Vyloučíme-li války, neexistuje významnější forma politického násilí a všeobecného ohrožení. Co kdysi bylo abnormálním jevem, se stalo součástí běžného života. Nekontrolovatelní a nepostižitelní fanatici se snaží o přístup ke zbraním hromadného ničení, aby rozpoutali konec světa.
Po krátké naději na globální mír se svět ocitl na prahu permanentní války všech proti všem. Tato nová válka, kterou si lidstvo s sebou vláčí do příštího tisíciletí, nebyla nikdy vyhlášena, nezná příměří ani rozdíl mezi vojáky a civilisty nebo bojištěm a zázemím. Té válce budoucnosti se říká terorismus a její vojáci už nebojují proti státní moci, ale proti lidské společnosti jako takové.
ROMANTICKÝ BAKUNIN
Objev teroristy jako lidského druhu pochází, jako mnoho dobře myšlených věcí, které špatně skončily, z Ruska. Nejvýznamnější zdejší ideolog i praktik anarchista Bakunin ve svém “Katechismu revolucionáře” píše: “Revolucionář je člověk od počátku ztracený. Nemá vlastní zájmy, vlastní majetek, city, osobní vztahy ani jméno…” Zajímavé je, že ruským narodnickým teroristům se podařil roku 1881 i atentát na cara Alexandra II. Lid ale místo povstání, které mělo nastat, zanevřel na teroristy, a tak metoda terorismu hned při svém prvním vystoupení na prknech dějin narazila na hranice vlastních možností.
TEROR A TERORISTA
Rozdíl mezi terorismem a terorem není zanedbatelný. Zatímco terorismus je odpor vůči zákonu, teror je přehnané uplatňování zákona. Jeden z vůdců francouzské revoluce Maximilien de Robespierre řekl: “Teror bez ctnosti je neblahá věc, ctnost bez teroru však je nemohoucí.”
Další revolucionář, Vladimír Iljič Lenin, měl k terorismu ještě vřelejší vztah: “Nikdy jsme terorismus neodmítali a ani jej odmítat nemůžeme…”
TAK NÁM ZABILI FERDINANDA
Na konci devatenáctého století byl terorismus v plenkách. Nejznámější organizace Černá ruka ale existovala už od roku 1911 a četnými atentáty usilovala o ukončení rakousko-uherské nadvlády na Balkáně a sjednocení srbských menšin. Šest jejích nejfanatičtějších mladíků s pistolemi a bombami v Sarajevu zabilo následníka trůnu arcivévodu Františka.
Mnoho států se později zrodilo z terorismu, kterému se říkalo separatismus, nacionalismus anebo prostě národní boj. Téměř každé z válek za nezávislost předcházela fáze teroristického boje. Ale nikdy už atentát nezpůsobil světovou válku.
IRSKÉ VELIKONOCE
“Vlevo vbok! Na hlavní poštu zaútočit!” zavelel v Dublinu James Connolly čtyřiceti dobrovolníkům, vyzbrojeným krumpáči, sekerami a občas i střelnými zbraněmi. Bylo Velikonoční pondělí roku 1916 a málokdo tehdy tušil, že se válka za nezávislost Irska protáhne až do konce století a povedle kromě založení Sinn Fein, republikánské a nacionalistické strany, ke vzniku IRA – pověstné Irské republikánské armády.
Irský odboj je základní studijní materiál pro jakoukoliv analýzu terorismu. IRA byla opravdu “vojsko” s centralizovanou strukturou dělící se na brigády a prapory, i když v nich bojovali dobrovolníci, jejichž počet patrně nikdy nepřekročil 200. IRA podnikala bleskové útoky na kasárny a přepadala Brity ze zálohy tak intenzivně, že mnoho britských policistů odcházelo ze služby. Britská vláda proti teroristům nasadila rovněž teroristické metody – jev, který se později opakoval častokrát, ale málokdy se setkal s úspěchem. Takzvané jednotky Black nad Tans například vpadly na fotbalové hřiště během utkání a střelbou do diváků zabily 14 lidí a 50 zranily.
Krveprolití nakonec vyústilo v jednání završená v irsko-anglické dohodě, která roku 1921 rozdělila zemi na jižní část (Irský svobodný stát) a severní (Ulster).
Irský terorismus byl první, který očividně vedl k vítězství a představil tak budoucnosti nový a úspěšný politický nástroj. Británie neustoupila proto, že by měla horší vojsko, ale protože nemohla teroristy, podporované celým národem, nikdy vykořenit. Také proto IRA ani Severní Irsko teroristické metody boje neopustily ani v příštích desetiletích a jednání o nezávislosti vedou se současným premiérem Velké Británie Tony Blairem.
ZE ŽIVOTA TERORISTŮ
Výzkumy ukazují, že teroristické skupiny nejsou velké. Zpravidla mají méně než 50 členů, přičemž na každého je napojeno čtyři až šest osob zajišťujících materiálně technickou podporu.
Za teroristické skupiny bývají někdy pokládány partyzánské útvary a separatistická hnutí, která jsou mnohem početnější. Podle údajů z roku 1995 mají Rudí Khmerové 8 tisíc členů, Strana pracujících Kurdistánu 10 až 15 tisíc partyzánů, zhruba stejně jako Tamilští tygři…
Téměř 90 % dnešních teroristických skupin existuje méně než rok. Členská základna většiny organizací v západní Evropě a USA je v průměru velice mladá (20-30 let). Také teroristé se feminizují – roste počet dívek a žen, dokonce i na velitelských pozicích. Na 20 % teroristických elévů vstupuje z politického a společenského vzdoru, revolty vůči rodině a okolí, až 50 % z romantických pohnutek a protože následují partnera.
V organizacích Středního východu, Latinské Ameriky a Asie se průměrný věk členů pohybuje nad 35 lety. Politický nebo náboženský motiv je tady charakteristický pro víc než 60 % teroristů.
STRAŠIDLO PŘICHÁZÍ Z PALESTINY
Na 14. květen roku 1948 Židé na celém světě nikdy nezapomenou. Po 2000 letech se vyplnil jejich sen o samostatném státě. Do článku o terorismu patří toto datum proto, že prostředky k prosazení nezávislosti Izraele na Velké Británii nebyly nejvybíravější a obecně se považují za teroristické. I když v atmosféře po druhé světové válce, kterou nikdo neodnesl tragičtěji než Židé, byla světová veřejnost k takovému postupu shovívavější. Jedním z velitelů komanda, jež provedlo útok na hotel King David, kde v tehdejší Palestině sídlilo britské velitelství, byl i Menachem Begin, budoucí izraelský předseda vlády a pak i nositel Nobelovy ceny míru. Stejné ceny, jakou obdržel poté i Jásir Arafat, který si prošel podobnou životní dráhou o něco později a jako izraelský nepřítel.
Opakované války Izraele se svými arabskými sousedy o územní nároky, zejména na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy, stejně jako podpora Izraele od židovských komunit roztroušených po celém světě způsobily, že z palestinské otázky vzešly skupiny teroristů, které útočily prakticky po celém světě. Neboť celý svět považovaly za globálního spojence svého nepřítele – Izraele.
Palestinská otázka dala mezinárodnímu terorismu rozhodující impulz, v mnoha případech vytvářela dokonce cosi jako celosvětovou teroristickou síť.
KDO JE KDO V ISLÁMSKÉM TERORISMU kapitolu napsal Jaroslav Haidler
Výčet teroristických islámských skupin v oblasti Palestiny již představuje docela slušný katalog.
Islámský džihád (svatá válka) je nejradikálnější ze všech skupin působících v oblasti Palestiny. Hlavním cílem džihádu je bezpodmínečné zničení Izraele. Dobrovolníci provádějí sebevražedné útoky, což vede k odvetným akcím ze strany izraelské tajné služby MOSAD.
Od svého založení je Islámské hnutí odporu (HAMAS) protipólem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), představované Jásirem Arafatem. HAMAS vychází z teorie o celosvětovém spiknutí proti islámu a jeho cílem je také úplné zničení Izraele.
Po izraelském vpádu do Libanonu v roce 1982 vznikla radikální šíitská organizace HIZBALLÁH, na jejímž vzniku se také podílel Írán. HIZBALLÁH neusiluje jen o zničení Izraele, ale chce vytvořit libanonský Islámský stát. Svůj záměr prosazuje prostřednictvím teroristických útoků zejména na izraelské, americké a francouzské cíle. K častým praktikám patří získávání rukojmí a sebevražedné útoky aktivistů. Jeden z nejhorších se stal v roce 1983, když nákladní auto plně naložené výbušninami vjelo do prostoru základny americké námořní pěchoty v Bejrútu. Při následném výbuchu zemřely stovky příslušníků americké armády společně s libanonskými zaměstnanci.
Za skutečnou “cizineckou legii” lze považovat afghánské mudžáhidy, islámské bojovníky z celého světa, kteří se angažovali v Bosně a budou se chtít prosadit na straně muslimů v dalších konfliktech. Za podpory Pákistánu pak vstoupil v afghánském prostoru do hry v roce 1995 Talibán (Hledači pravdy), jehož nemalou část tvoří studenti. Jejich dogmatické uplatňování islámu vede k popírání veškerých civilizačních hodnot.
TERORISMUS VERSUS NENÁSILÍ
Ten člověk zahanboval svět tím, že nejedl. Nejprve díky hladovkám vypudil z půlmiliardové Indie britské impérium a pak se stal strůjcem indické nezávislosti. Poté byly jeho hladovky namířeny proti náboženským svárům mezi hinduisty a muslimy. Osudovější než vojáci světového impéria se mu stali náboženští fanatici vlastního národa, kterému navíc vybojoval nezávislost. Na rozdíl od jiných vůdců národněosvobozeneckých bojů Gándhí “kult bomby”, jak jej nazval, striktně odmítal.
Gándhího vrah přišel na náboženské shromáždění v khaki bundě, prodral se dopředu a klaněl se Mahátmovi v projevu úcty. Pak vytáhl z bundy malou automatickou pistoli a třikrát rychle vypálil. Tryskající krev obarvila Gándhího bílý vlněný šál a bederní zástěrku. Poslední, co Mahátmá řekl, bylo: “Hej, Rama.” (Ó Bože.)
Gándhího vrah, pětatřicetiletý novinář a hinduistický extremista Náthurám Godsé, zabil indického vůdce za to, že zval muslimy na svá modlitební shromáždění, na nichž se četl korán. Pokládal svůj čin za svatou povinnost.
Smutným faktem je, že terorismus je věrným společníkem všech náboženství od samých začátků – islámu, hinduismu, judaismu i křesťanství.
Srí Lanka, Colombo 31. 1. 1996 – 70 mrtvých
Premiérka Indíra Gándhíová byla zavražděna v roce 1984 a její syn Rádžív v roce 1991. Teroristické akce zdomácněly hlavně v Bengálsku a na Srí Lance a jsou běžnou součástí volebních období.
TERORISMUS JAKO PROPAGANDA
Mediální senzačnost terorismu je až specialitou mediálního světa posledních desetiletí. Teroristé se stávají odborníky na žurnalistiku a reklamní akce typu public relations. Naopak také platí, že i žurnalisté se stávají spoluviníky a tak trochu teroristy. Ačkoliv se tomu brání, i tento článek přispívá k všeobecné informovanosti o těch několika slavných teroristech, kteří se odhodlali jít nejdál. Zatím naštěstí nejsme tak daleko jako ve Spojených státech, kde jsou teroristické akce vysílány v přímém televizním přenosu, nemluvě o celé plejádě filmů a seriálů o teroristech. V podstatě jsou jen dvě cesty – neinformovat o terorismu vůbec, anebo informovat tak podrobně, až se, řečeno hodně cynicky, terorismus “omrzí”.
SPASITEL SE SAMOPALEM
Tak bývá přezdíván jeden z nejpopulárnějších teroristů moderních dějin, Argentinec Che Guevara, původem argentinský lékař, jeden z vůdců kubánské revoluce a později symbol studentských revolt v západní Evropě. Terorista-intelektuál ve své knize “Partyzánská válka” shrnul své vojenské zkušenosti a zároveň připravoval národ i sebe na možnou americkou invazi. Z každé věty přímo čiší poučenost bojovníka i radost z válečné vřavy: “Dělník žije v obrovské pevnosti moderního města, jež je jeho výhodou, současně však i nevýhodou. První věcí, kterou se naučí pohotově zvládnout, bude stavba barikád z různých vozidel, nábytku a jiných předmětů. Z každého bloku domů musí vybudovat pevnost, uvnitř propojenou otvory ve zdech, musí se naučit vrhat zápalné láhve, musí umět přesně mířit z bezpočtu střílen, jimiž se stanou okna domů v moderním městě.”
Když se dlouho žádná válka nekonala, začal je zapálený revolucionář Che vyhledávat sám s cílem rozpoutat revoluční požár v celé Latinské Americe. Zdálo se, že podmínky jsou tu stejné jako kdysi v Rusku – sociální nespravedlnost, diktátorské režimy, ekonomická krize.
Che Guevara ale zahynul roku 1967 při potyčce s bolivijskou armádou a ani jiným komunistickým bojůvkám se na tradičně divokém kontinentu nedařilo strhnout masy na svou stranu. V Latinské Americe terorismus jako metoda politického boje propadl na celé čáře.
STÁTNÍ TERORISMUS
Vedle modelu terorismu proti státu se často používá i obrácený model terorismu státního. Stát prostřednictvím najatých teroristů uplatňuje násilí v jiném státě. Za takové země podporující terorismus se obecně považují Kaddáfího Libye, Chomejního Írán, ale i další islámské státy.
Ačkoliv to žádná vláda oficiálně nepřizná, je velmi pravděpodobné, že v některých případech se dospělo k určité formě dohod mezi teroristickými skupinami a představiteli západních, hlavně evropských zemí. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se země stala místem teroristických, zvláště palestinských akcí. Za takový slib mohl být vládou zadržený zahraniční terorista v tichosti propuštěn z vězení. Také proto jsou “životopisy” teroristů plné nepochopitelných náhod, temných míst a hádanek.
RUDÁ PRVOSENKA ODCHÁZÍ
Terorista Illyich Ramirez (pojmenovaný podle Lenina fanatickým otcem, jinak bohatým obchodníkem) získal v Evropě proslulost. Připisovaly se mu celé desítky pumových útoků a dalších teroristických akcí.
Carlos je typický “žoldák”. Prošel studiem na Univerzitě Patrice Lumumby v Moskvě, což byl pseudonym střediska pro výcvik agenů sovětských tajných služeb. Odtud se přestěhoval na Kubu, kde získal výcvik a praxi. Údajně pracoval ve službách palestinského hnutí a spolupracoval s jedinci různých zemí. Zadržen byl až v roce 1994. Terorista Carlos byl zosobněním odcházející epochy soukromých individualistů pracujících klasickými prostředky. Dodnes nikdo netuší, co vše Carlos může prozradit o tajných službách mnoha zemí.
PROČ ZEMŘEL ALDO MORO?
Nejslavnější z mnoha italských teroristických skupin se jmenovala Rudé brigády a vznikla z hnutí univerzitních studentů. O fascinaci násilím v té době svědčí neuvěřitelné statistiky – aktivity italských teroristů dosáhly v letech 1976-80 frekvence 5 násilných činů denně. Vše vyvrcholilo únosem Aldo Mora, nejprestižnějšího italského politika, za jehož propuštění prosil teroristy dokonce i papež Pavel VI. “na kolenou”. Přesto se po osmi týdnech, během nichž se “vyměňovala komuniké”, našlo mrtvé tělo Alda Mora v autě. V té chvíli Itálie skutečně stála na okraji rozvratu – ale po tomto činu se teroristé ocitli za svým zenitem.
LIDSKÁ BOMBA
Až doposud jsme uvažovali o terorismu jako formě boje za prosazení svých představ o světě. Více či méně zasáhla celý svět a popisovat podrobně teroristickou válku za nezávislost Alžírska či Korsiky s Francií, baskické útoky proti Španělsku, nacionalistické hnutí na Kypru anebo překvapivý boj obyvatel Horní Adiže za připojení k Rakousku by bylo opakováním popsaných kapitol. Také studentská hnutí a Černí panteři v USA postupovali pochopitelně. Ale s novou, modernější vlnou terorismu se ocitáme více či méně za hranicemi logiky. Stalo se to v roce 1994, na první svátek vánoční a půdě nejsvatější – v centrálním Jeruzalémě.
Ayman Radi, jedenadvacetiletý Palestinec, se snažil připlést do autobusu plného izraelských vojáků, vracejících se na základnu po židovském sabatu. Šofér si všiml, že mladík nemá uniformu, a zavřel před ním dveře. Vzápětí explodovala šestikilová bomba připevněná na těle teroristy Aymana Radiho, občanským povoláním policisty. Výbuch zranil dvacet lidí, ale nezabil nikoho kromě majitele bomby. Radi byl podle svého velitele výborný policista, který neodešel z práce ani o sekundu dřív. Teď jeho ruce a nohy odletěly, zatímco hlava a trup se pomalu skácely na asfalt, aby média celého světa měla něco do hlavních zpráv.
Většina sebevrahů z hnutí Hamas, kteří ověšeni kilogramy trhavin vyhazují do vzduchu autobusy, jsou silně nábožensky založení chudí lidé, v jejichž rodině se najde oběť arabsko-izraelských konfliktů. Atentátníci procházejí výcvikem zaměřeným na “zevšednění” chystaného činu.
Jakkoli je to podivné, nebyl to individuální akt, ale organizovaná akce hnutí Hamas, jehož knězi slibují zvláštní ráj se 72 nevěstami-pannami pro muslimské bojovníky zabité v boji. Vítejte ve světě moderního terorismu.
POSELSTVÍ ŠÓKO ASAHARY
Šóko Asahara mohl být docela normální svatý guru, než požehnal sáčky s nervovým plynem, aby byly smrtonosnější. Po dětství stráveném ve škole slepců patrně v sobě objevil duchovní sílu. Působil jako učitel jógy, navštívil Indii, setkal se s dalajlamou a vstoupil do politiky.
Těžko říci, kdy přesně se v něm probudila paranoia. Jisté je, že chtěl uspíšit ráj na zemi tak intenzivně, že zavinil smrt dvanácti lidí a vážná zranění 5500 dalších. A to byl jen zlomek jednoho z plánů, který nakonec ani nevyšel. Jeden z japonských deníků napsal, že sekta plánovala rozptýlení 240 kilogramů smrtelného sarinu v tekutém stavu ze vzduchu s využitím rádiem řízených vrtulníků, minometů a vzducholodí.
O “síle přesvědčení” Óm Šinrikjó svědčí velká mikrovlnná trouba, používaná ke spalování odpůrců sekty, kterým byl například tokijský notář Kijoši Kariji. Provinil se tím, že odrazoval svou sestru od toho, aby věnovala sektě rodinný majetek.
Jestliže čin palestinského sebevraha připomněl japonského kamikadze, Japonci už byli zase o krok dál. To, co deset tisíc zfanatizovaných duší sekty Óm Šinrikjó sdělilo světu o budoucnosti terorismu, je děsivé.
Na rozdíl od teroristických organizací pracujících ve prospěch konkrétních politických programů, mohou být fanatické skupiny, jejichž cílem je uskutečnit v budoucím tisíciletí ráj na zemi, ve svých akcích “méně uvážlivé” a způsobit třeba jaderný výbuch. Zatímco státy provozující terorismus jsou vázány na území, které může být v odvetě napadeno, malé teroristické skupiny si mohou udělat pokusný výbuch kdekoliv na světě, aniž by se komukoliv politicky zodpovídaly.
Již dlouho se mluvilo o tom, že s koncem tisíciletí se předpokládá vzrůst teroristických útoků páchaných fanatickými skupinami, které očekávají konec světa. Šóko Asahara teorii potvrdil činem.
BUDOUCNOST JE V RUSKU
Nejčastější součástí výzbroje teroristických skupin na počátku sedmdesátých let byly samopal “kalašnikov” a ruční granáty. V osmdesátých letech už teroristé používali lehké plastické výbušniny typu semtex a vyhazovali do vzduchu celé budovy pomocí pum v automobilech. Nová generace teroristů se zbavuje zábran a pumy v automobilech jim připadají jako troškaření. Vědí, že z běžné trhaviny se po naplnění radioaktivním materiálem stává zbraň, která rozsévá hysterii a paniku. Nemluvě o tom, že kdesi po světě se potuluje více než 30 kg štěpného materiálu z bývalého SSSR, z něhož by teoreticky bylo možné sestrojit dvě jaderné pumy.
Rusko na rozdíl od zbytku světa skýtá obrovské možnosti, jak získat radioaktivní materiál nebo chemické zbraně, a čím je hospodářská krize hlubší, tím je tato možnost pravděpodobnější.
Ovšem ještě pravděpodobnější než nukleární bomby jsou sabotáže v atomových elektrárnách nebo chemické či nukleární zamoření pitné vody. Například detonace sněti slezinné (antrax) by mohla způsobit víc obětí než výbuch nukleární bomby.
TERORISMUS BÍLÝCH LÍMEČKŮ kapitolu napsal David Havlík
Centrální počítačový systém důležitého podniku nebo instituce je pomocí družicového spojení napaden virem. Ten postupně zničí veškerá důležitá data, nenávratně znehodnotí původní software a umožní původci viru neomezeně ovládat veškeré jeho výstupy. Zmatek nastartuje vlnu nevratných operací, zpravidla končících nekontrolovatelným chaosem a nevyčíslitelnými škodami. Výsledkem je rozpad světové komunikační sítě a její pomalé pohlcení mateřskou ilegální organizací, většinou “teroristického typu”.
I když “hackerské” zásahy do obchodních a vládních počítačových systémů ze strany teroristických organizací nebyly zatím zaznamenány, co není, může být. Prostředky nutné k počítačovým sabotážím se nabízejí na trhu celkem běžně a dají se získat bez nejmenšího podezření. Proč by se právě virtuální svět měl obejít bez teroristů?
SUPERTECHNOLOGIE PROTI SUPERTERORISMU
Prudký vývoj techniky nevyužívají jenom teroristé, ale i ti, kdo proti nim bojují. Termovizní kamery, jimiž je vidět i v naprosté tmě, dálkově ovládaní roboti používaní při nadměrném riziku, kolová nebo pásová vozidla vybavená víceúčelovým manipulátorem a televizní kamerou jsou zbraně moderní doby. Často se používají brokovnice se speciálním nábojem, který dokáže zastavit i obrněný vůz. Mezi absolutní novinky patří vystřelující speciální síť, zábleskový paralyzátor anebo na dálku aplikovatelná rychleschnoucí pěna. A to vše jsou jenom věci představované na oficiálních veletrzích. Co všechno se vyvíjí a používá v utajení, se můžeme jenom tiše dohadovat.
ČAS ZVÍŘAT kapitolu napsal Michal Novotný
V listopadu 1992 otřásla americkým městem Minneapolis série výbuchů. Pět automobilů společnosti podnikající v masném průmyslu (Swanson Meat Company) se během několika vteřin proměnilo v hromadu ohořelého šrotu. Při explozi nebyl naštěstí nikdo zraněn. Škody dosáhly sta tisíc dolarů. K cílenému útoku se přihlásili aktivisté odmítající jakékoli využívání zvířat. Pokud taková akce do výčtu teroristických aktivit patří, pak proto, že případem se začal zabývat americký Federální úřad vyšetřování – tento čin totiž spadá pod nálepku EKOTERORISMU.
Aktivisté Ligy za ochranu zvířat (ALF – The Animal Liberation Front) věří, že zvířata mají mít stejná práva jako lidé, tedy žít svobodně – bez vykořisťování. Osvobozují je proto z pokusných laboratoří, velkochovů, ale i ze zoologických zahrad či parků divoké zvěře. Terčem jejich útoků jsou všichni, kdo nějakým způsobem “zneužívají” zvířata: výrobci a prodejci zboží a potravin ze zvířat, lovci a pořadatelé honů nebo dostihů, cirkusoví chovatelé či výzkumní pracovníci používající zvířata k pokusům.
Ve válce za vysněnou společnost samozřejmě nesmí z jejich strany dojít k zranění či zabití zvířat, natož lidí. Proto si pořizují foto a video dokumentaci z jednotlivých zásahů. Možná, že ekoterorismus svou odlišností od skutečného terorismu předjímá problémy příštího tisíciletí.
FUJIMORIHO RÁNA SVĚTOVÉMU TERORISMU
Tři Peruánci ze čtyř se domnívali, že prezident Alberto Fujimori měl přistoupit na požadavek komanda Revolučního hnutí Túpaka Amarua (MRTA), které déle než tři měsíce zadržovalo v limské rezidenci japonského velvyslance 72 rukojmích. Množství smrtelných útoků, jež v té době opět otřásly Peruánci, způsobilo zvýšenou pohotovost bezpečnostních jednotek a vyvolalo strach z krvavého návratu maoistické povstalecké organizace Světlá stezka. Téměř vždy předtím v podobných případech vyhráli teroristé – vyměnili rukojmí za své vězněné kamarády.
Prezident se ale rozhodl zaútočit. Nepostupoval podle zásad mezinárodního práva, když nežádal o svolení nejvyšší místa v Tokiu. Riskoval životy rukojmích i svou politickou kariéru. V Limě se k přípravě akce sešla “antiteroristická internacionála” od Spolkového kriminálního úřadu přes elitní jednotky britské armády SAS, odborníky ze Scotland Yardu až po FBI. Po dokonale technicky zvládnuté akci přišlo o život jedno rukojmí, dva vojáci a všech 14 členů komanda. Moderní technologie vykonala své – podařilo se zaměřit únosce pomocí propašovaných mikrofonů, v dokonalé tichosti prorazit dvěstěmetrový tunel a na sekundu přesně odpálit nálož. Ke slovu přišel staronový vojenský příkaz: “Zajatce nebereme!”
Pro svět další potvrzení, že časy se opravdu mění. “Prapředek” politického terorismu, německá RAF ohlásila své rozpuštění a irská IRA jedná o příměří. Klasičtí teroristé odcházejí do penze, vlády se definitivně ujímají paranoidní soukromníci a náboženští fanatici. Zvláštní konec pro století rozumu.
NOČNÍ MŮRA Z AFGHÁNISTÁNU
Usáma bin Ladin je označován za krále terorismu a také nejhledanějšího muže světa. Přitom všichni vědí, že tento fanatický miliardář sídlí v Afghánistánu, pod ochranou hor, vládnoucího hnutí Talibán a svých po zuby ozbrojených bojovníků.
“Posílejte těla amerických vojáků a civilistů domů v rakvích,” nechal se slyšet bin Ladin, toužící osvobodit svět islámu od USA. Bizarní na tom je, že má americkou školu. V hantýrce amerických tajných služeb se tomu říká “blowback” – nejhorší možný výsledek operace, která se obrací proti svým strůjcům.
Nyní se USA obávají spolupráce bin Ladina se Saddámem Husajnem, přičítají mu také výbuchy bomb u amerických velvyslanectví v Keni a Tanzanii, které si vyžádaly desítky lidských životů a stovky zraněných.
Bin Ladin spolu se 150 radikálními duchovními vytvořil Islámskou frontu za svatou válku proti židům a křižákům a je pravděpodobně nejnebezpečnější nestátní terorista na světě. V uplynulých pěti letech zakládal po celém světě výcvikové tábory a poskytoval peníze na zbraně, techniku i falešné pasy.
“Je spojen s téměř všemi extrémními muslimskými skupinami na světě a funguje v podstatě jako generální sponzor tohoto druhu terorismu.”
Spojené státy údajně zvažují možnost operace vedoucí k jeho zadržení. Podle expertů to bude malá válka. Zatím prý Američané najali asi tisícovku žoldnéřů.
MOŽNÁ PŘIJDE I TERORISTA
Fakt, že první reálné obavy z teroristického útoku v Čechách se týkají “americké” budovy Svobodné Evropy, potvrzuje nevděčnou roli světových velmocí. Terorismus jako jakási daň za blahobyt.
Když začala válka v Iráku, první rakety dopadly zhruba ve stejnou hodinu, kdy nám ředitel rádia Svobodná Evropa Thomas A. Dine předával potvrzení o úspěšném absolvování kurzu. Vyrušil ho tenkrát mobilní telefon. Každodenní režim v rádiu byl najednou jiný. Na prostranství před budovou postával nenápadně vyhlížející muž navíc. Parkoviště bylo zataraseno betonovými kvádry. Naštěstí se nic nestalo. Ale možná se přece jen něco stalo – tím, že se o nás začali zajímat mezinárodní teroristé, se Česká republika definitivně vrátila do vyspělé Evropy.
Kde se vůbec terorismus v lidských dějinách vzal?
Politolog Paul Johnson došel ke čtyřem základním zdrojům:
1. Muslimská tradice nábožensko-politického terorismu. Známa od středověku, oživení nastalo během izraelsko-palestinského konfliktu.
2. Ruská tradice individuálního terorismu. “Je třeba využívat všech forem teroristického boje k dosažení našich cílů.” (V. I. Lenin, Što děláť).
3. Německá a evropská tradice, podle níž je násilí mravní nutnost.
4. Tradice středomořského pirátství. Naposledy se vynořila v činech libyjského vůdce Kaddáfího.
POLITICKÉ VRAŽDY ŠOKUJÍCÍ SVĚT
Politické vraždy jsou staré jako politika samotná. Od konce druhé světové války padlo za oběť atentátům více než padesát králů, prezidentů a premiérů. K těm nejtragičtějším obětem patří: 1948 – Mahátmá Gándhí, indický národní vůdce, zabit náboženským extremistou v Dillí 1951 – jordánský král Abdalláh ibn Husajn zavražděn v jeruzalémské mešitě 1958 – irácký král Fajsal II. a premiér Núrí al-Said zavražděni revolučními povstalci 1959 – vražda cejlonského premiéra Solomona Bandaranaikeho 1961 – političtí protivníci zastřelili, údajně na útěku z vězení, bývalého konžského premiéra Patricea Lumumbu 1963 – prezidenta Johna F. Kennedyho zastřelil v americkém Dallasu atentátník Lee Harvey Oswald 1966 – v Kapském Městě atentátník ubodal v parlamentě Jihoafrické republiky premiéra Hendrika F. Verwoerda 1968 – běloch James Earl Ray zabil v Memphisu vůdce amerických černochů Martina Luthera Kinga 1973 – chilský prezident Salvador Allende zabit v prezidentském paláci během státního převratu – španělský premiér Luis Carrero Blanci podlehl zranění z bombového atentátu v Madridu, který spáchala baskická organizace ETA 1975 – krále Saúdské Arábie Faisala zastřelil jeho synovec 1979 – afghánský prezident Núr Mohammad Tarakí zabit při převratu v prezidentském paláci v Kábulu – jihokorejský prezident Pak Čung-hi zastřelen šéfem vlastní tajné služby – údajně omylem 1981 – egyptský prezident Anvar as Sadat se stal obětí atentátu při vojenské přehlídce – íránský prezident Muhammad Alí Radžáí zahynul při výbuchu bomby v Teheránu 1982 – libanonský prezident Bašír Džamáíl zabit před nástupem do úřadu 1984 – indická premiérka Indíra Gándhíová zavražděna příslušníky vlastní ochranky 1986 – švédský premiér Olof Palme se stal obětí atentátu 1988 – pákistánský prezident Zijául Hak zahynul při letecké katastrofě způsobené pravděpodobně výbuchem bomby 1991 – indický prezident Rádžív Gándhí zabit výbuchem bomby na volebním shromáždění 1994 – při veřejném shromáždění v Tijuaně zastřelili prezidentského kandidáta mexické vládní strany Luisa Donaldo Colosioa 1995 – zabit předseda izraelské vlády Jicchak Rabin
BOJOVÉ AKCE SUPERTERORISMU26. února 1993 Exploze bomby v autě zaparkovaném před Světovým obchodním centrem v New Yorku zabila šest a zranila tisíc lidí.
18. července 1994 Výbuch v automobilu před budovou židovské charitativní organizace v Buenos Aires si vyžádal 95 mrtvých a 200 zraněných.
30. ledna 1995 Sebevrah odpálil v autě před policejní stanicí v Alžíru 92kilogramovou nálož. Zabil 42 lidí a 286 zranil.
27. února 1995 Exploze bomby na bazaru v Iráku zabila 94 lidí.
20. března 1995 Plynový útok v tokijském metru podnikla sekta Óm Šinrikjó. 12 mrtvých, 5500 zraněných.
19. dubna 1995 Exploze bomby v automobilu u budovy federálních úřadů v Oklahoma City si vyžádala 124 mrtvých.
Technicky je možné terorismus rozdělit do tří oblastí: 1. menšinová skupina chce prosadit své požadavky a vidění světa proti
společnosti
2. individuální akce, při kterých frustrovaný jedinec chce podat společnosti důkaz své existence 3. takzvaný superterorismus – poprvé prý se objevil v roce 1993, když teroristé napadli Světové obchodní centrum v New Yorku
Hologramy se stále častěji objevují na nejrůznějších místech. Zvykli jsme si je vídat na bankovkách západoevropských měn, průkazech, akciích, ale i na daleko běžnějších místech, jakými jsou například etikety značkového alkoholu. Bereme je tak, jak jsou: trojrozměrné, nádherně duhové a bezpochyby působivé. Víte, jak ale takový “čarovný” motiv vzniká? Jak složitá je jeho výroba? Proč je vídáme právě tam?
Zatímco se na těžké optické lavici exponuje hologram na titulní stranu tohoto čísla magazínu Koktejl,
Fotografie předlohy hologramu.
Reprodukce hologramu.
povídám si s pány Igorem Jermolájevem a Zbyňkem Ryzím o procesu výroby. Igor Jermolájev je atomovým fyzikem a jedním ze zakladatelů firmy Czech Holography, s. r. o., jediné firmy u nás, která se výrobou hologramů zabývá. Zbyněk Ryzí je specialistou holografické laboratoře a odborníkem na difrakční optiku.
Na fotografii je zachycen atomový fyzik I. Jermolájev z Czech Holography a šéfredaktor magazínu Koktejl J. Formánek při diskusi nad předlohou budoucího hologramu.
Složitému procesu výroby předcházel i neméně složitý výběr motivu. Kritérií pro jeho výběr bylo mnoho. Jednak musel korespondovat s obsahem a zaměřením našeho magazínu a zároveň vyhovět značným omezením holografické výroby. Střetly se dva světy, svět vědců – fyziků a svět “tvořivců” z magazínu Koktejl. Jedni chtějí akci a dobrodružství, druzí dodržují zákony fyziky. Nápady byly rozbíjeny spoustou pouček a vědeckých formulí. Výsledek původně nerealizovatelného “projektu” můžete posoudit na titulní straně tohoto čísla magazínu Koktejl.
“Princip záznamu hologramu je diametrálně odlišný od klasické fotografie. Ta zaznamenává pouze intenzitu světla odraženého od objektu. Hologram navíc zaznamenává i hloubkové nebo, chcete–li, prostorové vlastnosti objektu. Světelná vlna, která se odráží od předmětu, je totiž navíc kromě své intenzity také charakteristická takzvanou fází (neboli definovanou polohou v prostoru). Fáze vlny nese informaci o prostorovém uspořádání objektu. Během vlastního holografického záznamu dochází ke složitému procesu sčítání vln pocházejících z laserového světelného zdroje. Světlo z laseru je rozděleno do dvou vln. Jedna osvětluje snímaný objekt, od něhož se odráží a dopadá na fotocitlivý materiál (film), kde se střetává s druhou světelnou (takzvanou referenční) vlnou. V místě střetu, kde se obě vlny mísí, vytváří velice jemnou strukturu světlých a tmavých proužků, které po vyvolání dávají holografický záznam objektu,” popisuje vznik hologramu inženýr Ryzí.
Při snímání hologramu se naráží na četná úskalí. Pracuje se s přesností desetitisícin milimetru. Není to jen laser, který ovlivňuje konečnou kvalitu hologramu. Veledůležitá je i stabilní optická lavice. Stabilní v tom nejužším smyslu slova. Snímací laser v Řeži u Prahy, kde firma sídlí, je umístěn na velikém betonovém stole. Stůl nesmí přenášet ani ty nejjemnější vibrace, způsobené chůzí nebo ruchem z okolních ulic. Při vlastní expozici nesmí být v místnosti přítomný člověk, aby svým teplem či pohybem nepůsobil víření vzduchu, nemluvě o topení nebo oknech. Přestavuje-li se optické schéma, musí se před novým snímáním až jeden den počkat, než se veškerá optika ustálí, protože každý dotažený šroubek nebo pohyb zrcadla vyvolává ještě dlouho po skončení práce jeho pohyb. Říká se, že materiál teče. Náročnost výroby je snad hlavním důvodem, proč se výrobou hologramů zabývá jen velmi málo firem. V celosvětovém měřítku jich existuje asi jen kolem padesáti.
VELKOVÝROBA
“Dál už je to velice jednoduché,” říká Igor Jermolájev právě ve chvíli, kdy skončila hodinová expozice “našeho” hologramu. S napětím sleduji vyvolávání holografického masteru (originálního reflexního hologramu). Netrvá to ani třicet vteřin, a pod bodovým světlem halogenové žárovky prohlíží výsledek ten nejpovolanější. “Jako pracovní kus to není špatné,” zamyšleně vrtí hlavou Igor Jermolájev, “ale pokus budeme muset opakovat.” Chybička se vloudila, snad za to mohou zvýšené erupce na slunci?!
Řekněme, že máme master, a co dál?
“Aby se hologram dostal na titulní stranu magazínu Koktejl (nebo kamkoli jinam), musíme master hologram postříbřit pomocí stříbrných par. Tím vznikne velice tenká elektricky vodivá vrstva, která umožní galvanické pokovení. Klasickou galvanickou cestou vznikne silnější niklová vrstva, je vlastně po odtržení ‚negativem’ hologramu a zároveň předlohou pro výrobu lisovací matrice. Ta se získá tím, že galvanický proces se ještě jednou opakuje. Tak dostaneme ,pozitivní’ raznici,” vysvětluje další osud masteru Igor Jermolájev. “Originál se tímto postupem de facto úplně zničí.”
Výroba lisovaných hologramů spočívá v ražbě do speciální fólie. Ta je vyrobena z plastu a na jedné straně je napařena hliníkem. Do hliníkové vrstvy se pak za pomoci tepla a tlaku otiskuje zmiňovaná niklová raznice. Množení se velmi podobá technologii tisku, proto si hologramy rychle hledají své místo v reprografickém průmyslu.
APLIKACE
Bez zajímavosti není, že princip hologramu je znám už z padesátých let našeho století. První hologramy viditelné v běžném světle však byly vyrobeny až o téměř dvacet let později. Jednalo se tehdy jen o kusové záležitosti. Teprve na konci sedmdesátých let byla objevena popsaná velkovýrobní technologie. Cena lisovaných hologramů se tak přiblížila ceně běžného tisku. Výrazné a jasné barvy duhového hologramu z něj učinily cenný nástroj reklamy a jeho složitá reprodukce účinný ochranný prostředek. Využití hologramů proti napodobení či falzifikaci je dnes asi nejdůležitější oblastí jejich aplikace. Hologram není kopírovatelný žádnou z běžně dostupných technologií. Zajímavá je možnost vnést do hologramu i skryté ochranné prvky.
HOLOGRAFIE
je zobrazovací metoda založená na záznamu interference světelných vln, při níž ve vytvořené mikrostruktuře holografického záznamu zůstává zachována trojrozměrnost zachycených objektů.
2D HOLOGRAM
se jeví jako dvourozměrný obrázek s plochami vybarvenými čtyřmi základními spektrálními barvami a paletou jejich vzájemných přechodů. Při změně úhlu pohledu se mění jeho barevnost, nebo lze pozorovat změnu grafického obrysu nebo struktury.
KINEGRAM
několikanásobně využívá výše popsaného jevu. Do tohoto typu hologramu lze zapsat sekvenci pohybově na sebe navazujících obrazů a tak vyvolat při pozorování pohybový vjem.
3D HOLOGRAM
se jeví jako plně prostorový. Přitom nejde o klamání zraku nebo fikci, neboť světlo vycházející z hologramu je totožné s tím, které bychom pozorovali při pohledu na skutečný trojrozměrný objekt. Tento hologram je méně zářivý a k pozorování plně trojrozměrného vjemu je zapotřebí bodové nasvícení. “Učebnicová” ukázka 3D hologramu je na titulní straně tohoto čísla magazínu Koktejl.
KRYPTOGRAM je bezpečnostní prvek s vysokým stupněm ochrany. Obsahuje skrytý obraz či nápis, který je viditelný pouze speciálním čtecím zařízením. Jde o bezpečnostní prvek pro profesionální kontrolu v terénu.
Panda již pro nikoho není tajemným tvorem. Je to symbol WWF – Světového fondu pro ochranu přírody – a je to rovněž živočich, který je na seznamu silně ohrožených druhů. Právě z tohoto důvodu vytvořil WWF zvláštní výzkumné centrum ve Wolongu, které je určeno speciálně pro výzkum tohoto velmi zvláštního savce.
Panda ustoupila do úzkého pruhu na Qinghaisko-tibetské plošině. Zde žijí malé izolované skupinky – migrační prostor pand se velice zúžil a jejich počet trvale klesá. Podle sčítání prováděného v osmdesátých letech čátala populace pand asi 1000 jedinců ve 34 okresech v provinciích S-čchuan, Šan-si a Kan-su.
Pandu poznáte podle jejích urozených rodičů. Tento “dětský medvídek” s dvoubarevnou kožešinou se často chová jako pes. Močí na stromy, drápy seškrabává kůru stromů a tak označuje své teritorium. Pandy však začínají v Číně ztrácet svůj přirozený domov. Dnes již zbývá jen asi 1000 jedinců pandy velké. Pokud počet klesne pod tuto hranici, je jejich přežití ohroženo. Každodenně totiž ubývá bambusových porostů, a bambus je hlavním zdrojem potravy. Není proto divu, že WWF si zvolil v roce 1961 (rok založení této organizace) pandu za svůj symbol.
WWF vybudoval ve Wolongu v provincii S-čchuan zvláštní výzkumné středisko o rozloze 200 000 ha. Pandy zde žijí v klecích, nebo ve volné přírodě, kde se mohou pohybovat a uždibovat svou oblíbenou potravu – bambus. Panda velká jí spotřebuje až 20 kg za den. Ve svém doupěti vysoko v horských lesích Číny (v nadmořské výšce 1800 až 3500 m), vystlaném listím a bylinami, si panda pochutnává na své oblíbené pochoutce. Od spodního konce stonku po listy pozře vše, co bambus poskytuje. Metabolismus tohoto živočicha vyžaduje konzumaci potravy ve velkém objemu, který poskytuje energii potřebnou pro boj s chladem. Požírání potravy zabere pandě 16 hodin denně. K tomu má přizpůsobený šestý prst, který jí pomáhá cpát si bambusové výhonky do tlamy. Šestý prst je prodloužením zápěstních kůstek s jediným úkolem: strhávat bambusové výhonky a zbavovat je kůry.
Pandu je těžké zařadit do biologického systému. Číňané ji řadí do čeledi Da Xiaong Mao, což lze volně přeložit jako “medvědovité kočky”. Po řadě úvah a nových speciálních testech DNA se vědci nakonec rozhodli zařadit pandu do čeledi medvědovitých.
PŘIVÉST JE ZPĚT ŽIVÉ
Ačkoli se západní svět seznámil s pandou v roce 1867, první živou pandu přivezl do Evropy během první světové války ze S-čchuanu německý zoolog. Zvíře však zřejmě pro nedostatek potravy zemřelo. V polovině třicátých let přivezla z Číny živou pandu podnikavá Američanka Ruth Harknessová, autorka knihy The Lady and the Panda (Paní a panda – pozn. překl.). Mládě pojmenované Sun-Lin bylo vystavováno v Brookfield Zoo v Chicagu a způsobilo “pando-mánii”. Pandy se objevovaly na plavkách a na dětském nábytku. Byl vynalezen panda koktejl, tvořený stejným dílem jablečné a švestkové pálenky, ginu a pomerančové šťávy. Mediální hvězda Sun-Lin přežila v brookfieldské zoo pouze šestnáct měsíců. Nová vláda Číny však začala uplatňovat přísnější kontrolu vývozu pand a od roku 1946 se uplatňuje oficiální ochrana pandy jako ohroženého zvířecího druhu.
SAMOTÁŘI
Nyní je v různých čínských zoologických zahradách chována asi stovka pand. To umožňuje nahlédnout do jejich chování a fyziologie, ačkoli přirozené chování zvířat držených v zajetí se mění. Největší populace pandy v zajetí je chována v zoologické zahradě v Chengdu, kde mají asi tucet pand v klecích ústících do rozlehlého výběhu. Občas mezi nimi dochází ke sporům nebo do sebe navzájem strkají při krmení. Jinak se však pohybují jako by byly samy a nejeví žádnou snahu po sblížení. Tato osamělost dokonce i ve skupině odráží hluboce zakořeněnou povahu pandy.
Změny v životním stylu pandy vyvolané zajetím jsou samy o sobě velmi zajímavé. Pandy nepřirozeně oddělené nebo naopak spárované s nevhodným partnerem jsou bojovnější a méně sexuálně aktivní. Pokud opustí denní režim, který zachovávají ve volné přírodě ve prospěch režimu určovaného dobou jejich krmení, jsou méně aktivní vůbec.
Mají-li v zoologické zahradě širší výběr potravy, konzumují pandy úžasně široký sortiment: milují med, pozřou pečené kuře, čokoládu, a dokonce i železnou misku.
POTÍŽE S ROZMNOŽOVÁNÍM
Pandy se v zoo mimo Čínu jen zřídka dožívají více než čtrnácti let, zatímco ve volné přírodě je doloženo stáří kolem dvaceti šesti let. Vědci i veřejnost věnují obzvláštní pozornost tomu, jak pandy v zajetí rodí a starají se o mláďata. Vychování životaschopné populace rozmnožováním pand v zajetí je dlouhodobou nadějí a usilovně sledovaným cílem. Páření v zoologických zahradách je doprovázeno komplikacemi, které se v přírodě patrně nevyskytují. Protože vhodné páry jsou v zoologických zahradách vzácností, jen málo samic zabřezne napoprvé, kdy jsou toho fyziologicky schopné. Mnozí samci nejeví o páření zájem. Když samice porodí dvojčata (samice v šanghajské zoo jednou porodila trojčata), nejeví o druhé mládě žádný zájem, což se ve volné přírodě nestává. V zajetí může ignorovat i obě narozená mláďata. Jedna panda v kleci dokonce mládě sežrala.
Nejsledovanějším a nejzajímavějším chováním pandy je pro vědce úspěšný porod a výchova mláďat. V zoo byly pozorovány březí pandí samice, které jako by ze slámy připravovaly hnízdo. Před blížícím se porodem panda přestává přijímat potravu či pít. Často se přikrčí jako při kálení, než se nakonec posadí, opřená o zeď, aby porodila. Když se objeví hlavička mláděte, matka je může tlamou vytáhnout a přední packou hned přitisknout na prsa. Mnohé z interakcí mezi matkou a medvídětem, např. dotýkání se čumákem, škádlení packami, olizování mláděte matkou, nebo pojídání jeho exkrementů, to vše je známo téměř výhradně z pozorování pand v zajetí. Ovšem pro většinu zoologických zahrad a jejich zoologů jsou pokusy o rozmnožení pand a jejich následné sledování s mládětem jenom nesplnitelným snem.
Od roku 1963, kdy byla v Číně panda poprvé rozmnožena v zajetí, se v čínských zoologických zahradách narodilo 90 mláďat, z nichž se však jen 37 dožilo věku šesti měsíců. První panda narozená v zajetí v roce 1963 v pekingské zoo byla Ming-Ming. Také první panda Yuan-Jing počatá umělým oplodněním se narodila v pekingské zoo v roce 1982.
K podpoře rozmnožování pandy chované v zajetí však zbývá ještě mnohé učinit, a to jak v samotné Číně, tak i mimo ni. Výzkumné středisko zřízené v rezervaci Wolong pro ochranu pandy velké a jejího ekosystému dává velkou naději. Ovšem výzkumná část střediska má nedostatečný počet pracovníků a je špatně vybavená. Středisko pro rozmnožování zatím pomohlo na svět pouze jednomu mláděti, které zemřelo krátce po narození.
PANDA STÁLE V OHROŽENÍ
V současné době rozmnožování pandy v zajetí neslibuje naději na posílení zmenšující se populace. Sedmdesát procent samic chovaných v zajetí v Číně se nikdy nedostalo do říje a téměř všichni samci se odmítli pářit. V mezinárodním měřítku nejsou tato čísla o mnoho lepší, přičemž vlastní počet pand je mnohem nižší. Hlavními příčinami více než 40% úbytku stavů pandy za poslední dvě desetiletí je jednak odumírání bambusového lesa a také pronikání člověka do prostoru, který panda obývá. Americký biolog Michael Soule, odborník na populační biologii, odhaduje, že pro dlouhodobé přežití dané pandí komunity je potřebná populace nejméně 100 jedinců. Smutnou pravdou je, že v současné době tuto normu splňují pouze dvě nebo tři komunity pandy, všechny ostatní jsou mnohem menší.
Gdaňsk je trochu jiný než ostatní Polsko. Tam za mořem je už Finsko a dotyk jiné kultury je znát. Možná je to jeden z klíčů k vysvětlení fenoménu jménem Lech Walesa. Dnes se zdá, že kdyby v dobách rozpadu komunistických vlád ve střední Evropě takový člověk nebyl, museli bychom si ho vymyslet. Během setkání si ale uvědomujete, že neexistuje mozek, který by byl schopen vymyslet něco tak důmyslného.
V reprezentativní vile v centru Gdaňska nás přivítal rozložitý muž s mohutným knírem. Nikdo, ani jeho manželka, nedokáže říct, jaký vlastně je. Všichni v jeho okolí například tvrdí, že je nesmírně dynamický a neustále v pohybu – obrazně i doslova. Během rozhovoru se však téměř nepohnul, a když se uvolil zapózovat fotografovi, pohyboval se pomalu a s rozvahou ledoborců, které kdysi v gdaňských loděnicích pomáhal vyrábět. “Spíše než konkrétní politická situace nás zajímáte vy jako člověk,” pokusili jsme se nastínit téma rozhovoru. “To budete mít těžkou práci,” odpověděl prorocky Lech Walesa, elektrikář, který kdysi přeskočil zeď. A měl pravdu. Zná se. Jeho osobní tajemník nám připomněl, že panu Walesovi bylo umožněno doživotně užívat titulu “prezident” a podle protokolu jej tak máme na úvod oslovit. Vymezil dobu trvání schůzky a pak ukázal dveře, kterými máme vstoupit.
Pane prezidente, co vás vedlo k tomu, abyste se postavil do čela stávkujících dělníků v loděnicích?
Na takto položenou otázku nemám úplnou odpověď. Já jsem nikdy neplánoval stát se politikem. Vůbec jsem nechtěl jít tímto směrem, ale doma mě učili, abych o černém vždycky říkal, že je to černé, a o bílém bílé. Když jsem se v dospělosti setkával s něčím, co bylo jinak definováno a jinak doopravdy vypadalo, tak jsem se snažil k pojmům připojit ten správný obsah. Díky tomu jsem se v době cenzury a monopolu moci stal odpůrcem režimu.
Takový odpor k totalitní moci z Kremlu se ozýval v různých dobách a formách ze všech satelitních zemí Sovětského svazu. Věděl jste o nich? Ovlivňovalo vás Pražské jaro?
Ano. Doma jsme poslouchali zakázané rozhlasové stanice. Rodiče dost diskutovali a často jsem zaslechl, že nesouhlasí s tím přetvářením. V roce 1968 jsem se již trochu zajímal o dění u nás. Později, při příležitosti výročí invaze a tedy špatného konce událostí a omezení svobody, jsme proti tomu protestovali a byl jsem několikrát zadržen.
Pro málo lidí byla prvním signálem, že by se mohlo něco změnit, Nobelova cena míru, kterou jste obdržel jako první dělník na světě v roce 1983. Co pro vás tehdy tato cena znamenala?
Tehdy jsem na tom byl nejen já, ale celé hnutí hodně zle. Lidé byli znechucení. Ty diskuse, jestli jsme měli, nebo neměli pravdu… Mne mohli tehdy zastřelit, uškrtit, zavřít… A najednou se přes noc vše změnilo a věděl o mně celý svět. Velké vyznamenání nám ještě jednou propůjčilo křídla. Nelze přesně vypočítat, kolika procenty se ta cena podílela na konečném úspěchu, dnes bychom to možná ani tak nebrali, ale tehdy to byla veliká věc nejen pro mě a pro náš společný boj. Byl to i váš boj.
Je tedy Nobelova cena tak trochu politickým nástrojem?
V demokracii se počítá podpora toho druhu, že si vás někdo všimne a pochopí vás. Jestliže jsme měli pravdu a někdo nás utlačoval, někdo jiný si toho všiml, a protože nás byla většina, naše politická pravda byla uznána. My jsme sice bojovali za něco jiného, ale vyznělo to politicky. Církev například není politická organizace, ale samotný fakt její existence je politický. Stejně tomu je i v tomto případě. Nobelova cena by neměla být politická, ale samotný fakt je politický.
Kolo dějin se otočilo a z bývalých disidentů jsou dnes prezidenti nejen v Polsku. Jak hodnotíte současnou situaci v české politice? Jaký máte vztah k Havlovi, co si myslíte o Klausovi a Zemanovi?
Nechci tady psát vysvědčení svým známým a přátelům, protože Havla považuji za přítele. Klause také, ale s ním jsem měl méně kontaktů a také jsme se víc než s Havlem lišili v názorech. Se Zemanem jsme se viděli jen krátce, takže obecně řečeno: v Čechách jdete svou cestou. Přestože vycházíme ze stejného místa, vy máte své zkušenosti, svou cestu. Jen vy můžete najít nejlepší řešení pro své problémy. Vaše zkušenosti se v mnoha případech podobají polským, ale přece se liší. Zajímavé by bylo zjistit, kdo na té cestě k normálnosti je dál, kdo toho víc udělal, ale to budeme zřejmě hodnotit odlišně. Myslím, že právě v rozdílnosti cest je ten půvab demokracie v přechodném období.
Nevyplývají rozdílné cesty k demokracii také z rozdílnosti národní mentality? Čím se podle vás třeba Češi odlišují od Poláků?
Jednotlivě se asi moc nelišíme, ale máme jiné státní zkušenosti a ty nám občas pomohou, občas překážejí. Nevím, jestli jste měli nějaká vítězství nad Sověty, nad Ruskem. Nejspíš ne, a my ano. Kdysi jsme byli nejsilnější a potom jsme upadli. Když se člověk o tom učí, pořád si to připomíná, měl by chuť něco dohánět. Má to vliv na zdravé myšlení. Kdysi to bylo dobré, ale teď, když směřujeme do Evropy, takové zatížení spíš překáží než pomáhá. Například za poslední války jsme měli větší ztráty. Nebyli jsme připraveni a zaplatili jsme vysokou cenu. Vy jste zjistili, že jste bez šance, a zbytečně jste se “netrhali”, protože by to nemělo smysl. Ale kdyby všichni řekli, že nemají šanci, tak co by na světě zbylo? Ať má každý svoje dějiny, ať si každý váží svého a občas se snažme vykonat něco společně.
Co to vlastně obnáší stát se hlavou státu? Jaké to je povolání?
“Prezidentování” pěkně vypadá v televizi, v tisku, ale v životě je to těžce vydělaný chleba, alespoň pro někoho, kdo to chápe jako já. Snažil jsem se dát ze sebe všechno. Kdybych si nedělal s úřadem těžkou hlavu, nebylo by to tak obtížné. Já byl prezidentem v náročném období “války”, a musel jsem proto těžce pracovat. Nelitoval jsem, doopravdy toho nelituji, ale již bych nechtěl tuto úlohu plnit, protože osmdesát procent prezidentova denního programu vychází z donucení, ne z vlastní volby. Když mi teď budete pokládat hloupé otázky, tak vás vyhodím nebo sám odejdu. Jako prezident bych si to nemohl dovolit, protože by mne tisk za to sežral. Já jsem velmi svobodný člověk a to všechno byla pro mne obrovská “otročina”. Byl jsem pozván na něčí svatbu a za půl hodiny jsem se měl zúčastnit něčího pohřbu. Na svatbě jsem se radoval, a za chvíli jsem musel plakat. Já jsem špatný herec, přesto jsem jedno i druhé chtěl splnit dobře. Když to bylo obráceně a ze smutku jsem měl namířeno na radostnou událost, tak jsem si musel sám vyprávět vtipy, abych se správně naladil. Bylo to hrozné. Jsem ale vlastenec, a proto nevylučuji svou případnou roli ve veřejném životě.
Jak vypadá takový obyčejný den prezidenta? Kolik času zabírají oficiality?
Je třeba pochopit, v jaké době jsem svůj úřad plnil. Já byl prezidentem v době, kdy nás celý svět obdivoval a žádal vysvětlení, co se to zde děje. Co se týče oficiálních návštěv – ty se konají podle určitého klíče. Prezident přijímá každého krále, premiéra, každého ministra zahraničních věcí. Každý den jsem přijímal průměrně patnáct návštěv, občas i třicet. Každé půl hodiny další návštěva. Byl problém, abych si nespletl, s kým mám právě tu čest, o tématu rozhovoru ani nemluvě. Přesto docházelo k omylům. Když si na to vzpomenu, tak dostávám husí kůži. Kolik mne to stálo práce, jaké koncerty jsem musel předvádět. Teď mám jedno setkání za den, není již o mne takový zájem… Jednu věc ale přece postrádám – letadla. Přišel jsem, nastoupil a letěl. Teď musím čekat hodiny. Lituji, že už nemám letadlo.
Jaké dojmy jste si odvezl z cestování po světě? Měl jste vůbec čas kromě setkání a politických schůzek se podívat, jak vypadá zeměkoule?
Dnes mám o něco výraznější obraz světa. Kdysi jsem jezdíval jako předseda obrovského odborového svazu. Ukazovali mi proletáře, podniky a odboráře. Potom jsem jezdil coby prezident a ukazovali mi hrady a zámky. Oba ty obrazy byly falešné. Teď jezdím jako bývalý prezident na přednášky a setkání a teprve teď si dělám ty správné závěry. Srovnávám si ty hrady s těmi davy odborářů.
Kdysi toho byly plné noviny: ,Prezident Walesa se vrací jako dělník v montérkách zpátky ke své práci za ponkem.’ Bylo pro vás těžké odstoupit z prezidentského úřadu a vrátit se do loděnic?
Jak jsem řekl, nechtěl jsem být politikem, neplánoval jsem to, ani jsem si o tom nedělal žádné iluze. Život mne před to postavil. Neměl jsem prostě možnost volby. Zároveň jsem se ale vždy silně angažoval v každé roli, kterou mi život určil. Když jsem byl elektrikářem, tak jsem chtěl být nejlepší elektrikář na světě, nebo aspoň v podniku, kde jsem byl zaměstnán. Když jsem se stal aktivistou, snažil jsem se opět být nejlepší a jako prezident jsem také chtěl být nejlepší prezident na světě. Snažil jsem se udělat co nejvíc pro druhé, ne pro sebe. Plnil jsem své prezidentské povinnosti a nemyslel na nic jiného. Abych to shrnul: čím vyšší jsem zastával post, tím víc mě to stálo mého soukromí. A nejvíc jsem se napracoval jako prezident.
Jaký jste měl pocit, když jste své křeslo doopravdy opouštěl, když jste byl v prezidentské kanceláři naposledy? Nebyl to také trochu pocit osobní prohry?
Jestli si myslíte, že jsem něco prohrál, tak to není pravda. Mým úkolem bylo překonat komunistický systém a vytvořit nový. A ten nový jsem vytvořil do té míry, že jsem byl sám zralý k výměně. Všechny kroky lze posuzovat z dlouhodobého a krátkodobého hlediska. Například kdyby šéfové velkých revolucí Lenin a Stalin dovedli v určitém okamžiku naslouchat nespokojeným národům, tak se komunistická revoluce mohla třeba z dlouhodobého hlediska podařit a oni dnes mohli být hrdiny. Oni ale nenaslouchali, pomohli si použitím síly a veškerých nepravostí, a zdálo se jim, že vyhráli. Přitom však prohráli do té míry, že teď nemohou klidně odpočívat v hrobě. Proto si myslím, že když jsem prohrál, tak ve prospěch demokracie, a jestliže to bylo v její prospěch, tak jsem neprohrál, ale vyhrál. Proto v těchto kategoriích nelze uvažovat.
Připadáte si dnes pro Polsko nepostradatelný?
Čím normálnější to zde bude, tím menší úloha pro mne. Se mnou to od začátku bylo tak, že jsem byl aktivistou z donucení, ne z přesvědčení. Stejné to bude až do konce mých dnů. Jestliže bude hůř, zase budu donucen se angažovat. V opačném případě pro mne nebude místo. To vím jistě, proto se nepřipravuji na dráhu profesionálního politika. Budu se samozřejmě jako pamětník setkávat s dětmi, se školní mládeží, ale jestli všechno bude probíhat dobře, pro mne nebude místo. Takovou mám povahu, takovým jsem byl stvořen, sám jsem se tak stvořil.
Zmínil jste se o církvi a je pravděpodobné, že v procesu studené války mohla být tím rozhodujícím závažím na misce vah. Ale to byla specifická situace studené války. Myslíte si, že církev může hrát významnou roli i ve třetím tisíciletí? Domnívám se, že člověk se svým vědomím, logikou je bez víry nebezpečný. Nevěřím,
že by lidé v něco nevěřili. Měřím to vlastní mírou. Vím, že kdybych nevěřil, tak bych na tomto místě nikdy nebyl, tento rozhovor by neexistoval. Skrz víru ve vyšší hodnoty, víru v Boha jsem mohl dokázat, co jsem dokázal. Nejsem žádný svatoušek, jsme možná hříšnější než hříšníci, ale jsem věřící. Duch padá a zase se zvedá, a proto nevěřím, že by třetí tisíciletí mohlo existovat bez víry. Jestli se k víře nevrátíme, tak svět patrně zahyne. Lidé se navzájem postřílejí. Člověk je nebezpečné zvíře. Nelze ho uhlídat, jestli se neuhlídá sám. Svědomí je ten nejlevnější hlídač. V době počítačů, lepších řešení a všelijakých kombinací se člověk stává ještě víc nebezpečný. Zdravý rozum napoví, že svědomí je pro člověka nezbytné. A svědomí, to je víra, to jsou ty vyšší hodnoty. Proto všechno zlo vzniká z důvodu neexistence svědomí, víry. Byla období, kdy i věřící dělali špatné věci, ale to dělali oni, a ne víra nebo Bůh. Já prostě nevěřím v budoucnost světa bez víry, podle mne to není možné. A existuje Bůh, který nám v tom může pomoci. Jestli ho nenajdeme, zahyneme.
Jednal jste někdy z pozice toho, že jste věřící? Ovlivnila víra vaše politické konání?
V nejtěžších okamžicích jsem partnera a situaci chápal jako člověk věřící. Bez víry bych nemohl existovat, vést rozhovor, řešit problémy. Nedovedl bych udělat rozumný krok. Nic bez víry z mé strany. A i toho nevěřícího jsem vždycky chápal jako boží stvoření. Tento způsob myšlení mi vždycky pomáhal a pomáhá.
Jakým způsobem se na člověku odráží moc, kterou jako vůdce má v rukou? Podlehl jste někdy tomu pokušení jednat z pozice síly?
Nikdy jsem takto nejednal. Vždy jsem se považoval za malého člověka, malého brouka, který pouze rozehrává, místo aby velel a nutil. Vždycky jsem argumentoval, vysvětloval. V tomto smyslu jsem nikdy neměl pocit moci, ani jsem z ní netěžil. Jsou samozřejmě situace, kde by to mohlo vypadat jinak, ale já jsem se v nich naštěstí neocitl. Byl jsem spíš v obranné pozici, ne v útoku. Situace mne nikdy nedonutila, abych ji vyvažoval silou. Přestože na jedné straně byl desetimilionový národ a na druhé dvoumilionová skupina lidí. Vše se odehrálo na základě jiných zásad. Byly to především argumenty a život mi nedal příležitost konfrontace, v níž bych byl nucen někoho zničit. Vlastně ani nevím, jak bych se v takové situaci choval. Neumím si sám sebe v takové roli představit, asi bych v ní selhal.
Jaké vlastnosti má tedy mít dobrý politik?
Přemýšlím, co si představujete pod pojmem “dobrý politik”. Konec 20. století je v tomto směru komplikovaný, protože demokracie, o niž se zasazujeme a kterou realizujeme, se ukazuje jako “špatně hodnotící”. Dnes volíme dva druhy lidských typů a podle mě oba špatné. Jednak typ nevýrazný, který nikomu neublíží, ale ani nepomůže. Proto ho volí přátelé, ale i nepřátelé. Lidé výrazní mají přece výrazné přátele i nepřátele. Proto nedostanou ve volbách šanci. U nich se hlasy dělí více méně napůl – 50 % hlasů pro a 50 % proti, a přitom je zapotřebí získat přes polovinu hlasů. Ve volbách jsou úspěšní ti nevýrazní, průměrní. Je to velmi špatné.
Druhá podoba voleb je zase taková, že volíme horšího člověka, než jsme my, abychom mohli říci, že prezident je horší než já, že podvádí, má milenky… Snad to existuje proto, aby se člověk mohl sám před sebou ospravedlnit, že to s ním není ještě tak špatné, když prezident je ještě horší než on. Ke konci našeho století jsme z demokracie udělali trpaslíka. Nevolíme ty zářné vůdce, nejlepší lidi, ale volíme průměrné nebo horší, než jsme sami, abychom takto mohli ospravedlnit svou nedokonalost. S tím je třeba něco udělat, protože jinak to nedopadne dobře. Nepůsobí to výchovně. K tomu nemělo dojít, předpoklady demokracie byly zcela jiné. Pramení to zase z faktu, že je příliš málo víry, málo morálky. Hodnotí se ty nesprávné vlastnosti.
Podle čeho si vybíráte nebo jste si vybíral spolupracovníky?
Já si vybírám lidi k úkolům, ke koncepcím. Když se mění úkol, měním lidi. Proto jsem v jisté době ztratil dost lidí. Pokud bych měl ještě někdy plnit nějakou funkci, musím tento přístup změnit, protože nikdo nemá rád, když ho odmítají. Člověka je třeba ctít a je třeba mu najít místo, aby nebyl uražen. Já jsem si s tím nedělal těžkou hlavu. Měnila se koncepce a já řekl: “děkuji vám, pánové”. Koncepce byla pro mne podstatnější než lidé. Zároveň jsem si myslel, že tito lidé kolem mě jsou rozumní, pochopí, prostě odejdou bez nároků. Nebyla to pravda. Nikdo z těch, koho jsem propustil, mi nemůže prominout, že mi důvěřoval, že jsme byli spolu, a já jsem se ho zbavil.
Jste spokojen s pozicí, kterou nyní na polské politické scéně zaujímáte? Jak vlastně vidíte sám sebe v kontextu nejnovějších polských dějin?
Nejstručněji je možno říci, že dlouhý čas, asi tak dvacet let, jsem táhl ten žebřiňák jménem Polsko zepředu. Všichni si mě všímali, protože každý se obvykle dívá vpřed. Dnes dělám totéž, jenom s tím rozdílem, že ho tlačím zezadu. To samé budu dělat i nadále a přemýšlím, co mě čeká. Budu někde vzadu, považován za člověka zahořklého a frustrovaného? Asi ne, protože jsem člověk věřící, který nevnímá svět tímto způsobem. Vím, že musím pracovat, dát ze sebe všechno. Neudělám-li to, ocitnu se v pekle. Vždy dělám totéž, jenom pokaždé dostanu jinak “zaplaceno”. Proto nepodléhám frustraci, nejsem ani příliš optimistický, ani pesimistický. Jsem člověk víry a účtovat se mnou bude Bůh. Chci být vůči sobě a vůči tomu všemu v pořádku. Ale nemohu se dívat lhostejně, musím vždy reagovat. Jestliže bude v budoucnu všechno v pořádku, budu si klidně žít. V opačném případě budu reagovat a nikdo mě neuhlídá. Já se nedám těm politikům, těm stranám a tomu všemu. Zatím budu dělat totéž se stejnou “mírou poctivosti”. Jak mi zaplatí – nevím.
Rozhovor tlumočila Ewa Klosová
MUŽ, KTERÝ PŘESKOČIL ZEĎ
Elektrikář, který se stal politikem světového věhlasu. První dělník na světě, jenž se stal nositelem Nobelovy ceny míru. Výrazně přispěl k porážce komunistického systému ve střední Evropě. Jeho obraz má ovšem k jednoznačnosti daleko i dnes, kdy již několik let úřaduje na svém prezidentském “vejminku” v Gdaňsku. Legenda nejnovějších polských dějin Lech Walesa se narodil 29. září 1943 ve vesnici Popowo u Lipna v chudé zemědělské rodině. Pochází vlastně z Francie a do Polska se jeho předci dostali na útěku před Francouzskou revolucí. Tady si také změnili příjmení na Walesa, což znamená “ten, kdo putuje, potuluje se, skrývá se”. Již ve škole prý malý Lešek působil problémy. Učitelé vzpomínají, že kouřil a vyvolával neustálé spory. Ve školském systému vyžadujícím přizpůsobivost to nemohl daleko dovést. Z dějepisu měl prý nedostatečnou. Nikdo netušil, že příští učebnice dějepisu se bez jeho jména neobejdou. Po vyučení v oboru zemědělský mechanik nastoupil do práce ve Státním strojírenském středisku. Rychle získal pověst nejlepšího odborníka v okolí. Spravoval vše od vrat přes pračky a motocykly až po televize. Možná už tady se řídil krédem ctižádostivých – být ve všem, co dělá, nejlepším na světě. Také proto se z uražené mužské ješitnosti, když jej opustila dívka, vydal prvním vlakem do Gdaňska. Pracoval tady jako elektrikář v loděnicích V. I. Lenina a brzy se měl skutečně stát nejslavnějším elektrikářem na světě. V prosinci 1970 krátce promluvil na střeše telefonní budky a podařilo se mu odvést dělníky, kteří útočili na gdaňskou policejní stanici, od úmyslu dobýt také vězení. Při stávce v roce 1976 ho propustili z práce. Další dva roky byl propouštěn z dalších zaměstnání a v roce 1978 se stává nezaměstnaným. Jezdil po Polsku s rozhrkaným autem Warszawa a na předním skle měl text první polské ústavy z roku 1791, za což mu byl později odebrán řidičský průkaz. V roce 1978 byl také jedním ze zakladatelů tehdy konspirativních svobodných odborů. V srpnu 1980 udeřila jeho hodina, když dělníci vstoupili na protest proti propuštění jeřábnice do stávky. Walesu sice propustili již o čtyři roky dříve, ale teď se skokem přes plot přenesl ke svým bývalým kolegům a zároveň i do světových dějin. Když chtěli, aby k nim promluvil, nesli ho na ramenou. Jeho projevy nadchly nejen dělníky v loděnicích, ale strhly celou zem. Během dělnického povstání se v loděnicích stal členem dělnické rady a postupně vůdčí osobností boje proti komunistické diktatuře v Polsku i na celém světě a symbolem lidového odporu. Za výjimečného stavu vyhlášeného v roce 1981 generálem Jaruzelskim byl internován. Hned po smrti Leonida Brežněva byl propuštěn a vrátil se do práce v loděnicích, kde na speciálně vyčleněném pracovišti opravoval a vylepšoval akumulátorové vozíky (celkem 7 zlepšovacích návrhů). V roce 1983 obdržel jako první dělník na světě Nobelovu cenu míru. Oficiální polský tisk tehdy psal o “vrabci, který chce být orlem”. V únoru až dubnu 1989 se účastnil rozhovorů u kulatého stolu, na jejichž základě byla legalizována činnost Solidarity a otevřena cesta k demokratickému vývoji v Polsku. Když mu po historickém zvratu v roce 1989 hrozilo, že upadne v zapomenutí, což mu ostatně doporučovali i jeho poradci, vyhlásil jim válku a stal se prvním svobodně zvoleným polským prezidentem. Vývoj z třídního výtržníka v prezidenta ukazuje člověka, který vždy provokoval, ale nikdy se nepostavil zcela stranou. Vždycky se mu podařilo soustředit kolem sebe lidi, posílit jejich smysl pro spravedlnost a propůjčit jim dostatek síly, aby společně vystupovali za svá práva, i když se to zdálo beznadějné. Jako vůdce dělníků proti opozici se vždy vyznačoval diktátorským stylem a v tom pokračoval i po zvolení do prezidentské funkce. Mezi jeho bonmoty patří: “Já demokraticky, polodemokraticky a dokonce nedemokraticky buduji demokracii.” Brzy za sebou vlekl břemeno nesplněných slibů z předvolební prezidentské kampaně. Jeho cestu více než kdy dříve lemovala rozbitá přátelství, náhlé změny táborů. Jako prezident si prý silné individuality časem znepřátelil a slabé dovedl k úloze pochlebníků. Laciné komplimenty ho těšily a dvořany považoval za užitečné. To o něm tvrdil Jacek Kurski, jeden z bývalých tajemníků. Svými autokratickými projevy si nadělal hodně nepřátel a jeho projevy občas šly na nervy i jeho krajanům. Jako prezident a člověk, který porazil komunismus, je obviněn, že v první polovině 70. let byl agentem státní bezpečnosti s krycím jménem Bolek. Walesa přiznal, že skutečně podepsal tajné policii nějaké dokumenty – v prvním slíbil, že nebude ozbrojovat milicionáře, v druhém, že nebude vyvolávat nepokoje, a ve třetím, že utají obsah výslechů. Oficiální stanovisko znělo – na lustračních seznamech “byl a nebyl”. Jeho optimismus však byl pořád bez hranic: “Postkomunisté mohou vyhrát ještě několik bitev, válku však musí prohrát. Patří k zanikající generaci. A navíc jejich koncepce je utopická.” Tvrdil a tvrdí o sobě, že je vítěz jiné kategorie. Umí mluvit zajímavě. Téma, o kterém však nemluví rád, jsou tři synové z jeho devíti dětí. Ani jeden z nich nemá čistý trestní rejstřík a jejich přestupky, jako výtržnictví nebo neopatrná jízda pod vlivem alkoholu, mu na popularitě nepřidaly. Zvlášť potom, co všem daroval vilu a silný vůz. “Když jsem na něj chtěl odepnout řemen, řekl mi: Ty, nositel Nobelovy ceny za mír?”
Danuta Walesová, jeho žena a matka devíti dětí, se svěřila novinářům, že není snadné jej milovat, porozumět mu a žít s ním. Tvrdí, že je tajnůstkářský.
Po pěti letech prezidentování neuspěl ve volbách a zůstal bez nároku na státní důchod. Rozhodl se znovu nastoupit v loděnicích jako elektrikář. Na směnu přijel v černém mercedesu a s osobním strážcem. Poté byl změněn zákon a byl mu přiznán doživotní důchod a užívání titulu prezident. Osobnosti, které nejvíc obdivuje, jsou George Bush a Ronald Reagan. Lech Walesa je emocionální, rozporuplný a odvážný. Víra je jedním ze základních pilířů jeho života a plaketka s čenstochovskou Madonou se stala neodmyslitelnou součástí jeho image. Je vášnivý rybář a hráč ping-pongu, rád luští křížovky. Není teoretik, ale praktik a jeho síla není v koncepcích, ale v okamžitém reagování. Film, který o něm natočil Andrzej Wajda, se jmenuje Muž ze železa.
VYZNAMENÁNÍ Nobelova cena za mír, 1983 Cena lidských práv Evropské rady za rok 1989 Cena Nechat žít, Švédsko, 1981 Medaile svobody, USA, 1981 Cena svobody, Švédsko, 1982 čestné občanství Gdaňska 1997 čestné členství v Amnesty International, 1998
Masada již nikdy nesmí padnout!” znělo ještě před čtrnácti lety z hrdel nováčků izraelské armády, kteří na 400 metrů vysoké a 300 metrů široké skalní plošině nad západním břehem Mrtvého moře skládali slavnostní přísahu. Mýtus o hrdinném odporu židovských povstalců proti Římanům, o odvaze a touze po svobodě, silnější než smrt, spojoval po staletí Židy ze všech koutů světa.
“Rozhodli jsme se už velmi dávno nebýt otroky Římanů ani nikoho jiného, a sloužit pouze Bohu: jedině on samotný je pravda a spravedlivý náš pán.”
