NA PRÉRIÍCH A V PRALESÍCH – BOJOVNÍCI A MILENCI

autor: Honza | Čvn 10, 2021

Mnozí věřili, že na konci 2. tisíciletí Indiáni zcela vymřou. Právě v těchto dnech však poprvé začínáme psát v našich datech dvojku. A Indiáni? Indiáni žijí dál. A stále jsou to právě oni, kteří ze všech exotických mimoevropských národů vzbuzují největší pozornost mladých i dospělých. Zasloužily se o to knihy Karla Maye a dalších spisovatelů a také nespočetné “indiánské filmy” natočené v Hollywoodu. V knihách a filmech “rudí muži” zpravidla hlavně bojují, zápasí na život a na smrt. Jak to ale bylo s láskou u obyvatel amerických prérií a pralesů? Souvisel snad jejich sexuální život s jejich údajnou mimořádnou bojovností?

JAK MILUJÍ “RUDOŠI”?

Zatím jsme při našem milostném putování světem více vzpomínali na ženy. Avšak u Indiánů – zejména u původních obyvatel Severní Ameriky – hráli i ve věcech lásky prim vlastně muži. A dokonce se stejně jako na některých místech dávného Starého světa milovali muži velice často opět právě s muži.

Ženy stály v životě severoamerické domorodé společnosti, zejména u některých skupin prérií a plání, poněkud v pozadí, přestože u řady severoamerických indiánských skupin odvozovaly děti svůj původ od matky, přesněji řečeno patřily do rodu své matky. Trochu výraznější úlohu měly ženy jen v životě domorodých skupin severoamerického jihozápadu, zejména u kmenů žijících kdysi v pueblech, které sídlí hlavně v dnešním státě Nové Mexiko. Ženy zde obdělávaly pole a zemědělství bylo základem ekonomiky této indiánské společnosti. Ženy se tu rovněž věnovaly hrnčířství (Indiáni ovšem až do příchodu bělochů neznali hrnčířský kruh). U těchto skupin se také muž po svatbě musel přestěhovat do domu své manželky. Jestliže však později došlo k rozvodu, musel bývalý manžel z domu opět odejít a děti zůstaly matce. Jinak hrály ženy v životě domorodé společnosti Severní Ameriky opravdu zpravidla druhé housle.

TĚŽKÝ ŽIVOT INDIÁNSKÉ SQUAW

Pro Indiánky se vžilo dnes běžně užívané označení squaw. Toto slovo pochází z jazyka Narrangasetů. Squaw musely po celý život velice tvrdě pracovat. Například u prérijních kmenů, které se často stěhovaly z místa na místo, byly ženy povinny přenášet z jednoho tábořiště do druhého celé rodinné vybavení (a to v době, kdy Indiáni ještě neznali koně!). Ženy a dívky stěhovaly i konstrukce známých týpí, která také vždy znovu stavěly. Samozřejmou prací žen u prérijních Indiánů a v celé Americe byla také příprava potravy. Zvířata, jež muži ulovili, musely ženy stáhnout z kůže a z jejich masa připravit jídlo pro celou rodinu. V některých částech Severní Ameriky z něj vyráběly i takzvaný pemmikan. Maso zvláštním způsobem sušily, přidávaly k němu různé bobule, a vyráběly tak jakési indiánské konzervy, které pak lidé konzumovali v časech hladu.

Muž mohl mít u některých indiánských skupin větší počet žen, a to i když měl vedle nich svého mužského milence. Ovšem i manželka mu musela být vždy dobrou a ochotnou sexuální partnerkou, což byla vlastně její prvořadá povinnost. Kdybych směl citovat z filmů věnovaných Indiánům jeden, který považuji snad za vůbec nejlepší a nejpřesnější, totiž proslulý Tanec s vlky, připomněl bych větu, kterou si jeho hlavní hrdina napsal do svého deníku: “Nepoznal jsem jinou lidskou skupinu, jejíž příslušníci tak rádi souloží, jako tito Indiáni.”

Sexuálního života se mohli mladí muži začít zúčastňovat zpravidla až poté, co absolvovali různé obřady, někdy podobné iniciacím, s jakými jsme se setkali například u původních obyvatel Austrálie. Jinoši museli při těchto rituálech zpravidla projevit schopnost snášet bolest, přemáhat útrapy, prostě prokázat, že v dospělosti budou i dobří bojovníci. (Například u Tauliparů byl mladík vhozen do mraveniště, kde musel dlouhý čas vydržet.)

Vstup mladých žen do milostného života byl zpravidla jednodušší. To, že je dívka schopna vést normální pohlavní život, prokazovala u většiny indiánských skupin první menstruace. Poté měla být dívka zbavena panenství. Defloraci kupodivu u Indiánů často neprováděl dívčin první milenec, nýbrž například její vlastní matka, která prorazila blánu prsty. U kmene Pano deflorovaly dívku místní stařeny, a to dosti brutálním způsobem – pomocí bambusového nože. Jinde defloroval dívku bratr její matky. U některých dalších jihoamerických skupin pak skutečně děvče zbavoval panenství místní jinoch, jejímu prvnímu sexuálnímu styku však musel přihlížet místní kouzelník – šaman. Po tomto “oficiálním” dosažení dospělosti mohli spolu už indiánští muži a ženy začít pohlavně žít.

INDIÁNSKÁ AFRODIZIAKA

U Indiánů, zejména u dříve bojovných domorodých amerických skupin byla – a někde dodnes je – značně rozšířená mužská homosexualita. S tím souvisí i používání afrodiziak, látek k povzbuzení pohlavní touhy a zvýšení pohlavní výkonnosti.

Američtí Indiáni přisuzují afrodiziakální účinky celé řadě plodů a rostlin. Často mi například v Brazílii či Paraguayi tvrdili, že takto působí to či ono ovoce. Taková tvrzení nelze jednoznačně ověřit. Vedle údajných “ovocných” afrodiziak však Indiáni znali a znají několik opravdu prokazatelně účinných prostředků podněcujících sexuální touhu i výkonnost, zejména takových, jež jim nabízí bohatá rostlinná říše tohoto kontinentu. Ten asi nejznámější je bohužel zároveň nejhorším darem, jaký kdy dala indiánská Amerika světu: koka, respektive keř stejného jména. Jeho listy obsahují řadu alkaloidů, mezi nimi i ten nejnebezpečnější – vražedný kokain. Indiáni západní části Jižní Ameriky žvýkali listy koky zpravidla smíchané s hašeným vápnem, jindy s popelem. Konzumace kokových listů byla ve staré Americe, a stále je i u dnešních indiánských obyvatel Peru, Bolívie, Ekvádoru a Kolumbie opravdu velice rozšířená. Zdejším domorodcům pomáhá koka přemáhat hlad, únavu i obtíže vysokohorského prostředí And.

INKOVÉ, MAYOVÉ, AZTÉKOVÉ…

Koka však byla v předkolumbovských časech pro Indiány zároveň i velice účinným afrodiziakem. A je jím dodnes. Prodlužuje prý dobu erekce a umožňuje mužům dosahovat větší počet vyvrcholení. Hlavně ale koka sloužila původním obyvatelům andské oblasti, například přímořským yungům, při análním styku. Koka prý totiž uvolňuje svalstvo svěrače, zvyšuje sexuální dráždivost a zároveň odolnost proti bolesti v této části lidského těla. Anální způsob pohlavního styku byl mezi muži v této oblasti Ameriky značně rozšířený.

Katolický misionář Calancha jej ještě 150 roků po příchodu prvních Španělů zaznamenává a s rozhořčením dodává, že v jeho časech tuto formu sexu provozují indiánští muži i se ženami a “že přitom své hříšné praktiky zastírají posvátným svazkem manželství”.

O tom, že při análním sexuálním styku hrála koka u předkolumbovských Indiánů značnou úlohu, svědčí i nádoby – jakési “klystýry” ve tvaru mužského pohlavního údu. Tímto klystýrem bylo snad do konečníku vpravováno z koky připravené afrodiziakum.

To, co napovídají o zmíněných účincích koky zprávy o jihoamerických Indiánech a o čem snad svědčí i archeologické nálezy z této oblasti, podpořil na sklonku devatenáctého století svými výzkumy vědec vskutku světový – geniální zakladatel psychoanalýzy profesor Sigmund Freud.

Koka byla zřejmě “národním afrodiziakem” jedné z velkých indiánských kultur staré Ameriky – jihoamerických Inků. Středoameričtí Mayové používali k povzbuzení sexuální aktivity kupodivu med. Přesněji řečeno medovinu, tedy med rozpuštěný ve vodě, který se nechá zkvasit. Do medoviny přidávali předkolumbovští Mayové kůru stromu Lonchocarpus violaceus. Stejně to činí i jeden z dnešních mayských národů Střední Ameriky – Lacandonští Indiáni. Aztékové, třetí z velkých předkolumbovských kultur, považovali za nejúčinnější afrodiziakum pastelu rozprostřenou (Turnera diffusa), které se dnes běžně říká damiána. Tuto bylinu přidávali Aztékové i do svého domorodého alkoholického nápoje vyráběného z agáve (dnes se mu říká pulque). Patronkou pulque a také afrodiziak byla pro Aztéky bohyně Mayahuel, sama prý eroticky velice aktivní.

Nápoj z damiány jako prostředek pro zvýšení sexuální potence užívají i dnešní Mexičané. O jeho účincích svědčí i místní lidové označení: Mexičané damiáně říkají “bylina, která muže vysvléká z košile”. Indiáni pralesních a k nim přilehlých oblastí Jižní Ameriky – Brazílie, Guyany, Paraguaye či severní Argentiny užívají jako afrodiziakum jiné druhy pastely – Turnera ulmifolia a Turnera opifera. Podobné, ale mnohem méně výrazné účinky jsou tu pak přisuzovány i zdejšímu nápoji “čaji” maté připravovanému z cesmíny.

JAKO INDIÁN S INDIÁNEM, JAKO INDIÁNKA S INDIÁNKOU…

Podle toho, co mi američtí Indiáni v různých oblastech kontinentu vyprávěli, má však ze všech afrodiziak přeci jen největší účinnost koka – žvýkání jejích listů a dříve snad i údajné (jednoznačně zatím nedoložené) kokové klystýry. Ty nás přivádějí k tématu indiánské homosexuality. První evropští kronikáři, kteří do indiánské Ameriky přišli, byli většinou katoličtí misionáři a ti tuto formu sexuálního života velice tvrdě odsuzovali. Označovali ji – tak jako i všechny jiné nestandardní sexuální praktiky – zpravidla jako “sodomii”. Například nesmírně významný kronikář indiánské Jižní Ameriky Cieza de León srovnává indiánské homosexuály s lidojedy, kteří si pro svou “sexuální deviaci” nezaslouží, aby je církev chránila. Stejné zprávy přinášeli první Španělé i ze Střední Ameriky. Například stejně dobrý pozorovatel Bernal Diaz popisuje, kterak na středoamerickém poloostrově Yucatán v roce 1517 spatřil domorodé “idoly”, u nichž se prý Indiáni oddávali homosexuálním stykům. A další z prvních návštěvníků Yucatánu Diego Velázquez popisuje, kterak v místním mayském chrámu nalezl dřevěnou sochu dvou spolu souložících mužů.

INDIÁNSKÉ “AMAZONKY”?

Vedle mužské homosexuality nacházíme u prvních návštěvníků Nového světa i zprávy o homosexualitě ženské. Například portugalský cestovatel Magalh~aes de Gandauo popisuje skupinu příslušnic indiánského kmene Tupinamba, které se strojily jako muži a byly dobrými a vytrvalými bojovnicemi. Každá z těchto tupinambských bojovnic měla prý svou stálou služku, která jí sloužila i jako permanentní sexuální partnerka, vlastně jako manželka.

Ozvěnou tehdejších ne zcela přesných zpráv o indiánských lesbičkách je možná i pověst o jihoamerických indiánských amazonkách, jejichž jméno dnes nese největší řeka Ameriky.

Ale i v té části amerického kontinentu, která čtenáře indiánských příběhů a diváky filmů o Indiánech zajímá nejvíce, se místní domorodé ženy někdy jakoby “proměňovaly” v muže. Na severozápadě Severní Ameriky (například u Indiánů Kutenai sídlících v dnešní Britské Kolumbii) takto měnily svou sexuální orientaci místní šamanky. U známých Indiánů Mohawe se dívkám, které se chtěly stát jinochy, říkalo hwame. Hwame se od svých indiánských družek snažily odlišovat už od raného mládí. Odmítaly si například hrát s panenkami a odmítaly také vykonávat jakékoli ženské práce.

NA PRÉRIÍCH, KDO A CO BYLI “BERDACHE”?

Mnohem častější a také významnější byla ale u prérijních kmenů homosexualita mužská. Existovala zde nesmírně důležitá instituce, která hrála v pohlavním životě amerických domorodců velikou roli. Říká se jí – a někdy i těm, kdo se k této orientaci hlásí – berdache. Co tedy je, nebo přesněji co bylo berdache a jak se jím mladý muž stal?

V době dospívání se mladí muži často uchylovali do úplné samoty, dlouze se postili a tělesně i duševně se “očišťovali”. V čase těchto zvláštních meditací mívali mladí Indiáni zvláštní vidění. Někdy takové vidění přicházelo i ve snu. Mladým mužům se v něm často zjevovala luna, která nesla v jedné ruce tomahavk a v druhé ženské šaty. Luna nabídla jinochovi, aby si z jejích darů vybral. Mladý muž, poněvadž si přál být bojovníkem a lovcem, si samozřejmě zvolil zbraň. Luna ji však snícímu odmítla vydat a vložila mu do rukou dívčí oblečení. Takové vize nebo sny se několikrát opakovaly. A tak se muž díky onomu vidění musel změnit v ženu, přesněji řečeno musel se stát homosexuálem. Ne díky své genetické dispozici, ale prostě proto, že mu to nařídil sen nebo vidění v době jeho “meditace”. Takový jinoch, který se nesměl stát mužem, pak souložil, zejména během válečných tažení, se svými druhy. A mnohdy se příkazu svého snu zcela přizpůsobil. Nosil ženské šaty, snažil se hovořit vysokým, “ženským” hlasem a hlavně se snažil být co nejlepším a nejoddanějším milencem mužů svého kmene. Taková úloha ovšem nebyla společností považována za něco nevhodného. Právě naopak – u některých kmenů se berdache těšili velké úctě. Například u proslulých Siouxů (Dakotů) byl muž-žena označován za wakan, za “posvátného”. U Siouxů byli berdache, jimž Siouxové říkají wintke, často bisexuální. Takový muž se mohl oženit i se ženou a zplodit s ní děti, zároveň měl ale vést intenzivní pohlavní styk s bojovníky svého národa.

Prvním Evropanem, který se setkal s berdache, byl roku 1724 francouzský misionář Joseph Francois Lafitau. Od pozdějších cestovatelů pak víme, že berdache měli opravdu ve svých kmenech velice významné postavení, mimo jiné při obřadech spojených s kouřením populární “dýmky míru” – indiánského kalumetu.

Je ironií, že ačkoliv měli pro indiánskou mužskou homosexualitu tak málo pochopení, přesto si nakonec někteří z prvních bělochů, již do oblasti takzvaného dalekého západu pronikli a samozřejmě sem většinou přicházeli bez žen, mnohdy jako své dočasné sexuální partnery volili právě indiánské berdache. Takové milostné styky v prvních letech hojně praktikovali s místními domorodými muži i “hrdinové Divokého západu” – kovbojové.

A NYNÍ NAVAHOVÉ…

Vedle těchto nestandardních sexuálních vztahů existují i mnohé indiánské skupiny, v jejichž milostném životě jasně převažoval vztah muže a ženy. Skupiny, které za hlavní smysl milostného života považovaly plození dětí. Moje vůbec první z patnácti cest, jež jsem postupně k různým skupinám původních obyvatel Ameriky a Karibských ostrovů uskutečnil, vedla k Navahům. K indiánskému národu, jenž je v celých Spojených státech nejpočetnější a dnes obývá rezervaci, již si sám spravuje a která je i v současné době veliká skoro jako celá Česká republika. Proto se tu mohly i dnes částečně zachovat poměry, jaké tu panovaly před příchodem bělochů. Část svého pobytu u navažských Indiánů jsem strávil na jedné katolické misii, kde jsem získal další cenné informace o současném životě a kultuře tohoto indiánského národa. Později jsem žil i v blízkosti “hlavního města” navažské rezervace, skutečné novodobé indiánské metropole, které tu anglicky říkají Window Rock, “Okenní skála”. Tady sídlí i navažský “parlament”, a zde jsem mohl získávat informace také od prvních příslušníků navažské inteligence.

O nějakých zvláště neobvyklých odlišnostech milostného života jsem však u tohoto nejpočetnějšího indiánského národa Severní Ameriky nic neslyšel. Navahové věnují skutečně největší pozornost tomu, aby výsledkem milostného života byly zdravé, a také chtěné děti. O děti tito Indiáni skutečně stojí. Jestliže navažská žena už není schopna přivést na svět dalšího potomka, může její manžel zplodit dítě s další, dosud plodnou ženou. Na druhé straně se Navahové velice brání nechtěnému těhotenství a znají různé účinné antikoncepční prostředky. Jedním z nich je takzvaná mléčná tráva (Asclepias halii). Proti nechtěnému otěhotnění se však Indiánky brání i magickými způsoby. Například obyvatelky velice krásného kaňonu Chaco musejí zakopat placentu z předcházejícího porodu. Zdálo se mi, že Navahové dávají přednost tomu, aby se jim rodili synové, a nikoli dcery.

Budoucí rodičky jsou během těhotenství vystaveny celé řadě zákazů. Nesmějí zabíjet různé živočichy, například kojoty či hady, nesmějí se zúčastňovat některých navažských obřadů, zejména sledovat tvorbu takzvaných “pískových obrazů” – geometrických kreseb vytvářených z barevných písků, hrajících v navažské kultuře důležitou úlohu.

Navahové se radují z každého narozeného dítěte, ale jen z chtěného. V dřívějších dobách mohly být nechtěné děti výjimečně i zabity. Třeba proto, že matka otěhotněla při provozování prostituce. Nebo když otěhotněla v době, kdy byla podle navažských představ na zplození zdravého dítěte ještě příliš mladá. Indiánská infanticida (zabíjení živě narozených dětí) byla ale zcela výjimečným jevem. Kultura původních obyvatel amerického kontinentu je velmi rozmanitá. Domorodých skupin bylo nepočítaně. A kolik bylo kmenů, tolik bylo i rozdílných názorů na vhodné formy milování. Z tak obsáhlého tématu “milování u Indiánů” jsme tedy dnes vybrali jen několik dalších zrníček. Zrníček, která snad ukazují, že i pro americké “lidi rudé pleti”, kterým byla často přisuzována hlavně bojovnost, byla láska velice důležitou složkou jejich světa, jejich civilizace, zdaleka nejdůležitějším lidským vztahem.

ČISTÝ BOJ S PŘÍRODOU A BOJ S ČASEM PROŽÍVÁ NA SVÝCH EXPEDICÍCH POLÁRNÍK MIROSLAV JAKEŠ

autor: Honza | Čvn 10, 2021

Na stole leží revolver, satelitní mobil (dá se jím volat i ze severního pólu) a navigační přístroj GPS. Proti mně sedí muž, který nezapadá do mé původní představy: nevedu rozhovor s drsným horalem se sebevědomým úsměvem, ale téměř s plachým a jemným mužem. Často se provinile usmívá, těžko se mu hovoří o svých pocitech, ale postupně cítím, že to má v hlavě srovnané víc, než by se z jeho vět mohlo zdát. Živí se tím, že pořádá expedice do extrémních krajin. Například silvestr trávil se svými klienty poblíž severního pólu. Nakonec jsem získal pocit, že s tímhle mužem bych si troufl na hodně nebezpečnou cestu.

Miroslav Jakeš

Pane Jakeši, tu pistoli máte na co?

Na lední medvědy.

Už jste nějakého potkal?

Ještě ne. Ale je to nezbytná součást vybavení polárníka.

Před chvílí jste odhadl, co bych si dal k pití. Pomáhá vám vaše cestování a mezní situace s tím spojené ke stále lepšímu odhadu lidí?

Myslím si, že už odhadnu, jestli je člověk dobrý, nebo špatný, ale stále se stává, že se zklamu. Trochu se mi ten smysl na lidi vycvičil. Často navštěvuji třeba Inuity (Eskymáky) a už odhadnu, co mohu od nich čekat. Dá se asi říct, že kdybych nikam necestoval, můj odhad na lidi by byl horší.

Uvědomujete si, že to vaše dobývání severního pólu a Grónska je tak trochu bláznovství? Aby člověk dobrovolně podstupoval cesty, při kterých mu jde o život, musí být trochu blázen…

Svým způsobem se odlišuji od ostatních lidí. Lidi mě považují za blázna, ale do očí mi to řekne jen moje žena. Moje cestování je svým způsobem vášeň: když vás to chytne, je to jako droga. Podstupuji nebezpečí, ale na druhou stranu když tady jedu po dálnici, prožívám mnohem větší traumata: z chalupy přijíždím naprosto schvácený. Zdá se mi, že to riziko na dálnici je větší než jít na severní pól nebo do Grónska, kde to všechno záleží jenom na mně.

Znáte sám sebe, víte, co v krizových situacích uděláte?

Z těch polárních expedicí bych řekl ano: po výkonnostní a psychické stránce. Ale přece jenom ještě úplně nevím, co ve mně je.

Milujete nebezpečné situace?

Vzrušují mě, ale nejsem sebevrah. Do ničeho nejdu bláznivě, snažím se být připravený, zbytečně neriskuji. Trhliny v ledovci se snažím obejít. Vzrušení jsem prožíval zvláště při horolezectví, při kterém se člověk trochu bojí, že může každou chvíli spadnout, ale to uspokojení na vrcholu…

Mimochodem, trochu sebevrah jste. Jít přes Grónsko bez vysílačky a oficiálního povolení…?

O tom se raději nezmiňujte. Za to by mě v Dánsku zavřeli.

Všechny expedice na grónský ledovec musí být na základě předaného projektu předem schválené a pak povolené. Musíte mít dostatečné pojištění, spojení a zajištění celé akce. Vše to stojí moc peněz, které nemám. Jít sám přes Grónsko bylo za těchto podmínek riskantní, ale já si prostě věřil.

Z čeho máte největší strach?

Z věcí, které nemohu ovlivnit, jakými jsou například trhliny nebo bouřka.

A tady v Praze se něčeho bojíte?

(provinilý úsměv) Možná lidí. Jsem takovej důvěřivej…

Připadáte mně i plachý…

Asi ano. Nikam se nehrnu. To jste odhadl, protože ta tvrdost mi někdy v mé práci schází. Nejsem průbojný, což postrádám třeba při shánění sponzorů.

Jistě jste přemýšlel, co vás nutí takto cestovat. Není to trochu touha být co nejdál od lidí?

Takový strach z lidí nemám: jezdím i jako vedoucí čtyřicetičlenného zájezdu, a navíc jsem rád v kolektivu. Ale na expedici jsem raději sám. V kolektivu neprosazuji své názory, a tak jsem nucen se často podřídit a dělat věci, které bych jinak nedělal.

Když jde do tuhého, umíte prosadit svůj názor?

To ano. Pokud vím, že mám stoprocentní pravdu, jsem schopen se o ni hádat. Musel jsem se párkrát i poprat.

Vaše sólo expedice svědčí o tom, že máte rád samotu, kdy jste sám jen se svými myšlenkami…

Mám rád samotu. Prožívám při ní větší pocity než ve skupině. Navíc tyto výpravy mají větší sportovní hodnotu. Pocity samoty též zaháním prozpěvováním, ale drtivou většinu času mi zabírá práce spojená s pochodem – navigace, stanování apod. Často jsem vařil už za tmy, a než v těchhle podmínkách vybalíte a rozděláte vařič… Je to v tom mrazu nepříjemné a namáhavé. Někdy to nejde, a pak jsou průšvihy.

Co v takových chvílích děláte?

Mám chuť s ním třísknout, takže ze všeho nejdřív se musím uklidnit: jakákoli chyba může být osudná. Jednou mi ve stanu vybuchl benzin a začalo tam hořet. Na chvíli jsem zkameněl, ale naštěstí jsem měl ve stanu otevřené okénko, tak jsem vařič vyhodil a požár uhasil. Měl jsem však ve stanu propálené díry, tak nezbývalo, než je zašít. Trvalo to v tom mrazu pěkně dlouho. Nejhorší jsou rána, kdy musím vylézt ze spacáku a vidím, jaká je venku zima. Fouká vichřice, a já musím něco začít dělat. Nejdřív zapnu vařič a uvařím polévku a čaj. To trvá i dvě hodiny. Pak se musím obléct, což je další facka, sbalit se a vyrazit.

Jaké myšlenky se vynořují ve chvílích volna?

Různé, ani jsem neměl čas dělat si zápisky do deníčku. Měl jsem zvláštní pocity, zvláště v těch arktických pustinách… To se nedá ani popsat.

Zkuste to.

To je těžké… Přemýšlím o příštím dnu a o problémech, které jsem měl a které mě ještě čekají. Přemýšlím i o smyslu života… Je to vlastně každodenní boj s přírodou, zvláště ten, při kterém nepoužívám technické pomůcky. A arktická příroda je sama o sobě nádherná… Pokaždé když se vrátím domů, přijdou mi zdejší problémy trochu srandovní. Naučil jsem se také šetřit potravinami. Všechno tu sním do posledního drobečku, jsem zvyklý s energií, kterou mi potraviny a benzin dávají, neplýtvat. Tady se jídlem a energií velmi plýtvá.

Poslyšte, co je nádherného na cestování bílou chladnou pustinou?

Je pravda, že na severní pól nebo před Grónsko jdu neustále po ledu, je to jednotvárné, jsem spíše jako biologický stroj, který nemá čas filozofovat, ale kontroluje, kam šlápne. Při takovém extrému člověk ani nestačí koukat kolem sebe, nezažívá tu nádheru, spíše prožívá závod s časem a pořád bojuje o přežití… Je to čistý boj s přírodou… Minus třicet nebo čtyřicet stupňů pod nulou… vítr při bivakování… samota… já už sám nevím, co mě na tom tolik fascinuje. Líbí se mi plasticita hor na Špicberkách, bizarní tvary ledovců, nebezpečné náhledy do jejich hlubokých trhlin… šlehání větru do tváře.

Několikrát jste byl blízko smrti…

Ano, takové problémy jsem měl.

Změnil se váš pohled na smrt?

Spíše než na smrt se změnil můj pohled na život. Když člověk něco takového překoná, začne si vážit každého dne, kdy žije. Člověk může každou chvíli umřít, takže by si měl cenit každé maličkosti, zbytečně se nerozčilovat, žít spíše optimisticky. Nejhorší to bylo na Aconcagui, kde jsem omrzl, a pak mi amputovali prsty u nohou. V Grónsku o mně nikdo nevěděl, celou dobu jsem šel sám, taky to bylo o život. Smrti se samozřejmě bojím.

Předpokládám, že se při takových extrémních podmínkách dostavuje úvaha o boží existenci…?

Já jsem ateista. A čím více cestuji, tím je mé přesvědčení hlubší. Mohu věřit pouze sám v sebe. Někdy mi však ty záludnosti v přírodě připadaly jako boží zásahy, takže ze mě občas vypadlo: “Pane Bože, co to děláš?!” Ty překážky jako by mi skutečně někdo vymýšlel. To bylo hrozné. Já věřím třeba v telepatii. Jeden můj kolega se na Špicberkách málem utopil v moři: otevřela se pod ním ledová kra, a on se v poslední chvíli zachránil. Matka i jeho babička měly stejný den sen, že se topí.

Máte při cestách na ledě nějaké sny?

Pokud spím, tak se mi snad něco zdá. Já ale tvrdě nespím, je to spíše polospánek: musím třeba slyšet medvědy.

Co cítíte, když po tak dlouhé samotě potkáte člověka?

Nemusí to být člověk. Stačí potkat první zvíře nebo i normální kámen. Jdete po ledovci a vidíte jen bílou barvu. Sníh, nic než bílá. A ten pocit, když po měsíci člověk sleze z ledovce a najednou vidí kus půdy, kde rostou kytky… Ta první šlápota z ledovce na zem… To je velmi příjemný pocit.

Určitě pak prvního člověka vnímáte jinak než my, kteří žijeme v tomhle mraveništi a většinou své bližní přehlížíme…?

Jsem pokaždé rád, že ho vidím a že jsem opět vstoupil do civilizace. Hned se s ním dám do řeči. Chci slyšet lidské slovo. Někdy stačí najít plechovku, a člověk už má kontakt. Při takovém setkání mi většinou dochází, že já jsem otrhaný, a on je čistý, umytý a vypadá spokojeně.

Civilizace proniká i do těchto oblastí. Jak se mění Eskymáci?

Žijou normálním civilizovaným způsobem života. Eskymácké kajaky nahradily čluny s japonskými motory, na kajacích už neloví, ale spíše sportují. Pokud nechodí lovit, jsou civilizovaně oblékaní, vidíte tam supermarkety, obchody, paneláky, a jistě tam bude i McDonaldŐs. Eskymáci jsou velice příjemní, klidní, usměvaví, je s nimi legrace. I když ne všude jsou tak klidní. Říká se, že u Eskymáků dochází k největšímu počtu sebevražd. Částečně to asi způsobují dlouhé polární noci, ale především změna způsobu života. Kanadská vláda po válce jejich vesnice zrušila a roztroušené Inuity sdružila do několika větších osad. Dostali se do prostředí, ve kterém neuměli žít – narušilo jejich životní styl, spousta jich přišla o práci, a jejich psychika to nezvládla.

Máte možnost více než jiný smrtelník testovat své smysly, který vás nejvíce překvapil, zaskočil?

Máte pravdu, že člověk si v tak extrémních podmínkách své smysly uvědomuje. Je to především zrak. Na horách například dochází ke sněžné slepotě. Stát se to může i na ledovci, třeba i v mlze. To by znamenalo tragédii. Bez brýlí nelze po třpytivém ledu jít. Potřebuju pochopitelně dobrý sluch, abych slyšel třeba medvěda…

Kdybyste přišel o zrak, přišel byste i o cestování…

To bych se zastřelil. Byl bych tu úplně zbytečný.

To je kacířská myšlenka…

V první chvíli bych se té myšlence nevyhnul. Nechtěl bych někomu ztěžovat život. Ale třeba bych si našel nový životní cíl.

Abych řekl pravdu, čekal jsem, že budeme trochu filozofovat. Chvíle samoty a filozofické myšlenky k sobě patří…

Taky filozofuju, ale jak o tom mluvit? (je očividně nesvůj) Když jdete měsíc pustou krajinou, proberete takřka všechno.

Zkuste mi popsat atmosféru těchto chladných oblastí…

Připadám si tam v jiném světě než tady. Čistá, panenská příroda bez lidí… Mysl se mi očišťuje od toho civilizačního marasmu a v tom klidu mě napadají nové myšlenky. Ta chladná pustina si je vlastně vynutí. Přemýšlím i o rodině, o životním prostředí, o naší společnosti, hodně otázek probírám.

Nebojte se o nich mluvit. Na co jste třeba v úvaze o životním prostředí přišel?

Přišel jsem na to, že to všechno spěje ke krachu. V tomhle jsem pesimista. Když vidím, jak každý rok ubývají ledovce v Grónsku a na Špicberkách o několik metrů, uvědomuju si, že pesimistické předpovědi vědců jsou opodstatněné. Přemýšlím, jak bych to třeba mohl zlepšit.

Jak?

Zastavit třeba automobilovou dopravu, ale to nejde. Právě spalováním nafty dochází k oteplování, protože koncentrace kysličníku uhličitého v ovzduší nepřirozeně stoupá. Dochází tak vlastně k opačnému procesu než v dávné minulosti. Před miliardami let byl v atmosféře především uhlík. Jakmile se objevovaly rostliny, odstartovala fotosyntéza a v zemské atmosféře se začal vytvářet kyslík. Uhlík přecházel prostřednictvím rostlin a živočichů do země, kde se přeměňoval v uhlí a naftu. Teď nastává to, že uhlík se díky lidem dostává ven, a neexistuje dostatečná zpětná vazba: žádné stromy do země nepadají, ale naopak se kácí. Roste koncentrace kysličníku uhličitého, a tak dochází k oteplování Země. Jediné moře může zpětně reagovat, ale otázkou je, zda stačí vytvořit dostatek kyslíku… Civilizace spěje k zániku.

A kdybychom tuto drastickou spotřebu zastavili?

Tak nevím, jestli není pozdě, jestli ta ekologická katastrofa není nenávratně rozběhnutá.

Jste z toho deprimovaný?

Já se toho naštěstí nedožiju. Jsem rád, že jsem se narodil v těchto letech po válce. Naše generace prožila nejlepší období v dějinách lidstva. Moji vnuci se dožijí takových problémů, o kterých dnes nemáme ponětí. Lidi budou mít problémy přežít. Kdybych se narodil o dvě generace později, už bych si přírodu nemohl tak vychutnávat, nebude to tak hezké.

Takže přemýšlíte o tom, jaký vztah zaujímá příroda k nám, a zase my k ní?

Člověk ví, že by se měl chovat k přírodě jinak, ale nechová se tak. Dáváme přednost pohodlí.

Pohodlí podle vás vítězí nad sebezáchovným pudem?

Dokud se lidé nezačnou dusit, nepřestanou s tím.

Za tím vším jsou především peníze…

Ano. Například výrobci ledniček dobře věděli, že unikající freon se spolupodílí na vytváření ozonové díry, ale nikdo to nezarazil. Prachy o všem rozhodují.

Čekal bych, že se váš vztah k penězům změnil…

Bohužel, pokud jsem na ledovci, mohou mi připadat jako bezcenné papírky, ale bez nich bych se na tu cestu nevypravil. Peníze teď potřebuji víc než předtím. Dnes se za všechno platí. I za zdraví. Pokud nemáte prachy, často se nemůžete léčit. Říká se, že důležité je zdraví, ale důležité jsou peníze, protože jinak si špičkovou zdravotní péči nemůžete zaplatit.

Přemýšlíte na cestě třeba o lásce?

Taky to tam proberu. Mezilidské vztahy jsou penězi ovlivňovány. Dříve jsem si s kamarády šel po práci zahrát fotbal, pak do hospody, byl na to čas. Dneska se každý honí jen za penězi a lidé mají málo času na sebe. Dneska si s některými kamarády ani nezatelefonuji: nemají čas.

Máte ještě nějaké kamarády, s nimiž se stýkáte?

Mám některé kamarády, kteří mi pomáhají při mých cestách.

Co vašim dlouhodobým odchodům říká manželka?

Jednak si zvykla, ale moc se jí to nelíbí. Ženské většinou chtějí, aby muž chodil pravidelně do práce a potom byl doma. Přejí si spíše mít chlapa pod pantoflem.

Dokážete si představit, že byste nějakou expedici podnikl se ženou?

No… To je otázka. Proč ne, ale záleží na jakou cestu. Mám ale obavy, že po takovém Grónsku by mě spíše zdržovala. Mám na cestách ženy jako klienty. Například na Baffinově ostrově jsem měl i dvě důchodkyně a bylo to s nimi perfektní. Ženy docela rád beru, protože vnesou do skupiny trochu jiný prvek, víc veselí a tak.

Které vlastnosti si u sebe nejvíce ceníte?

Asi výdrž, houževnatost a vytrvalost. Psychickou odolnost.

Jaké vlastnosti vám u lidí vyhovují?

Upřímnost a čestnost. Mám rád, když mi lidi něco řeknou na rovinu.

Která vám překáží ve vašem cestování či v soukromém životě?

Vím, že jsem moc sebekritický, dost se podceňuji, připadám si nemožnej. Dávám často za pravdu někomu jinému. Chybí mi sebedůvěra.

Vaše cestování vám sebedůvěru nedodává?

Kvůli tomu to nedělám.

Málokdo na světě dokázal to co vy. K tomu je zapotřebí velká dávka sebedůvěry…

Věřím si, že tohle umím. Když mi někdo dá peníze, tak vím, že na severní pól z mysu Avtičeskij, což je přímou čarou devět set osmdesát kilometrů, dojdu. Těch sto kilometrů, co jsem ušel, to byla procházka.

Jaká byla vaše nejhorší chvíle?

Bylo jich víc. Při létání na rogalu jsem narazil do kopce na Rané a poranil si krční obratel. Probudil jsem se až těsně před nemocnicí. To jsem mohl být mrtvý. Neodradilo mě to, létal bych dál, ale je to drahé.

Nastala situace, kdy jste si řekl: tohle je poslední varování a já toho už nechám?

To bylo třeba na Aconcagui. To jsem cítil, že je průšvih, a říkal jsem si, už mě na hory nikdo nedostane. Člověk se ale za chvíli otrká, a už ho to tam zase táhne. Zrovna tak v Grónsku, které jsem přešel dvakrát. První cesta byla tvrdá: ani jeden den jsem se nevyspal, klepal jsem se zimou, prsty na nohou jsem měl odřené od mrazem scvrklých bot, které nešlo ani obout, bylo to šílené… Takový pochod hrůzy. Taky jsem říkal, že už v životě nikam nepůjdu, konec, budu hezky doma v teple. Doma jsem si odpočinul, a za pár týdnů jsem plánoval další cestu.

Po jak dlouhé době začnete mít v Praze “absťák” po horách?

Já nevím, asi tak za měsíc.

Kdybych vám teď dal dostatek peněz k cestování, zdržoval byste se někdy vůbec v Praze?

To bych jezdil. (smích) Tohle mi ani neříkejte. Samozřejmě, musel bych tu chvíli relaxovat, být s rodinou…

Připadá mně, že vás rodina tolik nezajímá jako cestování…?

Jak mohu, tak jsem s rodinou. Snažím se brát děti do přírody, ale oni raději čumí na pitomou Novu, kterou jim neustále vypínám. Kluk hraje alespoň fotbal.

Dovedete si představit, že byste do Grónska vzal na delší dobu svou rodinu?

Ano… Kdybych neměl rodinu, tak dneska tady nebudu, asi bych se odstěhoval někam do Grónska. Alespoň bych to zkusil. Třeba na rok. Nevím, jestli bych to vydržel, člověk si to idealizuje, ale rád bych tam delší dobu pobyl a to prostředí hlouběji poznal. Říkal jsem si, že bych se tam třeba na stáří odstěhoval a lovil tam ryby, v létě tam jsou houby, borůvky… (úsměv)

Takže ideálním místem na planetě je nyní pro vás Grónsko…?

Na nějaký čas určitě. Člověku se ale stýská. Jsem poměrně konzervativní, takže se rád domů vracím. I když je to tady špatný.

Jste vlastenec?

Asi ano. Nemohl bych třeba emigrovat. Tady jsem se narodil a pořád mě to sem táhne. Navíc v Americe, ve Švýcarsku nebo v Německu mi to přijde moc přecivilizované. Všude samé ohrady, studené vztahy mezi lidmi…

Ve studených polárních krajích jsou lidské vztahy vřelejší?

Například v Longyearbyenu na Špicberkách jsou ti Norové nějak lepší a inteligentnější. Pokud necháte na ulici batoh, druhý den ho tam najdete. Já říkám, že čím větší nadmořská výška, tím jsou lidi lepší, sdílnější.

To je tím, že jich tam je méně. Asi byste uvítal, kdyby na planetě bylo méně lidí…?

Rozhodně by to prospělo. Jsme přelidněná planeta, takhle bychom pro sebe měli víc životního prostředí. Kdyby nás v Česku bylo místo deseti milionů pět milionů, tak je to stále hodně. Čím méně lidí, tím lepší. Třeba Norsko je velká země, ale je jich tam jenom pár milionů. Všem státům by to prospělo. Energii by dodávaly jenom vodní elektrárny, všechno by bylo ekologičtější.

Zajímalo by mě, jestli se vám dostavily i pocity viny, když vidíte tu panenskou přírodu. Umí ta krajina vnést do člověka pochybnosti, zda žije dobře? Rozumíte mi?

Já se vůči přírodě nechovám špatně, snažím se jí neškodit. Ale líbilo by se mi, kdyby tu panenskou přírodu vidělo víc lidí. Možná by je ten – jak říkáte – pocit viny očistil a přinutil žít jinak.

Řekněte mi po pravdě, co je pro vás důležitější: rodina, nebo cestování?

(ošívá se) Možná kdyby… Kdybych se neoženil, tak bych se dneska neženil. Asi by zvítězilo to cestování. Rodina mě hodně svazuje, a tak omezuje mé možnosti v cestování. Musím se o ně starat, vydělávat peníze… Odvádí to hodně energie třeba od příprav na další cestu. Na druhé straně jsem rád, že mám potomky, kterým budu moci něco zanechat. Můj životní cíl je dosáhnout severního pólu od ruské strany. Což je tisíc kilometrů. A v témže roce bych chtěl dojít na jižní pól, kde bych rád oslavil silvestra. Dokud těchto dvou expedic nedosáhnu, nebudu mít klid. Možná se pak budu věnovat víc rodině.

Tomu ale sám nevěříte?

(úsměv) Mám plány ještě na další cesty, ale léta ubíhají a výkonnost klesá. Nejlepší kondici jsem měl po třicítce. Kdyby mi tenkrát dal někdo výstroj, zdolal bych snad i Mount Everest. Pořád jsem na tom dobře, ale každý rok už bude znát. Optimismus mi dodává Robert Peery, který šel na severní pól ve dvaapadesáti, i když to bylo se psím spřežením. Teď budu asi z polárníků nejstarší, kdo chce jít na severní a jižní pól.

Stává se, že se dva polárníci cestou k pólu potkají?

Je to při tak obrovské ploše nepravděpodobné. Ten pól si musím sám najít. Ale víte, že jednou se mi to stalo, a to při druhé expedici? Bylo to zvláštní. Tisíce kilometrů nikde nikdo, a najednou se ráno ohlédnu, a vidím čtyři lidi. V tu chvíli vypadali tak neskutečně… Bylo to něco neuvěřitelného. V té opuštěnosti potkat lidi… Koukáte na ně jako na zjevení. Oni šli po našich stopách. Byli to fanoušci, kteří podnikli vojenskou propagační expedici. Šli s námi jenom kousíček. Spěchali: byli na pól po dvou měsících cesty přímo nadržení. Očekával bych tam spíše medvěda než lidi.

Co vám víc vadí: extrémní horko, nebo extrémní zima?

Mně ani jedno příliš nevadí. Snáším obojí. Příjemnější jsou mi spíše polární oblasti než tropy. Ne že bych si v těch mrazech liboval. Dělal jsem sportovní otužování, takže je lépe snáším. K mé každodenní hygieně patří ranní sprchování studenou vodou. Tu musím mít. O otužování jsem také přemýšlel: kdybych byl ministrem zdravotnictví, zavedl bych na školách hodinu povinného otužování. Nic to nestojí, odpadla by spousta nemocí, takže výsledný efekt by byl zdraví lidí a ušetřené peníze. Spoustu nemocí mají na svědomí přehřáté byty. Ušetřilo by se i na vytápění.

Které zážitky při cestách vykouzlí na vaší tváři úsměv či dojetí?

Vzpomínám si na Indii. Obrovská bída, chudé děti pobíhají po ulicích, ale umějí se v té bídě krásně smát, jsou veselé. Tady lidé mají skoro všechno, a radovat se neumějí, neustále jsou vynervovaní. Je patrné, že jejich životní styl jim nevyhovuje, a přesto po něm prahnou.

Ing. Miroslav Jakeš, polární cestovatel a průvodce, vystudoval ČVUT, byl dělníkem u vrtných souprav, úředníkem v ČSA a nyní se živí průvodcovskou činností pro svou či jiné agentury. V r. 1982 dosáhl spolu s Jaroslavem Pavlíčkem na hoře Čho Oju výšky 6500 metrů a stal se držitelem čsl. zimního výškového rekordu. O dva roky později přešel s první expedicí Grónsko. V r. 1986 jako první Čech vystoupil sólově v zimě na nejvyšší horu Jižní Ameriky – Aconcaguu, při sestupu málem zahynul. V r. 1989 se podílel na založení čsl. polární stanice v Antarktidě na ostrově Nelson, o tři roky později se stal na dva měsíce členem expedice ICE-SAIL. V r. 1993 jako první Čech došel pěšky na severní pól. O tři roky později si to zopakoval s první českou tříčlennou expedicí. Nejúctyhodnější je jeho jedinečný sólový přechod přes Grónsko z východu na západ, který v r. 1996 uskutečnil bez jakéhokoliv spojení a cizí pomoci. K padesátinám si chce splnit svůj životní cíl: v r. 2001 dojít pěšky na severní a jižní pól.

MAJÁKY NA VRCHOLCÍCH HOR

autor: Honza | Čvn 10, 2021

Jako na výběžcích pevniny stojí majáky, které vysílají světelné signály lodím plujícím podél pobřeží, tak na našich kopcích stojí věže. I ty vysílají do okolí signály. Signály televizních programů, které spojují lidi s okolním světem. Jen díky těmto věžím, které ční nad vrcholky kopců, můžeme v klidu domova zmáčknout televizní tlačítko a spustit si modře blikající obrazovku. Tu záři, která nám dává jistotu blízkého břehu. Ve chvíli, kdy některý vysílač přestane šířit svůj paprsek signálu, společnost přichází o svůj televizní program, hrozí ztroskotání.

PRAOTEC VYSÍLAČ

Praha – stověžatá. Pochybuji ale, že by dnes někdo spočítal všechny pražské věže. Je však jedna, která je nepřehlédnutelná a již více než sto let dotváří pražské panorama. Shlíží na Prahu téměř z dvousetmetrové výšky a podobá se Eiffelově věži v Paříži. Petřínská rozhledna. Původně byla postavena pro Pražany, aby jim umožnila krásný výhled na město. Později byla využita i jako televizní vysílač, a ještě později ji paradoxně pro veřejnost zavřeli. Po sto letech je opět v provozu, hlavně jako rozhledna.

V roce 1889 vyslal Klub českých turistů do Paříže velkou skupinu zájemců, kteří se vrátili plni dojmů. Především je zaujala nově postavená Eiffelova věž na břehu Seiny. Ihned vznikl nápad postavit si podobnou rozhlednu doma v Praze. Přestože inženýr Prášil z Českomoravských strojíren předložil již rok předtím rozpočet na stavbu rozhledny ve výši 32 tisíc zlatých, teprve po zhlédnutí Eiffelovky získal nápad větší podporu a mohl začít být realizován. Dne 23. června 1890 založili čeští odborníci a vlastenci Družstvo rozhledny na Petříně. Podpis pod dokument, oslovující potenciální investory, přidali i slavný český cestovatel Vojtěch Náprstek či nakladatel Jan Otto. Dne 26. října 1890 valná hromada akcionářů, kterých bylo téměř 730, rozhodla o umístění Petřínské rozhledny. Původně se zamýšlelo umístit ji na úpatí Petřína, u tehdejšího Řetězového mostu (dnes most Legií). Odborníci však nakonec dali přednost prostoru nedaleko kostela sv. Vavřince na téměř nejvyšším místě Petřína – 324 m n. m. V polovině března 1891 byly zahájeny pozemní práce. Celá stavba trvala pouhých 53 dní! První návštěvník mohl vystoupit na věž 20. srpna 1891.

Podobnost přímo vyzývá ke srovnání s Eiffelovou věží. Šedesát metrů výšky Petřínské rozhledny je zhruba pětina Eiffelovky, oproti jejím 1792 schodům má pouze 299. Horní plošina je 198 metrů nad Vltavou, což je asi o třetinu méně než její vzor nad Seinou. Jen nadmořská výška horní plošiny Petřínské rozhledny je o 45 metrů výš nad hladinou oceánů než u jejího pařížského vzoru.

Souběžně s rozhlednou byla postavena i lanovka. Ta původní měla unikátní pohon. Tvořila ho vodní nádrž, která se vždy naplnila v kabince jedoucí směrem dolů.

Trochu smutným se stal pro “petřínskou Eiffelovku” rok 1938, kdy kabinu rozhledny zachvátil požár. Po několika úpravách však byla opět uvedena do provozu. Daleko nebezpečnější pro ni mohl být rok 1939, kdy přicestoval do Prahy Adolf Hitler a vyslovil přání Petřínskou rozhlednu, symbol české svébytnosti a dovednosti, zbourat. Nikdo však jeho přání nesplnil, a tak rozhledna přežila nástrahy války.

Televizní historie rozhledny začala malou předpremiérou již v červenci 1948. Při XI. všesokolském sletu byl na rozhlednu instalován vysílač o výkonu 1 kilowattu pro přenos obrazu a zvuku. Pro příjem bylo tehdy připraveno 25 televizorů instalovaných například v budovách Čs. rozhlasu, Všeobecné nemocnice, v redakcích několika deníků. Odhaduje se, že sestavy cvičenců zhlédlo na obrazovkách postupně asi 150 000 diváků.

Svou televizní premiéru si rozhledna odbyla až roku 1953. Na její vrcholek byla přistavena ještě dvanáctimetrová anténa, která měla zajišťovat televizní signál. Samotný vysílač Tesla TV 5/FM 3, dnes vystavený v Národním technickém muzeu, byl umístěn v přízemí, kde byla do té doby restaurace. Tak se Petřínská rozhledna stala prvním českým vysílačem a dlouhých 39 let vysílala televizní signál do pražské kotliny.

Pravděpodobně nejsmutnější období pro tuto pražskou dominantu nastalo v osmdesátých letech. Rozhledna začala chátrat, proto byla dne 30. září 1979 pro veřejnost uzavřena. O její znovuotevření se významně zasloužili až pořadatelé Všeobecné československé výstavy, kterým se podařilo rozhlednu zrekonstruovat a 18. května 1991 uvést do provozu pro veřejnost. O rok později bylo ukončeno televizní vysílání a stavba se opět stala především rozhlednou. Od dubna 1999 byla dokonce převedena do správy Pražských informačních služeb, které dnes zajišťují její chod.

ARCHITEKTONICKÝ SKVOST SEVERU

Za projekt televizního vysílače Ještěd získali jeho tvůrci Perretovu cenu, ocenění Mezinárodní unie architektů. Z politických důvodů si ji ale nemohli vyzvednout – psal se totiž rok 1973.

Nastupuji do lanovky s davem dětí z jakési pražské základní školy. Zavírají se dveře, a za malou chvíli se ocitáme téměř na vrcholu Ještědu. Pod námi průsek s jedním sloupem a dolní stanicí lanovky, kousek dál Liberec. Nad námi ohromná kuželovitá stavba televizního vysílače Ještěd. Jak jednoduché. Z centra Liberce zabere cesta na vrchol zhruba 30 minut: deset tramvají, patnáct pěšky ke spodní stanici lanovky a pět minut (i s čekáním) lanovkou. Málokdo z návštěvníků Liberce odolá, odměnou je mu pak krásný výhled na téměř třetinu Čech. To ovšem musí být hezké počasí. Jinak se vám také může stát, že neuvidíte na pět metrů před sebe a budete se muset držet zábradlí, aby vás neodnesl vítr. Také já jsem Ještěd navštívil se základní školou. Od mala mi imponovalo to, jak vysílač na vrcholu plynule navazuje na reliéf kopce. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že za tuto stavbu byla Mezinárodní unií architektů udělena autorům Perretova cena. V Čechách nenajdeme mnoho staveb, které by změnily ráz krajiny a zároveň se staly symbolem celého regionu.

Nebyl to jen vysílač, který z Ještědu udělal dominantu, upoutával pozornost od pradávna. Podle kronikáře Johanna Carla Rohana byl již v roce 1737 vztyčen na hoře kříž. První dřevěnou chatu postavil těsně pod vrcholem roku 1847 lesník Hebelt. Podával v ní poutníkům občerstvení, které sem předtím sám vynesl. V květnu 1867 byla na vrcholu postavena pět metrů vysoká dřevěná rozhledna, vůbec první v této části Čech. Ani ta, ani její osmimetrová nástupkyně však nestačily odolávat náporu turistů koncem 19. století. Dne 27. června 1906 byl položen základní kámen a již 13. ledna 1907 byl slavnostně otevřen nový horský hotel s třiadvacetimetrovou rozhlednou. Od roku 1933 začala na Ještěd jezdit lanovka. Horský hotel, který od roku 1945 nakrátko spadal pod Klub českých turistů a později byl přidělen pod hotelový a restaurační podnik, začal roku 1959 sloužit i televiznímu vysílání. Vysílač pokrýval tu část severních Čech, která byla nedostupná z petřínského vysílače či z vysílače na Bukové hoře. Osudnou se pro Ještěd stala poslední lednová noc roku 1963. Stačila malá nepozornost při rozehřívání potrubí, a celý horský hotel vyhořel. Jako zázrakem se povedlo zachránit vysílací zařízení, které bylo přemístěno do sklepních prostorů, a za velice složitých okolností se ve vysílání pokračovalo až do doby, kdy byl vybudován provizorní objekt. Když hotel vyhořel, zůstalo na vrcholu opět volné místo. Místo pro stavbu, která natolik poznamenala tvář Liberecka, že si málokdo dnes dovede Ještěd představit bez televizního vysílače.

Dne 30. července 1966 byl položen základní kámen nového radiokomunikačního střediska. Moderní stavba byla slavnostně otevřena 21. září 1973, ale nového obrazu a zvuku se diváci dočkali již v květnu 1971. Za projekt se dostalo autorům architektu Karlu Hubáčkovi, statiku Zdeňku Patrmanovi a specialistovi na interiéry Otakaru Binarovi značného uznání, to nejcennější bylo od Mezinárodní unie architektů: “Předložené dílo zasluhuje uznání pro zapojení do krajiny svou jasností a souladem. Tvar a jemnost profilu byly dokonale sladěny s požadavky funkce. Důmyslně vyřešeny byly i stavební problémy.” S tímto stanoviskem byla autorům udělena Perretova cena, kterou si z politických důvodů nemohli jet do Buenos Aires převzít.

Stavba je zajímavá nejen tvarem, jenž dodal vrcholu zcela novou podobu, ale také svou jedinečnou konstrukcí. S ohledem na povětrnostní podmínky byl zvolen tvar rotačního hyperboloidu. Od paty až na vrchol anténního nástavce měří 94 metrů. Hlavní nosnou konstrukci tvoří dva železobetonové válce zasunuté do sebe a zakotvené v mohutné základové desce. Vnitřní válec má průměr 4,4 a výšku 41,4 metru a na konci je upevněn ocelový kruh anténního stožáru. Vnější válec má průměr 12,5 metru a je jen 22,5 metru vysoký. Mezi nimi jsou upevněny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží a schodiště. I takto precizně zkonstruovaná stavba však měla své mouchy. Nedlouho po dokončení prožili její stavitelé dramatické chvilky, neboť se vlivem silného větru začalo projevovat nečekané a velmi nebezpečné kmitání. Hrozící destrukci věže se podařilo odstranit instalováním 600kilogramového závaží a pomocí speciálních tlumičů kmitů.

Roku 1990 se na vrcholu Ještědu znovu objevil i tradiční kříž, který byl potají odstraněn v osmdesátých letech.

TROJNOŽKA ŽIŽKOVSKÁ

V jedné ze dvou tenčích “noh” žižkovského vysílače nastupujeme do služebního výtahu s vedoucím provozu RKS TV Praha-město ing. Milanem Kusbachem. Stoupáme rychlostí 4 m/s tam nahoru do mraků nad Prahou. Z bezpečnostních důvodů se ještě interním telefonem ohlašuje na velín. “Tady Kusbach, jedu se s exkurzí kouknout nahoru na antény.” Na oplátku se mu ze sluchátka ozve: “V pořádku, ahoj.” Výtah se zastavuje, jsme ve výšce 118 metrů. Z výtahu vcházíme přímo do místnosti přeplněné různými skříněmi, propojenými změtí kabelů. Raději rychle vycházíme vedlejšími dveřmi ven na plošinu. Proplétáme se mezi umístěnými parabolami a anténami. Ing. Kusbach mě upozorňuje, že zde na vysílači je umístěno téměř 200 nejrůznějších antén! “Tady vidíte, že kapacita je téměř vyčerpána. Problém je totiž v tom, že v období kdy tato věž byla projektována, se nepředpokládal takový rozmach telekomunikačních spojů. Projektantům se naštěstí povedlo na tehdejší dobu ty anténní prostory trochu naddimenzovat. Jak se ale ukázalo, ani to už nestačí. Zde by se antény ještě vešly, ale v místnosti, kterou jsme prošli z výtahu, jsou umístěny zbývající komponenty mikrovlnných spojů, a ta je již téměř přeplněna. Proto v současné době firma Spojprojekt pracuje na projektu další kabiny, která by byla umístěna pod touto plošinou.” Procházíme, spíše se protahujeme místností na druhou plošinu s výhledem na Olšanský hřbitov. Zde nalézáme skupinku zaměstnanců.

“Co řešíte?”

“Ale, radíme se, kam dáme další antény.”

“Tak se nenechte rušit. My se tu jen porozhlídnem.”

Porada ve výšce 118 metrů nad Prahou. To se to pak radí s takovým výhledem a přehledem.

Televizní vysílač Praha neslouží pouze televizi a rozhlasu, ale i soukromým společnostem, bankám, požárníkům, policii a záchrance. Televizní a rozhlasové antény jsou umístěny v nejsilnější “noze” v místech, kde je věž zbarvena bíle a červeno-bíle. Níže jsou pak plošina a nejvyšší kabina, na kterých jsou umístěny paraboly mikrovlnných spojů. Opět nastupujeme do výtahu a sjíždíme do výšky 93 metrů, kde vystupujeme do vyhlídkové kabiny. Toto je nejvýše položené místo v Praze volně přístupné veřejnosti. Přesto je vyhlídka v době naší návštěvy prázdná. Přičítám to na vrub špatného počasí, můj průvodce mě však vyvádí z omylu: “Návštěvnost naší vyhlídky není zatím moc velká. Lidé, bohužel pro nás, raději dávají přednost Petřínu, který je sice níž, ale blíž centru.” Klesáme hlouběji, tentokrát výtahem pro veřejnost. Ještě se zastavujeme v nejnižší kabině, 65,9 metru nad Žižkovem. Zde firma Tower Prague provozuje dvě restaurace a salonek. Vracíme se zpět na zem.

PRAHA BEZ SIGNÁLU? NEMOŽNÉ!

Pražský vysílač je poněkud výjimečný oproti ostatním na území České republiky. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že pokrývá signálem hlavní město, které je velkou a strategickou oblastí, a není možné si dovolit sebemenší výpadky. Od ostatních televizních vysílačů se liší především přímou kontrolou s režiemi televizních společností. Přestože dnes již ČT a Premiéra distribuují své vysílání k většině vysílačů pomocí satelitu, zůstává žižkovský vysílač připojen i pozemním spojením. Tím je odstraněn jakýkoliv výpadek vysílání, který je u satelitního přenosu stále možný. Ostatní české vysílače přijímají vysílání přes satelit. V momentě výpadku satelitu přijímají vysílání speciálními přijímači právě z televizního vysílače Praha a dále je v příslušném regionu šíří. Pravidelně však dochází k přerušení vysílání zhruba dvakrát za rok. To když se provádí běžná údržba antén. Přerušení je však dlouho dopředu avizované a trvá zhruba půl dne.

RAKETA BEZ MOTORŮ

“To, že lidem televizní vysílač připomíná raketu, je logické, protože skoro každá věž připomíná raketu. Každá raketa se tyčí do výšky, je nahoře tenká a dole tlustá. Kromě toho každá raketa musí před vzlétnutím nejdřív stát, takže má velmi podobné konstrukční vlastnosti jako jakákoliv jiná vertikální stavba,” říká jeden z autorů projektu žižkovské věže ing. arch. Václav Aulický.

Ani otázka umístění věže nebyla jednoduchá. V potaz se musela kromě architektonických změn města vzít například i bezpečnost letového provozu nad Prahou. Nejprve se uvažovalo o stavbě vysílače na Petříně, to však zavrhli památkáři. Další návrh byl pražský kopec Parukářka. Zde by stačil 180 metrů vysoký vysílač, který by byl levnější než ten žižkovský. Tento návrh neprošel, protože by došlo k ohrožení koridorů letového provozu kbelského letiště. Nakonec tedy zůstal Žižkov. Základní kámen byl položen “na žižkovském dvorku” v roce 1985, a stavba se protáhla až do roku 1992. V současné době jsou zdá se s anténou všichni spokojeni. Zajisté existují i odpůrci této novodobé pražské dominanty, čím dál častěji však slyším slova úcty či obdivu. Možná je to jen otázka času. Vzpomeňme na pařížskou Eiffelovu věž, která zpočátku měla také mnoho odpůrců, a dnes si ji jezdí fotografovat turisté z celého světa. Chválí si ji i ing. Milan Kusbach: “Největší výhodou je, že z našeho vysílače můžeme pokrýt signálem celou Prahu. Zde v Praze jsou jediná dvě hluchá místa – Podolí s Bráníkem a Šárecké údolí. Když si vezmeme, jak je Praha členitá, můžeme být s pokrytím velmi spokojeni.”

SEVEROČESKÉ GARDE

Na Bukové hoře mezi Ústím nad Labem a Děčínem stojí jeden z našich nejvyšších vysílačů, již z dálky viditelná 223 metrů vysoká věž. Její stavbě však předcházela zajímavá “předehra” s největší nehodu v historii českého televizního vysílání. Dne 3. května 1960 zde započala výstavba v té době unikátního televizního vysílače. Zajímavý byl už výběr místa. K pozemkům nedaleko Děčínské chaty údajně přišel expert, přimhouřil oči, krátce se zamyslel, a pohybem ukazováku vytyčil odshora dolů místo pro budoucí televizní vysílač. Toto gesto navíc doprovodil slovy: “Tak tady by to asi bylo nejlepší.” Po více než dvou letech, 10. července 1962, stála na Bukové hoře věž připomínající šachovou dámu. Dosahovala výšky 181,5 metru, u paty měla průměr 18 metrů. Již rok před dokončením se však na věži začaly objevovat trhliny a nakonec bylo rozhodnuto, že se konstrukce musí vyztužit. Dne 3. prosince 1965 se při svařování vznítila polystyrenová izolace a věž začala hořet. Tato nehoda se naštěstí obešla bez zranění. Nicméně tento vysílač musel být nakonec 7. září 1966 odstřelen a na jeho místě byl postaven nový, který stojí dodnes.

NENÍ VYSÍLAČ JAKO VYSÍLAČ

Na území České republiky se nachází několik desítek televizních vysílačů. Ty nejznámější z nich má v povědomí většina našich občanů: Petřín, Hošťálkovice, Kojál, Kleť, Krašov, Buková hora, Cukrák, Klínovec, Praděd a další. Každý je jiný, ale přesto jsou si velmi podobné. Výstavba díky jejich poloze patří ke konstrukčně nejsložitějším. Veškerý materiál je nutné dopravit na špatně přístupná místa. Stavby na vrcholcích hor navíc musejí odolávat extrémním vlivům počasí. Například na našem nejvýše položeném vysílači na Pradědu, kde jsou podmínky opravdu tvrdé, bylo na jednom metru drátu naváženo až 28 kg námrazy. Neexistuje zde totiž klimatické léto. V průměru 280 dní v roce je tady mlha, ze které se často tvoří na vysílači nebezpečná námraza, ohrožující při oteplení nainstalované paraboly. Opakem Pradědu by mohl být vysílač na Kleti. Na tomto jihočeském kopci nad Českým Krumlovem je podnebí ovlivňováno jižními větry – fény, a při vzniklé inverzi je zde teplota i o 20 °C vyšší než v Českých Budějovicích.

ZTROSKOTÁNÍ

Důležitost televizních vysílačů pro naši společnost je nesporná. Snad jen několik krajně uvažujících jedinců se dnes v České republice obejde bez televize či rozhlasu. Přesto výstavbu každého nového vysílače doprovází řada negativních ohlasů. Nakonec však společnost tyto stavby přijme a zvykne si na ně. Dokonce se v mnohých případech stanou nepostradatelnou součástí panoramatu, chloubou okolí či symbolem daného regionu.

Televizní vysílač Cukrák, dominanta jižní Prahy, se zapsal do povědomí mnoha diváků výpadkem hned v prvních dnech svého vysílání. V nejnapínavější části westernu “V pravé poledne”, těsně před dramatickou přestřelkou, se přepálil tenoučký drátek odporu v modulátoru. Maják zhasl. Rozpoutalo se ještě větší peklo než samotná přestřelka ve filmu. Lidé ve středních Čechách zůstali bez signálu. Bez televizního signálu, který jim rozsvěcuje televizi. Jednoduchá závada, ale složitá, časově náročná oprava. Stovky telefonátů, stížností a výčitek. Pořad se musel opakovat.

CO VŠE JE V TELEVIZNÍM VYSÍLAČI PRAHA-MĚSTO

Stavba televizního vysílače Praha byla zahájena v říjnu 1985. Trvalo dlouhých sedm let, než byla 216 metrů vysoká věž v roce 1992 slavnostně otevřena.

Základy vysílače tvoří deska o průměru 30 metrů a tloušťce 4 metry, která je umístěna v hloubce 15 metrů. Do této desky jsou zakotveny dva tubusy o průměru 4,8 metru a výšce 134 metrů a základní tubus, jenž má průměr 6,4 metru a s anténním nástavcem ční až do výšky 216 metrů. V základním tubusu jsou dva výtahy určené pro veřejnost. V jednom z menších tubusů je služební výtah, ve druhém pak požární schodiště, které vede až do výšky 124 metrů. Pod úrovní země je umístěno parkoviště pro 70 aut. Mimo to je pod Mahlerovými sady protiatomový kryt a tři naftové agregáty o celkovém výkonu 1 MW. Samozřejmě i s nádržemi na naftu. Tato “malá elektrárna” je v permanentní pohotovosti a spouští se při výpadcích elektrického proudu. V úrovni země se nachází velín, ve kterém sídlí pracoviště řízení technického provozu. Ve výšce 65,9 metru nad Mahlerovými sady se nachází kabina s restaurací. V prostřední kabině, ve výšce 93 metrů, je veřejnosti přístupná vyhlídka. Zhruba od 100 metrů výš slouží věž čistě telekomunikačním účelům. Ve výšce 104,5 metru je umístěna kabina s parabolami pro příjem radioreléových spojů, stejně jako na plošině, která je 110,7 metru nad zemí. V základním tubusu, v místech, kde je bílý členitý kryt, jsou umístěny rozhlasové antény pro šíření signálu sedmi VKV frekvencí a anténa pro příjem kabelové televize Kabel Net. Ve výšce 190,4 metru je připevněna televizní anténa zajišťující pokrytí čtyř televizních programů. Celková váha věže je 11 800 tun. Stranou pak stojí ještě správní budova se sídlem pražského ředitelství Českých radiokomunikací, kde se mimo kanceláří nacházejí i samotné televizní a rozhlasové vysílače s chladicími systémy.

STOPY DINOSAURŮ

autor: Honza | Čvn 10, 2021

Sto čtyřicet milionů let ovládali dinosauři suverénně naši planetu. Dnes si ji podmaňují znovu. Celý svět s úžasem vnímá nové poznatky o nich. Jejich historie se stává jednou z nejnapínavějších detektivek, jakou kdy příroda sepsala a kterou jsme ještě zdaleka nedočetli do konce. Naopak, dostáváme se k místu dějového zlomu, kdy se podezření náhle obrací jiným směrem a slibuje zcela nečekané rozuzlení.

Ještě nedávno byli dinosauři považováni za odbytou záležitost. Ano, kdysi tu žili, byli sice obrovští, ale jejich inteligence byla mizivá. Byli to pomalí, nepřizpůsobiví studenokrevní plazi. Celá ta gigantománie byla vlastně omylem přírody. A tak když se objevili mnohem dokonalejší savci, neohrabaní obrovští plazi, kteří se nedovedli přizpůsobit změněným životním podmínkám a konkurenci malých, ale ve všech směrech schopnějších nepřátel, velmi rychle vymřeli.

Nyní, když se prokázalo, že tohle všechno není pravda, že to bylo úplně jinak, je svět šokován. A najednou vidí před sebou úplně jiná zvířata, než jaká byl brýlemi předsudků zvyklý vídat v uplynulých desetiletích.

NA DINOSAUŘÍM HŘBITOVĚ

Ležím na holé zemi v oválu ohraničeném velkými kameny a hledím vzhůru k obloze poseté hvězdami. Vzdálenosti měřené v desítkách světelných let, v jejich stovkách a tisících. Hledím vlastně do pradávné minulosti, dávno již neexistující. Minulost mě tu obklopuje ze všech stran, nejen nad hlavou. V temných rozeklaných skalách všude kolem jsou dinosauři. Vládci tohoto kraje před 76 miliony let. Vlastně jen to, co z nich zbylo. Zkamenělé kostry, propracovávající se z hlubin díky dešti i větru neúnavně k povrchu. Trvá jim to tisíce let, než na ně opět dopadne přísvit hvězd. Tuhle oblohu by však dinosauři nepoznali. Na jejich nebi zářila zcela jiná hvězdná seskupení.

Cítím podivuhodné kouzlo tohoto místa. Minulost, mrtvá a chladná, tu vyvěrá všemi průduchy. Obklopuje mě a utápí v sobě. Indiáni kmene Černonožců to pocítili již před mnoha staletími. Považovali tato místa za sídlo duchů a ti nejodvážnější se sem vypravovali, aby tu na ně po několikadenním půstu a duševním soustředění sestoupilo v podobě nadpřirozeného zvířete, zcela odlišného ode všech ostatních, která znali, posvátné vnuknutí určující jejich další osud a poslání. Dodnes se tu nacházejí jejich “lůžka snů” – malý ovál z kamenů, v jehož středu Černonožci leželi a čekali bez jídla a vody celé dny a noci na svou osudovou vizi.

Stoupáte po úbočí pestrobarevné hory a před vašima očima se otevírá vzdálené údolí, kudy protéká řeka Red Deer. Subtropická příroda kolem říční delty, plná bující zeleně, se propadla kamsi do nenávratna. Obklopuje vás to, co z ní zůstalo po 76 milionech let. Zkamenělá fantazie barevných skal rozpálených vedrem, jakoby modelovaných podle vzoru z jiné planety. Štíhlé věže bentonitu (zkamenělého bahna) s poklicovitými klobouky z pískovce se tyčí nad stěnami zbrázděnými erozí. Zborcené pevnosti minulosti vyrůstají všude, kam vaše oko dohlédne. Dinosauří provinční park na řece Red Deer v kanadské provincii Alberta, nejbohatší známé naleziště dinosaurů ze svrchní doby křídové.

Celé to neskutečné, rozsáhlé skalní město se rozprostírá pod úrovní okolní prérie. Bylo vytvořeno asi před deseti tisíci lety, kdy oteplení klimatu znamenalo konec přechodného zalednění této oblasti. Odtékající voda z více než šest set metrů silného ledovce vyhloubila příkré kaňony ve vrstvách usazenin ze starších geologických dob a vymodelovala v nich útvary připomínající dílo abstraktního sochaře posedlého gigantománií.

PŘEKVAPENÍ BEZ KONCE

Za posledních pětadvacet let jsem navštívil i několik dalších slavných “hřbitovů” dinosaurů. Vyschlá koryta vyhlodaná do křídových usazenin v Gobi, kde prudký vichr ženoucí s sebou tisíce drobných zrnek ostrého písku, obnažuje v příkrých stěnách prastaré kostry a ničí je dřív, než je v nekonečné opuštěnosti pouště může někdo objevit. Lokality v Montaně, Coloradu a Utahu, které vydávají své poklady dinosauřích fosilií již celé století, se zdají být nevyčerpatelné. I Tendaguru ve vyprahlé tanzanské stepi, kde ohnivý kotouč slunce na bezmračné obloze spaluje na prach dávno zvětralé kosti náhodně odkryté erozí.

V poslední době byly při společných čínsko-kanadských expedicích objeveny nové, neobyčejně bohaté lokality v Číně, odkud je v současné době popisováno mnoho dosud neznámých, zcela neobvyklých druhů býložravých i masožravých dinosaurů. Také Afrika připravila mnoho nečekaných překvapení na místech, kde zatím dinosaury nikdo nehledal. Na nových nalezištích v Jižní Americe, především v Argentině, došlo v těchto letech doslova k převratným nálezům, které se nejen týkají vzniku dinosaurů a jejich prvních forem, ale jež také zlomily všechny dosavadní rekordy v absolutní velikosti dinosaurů i ve velikosti jejich dravých druhů. Tyranosaurus přišel o svůj mnoho let držený primát. Fosilie dinosaurů byly nalezeny i v bezprostřední blízkosti tehdejších zemských pólů, a to na arktické Aljašce u řeky Colville, na jihu Austrálie, která byla tehdy propojena s Antarktidou, i v samotné Antarktidě. Díky dinosauří horečce, jež nyní ve světě vládne, a značným prostředkům věnovaným na paleontologický výzkum jsou průběžně objevovány nové a nové lokality, přinášející často zcela nečekaná překvapení řešící staré problémy a kladoucí nové otazníky. Odhaduje se, že ročně je objeveno asi deset nových druhů dinosaurů.

DINOSAUŘI ZCELA JINÍ

Nový pohled na dinosaury vyjádřil jako první v plné šíři americký paleontolog Robert T. Bakker ve svém článku “Renesance dinosaurů”, publikovaném v srpnu 1975 v časopise Scientific American. Za toto číslo dnes sběratelé platí zlatem. Článek vzbudil obrovský rozruch. Od té doby se datuje vznik dinosauří horečky, která trvá dodnes. Bakker si své názory jen tak nevymyslel. Navazoval na celou řadu fosilních nálezů, získaných v předchozích obdobích po celém světě. Dokázal je však správně vyhodnotit, podívat se na ně z nového zorného úhlu. Vyslovil přesvědčení, že vůbec nešlo o plazy v tradičním smyslu slova, ale že dinosauři byli teplokrevní a žili velmi aktivním životem. Byli rychlí a pohybliví, některé druhy chránily svou tělesnou teplotu bohatě rozřasenými šupinami tvořícími primitivní peří. Býložravé druhy žily ve velkých stádech, často obrovských, čítajících až deset tisíc jedinců, v jejichž středu chránili největší samci mláďata a menší samice před útoky dravců. Predátoři štvali svou kořist ve smečkách. Dokonce prý vůbec nevymřeli, ale ve formě ptáků jich dnes žije na světě dvakrát více druhů než savců. Dinosauři rozhodně nebyli omylem přírody, který musela napravit dokonalejšími savci. Vždyť savci jsou stejně staří jako oni, obě skupiny se objevily na Zemi asi před 230 miliony let. A byli to dinosauři, kteří zvítězili v boji o nadvládu na této planetě a bezkonkurenčním způsobem ji opanovali, čímž vývoj savců, a tím i člověka zbrzdili o 170 milionů let.

Bakker zhotovil i nové rekonstrukce odpovídající tomuto pojetí. Ty zobrazovaly rohaté dinosaury v divokém úprku, těžké sauropody ve vztyčených pozicích na zadních při požírání listí z vrcholků stromů i ve vzájemných bojích samců o samici či o vedení stáda. Rovněž tak jejich masožravé současníky v rychlém běhu s ocasem vyvažujícím přední část těla ve vodorovné poloze.

Zpočátku s Bakkerem mnoho paleontologů nesouhlasilo a snažili se najít důkazy proti jeho teorii. Patřil mezi ně i John R. Horner, jeden z největších “lovců dinosaurů” současnosti. Se vší energií se pustil do vykopávek. Objevil nejen několik do té doby neznámých druhů těchto zvířat, ale odhalil i zcela mimořádné formy jejich způsobu života, především v péči o mláďata, skvěle potvrzující Bakkerovy závěry. Z Bakkerova odpůrce se stal jeho nadšeným stoupencem. A stejným způsobem se vlivem nových nálezů měnily postupně i názory ostatních.

SVĚDECTVÍ STOP

Dinosauří horečka posledních let vedla k rozvoji nových disciplín paleontologie, zkoumajících detailně vztah dinosaurů k jejich životnímu prostředí. Po dinosauřích stopách, nalézajících se na celém světě, vyrazili zkušení pátrači, kteří si v ničem nezadají s proslavenými indiánskými stopaři.

Na rozdíl od fosilizovaných koster jsou dochované řetězce stop zkamenělým dějem, útržkem dávno ztraceného filmu ze života těchto fantastických zvířat, který před našima očima po mnoha milionech let znovu ožívá. Všechny potvrdily Bakkerovu teorii.

Některé výseky stop byly odkryty na plochách o délce několika desítek metrů. Z nich lze o způsobu pohybu dinosaurů vyčíst mnoho. Je z nich např. patrno, jak několik predátorů útočí na stádečko býložravců i to, jak takový útok dopadl. Lze vypočítat i jejich rychlost. Bylo prokázáno, že některé druhy (např. pštrosovití struthiomimové) se pohybovaly rychlostí přesahující 60 km/hod. Rychlostí asi 50 km/hod běhal i známý tyranosaurus a někteří jeho blízcí příbuzní.

Původci některých stop zůstávají stále záhadní. Nevíme, jaký dinosaurus je zanechal. To platí např. o stopách gigantického sauropoda z Maroka, jejichž délka činí u zadních nohou 115 cm. Celková délka tohoto obra se odhaduje asi na 50 metrů. Vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o příslušníka čeledi Cetiosauridae s relativně kratším krkem a velmi masivním tělem, mohlo by v tomto případě jít snad o největšího dinosaura vůbec. Podle dochovaných stop byl tento sauropod pojmenován Breviparopus taghbaloutensis. Pokud dosáhne horečná snaha paleontologů svého kýženého cíle a budou objeveny jeho kosterní pozůstatky, dostane možná jiné jméno. Ichnotaxonomické pojmenování se týká jen stop, a nemá vazbu na paleontologickou taxonomii, založenou na typovém kosterním materiálu.

Jiné takové záhadné stopy sauropodního giganta byly nalezeny v Texasu na známé lokalitě Glen Rose u řeky Paluxy. V roce 1989 byly popsány pod jménem Brontopodus birdi. Stopy tohoto goliáše si v ničem nezadají se stopami breviparopa. Délka stopy zadní nohy činí 137 cm, vzhledem k tomu, že je však poněkud protažena lehkým skluzem, odhaduje se její skutečná délka na 110 cm. Na stejné lokalitě bylo nalezeno i několik dalších podobných stop, ale o něco menších (okolo 90 cm). Šlo tedy pravděpodobně o mimořádně vzrostlého jedince. Nebo snad o zástupce jiného blízce příbuzného druhu?

Paleontologové se v tomto případě domnívají, že původce oněch menších stop znají. Půjde pravděpodobně o sauropodního dinosaura Pleurocoelus altus. Došli k tomu na základě nálezu kompletní kostry zadní nohy tohoto zvířete ve vertikální poloze včetně příslušného otisku stopy. Pleurocoelus byl tehdy pravděpodobně uvězněn bahnem při přechodu mělkého jezera. Nebyl to ojedinělý případ. K podobným tragédiím docházelo zřejmě častěji. Ve Wyomingu bylo nalezeno nepřehledné množství nejrůznějších zpřeházených kostí barosaurů. Obklopeny touto divokou změtí stály ve vztyčené poloze neporušené kostry dvanácti nohou, odpovídající i svým rozmístěním tělesným proporcím tří velkých jedinců. Těch, kteří jako stromy zemřeli vstoje.

POSELSTVÍ Z POLÁRNÍCH KRAJŮ

Již jsme se zmínili o tom, že fosilie dinosaurů byly nalezeny i na arktické Aljašce u řeky Colville, v těsné blízkosti tehdejšího severního pólu. V letech 1987 až 1989 zde americký paleontolog William Clemens objevil pozůstatky stáda obrovských kachnozobých dinosaurů druhu Edmontosaurus regalis, dosahujících délky až 14 metrů. Žili tu i rohatí dinosauři druhu Pachyrhinosaurus canadensis nebo nebezpečný predátor Tyrannosaurus rex. Jejich tělesná teplota musela být chráněna hustou pokrývkou primitivního peří. V poslední době tu byly objeveny i zkamenělé stopy vtlačené kdysi do vlhké, slabou vrstvou sněhu pokryté měkké půdy, svědčící o útoku tyranosaura na stádo edmontosaurů. Dravý dinosaurus obcházel zprvu stádo, které se okamžitě shluklo k sobě, ve velkých kruzích, stále se zužujících. Pak však zpozoroval jednoho zatoulaného jedince, jenž se nestačil ke stádu vrátit, a okamžitě se pustil do jeho pronásledování. Jak však tento lov dopadl, zůstává stále skryto ve svrchnokřídových vrstvách u řeky Colville.

Ale fosilie dinosaurů byly objeveny i na opačném konci světa – u pólu jižního. Přímo v Antarktidě byly nalezeny kromě jiných druhů i pozůstatky pancéřovaného dinosaura z čeledi ankylosaurů. Ještě četnější jsou nálezy z jižní Austrálie nedaleko Melbourne. Tato lokalita, nazývaná Dinosaur Cove, byla před 100 miliony let, na samém konci spodní křídy, z níž zdejší nálezy dinosaurů pocházejí, spojena s Antarktidou a nacházela se velmi blízko jižního pólu, hluboko pod polárním kruhem. Podle objevů australských paleontologů manželů Richových, jež publikovali v roce 1993, tu žila celá plejáda dinosaurů od dravých allosaurů přes iguanodony, nodosaury a ornithomimy až k malým hypsolophodontům. Létali tu i ptakoještěři. Je zajímavé, jak byla všechna zvířata přizpůsobena zde vládnoucím extrémním podmínkám. Tak např. zdejší allosaurus byl mnohem menší než jeho příbuzní odjinud a dosahoval výšky jen asi dva metry. Další adaptací zdejších dinosaurů byly neobvykle velké oči, přizpůsobené temnotě čtyři a půl měsíce dlouhé polární noci. Mnohé rody zde také přežily podstatně déle než jejich zástupci jinde, což se např. týká právě allosaura. Tento trpaslík byl posledním nalezeným allosaurem, přeživším ostatní o mnoho milionů let.

V každém případě je však výskyt dinosaurů v polárních oblastech jedním z rozhodujících argumentů pro jejich teplokrevnost. I když bylo v době křídové na obou zemských pólech o něco tepleji než dnes, žádný studenokrevný živočich by tu rozhodně nemohl žít.

NEJNOVĚJŠÍ REKORDY

Jako by si dinosauři šetřili své síly až do finiše těsně před koncem tisíciletí, padly v devadesátých letech dvacátého století všechny dosavadní rekordy, a to jak v absolutní velikosti, tak i pokud jde o největšího dravce mezi nimi. A je to nyní Argentina, která se stala zemí největších dinosaurů.

V Patagonii byly v oblasti Plaza Huincul objeveny kosterní pozůstatky gigantického sauropoda, patřícího mezi titanosaury. Žil ve svrchní křídě a svou velikostí překonal všechny známé obry z doby jurské, včetně populárního ultrasaura. Podle místa svého nálezu byl pojmenován Argentinosaurus huinculensis. Jeho hmotnost se odhaduje na sto tun. Vzhledem k tomu, že šlo o zvíře s relativně kratším krkem, předpokládá se, že jeho délka byla “jen” asi 35-37 metrů. Zůstává tak sice za odhadovanou délkou seismosaura (asi 53 m), ten však měl velmi protáhlý štíhlý krk a především neuvěřitelně dlouhý bičovitý ocas, zatímco v těle byl mnohem subtilnější, takže dosahoval stěží třetinové hmotnosti argentinosaura.

Ve stejné oblasti a zhruba i ve stejné době, tj. asi před 90 miliony let, žil i obrovitý dravý dinosaurus objevený v roce 1993 u města El Chocón místním mechanikem a amatérským paleontologickým nadšencem Rubénem Carolinim. Po svém nálezci byl pojmenován Giganotosaurus carolinii. Byl nejen větší než Tyrannosaurus rex (jeho délka se odhaduje až na 17 m), ale dokonce i než Carcharodontosaurus saharicus, který krátce předtím sesadil tyranosaura z trůnu největšího známého dravého dinosaura. I když šlo v případě carcharodontosaura o druh popsaný již před druhou světovou válkou, bylo to jen na základě zlomkového kosterního materiálu, z něhož nebylo možno vytvořit si konkrétnější představu o jeho skutečné velikosti. Teprve nález kompletní lebky a značné části kostry, získaný v Maroku expedicí amerického paleontologa Paula Serena v roce 1995, nám dal o velikosti tohoto dravého obra jasnou představu. Giganotosaurus byl navíc velmi blízkým příbuzným carcharodontosaura a oba též žili ve stejné době. Měli protáhlejší lebku než tyranosaurus a jejich štíhlé dýkovité zuby byly lépe uzpůsobeny k řezání masa kořisti než silné a větší zuby tyranosaura vhodné podle názoru paleontologů spíše k drcení kostí. Na základě této skutečnosti vyslovili někteří paleontologové názor, že se giganotosauři a carchanodontosauři specializovali na lov sauropodních dinosaurů, jimž vykusovali velké kusy masa a způsobovali hluboké rány vedoucí nakonec k vykrvácení kořisti, zatímco tyranosauři se živili spíše jako dnešní hyena a lovili jen příležitostně. Tento názor bude však možná unáhlený. Je nutno si uvědomit, že tyranosauři, žijící o 25 milionů let později, lovili i jinou kořist. K té patřili především dobře vyzbrojení rohatí dinosauři opatření ochranným krunýřem tvořeným tlustou kůží, podobně jako to najdeme i u dnešního nosorožce indického. K proniknutí tímto pancířem byly potřebné i mnohem silnější a pevnější zuby.

Avšak na jaře roku 1999 přišel i Giganotosaurus carolinii o své prvenství mezi dravými dinosaury. Argentinští paleontologové objevili nedaleko Plaza Huincul téměř zachovalou lebku s chrupem a několik kostí končetin ještě většího dravého dinosaura, čekajícího dosud na své jméno. “Rozměry a váhu si netroufáme odhadnout,” prohlásil paleontolog Rodolfo Coira. “Jisté je, že tito dravci byli větší a mohutnější než dosud známí jedinci giganotosaura.” A v roce 1999 se vynořil ještě jeden aspirant na titul největšího dravého dinosaura, žijící pro změnu v době jurské asi před 160 miliony let v Německu. Jeho kostra s velmi dobře zachovanou lebkou je údajně dlouhá okolo 18 metrů. Pokud je tento odhad správný, musí jít o masožravce v Evropě dosud nevídané velikosti.

DINOSAUŘI MEZI NÁMI

Jak jsme si již řekli, jsou dnes ptáci považováni přímo za přežívající dinosaury, a nikoli jen za jejich potomky. Jsou řazeni do skupiny Coelurosauria, kam patří např. i tyranosauři. Je zajímavé, že v “Encyklopedii dinosaurů” vydané v roce 1997, jejímiž editory jsou přední paleontologové Philip J. Currie a Kevin Padian, jsou tyranosauři definováni tak, že jde o dinosaury příbuznější ptákům než allosaurům.

V poslední době provedl velmi podrobnou studii o příslušnosti ptáků k dinosaurům Jacques Gauthier, jenž zjistil přes 120 znaků společných pouze dinosaurům a ptákům, které nemá žádná jiná skupina obratlovců. “Kladistický rozbor základních znaků jasně řadí ptáky do třídy Dinosauria,” prohlásil v roce 1991 jeden z nejvýznačnějších současných světových paleontologů Kanaďan Philip J. Currie, specializující se právě na malé teropodní dinosaury a vznik prvních ptáků.

Dinosauři tedy nevymřeli. Spolu s námi sdílejí tuto planetu a jejich dnes žijících druhů je téměř dvakrát tolik než druhů savců. A v ptácích žije dál i dinosauří vývojově tvůrčí potenciál. Odvěký soupeř savců v boji o nadvládu nad Zemí shodil svou masku a objevil se v nečekaném novém převleku. Ještě neřekl své poslední slovo. Chcete-li poznat divokost a krutost pohledu tyranosaura, podívejte se do nemilosrdných žlutých očí jestřába.

POSVÁTNÁ MÍSTA: MOJŽÍŠOVA HORA

autor: Honza | Čvn 10, 2021

“Pročež vyskakujete, hory pahrbkovaté? Na této hoře zalíbilo se Bohu přebývati, jistě žeť na ní Hospodin na věky přebývati bude.”
Jedním z míst, kterému jsou připisována tato starozákonní slova, je druhá nejvyšší hora Egypta, Gabal Músa (2280 m) na Sinajském poloostrově. Snad právě tady bylo Bohem svěřeno Mojžíšovi desatero hliněných tabulek s přikázáními. Na úpatí hory leží ve výšce 1570 metrů nad mořem klášter svaté Kateřiny, kde je k vidění údajně autentický trnový keř, v jehož hořící podobě dal Bůh Mojžíšovi znamení.

NOČNÍM EGYPTEM

Řidič, kterého jsme si najali, je patrně šílený. Řítí se s námi černočernou tmou, ostře řeže zatáčky silničky klikatící se v horách. Dlouhé vteřiny se ženeme v protisměru, což oznamuje do ztichlé noci divokým troubením. Zdejší řidiči, nevím proč, jezdí s tlumenými nebo raději úplně zhasnutými světly, teprve když vás bezprostředně míjejí, napálí vám světlomety přímo do očí. Jiný kraj, jiný řidičský mrav.

Jak se ukázalo, ke spěchu nebyl nejmenší důvod. Z beduínského městečka Dahab na břehu Rudého moře jsme vyrazili půlhodinu před půlnocí, u cíle cesty – na úpatí Mojžíšovy hory – jsme před jednou hodinou v noci. Od svítání nás dělí ještě víc než pět hodin, přičemž výstup by neměl trvat déle než tři hodinky.

Sedm nás neklidně podřimuje ve stísněných prostorách kombíka: egyptský řidič, pár z Británie, Švédka, Belgičanka a dva Češi. Před třetí hodinou navlékáme vše, co máme s sebou, teplota se blíží nule, a po nezbytné policejní kontrole dokladů vyrážíme naznačeným směrem (rovně a za klášterem po cestě doleva). Nebude to zřejmě tak jednoduché, po několika desítkách kroků se v temnotě přerážíme o haldu písku navršenou přímo uprostřed cesty.

UMUČENÁ DOROTA

Spoře osvětlený klášter vypadá mysticky. Koneckonců má tajemnou historii. Je to nejmenší diecéze a nejstarší kontinuálně fungující křesťanský klášter na světě. První zmínky o něm jsou zaznamenány v Entychiově kronice z devátého století. Podle tohoto zdroje nechala v roce 330 Helena, matka císaře Konstantina, zřídit v těchto místech malou kapli zasvěcenou Panně Marii. Roku 530 dal císař Justinián kapli rozšířit v baziliku a obehnat vysokou zdí. Vzniklo tak opevnění, které umožnilo, aby i v sedmém století, po dobytí Egypta Araby, přežíval tento ostrůvek křesťanství uprostřed islámu.

Od středověku je za patronku kláštera považována svatořečená Kateřina, původním jménem Dorota, která se narodila na sklonku třetího století v bohaté alexandrijské rodině. Přijala za svou křesťanskou víru a přes mnohé strázně se jí nevzdala. Pět století po její mučednické smrti měli zdejší mniši zjevení, podle něhož andělé odnesli její tělo na vrchol nejvyšší hory, dnes pojmenované hora Svaté Kateřiny. Jejích 2639 metrů jsme si nechali na příště a rozhodli se pro méně náročný výstup na nižší vrchol, avšak opředený ještě známější legendou o desateru přikázání. I tak to byl prohřešek proti dekompresním tabulkám, jelikož jsme se ještě minulého dne potápěli v korálovém moři do třicetimetrových hloubek.

ZROZENÍ DNE NA MOJŽÍŠOVĚ HOŘE

Ráno co ráno je vrchol Mojžíšovy hory v obležení. Desítky turistů klopýtají tmou, aby uvítali nový den a spatřili svítání nad Akabským zálivem. Přes den je pak hora téměř opuštěná, i zdejší obchodníci uzavírají své krámky, aby je otevřeli opět o příští půlnoci.

Na Mojžíšovu horu vedou dvě cesty. Strmější po vytesaných schodech přímo horským masivem, nebo pozvolnější, kudy chodívají i velbloudi. Na ty jsme ostatně zanedlouho narazili. Jejich vysoké siluety, rýsující se proti hvězdné obloze, v nás probouzely pocity stísněnosti. Hlasy ze tmy nám nabízely svoje průvodcovské služby. Odmítli jsme, ale po pár stovkách metrů tápání se klopýtavě vracíme a najímáme přece jen průvodce, protože se na kamenitém chodníčku nehodláme přizabít. Mladík ale nabírá vražedné tempo. A pak že je spěch prokletím pouze západní civilizace…

Kolem čtvrté se nad monumentálním masivem hory Svaté Kateřiny vyhoupne stříbrný srpek měsíce. Doslova pluje v inkoustové černi, protože “leží” jako rozpláclé účko s cípy trčícími vzhůru. Hned je o poznání lépe vidět. Na jednom z odpočívadel nacházíme otevřený osvětlený krámek s nápoji a energetickými tyčinkami. Posilňujeme se z vlastních zásob a popoháněni netrpělivým egyptským klukem opět sprintujeme vzhůru za stříbrnou nebeskou loďkou.

Jak bylo od počátku zřejmé, veškerý ten spěch a kvap byl zbytečný, na vrcholu po strmém stoupání vytesanými schody se ocitáme skoro hodinu před východem slunce. Zdaleka ovšem nejsme první. Upocení rychle podléháme chladu, a tak si vypůjčíme dvě špinavé očividně zavšivené houně.

“Když si půjčíš dvě, dám ti libru slevu,” podbízí se obchodník smíšeným zbožím v horské chatrči. Smíšené pocity jsem měl já při placení, když si prodavač po dvou hodinách na smluvený “diskont” nepamatoval… Inu orient! Usedáme zabaleni do deky, hltáme poslední kapky “ohnivé vody” z placatky a upřeným pohledem se snažíme uspíšit kýžený východ slunce. Obzor sotva znatelně světlá, siluety začínají pozvolna získávat plasticitu, nad hlavou se nám rozehrává divadlo barev. Nad horizontem se už táhne zlatavá čára, která barví nebeskou klenbu do žluta, z oranžové přechází do téměř bílé, až dospívá přes blankyt k nachové a pak ještě temně fialové až do namodralé černě. Cítíme zhmotnělé napětí očekávání zlomku vteřiny, kdy se zrodí nový den. Na vrcholu Mojžíšovy hory už na tu chvíli čeká několik desítek párů očí. Jako by odkudsi zdáli zazněly fanfáry, rozeznívají se andělské šalmaje, tak slavnostní pocit to je, když se objeví první paprsek. Vidíme, jak se země otáčí kolem osy, protože slunce se nečekanou rychlostí vyhouplo nad obzor a s překvapivou intenzitou začíná hřát naše zkřehlé údy. Pohled a pocit, které se asi nabízely před staletími Mojžíšovi a jeho lidem.