Z mléčného závoje ranní mlhy se pomalu objevuje krásná, tropickou vegetací zarostlá hora nad řekou Nam Ou v odlehlém severním Laosu. Vápencový útvar jen velmi pomalu spouští dolů svůj bílý mlžný plášť, jako když se dívka stydlivě svléká před svým prvním milováním. Ta bezejmenná hora jako by symbolizovala celý Laos – zemi, která se okolnímu světu stále jeví jako utajená, neznámá a zapomenutá.
KRÁTERY NA PLANINĚ
Hluboko pod námi se pomalu probouzí královské město Luang Prabang, od kterého se jako zlatohnědá stuha vine legendární řeka Mekong. Ta brzy mizí někde pod levým křídlem letadla, jež míří na východ do provincie Xieng Khuang. Pod námi ustoupily vesnice tropické vegetaci a políčka horám. Ty se začínají dramaticky vypínat téměř až k podvozku našeho letadla. Neprostupná tropická džungle vypadá z ptačí perspektivy jako lesní mech, který obrostl vše od vrcholků hor až po hluboká údolí, svírající ve svém klíně stříbrnou nit potůčků a říček, jež si razí svoji cestu dolů do dalšího a dalšího údolí, do nížiny a až do Mekongu. Motory monotónně bručí a několik cestujících už mírné kolébání letadla uspalo.
Pod námi se objevuje zakázaný svět hmongských partyzánů. Ne že by bylo vidět něco více než koberec džungle, ale podle mapy se právě zde – asi tisíc výškových metrů pod námi – ukrývá část příslušníků bojovného kmene, kteří dodnes válčí proti laoské komunistické vládě. Proto jsem musel letět. Celá provincie je totiž odříznuta od všech pozemních komunikací, kromě jediné náročné, prašné a v období dešťů blátivé a obtížně sjízdné silnice z divokého severu od městečka Sam Neua. Ostatní cesty jsou pod kontrolou partyzánů, kteří o ně bojují s vládními jednotkami. Po necelé hodině letu překonáme poslední bariéru hor. Před námi se otevře náhorní planina, která se jako nekonečné zelené plátno kulečníkového stolu táhne až za obzor, vznášející se v mlžném oparu někde na vietnamských hranicích. Blížíme se k letišti v Phonsavanhu. Stále s větší určitostí začínám rozeznávat malá políčka, osamocené domy i rozlehlé travnaté plochy, které se ve větru vlní a teskně šumí, aby prolomily samotu téměř liduprázdné krajiny. Ztrácíme výšku, s mrazivým pocitem pozoruji, jak je celá krajina rozrušena tisíci krátery, jako by tu z oblohy spadly tisíce meteoritů. Nedaleko jednoho kráteru stojí stavení, které by se do něj vešlo hned několikrát. Připadám si, jako bych přistával na Měsíci, jenže tam krátery nemají tak pravidelnou velikost. Půda na jejich dně stále nezarostla travou, a to už tu jsou nejméně dvě desítky let. Krátery vypadají jako bolestivé jizvy, které se dosud nezahojily.
JESKYNĚ SMRTI
“Podíval jsem se na oblohu a ta byla plná letadel. Zakryly svými mohutnými křídly slunce jako mohutní dravci. Vůbec jsme nevěděli, kdo to je a co chce. Jakmile se letadla dostala nad naši vesnici, začala shazovat bomby – byly jich desítky, snad stovky,” zvedne své temné šikmé oči k obloze pan Vang. Zornice se mu rozšíří a celý obličej jako by se třásl hrůzou, když se mu vybaví začátek amerického bombardování Laosu. Tehdy byl ještě dítě, ale v jeho snech jsou dosud živí ti velcí černí ptáci, kteří z výšky pouštěli svá podlouhlá vejce, jež po dopadu na zem vybuchovala a zabíjela jeho kamarády, známé a příbuzné. Třesoucím se hlasem vypráví: “Máma mě tehdy chytla za ruku a běželi jsme do jeskyně u vesnice. Tam jsme se pak velmi dlouho schovávali, protože se letadla stále vracela. Zemřelo mnoho lidí z naší vesnice – někteří přímo po dopadu bomby, většina ale zemřela hlady, protože během bombardování bylo příliš nebezpečné obdělávat rýžová pole. Na nich jsme pak pracovali v noci, za svitu louče nebo měsíce. Ve dne bychom byli příliš snadnými terči. Přežití bylo ovšem otázkou štěstí – ne všichni měli takové jako naše vesnice.”
Jsme třiapadesát kilometrů od Phonsavanhu v rozsáhlém otevřeném údolí u vesnice Muang Kham. Na konci prašné cesty vedoucí k vápencovým horám mě můj průvodce, strážce i tlumočník v jedné osobě pan Vang vede do příkrého kopce. Po chvíli vyjdeme z tunelu bujné, zářivě zelené vegetace a staneme u ústí jeskyně, jejíž mohutný dóm mizí ve tmě kdesi v útrobách skal. “Jsme tu – to je Tam Phiu, jeskyně, kterou se Američanům podařilo vypátrat. Ukrývalo se tu tehdy téměř čtyři sta nevinných mužů, žen i dětí. Dobře mířené rakety bojového letounu T-28 zasáhly strop jeskyně, tuny zříceného kamení pak udělaly z tohoto místa masové popraviště. Američané měli údajně podezření, že je tu tajná nemocnice komunistických bojovníků Pathet Lao.” Pan Vang pomalu, se zvláštní úctou i strachem kráčí přes kameny, které už navždy ponesou přívlastek “náhrobní”. Dojde k malému dřevěnému oltáři a zapálí vonnou tyčinku, jako by chtěl říci “vzpomínáme”. Jen několik desítek metrů od vchodu stojí mohyla padlým s výmluvným nápisem, jenž je zde záměrně přeložen i do angličtiny: “Litujeme duší vesničanů, kteří byli zabiti 24. 11. 1968 raketou amerických imperialistů.” Nápis má dnes samozřejmě hluboce politický podtext, to ovšem nic neubírá na tom, že Američané pro dosažení svého vznešeného cíle nebrali ohled na použité prostředky. Například generál Curtis Le May se nechvalně proslavil svým holedbáním, že rozbombarduje komunisty zpět do doby kamenné.
UTAJENÁ VÁLKA
“Američané shodili během bombardování Laosu více bomb, než dohromady na všech frontách za celou druhou světovou válku,” poznamenává smutně Američan Paul Stenford, který pracuje jako pyrotechnik v zaminované oblasti okolo Phonsavanhu. “Laos je jedním z nejvíce bombardovaných míst na zemi.”
Příklad Vietnamu je známý celému světu. Během eskalace konfliktu na konci šedesátých let se proslavil jako “obýváková” válka, kdy tisíce Američanů pozorovaly noc co noc přenosy z daleké země kdesi v Asii, kde jejich “chlapci” nasazovali životy. O Laosu přitom nepadlo ani slovo. Zdejší válka zůstala dlouhá léta utajena. Angažovanost Spojených států vyplývala z politiky zadržování komunismu. Pro prezidenta Eisenhowera měl být právě Laos první obávanou kostkou domina, která by v případě svého pádu způsobila tzv. dominový efekt – pád dalších států oblasti na stranu komunistického bloku. Vývoj nezadržitelně směřoval k válce už od začátku padesátých let, kdy Laos získal konečně svoji nezávislost na Francii. Ta se musela v roce 1954 po porážce u Dien-Bien-Phu stáhnout z celé oblasti. Vítězství komunistů v severním Vietnamu jen zvýšilo obavy z podobného scénáře vnitropolitického vývoje v sousedním Laosu. Jeho severní část okupovaly komunistické jednotky Pathet Lao, podporované Vietnamem a Čínou. Laos coby nárazníkový stát Západu byl ohrožen. Do laoské politiky vstoupila CIA, která začala podporovat vojska royalistů v čele s vůdcem Hmongů Vang Pao, přezdívaným zkratkou VP. Ani po opakovaných volbách a státních převratech se nepodařilo vytvořit dlouhodobou koaliční vládu, a země upadla do občanské války komunistů s jejich pravicovými oponenty (royalisty spojenými s neutralisty), tajně podporovanými USA. Ty ovšem otevřeně nepřiznaly svoji účast – například Nixon zdůrazňoval, že v Laosu nejsou žádné americké pozemní jednotky. Oficiální byly pouze přelety amerických letadel bombardujících severní Vietnam a Ho Či Minovu stezku. Byla to zapomenutá válka. Christopher Robbins ve své knize The Ravens uvádí: “Byla ještě jedna válka, mnohem odpornější, než ta ve Vietnamu. Byla tak tajná, že dokonce místo země, kde se bojovalo, bylo tajemstvím. Zasvěcenci o válce hovořili jako o ‘dalším divadle’.”
Zatímco Američané byli posedlí vítězstvím, místní vojáci by nejraději seděli doma u svých rodin, než aby válčili s krajany, kteří bojovali pro komunisty. Než aby si ničili svoji vlastní zemi, spíše se snažili zneužít americké podpory používáním amerických letadel pro placenou přepravu osob nebo pašování opia. V zoufalé snaze podpořit své laoské spojence ze vzduchu shodili Američané na Laos během celé války 2 093 100 tun bomb, což představuje 300 kilogramů výbušnin na každého muže, ženu a dítě v zemi.
Spolu s vietnamským fiaskem se Američané nakonec museli tiše stáhnout i z Laosu. Pád Saigonu do komunistických rukou byl stimulem i pro laoské soudruhy. Ti oficiálně “osvobodili” Vientiane 23. srpna 1975. Zatímco vysocí představitelé pravicové vlády, inteligence a velká část Hmongů, kteří bojovali na straně USA, utíkali přes Mekong do Thajska, lidé v metropoli radostně pálili rakev představující americký imperialismus. Atmosféra v zemi byla na straně komunistů, i když z trochu jiných důvodů než ve Vietnamu. Jak podtrhává Martin Stuart-Fox: “Komunisté nepřitahovali rolnictvo slibem pozemkové reformy – většina země byla jen málo zalidněná a rolnické rodiny měly obvykle dostatek půdy pro vlastní potřebu. Komunisté byli pro obyčejné lidi především ochránci národa, jeho nezávislosti a kultury před ničivým vlivem Američanů.”
DĚDICTVÍ VÁLKY
“Více jak čtvrt století po ukončení bombardování ohrožují Laosany nevybuchlé bomby. Celých třicet procent bomb, které dopadly na zem, se dosud zrádně skrývá v zemi. Odhadujeme, že v Laosu je osm milionů nevybuchlých min. Zatímco v Kambodži jsou především miny, které mají lidi mrzačit, ty laoské byly vyrobeny tak, aby zabíjely,” zdůrazňuje pyrotechnik Stenford z organizcace UXO (Unexploded Ordnance), která se soustředí na nevybuchlý vojenský materiál. V Phonsavanhu působí skupina odborníků, kteří pomáhají zemi od min vyčistit. Platí dvě stě amerických dolarů měsíčně několika místním lidem, kteří jim pomáhají miny najít. Oni je potom odborně odpálí. “Proti Američanům už nic nemáme – pomáhají nám vyčistit zemi od min,” svěřuje se mladík z Phonsavanhu. Zdaleka ne všude ovšem probíhá program odminování země podobně jako zde. “Před dvaceti lety tu byli nějací odborníci s detektorem. Na našem fotbalovém hřišti u školy nalezli tři nevybuchlé miny. Označili je a odešli, prý že se brzy vrátí a miny odpálí. Od té doby si naše děti na hřišti ještě ani jednou nezahrály,” smutně poznamenává pan Sai z vesnice Muang Ngoi. “Zatím prý nebyly peníze. Doufáme, že se situace brzy změní. Do naší vesnice totiž nedávno dorazili první cizinci objevovat zdejší vápencové jeskyně a vláda se začíná bát, že by se mohlo některému zahraničnímu návštěvníkovi něco stát.”
Vláda zatím začala rozsáhlou osvětovou kampaň. Ta probíhá ve všech silně zaminovaných vesnicích, kde nevybuchlé miny stále ohrožují životy lidí, kteří musejí doslova obdělávat minová pole. “Nejvíce obětí je právě mezi zemědělci, kteří zúrodňují půdu. Minu objeví, až když do ní kopnou motykou nebo narazí pluhem,” poznamenává Sai. “My se lidem snažíme vysvětlil, že pokud objeví nevybuchlou minu, nemají se jí dotýkat, házet do džungle nebo do řeky, ale místo označit a nález oznámit.” Smutným faktem zůstává, že každým rokem přijde o život asi sto třicet Laosanů při výbuchu bomby. Z toho je 40 % dětí. Potrvá ještě velmi dlouho, než bude Laos od bomb zcela vyčištěn. Stejně jako je země rozrušená velkými krátery, podobně hluboké jsou i rány na duších Laosanů, kteří válkou prošli. Je obdivuhodné, jak se s jejím dědictvím dokázali vypořádat. Z odhozených leteckých palivových nádrží si vyrobili lodě. Pouzdra bomb používají jako stavební materiál – dělají z nich ploty, nohy skladů rýže, koryta pro krmení prasat, květináče, lavičky na sezení nebo chrámové zvony.
TAJEMNÁ PLANINA HRNCŮ
Slunce se pomalu ukládá za obzor a jeho dlouhé paprsky rozehrají dramatické němé představení světel a stínů. Od hor, které se vynořily z oparu daleko na obzoru, fouká osvěžující vánek a já s průvodcem Vangem mířím na jedno z nejúžasnějších nalezišť kultury zaniklých civilizací na Zemi, které zatím zůstalo stranou zájmu masového turismu. Prašná cesta končí a my se vydáváme po stezce vyšlapané v trávě. “Raději se držte za mnou, stále zde mohou být nevybuchlé bomby,” varuje Vang. Za malým kopcem se před námi otevře naleziště číslo jedna: uprostřed mírně zvlněné planiny tu v trávě sedí dvě stě padesát obrovských hrnců, které vypadají jako nádoby, jež zde nechali obři po divoké hostině. Některé hrnce jsou vyšší než já a v obvodu měří několik metrů. V průměru váží šest set až tisíc kilogramů. Ten největší má ovšem dobrých šest tun. Nikomu se dosud nepodařilo jednoznačně objasnit původ a účel těchto obrovských “hrnců”, které jsou na náhorní planině rozmístěny v několika skupinách vzdálených od sebe desítky kilometrů.
Podle místní legendy vládl této oblasti v šestém století krutý vládce Chao Angka. Zlého tyrana porazil král Khoon Chuong, který přišel se svým vojskem z jižní Číny. Na oslavu vítězství dal zhotovit zvláštní hmotu z buvolí kůže, písku, vody a cukrové třtiny. Jeho lidé vymodelovali obrovské hrnce, které vypálili v nedaleké jeskyni. V gigantických nádobách nechal vykvasit lihovinu z rýže zvanou lau-lao.
Archeologové mají ovšem jiná vysvětlení, než podává místní “alkoholová” pověst. Někteří se domnívají, že hrnce sloužily na skladování rýže, jiní jsou přesvědčeni, že nádoby nejspíše měly funkci pohřebních uren. Ty větší byly pro vládnoucí třídu, menší pro poddané.
“Lidé z dávné civilizace ukládali do hrnců celá těla, která zde nechali rozložit. Pak své zesnulé pohřbili do země,” vysvětluje svou teorii australská archeoložka Marian Rivencroftová, která věří, že příslušníci neznámé civilizace museli být velmi vysocí – snad 240-260 centimetrů. Je ovšem velmi obtížné určit jakékoli bližší rysy zaniklé civilizace. Odhaduje se, že nádoby jsou staré dva tisíce let. Přesnější určení bylo ovšem zatím nemožné, protože se dosud nenašel žádný organický materiál – například kosti – související s nádobami. Archeologové zatím objevili pracovní nástroje, bronzové ornamenty, keramiku a další evidenci, které jasně dokazují, že zdejší civilizace byla na vyspělé úrovni. Podivuhodné je, že artefakty nemají žádnou podobnost s pozůstatky jiných indočínských civilizací. Intenzivní výzkum probíhá až v posledních letech – dříve bádání přerušily dlouholeté boje. Dodnes pátrání ztěžují nevybuchlé miny. Přesto je nutné vyřešit mnoho záhad, které se nad hrnci vznášejí. Geologové upozorňují na fakt, že nádoby jsou z kamene, jenž se v celé oblasti vůbec nevyskytuje. Nejbližší místo, odkud by mohly pocházet, jsou hory na hranicích s provincií Luang Prabang.
Neuvěřitelným řízením osudu a nebo snad zvláštní magickou ochrannou silou dávné civilizace se až na několik poničených nádob zachovaly obrovské hrnce téměř neporušené až dodnes – a to byly po pět let vystaveny den co den čtyřem až pěti náletům letounů B-52. Na začátku sedmdesátých let sloužila totiž jeskyně u naleziště č. 1 jako útočiště vojenských velitelů komunistických jednotek Pathet Lao. Fotografie komunistů radostně pózujících mezi hrnci jsou dodnes k vidění v Muzeu revoluce ve Vientiane. Podobně jako Stonehenge v Británii nebo sochy na Velikonočním ostrově v Pacifiku, jsou obrovské kamenné nádoby uprostřed náhorní planiny v Laosu jednou z velkých světových záhad, které stále čekají na své rozluštění.
BOJOVNÍ HMONGOVÉ
“Já jsem také Hmong, ale už dávno jsme se s rodinou přestěhovali z vesnice do města,” svěřuje se Vang a objasňuje: “Víte, už bylo příliš nebezpečné žít na venkově. Stále nás totiž ohrožovali Hmongové, kteří dosud pod vedením Vang Pao bojují proti vládě. Schovávají se v džungli – nemohou proto chovat buvoly ani slepice nebo pěstovat rýži. Vždy, když jim dojdou zásoby, vtrhnou do vesnice někde poblíž oblasti, kterou právě kontrolují. Nešťastným, bezbranným lidem seberou jejich úrodu a zvířata a opět zmizí. Mírumilovní Hmongové se bojí, a proto se mnoho z nich – podobně jako moji rodiče – stěhuje do větších měst, kde mohou žít pod ochranou armády. Ta zatím bojovné Hmongy nedokázala porazit, i když už nemají podporu Američanů.”
Ti Hmongy vycvičili, aby bojovali proti komunistům. CIA některé vesničany, kteří neuměli ani číst a psát, dokonce naučila létat s bojovými bombardéry T-28. Když s nimi poprvé Američané do odlehlých horských vesnic přilétli, udivení vesničané údajně nevěřícně zkoumali podvozek, aby zjistili, jaké má to záhadné stvoření pohlaví. Za celou válku nakonec zemřelo na sto tisíc Hmongů a stejné množství jich emigrovalo do Thajska nebo do USA. “Bratr i sestra žijí nedaleko Michiganu – bohužel si s nimi jenom dopisuji,” podotýká Vang. Někteří bojovní Hmongové se dostali do nápravných táborů, mnozí se usadili, ale jádro skalních bojovníků vedené Vang Paem a další skupina okolo Vang Shura stále bojuje proti komunistům. Obyčejní lidé je však už nepodporují, protože jsou v jejich očích spíše bandity, než bojovníky za svobodu. Průvodce Vang si smutně povzdechne: “Džungli znají Hmongové velmi dobře, a je proto obtížné je porazit. Jejich vliv se snižuje, ale konečné vítězství armády je zatím zřejmě ještě dosti daleko.”
VOLHY A MOSKVIČE
“Podívejte – to jsem našel v okolí města a dnes mám z toho pěknou sbírku,” chlubí se majitel hotýlku v Phonsavanhu a ukazuje na pouzdra min, bomb, raket a projektilů. “Kromě amerických tu mám také ruské a čínské,” říká muž, který dával svoji válečnou kolekci dohromady, když byl ještě dítě, a podobně jako rodiče i prarodiče zřejmě vůbec netušil, proč se o tuto liduprázdnou, bohem zapomenutou náhorní planinu bojovalo a kdo ty bomby shazoval. Obyčejní Laosané vůbec netušili, co to je konflikt supervelmocí a jejich ideologií. Přitom to byli především civilisté, a ne vojáci, kteří umírali a dosud umírají na následky “cizí” války.
“Jedeme, ať stihnete letadlo do Vientiane,” přistavuje svoji temně černou volhu šofér Pim. Má jako vždy ten zvláštní, těžko čitelný výraz ve tváři. Nikdy se neusměje ani nemračí. Korektní neutrálnost je mu vlastní. Jako vždy mi tím naučeným elegantním způsobem otevře dveře, usměvavý Vang mně zatím nakládá zavazadla do kufru. Rozjíždíme se směrem z města. Naše stařičká volha elegantně pluje přes všechny rigoly a výmoly, jako by se nad nimi vznášela. Již před léty ztratila zpětná zrcátka, blinkry si už také pěkných pár období dešťů ani jednou nezamrkaly, ručička tachometru už dávno neukazuje rychlost a počítadlo kilometrů se zaseklo, přesto volha stále jezdí. “Tady v provincii Xieng Khuang také ještě kromě moskvičů ani jiná auta prakticky nepotkáte. Jsou tady po Rusech, kteří odešli z Phonsavanhu před deseti lety. Opustili vojenskou základnu a kromě nově postavené přistávací dráhy po sobě zanechali i auta, jež levně prodali místním lidem. Jsou to vozy jako stvořené pro tuto část Laosu – vydrží vše,” tlumočí mi šoférova slova Vang. “Podívejte, támhle stojí tank,” ukazuje Pim na zkorodované monstrum na kraji rýžového pole. “To tu také zůstalo po Rusech.” V prachu za vozem mizí vesnice, kde si děti hrají mezi nevybuchlými minami. Příjíždíme k letišti, kde nás vítá nápis “Všichni cestující jsou pojištěni”. S hodinovým zpožděním zvedáme křídla směrem do Vientiane. Za ušmudlaným okénkem mi mizí Pim a Vang a pak i krátery, mezi kterými budou tady žít až do smrti, zatímco já mohu odletět odsud pryč.
NOVÉ MYŠLENÍ
“Existuje značná podobnost mezi revolucí roku 1975 v Laosu a roku 1948 v Československu. Při obou převratech figurovaly národní fronty podporované skrytými marxisticko-leninskými stranami, které se zasloužily o pololegální změnu moci kombinací lidové podpory a ozbrojených hrozeb. Navíc byly obě země ve stínu zastrašujících cizích armád rozmístěných poblíž hranic a připravených kdykoli intervenovat,” všímá si Joe Cummings, odborník na oblast Indočíny. Podobností mezi Laosem a ČSSR je celá řada, a tak je cestování touto asijskou zemí tak trochu návratem do naší nedávné minulosti. Po celé zemi vlají vedle sebe vlajky laoská a rudá zdobená srpem a kladivem. Busty komunistických vůdců mají čestné místo ve středu vesnice. Na stožárech elektrického vedení jsou umístěny ampliony, které o sedmé ranní probouzejí spáče hřímající vládní propagandou o tom, že stávající režim přináší lidu mír, nezávislost, demokracii, jednotu a socialismus.
S nástupem nového režimu byla zrušena monarchie. Král později zemřel v koncentračním táboře na severu země – jak tvrdí komunisté – přirozenou smrtí. V zemi byl zaveden nový kód chování. Oblékání, styl účesu, tanec, zpěv, dokonce i pokrmy na rodinných oslavách byly předmětem přísné kontroly stranických kádrů, kteří dohlíželi, zda lidé vyhovují standardům dobrého chování. Pokud tomu tak nebylo, byli posláni do “přeškolovacích” táborů. Zde skončily tisíce lidí. Museli pracovat jako otroci v nelidských podmínkách, aby se pod nátlakem stranické propagandy podřídili. Představitelé starého režimu, lidé z královské armády spolu s dalšími, kteří byli na “nesprávné” straně, byli propuštěni v polovině osmdesátých let. Není jisté, kolik lidí zahynulo a kolik jich ještě režim drží v zajetí.
Faktem zůstává, že v roce 1986 byl Laos jednou z prvních komunistických zemí, která přijala “perestrojku”. Generální tajemník Kaysone Phomvihane tehdy učinil převratné přiznání: “Skutečnost nám ukazuje, že pokud se budeme řídit pouze pravidly socialismu a odmítat zákony trhu, učiníme vážné chyby v našem ekonomickém počínání…” Aby se nový, reformní kurz dal jasně najevo, bylo dokonce upraveno i moto státu z “Jednoty a socialismu” na “Jednotu a prosperitu”. Začala éra zvaná chin thanakan – “nové myšlení”. To se ovšem týkalo pouze sféry ekonomické.
V politické oblasti se ukázalo, že kapitalismus nemusí – podobně jako v dalších zemích světa – nutně znamenat demokracii. Politická “glasnosť” se tak nedostavila – například volby do Národního shromáždění v roce 1997 jednotnou kandidátkou jasně ukázaly, že pokud si někdo přeje v Laosu vstoupit do politiky, musí nejdříve mít členskou průkazku komunistické strany.
DARINKA ROLINCOVÁ A KAREL GOTT
V centru metropole Vientiane vklouznu do knihkupectví s cizojazyčnou literaturou. Nevšímavě projdu okolo prodavače a zapáleně se ponořím do prohlížení anglických publikací o Laosu. Po chvíli se dostanu až do nejodlehlejšího koutu obchodu. Na poslední polici stojí dvě knihy. Vrstva prachu dává tušit, že už je pěkně dlouho nikdo nevzal do ruky. Z jejich odtrhané tvrdé vazby a vyšisovaného písma na mne dýchají doby dávno minulé. Ale počkat? Ještě jednou si nevěřícně přečtu název knih na jejich hřbetu: “Kapesný atlas sveta” a “Miešane osvežujúce nápoje”. Zatímco se zatajeným dechem zbavuji svými prsty knihy jejich prachové peřiny, napadá mě, že úzké kontakty se spřátelenými zeměmi komunistického tábora zahrnovaly nejen přítomnost zahraničních “poradců” v Laosu, ale i studium laoských studentů v zahraničí. To už ke mně rozjařeně běží prodavač. “Vy, vy umíte česky? Jste první Češi, se kterými po létech hovořím,” zajíká se z radosti zvláštní směsicí češtiny a slovenštiny, co chvíli protkaných anglickým slovíčkem. “V roce 1992 jsem dostudoval v Trnavě, kde jsem také získal titul inženýra. Pak jsem se vrátil zpět do Laosu – jenže než jsem u vás vystudoval, mnoho věcí se tady změnilo. Už jsem nenašel uplatnění v oboru. Šel jsem dělat do banky a dnes mám jediný cizojazyčný obchod s knihami v celém Vientiane. Ambasádu České a Slovenské republiky tady bohužel zrušili. Nemohu si tedy ani číst český tisk. Už jsem zcela ztratil kontakt,” povzdechne si Nho Keomula a hned pookřeje: “Ještě zpívá Darinka Rolincová a Iveta Bartošová? Ty jsem měl moc rád. A co dělá ten váš zlatý slavík Karel Gott? Rád vzpomínám na doby, kdy jsem bydlel v Československu. Jen ty cikáni na mě byli moc nepříjemní. Několikrát mě zbili. V Karlových Varech mě okradli a při tom na mě křičeli: ‘Jdi domů, ty Vietnamče.’ Všechny Asiaty strkali do jednoho pytle – těch špatných. Neříká se tomu rasismus? Oni teď utíkají do Británie a Kanady? Tak to je nechte jít…”
BUDDHISMUS A SYNKRETISMUS
Cikády právě dokončují závěrečnou pasáž svého nočního koncertu. I neúnavné žáby už dokvákaly a jdou spát. Z džungle jde stále chlad jako z pootevřené chladničky. Z nočního deště zbyly už jen kaluže, ve kterých se zrcadlí pohádkově načechraná peřina mlhy. Ta jako by nad vesnicí usnula, a ne a ne se probudit a rozplynout. Stále je šero. Před malým chrámem se objeví skupinka buddhistických mnichů, kteří rozvážně a vznešeně našlapují svýma bosýma nohama na kluzkou cestu vesnicí Muang Ngoi. Jejich šafránová roucha, snědé paže i temné hluboké oči téměř splývají se zdejší udusanou jílovitou půdou. Z domů vycházejí ženy, které si v pokorné úctě klekají vedle sebe do řady a čekají, až se k nim zástup mnichů přiblíží. Bez jediného slova otevřou své malé nádoby upletené z bambusu, naberou plnou hrst lepivé rýže a podarují s ní každého mnicha, který si almužnu uloží do velké mísy. Když poslední mnich uloží almužnu do své mísy, sepnou věřící ruce a vyslechnou krátké hlasité rozjímání nejstaršího z mnichů. Ti dále pokračují k další skupince klečících vesničanů, až postupně obejdou všechny domácnosti a vrátí se zpět do chrámu.
Tento starý zvyk dávání almužny se dosud udržuje v mnoha vesnicích po celé zemi, která si i přes nesnadné soužití s komunistickým režimem uchovala svoji buddhistickou tvář. Podobně jako v sousedním Thajsku, Barmě a Kambodži vyznávají Laosané buddhismus theravádový, který se na rozdíl od formy mahájánové drží původního Buddhova učení a dal by se označit za nejčistší formu jeho výkladu. Podle tohoto učení by neměla být socha Buddhy předmětem uctívání, ale pouze prostředkem nebo pomocí pro meditaci. Podobně jako lidé v řadě jiných zemí světa touží i obyčejní Laosané po hmatatelných předmětech, které by mohli uctívat. V praxi tak v Laosu nosí poutníci do chrámů květiny a vonné tyčinky, i když to nemá být smyslem jejich náboženství. V každodenním životě je buddhismus v Laosu synkretické náboženství – mísí se s animismem a uctíváním předků, tedy duchovním světem, jenž byl dříve vlastní všem Laosanům, kteří buddhismus přijali. Věřící tak nosí ochranné amulety, jež jsou mnohdy k zakoupení přímo v areálu chrámu. Na venkově lidé dávají almužnu mnichům, ale pro jistotu ještě usmiřují duchy a démony, kteří žijí v řekách i v džungli. Na první pohled zcela odlišné duchovní světy se tak v uvažování Laosanů výhodně doplňují. Vždyť duch rýže nedokáže nabídnout věřícím nirvánu a Buddha se zase nepostará o větší úrodu.
Z praktických důvodů dávají i mnozí pověrčiví vesničané své syny alespoň na několik měsíců do kláštera, aby tam duševně vyspěli. Dříve byl klášter v chudých venkovských oblastech jediným místem, kde se mohli chlapci naučit číst a psát. Dnes jde především o záležitost dobré pověsti rodiny. Stejně jako se jinde na světě chodí na vojnu nebo na zkušenou do světa, v Laosu stoupne kvalita mladého muže, když jej rodiče pošlou žít mezi starší a moudřejší mnichy, kteří ve vesnici požívají patřičné úcty.
OPIUM LIDSTVA
“Náboženství je opium lidstva,” tvrdil Marx, zakladatel hnutí, které si pak samo osobovalo právo být státním “náboženstvím” se svým vlastním panteonem a zbožnými rituály. Komunismus si přál být jediným státním náboženstvím, a tak ve většině zemí, kam se rozšířil, netoleroval konkurenci. Naopak čelní náboženští představitelé nemívali komunisty právě v lásce, coby bezbožné pohany. V Laosu měl ovšem vztah buddhismu a komunismu svůj vlastní svérázný vývoj. Když nastoupili revolucionáři z Pathet Lao svoji cestu k moci, spatřovali ve spřátelených mniších – všeobecně uznávaných osobách – velmi užitečný způsob, jak šířit vlastní světonázor. Obratně mnichům vysvětlili svoji ideu rovnosti ve společnosti. Mnozí muži v šafránových rouchách se tak nadšeně ke komunistům přidali, protože sami odmítali držení věcných statků. Navíc se cítili být ochránci kultury po intervenci Američanů v občanské válce. Někteří se přidali k revolučním vojskům, jiní se při svých kázáních o Buddhovi otevřeně vyslovovali pro podporu komunistických myšlenek. Mniši tak legitimizovali komunistické hnutí, které získávalo všeobecný respekt.
Po vítězství Pathet Lao v roce 1975 se najednou celá mnišská komunita stala potenciální hrozbou pro společnost. Po nástupu komunismu bylo zakázáno vyučování buddhismu na základních školách a postaveno mimo zákon dávání almužny mnichům. Řada mnichů opustila zemi. Z dvaceti tisíc v roce 1975 jich o čtyři roky později zbylo 1700. Pak si komunisté v Laosu uvědomili, že buddhismus je základním rysem společnosti, který se jí nesmí upírat. Brzy přišli na to, že Laosané snesou ve svém duchovním světě vedle sebe duchy předků, řek i stromů, Buddhu i Marxe. Přední komunističtí vůdcové Laosu tak bez zábran nechají postavit památník revolučního boje komunistů ve tvaru stúpy a sami se nadšeně účastní buddhistických oslav se stejnou samozřejmostí, s jakou aktivně docházejí na stranické schůze. Vedle sebe tak vzkvétá kapitalismus, komunismus i buddhismus bez toho, aby se někdo z místních pozastavil nad tímto zvláštním laoským koktejlem.
MEKONG – DOPRAVNÍ TEPNA
“Tak platí – za 500 000 kipů vás dovezu do Luang Prabangu,” potřese mi rukou Enoi z vesnice Nong Khiaw. Další den ve smluvenou hodinu přistaví svoji dobrých sedm metrů dlouhou a sotva metr širokou loď. Trůní jako král vepředu u velkého volantu, kterým přes systém lan ovládá kormidlo. Na zádi se po chvíli z naftového dýmu vynoří jeho žena Oan, která se stará o to, aby motor vrčel, burácel, škytal, naříkal a prozpěvoval přesně tak, jak má. Vtlačím se i s batohem a fotoaparáty na střed lodi, který je krytý před sluncem a deštěm malým přístřeškem. Řeka Nam Ou není žádný klidný Mekong – je jako nezkrotná dračice. Příď lodi se co chvíli ponoří do peřeje, aby se znovu vynořila spolu se závojem třpytících se kapek, které na mne dolétnou, jako kdyby mě někdo polil konví. Enoi soustředěně pozoruje řeku. Zná ji dobře. Ví o každém zrádném víru i skrytém kameni či stromu pod hladinou. Přesto si nemůže být nikdy jist, nikdy neví, čím ho překvapí. Loď letí po hladině a řeka ji vede úzkými soutěskami mezi vysokými vápencovými horami porostlými tropickou vegetací. Projíždíme okolo bambusového háje. V jeho stínu s ledovým klidem líně odpočívají vodní buvoli, kteří jsou labužnicky ponoření do vody tak, že jim koukají pouze oči, nos a mohutné zahnuté rohy. Za zatáčkou plápolá na mýtince na břehu řeky oheň – několik lidí spaluje na vatře svého zesnulého příbuzného. Řeka teče dál a nese nás mnoho hodin krajinou.
Pro Enoie s Oan je to jen jedna dlouhá cesta dolů po řece, po níž už jezdili jejich rodiče i prarodiče. Přepravovali lidi na trh, na svatbu do sousední vesnice i na jejich poslední cestu, vozili rýži, cukrovou třtinu na trh, odkud přiváželi motyky, rýče, pluhy a látky. Stejně jako u nás jezdí nákladní auta po silnicích, v Laosu byly řeky dlouho jediným způsobem dopravy. Okolo 4600 kilometrů sjízdných řek sloužilo lidem jako dopravní spojení po celý rok – na rozdíl od prašných silnic, které se pravidelně v období dešťů měnily v blátivé, nesjízdné stoky proudící zkalené vody. Nyní je stále více silnic v Laosu pokryto asfaltovým povrchem, ale přesto existuje mnoho částí země, kam vede cesta pouze po řece.
“To je Mekong,” ukazuje radostně Enoi na obrovské kalné moře, kam se Nam Ou vlévá. Nyní už plujeme po osmé nejdelší řece světa, kterou se ještě nepodařilo žádnému státu jihovýchodní Asie zkrotit. Během velkých dešťů se hrozivě vylévá z břehů a zaplavuje svou zkalenou vodou obrovské území, aby se pak, když deště ustanou, opět vrátila do svého původního řečiště. Před dokončením mostu Přátelství mezi Laosem a Thajskem v roce 1993 si nikdo nedovolil mocný Mekong na celém území od Zlatého trojúhelníku po deltu přemostit. Nyní se na projektantských stolech rýsují odvážné plány na stavbu hned několika elektráren. Kontroverzní díla by měla zkrotit mohutnou řeku a také přinést zemi tolik potřebnou elektrickou energii. Její vývoz do Thajska by výrazně zvýšil příjem státního rozpočtu. Jen plánovaná přehrada severně od Vientiane by zatopila přes šest set čtverečních kilometrů území, kde žijí desetitisíce lidí. Laoská vláda se tak možná již brzy pokusí změnit nespoutaný ráz čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhého veletoku. Podobně jako by dnes Marco Polo už jistě nepoznal Jang-c’-ťiang, kde v místě fantastických soutěsek vzniká gigantická přehrada, již zanedlouho by možná nepoznal ani zkrocený Mekong, po kterém se ve 13. století plavil.
PAŘÁTKY LUANG PRABANGU
Míjíme buddhistické jeskyně Pak Ou, jedno z nejposvátnějších míst v Laosu, a Mekong nás nese do Luang Prabangu. Krátce sprchne. Rychlá průtrž mračen vyčistí vzduch. Kužely oslňujícího světla pronikají skrz mraky a ozařují špičky bílých pagod, pozlacené portály chrámů i červené střechy honosných koloniálních domů s podlouhlými francouzskými okny. Řekou se line vůně tisíce květin, které rostou na jejím břehu. Přirážíme k širokému bílému schodišti, jež vede od řeky na prostornou promenádu stíněnou palmami. Pomalu po něm stoupám, je pro mě branou do města. To bylo sídlem králů už od 14. století, kdy jej založil Fa Ngoum, první monarcha Lane Xang, “země milionu slonů”. Z původních více jak 65 chrámů se jich do dnešní doby zachovalo třicet, a to jako zázrakem v téměř nedotčeném stavu. Luang Prabang je právem považován za jedno z nejhezčích měst v celé Asii, jeho unikátní památky byly na konci roku 1995 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tato organizace nyní vydává nemalé prostředky na zkušené restaurátory, kteří se snaží městu navrátit jeho původní krásu.
Prohlídku pagod, chrámů i elegantních koloniálních rezidencí, které po sobě nechali francouzští důstojníci, odkládám na další den. Vůně koření a kuřecího masa u mě spouští potok slin a žaludek začne bručet svou hladovou písničku. Po čichu kráčím podél řeky a hledám večerní trh. Ten zabírá celou jednu uličku vedoucí z hlavního přístaviště do středu města. Ve svitu žárovek se zdvihá k obloze pára od desítek ohnišť a grilů, kde u improvizovaných stánků připravují desítky žen pokrm snad pro celé město. Vůně koření, čerstvého ovoce, vařené rýže, smažených kuřat i na oleji opékaných placiček a pestrobarevných zákusků je přímo omamná. Takové aroma mají podvečerní ulice jen v Asii. Hospodyňky si přicházejí pro rýži, kterou jim prodavačky obratně pěchují do igelitových sáčků, k tomu ještě stehýnko nebo jen křídlo či kuřecí pařátek, trochu pálivého čili a na přilepšenou ještě limonádu. S vracením lahví tady starosti nemají – jejich obsah se zákazníkovi nalije do sáčku. Sedím na viklavé bambusové stoličce a namáčím si maso do misky s pikantní omáčkou, pak si ještě objednávám ty fantastické polosladké buchtičky zdobené sezamovými semínky. Prsty mi září mastnotou, oči svítí nadšením a za ušima se mi dělají boule, jak mi to chutná.
ZLATÝ POLOOSTROV
Mniši před královskou hrobkou, která stojí v komplexu chrámu Xieng Thong v Luang Prabangu.
Celý Luang Prabang je jen větší vesnice, kde žije sotva deset tisíc obyvatel. O to viditelnější jsou zde cizinci. Nikde jinde v Laosu jich není tolik jako právě v Luang Prabangu. Jejich počet se nedá srovnat se sousedním Thajskem, ale zatímco je přítomnost bílé tváře v odlehlých částech východu a severu Laosu stále velkou vzácností, v bývalém královském městě je již neodmyslitelnou realitou. Spolu s “érou nového myšlení” přišla na začátku 90. let vláda s myšlenkou podpořit turismus jako významný zdroj tvrdé měny. Počet zahraničních návštěvníků se postupně zvyšoval ze 14 tisíc v roce 1990 na 614 tisíc v roce 1999. To je více než čtyřicetkrát tolik za necelou dekádu! V hlavách thajských obchodníků, kteří jsou dnes svými investicemi asi nejsilnějším motorem modernizace Laosu, se zrodila myšlenka na propojení celé oblasti jihovýchodní Asie v turistickou trasu po “velkých zázracích Suwannaphumi” – tedy na výlet po památkách “Zlatého poloostrova”. To je starověký termín používaný pro označení civilizací, které kdysi vládly v Barmě, Kambodži, Laosu a Thajsku. Na turistickou trasu má být samozřejmě umístěn i geograficky blízký Vietnam, i když nebyl historicky řazen do oblasti Zlatého poloostrova. Celou myšlenku zastřešil Surin Pitsuwan, ministr zahraničí Thajska, které je jediné schopné celý projekt financovat. Barmě, Laosu, Kambodži i Vietnamu potřebné prostředky scházejí. “Cílem celého projektu je propojit v jediný organizovaný výlet všechny největší magnety oblasti – tedy Královský palác v Thajsku, Luang Prabang v Laosu, Mandalay v Barmě, chrámy Angkoru v Kambodži a královské město Hue ve Vietnamu,” vysvětluje Choosak Jirasakunthani v thajských novinách The Nation. Překážkou je zatím neschopnost zemí ujednotit vízovou politiku. Na všech stranách je ovšem vysoká snaha se dohodnout. I když je v Asii vždy dlouhá cesta od zbožných přání k realitě, proces otevírání zemí přílivu stále většího množství cizích návštěvníků již zřejmě nikdo nezastaví. “Laosu se zatím nápor velkých organizovaných skupin turistů vyhnul. Připomíná mi spíše Thajsko tak před padesáti lety,” říká mi nad orosenou lahví dobře vychlazeného piva “Bier Lao” francouzský dokumentarista Louis, který jezdí do Laosu už dlouhá léta a právě zde natáčí pro UNESCO film o Luang Prabangu. “Jedinečnost Laosu spočívá v jeho lidech. I když se stále častěji stýkají s cizinci, jsou stejně milí, skromní, pohostinní a usměvaví jako dříve. Turismus je zatím nezměnil. Jsou stále sami sebou.”
OPIUM A HORSKÉ KMENY
“Až přestanete kouřit opium, váš život bude lepší,” hlásá nápis pod výmluvnými obrázky uprostřed každé horské vesnice u barmských hranic. Program OSN na kontrolu drog (UNDCP) usiluje o snížení pěstování opia pro komerční účely. Dodnes totiž jeho vývoz tvoří hlavní příjem celé země, která je po Barmě a Afghánistánu největším pěstitelem opia na světě. Organizace se snaží vesničany přesvědčit, aby přešli na jiné plodiny – jen těžko jim ale zabrání, aby pěstovali rostlinu, jež je nedílnou součástí jejich života už od nepaměti.
Dívky z kmene Akha se obvykle vdávají již ve třinácti letech a brzy nato mají i své první dítě. Každou nevěstu si musí ženich koupit za tolik býků či krav, slepic nebo stříbrných mincí, kolik určí náčelník vesnice, v jehož loži musí dívka přijít o panenství, aby ji mohl během rituálu “vytvoření otvoru” ohodnotit. I když už se v praxi v kmeni Akha od polygamie ustupuje, platí obecné pravidlo, že čím je muž zámožnější, tím více mívá žen, a o to méně pak musí sám pracovat.
Jsme pozvaní na čaj k místnímu náčelníkovi kmene Akha. Sedíme na zápraží a popíjíme z malých šálků. Pozoruje nás při tom celá vesnice. Ženy mají na hlavách černé čepce bohatě zdobené stříbrnými mincemi, korálky a řetízky. Každá má okolo sebe několik dětí. Jen těžko se dá rozeznat, zda je dívka ještě dítě, nebo již matka. “Obvykle se vdávají už ve třinácti letech,” vysvětluje Lith. To je také doba, kdy má podle kmenových zvyků přijít dívka o panenství v loži náčelníka vesnice, který za patřičnou úplatu dívčiny rodiny provede “vytvoření otvoru”, jak tento rituál místní nazývají. Pak je teprve dívka připravena na vdávání a podle toho, jak ji náčelník “ohodnotí”, bude mít i svoji cenu vyjádřenou v býcích, kravách a stříbrných mincích, které musí zájemce rodičům za nevěstu vyplatit. “Ne u všech kmenů se dívky vdávají v takto útlém věku,” vysvětluje Lith, “například u Hmongů je to až mezi 14. a 16. rokem.”
“Naše vesnice je tu nová,” říká náčelník vesnice kmene Akha. “Před sedmi lety nás sem vláda přestěhovala, protože na jihu země pro naše pole už nebyl dostatek místa. Vláda nám nedovolila kácet další stromy, a tak nás raději přemístila do této málo obydlené oblasti,” vysvětluje náčelník. “Důvody pro přesídlování vesnic jsou však mnohdy nejen ekonomické, ale i politické,” vede mě Lith do vesnice kmene Qui. “Tito lidé ještě před pár lety válčili proti vládě jako partyzáni po boku bojovných Hmongů. Pak se vládě podařilo tento kmen uplatit – nabídla jeho lidem půdu, zavedení elektřiny i postavení školy a finanční dotace, když přestanou bojovat a usadí se.” Lidé Qui patří k nejméně známým kmenům v zemi. Dívky nosí ve svých uhlově černých vlasech zapletené hřebeny, aby se odlišily od ostatních kmenů. Obyvatelé hornaté části Laosu si jistě ještě dlouho nenechají vzít své nejrůznější zvyky, pověry i způsob odívání, bydlení, na které jsou sami tak hrdí.
NEJLÉPE SI POMŮŽETE SAMI
Sedíme s Lithem nad šálkem kávy a já tiše přemítám, kam vlastně šly ty miliony dolarů zahraniční pomoci, které vyspělé státy posílají Laosu, jedné z ekonomicky vůbec nejslabších a nejméně rozvinutých zemí světa. Pro odpověď mi stačí pozvednout plechovku s kondenzovaným mlékem, kterou Lith koupil v nedalekém obchodě. Na obalu je vytištěný znak Červeného kříže. Stačilo pár tučných úplatků, a vzácné mléko neputovalo laoským dětem, kterým bylo původně určeno, ale překupníkům. Odhaduje se, že 40 % zahraniční pomoci, jež proudí do země, nakonec skončí v kapsách vládních úředníků. Mezinárodní organizace již pomalu začínají chápat, že nestačí peníze jen sehnat, ale je nutné rozdělování pomoci kontrolovat až do místa určení. Příkladem může být i fungování organizace Norská křesťanská pomoc. O její činnosti hovořím s panem Singlim, náčelníkem vesnice Lenthenů, kde organizace působí. “Tito lidé k nám přijíždějí a snaží se zjistit, co opravdu potřebujeme. Pomohli nám například založit rýžovou banku, kam všechny rodiny dají část své úrody, která je pak železnou rezervou pro ty, jimž se neurodilo. Rozdali nám moskytiéry, které nás mají chránit před hmyzem přenášejícím malárii. Nejchudším rodinám dali také buvoly, aby mohli snadněji obdělat více polí a lépe se uživit. Také nám ukázali, jak vytvořit z písku filtr na vodu, ale zbudovat jsme si jej museli sami. Stejně tak nám dodali materiál na stavbu školy, kterou jsme si už ovšem pod jejich dohledem postavili také jen vlastníma rukama. Podle toho si lidé školy také váží a posílají tam své děti. Organizace totiž vždy trvá na tom, abychom se sami přičinili o zlepšení vlastních životů.”
OTÁZKA DEMOKRACIE “Ano, jistě, chodím volit. Mám sice možnost dát hlas jen kandidátům z jediné strany, ale myslím, že je to pro Laos lepší. V sousedním Thajsku mají demokracii – to znamená, že tam o moc soupeří mnoho stran najednou. Řada z nich se dostane do parlamentu, kde se dlouhé týdny a měsíce dohadují o osobě premiéra a podobě vlády. Celá země je v jakémsi kómatu. To u nás je osoba premiéra vlastně jasná již předem. Nikdo se tak nehádá a celá vláda může bez problému fungovat. Náš systém je tedy efektivnější,” říká Lith, který studoval architekturu a hovoří plynně anglicky. Jeho vzdělání, rozhled i zájem o dění ve světě mu umožňují prohlédnout vládní propagandu, ale přesto je přesvědčen, že daný systém je pro jeho zemi nejlepší možný. Není v Laosu sám, kdo si myslí, že demokracie není univerzálním systémem vlády pro celý svět. Ostatně “vládu lidu” nezavedli ani francouzští kolonialisté, kteří byli na starém kontinentu považováni za její hlasatele. Co je tedy pravdy na tom, že Laosané vyrůstali v odlišných podmínkách než lidé na Západě, a je pro jejich životy proto lepší jiná forma vlády než demokracie? “Připadám si tu svobodný – vždyť mi nikdo nebrání, abych si koupil auto nebo dům, pokud si na to vydělám,” tvrdí Lith. Majitelka malého hotelu v Ban Houei Xai potvrzuje: “Odešla jsem se svými příbuznými do Ameriky. Žila jsem tam nějaký čas v Bostonu, ale vrátila jsem se, protože jsem tam nebyla šťastná. Všude jsem musela jezdit autem, jenže to se já nikdy nenaučím. A proč také? Byla jsem proto závislá na ostatních lidech, které jsem musela prosit, aby mě odvezli na nákup, k doktorovi či do práce. Tady v Laosu dojdu všude pěšky – pěkně v klidu – nikdo se okolo mne nehoní a nespěchá jako v USA. Ne ve Spojených státech, ale v Laosu se cítím více nezávislá a svobodná!”
Uplynulo celých dvanáct století od doby, kdy mayští obyvatelé Aguatecy prohráli v ukrutné bitvě s nepřáteli z Ceibalu a museli opustit své milované sídlo. Tak skončila nedlouhá historie záhadného města uprostřed peténské džungle. Odolávalo rozpínavosti španělských kolonizátorů i pozdějších archeologů a nejrůznějších dobrodruhů, kteří do Guatemaly přijížděli odhalit tajemství dávných civilizací. Aguateca se světu ukázala teprve nedávno…
“Aguateca, říkáte? To je hodně daleko, nejméně tři hodiny lodí, ale moc toho neuvidíte. Tam se teprve pracuje. Nechcete raději do Ceibalu?” vnucuje se lančéro, jak se v městečku Sayaxché říká majitelům lodí. Rezolutně odmítáme, neboť právě probíhající archeologický výzkum je důvodem naší návštěvy. Aniž bychom čekali na odpověď, nakládáme bágly na vratké plavidlo. Lančéro se malinko ušklíbne, nakvašeně nastartuje Yamahu 15 a zamíří proti proudu malého přítoku.
Poslední vesničku jsme už minuli, jen tu a tam na nás ze břehu zamávají děti a mezi stromy se objeví palmová střecha chatrče. Řeka se líně kroutí, na hladině přibývají spadlé kořeny, kmeny a větve. Stav vody je v tuto dobu mimořádně nízký, a tak je jízda často dramatická. Není divu, že se majitel zdráhal do Aguatecy plout. Koryto řeky se postupně rozšiřuje v rozlehlé jezero, aby se po několika kilometrech opět zúžilo. Vzdálenost mezi břehy není už větší než čtyři metry. Manévrujeme ve střední části toku, neboť mělčiny po stranách nedovolují lodi proplout. I tak je nezbytné vypnout motor a odpichovat se ode dna bidlem. Zdá se, že tato strastiplná a náročná cesta do zapadlého koutu džungle zapříčinila, že Aguateca odolávala nadšeným archeologům i dobrodruhům až do poloviny 20. století. V pozadí, za majestátní stěnou lesa, se valí oblaka černého dýmu. To místní farmáři zase vypalují další hektary cenného porostu, aby získali nová pole pro pěstování kukuřice a fazolí. Ačkoli jsme, nutno podotknout k překvapení nás všech, na mnohých místech Peténu zahlédli plakáty upozorňující na nebezpečí drancování pralesa, osvěta, jak vidno, je v této části země jen mrháním peněz ze státní pokladny. “Aguateca, vystupovat!” zakřičí lančéro s neskrývanou úlevou. Uzounká stezka vysekaná mezi stromy vedoucí kamsi do lesa. Žádná cedule, žádné obydlí, jen bárka přivázaná u břehu dává tušit, že je kdosi nablízku. Překvapeně na sebe pohlédneme, jako bychom se jeden druhého ptali, zda se nespletl. To už se ale milý lančéro odrazil ode dna, startuje znovu svou yamahu a mizí za prvním meandrem říčky. Házíme batohy na záda a vyrážíme. První náznaky dávného osídlení! Strmé schodiště bylo vybudováno zcela jistě mnohem dříve, než sem přišli v polovině století chicleros. Konečně přístřešek, a odkudsi se linoucí vůně připomíná chuť fazolové polévky. Radost z prvního setkání a ujištění, že jsme opravdu v Aguatece, je však záhy překažena. “Doktor Inomata tady není. Odjel na svátky do města. Vrátí se až pozítří.”
TŘI DNY S OBREROS
Práci v týmu doktora Takeshiho Inomaty si zdejší dělníci – obreros – považují. Měsíční mzda představuje dvojnásobek průměrného platu v celém regionu peténského pralesa. Přesný denní harmonogram a striktní dodržování všech zásad a pravidel, jež platí bez rozdílu pro každého, je ovšem zásadním předpokladem k jejímu získání. Vše tu funguje, jak vidno, i za nepřítomnosti šéfa.
Budíček je v pět. V těchto zeměpisných šířkách to není doba nijak neobvyklá. Svítání i setmění se tu počítá na vteřiny a je potřeba využít časných ranních hodin, kdy je tropické slunce ještě snesitelné. V půl šesté se už vyráží s mačetami a pilami do práce. Zbytky starobylého mayského sídla se nacházejí v nadmořské výšce 160 metrů a bezmála 100 metrů nad hlavním tábořištěm. Práce zdejších mačeteros, jak jsme dělníky začali nazývat, je prvním předpokladem realizace archeologického výzkumu. Na sezonní práci přicházejí většinou ze Sayaxché, z okolních vesnic i zcela osamělých osad. Stovky tun zeminy, kořeny stromů prorostlé na samé dno kamenných staveb, vegetace, která nedovoluje téměř žádný pohyb. Výsledek více než tisíciletého svévolného působení všemocné přírody. To vše je potřeba odstranit. Mačety, pily a především ruce jsou přitom jedinými nástroji. Více než deset století tudy neprošla lidská bytost, jen opice pozorovaly z vrcholků stromů mayské ceremonie, následné pomalé zarůstání, stejně jako dnes mravenčí práci několika desítek nadšenců.
MUŽ NA SVÉM MÍSTĚ
Gaspar Recena je asi šedesátiletý muž, jehož úkolem je dohlížet na práci dělníků. Ačkoliv mu nikdy nechyběla dobrá nálada a jeho vrásčitou tvář si už bez úsměvu nedokáži představit, přednostní postavení a autorita, jež mu byla doktorem Inomatou svěřena, fungovala dokonale. Ochotně se ujal do příjezdu Dr. Inomaty role našeho průvodce. Pochází z nedaleké vesnice a za celý život byl nejdále v Sayaxché. Přesto, či spíše právě proto ho všichni považují za nejlepšího znalce oblasti. V Aguatece na vykopávkách pracuje už více než deset let, začínal v týmu Dr. Houstona, Inomatova předchůdce. Stal se tak dnes nejdéle pracujícím členem vědeckého týmu. Však si jeho zkušeností doktor Takeshi Inomata neskrývaně cení.
DŽUNGLE je NEBEZPEČNÁ
Prales v této části Guatemaly poskytuje mnohým lidem docela bohatý životní prostor. Dřevo, bambusy, palmové listí pro stavbu obydlí, šťavnaté ovoce i výživné hlíznaté plodiny, množství ptáků, ryb a zvířat pro přípravu chutných pečínek. Skrývá však v sobě také mnohá nebezpečí. Množství nejrůznějších, často nebezpečných zvířat, dotěrného hmyzu přenášejícího rozličné nemoci, jedovaté rostliny či domorodé etnické skupiny vybavené otrávenými šípy, jež nelibě nesou ve své blízkosti přítomnost bílého člověka. Není však snad jiného tvora na Zemi, který by v lidech vzbuzoval větší hrůzu a odpor, než had.
“Hadi? Jsou tady, samozřejmě. Ale je to plaché zvíře, vidět ho je vzácnost,” říká Gaspar klidným hlasem a stejným tónem dodává, “žije tady i prudce jedovatý druh. Do hodiny je konec.” Navzdory plachosti hadů však chodí všichni do lesa ve vysokých holínkách a mačetou si odhrnují před sebou spadlé listí. Co kdyby? Gaspar i ostatní si pak ze mne celý den tropili legraci a vědomi si mého strachu vymýšleli také nejrůznější historky. Dost možná, ale… Když pak druhý den ráno přiběhl jeden z dělníků s vyděšeným výrazem v obličeji, poznali všichni, že nemá v úmyslu žertovat. V táboře, sotva padesát metrů od stanů, přímo v záchodové budce odpočíval v noci zrovna ten nejjedovatější z nejjedovatějších. Místní mu říkají barba amarilla a nutno podotknout, že byste jej navzdory dvoumetrové délce a úctyhodnému objemu snadno přehlédli. Hnědá barva s šedobílým mřížkováním totiž dokonale splývá s povrchem země. Když se pak opodál druhý den objevil další kus stejného druhu, nepomohlo žádné ujišťování, že je to zcela výjimečné a není důvod k obavám. Gaspar nám sice ukázal rostlinu zvanou cucarina, z níž prý lze připravit výtažek, jenž dokáže potlačit účinky hadího jedu, přesto ale přehnaná ostražitost, s jakou jsem pak chodila, vzbuzovala u ostatních ohromné pobavení.
Cucarinu zřejmě znali už Mayové, stejně jako vzácný strom, z něhož získávali léčivý olej. Ten přikládali na poraněná místa na těle a tím rány účinně dezinfikovali. Silný pálivý účinek byl znát i na zdravé kůži. Plody velikosti přerostlých fazolí ze stromu zvaného ramon zase doplňovaly skromný jídelníček Mayů. Nasládlou chuť tenké slupky milují zdejší opice a uvařená jádra zpestřují jednotvárnou stravu současných obyvatel lesa. Gaspar nám k večeři na důkaz svých slov připravil kukuřičné placky s “ramonovou náplní”. Nutno přiznat, že jsme museli ocenit jeho kulinářské umění. Ramon připomínal vařené brambory s příchutí hrachu.
PROCHÁZKA MĚSTEM
Přicházíme k hlavnímu náměstí kdysi rušného sídla. Dnes tu lesní klid ruší jen hlasy dělníků, občasných návštěvníků, křik malých černých opic a nejrůznějších opeřenců snad všech barev i velikostí. Obdélníkový půdorys lemují dosud neodkryté pyramidy a čtrnáct stél, jež byly v okolí nalezeny. Jsou na nich vyobrazeni panovníci, kteří byli současně i válečníky, jinde zajatci a oběti. Mayskými symboly je na každé z nich uvedeno datum, a dokonce i části textu zaznamenávající dobové události. Nechybí propracované ornamenty zdobící vladařův šat, sakrální symboly ani dekorativní prvky. Hlavní náměstí je od přístupové cesty z kempu odděleno srázem hlubokým více než šedesát metrů. Četné soutěsky a jeskyně, jež charakterizují celou krasovou oblast Peténu, využívali už Mayové.
Stéla s vyříznutou nejcennější částí. Mezinárodnímu gangu vykradačů archeologických lokalit neunikly ani stély v Aquatece. Vyříznuté části monolitů končí v soukromých sbírkách na celém světě.
“Tady jsem stál. Bylo to před dvěma lety, myslím v lednu,” vzpomíná Gaspar na nešťastnou událost z počátku roku 1997 a ukazuje na jeden z monolitů. “Ruce vzhůru! zaslechli jsme a s úlekem zůstali na místě.” Není divu, mačety jsou k nabitým samopalům přece jen nerovní soupeři. “Pak už jsme se jen bezmocně dívali, jak lupiči odřezávají nejkrásnější části stél a odnášejí je neznámo kam.” Mezinárodní, dobře organizované gangy vykradačů archeologických lokalit se nezastaví před ničím a o nových objevech se dozvídají mnohem rychleji než sdělovací prostředky. Náruživí sběratelé a tzv. “milovníci umění” jsou totiž ochotni zaplatit za sebemenší “kusy kamene” pocházející z předkolumbovského období desítky, mnohdy i stovky tisíc dolarů.
PŘÍJEZD VELKÉHO ŠÉFA
“Zdravím přátele z Čech. Jsem doktor Inomata, těší mě. Budeme hovořit anglicky nebo španělsky?” představil se nám muž v čele nepočetné skupinky bělochů. Doktor Inomata byl k našemu milému překvapení sympatický mladý muž. Nezapřel sice svůj asijský původ, avšak dlouhá léta v USA jej oprostila od japonské konzervativnosti a upjatosti. “Je to jedno, jenom ne japonsky,” snažím se žertem usnadnit naše seznamování. Ačkoliv jsme korespondovali společně několik měsíců před odjezdem do Střední Ameriky, osobní setkání přináší vždy cosi nového, co se zkrátka nevejde do strohých vět na počítačovém monitoru. Doktor Inomata se usměje a začne představovat své kolegy. Svou manželku Danielu, archeoložku pocházející ze švýcarského Bernu, doktora Marcuse z bonské univerzity, guatemalské odborníky Erica a Estélu.
RUINY
Koruny stromů pozvolna propouštějí první sluneční paprsky, ptáci před chvílí začali svou ódu na radost z nového dne a opice svým řevem jako by dávaly najevo nadšení z Inomatova návratu. Začíná nový pracovní den v Aguatece. Volá nás Eric, aby nás seznámil se svým výzkumem. “V současné době pracujeme tady, v této rezidenční části nazvané Grupo de los palacios.” Náměstí uprostřed sloužilo zřejmě k shromážděním vybrané společnosti. “S doktorem Inomatou odkrýváme dva královské paláce, které obývali vládcové se svými rodinami. Původně jsem se domníval, že šlo o chrám, ale objevili jsme několik obytných místností s největší uprostřed o rozloze dvanáct čtverečních metrů. Dvoupatrový palác byl čtyři metry vysoký s kamennou klenbou. Prozatím odkrýváme horní patro.” Přestože se předpokládá, že ve spodní části paláce budou hrobky panovníků či alespoň jejich příbuzných, nepočítá se v nejbližší době s jejich odkrytím. “Největší zájem soustřeďujeme,” zdůrazňuje doktor Inomata, “na poznání všedního každodenního života, sociální a ekonomické struktury tehdejších obyvatel.” Velkolepé chrámy či bohatě zdobené hrobky, které by jistě v očích mnohých vzbuzovaly prvořadý význam, zůstávají tady v Aguatece v pozadí zájmu archeologů. Na rezidenční čtvrť navazují další části obývané s největší pravděpodobností služebníky královské rodiny. “Byly zde patrně dílny, které vyráběly vše nezbytné pro místní šlechtu. Především kuchyně. Nalezli jsme kupříkladu toto struhadlo na drcení kukuřice,” chlubí se Estéla. Jde o kamenný válec, jímž se třením o misku drtila zrnka kukuřice. Většina nástrojů byla zhotovena z hlavního stavebního materiálu – vápence nebo z vulkanitů. Nalezené střepy naproti tomu dokazují výrobu pyritových zrcadel. “V těchto obytných částech jsme nalezli šedesát i více váz nejrůznějších tvarů a velikostí. To je v mayských městech zcela neobvyklé.”
Archeologický výzkum se řídí přesně stanovenými pravidly, na jejichž dodržování závisí úspěch celého projektu. Před započetím odkrývání každého naleziště se místo přesně vyměří tak, aby každý kámen, každý střep z keramické nádoby či šperku měl jednoznačně definovanou pozici. Stanoví se základní jednotka pro vytvoření sítě a ve zmenšeném měřítku se vše přenáší na papír. Veškeré nálezy podléhají dalšímu výzkumu na specializovaných pracovištích a v laboratořích v hlavním městě, častěji pak v USA.
O ČEM SE NEVĚDĚLO?
Teprve v loňském roce byla objevena další část městského komplexu. Na samém okraji propasti nikdo do té doby nepředpokládal jakoukoliv stavbu. “Přišel jsem do Aguatecy minulý rok a objevil tuhle část. Vše, co tu vidíte, bylo zarostlé,” vzpomíná na svůj úspěch Dr. Marcus. Zatím se ještě neví, jakou konkrétní úlohu plnilo toto záhadné místo v životě Aguatecanů. “Je možné, že to bylo ,pracoviště’ šamanů, ale jisti si zatím nejsme…” Chrám vybudovaný na vrcholku pyramidy, stély a zejména podivné umístění v zapadlém koutě sídla však ukazují na jeho zcela mimořádný význam. Hluboké soutěsky a jeskyně v těsné blízkosti “Marcusova” místa využívali už původní obyvatelé. “Šlo zřejmě o iniciační prostory pro mladistvé chlapce ve věku 12 až 14 let,” ukazuje Marcus na vchod do jedné z jeskyň a dodává, “v dobách válek v nich patrně ukrývali své ženy a děti před zlovůlí nepřátel.” Ačkoli v tuhle chvíli nelze podat podrobnější vysvětlení o této zajímavé lokalitě, stali jsme se prvními zahraničními reportéry, kteří měli možnost místo navštívit a zdokumentovat. Vzhledem k ojedinělosti tohoto komplexu a jeho výjimečné roli v Aguatece o něm zcela určitě v dohledné době ještě uslyšíme.
ZKOUŠKA ODVAHY
Doktor Inomata prochází pralesními stezkami tady v Aguatece již devátým rokem. Absolvoval archeologii na Univerzitě Vanderbilt v americkém státě Tennessee a v rámci postgraduálního studia na Yalské Univerzitě (kde dosud působí) se podílel na projektu Petex-Batún v Guatemale. Jaro co jaro, neboť tehdy je v Peténu nejpříhodnější počasí, se pokouší rozluštit tajemství jeho dávných obyvatel. “Přijel jsem do Aguatecy poprvé v roce 1990,” vzpomíná Dr. Inomata na první roky v peténském pralese. “Vedení výzkumu jsem pak převzal po svém příteli a kolegovi Dr. Houstonovi. Zpočátku chyběly peníze a museli jsme tu žít v neuvěřitelně skromných podmínkách.”
Veškeré vybavení přicházelo postupně. Ačkoli dnes koupání v říčce nahradila jednoduchá sprcha a ve společném stanu a laboratoři lze dokonce svítit, zůstává zdejší život náročnou zkouškou vůle a odvahy pro všechny z civilizovaného světa. Dnes tu pod vedením doktora Inomaty společně žije a pracuje bezmála třicet lidí. Dokázat udržet pracovní morálku a přátelskou atmosféru přitom není úkol nijak snadný. Skloubí-li se ale japonská přesnost se švýcarskou precizností, jako je tomu v případě manželů Inomatových, umocněné obdivuhodným nadšením a zaujetím, pak je úspěch zaručený. Dosavadní výsledky archeologického výzkumu, pracovní nasazení a zájem všech, jakož i přísně udržovaná čistota v celém areálu dokazují, že doktor Inomata obstál v této zkoušce na výbornou.
Za klasickou mayskou civilizaci je všeobecně považována ta, jež vzkvétala na poloostrově Petén-Yucatán přibližně v období mezi roky 300-900 po Kr. Jako jediná z domorodých kultur Nového světa bývá označována za vzdělanou. Pro tuto civilizaci jsou typické stupňovité chrámy – pyramidy postavené z vápence a pokryté vápenným štukem. Mayské nížiny na jihu, dříve označované jako staromayská říše, byly rozděleny na řadu vzájemně nezávislých státních útvarů, podobných řeckým nebo summerským městským státům. Z geografického hlediska jde o oblast východní Guatemaly, severního Hondurasu a jižní části mexického státu Chiapas vymezenou mayskými sídly Copán, Tikal a Palenque. Jednotlivá města mezi sebou neustále válčila. Hlavní příčinou sporů však nebývalo dobytí nových území, ale získání zajatců. Ti pak byli obětováni, obvykle stětím hlavy, kterému často předcházelo mučení. Mayská civilizace pozdně klasického období v této části dosáhla vrcholu na konci 7. století a během následujících sta let. Od počátku 9. století zde dochází k záhadnému a dosud neobjasněnému úpadku. Ustala výstavba, přestaly se tesat kamenné stély oslavující předky a mrtvé, města začala pohlcovat tropická džungle. Na téma příčin náhlého zániku bylo dosud vysloveno mnoho domněnek, avšak ani jedna z nich nebyla označena za hlavní. Uvádějí se ekologické faktory jako důsledek vyčerpání zemědělské půdy či změny podnebí, povstání lidových mas proti vládcům atd. Aguateca je jednou z nejmladších archeologických lokalit v Guatemale. Nachází se v jižní části peténského pralesa v severovýchodní části země. Vápencová rovinatá oblast Petén, porostlá převážně tropickou vegetací, je pokračováním yucatánské vápencové tabule. Aguateca byla objevena teprve na přelomu 50. a 60. let našeho století místními sběrači chicle – tzv. chicleros. (Vzácná pryskyřice stromu chico-zapote byla základní surovinou pro výrobu žvýkací gumy.) Celé archeologické území Petex-Batún zahrnuje vedle Aguatecy další mayská města Dos Pilas, Arroyo de Pidras a Tamarindito. V současnosti však probíhá výzkum pouze v Aguatece. Krátce po objevení tohoto sídla sem přijíždí americký geolog Vincent Graham, aby vytvořil podrobné mapy oblasti. První odborný výzkum zde však započal až o dvacet let později. V osmdesátých letech ho zahájil americký archeolog Steave Houston a roku 1993 vydává první publikaci o této lokalitě. O rok později přebírá vedení výzkumu doktor Takeshi Inomata a projekt Aguateca probíhá pod jeho vedením až do současnosti. Krátká historie tohoto města začala v 7. století a trvala pouhých sto let. V 8. století byla totiž Aguateca nečekaně napadena okolními nepřáteli a vzápětí opuštěna. Zatímco důvody, jež vedly k postupnému vylidnění většiny měst staré mayské říše, nejsou vědcům zcela zřejmé, Aguateca tak tvoří výjimku. Byla opuštěna náhle, a tak zanechala badatelům bohatý studijní materiál. Nejrůznější nářadí, šperky, keramické nádoby a odpadky, porušené ochranné zdivo, ohořelé části budov. Aguateca plnila roli nejen náboženského střediska, ale i politického a ekonomického centra celé oblasti Petex-Batún. Přestože zde bylo několik měst, pouze Aguateca a Dos Pilas byly sídlem panovníků. Dnes už víme, že se zde vystřídalo celkem pět vladařů. Portréty dvou nejvýznamnějších můžeme vidět na zachovalých vystavených stélách. Archeologové dosud zpřístupnili centrální část o rozloze jednoho čtverečního kilometru, kde se nachází celkem 720 kamenných struktur. V nejbližší budoucnosti se počítá s odkrytím dalších osmdesáti v okruhu dvou kilometrů. Opět v březnu se zde proto všichni znovu setkají, aby pokračovali ve společném výzkumu. Aguateca, záhadné město uprostřed tropického pralesa, totiž stále ještě mnohé poklady ukrývá.
Motyka, samopal a pěticípá hvězda – symboly na státním znaku Mosambiku. V osmdesátých letech jsme hlásali pevnou podporu jeho marxistické vládě, ta však – zdá se – zemi přivedla na mizinu. Politicko-ekonomický marasmus podnítil občanskou válku a v roce 1992 Mosambik spadl na dno světové ekonomiky, stal se nejchudším státem světa. O dva roky později se situace konečně trochu stabilizovala. Znepřátelené strany se dohodly a v zemi se konaly svobodné volby. Nová vláda pak vykročila směrem k demokracii a hospodářskému růstu.
MARX, LENIN A MAO CE-TUNG V AFRICE
Vítá nás trojité pletivo a ostnatý drát, vše pod proudem. Projíždíme branou do odbavovacího prostoru, kde objevujeme úřednický ráj! Několik přepážek, dlouhé fronty, hádající se lidé. Občas zazní silný úder kulatého razítka.
“Nemáte zaplacené pojištění,” upozorňuje nás úředník. “Támhle zaplatit, znovu sem – něco – zaplatit a naproti doplatíte, že nic neproclíváte.” Tady to vzali ekonomicky a z nepropustné hranice udělali pokladnu mýtného. Pak už jenom zběžná celní prohlídka a odevzdat papír, řádně oštemplovaný ze všech přepážek. Dalším zážitkům nic nebrání. Závora se otevírá.
Silnice připomíná spíš tankodrom a v krajině se tu a tam objeví vojenské stany a ozbrojené hlídky. Zmocňuje se mě divný pocit. Vždyť už se tady pět let nebojuje! O pár kilometrů dál nám dochází, že jsme projížděli tzv. nárazníkovým pásmem. Něco podobného si přece pamatuji ze Šumavy.
Konečně první vesničky a za nimi Maputo, hlavní město excentricky položené na jižním okraji státu. Vítá nás široká Leninova třída, parkujeme v Marxově ulici. Ptáme se po ubytování: “Zkuste to na třídě Mao Ce-tunga.”
Obklopeni pouličními prodavači procházíme město zalité odpoledním sluncem. Portugalská architektura se tu potkává s šedivými stavbami reálného socialismu, to vše doplněno prvky “moderní kultury”, kterou zde zastupují novotou zářící billboardy a obrovské láhve kokakoly na průčelí panelových domů. Potřebujeme vyměnit peníze, ale není to tak jednoduché. Banka by tady byla, ale nemá směnárnu. Úřednice nás posílá na trh, takže šanci dostávají veksláci, v mém případě dvanáctiletý obchodníček. V přepočtu za 3000 korun se stávám milionářem, ovšem na milionářský život to nebude, hned v prvním bistru mě připravují o 40 000 za omeletu.
NOČNÍ MAPUTO
Chystáme se poznat i noční život města se zvláštní atmosférou. Mladičký taxikář je zaskočen, že sjednáváme cenu předem, přesto se nestydí vyřknout nesmyslnou částku. Za svoji drzost nedostává šanci, a my odjíždíme jedním z minibusů. Ty tady fungují na principu jízdních “ne-řádů” a zmatených tras. Řidič vyhrává místní muziku a kulišácky se uculuje. S cenou 40 000 jsme tak spokojeni, že ještě necháváme “tuzéra”. Později se dozvíme, že pro místní je stejná trasa za 4000 meticalů.
Navštěvujeme jakýsi potemnělý lunapark, kde je jedinou fungující atrakcí asi dvacet malých hospůdek a barů. Vybírat moc nemusíme, všude jsou plastové židle a stoly, muzika se slévá v proud nepřehledného hluku. Ochutnáme zdejší pivo a už se k nám řítí místní plejboj. “How are you, my friend,” přichází důvěrné oslovení. Po chvilce začne vysvětlovat, že když bude objednávat on, dostaneme tři piva za stejnou cenu jako dvě pro cizince. Takže ta habaďura s velkým kamarádstvím nebyla vlastně na nás, ale na barmana. Všude kolem je spousta krásných holek. Krky si mohou vykroutit, aby viděly k našemu stolu. Prvně si připadám trochu jako Delon. Ovšem jen do té doby, než ta nejsmělejší dorazila k našemu stolu a rovnou si bez váhání řekla o drink.
Město se s námi loučí svérázným způsobem. Z hostelu na pobřežní “magistrálu” vede široká čtyřproudová třída. Stavíme jenom párkrát na červenou a za 15 minut jsme na periferii. Parkuji u neuvěřitelně rušného, barevného a hlavně chaotického autobusového nádraží. Rád bych udělal pár fotek… Vystupuji a vidím zadní dveře našeho pick-upu dokořán a zámky vylámané. Chybí pár věcí. Nezbývá než obdivovat mrštnost zlodějíčků, operujících zřejmě na jednom z městských semaforů.
CESTOU NECESTOU
V Mosambiku nás čekají ještě skoro dva tisíce kilometrů, z toho téměř polovina při pobřeží Indického oceánu, který vytváří mezi pevninou a ostrovem Madagaskar Mosambický průliv. Nížinné pobřeží je v místech, kde ústí vodnaté řeky Limpopo, Save a Zambezi, velmi bažinaté, čímž je zejména po období dešťů, trvajícím od listopadu do dubna, jednou z nejexponovanějších malarických oblastí Afriky.
Na úrovni Beiry se vydáváme do vnitrozemí. Severní břehy jsou okrajem plošiny, která sahá až k horskému masivu lemujícímu třetí největší africké jezero Malawi. Na odlehlých místech leží národní parky se zvířaty savan, jako jsou lvi, žirafy, sloni, nosorožci, zebry a rozmanité druhy ptáků.
Silnice se zabořila do tropického lesa. Občas projíždíme malými vesničkami, jejichž vzájemné vzdálenosti počítáme na desítky až stovky kilometrů. Provoz je menší než malý. Trnu hrůzou při každém průjezdu po střechu naložených stařičkých autobusů. Popraskané rámy z nich dělají zkroucené čtyřstopé obludy, které jsou opravdovým postrachem zdejších silnic. Jejich řidiči se nezřídka posilňují palmovým vínem, jelikož v Mosambiku je za volantem povoleno téměř promile alkoholu. Oproti tomu je celkem kuriózně zakázáno řídit v sandálech nebo používat sluneční brýle.
POMNÍKY MINULOSTI
Blížíme se do Xai-Xai, letoviska ležícího nedaleko korálových útesů. V šedesátých letech bylo vyhlášeným turistickým střediskem. Dnes nás vítají opuštěné, rozpadlé hotelové komplexy. Funguje jenom jeden rodinný azyl, kde nás vlídně přijímají jako první české hosty.
Ten pohled je až neuvěřitelný. Jen těžko se dá pochopit, jak dokázalo centrální plánování zlikvidovat poměrně dobře fungující trh, podpořený potravinářským, tabákovým, textilním a ropným průmyslem, když ani zdejší nerostné bohatství není zanedbatelné. Komunisté velmi podcenili tzv. “ztrátu mozků”. Začátkem sedmdesátých let osmimilionovou černošskou populaci řídilo 250 000 Evropanů a jejich exodus po roce 1975, kdy země získala samostatnost a zároveň byla nastolena vláda jedné strany, přinesl Mosambiku 99% negramotnost. Citelný byl nedostatek lidí schopných obsadit řídící místa, a velká část produkce schopného hospodářství tím byla odsouzena k zániku. Číst a psát uměli jenom ti nejmladší, a tak nebyl výjimkou devatenáctiletý šéf výzkumného ústavu nebo osmnáctiletý ředitel střední školy. Bohužel, ještě dnes je negramotnost poměrně vysoká – základní vzdělání chybí dvěma třetinám dospělé populace.
ŠAMANI A RYBÁŘI
Oblast ostrovů Bazaruto Archipelago spolu s deseti kilometry pevninského pobřeží mezi rybářskými vesničkami Vilanculos a Inhassoro je velmi často označována za nejkrásnější místo Afriky. Jsou tu dlouhé bílé pláže omývané azurovou vodou Indického oceánu, nad něž se sklání sytě zelené kokosové palmy. Stačí udělat pár kroků, a v průzračně čisté vodě najdeme fascinující, vyzývavě barevné korálové útesy plné tropických rybiček.
Mezi několika ostrovy se plaví rybáři na svých malých plachetnicích ojedinělého “střihu”. Tři z hlavních ostrovů Magarugue, Svatá Karolína a Bazaruto byly pro svoji jedinečnost vyhlášeny v roce 1970 národním parkem.
Paradoxně hlavní zásluhu na téměř panenském uchování této oblasti má katastrofální situace země v posledních dvaceti letech, díky níž se místo ubránilo před masovou turistikou. V poslední době se vláda snaží podporovat rozvoj tzv. ekoturistiky, což však brzdí chybějící služby, špatná infrastruktura, obavy z velkého množství zbraní držených obyvatelstvem po občanské válce a v neposlední řadě komplikované letecké spojení s okolním světem.
Děti se dnes ve školách učí nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Proto jsou často svým rodičům tlumočníky a rády si jako honorář vezmou třeba bonbon.
Vstávám dnes trochu dříve – rybáři spravují sítě a ženy mají plné ruce práce s úklidem kolem úhledných rákosových domků a přípravou skromných porcí malých rybiček s kokosovou rýží. Vtom mne někdo chytne za rameno a zve za proutěnou ohrádku k naklizenému ohništi, kde se vaří jakýsi nápoj z několika druhů listí. Rád přijímám a usedám na silný kmen sloužící jako lavice. Čaj se rozlévá pouze mužům, a ten, který mě přivedl, začíná hrdě představovat celou rodinu. Omlouvám svoji jazykovou nevybavenost a ihned dostávám malého tlumočníka. Bližší kontakt tady většinou zprostředkovávají děti, které se dnes učí ve školách nejen úřední portugalštinu, ale také angličtinu užitečnou pro domluvu s cizinci. Při běžné cestovatelské konverzaci si prohlížím krásně opracovaný kalíšek z kokosového ořechu, jenž dodává zelenému odvaru na exotičnosti… Ani ostatní vybavení domácnosti příliš nezasáhla “plastová revoluce”. Celkový dojem přírodní kuchyně kazí jenom stará ojetá pneumatika používaná jako ohrádka na ořechy.
Na platu z palmového listí se suší malý úlovek. Ptám se, jak štědrá jsou zdejší loviště, a dostávám trochu rozhořčenou odpověď. “V poslední době brázdí Mosambický průliv – částečně ilegálně – japonské rybářské superlodě, a ryb výrazně ubývá. Pomalu přicházíme o svoji obživu.”
Slunce už je nízko nad obzorem a na pláži se sešla skupinka vyznavačů animismu, víry v duchy ovládající přírodu a věci kolem nás. Toto vyznání v Mosambiku stále výrazně převažuje nad křesťanstvím a islámem. Za doprovodu bubnů se všichni řadí na hranici dvou světů, země a oceánu. Mladý muž rozčeřil podvečerní klidnou hladinu. Odešel na padesát metrů mělkým šelfem a za tichého zpěvu opouštějí pevninu další dvojice. Celý koloběh se opakuje do pozdních večerních hodin. Měsíc nevyšel a do uší stále zní bongo.
POLICEJNÍ STÁT?
Na cestě k Malawi nás čeká ještě více než tisíc kilometrů vnitrozemím po zbídačelých silnicích. Období dešťů skončilo teprve nedávno a letos přineslo opravdu rozsáhlé a ničivé záplavy. Objevují se až půlmetrové díry a jen zázrakem jsme nikde nenechali nápravu nebo alespoň kolo. Jenom značky to “rodeo” nevydržely a postupně skončily v některé z kaluží.
Z doslechu jsme znali příhody, kdy cestovatelé v Mosambiku nasbírali při policejních kontrolách pokuty až za několik set dolarů. I nás teď staví motorizovaný policista, obchází auto a oznamuje nám, že nápis NISSAN mu pro identifikaci skutečně nestačí. Ani se moc nedohadujeme a po jasné výzvě následujeme strážníka na stanici. Přísně vypadající starší úředník připomíná ruského generála a jeho rozhodnutí je stručné a jasné: zadržet vozidlo, všechny doklady, a dokonce i klíčky. Pokračovat můžeme, až budou značky na autě. Jeden z oficírů přivádí dva civily, že nám rádi pomohou – za nehoráznou cenu. Už chápu, proč jsme nedostali pokutu. Značky sháníme jinde, ovšem odmítnutí spolupráce při výrobě samozřejmě zamíchalo karty, a strážníci teď požadují 100 000 meticalů. “Říkal jste, že pokutu nedostaneme!” trochu se podivuji. “To také není pokuta, to je poplatek za parkování před policejní stanicí.” Nezbývá, než se pousmát. O pár kilometrů dál jsme znovu nuceni sáhnout do peněženky za špatné projetí “kruhového objezdu” ve vesničce z pěti slaměných domků.
V severozápadní provincii Tete, která byla kdysi obilnicí země, nás už moc příjemného nečeká. Většina obyvatel tuto oblast v době občanské války opustila a dnes se jen pomalu vrací do vypleněné země. Mnoho vesnic bylo vypáleno a políčka poseta minami. Jejich počet se na území Mosambiku stále odhaduje téměř na jeden milion. Jejich odstraňování je tak nákladné, že se neobejde bez mezinárodní pomoci. Před hranicí se silnice opět výrazně zhoršila. Máme smíšené pocity. Poznali jsme ráj i peklo této země. Cítíme však, že momentální politika, návrat uprchlíků a ekonomický růst tomuto koutu světa slibují světlejší budoucnost.
Poslední století končícího milénia poznamenaly životní osudy světových politiků, z nichž celá řada se svým způsobem přičinila o jeho dramatický průběh. Žádné z předcházejících století se nemůže pochlubit tolika jedinci usilujícími o světovou nadvládu. Nikdy předtím nestál svět před sebezničením, a počet obětí z útrap dvou světových válek spolu s dalším vzájemným vyvražďováním pro politickou, náboženskou či rasovou nesnášenlivost přesáhl počet zabitých ve všech válkách do počátku tohoto tisíciletí. Bylo to století, kdy člověk vynalezl sebezničující sílu v podobě atomové bomby, přistál na Měsíci a zanechává Zemi na prahu ekologické katastrofy.
Počátek století je ovlivněn učením německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844-1900), jednoho ze zakladatelů existenciální filozofie. Ten odmítá křesťanskou etiku i socialismus jako morálku otroků. Ve svém díle “Tak pravil Zarathustra” hovoří o zrození nadčlověka, jenž díky své duševní a morální převaze není závislý na měšťanských normách. Pozůstatky jeho učení se dají vystopovat přímo či nepřímo v jednání a činech téměř u všech protagonistů světové politiky.
KRVAVÝ KRISTUS NOVOVĚKU
Prvním občanům tohoto století bylo čtrnáct, když začala první světová válka. Na jejím konci v roce 1917 vynesl výstřel z křižníku Aurora na politické kolbiště první velkou osobnost – Vladimíra Iljiče Lenina (1870-1924). Vůdce ruského proletariátu nastolil vládu bolševiků a stal se předsedou Rady lidových komisařů. Mnozí ho nazývali “Kristem novověku”, ale stal se zakladatelem “Říše zla”. Pod rouškou diktatury proletariátu začaly represe všeho druhu končící příkazem k vyvraždění carské rodiny. Z dosažené moci se však neradoval dlouho. V dubnu 1922 se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Ruska (bolševiků) Stalin, a Lenin odešel do ústraní, kde opuštěn, neschopen pohybu i řeči v lednu 1924 zemřel.
Jeho pokračovatelem se stal bývalý dobrodruh a údajný spolupracovník “ochranky” (carské bezpečnosti) Josip Vissarionovič Stalin (1878-1953). Jen národy Sovětského svazu jsou schopny změřit hloubku utrpení, které musely prožít za jeho vlády. Hladomor, nesmyslné popravy, gulagy (koncentráky), ale i vítězství ve druhé světové válce. Stalin byl despota obávající se o svůj život, do posledního vydechnutí připravoval likvidaci svých protivníků.
VELKÝ KORMIDELNÍK, VELKÝ POŽITKÁŘ
Dalším velkým uchvatitelem moci byl v Číně Mao Ce-tung (1893-1976). Pocházel z bohaté rolnické rodiny a proti vůli otce vystudoval učitelský ústav. Pracoval však jako knihovník v Pekingu, kde se seznámil s marxismem. V roce 1921 se stal zakladatelem Komunistické strany Číny. V roce 1927 poznal, že v ekonomicky zaostalé Číně je možné dojít k revoluční přeměně aktivizováním rolníků. Nástup k moci zahájil legendárním “Dlouhým pochodem” v roce 1934. Expedice v délce 12 000 km trvala rok a v jejím průběhu byla vytvořena revoluční správa a rozdělena půda velkostatkářů. Na vrcholu moci se ocitl 1. 10. 1949 vyhlášením Čínské lidové republiky. Byl tím ukončen letitý spor s generálem Čankajškem, trvající od roku 1927, kdy Čankajšek nechal vyvraždit tisíce komunistů a vytvořil vládu Kuomintangu.
Tím končí pozitivní role Mao Ce-tunga a “velký kormidelník”, jak byl nazýván, se stal neomezeným a krutým vládcem komunistické “Říše středu”. Přes jeho velkou snahu se dostal režim do potíží a Mao po deseti letech vyhlásil politiku “Tří rudých knížek”: výstavbu socialismu, velký skok vpřed a zakládání lidových komun. V roce 1963 se začal vyostřovat spor mezi Pekingem a Moskvou o upřesnění hranice na řekách Amur a Ussuri. Oboustranné konflikty na hranicích hrozily v roce 1969 vyvrcholit válečným střetnutím mezi dvěma socialistickými státy. Snad největší škody a utrpení přinesla kulturní revoluce, jejímž cílem bylo od roku 1966 vytvoření “nových” lidí oddaných straně. Začaly teroristické akce Rudých gard, polovojenských skupin převážně z řad studentů a středoškoláků, zaměřené proti privilegiím horních vrstev společnosti a vlivu Západu.
Sám o sobě byl Mao krutý člověk a velký požitkář, jehož život byl často v rozporu s tím, co hlásal. Po jeho smrti bylo období kulturní revoluce odsouzeno a její představitelé, mezi nimiž byla i žena Mao Ce-tunga, dostali v procesu proti “gangu čtyř” vysoké tresty vězení.
TEN, JEHOŽ DUŠE BYLA VELKÁ
Nenápadný indický právník Móhandás Karamčand Gándhí (1869-1948), zvaný Mahátma (“jehož duše je velká”), se zapsal do světových dějin svou teorií nenásilného politického boje. V roce 1913 překročil se svými přívrženci zakázanou hranici do Transvaalu, aby tam protestoval proti politice apartheidu Jihoafrické republiky. V praxi to znamenalo občanskou neposlušnost, protivení se úřadům bez použití jakéhokoliv násilí. Tento úmyslný, leč nenásilný odpor se stal základem politiky strany Indický národní kongres, kterou Gándhí založil. Jeho autorita byla obrovská. Podařilo se mu prosadit nezávislost Indie na Velké Británii (1947), ale nepodařilo se mu udržet jednotný indický stát. Vedle hinduistického státu Indie vznikl muslimský stát Pákistán. Při cestě na modlitební shromáždění v Dillí ho 30. ledna 1948 zastřelil hinduistický fanatik, pětatřicetiletý novinář Náthuram Godse.
ČLOVĚK, NEBO ĎÁBEL?
Snad nikoho neovlivnil Nietzsche svou teorií o “morálce pánů” víc než Adolfa Hitlera (1889-1945?). Stala se pro něho a později pro celé nacistické hnutí vzorem hledání smyslu života v existenci silného jedince, jemuž je vše dovoleno. Je až s podivem, jak na první pohled bezvýznamný človíček, který se do svých 25 let potuloval bez cíle Vídní, dokázal uskutečňovat své vize, nastíněné v “bibli pomsty” Mein Kampf (1925). Mnozí ho považovali za šílence. Ale mohl by šílenec přivést mnohé o soudnost a vyvolat v nich laviny citů až po extázi? A zároveň v nich probudit ty nejodpornější zvířecí pudy, vystupňované do chorobné nepříčetnosti?
Je známo, že Hitler věřil na horoskopy a stýkal se s lidmi zabývajícími se černou magií. Robert Payne v knize “Adolf Hitler” píše: “Hitlerova cesta k absolutní moci je jedna z těch událostí, které nelze objasnit racionálním způsobem.” Není jistě bez zajímavosti fakt, že na Hitlera bylo spácháno 42 pokusů o atentát, ale on vždy jako zázrakem vyvázl. Generál Guderian zcela vážně pochyboval, zda vůdce vůbec pochází z této planety. Hitler byl člověk, který jako první v dějinách lidské společnosti přišel s principem totálního zla.
Otazník za rokem Hitlerovy smrti je zcela na místě. Neexistuje totiž žádný důkaz, který by nezvratně potvrdil, že Hitler spolu s Evou Braunovou spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu v bunkru říšského kancléřství. Ani Stalin nevěřil, že tomu tak bylo, jak uvádí britský historik A. Bullock v souběžném životopise dvou největších diktátorů s odkazem na svědectví Hary Hopkinse, zvláštního velvyslance USA v Moskvě. Tomu se Stalin zmínil, že mu historka o Hitlerově smrti připadá pochybná. Také maršál Žukov, který se nebál říkat pravdu Stalinovi, na tiskové konferenci v květnu 1945 prohlásil, že se nenašla žádná mrtvola, která by se dala identifikovat jako Hitlerova. Nejpodstatnější však byl jeho dovětek: “Možná, že v poslední chvíli unikl letadlem.” Nikdo nikdy neviděl tvář mrtvého Hitlera. Vítězové napsali dějiny podle svého scénáře. Mlčení prospělo všem.
MACHIAVELLI DVACÁTÉHO STOLETÍ
Jedním z mála politiků, kteří od samého začátku stáli jak proti Stalinovi, tak i proti Hitlerovi, byl Winston Churchill (1874-1965), spisovatel, malíř, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1953) a dvakrát ministerský předseda. V letech 1940-1945 zastával vedle postu premiéra i funkci ministra obrany a ležela na něm veškerá tíže střetu s Hitlerovým Německem. Zúčastnil se všech konferencí o poválečném uspořádání Evropy, na nichž se marně pokoušel zabránit Stalinovým snahám získat vliv ve východní a střední Evropě. Je také autorem termínu “železná opona” pro poválečné rozdělení Evropy na bloky, jež bylo jedním z důsledků jaltské konference (únor 1945). Považoval to za velkou chybu Západu stejně jako to, že bylo umožněno Stalinovi vzpamatovat se z důsledků německého tažení do Ruska. Byl dokonce ochoten uskutečnit nukleární útok proti SSSR.
Pro svou velkou ambicióznost a sobectví měl hodně nepřátel. Mnozí ho nazývali Machiavellim dvacátého století. Svou politickou kariéru ukončil ve věku 80 let ve funkci premiéra (1955). Královnou nabídnutý titul vévody odmítl a do své smrti byl už jen bezmocným invalidou podléhajícím depresím.
Třicátý druhý prezident USA Franklin D. Roosevelt se svou ženou a dcerou – 1932.
Neméně důležitou osobností protihitlerovské koalice byl Franklin Delano Roosevelt (1882-1945). Patří k nejvýznamnějším, a zároveň i nejspornějším osobnostem americké meziválečné politické scény. Oblibu veřejnosti si zajistil jako guvernér státu New York (1928-1930), když svým programem New Deal (nový úděl) dokázal překonat důsledky světové hospodářské krize. V roce 1921 onemocněl dětskou obrnou a s přibývajícími lety trpěl pokročilou paralýzou. Přesto vedl čilý společenský život a vynikal velkou pracovitostí. Někteří historikové považují jeho onemocnění za příčinu povolnosti vůči Stalinovi, zejména na konferenci v Teheránu (1943) a na Jaltě (únor 1945). Daleko pravděpodobnější je však skutečnost, že Roosevelt považoval Stalina za spojence a nesprávně odhadl jeho skutečné záměry. Potvrzuje to Atlantická charta (1941), kterou vyhlásil spolu s Churchillem a v níž jsou definovány válečné cíle a směry poválečné politiky. Ve své zahraniční politice musel čelit počátečnímu izolacionismu a pacifistickým náladám, které v Americe panovaly v otázce vojenské angažovanosti v Evropě. Po napadení Pearl Harboru (prosinec 1941) vyhlásil Japonsku válku.
Za jeho vlády byla také dokončena výroba atomové bomby. Nejstrašnější zbraň lidstva byla poprvé svržena 6. srpna 1945 na japonské město Hirošima, což přimělo císaře Hirohita ke kapitulaci a k definitivnímu ukončení druhé světové války. Příkaz ke svržení však vydal už Rooseveltův nástupce Harry Truman.
POČÁTEK ROZDĚLENÍ SVĚTA
Poválečná léta se vedle rozdělení Evropy “železnou oponou” vyznačovala vznikem nových států. Patří k nim především Izrael a Spolková republika Německo. U jejich zrodu stáli Ben Gurion (1886-1973) a Konrad Adenauer (1876-1967). Oba sehráli na politické šachovnici Evropy významnou úlohu. V roce 1947 bylo v Paříži schváleno přijetí Marshallova plánu, nazvaného podle ministra zahraničí USA George Catletta Marshalla. Plán si kladl za cíl hospodářsky a politicky pozvednout Německo a Evropu na úroveň výkonného obchodního partnera a odbytiště pro americké výrobky. Pařížské konference se zúčastnilo i Československo, ale na přímý zákrok Stalina muselo od přijetí ustoupit.
Ve válkou zničeném Německu se začal prosazovat sedmdesátiletý právník a starosta Kolína nad Rýnem Konrad Adenauer. Když byl pro údajnou nekompetentnost britským představitelem okupační správy zbaven funkce starosty, věnoval veškeré své úsilí vzniku svrchovaného německého státu. Podílel se na založení Křesťansko-demokratické unie (CDU) a po vítězných volbách v září 1949 se stal prvním kancléřem nově vzniklé Německé spolkové republiky. Říkalo se mu “šedá eminence” evropské politiky a k jeho úspěchům patří dosažení svrchovanosti (1955) pro SRN a narovnání vztahů s Francií, když s de Gaullem uzavřel tzv. elysejskou smlouvu (1963), v níž byly novým způsobem uspořádány vztahy mezi oběma zeměmi.
Po skončení války začalo stěhování Židů do Palestiny v naději na zřízení samostatného židovského státu. V čele tohoto snažení stál původně právník David Ben Gurion. Koncem září 1947 rozhodlo Valné shromáždění OSN o rozdělení britského mandantního území Palestiny na arabský a židovský stát. Po odchodu posledních britských jednotek (květen 1948) vyhlásila židovská Národní rada založení židovského státu. Po volbách do Knessetu (parlamentu) se stal Ben Gurion ministerským předsedou. Hned druhý den se rozpoutaly boje mezi Araby a Izraelci, a celá oblast se stala permanentním ohniskem nepokojů.
MUSLIMSKÝ CHE GUEVARA
Od samého počátku stál v čele protiizraelského hnutí odporu “muslimský Che Guevara” Jásir Arafat (1929). Tento muž s nasládlým hlasem začal již od dětských let, ještě před uznáním státu Izrael, bojovat v palestinské milici Al Džihád-Mukkadas za práva arabských měst a vesnic. Po konečném rozhodnutí o rozdělení palestinského území se stal jako představitel palestinských studentů veřejným zastáncem teroristických akcí. V roce 1956 se jako expert na sabotáže účastnil v egyptské armádě bojů o Port Said a Abú Kábir proti anglo-francouzsko-izraelským jednotkám. Stál u zrodu teroristické organizace Al-Fatáh (1958), která se stala jádrem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímž čelným představitelem se Arafat stal v roce 1967. Své úsilí korunoval v listopadu 1988, když v Alžíru vyhlásil nezávislý palestinský stát na území okupovaném Izraelem. Pod mezinárodním tlakem byl však nucen nepřímo uznat právo izraelského státu na existenci a vzdal se práva ozbrojeného odporu, což považují radikálové v OOP za zradu. I když je Arafatovo postavení oslabeno, je stále zárukou konstruktivního řešení vztahů na Blízkém východě.
NEJSTARŠÍ DIKTÁTOR
Útokem na kasárna Moncada v červenci 1953 se na politické scéně objevil dnes nejstarší světový vůdce – tehdy sedmadvacetiletý právník Fidel Castro (1927). Ačkoli útok vedený v duchu “revolučního romantismu” neuspěl a Castro byl odsouzen k patnácti letům vězení, na přímluvu papeže Pia XII. opustil vězeňskou celu už v polovině května 1955. Předtím se mu podařilo z vězení poslat redakcím “Manifest k národu”, jehož hlavní myšlenkou bylo “posilovat cestu k nové revoluci”.
Pokud chtěl Castro svrhnout diktátora Batistu, musel se spojit i s komunisty. A tak potomek velkostatkáře přijal postupně ideje marxismu-leninismu, protože si brzy uvědomil, že to je jediná možnost, jak získat neomezenou moc. Po Batistově útěku (1959) se mezi ostatními vzbouřenci rychle prosadil díky tvrdým a rychlým opatřením, a tak se s bezvýhradnou podporou nejchudších vrstev obyvatelstva v Kristových letech stal ministerským předsedou s čákou diktátora nového typu. Avšak jeho radikální sociální utopie vzbudila nedůvěru USA. Ta vyústila v nezdařený pokus kubánských “contras” o výsadek v Zátoce sviní s cílem svrhnout Castrův režim (1961). Vítězství v Zátoce sviní tak vytvořilo na Kubě podmínky pro dotvoření totalitního modelu politického systému sovětského typu. Havana se stala účinným nástrojem sovětské politiky ve třetím světě. Je až nepochopitelné, že tento milovník a znalec dobré literatury (osobní přítel spisovatele Márqueze) byl ochoten riskovat nukleární konflikt, když v roce 1962 připustil rozmístění sovětských balistických střel na Kubě.
SVĚT NA PRAHU SEBEZNIČENÍ
Iniciátorem této provokace byl sovětský premiér Nikita Chruščov (1894-1971). Tento rytíř smutné postavy světové politiky se proslavil především odhalením Stalinova “kultu osobnosti” na XX. sjezdu KSSS (1956). Zasadil se také o ukončení “studené války”, když při rozhovorech s prezidentem Dwightem Eisenhowerem v Camp Davidu (1959) nastínil mírovou koexistenci států s rozdílným společenským zřízením. Předtím však krvavě potlačil povstání v Maďarsku (4. 11. 1956). Od roku 1958, kdy ve svých rukou soustředil veškerou moc (první tajemník KSSS a předseda rady ministrů), začal se projevovat jako “socialistický utopista”. Jeho snaha dostihnout, a předstihnout USA spoléháním na rozvoj těžkého průmyslu a zúrodňování celin (neobdělaná půda na východě SSSR, osazovaná kukuřicí) zkrachovala. A když i jeho zahraniční politika utrpěla porážku právě při pokusu o umístění raket na Kubě (KOKTEJL 12/96 str. 20), byl Brežněvem zbaven všech funkcí (1964) a dožil prakticky v domácím vězení.
Velký podíl na zabránění světovému nukleárnímu konfliktu měl americký prezident John Fitzgerald Kennedy (1917-1963), který při jednáních s Chruščovem projevil maximální obezřetnost a diplomatickou vyzrálost. Obojí vynikne s přihlédnutím ke Castrově snaze přimět Chruščova k neústupnosti. Kennedy se zavázal nenapadnout Kubu a součástí nezveřejněné dohody bylo i postupné stažení amerických raket Jupiter z Turecka. O tom, jak blízko zničující válce stál tehdy svět, svědčí závěr Chruščovova dopisu Kennedymu z 26. 10. 1962: “Pokud tedy neexistuje snaha utahovat onen uzel, a odsoudit tak svět ke katastrofě termonukleární války, pak nechme odpočívat síly, jež tahají za konce lana, ale přijměme opatření k rozvázání onoho uzlu.” Chruščov ve svých pamětech přiznal, že kdyby Američané začali s útokem proti Kubě, nemohli by Sověti zaútočit odpovídajícím způsobem na Spojené státy, a byli by nuceni zahájit válku v Evropě.
Proslýchá se, že právě Kennedyho obezřetný postoj ke Kubě byl jednou z příčin, proč na něho byl v Dallasu spáchán atentát, jemuž podlehl (22. 11. 1963). Také jeho cíle v sociální a hospodářské politice, vyjádřené heslem “boje proti bídě”, se nesetkaly v některých kruzích s nadšením a přispěly k uskutečnění atentátu. Pro široké vrstvy Američanů však byl nadějí v dosavadní politické šedi. Do galerie mužů, kteří sehráli významnou roli na politické scéně posledního století, lze zařadit Michaila Gorbačova (1931), jenž spolu s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1911) uzavřel dohodu o likvidaci jaderných raket středního doletu (1987), a po 69 letech existence se jako poslední představitel podílel na zániku Sovětského svazu. To nechť však zhodnotí budoucí historikové.
Nevím, proč si Jaroslav Foglar vybral bobra – lépe řečeno jeho zdrobnělinu “bobříka” – pro označení získané dovednosti chlapců z Rikitanovy družiny, ale je v tom jistá symbolika. Bobr je totiž skutečně velmi dovedné zvíře. Jeho stavby z kmenů uhlodaných stromů na kanadských řekách vzbuzují obdiv dodnes. Hoši od Bobří řeky lovili bobříky hladu, odvahy a mlčení, lovení skutečného bobra se však stalo příčinou jeho vyhubení. Alespoň toho, který žil u nás.
POMALÝ BOBŘÍ ÚSTUP
Když bobr vyleze z vody, hned se začne čistit. Osychá velmi rychle, ale než k tomu dojde, nic nenasvědčuje tomu, že byl pro svou kožešinu téměř vyhuben.
Bobr, velmi plaché noční zvíře, byl loven pro velice ceněnou kožešinu, kvůli masu i pro výtažek z jeho pachových žláz, považovaný ve středověku téměř za všelék. Bobří kožešiny poslal v roce 1253 Přemysl Otakar II. jako dar babylonskému a egyptskému sultánovi. Z bobřího masa jsou nejchutnější ocas a nožky, považované za lahůdku, a musely se odevzdávat vrchnosti nebo konšelům. Protože byl bobr ve středověku pro svůj šupinatý ocas považován za rybu, mohl se jíst v klášterech i ve dnech postních. I když nelze považovat ostatní bobří maso za pokrm nijak lahodný – je prosyceno pryskyřicemi ze dřeva, jímž se bobr živí – patřila bobrovina podle staročeského kronikáře Klareta k obvyklé stravě staročeské kuchyně 14. století, což spolu s ostatními vlastnostmi stačilo, aby konkrétně na Labi byl poslední bobr vyhuben u Děčína v roce 1722.
Ale i odjinud z našeho území, kde byl běžnou součástí ekosystému, vymizel bobr ve stejném období. Vedl k tomu tehdejší mylný názor, že se bobr živí rybami. “Fišmejstrové” dostali od roku 1603 příkaz k jeho hubení, a poslední bobr byl pak v polovině 18. století uloven na Třeboňsku polesným Kopáčkem. Vyhubení bobři ve volné přírodě byli v následujícím století nahrazeni umělým odchovem na pozemcích Schwarzenbergů v jižních Čechách. Tam také v bobrovně u rybníku Rožmberk uhynul v zimě roku 1882 poslední český bobr. Ještě tři roky předtím byl na hospodářské výstavě v Třeboni vystavován předposlední bobr z této bobrovny, který však druhý den po zahájení akce pošel, jelikož se přežral pamlsků, které mu děti naházely. Nepříliš radostný osud čekal bobra téměř po celé Evropě. Ve třicátých letech našeho století žily v Evropě asi dva tisíce bobrů, z nichž o čtyřicet let později zůstalo jen několik nepočetných kolonií ve Skandinávii, Polsku, jižní Francii, v bývalé NDR a SSSR.
PRVNÍ ZNÁMKY NÁVRATU
Kolem poloviny šedesátých let se u nás začalo uvažovat o vysazení bobrů v jižních Čechách a na Moravě. Pokusy však byly neúspěšné. Ke skutečnému vysazení šesti bobrů do umělých nor v CHKO Litovelské Pomoraví došlo až v říjnu 1991. Po půlroce k nim přibylo dalších 14 jedinců dovezených z polské oblasti Suwalek. V současné době se odhaduje počet bobrů v Litovelském Pomoraví na několik desítek jedinců.
Sto let po zastřelení posledního bobra v Čechách se začínají při řece Moravě a Dyji objevovat ohryzy, které prozrazují, že se k nám bobr začal stěhovat. Z jedné z posledních kolonií v okolí Magdeburku, kde původní bobr jako zázrakem přežil i obě světové války, k nám začali kolem roku 1968 po Labi pronikat první jedinci. Zanechávali po sobě jen nepatrné stopy v podobě ohryzů na vrbách, olších i na ostatních dřevinách rostoucích na březích, což svědčilo o příležitostných návštěvách. Dospělý bobr spotřebuje ročně až 4 tuny dřeva včetně kůry, ale jeho potrava je velice rozmanitá. Do jídelníčku patří asi 60 druhů dřevin a 150 bylin. Při dostatečném množství pobřežních bylin si v létě dřevin téměř nevšímá. Nepohrdne ani kopřivami a docela si pochutná i na polních plodinách. Bobří rodině stačí k životu půlkilometrový úsek pobřeží, v němž si vytváří své nory propojené systémem chodeb, které vyúsťují pod vodní hladinou, což je patrné zejména při poklesu vody. V norách žijí rodiče s mláďaty (2-5) do jejich prvního roku. Druhým rokem se mládě musí osamostatnit, jinak je rodiče vystrnadí z nory.
NEŠŤASTNÁ MEZIHRA
Je smutnou skutečností, že první oficiálně potvrzený výskyt bobra na Labi v Čechách je poznamenán zásahem jeho úhlavního nepřítele – člověka. Už v roce 1967 byla nalezena mrtvola bobra a pitva prokázala, že byl bestiálně ubit. Bobr váží 30 kg a s ocasem dosahuje délky kolem 130 cm. Existuje názor, že si ho mohl někdo poplést s vlčákem, ale je stejně nepochopitelné, jak to mohl člověk udělat! Bobři žijí v přísné monogamii, takže se pravděpodobně tímto činem zpomalilo rozšíření bobra na Labi. V roce 1992 byl na Děčínsku nalezen bobr zastřelený brokovnicí. O čtyři roky později se našel uhynulý kus ve značném stupni rozkladu, v jehož těle byly podle málo věrohodných tvrzení rybářů nalezeny broky.
BOBŘÍCI NA LABI
Trvalé usídlení bobra evropského na Labi je dnes prokazatelně potvrzeno na základě pozorování Jiřího Gutknechta z Ústí nad Labem. Sám o tom vypráví: “Trvalo to několik nocí, než jsem vůbec nějakého bobra viděl. Prvního živého bobra jsem spatřil u Svádova. Bylo to 24. dubna loňského roku. Zahlédl jsem ho až k ránu, mohlo být tak kolem páté hodiny letního času. Vděčím za to panu Krškovi ze Svádova, který chodí sbírat naplavené dříví a bobra tam viděl. Po celý rok jsem na tom místě nenašel žádné pobytové stopy, jen dvě opuštěné nory. Čerstvé ohryzy jsem tam našel teprve před čtrnácti dny. Pomalu se začalo rozednívat, a najednou se z hustého porostu vynořil. Plaval asi sto metrů proti proudu a zmizel v jedné tůni. Pozoroval jsem ho tam dvakrát. Poprvé pět minut, to jsem ho vyplašil sám, a podruhé po pěti dnech, kdy jsem ho pozoroval čtvrt hodiny. To ho vyplašila kočka, která tam chodí na ryby. Přesto se mi ho podařilo vyfotografovat a je to zřejmě jedna z mála fotografií plovoucího bobra.” Svádovské výskytiště bobra evropského není na Labi jediné. Za budoucí bobří kolonii na této řece lze považovat výskytiště na Děčínsku, kde se podle Jiřího Gutknechta pohybují tři bobři v prostoru přírodní památky Nebočadský luh. Ačkoli je tento největší evropský hlodavec velmi plaché zvíře s vyvinutým sluchem a hlavně čichem, svit baterky ho nevyplašil. Možná je to tím, že si už zvykl na světla aut projíždějících po silnici, vzdálené pět metrů od jeho sídliště.
