Poušť puká horkem a slabý vánek přináší jen nepatrnou úlevu. Z vyschlého řečiště se vynořuje postava s dlouhou tyčí a malým kbelíkem. Rychle mizí za keři akácií. Zastavuje u paty vysokého kaktusu a prací svého bidla připomíná klácení ořechů.S žuchnutím dopadají na zem plody kaktusu saguaro.
Na ramenu kaktusu saguaro je vidět hojná úroda ještě nedozrálých plodů.
Osamělá postava na sonorské poušti, snášející vražedné vedro, je Stella Tuckerová, domorodá Američanka z kmene Tohono O’Odham. Rok co rok sem přijíždí tábořit z nedalekého města a udržuje tak při životě starodávný zvyk – sklizeň plodů saguaro na liduprázdné poušti v okolí Tucsonu v americkém státě Arizona. Této vymírající činnosti se věnuje již jen několik členů kmene. Stella se pohybuje po poušti celý život. Pamatuje dobu, kdy v dnes již rozpadajících se táborech pulzoval koncem června a v červenci čilý ruch sklizně. Dnes je z míst původního porostu kaktusů saguaro národní park a Stella musí žádat o povolení ke vstupu na místa, kde se její babička pohybovala před sto lety volně.
Kaktus saguaro (Carnegiea gigantea) je podivná rostlina, které se daří ve zničujícím pouštním horku. Svou podobou připomíná člověka, a v nejžhavějším létě tvoří oblé červené plody, uvnitř duté. Ty vytvářejí na kaktusech jakousi žebrovou strukturu. Díky tlusté voskovité slupce a roztažnosti mohou plody zadržovat velké množství vody, a to i v těch nejsušších měsících. Jednotlivé květy na konci každého výhonu kaktusu nádherně rozkvétají na jedinou noc a poté dozrávají v šťavnaté ovoce. Tyto plody se strhávají tyčí huiput, vyrobenou z téhož kaktusu. Často stačí lehký dotyk a plody padají k zemi.
“Přemýšlíme o těchto kaktusech jako o lidech,” říká s nábožnou úctou Stella. “Loni jsem šla kolem skupiny kaktusů, byly jako rodina. Matka, otec, dítě. Skoro se navzájem dotýkaly.” První ovoce ze sklizně je provázeno díkuvzdáním a prosbami za bohatou úrodu příštího roku. Stella vždy několik saguarových plodů oddělí a v táboře jimi ověnčí improvizovaný oltář. Zbylé plody očistí a uvaří. Svíravá dužina se odstraní, zrnka se odfiltrují a později se suší a jedí. Červená kaše se dál vaří, dokud se nepřemění na pronikavě vonící sladký sirup. Ten se plní do nádob a v následujících měsících pojídá.
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem se ocitl v pasti. Pohodlný vlak KCR hongkongské železnice mě unášel do vesnice Lo Wu, ve které se nachází jediný železniční hraniční přechod s Čínou. Teprve nyní jsem si na mapce vyvěšené na stěně vagonu všiml, že vesnice Lo Wu leží v jakémsi příhraničním pásmu označeném silnou červenou čarou. Mé tušení se proměnilo ve skutečnost, když jsme po několika minutách vjeli do betonového koridoru obehnaného vysokým drátěným plotem. Ze stanice nebylo úniku a všechny východy směřovaly k celnici. Neměl jsem pro Čínu vízum a nakonec ani pas, který jsem nechával v hotelu. Přesto jsem se odevzdaně vydal směrem k pasové kontrole, kde se už ukázněně řadily desítky cestujících se svými kufry, batohy a vřískajícími dětmi. Pak jsem spatřil kancelář s nápisem INFORMACE a před ní postávajícího celníka.
“Trochu jsem to popletl,” povídám mu. “Nemám zájem pokračovat do Číny. Chtěl jsem si prohlédnout vesnici, ale není tu žádný východ.”
“Pokud nemáte vízum, nemůžete vystoupit ze stanice a jít do vesnice. Jediná cesta pro vás je vrátit se zpět,” řekl celník a pobaveně si mě prohlédnul.
“Ale kudy?” zeptal jsem se rezignovaně.
“Otevřete si támhletu branku a vyjděte po schodech nahoru. Tam je nástupiště pro vlaky do Hongkongu.”
Moje zdejší nejdelší cesta vlakem skončila naprostým fiaskem.
ÚZKOST A ÚLEVA
“To víte, že jsme z toho měli strach,” věcně říká pan Tang Wong Cheng. Sedíme spolu na lavičce v parku ve čtvrti zvané Kennedy Town. Nachází se v západní části Hongkongu až na samém okraji města. Je to čtvrť malých obchůdků i obyčejných restaurací, plná prostých lidí, přístavních dělníků, drobných řemeslníků a obchodníků. Kolem nás se na hrazdách a kruzích protahují staří pánové a malá děcka v doprovodu svých maminek nebo babiček prolézají provazová bludiště nebo skotačí na skluzavkách.
“Desítky tisíc lidí opustily Hongkong v posledních několika letech z obavy před nadcházejícím převzetím území Čínou,” pokračuje pan Tang.
“Také jsem trpěl úzkostí. Nikdo z nás nevěděl, co bude následovat. Teď po roce už vím, že se prakticky nic nezměnilo. Byznys pokračuje jako obvykle. Mnozí emigranti se vracejí. Ne všem se v cizině vedlo dobře. Dlouholeté kontakty, které měli tady, se nevybudují přes noc. Já pořád jezdím do Číny jako předtím. Nakupuji tam kožené brašny, kabelky, řemeny. Tady to se ziskem prodávám. Obchod je dobrý, ale pořád musím myslet na zadní kolečka.”
“Víte, co mě nejvíce překvapilo?” řekl jsem a přešel jsem na jiné téma. “Všichni ti staří lidé, kteří cvičí. A to nejen na hřištích nebo v parcích, ale i na ulicích u stánků nebo v obchodních domech. Nedovedu si u nás představit starého člověka, který si to vykračuje po rušné ulici a z ničeho nic začne dělat dřepy nebo se různě protahovat.”
Pan Tang se pousmál. “My to máme v krvi. Pro nás je to samozřejmostí. Lidé si udržují kondici a dožívají se vysokého věku. Pro nás je to cvičení nejen pro zdraví, ale i pro duši.”
Foto: Richard Dobson – HONG KONG, ALLPHOTO
MRAVENIŠTĚ
Hongkong je pokládán za dynamické město a patří k osmi největším přístavům světa. Začal jsem ho nazývat mraveništěm již druhý den. To pro jeho mrakodrapy a neustálé hemžení desítek tisíc lidí. Oblast Hongkongu je rozdělena na několik územních celků a nejznámější je právě ostrov Hongkong se svým ohromným obchodním a bankovním centrem. Já jsem se ubytoval v části zvané Kowloon ve čtvrti Tsim Sha Tsui, která je pravým turistickým rájem, pokud se týče zábavy, nákupů nebo nočního života. Ještě o půlnoci jsou ulice přecpané lidmi a procházet se na širokých chodnících je vlastně utrpení. Davy lidí často vytvářejí neproniknutelnou hradbu a předejít toulající se skupinku je mnohdy nemožné. Potom přicházejí na řadu lokty a averze vůči ostatním chodcům, kteří vám neumožňují pokračovat v chůzi. Nesmělým strkáním to začíná a tvrdými bodyčeky končí. Místní lidé mají svou důkladnou průpravu již od mládí a při soupeření s turisty vítězí jasně na body. Strkají všichni bez rozdílu věku i pohlaví. Často do mě vrazila křehká postarší dáma a v očích jí zableskla jiskřička šibalství nad dobře provedeným zásahem.
Přejít křižovatku na zelenou vyžadovalo únikovou taktiku a vybíhání mimo přechod. Rychlost při tom byla velice důležitá. Po několika dnech jsem si osvojil systém nadúrovňových chodníků s jejich kilometry dlouhými přechody. Na některých úsecích jsou instalovány dlouhé pohyblivé pásy. Při cestě do kopce je to jedna z nejúžasnějších věcí technické civilizace. Pohyblivé pásy jezdí vlevo stejně jako veškerá doprava.
Po čase jsem se vyznal i v nekonečných propletencích desítek obchodních domů, které svými klimatizovanými chodbami umožňovaly stovky metrů dlouhé průchody. Z počátku mě překvapovalo, že ty ohromné luxusní obchodní domy, plné přepychových věcí, byly téměř neustále poloprázdné. Ke konci pobytu mě to už jenom unavovalo a procházel jsem tou nádherou, jak nejrychleji to bylo možné. Snad proto, že jich bylo tolik a byly si podobné jako vejce vejci.
HROMADNÉ PŘEMISŤOVÁNÍ
V Hongkongu jezdí desítky tisíc osobních automobilů, z převážné části luxusních. Jeden Mercedes tu připadá na tisíc obyvatel, a dokonce jsem spatřil i několik Rolls-Royců. Nikdy jsem neviděl žádnou rachotinu a nejstarší auta měla tak čtyři, pět let. Přesto střed města není automobily ucpán a dopravní zácpy tu téměř neznají. Výjimkou jsou snad jen vjezdy do tunelů, které spojují pevninskou část s ostrovem. Platí se tu mýtné, a tak se několikaminutovým zdržením platí za pohodlí a vlastnictví automobilu.
Mnoho lidí automobil vůbec nemá. Ne že by si ho nemohli dovolit, ale síť silnic je velice omezená a dlouhé cesty jsou vyloučeny. Auta jsou spíše luxusem než nezbytností. Velkou konkurenci jim tvoří vybudovaná síť veřejné dopravy. Ta je rychlá, bezpečná a především ekonomická.
Páteř celého systému tvoří metro, které je dovedeno k dokonalosti. Nedá se v něm totiž prakticky cestovat na černo. Před jízdou si musíte zakoupit jízdenku z automatu. Cílovou stanici zmáčknete na displeji, vložíte potřebné peníze a vypadne vám lístek. Ten při vstupu do metra necháte projet turniketem a vezmete s sebou. Při výstupu musíte udělat to samé. Pokud jste si zakoupili lístek třeba jen pro jednu stanici, ale ujeli jste jich pět, turniket vás nepustí z metra a zavolá dozorčího stanice. Ten vám sice nedá pokutu, ale rozdíl v ceně musíte doplatit.
Metro pokrývá především střed města a některé příměstské oblasti. Na metro navazuje železnice, jež si s metrem nezadá ani co do pohodlí, ani co do rychlosti. Spojuje Hongkong se vzdálenějšími oblastmi a s Čínou. Ani železniční vagony, ani vlaky metra nejsou posprejovány ošklivými graffiti. Zato velmi rozšířeným nešvarem je to, že mladí lidé nebo děti jsou absolutně bezohledné a ani je nenapadne, aby přepustili své místo i velice starým a často viditelně trpícím lidem.
Dalším článkem systému jsou autobusy, které jezdí snad všude. Všechny autobusy jsou patrové a nikdy nejsou plně obsazené. Lze je použít pro delší cesty na odlehlá místa a z patra je krásná vyhlídka po krajině.
Velmi rozšířeným dopravním prostředkem jsou převozy. Jsou hojně využívané a z pevniny na ostrov Hongkong jezdí v intervalech několika minut. Ty nejfrekventovanější pro městské spojení mají řízení na obou stranách – posádka prostě přejde na druhou stranu a může se pokračovat v plavbě. Dřevěné sedačky pro cestující mají pohyblivá opěradla, která si pasažéři překlopí na potřebnou stranu, a mohou tak sedět vždy ve směru plavby. Převozy jsou také jediný způsob, jak se dostat na mnohé okolní ostrovy. Posledním článkem systému jsou tramvaje, které jsou také patrové a jezdí jen na ostrovní části Hongkongu. Jsou poměrně pomalé, ale pro turistu, který nemá naspěch, mohou posloužit i jako levná alternativa k prohlídce města.
VELKORYSÁ VÝSTAVBA
V příštích pěti letech hodlá hongkongská vláda investovat do dopravního systému na 100 miliard hongkongských dolarů na vylepšení dopravy a dalšího spojení se zatím obtížně dostupnými místy. V Hongkongu nejsou politici ani byznysmeni žádní troškaři. Staví se všude a velkoryse. Rozšiřují se stávající komunikace, budují nové mosty, ale především se staví byty a zase byty. Desetitisíce bytů ročně. Pozemky jsou ale velice drahé a také možnosti výstavby jsou omezené, neboť převážná část ostrova je skalnatá a každý čtvereční metr musí být doslova vyrván z kamene. Staví se tedy především do výšky a obytné domy o třiceti nebo čtyřiceti podlažích nejsou výjimkou.
Budují se stále nové obchodní domy, i když ty stávající mají dostatek prostor k pronajmutí. Moderní technika je všude a podíl rukodělné práce je mizivý. A tak jsem docela zíral, když jsem viděl padesátipodlažní mrakodrapy obložené bambusovým lešením, svázaným na styčných místech provazy. Je to jistě ekonomické. Bambus je lehký, pevný a prakticky zadarmo, neboť roste volně v přírodě.
HONGKONGSKÁ BURZA
Slečna z public relations, která se stará o návštěvníky burzy, mně přišpendlila na košili cedulku opravňující ke vstupu a zavedla mě do místnosti pro novináře. Dole pod sebou jsem viděl ve vyrovnaných řadách stovky počítačů a za nimi stovky makléřů. Mnozí z nich telefonovali, jiní se v novinách probírali posledními burzovními zprávami a někteří jen tak civěli na obrazovku. Na ohromném ústředním panelu uprostřed rozsáhlé místnosti, jež připomínala spíše sportovní halu, naskakovala a mizela směsice písmen a čísel. Pro mě to byly nic neříkající hieroglyfy.
“Máte štěstí, že jste přišel v deset hodin. Burza právě začala obchodovat,” řekla slečna.
“Nevidím žádnou činnost,” řekl jsem laicky. “Nikdo tu nestojí a nevykřikuje údaje ani nehází papíry do vzduchu.”
Slečna se shovívavě pousmála a s kouzelným šarmem oznámila: “My tu nemáme systém out cry.” (To znamená, že nikdo nic nevyvolává.) “Všechno tu probíhá elektronicky a každý makléř dostane veškeré informace, které potřebuje, na svém počítači. Žádné vzrušení od toho nečekejte,” dodala.
“Zůstat můžete, jak dlouho budete chtít,” zašvitořila, profesionálně se usmála a zmizela mi z očí.
Dal jsem fotoaparát na stativ a fotil. Pořád se mi zdálo, že ti lidé tam dole pode mnou se příjemně baví a čtou si noviny. Druhý den jsem si přečetl v novinách, že hongkongská burza spadla o několik bodů dolů. Kromě mě a makléřů to asi nikdo jiný nevzal vůbec na vědomí.
CO ZNAMENÁ ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ?
Přes vysokou životní úroveň (průměrný příjem na obyvatele je kolem 2000 US dolarů měsíčně) se mnozí lidé musí uskrovnit, neboť pronájem bytu spolkne značnou část jejich výdělku. Při koupi bytu se pak mnohdy zadluží na celý život. Byty jsou však na naše poměry velice malé, spíše jako klícky. Přesto se tu hodně jí v restauracích a hlavně ty nejlevnější jsou vesměs plné. Ceny se tu pohybují v desítkách hongkongských dolarů. V lepších restauracích se cena jídla počítá na stovky a v těch nejluxusnějších jde již o tisíce hongkongských dolarů za příjemný večer v rodinném kruhu.
Televize patří k úplné samozřejmosti a lze ji spatřit téměř kdekoliv. V Hongkongu se lze dívat asi na dvacet televizních kanálů a dva z nich jsou anglicky mluvené. Šokujícím překvapením pro mě bylo vysílání našeho filmu Kolja. Vysílali ho v českém znění s čínskými titulky. Jen jsem se podivoval, jak rychle se ty znaky mění a jak je možné to v té rychlosti přečíst.
Všudypřítomnou vymožeností jsou mobilní telefony. A je nutné podotknout, že Číňané telefonují rádi, dlouho a všude. Pokud mobilní telefon nevlastníte, nemusíte zoufat. Veřejných telefonních automatů nemá Hongkong na tak velké město zrovna mnoho, ale v malých obchůdcích a restauracích mají telefon někde poblíž pokladny nebo okna volně k použití. Zavolat si můžete kdykoliv a zdarma. Místní hovory se totiž v Hongkongu neúčtují.
I tady naleznete bezdomovce, kteří si bez ostychu ustelou na rušném chodníku, ale musím podotknout, že ty, jež jsem spatřil, bych pravděpodobně spočítal na prstech jedné ruky.
VICTORIA PEAK
Je to jedna z největších atrakcí Hongkongu, neboť z jeho 552 m vysokého vrcholu můžete pod sebou vidět město jako na dlani. Některé mrakodrapy velkých bank se zdají téměř na dosah. Byl jsem v Hongkongu ve druhé polovině března a po celou dobu byl vrcholek Victoria Peaku v mracích a město pod ním neustále zahaleno v mlžném oparu. Jednoho rána, když jsem měl namířeno úplně jinam, vystoupil vrchol z mraků. Nezaváhal jsem a vyjel nahoru. Byl to ten jediný den, kdy se to povedlo. Na vrchol lze vyjet autobusem nebo tramvají, či spíše velkým výtahem, který využívá kolejí a šplhá v 45° sklonu.
Na vrcholu najdete megalomanskou sedmipatrovou rozhlednu s restauracemi i zábavními atrakcemi typu “Věřte, nevěřte”, “Světově nejpodivnější muzeum” a nebo “Jízda skrze minulost Hongkongu”. Za všechny atrakce se musí ovšem platit nemalý peníz. Vrchol všeho nevkusu tvoří čtyřpatrový obchodní dům velikosti Kotvy. Kolem vrcholku se nalézají také obydlí mnohých vlivných a bohatých lidí, kteří si své soukromí chrání vysokými ploty a bezpečnostními agenturami. Tak zbývá jen procházka po úzké asfaltové cestě vydlabané do svahu, jehož stěny jsou zpevněné betonem a pak nabarvené na hnědo, aby zapadly do přírodního prostředí.
OSTROVY
Na ostrovech je život úplně jiný než v rušném Hongkongu. I když i sem zasáhla civilizace a vyrůstají tu mrakodrapy a obchodní centra, přeci jen se tu žije mnohem klidněji.
Největší ostrov je Lantau, který je velice sporadicky osídlen. Jeho hlavní atrakcí je jedno z nejmodernějších letišť světa Chek Lap Kok, jež bylo dokončeno teprve v roce 1998. S centrem města ho spojuje rychlodráha a autobusy. Ostrov s pevninou spojuje nejdelší závěsný most světa Tsing Ma, který je využíván jak vozidly, tak železniční dopravou.
Ostrovní městečko Tai O bylo dříve docela rušným rybářským přístavem, ale dnes je to ospalé poklidné místo. Život jako by z něho vyprchal. Převoz, který dříve spojoval Tai O s Hongkongem, už přes dva roky nefunguje a turistů se tu mnoho neobjeví. Na lavičkách lze spatřit tiché důstojné stařenky, ve stínu stromů postarší pány čtoucí noviny a v úzké uličce několik rybářů nabízí své úlovky. Ticho místa ruší jen pokřik hrajících si dětí. Plechové domečky roztroušené kolem přístavu vypadají jako velké hračky.
Dalším z ostrovů, který jsem navštívil, je Lamma. Je přístupný pouze přívozem a nejsou na něm žádné silnice. Městečko Yung Shue Wan je vlastně jediná úzká ulice, kterou sem tam projede vozítko podobné naší motokáře. Kolem nábřeží jsou těsně vedle sebe namačkány malinkaté restaurace a obchody. Jejich majitelé se snaží nalákat do svých prostor asi dvě desítky turistů, kteří právě dorazili přívozem. Jsou to ti, kdo chtějí na čas uniknout ruchu velkoměsta a strávit zde několik klidných dní.
CHRÁMY UPROSTŘED SÍDLIŠTĚ
Chrámů je v Hongkongu několik desítek. Jedním z nejznámějších je největší buddhistický chrám Po Lin, který je světově proslulý díky mnoha akčním filmům. Leží na ostrově Lantau. Na vrcholku kopce poblíž chrámu je umístěn největší sedící bronzový Buddha.
Ve vnitřku Buddhy se nachází restaurace, ale lístek na oběd, jakousi vstupenku, která vás opravňuje ke vstupu do jeho útrob, si musíte zakoupit už před výstupem. Kolem něho jsou sochy jemu oddaných bohyň, u nichž se lidé nechávají fotografovat nebo se pokoušejí vhodit do jejich nastavených dlaní drobný peníz. Když jsem odcházel od jedné z nich, zaslechl jsem krátké zapraskání a po něm delší tlumený vzdech. Chlapec, který šel přede mnou, se bázlivě otočil.
“Stal se zázrak,” řekl jsem neuváženě. Chlapec si mě přísnýma očima změřil od hlavy k patě a bylo na něm patrné, že mu nestojím za odpověď.
Taoistický chrám Wong Tai Sin je jedním z nejhezčích a nachází se uprostřed velikého moderního sídliště. Podle starobylé legendy byl Wong Tai Sin pastevec, který žil někdy ve 4. století n. l. a v 15 letech se stal učedníkem u Nesmrtelného. Během jeho studií se mu podařilo namíchat lék, jenž dokázal vyléčit veškeré nemoci. Není tedy překvapením, že je uctíván všemi, kteří se starají o své zdraví. Přichází sem velká spousta mladých lidí a velkodušně zapalují stovky vonných tyčinek. Skleněné urny, kam lidé vhazují své příspěvky, jsou plné papírových peněz. A ty začínají až od hodnoty 20 HK$.
Kolem chrámu mají své stánky jasnovidci. Skleněné koule, karty nebo dlaň jsou jejich pracovními pomůckami. Ostatně dlaň je velice často používána jako zápisník.
Unikátním chrámem je chrám Deseti tisíc Buddhů, který se nachází na okraji Sha Tin. Těch Buddhů by ve skutečnosti mělo být 12 800 a nacházejí se podél zdí hlavního chrámu. Pro usnadnění přístupu ke chrámu stojícímu v prudkém kopci byly instalovány výtahy i pohyblivé schody. Chrám je jakési velké pohřebiště, nebo snad místo, kde je vzdávána úcta zemřelým předkům. V komplexu je několik desítek místností s tisíci fotografiemi zesnulých, kam se chodí jejich pozůstalí modlit. Chrám je prodchnut silnou vůní stovek zapálených svíček a vonných tyčinek.
NÁVŠTĚVA U SANGA
Několik dnů před odjezdem jsem se seznámil s designérem interiérů Yue Koon Sangem. Seděli jsme spolu u stolu pod širým nebem v malé restauraci na nočním trhu. Kolem nás procházely stovky lidí v očekávání, že najdou ten správný předmět jejich touhy za neuvěřitelně nízkou cenu. Kousek od nás si parta místních pijáků dopřávala hongkongské pivo San Miguel. K tomu připíjeli někteří ze skupinky čínskou medicínu, jež se prodává v lékárnách a je to vlastně docela slušně silná kořalka. Matthew, jak si nechal můj známý říkat, pojídal ústřice a pil k nim čínské pivo Tsing Tao. Je velice dobré a vyrábí se v pivovaru, který kdysi postavili Čechoslováci.
“Vydělávám v průměru 20 000 hongkongských dolarů (1 US$ je asi 7,70 HK$). Je to slušné, ale přesto si nemohu moc vyskakovat,” řekl mi, když jsme se trochu oťukali. “Pracuji pro firmu TRENDS and ASSOCIATES, navrhuji interiéry restaurací a kanceláří. To jméno Matthew používám, hlavně když jezdím do zahraničí. Pro cizince je to obvyklejší a snáze si mě pamatují. Bydlím ale s rodiči a ti jsou již v důchodu a já se o ně musím postarat.”
Když jsem mu řekl, že pracuji jako fotograf pro časopis, nedalo to moc přemlouvání a pozval mě k sobě domů.
“Přijeď zítra v deset hodin na stanici metra Lai King. Budu tam na tebe čekat,” řekl, než jsme se rozloučili.
Druhý den při cestě autobusem mi oznámil, že matka šla nakoupit na tržiště a pravděpodobně se hned tak nevrátí. Trochu mě to mrzelo, protože jsem chtěl mít rodinku pohromadě. Věděl jsem, že je to jen výmluva, neboť čínské ženy (hlavně ty starší) se bojí fotografování. Vyjeli jsme klikatou cestou do prudkého stoupání a zastavili poblíž dvacetipatrového činžáku. Sangův otec hrál někde v zákoutí se stejně starými přáteli karty a Sang mi řekl, že přijde za chvíli.
Všechny byty i v těch nejvyšších poschodích jsou opatřeny mřížemi jak na vstupních dveřích, tak i na oknech. Byt dosahoval sotva rozměrů větší garsonky. Obýváček jako dlaň s malou pohovkou. Křeslo se tam už nevešlo. Uprostřed stěny televize a na druhé straně malý jídelní kout. Hned vedle kuchyňka, kde se dva lidé nedokáží otočit. Ložnice rodičů tak dva krát jeden a půl metru, největší část zabírala úzká postel. Z balkonu pak byl vstup do WC, které zároveň sloužilo jako sprchový kout. Automatická pračka zabírala podstatnou část malého balkonu.
“Tak za tohle platím čtyři a půl tisíce,” řekl Sang. “Není to nejhorší, ale žijeme tu velice stísněně, jak sám vidíš.”
Po chvíli přišel Sangův otec. Stiskli jsme si ruce a on si obligátně zapálil cigaretu. Labužnicky nasál kouř a pak ho dlouhými výdechy foukal před sebe. Anglicky neuměl, a tak jen poslouchal a sem tam pokýval hlavou, když mu Sang přeložil útržek našeho hovoru. Matka se ani po hodině neukázala. Vyšli jsme se Sangem na střechu, která také sloužila jako sušárna prádla, a v poledním slunci obhlíželi tu moderní civilizační krásu pod námi.
NEKLIDNÁ HISTORIE RYBÁŘSKÉ OSADY
“Zlatý věk Hongkongu” Frank Fischbeck – HONG KONG, fotoreprodukce: CAMERAPRESS, ISIFA
Skupinka ostrovů u pobřeží Číny se během 19. století změnila z rybářského ráje na jeden z nejfrekventovanějších obchodních uzlů mezi Evropou a Dálným Východem.
Ještě na začátku 19. století byl Hongkong malou rybářskou osadou a přístavem pro cestovatele a piráty. V letech tzv. opiových válek mezi Čínou a Velkou Británií se stal Hongkong přístavem pro britské loďstvo. V roce 1842 podepsala Čína s Británií Nankingskou dohodu, podle které se Čína vzdala Hongkongu ve prospěch Británie. V roce 1898 se Británie dohodla s Čínou na pronájmu poloostrova Kowloon a dalších sousedících ostrovů na 99 let. V průběhu půl století před druhou světovou válkou nastala postupná změna od řemeslnické výroby a zapomenutý kout světa se pomalu stával vzkvétajícím městem. Během občanské války v Číně ve 20. letech a potom po japonské invazi v 30. letech opustilo mnoho čínských podnikatelů nejisté území Číny a odešlo do bezpečnějšího Hongkongu. Během komunistického převratu v roce 1949 mohla Čína Hongkong bez potíží zabrat a nikdo by jí v tom pravděpodobně nezabránil, ale Čína byla na něm příliš závislá především po ekonomické stránce. V průběhu deseti let po převzetí moci komunisty byl Hongkong neustále zaplavován uprchlíky. Jeho populace se rozrostla ze 600 000 na 2,3 milionu. Hongkong měl v té době ohromné problémy především s byty. Stavěly se desítky tisíc bytů ročně, a stále to nestačilo. Rozšiřovalo a zkvalitňovalo se také bankovnictví. V průběhu korejské a potom vietnamské války vzrostla jeho ekonomická síla především v důsledku speciálního statusu, který Hongkong měl. Ani v bouřlivých letech “kulturní revoluce” (1966-1976) nedovolili Mao Ce-tung a po něm Čou En Lai, aby byla oblast Hongkongu nějakým způsobem ovlivněna. V roce 1984 podepsali čínští a britští představitelé dohodu o předání. Tato smlouva zajišťuje Hongkongu autonomii Zvláštní správní oblasti, a to po dobu nejméně padesáti let. V říjnu 1987 Taiwan po 40 letech zrušil zákaz styku vlastních obyvatel s Čínou a Hongkong toho opět využil ve svůj prospěch. V roce předání 1997 stouply enormně ceny pozemků. Ani po předání se nezměnila hongkongská měna, která je stabilizována podle amerického dolaru, oficiální úřední jazyk, jímž zůstala angličtina, anglické názvy ulic a veřejných budov a bankovní sektor, který si udržel svou nezávislost na vládě. Také soudy a prokuratura by neměly doznat vážnějších změn. Zůstala rovněž hranice mezi Čínou a Hongkongem, aby se zabránilo masové migraci do Hongkongu. V současné době prochází Hongkong ekonomickou krizí, jako ostatně celá Asie, roste nezaměstnanost a hospodářský růst se blíží nule.
TURISTICKÁ PERLA ASIE
Počet návštěvníků Hongkongu od počátku de- vadesátých let neustále roste. Například v roce 1996 sem přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7 milionů turistů, kteří tu utratili více než 84,5 miliardy dolarů. Velká většina z nich používá k dopravě do centra levných přívozů. Foto: Josef Sloup
Před více než padesáti lety nikdo neočekával, že by se Hongkong mohl stát klenotem Asie a centrem turistického ruchu. V té době byly rikši téměř výhradním dopravním prostředkem a nedostatek hotelů mnoho turistů nelákal. Pokud nějací přesto přijížděli, bylo to většinou na palubách zámořských lodí. Letecká doprava však již začala vystrkovat své růžky a Cathay Pacific Airways měla Hongkong už ve svém stálém letovém plánu. Po revoluci v Číně se význam Hongkongu zvýšil a město začalo s rozsáhlou výstavbou hotelů a restaurací. Oficiální turistický byznys začal však vzkvétat až po 3. březnu 1958, kdy byla založena Hongkongská turistická asociace (HKTA). Ale až do roku 1960 navštěvovalo Hongkong méně než 50 000 turistů ročně. Rozšiřováním leteckého spojení začal narůstat i počet návštěvníků. Jenom v roce 1972 navštívilo Hongkong více jak 200 000 amerických vojáků, kteří tam odletěli z Vietnamu strávit svou krátkou dovolenou a utratili při tom 400 milionů dolarů. Počátkem 70. let už HKTA oznamovala, že turistický ruch přináší městu částku větší než 2 miliardy dolarů ročně a počet návštěvníků se přehoupl přes jeden milion. V 70. letech byl poprvé počet turistů z Japonska větší než počet návštěvníků z USA. Japonci sem začali jezdit především z ekonomických důvodů za nákupy spotřebního zboží a elektroniky. Své vykonala i relativní blízkost Hongkongu. Město se začalo prosazovat i jako středisko konferencí a jednání obchodníků z celého světa. Počet návštěvníků překročil 4,5 milionu. Hongkong byl v té době nejrychleji se rozvíjejícím turistickým centrem Asie. V roce 1987 se turistický průmysl stal třetím největším zdrojem financí a dosáhl výnosu 25,4 miliardy dolarů. Potom následovala studená sprcha. V důsledku nepokojů a demonstrací na náměstí Nebeského klidu v Pekingu zaznamenal Hongkong propad v počtu turistů téměř o 80 %. Ani následující rok nebyl pro turistiku příznivý a odrazila se v tom i válka v Perském zálivu. Aby znovu obnovila turistický ruch, rozhodla se HKTA v sezoně 1990/1991 zorganizovat akci “Zůstaňte ještě jeden den”. Ten den navíc šel na náklady hotelů a akce se setkala s takovým úspěchem, že mnozí turisté ten den navíc nemohli zůstat prostě z toho důvodu, že nebyly volné pokoje. Počet návštěvníků od té doby neustále stoupal a vrcholu dosáhl v roce 1996, kdy do Hongkongu přiletělo, přijelo nebo připlulo přes 11,7 milionu turistů, kteří tu utratili více jak 84,5 miliardy dolarů. V roce 1997 zaznamenala HKTA mírný pokles v důsledku předávání Hongkongu Číně. V roce 1998 se otevřelo na ostrově Lantau nové mezinárodní letiště, které umožňuje bezpečnější přistávání většího počtu letadel, a rozšiřuje se i železniční síť. Hongkong hledí na svou budoucnost jako turistická perla Asie bez obav.
Stovky kilometrů nad našimi hlavami krouží již třináct let obrovský kovový komplex družicových modulů – MIR. Pamatuje studenou válku, na plné obrátky probíhající klání o vesmírná prvenství mezi Sověty a Američany. Když byl první díl stanice Mir, hlavní a obyvatelný modul, vypuštěn na oběžnou dráhu, byl svět pod ním úplně jiný než dnes.
OD SALJUTU K MIRU
Myšlenka na první obyvatelnou stanici na oběžné dráze Země se zrodila poměrně nedávno, v dobách, kdy bylo jasné, že Američané dosáhnou Měsíce a předběhnou tak Sověty v boji o pokrok ve vesmíru. Sověti proto na oplátku a také na důkaz toho, že jsou kosmickou mocností, začínají orientovat vesmírný vývoj na dlouhodobý pobyt kosmonautů na oběžné dráze Země. První z takových úspěšných pokusů se uskutečňuje v roce 1971 pod názvem Saljut 1. Jako další generace kosmických stanic přichází o patnáct let později myšlenka a pak i čin pod názvem Mir. V roce 1986 je vypuštěn na oběžnou dráhu Země první z modulů, základ celé stanice. Od té doby je tato stanice obývána kosmonauty nepřetržitě.
Mir není žádný obrovský kosmický dům či obdoba stanic ze seriálu Star Trek. Jedná se o komplex různých modulů, stavebních dílů, je to vlastně puzzle. Postupem času se k jednotlivým koncům připojují další části, určené pro různé vědecké experimenty. Když první kosmonauti L. Kizim a V. Solovjov navštěvují Mir, mají na něm jen tak tak místo k přebývání a prostor pro základní existenci. Jejich pobyt je spíš testovací a mnohé vymoženosti a především vědecké přístroje jsou otázkou až následujících let.
VESMÍRNÉ POSELSTVÍ
Jak se k Miru připojují další moduly, celý komplex se nakonec oproti předpokladům rozroste z původních 21 až na 250 kubíků! To vše stále v plné připravenosti i funkčnosti. To vše s kosmonauty na palubě, to vše dlouho jen za asistence ruských raket Sojuz-TM a Progress. Časem se ale okolnosti mění. Končí studená válka a situaci zjednodušuje nedostatek financí. Rusko a USA se spojují v úsilí dobývat vesmír.
A Zemi stále obíhá dosud svěží Mir. Stanice, u které byla předpokládána životnost sedm let, přesluhuje a nedostatek peněz se projevuje i v provozu. Spojené státy se rády zapojují do projektu kosmické stanice Mir – hodlají zde trénovat na nastávající misi kosmické stanice Alfa a následně mezinárodní kosmické stanice ISS. Všechny pobyty jejich astronautů a astronautek jsou placené a ruská vláda není výdaji tolik zatěžována. Rok po zapojení Američanů do projektu se Rusové odvažují přidat další modul. Díky malému přídavku lze k tomuto modulu na oběžné dráze ve spojení se stanicí přijmout raketoplán. Rok 1995 tak znamená významný předěl v projektu. Materiál je možné dopravovat již nejen ruskými raketami, ale i americkými raketoplány. Dolů k Zemi je tím vysláno poselství, které jasně říká, že spolupráce donedávna ještě soupeřících mocností je realitou a je myšlena vážně.
ZAČÁTEK KONCE
Rok 1995 však pro Mir neznamená konec změn. O rok později se Mir rozrůstá o další modul a dosahuje tak své maximální velikosti – 250 m3 přístrojů, modulů, umělého vzduchu i kosmonautů. To vše čtyři stovky kilometrů nad našimi hlavami. Stále létá a pracuje. Až do této doby je to velice úspěšná mise. Překročila plán existence o několik let a rozšířila kapacity téměř dvojnásobně. Ze stařičké spolehlivé stanice se ale zanedlouho vyklube vcelku nebezpečný společník kosmonautů na oběžné dráze. Přichází období, kdy je Mir doslova stezkou odvahy a bobříkem zručnosti dohromady. Stařičká stanice se počátkem roku 1997 začíná systematicky rozpadat.
SPORY O OSUD MIRU
Kupodivu není na vině jen zastaralost řídicích systémů, ale v mnohém také vzrůstající složitost stanice. Přidáním nových modulů se několikanásobně ztížilo monitorování, a tak jsou poruchy a výpadky stále častější. V roce 1997 obtíže vrcholí kolizí s nákladní lodí Progress, která byla místo do dokovacího prostoru navedena na jeden z výzkumných modulů. Mir se přesto podařilo ustálit a udržet při životě až do nynějška. Dnes se řídící pracovníci tohoto projektu dělí na dvě skupiny. Jedna se všemožně snaží obstarat finance ze soukromých zdrojů pro další provozování, druhá míří za cílem zcela jiným – ukončení experimentu. Zbavit se stanice by znamenalo ulehčení ruskému kosmickému výzkumu, který má ve světě již zcela jiné závazky. Rusko je totiž jedním z hlavních partnerů projektu mezinárodní kosmické stanice ISS a v něm má značná zpoždění a nedostatky, které v mnohém způsobuje právě Mir, koule na noze ruské kosmonautiky.
75 TISÍC OBLETŮ
V každém případě se život Miru na oběžné dráze chýlí ke konci. Je otázkou jen několika málo měsíců, než se rozhodne o budoucnosti Miru. Možná, že když čtete tento článek, má Mir již namířeno do zemské atmosféry a řítí se vstříc Tichému oceánu. Ruští vědci a oficiální místa stále přicházejí s novými sponzory, doslova po dolarech se sbírá na další provoz. Jen na dolarech totiž teď záleží, zda a jak bude vypadat nejbližší budoucnost Miru. Až do nynějška (poloviny března) však chybí hlavní sponzor, a tak je existence Miru na delší dobu prozatím nemožná. Američané si mnou ruce, doufajíce, že Rusko tak najde více prostředků na financování mezinárodní stanice ISS. Není však divu, že se Rusové Miru vzdát nechtějí, vždyť stanice Mir pro ně dosud znamenala být kosmickou velmocí. Ruská strana chce udržet Mir funkční do osídlení ISS prvními kosmonauty, na druhou stranu však nemá dost prostředků Mir financovat, natož se podílet podle plánu na ISS. Ať tak či onak, po více než 75 tisících obletech Miru kolem Země má již tato stanice své odslouženo…
MIR POD LUPOU
Jádrem celé stanice je modul příznačně nazvaný MIR. Je to komplex sdružující obytné prostory, operační středisko i hygienická zařízení. Obytná zóna je rozdělena na “kuchyň”, místnost pro každého kosmonauta a hygienické zařízení, které obsahuje sprchu, záchod i zdroj vody v podobě jakéhosi umyvadla. Zajímavé jsou místnosti kosmonautů. Protože v podmínkách mikrogravitace je obtížné se orientovat, vyřešili technici problém prostě. Každá samostatná obytná místnost má výrazně odlišenu podlahu, stěny i strop. Stěny jsou malované, na podlaze je koberec a na stropě fluorescentní barva pro pocit nasměrování k nebi. Každý pokoj má také své okénko s pohledem z lodi.
Operační prostory jsou řídicím jádrem celé stanice. Posádka zde monitoruje chod nejen tohoto modulu, ale má přístup i ke kontrole dalších částí komplexu. Taktéž pilotování, řízení a navigace jsou umístěny v tomto jediném modulu. Celý modul má délku 13 metrů a šířku až 4 metry, váží přibližně 21 tun. Vypuštěn byl 19. února 1986. Kapacita je od čtyř do šesti kosmonautů.
KVANT-1
Na záď Miru byl v dubnu 1987 připojen další modul. Veškeré jeho vědecké vybavení bylo zaměřeno na astrofyzikální vědní oblast. Jeho úkolem bylo provádět výzkum aktivních galaxií, kvasarů a neutronových hvězd měřením a zaznamenáváním jejich elektromagnetických spekter a emisí rentgenového záření. Jeho rozměry jsou 6 x 4 metry, váží 11 tun.
KVANT-2
Modul Kvant-2 měl několik různých úkolů. Přístroje na jeho palubě byly předurčeny jednak k práci na poli biotechnologickém, ale stejně tak obsahoval vybavení k fotografování a pozorování zemského povrchu. Konstrukce modulu Kvant-2 navíc umožňuje přístup do kosmického prostoru, a proto byl další výzkum v tomto modulu nasměrován na adaptaci elektronických přístrojů a některých materiálů na volný kosmický prostor.
Kvant-2 má rozměry 12 x 4,3 metru a váží 19,5 tuny. K Miru byl připojen v prosinci 1989.
KRISTAL
Červen 1990 znamenal pro Mir další přívažek, pro veřejnost asi nejzajímavější. Rozrostlo se jednak vybavení pro pozorování Země, ale především byl výzkum v tomto modulu zaměřen na biologické experimenty a dále drobnou elektroniku a polovodiče. Kristal tedy obsahoval jednak skleník s rostlinami pěstovanými při nulové gravitaci a drobnou biologickou laboratoř, a také zde kosmonauti vyráběli polovodiče a další HI-TECH materiály. Význam výzkumu byl značný, neboť právě prostředí mikrogravitace umožňuje vyrábět materiály nesmírně čisté a mnohem méně deformované.
Rozměry Kristalu jsou srovnatelné s modulem Kvant-2.
SPEKTR
V roce 1992 byla ke stanici Mir přidána nová sada pohonných jednotek. Motorový paket “SOFORA” umožnil úsporu paliva při manévrech a dorovnávání výšky na oběžné dráze. Následovala další pomlka a po ní, v červnu 1995, byl připojen k Miru další modul. Jeho monitorovací přístroje se zaměřily tentokrát výhradně na Zemi a název modulu odpovídal jeho vybavení. Belgický spektrometr měl za úkol sledovat přítomnost a množství atmosférických plynů, jako je ozón, oxid uhličitý, freon či oxidy síry. Mimo jiné také nesl vybavení k připojení amerických raketoplánů. Celková hmotnost přesahuje 23 tun.
PRIRODA
Poslední modul, který byl k Miru připojen na jaře roku 1996, se ve svém výzkumu zaměřil také na Zemi. Bohaté vybavení několika druhy radarů a spektrometrů, digitálních stereokamer s vysokým rozlišením a infračervených skenerů umožnilo posádce provádět měření interakcí oceánů a atmosféry i sledování Země v rozličných vlnových délkách.
PROGRESS A SOJUZ-TM
Tito věční společníci Miru na dráze kolem Země byli až do roku 1995 jediným kontaktem se Zemí. Svou společnost pak ještě nabídly několikrát americké raketoplány. Progress je nákladní loď a na palubu dopravuje pouze materiál a vybavení. Její kapacita je 2,5 tuny. Kosmonauti jsou dopravováni na palubu lodí Sojuz-TM, která dokáže ubytovat tři kosmonauty na jeden let. Oba stroje jsou na oběžnou dráhu vynášeny nosnou raketou Sojuz. Raketoplány následně nenahradily tyto stroje, pouze je doplnily. V rámci svých možností dopravovaly na Mir jednak posádku a jednak vybavení.
Nyní je i osud Progressu a Sojuzu, stejně jako všech dalších článků Miru, nejistý. Závisí na dostatku finančních prostředků a také na tom, zda Ruská federace upřednostní stařičký Mir před mezinárodní kosmickou stanicí ISS.
SLOVENSKÝ KOSMONAUT NA MIRU
Dne 28. února 1999 ve 2 hod. 45 min. světového času bezpečně dosedly přistávací aparatury lodi Sojuz-TM28 na pozici 50 stupňů 46 minut 40 sekund severní šířky a 67 stupňů 23 minut 26 sekund východní délky ve vzdálenosti přibližně 100 km jižně od města Kijma v Kazachstánu. V přistávacím modulu byl velitel 26. expedice k Miru Rus Padalka a Slovák Ivan Bella. Oba se po přistání cítili v pořádku. Padalka měl pulz 80 a Bella 90 tepů za minutu…
Adaptace Ivana Belly proběhla překvapivě dobře. Velice rychle si zvykl na beztížný stav a nezlobily jej příliš ani bolesti hlavy. Jeho bezchybná znalost ruštiny a nadšení při provádění experimentů obdivovala celá posádka. Ve spolupráci s vědci na Zemi koordinoval pokusy s křepelčími vejci, která s sebou přivezl ze Slovenska v inkubátoru. Stáří těchto vajec bylo takové, aby se mláďata vylíhla právě během jeho pobytu na Miru. Až na pár kusů se podařilo Bellovi přemístit vejce do palubního inkubátoru, který tu zbyl po Solovjovově pokusu z počátku devadesátých let. Vejce byla rozdělena do dvou inkubátorů – jednoho statického a druhého rotačního (pro vytvoření umělé gravitace). Křepelkám vylíhnutým v inkubátoru statickém se dařilo dobře a rychle začaly přijímat potravu, křepelky z centrifugového inkubátoru nesnášely dobře změny osvětlení ani vystavení nízkým teplotám. Pokus s křepelkami, stejně tak jako všechny ostatní, mají své opodstatnění. Výzkum vlivu stavu beztíže s různými přídavnými změnami nejen napomáhá biologickému výzkumu, ale křepelky se dají také zcela vážně využít při meziplanetárních letech jako zdroj obživy kosmonautů. Velké množství proteinu a vysoká produkce křepelčích vajec činí z těchto vajec stravu vhodnou pro kosmonauty. Výsledky experimentů Ivana Belly se mohou tedy využít při některé budoucí výpravě k Marsu, nebo i dále. Bylo by ale nelogické vracet vylíhlou drůbež zpět na Zemi, když mohli kosmonauti v rámci pokusu výsledky experimentu výhodně zkonzumovat…
Program Štefánik v sobě zahrnoval ještě množství dalších pokusů, které Bella na Miru provedl. Dne 24. února zkontroloval spolu s velitelem Padalkou komunikaci a vybavení pro blížící se návrat na Zemi. Čtyři dny nato přistáli oba v pořádku v Kazachstánu. Program Štefánik, jak tuto misi Slováci nazvali, tak skončil a k radosti Slovenska proběhl celý bez problémů.
MEZINÁRODNÍ KOSMICKÁ STANICE ISS
Projekt mezinárodní kosmické stanice (International Space Station – ISS) je výsledkem spolupráce 19 zemí světa. ISS bude největší vesmírnou stanicí na světě a na oběžnou dráhu bude dopravena celkem 40 starty, ať už raketoplánů, nebo ruských raket Proton. V celkem šesti laboratořích bude možno provádět výzkum na velmi vysoké úrovni a lze zde očekávat nové objevy v oblastech biologie, léků, kosmických i průmyslových materiálů.
Jen nedlouho po přelomu následujícího století tak bude uvedena do provozu nejsledovanější víceúčelová laboratoř světa. ISS bude mít se svou rozlohou jednoho hektaru (100 x 100 m) více než pětinásobnou velikost oproti ruské stanici Mir. Bude obíhat nad našimi hlavami po takové dráze, že svým kosmickým okem pokryje 85 % zemského povrchu a 95 % populace. Nesrovnatelně jasnější bude tato stanice oproti jiným družicím, jež můžeme na obloze pozorovat. Přípravy na stanici ISS jsou v plném proudu. Zatím vše probíhá bez známek většího zájmu sdělovacích prostředků. Start prvního dílu se ale již rychle blíží. Úkoly byly rozděleny a každá ze zúčastněných zemí se činí. Zaostává jen Ruská federace pro svou náročnost v programu stanice Mir. Přesto by se zprovoznění nemělo příliš odchýlit od plánovaného data – roku 2004.
Monetovy obrazy leknínů a jezírka s můstkem porostlým vistárií patří k nejproslulejším dílům francouzského impresionismu. Inspirovala je zahrada, kterou vytvořil sám malíř, často nazývaný “Mistr z Giverny”, jehož nadšení pro zahradu a květiny si v ničem nezadalo s jeho vášní pro malování. Ne nadarmo se jednou přiznal, že za to, že se stal malířem, vděčí vlastně květinám. Claude Monet svou zahradu vytvořil, aby ji mohl malovat. Ten, kdo zahradu navštíví, se ocitá v impresionistickém světě barev a hry světla a stínů – zkrátka v Monetově obrazu.
KVĚTINOVÝ LES
Správa Monetova muzea v Giverny návštěvníkům doporučuje, aby pokud možno nepřijížděli o sobotách a nedělích, zvláště pak v květnu a červnu, kdy se před zahradou tvoří dlouhé fronty. Náhoda tomu chtěla, že jsme – nic netušíce – do Giverny dorazili za slunného nedělního květnového odpoledne. Pohled na štrúdl turistů před vchodem nás zaskočil. Sotva jsme však vstoupili do zahrady, davy záhadně zmizely. Tento efekt způsobuje Monetovo architektonické řešení. Zahrada je rozčleněna do pravoúhlých uliček propojených pergolami. Rostliny na záhonech i na pergolách rostou do neuvěřitelné výše, zatímco okraje lemují stejně bujné nízké a poléhavé rostliny. Každý, kdo do zahrady vstoupí, je v prvním okamžiku zcela zaskočen mohutností a barevností vegetace. Tento úchvatný první dojem popisuje ve svých pamětech René Gimpel: “Museli byste být Maeterlinck, abyste popsali zahradu, jež se nepodobá žádné jiné zaprvé proto, že je vytvořena z nejběžnějších květin, a zadruhé proto, že tyto květiny rostou do tak nesmírné výše. Nemyslím, že by tam byla nějaká květina nižší než metr. To není louka, ale panenský les květin, všechny jsou zářivých barev, žádná jemná růžová či světle modrá, nýbrž jen červená a modrá.”
ZAHRADA MONETOVA NADŠENÍ
Na jedné ze svých malířských výprav Monet objevil dnes již legendární růžovou usedlost v Giverny a bez váhání si ji od majitele, jistého pana Singeota, pronajal, ačkoli si na zálohu na nájemné musel půjčit od galeristy Duranda-Ruela. Po nějaké době, když už z prodeje svých obrazů zbohatl, dům i s pozemkem koupil a pustil se do rozsáhlých úprav. K domu původně přiléhal sad s centrální alejí, vroubenou jehličnany. (Tato část Monetovy zahrady, přiléhající k domu, je známá pod názvem Clos Normand.) Monet nechal ovocné stromy pokácet. Vykácel i jehličnany, až na dva tisy, které chtěla jeho žena zachovat a jež tam stojí dodnes. Místo jehličnanů nechal postavit pergoly, po nichž se pnou růže a plaménky, a na pravoúhlých záhonech zkomponoval barevně promyšlené bloky květin. Vytvářel záhony v odstínech jedné barvy nebo překvapivě sdružoval komplementární barvy, čímž dociloval uklidňujících, nebo agresivně působících efektů. Barvy v jeho zahradě vibrují a vytvářejí světelné mozaiky, což opět není náhoda, protože Monetovy barevné kombinace jsou přesně promyšleny tak, aby byly co nejpůsobivější ve slunečním svitu či v ranní mlze. Jeho styl se zcela vymykal tradičnímu dobovému řešení zahrad.
Monet si na své zahradě velice zakládal. Udržovalo ji šest zahradníků pod vedením hlavního zahradníka. V průběhu let se měnilo Monetovo nadšení pro různé rostlinné druhy. Se svými přáteli si vyměňoval sazenice, ale vzácné odrůdy si nechával posílat někdy i z ciziny. Stěžoval si, že všechny peníze utratí jen za zahradu, ale nemohl si pomoci. Jeho největší vášní se však stalo jezírko.
ZDROJ INSPIRACE
Pozemek, na němž je dnes věhlasné jezírko, Monet dodatečně přikoupil. Leží za silnicí a dnes je s domem a původní zahradou spojeno podchodem. Pozemkem protéká přítok Epty – říčka Ru, na níž Monet nechal uměle vyhloubit nádrž. Vesničané se proti jezírku bouřili, měli obavu, že podivné rostliny infikují vodu v říčce. Monet se v dopise prefektovi hájil, že jezírko vytváří především proto, aby je mohl malovat, a pěstovat bude pouze lekníny, rákosí a kosatce, což jsou přirozené vodní rostliny, takže o nějakém znečištění nemůže být ani řeč. Prefekt Monetově žádosti vyhověl, a umožnil vzniknout scenerii, která se stala předobrazem několika nejslavnějších děl moderního výtvarného umění. Monet se nechal inspirovat grafikami japonských zahrad, jichž byl nadšeným sběratelem. Dlužno podotknout, že kromě “přirozených vodních rostlin” kolem jezírka skutečně pěstoval i druhy, které vesničanům musely připadat krajně podezřelé, například různé bambusy, japonské kdoule či sakury.
I za slunečného dne působí zahrada stinně, světlo se filtruje přes větve bambusů, smutečních vrb a azalek a v odlescích dopadá na vodní hladinu. Ve vodě plují lekníny a odráží se v ní zelená vegetace, takže vzniká jakýsi uzavřený svět vodních zrcadel. Podobně uzavřené je i mikroklima kolem jezírka, které je nezávislé na okolním prostředí a vytváří dokonalý ekosystém, svět sám pro sebe.
obraz “Lekníny – večerní efekt” a skutečnost
Jezírko bylo po více než dvacet let pro Moneta zdrojem inspirace. Trávil u něj každou volnou chvilku, maloval můstky, lekníny a kosatce. Těsně před smrtí prý nedokázal myslet na nic jiného než na zásilku japonských irisů, které měl obdržet od jednoho přítele z Tokia.
REKONSTRUKCE ZAHRADY
Po Monetově smrti dům zdědil jeho syn Michel, ten zde však nebydlel. O dům i o zahradu se starala Monetova nevlastní dcera a zároveň snacha Blanche Hoschedéová-Monetová (dcera jeho druhé ženy, která si vzala Monetova syna z prvního manželství). Po její smrti dům i zahrada zpustly. Tabule skleníku popraskaly při bombardování za druhé světové války, dřevěné trámy shnily, schodiště se zřítilo a ateliérem, přestavěným speciálně pro malbu obrovských panelů s motivem leknínů, prorostly tři mohutné stromy.
V roce 1966 Michel Monet kapituloval a přenechal nemovitost i s pozemkem francouzské Akademii výtvarných umění. K obratu však došlo až v roce 1977, kdy se správcem majetku stal Gérald van der Kemp. Dokázal sehnat peníze od amerického sponzora, obdivovatele Monetova díla. Spojil se s André Devillersem, který znal Georgese Truffauta, Monetova zahradníka. Devillers s Truffautovou pomocí zrestauroval obě části zahrady do původního stavu, což dosvědčili i Monetovi současníci. Havarijní stav si vyžádal rozsáhlé úpravy: jezírko bylo nutné znovu vyhloubit, zahrada musela být opět osázena původními rostlinami jako za Monetových časů, dům i ateliér vyžadovaly rekonstrukci a starožitný nábytek zrestaurování. Legendární japonský můstek musel být znovu postaven, avšak slavnou vistárii, jež se po něm pne a kterou zasadil ještě vlastníma rukama Monet, se naštěstí podařilo zachovat. Monetova zahrada se stala legendou nejen díky obrazům, které “Mistr z Giverny” na její motivy vytvořil. S obdivem o ní psali mimo jiné Octave Mirbeau, Georges Clemenceau, ba i Marcel Proust, jenž ji nikdy na vlastní oči neviděl a slyšel o ní pouze vyprávět. Monetovy obrazy leknínů obměkčily dokonce Edgara Degase, který se jinak o Monetově díle vyjadřoval dosti nelichotivě. Není divu, kouzlu, jež Monet rafinovaně vytvořil ve své zahradě, musí podlehnout každý.
Zaklínači hadů, neboli hadaři, jsou vesměs příslušníci nejnižších kast. Nemají stálý domov, putují od města k městu a předvádějí, co umějí. V Indii není mnoho lidí, které by jejich produkce zajímala. A ještě méně je těch, kteří by za ni dobře zaplatili. Proto se dnes stále více hadařů soustřeďuje kolem vyhlášených turistických atrakcí a za tučný bakšiš se nechává fotografovat od cizinců.
Mnohokrát jsem měl možnost sledovat skutečně strhující vystoupení, při kterém kobry půvabně tančily a se svým pánem se na konci představení před zraky užaslých diváků políbili. A jak to dělají?
O tom už bylo napsáno hodně. Většinou však samé nesmysly. Tvrzením, že hadaři mají magické schopnosti nebo že hady jednoduše hypnotizují, ani hloupostem o tom, jak si podomácku pěstují imunitu na jejich jed, už snad dnes stejně nikdo nevěří. Pravda o hadařích je přitom zcela prostá. Celé jejich umění je totiž založeno na strachu kobry z baňaté píšťaly, jež se vyrábí z plodu kalabasového stromu. Píšťale se říká pungi a každý had je jí od začátku své kariéry bit, co se do něj vejde. Pungi je tedy vlastně karabáč a až potom hudební nástroj.
Zná-li člověk tuto skutečnost, pak se mu vystoupení hadaře jeví úplně jinak. Když hadař zvedne víko koše, kobra netančí – i když to zkušený fakír umí zařídit tak, že to tak opravdu vypadá. Kobra se ve skutečnosti pokouší utéct a je jí v tom bráněno píšťalou. Tu had neustále pečlivě sleduje a na každý její pohyb reaguje úhybným manévrem, obávaje se rány. Stejně však občas nějakou i během vystoupení dostane, když se přeci jen nebezpečně přiblíží k hadařovu tělu. Ovšem nikdo z diváků si toho obvykle nevšimne.
A ta část vystoupení, při níž si někteří zaklínači hadů dávají kobru s doširoka rozevřenou kápí těsně k obličeji a předstírají, že ji líbají? Pravdu má snad teorie, jež říká, že tento trik lze provést, pouze až když je kobra hodně unavená. A určitě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že tento trik občas nevyjde. Nejvíce hadařů bývá totiž uštknuto právě do rtu nebo obličeje.
Ne všichni zaklínači hadů však riskují při své práci život. Většina z nich totiž kobrám jedové zuby trhá. To se však musí dělat pravidelně, neboť zuby kobrám opět dorůstají. Někteří fakíři, s nimiž jsem se setkal, dokonce ani nepředstírali, že jsou jejich kobry nebezpečné, a nechali se přede mnou od syčících bezzubých nestvůr kousat.
Skutečně jen málo zaklínačů hadů vystupuje s kobrami nezbavenými jedových zubů. Jejich vystoupení se dnes vidí už jen vzácně. Od hadaře vyžadují maximální soustředění, pevné nervy a bleskurychlé reakce. Jakákoliv chyba je chybou poslední. Nejen známý brejlovec, ale i všechny ostatní druhy indických kober jsou smrtelně jedovaté. Vždy se však najdou lidé ochotní podstoupit největší riziko.
Ale ani špásování s bezzubou kobrou není úplně bez rizika. Svědčí o tom dost výmluvně tragédie, o které mi vyprávěl jeden můj indický přítel. Před několika lety se odehrála nedaleko Šáhdžáhanpuru ve státě Uttarpradéš.
Jednomu starému zkušenému hadaři tam kousek za městem utekla přes noc ze špatně uzavřeného koše kobra, jíž z opatrnosti nedlouho předtím odstranil jedové zuby. Nebylo to poprvé a starého muže to nijak nevyvedlo z míry. Věděl, že uprchlík nebude daleko. Kobra bez zubů je prakticky neškodná, a tak mu při jejím hledání ochotně asistovalo několik vesničanů pracujících na blízkém poli. Ale kobru ne a ne objevit. Šedovlasý fakír pomalu ztrácel naději, že získá zdroj své obživy zpět. Kobru však nakonec po dlouhém hledání spatřilo jedno odrostlejší děvče. Vyplašený plaz se před ním bleskurychle skryl mezi kořeny statného banijánu, dívka si však pamatovala kam. Křikem přivolala starého hadaře, ten si tam pro něj ledabyle sáhl a v nevelké štěrbině snadno nahmatal kulaté tělo dvoumetrového brejlovce. Na jeho obličeji se však neobjevil vítězný úsměv, ale zkřivila jej do obludné podoby hrůza. Had, kterého vzal do ruky, nebyl totiž ten jeho a smrtelně jej uštkl.
