Alpské lyžování má miliony vyznavačů po celém světě. Alpy by se proto daly nazvat “mekou sjezdařů” a ten, kdo alespoň jednou nezavítá s lyžemi na svahy nejvyššího evropského pohoří, rozhodně nemůže říct, že lyžoval… Země, které mají to štěstí a alespoň část jejich území tvoří alpský masiv, toho během minulého století náležitě využily a dřina a bída života vysokohorských obyvatel byla odměněna i bohatstvím. Ne náhodou dnes tyto oblasti patří k nejdražším, tudíž i nejbohatším v Evropě. Dvacáté století přineslo nečekaný rozvoj lyžování a lyžařského průmyslu. Člověk se začal bavit tam, kam před sto lety jen málokdo vkročil…
Masiv Mont Blancu vyčnívá vysoko nad ostatní vrcholy, proto je viditelný snad z každého francouzského střediska.
PROSTĚ NEJ…
Val Thorens vyhledávají především cizinci. Francouzi mají zase v oblibě sousední Meribel…
Střediska všech alpských zemí se předhánějí, které má největší rozlohu, kde jsou nejdelší sjezdovky, kde je více lanovek… Pomyslné tabulky už poměrně dlouho vede Francie, kde před třiceti lety začala vznikat opravdu monstrózní střediska. Největší z nich a zároveň největší komplex svého druhu na světě se nachází v Savojských Alpách a nese název Les Trois Vallées – Tři údolí. Výchozím bodem do všech tří údolí je městečko Moutiers na řece Izeře a je v podstatě jedno, jakým směrem se odtud rozjedete. Každé údolí totiž nabízí okolo 200 kilometrů sjezdovek v nadmořské výšce od 1300 do 3500 metrů. Všechna střediska jsou navíc propojena sítí lanovek a ubytování je často řešeno tak, že stačí sjet výtahem, vyjít před budovu, nasadit si lyže a jet… Vzdálenost sjezdovky od postele je jedním z parametrů, který určuje cenu ubytování.
“Doporučuji si s sebou na lyžování brát mapku a pečlivě sledovat, v kolik mají lanovky napsanou poslední jízdu…” radí nám sympatická průvodkyně Karine a ví proč. Ve třech údolích se totiž můžete během dopoledne vzdálit až desítky kilometrů od vašeho ubytování…
Pro lyžaře “odkojené Špindlem” je to doslova nepředstavitelný ráj. V podstatě se tu dá celý den lyžovat a ani jednou nesjet po stejné sjezdovce. Fronty u lanovek a vleků jsou akorát příjemné na to, aby si člověk trochu vydechnul. Jejich kapacita je opravdu obrovská. Podle dostupných čísel přepraví 205 lanovek a vleků ve Třech údolích okolo 200 000 lidí za hodinu!
Střediska se nacházejí v nadmořské výšce nad 1800 metrů. Lidé v podhůří často ani netuší, jak krásně je nahoře…
Les Trois Vallées není ale zdaleka jediným střediskem ve francouzských Alpách. Snad každý, kdo se alespoň trošku zajímá o zimní sporty, zná jména jako La Plagne, Les Arcs, či Tignes a Val-d’Isère nazývané také l’Espace Killy po fenomenálním francouzském sjezdaři. Každé z těchto středisek nabízí okolo dvou set kilometrů upravených sjezdovek, ale i možnost dalšího sportovního i nesportovního vyžití. Kromě klasických atrakcí je možné si v Les Arcs vyzkoušet olympijskou trať letmého kilometru, nebo v La Plagne projížďku v olympijské bobové dráze… K samozřejmostem patří i freeridové terény mimo sjezdovku. Kdo se chce ale spustit mimo upravené tratě, měl by si najmout průvodce. Vjet do hlubokého sněhu se podobá skoku do jezera, jehož dno nemáme prozkoumané…
GENERATION SNOWBOARD
Přestože se střediska tardičně nazývají lyžařská, nemalá pozornost je věnována i snowboardistům. Už asi nikde by si dnes nedovolili zavřít brány “jednostopým vozidlům”. Samozřejmostí je proto všude upravený snowpark s U-rampou a množstvím skoků.
Už podle atmosféry městečka vnímavý člověk vycítí, že jedním z “nejsnowboardovějších” středisek je Les Deux Alpes. Nejednotný styl výstavby a rušný noční život mu vysloužily přezdívku Divoký západ. Na místním ledovci se nachází údajně největší snowpark v Evropě, jehož předností je i to, že je v provozu po celý rok. Toho využívají i snowboardové firmy ke každoroční prezentaci nových modelů…
Poněkud divočejší je i každoroční “ďábelská akce” na jedené z místních černých sjezdovek – Diable. Účastníci mají za úkol ji pokořit třemi různými způsoby – například na lyžích, na snowboardu a monoski… U toho hraje samozřejmě ďábelská hudba, ďábelsky se pije a paří až do rána…
PALANDY, ŠUPLÍKY ANEBO SVAŘÁK U KRBU
Ve Val Thorens jezdí lanovka přímo nad hotely… V Alpe d’Huez se zase zdá, že sjezdovky vedou po skále.
Není jednoduché napsat, které středisko je nejlepší. Každý by si určitě našel “to svoje” a určitě při tom nebude vzpomínat jen na bílé svahy. Téměř půlku pobytu totiž stráví v hotelu, apartmánu či chaletu. A to by si měl každý uvědomit…
Právě fakt, že francouzská střediska zažila největší boom na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, poznamenal jejich architekturu. Občas si bez nadsázky připadáte jako na pražském Jižáku, který obklopují zasněžené vrcholy. Pokoje jsou řešeny “velmi prakticky” – každé volné místo se dá na noc vyplnit postelí, třeba ze šuplíku…
Výstavba ale stále probíhá a je vidět, že se Francouzi rozhodně poučili. Mnohem více se opět využívá tradičních materiálů – kámen, dřevo. Nejpříjemnější ze široké nabídky ubytování se zdají být tzv. chalety, v nichž má několik, většinou dvoulůžkových pokojů společnou místnost s krbem. Po celodenním lyžování není totiž lepšího odpočinku, než se svařákem a savojským sýrem u teplého krbu. I to je lyžování ve Francii… únor 2002
Přes 200 000 lidí ze všech koutů světa se každým rokem rozjede do Liège v Belgii, aby zde 15. srpna oslavili národní svátek státu, který nenajdete na žádné mapě: svobodné republiky Outremeuse.
Oslavy jsou směsicí náboženských, folklorních, a vlastně i politických prvků. Na dobu tří dnů probouzejí ze spánku kousíček minulosti, zasutý až kdesi hluboko, ale mající překvapivě čerstvou chuť.
NA ZAČÁTKU BYLA STUDENTSKÁ RECESE
Outremeuse je ostrov v centru Liège tvořící samostatnou městskou čtvrť. Každým rokem se na dobu tří dnů hlásí ke své nezávislosti a odtrhuje se od zbytku Belgického království.
Vše začalo, když se psal rok 1921 a parta studentů z Liège podnikla “studijní” cestu do Paříže. Co se studií týče, těžištěm jejich zájmu byly především kabarety okolo Montmartru, jemuž byl právě kulturními institucemi čerstvě udělen titul Svobodná obec starého Montmartru.
Studenti se vrátili do Liège právě v době, kdy se město chystalo na každoroční procesí místní farnosti spojené s Nanebevzetím Panny Marie. Z čisté provokace se – v Belgickém království – rozhodli založit “svobodnou republiku Outremeuse”. Zvolili mezi sebou prezidenta, na ostatní zbyly ministerské posty. Celá cháska se pak v procesí patřičně předvedla.
Všechno mohlo skončit jako studentská recese, nebýt toho, že se jim od místního obyvatelstva dostalo přijetí vpravdě triumfálního. Republika Outremeuse tak byla na světě a 15. srpen, den jejího zrodu, se pochopitelně stal národním svátkem.
Vláda republiky nemá žádnou výkonnou či legislativní moc a ani po ní neprahne. Její stanovy jsou jasné: “chránit folklor a zlaté lidské srdce”. Takže důvod její existence je zároveň i jejím úkolem: ochraňovat a zušlechťovat lidovou tradici. Minulost s lidským rozměrem. Prezident a ministři se snaží zhostit tohoto úkolu co nejlépe a nejvíce práce mají samozřejmě s přípravami oslav na 15. srpna.
PÍSEŇ PRO MARIE
Prezident republiky Léon Mormont strávil skoro celý den tím, že blahopřál k svátku všem Mariím republiky. Je jich několik desítek, mladých i starých, ze samoobsluhy i z útulku. Jedna z nich dnes dokonce slaví sté narozeniny. Každá dostane růži, a to za doprovodu sboru, který zpívá:
“Máří, Marie, kdo víno nalije, sklenice září. V polích se rozvije pro tebe lilie, Marie, Máří.”
Nyní má prezident před sebou další povinnost: zažehnout sérii slavnostních petard. Je pět hodin ve městě ohnivě červených cihel, městě s tisíciletou historií bohatství a nezávislosti, kde ze slavné hornické minulosti dnes zbývá jen nezaměstnanost. Liège se otřásá stovkami kaskádovitých detonací. Říkají tomu salva, neboli “le tir des Campes”. Stovky litinových nádob napěchovaných střelným prachem řetězově explodují. Jediným cílem tohoto unikátního pyrotechnického kousku je udělat co největší kravál. Jasný signál k započetí oslav, který rychle probouzí město z blažené letní ospalosti.
Spousta rozbitých okenních tabulek. Pár lidí sice brblá, ale všichni z toho mají legraci. Kouř se zvedá, mračna stoupají k nebi. V průběhu tří dnů bláznivost narůstá a otřásá celou republikou.
POSMĚVÁČEK, REMCAL A OCHMELKA
V muzeu Tchantchs, jež je sídlem vlády svobodné republiky, se právě zvedá červená opona. “Pssst!” sykne hlas ze zákulisí. Na scénu se dokolébá veliká loutka. Osůbka s rozplácnutým nosem, okolo krku červený kapesník, v modré haleně a černé čepici. Typický kostým horníka z 19. století. Tchantchs.
Tchantchs, valonská varianta běžného Francois, je víc než jen maskot. Mít republika vlastní měnu, byl by Tchantchs vyražen na mincích. Jeho upřímnost, kuráž a věčná žízeň jsou ztělesněním typického obyvatele nejen Outremeuse, ale i Liège: posměváčka, remcala a ochmelky.
Tchantchs se zrodil v roce 760. U kolébky stáli dva místní pobudové. Již jeho první výrok byl zaznamenáníhodný: “Šenkýřko, nalej!” Na mléko byl od malička alergický a z vody se mu dělalo zle. Takže byl odkojen sušenkami máčenými v pécketu, což je místní obdoba jalovcové. Převeden na pevnou stravu ve formě slanečků, získal dokonalé předpoklady pro trvalou žízeň.
Tenhle pravdomluvný sympatický násoska hrál zpočátku v místních loutkových představeních spíše druhé housle. Jeho hlavním úkolem bylo rozehřát atmosféru v sále a živou gestikulací doprovázet klasické kramářské písně, popisující dobrodružství Rolanda a Karla Velikého. Publikum si jej však brzy zamilovalo, a Tchantchs se zařadil mezi hvězdy. Pár scénářů bylo přepsáno tak, aby na něj vyšla nějaká ta hlavní role. Když pak potřeboval družku, stvořili mu ji. Celá věc se sice obešla bez necitlivých biblicko-chirurgických zásahů do hrudního koše, nicméně i tak je Nanesse nepochybně žena drsných pěstí a charakteru. Byl rovněž uveden ke Karlovu dvoru, kde v něm Roland našel učitele a přítele. Povídá se, že i s tou bitvou u Roncesvalles to bylo trochu jinak, než je zapsáno v knihách. Tchantchs se jí samozřejmě také zúčastnil. Poté co si na svůj účet připsal na tři tisíce uťatých saracénských hlav, příjemně unaven se rozhodl dát si menšího šlofíka. Pak není divu, jak to s Rolandem dopadlo.
Od těch dob je dobrým zvykem, že každá zahraniční (rozuměj “mimozamázská”) folklorní delegace během své návštěvy svobodné republiky podaruje Tchantchse novým oděvem. Jde přece o prince ze Zamází. Dohromady jich dnes má už něco přes tři stovky.
Když dorazíte do Outremeuse slavit 15. srpen, nemůžete na Tchantchse a Nanesse nenarazit. Jsou zkrátka všude. Ti, kteří byli zpočátku pouhými loutkami, dnes ožívají v podání stovek lidí. Osobně ztělesňují legendu a ztotožňují se s tradicí. Na ulicích a u barových pultů se to hemží postavami v hornických modrácích, čepici, se šátkem kolem krku a červeným nosem. Líčidla nejsou zapotřebí. Lokály se naplňují, půllitry vyprazdňují, oslavy jsou v plném proudu.
CHODÍCÍ KVĚTINOVÝ KOBEREC
V kostelíku Saint-Pholien, který byl tak drahý Simenonovi, “nejslavnějšímu občanu Liège hned po Tchantchsovi”, se připravuje ta nábožnější část oslav, protože pro křesťany je 15. srpen liturgickým svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Socha černé Madony dnes sestoupí se svého piedestalu a bude nesena v čele procesí. Spolu s ní se v něm objeví spousta dalších, menších madon. Téměř každá ulice má vlastní sošku, ze dřeva či ze sádry. Přes rok je umístěna v nějakém venkovním výklenku a ochraňuje okolí. Každá soška má svou opatrovnici, která ji před oslavami oblékne do slavnostního šatu, vlastnoručně ušitého a hýřícího krajkou a stužkami. Během oslav přijdou stovky lidí zasypat madony květinami.
Tahle úspěšná alchymie slučující církevní a světský svátek je pro oslavy v Outremeuse charakteristická. Vůbec nezáleží na tom, co si kdo myslí sám pro sebe. Slaví se společně a každý tu najde své místo. Jediným a nepsaným pravidlem je vzájemná tolerance.
Tři dny teče v Liège alkohol proudem i po kapičkách. Kořalka se tu jmenuje pécket a vyrábí se destilací z jalovce.
Jedním z důkazů zmíněné směsi světského a církevního je bouquet, květinový koberec víc než šest metrů dlouhý a vážící okolo osmdesáti kilo. Po celé délce jej zdobí směsice symbolů: najdeme zde křesťanský kříž, zednářské oko a trojúhelník, i čistě světského valonského kohouta, který je emblémem zamázské vlajky. Nesen na ramenou a doprovázen vyhrávající kapelou, procestuje bouquet celý ostrov. Po salvě des Campes je tohle druhá tradiční ceremonie oslav 15. srpna. Trasa je zpestřována četnými posilňovacími a občerstvovacími zastávkami. Kapela hraje zastaveníčko, místní obyvatelé vycházejí ven a nabízejí všem něco k pití. Alkohol teče proudem. Kdyby někdo byl náhodou natolik nahluchlý, že by se mu salvu podařilo přeslechnout, tento signál začátku oslav je prostě nepřehlédnutelný.
ČAROVNÝ PÉCKET
Dvě první noci a den mezi nimi jsou určeny výhradně k doladění formy. Skotská se pije jako pivo a “jen tak na chuť” se k ní přikusují kousky sýra. Dát si “trochu bílého” může být pro nezkušeného překvapením. Nedonesou mu ani víno, ani sýr (což by se dalo čekat ve Francii), ale sklenku alkoholu zvaného pécket, vyráběného destilací z jalovce. Pécket je oním čarovným nápojem ostrova Outremeuse, pramenem opojení, který násobí radost z pospolitosti.
Je vlahá letní noc. Dav se přelévá, přitéká, kypí, pění, a hlavně – pije. Improvizované nálevny vyrašily jako houby po dešti. V pitoreskních uličkách v samém srdci ostrova se veselí tisíce lidí. Potkávají se, popíjejí, tančí. Vzrušení narůstá přímo úměrně hladině alkoholu. Roztržky se nekonají. Projednou jsou zas všichni dětmi a slaví a slaví. Kolotoč seznamování, přípitků a nacházení “starých dobrých známých” nebere konce.
Rozbřesk nového dne. Spousta lidí ani oka nezamhouřila, ale nezdá se, že by to někomu vadilo. To se přece dospí později, bude na to celý dlouhý rok. Ještě pořádně rozjaření z noční pitky se scházejí na mši ve valonském dialektu. Nutno podotknout, že zdaleka ne všechny obličeje jsou schopny udržet jakž takž duchapřítomný výraz. Po mši se vrávoravě přidávají k procesí černé Madony.
VELKÝ MARATON
Zlatým hřebem oslav, na nějž se všichni těší stejně jako na ohňostroj, je tradiční lidový průvod. Zamázané jej chápou jako příležitost ukázat svou pravou sílu. Je 15. srpna, 15 hodin odpoledne. Na velikém dvoukoláku v čele průvodu se objevují dvě obrovité figury: Tchantchs a Nanesse.
Za nimi jdou všichni, již přijeli oslavit virtuální republiku, kterou teprve jejich přítomnost činí reálnou. Sjížděli se sem od rána, jako velká voda zaplavili ulice a kavárničky. Sešli se, navázali nové známosti, pobratřili se, popili.
Kolik jich může být? Sto či dvě stě tisíc jak účastníků, tak diváků, stmelených jednou velkou žízní po veselí a alkoholu.
A kdo vlastně jsou? Nejrůznější panstvo na vozech i pěší, bratrstva labužníků a další spolky, historické skupiny a kapely. Dále pak obři, čarodějnice, maškary, společnosti taneční, divadelní, i operní. Rovněž dragouni, pěšáci a kavaleristé.
Dovoleno je cokoli, ale hlavně být sám sebou.
Sjeli se odevšad. Z druhé strany řeky Meuse, z ostatních čtvrtí Lige, z opačného konce valonské provincie, z Flander, z Francie, dokonce i z Argentiny. Každý se svým kouskem folkloru, jakkoli nepatrným. Krajíček vlastní tradice odříznutý od bochníku zapomnění. Ať už je to tanec, uniforma, nebo třeba recept na kulinářskou specialitu, na podobě nezáleží. Důležitá je snaha uchovat dědictví ve všech formách.
Až do večera budou procházet ulicemi, zpívat, hrát, nabízet a ochutnávat pécket a pivo, k tomu přikusovat plněné palačinky zvané bouquettes, či jiné speciality vlastní výroby, které takto zajišťují nesmrtelnost.
Hudba je všude, čím dál neposednější, nálada dosahuje vrcholu a stupeň porozumění rovněž. S příchodem noci vycházejí hudebníci do ulic, vzniká tepající směs lidí a rytmů. Atmosféra nebezpečně hraničí se šílenstvím. Pro některé je to už třetí probdělá noc za sebou, s hektoliry piva, smíchem, spoustou křiku a řevu. Bouřlivými chemickými reakcemi vznikají četné nové dvojice a rozpadají se páry staré.
Je to jeden velký maraton. Všichni jsou na nohou, až do úplného vyčerpání se trmácejí ulicemi se sklenkou v ruce, pohlceni vírem téhle horečnaté noci. Za úsvitu se slavnost ukládá ke spánku. Během dne pak dav pomalu přichází k sobě, a není to probuzení z nejveselejších. Po reji smyslů nezůstalo než pár stop.
VESELÉ POHŘBÍVÁNÍ
Uklízecí čety odvážejí tuny prázdných kelímků. Ulice, tedy až po důkladném umytí, se znovu stávají královstvím aut. Poslední noční ptáci se po cestě domů míjejí s těmi, co jdou do práce. Pro příště už bude rozehřívat červené cihly města Liège zase jen letní slunko.
Ovšem úplný konec oslav to ještě není.
Následující den totiž skrývá další tajemství, a to takové, o jakém se příchozím odjinud ani nezdá. Aby je člověk mohl objevit, musí zůstat i šestnáctého, kdy se po třech dnech třeštění znovu rozbíhá normální život. Je to jako zemětřesení. Otřes, který město zakusí 15. srpna, se opakuje i den následující.
V Liège se zkrátka po oslavách opět slaví. Tím dalším seizmickým záchvěvem je pohřbívání Mati l’Ohé.
Je třeba vyčkat samého sklonku dne, kdy i ten poslední turista či návštěvník dá městu vale. Okolo muzea Tchantchs vládne podivný rozruch. Smutek zaplavuje chodníky, všichni celí v černém, ženy se závoji. Lidé v přestrojení s hranými výkřiky omdlévají a předstírají slzy. Atmosféra je ohromná i zvláštní, blízká duchu oslav, které předcházely. Je to jedna dlouhá litanie, z níž se zřetelně ozývají výkřiky plaček: “Vrať se nám, Mati!”
Konečně se objevuje rakev, spíš tedy rakvička, nese ji vysoko nad hlavou jeden uslzený Tchantchs. Před ním kráčí biskup, samozřejmě rovněž falešný, který svým věrným ovečkám adresuje požehnání poněkud obscénního charakteru. Brzy je vidět, že biskupský háv skrývá pana ministra pro věci církevní svobodné republiky. Přítomna je i kapela, která doprovázela bouquet na začátku slavností. Složena ze zarudlých obličejů, na nichž se důkladně podepsaly propité a projásané noci, obklopena alkoholovými výpary, kráčí před rakví Mati l’Ohé a hraje na střídačku kousky ubrečené a veselé. Za nimi následuje namazaná populace republiky namázské, všichni ti, kteří tak usilovně pracovali během tří dnů oslav, se smíchem či pláčem, jak si to muzika žádá. A ještě jednou pécket, ten vpravdě tekutý tmel, proměnuje jednotlivce v nárůdek.
Tradice Mati l’Ohé, což ve valonštině znamená Matoušova kost, je rodem z těch starých pohanských. Mati je vlastně pořádná kost, kterou je nutno na konci slavností zakopat do země, a tak jí poskytnout příležitost, aby se do příštích oslav mohla sama znovu obalit masem.
Za doprovodu muziky Mati slavnostně putuje celým ostrůvkem a vztyčuje tak naposledy pomyslný prapor zachované lidové tradice, historie s lidským rozměrem, svobodné republiky. Tyhle závěrečné pitky jsou nejspíš ty nejkrásnější a nejopravdovější z celých slavností. Vidět ten průvod rozrůstající se neustále o nové plačky a muže ve smutečním, to je jako uslyšet výkřik, který tne do živého.
V samém srdci Zamází, na Gabrielově náměstí, se všichni zastaví. Kruhem obstoupí rakev. Chvilka soustředění. Kruh se těsně semkne. Tchantchs přistoupí k rakvi a ze džbánku pécketu kost pokropí. Škrtnutí sirkou, a Mati je v plamenech. Ticho. Už ani výkřik. Všichni jsou najednou zamyšlení, oči vážné a zvlhlé, ztracené v modravých plamenech, které olizují rakev.
Kdo neviděl ty vážné, nalíčené a vyčerpané obličeje, nemůže plně porozumět Outremeuse. Tradice, kterou zachovávají, je čistá, nepředstíraná a není než odleskem jejich lidskosti.
Jakmile kost dohoří, půjdou znova tančit a pít.
Díky, Mati! Díky tobě, díky jim všem, příští rok bude ještě lepší.
V nemocnici v Ústí nad Labem umírá koncem ledna roku 1984 žena po těžké autonehodě. Po několika opakovaných vyšetřeních je potvrzena mozková smrt. V pražském IKEM čeká tým kardiochirurgů pod vedením profesora dr. P. Firta na vhodného dárce, aby se pokusil o první transplantaci srdce v zemích východního bloku. Veškerá vyšetření potvrzují, že transplantace je uskutečnitelná. Dr. Ivan Vaněk odjíždí do Ústí uskutečnit odběr.
Ruce chirurga pracují se strojovou přesností. Blíží se půlnoc. Vyjmuté srdce je v igelitovém obalu uloženo do kontejneru obloženého ledovou tříští.
Tehdy ještě nebyl mezi Ústím a Prahou ani kilometr dálnice, a tak se houkající sanitka s blikajícím majáčkem řítí městy a vesnicemi. Dopravní policie zajišťuje, aby nedošlo k nějaké kolizi. Když se dr. Vaněk podívá v Krči před nemocnicí na hodinky, chybí pár vteřin do pětačtyřiceti minut od odjezdu z Ústí. A pak následuje rutina, kdy každý pohyb celého týmu, nesčíslněkrát vyzkoušený na zvířatech a stejně tolikrát promítnutý v hlavě, umožňuje napojení životně nejdůležitějšího lidského orgánu do těla příjemce. Čtyřiačtyřicetiletý technik z Ostravska žil s novým srdcem třináct let.
ilustrační foto
Již od raného starověku se nejdříve kněží a posléze lékaři zabývali možností, jak v těle člověka nahradit nefungující orgány. Na uskutečnění tohoto snu si muselo lidstvo počkat až na počátek dvacátého století. Ale budoucí přenášení lidských orgánů z jednoho těla do druhého bylo umožněno již objevem W. Harveye z roku 1616, který na základě pitev a mnoha pokusů prokázal pravdivost své teorie krevního oběhu. Ve svém spisu Anatomický výzkum o pohybu srdce a krve živočichů objasnil princip krevního oběhu, vyvrátil tím půldruhého tisíciletí tradovaný Galénův názor o centrifugálním směru krevního proudu a dokázal uzavřenost krevního oběhu. Do té doby se totiž tepny nepovažovaly za systém, v němž proudí krev, protože po smrti jsou většinou prázdné. Svědčí o tom i jejich název arterie, což znamená “vzdušné cévy”. Lékaři samozřejmě z válek věděli, že lidé přicházejí o nohy, a protože jsou poraněny cévy, člověk vykrvácí. Snažili se tomu zabránit různými trubičkami, používali se dokonce mravenci, kterým se po zakousnutí kusadly utrhla hlavička, ale nic nepomáhalo. Nebylo čím cévy sešít. Následovala buď drastická amputace, nebo v horším případě trombóza a smrt. Dnes to zní téměř neuvěřitelně. Vždyť pro současné chirurgy není problém sešívat milimetrové cévy.
CARRELŮV “U” STEH
Zásadní změnou byl objev cévního stehu. Francouz A. Carrel byl v Paříži svědkem atentátu na srbského cara, který byl střelen do třísla a vykrvácel. Carrela, jenž se problémem zabýval od roku 1902, přivedla tato příhoda k rozhodnutí zkusil cévy sešít tzv. “U” stehem. Jeho technika spočívala ve vychlípení konců tepen nahoru a jejich sešití hrubým materiálem. Stehy nebyly uvnitř cévy, a krev mohla volně proudit. Jenomže tehdy ještě nebyl objeven heparin zabraňující srážlivosti krve, takže se tepna často okamžitě ucpala krevní sraženinou. Carrel odešel zdokonalovat svůj objev do USA a v roce 1912 mu byla za práce o sešívání a transplantaci cév a jiných orgánů udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.
Začátek skutečných transplantací se datuje rokem 1902. V okamžiku, kdy chirurg uviděl první kapky moče po transplantaci ledviny, byl nastartován jeden z nejnáročnějších a nejvýznamnějších lékařských výkonů konce tisíciletí. První úspěšnou transplantaci ledviny provedl v roce 1950 americký chirurg R. Lawler. Ale ještě do poloviny tohoto století nebyla známa tzv. odmítavá reakce organismu na štěp – příčina, proč nebylo možné úspěšně transplantovat i jiné orgány. Nejdále ve svých pokusech dospěl Rus Děmichov. Ten vymyslel techniky transplantace srdce, které mu vždycky nějaký čas fungovaly. Ale protože nevěděl nic o imunologii, pokusná zvířata po několika hodinách umírala.
ČESKÝ VĚDEC PŘI OBJEVU STOLETÍ
V roce 1960 byl oceněn anglický vědec P. B. Medawar za objev získané imunologické tolerance k cizím tkáním. Není jistě bez zajímavosti, že ke stejnému objevu došel i český vědec Milan Hašek. Ovšem tehdejší rozdělení světa způsobilo, že Hašek zůstal opomenut. Oba vědci došli ke stejnému závěru, že když se vymění genetická informace ve vajíčku, dochází v něm k navození imunologické tolerance – ke spojení, které předává genetickou informaci. Tím se dokázalo, že genetická bariéra není nepřekonatelná. Sám Medawar při přebírání Nobelovy ceny podotknul, že lituje nepřítomnosti českého vědce, který by měl stát vedle něho.
Současně probíhal výzkum farmakologický. V šedesátých letech byly objeveny imunosupresivní účinky kortikoidů (tj. tlumící imunitní reakci organismu). Ty byly původně vymyšleny jako lék proti progresivnímu onemocnění kloubů. Zároveň se z původně protinádorového léku 6 mercaptopurin odvodil azathioprin – první imunosupresivum. Ten spolu s kortikoidy umožnil zahájení programu transplantací ledvin. Jsou nejsnadněji přístupné a imunologicky velmi výhodné.
Chirurgové však začali přemýšlet i o transplantaci jiných orgánů. Ještě před transplantací srdce uskutečnil v roce 1963 americký chirurg T. Starzl transplantaci jater u tří pacientů. První pacient zemřel během operace, druhý po sedmi a třetí po dvaadvaceti dnech. V témže roce transplantoval J. Hardy plíce. Pacient však po osmnácti dnech zemřel. Následovaly transplantace slinivky břišní a střeva. Jenomže dosavadní imunosupresiva nestačila na náročné transplantace, kdy se přenáší větší množství tkání. Navíc se u těchto orgánů nepodařilo zjistit okamžik, kdy dochází k odhojivé reakci, která vyžadovala nasazení velkého množství kortikoidů, aby se zabránilo imunologické reakci. Proto se transplantace ostatních orgánů staly předmětem klinického výzkumu a pokračovalo v nich jen málo pracovišť. Ta začala propracovávat diagnostika – jak včas poznat odhojivou reakci.
PSI A LIDSKÁ SRDCE
Jedním z nich byla univerzita ve Stanfordu v USA. N. E. Shumway tam v roce 1966 dokončil několikaletý výzkum techniky transplantace srdce, kterou dokonale popsal na psu. Výzkumný program nesl název “Manhattan Project” podle jména projektu atomové bomby. V té době byl ve Stanfordu na stáži C. Barnard. Zlí jazykové tvrdí, že Shumwayovi “vyfoukl” první transplantaci před nosem, i když je pravdou, že i v Groote Schuur Hospital v Kapském Městě pracovali na stejném problému. Tam také 3. prosince 1967 uskutečnil profesor Barnard po nespočetné řadě pokusů na psech první transplantaci lidského srdce. Příjemcem byl pětapadesátiletý Louis Washkansky. Na životě ohrožený kardiak dostává srdce pětatřicetileté smrtelně zraněné ženy. Ačkoli se operace zdařila, Washkanski po osmnácti dnech umírá. Barnard se nenechává neúspěchem odradit a již 2. ledna 1968 uskutečňuje druhou – úspěšnou transplantaci. Příjemcem je Philip Blaiberg a dárcem černoch. Blaiberg žil po zákroku 19 měsíců. Po této operaci následovalo v krátkém období 112 neúspěšných transplantací srdce. Každý to chtěl zkusit. Příčina neúspěchů spočívala většinou v tom, že se nepodařilo včas zjistit, zda transplantované srdce je, nebo není přihojené. Některé státy, např. Anglie, transplantace dokonce zakázaly.
Ve Stanfordu se ale pokračovalo dál. V 80. letech byl z houby rostoucí v severním Norsku získán nový imunosupresivní preparát cyklosporin. Jiná imunosupresiva před ním poškozovala celý imunitní systém. Zabránilo se sice odmítnutí transplantátu, ale pacient se stával náchylným vůči jakémukoliv i banálnímu onemocnění a zvyšovalo se nebezpečí onemocnění zhoubným nádorem. Zároveň se Shumwayovi podařilo vymyslet jednoduchou, a přitom geniální techniku, jak rozpoznat odmítavou reakci organismu. Krční žílou se do srdce prostrčí tenká sonda, na jejímž konci jsou miniaturní klíšťky. Těmi se odebere ze srdce vzorek tkáně, jehož vyšetření umožní poznat odmítání transplantátu. Toto vyšetření se provádí nejdříve týden po transplantaci, a pak se v pravidelných intervalech opakuje. Teprve tato metoda spolu s cyklosporinem umožnila v 80. letech rozvoj srdečních transplantací.
Současně se rozpracovávala diagnostika odmítavé reakce organismu a hledala se nová imunosupresiva. Druhou možností je najít lék, který by potlačil protilátky jen proti srdci dárce, nebo pomocí genetického inženýrství imunitně pozměnit příslušný orgán tak, aby onu reakci nevyvolával. Tady je volné pole působnosti pro pokračování v tom, co začali Medawar s Haškem, anebo je nutné překročit současné veto a začít s klonováním lidských orgánů.
DĚVČÁTKO SE SRDCEM PAVIÁNA
Není žádným tajemstvím, že lidských orgánů vhodných pro transplantace nebude nikdy dostatek. Je to dáno pokrokem medicíny, který umožňuje uskutečňovat stále větší množství transplantací. V úvahu pro získání náhradních orgánů proto přichází jiný biologický druh. Počítalo se s primáty. Již v roce 1964 našil J. Hardy dítěti šimpanzí srdce, a to hodinu fungovalo. V roce 1984 našil chirurg L. Bailey z jedné kalifornské kliniky srdce osmiměsíčního paviána čtrnáctidennímu děvčátku. Dítě zemřelo po třech týdnech na následky odmítavé reakce organismu. Veřejnost přijala transplantaci z opice na člověka s rozhořčením. Od pokračování se upustilo nejen kvůli tabu, které z ústředního lidského orgánu vytvořili teologové, filozofové i sami lékaři, ale také vzhledem k nebezpečí přenosu některých infekcí, jako je např. AIDS. Dospělo se ke zjištění, že nejvhodnějším dárcem budou prasata. Ta mají např. stejný typ aterosklerózy jako člověk a na nich se zkouší i její léčba.
Třetí cestou jsou transplantace umělých orgánů. I když je to paradoxní, tak pro vytvoření umělého orgánu je nejvhodnější srdce. Umělá játra neexistují, stejně tak umělé střevo. Umělá ledvina existuje, ale není transplantovatelná, protože to je rozměrný přístroj – v podstatě celá skříň. Existuje umělá slinivka břišní, kde funkci části slinivky může nahradit zařízení, které plynule vstřikuje do krevního oběhu inzulin. Může fungovat tak tři dny a má význam pro těžké diabetičky při porodech. Proces vývoje umělého srdce je zatím nejdál. Již v roce 1969 se americký chirurg D. Cooley rozhodl implantovat elektrickou pumpu o váze 340 gramů, kterou zkonstruovali D. Liotta a Ch. Bell. V 70. letech vytvořili američtí vědci DeVries a Jarvick umělé srdce. Problém nespočíval v nemožnosti jeho implantování, ale v tom, že umělé srdce potřebuje pneumatický pohon. Srdeční chlopně pracují jako jednocestné ventily a musí se otevírat v určitém čase, daném desetinami vteřiny. V té době totiž nebylo technicky možné docílit, aby se chlopeň zavírala plynule, nikoliv trhaně. Navíc byl celý systém velmi komplikovaný. Pacient byl napojen na hadicích, hrozilo nebezpečí infekce, jelikož krev hadicemi cirkulovala. Teprve počátkem 90. let se podařilo úspěšně vyřešit elektrický pohon srdce. Dnes žijí desítky nemocných s umělým srdcem. Nosí jakousi umělou kapsičku – “ledvinku”, v níž je přístroj pohánějící umělé srdce. Nicméně v USA není umělé srdce povoleno coby definitivní srdeční náhrada, ale pouze jako “bridge” – čili určité překlenutí doby, než se pro pacienta sežene srdce biologické. Přitom není bez zajímavosti, že ti, co mají umělé srdce Jarvick 77, se nikdy biologického srdce nedočkají, byť jsou na čekací listině pro transplantaci! Biologických srdcí je značný nedostatek a tito pacienti mohou za předpokladu, že se neporouchá přístroj v “ledvince”, žít zcela normálním životem. Kdyby se umělé srdce uzákonilo jako léčebná metoda, požadoval by tento zákrok každý, a přitom finanční ohodnocení se pohybuje kolem 80 000 dolarů. Jediným východiskem je proto zdokonalit umělé srdce natolik, aby bylo programovatelné podle námahy jako pacemaker a finančně daleko méně náročné.
U NÁS DOMA
První transplantace srdce v bývalém Československu a v socialistických zemích se uskutečnila v roce 1968 na Slovensku. I když je přisuzována akademiku Karolu Šiškovi, uskutečnil ji mladý chirurg dr. Laco Kužela, který byl předtím na stáži ve Stanfordu. Šlo vysloveně o politickou prestižní záležitost, jak tomu bylo ostatně v socialistickém táboře zvykem. Operace nebyla důkladně připravena, sám dr. Kužela z toho byl rozpačitý, a pacient záhy po operaci zemřel.
V Česku uskutečnil první transplantaci srdce koncem ledna 1984 v pražském IKEM tým kardiochirurgů pod vedením profesora dr. P. Firta, jemuž asistovali dr. Ivan Vaněk a dr. J. Hejnal. Transplantace by mohla proběhnout daleko dřív, ale bránil tomu postoj Sovětů, kteří nemohli přenést přes srdce, že by je někdo předstihl. Jako záminku si vybrali svou zákonnou úpravu, podle níž se v té době neuznávala mozková smrt za předpoklad pro odnětí orgánu. Teprve s příchodem generace mladých lékařů došlo i v SSSR ke změnám názorů, a dr. Vaněk s úsměvem vypráví, jak ho sovětský ministr zdravotnictví později bodře poplácával po rameni a zajímal se o práci českých chirurgů. Vůbec mu nevadilo, že byl Vaněk oblečen v džínách a že budou Češi první v socialistickém táboře.
BOMBA V TĚLE
Projekt transplantace slinivky břišní se připravoval v IKEM deset let pokusně na zvířatech. Slinivka je z hlediska anatomického celkem nepatrná žláza, uložená za žaludkem od ohbí dvanáctníku ke slezině, ale svým významem přesahuje ledviny, plíce, a dokonce i játra. Účelem transplantace slinivky břišní je zajistit pro diabetické pacienty normální přeměnu látkovou, neboť při dlouhotrvajícím zánětu slinivky dochází k těžkému poškození zraku, ledvin i drobných cév. Jak říká profesor dr. Vladimír Bartoš, autor projektu transplantace, slinivka je bombou v těle. Vyrábí trávicí enzymy, které štěpí základní živiny, a pokud se tyto enzymy dostanou jinam než do střeva, kam přichází potrava, dochází k natrávení vlastní tkáně. Takové odumření slinivky je problémem dodnes. Zároveň slinivka produkuje hormony inzulin a glukagon upravující hladinu cukru v krvi. Nedostatek inzulinu způsobuje cukrovku. Než byl v roce 1921 inzulin objeven, tak se na diabetické kóma umíralo.
S prvními transplantacemi slinivky se začalo v USA na univerzitě v Minneapolisu (stát Minnesota) v roce 1965. Po prvních deseti transplantacích přežil pouze jeden pacient, a uvažovalo se o zastavení dalších pokusů. Výzkum však pokračoval, aniž by se vědělo, zda to k něčemu bude. V té době se objevil na scéně dr. Vladimír Bartoš, který se na klinice v Hradci Králové zabýval chorobami slinivky, konkrétně jejím prudkým zánětem. Po roce 1968 byl po komunistickém způsobu vyhozen s posudkem znemožňujícím jakoukoli lékařskou činnost. Jen díky porozumění a odvaze profesora Prokopa Málka byl přijat na pokusné pracoviště v IKEM, kde hlavním těžištěm výzkumu byly tehdy kardiovaskulární choroby a transplantace. Dr. Bartoš přišel s návrhem zahájit projekt transplantace slinivky. Návrh byl přijat a on byl pověřen vypracováním metodiky transplantace.
Problém spočíval v tom, jak zachovat schopnost slinivky transportovat inzulin do krve a potlačit schopnost pankreatických enzymů trávit okolní tkáně. Do projektu se zapojil dnešní přednosta kliniky kardiovaskulární chirurgie ve fakultní nemocnici v Praze na Karlově profesor dr. Ivan Vaněk. Po mnoha pokusech se přišlo na to vyplnit systém vývodů, jimiž proudí pankreatická šťáva do střeva, speciální tuhnoucí hmotou, čímž se vývody jakoby “zaplombovaly”. Po čase se žláza přeměnila ve vazivový orgán, v němž zůstaly Langerhansovy ostrůvky, vylučující inzulin a glukagon.
Začátkem sedmdesátých let začal francouzský urolog profesor Dubernard v Lyonu s “plombážemi” u lidí. Když Bartoš s Vaňkem viděli, že “plombáže”, které měli odzkoušené na psech, fungují u lidí, rozhodli se nastartovat přípravu transplantace slinivky. Ta se uskutečnila 26. června 1983. Dárkyní byla čtrnáctiletá dívka po autonehodě a příjemkyní žena napojená na umělou ledvinu. Úspěšnou operaci prováděl tehdy mladý kardiochirurg dr. Ivan Vaněk za účasti docenta dr. Vladimíra Bartoše. I při transplantaci slinivky měla tedy Praha primát v zemích sovětské zóny.
Koncem letošního srpna se konal v Austrálii světový kongres o transplantaci pankreatu, jehož se od nás zúčastnili dr. František Saudek, první Bartošův spolupracovník, a chirurg dr. Miloš Adamec, kteří se nyní problémem zabývají. České republice se tam dostalo velkého uznání, neboť se stovkou uskutečněných transplantací slinivky jsou před námi pouze Američané a Němci.
NENECHÁVEJTE ORGÁNY NEBESŮM, POTŘEBNÉ JSOU NA ZEMI
Problémy s darováním lidských orgánů existují od samého počátku transplantací. Dnes již převažuje názor, že darování lidských orgánů není v rozporu se žádnými etickými či náboženskými hledisky, neboť každý si přeje žít déle, a proto by se neměl bránit darování svých orgánů. Rozdíl je pouze v tom, jakým způsobem se k tomu v té které zemi přistupuje. U nás platí tzv. předpokládaný souhlas, což znamená, že pokud někdo výslovně neuvede, že nesouhlasí s použitím svých orgánů pro transplantace, dochází při jeho úmrtí automaticky k odběru. Následuje pouze dotaz na příslušný obecní či městský úřad, zda dotyčný neprojevil svůj nesouhlas. Předpokladem však je, že příslušné orgány jsou schopné transplantace. V některých zemích se vyžaduje tzv. informovaný souhlas, který se uskutečňuje písemným souhlasem s odběrem. Tento způsob je velice komplikovaný a v USA to řeší zápisem v řidičském průkazu.
Češi v tomto směru také svým způsobem vydatně přispěli. Ještě v době totality se v roce 1989 vyjádřil právě vysvěcený litoměřický biskup Josef Koukl pochvalně o darování orgánů pro transplantace. O dva roky později připomenul tuto skutečnost dr. Ivan Vaněk papeži při své návštěvě Vatikánu, kam byl pozván u příležitosti kongresu o transplantacích, konaného v Římě. Papež byl touto iniciativou litoměřického biskupa nadšen. Z tohoto setkání také vznikl slogan: “Neber si orgány na nebesa, nebe ví, že jsou zapotřebí na zemi.”
Současným velkým etickým problémem je zneužití lidských orgánů pro transplantace. Svědčí o tom názor dr. Vaňka, který říká: “Člověk je tak velká potvora, že dokáže zneužít všechno.” Problémem se zabýval i Evropský parlament ve Štrasburku. Probíraly se tam “kšefty” s lidskými orgány. Jenomže – je neetické, jestliže někdo z rozvojových zemí prodá někomu ledvinu, a tím nejen zachrání jinému člověku život, ale také zajistí své rodině živobytí na několik let? A jak hodnotit, jestliže se např. v Mnichově objeví bohatý cizinec třeba z Libye, který si s sebou přiveze “příbuzného” ochotného darovat mu ledvinu? Je zcela evidentní, že vše je nahrané, ale díky zkorumpovanosti tamních úřadů je i ten pas pravý. Navíc je potvrzeno, že dárce má určitou genetickou shodnost s příjemcem.
To všechno jsou problémy, které čekají na vyřešení. Ale již dnes je jasné, že hranice etického problému transplantací se budou posouvat směrem k úplnému uvolnění.
TRANSPLANTACE
V roce 1869 objevil J. Reverdin metodu rychlého hojení kožních defektů transplantací kůže.
První úspěšnou transplantaci lidské oční rohovky uskutečnil v roce 1906 rakouský lékař E. K. Zirm.
Americký chirurg R. H. Lawler provedl v Chicagu v roce 1950 první transplantaci ledviny.
Šesti obětem ozáření po havárii v Ústavu pro jaderný výzkum nedaleko Bělehradu byla v roce 1958 transplantována intravenózně kostní dřeň. Metodu vypracoval francouzský onkolog G. Mathé, vedoucí ústavu specializovaného na výzkum nádorového bujení. Transplantace se uskutečnila v Paříži, kam byly oběti převezeny letecky.
V roce 1963 provedl americký chirurg J. D. Hardy první transplantaci plic. Pacient však po 18 dnech zemřel. V témže roce jsou v Denveru (USA) poprvé transplantována játra. Zákrok uskutečnil tým pod vedením T. E. Starzla v krátké době na třech pacientech. První zemřel týž den, druhý po týdnu a třetí žil dalších 22 let.
S prvními transplantacemi slinivky se začalo v roce 1965 na univerzitě v Minneapolisu (USA). V roce 1967 přichází na řadu transplantace srdce.
Podle stopy ussurijského tygra tušíme, že jsme v panenské přírodě. Dýchá na nás tajga, povodí Ussuri a mandžuské lesy. Jsme v srdci ussurijské tajgy, v jednom z mála míst, kde se minulost snoubí se současností. Prapůvodní lesy současnosti jsou posledním místem třetihorních živočichů, místem, kde miliony let stará tajga zůstala neporušená, panenská, stejná, jakou ji znali naši nejvzdálenější předkové.
Tyto lesy jsou v současnosti posledním domovem vzácných živočichů. Jedním z nejkrásnějších je levhart amurský, šelma, kterých je na světě jen dvacet čtyři jedinců. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Levhart. Přesně tolik, možná o jednoho víc. Vymírá vinou nás všech, a přitom je v moci každého z nás přispět k záchraně vzácného zvířete.
ZMRAZENÍ OKAMŽIKU
Je mrazivý březen a sníh ještě pokrývá prastarou půdu. Noc je příjemná, plná hvězd a siluet stromů přetínajících měsíc.
Amba, mladý samec, se plíží nocí a naplňuje ji svou živočišnou existencí. Nohy klade do starých stop, které vyšlapal, hned jak napadl první sníh.
Kráčí lehce, jako světec, s instinktem nejvnímavějších. Opatrně, možná že se někde skrývá potrava, kořist. Už týden nic neulovil. Kromě toho si ještě vzpomíná na podivné bytosti se světlem v rukách, které ho často pronásledují. Nesnáší je. Někteří lidé Ambu pronásledují, prý aby ho chránili. Ty nenávidí nejvíc, o jejich pohnutkách má své pochybnosti. Jeden nikdy neví.
Posledních dvacet kilometrů chůze neucítil žádnou kořist, a tak se Amba ukládá k spánku. Spí velmi krátce. Zjitřený zvláštními snovými obrazy se samec probouzí do nového rána. Začíná nový den, krásný jako ten předešlý, ale levhart má hlad. Až po dvou týdnech se mu ho, zcela vysílenému, podaří přece jen ukojit.
Obdivuje, jak se les mění. Dokonce našel noru medvěda, který spí zimním spánkem. Doposud nevěděl, kam se ta obrovská zvířata v zimě ztratí. Nejednou má pocit, že v zimě je na světě úplně sám. I zvířat je méně, i lidí.
AMBA ZNAMENÁ SVATÝ
Amba sám neví proč, ale srovnává zimu s létem. Léto je úplně jiné a vytratilo se, ani si toho nevšiml. Tehdy cítil pach každé větvičky a mohl kráčet se zavřenýma očima. Nyní udeřil mráz, a necítí nic, jen stopy zvířat, která mají ve sněhu obrovskou výhodu – dlouhé nohy.
V létě kvete a plodí ženšen vzácné červené plody, po kterých se zdají zvláštní sny a šelma má po nich takovou sílu…
Vrátí se ještě léto, anebo svět zamrzl navždy?
Vše je pod sněhem, rostliny, květy, beznozí tvorové, i fantastický hmyz. Ten se ukryl stejně jako medvěd. Ale jeho skrýš se mu zatím nepodařilo vypátrat. Možná že všichni zahynuli.
LOV BUDOUCNOSTI
Přišlo jaro a s ním malé vítězství – tahle zima nebyla poslední. Potrava je dostupnější. Mladý samec se prodírá hustým porostem. Země je ještě pokrytá suchým listím. Jaro na Ussuri je podobné středoevropskému podzimu.
Samec sklouzl do nehluboké rokle, ve které teče potok, u něhož vyrůstal. Jelen sika stojící opodál nic netuší, nevidí, neslyší. Levhart Amba se blíží. Zůstává stát dvacet metrů před kořistí. Samec se opatrně, jak jen to nejlépe dokáže, staví na zadní nohy. Nejprve zdvihá pravou tlapu, pomalu za ní následuje levá. Vypadá to, že se čas zastavil. Stojí na zadních a zdá se, jako by stál na špičkách. V tom uvidí kořist a stejně opatrně dosedá zpátky na všechny čtyři. Potom udělá pár opatrných kroků a zůstává deset metrů od kořisti. Jelen sika stále nic netuší. Levhart se nahrbí a jako vystřelený neviditelnou silou vyráží. Po prvním, dvoumetrovém skoku následuje o něco delší a potom obrovský skok, snad sedm metrů dlouhý. Až nyní se jelen vzpamatoval a vyráží k běhu o život. Trvá snad pouhou vteřinu, než ucítí na své šíji nejprve horký dech a potom váhu levhartova těla. Spojeni poutem kořisti a dravce proletěli lesem a svalili se na úpatí obrovského ořechovníku. Je konec. Krev není vidět. Lidé, kteří pozorovali lov, jako by neměli srdce. Soucítí s oběma tvory, s kořistí i s dravcem. Zúčastnili se lovu, úspěšného lovu, a naplnil je pocit spokojenosti. Amba přežije.
MEZINÁRODNÍ PROJEKTY AMBA
Jsou zaměřeny na ochranu velkoplošných území významných z celosvětového hlediska. V projektu je zainteresováno sedmnáct vědců z celého světa, kteří pracují pod záštitou UNESCO a publikují v předních geografických magazínech. Za největší úspěch je považován objev pěti set nových druhů žijících i fosilních živočichů. Jedním z nejohroženějších tvorů, jimiž se projekt zabývá, je amurský levhart, kterého zbylo na světě pouze dvacet čtyři jedinců.
Projekt AMBA se snaží zachránit toto mimořádné stvoření. Není to nemožné. Pokoušíme se o navrácení jedince přírodě a znemožnění jeho lovu pytláky, kteří využívají kosti a zuby v posvátné tibetské medicíně. Nejvíc ze všeho je nám nakloněna příroda a lidé, kteří se ho snaží ochránit. Osud levharta amurského je plně v našich rukou. Zachováme se všichni jako ti co již pomohli, a pomůžeme přežít jednomu vzácnému druhu?
Zatím mimořádně pomohly: UNESCO, NABU, Ruská akademie věd, International systematic association – Oxford, AMNH – New York, BNHM – Londýn, Open Society Fund – Bratislava, Imperial College – Ascot, Univerzita Komenského – Bratislava, Zoologický ústav SAV, AOCR, ZIPP, Vzájomná životná poisťovňa, SIEMENS, CHIRAMED, Charta 77 Foundation, HYDROSTAV, Slovnaft, HUECK, Magazín KOKTEJL.
Byl to velmi zvláštní pocit. Seděl jsem s člověkem, který mi vyprávěl “všechny hrůzy světa” – lidská fantazie na ně většinou nestačí – a představoval jsem si dětské tváře černoušků, jak se usmívají na fotografa, který snímá jejich usekané ruce a nohy… Probírali jsme spolu pocity beznaděje, dotyky smrti a kde se to zlo v lidech bere, a přesto jsem si nakonec odnášel nesmírně pozitivní pocit. Nedokázal jsem si jej vysvětlit. Snad jen tím, že Jan Šibík se do ničeho nestylizoval, vyřčené věty pramenily z hloubi jeho duše a chtěly co nejčistším způsobem postihnout pravdu. Nevím jak vy, ale já takové lidi často nepotkávám.
Jan Šibík
Kdyby všechny slzy světa, tak… Určitě k tomu máte nějaký dodatek.
Kdyby šlo jenom o ty slzy, tak je to jen o emocích. Ale ve skutečnosti je to daleko horší. Není to tak poetické, jak z názvu vyplývá.
Já v tom názvu cítím víc bolest než poetičnost.
Jestli v tom cítíte bolest, cítíte to správně. Tak to bylo myšleno. Přesto název nevystihuje to, jak to vidím a cítím. Je to parodie na Seifertovy memoáry “kdyby všechny krásy světa”. Nakladatel původně přišel s názvem “Taková báječná devadesátá léta” – řekl jsem jim, že se zbláznili. Věci, které fotím, jsou smrtelně vážné a bytostné a často na nich lidé bojují o život, ironie k nim absolutně nejde.
Dovedl byste pojmenovat, co vás žene k tomu, abyste byl tam, kde je většinou smrt?
Důvodů je několik. Chci přinést nějakou výpověď, chci poukázat na to, co se kde děje, mám možnost hodně cestovat a chci jako fotograf udělat silné a dobré fotky. A kde se dělají silné fotky? Tam, kde jsou velké emoce. Když lidé bojují o život, když je válka, emoce jsou obrovské. Při takovém focení získáváte výjimečné zkušenosti. To není fráze. Přijdu domů, sáhnu na vypínač, světlo se rozsvítí, voda teče z kohoutku… Opravdu si toho vážím. Tady nikdo hlady neumírá. Když pak vnímáte tu neskutečnou nespokojenost v naší společnosti, najednou trochu nechápete. Dokážu si tu nespokojenost vysvětlit, ale lidem by hodně prospělo, kdyby měli alespoň trošku srovnání, které mám já. V neposlední řadě je pro mne tohle focení droga.
Prostě už musíte…?
Já i když nejsem doma, nahrávám zprávy na dvě videa. Přijdu domů v jednu hodinu v noci a prohlédnu si všechny zprávy. Mám satelit o sto čtyřiceti pěti stanicích, denně čtu Dnes, Lidové noviny, Právo. Každý den, celý rok. Někde se něco stane, a já tam musím být. Teď třeba trpím kvůli Čečensku, ale nejsem už plašan. To je velmi nebezpečné.
Byl jste plašan?
Každý, kdo začal jezdit fotit do války, byl plašan. On si to každý představuje tak, jak to vidí v televizi, ve filmech, ale realita je jiná. A to ho vyvede z rovnováhy, zazmatkuje, což se mu může stát osudným.
Na vlastní oči vidíte, jaká zvěrstva je schopen člověk dělat. Nutí vás to k úvahám, co je člověk vůbec za tvora?
Několikrát jsem si dal otázku, kde se ta nenávist v bývalé Jugoslávii bere. Vždyť před deseti lety pro nás byla malým Západem, kde bylo všechno v pohodě: v jedné vesnici byli Chorvaté a Srbové, popíjeli spolu, zpívali… A potom čtyři války a čtyřikrát stejný agresor. Kde se to najednou vzalo?!
Skončilo to u otázky, nebo jste našel odpověď?
Nenašel. Na besedách se mě často ptají, kde to bylo nejhorší. Nevěděl jsem, jak odpovědět. Teď už mám přesnou odpověď – Sierra Leone. Všechno má svá pravidla. I válka. Když jedete do války, musíte být připraven na to, že tam budou ranění a mrtví. A oni tam jsou. Střílejí se vojáci, střílejí se i civilisté a většinou dospělí. Pokud se zastřelí ženská, je to ve všech televizích a znamená to zdvižený prst. Pokud se zabije dítě, nepřímo nějakou bombou, už to je hodně na pranýři. Ale co se letos odehrálo v Sieře Leone?… Kdo v této zemi ovládá diamanty, získá hodně peněz, za ně nakoupí zbraně, ovládne zemi a stane se prezidentem. Za dva roky ovládne diamanty někdo jiný, a vláda se vymění. Strana RUF vtrhla letos v lednu z džungle do hlavního města Freetownu a mačetami začala masakrovat obyvatelstvo. Masakrovali hlavně děti. Dvouletým až desetiletým dětem usekávali ruce a nohy. Ze Rwandy jsme byli zvyklí na fotografie, na kterých dítě plakalo nad mrtvou maminkou či tatínkem. Ale tady to bylo obráceně. Dostal jsem se do kempu, kde se o děti i s rodiči starala humanitární organizace Handicap International. Bylo to velmi depresivní. Věděl jsem, že je musím nafotit, ale každou minutu jsem si odtrpěl. Pokud chci udělat dobré fotky, musím s těmi lidmi navázat kontakt a strávit s nimi určitý čas. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě zažil.
Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou?
Ti lidé byli přátelští, milí, snažili se mi pomáhat, a přitom někteří z nich ty masakry dělali. Říkáš si, kde se to v těch lidech vzalo…? Je to v každém z nás, nebo jenom v někom…? Ve kterých lidech…? Jenom otázky. Neznám člověka, který by na ně znal odpověď.
Pokud se člověk účastní tak vyhrocených situací, jako je válka, vraždění, může ho to poznamenat.
Musí. V každém případě to změní žebříček hodnot.
Změní ho to i negativně?
Já myslím, že mě to ovlivnilo jenom pozitivně. Možná jsem otrlejší vůči smrti… Ale vlastně ne: já pokud vidím nějakou mordu v kině, tak klopím oči. Mě to neovlivňuje negativně, jenom pozitivně.
Váš kolega Antonín Kratochvíl mi vyprávěl, že někteří fotografové se z takových pohledů už nevzpamatovali…
Každou cestou dostávám určitou dávku. Možná jednoho dne jí bude příliš. Někteří fotografové po takových zkušenostech fotí krajinky. Mně to zatím nehrozí: každé zvěrstvo a bezpráví, které fotím, mě motivuje, abych to fotil ještě víc a víc to dostával do lidí, přestože je to příliš nezajímá. Nechtějí to vidět. Ale já musím nacházet takové formy, aby to pro ně bylo stravitelné, prostě jim ty klapky z očí sundat.
Někdo by mohl říci: Jak můžete takové věci fotografovat, vždyť je to neetické, profitovat na lidské bolesti?
Už se mě na Internetu kdosi zeptal, jak můžu fotit děti s usekanýma rukama. Tvrdě na mě zaútočil, že žádná výstava nemůže napomoci tomu, aby se vybrala jediná koruna pro postižené, a že mi jde jen o ceny a slávu.
Slyšel jsem, že někteří fotografové jdou po těchto situacích jako paparazzi…?
Jezdím na hodně míst, kde by takoví fotografové mohli být. Nejsou. Kdo fotí válku, nedělá to pro peníze. Západoevropský fotograf má slušný plat, ale stejné peníze získá v nějakém okresním plátku třeba ve Vídni. Ve fotografii “událostí” nejsou desetitisíce dolarů za fotku jako u paparazziů. Velký prachy jsou v showbyznysu a v reklamách. Pokud si za billboard řeknete sedmdesát tisíc, nikdo nebude protestovat. Když si za fotku ze Rwandy řeknu patnáct set, tak si myslí, že chci příliš.
Vy jste si tu otázku ohledně etiky nikdy nepoložil?
Tu otázku bych si položil, pokud bych nedodržoval určitá pravidla, která jsou pro mne dogma. Nikdy nefotím, pokud si to lidé nepřejí. V kritických situacích se zeptám a oni většinou kývnou “ano”. Mají totiž pocit, že by bylo dobré, aby ty fotky vznikly. Dokonce i spolupracují.
Zažil jste situaci, kdy člověk s vámi spolupracoval a vzápětí zemřel?
Ne. To by se mnou asi zamávalo. Potom bych byl vlastně spoluviníkem.
Stát se vám to ale může…?
Ne. Nevěřím tomu. Nepřipouštím si to. To by pak to pozitivní bylo daleko přebité negativním. Doufám, že se mi to nestane.
Co myslíte, jsou války nevyhnutelné, patří k lidským dějinám i do budoucna, nebo je tu naděje, že se jich někdy zbavíme?
(bez zaváhání) Žádnou naději nevidím. Spíše to vidím horší a horší. Nechci, aby to vedlo k tomu, že se na všechno vybodneme. Naději nevidím, ale přesto doufám. Pravděpodobně to bude horší, ale přesto nějaká jiskérka naděje tu je a určitě stojí za to se snažit, aby se ta jiskérka rozhořela. To není otázka fotografie nebo filmování, ale euroamerického stylu života.
Získal jste k nějaké zemi osobnější vztah?
K zemi ne, ale k lidem ano. Mé fotky jsou založené na lidech. Pouze jedinou fotku mám bez lidí: centrum rozbombardovaného Grozného po válce. Tam jsou ti lidé ale podepsaní. Samozřejmě se mi lépe fotí v křesťanském světě, horší je to v muslimském, je mi vzdálenější. Dobře se mi fotí v zemích, kde je buddhismus, protože buddhistická víra vede k nenásilí. Hůře se fotí v New Yorku, kde jsou černoši často velmi agresivní. Velice přátelské mi to připadalo v Indonésii. Pro bílé je velice nepřátelské prostředí v Africe: Súdánu, Etiopii, Somálsku, Rwandě. A přesto mě to víc táhne do Afriky než do Indonésie. Já si ale nevybírám, kde budu fotit.
Co vás ve světě nejvíc překvapilo? Je to lidské zlo?
Asi ano. Vždycky mám pocit, že mě už nic nepřekvapí, a pak jsem znovu a znovu překvapený, že to je horší, než jsem myslel. Opravdu nechápu, kde se v člověku bere to, že vezme do ruky mačetu a usekne dítěti ruku. Oni mi to pak vysvětlovali: chtěli udělat taková zvěrstva, aby se všichni báli.
Proč?
Aby si zachovali neomezenou moc.
Takže jde jenom o prachy?
Afričtí černoši nemají pragmatické uvažování, takže neznají ani pragmatickou odpověď.
Jaká odpověď by se k těm lidem nejvíce hodila?
Jen tak… To je děsivé zjištění. Jenom pro ilustraci: pokud měli mačety tupé, tak dětem řekli, aby počkaly, a pak před nimi mačety brousili o kámen. Tohle byste nevymyslel v nejhrůznějším hororu, a přitom se to událo v roce 1999, na přelomu tisíciletí, kdy družice letí na Mars a vy se s pomocí Internetu můžete domluvit s kýmkoliv a kdekoliv.
Získal jste k některým vyfoceným lidem intimnější vztah? Myslím, jestli si s nimi třeba dopisujete?
(chvíli přemýšlí) Ne. Jezdím maximálně na měsíc, a to není doba na to, abyste navázal nějaký hlubší vztah. Někdy jim pošlu fotku. Ačkoliv si s nimi nedopisuji, některá setkání se mi vybaví i po několika letech.
Zajímalo by mě, co člověku, který je tak často u lidské bolesti, dělá nejvíc radost?
Manželka a syn. A obecně civilizace. Pro mě je to magické slovo. Na Západě to je nudné, ale fungují tam principy civilizace.
Co si pod tím pojmem představujete?
To, že mám doma teplo a světlo, a když mám hlad, mohu se najíst. Pokud čekám na autobus, který má pět minut zpoždění, stejně vím, že přijede. Též si pod tím představuji, že pokud vznikne nějaké bezpráví, existuje nějaké odvolání. Když se třeba vracím z Afriky, civilizace mě dojímá. K slzám… A na druhou stranu je to v západních zemích nudné.
Nemáte obavy z toho, že v přecivilizovaném světě ztrácejí lidé emoce?
Určitě. Proč myslíte, že jsou v Americe tak oblíbené emocionální filmy jako “Kramerová versus Kramer” nebo “Forrest Gump”? Američané své emoce v osobním životě čím dál méně prožívají, a proto je chtějí vidět alespoň v kině. Slzejí před plátnem, protože si tam za dvě hodiny prožijí to, co marně hledají ve svém životě.
Nabízí se úvaha, že pánbůh či nějaká vyšší síla ví, proč se ve světě děje to, co se děje…
Já si myslím, že ten pánbůh to řídí – maminko, promiň – zkurveně blbě. Jinak by nemohlo být tolik bezpráví.
Nevěříte v nějakou vyšší spravedlnost, nevěříte, že vše, co se děje, má svůj důvod?
Obecně tomu věřím, ale každá moje cesta mi tu víru o pořádnej kousek ubere.
Máte třeba nějaké koníčky, nebo vás fotografování absolutně pohlcuje?
Pro mne to není jen fotografování, ale způsob života. Snažím se nebýt před ničím zabedněný. Fotografování obsahuje tolik sfér, že absolutně pokrývá veškeré mé zájmy.
Co jste dělal rád, než jste začal fotografovat?
Natáčel. Původně jsem chtěl být kameraman, dokonce jsem se stal asistentem kamery, ale zjistil jsem, že při téhle profesi nejste sám za sebe. Potřebujete zvukaře, osvětlovače, drahé kamery, kdežto s fotoaparátem jste sám za sebe. A to rozhodlo. Pak mi pomohlo štěstí. Konkurzu do Mladého světa se zúčastnili lepší fotografové než já, a přesto jsem se tam dostal.
Tahle cesta ve vašem povolání asi nevede až do stáří…?
Proč ne…?
Nedá se to přece unést?
To utrpení za lidi se mi přeměňuje na motivaci. Pro mě bylo hodně důležité, abych v té své fotografické knize aspoň mohl říci i své příběhy. Teď si uvědomuji, že tuhle práci musím zužitkovat i jinak. Nikdy jsem neudělal výstavu z jedné cesty, tolik dobrých fotek neuděláte, ale mezi dokumentem a fotkou je velký rozdíl. Fotka stojí, nehýbe se. Pokud má přesah, je to hrozná síla, a vy před fotkou neutečete, kdežto video uteče, a zůstane jenom pocit. Když jsem si fotky z Kosova prohlížel, řekl jsem si, že i když to lidé dennodenně vidí v televizi, musí ty fotky vidět. Společně s nadací Člověk v tísni a Reflexem jsem na Václavském náměstí udělal výstavu, a za devět dnů se vybralo sedm set padesát tisíc korun. Poprvé jsem měl pocit, že jsem přispěl k něčemu pozitivnímu. Stejným způsobem bych rád pomohl dětem v Sieře Leone. Asi se mi to nepodaří, ale musím se o to pokusit. Vyberu deset velkých fotek, vystavím je na místě, kde je hodně lidí, a pokusím se vybrat nějaké peníze. A přímo s těmi penězi zajet ke konkrétním dětem, koupit jim učebnice, oblečení, hračky, bonbony…
Dokážou si takto postižené děti hrát?
Víte, co bylo nejvíc depresivní? Ty děti se projevovaly jako děti a nedávaly znát svůj handicap. Vím, že bych tou sbírkou nevyřešil nic zásadního, ale je to přece jen víc, než dělat fotky.
Co myslíte, vybíráte si tyto cesty sám, nebo si ony vybírají vás?
(chvíle ticha)
Rozumíte otázce?
Rozumím… Já myslím, že obojí. Když jsem nastoupil do Mladého světa, nebylo zvykem někam jezdit, a já nevěděl, co fotit. Pořád jsem hledal, co by vyhovovalo mému naturelu, a zároveň abych našel svou pozici, svou parketu, a vyšly z toho mé cesty. Poprvé jsem jel v roce 1988 na zemětřesení do Arménie. Později jsem zjistil, že mi vyhovuje si cesty kompletně zařizovat: sám si cestu vyberu, sám si seženu víza, seženu sponzora… V Reflexu by to taky udělali, ale trvalo by to dlouho a udělali by to blbě. Takže se ptám: vybralo si to mě, nebo jsem si to vybral já?
Berete svou práci jako poslání, rozumím tomu dobře?
To je příliš nadnesené slovo. Beru svou práci jako věc, která je v rámci mých možností nějak prospěšná.
Fotíte do Reflexu i portréty. Je to pro vás odpočinek, nebo naopak nejhorší práce?
Odpočinek to není, spíše se s tím trápím. Pokud je to možné, snažím se je udělat jako reportáž. Tohle k absolutní dokonalosti dovedl Antonín Kratochvíl. Přišel s novým prvkem: portrét jako reportáž. Jenže on to umí a díky svému jménu může fotit hvězdu třeba půl dne. Mně dají tak půl hodiny.
Co byste rád fotil třeba za dvacet let?
To, co fotím teď.
Myslel jsem, že vás nachytám…
Víte, já fotím lidi a společnost. Společnost se vyvíjí a jsou stále nové a nové vztahy. To se nedá dokončit. Krajiny a portréty mají mnohá omezení, tam udělat něco nového je strašně těžké.
Znám fotografy, kteří měli období focení aktů…
Nikdy. Já bych nemyslel na focení, bral bych to jako zástěru kvůli těm holkám. (smích) Asi by mi bylo trapně, asi bych se styděl jí říct, aby si sundala podprsenku.
Jste člověk, který už umí pracovat se svými emocemi?
Pracuji na tom. Jsem emocionální, někdy to nedokážu utlumit a nedokážu být třeba nestranný. V konfliktu jsem vždy na nějaké straně. Z hlediska mé profese to je možná špatně: já prostě vidím na nějaké straně pravdu. Abych si tím způsobil co nejméně problémů, snažím se být na straně slabšího. Kdyby se mi podařilo dostat se do Čečenska, chtěl bych fotit na straně Čečenců. Na straně Rusů bych měl pocit, že s nimi kolaboruji.
Pokud tomu dobře rozumím, nemůžete mít o lidech velké iluze…?
Nic moc.
Poznamenalo to i váš vztah k přátelům?
Díky své práci mám úžasnou manželku z Maďarska. Líbily se jí mé fotky a tak jsme se seznámili. Mám teď asi i víc přátel a lidí, kteří mne respektují, než kdybych nefotil. Jakoby si mne váží.
Určitě jste si během své práce vytvořil nějaký názor na život. Zajímal by mě.
(dlouhá pauza) Svět sice stojí za hovno, ale udělejme maximum, abychom ho prožili co nejlépe.
Fotil jste i na safari. Jak vám bylo mezi zvířaty? Cítil jste něco jako chvilkové osvobození?
Já vím, co ode mne chcete slyšet. Že mi tam bylo líp, než když fotím války. Ale ono se to nedá absolutně srovnávat. Každému bych přál, aby jednou mohl jet na safari. Myslel jsem, že zvířata budu muset hledat, ale ono jich je tam stovky, tisíce… Safari je oáza. Ale pokud by všichni jezdili pouze na safari, válek a bezpráví by ve světě neubylo. Tím by si každý léčil jenom svou dušičku.
Jan Šibík (15. 4. 1963) po absolvování gymnázia pracoval jako operátor ve výpočetním středisku, v letech 1985-87 byl asistentem kamery v ČT, poté byl po kunkurzu přijat jako fotograf do Mladého světa a od roku 1992 pracuje v Reflexu. Tímto rokem odstartoval svou sérii cen. V soutěži firmy Olympus získal hlavní cenu – nejlepší fotografii roku 1992. V roce 1995 v soutěži Czech Press Photo získal hlavní cenu, loni se opět stal celkovým vítězem. V období mezi těmito lety obdržel celkem 22 cen. V roce1997 získal hlavní cenu v soutěži Fujifilm Press Photographer, letos 1. místo v kategorii reportáž. Šibík je všude tam, kde řádí válka, bezpráví či boj o moc. Vystavoval v Polsku (1988), ve Florencii (1990), v Moskvě (1996), v Bruselu, Káhiře (1997). Jeho fotografie se dnes prostřednictvím agentury Sipa tisknou v německém Der Spiegelu, ve Sternu i v americkém Timesu. Vydal knihu KDYBY VŠECHNY SLZY SVĚTA (1998).
