Součástí pět milionů let staré syrsko-africké příkopové propadliny je i osmdesát pět kilometrů dlouhé a až sedmnáct kilometrů široké vnitrozemní moře, zvané Mrtvé. Leží v nejnižším místě údolí řeky Jordán, vzdálené asi hodinu jízdy od Jeruzaléma. Jeho hladina se nachází čtyři sta metrů pod úrovní ostatních moří. Klimatické podmínky této nejnižší oblasti na světě jsou jako stvořené pro léčbu některých onemocnění. Pro postižené lupénkou pak Mrtvé moře bývá tou úplně poslední nadějí.
Nadmořská výška oblasti, tady spíše hloubka, má vliv na složení vzduchu, ve kterém je procentuálně více zastoupen kyslík. Voda zde obsahuje až třicet procent solí a minerálů, což je nejvyšší přírodní koncentrace na zemi, asi desetkrát vyšší než v normální mořské vodě. Slunce zde pálí více jak tři sta dní v roce, denně se z mořské hladiny odpaří několik milionů litrů vody. Proto se nad mořem stále vznáší lehký mlžný opar. Brom obsažený ve výparech působí jako přirozený filtr proti UV paprskům. Lidé, kteří se zde opalují, si proto nespálí pokožku, ani když je tu v létě padesát stupňů Celsia nad nulou, a nepoužívají žádné opalovací krémy.
Voda v Mrtvém moři je díky solím, minerálům (magnezium, brom, draslík, fosfáty aj.) a klimatu jakoby olejovitá a je teplá asi jako doma ve vaně.
Voda je olejovitá, teplá a hustá tak, že se v ní nelze utopit.
Je také tak hustá, že se zde člověk ani nemůže utopit. Nelze zde ani moc plavat, spíš se jen tak cachtat a nechat se nadnášet. Pro svou jedinečnost je vyhledávaným cílem turistů, ale od šedesátých let i lidí postižených kožními chorobami a nemocemi kloubů, kteří se zde léčí v několika léčebných a lázeňských hotelových zařízeních. “Nejúspěšněji se zde lidé z bavují lupénky (psoriasis), onemocnění psychosomatického původu, které se zatím nikomu jinde nepodařilo vyléčit,” říká Ernst Richter, židovský turistický průvodce slovenského původu. “Tím, že jsou zde lidé spolu na jednom místě, mohou se volně a beze studu bavit o své nemoci. Výsledky jsou natolik blahodárné, že pacienti mají po léčebné kúře dva až tři roky naprosto čistou pokožku. Což se s léky nebo ozařováním v soláriích nikdy nepodaří,” dodává.
Podle dermatologů je optimální strávit u Mrtvého moře tři až čtyři neděle. Několik dní totiž trvá, než se kůže očistí od lupů, a za nějakou dobu se také zregeneruje. Přidají-li se k zdejším klimatickým podmínkám a léčivé vodě ještě další lázeňské kúry (koupání v termálních pramenech a proslulé bahenní zábaly) a krémy od lékařů, nemůže se léčba neurodermatidy, lupénky či těžké akné nepodařit. Pro mnohé pacienty z celého světa je právě oblast Mrtvého moře jejich poslední nadějí. Léčivé účinky Mrtvého moře využívá také kosmetický průmysl. Archeologové zde dokonce objevili pozůstatky výrobny kosmetiky z dob Kleopatry, která si zde sama údajně nechala “zkrášlovadla” vyrábět a posílat do Egypta. Kosmetika s látkami od Mrtvého moře je dodnes, i přes poněkud vyšší cenu, velmi vyhledávaná.
Vědcům z Oxfordu se podařil husarský kousek. Podle zubu z pravěké kostry vystopovali na základě DNA jednoho z potomků “cheddarského muže”. Tento člověk zemřel před 9000 lety.
Z HLUBIN PRAVĚKU
V době, kdy “cheddarský muž” žil, byla Velká Británie ještě spojena s kontinentem. Země právě prošla zaledněním a postupně se oteplovala. Podle paleontologa Chrise Stringera z londýnského Muzea historie přírody a kurátora pověřeného péčí o výjimečně zachovalou kostru, nalezenou v roce 1903 na dně jeskyně, byl “cheddarský muž” asi dvacetiletý. Vápenec, z něhož je jeskyně vytvořena, přispěl k zakonzervování minerálů v kostech nálezu. Oblast Somersetu, kde žil, byla zalesněná a bylo tam víc medvědů, je lenů a mamutů než lidí. V závislosti na ročním období se tento člověk pohyboval v okruhu 120 km. V letním období se zdržoval poblíž pobřeží v jeskyních a byl schopen zhotovit si přístřešek. Živil se lovem nebo sběrem. Příčina jeho smrti není známa. Mohla to být nemoc či důsledek zranění.
Výzkumníkům na univerzitě v Manchestru se podařilo zrekonstruovat jeho tvář. Tělo “cheddarského muže” bylo umístěno před vchodem do cheddarské jeskyně.
GENETICKÝ OTISK
Když producent televizních dokumentaristických pořadů Philip Priestley zahájil v lednu 1997 pátrání po potomcích “cheddarského muže”, netušil učitel historie na Cheddar University, Adrian Targett, že by mohl mít něco společného se zrekonstruovanou kostrou uloženou u vchodu do cheddarské jeskyně, kterou jako dítě dvakrát navštívil. Targett se s Priestleyem seznámil při archeologické práci v Somersetu. Tehdy vznikl nápad najít prapravnuka “cheddarského muže”. Priestley vycházel z předpokladu, že při troše štěstí by se mohl najít rod, který by s ním mohl být v příbuzenském vztahu.
V první fázi šlo o získání genetického “otisku prstu” z kostry “cheddarského muže”, která je uložena v Muzeu historie přírody v Londýně. Úkolem byl pověřen Brian Sykes z Oxford Institute of Medicine, který byl úspěšný při stopování DNA ledového muže z období před 3000 lety. Priestley ho požádal, aby se pokusil najít stopy DNA v kostech. Sykes se snažil objevit zbytky mitochondrií (drobná tělíska v buněčné cytoplazmě) na prstech dolních končetin kostry, ale byl neúspěšný. Zaměřil se proto na dolní čelist, v níž byly téměř nedotčené zuby ve zjevně velmi dobrém stavu. Podařilo se mu najít několik buněk na jedné ze stoliček. Ani tak neuvěřitelně dlouhá doba nestačila úplně vymazat všechny stopy DNA.
Jakmile byl stanoven genetický “otisk prstu” kostry, mohlo se začít s hledáním možných potomků. Priestley navrhl Targettovi, aby kontaktoval žáky své třídy, jejichž prarodiče měli své praprarodiče z oblasti Cheddaru. Na žádost reagovalo kladně patnáct žáků a pět dospělých. “Dali nám kartáček na zuby a požádali nás, abychom si třeli dásně. Tým profesora Sykese od nás potom kartáčky zase vybral, dali je do sáčků a odvezli je k analýze do Oxfordu,” vypráví Targett.
BYL TO ZÁZRAK!
Dva měsíce před oznámením výsledků zavolal Pristley Targettovi a žertem se ho zeptal: “Co kdybyste to byl vy?” Targett se rozesmál, přesvědčen, že je to naprosto nemožné. Všech 21 testovaných osob se vypravilo 7. března 1997 s Priestleyem do Oxfordu. Sykes si vzal producenta stranou a zašeptal mu do ucha: “Máme jeden pozitivní výsledek.” Priestley byl ohromen. Test ukázal, že Adrian Targett je oním potomkem, po němž pátrali. “Šance, že najdeme potomka po 9000 letech, byla mizivá,” prohlásil Sykes. Targett byl ohromen stejně jako Priestley.
Ať se to zdá jakkoli zázračné, o hodnověrnosti výsledků nemůže být pochyb. “Z 300 znaků, které tvoří genetický otisk, bylo 299 identických u obou mužů,” říká Sykes a vysvětluje, že testy vděčí za svůj úspěch výjimečně zachovalému stavu kostry při jejím nálezu.
Targett se objevil na titulních stranách všech anglických novin. Časopisy na celém světě mu věnovaly celé stránky. List Sun mu dokonce nabídl 2000 liber za jeho fotografii bez oděvu, jen se zástěrkou ze zvířecích kůží. On to však kategoricky odmítl: “Po zveřejnění takové fotografie bych se asi nemohl objevit ve třídě, kde učím historii.” Když se Targettova třiaosmdesátiletá matka dozvěděla, že je příbuznou “cheddarského muže”, prohlásila s typickým anglickým humorem: “Děsí mě, že mým předkem byl někdo, kdo bydlel v jeskyni.”
Řemeslo je zlatý náramek,” říkávají obyvatelé Tuniska, jako by chtěli vyjádřit svůj vřelý vztah k řemeslům. Ten je ostatně zřejmý každému, kdo kdy vkročil na tuniská tržiště – súky. Arabský duch na takovém místě zaútočí na všechny smysly. Je slyšet tlukot kladívek kovotepců, kteří před svými krámky vyrábějí mosazné talíře a vázy. Je možné přejet dlaní přes chladnou glazuru keramických výrobků a ucítit přitom vůni mátového čaje, linoucí se z otevřených dveří dílny. A konečně pro oči je tu nepřeberná galerie barev a tvarů koberců, výrobků z kůže, zlatých náramků a tkaných přehozů. V úzkých a klikatých uličkách, kde většinou tržnice bývají, tomu všemu vévodí vzrušené hlasy prodávajících a kupujících.
LÉTAJÍCÍ KOBERCE
Létající koberce se tu sice neprodávají a asi ani nevyrábějí, ovšem jinak se tuniské koberce pyšní krásou přímo pohádkovou. A také prodej koberců bývá epizodou z Tisíce a jedné noci. Šikovný obchodník před zákazníkem rozvíjí jeden koberec za druhým, přičemž vybrat si není jednoduché. Zvlášť když potenciální kupec sedí v místnosti doslova obalené koberci, v příjemném chládku popíjí přeslazený mátový čaj a poslouchá plynulý proud chvály, jenž na své koberce mistr pěje. A podaří-li se někomu nakonec ten svůj koberec vybrat, nemůže se vyhnout následnému smlouvání o cenu, bezpodmínečné součásti arabského obchodování.
Přestože jsou dnes hitem číslo jedna koberce vázané, původně se na území Tuniska pouze tkaly. Byly většinou obdélníkového tvaru a výrazným prvkem byly pruhy. Podle středověké muslimské tradice se v příčných pruzích často objevovaly geometrické vzory se symbolikou čísel 0, 3, 4 a 5. Až když v devatenáctém století propukla v Evropě móda orientálních koberců, přizpůsobili se jí tuniští obchodníci a pokusili se napodobit tehdy velmi žádané vázané koberce z Anatólie. Pokus to byl více než úspěšný, a nová tradice byla na světě.
Nejproslulejším střediskem výroby koberců je svaté město Kajruván. Prosperuje zde celá řada manufaktur, které se zabývají výrobou obou druhů koberců, přičemž tkané koberce dodnes používají místní lidé v domácnosti – nejen jako podlahové krytiny, ale také jako přehozy či doplněk k velbloudímu sedlu. Vázané koberce jsou určené na prodej turistům či na export.
Tam, kde se koberce vyrábějí, se také většinou prodávají. A tak není obtížné spatřit ženy a dívky – neboť jde o výlučně ženskou práci – sedící u rámů s napjatými osnovami. Na osnovu se váže jeden uzlík za druhým, řádky uzlíků se pak železným hřebenem přirážejí k hotové části. Uzle se váží ve stejném směru a vlněná vlákna se většinou odstřihávají ve výšce 16 mm. Podle počtu uzlíků se určuje hodnota koberce – čím více, tím dražší je výsledné dílo. Na čtvereční metr se zpravidla vejde 100-200 tisíc uzlů, u luxusních koberců z jemné příze jich může být až půl milionu. Tyto koberce jsou ale tak drahé, že jsou prakticky neprodejné.
Koberce hýří barvami, ale převládá, stejně jako u keramiky nebo omítky, modrá barva v kombinaci s béžovou, kontrastuje jim zelená a červená. Koberce se ovšem nerozlišují jen podle barev. Mergúm je tkaný koberec dodatečně vyšívaný jemnými vzory, který pochází většinou z okolí Kajruvánu a Džemu. Kelím je tradiční tuniský tkaný koberec s pestrými pruhy s geometrickými či figurálními vzory. Nejrozšířenější typ koberce je zerbíja – vázaný koberec z Kajruvánu.
NAD HRNČÍŘSKÝM KRUHEM
Mluví-li se v souvislosti s Tuniskem o hrnčířství, padnou jistě názvy dvou míst – Nábel a Džerba. Hrnčířství tu bylo proslulé už v antické době, dnes se obě střediska vydala trochu odlišnými směry.
Na Džerbě se vyrábějí nádoby bez glazury, amfory a jiné “hrnce” určené převážně na skladování potravin. Povrch těchto nádob se zdobí vrypy, vlnovkami, žlábky či otisky prstů. Tradiční výrobní postup se zachovává dodnes jen s nepatrnými odchylkami. Hrnčířský jíl se rozloží na zem, zalije mořskou vodou a nechá odpočívat. Když zmizí voda, jíl se rozšlapáváním zpracuje na mazlavou hmotu a teprve pak je možné začít s vytáčením nádoby. Malým obřadem je i vypalování – v hrnčířské peci se zapálí olivové větve a polena, pak se přidá palmové dřevo. Vypalování trvá kolem pěti dní.
Zatímco na Džerbě vznikají výrobky podobné těm, které dodnes archeologové nacházejí na místech antických vykopávek, řemeslníci v Nábelu se zaměřili na keramické výrobky s glazurou. Podstatou glazury je jemná kašovitá hmota z křemene, kaolinu a vápence, smíchaná s kovovým tavivem. Tak vzniká mléčně bílá glazura, základní barva talířů, misek či džbánů. Zářivých barev se dosáhne přidáním oxidů kobaltu, mědi, železa či manganu. Takové barvy se vypalují ve vysokém žáru, v elektrických pecích o teplotách kolem 1000 stupňů Celsia.
Ještě dokonalejší jsou díla ručně malovaná. Na tuniské keramice se objevují tradiční arabesky, kaligrafické arabské nápisy, geometrické ornamenty, květiny, ptáci a velmi často ryby. Ty byly v antických dobách symbolem křesťanství a podle některých etnografů je tento motiv na místní keramice starý téměř dva tisíce let.
Z hrnčířského jílu se v Tunisku vyrábí ještě darbúka – bubínek s kůží z břicha skopce. Na darbúku hrají podle tradice ženy a dnes je snad nejrozšířenějším suvenýrem – neznám žádného návštěvníka Tuniska, který by si alespoň malou darbúku nepřivezl.
V RYTMU KOVOTEPCOVA KLADÍVKA
Jsou nepřehlédnutelní. Mladí i staří, krásní i obyčejní – muži, kteří sedí mezi svým vystaveným zbožím a kladívkem a dlátkem zdobí další talíř. Pod jejich rukama se objevují elegantní ornamenty či ozdobné arabské nápisy. Dnes tvoří nedílnou součást každé tržnice, každého města. Nebylo tomu tak ale vždy.
Talíře, vázy a ostatní mosazné předměty totiž nepatří mezi tradiční domácí výrobky. Jde o napodobeniny marockých, egyptských, iráckých a indických předmětů, i když dnes už s nepřehlédnutelným “tuniským přízvukem”. Výrobky jsou určeny hlavně pro turisty – ostatně právě oni svým zájmem přispěli podstatnou měrou k rozkvětu tohoto řemesla.
Zcela určitě však mají tuniský původ výrobky ze zlata a ze stříbra. Jejich výrobou jsou proslulá tři města – Tunis, Sús a Sfax. Pověstné jsou tuniské šperky ze stříbra se svými filigránsky zpracovanými ornamentálními vzory. Šperky mohou mít i magickou moc, tak jako známá Fatmina ruka, amulet proti uhranutí.
Osmého listopadu loňského roku se rozletěla z Cannes do celého světa smutná zpráva. V ranních hodinách zemřel v místní nemocnici jeden z největších francouzských umělců tohoto století – Jean Marais. Když jsem tuto zprávu slyšel v rádiu, vzpomněl jsem si na jeden prosluněný jarní den, kdy jsme se štábem České televize natáčeli v provensálském městečku Vallauris filmový portrét Jeana Maraise, a zároveň jsem si připomněl slova, která mi o něm později řekl jiný velký francouzský herec, Pierre Richard: ” Vážím si ho pro spoustu věcí. Jako herce. Pro jeho velký kumštýřský talent. Ale především jako člověka.”
Byli jsme první televizní štáb, který pustil do svého vallauriského soukromí, a zároveň poslední, jenž vytvořil jeho filmový portrét. Krátce po našem natáčení se zhroutil na jevišti pařížského divadla Eldorado a ke své práci se už nikdy nevrátil. Poslední měsíce prožil jen v kruhu svých blízkých a zemřel krátce před nedožitými pětaosmdesátými narozeninami. Film, který jsme tehdy natočili, byl omezený časem, takže se do něj všechno nedostalo. Ale vy teď takové omezení nemáte, takže si můžete přečíst o všem, o čem jsem onen jarní den rozmlouval s hercem, režisérem, malířem, sochařem, keramikem i spisovatelem Jeanem Maraisem.
Narodil jste se v Cherbourgu. Jaký je váš vztah k rodnému městu?
Cherbourg je jedno z francouzských měst, které neznám moc dobře.
Jak to?
Protože moje matka odtamtud se mnou a s bratrem odešla, když mi bylo pět let, takže si na Cherbourg moc nevzpomínám. Samozřejmě jsem v Cherbourgu byl po mnoha letech pracovně. A setkal jsem se tam rovněž se svým otcem. Zrovna jsem hrál v jednom pařížském divadle, když jsem se dozvěděl, že je vážně nemocný. Měl rakovinu prostaty. Sedl jsem na vlak a jel ho navštívit. Tehdy jsem ho viděl poprvé. Bylo mi pětačtyřicet. Řekl jsem mu: “Vůbec se mi nepodobáš.” A on odpověděl: “Ne, protože ty jsi na rozdíl ode mne stvořený pro lásku.”
Svou matku jste miloval, viďte?
Ano. Matku jsem zbožňoval. Ale v závěru jejího života jsem jí řekl, že už ji rád nemám.
Opravdu? A proč?
Protože byla hrozně sobecká a měla mě ráda až příliš. (smích)
Kromě matky měl na váš život rozhodující vliv Jean Cocteau. Platí to i v případě vaší herecké kariéry?
Samozřejmě. Je sice krásné chtít být hercem, ale když člověk nedostane dobré role, nedokáže nic. A já jsem mohl dokázat, co umím, jen proto, že Cocteau pro mě napsal výjimečné role.
Napsal mi roli ve Strašných rodičích, napsal Psací stroj, Dvojhlavého orla, napsal i hry, v nichž jsem původně nehrál. Vždycky jsem mu říkal: “Měj na paměti, kolik mi je let, a nepiš pro mě příliš mladé postavy.” To byl třeba příklad role Bakcha, kterou jsem hrál až mnohem později.
Cocteau byl také velký režisér.
Ano, on byl opravdu velký režisér. Ale já jsem s ním vždycky velmi bojoval. Choval jsem se k němu hrozně. Když se chystal inscenovat Strašné rodiče, řekl jsem mu: “Budu hrát roli Michela jenom tehdy, když ty tu hru nebudeš režírovat.” A tak první uvedení Strašných rodičů Cocteau nerežíroval.
V roce 1937 jsem totiž hrál v jedné jeho hře, která se jmenovala Rytíři kulatého stolu. Připadal jsem si v ní hrozný a vinil jsem z toho Cocteaua a jeho režii. Proto jsem pak nechtěl, aby mě režíroval. Teprve mnohem později jsem mu řekl, že jsem už na jeho režii dostatečně připravený.
Ale on vás režíroval i ve filmu.
Ano, ale to bylo až v roce 1954.
V případě filmové režie to bylo jiné?
Film Kráska a zvíře byl jiný. Ale nemohu říci, že bych byl se svým výkonem v tomhle filmu nějak zvlášť spokojený. Líbil se mi film jako takový, byl jsem moc rád, že v něm mohu hrát, ale sám sobě jsem se v něm nelíbil. Jean Cocteau měl zvláštní dar. Dokázal velmi dobře pracovat se staršími lidmi a s ženami, ale v případě mladých herců mu to už tak dobře nešlo.
Cocteau řekl, že je zázrak žít životem dvou lidí, a přitom být jen jedním. Byl tohle jeden z důvodů, proč jste si vybral herectví za svou profesi?
Ne. Herectví je pro mě vášní vycházející odkudsi z mého nitra, z mé duše. Nevím, proč je tomu tak. Je to, jako když někdo bere drogy, taky nedokáže dost dobře vysvětlit, proč je bere.
Herectví je pro vás droga?
Ano, je to pro mě něco jako droga. Je to vášeň, neřest.
Tu vášeň jste cítil už jako dítě?
Ano, ale ani v dospělosti, když už jsem hercem byl, nevyhasla.
V divadle jste hrál spoustu velkých rolí. Která z nich byla pro vás nejdůležitější?
Nepočítám-li Cocteauovy hry, za nejdůležitější pro sebe jako pro herce považuji krále Leara a Cyrana z Bergeraku.
A která filmová role pro vás nejvíce znamenala?
Hodně pro mě znamenala role Césara de Bazan v Ruy Blasovi. Dostal jsem ji v době, kdy si mě film moc nevšímal. A po téhle roli jsem zase začal hodně točit, takže jsem si všechno vynahradil. Téhle roli za mnohé vděčím.
Pamatujete si na svou první divadelní roli?
Nejenže si pamatuji na svou první divadelní roli, ale já si pamatuji i její text. Bylo to v Shakespearově Caesarovi. Říkal jsem: “Když vyvrhli a rozebrali oběť, nemohli najít srdce ve zvířeti.”
A dál?
To bylo celé! (smích)
Byl jste členem Comédie Francaise, viďte?
Ano. Dokonce dvakrát. Ale poprvé jsem si vůbec nezahrál. Jak k tomu došlo? Požádal jsem Jeana Cocteaua, aby mi napsal hru ve verších. A on řekl, že mi ji napíše, až se stanu členem Comédie Francaise. A mě náhodou v té době oslovila Marie Bellová, to byla vynikající herečka z Comédie Francaise, protože hledala herce pro roli Hippolyta ve Faidře. A já řekl ano. Udělal jsem to hlavně proto, aby pro mě Jean Cocteau napsal tu hru. A on ji také napsal. Jenže v tu dobu jsem podepsal smlouvu na jeden film s režisérem Marcelem Carném, a protože jsem věděl, že herec, který v Comédii Francaise zkouší, nemůže dostat volno, šel jsem za administrátorem a řekl mu: “Já jsem vás upozorňoval, že jsem podepsal smlouvu s Marcelem Carném.” A on mi odpověděl: “Já vás pustit nemohu. Podejte výpověď, a až natáčení skončíte, zase vás přijmu zpátky.” Takže jsem dal výpověď a okamžitě z toho byl v novinách skandál, protože jsem odešel, aniž bych vůbec hrál. Byl to tak velký skandál, že mě zpátky už nevzali a do Comédie Francaise jsem se vrátil až mnohem později.
Změnilo se divadlo během vaší herecké kariéry?
Ano, protože je čím dál méně dobrých autorů. Ale mou životní láskou je klasika. Poslední hra, ve které jsem hrál, byla Arlesanka Alphonse Daudeta. Premiéru měla letos v únoru. To je taky klasika. Hudbu k ní napsal Bizet.
Změnil se v divadle zkušební proces?
Dnes se víc pracuje. Já jsem zkoušel maximálně tři hodiny denně. A dnes se zkouší sedm až osm hodin.
Chodí do francouzských divadel hodně diváků?
Ano.
U nás se ještě nedávno mluvilo o divácké krizi.
O divácké krizi ve Francii slyším mluvit od chvíle, co jsem se narodil. Ale já o žádné nevím.
Řekl jste: “Už mám dost všech těch králů, princů a vévodů. Sním o tom, že budu hrát tuláka.”
Ano. Proto jsem hrál krále Leara. On je přece taky tak trochu tulák. A pastýř v Arlesance rovněž. A taky jsem hrál v jednom filmu, jmenoval se Rodinné pouto, ve kterém jsem měl roli takového přitroublého venkovana. Hrozně jsem se tím bavil, protože předtím jsem nic takového nehrál.
V divadle jste hrál mnohem vážnější a dramatičtější role než ve filmu. Na vině jsou režiséři?
Ne. Role jsem si vždycky vybíral sám. Mám rád tragédii, ale jsem velmi pyšný na to, když se mi podaří někoho rozesmát. Jsem šťastný, když dostanu roli, která přináší lidem smích.
Nechával jste se v nebezpečných scénách nahrazovat dublérem?
Ne. Dokonce jsem to měl ve smlouvě jako podmínku. Když mi André Hunebelle zavolal, že chce, abych v jeho Hrbáčovi hrál roli Lagardèra, odpověděl jsem mu, že moc rád, ale jen za podmínky, že nebudu mít dubléra. “To se mi hodí,” řekl. “Včera jsem vás viděl v Zimním cirkusu v galapředstavení artistů, kde jste předváděl číslo na osmnáct metrů vysoké ocelové tyči. Proto vám volám, aspoň nebudeme potřebovat kaskadéra.”
Víte, že tenhle film i vy jako herec jste u nás velmi oblíbení?
Něco vím, protože jsem z Československa vždycky dostával spoustu dopisů.
Byl jste někdy v Československu?
Bohužel ne. Ale myslím, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mám o ní spoustu knih.
Na jevišti a před kamerou stojíte víc než šedesát let. Co vám ta léta přinesla?
Štěstí.
A peníze?
Peníze? Ano, peníze samozřejmě taky. Ale je to trochu nespravedlivé. Dělal jsem přece jen to, co mám rád, a vždycky jsem za to byl dobře placený. To je zvláštní. Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, a ještě mě za to platili! (smích) Vždycky jsem peníze považoval jen za jakési kapesné. A měl jsem pravdu, protože mnohem líp se utrácí, když je člověk mladý. Když je starý, už nemá tolik tužeb, tolik potřeb.
Hrál jste se spoustou slavných kolegů. Na které z nich vzpomínáte nejvíc?
Na Yvonne de Bray. To je podle mě největší herečka, s jakou jsem se kdy sešel. Je u vás známá? Ne? Ani se nedivím, protože ani ve Francii už ji dnes moc lidí nezná. Hrál jsem se spoustou výtečných herců. S Annie Girardotovou, Jeanne Moreauovou, Marinou Vladyovou, Catherine Deneuveovou, Bourvilem…
Řadu filmů jste natočil s Louisem de Funèsem.
Ano, Fantomase, Kapitána Fracasse. Ještě předtím, než se stal velkou hvězdou, hrál v mých filmech malé role. Myslím, že to byl velký talent, ale založený na zlém humoru. A já zlý humor nemám rád.
Byl talentovaný herec, ale měl dost nepříjemnou povahu. Provázel mě celou kariérou, ale jako kolegu jsem ho rád neměl.
A na jakého režiséra nejvíc vzpomínáte?
Na Luchina Viscontiho. Přesto že jsem v jeho filmu nehrál velkou roli. Jednalo se o Dostojevského Bílé noci. S Viscontim jsem se přátelil ještě předtím, než začal točit filmy. A jednou mi takhle zatelefonoval, a já se ho zeptal: “Co děláš v Paříži?” A on odpověděl: “Hledám tu herce.” A já na to: “Jakého herce?” A on se mě zeptal, jestli jsem četl Dostojevského Bílé noci. Řekl jsem, že ano. “Takže víš, že je tam jedna postava, která se objeví jen na začátku a na konci. Je to velmi malá role, ale je důležitá pro celý film.” Vyjmenoval jsem mu tedy řadu herců, a on mi pořád odpovídal ne, ne, ne. Tak jsem se ho zeptal, kterou filmovou hvězdu by chtěl v té roli mít. A on mi odpověděl: “Tebe!” Tak mu říkám: “Proč mě tedy nepožádáš, abych ji hrál?” “Protože je to malá role, pro tebe by to znamenalo dělat stafáž.” “Ale já tě hrozně obdivuju a klidně ti tu stafáž udělám.” A tak jsem ten film natočil. A pak, když jsem se chystal hrát ve hře Dva na houpačce Williama Gibsona, ptali se mě, koho bych chtěl jako režiséra. Řekl jsem, že Luchina Viscontiho. Všichni mi říkali: “Ty jsi blázen! Blázen! Ten by to nikdy nevzal!” Ale já jsem se ho přesto zeptal, a protože jsem hrál tenkrát tu malou roli v jeho filmu, souhlasil, že mě bude režírovat v divadle. Byl to nejpozoruhodnější režisér, jakého jsem kdy potkal.
Kolik filmů jste natočil?
Myslím, že sedmdesát pět.
Sedmdesát pět? To je hodně.
Ne, to není moc. Například Tony Curtis, se kterým jsem se setkal před třemi dny, mi říkal, že natočil dvě stě padesát filmů. (smích) Tak vidíte!
Proč jste tedy natočil jen sedmdesát pět filmů? Proč jste jich nenatočil…
Dvě stě padesát? Protože jsem hrál divadlo. Podívejte, když chtěli, abych podepsal smlouvu s Hollywoodem na sedm let, řekl jsem ne, protože mám rád divadlo, a zůstat sedm let bez divadla pro mě nepřipadalo v úvahu. (smích) Chtěl jsem být v životě šťastný, a tak jsem se vždycky choval tak, abych šťastný byl.
Hrál jste v řadě romantických filmů. Máte rád Alexandra Dumase?
Já Alexandra Dumase miluji, ale on vyprávěl smyšlené příběhy, a já si myslím, že se víc radoval ze skutečného života. (smích)
Víte, když jsem se poznal s Cocteauem, byl jsem velmi nevzdělaný. A tak jsem ho poprosil, aby mi doporučil knihy, které bych měl číst. A on mi napsal seznam dvaceti knih. Mistrovských děl. Napsal mi tam například Dostojevského Idiota, já ho přečetl a pak jsem pokračoval a přečetl Dostojevského celého. Bylo to od Cocteaua hrozně chytré napsat mi od každého spisovatele jen jeden titul. Vzbudil mou pozornost.
Jste herec, ale zároveň i známý malíř. Malování je pro vás odpočinek?
Malování je pro mě především akt lásky, protože na plátně se snažím vždycky zachytit milovanou věc nebo bytost.
Malujete hlavně portréty?
Maluju portréty, ale taky krajiny a zátiší. Jenomže já maluju hrozně pomalu, takže moc obrazů nenamaluju. Podívejte se na ten strom. Někdy bych ho chtěl namalovat. Chtěl bych udělat jeho portrét. (smích) Je to olivovník a tak velký olivovník je velmi vzácný.
Kdo je váš nejoblíbenější malíř?
Vermeer. Obdivuji se samozřejmě Picassovi, kterého jsem dobře znal. Picasso měl ateliér nedaleko mého pařížského bytu. Slavný Bateau Lavoir. Po požáru to tam celé zrekonstruovali. Byl jsem se tam podívat, ale už to ani zdaleka není ono.
Picassa jste tedy velmi dobře znal.
Ano, ano, velmi dobře. Picassa a Cocteaua jsem sice dobře znal, ale nemaloval jsem podle jejich vzoru. Začal jsem malovat, už když mi bylo deset. A když jsem díky Cocteauovi poznal svět, který mě úplně změnil, přestal jsem malovat, protože jsem se za svoje obrazy styděl. Ale jednoho dne jsem si řekl, vem to čert, ať do dopadne, jak chce, budu malovat, protože jsem to potřeboval. Potřeboval jsem se vyjadřovat tímto způsobem. A tak jsem zase začal malovat. Odjel jsem na venkov, kde jsem maloval v plen éru. A Jean Cocteau mě prosil, abych mu ukázal, co jsem namaloval. Řekl jsem: “Kdepak, ne, ne, ne, je to strašné, je to jako pohlednice, tobě se to líbit nebude.” Dělal si ze mě legraci, takže jsem mu nakonec řekl: “Tak se podívej, jestli chceš.” A jednu krajinku jsem mu ukázal. Jako zázrakem, aniž bych to věděl, jsem namaloval místo, kde kdysi trávil spoustu času s přítelem Radiguetem. A když ten obraz uviděl – Jean Cocteau byl v mém případě vždycky shovívavý a vždycky se mu líbilo všechno, co jsem udělal, i když to nebyla pravda – řekl mi: “Ty maluješ tak, jak by si přáli malovat všichni malíři, ale nikdy to nedokážou. Musíš mi ten obraz dát.” A já jsem samozřejmě řekl ano. A on si ten obraz pověsil ve svém bytě na náměstí Madelaine… Tenhle velice realistický obraz působil jako šok uprostřed všech těch výstředních věcí, které tam měl. A pokaždé, když k Jeanu Cocteauovi někdo přišel poprvé, hned se ptal, kdo to maloval. (smích) A Jean Cocteau pyšně odpovídal: “Jean Marais!” Jednoho dne přišel Picasso, a když spatřil ten obraz, zeptal se jako všichni ostatní: “Kdo to maloval?” (smích) A Jean Cocteau odpověděl jako obvykle: “Jean Marais!” Byl jsem u toho a srdce mi spadlo do kalhot. A Picasso řekl: “Kdybych ten obraz viděl někde v obchodě, tak si ho koupím.” (smích) Později jsem si říkal, že se mu nemohl vůbec líbit, protože byl velmi realistický, úplný opak toho, co dělal on. Že to možná řekl jen proto, aby si ze mě vystřelil. Ale tehdy jsem mu věřil.
Prodáváte svoje obrazy?
Ne. Ale asi tak před patnácti lety jsem byl velmi pyšný, když mě jedna galerie požádala, abych v ní uspořádal výstavu. Jenomže člověk by neměl nikdy zapomínat, že sláva a pýcha mají i svůj rub. Já na to zapomněl, a stihl mě za to trest. Do té galerie jsem dal všechno, co jsem až do té doby namaloval. Myslel jsem si, že se nic neprodá, a navíc jsem neměl ani ponětí o cenách obrazů, protože nejsem malíř. A ono se prodalo všechno. Zůstal jsem bez obrazů a vlastně i bez peněz. (smích) Od té doby jsem přestal vystavovat.
O svých obrazech jste řekl: “Pracuju rukama, které vede spíš srdce než hlava.” Malíř má štětec a plátno. A co herec? Ten má jen své tělo.
Ano. Ale velmi důležité je jeho srdce.
Myslíte, že srdce je pro herce důležité?
Všechno, v divadle, malířství, sochařství, všechno vychází ze srdce.
A v životě?
To taky.
Proč jste si za své bydliště vybral Vallauris?
Já vždycky všechno dělám z přátelství. A protože tady mám skvělé přátele, manžele Pasqualiovy, kteří bydlí hned vedle, žiju tu s nimi.
Ale máte rád tenhle kraj?
Mám ho moc rád. Jenomže já se cítím šťastný všude. Když jsem v Paříži, jsem šťastný, když jsem tady, tak jsem taky šťastný, já jsem šťastný všude. Umím být šťastný. Umím si štěstí vybojovat.
Provence, to je tradice. Hodně umělců tady tvořilo i žilo, Picasso, Daudet, Pagnol. Ale co znamená Provence pro vás?
Provence je pro mě slunce. Slunce a krása. Mořské pobřeží je tu krásné, ale vnitrozemí také. Jsou tu skutečně půvabná místa, jako třeba Mons nebo Castellane. Není tam tolik turistů a díky tomu je tam mnohem větší klid.
S Jeanem Cocteauem jste také jezdívali do Saint-Tropez, že?
Ano. Právě díky Cocteauovi jsem poznal jih Francie. Ale nejdřív jsem poznal Toulon a Marseille a teprve pak jsme začali jezdit do Saint-Tropez. Tam jsme trávili prázdniny těsně před válkou. A tam nás také zastihlo vyhlášení mobilizace.
Jak jste si zvykl na venkově?
Já si zvyknu všude. Jsem šťastný všude.
Ale žil jste přece skoro celý život v Paříži?
To není tak úplně pravda. Dlouho jsem žil v Marnes-la-Coquette, což je asi deset kilometrů od Paříže. A jako kluk jsem žil ve Vésinet na pařížském předměstí.
Jste hvězda, všichni vás znají. Procházíte se tady normálně po ulicích?
(smích) Já se vždycky snažím chovat tak, jako by mě nikdo neznal. A po ulicích se tady normálně procházím. Jenomže Vallauris je vesnice, tady se všichni známe.
Žijete sám. Není to pro vás těžké?
Já mám rád samotu. A pak, jak bych si mohl na samotu stěžovat, když pomyslím na štěstí, které mi v životě přálo? Samozřejmě, že bych si přál podělit se o svůj život s nějakým milovaným člověkem. Osud tomu nechtěl. Ale vzhledem k milosti, jíž se mi dostalo, musím za ni nějakou cenu zaplatit – třeba tím, že budu žít osaměle.
Adoptoval jste přece syna.
Ano. Jmenuje se Serge Ayala. Se souhlasem jeho matky jsem ho přijal za svého a z právního hlediska je můj syn.
Žije v Paříži?
U Paříže. Má velkou rodinu a já jsem šťastný, že mohu být dědečkem.
Věříte v Boha?
Věřím v Boha, ale nejsem ortodoxní věřící. Každý den se modlím, ale dělám to jen proto, abych vyjádřil svou vděčnost. Když byla v roce 1938 válka na spadnutí, došlo k částečné mobilizaci. A já jsem měl v té době hrát v Cocteauových Strašných rodičích. Ve hře, kterou jsem miloval. Roli, po níž jsem toužil. Dostal jsem strach, že ji nebudu kvůli válce moci hrát. Začal jsem se modlit. Nemodlil jsem se od prvního přijímání. A říkal jsem: Pane Bože, chci od tebe jen, abys tu válku odložil. (smích) A válka skutečně začala později. Samozřejmě, že to nezpůsobila moje modlitba. Ale já pak cítil povinnost modlit se dál. Modlil jsem se celý život. A modlím se doposud.
Vystavěl jste kolem sebe zeď? Proti nemocnému světu, který nás obklopuje?
Já mám zvláštní schopnost. Dokážu být fyzicky přítomný, a přitom jsem duchem jinde. Z míst, která se mi nelíbí, prostě odjedu, nejsem tam. Tedy fyzicky tam jsem, ale v duchu tam nejsem.
Myslíte si, že se vztahy mezi lidmi zhoršily?
Myslím, že ano. Aspoň podle toho, co vidíme v televizi, slyšíme v rádiu nebo čteme v novinách. Já sice noviny zásadně nečtu, ale myslím, že vztahy jsou opravdu horší. Ale ani v minulosti to nebyl žádný med. Kdysi jsem četl knihu, která se jmenovala Napoleonův tajný deník. To byla také hrozná doba. Pořád se vraždilo a válčilo. Ani tenkrát to lidé neměli jednoduché.
Jste slavný člověk. Jste filmová hvězda. Co vám přinesla sláva?
Sláva? Tak za prvé, co je to vlastně sláva? Mně sláva umožnila dělat to, co jsem chtěl, věci, které mě v životě nejvíc vzrušovaly. To, že jsem slavný, mi umožnilo dělat takové divadlo, po jakém jsem toužil. V civilním životě jsem se ale vždycky snažil chovat jako normální člověk.
Co je podle vás nejdůležitější v mládí?
Milovat. Milovat umění, přírodu, moře… Prostě milovat.
A ve stáří?
Stáří je privilegium. Znamená to, že člověk neumřel mladý. Za stáří by se mělo děkovat Bohu.
Během života se člověk mění. Říká se, že stáří je zralejší, moudřejší. Změnil jste se i vy?
Nevím. Já jsem se snažil být moudrý a rozumný už jako mladý. Proč by to mělo být jenom výsadou stáří?
Vidíte věci jasněji?
Vždycky jsem se snažil dívat se na věci zpříma. Naopak, já mám pocit, že jsem se ve vývoji opozdil. Víte, já jsem tak trochu demeuré. Demeuré znamená ve francouzštině nepříliš inteligentní, zaostalý. Zůstal jsem dítětem. Je mi čtyřiaosmdesát, ale mám reakce dítěte. Je to moudré?
Kde je zdroj vašeho umění?
Ale já jen dělám to, co umím. To, co smím. Nic víc.
Je ten zdroj ve vašem srdci?
Bezpochyby ano. A v mé vášni.
A co se týče života?
Já jsem v životě velmi šťastný. Každý z nás prožil v životě nějakou tragédii, ale mně se podařilo žít šťastně. Přes všechny překážky, bariéry, přes všechno.
Co je pro vás krása?
Krása? Michelangelo, Vermeer, Leonardo da Vinci, Jean Cocteau, Picasso… Krása je pro mě umění.
Kdy jste nejvíc cítil plnost života?
Když jsem byl mladý.
A teď?
I teď samozřejmě. Jen už nejsem zamilovaný. Zůstala mi jen láska k umění. Ale za umělce se nepovažuju. Já jsem jen člověk, který se baví. To je vše.
Jean Marais (11. 12. 1913-8. 11. 1998)
Narodil se v Cherbourgu a původně se jmenoval Jean Alfred Villain. Jeho matka se živila prostitucí a na konci svého života dokonce popřela otcovství zvěrolékaře Villaina. Marais začínal jako retušér v pařížském fotoateliéru. V roce 1933 debutoval bezvýznamnými rolemi ve filmu i na divadle, aby zakrátko zazářil na filmovém a divadelním nebi jako meteor. Do myslí a srdcí milionů filmových diváků vstoupil svými postavami ve filmech Ruy Blas, Kráska a zvíře, Kapitán Fracasse, Železná maska a řadě dalších, v nichž představoval kladné i záporné hrdiny, především však romantické milence. Účinkoval v 80 filmech. Svou kariéru ukončil poslední velkou rolí v Demyho snímku Oslí kůže z roku 1970. Zemřel na celkovou tělesnou slabost měsíc před svými pětaosmdesátinami.
Počátkem března měl jsem 100 000 orchidejí zabedněných. Jen druhu Odontoglossum Cervantesi měl jsem 22 000 kusů, jichž poslední tisíc za dva zlaté jsem koupil. Na štěstí jsou cibule této orchideje velmi malé, tak, že na jeden krychlový metr 3000 se jich směstná.” To napsal velký sběratel, cestovatel a obchodník Benedikt Roezl do svého časopisu Flora roku 1884. Orchideje byly jeho celoživotní vášní. Vnímavost a trpělivost při jejich pěstění v něm probudily i hluboký zájem o jejich původní domovinu, kam se v druhé polovině minulého století vypravil. Objevil desítky nových rostlin, a nejen to. Dokázal je pěstovat tak, aby našly svou novou domovinu v Evropě. Ty, které neuměl sám přesně popsat a určit, posílal předním evropským botanikům. Jeho firma se stala nejvýznamnějším dovozcem známých i neznámých tropických rostlin z Ameriky.
VELKÝ ZAHRADNÍK
Nejen že si splnil svůj mladistvý sen a navštívil původní domov své životní lásky – orchidejí, ale objevil i mnoho dalších exo- tických druhů této květiny.
Jen někomu se splní jeho sny, ale přání pěstitele tropických rostlin Benedikta Roezla podívat se do Ameriky, původní vlasti rostlin, které znal, se víc než splnilo.
Jeho otec pracoval jako zahradník na panství kláštera premonstrátů ve vesnici Horoměřice nedaleko od Prahy, kde se Bedenedikt Roezl 13. srpna 1824 narodil. Netrvalo ale dlouho, přesně pět let, a rodina se přestěhovala do Pátku nad Ohří na Lounsku.
Otec učil svého syna tradičnímu rodinnému řemeslu – zahradničení, a když Benedikt vychodil obecnou školu, vstoupil do učení v zahradách hraběte F. A. Thuna v Děčíně. Po tři roky zde pracoval a je pravděpodobné, že se tady poprvé setkal s orchidejemi, které se mu staly láskou na celý život.
Roku 1846 přijal místo v obchodním zahradnictví Louise van Houtteho v belgickém Gentu, kde se později stal vrchním zahradníkem tropických skleníků.
CESTA DO AMERIKY
Práce s dovezenými rostlinami však mladého Benedikta neuspokojovala. Prvního března 1854 vše opustil a odplul z holandského přístavu Vlissingen do New Orleansu a odtud do Mexika. Nejdříve se zastavil ve městě Córdoba, kde poprvé na americkém kontinentě sbíral rostliny a celou zásilku poslal do Gentu.
Benedikt Roezl ovšem do Ameriky nepřijel s prázdnou. Přivezl s sebou sazenice rostlin, jejichž pěstováním a prodejem chtěl financovat své výpravy. Dlouhou cestu ve špatném počasí však bohužel přežila jen jediná – ramie – která podivným způsobem ovlivnila celý další zahradníkův život. Podařilo se mu totiž ramii nejen pěstovat, ale zkonstruoval též stroj na její zpracování. To už bylo v době, kdy se stal majitelem plantáží v Sontekomapánu, celníkem a také velitelem místního přístavu. Když pak roku 1868 předváděl svůj stroj v Havaně, byl požádán o pokus zpracovat také list rostliny Agave americana. Bohužel, společně s listem byla do stroje vtažena i jeho levá ruka. Zranění bylo tak velké, že mu musela být celá paže amputována. Tato nešťastná událost jej vedla ke šťastnému rozhodnutí věnovat se nadále pouze sběru rostlin. Své hospodářství v Sontekomapánu přenechal příbuzným a vydal se na cesty.
SBĚRAČ DOBRODRUH
Od té doby až do roku 1875, kdy se natrvalo vrátil do Čech, procestoval značnou část Severní i Jižní Ameriky. Své expedice podnikal vždy na vlastní náklady a sebrané rostliny, semena a sazenice prodával různým firmám a zahradnictvím tak, jak uznal za vhodné. Na konci roku 1871 však přijal smlouvu od majitele zahradnictví v Gentu a Bruselu Jeana Lindena, která ho zavazovala sbírat půl roku v Kolumbii. Nashromáždil tehdy tak velké množství rostlin, orchidejí, kaktusů i jehličnanů, že je odvážel na osmdesáti mezcích.
Po vypršení smlouvy navštívil ještě Peru a pak odplul na tři měsíce do Evropy. Do Nového světa se vrátil doprovázen svým synovcem Františkem Klabochem.
Střídavě s oběma synovci Klabochovými, Františkem i Eduardem, který na ně čekal v Mexiku, sbírali rostliny v Denveru, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Venezuele, Kubě, Chile, Bolívii, Ekvádoru, v Peru… Nasbírali na 10 000 pahlíz orchidejí.
Domorodé obyvatelstvo středoamerických států nevzbuzovalo v Roezlovi ani mimořádnou náklonnost, ani nelásku. Byl zvyklý spoléhat sám na sebe a případné pomocníky si uvážlivě vybíral. Indiáni z hor ho považovali za kouzelníka, který sbírá rostliny k výrobě léků. Obyvatelé osad v nížinách a ve městech k němu přistupovali realisticky, jako ke kupci či obchodníkovi. Zvláštní vztah k němu měli tuláci a místní lapkové. Na svých cestách byl Roezl tolikrát okraden, že si v roce 1884 dovolil napsat: “S těmito Mexikány, kteří se zvláštní láskou tomuto šlechetnému řemeslu se oddávají, není co žertovati, dokud mají za to, že ještě nějaké peníze neb skvosty při sobě chováte. Něžně a laskavě při odírání si též nepočínají, na obranu nelze jednotlivci ani mysliti, proto je nejlépe bez zdráhání peníze jim vydati, neboť ku pověšení na strom nedělají velké okolky, an způsob tento u loupežníků Mexika je velmi oblíben.”
Před dalšími výpravami si Benedikt Roezl odskočil opět odpočinout domů, kde mimo jiné navštívil zámek v Libochovicích a věnoval do jeho sbírek tropických rostlin několik svých orchidejí.
Naposledy se vrátil do Ameriky s dalším svým synovcem, Bohumilem Houdou.
BUDITEL
Když se roku 1875 rozhodl Benedikt Roezl natrvalo usídlit v Praze, neznamenalo to automaticky, že na svou lásku, orchideje, zapomněl. Jeho synovci pro něj v Americe dál sbírali rostliny a on je z Prahy distribuoval po celé Evropě.
Jméno Roezl je také spojeno se založením a financováním prvního českého odborného zahradnického spolku Flora. Ten vydával i odborný časopis stejného jména, v němž Roezl uveřejnil své jediné česky psané cestopisné črty.
Na sklonku života se mu také dostalo uznání za jeho celoživotní snažení v podobě Řádu svatého Stanislava, který mu udělil ruský car.
Zemřel v Praze 14. října 1885, pohřben byl do hrobu svého otce v Panenském Týnci.
PŘÍBĚH POMNÍKOVÝ
S vyprávěním o Benediktu Roezlovi, českém králi orchidejí, je spojen také příběh o postavení jeho pomníku v Praze. Na konci století se čeští přírodovědci usnesli, že postaví v Praze sochu přírodopisce a buditele Jana Svatopluka Presla. O pomoc na propagaci tohoto nápadu byl požádán jeden tehdejší pražský deník, v němž se čtenáři mohli dočíst dík tiskové chybě, že v Praze bude postaven pomník vynálezci lodního šroubu Josefu Resslovi. A to nebyl konec. Při hledání vhodného místa došlo k další nesrovnalosti, a úředníci městského magistrátu rozhodli umístit pomník tentokrát pro změnu Benediktu Roezlovi na Karlovo náměstí. Vytvořil jej mladý sochař Augustin Zoula s prostým nápisem: “Benediktu Roezlovi, slavnému botaniku a cestovateli, věnují jeho ctitelé.” A dodnes Karlovo náměstí skutečně zdobí.
Za pokračovatele své práce si Roezl zvolil Eduarda a Františka Klabochovy, syny své sestry Anny. Oba bratři podnikli mnoho sběračských cest, avšak František poměrně záhy zemřel v Mexiku na žlutou zimnici. Eduard nasbíral mnoho orchidejí v Panamě, Peru a Kostarice. Domohl se obchodem s nimi určitého majetku, usadil se v Praze a svůj život dožil bez mimořádných událostí.
3. 8. 1872
Benedikt Roezl odcestoval se svým synovcem Františkem Klabochem, nadějným sběratelem, který později zemřel na žlutou zimnici, do New Yorku a odtud železnicí přes St. Louis do Denveru.
6. 9. 1872 Denver
Několik dní sbíral v okolí města. Nasbíral zde například šest beden juky Yucca angustifolia a tisíc cibulí pěknosemenců Calochortus. Byl zde také okraden o celou hotovost. Po krádeži odjel za sběrem do Nového Mexika, odkud se po čtrnácti dnech vrátil, aby se dozvěděl, že pachatel loupeže nebyl dopaden. Půjčil si tedy peníze a jeho další cesta vedla Pacifickou dráhou do Kalifornie. Na jednotlivých zastávkách podnikal výlety do okolí.
31. 10. 1872 San Francisco
Odplul společně s Františkem Klabochem parolodí do Acapulca. Odtud se vydal do hor za sběrem. V horách Sierra Madre, ve výšce okolo 2400 metrů nad mořem nasbíral přes 2000 kusů orchidejí. Za orchidejí Oncidium tigrinum se vyšplhal až do výše 3000 metrů nad mořem.
10. 2. 1873 Caracas
Z Mexika pak odcestovali do Venezuely. Zde, v okolí města Caracasu, hledali neznámou orchidej domorodci nazývanou flor de mayo. Podařilo se jim nasbírat osm beden. Z Venezuely se pak přes Havanu vrátil do Mexika.
březen 1873 Santecomapan
Zastavil se zde, aby si vyzvedl svého dalšího synovce Eduarda Klabocha.
srpen 1873 Peru
Z Mexika odplul nejprve do Havany a posléze do New Yorku. Odtud se vydal lodí do Peru. Železnicí z Limy vystoupal až do výše 5000 metrů nad mořem. Z této expedice přivezl zpět do Limy 10 000 pahlíz orchidejí. Další cesta vedla do jižního Peru. Navštívil jezero Titicaca, město La Paz a odtud přes horu Illimani prošel na území Yungas. I z této cesty přivezl mnoho rostlin a zvláště orchidejí. Povzbuzen předešlými sběry ještě jednou vystoupal do peruánských And. Pak následoval Ekvádor, kde vystoupil na horu Chimborazo a ve výšce 6000 metrů objevil novou orchidej Pescatorea roezlii.
