Honzovi hned za vchodem do jeskyně vypovídá službu karbidka, a musí se proto vrátit. Opravdu dobrý začátek. Do nitra hory pokračujeme v pětici. Mapa zélandských speleologů není nejpřesnější a s orientací máme trochu problémy. Když jsme před osmi lety jeskyni objevili, dali jsme si se zakreslením chodeb větší práci. Zélanďanům v plánech chybí detaily, na které jsme zvyklí, a trochu to mate. Naštěstí chodba, kterou objevili, je dlouhá jenom 400 metrů a potom už bychom měli být v “našich” dobře známých prostorách.
Pavel přelezl ostrý hliněný hřbet a padl na všechny čtyři. Strop se prudce snížil. Po chvilce plazení ve stružce studené vody se však chodba opět zvedá a rozšiřuje. Mělo by to být poslední úzké místo. Opravdu. Narovnáváme ztuhlá záda a dále kráčíme rozměrným tunelem, kudy by bez problémů projel i osobní automobil. Chodba je dlouhá a dno je pokryté pískem s valouny, zbytky po pradávné podzemní řece. Radost z pohodlné chůze, kdy máme dostatek času vnímat dokonalé tvary stěn vymyté vodou, záhy končí. Před námi je asi metrový štěrkový práh a pod ním se černá propast. Postup chodbou vpřed je dokonale přehrazen.
Lano s sebou máme a nebyl by problém slézt do díry a na druhé straně se vyškrábat zase nahoru, pokud by ovšem stěna byla z kvalitního kamene. To, v čem je šachta vytvořena, má pramálo společného s vápencem. V jakési směsi rozvětralé horniny a valounů není na nějaký horolezecký postup ani pomyšlení. Na konec chodby se ale nějak dostat musíme. Po chvilce dohadů se nám zdá, že klíčem k úspěchu by mohla být skalní deska čnící ze stěny snad dva metry do volného prostoru nad propast.
Vzporem se vyhupuji z hliněného okraje propasti na desku a suverénně dělám dva kroky, když se to ozve. Slabé cvaknutí. Sotva slyšitelné, avšak jednoznačné. Deska se pohnula! Okamžitě stabilizuji svoji polohu v nedůstojné pozici na čtyřech. Volám na kluky. Nic neviděli, ale zvuk slyšeli také. Bylo to jasně odněkud pod deskou. Lehám si na břicho a opatrně se sunu o pár centimetrů zpět. Nevím, kde má viklavá deska těžiště, a velice nerad bych je narušil nějak citelně. Po několika minutách váhání a přemýšlení si dodávám odvahy a nahlížím přes okraj pod sebe. Deska není vůbec vyvětralá skalní lavice, ale slepenec sintru s valouny, jakýsi oderodovaný vysutý zbytek podzemního řečiště. Čas a voda vykonaly své. Okolní materiál byl odplaven a jen tato památka, posazená na dvou hrotech z vápencové drtě a bláta, nám znepříjemňuje život.
Ve svém postavení, kdy se bojím pohnout, vypadám asi trochu komicky a čtveřice parťáků za mnou z toho má náramnou legraci. Nějak to však vyřešit musím. Sbírám “morálku” a opět popolézám dopředu. Tentokrát byl zvuk hlasitý a pocítil jsem zřetelný pohyb. Rychle couvám k nástupové hraně. Další pokus. Velice opatrně. Zase v tom ruplo. Začínám mít obavy, zda to vůbec půjde přelézt. Pode mnou je více než deset metrů hloubky, a i kdybych let vzduchem přežil, určitě by mě tahle deska dole ve vymletém hrnci přikryla jako poklička.
Rozhoduji se pro poslední pokus. Zkouším lézt poněkud doleva. Nad vlhkým zahnědlým sintrem natahuji ruce hodně, hodně daleko dopředu a se zatajeným dechem zůstávám v hlubokém předklonu jako při startu běhu na dlouhé tratě. Zatím se nic neozvalo. Zvolna přenáším těžiště na ruce a poslouchám. Stále nic. Po čtyřech lezu až na odvrácený okraj. Poklička se ani nepohnula. Konečně jsem pochopil její mechanismus a vím, kde ji mohu zatížit. Seskakuji ulehčeně na hranu druhé strany propasti. Cesta je volná. Jen za mými zády utichá smích a uštěpačné poznámky. Kluci musí přes pokličku za mnou.
NEÚSPĚCH V KOMÍNĚ
Bohouš, Pavel a já jsme vyrazili na severní, nejvýše položený konec jeskyně zmapovat pár nově objevených vertikálních prostor. Lépe řečeno, já jsem měl zaměřovat a Pavel s Bohoušem dokončit výstup obrovským komínem, kde se trápili již dva dny. Naším cílem bylo dostat se v jeskyni co nejblíže k povrchu horského hřebenu a zvětšit tak celkovou hloubku jeskynního systému Bohemie. Tajným snem bylo vylézt v některé malé jeskyni nad Bohemií na denní světlo. Ale tušili jsme, že tohle se asi nepovede.
Na konci Chrisovy chodby jsem se od kluků oddělil, změřil kontakt vápenců a prolezl dvě krátké slepé chodbičky. Poté jsem natáhl záměry protivnou, téměř svislou puklinou plnou zaklíněných balvanů a stanul na dně obrovské komínovité prostory. Kluky jsem vůbec nemusel hledat. Bohouš odmotával lano vedle kamenné pyramidy, kterou zde vystavěl, aby se zahřál. Pavel se houpal vysoko v lanech nad námi a osvětloval karbidkou celý válcovitý tvar prostory o průměru větším než 10 m. Celá podívaná byla umocněna sloupcem hustých kapek padajících z neznámé výšky. Doléhalo k nám halekání, že lezení je velice obtížné a že Bohouš bude muset vystoupit na malou plošinku pod Pavlem a donést další lano. Potom se ozval rachot a pár metrů před nás dopadlo množství kamenů. Pavel začal volně odlézat od skoby a kladivem si kutal do zcela rozvětralé skály stupy pro nohy. Po dlouhé době se ozvalo: “Bohouší, můžéš,” a jeho světlo zmizelo za kulisou ve východní stěně komína.
Bohouš připravil požadovaný materiál a začal zvolna po laně stoupat za Pavlem. Já využil situace, vydrápal se rozevřenou štěrbinou asi 20 m vysoko, usadil se na vrcholku zaklíněného balvanu a začal připravovat fotografické nádobíčko. Teprve teď jsem si mohl zblízka prohlédnout skalní stěnu komínu. To, v čem kluci bojovali o každý centimetr výšky, snad nebyla vůbec skála, ale jakási slepenina bláta a kamenů. Ani moje stanoviště nevypadalo nijak vábně. Sice jsem byl zajištěn na laně, ale raději jsem se moc nehýbal, protože to vypadalo, že to všechno spadne. Hrana, na které jsem seděl, se drolila a rachotící kamínky připomínaly hloubku pode mnou. Přeci jenom bych však s dvojicí na laně raději neměnil a snažil jsem se extrémní výstup co nejlépe nafotografovat.
Pavel visel ve skobě, kterou spíše zatlačil prstem než zatloukl, a pokoušel se najít pevný bod k dalšímu kroku. Bohouš “štandoval” asi u pátého nýtu a odvahu si dodával černými průpovídkami. Prý jestli s ním nýt vypadne, ty další pod ním vyskočí ze stěny jak rozepnuté patentky u větrovky. Z mého nejistého stanoviště to vypadalo, že oblý převis a zjílovatělá plotna ukončí postup. Pavel ale nasázel do převisu jeden nýt za druhým a plotnu jednoduše “přelasoval”. Podařilo se mu hodit smyčku snad na jediný hrot v celém komíně a postoupit o pár drahocenných metrů. Tam, na nepatrné plošince pro jednu nohu, však postup po několika úmorných hodinách definitivně skončil. Došel lezecký materiál. Bohemia tím dosáhla výškového rozpětí 663 m! Naše ostrá světla se však ztrácela v naprosté tmě mnoha desítek metrů. Jeskyně pokračuje a dolů vane silný průvan. Musí tam být další prostory a propojení s povrchem. Jen vymyslet, kudy dál. Tudy to nepůjde.
JESKYNĚ RHAPSODY
Vchod do jeskyně Bohemia je vysoko v horách na hranici lesa v nadmořské výšce 1250 m. Ještě výše nad ním, v divokém skalnatém terénu rozbrázděném hlubokými škrapy, jsou tři nenápadná ústí propastí. Všechny tři hluboké šachty vedou do mohutné 400 m dlouhé tunelové chodby nazvané Rhapsody. Ta se zdála být klíčem k nalezení horního vchodu do Bohemie.
Do jeskyně Rhapsody sestoupili novozélandští jeskyňáři až po prozkoumání hlavních částí jeskyně Bohemia v roce 1993, ale spojení s Bohemií se jim nalézt nepodařilo. Tomu, že by Rhapsody mohla být horním vchodem do Bohemie, nasvědčoval i velmi silný průvan vanoucí ven z objeveného vchodu do Bohemie. Nalezení cesty vzhůru proti průvanu však skončilo neúspěšně ve vysokém komínu. Komín zůstal nedolezen a jeho strop se ztrácel v naprosté tmě.
První průzkumná trojice se z jeskyně Rhapsody vrátila rozladěna. Podařilo se sice sestoupit soustavou šachet pod úroveň hlavní chodby, ale na dně poslední z nich je zastavila úžina. Na první pohled zcela neproniknutelná. “Špatné je, že za úžinou není vidět širší místo,” hlásil Pavel po první průzkumné akci. Do svislé, snad jen 15 cm široké štěrbiny však vanul slabounký, sotva znatelný průvan a vtékal malý pramének vody. “Je to jediné místo, kudy asi Rhapsody komunikuje s Bohemií, ale bude to tvrdá cesta.” A byla.
Tři jednodenní akce trval postup 60 m dlouhým úzkým a stále se klikatícím meandrem. A pak svitla naděje. Před námi se otevřel prostorný, strmě klesající podzemní kaňon s vodním tokem. Radost však netrvala dlouho, protože na konci kaňonu čekal neproniknutelný zával, ve kterém se ztrácela voda i průvan.
Nezbývalo než úžiny přesně zaměřit a svázat na papíře s plánem Bohemie. Z měření nám vyšlo, že jsme jenom 20 m od chodeb Bohemie a že spojení musí existovat. Jen ho nalézt.
PROPOJENÍ
Zhruba před 2-5 miliony let vytvořila pradávná podzemní řeka mohutné chodby středního patra Bohemie a usadila v nich ohromné množství štěrkových náplavů. Složení valounů a písku v části Bohemie pojmenované Ementál bylo velice podobné nánosu štěrků v jedné z bočních chodbiček nad balvanitým závalem v kaňonu, kde skončily naděje při postupu z jeskyně Rhapsody. Myšlenka, že nízká chodba zde nekončí a že je přehrazena pouze říčními sedimenty, se nám zrodila v hlavách téměř okamžitě.
Na další akci do jeskyně Rhapsody vyrazila jenom dvojice vyzbrojená polní lopatkou. Druhá dvojice čekala v Ementálu v Bohemii, kam se první parta měla podle výpočtů písčitými náplavy prokopat. Nikdo však přesně nevěděl kde to bude, protože chodby Ementálu byly z velmi kvalitního vápence a žádná z nich nekončila písčitou ucpávkou.
Prokopání písečného sifonu bylo nad očekávání lehké a dvojice šťastlivců se ocitla v malém okénku ve stěně jedné z šachet v Ementálu. Potom už stačilo přemostit propast lanem a přelézt k čekající dvojici do Bohemie. Setkání bylo velkolepé. Vždyť propojit dvě jeskyně je snem každého jeskyňáře. Spojením obou jeskyní se systém Bohemie protáhl na 10 km a hloubka dosáhla 713 m. Bohemia se tak stala třetí nejhlubší jeskyní Nového Zélandu.
Jeskyně Bohemia …
… nemá významné postavení ve světě jeskyní jenom kvůli gigantickým dómům a ohromnému množství aragonitové výzdoby, o které byla již řeč v Koktejlu č. 9/96, ale hlavně je výjimečná svým vznikem. Spletitá síť chodeb v úrovni objeveného vchodu vznikla před mnoha miliony let ve vápencích působením podzemních vod. Bylo to v době, kdy hory ještě neměly svoji divokou tvář a celé okolí mělo podobu plošiny rozčleněné několika hlubokými údolími. Vlivem pnutí v zemské kůře se krajina podél sníženin rozlámala a jednotlivé kry se začaly pozvolna zvedat. Na to pochopitelně reagovaly i podzemní řeky a rychle si hledaly cestu hlouběji do nitra horského masivu. Během ledových dob bylo pohoří pokryto ledovci a studená voda, bohatá na rozpuštěný oxid uhličitý, pronikající do podzemí, pomohla urychlit zahlubování již existujících chodeb.
Jeskynní vývoj byl mnohokrát přerušován a měněn, tak jak se nestejnoměrně zvedalo celé pohoří. Při každém takovém skoku, který trval statisíce let, voda opouštěla stará podzemní řečiště, vytvářela nová a ucpávala chodby štěrkovými náplavy. Vývoj a zahlubování chodeb tak postupně dospěly až na spodní hranici vápenců do hornin geology nazývaných fylity. Podložní fylity jsou pro vznik jeskyní zcela nevhodné a dosud se odborníci domnívali, že vytvoření podzemních prostor v nich je zcela vyloučeno.
V Bohemii nám pomohla náhoda. Při jedné průzkumné akci se s kolegou utrhla římsa ve stěně podzemního kaňonu a ten spadl do tůně řeky. Nejenom že se mu nic nestalo, ale svojí kolizí učinil nečekaný objev. Na čerstvém lomu utržené římsy bylo jasně vidět, že není vápencová, jak napovídaly všechny tvary, ale fylitová.
Ve světě známe mnoho jeskyní, v nichž jsou rozměrné prostory vytvořeny na kontaktu vápenců s pískovci, slepenci nebo fylity uloženými v podloží. Chodby se však vytvořily ve vápencích a na kontaktu s nekrasovou horninou došlo k bočnímu podřezávání stěn, řícení stropních bloků a jejich postupnému rozrušení podzemním tokem. Do hornin pod vápenci se podzemní říčky prohloubily vždy jen velice málo. V Bohemii však tomu bylo úplně jinak. Vývoj chodeb se na hranici vápenců nezastavil. Naopak. Podzemní toky zcela ignorovaly nám dosud známé zákony vzniku jeskyní. Po dosažení kontaktu s fylity okamžitě opustily vápencový masiv a erozní síla vody ve fylitech začala hloubit kaňony. Teprve když fylitové kaňony dosáhly takové hloubky, že byla narušena stabilita jejich stěn, začaly se jednotlivé kaňony spojovat a stěny sesouvat. Voda odnášela rozvětranou horninu do nižších částí jeskyně a chodby pod úrovní vápenců se neustále zvětšovaly.
Mohutné chodby a dómy, tvořící páteř jeskyně Bohemia, vznikly v délce více než dvou kilometrů uvedeným způsobem a na mnoha místech strop tvoří zcela rovná báze vápenců bez jediného zbytku chodby, jež by měla svůj původ ve vápencích. Šířka některých prostor je však taková, že rovný strop se již neudržel a začal se řítit. Na dno fylitových tunelů, meandrů a kaňonů se začaly ze stropu odlamovat vápencové bloky. V největších dómech gigantické balvany zcela pohřbily podzemní říčku a zcela netknuté zůstávaly jako němý svěděk unikátního vývoje jeskyně Bohemia. Trochu naivně jsme se domnívali, že při této výpravě ukončíme průzkum jeskyně Bohemia. Ale nestalo se tak. Nečekaným překvapením byla krápníková výzdoba narostlá přímo na fylitech, objev nového druhu slepého střevlíka, vlákna neznámého jeskynního pavouka, obří hrnce vykroužené ve vulkanických horninách, chodby vedoucí do neznáma, a dala by se jmenovat celá řada nevyřešených záhad. Jeskynní gigant v nitru pohoří Mt. Owen ukrývá ještě další tajemství. Čtvrtá expedice českých jeskyňářů se právě v tuto chvíli chystá na cestu. Jejím hlavním cílem je spojit malou jeskyni, která byla objevena nad jeskyní Rhapsody, s jeskynním systémem Bohemia – Rhapsody. Pokud by se to podařilo, vznikl by možná nejhlubší podzemní systém na Novém Zélandu. září 1999
Každý metr úzkého klikatícího se kaňonku byl vykoupen bušením kladiva a majzlíku do vápencových kulis zamezujících plazení vpřed. Navíc každý z party jeskyňářů musel při prosekávání úžin ležet na boku v blátě o teplotě okolo 5 °C. Kladivem se často ani nešlo rozmáchnout a jen rychlá frekvence slabých poklepů – taková lidská minisbíječka – uštipovala milimetr po milimetru z houževnaté horniny. Mazlavý jíl se nejenom lepil na provlhlé kombinézy, ale ucpával i trysky v hořácích karbidových svítidel. Čištění ubralo nejen fyzických, ale hlavně hodně psychických sil. Jedině studený, dolů vanoucí průvan byl to, co nás nutilo nepolevit.”
V roce 1990 působila v divokém pohoří Mt. Owen na Novém Zélandu výprava jeskyňářů České speleologické společnosti. Během této první expedice se podařilo objevit řadu jeskyní, z nichž největším překvapením byl jeskynní systém nazvaný Bohemia s obrovskými dómy a unikátní aragonitovou výzdobou (Koktejl 9/1996). Ani při druhé výpravě, kdy byly objeveny další kilometry chodeb, se nepodařilo průzkum jeskyně dokončit. Proto vyrazila v únoru 1997 skupina devíti speleologů s jediným cílem – rozluštit zbylá tajemství jeskyně Bohemia.
Jaisalmer v indické poušti Thár. Místo jako z pohádek, kde na vás klidně může vybafnout Ali Baba,že hledá čtyřicet loupežníků. Nedobytná obrovská pevnost, ze které je vidět snad až do Pákistánu, s nímžse ještě nedávno válčilo. Po staletí byla strategickým cílem velbloudích karavan.
Rádžasthán, pohádkově barevná země, kde i muži nosí květované náušnice v obou uších a křiklavě oranžovéturbany, zatímco ženy mají v nose kroužky a náramky od podpaždí po zápěstí jako brnění. A nedaleko odsudprovedla Indie sérii jaderných pokusů.
PEVNOST V POUŠTI
Jaisalmer je řídící centrum nejsušší oblasti Indie, velké pouště Thár. Založil ho v roce 1156 člověk se snadno zapamatovatelným jménem – Maharawal Chandarvanshi Yadav Bhatti Rajput Jaisal. On a jeho rodina byli prý potomky samotného Krišny. Až do čtrnáctého století byl Jaisalmer pro karavany velbloudů uzlem spojovací cesty mezi Východem a Západem. Velbloudí karavany přepravovaly hlavně opium, indigo, koření, kovy, kokosy, vlnu, sušené ovoce a podobně. Důležitost Jaisalmeru rostla v mughalském impériu. V tomto období se v Indii neodehrávaly žádné války, a tak tu obchodníci ze sousedního státu Gudžarátu ukládali své bohatství. Umělci a malíři navrhovali náboženské stavby i paláce, kterým se obdivujeme dodnes. Během monzunu lidé žili v Jaisalmeru, pak odcházeli s karavanami za obchodem. S koncem vlády Mughalů začalo období úpadku. Během britského regentství se přístavy v Bombaji a Kalkatě staly centrem obchodu, Jaislamer i velbloudí karavany měly stále menší význam, lidé odtud odcházeli a starobylá pevnost málem zanikla. Novou prosperitu přinášejí až cizinci, kteří tu zakládají kanceláře pro turisty a znovu rozvíjejí obchod.
Po osamostatnění Indie se město stává centrem celé oblasti. V roce 1961 na nádvoří bydlelo asi 8362 lidí. Od indicko-pákistánské války v letech 1965 až 1966 ale Jaisalmer začíná růst a od roku 1968 díky zprovozněným vlakovým tratím město opravdu znovu ožívá. Indíra Gándhíová ho dokonce označila za historické místo a v roce 1975 jmenovala ministra pro Rádžasthán.
V roce 1980 tu byl založen pouštní národní park. Kolem 3162 kilometrů čtverečních pouště, na které můžete ze hřbetu velbloudů vidět chrámy a ruiny, vyschlá koryta řek, miliony let staré fosilie, ale i živá zvířata, ptáky a hlavně tradiční život lidí v primitivních vesnicích.
Příchodem civilizace, obchodu a turistů se mnohé změnilo. Před budovami jsou koupelny, toalety, svítí tu elektrické pouliční lampy, byly zbudovány vodovody, místa jsou osídlená. Centrum komerčních záležitostí.
PŘEDSUNUTÝ VAL CIVILIZACE
Proslavená rádžasthánská umělecky zdobená okna jsou mistrovské mozaiky, všechno je tu uděláno s péčí o detail jinde v Indii nevídanou a celá architektura má okrově hnědou barvu pouště. Dokonce i hudba je tu snovější a barvitější a hraje se na důmyslnější nástroje. Zboží, které se tu dá koupit, je jaksi foremnější a umělečtější než jinde v Indii, restaurace – jak už to v obdobných místech bývá – evropštější, i když na kraji divočiny. Předsunutý val euroamerické civilizace. O tom svědčí i německá pekárna a britské pivo.
MUŽ, KTERÝ ZALOŽIL MUZEUM
V jaisalmerském muzeu jsme potkali jeho zakladatele, vysloužilého učitele. Jmenuje se Nand Kishore Sharma a v Jaisalmeru se narodil. “Zažil jsem ještě mahárádži před vyhlášením nezávislosti, a v této oblasti to bylo velmi složité i během prvních dvaceti let samostatné Indie,” vzpomíná Sharma. “Na vesnici nebylo možné získat vzdělání, ve městě byla jediná vysoká škola a studenti tam museli jezdit z celého Rádžasthánu na velbloudech, protože tu nebyly autobusy ani vlaky.”
Silnice se začaly stavět až po první válce mezi Indií a Pákistánem po roce 1965. Vodní prameny se staly základem pro studny. Cesty kolem města, letiště a vojenské jednotky, to všechno vzniklo také až po válce. Po zvolení Indíry Gándhíové se postavilo ve městě mnoho úřadů. V roce 1947 se Jaisalmer konečně dostal na světové turistické mapy – a počínaje rokem 1980 tu stále vzrůstá turistický ruch. Měsíc co měsíc vznikají nové hotýlky, hlavně ze starých budov. “Není pochyb o tom, že finanční pozice Jaisalmeru se zlepšuje,” říká Sharma, “ale cítíme pochyby v tom, že bez kontroly nechtěných jevů, které turismus přináší, můžeme zkazit nebo zničit tradiční místní kulturu. Hodnoty jsou den ode dne pomíjivější, otevírají se tu nové a nové cestovní kanceláře, ubytovny, restaurace, ale místní lidé odcházejí z města, jsou vytlačováni. To je naše odpovědnost – udržení kulturních tradic, předávání životního stylu další generaci, což je dobré i pro turisty, kteří navštěvují město.”
CAMEL SAFARI
Mnoho návštěvníků sem přijíždí proto, aby zažili pravé velbloudí safari v poušti. Skupiny lidí, stáda ovcí, velbloudů a dalších zvířat. Je příznačné, že podivně rozpačité české slovo velbloud má tak zvučný anglický ekvivalent camel. V rozdílné zvukomalebnosti těch dvou slov se skrývá celá paleta nálad a pohledů na velbloudy. Může to být elegantní běžec i ošklivá herka, sympatický tahoun nebo vzteklý paličák, slintající zvíře s pěnou u huby či ztělesnění vytrvalosti. Je to monotónní zvíře do monotónní krajiny.
Velbloud se řídí pomocí opratí, které má provlečené nozdrami a zkřížené pod krkem. Levou rukou taháte za pravou nozdru a on se stočí doleva. Přechod v klus se provádí zvláštním mlaskáním, stejně jako povel “sedni” nebo “stůj”. Kromě toho jezdci velbloudům něco povídají v hindštině, snad jim vyprávějí pohádky nebo zpívají písničky.
Řídit velblouda není problém. Naučíte se to rychleji než řídit auto, takže zbývá jen obava z odřené zadní části těla. I když má velbloud sebelepší sedlo, není to pohodlné automobilové posezení. Samozřejmě se necháte unášet kolébavým rytmem chůze, a tak otřesy minimalizujete, ale to vás od mozolů neuchrání. Velbloud se vlastně kolébá, takže každým krokem se třete o sedlo, nemluvě o klusu, který připomíná výrobu másla.
VELBLOUDI PRO UMĚLCE
Velbloud ze severozápadní Indie je základem pro umělecké výtvory. V Rádžasthánu se ustálily speciální ornamenty – dekorované sedlo, podbřišní pruh, speciální oděv, náhrdelník, ozdoby na krku, pokrývka neboli houně, ozdoby na nohách a na ocase. Například výroba podbřišníků pod sedla je uměleckým řemeslem a dědí se z generace na generaci. Tradičním materiálem jsou černé a bílé kozí chlupy, převládají podbřišníky jednotné anebo dvojité, vyrábějí se podle osobního stylu. Sedla vůbec hrají důležitou roli v celkové vizáži velblouda – tvoří je vrstva vlny melkhury, následují čtyři vycpávky singhara a sedlový potah se čtyřmi body pro upevnění. Velbloudi vždy figurují na nejdůležitějších akcích rodiny, jako jsou svatby a různé společenské události. To oni nosí nevěstu na svatbu a do jejího pokoje.
Indický muž vždy sedí v zadním sedadle sedla a řídí sám zezadu. To proto, aby za ním nemohla sedět strašidla nebo cizí duše, když řídí v noci. Když veze matku nebo sestru, sedí před ním. Manželky někdy řídí velblouda samy a sedí vzadu. Turisté většinou sedí vpředu.
NOC V POUŠTI
Po hodinové cestě dorazíme na okraj písečné duny, něčeho, co jsme stokrát větší viděli na Sahaře. Utábořili jsme se pod dunou, průvodci posbírali suché klacíky z okolí, rozdělali oheň a pěkně pomalu a důkladně, jak je tady zvykem, navařili čaj s mlékem, rýži a brambory. Nakonec pekli pověstné placky čapátí. Žádné polotovary – přivezli s sebou mouku, ze které na místě zadělali těsto, uváleli placky a pak je sázeli na rozpálenou pánvičku. Špinavé nádobí se v poušti drhne pískem – je to hygieničtější, ekologické i praktické. Večer se rychle setmělo, nebýt ohně, neviděli bychom na spacák. Průvodci se sesedli kolem ohně a vedli silné řeči, přičemž každá třetí věta zněla: “Je poušť pěkná? Líbí se vám tady?” Během půl hodiny jsme byli podle věku jejich bratři a otcové. Obloha se rozsvítila tisíci hvězd, které jsou vidět jen tam, kde jim nepřekáží městská světla. V noci byla zima ještě zesílená větrem, teplota klesla k bodu mrazu, ale ráno na nás čekal pěkný den, opečené toasty s džemem a pokračování v cestě. Došli jsme vyschlým korytem řeky do údolí, kde jsme se utábořili k obědu. Zatímco průvodci vařili, přivezl mladík z nedaleké vesnice velbloudí samici, aby ji připustil k mému vzteklému samci s věčnou pěnou u huby. Samici svázali přední nohy, aby nemohla utéct, a samci museli zavést úd ručně. Celé to trvalo čtvrt hodiny a obešlo se to bez dramatických momentů. Velbloud je monotónní zvíře.
HUMOR BABA SINGHA
Pálenka z cukrové třtiny chutná jako arak, vlastně to je arak. Náš průvodce Shanker Singh, syn Bheekh Singha, provází turisty už patnáct let. Vybral od nás sto padesát rupií na whisky, ale přinesl jenom obyčejnou domácí pálenku. V jeho prostém vesnickém domě vládla ale tak příjemná atmosféra, že jsme mu nemohli nic vyčítat. Vzpomínal, že dřív dělal na farmě a teď si trochu polepšil, za měsíc vydělá asi tak 1000 rupií. Protože velbloud stojí 10 až 20 tisíc rupií, vlastní jen jednoho, ostatní půjčuje firma, která cesty turistů organizuje. Velbloudi sice žijí 25 let a od dvou nebo tří let začnou tahat, ale ke stáří už za moc nestojí. Z našich velbloudů byl nejlepší Pepův čtyřletý Rata, elegantní hnědák, nejstarší můj Kalu, osmiletý samec, který vyfukoval bublinu z krku, a pak šestiletý Muml, na němž jezdí Singh. Velbloudi jsou pověstní vytrvalou chůzí, mohou ujít stovky kilometrů bez jídla a vodu dokáže jejich organismus vyprodukovat z tukové zásoby uložené v hrbu. Jaisalmerští velbloudi jsou menší a mají štíhlejší šíji. Jejich srst se používá v továrnách – hlavně na výrobu koberců a pro další zboží. Využívá se i jejich kůže – pro výrobu velkých láhví na olej a hudebních nástrojů. Velbloud je tu vedený jako univerzální tažná síla, protože zde nemají ani těžkou, ani lehkou mechanizaci. A nakonec jsou i zdrojem vtipů: “Baba, banana OK?” zeptal se nás, baba Singh, když jsme sesedli po dvouhodinové jízdě ze sedla.
ŽIVOT V DHANI
Když jsme probrali velbloudy, rozhovořil se baba Singh o rodině. Shanker má šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Ve vesnici Dauwa, kde žije, bydlí asi 300 lidí, voda se čerpá ze 100 metrů hluboké studny a vesničané si mohou nabrat tolik vody, kolik potřebují. Kozy pěstují pro mléko i na maso, v každém domě jich jsou celá stáda.
V poušti je mnoho malých i velkých vesnic. Velká vesnice se nazývá gaon, malá je dhani. Vládne tu hierarchie a představený vesnice má největší dům a všeho víc než ostatní. Někde prý dokonce může být i majitelem slona. Každá vesnice má studnu nebo nádrž na vodu, kde ženy perou prádlo. Voda je na pití i na mytí. Ženy vstávají velmi brzy ráno, podojí, přinesou mléko, udělají snídani, nanosí vodu a celý den jsou zaměstnány prací v okolí domu. Večer prý vesnice společně popíjí anebo kouří opium. Co se týče jídla – většinou se všichni živí rýží, hlavní složkou je zelenina, oblíbeným jídlem je tenký baira, neboli čapátí. Hinduistické ženy nosí barevné rhakra, muži dlouhé košile a turbany. Většina hinduistů používá růžovou, žlutou a šafránovou barvu a to se nazývá kutcha. Veselé zářivé barvy jsou pro svobodné dívky, zatímco odstíny, jako černá, zelená, modrá, šedivá, se nazývají paka a nosí je vdovy.
UMÍTE ČESKY?
“Co vaše manželka?” zeptal se mě jeden z mladíků, který tu Singhovi fungoval jako tlumočník. Nebylo by na tom nic zaznamenáníhodného, kdyby se nezeptal česky.
“Cože? Vy umíte česky?”
“Yes, sir.”
Uměl sice jen tuhle jedinou větu, ale i tak je to výkon. Angličtinu se učí od třetí třídy jako povinný předmět, studuje ekonomickou školu v nedalekém Jaisalmeru a plánuje velkou kariéru státního zaměstnance s královským platem 3 až 4 tisíce rupií. Po škole sice připadá na stovku míst tisíc uchazečů, ale on věří, že se pro něj něco najde. Řekl jsem jen Pepovi šeptem, že si musí pomoci bakšišem, a bylo to jako kouzlo, všichni hned ožili. “Bakšiš, bakšiš,” smáli se a ukazovali výmluvné gesto palcem a ukazováčkem.
Bavili jsme se taky o Michaelu Jacksonovi jako symbolu euroamerické civilizace. Znají ho tu, před rokem na něm bylo v Bombaji 50 000 lidí. Za 5000 rupií vstupného, což je skoro půlroční plat velbloudího průvodce. Seděli jsme s babou Shankerem asi do deseti hodin, vypili pár skleniček a pořád čekali, kdy přijde něco k jídlu.
“Máte hlad, baba?” zeptal se konečně baba Shanker baba Pepy. Baba znamená cosi jako důstojný pán a stáří se tady těší velké důstojnosti.
“Něco si dát můžeme.”
“Protože u nás v Indii se jí, až když skončí pití.”
“To my klidně můžeme pít i potom.”
Tak nám přinesli na plechovém talíři brambory s květákem a pálivou omáčkou, to jsme nabírali mističkou z přeloženého čapátí. Člověku se ani nechce věřit, že může být život tak skromný – jedna holá místnost bez nábytku, jen s policí na nádobí, kuchyň, která připomíná polní stan, několik dek na přikrytí, stádo koz a ovcí na dvorku, a to je vše. Životní styl půl miliardy Indů žijících na vesnici. Životní styl asi tak dvou třetin lidstva.
ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE
Součástí tohoto článku je CD “ZVUKOVÁ POHLEDNICE SEVERNÍ INDIE” z edice “ZVUKY PLANETY ZEMĚ”, který obdržel každý abonent speciálního předplatného.
O Indii v mnoha směrech platí totéž co o hinduismu – je to změť možností a žádná definice neuspokojí všechny, kterých se má týkat. Pochopit mystickou a zároveň i zemitou Indii je neuskutečnitelný projekt, stejně jako pokus o zvukový portrét postihující skutečnou atmosféru země, navíc pro někoho, kdo tam nikdy nebyl. Přesto se o to nechceme přestat pokoušet.
VE VLAKU DO HARIDWARU
Ganga nepatří mezi nejdelší řeky světa, ale snad žádná jiná není tak uctívaná. Ještě anglický cestovatel Mandevill roku 1356 tvrdil, že Ganga vytéká z ráje a ve štěrku na jejím dně je zlato. A hinduistům její vody nabízejí možnost vstoupit do nekonečné blaženosti. Možná i o tom zpívají ve vlaku třetí třídy venkovští hudebníci odjíždějící do Haridwaru na řece Ganze na velký hinduistický festival.
PRODAVAČ HOUSLIČEK
Nikde jinde pod sluncem nejsou zařízeni na tak organizovanou výrobu rafinovaných zvuků jako v téhle zemi, dokonce v jejím hlavním městě. Nejen na některé z rušných ulic, ale i tam, kde byste to nejméně čekali. Každý prodavač housliček ručí za kvalitu svých nástrojů, a tudíž se na požádání stane virtuosem.
ŽENY U ŘEKY GANGY
Haridwarské gháty jsou jakási moderní obdoba Váránasí – domy u řeky září novotou, Ganga je tu, v předhůří Himálaje, čistší a více členitá, spoutaná betonovou přehradou a rozčleněná celým labyrintem ocelových, sytě rudých konstrukcí. Když se ještě na českém venkově dralo peří, vyprávěly se u toho pohádky a legendy. Indické ženy legendy o Kršnovi, Rámovi a dalších při obdobné činnosti zpívají.
SVĚTOVÉ DNY JÓGY V RIŠIKÉŠI
Rišikéš je místo, které od Haridwaru proti proudu Gangy není daleko. Můžete se tu věnovat tiché meditaci stejně jako před lety Beatles, které sem pozval jejich guru Mahariši Maheši Yogi. Anebo se můžete nechat unášet vírem a rytmem na každoročních slavnostech jógy, na které se tu sjíždějí lidé z celého světa, hlavně však Japonci.
VE VLAKU DO HARIDWARU II
Haridwar je pro hinduisty něco jako Betlém pro katolíky. Ne že by se tu narodil některý z bohů jako ve Váránasí, ale o kus dál na sever se narodila nejsvětější řeka. Posvátné místo naproti hranaté věži se jmenuje Brahmakundá nebo Hari kí paurí, Boží schody.
SVÁTEK REPUBLIKY
Koncem ledna vrcholí svátek založení republiky oslavou, jejímž završením jsou alegorické vozy. Nečekejte ozdobené náklaďáky, jak je známe z Prvních májů. V Indii narazíte spíš na velkorysé plošiny s alegorickými výjevy z pohnuté historie obrovského národa. Každá “pojízdná encyklopedie Indie” měla svou hudební kulisu. Jak se objevil alegorický vůz, sílil i zvuk. Pak postupně slábl úměrně tomu, jak se vůz vzdaloval.
PRODAVAČ PÍŠŤALEK V DILLÍ
Pouliční prodavač píšťalek, vedle troubení aut, rikšů a halekání chodců – další ze zvukových rozmanitostí Indie. O indické kultuře se někdy říká, že je jako gigantická slepá ulička. Každý nově příchozí tuto stále složitější kulturu ovlivnil a poté jí byl pohlcen. Také já jsem si píšťalku musel koupit, pokud jsem chtěl nahrát tento koncert.
SLAVNOST KHUMBU MELA V HARIDWARU Festivaly jsou hindská specialita, skoro na každý den nějaký připadá. Ale Khumbu Mela je opravdu něco výjimečného. Koná se jednou za čtyři roky a v roce 1989 se v Aláhábádu na této slavnosti sešlo největší množství lidí na světě – asi 12 milionů, přičemž 50 lidí zahynulo a další desítky byly uneseny proudem řeky. Na místo srazu zatím poslední Khumbu Mely v Haridwaru jsme proto loni přijížděli s obavami z obrovské tlačenice, které se naštěstí nenaplnily.
Tisíce venkovanů přicházejí denně do náruče velkoměsta. Zlákáni září neonových reklam, osvětlením tříd plných elegantních výloh s dostatkem zboží všeho druhu, utíkají od hladu, bídy a přírodních katastrof. Přicházejí za přeludem lepšího života, za možností pracovat za přiměřenou mzdu. Výsledkem této největší masové migrace v historii lidstva jsou zhoršené životní podmínky megaměst, ve kterých se už skoro nedá žít.
Superměsta totiž doslova praskají ve švech. Zdánlivě nekonečná záplava lidí zatěžuje neúnosným způsobem infrastrukturu a prostředky měst. Jejich živelný růst doprovázejí problémy s bydlením, zásobováním potravinami a vodou, znečištěným vzduchem, zabezpečením energií, kanalizace, hygienických a zdravotních zařízení, dopravy a dalších služeb, hromaděním odpadů a nárůstem zločinnosti. Masové stěhování lidí do velkoměst je aktuálním problémem číslo jedna rozvojových zemí, potýkají se s ním však i obrovské městské aglomerace nejvyspělejších průmyslových zemí. Obraz přelidněných megaměst je jako vystřižený z nějakého sci-fi filmu.
NAPOSPAS MĚSTSKÉ DŽUNGLI
“Tlačenice, horko a hluk mnoha hlasů, jež neustále hučely v uších, pach staré špíny, prachu a namačkaných těl, pomalu se přesouvající masa lidí, kteří přicházeli kolem stánků nebo se zastavovali, aby si sáhli na staré obleky, šaty, otlučené nádobí, bezcenné ozdoby a smlouvali o malé tlamouny s rozevřenými hubičkami a vytřeštěnýma kulatýma očima. Prodavači vyvolávali ceny svého kazícího se zboží, lidé proudili kolem a obezřetně uvolňovali místo dvěma policistům s chladným pohledem, kteří chodili bok po boku a dohlíželi na všechny a všechno – ale drželi se na hlavní cestě, která rozdělovala náměstí a vedla ke stanovému městečku, jehož záplatované šedivé jehlany tam stály už hodně dlouho.”
(Harry Harrison: Místo, místo! Více místa!)
Pro většinu přistěhovalců život ve městě neznamená automaticky zlepšení životních podmínek. Často se jejich životní úroveň naopak snižuje. A stejně tak, jako se majetek koncentruje v rukou bohaté menšiny, tak rostou řady chudiny zápasící o přežití. Lidé se tísní při okrajích velkých aglomerací v primitivních chatrčích z vlnitého plechu a prken. Rozšiřují se chudinské čtvrti (slumy, barrias, bidonvilly, favelap, villas miserrias), města ve městě, jejichž společným znakem jsou choroby, bída a znečištění životního prostředí.
Na tak obrovský příliv obyvatelstva nejsou připravené zdravotní ani sociální služby měst: miliarda lidí dnes nemá odpovídající příbytky a asi sto milionů jich přebývá pouze pod mosty či viadukty. Noví obyvatelé měst jsou navíc většinou negramotní, bez zvláštní kvalifikace, takže nemohou získat odpovídající práci. Žijí v nepředstavitelné chudobě, bez základních hygienických zařízení, mezi tunami odpadů a množstvím hmyzu a krys. Drtivá většina lidí se tu rodí, přežívá a umírá v anonymní pologramotné či negramotné mase chudáků. A vysoká porodnost ještě přispívá k nekontrolovatelnému růstu aglomerací. Bohužel ti nejchudší plodí zase jenom chudé, a nekonečný kolotoč pokračuje.
ZROD MEGALOPOLIS
“Město je anachronismus. Přežilo se. Hydroponika a vrtulníky jeho zánik jen uspíšily. Ve svých počátcích bylo město kmenovým shromaždištěm, místem, kde se lidé scházeli pro vlastní ochranu. V pozdějších dobách kolem sebe stavělo hradby pro zvýšení sebeobrany. Potom hradby nakonec zmizely, ale město žilo dál pro pohodlí, které skýtalo obchodu a dopravě. Přežívalo do moderní doby, protože lidé byli nuceni žít blízko svého pracoviště – a to bylo ve městě.”
(Clifford D. Simak: Město)
Lidé z venkova i v minulosti dávali přednost životu ve městech. V posledních desetiletích však migrace z venkova, z vesniček a malých měst do velkoměst nabyla podoby největšího davového šílenství v dějinách. Města se rozrůstají všemi směry, navzájem propojují, pohlcují venkovská sídla a vytvářejí stále nová a nová předměstí. Také vesnice se rozrůstají a napodobují řád měst. Jejich ekonomická a průmyslová činnost přivádí některá města až k bodu určité stagnace nebo velkého úpadku, zatímco jiná stále rostou a dosahují vrcholu – takzvané světové úrovně.
Ve světě příliv pracovních sil napomáhá rozvoji průmyslu, jehož nové továrny vznikají v lacinějších okrajových městských oblastech – na bývalém venkově. Každé větší město se tak postupně stává centrem rozšiřujícího se metropolitního území dalších satelitních měst a jejich předměstí. Hranice předměstí daleko přesahují hranice vlastního města. Velké Mexiko, představující dnes největší soustředění obyvatelstva v Latinské Americe, je rozděleno do čtyř pásem: vlastní město (139 km2), urbanizované území města (700 km2), federální okruh (1499 km2) a metropolitní území, jehož rozloha není uváděna, ale je ve skutečnosti několikanásobně větší než rozloha federálního okruhu.
Růst měst je také neoddělitelnou součástí rychlého růstu obyvatel světa, zvláště toho rozvojového. Podle statistik žilo v roce 1996 ve městech 2,6 miliardy obyvatel, z toho 1,7 miliardy v rozvojových zemích. Londýn vzrostl z jednoho na osm milionů obyvatel za 130 let. Lagos, kde žilo v roce 1950 pouze 290 tisíc lidí, může mít v roce 2015 víc jak 24 milionů obyvatel. V roce 2005 má žít na Zemi 6,6 miliardy lidí, 3,3 miliardy budou žít ve městech, dvě třetiny z toho v megalopolis jihu.
STRACH Z EPIDEMIÍ
“Dá se zapomenout, že bydlíte čtyři sta metrů nad zemí v buňce dva krát dva metry, ve společnosti ženy a uřvaného škvrněte, ve městě čítajícím dvacet pět milionů duší, jež pozře každé cizí těleso…”
(Dominique Roffet – Velkoprodejna)
Za pár let budou v megaměstech bydlet tři miliardy lidí, polovina současného počtu všech pozemšťanů. Takový růst obyvatelstva narušuje po tisíciletí stálý ekosystém planety. Lidé se stýkají se zvířaty, s jejichž viry se neumějí vyrovnat. Epidemiologům musí hrůzou vstávat vlasy na hlavě: objevují se nové formy chorob, které zasahují obyvatele s nepoznanou intenzitou. Tuny odpadů, znečištěná voda, městské záhony, bahno a vodní nádrže v nouzových čtvrtích megaměst jsou moderní líhně moskytů přenášejících onemocnění malárií (dosud hlavní příčinu hospitalizace a úmrtí v Africe a Latinské Americe). V Asii se pro změnu vyskytl nový druh cholery, který přidělává vrásky lidem v Bangladéši, Číně, Indii, Malajsii, Nepálu a Pákistánu. V naší paměti utkvěl virus Ebola, jeden z mnoha virů, jenž se ve změněných podmínkách stal nebezpečným pro člověka. Je jen otázkou času a lidské aktivity, zda se některá nová lékuvzdorná infekce někdy v budoucnu nerozšíří do ostatních částí světa.
V porovnání s tím jsou civilizační choroby obyvatel velkoměst (deprese, neurózy), způsobené pracovním stresem, vypětím a nedostatkem času na sebe samého, jen jakýmsi slabým odvarem. I když negativní dopady života ve městech na naše zdraví a psychiku a přibývání lidí, kteří nikam nepatří, mají souvislost s migrací v mezinárodním měřítku a mohou být dokonce příčinou vzniku ozbrojených konfliktů.
ČASOVANÁ BOMBA
“Nad Městem se vznáší vůně kuchyní všech zemí světa, opar opia a hašiše, pryskyřičně rudý kouř z yage, vůně džungle a slané vody, zahnívající řeky a vysušených výkalů, potu a genitálií. Město je zachvacováno epidemiemi násilí a nezaopatřené mrtvoly požírají na ulicích supové. Albíni mžourají do slunce. Chlapci sedí na stromech a lenivě masturbují. Lidé, stravováni neznámými chorobami, pozorují kolemjdoucí zlýma protřelýma očima.”
(William S. Burroughs: Nahý oběd)
Boj o existenci, konkurence. Každý je v desetimilionovém kolektivu sám a musí spoléhat pouze na vlastní síly. V přelidněných městech narůstají sociální problémy. Chatrče chudých jsou přeplněny dětmi, které jsou často odkázány jen samy na sebe, stávají se z nich děti ulice. Jen v Latinské Americe jich je víc jak 40 milionů.
Životní podmínky těchto obyvatel a omezená možnost uplatnění často ústí v beznaděj a zoufalství, ventilované formou nepokojů a násilí, nárůstem zločinnosti, infekčních nemocí včetně AIDS, konzumací drog a prostitucí. Bohatší spoluobčané se často raději zdržují co nejdále. Proti vražedným gangům či etnickým milicím vznikají opevněná obydlí v oddělených čtvrtích – pevnostech. V momentě, kdy jedinou vlastností úřadů je bezmocnost, mnohdy zbývá lidem jediná možnost – vzít zákon do vlastních rukou. A pak jen čekat, kdy tato bomba vyletí do povětří.
DÝCHÁNÍ ZAKÁZÁNO
“Nemusíš už fetovat stačí vyjít do ulic projít se kolem silnice a nadechnout se z plných plic”
(Czechcore SRK: Nemusíš už fetovat)
Obchodní a podnikatelské centrum New Yorku – Manhattan.
Epidemie a sociální problémy nejsou jediným strašákem narušeného životního prostředí dnešních superměst. Damoklovým mečem Rio de Janeira, Sao Paula, Jakarty, Mexico City nebo Dillí je ovzduší otrávené škodlivými emisemi průmyslových podniků a nadměrnou veřejnou a soukromou automobilovou dopravou. Dýchání v těchto megaměstech přímo ohrožuje zdraví místních obyvatel. Většina velkoměst v Číně má dokonce pětkrát větší hladinu znečištění ovzduší než New York nebo Londýn. Pekingští obyvatelé v minulosti již několikrát protestovali proti dusivému uhelnému prachu a strašlivému hluku.
Obyvatelé “vyspělého světa” utíkají před nesnesitelnými životními podmínkami center velkoměst na periferii, za svým snem – domem v zeleném a klidném předměstí, odkud je “v pohodě” doveze do práce jejich automobil. Přidělávají vrásky urbanistům, před kterými teď stojí úkol zachránit pustnoucí a chátrající městská centra. Úkol o to těžší, o kolik méně na to má městská správa finančních prostředků.
VÍTEJTE V BABYLÓNU
“Ten strom řekl Ten bílej auťák pode mnou se mi vůbec nelíbí, Smrdí benzinem Ten strom vedle řekl Pořád jenom fňukáš, Jseš neurotickej Koukni, jseš ohnutej až k zemi.”
(Allen Ginsberg: Tamty dva)
Násilí, nemoci, bída a smog staví často úřady do pozice trpného pozorovatele. V mnoha chudých velkoměstech vládne chaos, korupce a neschopnost. Rostoucí hospodářské a sociální problémy rozvojových megalopolis mohou být v budoucnosti příčinou nových migračních vln zalévajících rozvinuté země. Ty se již teď hrozí představy, že se hladové masy jihu vydají na sever za lepším životem, jaký viděli v televizních reklamách. Jediné řešení je pouze zlepšení životních podmínek chudých ve velkoměstech a vytvoření podmínek pro život lidí na venkově. Bez pomoci “vyspělého severu” to zřejmě nepůjde. Jen základní přeměna slumů na dostupná obydlí přistěhovalců by však přišla na stovky miliard dolarů. A vyspělým zemím se zase příliš nechce platit tuto sanaci bídy a zločinu z vlastní kapsy. Alespoň na istanbulské konferenci OSN o městech (1996) se k tomu příliš nehlásily. Přitom podle prognóz této světové organizace budou přistěhovalci ve velkých městech přibývat a pravděpodobně dále žít v chudobě a nedostatku…
PS: RADOSTNÁ BUDOUCNOST?
V rozvinutém světě žije asi pětina obyvatel Země, která však vlastní téměř tři čtvrtiny celosvětového bohatství a spotřebovává většinu světových přírodních zdrojů. Pro většinu rozvojových zemí je typické převládající postavení hlavního města, kde žije přibližně polovina městského obyvatelstva státu a počet obyvatel roste zpravidla nejrychleji. Růst měst je ve světě urychlován i rozvojem průmyslu a stále výraznějším zaostáváním venkova. Na území Velkého Mexika se například uskutečňuje 67 % všech staveb ve státě, spotřebovává se 81 % elektrické energie, realizuje 62 % obchodu. Je zde soustředěno 65 % kvalifikovaných pracovníků a 77 % výroby automobilů. Téměř 90 % průmyslu Latinské Ameriky (vyjma těžebního) je soustředěno ve čtyřiceti velkých městech a v jejich okolí, z toho 70 % v deseti největších aglomeracích. Rozvoj průmyslu zatím prohlubuje hospodářské a územní rozdíly. Zvyšuje se i závislost velkých měst na dovozu základních potravin ze zahraničí.
Mnohé ekonomiky rozvojových zemí jsou navíc ve skutečnosti rukojmími investičního kapitálu nadnárodních fondů. Zahraniční společnosti využívají levnou pracovní sílu a bez skrupulí vykořisťují místní obyvatele. V Jakartě dostane dělník jen dolar a půl za dvanáct hodin práce. Neodvažuje se protestovat, je spokojený s tím, co má. Nadnárodní společnosti ho mohou lehce nahradit a navíc se kdykoli přemístit do jiných končin světa, kde budou jejich náklady ještě levnější. Ztráta důvěry fondů ve státní fiskální politiku může dokonce položit na lopatky měnu a ekonomiku rozvojového státu. Na lidech nezáleží. Radostná budoucnost? Jak pro koho.
TVÁŘ VELKOMĚSTA
Každé město má svůj osobitý charakter, daný například polohou, okolní přírodou či místem v hospodářském a společenském životě státu.
Evropská velkoměsta se vyznačují a navzájem odlišují svými historickými centry. Oproti tomu mladá americká města jsou si v mnohém podobná. Jsou “modernější”, přehlednější (nejčastěji pravoúhle členěná) a maximálně přizpůsobená automobilové dopravě. Rozvoj automobilismu v padesátých a šedesátých letech měl velký vliv na charakter evropských a amerických měst, vyznačujících se vznikem rozsáhlých předměstí, v Evropě bouráním obchůdků a kavárniček v úzkých ulicích za účelem výstavby širokých dálnic. Pozdější léta byla ve znamení výstavby menších satelitních měst, v současnosti se obrací pozornost urbanistů k obnovení charakteru vnitřních měst.
Dnešní městské aglomerace mají dvojí tvář. Tu bohatou charakterizují přepychové budovy bank a výstavných úřadů, luxusní hotely a soukromé rezidence svědčící o dostatku a pohodlí bohatých. Druhá je tváří chudoby a bídy milionů obyvatel živořících v zapomnění na okraji společnosti. Život ve městě pak na jedné straně představuje jedinečnou možnost individuální svobody a seberealizace, avšak může být také příčinou naprosté lhostejnosti a ignorance, ztráty společenských hodnot a respektu k druhým. V megalopolis lidé vstupují navzájem do zprostředkovaných, odosobněných vztahů, v nichž ztrácí svou váhu míra osobní blízkosti či vzdálenosti. Společenské rozvrstvení vystřídala nivelizovaná, nerozlišená změť letmých mezilidských vazeb. Společnost se proměnila v množství, beztvarý dav. Město ztrácí svou tvář, stává se anonymním prostorem plodícím úzkost.
Představte si, že kolem vás prosviští autíčko až nápadně malé a kulaté. Jeho propracovaný design připomíná malého broučka, který je ale nesmírně rychlý. Dravec, jenž evokuje atmosféru “zlatých” šedesátých let. Na první pohled je ale zřejmé, že jsme na konci našeho tisíciletí. Pod výraznou karoserií je zcela nový vůz, který se opírá o vynikající techniku a moderní prvky automobilového průmyslu. Koncept vozu New Beetle si razí vlastní cestu, míří vstříc novému tisíciletí. Aby zaujal, je vyzývavý a provokuje, není však agresivní ani neuráží nevkusem a lacinými efekty. Možná i ve vás vyvolává pohled na ladné křivky vozu New Beetle nostalgické vzpomínky – je to jako když si po letech listujete zaprášeným maturitním albem…
ODVÁŽNÁ MYŠLENKA
Nápad stvořit nového Brouka se zrodil v americkém designérském centru Volkswagenu v Simi Valley v Kalifornii a už první studie, která spatřila světlo světa v roce 1994, vzbudila nevídanou pozornost. V lednu toho roku se stala doslova senzací detroitského autosalonu, po něm rychle následovaly další výstavy i další verze. Automobiloví fandové byli nadšeni. Nový vůz musí ale vyhovovat nejpřísnějším kritériím, ať už jde o výkon, bezpečnost, komfort či technologickou kompatibilitu v sériové výrobě.
Nový Brouk se bude skutečně vyrábět! Díky využití nejmodernější výpočetní techniky se čas potřebný pro vývoj nového vozu podařilo zkrátit na minimum. Na rozdíl od původních studií se nový model maličko povytáhl do délky, aby mohl nabídnout dostatečný komfort v interiéru, jiné jsou také mohutné nárazníky, změnily se i rozměry skeletu tak, aby vyhovovaly sériové výrobě na montážní lince. Na vývoj vozu, včetně nezbytného testování a přípravy montážní linky, padla téměř miliarda marek.
První vozy New Beetle začaly sjíždět z linky v mexickém Pueblu už na začátku loňského roku. Byly však určeny výhradně pro americký trh. Protože zákazníci na obou stranách Atlantiku mají v některých ohledech jiné požadavky, usilovně se pracuje na verzích pro Evropu.
VŠECHNO JE JINAK
I když Volkswagen New Beetle ctí styl svého legendárního předchůdce, nemá se zakladatelem slavného rodu prakticky nic společného. Základní změnou je umístění motoru vpředu napříč. Ortodoxním “broukařům” bude možná chybět ladné smýkání těžší zádi původního vozu, který se v rukou zkušeného řidiče dokázal pod plným plynem protahovat kontrolovaným smykem zasněženými serpentinami. Vývoj se však zastavit nedá, pohon předních kol přináší nejenom skvělé jízdní vlastnosti, ale také nižší výrobní náklady.
Zájemci o New Beetle se dnes mohou rozhodovat, zda si pořídit verzi se zážehovým čtyřválcem o výkonu 85 kW (115 k), nebo dají raději přednost úspornému turbodieselu o maximálním výkonu 66 kW (90 k) s přímým vstřikováním paliva do válců. Oba agregáty svými parametry plně korespondují s mladistvým a dynamickým vzhledem vozu. Vysoký točivý moment dovoluje relaxační jízdu, v zásobě je však stále dostatek výkonu pro razantní zrychlení. V blízké budoucnosti by se měl pod kapotou vozu New Beetle objevit i vidlicový pětiválec 2,3 V5 o výkonu 110 kW (150 k).
MODERNÍ TECHNOLOGIE
Výkon motorů je doposud přenášen na přední kola prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky. Nabídku obohatí i moderní čtyřstupňová automatická převodovka se systémem DSP, který respektuje styl jízdy řidiče. Vedle špičkových motorů nebo vyspělé samočinné převodovky je další vymožeností propracované zavěšení kol či montáž čtyř kotoučových brzd. Do standardní výbavy patří ABS a elektronický dělič brzdného tlaku. Bezpečnost jízdy výrazně zlepšuje sériově montovaný elektronický stabilizační systém ESP, který dokáže eliminovat důsledky přetáčivosti nebo nedotáčivosti vozu.
Celý vůz Volkswagen New Beetle má mladistvý a dynamický charakter. Nezapře to ani interiér. Originálně tvarovaná palubní deska i výrazný tříramenný volant jsou toho dokladem. Nádhernou vzpomínkou na původního Brouka je velký ciferník rychloměru, vedle něhož našel místo také otáčkoměr, ukazatel stavu paliva, počítač kilometrů a řada kontrolek. Ručičky přístrojů jsou červené a ve spojení s modrým podsvětlením číselníků tvoří efektní kombinaci.
BÝT SÁM SEBOU
Co ale mají oba vozy společného? Je to smysl pro funkčnost a praktičnost! V interiéru je celá řada schránek a užitečných úložných prostorů. Například nad horním rámem řidičových dveří je malá přihrádka na sluneční brýle. New Beetle disponuje hned třemi dvanáctivoltovými zásuvkami – dvě jsou v zapalovači vpředu i vzadu a jedna v zavazadlovém prostoru, který se pouhým sklopením zadních opěradel zvětší ze základního objemu 209 litrů až na 527 litrů. Přední sedadla mají i výškové seřizování a pro usnadnění nastupování na zadní sedadla se při překlopení opěradla zároveň posouvají dopředu. Přestože je standardní výbava modelu New Beetle bohatá, na seznamu volitelných doplňků je ještě několik zajímavých položek. Každý si může svůj vůz vybavit klimatizací, elektricky ovládaným střešním oknem, koženým čalouněním, ráfky z lehkých slitin, tempomatem nebo CD měničem.
Že se konstruktéři značky Volkswagen umějí i bavit, dokázali tím, že na palubní desce našli místo pro malou nostalgickou vázičku. Stačí do ní dát květ kopretiny, do přehrávače kazetu Hendrixe nebo Janis Joplinové, a i usedlý “tatík” si za volantem s chutí zavzpomíná na své bláhové, a snad proto tak krásné hippie roky…
Leden 1991
Volkswagen otevírá v kalifornském Simi Valley, designérské studio jehož úkolem je prozkoumat designérské trendy a vlivy jednotlivých teritorií, vytvářet pro ně futuristické studie, ale také specifikovat požadavky amerických zákazníků.
Září 1992
Tým odborníků v Simi Valley dospěl k názoru, že pověst a úspěch značky Volkswagen jsou stále úzce spojeny s úspěchem nezapomenutelného Brouka. Mladí designéři začínají ztvárňovat různé vize na téma “Nový Brouk”.
Květen 1993
Vznikají první modely a padlo rozhodnutí připravit funkční prototyp pro nadcházející autosalon v Detroitu.
Leden 1994
Studie Concept 1 se stala senzací autosalonu v Detroitu.
Březen 1994
Concept 1 jako otevřený kabriolet sklízí ovace na autosalonu v Ženevě. Připravuje se sériová výroba.
Říjen 1995
Concept 1 s pozměněnými proporcemi míří na autosalon do Tokia.
Listopad 1995
Po posledních úpravách designu se nový vůz začíná vyrábět v mexickém Pueblu.
Březen 1996
Dopracovaný vůz je znovu v Ženevě, kde je také oficiálně oznámeno jméno nového modelu: New Beetle.
Leden 1998
Na autosalonu v Detroitu je vystaven New Beetle ve verzi pro americký trh a ještě do konce měsíce se začíná prodávat. Nečekaně vysoký zájem donutil automobilku zvýšit kapacitu v Pueblu.
Říjen 1998 Pařížský autosalon vítá New Beetle ve verzích pro evropské a mimoamerické trhy.
Původní obyvatelé Austrálie, černí Austrálci, byli skutečně až do doby příchodu bělochů před dvěma stoletími zdaleka nejjednoduššími obyvateli celé zeměkoule. Když pohlížím na jejich hmotnou a duchovní kulturu, mohu je plným právem – aniž bych je tímto označením jakkoli urážel – nazvat “lidmi kamenného věku”.
I v době kamenné existoval vztah mezi mužem a ženou, milostné hry, prostě to, čemu říkáme sex. Z žádného jiného místa zeměkoule však o tom, jaký byl sexuální život lidí doby kamenné, nemáme zprávy.
Australští domorodci žili ve svém velice rozlehlém domově rozděleni do několika set nevelkých skupin, které ne zcela přesně označujeme jako “kmeny”. U každého z těchto kmenů existovaly i ve věcech sexu některé odlišnosti, jiné skutečnosti platily naopak v celé Austrálii. A tak jsem se při svém hledání vlastní kultury původních Austrálců musel nejen vydávat nejrůznějšími směry jejich kontinentem, ale také procházet deníky a zprávy nejrůznějších autorů – cestovatelů, koloniálních i australských vládních úředníků, ale i geografů, geodetů, zoologů a botaniků, a samozřejmě také misionářů. Všech těch, kterým se poštěstilo navštívit některé domorodé skupiny ještě předtím, než jejich příslušníky začala ovlivňovat naše “bílá” civilizace.
Tradiční způsoby života, zvyky, obyčeje a představy domorodců ale naštěstí přežívají v některých částech Austrálie až dodnes.
SOULOŽ S DUCHEM
Jdu-li po stopách sexuálního života lidí kamenného věku, musím hned na začátku uvést asi vůbec nejpřekvapivější skutečnost: australští domorodci, nebo alespoň příslušníci veliké většiny místních kmenů, nechápali, neznali souvislost mezi pohlavním stykem a početím. Nevěděli, že muž při souloži oplodňuje ženu. Domorodá představa říká, že žena otěhotní jakoby pohlavním stykem s duchem. Přesněji řečeno – do pochvy a do dělohy vstoupí “duch-dítě”. Duchem oplodněná žena pak po devíti měsících porodí. Z této dříve takřka všeobecně platné představy vyplývá i obrovský počet těhotenství, která místní žena prodělá. Profesor Rose zjistil, že ve skupině aboriginů u Carpentarského zálivu porodila každá místní žena během života nejméně 18 dětí.
Protože pohlavní styk nemá s plozením dětí jakoby vůbec nic společného, pohlíží na něj domorodci nikoli jako na to, co má zásadní důležitost pro zachování rodu, ale jako na příjemnou zábavu, potěšení, které si chtějí dopřávat v co největší míře a tak dlouho, jak jim to jen jejich zdravotní stav dovolí.
A k čemu sloužili ve věcech pohlavního styku muži? Copak silné pohlaví v procesu početí dítěte nehrálo v Austrálii vůbec žádnou roli? Tak jednoznačné to nebylo. Muž – jak to krásně vyjádřil jeden můj známý australský etnolog – svým penisem ženu jakoby “otevíral”. Po souloži, kdy se v představách domorodých žen jejich pochva rozevřela, rozestoupila, mohl do takto otevřené vaginy duch vstoupit mnohem snáze.
Protože australští domorodci nevěděli, že k otěhotnění dojde díky pohlavnímu styku, nepotřebovali, a tedy ani “nevynalezli” žádné antikoncepční prostředky, ani ženské, tím méně mužské. Stejně tak si domorodci nepřipravovali žádná afrodiziaka, žádné prostředky povzbuzující pohlavní schopnost.
Pro přesnost musím dodat, že v Austrálii existovalo přeci jen několik kmenů, jejichž příslušníci úlohu muže při plození dětí určitým způsobem registrovali. Například v Arnhemské zemi místní lidé dětem říkají džamarguli, doslova “výsledek práce”, nebo – ještě přesněji – “výsledek dřiny”. Tedy námahy, kterou musel muž souloží se svou partnerkou vynaložit. Ani zdejší muž totiž nedokáže oplodnit ženu napoprvé, ale je třeba šesti za sebou následujících souloží, aby budoucí matka počala. Ale ani tito lidé neznali skutečný průběh těhotenství. Věřili, že během menstruace se v ženě vytvoří velké vejce a muž ho svým penisem během soulože rozbije, a tak umožní, aby později přišlo dítě na svět.
OTEVÍRÁNÍ ŽEN
Duch může do domorodé ženy vstoupit zejména na místech, která jsou pro původní obyvatele Austrálie zvláště posvátná. Na území každého ze zdejších kmenů je takových míst vždycky několik. V pouštních částech kontinentu, zejména ve Velké Viktoriině poušti, sídlí tito duchové často v místech, kde lze nalézt vodu – zde mimořádně ceněný poklad.
Žena, která si přeje, aby ji duch přivedl do jiného stavu, usedne na takové posvátné místo a široce roztáhne nohy.
Jestliže žena otěhotní, čekají ji – u některých australských skupin – různé zákazy. Někdy nesmí pojídat kraby (ti by prý uškodili plodu), jindy se musí vyhýbat yamům (ty by plod udusily).
Budoucí matka si také může přát, aby se jí narodilo dítě určitého pohlaví. Chce-li chlapce, nosí kolem jinak zcela nahého těla taštičku, v níž je uložen maličký oštěp. Přeje-li si však dceru, je v taštičce umístěna ještě menší ženská brašnička.
Žena musí rodit mimo tábor, mimo dočasné sídliště své skupiny. Muži a také dosud nemenstruující dívky nesmí porodu přihlížet. Ani po porodu se žena nesmí hned vrátit ke své skupině, ale je povinna strávit určitý čas na místě, kde dítě přivedla na svět.
Dítě, které se narodilo přičiněním duchů, brzy také dospěje a i ono bude chtít pohlavně žít. Účast v milostném životě, vstup do světa zralých mužů a žen otevírá v Austrálii nesmírně důležitý obřad – vlastně dlouhá série obřadů, kterým říkáme iniciace.
OBTÍŽE A OBŘADY DOSPÍVÁNÍ
U australských domorodců začíná proces přechodu dívek a chlapců v dospělé ženy a zejména muže v čase, kdy je patrné, že už pohlavně dospívají. U dívek lze “správnou chvíli” zvláště snadno určit. Ohlašuje ji první menstruace a také první ochlupení lůna. Pak musí dívka odejít z tábora do buše a strávit tu nějaký čas v osamocení, v maličké iniciační chýši.
V iniciační chýši vyhledají dívku staré ženy, které jí vyprávějí o tom, co ji čeká, zejména jak se má chovat v partnerském vztahu. Ženy ji také seznámí s mýty jejího kmene a s některými obřadními písněmi, které jí byly dosud utajeny.
V Queenslandu, o němž vyprávím na jiném místě v tomto čísle magazínu, je ale zasvěcovaná dívka odvedena jakoby násilím do buše větší skupinou mužů. Ti tuto pannu na odlehlém místě svléknou i z toho mála, co by případně měla na sobě, a prsty jí jeden za druhým rozevírají vaginu a vnikají rukou do těla. Poté dívka (nyní už deflorovaná) vykoná se všemi těmito muži pohlavní styk. Jejich sperma ale nesmí vniknout do dívčiny pochvy. Dívka ejakuláty shromažďuje a později je při zvláštním slavnostním obřadu vypije. Tak vstoupí mezi dospělé ženy. Smí se ozdobit náhrdelníkem z travin a od této chvíle smí spát s mužem, který se má stát jejím manželem.
Skupiny střední Austrálie konají trochu jiný obřad. Říká se mu atna ariltha kuma, doslova “rozříznutí pochvy”. I tento rituál se přirozeně koná v buši mimo sídliště domorodé skupiny. Zasvěcovači – muži, kteří budou pochvu “řezat”, ji nejprve několikrát přejedou čaringou. (Čaringa je předmět, zpravidla dřevěná, ornamenty dekorovaná destička, v níž podle představ aboriginů sídlí nějaký duch.) Tato “masáž vaginy čaringou” má magicky zajistit, aby ve chvíli, kdy bude panenská blána zasvěcované dívky proražena, nevyteklo z iniciované nadbytečně mnoho krve.
Po zasvěcení je dívka pomalována směsí tuku a rudé hlinky. Takto ozdobena se smí vrátit do tábora. Její pomalování každému zvěstuje, že už se zbavila panenství a může nyní vést normální pohlavní život. Ale dříve než začne mít pohlavní styk s tím, koho si zvolila, nebo kdo jí byl určen za budoucího manžela, musí uspokojit všechny muže, kteří ji obřadem zbavili tíže panenství.
Mužské iniciace, jimiž se chlapec proměňuje v muže, trvají u australských domorodců mnohem déle než iniciace dívek. Tento proces, skládající se vlastně z celé řady samostatných obřadů a na sebe navazujících úkonů, může trvat celá léta.
Chlapecké tělo je na důkaz přicházející dospě- losti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život rozsáhlé jizvy.
Chlapcům jsou během iniciace často vyráženy přední zuby, jejich tělo je na důkaz přicházející dospělosti ozdobeno hlubokými, nesmírně bolestivými zářezy, po nichž zůstanou na kůži celý život rozsáhlé jizvy. Kdybych měl srovnat australské iniciace chlapců a dívek, řekl bych, že dívka je zpravidla jednorázovým aktem za pomoci co největšího počtu dospělých mužů zbavena panenství a tak připravena na milostný a manželský život, zatímco chlapec musí v mnohem větším počtu obřadů svou dospělost osvědčit tím, jak je schopen vzdorovat bolesti a obtížím, které ho jako budoucího lovce a bojovníka očekávají.
Přesto se ale dospělým mužem může stát jen ten, kdo je schopen vést pohlavní život. Proto se zákonitě četné úkony a obřady iniciace chlapců váží k jejich pohlavnímu údu.
U veliké většiny australských skupin bývali chlapci během iniciací rituálně obřezáni. Jen obřezaný muž byl v očích aboriginů skutečně dospělý a směl se pohlavně stýkat se ženami.
Mužský pohlavní úd byl během iniciací také různými způsoby zraňován. Krvi z penisu a také odříznuté předkožce pohlavního údu náleží v iniciačních obřadech rovněž velká úloha.
Během těchto zpravidla bolestivých úkonů, při nichž je často prolito hodně krve, dospívající chlapec jakoby “rituálně zemře”. A když se po definitivním absolvování tohoto cyklu “znovu narodí”, stane se konečně v očích původních obyvatel Austrálie dospělým mužem. Smí teď vést nijak neomezovaný pohlavní život a smí – vlastně se musí – i oženit. I když manželský svazek tu nemusí mít tak trvalý ráz, jaký vyžadují například některé křesťanské církve.
Sňatku předcházejí u aboriginů často předehry, které snad mohu srovnat s našimi zásnubami. Například u kmene Dieri je dívce při “zásnubách” vložena do pochvy část předkožky vyříznutá z penisu muže, kterého si má zanedlouho vzít za manžela. Takto vstoupí jeho penis do dívčiny pochvy ještě předtím, než vůbec k prvnímu pohlavnímu styku zasnoubených dojde. V době zásnub bývaly navíc na důkaz toho, že žena je zralá pro manželství, nastávající manželce useknuty dva články některého prstu.
JEDEN PARTNER ZA DRUHÝM
Muži i ženy, kteří se ihned po skončení iniciací neprovdaly či neoženili, vedli zcela svobodný a velice promiskuitní milostný život. Velice mě zajímalo, zda v této společnosti existuje něco jako platonická láska či láska romantická.
Zdá se, že nikoli či jen v malé míře. Badatelé sice dokázali zaznamenat (například u domorodců žijících u Rose River) milostné písně. Ty však více než romantické city opěvují rozkoš, kterou způsobuje pohlavní styk. Další z těchto písní mají přímo sexuální touhu podněcovat.
Neženatých iniciovaných mužů a zejména neprovdaných dospělých žen je v australské domorodé společnosti jen málo. Dospělí muži, ale zejména dospělé ženy žijí prakticky celý život v manželství, přesněji řečeno v manželských svazcích. Samotné uzavření sňatku je u australských domorodců zpravidla krajně jednoduché a velice neformální. Například u lidí žijících ve Velké Viktoriině poušti se celý svatební obřad skládá z pouhého “předání”. Bratr nastávající manželky ji prostě doslova předá do rukou maridžiho – tedy svého nastávajícího švagra. A touto jednoduchou transakcí je celý svatební obřad ukončen.
Žena se prakticky vždycky vdávala nebo vdává mimo svou lokální skupinu. Prvním manželem mladé ženy se zpravidla stává o mnoho a mnoho let starší muž. Obecně, a to nejenom v Austrálii, se předpokládá, že pro mladou manželku je starý muž partnerem nejideálnějším, protože ji díky svým mnohaletým zkušenostem nejlépe naučí technikám milostného styku.
Když první manžel zemře, je vdova opět provdána do jeho lokální skupiny. Děti, které se z těchto manželství rodí, nejsou častými sňatky svých rodičů většinou nijak psychicky, tím méně fyzicky, poškozovány. Mimochodem – děti bývaly svými rodiči často slibovány za manžele či manželky dětem rodiny jiné. Australští rodiče mohli přislíbit i své dosud nenarozené děti.
HOMOSEXUÁLOVÉ Z VŮLE RODIČŮ
V některých částech Severního teritoria byl rozšířen dost zvláštní obyčej. Místní rodiče mohli svého maličkého synka přislíbit jako partnera jinému muži. Homosexuálem se v dospělosti stal takový chlapec ne kvůli své vlastní sexuální orientaci, ale z vůle svého otce a matky. Těmto australským homosexuálům z rozhodnutí rodičů se tu říká “chlapci-otroci”.
Jinak jsem ale o homosexualitě a také o méně standardních sexuálních praktikách slyšel u australských domorodců jen zřídka. V Západní Austrálii praktikují muži styk s jinými muži v době, kdy jsou dlouhodobě vzdáleni ze svého tábora, a tedy od svých partnerek.
Důležité místo má však soulož mužů s muži při velkých náboženských “tajných” obřadech. V těchto zvláštních rituálech jejich jednotliví (jen mužští) účastníci hrají úlohy různých nadpřirozených bytostí. Některé z těchto bytostí spolu podle mýtů souloží. A tak ti, kteří je v obřadu jako “herci” zastupují, spolu musí souložit také. Jakmile je však po obřadu, z rituálních homosexuálů se opět stávají standardní heterosexuálové.
Tak jako může muž během manželství spát s jiným mužem, tak může samozřejmě spát během manželství i s jinými ženami. Stykům mimo manželství říkají domorodci v mnoha částech Austrálie pirauru.
Více než běžný mimomanželský styk si však zaslouží pozornost různé formy chování, které bychom my označili – ne však zcela správně – za “skupinový sex”. Ještě v devatenáctém století bylo v mnohých oblastech Austrálie obvyklé, že všichni pokrevní bratři vedli pohlavní život se všemi ženami, které byly dcerami jedné společné matky.
Párová manželství, i když nebyla nijak ocelově pevná, končila smrtí některého z partnerů. Manželé však za svého života takřka vždycky zplodili mnoho dětí. A ty se milovaly stejně intenzivně a stejně často. Vlastně jediní, kdo se svou velice jednoduchou kulturou australským domorodcům částečně podobali, byli jejich blízcí sousedé obývající Papuu-Novou Guineu a k ní přiléhající ostrovy Melanésie. A o nich budeme hovořit v příštím čísle našeho časopisu, v díle, který nese název “Milování u lidojedů”.
