STRACH Z CIZINCŮ – MIGRACE NA KONCI STOLETÍ

autor: Honza | Čvn 7, 2021

TO, CO OPRAVDU OVLIVŇUJE JEDNÁNÍ POLITIKŮ NA NEJVYŠŠÍ ÚROVNI, JE STRACH. OBAVA Z MIGRACE “NEKONTROLOVATELNÝCH ŽIVLŮ” ZDVIHÁ EMOCE PROSTÝCH LIDÍ, AKTIVIZUJE TEORETIKY DEMOKRACIE A LÁME DNES JIŽ PŘEŽITÉ PŘEDSTAVY O NEVMĚŠOVÁNÍ SE DO SUVERENITY STÁTŮ, ODKUD LIDÉ UTÍKAJÍ.
NÁMI I POLITIKOU HÝBE STRACH Z NEVRATNÝCH ZMĚN, MY VŠICHNI MÁME

STO MILIONŮ V POHYBU

Migrační proudy dnes představují sto milionů lidí po celém světě. Směry a cíle migračních proudů se přitom neustále mění. Pokud například z Evropy odcházely po celá staletí desítky milionů kolonizátorů, obchodníků, osadníků a misionářů do celého světa, po druhé světové válce se situace obrátila, a dnes proudí miliony lidí směrem k Evropě. Dokladem tohoto trendu je třeba Itálie, která byla až do šedesátých let zemí, odkud se odcházelo za chlebem do zahraničí. Během deseti let se podíl vystěhovalectví a přistěhovalectví bez jakýchkoliv podnětů vyrovnal a dnes podíl přistěhovalců dramaticky stoupá. Z Itálie dnes odcházejí pouze nadaní a úspěšní lidé, kterým zvláště USA poskytují větší šance na úspěch či seberealizaci, zatímco Itálie se s rolí hostitelské země vyrovnává jen s obtížemi. Také struktura přistěhovalců se v posledním století mění. Většina z nich se snaží dostat za lepším živobytím, ale to je jen velice hrubě řečeno. V bližším pohledu jsou důvody a popudy k migraci daleko rozmanitější.

Nejčastější pohnutkou k tomu, aby člověk opustil svoji vlast, jsou hluboké a zřetelné rozdíly v kvalitě života. Popudem k pohybu bývá rozdílná výše ekonomického zázemí, snadnější obživa a lepší hmotná úroveň. Vystěhovalectví ale může často být jediným způsobem, jak vůbec přežít. Vzpomeňme na hromadný exodus Slováků do Nového světa, a nehleďme skrz prsty na emigranty z těch rozvojových zemí, ve kterých vlády nejsou schopné vytvořit alespoň trochu výkonné ekonomické klima.

Druhou nejčastější pohnutkou je celá škála politických motivů, od politické nestability země přes nesvobodu, perzekuci, náboženskou či etnickou nesnášenlivost až po násilné vyhánění a pogromy.

Dalším faktorem pohybu může být přelidnění určitého regionu. Příkladem mohou být některá etnika Dálného východu roztroušená po celém světě.

Čtvrtý faktor je úzce spojený s kvalitou životního prostředí. Počínaje dobou ledovou přes sucha nebo naopak časté záplavy, nezdravé prostředí v průmyslových centrech až po jadernou havárii například v Černobylu. Podle Blaschkeho je prý “v samotném Společenství nezávislých států asi 300 oblastí, ve kterých dnes existuje akutní ohrožení lidského zdraví jako důsledek znečištění životního prostředí. Tyto oblasti pokrývají 4 miliony čtverečních kilometrů, což je asi 20 % rozlohy bývalého Sovětského svazu.”

Dalším důvodem mohou být pokusy o sociální inženýrství. Tyto velkorysé přesuny obyvatel z jednoho místa na druhé jsou téměř vždy dílem nějakého mocného impéria a téměř vždy to zavání průšvihem po rozpadu takové říše. Můžeme vzpomenout Stalinovy přesuny mezi kavkazskými národy nebo odsun Tatarů z Krymu.

Pohnutkou k tomu, aby člověk změnil svoje působiště, může být dokonce i jen “útěk z nudy”. Dnešní svět je plný lidí, kteří se řídí heslem “změna je život”, ale i v dobách minulých bylo dobrodruhů vždy dost. Tento způsob migrace je však téměř bezkonfliktní.

Tyto faktory se ale vzájemně prolínají a otázka “proč?” je často i pro samotného migranta těžko zodpověditelná.

STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

(tuto kapitolu napsal Michal Novotný)

Za přesuny celých národů mohly původně zřejmě změny klimatu, které nutily jednotlivé národy opouštět nehostinná místa a hledat obživu jinde. Lidé se vydávají na cestu. Jeden národ tlačí a pohání druhý, který mu stojí v cestě.

V předhistorických dobách obsazují národy ze střední Asie severní Afriku a přes Gibraltar pronikají na Pyrenejský poloostrov. První obyvatelé Ameriky přišli odněkud ze severovýchodní Asie. Asi do doby dva tisíce let před Kristem sahá invaze indogermánských kmenů z oblastí na východ od Evropy na Přední východ a do Indie, o tisíc let později vpád indoevropských národů do Malé Asie a s ním související příchod “mořských národů” do Palestiny, Sýrie a Egypta, či například Etrusků do Itálie. Mluvíme-li o stěhování národů, máme na mysli zpravidla veliké stěhování germánských národů a Hunů ve 4.-6. století po Kristu, vedoucí ke zničení římské říše.

Co se všechno při migracích v dávné historii odehrálo, si dnes můžeme jen domýšlet. Chvalozpěvy vítězů, ale i kroniky poražených nám mohou leccos prozradit. Stalin se mohl klidně učit od asyrského krále Aššurnasirpala II., který už devět století před Kristem během svých výbojů masově deportoval původní obyvatelstvo, aby zlomil jeho neposlušnost. V šestém století byla ze stejných důvodů do Mezopotámie odvedena elita židovského obyvatelstva. V babylónském zajetí se ocitla plná čtvrtina národa.

Ani Hitler nebyl “vynálezce” antisemitismu. Nenávist k Židům, kteří se už od raného středověku zdržovali od ostatních obyvatel a žili v oddělených ghettech, byla příznačná pro celou křesťanskou Evropu. Již roku 1290 museli všichni Židé opustit Britské ostrovy, Francii o sto let později. Ve Španělsku vešel v platnost královský dekret (1494) nařizující pod hrozbou trestu smrti vyhnat všechny Židy z Pyrenejského poloostrova do čtyř měsíců od vyhlášení. České země museli Židé opustit “až” v polovině 16. století.

Velkolepost šíření křesťanského světonázoru a feudálního systému se naplno projevila během kolonizace v 16.-18. století. Evropské státy zřizovaly mimo svá území kolonie od 15. století. Hlavní oblastí kolonizace se stala Amerika – Nový svět, kde se usazovali Španělé a Portugalci (hl. Střední a Jižní Amerika), Francouzi a Angličané (Severní Amerika). Africký kontinent zajímal evropské národy do 19. století hlavně jako základna pro obchod s otroky. Prvními kolonizátory byli hlavně dobrodruzi okouzlení vidinou pohádkového bohatství domorodých obyvatel. V druhé vlně přicházeli do nově objevených či dobytých zemí lidé, kteří zde chtěli žít svobodnější život než ve své vlasti. Například Holanďané chtěli kolonizací získat území pro kalvinisty vyhnané z Flander.

Příchod bílých mužů byl pro mnohé indiánské národy zásahem do tradičního způsobu života, tragédií, ze které se prakticky nevzpamatovali. Indiáni byli postupně vytlačováni do rezervací, kde ani nemohli uplatnit hlavní prostředek obživy – lov – a po tisících umírali. Od 30. let 19. století začíná vytlačování indiánů z oblastí na východ od řeky Mississippi na západ USA, na násilném přesídlování indiánských kmenů do rezervací se od roku 1870 podílí sama americká vláda.

Současnou směsici ras a národů v Novém světě však nemají na svědomí pouze dobrovolní přistěhovalci. Jako první přivezli do Ameriky černošské otroky Portugalci v roce 1501. Přibližně v polovině 19. století už bylo na otrokářském jihu USA 7 milionů bělochů a 3,8 milionu černošských otroků.

Na přesunech velkého počtu obyvatelstva v minulosti měly často velký podíl náboženské války v Evropě v 15. a 17. století a potlačené revoluce v 18. a 19. století. Po zrušení nanteského ediktu v roce 1685, který zajišťoval rovnoprávnost a svobodu hugenotům, odešlo více než půl milionu Francouzů z vlasti – hlavně do Braniborska. Zemí otevřenou přistěhovalcům z náboženských důvodů bylo v minulosti Nizozemí. Unikátní deportací politických odpůrců a trestanců ze svých území vynikly v 19. století Francie a Anglie. Roku 1853 se tichomořský ostrov Nová Kaledonie stal francouzskou trestaneckou kolonií. Podobně byli trestanci deportováni také do Austrálie, přičemž postupně jejich počet mnohonásobně převýšil původní domorodé obyvatelstvo. Aboriginci jsou dnes, podobně jako Indiáni nebo Tibeťané, ve vlastní zemi pouze okrajovou menšinou.

20. STOLETÍ – STOLETÍ EMIGRANTŮ

Právě míjející století je svědkem prudkého rozmachu dopravy a komunikace vůbec. Svět jako by se nám zmenšoval před očima, vzdálenosti se zkracují. Rozhodnutí odjet ze země už není limitováno vzdáleností, otázku kam je také ve věku televize a informačních dálnic mnohem snazší zodpovědět. Právě 20. století je stoletím výměny informací, zboží a lidí mezi kontinenty.

První velkou migrační vlnu tohoto století předznamenal pád carského Ruska a následný bolševický převrat. Lidé nejen utíkali na západ před novým pořádkem, ale docházelo i k násilným přesunům obyvatelstva uvnitř nově vznikajícího impéria. Také koloniální Britské impérium stěhovalo celé velké etnické skupiny v rámci své říše a sledovalo tím především dva cíle: vytvořit politickou protiváhu místnímu obyvatelstvu a zároveň dát impulz lokální ekonomice. Tak byli stěhováni například Tamilové na Cejlon, aby pěstovali čaj, nebo Indové do Jižní Afriky, na Mauritius či Fidži, kde dnes tvoří většinovou populaci.

Druhá světová válka a následná bolševizace východní Evropy vyvolala druhou migrační vlnu.

Třetí migrační vlnu tohoto století předznamenal rozpad koloniálních říší. V této vlně probíhaly největší přesuny obyvatelstva mezi dvěma nově vzniklými státy: Indií a Pákistánem. Důvodem bylo sebeurčení obyvatel na náboženském základě. Toto stěhování bylo ale zároveň jedním z nejkrvavějších. Hrůzným mementem té doby jsou vlaky mrtvých, povražděných lidí, které dojely do cíle s jediným živým pasažérem – strojvůdcem.

Zvláště tragickou kapitolou celých dějin migrace je africký kontinent. Nepřehledné kmenové a etnické války, hladomory a nejisté vlády uvádějí takřka všechny obyvatele světadílu do pohybu. Miliony lidí umírají a stejně velké počty pobývají mimo své domovy. Příčin je mnoho, jednou z nich je ale zcela jistě koloniální politika Evropy minulých století.

Důsledky rozpadu sovětského impéria a jeho satelitů vyvolávají další migrační vlnu, která není ani tak mohutná a nebezpečná, jako je první, jež se dotýká přímo nás jako hostitelské země.

MNOHOBAREVNÁ EVROPA PODLE UMBERTA ECA

Umberto Eco, italský filozof a spisovatel, v roce 1997 přednesl na sympoziu “Výzvy třetího tisíciletí” příspěvek, jehož část se přímo dotýkala našeho tématu:

“Musíme se připravit na skutečnost, že v příštím tisíciletí Evropa bude stejná jako New York. V New Yorku vedle sebe existují různé kultury, od portorikánské až po čínskou, od korejské až po pákistánskou. Některé etnické skupiny splynuly, jiné si udržují svou integritu (žijí ve svých čtvrtích, mluví svými jazyky a zachovávají své tradice); další poklidně žijí pospolu na základě společných zákonů a jednoho dorozumívacího jazyka, angličtiny, i když ji často moc neovládají, na rozdíl od těch, kteří jsou v nepřetržitém konfliktu. Jsou čtvrti, kde se nemluví jinak než španělsky. New York vznikl jako město Waspů (White Anglo-Saxon Protestants, protestantů anglosaského původu). Dnes nejenže tak zvaně bílá populace začíná být v menšině, ale z ní ještě plných 42 % tvoří Židé a anglosaští protestanti jsou jen malou částí zbytku.

Nuže, Evropu čeká podobná situace a žádný rasista, žádný nostalgický reakcionář tomu nemůže zabránit. Nemůže tomu zabránit ani žádný protiimigrační restriktivní zákon.

Migrace, ať už probíhá násilnou, nebo pokojnou cestou, je jako přírodní živel: propukne a nikdo ji nemůže zadržet. Migrace nastává, když se celý národ postupně přemístí z jednoho území na jiné a když migrující obyvatelstvo radikálně změní nejen kulturu území, na které migrovalo, ale i jeho etnické složení. Tak tomu bylo například s velkými prehistorickými migracemi z Kavkazu směrem na západ či s evropskou migrací na americký kontinent. Dnes, na sklonku 20. století plného imigrantů, čelíme jevům, které se nedají přesně definovat. Existuje nepochybně nezadržitelný tok od jihu k severu (Afričanů nebo obyvatel Středního východu do Evropy), Indové osídlili některé břehy Afriky a ostrovy Pacifiku, Číňané jsou všudypřítomní, Japonci zasahují svými průmyslovými a ekonomickými organizacemi, ačkoli se fyzicky v masovém měřítku příliš nepřemisťují. Třetí svět buší na vrata Evropy a vchází do ní, i když ona to nevidí ráda. Problém spočívá v tom, že v příštím století se Evropa stane multirasovým kontinentem. A dojde k tomu, ať se vám to líbí, nebo ne.

Co vlastně bude znamenat rok 2000, když v Evropě pro někoho bude třináctistýmsedmdesátým rokem od hidžry a pro jiné třeba rokem pětitisícím nebo desetitisícím, podle různých chronologií?”

PRÁVO KRVE NEBO PRÁVO PŮDY?

Poslední otázka Umberta Eca by se dala volně interpretovat i ve smyslu: Převálcují oni nás, nebo ustojíme své kulturní hodnoty? To je otázka, kterou si musíme položit především my Evropané.

Francouzský antropolog a historik Emmanuel Todd si v knize Osud přistěhovalců zase pokládá otázky spojené s integrací přistěhovalců. Proč v některých západních zemích dochází spíše k asimilaci přistěhovalců, a v jiných k jejich segregaci? A proč se určité skupiny v nových vlastech asimilují snadno, a proč jiné dávají přednost komunitám a separaci? Todd to přičítá rozdílně zažitému vzoru rodiny: “Tam, kde se bratři, popřípadě všichni sourozenci považují za sobě rovné, věří se apriorně na rovnost všech lidí. A naopak: kde funguje rodinná struktura asymetrická (bratři si nejsou rovni), nelze uniknout vizi rozděleného lidství.” Francie je zemí, která prezentuje archetyp symetrické rodiny. Právě ve Francii byly na konci 18. století formulovány zásady rovnosti a bratrství. Proto Todd tvrdí, že Francie dokázala asimilovat úspěšně všechny přistěhovalce ze severní Afriky: kolem 20 % všech severoafrických přistěhovalců uzavírá smíšená manželství. Výjimku zde tvoří pouze Arabové, kteří nejsou ochotni přijmout princip rovnosti například v otázce ženských práv.

Velká Británie, podobně jako jiné evropské země, byla postavena před zkušenost masového přílivu cizinců teprve po druhé světové válce. Nationality Act z roku 1948 zaručoval všem obyvatelům Commonwealthu právo usadit se v bývalé metropoli. Přes výrazně nepříznivé Toddovo kritérium dědičného práva je v Británii poměrně velké procento smíšených manželství – více než 15 %. Roli tu totiž hraje ještě jeden velmi důležitý faktor. V Británii i ve Francii platí právo půdy – právo na občanství má každé dítě, narozené na území země. V Německu platí právo krve: občanství je přiznáváno pouze lidem etnicky německého původu, ostatní musí projít procesem naturalizace.

A jak je to u nás? My jsme tradičně rovnostářsky založeni. Přesto to u nás cizinci nemají jednoduché. V praxi jedinou schůdnou cestou, jak získat pro dítě narozené v Čechách české občanství, je porodit ho ve smíšeném manželství, tedy s Čechem nebo Češkou. O české občanství pro potomka však stejně musejí tito rodiče zažádat.

MUSLIMOVÉ V ZÁPADNÍ EVROPĚ

V polovině sedmdesátých let se v proudu migrantů do západní Evropy objevuje velmi silný prvek – islám. Evropské země se dnes pro řadu muslimů stávají územím, na kterém žijí, a tedy dár al-islámem, což znamená teritoriem, na kterém se má uplatnit islámská víra. Přistěhovalci z muslimských zemí jsou stejně jako ostatní postaveni před volbu: integrovat se individuálně, nebo společně usilovat o uznání kolektivních práv? Je to otázka zároveň pro hostitelské země. Před několika lety se odehrály dvě události, které ukázaly na možné důsledky nabízených řešení. Tou první byla aféra “muslimského šátku” ve Francii, druhou byla aféra Rushdie ve Velké Británii.

Britský model bere menšiny jako skupiny a přiznává jim právo veřejně vystupovat jako komunity. V roce 1988 vyšel v Londýně román Satanské verše, ve kterém Rushdie líčí proroka islámu dosti negativně. Britská muslimská obec tuto knihu přijala rozhořčeně a označila ji za rouhačskou. Došlo k pálení výtisků, vyhrožování knihkupcům a nakladateli. Rozhodující přitom bylo, že Rushdie je původem muslim. K aféře mohlo dojít jen ve společnosti, kde se muslimové integrují do cizorodé společnosti jako komunita a prostřednictvím svých duchovních vůdců.

Naproti tomu aféra “muslimských šátků” demonstruje zranitelnost francouzského modelu individuální integrace. V jedné třídě státní střední školy vznesly tři dívky z muslimských rodin požadavek na právo nosit ve škole šátek, který jim má krýt vlasy a nařizuje jim ho jejich islámská víra. Nesouhlas ředitele školy, vycházející z principu, že víra spadá do soukromí občana a nemá se vnášet do veřejného života a tudíž ani do státní školy, vyvolal bouřlivou diskusi. Ke slovu se důrazně přihlásily i některé skupiny ochránců lidských práv a ve jménu antirasismu proklamovaly “právo na odlišnost”. V pochybnost tak byl uveden jeden ze stavebních kamenů právního řádu Francie, zákon o odluce církví a státu z roku 1905, který stanoví, že vše náboženské spadá výlučně do sféry individuálního přesvědčení a do soukromí občana.

MIGRACE RUKU V RUCE S EKONOMICKÝM RŮSTEM

Vznik globální světové ekonomiky posílil informační a obchodní výměnu natolik, že zároveň se zbožím a službami se dali do pohybu i lidé. Obchod a migrace se vzájemně podporují. Budování továren nadnárodními společnostmi v rozvojových zemích posiluje migrační trend. Telefonní a faxové spojení umožňuje imigrantům zůstat ve spojení se svojí mateřskou zemí, se svými rodinami. Podnikatelé z řad přistěhovalců upevňují kontakty mezi oběma zeměmi, využívají znalost a zázemí, které ve své mateřské zemi mají, a zakládají exportní firmy nebo cestovní kanceláře. Tyto aktivity potom opět posilují ekonomiky obou zemí a přitom podporují migraci mezi oběma zeměmi.

Například jihokorejská ekonomika se v 70. letech rozvíjela tempem 10 % ročně, země byla jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících na světě. Přesto byla Korea současně zemí s nejrychleji rostoucí emigrací do USA. Kontakt imigrantů s vyspělou západní ekonomikou a její kulturou s sebou nese přijímání demokratických hodnot, nebo alespoň jejich poznávání. Satelitní televize vyváží tyto tradice do celého světa.

Přesto nejsou imigranti nikde přijímáni vřele. Je jim vyčítáno, že nepohrdnou špatnými nebo nedůstojnými pracemi, přetrvává obava, že nekontrolovatelný růst imigrantů s jiným hodnotovým žebříčkem destabilizuje politický systém. Proto všechny země bez výjimky prosazují poměrně tvrdý restrikční režim přistěhovalectví.

Příčinou těchto rozhodnutí je obyčejný strach “z cizích”. Jediným pozitivním řešením je spolupráce při vzniku kalamitních situací, podpora ekonomického rozvoje a ochrana lidských práv a svobod na celém světě. Snaha o vytvoření takového světa, v němž by neexistovaly země, ze kterých by se utíkalo.

BÍDNÍCI Z VÝCHODU

“Ať si jdou, jinak bychom je museli postřílet,” řekl Trockij.

Během 19. století nebyla politická emigrace ve východní Evropě příliš častá. Snad kromě ruského anarchisty Bakunina a jeho společníků se jednalo o nepodstatný jev. Kolem roku 1905 utekli ruští spisovatelé před carem. Uprchlíkům se říká nultá emigrace a vytvořili vlastně podhoubí nezadržitelnému odlivu lidí z Ruska. Po bolševickém puči v Rusku a po takzvané emigraci vnitřní se v roce 1917 rozběhla klasická emigrace do zahraničí. Začalo období nejděsivějších ruských dějin, které ukončil až rok 1991. Emigranti prchali z Ruska ve třech vlnách – okolo let 1918 až 1922, 1945 a 1974.

První emigranti mohli odejít do nově vzniklých samostatných republik – Finska, Estonska, Lotyšska a Litvy. V roce 1920 se desetitisíce emigrantů vtěsnaných na posledním kousku svobodnějšího Ruska – na Krymu daly do pohybu vpřed. Na francouzských a anglických lodích odjížděli zbídačení a s pocity nejistoty, ale svobodní! Proudy emigrantů končily v Jugoslávii, Bulharsku, Československu, Německu, Francii, ale i třeba v Habeši.

Na podzim roku 1922 učinila bolševická vláda nepochopitelný krok. Vybrala dvě stovky nejvýznamnějších vědců a filozofů a poslala je do Evropy. Trockij to pak vysvětlil: “Oni jsou nebezpeční a my bychom je museli postřílet.”

V první vlně ruské emigrace vysídlily asi tři miliony Rusů. Utekli před hladomorem, materiálním zpustošením i z politických pohnutek.

ZPÁTKY DO PEKEL

Uprchlíci a zajatci z období druhé světové války rozhodně neměli na růžích ustláno. Německo ani ostatní západní státy si s nimi nevěděly rady. Proto vzaly zavděk zákonem, který stanovil, že zajatec je zrádce, jenž musí být vydán zpět do země – 332 tisíc vojáků bylo v rámci repatriace deportováno k potrestání zpět do Ruska. Po Jaltské dohodě už to byly asi dva miliony repatriovaných Rusů. Včetně emigrantů z roku 1917!

Třetí vlna ruských emigrantů ze sedmdesátých let měla štěstí. Pokud se jim podařilo uprchnout, většinou zůstali, kde chtěli. Dnes jsou ruské komunity stabilně usazeny v metropolích celého světa.

KRUTOVLÁDA KOMUNISTŮ

Jaltská dohoda v roce 1945 mezi Ruskem, Anglií a Amerikou umožnila průlom komunismu do střední a jihovýchodní Evropy a nakonec vedla až ke vzniku železné opony. V Polsku, Československu, Maďarsku a dalších státech se jediným mocenským činitelem stali komunisté.

Emigranti z nově rozdělené Evropy prchali přes poražené Německo. Ironií je, že utečenci přicházeli do lágrů osídlených Němci, které sami nedávno vyhnali z Východu.

PRYČ ZE SRDCE EVROPY

Podobně jako v Československu se odvíjely osudy ve všech komunistických státech existujících ve stínu Ruska. Podobné byly i osudy jejich vyděděnců – emigrantů.

Poúnorová československá emigrace se odhaduje na více než šedesát tisíc lidí. Většina opustila zemi ilegálně v prvních dvou letech po převzetí moci komunisty. V padesátých letech už byl odchod z Československa, obehnaného ostnatými dráty a “chráněného” minovými poli, téměř nemožný.

V šedesátých letech skončila druhá vlna stalinistického teroru a cestování na Západ bylo opět reálné. V emigraci se ocitli lidé, kteří byli vychováni výlučně komunistickým režimem. Po srpnovém puči 1968 opouští zemi přes sto tisíc Čechoslováků. “Osmašedesátníci” opouštěli svou zemi bez obtíží a s celými rodinami.

KOMUNISMUS V ROZKLADU

Po opětovném utužení režimu a zneprůchodnění hranic se československá emigrace minimalizovala. Omezila se na jednotlivé, často velmi komplikované a dobrodružné útěky ze země. Po pádu železné opony se Evropa vaří pohybem lidí na všechny strany. Nejprve se jednalo o emigrace motivované ekonomicky, politická emigrace na sebe ale nenechala dlouho čekat. červen 1999

STRACH Z CIZINCŮ

Historie lidstva je především kronikou mohutných pohybů lidí po celém světě. Tyto migrační proudy s sebou vždy nesly svoji kulturu, která byla více či méně odlišná od kultur hostitelských. A právě vzájemné ovlivňování rozdílných kultur v sobě nese náboj, který bývá jedním z nejsilnějších civilizačních podnětů. Ale také může být rozbuškou, k jejímuž vznícení není potřeba mnoho.

Jedno je ale jisté. Obrovské mísení populací různorodých etnik a kultur v kotlíku zvaném svět se nedá zastavit. Zda je migrace škodlivá, či prospěšná, není možné jednoznačně říci. Problematikou se zabývá mnoho odborníků, ale veřejnost problém migrantů zajímá pouze v případě, když se jí přímo dotkne. Evropu čekají v příštím tisíciletí změny, budou neodvolatelné a nezvratné.

ALBÁNSKÝ DENÍK

autor: Honza | Čvn 7, 2021

Byl listopad roku 1998. Stáli jsme před budovou pošty v kosovské vesnici Prilepo. Byla bez střechy, očouzená požárem, puklé stěny pomalované nacionalistickými hesly. TADY JE SRBSKO, vévodil všemu rudě vyvedený obří nápis. Pod ním však bíle svítil albánský dovětek, který uváděl věci na pravou míru: TADY JE POŠTA, IDIOTE…

O půl roku později před poštovní budovou v severoalbánském městě Kukës stojí zástup uprchlíků začínající u dvou budek s telefonními automaty. Fronta na chodníku je opravdu nekonečná. Lidé čekající dlouhé hodiny na telefon znuděně pozorují projíždějící auta albánské policie i humanitárních organizací a přemýšlejí, zda se dnes dozvědí něco o příbuzných, známých, milovaných, kteří se jim ve zmatku posledních dní ztratili… Pokračujeme dál a víme, že tohle ještě zdaleka nemá s obrazem skutečné apokalypsy nic společného.

Autem je to z Prahy do Ancony, přístavu na východním pobřeží Itálie, asi 15 hodin. Nedaleko leží jedna z vojenských leteckých základen, odkud startují letadla NATO k operacím nad jugoslávským územím. V zimě ‚94/’95 jsme odtud létali obřími Herculesy do obleženého Sarajeva. Dnes večer se tu nalodíme na trajekt a opět se vydáme směrem na východ…

Někdo mě budí ze spánku. Je krásná, jarně a mořsky vlahá noc a já ležím ve svém vojensky zeleném spacáku na přídi velké dopravní lodi plující do albánského přístavu Durrës. Mžourám na zarostlý obličej: “Co se děje?” Ústa patřící hlavě s vojenskou čapkou na mě mluví neznámým jazykem, ruka v maskáčovém rukávu ukazuje ke schodům na vyšší palubu.

“I am sorry, myslel jsem podle toho pytle, že patříte k nám. Naši chlapci mají nahoře vyhrazenou zvláštní místnost…” Pohledem na jeho ramenní nášivku se ujišťuji, že jsem pochopil dobře. KOSOVSKÁ OSVOBOZENECKÁ ARMÁDA (UCK)… Jako jeden z mnoha se stará po celé Evropě o rekrutování kosovsko-albánských dobrovolníků pro válku proti Srbům a nijak zvlášť se svým úkolem netají. Dívá se zasněně ke hvězdné obloze: “Taky je třeba co nejdřív zabít Miloševiče, good night, boy…”

Před pouhým půlrokem nebylo vojáků UCK zdaleka tolik jako teď. Tehdy také nebyl na útěku milion lidí… Ve městech ještě fungovaly bary. Ty srbské byly prázdné a měly otevřeno do rána, albánské narvané k prasknutí s policejní hodinou o půlnoci. Celkem přesné vyjádření poměrného zastoupení znepřátelených etnik i skutečného poměru sil… Před pouhým půlrokem jsme v Kosovu viděli tisíce utečenců, kteří váhavě uvěřili Miloševičovým slibům a vraceli se z horských útočišť zpátky do vesnic.

Ve skutečnosti měli na vybranou ze dvou zel: překonat těžkou zimu v horách, kam utekli před fatálním řáděním srbských paramilitantních bojůvek, nebo přežít ve spálených domech, jejichž stěny byly pomalovány srbskými hesly stejně jako pošta v Prilepu. Potřeba tepla a suchého místa pro postel byla většinou silnější než strach z opětovného vpádu maskovaných mužů, ostatně v horách by starci a kojenci zimu zcela jistě nepřežili. A na jaře se uvidí…

TIRANA, JARO 1999 – NA ÚTĚKU

“Netušili jsme, že budeme muset tak brzy utíkat znovu a definitivně,” říká maminka asi desetiletého chlapce v baseballové čepici. Nese umělohmotný talíř plný polévky a v rozhovoru pokračuje za chůze po kraji hrací plochy největší sportovní haly v Tiraně. Syn ji sleduje s nakrájeným bochníkem světlého chleba a velkým kelímkem vody. Obratně se vyhýbají davu ostatních uprchlíků: “Když k nám do Mitrovice vtrhli v neděli 4. dubna maskovaní Srbové a vyhnali nás z bytu, strašně jsem se bála, ale to trvalo jen pár desítek minut. Vyplatili jsme se a naštěstí jsme to přestáli bez úhony. Netušila jsem, že to, co uvidím o pár dní později, bude tisíckrát horší…” Docela hezká žena stoupá po schodech mezi sedadly hlediště až na první galerii, kde má její rodina rozložené matrace. “Nikdy jsem totiž neviděla tolik bídy soustředěné do jednoho místa jako v Kukësu, kterým jsme museli na cestě sem projít,” říká tiše. Předává polévku starému pánovi na žíněnce a osvobozené ruce dokreslují pokračování příběhu: “Hranici jsme překračovali v Morině. Podařilo se mi naštěstí ukrýt trochu peněz před těmi srbskými vrahy,” ukazuje s odzbrojující upřímností směrem k vlastnímu klínu, “takže jsme po noci strávené ve škole se sedmdesáti lidmi v jedné třídě mohli opustit tu apokalypsu na severu a vydat se sem, do Tirany. Chtěli jsme do italského tábora, ale ten už je beznadějně plný. Tak nám známí pomohli dostat se aspoň do basketbalové haly.” Z nadhledu jsou dobře vidět přímo pod koši ležící desítky žíněnek a výdejní linky na vodu, polévku a chléb u střídaček soupeřů. Skupinky uprchlíků poslouchají zprávy s ušima přitisknutýma k malým tranzistoráčkům. Už týdny tu žije na 700 lidí.

PRIŠTINA, PODZIM 1998 – O CO ŠLO V KOSOVU

Kuštrim, kdysi dávno učitel, teď řidič humanitární Organizace Matky Terezy, nám v listopadu ukázal, o co v Kosovu jde. Zavedl nás do střední školy v Prištině, kde předtím učil: vytlučená okna, stržené knihovny, polámané stoly a židle poházené po chodbách. Na podlahách papír a zbytky střepů praskající pod nohama.

“Museli jsme si postupně vybudovat paralelní strukturu školství,” vysvětloval, když jsme společně zaháněli vlezlou listopadovou zimu v albánském baru. “Postupně jsme totiž ztratili možnost normálně učit. Jednoduše přestaly přicházet peníze na výplaty. Přednášeli jsme zadarmo po bytech, měl jsem příjem okolo 100 marek za měsíc od rodičů studentů navštěvujících mé domácí kurzy… Totéž se týkalo třeba doktorů, kteří neměli možnost atestovat a byli vyházeni z velkých státních nemocnic… Teď se ale všechno radikálně změnilo,” dodal Kuštrim, rozvážející humanitární pomoc, “moje místo je za volantem, to je momentálně daleko důležitější…” Netušili jsme, že se nevidíme naposled.

KUKËS, JARO 1999 – PĚŠÍ DEN

Náš džíp s pohonem na všechna čtyři kola šplhá po rozbité silnici směrem na sever. Doprovázíme první náklad české humanitární pomoci vypravený v rámci kampaně SOS KOSOVO 1999 do oblasti severoalbánského města Kukës, kde je největší koncentrace kosovských uprchlíků. Dva náklaďáky jsou naloženy hlavně těstovinami, dětskými výživami a dekami. Prostor nahoře pod plachtou je do posledního místečka napěchován umělohmotnými kanystry na vodu. Neohrabané traky na obtížné albánské cestě zdržují. Přestože jsme vyjeli za úsvitu, dorážíme na místo až těsně před západem slunce. Zaznamenáváme první dojmy – všude kolem jsou davy lidí.

Etnické čištění, už vžitý způsob řešení národních mindráků a pomsty za minulost, dostoupilo na Balkáně nejgrandióznějších měřítek za posledních deset let. V dubnu 1999 je v albánském Kukësu 150 000 lidí, z toho 130 000 uprchlíků z Kosova, původní Albánci tvoří sotva šestinu současného osídlení. Na dlouhých vlnách posloucháme české rádio a musíme se smát prohlášením některých našich politiků, že za to může bombardování NATO.

Hledáme místo, kde budeme podle dohody skládat humanitární náklad z Čech. Je večer a náklaďáky albánské armády právě přivážejí na náměstí asi dvě stovky uprchlíků, ti na hranice dorazili po svých. Z hraničního přechodu Morina je do Kukësu 15 kilometrů, které by už byly nad jejich síly. Je totiž pěší den, do Albánie dnes neprojelo jediné kosovské auto či traktor. Ale přišlo deset tisíc lidí. Deset tisíc lidí za jediný den. Bezprostředně kolem nás jich je sotva dvě stě, ale i tohle množství působí hrozivým dojmem… Denní rekord tady bude dosažen zítra – Dvacet tři tisíc příchozích. Ale to bude až za dvacet čtyři hodin, kdy Srbové pustí traktory.

PRIŠTINA 1998 – MRAZENÍ V ZÁDECH

V parku před univerzitou v hlavním městě Prištině pochodovala pod jugoslávskou vlajkou skupinka na krátko ostříhaných mladíků. Když uviděli kameru, zastavili se a začali skandovat: “SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA…” Překlad vyvolával mrazení v zádech i s vědomím, že představu Velkého Srbska táhnoucího se přes celou Asii brali sami křiklouni jako nadsázku. Zeptali se, odkud jsme, a po pár vzájemných pohledech nás akceptovali: “Češi? Dobrý národ, chytrý, dokázali jste se vždycky vyhnout zodpovědnosti. To my do toho jdeme natvrdo, po zimě už bude všechno jasné. Nezapomeňte, že jste Slované.” A spustili znovu jako kolovrátek: “SERBIA DO TOKIA, SERBIA DO TOKIA…”

ALBÁNIE 1999 – VELKÁ TRAKTOROVÁ ODYSEA

Slunce zapadá a ženské znavené dlouhými kilometry pochodu usedají na trávník a na chodníky kolem náměstí. Těžce si zouvají boty a “staří” uprchlíci jim polévají zbědovaná chodidla studenou vodou z plastových láhví. Děti spí a hlavičky se jim bezmocně klimbají, když je dospělí sundávají z náklaďáků a pokládají na zem vedle kufrů, batohů a ranečků s věcmi. Problém je se starými nepohyblivými lidmi. Nejsou schopni seskočit z korby, muži si je podávají a opatrně je skládají na zem vedle dětí. My se ukládáme na noc do stanů albánské katolické charity a děláme dobře, protože brzy ráno dotvoří obraz apokalypsy obrovský liják.

Neuvěřitelně silný déšť okamžitě proměňuje okolí města v podivuhodný svět bahna a igelitu. Srbská logika navíc určila, že dnes bude traktorový den, takže se silnice před i za hraničním přechodem Morina rychle zaplňuje šňůrou nejrůznějších povozů, traktorů, vlečených aut a dokonce i zahradních fréz. Proud se pohybuje a plahočí bez ohledu na počasí, na poloprázdné gumy či úplně holý ráfek, bezmocně se kroutící na zadní ose valníku. Igelitové plachty jsou naduté živými lidmi. Občas se objeví hlava, která už nemohla dýchat, a trochu nepatřičně a udiveně trčí zpod průhledné plachty.

Sucho je pouze pod střechou vlastního přechodu, v místě, kde jindy probíhá normální celní a pasové odbavení. Srbští milicionáři na druhé straně hranice lidem berou doklady, auta a traktory mají stržené poznávací značky. Albánští policisté stíhají evidenci příchozích s přehledem – každý traktor se stává samostatnou statistickou jednotkou, kterou tvoří velitel traktoru, většinou šofér, plus 14, 17, 25 nebožáků… podle toho, kolik se jich na povoz vešlo. Tak zní i údaj na kartičce, jež se na čas stává jediným dokladem dané skupiny uprchlíků: Novák + 14.

Z jednoho valníku sesedá starý muž a proti předpokladům nemíří k policistům, ale k nám. Postupně obejme všechny novináře, kteří jsou v dosahu, a stále opakuje: “Děkuji, děkuji vám, že tu jste, děkuji Bohu, že se o tom všem svět dozví…” Šílenství dalšího dne je dovršeno.

KOSOVO 1998 – POZOROVATELÉ

V roce 1998 bylo na území Kosova rozmístěno 2000 pozorovatelů OBSE. Bývalý učitel Kuštrim nám několikrát opakoval: “Jejich oranžová auta jsou pro nás symbolem, zprávou, že se Západ na Kosovo úplně nevykašlal. Ale všichni si uvědomujeme, že dohoda, kterou teď v Bělehradě uzavřeli Miloševič s Richardem Holbrookem, neřeší skoro nic…” Humanitární organizace dál zásobovaly paralyzovaná území potravinami a dál pomáhaly obnovovat spálené domy, ale Srbové zjevně nechtěli, aby svět Kosovanům pomohl – dostat vízum bylo stále složitější a na přelomu roku už nepomáhala ani ID karta vysokého představitele humanitární organizace. V ten večer, kdy jsme naposledy mluvili s albánským humanitárním řidičem Kuštrimem, se všichni diskutéři v baru shodovali: zdaleka ještě není konec.

ALBÁNIE 1999 – PLÁČ

“Když není co dělat, propukají psychické problémy,” říká asi třicetiletý pohledný Albánec Naser. Jeho žena leží spolu se dvěma stařenkami pod plachtou, na které osychají poslední kapky deště, a pláče. Muž omluvně dodává: “Spočítala si, že už se 14 dní nemyla, a bojí se, že děti dostanou vši. Ale za chvíli to bude dobré, musí jít rozdělat oheň a to nebude po tom dešti nic snadného…”

Všude kolem jsou traktory a valníky. Tady zatím končí “Velká traktorová odysea”. Zaplněno je každé místečko v dohledu, mezi kabinami už jsou natažené šňůry na prádlo. Naser – byl inženýrem v továrně a poté, co ho Srbové vyhodili z práce, se živil jako farmář – usedá do kabiny traktoru, nahodí motor a trochu jej protúruje. “Musím ho udržovat v pohotovosti, aby byl v pořádku, až pojedeme domů. Bude to už brzo, Miloševič to bombardování nemůže vydržet,” libuje si napůl pro sebe, napůl pro nás.

Večer už Nasera nenajdeme. Zmizel i s traktorem, ženou a dětmi. Sousedé nám říkají, že prý Řekové otevřeli národní kemp, kde bude zajištěna základní zdravotní péče jako ve všech táborech organizovaných vládami pomáhajících států. Naser s rodinou se prý okamžitě sbalil a odjel, protože jeho matce dochází zásoba inzulinu…

Jedeme zpátky na jih. V hospodě napůl cesty z Kukësu do Tirany potkáváme bývalého učitele Kuštrima, jak si dává do nosu s pracovníky OBSE, kteří jedou po měsících práce v Bajram Curri na dovolenou. Měl štěstí, že nezmizel jako většina těch, kdo spolupracovali s humanitárními organizacemi nebo s kýmkoli ze zahraničí. Srbové po nich šli s obzvlášť velkým gustem.

KONEC DUBNA 1999

Přístav Durrës nikdy nezažil takový nápor. Vypadá to, že všichni přijíždějí a zároveň odjíždějí. Humanitární pomoc se valí v rozměru stovek tun denně. Před pracovníky humanitárních organizací a před představiteli albánské vlády zůstává ten nejtěžší úkol – přesvědčit uprchlíky z Kosova, že jejich problém nebude vyřešen za pár týdnů a že je nutné, aby se znovu zvedli a vydali na cestu, tentokrát do středu či na jih Albánie, kde bude možné postarat se o dlouhodobě nemocné, o slabé, o ty, kteří by na divokém severu určitě nepřežili…

HUMANITÁRNÍ KATASTROFA

Všechno začalo smrtí maršála Tita (1892-1980), která jako červotoč začala rozdrobovat soudržnost národů Jugoslávie. Rozklad se datuje od devadesátých let, kdy s rozpadem komunistického bloku a mnohonárodnostních států nahradili jugoslávští politici starou ideologii nacionalismem a úzkými zájmy svých republik. Dnes, po devíti letech, se život na tomto území proměnil v peklo.

Jugoslávie byla prohlášena Federativní lidovou republikou v září 1945. Josip-Broz Tito – legenda protifašistického odboje – získává ve volbách do Svazového shromáždění 90,84 % hlasů a stává se předsedou vlády a ministrem zahraničí. Pokouší se najít vlastní cestu ke komunismu založenou na dělnických samosprávách, na tržně ekonomických tendencích a samostatné zahraniční politice. Titovy úspěchy jak v zahraniční politice (Jugoslávie vstupuje roku 1961 do pětadvacetičlenného seskupení nezúčastněných států), tak i při budování “socialismu” (rozvinutý průmysl a poměrně vysoká životní úroveň) zapříčinily, že byl opomíjen Titův kult osobnosti. Teprve po jeho smrti se začalo poukazovat na jeho chyby.

První se osamostatnilo nejbohatší a ekonomicky nejvyspělejší Slovinsko. Po něm se ozvalo Chorvatsko. Tam situaci zkomplikovalo 300 000 Srbů, kteří nechtěli hrát v novém státě podřadnou úlohu. Srbové v Krajině, kde tvořili po staletí místní usídlenou většinu, vytvořili vlastní administrativu a zmocnili se i východní Slavonie. Samostatnost Chorvatska uznalo jako první v roce 1991 Německo, a to bez předběžné dohody s členy EHS. Tímto chybným tahem byl urychlen rozpad Jugoslávie na nacionálních principech.

Po Chorvatsku se přihlásila o nezávislost Bosna a Hercegovina. Nezávislost prosazovali především muslimští politikové s cílem vytvořit v Evropě muslimský stát. Výsledkem byla dlouhá bratrovražedná válka, v níž USA podporovaly muslimsko-chorvatskou vládu v Sarajevu a spolu s Německem umožnily Chorvatsku vyřešit i odtržení Krajiny. Chorvatská armáda porazila milice krajinských Srbů, aniž dbala na modré přilby OSN dohlížející tam na příměří. Zároveň probíhala masová etnická čistka, při níž bylo vyhnáno přes 200 000 Srbů.

Známé daytonské mírové dohody, podle nichž se Miloševič vzdal podpory krajinských a bosenských Srbů, sice formálně sjednotily Bosnu a Hercegovinu, ale vnitřně zůstala rozdělena na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny včetně Sarajeva a na Republiku srbskou. USA i EU se potom vměšovaly do vnitřních záležitostí Republiky srbské, což vyvrcholilo tím, že evropský pověřenec EU sesadil prezidenta Poplašena. Nikdo se také nezajímal o osud 700 000 srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny žijících v Srbsku. To všechno vyvolalo nedůvěru Srbů k dohodám se státy NATO, jak o tom informoval pověřenec OSN pro Jugoslávii Jiří Dienstbier, a vytvořilo nepříznivou atmosféru pro jednání na zámku Rambouillet.

Počátky humanitární katastrofy ale spadají už do období těsně po daytonských dohodách, kdy dal Západ jasně najevo, že Kosovo je Miloševičovým písečkem. Miloševič tak mohl začít plnit svůj slib, který dal kosovským Srbům v roce 1987 jako čelný představitel srbské komunistické strany, když při řešení konfliktu mezi Srby a Albánci prohlásil: “Nikdo nebude mít právo vám ubližovat.”

Pro Srby je Kosovo jakýmsi “Jeruzalémem”, srdcem království, rozvráceného Turky po bitvě na Kosově poli (1389). Po nezdařeném protitureckém povstání v 17. století Srbové houfně Kosovo opouštěli a začala turecká kolonizace prostoru spřízněným albánským etnikem. Návrat Srbů do Kosova se datuje rokem 1918 po vzniku Jugoslávie. Soužití obou etnik přinášelo neustálé problémy nejen vzhledem k náboženským rozdílům, ale u Srbů především z obavy, že jejich stagnující porodnost umožní, aby je Albánci početně přečíslili. Ústřední vláda v Bělehradě se proto v roce 1989 rozhodla zbavit Kosovo autonomního statusu. Rok nato vyhlásilo 111 poslanců rozpuštěného parlamentu samostatnou republiku Kosovo v rámci Jugoslávie.

Začaly první nepokoje, demonstrace, jež srbská policie nevybíravým způsobem rozháněla. V roce 1996 se zorganizovala Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), docházelo k vzájemnému napadání, které postupně přecházelo k vyvražďování. Není jistě bez zajímavosti, že když se v roce 1996 objevily první zprávy o činnosti UCK, nevěnoval jim Miloševič pozornost. Potřeboval záminku, aby mohl začít s etnickými čistkami a splnit tak svůj dávno vyslovený slib. Spálená a vylidněná země na jedné straně a tragédie utečenců na straně druhé. Zničenou zemi může obnovit novodobý “Marshallův plán”, ale kdo pomůže těm, kteří přišli o své blízké a trpí traumatem prožitého utrpení, v nichž se usídlil pocit strachu, nenávisti či odplaty?

BOUŘLIVÁK SOICHIRO HONDA

autor: Honza | Čvn 7, 2021

.

Ve svém profesionálním životě měl několikrát velké štěstí, avšak nutno dodat, že štěstěna přeje pouze připraveným. Kromě mimořádného technického talentu měl i cit pro stroje. V roce 1948 potkal svého budoucího dlouholetého společníka Takeo Fudžisawu. S ním řídil svoji firmu až do roku 1973, kdy odešel na odpočinek. Fudžisawa nebyl technik, do společného podnikání však vnesl něco, co Hondovi scházelo – výbornou obchodní strategii.

Soichiro Honda byl znám v Japonsku i díky svým liberálním postojům. Ať to bylo v době, kdy jen málo Japonců nosilo oblek západního střihu, nebo po druhé světové válce, kdy průmysl země vycházejícího slunce prakticky neexistoval, vždy to byl Honda, kdo boural zavedená schémata a klišé. Také proto se prosadil v době ekonomického zázraku a pomohl Japonsku na jednu z nejvyšších příček žebříčku celosvětových hospodářských velmocí. Zajímavé je v této souvislosti úsloví, které rád používal: “Pokud někdo chce být nejlepší v Japonsku, musí být nejprve nejlepší na celém světě. Pak se totiž automaticky stane jedničkou i v Japonsku.”

Z PROVINČNÍ KOVÁRNY DO TOKIA

Na půl cesty mezi Tokiem a Kjótem leží město Hamamacu. S dnešním půl milionem obyvatel se řadí mezi středně velká japonská města. Na začátku století to však byla opravdová provincie se všemi svými klady i zápory.

Místnímu kováři Giheie Hondovi se 17. listopadu 1906 narodil syn, kterému dali jméno Soichiro. Od dětství měl prvorozený syn Honda živý zájem o techniku. Později velmi rád vzpomínal, jak jej vodili na procházku ke starému mlýnu na čištění rýže. Pach spáleného benzinu a hukot mechanických částí těžkých strojů, to byla skvělá kulisa pro malého technického nadšence.

Rodina nebyla zrovna z nejmajetnějších, přesto se otec Honda vždy zajímal o všechny novinky přicházející z Evropy či zámoří. Příklon k moderním věcem se projevoval v některých maličkostech, které se však staly v životě potomka podstatnými. Například dospívající Soichiro byl jediný mezi svými vrstevníky, kdo začal nosit šaty západního střihu.

V období, kdy mladý Honda chodil do školy, se stačil v Hamamacu seznámit s prvním automobilem a poté i s letadlem. Technika mu zcela učarovala, a tak nebylo nic divného, že svoji první pracovní příležitost objevil v dílně na opravu automobilů a motocyklů v Tokiu. I když nebyli rodiče příliš nadšeni, že syn bude pracovat v hlavním městě, nakonec Soichira pustili.

PEČOVATEL DĚTÍ A ÚSPĚŠNÝ ZAMĚSTNANEC

A tak si jednoho květnového dne roku 1922 svázal Honda své věci do tradičního japonského šátku furošiki a vydal se v doprovodu svého otce do tokijské dílny Arto Šókai. Po podpisu pracovní smlouvy však mladého nadšence notně zchladili. Místo motocyklů a automobilů ho čekaly děti majitele firmy. Pečoval o ně, hýčkal je, nosil na zádech. Toto období bylo pro Hondu jedno z nejtěžších. Kdyby se sám nestyděl přiznat porážku, asi by se vrátil domů k rodičům.

Jeho příležitost přišla paradoxně s ničivým zemětřesením v roce 1923. V okamžiku prvního zachvění půdy nařídil majitel dílny svým zaměstnancům, aby urychleně odvezli všechny vozy a motocykly do bezpečí. Přestože Soichiro neměl s řízením automobilu žádné zkušenosti, podařilo se mu přispět k záchraně vozového parku také. Prostě nasedl do automobilu a pomalu mezi prchajícími lidmi dorazil pod železniční násep, kde byli shromážděni i ostatní z firmy. Dílna sice lehla popelem, ale práce bylo více než dost. Honda si velmi rychle osvojil všechny technické záludnosti spalovacích motorů. S minimem náhradních dílů dokázal záhy dělat zázraky.

Po zemětřesení zůstal Soichiro v Tokiu ještě pět let. Nakonec se však po absolvování vojenské služby vrátil domů. V podnikání se rozhodl osamostatnit, a proto založil v roce 1928 vlastní pobočku firmy Arto Šókai.

PLEJBOJ A PODNIKATEL

Otec byl na svého dvaadvacetiletého syna patřičně hrdý a Soichiro si vedl skvěle. Pověst firmy úměrně vzrůstala s opravárenskými úspěchy. Několikrát se povedlo opravit vůz, který byl v jiných dílnách označen za beznadějně poškozený.

Během krátké doby se podařilo Hondovi zabodovat i na poli konstruktérském. Dřevěné paprsky loukoťových kol nahradil kovovými a vynález si nechal patentovat. Na veletrhu technických novinek sklidil úspěch a zanedlouho začaly japonské firmy vyvážet jeho kola až do Indie. Během několika málo let patřil pětadvacetiletý Honda k nejbohatším lidem v Hamamacu. A zase to byl on, kdo bořil tradice, tentokráte ne zrovna bohulibým způsobem – Honda utrácel ve společnosti velké částky bez mrknutí oka.

Situoval se do role místního plejboje. Bez jeho přítomnosti se neobešla žádná pitka. Zacházel tak daleko, že často řídil opilý. Jeho neortodoxní přístup k životu dokumentuje i to, že o těchto vesměs odsouzeníhodných příhodách mluvil později vždy otevřeně a nesnažil se je tajit. Tyto excesy snad byly dobré alespoň v tom smyslu, jak Honda tvrdil, že každá zkušenost se může hodit.

MANŽEL A STUDENT

V době před druhou světovou válkou se Soichiro také oženil. Jeho novomanželka Sači pocházela z rolnické rodiny blízko města Hamamacu. Sňatek vzbudil opět rozruch, ostatně jako všechno, co kdy Honda učinil. Proti všem tehdejším zvyklostem to byla svatba z lásky. Přesto Soichiro ustoupil alespoň v tom, že ho se Sači dodatečně seznámil dohazovač. Sači Hondová neměla rozhodně lehké manželství. Prožila se svým mužem celý život a byla mu vždy oporou. Snášet však po mnoho let rychle se měnící nálady muže, kterému i příbuzní přezdívali Kaminari-san (pan “Hrom”), to vyžadovalo notnou dávku pokory a trpělivosti.

Někdy v roce 1936 se Honda rozhodl, že ho dobře prosperující opravna neuspokojuje, a přeměnil ji na výrobnu pístních kroužků. Nakoupil výrobní zařízení, zaregistroval novou firmu a najal asi padesát zaměstnanců. Během krátké doby se ale přesvědčil, že metalurgie není jednoduchou vědou. Protože se nerad vzdával, rozhodl se pro doplnění svého vzdělání na vysoké technické škole v Hamamacu. Znovu zbořil všechna tradiční pravidla, když se jako třicetiletý zapsal na přednášky mezi dvacetileté spolužáky. Vedle studia Honda pravidelně experimentoval s výrobou a někdy kolem roku 1937 se mu podařilo vyprodukovat poměrně dobré pístní kroužky. Ve stejné době narostly problémy ve škole do takových rozměrů, že jej vedení požádalo, aby z akademické půdy sám odešel. Jedním z důvodů bylo i to, že se Honda jednoduše nedostavil k závěrečným zkouškám.

PŘEDVÁLEČNÉ DOBRÉ ČASY

Soichiro tímto způsobem nepochybně získal mnoho zkušeností. Na druhou stranu si však zachoval svůj rezervovaný postoj k formálnímu vzdělání na celý život. Dodnes je firma Honda snad jediná v Japonsku, kde neexistuje žádná “gakkubacu”, neboli školní klika. Rozhodují jen a pouze konkrétní pracovní výsledky.

V roce 1938 začal Honda vyrábět pístní kroužky pro automobilku Toyota. Zbrojní výroba se rozběhla na plné obrátky a věhlas Hondovy firmy rostl. V roce 1942 se vývoj druhé světové války zcela otočil a s japonským průmyslem začalo být zle. O několik let později, těsně před ukončením válečného požáru, Honda svůj podnik prodal. Dostal za něj tehdy 250 000 dolarů.

NA PRAHU NOVÉHO PODNIKÁNÍ

Válka zanechala celé Japonsko v rozvalinách. Mnoho lidí propadlo naprosté trudnomyslnosti, ne však Soichiro. Nakoupil velmi výhodně z armádních zásob malé spalovací motory, které byly původně určeny do generátorů vyrábějících elektřinu pro radiostanice, a začal je montovat na obyčejná jízdní kola. Protože v Japonsku kvetl černý trh s potravinami, museli lidé často cestovat na velké vzdálenosti. Motorové kolo se ukázalo jako Hondův geniální nápad.

Na základě prvních zkušeností založil Honda v říjnu 1946 v Hamamacu firmu nazvanou Hondův technický výzkumný institut, který v listopadu 1947 uvedl na trh spalovací motor vlastní konstrukce o zdvihovém objemu 50 cm³.

MOTORISTICKÝ FENOMÉN HONDA

O dva roky později začal Honda sériově vyrábět první motocykl vybavený dvoudobým spalovacím motorem se zdvihovým objemem 98 cm³ a typovým označením Dream – typ D. Hondův sen však byl vyrábět rychlé a silné motocykly se solidním rámem. V roce 1951, to již spolupracoval s Fudžisawou, zkonstruovali motocykl se čtyřdobým motorem 145 cm³ a ventilovým rozvodem OHV. Motocykl dostal typové označení Dream – typ E. Zkušební jezdec Kawašima dokázal vystoupat strmou silnicí do cílového místa nedaleko hory Fudži dříve, než tam vyjeli Honda s Fudžisawou osobním vozem. Honda, konstruktér s duší závodníka, který nerad prohrává, komentoval situaci slovy: “Je to poprvé v mém životě, kdy se cítím nanejvýš šťastný, i když byl někdo rychlejší než já.” Na začátku padesátých let Hondův podnik doslova vylétl do oblačných výšin úspěchů. Expandoval do několika největších japonských měst a dostal se na srovnatelnou úroveň takových producentů jako Toyota nebo Nissan. Měl však nepoměrně kratší tradici. Přestože byl úspěch firmy v letech 1950-53 doslova impozantní, v roce následujícím došlo k náhlému zvratu. Poklesl zájem o kola s pomocným motorkem. Nepodařilo se uvést na trh správným způsobem nový produkt – motocykl Benly, ani první japonský skútr Juno. Ani Dream – typ E se neprodával dobře. Obrat klesl a zisk se bezmála proměnil v červená čísla. Situace dostoupila vrcholu a Fudžisawa již vyjednával s věřitelskou bankou o likvidaci. Na poslední chvíli se podařilo krizi zažehnat a motocykl Dream – typ E s novým karburátorem se opět dostal na výsluní zákaznického zájmu.

V polovině padesátých let došlo v Japonsku k rychlému rozvoji prakticky všech odvětví průmyslu. Postupně začalo období, kterému se dnes říká japonský hospodářský zázrak. Koncem roku 1956 se Honda a Fudžisawa vydali na “špionážní” cestu do Evropy. Soichira zajímaly nejvíce vysokoobjemové motocykly, zatímco jeho společníka lehké mopedy a skútry, kterým prorokoval velkou budoucnost. Po návratu do Japonska se Honda nechal přesvědčit a za rok připravil výrobek, při jehož předvedení se Fudžisawovi rozzářily oči: “Takových skútrů si troufám prodat třicet tisíc měsíčně.” To bylo odvážné tvrzení, zvláště když si uvědomíme, že v té době se prodávalo v celém Japonsku dohromady velkých i malých motocyklů všech značek měsíčně sotva dvacet tisíc. Později se ukázalo, že praxe zdaleka překonala všechny Fudžisawovy smělé myšlenky. Odborníci zařadili motocykl s názvem Super Cub mezi největší motoristické zázraky dvacátého století. Dodnes bylo vyrobeno více než 25 milionů těchto motocyklů.

NA ZÁVODNÍCH OKRUZÍCH

Na sportovní scéně se motocykly Honda poprvé objevily v roce 1959. O dva roky později, 23.dubna 1961, pak Honda dosáhla zásluhou Toma Phillise prvního vítězství v závodě MS stopětadvacítek. První dva tituly mistra světa následovaly 14. května téhož roku.

Počátkem osmdesátých let byl pod tlakem konkurence zahájen vývoj vůbec nejúspěšnějšího závodního motocyklu, který kdy Honda vyrobila – modelu NSR500. Tato vlajková loď Hondy získala v letech 1985-98 celkem 105 vítězství a zásluhou Spencera, Gardnera, Lawsona a Doohana také osm titulů mistra světa. V roce 1985 se podařilo Freddiemu Spencerovi získat unikátní double, když v jedné sezoně získal mistrovský titul jak ve třídě 500 cm³, tak ve dvěstěpadesátkách. V letech 1961-98 vyhráli reprezentanti Hondy celkem 409 velkých cen.

Dnes vyrábí Honda více než 5 milionů motocyklů ročně a v roce 1997 dosáhla firma pohádkové hranice 100 milionů vyrobených motocyklů, což nemá v motocyklové branži obdoby. Člověk, který stál u zrodu všech těchto úspěchů, bouřlivák Soichiro Honda, odešel 5. srpna 1991. Odešel tam, kde neustále kvetou sakury. červen 1999 Tagy: Koktejl19996JaponskoAsieMilan OlšanskýNa této stránce nelze Mapy Google správně načíst.

OSTROVY LÁSKY

autor: Honza | Čvn 7, 2021

Tázal jsem se sám sebe, kde bych měl své putování pěti díly světa za láskou začít. A odpověď jsem našel velice snadno. Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Tou je zcela nesporně Polynésie. Rajské ostrovy v jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné.

Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokrát někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni.

Za příklad toho, jak to na těchto “ostrovech milování” skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami – Samou.

NAPŘÍKLAD SAMOA

Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně Samoa i Sisifo – je dnes nezávislým státem, vlastně první zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou pak součástí Spojených států amerických.

Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si Samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovali mnohé rysy své původní kultury a sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli “velkorodiny” – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti spolu s vyššími náčelníky hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů významného poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu.

ČEST A SLÁVA PANENSTVÍ

Mulinu’u je pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. A právě zde jsem také v polovině 60. let na jakési “manifestaci” potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka svým oblečením upoutala. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato “mladá dáma” je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy “obecní panna”. Neboli – a to zní přece jen lépe – “panna obce”.

Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo. Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně.

Tato vesnická princezna měla dokonce vlastní dvůr, do něhož přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné. Muže. Milence. Zatímco všechny ostatní dívky vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali muži zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci a na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel.

Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, či zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich obce, ukamenovaly k smrti.

MUŽ ČI MACHO?

Na Samoi, ale i jinde na “ostrovech lásky”, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – jako by se s erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si to tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná a tedy nezkušená. A je povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu.

A tak, jako je v Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, který má být macho, tak má být macho i každý správný Samojec.

UČITELÉ SEXU

Muž má v samojské společnosti tomuto “ars amandi” – umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velmi obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo. Samojské dívce totiž často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc.

Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá i sociální organizace Samojců. V aize – velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě, v jedné společné “ložnici” často až padesát lidí a v čele stojí jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva, se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.

“Učiteli pohlavního života” však mohou být na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je – v představách Polynésanů – jakási nadpřirozená síla, energie, kterou nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato “osobní výše many” se může projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách.

Zvláště zdatní anebo bujnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Odměnou za dobré “sexuální služby” dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto “kvalifikovaných milenců” potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých “zákaznic” shromáždit. A až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné “shromažďovatele rohoží”.

ZNÁSILNĚNÍ, KTERÁ SE NEKONALA

Jinému, ale Samojci ne příliš váženému způsobu dobývání dívek tu říkali moetotolo. Jde o jednání, které bych označil jako “předstírané znásilnění”. Toho se dopouští mladí muži, jimž dívka formálně neprojevuje sympatie. Hoši si tedy vezmou to, co si přáli získat, sami – jakoby násilím. K žádnému skutečnému násilí zpravidla nedojde. Ale dívka si “zachová pověst”. Dělá, jako by se to, co jí třeba ve skutečnosti přineslo potěšení, nestalo z její vůle.

MILOVÁNÍ, OBŘÍZKA A TETOVÁNÍ

Další milostné zkušenosti pak získávaly samojské dívky – a to značně promiskuitně – během kolektivních radovánek v době slavností konaných na Upolu, Tutuile a dalších zdejších ostrovech na počest boha Fe’e. Zatímco se dívky směly slavnosti zúčastnit bez omezení, muži na ní mohli participovat, jen pokud byli obřezaní. Obřízka byla vnějším znakem pohlavní dospělosti Samojce. Dr. Pritchard, který navštívil souostroví v 19. století, vzpomíná, že na celém souostroví znal tehdy jediného dospělého neobřezaného muže. Tím však všechny místní ženy hluboce pohrdaly a pohlavní styk s ním zásadně odmítaly.

Zdaleka nejpatrnější “vnější úpravou” mužského těla ale nebyla obřízka penisu, nýbrž tetování, jímž byli zdobeni zpravidla všichni pohlavně dospělí muži. V poválečném období se Samojci postupně tohoto svého zvyku vzdávali. Nyní se už opět tetují. A navíc na četných místech těla. Zvlášť rozsáhle si dnešní Samojci tetují stehna a hýždě. Pravděpodobně i nyní je tetování jakousi “estetickou podmínkou” pro to, aby Samojec mohl spát s místní ženou.

MARGARET A TŘICET DÍVEK

Vrátím se ve svých vzpomínkách opět k samojským ženám a k jejich způsobům lásky. Leckteré informace jsem získal na souostroví sám z vyprávění svých samojských přátel. Některé intimní záležitosti mi však tlumočila žena, Dr. Margaret Meadová.

Dr. Meadová byla ve své badatelské činnosti poněkud “neortodoxní”. Sotva v USA ve 20. letech absolvovala studium etnologie, odjela do jižních moří. A začala se tu zabývat studiem postavení žen u zdejších kmenů a národů. Velkou pozornost přitom věnovala právě jejich pohlavnímu životu. Jako žena – navíc tehdy velice mladičká – mohla svým polynéským či papuánským vrstevnicím klást velice intimní otázky, které se badatelé muži neodvážili ani vyslovit.

Meadová žila dlouhý čas na Samojských ostrovech a zaznamenala mnohé z erotického života zhruba třiceti dívek, se kterými se tu sblížila.

LÁSKA NA VŠECHNY ZPŮSOBY

Mladá badatelka v první řadě zaznamenala překvapivou skutečnost, že samojské dívky v předmanželském období praktikují různé způsoby uspokojování svých sexuálních potřeb. Meadová mezi svými samojskými družkami zjistila, že prakticky všechny se zpočátku ukájejí samy. S masturbací začínaly velice mladé – už v šesti či sedmi letech.

Později takřka polovina dívek této skupiny získala v předmanželském období také homosexuální zkušenosti. Své lesbické praktiky však považovaly jen za jakousi formu příjemného rozptýlení a zřejmě i za svéráznou přípravu na skutečný milostný život, za nějž samozřejmě tehdy i dnes považují styk s mužem.

Předmanželský milostný akt probíhá na Samoi takřka vždycky v přírodě, jak tu romanticky říkají “pod palmami”, a tradičně převážně v noci, “za svitu luny”. (Mimochodem – samojské děti se často baví tím, že z úkrytu pozorují milence při sexu.) Jestliže se ale Samojec a Samojka do sebe zamilují a uzavřou oficiální manželství (dnes navíc posvěcené křesťanským obřadem), pak se po dobu trvání manželství stýkají převážně jen se svým zákonným partnerem.

POKUTA ZA NEVĚRU

Někdy se ale ženatí Samojci a vdané Samojky pohlavně stýkají nejen se svými zákonnými partnery. V takovém případě zpravidla liberální samojská společnost dělá, jako by nic neviděla. Ve vzájemných vztazích obou pohlaví má mít převahu muž, macho, a tak jestliže je nevěra jeho manželky prozrazena, je jeho pověsti způsobena újma. Tuto újmu je manželovi třeba kompenzovat. Odškodné platí “poškozenému” úspěšný svůdce.

Jestliže podvedený “náhradu za nevěru” neakceptuje, ale i z jakéhokoliv jiného důvodu, lze manželství ukončit. V tradiční polynéské společnosti byl rozvod zcela snadný a rozchod dvou osob do té doby spojených manželským svazkem nebyl nijak dramatizován. Dnes do těchto vztahů zasahují samozřejmě i křesťanské představy. Některé křesťanské církve nejsou rozvodům příliš nakloněny. Přesto se i dnes Samojci rozcházejí nejen “od stolu”, ale i “od lože” velice často. A pak si do svého lože rádi a rády přivedou nové partnery.

Nové partnery a partnerky si přiváděli a žili s nimi i kdysi nejjednodušší lidé světa – původní obyvatelé Austrálie. A za těmito “milovníky z doby kamenné” se vypravíme v příštím čísle našeho magazínu.

SEX V PĚTI SVĚTADÍLECH

Jedinečný seriál právě začíná. Dozvíme se zajímavosti o milostných zvycích národů a etnik světa.

Několik slov a dvě přiznání úvodem

Vyprávění o tom, jak se miluje a co všechno je spojeno s láskou v pěti světadílech, musím začít upřímným přiznáním: k tomu, abych články na toto jistě zajímavé a důležité téma připravil, mě nepřivedl vlastní nápad, ale vyzvání vydavatele a šéfredaktora Koktejlu pana Josefa Formánka, kterému za tento podnět srdečně děkuji.

To je tedy mé prvé poctivé přiznání. Musím se však přiznat ještě k další věci: projel jsem skutečně během třiceti let jako etnolog více než 145 zemí ve všech pěti světadílech. Navštívil jsem také různé poslední kolonie, teritoria, ostrovy i velice odlehlé ostrůvky. Pobýval jsem mezi desítkami jednoduchých kmenů a národů. Žil jsem s nimi často ve velice blízkém vztahu. Ale ne ve vztahu mileneckém. A tak to, o čem budu v této řadě článků vyprávět, znám zprostředkovaně, jak se říká “z druhé ruky”. I když řeč bude vlastně zpravidla ne o rukách, ale o zcela jiných tělesných orgánech.

Zároveň však musím poznamenat, že všechno, co jsem na toto téma posbíral, jsem se snažil zaznamenat co nejpřesněji a nejpečlivěji. Už proto, že láska a sex nejsou všude úplně stejné a v životě každého člověka a každé společnosti hrají zcela rozhodující roli.

Koneckonců zejména právě “jednoduché” skupiny lidstva mají jen dva hlavní úkoly, které nezbytně musí splnit: musí si dokázat opatřit potravu, aby nezemřely, a musí dokázat zplodit potomky, aby přežil jejich rod, kmen, národ.

Tyto dvě úlohy vlastně umí řešit i všichni ostatní živočichové. Člověk jediný však dává sexu fantazii. A fantazie, to je “lidský rozměr” milování v pěti světadílech. Ve věcech sexu a věcech s milováním tak či onak spojených panuje navíc ve světě nesmírná rozmanitost. Jiné je to u kanadských Eskymáků a jiné třeba u jihoafrických Zuluů. A já jsem se pokoušel zaznamenávat zejména tuto rozmanitost, odlišnosti, které mi nakonec dovolily sestavit tento “milostný cestopis”.

Hned teď na začátku bych měl učinit ještě jednu zásadní poznámku k jazyku svých vzpomínek. I když někdy budu hovořit v přítomném a jindy v minulém čase – mé vyprávění se vždycky bude vztahovat k původní, tedy tradiční kultuře oněch kmenů a národů, k zvykům, obyčejům a praktikám, jaké u nich existovaly už před příchodem bělochů a křesťanství. V některých místech, o nichž bude v tomto seriálu řeč, totiž západní vlivy a křesťanské zásady proměnily i mnohé z toho, co se týká věcí lásky.

VŮLE A CITY SOUPEŘÍ V ŽIVOTĚ KATEŘINY NEUMANNOVÉ

autor: Honza | Čvn 7, 2021

Na Kateřinu Neumannovou jsem se docela těšil, měl to být můj první rozhovor se sportovcem, navíc světoznámým, a k tomu se ženou, z jejíž tváře jsem vždy četl cosi veselého, až rozpustilého. Dokonce smyslného. Během rozhovoru se mi však v její pozitivní auře čím dál víc rozlévala barva smutku. Mihlo se i zklamání. Možná to bylo tím, že její sláva – přestože ji sport otužil pragmatismem – přináší i spoustu problémů. Přijeli jsme s fotografem trochu dříve, takže jsme měli možnost vidět, jak se naše nejlepší lyžařka právě vrací z posilovny. Nebyla tím potěšena. Samozřejmě: jako každá žena nás chtěla přijmout upravená a nalíčená. Dorazili jsme za půl hodiny. Byla opět ve sportovním.

Kateřino, vy začínáte den cvičením v posilovně?

Ne, byla jsem ve fitcentru, protože mám za sebou společensky náročný víkend. Potřebovala jsem se z něj trochu vzpamatovat. Teď nedělám nic. Před čtrnácti dny jsem skončila sezonu, takže odpočívám. (duben 1999)

Nemáte odpor k alkoholu, když tolik dbáte o svou fyzickou kondici?

Určitě nemám. Whisky nepiju, dám si spíše víno, šampaňské.

Já se k alkoholu často nedostávám, ale když je konec sezony, vydržím při šampaňském i do ranních hodin.

Jste první sportovec, se kterým vedu rozhovor. Nebude vám vadit, když mé otázky budou trochu filozofičtější?

To je jedině dobře. Jestli budu u vašich otázek víc přemýšlet, bude to aspoň něco jiného. Většinou se mě novináři ptají, jak se mi jel závod.

Často uvažuju o tom, jakou roli hraje sport ve dvacátém století a jakou roli sehrál pro ženu. Napadly vás někdy tyto úvahy?

Ani ne, ale pravdou je, že v poslední době se sportovci stali – a já to na sobě i někdy cítím – nástrojem někoho pro něco. A to se mi nelíbí. Na první pohled se zdá, že mistrovství světa je jenom o sportu, ale nitkami tahá někdo jiný než sportovci a mimo to jsme teď součástí velkého divadla.

Připadáte si jako loutka?

Až tak zas ne, ale jsou momenty, kdy si uvědomuji, že závodníci nemají sílu něco ovlivnit: jsou ovládáni někým v pozadí, kdo dává peníze a chce mít z toho reklamní prospěch. Ale pokud jde u sportu o ženy, tak lze vypozorovat, že se stále více stávají rovnocenným partnerem mužům. Jsou sporty, které jsou vyloženě o chlapech, ale jsou sporty, ve kterých je sledovanost stejná. V takové cyklistice jednoznačně hrají prim chlapi, ale v lyžování jsme mužům rovnocennými partnery.

Jaký je základní rozdíl mezi mužem a ženou v pojetí sportu? Pokud ho vidíte.

Jsou různí chlapi a jsou různé ženské, takže se nedá říct, že jsou jiní sportovci chlapi a jiní sportovci ženské, ale určitě to odlišně ovlivňuje jejich soukromý život. Je to spíše v kategorii otázek, co mi sport dal a co mi vzal. Obě pohlaví mají stejnou chuť vyniknout a v neposlední řadě tam hrají roli peníze.

Někdy mi připadá, že se ženy, zvláště ve sportu, proti přírodě snaží dohonit muže… A opravdu nemám na mysli lyžování, které stejně jako tenis velmi sluší oběma pohlavím.

Za sebe mohu říct, že mě tohle nikdy nenapadlo. Samozřejmě mi udělá dobře, když při mezičase zjistím, že dokáži porazit i některé chlapy, i když mají před sebou delší trať. V tu chvíli mě to zahřeje, ale určitě to není ten pocit, kvůli kterému závodím.

Co třeba ženský box, zápas v bahně, kulturistika…?

To jsou sporty, kterým trošku nerozumím a nejsou mi blízké. Tady ženská soudnost opravdu trošku nefunguje.

Někdo by v tom mohl spatřovat jistou apokalyptickou vizi. Když se nepřirozené věci stávají zdrojem stále většího masového obdivu a motají se kolem toho větší a větší finance…

Toho se neděsím. Myslím, že tyhle sporty mají větší počet odpůrců než zastánců… I když ta ženská kulturistika…? Ale lidé to neobdivují, spíše se na to rádi podívají.

Řekl bych, že nejste feministka, protože máte zdravou “venkovskou” výchovu. Nebo se mýlím?

Určitě nejsem. I když se o sebe umím sama postarat, líbí se mi doba “tří mušketýrů”, kde jsou role mužů a žen přehledně rozdělené. Muži jako ochránci žen, dvoření se… Mně je naprosto cizí, co se děje s ženskou emancipací v Americe.

Co vám říká líčení a módní oděvy?

To, co si ostatní holky prožívají v pubertě, já si prožila až hodně po dvacátém roce života. Poslední dva, tři roky mi na tom záleží víc než dřív, a protože mě lidé vidí většinou ve sportovním oblečení, jsou překvapení, když se někde ukážu v šatech a nalíčená. Trochu mi to vadí: byla bych ráda v pozici normální ženské, ke které to patří. Já mám na to jenom duben a v tomhle měsíci asi lidi nestačím přesvědčit o tom, že mohu být normální.

Chodíte někdy na módní přehlídky?

Jenom když mě pozve nějaká firma, ale že bych je vyhledávala, to ne. Po zimě se ráda dostanu do jiné společnosti, proto jsem třeba nedávno s potěšením přijala pozvání na soutěž Miss České republiky. Ráda se poznávám s novými lidmi, i když se musím přiznat, že tato společnost mi je do určité míry cizí. Byl to hezký večer, ale mně se ta společnost jeví povrchní. Samozřejmě do toho nelze zahrnout všechny.

Jaká společnost je vám nejbližší? Sportovci?

Mezi sportovci se umím snadněji pohybovat, mám mezi nimi nejvíce známých, ale raději než naškrobený večírek mám posezení se známými a se svými fanoušky na Šumavě, v bufíku ve čtyřce, kde se nemusím přetvařovat a dávat si pozor, jestli nemám záhyb na sukni jinak, než má být… Tam se uvolním, tam je mi dobře.

Udržujete nějaké kontakty s kumštýři?

Mám pár známých mezi umělci. Oni jsou také různí, ale ráda s nimi posedím, protože se tam mluví o něčem jiném než o sportu. Je to pro mne únik do jiného světa, i když jsem ho ještě natolik nepoznala. Pokud mám během zimy nějakou krizi, zavolám do Čech někomu známému, kdo není zrovna sportovec a profesionál.

Jak tak koukám, vy tu nemáte moc knih…

Četla jsem, když jsem byla menší, a teď čtu pouze během zimy, když jsem mimo republiku. Ale přiznám se, že nečtu literaturu, na kterou bych mohla být hrdá. V tomhle si sama sebe moc necením. Spíš otevřu učebnici angličtiny.

Zamilovanost… Co myslíte, bere vrcholový sportovec tento někdy zrádný pocit sportovněji, pragmatičtěji než vyloženě nesportovní typ?

Za jiné to nemohu říct, ale já určitě ne. V tomhle jsem úplně normální, když do toho vlítnu a přitom vím, že to není perspektivní vztah, dlouho mi trvá, než se z toho dostanu. A marně si říkám: používej rozumu! Moje city pokaždé rozum přemohou.

Myslíte si, že sport člověka proti citům nevyzbrojí, neotuží ho…?

Možná je silnější. Mně sport pomáhá v jedné věci: pokud jsem v takovém citovém rozpoložení a vyběhnu na trénink, tak zapomínám. V tom je to super. Ať mám jakékoliv problémy, na tréninku se od nich dokážu oprostit. Sport mně v tomhle pomáhá, ale večer si na Šumavě lehnu do svého pokoje, a je to všechno zpátky.

Máte představu, jak by váš partner měl vypadat, abyste cítila, že splňuje většinu vašich předpokladů, nebo tušíte, že váš partner je věc osudu?

Mě spíše musí něčím upoutat. A vůbec nevím, jaké vlastnosti by k tomu potřeboval. Tam musí něco přeskočit. Možná je to věc osudu… Můj partner musí být do určité míry osobnost, ale to neznamená, že musí být veřejně známá osoba. Musí mít v sobě něco, z čeho ucítím, že on bude ten dominantní a že já budu ochotna se mu podřídit jako ženská. Pokud takové vlastnosti nemá, automaticky začnu organizovat a začnu být vůdčí osobnost. A to mě nebaví. Možná jsem naznačila svůj problém někoho takového najít.

Proč myslíte? Jste vůdčí typ i ve společnosti žen?

Když je v nějaké společnosti někdo vůdčí, někdo, kdo na sebe převezme odpovědnost, nevadí mi to.

Jak se vůbec ženy sportovkyně baví o mužích? Zaznamenala jste nějaký rozdíl u děvčat třeba na diskotékách?

Bavit se o chlapech je téma nejen mezi modelkami nebo holkami na zábavě, ale i mezi sportovkyněmi. To je vděčné téma. (úsměv) V úrovni debat nebude nějaký zásadní rozdíl, i když si myslím, že celkově jsme asi menší slepice.

Líbí se vám muži konkrétně v nějakém sportu?

Když jsem byla na olympiádě, potkávala jsem spoustu krásných lidí, a mně se třeba líbily postavy plavců. Pro mne postava určitě není podmínkou kvalitního vztahu, ale patrně se o těch věcech bavíme častěji než ostatní ženy.

Co myslíte, mají muži větší smysl pro humor než ženy právě proto, že jsou silnější, ale zároveň více děti?

Znám zábavné chlapy a zábavné ženské, ale kdybych měla říct pravdu, tak pokud si mám jít někam sednout, tak raději s deseti muži než s deseti ženami. Čistě ženská společnost mi absolutně nesedí.

Co vám na ní vadí?

Asi to, o čem se baví.

Jistě si pamatujete vaši nejoblíbenější zábavu a sny z dětství?

Od mala jsem ráda sportovala a ráda jsem byla na chalupě, kde jsem měla tři kamarády od vedlejšího stavení. V létě jsme jezdili v neckách v potoce, chodili do kravína, skákali na seno…

To jsou spíše hry pro kluky. Taky si na ně pamatuji.

Jsou to hry pro vesnické děti…

A sny do budoucnosti?

To spíš si vysnívám něco teď.

Co, smím-li se ptát?

To jsou moje sny… Ale nejsou nijak bombastické, týkají se naprosto normálního života.

Když jste v patnácti letech prodělala onemocnění páteře (Scheuermannovu nemoc), prokázala jste velkou vůli, abyste pak dokázala obdivuhodně vyhrávat. Pamatujete si, co jste si tenkrát říkala?

Nemyslím si, že jsem měla nějak výjimečnou vůli, v tu dobu byl sport pro mne koníčkem, uvažovala jsem spíše o tom, že budu studovat. Na medaili z olympiády jsem ani nepomyslela.

Kromě školy jsem ale neměla nic jiného než sport a neuměla si život bez něj představit. V tu chvíli jsem si říkala: “To přece není možné, že tohle je konec?!” Prostě jsem začala dělat všechno pro to, abych mohla dál sportovat. V prvních momentech jsem byla zlomená, apatická, na každého naštvaná, doma jsem se hádala, ale potom jsem asi začala bojovat. Věřila jsem, že se ke sportu znovu vrátím.

Je podle vás vůle vrozená, nebo je možno vůli vybudit i u rozeného lenocha?

Částečně je možná vrozená, částečně je ovlivněná výchovou v rodině a lidmi okolo nás. Asi je to souhra více okolností. Když je někdo ve dvaceti líný a najednou si vzpomene, že bude cílevědomý, asi má smůlu: vůli lze ovlivnit výchovou v dětství.

Co vás dokáže nejvíc vyhecovat, abyste v sobě toho lenocha zabila?

Motivace. Ve sportu se vyhecuju pochopitelně sportovním cílem a v životě třeba touhou dobře vypadat.

Jste líná v některých činnostech, nebo vás sport vyzbrojil i proti jiným lenošským nástrahám?

Jsem líná. Jsou tréninky, na které trenér nejde. Stává se, že si po obědě lehnu a usnu. Když se pak probudím s tím, že mám jít běžet, strašně se mi nechce vstávat. Raději bych si vzala knížku a do večera ležela, ale vím, že mi v hlavě bude stále něco hlodat a stejně pohodu mít nebudu. Musím vstát, jít na trénink a pak se vracím ve velké pohodě. Ale ostatní činnosti, jako je chození po úřadech, ráda odkládám. Dokud opravdu nehoří, říkám si: “Co můžeš udělat zítra, nedělej dnes.”

Páteř si stále hlídáte?

To, co mám, je růstová vada. Pokud u člověka skončí jeho vývoj, tak mu zůstane nadosmrti, ale už se mu nezhoršuje. Takže si musím co nejdéle hlídat zpevněný svalový korzet, který zabraňuje, aby mě záda bolela. Problém možná nastane, až se sportem skončím. Abych se pak motivovala…

Věnujete velkou pozornost jídelníčku a vegetariánské stravě?

Žádný speciální jídelníček nemám. Věnuji mu pozornost podle toho, ve které části roku se nacházím. V současné době vůbec ne.

Procestovala jste hodně zemí a měla jste šanci postřehnout odlišnosti v lidských povahách. Která odlišnost vás nejvíce zaujala?

Určitě odlišnosti jsou. Asi neřeknu žádnou novinku, že ačkoliv je Švýcarsko krásná země, žít bych v něm nemohla. Mě zaujali Norové. To jsou lidé, kteří se dovedou radovat i z věcí pro nás nepochopitelných. Jsou relativně finančně dobře zaopatření, a přesto mají v horách postavené až primitivní chatrče, ve kterých tráví víkendy: relaxují a jsou v pohodě.

Vadí vám něco na Češích?

Taková ta česká malost. Dokážu pochopit, že je někdo závistivý, ale když má takový člověk moc, je to průšvih.

Jakou nejcennější životní zkušenost vám sport dal?

Při cestování třeba určitý všeobecný přehled, trošku být nad věcí. Myslím, že jsem se naučila i trochu víc diplomacie, ne být nepříjemná, ale neříkat na sebe věci, které mi mohou ublížit.

Tíhnete k tomu být upřímná za každou cenu?

Často neumím říct ne. Novinářům na všechno odpovím, nikdy nelžu, neumím si některé věci ze svého soukromí nechávat pro sebe.

Považujete to za svou největší chybu?

Vadí mi, že nedokážu být v některých okamžicích tvrdá. Tvrdá sama k sobě i k druhým. V osobním životě mi to nejde jako ve sportu. Když mě někdo o něco poprosí a mně se tam nechce, já mu neřeknu “ne”, ale “zavolejte ještě pozítří”. A dopředu už vím, že tam nepojedu, a navíc většinou cítím, že nemají zájem o mou osobu, pouze z mé přítomnosti chtějí získat nějaký prospěch.

Tohle mi nezní jako chyba…

(chvíli se slovy zdráhá) Dobře, jak jsme se předtím bavili o partnerech… Často třeba vím, že dělám blbost, kterou bych dělat neměla, tuším, že to s tím člověkem nemá budoucnost, ale nedokážu to v sobě překousnout a být tvrdá.

Co myslíte, zbavíte se toho někdy? Pracujete na tom?

Je to věc, která mi vadí, ale nepracuji na ní, taková prostě jsem. Možná tu sílu vybiju ve sportu a na ostatní věci mi nezbývají síly.

Postřehla jste totéž u svých kamarádek ve sportu?

Kamarádek ve sportu moc nemám, ale celkově shledávám, že ženy ve sportu navazují vztahy mnohem složitěji. Pokud muž jezdí po světě a má doma manželku nebo přítelkyni, tak to funguje normálně, ale obráceně je to problematické. U žen sportovkyň sleduji více atypické vztahy než u mužů sportovců.

Pro úspěšné sportovce je samozřejmé využití své slávy v reklamě. Stále se setkáváte s tím, že vás lidé kvůli reklamě odsuzují?

V mém okolí se s tím nesetkávám. Moji blízcí mi říkají, že to byla pěkná reklama. Já jsem nikdy neříkala, že jsem takový charakter, abych nevzala účinkování v reklamě, které mi finančně pomůže. Sportem se nebudu živit dlouho, takže se chci trochu zabezpečit do budoucího života. Líbí se mi lidé, kteří jsou tímto způsobem neúplatní, ale já taková nejsem. Ale určitě bych nevzala reklamu, která mi je proti srsti, třeba na hygienické vložky. V té reklamě, ve které jsem se objevila, navíc propaguji služby, které používám a opravdu šetří čas. Pravdou je, že když jsem udělala smlouvu se Spořitelnou, byl v ní bod, kde se uvádí, že mou vizuální podobu mohou použít pro jakoukoliv svou reklamu. Nečekala jsem, že to bude pro televizi a pro billboardy.

Přijala jste mě ve sportovním. Má to svůj důvod?

Mám smlouvu s Adidasem, takže pokud se to někde objeví, bude to jedině dobře. Do určité míry je to má povinnost, ale já se doma nejlépe cítím takhle.

Jak se takový lyžař u nás uživí?

Lidé v reprezentaci mají základní plat, ze kterého mohou normálně žít. Můj základní plat mi dává Dukla Liberec. Mohla bych z něho slušně žít, ale ne si zařídit byt nebo koupit auto. Co se týče financí, být osmá nebo desátá ve světě nic neznamená. Pokud lyžař získá medaile, může získat nejen prémie, ale i sponzory a nabídky na reklamy.

Vadí vám, že se tak trochu stáváte veřejným majetkem?

Můj život na veřejnosti hodně změnila olympiáda v Naganu. Předtím jsem mohla být mistryní světa, ale to zajímalo jenom sportovní veřejnost. Po Naganu jsem se stala trochu veřejným majetkem. Jakmile je to v míře, kdy vám to bere klid, začíná sláva vadit. Při nějaké společenské akci si musím dávat pozor, s kým se bavím a jestli tam náhodou není bulvární tisk. Stalo se mi, že mě vyfotili s člověkem, který není můj přítel ani s ním nemám žádný vztah, a bulvární tisk pod naši fotku napsal to, co se mu hodilo. A to dělá nepříjemnosti nejen mně. Obdivuji lidi, kteří s fanoušky musí bojovat denně, já jsem minimálně půl roku mimo, a když do toho na jaře najednou vpadnu, říkám si: “Tohle bych dlouho nevydržela.” Musím se uvolnit a být svá.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste měla možnosti, jak výkon zlepšit, přestože doping zásadně odmítáte. Vrtá vám to stále hlavou?

Samozřejmě. Hrozně mi to vadí: těžce lezu na nějakou zeď, a než stačím udělat poslední krok, tak tu zeď zase nahoře někdo zvětší. Nikoho jsem neviděla brát doping, ale podle určitých příznaků mohu vytušit, že ten druhý není zrovna čistý. Špatně se proti takovým lidem bojuje.

Kdyby doping byl dovolený…?

Vzala bych si ho, ale musela bych mít jistotu, že neohrožuje mé zdraví. Jsou dopingy, které jsou neodhalitelné, a ty člověku vrtají hlavou. Říkám si: “Ty se tady honíš po lesích jako magor a soupeř je bez těžšího tréninku o patnáct vteřin rychlejší?!” V tomhle mi pomohl trenér, neúplatná osoba, která nepatří snad ani do dnešní doby. Řekl mi tenkrát: “Radši budeme šestý, ale budeme mít čistý svědomí.” On je pro mne síla, o kterou jsem se dokázala opřít a prostě jít dál tou cestou, kterou jdeme. Nevím, jak bych se zachovala, kdyby můj trenér byl z těch ctižádostivých a chtěl výsledky za každou cenu…

Vy jste teď jeden závod vzdala. Může takové řešení závodu být i výhrou: poznat, kdy mám vzdát?

Na tom závodě jsem byla s trenérem domluvená, že když to nepůjde, mám to vzdát, abych byla schopna připravit se na další závod.

Vzdala jste závod poprvé?

Jde o to vzdát poprvé. To je asi nejhorší, a pak člověk opravdu zjistí, že někdy to je výhra: vzdát to, než se dotrápit do cíle a uškodit třeba zdraví.

Hraje tu větší roli psychický stav, nebo fyzická kondice?

Když jedete blbě, začnete o tom automaticky přemýšlet, a naopak když jedete dobře, nenapadne vás vzdát se. Psychika jde ruku v ruce s fyzickým výkonem, ale často musíte svést především vnitřní boj.

Musela jste něco vzdát i v soukromém životě?

Bylo to spíše asi zjištění, že v tom či onom vztahu to nebude to pravé, a vyrovnat se s tím. Ale neřekla bych, že jsem to musela vzdát, spíše rozum pak konečně přemohl mé city a začal mít navrch.

Kateřino, vy jste úspěšný člověk. Cítíte se šťastná?

Tuhle otázku si taky pokládám. Někdy se dívám na své medaile a říkám si, že bych je nejradši vyhodila z okna a byla šťastná jinak.

Kateřina Neumannová (15. 2. 1973) se po absolvování gymnázia věnuje pouze lyžování a jízdě na horském kole. Na kole je několikanásobnou mistryní republiky, v roce 1985 byla třetí na mistrovství Evropy. Lyžuje za Duklu Liberec, doma nemá konkurenci, tak si jen připomeňme výčet medailí z mistrovství světa juniorů: 1992 – 2. místo na 5 km, 1993 – 1. místo na 5 km, 1994 – 1. a 3. místo na 5 km a 15 km. V roce 1997 startuje na MS už za dospělé a na 15 km je třetí. Letos skončila třetí na 5 km. Do povědomí české veřejnosti se dostala především svými medailemi z OH v Naganu (2. a 3. místo na 5 km a 10 km).