Že Sahara je největší pouští na světě (8,7 mil. km²), ví asi každý. Ne každý si ale uvědomuje, že pouště vznikají i zanikají v přímé závislosti na dlouhodobých změnách klimatu. A tak v těch místech, kde se dnes na Sahaře rozprostírají nehostinné písečné ergy, štěrkové seríry, hlinité sebchy či skalnaté hamady, se dříve vyskytovaly různé typy prostředí s charakteristickou flórou a faunou. Vydejme se o několik tisíciletí zpět do doby, kdy Sahara ještě nebyla tak nehostinnou pouští, jako je tomu dnes, a kdy jí protékaly řeky, na jejichž březích bylo možné spatřit hrochy a krokodýly, zatímco po souši putovala stáda slonů a žiraf. Doklady o tom nám přinášejí mimo jiné i rytiny a malby pravěkých obyvatel, jejichž původ byl předmětem řady antropologických diskusí a sporů.
SAHARSKÉ LETOPISY
Saharu lze zcela právem považovat za největší muzeum prehistorie pod širým nebem. Kromě ohromného počtu archeologických lokalit najdeme v saharských skalních masivech na desetitisíce skalních rytin a maleb, jejichž velikost se pohybuje od několika centimetrů až do osmi metrů. Soustřeďují se především na třech místech – v saharské části Atlasu v severním Alžírsku, v jihoalžírském pohoří Tassilli-n´Ajjer a v sousedním libyjském Fezzanu, kam míří i naše cesta. Zatímco tassilské kresby byly pro Evropu objeveny až v roce 1933, je fezzanské skalní umění známo již od roku 1850, kdy si jej prvně povšiml německý cestovatel Heinrich Barth, proslulý svou velice odvážnou výpravou z Tripolisu přes Saharu k Čadskému jezeru.
Aby náš výlet do pravěku nebyl příliš dlouhý, omezíme se pouze na geologickou současnost, tedy tzv. holocén. Je to období, které začíná zhruba před 12 000 lety po odeznění poslední doby ledové. Tehdy došlo k velmi výraznému celosvětovému oteplení, které v Evropě způsobilo postupné roztávání a posléze i definitivní ústup velkých severských a alpských ledovců. Zatímco pro naše evropské předky znamenaly všechny předchozí doby ledové velmi silný pokles teplot a rozšíření již zmíněných ledovců, v Africe se tato období projevují klimatem velmi suchým, s nímž právě souvisí i vznik velkých pouští, pochopitelně také Sahary. Ta měla například v době posledního zalednění rozlohu daleko větší než dnes a svým jižním okrajem zasahovala zhruba o 400 až 500 km hlouběji do afrického kontinentu. Roztátí ledovců na začátku holocénu mělo pak na Sahaře za následek větší hojnost srážek, s čímž souvisel i rozvoj vegetace.
Má se za to, že k jakémusi klimatickému optimu došlo zhruba okolo roku 6500 před naším letopočtem, kdy tropické pralesy dnešního rovníkového pásma dosáhly daleko na sever, dokonce až k Benue, největšímu dnešnímu přítoku řeky Niger. A právě v této době se do oblasti dnešní Sahary stěhují zástupci velké subsaharské fauny a spolu s nimi se zde objevují i první zemědělci a chovatelé dobytka. Ti zde vytvořili neuvěřitelné množství skalních rytin a kreseb znázorňujících zvířata, s kterými přicházeli do kontaktu. Příznivé klima však na černém kontinentě netrvalo příliš dlouhou dobu. Během několika tisíciletí začíná srážek opět ubývat, a již okolo roku 2000 před naším letopočtem nabývá Sahara zhruba současné podoby.
Subsaharská fauna, kterou představovali sloni, žirafy, hroši či nosorožci, postupně mizí a její zástupci se pak vyskytují již jen ostrůvkovitě a sporadicky, především v horských masivech střední Sahary. Například populace afrických slonů se tehdy rozdělila do dvou velkých skupin. Jedna se uchýlila na jih, kde jejich potomci žijí dodnes, a druhá zůstala v saharském Atlasu, Maroku a Mauritánii. Z této severní skupiny byli pak sloni loveni Kartáginci. Vzpomeňme na proslulou výpravu kartaginského vojevůdce Hannibala.
PROBLÉM SKALNÍCH RYTIN
Tento základní scénář vývoje saharské přírody bylo možné napsat již v 50. letech minulého století. V té době byl ovšem ve srovnání se současností prozkoumán pouze velmi malý zlomek všech archeologických lokalit. Není proto divu, že výsledky práce celé řady dalších badatelů z oborů, jako jsou paleoklimatologie, archeologie, ekologie i antropologie, dnes zpřesňují a doplňují základní informace získané v první polovině minulého století, čímž poskytují kulturnímu světu nový pohled na saharské skalní umění. Je dnes již kupříkladu zřejmé, že původní chronologická koncepce skalního umění neplatí zcela bez výjimky. Předpokládalo se, že podle vyobrazení různých druhů zvířat lze rozeznat několik časových období. Nejstarší z nich mělo být reprezentováno obrazy s buvolcem, dnes již vyhynulým druhem zvířete Homoiceros antiqus. Poté mělo následovat období zemědělců, jejichž hlavním výtvarným námětem byla domácí zvířata, zejména pak stáda hovězího dobytka. Dále přichází období jezdeckého koně a jako poslední období velblouda.
Rytina dvou žiraf a slona ve vzájemné superpozici a stejném stylu dokládá chronologicky blízký výskyt těchto zvířat v Messak Settafet.
Výsledky současných studií však tento chronologický systém zpochybňují. Na řadě nově objevených míst se totiž rytiny různých období vzájemně překrývají. Ukazuje se tedy, že podle skalních rytin lze určit pouze dvě období – starší (před rokem 2000 př. n. l.), kam řadíme zhruba první dvě fáze, a mladší (po roce 2000 př. n. l.), zahrnující zbývající dva časové úseky.
ŽIRAFY, NEBO SLONI?
Ze všech výjevů zaujme návštěvníka Sahary asi přeci jen nejvíc velká africká fauna, kterou tradičně představují slon a žirafa. Abychom na konkrétním příkladě ukázali nový pohled, jenž vznikne spojením několika vědních oborů, řekněme si, co ví kupříkladu zoologové o chování a ekologických nárocích těchto dvou velkých skupin savců. Je známo, že slon africký (Loxodonta africana) se neobejde bez vody, které spotřebuje zhruba 100 litrů denně. Je to vlastně jediný faktor, který jeho geografické rozšíření opravdu limituje. V obdobích sucha, kdy je nedostatek povrchových zdrojů vody, však dokáže hloubit koryta vyschlých řek, aby se dostal ke spodní vodě. Za jednotlivými lokálními stanovišti s takovýmto vodním zdrojem se může vydat až 60 km dlouhou trasu, kterou si velmi dobře pamatuje. Ostatně víme, co je sloní paměť. Na rozdíl od slona vydrží žirafa poměrně velmi dlouhou dobu bez vody. Je známo, že v oblasti Aguelt Nemadi v Mauritánii žila populace žiraf dokonce až do začátku 20. století.
Určitou zajímavostí je, že oblast Messak Settafet v libyjském Fezzanu je vlastně jediné místo na Sahaře, kde podle výpovědi pravěkého skalního umění žily pohromadě dvě skupiny zvířat s různými ekologickými požadavky. Do první z nich patří již zmíněný slon, dále pak hroch a nosorožec, kteří potřebují ke svému životu prostředí s minimálním srážkovým úhrnem 150 mm. Skupině druhé, kam zařazujeme žirafu a přímorožce oryx, postačuje srážek daleko méně, pouhých 50 mm. Jak ale vysvětlit, že tyto dvě skupiny zvířat žily v době vytváření skalního umění pohromadě?
Nabízí se prostá odpověď – skalní umění reprezentuje pouze jakýsi “bestiář” dávných umělců, tedy pouhý výběr z fauny, s níž se pravěcí lidé setkávali. Krom toho znázorňování různých druhů zvířat mohlo představovat určitou tradici, která pak pokračovala po mnoho dalších generací, aniž by již taková zvířata v oné oblasti žila. Skalní umění je však na Sahaře stále ještě živé. Například Tuaregové, současní obyvatelé této části Sahary, neznázorňují ani buvolce, ani slony či žirafy nebo koně, ale především jim dobře známé velbloudy. Nejčastěji pak na skalní stěny vyrývají nápisy v jejich vlastním písmu zvaném tifinagh. Na řadě příkladů lze demonstrovat, že každá kulturní skupina má svůj určitý výtvarný projev či styl, podle něhož ji můžeme identifikovat.
HRANICE SAHARY
Jedním z dalších možných řešení otázky výskytu dvou skupin zvířat s odlišnými ekologickými nároky je představa, že oblast Messak Settafet tehdy vlastně tvořila jakousi přechodovou zónu mezi pouští a savanou, tedy dnešní sahelské pásmo. Její šíře se pak mohla měnit i v závislosti na krátkodobých klimatických cyklech. Informace o tom, jak intenzivní může postup sahelu být, lze čerpat i z naší nedávné historie. Vzpomeňme na ničivá sucha mezi lety 1965 a 1985, kdy sahel postoupil o celých 200 km na jih, tedy zhruba o 2/3 poledníkového rozměru Messak Settafet.
Na Sahaře se badatelům skutečně podařilo lokalizovat jakousi ekologickou hraniční zónu, která představovala určitou zeměpisnou hranici mezi sahelským pásmem savan na severu a tropickým pásmem deštných pralesů na jihu. Zajímavostí zůstává, že tato hranice není pouze jakousi ekologickou přechodovou zónou. V úrovni nilského údolí tudy prochází výraznější skalní masiv, jehož název Batn el-Hagar bychom mohli do češtiny přeložit jako Břicho kamení. Před zatopením Dolní Núbie vodami Násirova gigantického vodního díla tvořil Batn el-Hagar velmi významný 2. nilský katarakt. Tuto hranici bychom mohli považovat i za jakýsi předěl dvou ve své podstatě velmi rozdílných starověkých kultur.
Zatímco na severu vznikla ryze zemědělská kultura starého Egypta, na jihu dochází k rozvoji pastevecko-zemědělské kultury staré Núbie. A aby toho nebylo málo, připomeňme ještě nález kamenné stély u vesničky Semna datované do období staroegyptské Střední říše. Ta poskytuje informace o černých obyvatelích Kuše, kteří se svou barvou pleti výrazně odlišují od světlejších Egypťanů. Bylo dále zjištěno, že zatímco v jižní, súdánské části Afriky docházelo v období mezi 3000 až 1250 př. n. l. k vysušování velice nepravidelně, severní, egyptská část vysychala plynuleji. Severní Afrika se tak postupně stává jakýmsi ostrovem, ohraničeným ze severu Středozemním mořem a z jihu Saharou, skrze kterou komunikuje pouze úzkým koridorem díky oázám v libyjském Fezzanu.
PODOBA DÁVNÝCH UMĚLCŮ
Náš výlet do pravěku Sahary bychom měli zakončit několika slovy o samotných lidech. Jak vypadali? Byli pleti výrazně tmavé jako dnešní obyvatelé subsaharské Afriky, nebo šlo o populace podobné dnešním Berberům či Tuaregům, jejichž pleť je daleko světlejší? K těmto otázkám může sama antropologie přispět jen velmi těžko. K dispozici má pouze morfologické znaky na kostrách těchto pradávných obyvatel, které byly objeveny během archeologických výzkumů. Jsou mezi nimi takové, jež vykazují ryze negroidní antropologické rysy, jako jsou vystupující čelisti nebo široký nosní otvor, ale i lidé gracilního vzhledu.
K rekonstrukci podoby původních obyvatel přispívají i některé výjevy pravěkého umění. Zajímavostí je například i to, že skalní rytina objevená před lety v Tassilli-n´Ajjer silně připomíná jeden z velmi významných iniciačních obřadů pasteveckých Fulbů zvaný lotori. Fulbové jsou velmi heterogenní populací obyvatelstva Afriky, která obývá široký pruh západosahelského pásma, rozprostírajícího se zhruba od východního Senegalu až po západní Čad. Vedle již zmíněných negroidních rysů u nich najdeme i charakteristiky europoidní – světlou pokožku, přímý a dlouhý nos, úzké rty či dlouhé vlasy. A tak na naši otázku nemůžeme dát bohužel uspokojivou odpověď těm, kteří za kulturními hodnotami spatřují i určitou etnickou skupinu, nějaký národ, či dokonce rasu. Na Sahaře žili pravděpodobně již tehdy lidé velmi různorodého antropologického složení a původu. Ačkoli se toho o etnickém kontextu pravěkých skalních umělců moc nedozvíme, důležitější by pro nás měla být skutečnost, že tito lidé, žijící v primitivních podmínkách archaického zemědělství, velmi výrazně přispěli ke kulturnímu dědictví naší modré planety, a to v době, kdy na Sahaře ještě pršelo.
Když před více než dvěma sty lety – roku 1783 – vypustili bratři Montgolfierové první horkovzdušný balon, pod kterým na roštu pálili slámu a jehož první posádku tvořili beran, kohout a kachna, asi netušili, že zahájili éru létání člověka. Po slavných dobách balonového létání nahradily balony a vzducholodě stroje těžší než vzduch a již se zdálo, že pohádková monstra z románů Julesa Vernea navždy zmizí z oblohy celého světa.
Nestalo se tak. Stovky nadšenců se spojily a nedopustily, aby balonové létání zaniklo. V Anglii, Německu a Španělsku běží továrny na výrobu balonů, a i u nás se nadšený “balonář” Aleš Kubíček pustil do výroby horkovzdušných balonů a všelijakých reklamních poutačů, které nám čas od času plují nad hlavami.
A co se všechno musí sehnat a sestrojit předtím, než se pestrobarevné bubliny odlepí od země? Nejprve si konstruktéři sednou k počítači a přemýšlejí. Každý balon je totiž originálem, každý má jiný obal, jiný koš a jiný hořák. Obaly se často skládají ze stovek různých dílů, které tvoří speciální látky pokryté zátěrovou povrchovou úpravou. Pro výrobu rattanových košů se dováží proutí až z Indonésie a plynové hořáky musí být zvlášť uzpůsobené, tudíž právě pro balony vyrobené.
K čemu jsou dnes balony potřebné? K přepravě cestujících už neslouží, nad krajinou v nich plují turisté a nadšenci, kteří si i rádi zazávodí. V roce 1999 dokonce v balonu firmy Kubíček zvítězil Američan Bill Arras na Mistrovství světa a český tým se v pořadí národů umístil na pátém místě. Můžeme s jistotou očekávat, že se následovníci bratrů Montgolfierů budou nad našimi hlavami vznášet i v budoucnosti plné nadzvukových letadel.
Lokomotiva hrozivě rostoucí před očima skřípavě brzdí na nádraží v Ciotat. A zrovna před kamerou! Někteří svědkové těch prvních pohyblivých obrázků bratří Lumièrů se posledního metru na kolejích nedočkají. V hrůze prchají z promítacího sálu. Píše se rok 1895.
Kluk, který právě prožil čtyřminutový příběh vodní kapky, padající z mrakodrapu, svištící městskou kanalizací a vyvržené do moře, se vrací z kapalného skupenství zpátky do klukovského. Ještě celý vytřesený, s mžitky před očima ze Cinema dynamique uznale jásá: “Vachement bien! – To nemá chybu!” A běží vychutnat další vizuální atrakce Evropského parku obrazů – Futuroscopu. Podzim roku 1999. Už tiká odpočet třetího tisíciletí. Někdo je napřed, jiný pozadu.
Pavilon Futuroscopu s expozicí unikátních hologramů a filmem o tom, jak hologramy vznikají. Hranol a koule. Slunce vycházející nad světem proměn…
VÍC NEŽ DISNEYLAND…
Tvůrci Futuroscopu u města Poitiers, 350 kilometrů od Paříže (otevřen 1987), přiznávají za jeden z inspiračních zdrojů disneyovský sen o “společnosti budoucnosti”, uskutečněný roku 1982 v podobě experimentálního prototypu EPCOT, spojujícího prvky zábavy a techniky. Ale Futuroscope představuje víc než všechny dosavadní Disneylandy dohromady. Víc proto, že “postaven na stálé vůli k obnově a hledání, těší se ze šťastného manželství s obrazem, technologií zítřka”, jak říká jeho otec René Monory. Autoři Futuroscopu vsadili na svobodu volby a citové prožívání. Během 12 let zavedli obrazové technologie ve všech možných formách. Projekční plochy jsou tak velké, že je neobejmeš jedním pohledem. Posun filmových obrázků je podstatně rychlejší než reakce oka! Ve dvacítce sálů pronikneš do nejpřekvapivějších vizuálních technik, v některých případech světově unikátních. Obraz – stejně jako náš dramaticky se měnící svět a jeho stále rychlejší prožívání – se rozkládá a zase skládá do rozmanitých fantazií, je mnohovrstevný, dynamický, okrouhlý i zakřivený.
Futuroscop jako velký multimediální vír nasál z centra Francie množství odborných, vědeckých a vzdělávacích institucí. Otevřel možnosti a prostor průmyslovým firmám. Posílil ekonomickou potenci kdysi málo významného kraje La Vienne a už dávno překročil nejen jeho hranice, ale i hranice francouzské, a dokonce evropské.
ZE SNA DO SKUTEČNOSTI A ZPĚT
Pavilony, chlubící se rok od roku stoupající návštěvností (225 tisíc lidí v roce otevření, o deset let později už skoro 3 miliony lidí za rok), nesou kouzelná jména v kódovém jazyce vědy: Kinemax, Omnimax, Imax 3D, Solido, Imagic, Astratour… Jen výjimečně se do slovníku vědy vloudí pohádka: Tapis magique – Kouzelný koberec… Jeden příklad z mnoha, Kinemax. V černém členitém krystalu, jakoby vyvrženém z lůna Slunce na Zem, bezpečně vystopuješ jedinečný otisk přírody odrážející se ve třech tisícovkách zrcadlových ploch. K vytvoření originálního tvaru a fasády bylo třeba na 20 tisíc hodin studií v oblasti geometrie a informatiky. Uvnitř se skrývá sál o 450 místech s projekční plochou jako sedmipatrový dům. Technika Imax kreslí už jen využitím 70mm filmu o 15 perforačních otvorech na jedno políčko (3x větší než klasická “sedmdesátka”) obraz takové kvality a prostorovosti, že tě vtáhne přímo do děje filmu. Prožiješ příběh o historii, stavbě a tajemstvích egyptských pyramid.
Projekce filmu na tak obří plátno vyžaduje i neobvyklý projektor. Ten v Kinemaxu musí zajistit pro čtyřicetiminutový pořad posun šedesátikilogramové cívky filmu rychlostí 103 metry za minutu. Snadno spočítáš délku pásu na cívce – 4 kilometry. Ale aby bylo kouzlo úplné, musí mít pointu. Po poslední filmové sekvenci se obří plátno zdvihne jako opona. Či spíše jako deska Tutanchamónovy hrobky. Dovnitř vnikne paprsek slunce a osvobodí tě z útrob temného krystalu. Vstoupíš rovnou do jasného dne. Ze sna do skutečnosti, která ti o pár minut později a o pár metrů dál chystá další překvapení.
IMAGINÁRNÍ ROZHOVOR
V roce 1995 (100 let kinematografie) prolomili scenáristé Futuroscopu princip diváckých sálů otevřením Image studia. Vypravují diváka malým trojmístným člunkem na plavbu stoletím oživlých obrazů a iluzí. Člověk přece tak rád nahlédne do zákulisí snů! A proč ne rovnou do zákulisí celého Futuroscopu? Když virtuální obrazy a stíny tvůrců dějin “sedmého umění”, proč ne obraz tvůrce nad jiné živoucího, politika, agilního poslance kraje La Vienne, otce parku obrazů a prezidenta řídící společnosti, René Monoryho? Ve světě triků a imaginace starý trik novinářský: imaginární rozprava s autorovými myšlenkami z knihy Klíče k budoucnosti…
V čem je vlastně “zakódován” úspěch Futuroscopu?
“Trvalo deset let, než se dostal mezi patnáctku nejúspěšnějších zábavně-vzdělávacích parků světa. Myšlenka chytré zábavy se stala typickým statkem naší epochy. Pokrok podněcuje vědu a výsledky její praktické aplikace ovlivňují náš život. Chceme je pochopit, abychom si je mohli osvojit. Tím, jak Futuroscope odkrývá technologické zázraky, dovolává se toho dětinského a zároveň nejinteligentnějšího v nás. Učit se zábavou je myšlenka stará jako samo vzdělání. Jen ji znovu objevujeme. Člověk zítřka bude člověkem multimédií. Podívejte se na děti: jak si počínají s počítačovými hrami a virtuálním videem, aniž ztrácejí čas četbou návodu k použití! Je snad lepší ilustrace neobyčejné přizpůsobivosti lidského ducha všemu, co umožňuje rozvíjet jeho kapacity…?”
NERVOVÉ CENTRUM
Když v roce 1998 namířil k nebi své teleskopické antény Teleport – mistrovské dílo společnosti France-Telecom – nervové centrum Futuroscopu a multimediální maják vyzařující do všech koutů světa, kraj La Vienne obrátil další stránku svých dějin. Teleport nabídl široký rejstřík služeb, jako informační databanky, okamžité obchodování s celým světem prostřednictvím dat a obrazových informací, videokonference či Internet, klientům všeho druhu, od podnikatelů, firem a obchodníků po učitele, vědce a studenty. Podniky, výzkumné ústavy a školy soustředěné buď přímo ve Futuroscopu, nebo v jeho blízkosti, ale také hotely a byty zaměstnanců Futuroscopu a přidružených institucí jsou na toto nervové centrum bezprostředně napojeny. Žáka průmyslové školy doučuje vysokoškolák na dálku kabelovou televizí. Děti ve všech základních školách kraje mají díky aktivitám řídící společnosti Futuroscopu počítačové učebny a středoškoláci se rovnou ze svých tříd zúčastňují telekonferencí s významnými průmyslníky, vědci či intelektuály. Evropský park obrazů tak načrtává nový způsob života: čas práce se stává přizpůsobivější, získaný čas uvolňuje prostor pro možnosti dalšího vzdělávání a rozvoje osobnosti a vytváří nová pracovní místa. Díky novým obrazovým a přenosovým technologiím se to všechno děje dokonce i na dálku – mnohdy přes hranice kontinentů, což bylo dříve nemyslitelné.
KŘÍDLA ODVAHY
Tváří v tvář gigantické projekční ploše pavilonu IMAX 3D (540 metrů čtverečních) a vybaven polarizačními brýlemi prožíváš spolu s letcem Henri Guillaumetem v kabině jeho dvojplošníku nádherný, ale také tragicky dramatický průlet nad Andami. Ztroskotání na horském ledovci i strastiplnou pilotovu pouť do údolí, směrem k záchraně. Skutečná historická epizoda z dějin letecké pošty. Dokument a příběh zároveň. Dobrodružství ve třech rozměrech, v němž zakoušíš vzlet, zákruty i pád, svištění větru, tlukot křídel odvahy – první futuroscopické fikce z dílny věhlasného režiséra J. J. Anauda (Jméno růže, Medvědi).
Spěcháš od pavilonu k pavilonu. Nic nechceš propásnout: být kapkou vody řítící se z mrakodrapu v Cinema dynamique, prožít proměnu slunečního paprsku v životodárnou energii v Solidu, ponořit se na mořské dno v brýlích dirigovaných laserem, vyzkoušet, co víš o vodě v Aquascopu, spolu s horolezci filmaři (a speciální technikou Omnimax) vyšplhat na samu střechu světa.
Anebo ve skleněném prstenci Gyrotouru vystoupat aspoň do výšky 45 metrů a přehlédnout šedesát hektarů zázraků ve zmenšenině světa mediálního. A pak chvíli nerušeně snít na lavičce amfiteátru, na břehu Jezera zvuků, které však v podzimním dni hluboce mlčí. A náhle, zahlcen přemírou informací, si říkáš: aspoň něco, co z technických důvodů právě není v provozu! I křídla odvahy tu na okamžik zplihnou…
OTEVŘENÁ BRÁNA
Slunce vstává nad kosým horizontem. Hranol a koule. Pavilon Futuroscopu – historicky první ze staveb parku – propůjčuje místu zasvěcenému budoucnosti odhodlaně optimistický tón, který se dneska tak málo nosí. Architektura v dokonalém spojení s přírodou. Radost a humor jsou stejně součástí spirálovité kapky, věnčené křidélky přenosových vln Pavilonu komunikace, jako kovového irokézského účesu (skoro bys řekl skinhead), kontrastujícího s názvem Solido. Tvá fantazie se probouzí, když Kinemax mění barvy na slunci, když dvojitý plášť Omnimaxu nechá poletovat nejistotu nad skutečnou formou stavby. Dvě základní témata se opakují téměř tvrdošíjně: všudypřítomná voda jako symbol proudící komunikace dávající život, a sklo jako symbol průhledné společnosti, v níž obíhají informace. “Pochopení” a “představivost” jsou možná kódová slova třetího tisíciletí. Je-li jinak všechno nejisté, brána možností snad ještě nikdy nebyla tak dokořán. Futuroscope je poslem těchto možností.
Na dlaždicích jedné z mnoha kavárniček evropského parku obrazů se v posledním podzimním slunci vyhřívají dvě černá koťátka. Kolem nich fičí informační revoluce, ale koťata si hrají. O kočkách se říká, že když dospějí, jsou moudré. A co teprv ty, které dospívají ve Futuroscopu…!
Futuroscope je dnes předním soukromým zaměstnavatelem kraje La Vienne s 1300 stálými zaměstnanci. Jen Teleport v těsné blízkosti parku spolu se stálými podniky a institucemi představuje dalších 3500 pracovních míst. Postupný úspěch parku a jeho široká evropská i světová popularita umožnily vytvoření 15 000 přímých i nepřímých pracovních příležitostí v celém kraji. Z rozvoje Futuroscopu profituje samozřejmě především oblast hoteliérství a ostatních ubytovacích a restauračních služeb. Mezi léty 1987-97 se kupříkladu počet ubytovacích kapacit v kraji zvýšil z 2500 na 5300 a počet noclehů ze 350 tisíc na 2,3 milionu ročně. Zahajovací rok 1987 skončil obratem ve výši 7,5 milionu franků, v roce 1995 však už obrat představoval 500 milionů franků před zdaněním a v roce 1997 se dostal na 670 milionů franků. Těchto výsledků přitom Futuroscope dosáhl bez jakýchkoli subvencí. Každoroční částka nových investic do dalšího rozvoje parku se pohybuje kolem 150 milionů franků a schvaluje ji Generální rada kraje. Futuroscope je umístěn u města Poitiers, zhruba 350 km od Paříže po dálnici A 10 směrem na Bordeaux. Vstupenka umožňuje strávit v parku celý den (9-18 hod.) a navštívit tolik pavilonů, kolik jich lze stihnout. Chce-li však člověk vidět co nejvíc, doporučuje se dvoudenní pobyt (možnost ubytování v hotelových kapacitách parku či v blízkém okolí, v soukromí či v několika desítkách autokempů). Park je otevřen po celý rok. Jednodenní vstupné se pohybuje (v závislosti na třípásmové sezoně) od 140 do 185 franků pro dospělého a od 110 do 150 franků pro dítě (5-12 let). Se vstupenkou návštěvník dostane podrobný plán parku s rozvrhem projekcí v pavilonech. Informace a rezervace lze získat na internetové adrese: http://www.futuroscope.com.
“Na temné obloze zářily miliardy hvězd.” Touto lyrickou větou popisuje pohled na oblohu bezpočet autorů. Obloha člověka vždy fascinovala jako něco nedostupného a tajemného. A tak není divu, že autoři krásné literatury počet hvězd nad našimi hlavami vyjadřovali tak nadnesenými čísly. Skutečnost je podstatně prozaičtější – pouhým okem jich vidíme jen něco málo přes tři tisíce.
JIŽ STAŘÍ ŘEKOVÉ…
Říká se, že touto větou má začínat každá přednáška – a kupodivu, nevyhneme se jí ani my. Dokonce musíme ještě dále do historie – člověk hledí na oblohu již od počátků svého bytí, od doby, kdy se stal člověkem. A je docela možné, že se jím stal právě tehdy, když si uvědomil, že světélka na obloze představují něco zvláštního, vzrušujícího a tajemného. Pokusy o ztvárnění hvězdné oblohy – mohli bychom použít termín mapy nebo kresby – do hlíny a do kamene jsou velmi staré. Z archeologického výzkumu v Dendeře se dochovala staroegyptská mapa oblohy, vyrytá do kamenného kotouče. Některé hliněné destičky z oblasti Babylónu, staré přes 5 tisíc let, rovněž zachycují polohy hvězd.
Antická věda, jejíž počátky klademe do 7. až 6. století před naším letopočtem, pochopitelně neznala fyzikální podstatu hvězd ani jejich skutečnou vzdálenost (vzdálenosti hvězd byly poprvé změřeny až v roce 1838 Besselem, zdroje hvězdné energie – jaderné reakce – byly poznány teprve v polovině tohoto století). Přesto se z antické doby dochovala první měření poloh hvězd a první mapy oblohy. Obloha byla sídlem bohů, bájných reků a zvířat, jejichž postavy tehdejší pozorovatelé viděli ve skupinách jasných hvězd. V této době se také objevuje pojem souhvězdí – poměrně přesně určená skupina hvězd vytvářející charakteristický obrazec. Na mapách je pak reprezentovala zmíněná bájná postava.
Tento způsob tvorby hvězdných map se udržel do počátku novověku. Z první poloviny 17. století pocházejí Atlas hvězdného nebe od Hewelia a Bayerova Uranometria – spis s obrazy hvězdných map ojedinělé umělecké hodnoty a krásy.
JASNOSTI HVĚZD
První dochovaný katalog hvězd se připisuje Hipparchovi. Práce na něm byly inspirovány objevením se nové hvězdy v souhvězdí Štíra, jež vzplála v roce 134 př. n. l. Pravděpodobně se však nejedná o původní práci, ale o kompilaci a rozšíření katalogů předchozích, které se ovšem nedochovaly. Hipparchův katalog z poloviny druhého století před naším letopočtem obsahoval údaje o polohách asi 800 hvězd, Ptolemaios jej později rozšířil o údaje o dalších 200 hvězdách.
Hipparchovi vděčíme za stupnici pro určování jasnosti hvězd. Ve svém katalogu označoval nejjasnější hvězdy jako hvězdy první velikosti, nejslabší hvězdy ještě viditelné okem byly označeny jako hvězdy šesté velikosti. Z řeckého slova pro označení velikosti (magnitudo) vznikl dodnes používaný termín pro určování jasnosti hvězd – hvězdné magnitudy.
Hipparchos měl neobyčejné štěstí – určil svou škálu hvězdných velikostí tak, že hvězda druhé velikosti byla 2,5x slabší než hvězda první velikosti. Hvězda třetí velikosti byla opět 2,5x slabší než hvězda druhé velikosti. Zkrátka – rozdíl jedné velikosti v Hipparchově stupnici udával, že hvězda je 2,5x slabší (nebo jasnější) než druhá. To však bylo zjištěno až podle mnohem pozdějších měření, která byla uskutečněna Herschelem v letech 1780-1800. Herschel je také autorem prvního přístroje určeného pro přesná, nedokonalostmi oka nezatížená měření jasnosti hvězd. Hvězdné fotometry jsou od konce 18. století jedním ze základních a nepostradatelných přístrojů pro zjišťování vlastností hvězd.
Odtud byl již jen krok k zavedení exaktní škály hvězdných jasností. V roce 1857 upravil ještě Pogson poměr jasností odpovídající rozdílu jedné velikosti na 1:2,512. Proč tato zdánlivě nesmyslná korekce? Protože 2,512 je pátá odmocnina ze sta – to pak znamenalo, že hvězdy, jejichž hvězdné velikosti se liší o 5 tříd, mají své jasnosti v poměru 1:100. Tak je hvězda 1. velikosti 100x jasnější než hvězda 6. velikosti. Herschel a Pogson také zavedli do označování jasnosti hvězd záporná čísla. Hvězda nulté velikosti je tak zhruba 2,5x jasnější než hvězda první velikosti. A hvězda -1. (minus první) velikosti je opět přibližně 2,5x jasnější než hvězda nulté velikosti.
Pro shrnutí uveďme, že i nadále mají nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem 6. velikost (magnitudu), jasná hvězda Vega, dominující letní obloze právě v nadhlavníku, má nultou velikost (přesně +0,02 mag). Nejjasnější hvězda oblohy Sirius (na zimní obloze vlevo pod souhvězdím Orion) má jasnost -1,46 mag. A konečně Měsíc v úplňku má kolem -12 mag a Slunce -26 mag.
Z konce devatenáctého století také pochází snaha o zavedení standardů hvězdných velikostí. Plamen svíčky nebo kahanu není vhodný “etalon” jasnosti. Stačí závan větru, změna délky knotu nebo změna složení vosku, a plamen již má jinou jasnost. Proto bylo po celé obloze vybráno několik desítek hvězd, které byly definovány jako základní opěrné standardy. Jednou z těchto hvězd byla i Polárka. K překvapení astronomů se postupem doby ukazovalo, že jasnost řady hvězd se s časem mění. U některých proměnných hvězd, jak se jim začalo říkat, byly změny velké a nápadné – často i několik hvězdných velikostí. U některých byly změny malé – třeba jen jedna nebo dvě desetiny magnitudy nebo i méně. Pak záleželo na pokroku měřicí techniky, jak dokonale se podařilo určit jasnost hvězdy, a tím stanovit, zda si zaslouží své místo mezi standardy hvězdných jasností. Již zmíněná Polárka byla mezi standardy ještě v době mých studií na přelomu 60. a 70. let. Později se přišlo na to, že její jasnost se také mění – ne o mnoho, asi o 0,2 magnitudy. Málo, ale stačilo to k vyřazení z kategorie fotometrických standardů.
POŘÁDEK V SOUHVĚZDÍCH
Souhvězdí ve starověku i středověku byla chápána jen jako ony bájné figury. Celá obloha ani nebyla souhvězdími pokryta – vyskytovala se prázdná místa, kam se dala “vtlačit” dodatečně nově vytvořená malá souhvězdí. Zatímco na severní obloze existovala řada souhvězdí, která byla převzata již od řecké civilizace, a byla zde jistá tradice, na jižní obloze tomu tak nebylo. Astronomické znalosti indiánských obyvatel Jižní Ameriky, stejně jako původního obyvatelstva Nového Zélandu a Austrálie se nedochovaly a ztratily se při zániku tamních kultur. Civilizace severní polokoule vlastně ani nemohla jižní oblohu znát – a tak se první pokusy o vytváření souhvězdí na jižní obloze vyskatují až v období objevitelských cest v 16. století. A protože hlavní objevitelské výpravy užívaly jako dopravní prostředek lodě, objevují se typicky “lodní” souhvězdí. V názvech najdeme navigační a optické přístroje (Sextant, Oktant, Kompas, Dalekohled, Mikroskop, Pravítko a Kružítko), části lodi (Lodní kýl, Plachty, Lodní záď) i další výtvory techniky (Vývěva, Chemická pec) či připomínku misionářských aktivit cestovatelů (Oltář).
Definitivní pořádek do rozdělení oblohy na jednotlivá souhvězdí a jednoznačné vytyčení jejich hranic přinesl až kongres Astronomické unie v roce 1925. Ten definitivně “rozparceloval” oblohu na 88 souhvězdí a stanovil přesné souřadnice jednotlivých bodů hranic. Od té doby již obloha neobsahuje prázdná místa “nikoho”, každá i sebeslabší hvězda patří do některého souhvězdí. Souhvězdí tak ztratila vzhled krásných figur bájných zvířat a lidí, a stala se prostou oblastí na obloze.
MAPOVÁNÍ OBLOHY
Mapování oblohy se od samého počátku potýká s několika problémy typickými právě pro tvorbu map. První problém, který znají i pozemští kartografové, plyne z toho, že obloha je koule (trojrozměrná), zatímco papír mapy je dvojrozměrná plocha. Při převodu koule na plochý papír je nevyhnutelné dopustit se větších či menších chyb a zkreslení tvaru obrazců hvězd.
Jistě – nejjednodušší by bylo vytvářet mapy oblohy ve formě glóbusu. Tím by odpadla všechna zkreslení způsobená převodem koule do plochého papíru. Mapa by ale nebyla příliš praktická – moderní mapy oblohy s větším měřítkem (a desetitisíci zobrazených objektů) by musely mít průměr glóbu i více než dva metry. Jak by se asi taková “kulička” dopravovala dveřmi a po schodech kopule k dalekohledu…?
Přesto se glóbusy objevují, byť jen v únosných rozměrech, a je zajímavé si všimnout jednoho rysu. Většina z nich má hvězdy souhvězdí kresleny způsobem, pro který se vžil název “Gottes Sicht”. Zatímco reálnou oblohu pozorujeme zevnitř “koule oblohy”, jsou glóbusy kresleny při pohledu zvnějšku. Tedy tak, jak by odpovídalo “božímu pohledu” zvenku, což je přesný význam německého názvu kresebné techniky glóbusů.
Klasické papírové mapy ale odpovídají pohledu na oblohu zevnitř sféry. Pro potřeby mapování i dalších měření je třeba na obloze nadefinovat systém souřadnic. Ten je obdobný jako systém souřadnic geografických, který je rovněž definován na kouli. Základní rovinou nebeského systému souřadnic je rovina zemského rovníku, průsečík zemské rotační osy s oblohou udává polohu severního a jižního pólu oblohy.
S oblohou je ale jeden problém – protože ji pozorujeme z rotující Země, tak se nám zdá, že je to obloha, která se otáčí kolem nehybné Země. S tímto závažím starověku se astronomie sice již dávno vyrovnala, avšak v tuto chvíli jde o to, ukázat, že měřit polohu hvězd “vůči kopci na obzoru” by nebylo praktické. Za malou chvíli by se Země pootočila, a polohy hvězd v soustavě “kopce” by se změnily. Vhodnější je zvolit nějaký bod na nebeském rovníku a ten prohlásit za počátek souřadnic. Příroda nám zde pomohla. Druhá hlavní rovina používaná v astronomii je rovina oběhu Země kolem Slunce – rovina ekliptiky. Pokud se na malou chvíli vrátíme do starověku a budeme si představovat, že stojíme na nehybné Zemi, “uvidíme” rovinu ekliptiky na obloze jako zdánlivou dráhu Slunce po obloze v průběhu celého roku. Rovina zdánlivé dráhy Slunce, neboli ekliptiky, je vůči nebeskému rovníku skloněna o úhel 23,5° a protíná se s rovníkem ve dvou bodech. V jednom z průsečíků je Slunce právě tehdy, když na severní polokouli začíná podzim (v okamžiku tzv. podzimní rovnodennosti). Ve druhém průsečíku je Slunce na začátku jara, při jarní rovnodennosti. A právě tento průsečík rovníku s ekliptikou, tzv. jarní bod, byl vzat jako počátek pro měření nebeských souřadnic.
Stále ale ještě nebylo řečeno, jaké souřadnice se používají. Na Zemi se používá zeměpisná délka a šířka. Analogií zeměpisné délky – souřadnice měřené “podél” rovníku – je na obloze tzv. rektascenze. Obdobou zeměpisné šířky je tzv. deklinace, která udává, jak moc na sever (nebo na jih) je hvězda vzdálena od rovníku.
Deklinace se měří v úhlových stupních a nabývá (stejně jako zeměpisná šířka) hodnot mezi +90° a -90°. Hvězda, jejíž deklinace je přesně +90°, je na severním pólu oblohy. Rektascenze se z důvodů praktické návaznosti na jiná v astronomii používaná měření udává nikoliv ve stupních, ale v hodinách. Kolem rovníku tak není 360°, jak by tomu bylo při měření ve stupních, ale 24 hodin. Souvisí to s rotací Země, 1h=15°.
JAK MĚŘIT POLOHY HVĚZD
Nejjednodušší úlohou poziční astronomie je určení vzájemné vzdálenosti dvou objektů – například hvězdy a pohybující se planety nebo komety. K tomu stačí jednoduché úhloměrné přístroje, jako sextanty či oktanty. Takové měření nám ale dá možnost zjistit polohu jednoho objektu relativně vůči druhému. Pokud je však zapotřebí nakreslit mapu oblohy, potřebujeme znát skutečné, absolutní souřadnice hvězd vůči nějaké síti souřadnic – třeba té, kterou jsme popsali výše.
Kvadrant se používal k měření výšky tělesa nad obzorem – pak býval namontován za zdi ve směru sever-jih, nebo pro měření úhlové vzdálenosti mezi dvěma tělesy – pak byl montován pohyblivě.
Měření absolutních souřadnic hvězd v sobě skrývá dvě úlohy – ta jednodušší představuje určení deklinace hvězdy, neboli její polohy na sever nebo na jih od nebeského rovníku. Stačí upevnit úhloměrný přístroj (zde nejlépe kvadrant, abychom mohli měřit úhly od 0° do 90°) na pevný stojan nebo zeď přesně ve směru sever-jih. V okamžiku, kdy hvězda prochází rovinou sever-jih – a tedy i rovinou přístroje – určíme její výšku nad obzorem. Pokud známe své zeměpisné souřadnice, můžeme pak vypočítat vzdálenost hvězdy od nebeského rovníku, neboli její deklinaci.
K měření rektascenze – druhé ze souřadnic – můžeme použít stejný přístroj, ale musíme kromě toho znát přesný okamžik, kdy hvězda prochází rovinou sever-jih. Obvykle se to dělalo tak, že na měřicím přístroji byl zprvu nějaký záměrný systém (muška a hledí jako u pušky), později dalekohled. V zorném poli bylo nataženo vlákno a pozorovatel měřil okamžik, kdy se hvězda ocitla za vláknem. Tak bylo vlastně úhlové měření nahrazeno měřením času – a to je i důvod, proč se rektascenze neudává ve stupních, ale v časových hodinách.
Dnes se místo kvadrantů používá jiných přístrojů, například pasážníků, ale princip měření je zachován. Jde v podstatě o dalekohled, který se může pohybovat jen v rovině sever-jih otáčením kolem vodorovné osy. Pozorovatel opět měří výšku hvězdy nad obzorem a tím její deklinaci, rektascenze se měří zjištěním okamžiku průchodu hvězdy přes vlákno představující rovinu sever-jih.
Tímto způsobem se zjišťují polohy jen menšího počtu hvězd, které tvoří základní síť opěrných bodů na obloze. Polohy dalších hvězd a jiných objektů, zachycených třeba na fotografickém snímku oblohy, se pak určují relativně vzhledem k těmto základním hvězdám.
Již zmiňovaný Hipparchův katalog hvězd měl malou přesnost – úhloměrné přístroje byly dřevěné, stupnice pochopitelně nepřesné. Kovové přístroje se objevují až ve středověku – armilární sféry a astroláby té doby jsou nejenom měřicími přístroji, ale nadto malými uměleckými díly.
Nejvyšší přesnost měření z období před použitím dalekohledu v astronomii (Galilei, 1610) dosáhl dánský astronom Tycho Brahe (nesprávně se někdy uvádí jeho jméno jako Tycho de Brahe, což je stejný nesmysl jako například Jan z Žižky). Tycho měřil pomocí velkých kovových přístrojů vlastní konstrukce, s nimiž dosahoval přesnosti kolem 1 obloukové minuty. V době jeho pobytu v Praze (umírá zde roku 1601) vznikl v dílně E. Habrmela sextant, o kterém Tycho nepochybně věděl a pravděpodobně s ním i krátce měřil. Sextant se dochoval a je spolu s dalšími přístroji vystaven v Národním technickém muzeu.
Přesnost měření se zvyšovala montováním dalekohledů na úhloměrné přístroje. Na přelomu 17. a 18. století dosahuje Flamsteed přesnosti již kolem 10 obloukových vteřin. Jedno z nejgigantičtějších děl poziční astronomie vzniklo v letech 1837-63. F. W. Argelander, ředitel hvězdárny v Bonnu, dalekohledem o průměru pouhých 10 cm za 25 let změřil polohy a jasnosti 324 000 hvězd na celé severní polovině oblohy. (Do roku 1914 byl projekt rozšířen i na jižní polokouli.) Bonner Durchmusterung, jak se publikovaný katalog pozic hvězd jmenuje, byl prvním velkým a dostatečně přesným katalogem, jenž pokrýval celou oblohu.
Nejpřesnější současná měření poloh hvězd pocházejí ze specializovaných družic, které pochopitelně měří jiným způsobem. Měřicí družice Hipparcos v polovině devadesátých let změřila polohy asi 110 000 hvězd s přesností, jež o několik řádů překonává vše, co bylo kdy změřeno. S přesností o něco menší pak změřila polohy dalšího milionu hvězd. Vzniklý katalog se stal základem dalšího měření a mapování objektů na obloze, přispěl významně i k určování vzdáleností hvězd od Slunce. Zlepšené znalosti vzdáleností hvězd v okolí Slunce umožňují lépe určit vzdálenosti bližších i vzdálených galaxií. To se pak promítá i do tak abstraktních záležitostí, jako je určení velikosti vesmíru a jeho stáří.
VŠECHNO JE JINAK
Dokonce i v astronomii, kde zdánlivě milion let není žádná míra, toto heslo platí. Hvězdy se navzájem vůči sobě pohybují, čímž se jednak deformují známé obrazce souhvězdí, jednak se mění polohy hvězd v síti nebeských souřadnic. Ani poloha počátku těchto souřadnic není stálá. Protože se Země kolébá jako roztočený setrvačník s periodou 26 800 let, kolébá se i základní rovina souřadnic – nebeský rovník, a tím se mění i poloha pólů na obloze. Před 5 tisíci lety, v době egyptské civilizace, nebyla polárkou dnešní Polárka (UMi Ursa Minor – Malý Medvěd), ale hvězda Thuban ze souhvězdí Draka.
Zjednodušeně řečeno, každá mapa je platná jen v jeden okamžik – později se hvězdy rozběhnou, souhvězdí změní svůj tvar, souřadnicové roviny změní svou polohu, a to se projeví i ve změně souřadnic hvězd. Proto je při kreslení map nutné udat okamžik, pro nějž jsou souřadnice hvězd platné. V astronomii jsou zavedeny určité standardní “epochy”, pro které se udávají polohy hvězd a ostatních objektů. Pokud se měření uskuteční v jiném okamžiku, všechny souřadnice se přepočítají na některou standardní epochu, takže je potom snadné porovnat různá měření, provedená sice v různých dobách, ale přepočtená na stejnou standardní epochu. Standardními epochami, které se v poslední době v astronomii používaly, jsou počátky roků 1900, 1950, 1975, 2000, a do budoucna je již připravena epocha 2050. Uvidíte-li tedy na titulu hvězdné mapy napsáno např. Mapa oblohy 2000.0 nebo Atlas Coeli Novus 2000.0, nejde o “miléniové šílenství”, ale o prosté označení skutečnosti, že souřadnice všech objektů jsou přepočítány na polohu rovníku a ekliptiky, která byla počátkem roku 2000. A to bez ohledu na skutečnost, že mapy vznikaly a byly vydány i několik let předtím.
MODERNÍ MAPY OBLOHY
Moderní mapy oblohy již nejsou uměleckými díly, hodnými zarámování na stěnu. Také nevznikají rydlem umělce, ale mnohem prozaičtěji, na obrazovce počítače. Postup jejich zhotovování je vždy obdobný. Základem mapy jsou katalogy neboli seznamy objektů. Jsou to vlastně velké tabulky (řečeno počítačovou mluvou jde o databázové soubory) s údaji o souřadnicích, jasnostech a dalších vlastnostech objektů, které se na obloze nacházejí.
Pak následuje důležitá fáze výběru objektů – musí se jich vybrat jen tolik, aby mapa byla na jedné straně přehledná, a na druhé straně aby ukazovala vše, co od ní budou její uživatelé čekat. Z vesmírných objektů se tedy vyberou jen ty hvězdy, které jsou jasnější než zvolená hranice, a například jen ty mlhoviny, které jsou větší než určitá stanovená minimální velikost.
Vzniklé soubory údajů o vybraných objektech pak slouží jako výchozí data pro kreslení. Na hvězdárně v Planetáriu hl. m. Prahy používáme pro kresbu objektů do mapy počítačový program AutoCad. Ten ve své původní formě slouží pro technické a stavební kreslení, ale jde o program natolik flexibilní, že jej lze “naučit” kreslit hvězdy, mlhoviny, galaxie a další nebeské objekty. Je ale nutno přiznat, že ono “učení” – neboli příprava programu s kreslicími instrukcemi trvalo v případě velkého Atlasu Coeli Novus 2000 skoro rok.
Jakmile je kreslicí program vytvořen, vykreslí AutoCad podle údajů v databázi objektů jednotlivé druhy objektů na mapu, přidělí jim barvy a popíše textovým označením. Jediná ruční práce (ale zato je jí hodně) spočívá v tom, že se musí myší posunout nápisy objektů, aby nekolidovaly mezi sebou nebo s jinými objekty. Jeden list Atlasu (je jich celkem 40) trvá takto asi 2 dny celodenní práce s počítačem a je na něm vykresleno a popsáno asi 10-12 tisíc objektů, jejichž popisy je nutno zkontrolovat a přesunout tak, aby se nepřekrývaly. Popsané a zkontrolované soubory s výkresy z map se nakonec převedou do formátu, jemuž rozumí osvitové jednotky – velké “fotoaparáty”, které jsou schopny připravit filmové předlohy o velikosti třeba i 1×1 metr, z nichž se v tiskárně vyrobí tiskové desky pro čtyřbarevný ofsetový tisk. A pak už nic nebrání tomu, aby se Atlas Coeli Novus 2000, který je důstojným nástupcem Bečvářova Atlasu Coeli ze čtyřicátých let, i další mapy rozběhly za astronomy amatéry i profesionály do řady zemí Evropy. březen 2000
Do roku 1959 bylo v Tibetu na 2400 klášterů, v nichž žila čtvrtina tibetských mužů. Celkový počet klášterní populace dosahoval 114 000. Potom však zapracovali Číňané a Mao Ce-tungova tzv. kulturní revoluce, kdy se nemilosrdně ničilo vše staré, tradiční a náboženské, co nezapadalo do představy ideální komunistické společnosti. Mao Ce-tungovy Rudé gardy nechaly stát pouhých třináct klášterů v celé utlačované, nebo podle čínské strany “osvobozené” zemi.
Až v roce 1980 čínská vláda opět obnovila náboženskou svobodu v Tibetu a začala s rekonstrukcí náboženských objektů, i když více než svoboda náboženství jí zřejmě na srdci ležely turistické dolary. Náklady na obnovu zatím dosáhly skoro třiceti milionů juanů (asi 120 milionů Kč), znovu se otevřelo přes 240 klášterů, 750 chrámů a počet mnichů a jeptišek se odhaduje na 15 000 – asi desetinu původního stavu před kulturní revolucí.
VZNEŠENÁ HROMADA PLODŮ
Klášter Drepung (úplným názvem Panden Drepung – Vznešená hromada plodů), ležící sedm kilometrů severozápadně od Lhasy, se s kláštery Sera a Ganden považují za tzv. “tři pilíře tibetského státu”. Roku 1416 ho založil Taši Palden, žák Tsongkhapy, zakladatele lamaistického řádu Gelugpa – sekty Žlutých čepic, jak se jim říká podle velkých protáhlých klobouků, které nosí její nejvyšší představitelé. Když v 16. století dosáhl řád podpory mongolských vládců Tibetu, kteří přemohli krále i konkurenční řád Karmapa, přenesla se veškerá politická moc v zemi do rukou náboženského aparátu. Tři hlavní kláštery se tak kromě center učení staly i politickými sídly a s tím vzrostla jejich velikost i důležitost. Soupeření různých náboženských škol o duchovní, někdy i politickou nadřazenost bylo v Tibetu běžné a přispělo k rozkvětu tamní buddhistické tradice.
Přestože téměř 40 % rozlohy Drepungu bylo zničeno a původní počet sedmi tisíc mnichů se zredukoval na pouhé čtyři sta, zůstává největším klášterem světa. Je to skoro město, obrovský komplex bílých kamenných budov s červenohnědými střechami, paláců, škol a chrámů se zlatými klenbami, posazených terasovitě nad sebou. V klášteře stojí několik tisíc soch a sošek Buddhů a před každou z nich svítí dnem i nocí lampa, kterou poutníci přiživují jačím máslem.
Většina mnichů v Drepungu jsou mladíci kolem sedmnácti let. Do kláštera dnes přicházejí z vlastní vůle, někteří na pár měsíců, jiní na celý život. Pro syna nemajetného rolníka je pobyt v klášteře ideální představou zabezpečeného a poklidného života.
Den zde začíná zpravidla v sedm hodin, kdy mniši uklízejí a čtou Buddhovo učení. K snídani mají čaj se solí a jačím máslem a campu, těsto uhnětené z ječmenné mouky a čaje. V osm hodin se všichni sejdou v hlavní budově, kde tři hodiny přeříkávají buddhistické sútry. Pak odpočívají a v jednu hodinu se jdou opět modlit. Přitom se podává oběd – rýže, campa a čaj. Po dvou hodinách přichází přestávka a od šesti večer vše znovu pokračuje až do devíti hodin. Večerka je v půl dvanácté. Jídlo si mniši částečně vypěstují v klášterní zahradě a částečně vyžebrají. Mladí lamové často debatují se svými staršími a moudřejšími kolegy, což je součástí celé výuky. Neděle je dnem volna a jednou za rok mají mniši dva týdny volno a mohou navštívit své rodiny.
“JOGURTOVÍ” POUTNÍCI
Dnes, začátkem sedmého lunárního měsíce, začíná v klášteře svátek Šoton, kterému se kdovíproč říká “jogurtový svátek”. Lhaské ulice jsou toho dne zaplaveny lidmi, kteří hledají autobus směřující k Drepungu. Jakmile se nějaký objeví, dav ho vezme útokem a sotva pustí ven vystupující pasažéry. Po vzoru místních se dovnitř cpeme okny, jinak ani nemáme šanci. Autobus se potom půl hodiny pomalu sune zácpami dalších vozidlel jedoucích stejným směrem. Ze staré tibetské části Lhasy s kamennými domy a barevnými tržišti projíždíme moderními čínskými čtvrtěmi, a pak stoupající silnicí na západ. Na úpatí kopce pod klášterem vystupujeme stejným způsobem jako při nastupování, čímž se vyhýbáme průvodčí vybírající u dveří jízdné, a stoupáme se zástupem poutníků klikatou cestou nahoru.
Dav příchozích je pestrou směsicí skoro pohádkových tváří, jež nás až nutí pochybovat o tom, že jsme pořád ve 20. století – lamové s vínovými rouchy cinkající mosaznými zvonečky, žebráci v roztrhaných hadrech, nomádští Goloci ze severního Tibetu zahalení v ovčích kůžích, divoce vyhlížející Khamtové – kdysi obávaní bandité z východotibetské provincie Kham – s dlouhými vlasy svázanými červenou přízí a dýkami zasunutými v bohatě zdobených pochvách, staříci se slaměnými klobouky, ale i výrostci v džínách a kšiltovkách s nápisem Nike. Asi nejvíce mezi nimi vynikají golocké ženy se svými unikátními účesy. Vlasy si často pletou do sto osmi copánků. Magické číslo symbolizuje sto osm Buddhových požehnání. Jejich krása prý rozptylovala učence a mnichy natolik, že jim minulý dalajlama nařídil začerňovat si obličej sazemi. Mnoho poutníků sem přichází až ze vzdálených čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S-čchuan.
I ti nejchudší Tibeťané nosí alespoň jednoduchý šperk z kosti či dřeva, talisman a thengvu, růženec se symbolickými sto osmi korálky. Ti movitější jsou pak doslova ověšeni náhrdelníky, prsteny, náušnicemi a těžkými stříbrnými náramky. Především starší lidé bez přestání točí svými modlitebními mlýnky manikorly. Uvnitř je stočen svitek papíru popsaný lamaistickou mantrou Óm mani padme húm – Zdráv buď, klenote v lotosu. Každé otočení mlýnku vyšle modlitby do nebe a jeho majitel tam tak “získává body”, aby se mohl v příštím životě reinkarnovat do lepší bytosti.
THANGKA A ZLÍ DÉMONI
Už z dálky je vidět to, kvůli čemu sem všichni směřují – asi třicet metrů vysoká thangka, náboženská malba na plátně s obrovským vyobrazením Buddhy. Thangky jsou závěsné svitkové obrazy, které zdobí nejen zdi tibetských chrámů, ale i mnohé domovy prostých Tibeťanů. Bývá na nich převážně zobrazován Buddha nebo postavy bódhisattvů. Malované motivy jsou obšity zlatou nití a vypracovány do nejmenších detailů. Velkolepé dílo visí na kovové konstrukci postavené u skály za klášterem. Na jejím vrcholu je umístěn můstek, z něhož věřící na thangku házejí kataky – obřadní bílé stuhy, peníze nebo svazky papírků potištěných sútrami. Na zemi sedí mladí mniši oblečení do červených rouch, kteří ten shon se stoickým klidem pozorují a občas někdo z nich vyloudí táhlý troubivý zvuk z mořské lastury. Většina lidí si po cestě nakoupila sáčky s vonnou trávou. Tady nahoře s ní přiživují obětní ohně a také zamořují okolí.
Svátek je také vhodnou příležitostí vyvěsit nové modlitební vlaječky, a to na nějakém vysoko položeném návětrném místě, aby vítr mohl modlitby na nich natištěné vynést do nebe. Poutníci proto šplhají až k vrcholu skály do nadmořské výšky přesahující 4000 m, kde své praporky v barvách červené, zelené, žluté, modré a bílé navazují na dlouhé šňůry. Na kopec se škrábou i staří lidé, od nichž by člověk sotva čekal takový výkon, a skála je neskutečně ověnčena v záplavě barevných hadříků. Seshora lze dobře přehlédnout obrovský klášterní komplex zahalený v mračnech posvátného kouře, Lhasu s dominantním palácem Potalou, někdejším sídlem dalajlamů, posazeným na vysokém skalním výčnělku, i okolní himálajské giganty přikryté těžkými mraky.
Thangka je pověšena uprostřed khory, poutnického okruhu vedoucího v délce asi dvou kilometrů okolo kláštera. Náboženské poutě jsou pro tibetské buddhisty vůbec jedním z nejvýznamnějších projevů jejich zbožnosti. Obcházejí se při nich po směru hodinových ručiček uctívaná místa, jako chrámy, města, hory či jezera. Jedním z nejsvatějších okruhů je Barkor, táhnoucí se kolem chrámu Džókhang ve Lhase. Drepung leží na trase Lingkoru, vnějšího poutnického okruhu kolem Lhasy, na nějž se dále napojuje dvoukilometrová khora Drepungu. Věřící nejdříve procházejí hlavní branou kláštera, kde za malý finanční příspěvek získávají požehnání od opata, a pak se úzkými uličkami obrovského areálu vydávají k thangce. Někteří z nich vyjadřují malbě posvátnou úctu prostracemi – sepnou ruce, přiloží je k čelu, spustí obě ruce dolů, kleknou si na kolena, ruce natáhnou dopředu a celou délkou těla si lehnou na zem obráceni tváří dolů. Potom zase vstanou a vše mechanicky opakují. Celá khora je obsazena žebráky sedícími v prachu u cesty s prosebně nataženou rukou. Z východního konce cesty jsou vidět smutné rozvaliny budov zničených kdysi Rudými gardami. V poledne mniši přes thangku spouští pruhovanou roušku stejné velikosti, která má obraz chránit před zlými démony, a pak ji za komandování tlustého lamy balí jako koberec. Vzniká těžký had, na jehož přepravu je třeba síly asi třiceti mužů. Mniši si břemeno zvedají na ramena a v čele s hlavními hodnostáři Drepungu se vznešenými žlutými čepicemi ho za doprovodu hudby odnášejí. Mnozí muži z řad věřících se snaží vmáčknout mezi mnichy a podílet se tak na přepravě vzácné relikvie. Ve tři hodiny se bude ceremonie znovu opakovat v sousedním klášteře Sera.
