“Dej mi jednu krční frézu,” povídá rakouský granátník svému kolegovi v uniformě. Rakušan sundal z hlavy vysokou černou čepici, přes ni přetáhl široký popruh patrontašky a pracně pootočil měděnými knoflíky na jejím boku. Rukou zašmátral uvnitř a po chvíli námahy z ní vylovil dřevěnou krabičku, plnou ručně balených cigaret.
“Na, tady máš,” prohodil lhostejně a kolegovi podal jednu cigaretu. Jeho ruka znovu zašátrala v patrontašce a vylovila velkou krabičku obstarožních zápalek. Rakušan jednu z nich vzal a letmým pohybem přejel po koženém boku brašny. Silná zápalka se vzňala skoro jako prskavka.
Valašské město Rožnov pod Radhoštěm a především jeho skanzen Dřevěné městečko se probudilo toho sobotního rána do troubení polnice a rytmických úderů vojenských bubnů. Jarním vzduchem se nesly rázné povely a desítky vojáků francouzské armády se mísily s vojáky armád Ruska, Pruska nebo Rakouska. Francouzský generál se po táboře mezi stany procházel se svou přítelkyní a v ruce nosil elegantně skleničku s červeným vínem. Sem tam si připil s nějakým důstojníkem, ale prostých vojáků si vůbec nevšímal. Prodavači u stánků se museli pořádně otáčet, když se začaly vytvářet dlouhé fronty na klobásky, halušky a pivo. Vínko teklo proudem a stánek se slivovicí byl v obležení. Po obědě čekal vojska přesun z Dřevěného městečka do Valašské dědiny. Bylo to několik kilometrů pořád do kopce. Koně nebyli k dispozici, a tak vojáci zapřahali kanony za traktor. Nikdo nechtěl podstoupit tu dřinu a vláčet je za sebou do kopce ručně. Spolu s vojáky se vydalo na cestu do Valašské dědiny i několik stovek diváků. V prostoru bitvy zasedli na mírném svahu jako v letním kině a vojáci zaujali bojová postavení podle cesty. Kanonýři zatáhli kanony do velitelem určených pozic, a pak se už jen čekalo na povely generálů. Jako první zazněly výstřely z děl. Diváci si zacpávali ušní bubínky a do oblaků štiplavého kouře vtrhli první vojáci. Řež to byla lítá a po několika minutách leželi na bitevním poli první mrtví i ranění. Mezi tím mumrajem pobíhaly samaritánky ve svých dlouhých sukních, ošetřovaly raněné a dávaly poslední pomazání umírajícím. Diváci si přišli na své a především děti pozorovaly to hemžení a válčení poněkud vyjeveně. Po půl hodině, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, veškerá vřava utichla a vojáci se stáhli zpět do svých výchozích pozic. Mrtví a ranění opouštěli po svých bojiště. Mnohým tekly po tvářích čúrky potu a někteří měli propocené i svrchní kabátce. Jak je vidět, taková bitva je pěkná dřina. Z nepřátelských vojáků se stali opět přátelé. Určitě se už těší na další vzájemné zápolení. Zvlášť, když po takové bitvě teče vínko a slivovice.
Mraky rozpíchané alpskými štíty vydatně skrápějí zem – hotely, banky a kostely ve Svatém Mořici, lesklé asfaltky i neklidnou hladinu mořického jezera. V Ledovcovém expresu, jenž má neoficiální přízvisko “vyhlídkový”, se i dnes navzdory počasí vystřídají během 260 kilometrů dlouhé jízdy davy lidí. Turisté většinou po osmi hodinách dojedou až na konečnou – do malebného Zermattu.
Rychlost Glacier expressu není nijak závratná – na necelých 300 kilometrů vlak potřebuje téměř osm hodin. Rychleji by to ani nešlo, protože jenom viaduktů vlak přejíždí 291.
Na minutu přesně vyjíždí z malého nádraží jeden z nejslavnějších vlaků světa. “Glacier express” se vydává na cestu, při níž vystoupá do výšky více než 2000 m n. m., překoná 291 mostů a projede 91 tunely. Dnes ho vyprovází zvuk hromu. Svatý Mořic, městečko nevelké rozlohou, nicméně pro Švýcary obrovské významem, nechává za zády.
SVATÝ MOŘIC
“Banka, luxusní obchod, cestovní kancelář… typické Švýcarsko,” směje se naše průvodkyně, když se loudáme jednou z úzkých mořických uliček. “Tady v Mořici mají zastoupení všechny švýcarské banky,” dodává, abychom se moc nedivili, když míjíme jednu za druhou. Jenže my se nedivíme ani trochu, protože jestli tohle horské městečko nemá o něco nouzi, tak jsou to bohatí návštěvníci. Když je dobrý rok, vystřídá se jich tu kolem 250 000. Téměř všichni obyvatelé letoviska pracují v cestovním ruchu, ať už jako zaměstnanci, provozovatelé či majitelé hotelů, nebo jako průvodci, lyžařští instruktoři a obsluhovatelé nejrůznějších, většinou sportovních atrakcí. Jen pro příklad, zdejších 350 km sjezdovek obhospodařuje 60 vleků a lanovek.
Ovšem dávno předtím, než lidé objevili kouzla zimních radovánek, byl Sv. Mořic známým a vyhledávaným letním střediskem. Už ve středověku sem mířili návštěvníci za léčivou minerální vodou a zbytky prvního zřídla se datují do doby bronzové. Dnes tu lidé mohou v létě hrát golf, jezdit na koních, bicyklech či windsurfingu. Co se týče zimních aktivit, neexistuje snad žádná, která by se tu nedala provozovat.
Přes ohromující počet návštěvníků si městečko uchovává provinční ráz. Budovy se zde neškrábou do závratných výšek, o co je však všechno menší, o to je to luxusnější.
“Vidíte, že tu nemáme jenom luxusní obchody, ale i obyčejné,” snaží se nás navnadit průvodkyně a ukazuje na značkový obchod Luise Benettona. Hm.
Popíjíme kávu v jedné “obyčejné” restauraci a povídáme si. V angličtině. Stejně tak bychom ale mohli hovořit německy, italsky nebo rétorománsky, neboť tyto jazyky se tu běžně používají. Ačkoli je beznadějně zataženo, odevšad se na nás šklebí malá žlutá sluníčka. Jsou na popelnících, ubrouscích, jízdních řádech, hotelových vozech i odpadkových koších. Žluté sluníčko je symbolem Svatého Mořice a ten se stal ve třicátých letech prvním místem, které si svůj symbol nechalo patentovat. Později, v osmdesátých letech, měl už Mořic patent na celé logo. Jeho součástí je věta “St. Moritz – Top of the World”. Tak už to zůstane navždy, i když městečko leží v nadmořské výšce kolem 1800 metrů.
“To sluníčko není jen tak náhodně zvolené. Podle oficiálních statistik má Mořic 322 slunečných dní v roce. Když je při vaší návštěvě náhodou zataženo, jste vlastně svědky výjimečné události,” chlácholí nás průvodkyně.
Obohaceni o jednu výjimečnou zkušenost smutně pozorujeme proudy deště, bušícího na okna restaurace.
NEJVYŠŠÍM TUNELEM ALP
Vlak se dává do pohybu a turisté ještě naposledy kontrolují, zda mají své fotoaparáty nabité. Jízda Ledovcovým expresem je trochu něco jako safari, jen kromě divoké zvěře se do objektivů loví neustále se měnící švýcarská krajina.
Ta je cestou ze Svatého Mořice zpočátku milá, údolí Engadin, v jehož horní části Sv. Mořic leží, je rozkvetlé, na pohled příjemné. Cestu lemují modříny a alpské pastviny, turisté se vyklánějí z okýnek a pátrají na mírných svazích po kozorožci, jenž tu má vedle dalších pětadvaceti druhů savců žít. Engadinské údolí je poměrně vysoko položené, a tak se alpské vrcholy nezdají ani tolik nepřístupné a příkré. Jelikož se ale štíty dnes odmítají ukázat, kocháme se engadinskou architekturou. Většina selských stavení má obytné prostory, dvůr, ohradu na dobytek, stodolu a stáje. Tento typ staveb vznikl již v 16. století a dobře odráží drsné klima velehor. I tady však lidé měli smysl pro krásu, a tak jsou stavení ozdobená sgrafity, mají velké vyřezávané portály a malá okna často zdobí paličkované krajky. Pravda, občas i červení trpaslíci.
V údolí Engadin sleduje trať Ledovcového expresu řeku Inn a opouští ji ve vesničce Scuol, kde zahýbá do údolí Val Bever. Brzy se ocitneme v drsných údolích Mittelbundenu. Nejdříve si ale vychutnáme první z “železničních lahůdek”, jež jsou pro nás přichystány: na neuvěřitelně krátké trase 12,6 kilometrů vlak překonává za pomoci obloukových tunelů, mostů a nadjezdů převýšení 416 metrů! Krátce nato vjíždíme do další technické zajímavosti. Tunel Albulatunnel je dlouhý necelých šest kilometrů a se svou nadmořskou výškou 1820 metrů je nejvýše položeným železničním tunelem v Alpách. Vyplivne nás ve vesnici Preda, která se narodila až ve chvíli, kdy se začal stavět tento úsek železnice – v roce 1898.
VIADUKT A NÁKUPY VE VLAKU
Když se v roce 1902 začal stavět unikátní Landwasserviadukt, byl to počin vpravdě revoluční. Tento most, nesený šesti elegantními oblouky s rozpětím 20 metrů, dodnes bezpečně překračuje zpěněnou řeku. Při jeho stavbě byla použita tehdy velmi neobvyklá technologie – pilíře se totiž vyzdívaly bez lešení. Uvnitř měly zazděny ocelové sloupové konstrukce, které během stavby nesly jeřáby. Jeřáby byly umístěné mezi jednotlivými pilíři a s jejich pomocí byl nahoru dopravován stavební materiál.
Na viadukt vjíždíme 215 metrů dlouhým tunelem, který ústí na kolmé skalní stěně.
Do Thusis pak sjíždíme dlouhým údolím, nejprve úzkým tak, že se na jeho dno vejde jenom divoká řeka a na svah koleje. Postupně strmé svahy ustupují, až nakonec údolí pojme celé město a mohutný Zadní Rýn, jehož vody jsou nyní žluté a rozdivočelé. Vlak už vyjel z mraků a bezpečně klouže širokou rovinou, jejíž obzory stále ohraničují vysoké kopce. Jsme ale bezpečně v nejnižších místech naší cesty, v nadmořské výšce kolem šesti set metrů. Po krajině jsou roztroušené zámky, hrady a zříceniny, jichž bychom podle průvodce měli vidět celkem dvacet. Což se vzhledem k mlžnému počasí nedaří, a tak se mnozí cestující věnují nákupu suvenýrů, které nabízí personál podobně jako v letadle. Mohou si tu například zakoupit láhev vína s vinětou Glacier express za devatenáct franků či odznak s týmž motivem za franků osm. Krom toho se mohou zabavit jídlem či pitím nebo jezdit prstem po mapě vyvedené na každém stolku.
ZA HUMNY JE DIVOČINA
V Reichenau přepřaháme lokomotivu, což nám umožní vystoupat neuvěřitelných téměř čtrnáct set metrů až na Oberalppass. Zatím ale jen mírně stoupáme kaňonem Rýna, zvaným také Ruinaulta, který je uzounký a divoký a v němž jedinou známkou civilizace jsou koleje, po nichž supí náš vlak.
Představujeme si ohromné přírodní síly, které tohle údolí modelovaly. Po poslední době ledové tu došlo k obrovským sesuvům skal. Masa kamení a štěrku pokryla plochu téměř 50 km2 a místy dosahuje tloušťky až 300 metrů! Až mnohem později si touto překážkou začal razit cestu Rýn. Výsledkem jsou říční zákruty, strmé vápencové stěny, žleby a věže – krajina děsivá, krásná, nedotčená a člověkem nedotknutelná.
Nakonec se začnou znovu objevovat lidská stavení, salaše s ovcemi a případně pravými švýcarskými krávami, celé vesnice a konečně město Ilanz. Na téhle trati, a na Švýcarsku vůbec, je nejzajímavější, že takřka neschůdnou cestou jedete někam, odkud se vám zdá, že už není návratu. Objevíte tam prosperující město a ještě dál v ještě nedostupnějších terénech další. A hloupě vás překvapí, že vidíte nablýskané banky, školy, kostely a rychlá auta, i když za humny je divočina.
STÁLE VÝŠ
Ve starobylém městečku Disentis znovu přepřaháme a pasažéry Ledovcového expresu zachvátí šílenství. Fotografují nádraží, vagony, lokomotivu, sebe před nádražím, před vlakem. Sebe s nádražním zřízencem, jehož oranžová uniforma je okrášlena kloboukem tyrolákem a moderní vysílačkou. Foťáky putují z ruky do ruky a filmů ubývá. Přitom nás to nejlepší teprve čeká…
Z Disentisu začne vlak ukrajovat výškové metry rychlostí, z níž nám zaléhají uši. Stoupáme k průsmyku Oberalppass, do výšky 2033 metrů. Místy vlak s osmi vagony připomíná spíš lanovku. Však mu také na strmějších úsecích pomáhají ozubená kola a ozubený hřeben mezi kolejemi, a to jak při stoupání, tak při brzdění. Tato dráha, zvaná Furka-Oberalp-Bahn, byla postavena v letech 1911-1915. Ovšem již v roce 1916 musel být v důsledku finančních problémů, chronického nedostatku pracovních sil a vypuknutí 1. světové války zastaven její provoz, který pak byl obnoven až v roce 1926.
Poslední úsek cesty na Oberalppass vede jakýmsi polotunelem vydlabaným v bočním svahu. Jedna jeho stěna je v pravidelných úsecích volná, ovšem výhled uspokojí asi jen milovníky extrémního počasí. Šedá tma z husté mlhy dává totiž jen tušit hloubky pod námi. Jsme v mracích, kapky vody pleskají na střechu. Pak pár stovek metrů úplnou tmou, a šok. Vjíždíme do světa sněhu a ledu, tak vysoko, že i mraky, které nás celý den trápily, jsou pod námi. Ostré slunce odrážející se od sněhu bodá do očí. Celý vagon vydechne překvapením. Na nejvyšším bodě této trasy, v těsné blízkosti vysokých alpských štítů, opouštíme kanton Graubunden a vjíždíme do kantonu Uri. Chvíli jedeme zimní krajinou, pak začneme mírně, ale vytrvale klesat. Už jsme na kropenatě zasněžené zelené trávě. Kvetou tady blatouchy. Hluboké klesání je rozvrženo do mnoha zatáček, které stráň omotávají jako hadice. Za chvíli jsme u konečné stanice lyžařského vleku. Městečko Andermatt máme pod sebou jako na dlani.
ZERMATT
Řekne-li se Zermatt, musí se dodat Matterhorn. Městečko se totiž rozkládá pod určitě nejfotografovanější horou světa, jež byla poprvé pokořena roku 1865. Od té doby jsou k ní horolezci přitahováni jako vosy k medu a 4478 metrů vysoký vrchol hostí denně kolem šedesáti lezců. Již z tohoto čísla je zřejmé, čím žije Zermatt – samozřejmě turistikou. Stejně jako jiná horská městečka, i Zermatt obývá pevně stmelená komunita lidí. Toto sdružení občanů se nazývá Burgergemeinde a vlastní lesy, pastviny a hotely. V posledních třech a půl stoletích do tohoto sdružení pronikla jedna jediná “cizí” rodina.
Ve srovnání se Sv. Mořicem je Zermatt méně luxusní (hotely mají výrazně horský charakter) a více sportovní. Ostatně Zermatt zavřel dveře před automobilovou dopravou, a pohybovat se tu můžete pouze elektromobily nebo koňmo. Jenže mnoho lidí se přes den po Zermattu netoulá – všichni v zimě jako v létě využívají rozmanité lanovky, vláčky a zubačky (dokonce i metro!), aby se dostali výš. Stojí to za to. Kochat se totiž mohou nejen majestátním Matterhornem, ale také pohledem na Monte Rosu či Weisshorn.
Zermatt je také konečnou stanicí Ledovcového expresu. Úsek z Andermattu do Zermattu je přitom stejně zajímavý jako ty předešlé. Ráno v Andermattu nás rozesmutní – mlha je všudypřítomná. Jedeme jen několik desítek minut a noříme se do 15,4 km dlouhého tunelu Furka-Basistunnel. Díky tunelu podjíždíme kantonální hranici, vedoucí sedlem Furkapass (2431 m n. m.). Kanton Wallis nás příjemně vítá: mlha je pryč, na dosah ruky jsou zasněžené vrcholy, ještě blíž rozkvetlé louky. Daleko za námi, ale stále na dohled, je sedlo Furka, v němž se pohodlně rozvalují cáry mraků. Nyní až do starobylého Brigu neustále klesáme, poslední úsek vede pohostinným údolím Rhóny.
A nakonec finále. Úsek Brig – Zermatt se stavěl dva a půl roku a byl otevřen roku 1891. Po kolejích tehdy přijel k obyvatelům Zermattu blahobyt. U města Visp vlak opouští údolí Rhóny a obrací se k jihu. Jede podél slunných svahů Visperteminenu, kde nejvýše v Evropě – v nadmořské výšce 1400 metrů – roste bílé víno. Vlak najíždí opět na ozubená kola a supí nahoru, podél řeky Matter – Visp, jež hučí hluboko pod námi. Jedeme podél divokých stěn, přes mosty a tunely a zklidňujeme se v oblasti luk a pastvin, v Kapeltranu. Na západním úbočí se rozkládá nejstrmější z walliských vesnic – Embd (1538 m n. m.). Říká se, že zdejší obyvatelé musejí přivazovat i drůbež, aby jim nespadla do propasti.
Pohodlně usazeni v sedadlech Ledovcového expresu míjíme St. Niklaus, který býval v dobách prvních pokusů o dobývání Alp střediskem horských vůdců. Ve vesnici Täsch musejí automobilisté opustit své plechové miláčky, neboť příští stanice je Zermatt a tam auta nesmějí. My do Zermattu vjíždíme Glacier expressem, který s námi projel kus Švýcarska a přesvědčil nás o tom, že jestliže jsou Švýcaři hrdí na své dráhy, mají na to svaté právo.
Snad žádný ze symbolů japonského císařství nevyvolává v našich myslích tolik otazníků a není opředen tolika předsudky a tajemstvími jako gejša. A ono se vlastně ani není čemu divit – její ženskost a životní osud jsou zahaleny pestrým kimonem, tvář i vnitřní pocity zuniformovány nánosem bílého mejkapu.
Doslovný překlad slova gejša znamená “krásná osoba” nebo “osoba žijící uměním” a gejša se bezpochyby řadí mezi nejkrásnější dědictví japonské historie. Zajímavým paradoxem je fakt, že tento symbol exotického ženství byl ve svých počátcích zosobňován příslušníky mužského pohlaví. Gejši-ženy získaly popularitu až v polovině osmnáctého století a teprve začátkem století devatenáctého kompletně zastínily svoje mužské protějšky.
JAK SE STÁT GEJŠOU?
V mnoha encyklopediích najdeme pod heslem “gejša” vysvětlení, že se jedná o krásnou a inteligentní ženu, jejímž hlavním posláním a povoláním je bavit muže. Že to s tou inteligencí a šarmem nemusela být nutně pravda, napovídá způsob, jakým se dívky gejšami stávaly. Nejednalo se o složitý výběr, přijímací zkoušky či jinou formu konkurzu. Zpravidla to byla malá děvčátka z chudých vesnických rodin, která jejich rodiče prodali do jednoho z tzv. okija – domů gejš, aby je ušetřili neradostného osudu a sami mohli alespoň částečně splatit svoje vlastní dluhy. Majitelky domů, kam byla děvčata prodána, se o ně staraly, často je i formálně adoptovaly a staly se jejich legálními matkami. Mnoho mateřských citů jim však nevěnovaly. Koupily je jako budoucí zdroj peněz, a ne ze soucitu.
Ve škole pro gejši inoue se dívky učí i tančit.
Tradiční, možná trochu patetický věk pro začátek studií na gejšu byl tři roky a tři dny. Dnes se dívky rozhodují pro kariéru gejši dobrovolně a do okija mohou vstoupit až po ukončení povinné školní docházky. Předtím než se z nich stanou majko (kjótské pojmenování pro jakýsi předstupeň gejši), dostanou mladá děvčata nové, poeticky znějící jméno a naučí se správnému přízvuku, aby nebylo poznat, že pocházejí z venkova. Následuje náročná příprava na jejich povolání. Dívky musejí poctivě navštěvovat školu inoue, kde se pilně učí nejrůznějším aspektům japonského tradičního umění – od zpěvu, tance, hry na japonskou loutnu – šamizen a malý bubínek – cucumi, přes kaligrafii, aranžování květin, čajovou ceremonii až po celkovou společenskou etiketu. Poté začnou ve společnosti některé gejši získávat zkušenosti na večírcích v čajovnách a při slavnosti zvané misedaši jsou prohlášeny za majko. Po asi třech až čtyřech letech se majko při další ceremonii zvané erikae (výměna límečků) konečně oficiálně stává gejšou.
Gejša v podstatě může vykonávat svoje povolání nečekaně dlouho – za předpokladu, že je o ni mezi zákazníky stále zájem. Poněkud extrémním příkladem je Cutakijokomacu Asadži, nejstarší japonská gejša. Tato žena debutovala jako profesionální gejša v roce 1910, kdy jí bylo 16 let. Od té doby strávila bavením hostů téměř devadesát let a svoji kariéru ukončila krátce před smrtí v roce 1996.
UMĚLKYNĚ, NEBO PROSTITUTKA?
V západním světě se slovo gejša téměř stalo synonymem japonské prostitutky. Japonci, především ti zasvěcení, jsou však proti takovéto asociaci velmi nevraživí. Při návštěvě jedné čajovny, kdysi slavného zábavního podniku v Kjótu, jsem byl fascinován překrásným interiérem a požádal jsem majitele o povolení udělat si několik fotografií k případnému článku. Odpovědí mi bylo: “Ale naše gejši nebyly prostitutky!” Takovýchto reakcí jsem v Japonsku zažil více a vyvolávaly ve mně stejný dojem, jako kdyby se inspektoru Columbovi na otázku: “Máte oheň?” dostalo odpovědi: “Ale já ji neuškrtil!” Je mimo jakoukoliv pochybnost, že výchova gejši směřovala k čistému umění. Je však rovněž mimo pochybnost, že některé gejši si rejstřík svých služeb dobrovolně nebo pod nátlakem okolností rozšiřovaly. I oficiální zdroje přiznávají, že linie oddělující gejšu od prostitutky byla často velmi tenká.
Od počátku 17. století mělo Japonsko detailně propracovaný systém legalizované prostituce. Prostitutky působily ve veřejných domech, zatímco gejši v čajovnách pouze k pobavení hostů hudbou, tancem a nezávaznou konverzací. Gejši tedy byly ženami večera, ne noci, a měly zapovězeno spát se zákazníky. Rozdělení gejši a prostitutky platí dodnes, proto je gejša legální povolání, zatímco prostituce byla v Japonsku v roce 1957 zakázána. Dlužno však podotknout, že ne všechny praktiky povolání gejši byly v souladu s morálním kodexem slušné ženy.
SPONZOŘI A MILENCI
Mladé majko a gejši byly od počátku své kariéry zatíženy nemalými dluhy vůči okija, které v podstatě nebylo možno splatit z jejich výdělků. Proto uvítaly každou příležitost, která by jim umožnila tyto dluhy zaplatit a zajistit si nezávislou budoucnost.
První možnost většího přínosu peněz se mladým dívkám naskytla při příležitosti zvané mizujage – jinými slovy při ztrátě panenství. Ač to může znít velmi zvrhle, i z tohoto se v Japonsku učinil výhodný byznys. V okija, kde mladá majko žila, vyhlásili připravenost adeptky k mizujage – přičemž věk nebyl zdaleka tím nejdůležitějším kritériem – a vytipovali vhodné, tedy bohaté kandidáty. A cena za “ius primae noctis”? Přibližně roční plat dělníka.
Druhý, tentokrát trvalejší zdroj peněz pro gejšu představoval takzvaný danna. Slovo danna je termín, kterým japonské ženy dříve nazývaly své muže. Ve spojení s gejšou nabývá jiného významu. V podstatě by se dalo říci, že danna je movitý sponzor gejši a jejího okija. Často to byli vysoce postavení představitelé firem, armády či politické scény a očekávalo se od nich, že budou hradit svojí gejše veškeré životní náklady, školné, kosmetiku, drahá kimona, sponzorovat taneční recitály, kupovat šperky…, za což od ní mohou požadovat “nadstandardní služby”. Pro mladou, nadějnou gejšu se vždy našlo více kandidátů, kteří se předháněli ve svých nabídkách, a gejšu samozřejmě získal ten nejštědřejší. Vzájemné sympatie, náklonnost nebo jiný druh citu nehrál při sjednávání takového obchodu žádnou roli.
Netřeba snad podotýkat, že tito téměř oficiální “sponzoři”, kupující si milenky, byli v převážné většině otcové od rodin a se svou milenkou se nikterak netajili. Spíše naopak. V předválečném Japonsku patřilo ke společenskému bontonu vydržovat si jako milenku gejšu z kjótského Gionu. Takový vztah trval zpravidla několik let a gejša měla za svůj život jednoho nebo dva sponzory.
Částečné vysvětlení poněkud nezvyklých poměrů v japonské společnosti může dát systém “smluvených sňatků”, dodnes obvyklý v zemích Dálného východu. O nalezení vhodného partnera se v takovém případě postarají rodiče nebo najatý “dohazovač”, a protože japonská společnost byla vždy silně hierarchická, na prvním místě při sjednávání “budoucího štěstí” byla příslušnost k adekvátní společenské vrstvě, a nikoliv láska. Nezřídka se tak stalo, že se novomanželé poprvé setkali až v den svatby. Japonské ženy byly, a do značné míry ještě jsou, vychovávány tak, že jejich hlavním “povoláním” v životě bude manželství. Za těchto okolností bylo tedy pro muže zcela běžné, ač se to může zdát z pohledu Evropana neomluvitelné, mít vedle svojí ženy “zaměstnankyně” ještě i milenku.
S přílivem západní kultury do Japonska, s rozvojem sňatků z lásky a s rostoucí hodnotou rodiny se v tomto ohledu přeci jenom ledacos změnilo. Ale stačí se podívat do novin z léta roku 1989, naplněných články o sexuálních aférách tehdejšího ministerského předsedy s gejšami. Sosuke Uno byl nucen opustit premiérské křeslo, ve kterém strávil pouhých 68 dní, a naznačil tak, že japonské tradice mají opravdu hluboké kořeny. O tom, že nebyl jediným japonským premiérem se slabostí pro gejši, by jistě podaly svědectví historické anály.
MAJKO, GEJŠA, NEBO STUDENTKA V PŘEVLEKU?
Přestože je gejša jedním z nejtypičtějších symbolů Japonska, není pro obyčejného člověka jednoduché ji jen tak spatřit. Možná jste slyšeli od svých známých, kteří navštívili Japonsko, že se na ulici potkali s pravou gejšou, a tuto událost doložili společnou fotografií. Málokdo už ví, že se právě vyfotografoval s “obyčejnou” japonskou studentkou ve věrohodném převleku. Japonské mladé ženy totiž neváhají zaplatit nemalý obnos agenturám, které jim poskytnou krásná kimona, černé paruky a dokonalý bílý mejkap. Takto přestrojeny se potom procházejí úzkými uličkami kjótského Gionu nebo dalších turisticky rušných míst a nechávají se fotografovat náruživými turisty. Dokonce i někteří fotografové si najímají takto nazdobené “atrapy” pro svoje komerční záměry – cena je mnohem nižší, podoba téměř dokonalá a na stránkách časopisů nikdo nic nepozná.
Opravdové gejši nebo majko jsou však většinou nadmíru zaměstnané a jejich čas je příliš drahý na to, aby ho mohly ztrácet s turisty na ulici. Kde tedy potkat opravdovou gejšu?
Nejspolehlivější, ale zároveň nejdražší způsob je účastnit se nějakého večírku v japonské čajovně. Cena se pohybuje od 50 000 jenů výše na osobu a večer, v závislosti na věhlasu té které gejši. I když se rozhodnete peníze obětovat, nemáte nic jisté. Hosté v čajovnách nejsou totiž náhodní příchozí, ale dlouhodobí a věrní zákazníci. Nový zákazník musí být v doprovodu stálého hosta, musí být řádně představen, teprve potom může čajovnu navštěvovat.
Druhou možností jsou takzvané mijako odori, tradiční tance gejš a majko v dubnu každého roku v Kjótu. Tyto tance, pocházející z japonského tradičního divadla nó a kabuki, se datují od roku 1872 a byly uznány jako národní kulturní poklad. Při trošce štěstí můžete na gejšu rovněž náhodně narazit ve večerních hodinách v nějaké vyhlášené městské čtvrti, ovšem s největší pravděpodobností se bude jednat jenom o letmý záblesk vyparáděné ženy vystupující z taxíku a spěchající do čajovny na svoje angažmá. Nejlevnější a nejschůdnější variantou tak zřejmě zůstávají kjótské festivaly, kde gejši předvádějí některá ze svých umění nebo vám uvaří čaj podle přesné etikety čajové ceremonie.
BUDOUCNOST V DLOUHÝCH RUKÁVECH?
Před druhou světovou válkou bylo v Japonsku na osmdesát tisíc gejš. Dnes se tento počet drasticky snížil na pár tisíc, lokalizovaných téměř výhradně v Kjótu a Tokiu, jsou gejši exotické v samotném Japonsku. Za to, že se tato komunita žen baviček vůbec přelomu tisíciletí dožila, vděčí především zcela nečekané metamorfóze – před sto lety to byly právě gejši, které platily za módní inovátorky, zatímco dnes jsou spíše kustodkami staré tradice.
Příčin takového ústupu ze slávy je hned několik. Ačkoli jsou umění, která gejši ovládají a veřejně prezentují, společností vesměs respektována a obdivována, v mysli japonské veřejnosti jsou gejši v rozporuplném postavení. Jejich znovu nalezené kouzlo, ještě nedávno přitahující do čajoven Gionu stovky mužů denně, zřejmě nemá dnešní mládeži co říci. Důvod? Zatímco dnešní japonští teenageři se natírají tmavými samoopalovacími prostředky, gejša si svoji tvář vybělí k nepoznání krémem, jehož důležitou složkou je slavičí trus, a zatímco dnešní hvězdy showbyznysu odhalují nejrůznější zákoutí svých ladných či méně ladných těl, gejša oděna v krásné látce pevně vázaného kimona nemůže nabídnout více než pohled na lehce odhalenou šíji. Zřejmě nejvážnější ránu zasadilo gejšám zavedení hostesek do poválečných japonských barů. Ty sice neumějí ani zpívat, ani hrát na loutnu, ale jejich služby jsou velmi pestré a podstatně levnější. V současné době hraje neméně důležitou roli fakt, že Japonsko nabízí přece jenom lepší a pestřejší uplatnění ženám ve společnosti, než tomu bylo v minulosti, a mladé dívky logicky ztrácejí zájem strávit několik let tvrdou přípravou, než budou moci vydělávat peníze.
Nečekaný kompromis se v polovině devadesátých let objevil v tokijské čtvrti zvané Asakusa, která platila za nejživější zábavní oblast Tokia a kde před válkou působilo na pět set gejš. Poté co se toto číslo snížilo asi na desetinu, přišel jakýsi pan Okazaki s novým nápadem a založil zde furisode neboli “školu dlouhých rukávů” (pokud má žena kimono s rukávy dlouhými až na zem, obvykle to značí, že je mladá a svobodná). Je to takový ten typ školy “gejšou snadno a rychle”. Zatímco pravá gejša obětovala svému povolání a zdokonalování se v umění celý život, furisode projdou tříměsíčním drilem, kde si osvojí základy líčení, oblékání kimona, tance a čajového obřadu, a jsou vpuštěny do terénu, tedy do restaurací mezi zákazníky. Výhodou tohoto přístupu také je, že tyto ženy nejsou nikomu a ničím vázány, a až je nošení dlouhých rukávů omrzí, mohou je klidně svléknout a užívat si života i peněz, které si z nemalého platu našetřily.
Opravdové gejši se na tuto rychlou alternativu dívají poněkud opovržlivě a oprávněně tvrdí, že tradice a umění se předává z generace na generaci. Furisode se však během svého krátkého “období v kimonu” nic nenaučí, a proto nemají ani komu, ani co předávat.
Prastará indická kultura má v dějinách milování zcela nezastupitelné místo. Když jsem postupně poznával, jak o sexu uvažovaly dávné civilizace, nalezl jsem jen tři starověké kultury, které sex nejen praktikovaly, ale také nad ním uvažovaly, opěvovaly ho a také učily.
První z těchto civilizací byla dávná Čína, kde už za dynastie Chan prý vznikaly učebnice lásky. Druhou byla antika – Řekové, Římané i Etruskové. Konečně třetí ze starověkých civilizací, které věnovaly intenzivní, doslova “vědeckou” pozornost sexu, byla Indie. Své pohledy na lásku nám stará Indie zanechala ve slovech i obrazech.
ilustrační foto
ČEŠI A INDIE
Písemnou památkou o sexu je indická Kámasútra, oním výtvarným dílem je pak indické Kadžuraho. Musím ale zdůraznit, že kultura starověké Indie je nesmírně bohatá a komplikovaná, a proto nám její pochopení činí nemalé potíže. Já jsem měl v tomto směru zvláštní štěstí. Už na gymnáziu jsem měl spolužáka a vynikajícího kamaráda, který se o Indii velice zajímal, mnohé o ní věděl a mnohé mi o ní vyprávěl dávno předtím, než jsem mohl uskutečnit svoje první cesty do této země. Jmenoval se Vladimír Miltner. Byl tím, kdo mě seznámil s Kámasútrou, a mimochodem později celý český překlad tohoto staroindického textu zveřejnil. Svému zájmu o Indii zůstal věrný až do své předčasné smrti, která ho potkala také v Indii.
S dalším vynikajícím znalcem indické kultury jsem se poznal, sotva jsem přišel do Prahy na univerzitu. Vedoucím katedry etnografie a rovněž oponentem mé disertační práce byl shodou okolností veliký znalec staré Indie – profesor Otakar Pertold.
CO SI MYSLÍ TANTRICI
Kámasútra a vůbec všechno, co je ve starověké Indii spojené s kultem sexu, vychází z učení, že celý náš svět a celý vesmír vznikl tak, že božský Šiva obcoval s bohyní Šakti. Tantrici – vykladači proslulých tantrických textů, kteří se dnes těší na západě obrovské popularitě – se pak domnívali, že každým dalším pohlavním spojením Šakti a Šivy se svět obohacuje o další a další výboje jakési zvláštní kosmické energie.
Jako se milují Šiva se Šakti, tak se podle představ tantriků mají milovat i lidé. Indické tantry se navíc vyjadřují zvláštním, “druhým” jazykem, kterému se říká sandhábášá – něco jako “skrytá řeč”. Tato tantrická “skrytá řeč” používá velice často právě erotické výrazy.
V tantrických rituálech hraje zcela prvořadou roli obřadní soulož (maithuna). A to buď konaná ve dvojicích, nebo společná, skutečný “tantrický skupinový sex”, kterému se říká čakra. Tuto skupinovou soulož konají tantrici pod vedením svých učitelů – guruů.
Obřadním souložením přitom neuspokojují tantrici jen své vlastní tělesné potřeby, ale zároveň i uctívají bohy Šivu a Šakti, z jejichž milostného spojení vznikl přece celý svět.
ANGARANGA A KÁMASÚTRA
Tantra je dnes skutečně v celém světě velice populární. Kupodivu v její vlasti se kyvadlo vývoje ve věcech sexu pohybovalo jiným směrem. Zdá se, že ve starověké Indii byly pohlavní styky mužů a žen daleko častěji promiskuitní a mnohem rozmanitější, než je tomu dnes. V novějších dobách totiž bráhmani, příslušníci kněžské kasty a zároveň vlastně oficiální vykladači hinduistického náboženství, doporučují stálý partnerský vztah jednoho muže s jednou ženou.
Svědectvím starých “svobodných” poměrů je Kámasútra – asi nejslavnější kniha o sexu, jaká kdy byla na celém světě vytvořena.
Zatímco druhá základní “učebnice milování” sepsaná v Indii – Angaranga – byla někdy v 15. století vytvořena jako návod úspěšného sexuálního života v manželství, takového, který by nesváděl partnery, aby z nudy hřešili manželskou nevěrou, Kámasútra je evidentně určená milencům. Učí radosti z pohlavního styku mezi každým mužem a každou ženou. Je adresována všem těm, kdo se chtějí radovat z jednoho z pěti M, z pěti radostí života. Jako “pět M” se označují proto, že v sanskrtu začínají jejich názvy hláskou M. Milování je tedy maithuna, dalšími radostmi jsou mamsa – tedy maso, mada – tedy alkohol, matsja – tedy ryba, a konečně mudra. O přesný překlad smyslu tohoto sanskrtského slova se odborníci dosud přou.
Kámasútra vznikla pravděpodobně ve 3. či 4. století našeho letopočtu. Je jistě ironií, že autor této velkolepé oslavy fyzické lásky byl mnich jménem Vátsjájana, který se sám nikdy se ženou (a ani s mužem) nemiloval.
MNICH VÁTSJÁJANA KÁŽE O LÁSCE
Vátsjájana sepsal své dílo v době, kdy v Indii běžně docházelo k výměnám sexuálních partnerů. Mnich jim nabízí mnoho variant sexuálního styku. V prvé řadě vypočítává jednotlivé vhodné bandhy, tedy polohy klasického koitu. Uvádí ale také dokonce osm různých forem orálního sexu. Rovněž popisuje a uvádí rozmanité druhy líbání.
Když jsem před mnoha lety začal v Indii procházet tamější chrámy, mnohokrát jsem spatřil lingam – do kamene vytesaný ztopořený mužský pohlavní úd. Uctívání lingamu má zřejmě v Indii velice dlouhou, doslova tisíciletou historii. Lingam je pro Indy zároveň symbolem boha Šivy.
Někteří Indové považovali pro pohlavní život za nejvýznamnější část pyje jeho kořen. Muži však měli podle tehdy vládnoucích představ na svém těle i jiné erotogenní zóny. Zvláště citlivou zónou na ženské dráždění je prý konečník.
Z mužova údu vystupuje semeno – bindu. Tomu přisuzovali už dávní Indové, a stejně tak i dnešní tantrici, zcela prvořadý význam. V tom se indičtí tantrici velmi podobají čínským taoistům, o nichž bude řeč příště. Mužovo semeno je pro stoupence těchto orientálních učení cosi takřka svatého. A tantrici odsuzovali, lze-li to tak říci, “nadbytečné mrhání semenem”. Doporučovali mužům, aby často souložili, ale aby neejakulovali. Doporučován byl také “přerušovaný sex” (coitus interruptus, coitus reservatus), pokud možno neukončený orgasmem.
Na okraj je třeba říci, že u tantriků sex jako by překračoval sociální hranice vytvořené už ve staré Indii tradičním kastovním systémem. Proto ve své sexuální praxi tantrici často uplatňovali to, co pravověrní hinduisté zavrhovali. Například mužům doporučovali styk s menstruujícími ženami. Někdy také bylo tantrikům jejich guruy doporučováno, aby si své chýše budovali na hřbitovech, protože to je jediné místo, kde se setkávají po své smrti příslušníci všech kast.
V Kámasútře je lingamu věnována velká pozornost. Mnich Vátsjájana třídí muže právě podle velikosti jejich pohlavního údu. Ty s malým pyjem označuje za “zajíce”, středně vyvinuté nazývá “býky” a ty s největším údem označuje jako “koně”. Stejně tak i ženy jsou rozděleny podle velikosti pochvy na “laně”, “klisny” a “slonice”. Přitom je prý vhodné, aby se laně milovaly se zajíci, klisny s býky a slonice s koňmi.
Nejdůležitější a velice detailní jsou v této více než 1500 roků staré indické příručce milování popisy jednotlivých poloh a možnosti jejich obměn. Badatelé zpravidla uvádějí, že v Kámasútře autor uvádí 84 poloh pohlavního styku. Jeden z učenců, který se Kámasútrou zabývá, v ní však prý nalezl dokonce 729 různých variací poloh.
Čísla milostný kodex staré Indie často používá. Způsoby dotýkání se partnerova těla měly být čtyři. Stejně Indie znala i čtyři druhy objetí: objetí “liánové”, objetí “mléka a vody”, objetí “sezamu a rýže” a konečně objetí, kterému říkala “výstup na strom”. Líbat však bylo možné deseti různými způsoby. S tím, že nejvíce vzrušujícím měl být pro partnery polibek jazykem.
Přitom na rozdíl od některých jiných kultur požaduje autor Kámasútry, aby milostnou aktivitu podněcoval nejen muž, ale aby stejnou iniciativu vyvíjela vždy i žena. Vátsjájana například radí:
“Je-li milenec už znaven trvalým zléháním, aniž došlo k ukojení chtíče, tu s jeho souhlasem ho milenka převrátí pod sebe a pomáhá mu v činnosti po mužsku; nebo z vlastní vůle toužíc po změně anebo milenci pro zábavu. A hodlajíc se dostat navrch, převrátí ho vpochvena, nebo nikoli. Takto se rozkoš nepřeruší, nýbrž pokračuje, a to je jedna možnost. Ona k němu přistoupí od samého začátku; a to je druhá.
A s uvolněnými květy v uzlu vlasů, smějíc se téměř bez dechu a přibližujíc svá ústa k milencovým, tiskne mu ňadra k hrudi a opět a opět k němu sklání hlavu; a oplácí mu vše laskání, jež činil předtím. Směje se a bijíc ho, hrozí mu slovy: A teď ti to oplatím! A potom jeví stud a prahne po oddechu.
A doráží po mužsku. O čemž promluvíme.
Když žena leží na lůžku s myslí zmámenou řečmi milencovými, tu on uvolní její roucho. Brání-li se, vzrušuje ji polibky na tváře a hněte ji, maje pyj ztopořen. Jde-li o první milování, tře ji mezi sevřenými stehny; totéž s pannou. A také ňadra skrytá v dlaních, a podpaží, ramena a šíji. A s chlípnicí podle nálady, a jak se hodí. Při líbání ji nemilosrdně drží za pramen vlasů a sevřenými prsty za bradu.
A přivírá oči studem; to při prvním milování a panna.
Při souložení jest s ženou zacházet tak, jak se jí líbí. Kamkoli upře zléhaná zrak, tam jest ji laskat. To je tajemství žen. Tak praví Suvarnanábha.
Známky rozkoše u ženy jsou: ochablost údů, mhouření očí, nedostatek studu a činná účast v milování.
Vrtíc se a lnouc k milenci, v závěru soulože mává rukama, potí se, kouše, nedovolí mu vstát a kope ho nohama.
Před vpochvením jest hníst hrmu rukou co slon a vpochvit se, až zvláční…”
(Překlad V. Miltner – Státní zdravotnické nakladatelství, 1969)
SEX NA STĚNÁCH SVATYNĚ?
Co Vátsjájana v Kámasútře opěvuje slovy, to řečí výtvarného umění popsali a velebili i tvůrci nádherných erotických skulptur zdobících chrámy v indickém městě Khadžuraho. Do Khadžuraha jsem dojel z hlavního města dnešní Indické republiky celkem snadno: vlakem do města Džhánsi a potom tři hodiny jižním směrem autobusem po docela dobré silnici.
To, co jsem zde spatřil, patří k mým nejzajímavějším zážitkům z cest po této velké asijské zemi. Kolem roku 1000 bylo v Khadžurahu – za vlády tehdy panující dynastie Čandelů – postupně vybudováno osmdesát pět hinduistických chrámů. Mnohé z nich byly sice později zničeny, dvaadvacet chrámů tu však ve větší či menší míře přežilo až do dnešních časů.
Pozoruhodné hinduistické chrámy jsem spatřil i na mnoha jiných místech Indie a také v Nepálu, na severu Srí Lanky, dokonce i na indonéském Bali. Ty zdejší se však pyšní nesmírně bohatou sochařskou výzdobou vnějších stěn. Například Šivovi zasvěcený chrám Khandarija Mahadéva je ozdobený více než devíti sty takovými skulpturami! Stejně bohatou výzdobu má také zdejší Višnuovi věnovaný chrám Lakšman, ale i svatyně Džagadamby a další.
K nejobvyklejším námětům sochařské výzdoby khadžuražských svatyní patří právě vyobrazení sexuálních styků. Spatřil jsem tu zobrazení nejrůznějších poloh. Některé zřejmě vyžadovaly od milujících doslova akrobatické schopnosti. Jsou zde ale vyobrazeny i pohlavní styky jednoho muže s více ženami, nebo naopak jedné ženy milující se současně se třemi muži najednou.
Khadžuražské chrámy jsou svědectvím toho, jak důležitou roli hrála v životě tehdejší indické společnosti fyzická láska. Navíc ti, kdo nechali zdejší svatyně vybudovat – králové čandelské dynastie a elita jejich společnosti – sami praktikovali obřady, jejichž součástí byl mnohdy i pohlavní styk.
SPALOVÁNÍ VDOV
Bráhmani se v pozdějších stoletích indické historie snažili původně zcela neohraničený zájem o sex omezovat. Místo hesla volnost hlásali nyní věrnost. Věrnost doslova až za hrob. Tak vznikl i obyčej satí, Tedy spalování vdov. Satí, což znamená zhruba tolik co “ctnostná žena”, se nemá odloučit od svého životního partnera ani po jeho smrti. Právě naopak. Má ulehnout na hranici vedle mrtvého manželova těla a nechat se také spálit. Ve zvláštních případech, kdy měl zemřelý více partnerek (což ale nebývalo obvyklé), měly se nechat zaživa zpopelnit všechny po něm pozůstalé ženy.
V době, kdy oficiální vykladači hinduismu prosazují ženinu “věrnost za každou cenu”, se rodí i další pozoruhodný obyčej – panenské vdovy. Dívky jsou nyní často zaslíbeny svým budoucím manželům ihned po svém narození s tím, že až obě děti dospějí, uzavřou sňatek. Takový závazek dívčiny věrnosti měl platit až do její smrti. A jestliže její snoubenec – například dvouletý chlapec – zemřel, stalo se děvčátko vdovou. A vdovou a přitom pannou muselo zůstat až do své smrti.
Obřad satí byl v Indii oficiálně zakázán už v minulém století. A instituce panenských vdov zmizela v této zemi úplně. Co naopak dnes znovu počíná hlasitě promlouvat, je obdiv, úcta a zdůrazňování významu milostného života. Není jistě náhodou, že právě tantrici jsou dnes ve světě tak nesmírně populární. A takové úctě mezi věřícími, a to i mimo Indii, se těší také indický bůh Kršna. Přitom měl podle některých vyprávění přesně 16.108 partnerek, z nichž každá mu prý porodila deset synů a navíc vždycky i jednu dceru. Ze všech Kršnových partnerek je pak v Indii jistě nejpopulárnější Rádha. Jejich milostná spojení jsou opěvována mnohými slavnými indickými literáty, například bengálským básníkem 12. století Džajadévou a jeho následovníky. Bohové Kršna či Šiva, chrámy v Khadžurahu, učebnice lásky a mnohé ostatní jsou darem starověké Indie. Darem kultury pro nás možná mimořádně komplikované, ale nesporně nesmírně bohaté, krásné a inspirující.
Setkání s Janem Saudkem se dá připodobnit k návštěvě divadla jednoho herce. Mohlo by se namítnout – divadlo dvou herců, ale Sára Saudková, která byla při rozhovoru přítomna (a je přítomna asi pokaždé), je tu jako inspicient. Příšeří bytu vás zaskočí – jeho majitel očividně nesnáší světlo. Nezbytná patina stěn, kterou známe ze Saudkových fotografií, je v každém z jeho několika bytů. Saudek je hercem, aniž by mu někdo napsal roli. Mimikou, rychlými pohyby a provokativně vyhrocenými větami, které si často protiřečí, famózně vyjadřuje sám sebe. Úžasné, mistrovské, upřímné… Skoro to chce aplaus. Závidíte mu. Ale při té strhující hře vás napadne, že se autor i herec v jedné osobě neustále snaží něco dohonit, polapit a zmocnit se toho. A najednou pochopíte, že se mu to nikdy nepovede, že jeho život bude probíhat ve zběsilé honičce, lovu za něčím, co je nedostižitelné. Pak se však dostaví vnuknutí: co blázní, vždyť už to dávno zachytil?! Ale právě s tím se tento čtyřiašedesátník, s jehož fyzickou kondicí by se spokojil padesátník, smířit nehodlá. Tak toto je má katarze ze setkání s Mistrem a Sárou.
Jan Saudek
Mám u vás pocit, že se mohu zeptat na cokoliv. Je můj pocit správný?
Ano.
Kdy jste si naposledy pomyslel: to jsem ale geniální?
Lehce geniální, což jsem řekl dokonce v novinách. Ale geniální…? To je příliš nadnesené. Jednou jsem sice řekl, že jsem to nejlepší, co tahle země dává světu – samozřejmě, že je takových víc. Ale je pravda, že do svých fotek dávám něco, co tam ostatní nedávají. Protože o tom nevím, a dělám to instinktivně, pravděpodobně v tom bude něco, řekl bych, osvíceného. Mé zvětšeniny se prodávají po šedesáti tisících, a to mi připadá, že je na živého autora až neslušné. Teď jsem slíbil, že nebudu v Čechách fotografie vystavovat, tak vystavuji obrázky. A za ty chci od devadesáti do sto padesáti tisíc, a dostávám to taky. Ale mě ty peníze nezajímají, já se chci prostě lidem připomínat.
Ale peníze pro vás důležité jsou…?
Velice. Poněvadž jsou měřítkem úspěchu. Čeští fotografové se diví, jak se může prodávat takové svinstvo, ale lidé si nekupují svinstvo, pokud to chtějí mít na zdi. Ty obrázky jsou z hlediska umění ubohé, dojemně neobratné. Buďto je někdo koupí, protože kupuje obraz od Jana Saudka, anebo se někomu skutečně líbí.
Za Karla Gotta taky kdosi zaplatil přes milion korun…
To jsou ještě větší sračky než moje, ale plně to chápu, kupujou práci slavného muže. Člověk obyčejně dělá to, co neumí. Já bych chtěl zpívat a malovat. A neumím ani jedno, ani druhé, ale pokouším se o to. Zpíval jsem dokonce v jednom polském filmu lidovou písničku. A prý to z té hudby bylo nejlepší.
Co vlastně považujete za geniální?
Geniálního člověka si snad v současné době nedovedu představit. Režiséři, jako jsou Miloš Forman nebo Roman Polański, jsou geniální, ale je to tím, že jsou obklopeni skvělým štábem.
Nemáte pocit, že takoví géniové, jako byl Mozart, Michelangelo nebo Nietzsche, se už nerodí?
Mám dojem, že teď jsou především úzce specializovaní lidé, kteří svou práci dělají na vysoce profesionální úrovni. Já mohu posoudit pouze fotografy a mezi nimi se geniální zjev nevyskytuje. Ale je pravda, že jsou skvělí hudebníci, ale takové velikány, jako byli Mozart nebo Beethoven, mezi nimi neshledávám.
Jak vnímáte konec dvacátého století? Je to hodně depresivní?
Vnímám ho lhostejně. Je pravda, že jsem vůbec netušil, že bych se ho mohl dožít. Před mnoha desítkami let jsme si s přáteli dali na silvestra schůzku před Savarinem a o půlnoci si slíbili, že se opět sejdeme v novém tisíciletí. Jsem si jist, že tam nikdo z nich nepřijde. Nikdo ani nevěřil, že by se toho dožil. Já neslavím Vánoce, na Nový rok někam zalezu a probouzí mě až petardy. Zrovna tak si nebudu všímat roku 2000. Pro mě se nic nezmění, akorát budu ještě zoufalejší a sešlejší, což nevítám.
Víte, působíte na mě tak nějak opuštěně…
Pravdou je, že v současné době mám asi tak patnáct žen, které si myslí, že mě milují. Já jsem pořád na útěku.
Můžete mít stovky žen, a přesto se můžete cítit opuštěný…
Já se necítím, já jsem opuštěný. Neberu telefony, neotvírám dveře, dokonce už nečtu dopisy. Jestli chci něco dokázat, a já pořád sním o tom, že udělám velkou fotku, což je samozřejmě blbost, protože v pětašedesáti to nejde, tak se na to musím soustředit. Velmi uctivě jednám pouze s novináři, ale jinak dělám, že neexistuju. Mimořádná dobrovolná izolace, zcela v rozporu s tím, jak jsem žil před třiceti lety, kdy lidi zůstávali u mě do rána, protože tam byly vždycky ženské a chlast. Byl bych raději, kdyby chodili kvůli mně. S tou opuštěností… Jste skvělý pozorovatel, nedávno mi nějaká dívka z venkova také řekla, že jí připadám velice opuštěný a že by mě alespoň jednou za měsíc, pokud jí to manžel dovolí, přijela potěšit. A také to dělá. Ovšem já se vždycky ožeru, poněvadž jsem alkoholik, a pak si nic nepamatuju.
Pijete výhradně se ženami?
Nikdy se nenapiju sám, nikdy s přáteli, pouze se ženskými. Ale jak jsem říkal, přeženu to, sápu se na ně, ale pak si nic nepamatuju. Ony mi sice ráno říkají, jak jsem byl skvělej, ale já jim moc nevěřím.
Řekl bych, že to s tím vaším pitím není tak zlé…
Teď už piju skoro každý druhý den. Mám velkou klientelu: namlouvám si, že ty dámy zvu kvůli tomu, abych je fotil, což jsou samozřejmě kecy. Zvu je jenom proto, že to jsou ženský, a fotka jde stranou. Opilej jsem dokázal udělat dobrou fotku asi desetkrát v životě. Ale byla to vždycky náhoda.
Z vašich fotografií lze vyčíst zálibu v tom, co se všeobecně považuje za ošklivé. Co je pro vás esteticky ošklivé?
Ošklivá je smrt, nemoc, věci, které jsou bolestivé a nevoní, věci, které nechceme. Zmrzačení, pobití lidé, toho se varuju.
Zrovna jedna z vašich nejhezčích fotografií se týká zmrzačené dívky…?
To je moje nejoblíbenější fotka. Na tu jsem se připravoval rok a ta dívka též. Každý měsíc jsem se s ní několikrát scházel, popíjeli jsme, objímali se… Ona se styděla a já se bál vidět ty rány. Kdybych její fotku chtěl prodávat, tak Amerikáni by ji nakupovali jako šílení. Ale já to nepřipustil. Dal jsem jí slovo, že ji sice použiju v knize, ale že ji nebudu prodávat v uměleckých galeriích. Na tu fotku jsem velice pyšný. Takové fotky jsem udělal dvě za celý život. Na té první, staré čtyřicet let, držím jednoho z mých synů v náručí. Ty všechny ostatní jsou póvl, hříčky. Tyhle dvě fotky mají co říct k našemu lidskému údělu.
Jaký úraz utrpěla ta dívka?
Jako malou osmiměsíční cikánečku ji nechali u ohně a skoro celá pravá polovina jí uhořela. Nedávno jsem slyšel, že se jí narodilo dítě. Zmizela, ale ta fotka tu bude napořád. V tom spočívá můj spor s Joe Peterem Witkinem, který fotí mrtvoly a mrzáčky. Nemám ho rád. Je to laciný frajer. Jen pro zajímavost, v Paříži se pokoušel o mou francouzskou milenku. On se dokonce rozhodl, že mi sem přinese mrtvolu a bude mě s ní fotit. Řekl jsem mu: “Go fuck yourself!” Witkin fotí mrtvoly a mrzáky, protože to lidi chtějí.
Máte pocit, že necítí žádný soucit?
Ne, on to dělá proto, že má neobyčejně zlou ženu a ona potřebuje peníze. Witkin fotografuje též dětičky a květinky, ale stydí se za to, protože chce vystupovat jako tvrdej chlap.
Jste vy tvrdej chlap?
Jistěže ne. Ještě sice uběhnu dvacet kilometrů a plavu tak rychle, že porazím svého pětadvacetiletého synovce, ale jinak jsem zbabělec. Nevím, co bych dělal, kdyby došlo ke skutečnému nebezpečí.
Vy jste velmi upřímný člověk. Kam až jste ochoten zajít?
Ve chvílích, kdybych tím někoho ohrozil, tak bych zvolnil, tak bych mlčel. Ale pokud jde o mne…?
Myslíte si, že jste k sobě upřímný, nebo sám před sebou hrajete to největší divadlo?
Jsem k sobě velmi upřímný. Nenávidím se a to je důvod, proč mám ve všech pražských bytech takové přítmí. Má upřímnost na ženské zabírá. Umělecký kritik mnou opovrhuje, ale ženy mou neomalenost vidí jinak. Proto mou poslední výstavu navštívilo osmdesát procent žen. To o něčem svědčí. Ženy životu rozumí.
Slovo žena je ve vašem slovníku i v životě hojně zastoupeno. Jsou muži, kteří k ženám přistupují jako k “posvátnému zvířeti”. Mění se váš přístup k ženám?
Řek Zorba napřed vyznával lásku, a pak ji kopnul do boku. Vztah se mění jako počasí. Není možné neustále klečet a vzývat hvězdu. Já se snažím nedat vztekle stařecky najevo svoji nenávist. Teď mám devatenáctiletou přítelkyni a nemůžu ji proklínat za to, že je mladá, krásná a že voní jako dítě.
Žil jste velmi živelně…
Žiju živelně pořád víc a víc, a proto jsem tak strhanej a mám potom výčitky svědomí, že málo pracuju. Vstávám pak v pět hodin, abych to nějak napravil. A to vede k nadprodukci.
Vzal byste něco ze svého života zpátky, nebo vše, co jste udělal, bylo svým způsobem posvěcené?
Vzal bych zpátky komunismus: ztratil jsem čtyřicet dva let. A neženil bych se. A kdybych se ženil, tak bych nedělal děti. Nejsem dobrý otec, nikdy jsem jím nebyl a není možné, aby všechny mé partnerky byly špatné. Špatný jsem byl já, protože to vždycky špatně dopadlo. Kdybych to mohl vrátit, tak bych se snažil přemluvit svého bratra, dvojče, aby byl se mnou, abychom pracovali jako bratři Formanové, spolu. Bez manželek.
Co myslíte, je vám jistý otcovský přístup odepřen?
O ne, cítím jej velmi silně. Asi před dvaceti lety, kdy jsem se vzmáhal ze zoufalé bídy, jsem koupil barák a věřil tomu, že tam děti se mnou budou sedět kolem velkého stolu…
Sám jste řekl: “Většina mých dětí je na drogách, na alkoholu, jsou psychotici.” Máte pocit viny?
(chvíle ticha) Mají to v genech. Není přece možné, aby žádné z těch dětí nebylo ani trochu dobré. Kdyby alespoň jedno. Připouštím, že vystudovaly vysokou školu, ale aby byly dobré a ryzí, abyste jim mohl věřit jako třeba tady Sáře, takové není ani jedno z nich.
Proč svým dětem tak nedůvěřujete?
Několikrát jsem je přistihl při tom, jak mě okrádají. Věřil jsem jim dlouho, ale teď mou důvěru absolutně ztratily. Nechápu, proč by pětašedesátiletý starobní důchodce měl platit pětatřicetileté dceři. Takové dítě má silné paže, může lámat skály a přispět mně na pár láhví dobrého vína. To víte, že by bylo krásné mít dceru, která by byla třeba tanečnice a pracovala by na své kariéře, to bych byl šťasten. Nic takového nemám.
Co vás na životě nejvíc vzrušuje?
Ženské.
Myslím po ženské.
Úspěch, což je pro fotografa nemožné. Od fotografa jsou známé fotky, ale jak vypadá, nikdo neví.
Vy jste tím úplně posedlý…
A mám to předstírat?
Čím myslíte, že to je?
Komplex malého člověka.
Máte na mysli vzrůst?
Ne, ten mi nevadí, na to jsem nikdy nemyslel. Je to komplex malého českého člověka, který je nic, a chtěl by se vyrovnat velikánům.
Vy si přece uvědomujete, že jste slavný člověk, ale vám vadí, že vás lidé nepoznávají na ulicích…?
Poznávají.
No tak vidíte…?
Od té doby, co jsem byl v Kotli, tak mě poznávají. Ale Sára se nechala přemluvit, aby dělala v prasáckém Peříčku, a tu poznávají ještě víc.
Ale toho pocitu, že nejste slavný, jste se už zbavil…?
Do jisté míry. Stala se jiná věc: probíhala tu třeba oficiální večeře s francouzským prezidentem, a já pozván nebyl, přestože jsem jeden z pěti Čechů, kteří jsou nositelem vysokého francouzského vyznamenání. Tehdy jsem byl bez sebe. Nebo sem přijede módní fotograf Helmut Newton a novináři se ho ptají, co říká Saudkovi, a on odpoví: “Nic moc.” To bych ho, dědka, zabil. Protože vím, že když jsem přišel s nápadem, jak jsou lidé jednou oblečeni a jednou svlečeni, tak on to za rok měl ve své knize! A na mé pařížské výstavě v roce 1986 civěl dvě hodiny na mé fotografie.
Máte pocit, že nejste na takové akce zván, protože jste skandalista?
Já nejsem skandalista, já měl v mládí služku a vychovatelku, takže mám to, čemu se říká “kinderstube”, dovedu se skvěle chovat.
Čím si tedy vysvělujete, že vás nemají rádi?
Jedna studentka vysoké školy grafické mi řekla, že vůči mé osobě existuje na škole tak nepříčetná nenávist… Nechápu vůbec proč. Přispívám na psy, miliony dávám na rakovinu, každou chvíli dávám peníze na nějaké nadace…
Nerozčiluje je právě vaše upřímnost? Je ve vašich fotografiích i ve vás samotném. Nic neskrýváte.
Já nevím. Teď jsem četl rozhovor s Egonem Bondym, který byl třikrát v seznamu udavačů, a on tvrdí, že je underground. Já jsem underground! Ano, teď jsem bohatý, ale před lety jsem měl hlad a vyhazovali mě z tramvaje, protože jsem neměl šedesát halířů. On je houby underground. Šel na Slovensko, protože ho tam nechali přednášet na vysoké škole. Já jsem underground, protože jsem nikdy nedostal státní podporu, žádný grant, žádné vyznamenání. Ano, pouze od Francouzů: jsem rytířem literatury a umění. Rok po mně ho dostal doktor Hrabal a za dva roky Jiří Menzel.
Máte rád umělce jako takové?
Vážím si novinářů, kteří dělají svou práci a někdy jsou v nebezpečí života, ale nenávidím ty takzvané umělce. Nemám je rád pro jejich bohorovnost a že si dokážou udělat z lidí srandu. To já jsem nikdy neudělal. Oni dělají pro manželky: potřebujou peníze. Já pro manželky nedělám. Moje poslední mladá žena zemřela, nevím proč, a pro děti dělám už pramálo.
Máte přátele?
Mám jednoho Američana už pětatřicet let, jednoho Čecha přes čtyřicet let a jednoho Němce, bankovního úředníka, amatérského fotografa. Víte, přítel je člověk, který, když k němu přijdete promočený v noci, vám dá suchý šaty a na nic se neptá. A když mu řeknete, že potřebujete peníze na další cestu, tak vám je dá. A to mně tihle tři chlapi dají. Mám několik přítelkyň, to je přesně naopak.
Fotografujete především lidská těla. Co vás na nich nejvíce fascinuje?
Zašel jsem kdysi s přítelkyní na nudistickou pláž na Šeberáku. Byli tam tlustí, hubení lidé, někteří měli hrb, někteří byli beznadějně staří, a ona najednou řekla: “Podívej, jak jsou krásní.” A měla pravdu.
Připadá vám lidské tělo dokonalé oproti třeba lani nebo delfínovi?
Mně lidské tělo připadá jako stroj na výrobu rozkoše. Jsou na něm nedokonalosti, ale je to otázka pohledu. Ležel jsem v hotelu na nějakém ostrově s francouzskou milenkou, dívali jsme se na televizi, kde se ukázal nějakej krasavec. Ona mi řekla, že se jí chce zvracet. Pak se tam objevil zpěvák, ztrhanej opilec se skobou, a ona: “Tohle je chlap.” V drobných nedokonalostech je ten zázrak. A já je ve svých fotografiích podtrhuju. A ono se to líbí.
Zajímavý je též váš vztah k dětem. Mám pocit, že vám děti připadají kruté…?
Děti jsou nelítostné. Mám ateliér v osmém patře jednoho paneláku a vidím, jak si ve dvoře hrají děti. Je tam strom a ony se do něj tak dlouho opírají, dokud ho neulomí. Běhá tam nějaké zvířátko, a tak dlouho ho honí, dokud ho neutlučou kamenem… Samozřejmě, nejsou takové všechny. Děti kdyby mohly zabíjet…? Kolik dětí by rádo zabilo svou učitelku. Dítě naštěstí nemá zbraň a nemá sílu. Víte, ono je to všechno spíše tím, že se s dětmi nejedná s důstojností, že se s nima jedná, jako by to byli méněcenní tvorové. I když je pravda, že jsem právě s jednou svojí dcerou jednal s největší úctou a důstojností, a ta dopadla nejhůř. Dala se na heroin, kradla kvůli tomu, a dostala se do vězení. Možná pár facek nebo věty “jdi se upravit, ty ses vyznamenala” by jí pomohly víc.
“Existuje jenom bezmoc dětství, která zase přijde ke konci života.” Zkuste tuhle vaši myšlenku rozvést…
To je prosté: člověk nakonec nebude mít zuby, vlasy a budou ho převinovat, protože už bude bezmocný. A bezmocným se člověk i rodí.
Vaše vzpomínky z dětství hodně okupuje téma smrti. Vy jste byl v koncentráku, vašemu otci zemřelo všech sedm bratrů…
Je zajímavé, že mladí lidé myslí na smrt víc než dospělí. Ti o tom nechtějí vůbec slyšet. Děti si se smrtí hrají snad právě proto, že je tak daleko. Koketují s ní a někdy k ní i dospějí. Já viděl lidi umírat. Není to dobrý. Bojím se, že za smrtí nic není. Proto se zaživa snažím stihnout co nejvíc. Šíleně si užít. Já si zvu i nevěstky. Ne abych s nima spal, to se bojím, ale abych měl společnost, zaplacenou, jako Rembrandt. Je mi jasný, že dědek jim je protivnej, ale zase…
Vám vyhovuje zaplacená společnost?
Zamilovaná ženská, a mám jich pár, ta nechce odejít, chce být s vámi pořád. Kdežto když si ji zaplatíte, odejde. Ale taky se mi stalo, že se do mě zamilovala nevěstka, protože jsem jí dal něco navíc. Co to je, nevím.
Co vás dokáže dojmout?
Jsem unesen, když slyším Devátou, dodnes mi něco říká pohled na rodnou krajinu. Já bydlím na venkově a někdy narazím na takovou nebeskou mísu nádhery – v lesích, na louce – že nezbývá než pokleknout a políbit tu zem. A beze svědků. Vycházím z toho, že tahle zem je ze všech nejkrásnější. Považuju se za dobrého Čecha, i když si kupuju japonská auta. Nikde na světě se nebudu cítit tak skvěle jako tady, kde máme společnou řeč.
Ještě vás baví vaše ješitnost, nebo byste se jí konečně rád zbavil?
Já nejsem ješitný, já jenom nechci lidi nudit. I když po ničem jiným netoužím, než po úspěchu. Pro mne byl úspěch, když mne pan Fenič dal jako jediného českého fotografa do dokumentárního cyklu GEN. Aniž bych ho o to žádal. Tam dokonce lidi nabízeli i stovky tisíc za to, když je mezi elitu národa zařadí. Jsem úspěšný, ale mohlo by to být ještě lepší.
Poděkoval jste osudu za to, jak jste doposud úspěšný?
Děkuju všem, kteří mně ty schody zametli a dovolili mi jít nahoru. Jak to řekl pan Karel Gott, že děkuje všem, kteří ho poslouchají, protože bez nich by nebyl, kým je. Vážím si ho, ale ještě jsem zažil, jak ho v šedesátém třetím vyhodili z vlaku, že s takovým pištidlem nepojedou. Rok nato byl slavný. Prostě na to nebyli připravený: poslouchali ty bučivé barytony Cortéze, Adama, Vašíčka…
“Je země mrtvých, a těch, kdo žijí, a mezi nimi je láska, most, který všechno spojuje a všemu dává smysl.” Z těchto vět usuzuji, že láska je pro vás důležitá, ale vy ji na druhou stranu považujete za šílenství, jež vás ničí…?
Ty věty nejsou bohužel moje, jsou to slova krále Ludvíka od Lorda Byrona a překládal je můj strýc před padesáti lety. Zamilovat se? … Jenom to proboha ne! To bych se zbláznil. Zvláštní je, že jsem byl několikrát zamilovaný, a pokaždé to byla devatenáctiletá dívka.
A vždy vás to ničilo?
Jankoval jsem, blbnul, nevěděl jsem o sobě. Lidi to zvenčí viděli tak, jako střízlivý vidí opilého, ale já to neviděl. Tragické je, že to nebyla nikdy dáma kolem čtyřiceti, nebo vlast, nebo můj pes, ale vždycky devatenáctiletá holka. Což je důkaz, že jsem lacinej frajer.
Přitahuje vás na ní to voňavé mládí?
Vůbec ne. Už v televizi jsem řekl, že moje nejlepší milenka měla šedesát sedm let. Protože to sledovalo tři miliony diváků, stěžovala si mi, že je jí šedesát šest. Řekl jsem jí: “Alenko, víte, já jsem čekal, že to budou vysílat za rok.”
Teď jste do té devatenáctileté dívky zamilovaný?
Pokouším se o to. Udělá všechno, co chci, ale… Nedá se to naordinovat. To je jako: dneska ráno vstanu a udělám umělecké dílo… Copak já vím, co udělám za mazanici? Pokouším se být zrcadlem té holky, aby se ona zamilovala. Ale co s ní pak budu dělat, nevím. Současně balím několik jiných dam, takže jsem jako zajíc, který chce běžet všemi směry.
Nevyčítají vám některé dámy, že jdete trochu po povrchu?
Nikdy! Já s nimi nerozmlouvám o avantgardě třicátých let, to je nudí. Já rozmlouvám s dámama třeba o menstruaci. To je téma, které je jim naprosto blízké, a poskytnou vám detaily, ze kterých se mi moje zbylé obarvené vlasy vztyčí na hlavě. Já jsem báječně primitivní a to se líbí: žena se nechce zatěžovat nepodstatným, ona životu rozumí.
Vyprávěl jste mi o svém rychlém pití alkoholu a o nezřízeném životě. Dá se říct, že jste svým způsobem masochista?
No, to je zajímavý nápad. S některýma holkama to tak mám: oni jsou maminka a já chlapeček, kterému nabacají, když nebude hodný.
Měl jsem na mysli masochismus obecně. Prostě žijete tak, že si až úmyslně ubližujete?
(Sára napovídá, že masochismus se u něj projevuje tím, že se obklopuje většinou parazity) Zítra přijde nějaká madam, tak vám slibuju, že budu pít úměrně.
Opijete se někdy na veřejnosti?
Nikdy. Spousta lidí, se kterými chodím cvičit, mi nevěří: myslí, že jsem se v životě nenapil. Pravdou je, že já vypiju láhev vína nebo čvrt litru whisky, a hned padnu, takže si nestačím tolik ublížit, ráno nic necítím.
Měl jste někdy sebevražedné sklony?
Jo, měl. Nějak mě trápila ženuška, kterou jsem asi měl velmi rád, tak jsem se trávil práškama. Naštěstí mě někdo našel, vypumpovali mi žaludek, dokonce jsem nemusel ani do blázince. Nikdy potom jsem to už nezkoušel.
Bojíte se smrti?
Dobrá otázka… Nechtěl bych, aby přišla příliš brzy, poněvadž bych chtěl ještě něco udělat. Bojím se jí. Mám několik přátel lékařů, tak doufám, že mě nechají umřít tak, abych neřval bolestí.
Čeho se nejvíce bojíte?
Zapomenutí. Že po mé smrti nebudou mé obrázky nic říkat. Nevěřte, že třeba Jaromír Funke dneska někomu něco říká. Kunsthistorici si ho váží, ale na jeho výstavu přijde pár rozpačitých lidí. Některé mé věci vydržely už pětačtyřicet let, a padesát až sedmdesát let je prý doba, která dílo prověří.
Musíte hodně bojovat se svým egocentrismem, nebo jste to už vzdal?
Mám dojem, že člověk musí být soustředěn na sebe, aby něco dokázal.
Může taky ublížit…
Toho se také nejvíc bojím, že bych po své cestě lidem ubližoval, bojím se, aby můj chatrný úspěch nebyl založen na mrtvolách, pláči a skřípání zubů. Ale asi to tak bude, protože štěstí jednoho je založeno na neštěstí někoho jiného. Když některá ženská má svého miláčka, tak jiná pláče, protože jí ho vzala. Tak já vidím svět. Ale co mám dělat? Mám to vzdát?
Fotografie Jana Saudka najdete v tomto čísle magazínu Koktejl.
Jan Saudek (13. 5. 1935) patří mezi naše nejznámější umělecké fotografy, přesto je naší odbornou kritikou s jistým despektem přehlížen. Vystudoval dvouletou grafickou školu v Praze (1952). Měl přes 350 výstav po celém světě, mnohé se konaly bez jeho vědomí. Nejdůležitější: Art Inst. of Chicago (1976), Pompidou Centre Paříž (1981), Musée National de la Ville de Paris (1986), National Gallery of Australia, Melbourne (1987), Arles Festival France (1990). Saudkovi vyšlo několik knižních publikací ve Francii, v Itálii, v Německu, v USA, v Holandsku, u nás se například výpravná kniha s názvem Jan Saudek – Divadlo života prodala v neuvěřitelném nákladu 75 000 kusů. Poslední výstava fotografií v Čechách proběhla v Obecním domě: zisk 7 milionů věnoval Nadaci pro transplantaci kostní dřeně. Zařekl se, a proto zde nyní vystavuje pouze své obrazy. Naposledy například v létě v Dobříši. Francouzské ministerstvo kultury ho vyznamenalo Řádem rytíře umění a literatury.
