Tenhle typ jsem ještě neotvíral.” Pár minut a hotovo! Nekonečná vděčnost (včetně poplatku) je na místě. Trochu to připomíná idylické doby čapkovských kasařů, které si policie zvala k odmykání nedobytných trezorů…
Zaparkovaná auta na nočních ulicích bez zvláštního zajiště- ní (alarm, zámky převodovek či uzamčené volanty) vybízejí k tomu, aby se o ně začali zajímat jak drobní zlodějíčci, tak organizované gangy.
JAK DOVNITŘ?
Množící se krádeže aut na českém území jsou méně idylické. Bohužel, o to vynalézavější a častější. Za loňský rok bylo v České republice nahlášeno 9766 krádeží aut, objasněno bylo ale pouze 582 krádeží, což činí smutných 5,96 %. Čísla zatím tedy hovoří ve prospěch zlodějů, jejichž metody se pokusím objasnit.
Nejprostším, ale zároveň “mistrů řemesla” nehodným způsobem vniknutí zůstává vyražení bočního okénka nebo vpáčení pod kliku u zámku. Čistší a elegantnější je u starších vozů, hlavně u škodovek, vyháčkování zahnutým drátem vsunutým do dutiny dveří po vytažení těsnicí lišty. Tato metoda však na modernější typy neplatí. Vystřídalo ji dnes patrně nejrozšířenější “kladivo”. Ocelovou tyčí, která má na jednom konci závaží a rukojeť a na druhém samořezný šroub, se jediným škubnutím vytáhne celý neporušený zámek na straně spolujezdce, u víčka nádrže, případně kufru. Podle zámečku jsou lupiči schopni během pár desítek minut vypilovat přesný klíč. Vytrhávání zámku na straně spolujezdce má svoji logiku. Přijde-li řidič k autu dřív, než je hotov nový klíč, často si chybějícího zámku na opačné straně vozu nevšimne. Lupiči pak auto sledují a čekají na příští vhodnou chvíli, kdy operaci dokončí.
Většinou si vybírají auta nevybavená alarmem či imobilizérem. Jenže vyspělé gangy si obvykle poradí i s těmito nástrahami. Je-li volant uzamčen speciální tyčí, zloději ho přeříznou a tyč svléknou. Kvalitnější zábranu překonají zmrazením kovu tyče tekutým dusíkem. Tyč vlivem vysokého mrazu zkřehne a dá se lehce rozlomit.
Způsobem, který u nás zavedly převážně polské gangy, je otevření vozu “lámacím klíčem”. Bývá to zpravidla šestihran z vysoce pevného materiálu s vypilovanou siluetou klíče příslušného typu vozu na konci. Falešný klíč se zarazí do zámku a pomocí ráčny se zámkem otočí. V zámku se rozlomí stavítka a auto lze otevřít jakýmkoli plochým nástavcem. Postup u zámku zapalování je stejný a celá operace netrvá déle než tři minuty.
Viděl jsem vyřazení důmyslného systému firmy Mercedes, který při rozlomení zámků zapíná imobilizér, během několika sekund pomocí měděného drátu. Ale musím se jen smát filmům, v nichž záporný hrdina vsedne do auta, vytrhne pár drátů, spojí je a škubnutím volantu zlomí závorník uzamykající jeho tyč. Sledoval jsem mechanika odstraňujícího nesmírně tuhý závorník při zablokování zámku zapalování u Mercedesu. Operace mu zabrala dobrou hodinu a musel demontovat řízení vozu prakticky už pod sedadlem řidiče. Zlomit závorník nonšalantním trhnutím volantu jde zkrátka jen ve filmu…
ZMĚNA RODOKMENU
Zdá se, že vynalézavost zlodějů je bezmezná. Profesionálně odvedená práce dobře vybavených a zorganizovaných gangů policii často znemožní auto identifikovat.
První obvyklou metodou zlodějů bylo “překlepání”. V sedmnáctimístném kódu karoserie vybrali číslo nebo skupinu čísel. Překlepli je raznicí nebo zakytovali a přelakováním umazali některé části kódu. Tento primitivní způsob ale policie jednoduchou zkouškou hravě odhalila. Působila tak gangům finanční ztráty, a proto lupiči časem začali měnit celé části karoserie s vyraženým původním číslem. Vyrazit nové-falešné číslo do nové části už nebyl problém. Měl-li vůz navíc perfektně zhotovené výrobní štítky, pocházející většinou z Polska, policie mohla obvykle jen konstatovat pravděpodobnou manipulaci s výrobním číslem. Nenašla-li ale jiný identifikační znak, musela vůz vrátit…
Také tato metoda měla své trhliny. Výrobní kódy se sice zdlouhavě, ale přece daly ověřit u výrobce. Tak se třeba prokázalo, že vůz s určitým kódem exportovaný výrobcem kupříkladu do Afriky se nemůže objevit s falešnou nákupní fakturou z Belgie na českých silnicích. Český chytrák tedy vymýšlel dál. Zhruba od roku 1993, hlavně na základě zájmu o určité typy vozidel na Ukrajině, v Rusku, Bulharsku a Rumunsku, začaly české gangy produkovat “dvojčata”. Systém byl prostý. Nejdříve koupě auta či dokonce celé skupiny aut stejné typové řady, oblíbené v uvedených zemích. Jediná podmínka: koupě musí být zcela legální a vůz vybaven všemi oficiálními doklady. Zatímco legální vůz odpočíval v zajištěné garáži, lupiči ukradli identické dvojče. Změnili výrobní kódy karoserie, všechny štítky a nálepky, aby shoda s legálním autem byla úplná. Doplnili pravou “espézetku” a s pravými doklady vyvezli dvojče do země zákazníka.
I “dvojčata” však díky zpřísnění kontroly evidence vozidel ve všech státech utrpěla vady na kráse. Nahradila je přestavba na auta “s původem”, používaná dodnes. Po Evropě se rozjedou vyhledávači nakupující havarovaná auta oblíbených značek. Vozy řádně proclí a přihlásí k provozu na našem území. Další členové gangu k havarovanému autu ukradnou vůz typově, motorově i barevně identický. Z původního vraku odborně sejmou všechny identifikační znaky. Auto řádně projde technickou kontrolou, získá TP i poznávací značku. SRN se v poslední době brání označením silně poškozených aut za “totálně havarovaná”. Ta mohou být prodána jen na náhradní díly. Použijí-li zloději “totálku” za základ pro přestavbu na ukradené vozidlo, hrozí jim, že při výjezdu do zemí EU a policejní kontrole bude podvod odhalen.
ZNAČKY V OHROŽENÍ
Máte-li lahvově zelený Audi, ne starší než tři roky, s interiérem vykládaným dřevem a koženými sedačkami, jste v pořadníku zlodějů na předním místě.
V minulém roce se do popředí zájmu dostaly škodovky, od starých typů přes Favority po Felicie. Je to divné, ale zisk není malý. Náklady na krádež, předělání a prodej kradeného auta jsou nízké. Způsob zabezpečení i snadnost změny identifikačních znaků nevyžadují žádnou větší specializaci. Zřejmým faktem hovořícím pro škodovky je jejich rozšíření a cenová dostupnost.
Ze zahraničních vozů drží prim všechny typy Audi a Volkswagenu. Oblíbené jsou i Mercedesy, vyhledávané, tak jako Audi, zejména ruskými zákazníky. U Audi zvyšuje oblibu paradox. Firma známá dokonalou propracovaností všech technických detailů má vozy velmi slabě zabezpečené proti krádeži a starou konstrukci zámku. Skoro se tu vtírá myšlenka, jako by bylo pamatováno na zloděje vzhledem k systému pojištění v západní Evropě… Pokusím se to dokázat na konkrétním příkladu: občanu SRN je v České republice odcizen vůz Audi, obvykle ne starší než dva roky. Po změně identifikačních znaků putuje vůz do země, kam firma Audi oficiálně nevyváží. Občan SRN je v plné výši odškodněn pojišťovnou a za získané peníze si koupí nové Audi. Plní se sen automobilky, aby každý její zákazník v intervalu 2-3 let obměňoval svůj vozový park… Na odhalování takové trestné činnosti se podílejí i soukromé firmy, kterým však výrobce Audi jen velmi neochotně poskytuje informace o výrobních číslech součástek, podle nichž lze vozidlo určit. Oříškem pro lupiče zůstávají vozy BMW, už z výroby znamenitě zajištěné, podobně jako Fordy. Naopak lahůdkou je značka Renault, oblíbená ani ne tak pro kvalitu, jako pro snadnou změnu identifikačních znaků. Malý zájem mají zloději o japonské vozy s výjimkou terénních a o auta jihokorejská.
ČESKÝ BALKÁN
Zjistil jsem, že Balkán nezačíná, jak jsem si myslel, někde za Maďarskem. Svůj malý “Balkán” máme takřka na každém hraničním přechodu. Je až děsivé, s jakou samozřejmostí se na hranicích dávají a berou úplatky.
Naše policie má právo zajistit podezřelé vozidlo na omezenou dobu k přezkoumání. Pokud však objeví jen manipulaci s identifikačními znaky, ale nikoli pravý původ vozidla, musí ho vrátit. Setkal jsem se s řadou zajímavých příkladů. První z nich svědčí o děravosti našich zákonů a zároveň o drzosti pachatele. Policisté zkoumali Fiat Uno vyrobený údajně roku 1988 a deklarovaný při dovozu jako modrý. Po bližším ohledání zjistili, že vůz nebyl nikdy modrý a všechny jeho součástky jsou datovány po roce 1993. Uvnitř byl motor Fiat Uno Logo, uvedený do výroby rovněž až v devadesátých letech. Při pečlivé prohlídce se pod kloboukem tlumiče, kde má Fiat výrobní číslo, objevil další klobouk s výrobním číslem zničeným rozbrušovačkou. Původní číslo se nepodařilo identifikovat. Pachatel zjevného trestného činu dostal vůz zpátky. Dokonce podal na policisty stížnost pro poškození klobouku tlumiče.
Dalším pozoruhodným případem byla krádež jednoho z nejluxusnějších typů Mercedesu německému turistovi. Vůz po změně identifikačních znaků zajistila policie na Ostravsku u bohaté podnikatelky. Vzhledem k diletantskému způsobu přečíslování se ho podařilo snadno identifikovat. O svá práva se přihlásil německý majitel, zastupovaný pojišťovnou. Podle názoru naší justice však vůz patří podnikatelce, protože ho koupila “v dobré víře”…
Setkal jsem se s mnoha kriminalisty, prodejci ojetých aut i pracovníky odtahových služeb. Zúčastnil jsem se několika jízd pro auta do SRN. Na hranicích jsem byl zděšen. Uvádí se, že pokud jde o některé policisty, taxa za projetí hranice s jakýmkoli nákladem se pohybuje od 500 korun přes velkou láhev whisky až ke 2000 korun. Pokud jde o celníky, mluví se o 3000 korun za stanovení výhodného cla na dovážené vozidlo. Bylo mi těžko u srdce, když jsem viděl, jak precizně pracují policisté a celní úředníci na německé straně a jaký “Balkán” máme doma. Pokud se to nezmění a nezlepší se komunikace policie, a to i v mezinárodním měřítku, pokvete u nás obchod s kradenými auty ještě dlouho. A vyplatí se všem zúčastněným.
Čižba = lapání ptactva rozmanitým náčiním. Čižba byla již u starých Římanů známa a v Čechách před časy (hlavně ve středověku) velmi rozšířena a oblíbena. Obyčejně se lapá ptactvo na čihadle, což bývá nejvydatnější v jeseni, kdy ptactvo je v tahu. Na čihadle bývá strom na povýšeném místě vyrostlý, vhodně proklestěný. Na ten zavěsí čižbař v klíckách různé volavé (čižebné) ptactvo. Na dlouhou tyčku nastrčí rohatinu (rozvětvený vrcholek stromový), do které nastrká lepem pomazané proutky (vějičky). Nedaleko má ptáčník vhodně postavenou boudu, obyčejně v zemi, s okénkem na čihadlo, aby táhnoucí ptactvo dobře pozorovati mohl. Když přivábené ptactvo na vějičky usedne, ptáčník lapené opatrně sejme a do klícky uzavře. Před časy byla v Čechách čižba hojně provozována, nyní jen velmi málo, ba skoro nic, hlavně proto, že jest lapání zpěvného ptactva zákonem zakázáno.” (Ottův slovník naučný, 1892).
SÍTĚ S KAPIČKAMI ROSY
Zvoní budík. Novodobý čižbař, ptáčník, který sám sebe v současné řeči prozaicky nazývá ornitolog – kroužkovatel, vstává. Je půl páté ráno a ptáci venku již hodinu zpívají naplno. Je unaven. Krátký spánek již několikátou noc za sebou nedává tělu odpočinout. Obléká nepromokavý oděv a v rychlosti usrkává zbytek studeného kafe. Ve vysokých rybářských holínkách vstupuje na mokrou louku zahalenou mlhou. Začíná další den, ve kterém se bude snažit polapit co nejvíce opeřenců a navléknout jim na nohu očíslovaný kroužek. Po čerstvě vychozené pěšince obchází několik osamělých keřů a u každého pečlivě prohlíží napnutou síťovinu, obalenou kapičkami ranní rosy.
Sojka obecná (Garrulus glandarius)
Již pátý den tu čižbař má u keřů nastražené sítě na ptáky. Téměř v každé z černých sítí je alespoň jeden chycený úlovek, převažují drobní pěvci. V jedné ze sítí uvázla celá rodinka sýkor koňader – rodiče s teprve nejistě létajícími mláďaty. V jiné síti je sojka, křičí a snaží se vyprostit ze zajetí.
Ornitologické tzv. “nárazové” sítě jsou velmi podobné rybářským. Liší se hlavně svým materiálem a velikostí ok. Celá síť je obvykle 2 metry vysoká a nejméně 4-6 metrů dlouhá. Síť po pečlivém napnutí mezi dvěma rovnými tyčemi zabodnutými do země vytvoří jakési kapsy. Ornitologické sítě jsou vyrobeny z velmi tenkých a pevných vláken nylonu, která jsou spletena do ok o průměru 15-18 mm. Ptačí oko jemný materiál vláken nedokáže rozeznat, takže pták v letu narazí a zůstane lapen v již zmiňované kapse. Sítě na větší ptáky, dravce a bahňáky jsou pochopitelně pevnější a mají také větší oka.
Čižbař začíná vyprošťovat ptáka ze sítě – je třeba vymotávat z té strany, ze které do sítě vlétl. Uchopí ptáka za patní klouby a nejprve vyprostí nožky. Úlovek se po svém chycení snaží postavit na něco pevného, proto ptačí prsty bývají zcela omotány síťovinou. Vymotávání pokračuje křídly a vrcholí osvobozujícím vyproštěním hlavičky protažené okem sítě. Někteří ptáci bývají zamotáni tak, že jejich vysvobození je pro ornitologa zkouškou trpělivosti. Odchyt, kroužkování a zejména vymotávání ptáků ze sítí se tak stává každoroční školou čižbařovy trpělivosti.
PTAČÍ BOJOVNÍCI
Každý ptačí druh má jinou povahu. Některý je bojovník, ranař, snaží se ze sítě za každou cenu sám vyprostit, a přitom se zamotává víc a víc, až je zcela obklopen propletenou a zamotanou síťovinou. Takové jsou kupříkladu sojky, drozdi a všechny sýkory – bojovnice, z nich snad nejvíce malé modřinky. Nejeden čižbař při jejich vyprošťování “nemluví spisovně”. Postavit si sítě tam, kde sýkory vyvádějí mladé nebo se krajinou potulují jejich hejna, je opravdový očistec. Někteří čižbaři se ovšem při kroužkování specializují na sýkory a chytají je kupříkladu v zimě u krmítka. Takovéto sítě potom musí velmi často kontrolovat, aby nedali ptačím bojovníkům příliš času se do sítě zamotat.
Jiní ptáci jsou flegmatici – chyceni v síti apaticky čekají, co se bude dít. Nebojují a svěřují lehce svůj život osudu. Takové druhy se ze sítí vyprošťují velmi snadno a s radostí. Naštěstí jich není málo, kupříkladu ledňáček, konipasi, rákosníci, strnadi, červenka, pěvuška, vlaštovka… Podobně se chová i hýl obecný – zavalitý pěnkavovitý pták s kuželovitým zobákem a rudě zbarveným bříškem. Je to na první pohled ranař, ale ve skutečnosti zbabělec a ťunťa – mouchy snězte si mě. Při vyndávání ze sítí a následném kroužkování hýlů musí být čižbař opatrný. Tento pták má takový strach, že nervové vypětí často nevydrží a může čižbaři zkolabovat v ruce.
Ptačí druhy, které bojují, také zpravidla na ptáčníka, jenž je vyprošťuje ze sítí nebo drží v ruce a kroužkuje, útočí zobákem. On to samozřejmě není útok v pravém smyslu slova, spíše obrana, každopádně ale bolí. A někdy i teče čižbařova krev. Takový dlask, který zobákem běžně louská třešňové pecky a živí se jejich jádry, ten když stiskne… Také ťuhýci mají velmi ostré zobáky, nebo sojky – kapitola sama pro sebe. Je nesmírně vzrušující (a bolestivé) vyndávat sojky ze sítí a nemít kožené rukavice. Sojky si vyberou takové místo na rukou, kde to zaručeně nejvíc bolí. Tam stisknou zobákem, drží a nepustí.
Uvázne-li v sítích dravec či sova, jsou kožené rukavice téměř nevyhnutelné. Poranit mohou ptáčníka nikoli svým zobákem (ten jim slouží k trhání kořisti), ale pařáty. Dravci a sovy mají v prstech nečekaně velkou sílu – svou kořist loví a usmrcují dlouhými a ostrými drápy na nohách. Nečiní jim tedy velkou potíž svými pařáty sevřít dlaň ptáčníka a lehce nechat své drápy rukou projet. Není divu, že ptáčníci, kteří loví dravé ptáky a sovy (stejně jako třeba sokolníci), se bez kožených rukavic neobejdou.
Ptáci, kteří se ptáčníku nemohou bránit zobákem, používají o mnoho hanebnější zbraň – své výkaly. Ruce ptáčníkovy jsou tedy nejen “oklované”, ale i potřísněné různobarevným ptačím trusem. Když se po kroužkovací akci čižbaři sejdou v ornitologické hospůdce a ptají se, jaké ptáky kdo z nich chytil, stačí ukázat ruce – znalcům je vše jasné. Stopy po sevření zobákem, drobné ranky i barevná potřísnění ptačím trusem vypovídají o svých původcích.
PTAČÍ OBČANKA
Pták je ze sítě vyproštěn a ocitá se v plátěném sáčku. Než ráno čižbař obejde všechny sítě, je zcela ověšen sáčky, v nichž se třepotají úlovky. Vymrzlý se vrací na základnu. Po jednom vyndá ptáky z plátěného pytlíku, každého uchopí do levé ruky a na nohu mu nasadí hliníkový kroužek. Malými kleštěmi kroužek dokonale dovře a upraví tak, aby ptáku ani v nejmenším nepřekážel. Potom čižbař prohlédne opeření ocasu, roztáhne křídlo, fouknutím rozhrne opeření na břiše: to vše proto, aby zjistil pohlaví a stáří kroužkovaného ptáka. Veškeré údaje zapisuje. Je to důležité, vždyť kroužek je vlastně takovým ptačím “občanským průkazem” (ve smyslu jedinečného a nezaměnitelného označení), kde má opeřenec zapsáno své číslo, bydliště, stáří a pohlaví.
Čižbařův den je zdánlivě jednotvárný: každé dvě hodiny obejít sítě, vymotat ulovené ptáky, vrátit se s nimi na základnu, okroužkovat je a vypustit, vést podrobně veškerou evidenci a mezitím, doslova v poklusu, něco sníst. Po poslední kontrole sítí do půlnoci mnoho neschází. Než čižbař usne, musí téměř každodenně odhánět vtíravé myšlenky – stojí ta námaha vůbec za to, k čemu veškeré trýzně, spánkový deficit a bolavé ruce?
Na otázky mu ve spánku odpovídá čižbařský bůh stručně: “pro vědu a pro radost”. Chytnou-li mnou okroužkovaného ptáka kupříkladu v Itálii nebo až v Jihoafrické republice, vím, kde tráví zimu, kudy, jak rychle a kdy na zimoviště odtáhl. Jedině kroužkováním mohu také zjistit, zda se pták vrací hnízdit na stejné místo, na kterém byl sám rodiči vychován, jakého věku se v přírodě dožívá, jak se během života mění jeho opeření a tělesná hmotnost, zda žijí partneři v trvalém svazku. Kromě vědeckého přínosu, vedle rozšíření lidského poznání, je tu ještě něco více, co žene ptáčníka k roztahování sítí. Je to chuť po jakémsi dobrodružství, odvěká touha a neklid člověka – lovce, nejistota, napětí a náhlé rozuzlení, víra ve vyšší moc, ale také krása přírody, přání vidět nespoutaného ptačího krasavce z blízka, sáhnout si na něj, vzít mu na chvíli jeho svobodu a vlastní rukou mu ji opět vrátit. Je v tom jistě i dávná touha po ovládnutí a podmanění si přírody. Označkování volných opeřenců zavání trochu i odpornou lidskou systematičností: označit, spočítat, zaevidovat…
Johan Colerus již roku 1612 trefně vystihl, co vlastně dělá ptáčník – tedy ten, kdo líčí na ptáky: “Člověk sedí při sítích, docela tichounce, doufá a čeká jen, co milý Bůh ráčí dáti. To si pak přisvojí a užívá ke chvále boží a k užitku svému. Čihařství – jemné, líbezné a užitečné umění.”
Přesně před 40 lety, 10. března 1959, začalo ve Lhase povstání. Marně dalajlama v obavě před čínskou reakcí vyzýval své spoluobčany ke klidu. Bylo již příliš pozdě. Týden po začátku povstání začaly na Lhasu dopadat první dělostřelecké granáty a sám dalajlama v převleku za řadového vojáka uprchl do indického exilu. Čína tak konečně dosáhla svého cíle – stala se jediným a neomezeným vládcem Tibetu. Odhaduje se, že již při potlačování lhaského povstání čínská armáda za pouhé tři dny zabila 10 000 až 15 000 Tibeťanů.
Potala – jedna z posledních připomínek Tibetu ve Lhase.
Popravy se konaly bez soudu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými příslušníky a blízkými přáteli, ti tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet své vlastní rodiče, rodiče byli nuceni tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí. Než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly mnohé rodiny raději hromadnou sebevraždu.
Jména vězeňských komplexů, jako Drapči, Minyak a Sining, jsou známa po celém Tibetu a vyvolávají v tamějších lidech hrůzu jako jména Osvětim či Dachau v Evropě.
Ničivou se ukázala také čínská zemědělská politika. Namísto tradiční tibetské obilniny – vysokohorského ječmene – Číňané prosadili základní potravinu své kuchyně – pšenici. Bez ohledu na přírodní podmínky pak nahradili dosavadní ekologické zemědělství agresivní velkovýrobou. Důsledkem toho byl drastický pokles úrodnosti, a v Tibetu zavládla epidemie hladomoru, které podlehlo přes 300 000 lidí a z níž se tibetský venkov vzpamatovával až do nedávné minulosti.
Taxco bylo odedávna místem, kde se dolovalo stříbro. Jeho původní název je Tlachco, což v domorodé řeči nahuatl znamená “místo míčových her”, ale spíše než míčové hry se stalo osudem tohoto místa stříbro.
Již aztécký vládce Montezuma II., pán největší středoamerické říše, zde měl své stříbrotepce. Ti z místního nerostného bohatství kovali a odlévali krásné stříbrné šperky, vykládané tyrkysem a jadeitem.
Když u břehů této říše přistál Cortés, aztécká civilizace právě zažívala svůj největší rozkvět. Montezuma dal na starou legendu, která tvrdila, že jednou přijde plavovlasý a vousatý bůh Quetzalcoatl (Opeřený had) v roce cukrové třtiny. Rok Jedné třtiny (Ce Acatl) se v aztéckém kalendáři opakoval každých 52 let, a rok 1519 byl právě tímto rokem. Není proto divu, že Montezuma věřil, že Quetzalcoatl přišel žádat o svou zemi. Cortés a jeho muži se vydali do Tenochtitlánu, hlavního města Aztéků na jezeře Texcoco. Když pochodovali k městu silnicí kolem hráze, krása okolní krajiny jim brala dech.
“Naskytla se nám podívaná tak úžasná, že jsme nevěděli, co říci ani zda to, co vidíme, je skutečnost,” řekl později Bernal Díaz, jeden z Cortésových conquistadorů, při vzpomínkách na Tenochtitlán. Montezuma, který si stále nebyl jist, zda má před sebou boha, nebo člověka, Španěly přivítal a věnoval jim vzácné dary, mezi nimiž nechyběly ani stříbrné šperky z Taxca. Cortés obdaroval Montezumu perlovým náhrdelníkem a zrcátkem omočeným v pižmu.
Všechny Španěly ubytoval v královském paláci a to se mu stalo osudným. Když si Cortés všiml při prohlídce chrámu stop po lidských obětech, uvědomil si, že se ocitl se svými 400 muži uprostřed sto tisíců Aztéků. Z obavy před léčkou se rozhodl jednat a zajal Montezumu jako rukojmí. Tento stav trval mnoho měsíců, avšak při jedné z aztéckých slavností pobili Cortésovi muži v jeho nepřítomnosti asi 600 domorodců v obavě, že dojde k povstání. Tímto činem však povstání skutečně vyprovokovali, a i když Cortés přiměl Montezumu k vystoupení na balkoně, rozhněvaný lid se uklidnit nepodařilo. Montezuma byl smrtelně zasažen kamenem a Cortés musel se svými muži z královského města prchnout. Podařilo se to však jen čtvrtině mužů, včetně Cortése. Později (v r. 1520) se do Tenochtitlánu vrátil, provázen tisícovkami bojovníků kmene Tlaxcala, tradičními nepřáteli Aztéků, a po 80 dnech královské město bez krále dobyl.
Ihned po dobytí Mexika poslal vítězný Cortés do stříbrných a zlatých nalezišť dělníky, takže stříbrné Taxco patřilo mezi první naleziště, odkud se rozlévala stříbrná záplava po Evropě. Bohužel mnoho stříbrných či zlatých šperků bylo kvůli přepravě a evidenci roztaveno do prutů a cihel, proto umění aztéckých stříbro a zlatotepců vzalo téměř za své.
Avšak jedním z pozůstatků španělské nadvlády zůstalo rasové mísení Španělů s domorodci a tradice se dědily z pokolení na pokolení. Tak se stalo, že tradice výroby stříbrných skvostů, která má své kořeny ještě v předkolumbovské éře, zůstala ve stříbrném Taxcu dodnes.
V dnešním Mexiku však také není jiné místo, které by nabízelo návštěvníkům tak bohatou barokní architekturu. Panoráma města je zvýrazňováno katedrálou Santa Prisca. Vystavěl ji José de Borda z vděčnosti za nesmírné bohatství, jež pocházelo ze stříbrných dolů. Někdy je také Taxco nazýváno Florencií Mexika.
Tento ojedinělý barokní celek se mohl zachovat i proto, že byl dlouhou dobu izolován od okolního světa hradbou hor. Teprve stavba silnice z Acapulca v roce 1928 “znovuobjevila” toto město.
Je skutečným požitkem přehlížet z teras labyrint červených střech a procházet se uličkami, ve kterých najdete více jak 300 dílen, kde lidoví umělci kouzlí originální jemnou stříbrnou krásu. Současnost Mexika se zde snoubí jak s kamennou minulostí španělského středověku, tak se stříbrnou slávou kdysi veliké Montezumovy aztécké říše.
Soutěžní otázka (do 15. dubna 1999) – Slovo calpulli znamenalo v říši Aztéků: a) stříbrný šperk, který se nosil kolem krku a měl většinou podobu dvouhlavého hada b) míčovou hru, v níž si dvě soupeřící družstva navzájem snažila ukořistit míč pomocí jakýchsi sítěk c) základní jednotku sociální organizace, jinými slovy rodovou příslušnost k půdě d) válečného zajatce, který měl být obětován bohům
Představovat jednoho z nejznámějších českých fotografů JANA ŠIBÍKA je asi zbytečné. (Přečíst jste si o něm mohli v magazínu Koktejl 1/97.) Jeho dílo v mnohých vyvolává představu násilí, utrpení, bolesti a nebezpečných situací. Je totiž mužem, který se – většinou – vyskytuje všude tam, kde se něco děje. Bolavá místa našeho světa zachycuje na citlivý fotografický materiál, mnohdy citlivější než my, lidé.
Zair 1994 V obrovském stanu umírali černí pacienti na choleru a úplavici. Lékař Červeného kříže, Švéd, který měl všechna myslitelná očkování, tvrdil, že spoustě lidí pomůže, ale hodně jich nezachrání. Denně ve sta- nu zemřelo dvacet lidí ze sta.
Jan Šibík je držitelem mnoha ocenění, v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo se pravidelně umisťuje na předních místech. Na svém kontě má také třináct výstav nejen v Čechách, ale i v zahraničí.
Snímky Jana Šibíka neukazují devadesátá léta zrovna v růžových barvách. Pětatřicetiletý fotograf “má v sobě” Moskvu, Jugoslávii, Albánii, africká běsnění… Kolik lidskosti se po tom všem ukrývá v jeho obrázcích, můžete posoudit sami.
