Rozhovor s doc. MUDr. Zdeňkem Ježkem, DrSc. – expertem WHO.
Po zkušenostech z Mongolska působil dr. Ježek sedm let v Indii, kde se zabýval problematikou likvidace nejdůležitějších tropických chorob. Následovala práce a posléze vedení pracovní skupiny Světové zdravotnické organizace, která usilovala o eradikaci neštovic. Celý program skončil ohromným úspěchem. Poslední výskyt neštovic byl hlášen v roce 1977 a v roce 1980 byla oznámena jejich komplexní eradikace na celé planetě. V roce 1985 v tehdejším Zairu bojoval s tzv. opičími neštovicemi, v roce 1995 s epidemií Eboly. V roce 1998 koordinoval boj Světové zdravotnické organizace proti AIDS v Rusku.
Zdeněk Ježek
Když se díváte elektronovým mikroskopem na virus, nefascinuje vás, jak je jednoduchý a dokonalý?
Jako mladý doktor jsem viry fascinovaný byl. Vzpomínám si, když jsem na fakultě poprvé viděl fotografii viru varioly…. hm, to bylo něco. Ale teď, po tom všem, že bych měl pocit něčeho velkého, když se na to dívám? Ne. Já nemám k virům žádný vztah.
Ani při pohledu na virus Eboly – žádné emoce?
Je to jenom práce. Ovšem přiznám se, že záleží na člověku. Jak je koncipovaný. Kdo má vztah k dramatičnosti, tak to prožívá intenzivněji než já, kterého to nebere. Já situace, kdy jsem v epidemiích, nepovažuji za velké drama. Spíš je to velký průšvih a já musím zkoumat, jak z něj co nejrychleji ven. S co nejmenšími ztrátami.
Na epidemiích vás také nic nefascinuje?
Myslím si, že ne. Naopak, mám podobný pocit, jaký asi má policie, když honí bandu zabijáků, nebo jaký mají vojáci, když chrání obyvatelstvo před určitým napadením. My zdravotníci jsme jakási služba, která chrání lidstvo, nebo lidi v určité oblasti. Naše práce je ovšem horší, protože vojáci a policie aspoň něco vidí, kdežto my jsme slepí… Oni vždycky zhruba vědí, kolik nepřátel proti sobě mají. My to nevíme. Zato víme, že se nám množí. Někteří každou druhou hodinu, jiní každou šestou. Z toho vyplývá i základ naší práce. Musíme být rychlejší než šíření nákazy v přírodě. Kdybychom se opozdili a pracovali pomaleji, tak nemáme šanci zlikvidovat jakoukoliv epidemii.
Dostavuje se při takové práci pocit uspokojení?
Samozřejmě, konkrétně v okamžiku, když se epidemie takzvaně zlomí a už nenarůstá. Počet nemocných se začíná snižovat a vy víte, že to máte pod kontrolou. V té chvíli je namístě hovořit o pocitu zadostiučinění. Zase ho ale nemáte úplný, protože dál pracujete s trpícími lidmi. Kolem jsou hroby těch, co nepřežili. Setkáváte se s postiženými nebo jejich rodinnými příslušníky. Najednou je epidemie u konce, a vám vyvstávají šílené problémy. Kdo se postará o ty, co to přežili? Kdo se postará o sirotky? Většinou takové věci řeší řádné sociální instituce, ale pozůstalí chtějí řešení od doktorů, kteří tomu veleli, a chtějí ho hned. Takže najednou je z vás sociální pracovník. Snažíte se sehnat podporu, aby se pro postižené dala zajistit strava a oblečení. Jedinou vaší výhodou v tom okamžiku je, že pracujete v podmínkách velkých rodinných klanů a většinu sirotků po epidemiích se podaří umístit právě v nich.
Co je na epidemiích nejzákeřnější?
To, že ze začátku pracujete s něčím, o čem nevíte, jak nebezpečné to je. Nevíte, jak se chránit. A než se udělá diagnóza, tak to chvíli trvá. Třeba při epidemii Eboly, která byla na severu tehdejšího Zairu (v Yambuku) v roce 1976. Pracovní hypotéza ze začátku zněla tyfus abdominalis, neboli tyfová horečka, a místní zdravotníci začali dělat opatření proti tyfové epidemii. Jedním z nich bylo, že se začalo očkovat proti tyfu. Chybělo ale dostatečné vybavení. Lékaři a zdravotnický personál měli k dispozici jen pár jehel a stříkaček. Spousta lidí tak byla Ebolou nakažena při protityfové vakcinaci. To jsou zákeřnosti, které se stanou i dobrým zdravotníkům. Oni si mysleli, že vytvářejí dobro, a pak se dozvěděli, že to bylo naopak, že právě oni k šíření epidemie napomohli.
Jaká je okolní atmosféra v té první, neurčité fázi?
Okolní obyvatelstvo, když tuší, o co jde, se o svůj život bojí. Tady doktor o svém životě příliš neuvažuje. Vy musíte uvažovat stylem, co bude zítra a jak epidemii zastavit, aby se nešířila dál, aby nevznikla katastrofická situace. Do toho ještě nastoupí další stres, když zjistíte, že z napadené oblasti odjíždějí do velkých měst v okolí nekontrolovaná auta s možnými nakaženými osobami.
Co děláte při řešení průšvihu jako první?
Nejdříve musíte vytvořit podmínky k likvidaci epidemie. Jste v prostředí, kde většinou není nezávadná voda, nejde elektřina, nejsou pořádné záchody, nic… a vy máte dělat karanténní opatření, budovat izolační pokoje atd. Úplně první je pro nás vždycky zajistit co nejrychleji izolační jednotku a sehnat lidi, kteří se budou o pacienty starat. To je nejtěžší úkol, protože v takových chvílích se jeden druhého bojí i dotknout. Často musíme několik dní pracovat sami, podávat nemocným jídlo a celkově se o ně starat. Při epidemii padá místní zvyk, že rodina jde s nemocným do nemocnice a tam se o něj stará. Strach je všudypřítomný, a když se rodina dozví, že jde o infekční chorobu, ihned přicházíte o její zázemí. Takže se staráte o nemocné, sháníte někoho, kdo by vykopal latríny a odpadové jámy, zajišťujete vodu a elektřinu. A pořád, pořád se pomalu a po kouskách snažíte přesvědčit místní, aby se té práce začali účastnit. Je to jednoduché. Vy to bez nich nezvládnete, a oni bez vás nemají šanci. To všechno se děje na území, kde se normální člověk bojí jen šlápnout.
Máte nějaké ustálené postupy?
Pokaždé je to jiné. Někde pomáhají peníze, jinde přesvědčování. Když je poblíž misionářská stanice, tak jsou dobrovolníci většinou odtamtud. Někdy přijde pomoci armáda, občas přijedou mezinárodní dobrovolníci. Do Kikwitu přijela řada dobrovolníků včetně těch, kteří se starali o vodu, elektřinu a hygienické zázemí. Co se týká peněz, tak dobrovolníky – skupiny a týmy pracovníků, vyslané daným státem – si platí stát sám. My je plně využíváme, ale většinou dorazí až za pár dní, takže ty první starosti z nás nikdo nikdy nesejme.
Virus Ebola je momentálně asi nejnebezpečnější z těch, které kdy člověka napadly. Vždycky se vynoří z pralesa, a potom v něm beze stopy zmizí. Dokonce se ještě nepřišlo ani na to, kdo je jeho hostitelem.
Na to se sice nepřišlo, ale ono vždycky trvá dlouho, než se hostitel objeví. U Eboly je už zřejmé, že to nebude žádný živočich, který žije trvale v blízkosti lidských sídel. Kdyby byl, tak by se virus objevoval daleko častěji. Zpočátku se uvažovalo o morčatech. Ta tam byla dovezena na začátku století z Ameriky a ještě si nezvykla. Dodnes jsou v chýších chována jako králíci. Bojí se okolní přírody, na kterou nejsou zvyklá. Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se zjistilo, že se u nich objevují zvýšené hladiny protilátek proti Ebole. Dnes už víme, že jde o tzv. nespecifické protilátky… To byla první teorie. Pak se zjišťovaly protilátky mezi létajícími veverkami ve volném lese. V roce 1979 probíhal průzkum v oblasti severního Zairu. Odchytlo se a utratilo několik tisíc zvířat asi šedesáti různých druhů. Hledalo se několik virů najednou, nejen Eboly, ale i opičích neštovic atd… Rezervoár opičích neštovic jsme skutečně našli, ale Ebola opět unikla. Pro vaši představu, jsou to studie, které stojí několik set tisíc dolarů. Jedna věc je vzorky sebrat, druhá vyhodnotit je. Může to klidně trvat čtyři až šest let. Takže například vzorky z Kikwitu nasbírané v letech 1995, 1996 se ještě vyhodnocují. Třeba se mezi nimi přenášeč objeví…
Souhlasíte s myšlenkami, že tyto viry vlastně nejsou nic nového? Že někde, daleko od lidí, žijí už na svém hostiteli velmi dlouhou dobu. Jakmile ale hostitele něco ohrozí – třeba vpád člověka do jeho teritoria – tak na něj vir zaútočí, brání svého hostitele?
Já bych to sice nelíčil tak drasticky, ale skutečně jde o oblasti, kde jsou tisíce čtverečních kilometrů pralesa, kam ještě nevkročila lidská noha. V pralesích jsou vesnice, zahrady kolem nich, potom začíná sekundární prales, který přechází v primární. To vše tak na pěti kilometrech. Dál už je neprobádané zelené moře. Do něj se místní nepouštějí daleko, tak dvacet třicet kilometrů. Záleží na jeho průchodnosti. A někde tam, v těch nekonečných plochách se odehrává proces, kde virus koluje v uzavřeném koloběhu zvířat, která tam žijí. Bez účasti člověka. Jak postupuje zemědělství, těžba dřeva, tak se tam člověk najednou dostane a pobývá v oblastech, kde cirkuluje virus, na který není připraven. Nemá proti němu protilátky. Takhle přišla mezi nás Ebola, tak přišly opičí neštovice a asi také AIDS. Je pravděpodobné, že všechny tyto choroby nejsou nové. Jsou jen nově rozpoznané. Samozřejmě že může dojít k mutacím virů, ale tady jde spíš o poznání nepoznaného. Jsou to choroby, které tam vždycky byly. Jen se dnes adaptovaly na člověka.
Dá se předpokládat, že kdyby se lidé dostávali do styku s Ebolou delší dobu, tak by přestala být pro nás nebezpečná? Že bychom si na ni vytvořili protilátky, a její smrtnost by se dramaticky snížila?
Těžko. Nemáme a neznáme tolik virů, které byly v minulosti patogenní, a dnes by byly zcela apatogenní. Hovoří se sice o lepře, že kdysi byla daleko razantnější než dnes. Ovšem těžko srovnávat dnešek, kdy je úplně jiná škála používaných léků. Říkalo se i o tuberkulóze, že kdysi byly daleko těžší formy onemocnění. Já bych ale řekl, že tady hodně působí tzv. celková odolnost organismu. Jste-li dobře živený, nemáte-li souběžně další nemoci, tak onemocnění probíhá jinak, než když jste podvyživený, máte průjem, jste dehydratovaný a napadne vás takový virus. A tohle všechno ve středověku hrálo velkou roli.
Jak moc se máme obávat situace, že se z pralesů vynoří viry, které neznáme a které budou mít na to nás vyhladit?
To je velice nepravděpodobné. Tyto nebezpečné viry se budou držet pořád v lesích, budou probíhat menší epidemie, které se bude dařit likvidovat s menšími či většími potížemi. Konkrétně s Ebolou jsme na začátku, neznáme léčení, neznáme vakcínu… Možná že ji do několika let vyvineme. Je ve hře i varianta, že zemědělství bude tak mohutně expandovat, že se sníží počet rezervoárů a přenášečů, a zároveň tak poklesne možnost přenosu na člověka.
Současné období lze také označit jako renesanci nakažlivých nemocí.
Na této “renesanci” se podepisuje mnoho faktorů. Objevení nových nemocí, zvětšení odolnosti starých v důsledku rezistence jejich původců na antibiotika, dramatický nárůst mobility lidí. Kolem nás zuří závod s velkou skupinou mikroorganismů, které jsou najednou rezistentní na běžné léky. Dnes se rozhoduje, zda budeme vítězi my a vyvineme nový lék, nebo zda zvítězí mikroby a přizpůsobí se všem doposud účinným preparátům. Smutné je, že do takového závodu jsme se dostali vlastními omyly.
Jedním z nich je chronicky známá situace, kdy jsou antibiotika volně dostupná, jako by šlo o prášky proti bolestem hlavy. Dál je tu stav, kdy dnes nic nebrání, aby nemoc z venkova rychle vstoupila do měst. Kdysi venkov v zemích třetího světa lidi uživil. To dnes přestává být možné, a zemědělci se stěhují. Na okrajích měst vznikají slumy – pomyslné kotle, ve kterých se nám různé infekce množí a přenášejí na populaci. Ti, co zde žijí, mají pořád styky s těmi, co jsou “ve vesnici za lesem”. Jsou podvyživení, epidemie tady postupují daleko rychleji, a hlavně se daleko hůře likvidují. Nám se může zdát, a možná dosud zdá, že je to daleko, ale díky letecké dopravě už nikdo z nás není stoprocentně chráněn před jakoukoliv nemocí na světě. Teoreticky to může zafungovat i tak, že dnes se někdo nakazí v Africe Ebolou, a zítra může nakazit vás.
Když je to tak, proč se ještě nějaká taková nemoc u nás neobjevila?
Frekvence našich lidí, kteří jezdí do Afriky a pohybují se v nebezpečných oblastech, není tak velká. To je jenom pár skupin – geologové, lékaři, lesníci, kteří jsou vysunuti dopředu a jsou v reálném nebezpečí. To je u nás pár desítek lidí. U států, které měly kolonie a teď třeba mají misie po celém světě, jsou zánosy epidemií dost časté.
Mám tomu rozumět tak, že i u nás tiká časovaná bomba, protože dříve či později k nám někdo takovou infekci přiveze?
Určité riziko tady vždycky je.
Je naše zdravotnictví na něco takového připraveno? Kdo se z našich lékařů, kromě vás, setkává s tak nebezpečnými nemocemi?
Souhlasím, že počet lidí, kteří u nás dokáží diagnostikovat exotické patogeny, je omezený. Tady je nebezpečí prvotního uvědomění si. Domnívám se ale, že taková infekční nemoc může u pacienta probíhat bez povšimnutí první den, první dva dny. Potom už dochází mezi lékaři ke konzultacím. Já vás nechci uklidňovat, to jsou zkušenosti z jiných států. Vždycky byla otázka týdne či dvou, než se k prvotní diagnóze došlo a následovala izolace nemocného a jeho kontaktů. Navíc všechny takové zánosy nakažlivých chorob v západním světě nepůsobily tak strašným dojmem jako v zemích jejich původu. Z toho tedy já strach nemám. Já mám spíš strach o vás – cestovatele. Protože kromě lékařů to byli většinou mladí lidé a turisté, kteří procházeli nebezpečným krajem, žili s místními a byli postižení virulentními mikroorganismy.
Občas je možné přečíst si v tisku spekulace o uměle vytvářených smrtících virech, o tajných laboratořích, které fungují i přes mezinárodní úmluvy zákazu vývoje biologických zbraní. Myslíte si, že to, co by v nich vzniklo, by bylo daleko nebezpečnější, než to, co dnes objevujeme v přírodě?
Samozřejmě. Byly by to třeba umělé viry s umělými vlastnostmi, proti kterým by nebyla obrana. Klinicky by se nepoznalo, o co jde. Byla by to jen jiná varianta známého viru, na kterou by neexistovalo očkování a léky. Jestli se něčeho opravdu bojím, tak toho. Úniku uměle vytvořeného či pozměněného viru. Něčeho, na co nejsme připraveni. Něčeho, o čem nic nevíme. Jeho virulence by byla daleko vyšší, než virulence všeho, co doposud známe. Byl by vyšlechtěn k zabíjení, a tak by to prováděl.
Máte práci, při které je občas hranice mezi životem a smrtí velice tenká a nelze nepočítat se ztrátami. Přesto, jak moc vás zasáhne úmrtí kolegů?
Chcete příklady? Třeba oblastní nemocnice v zairském Kikwitu s žákovskou školou. Pohled na Ebolou nakažené mediky a lékaře, kteří se starají o mrtvé do poslední chvíle. Celkem 71 kolegů – 71 nakažených zdravotníků. Když jsem se tam dostal já, tak už byli nakažení, protože se v první fázi domnívali, že jde o dyzenterii. Nebo ošetřovatelka, která se trochu škrábla použitou jehlou. Přes troje rukavice. Do týdne dostala horečku a do čtrnácti dnů byla pod zemí. Nebo jeden z kolegů, který si při vyšetřování nakaženého na chvíli sundal fonendoskop a položil jej na lůžko vedle pacienta. Po chvíli si kontaminovaný fonendoskop zase nasadil. Měl ale vřídek v uchu a nevěděl o tom. Dali jsme ho, jako všechny nakažené, na izolaci. Strašně se bál. Je to hrozný strach. Víte, o co jde, čekáte, a bojíte se. Umřel za dva týdny… Co na to chcete slyšet? Pocit lidské bezmoci nepopíšete žádnými slovy a o nic jiného než o bezmoc už tady nešlo.
NEJVĚTŠÍ NEVIDITELNÍ NEPŘÁTELÉ:
EBOLA
Krvácivá horečka způsobená stejnojmenným virem. Virus rozloží tělo během 10 dnů. Nemoc začíná horečkou a končí krvácením ze všech tělních otvorů. Přenos krví, slinami, močí, hleny a spermatem. Virus napadá imunitní systém – proniká do buněk zajišťujících imunitu a zneškodňuje je. Epidemie – 1976, 1979, 1995 – 316 případů a 244 úmrtí. Smrtnost přibližně 77 %. Dosud není známo, jak a na čem virus přežívá a proč se objevuje tak záhadně.
HIV-1
Virus způsobující onemocnění AIDS, které je novodobou pandemií se vším všudy. Virus objeven v roce 1983, výskyt – celosvětově. Přenos pohlavním stykem, krví, je možný i přenos z matky na plod. Stav v roce1998: počet nakažených 33,4 mil. lidí, počet mrtvých za rok 2,5 mil., počet nakažených za rok 5,8 mil.
MALÁRIE
Původce: prvok plazmodium přenášený komárem Anopheles. Při sání se prvok dostává do krve člověka. V játrech pomnožená plazmodia ničí červené krvinky. Do krve se při tom uvolňují jedovaté látky. Průvodní potíže – střídání horečnatých a zimničních stavů. Ročně se ve světě nakazí zhruba 100 mil. lidí a přibližně 1,5 mil. na ni zemře. V posledním desetiletí se výrazně zvýšila rezistence plazmodií prakticky na všechny druhy antimalarik, společně s větší odolností komárů na insekticidy.
CHOLERA
Akutní střevní infekce vyvolaná bakterií Vibrio cholerae. Původ slova cholera není přesně známý. S největší pravděpodobností odvozeno z hebrejského výrazu choli-ra, tj. zlá nemoc. Od začátku 19. století došlo celkem k sedmi pandemiím. V současnosti se má za to, že stojíme před novým nárůstem výskytu cholery. Důkazem je její šíření v Mexiku a Peru.
HENDRA A NIPAH
Navzájem velmi podobné viry, objevené v roce 1994. Napadají mozek, smrtnost je kolem 40 %, nebezpečné volným přechodem mezi živočišnými druhy. Hendra usmrtí za rok, nipah za dva týdny.
Vlnky se odrážely od hrubých kamenů hráze. Náraz za nárazem se voda snažila osvobodit ze svého obklíčení. Povzdech z porážky proměnila v tiché šplouchnutí. Překonat dva metry svahu od hladiny k vrcholu hráze nebylo v jejích silách. Byl to člověk, který jí zabránil v úniku.
MÍT RYBNÍK
Opatovický rybník
Spočítat všechny básně a povídky opěvující krásu tiché vodní hladiny rybníků je téměř nemožné. Skoro každý, kdo navštívil některou z rybníkářských oblastí, ji považuje za idylický výsek zeměkoule. Na něco se ale zapomíná.
Rybníkářství je průmysl. Mělké nádrže nevznikaly kvůli trempům a cákajícím se dětem, a tím méně kvůli básníkům. Od počátku se jednalo o nesmírně tvrdý obchod, který byl bez slitování veden nejschopnějšími své doby. A vítězili v něm ti všeho schopní.
Dlouhý je i výčet rybníkářských oblastí. Jižní Čechy, které se nám spojily s rybníky jako Strauss s valčíky, nebyly v historii zdaleka jediné. Obrovské vodní plochy se nacházely na Pardubicku, Kolínsku, Břeclavsku na Chomutovsku či v okolí Prahy.
Ještě před slavnými jihočeskými Rožmberky tu byli jiní, přinejmenším stejně významní šlechtici. Třeba Vilém z Pernštejna, který vlastnil největší rybníkářské impérium 15. století. Ke svému podnikání využíval labské roviny u Pardubic a patřila mu i rozsáhlá území jižní Moravy.
Rybník patřil odpradávna k výborným investicím. Každý významnější panovnický rod nebo jen obyčejný malý pán “od někud” vlastnil vodní plochu. A protože co měli feudálové, museli mít samozřejmě i duchovní, objevuje se v darovacích listinách klášterů přehršel důkazů o majetnictví různých rybníků a tůněk. Rybí maso chutnalo všem bez rozdílu.
NA JIHU KRÁLOVSTVÍ
Jižní Čechy byly k rybníkářskému podnikání obzvláště vhodné. Přírodní podmínky tu nahrávaly podnikavcům, kteří jich jaksepatří využili. Proto dnes leží v jihočeských pánvích celé dvě třetiny všech našich rybníků.
I přes svůj ryze praktický původ se rybníkům nedá upřít krása. Avšak krása se většinou pojí s krutostí, která každému lidskému dílu propůjčuje velikost a úctu.
Slovo rybník je u jižních hranic země poprvé zmíněno okolo roku 1255. Rybníky se zakládaly jak v okolí Jindřichova Hradce, tak Třeboně nebo Českého Krumlova na příkaz mocných Rožmberků. Desítky bezejmenných mistrů svého řemesla – fišmistrů – začaly s vršením hrází a zaplavováním neúrodných třeboňských rašelinišť a luk.
Být rybníkářem přidávalo člověku na lesku a prestiži už kvůli jejich malému počtu. Často putovali po neupravených cestách až za hranice zemí Koruny české, kam je zvali zakladatelé rybníků, kteří jejich služby bohatě platili. Nejbohatší a protřelé panovnické rody si pak vydržovaly celé skupiny odborníků, ti vybírali správná místa, určovali umístění hráze a sklon rybničního dna.
Ale zpět na jih. Mezi nejmenovanými se čas od času objevily i pravé hvězdy. Po nahodilé činnosti malých feudálů, jako rytíře Oneše z Vlhlav, který založil velký Vlhlavský rybník, nebo Ješka z Kosovy Hory, známého zvětšením rybníka Dvořiště, přišli rybníkářští velikáni – Josef Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan. Oba ve službách rodu pětilisté růže.
VELKÁ DOBA
První jmenovaný vnesl do celého vodního stavebního chaosu řád. Dělníci podle jeho plánů postavili rybníky Malý Tisý, Jílovický nebo Horusický s více než 400 ha vodní plochy.
Jeho mistrovským dílem byla Zlatá stoka. S primitivním vybavením sám vyprojektoval téměř 50 kilometrů dlouhý, mírně se svažující kanál. Tahle smyčka, která odvádí vodu z Lužnice u samoty Pilař, aby ji po padesáti kilometrech opět řece vrátila u Veselí nad Lužnicí, byla vybudována během neuvěřitelných dvou let (1516-1518)! Lopaty zašpiněných dělníků prokousaly koryto s takovou přesností, že slouží dodnes.
Jeho příklad následoval další stavitel. “Musím Vaší Milosti přiznat, že tato řeka počet mých šedin rozmnožila,” psal 27. listopadu 1585 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan svému pánu Vilémovi. Myslel tím tzv. Novou řeku, která odváděla vodu z Lužnice do Nežárky a na své cestě napájela několik třeboňských rybníků (Ženich, Vdovec aj.). Odstranila tak nebezpečí protržení Krčínova životního veledíla: rybníka Rožmberku. Ten je stále po více než čtyřech stech letech s vodní plochou 489 ha největší v České republice.
Krčín se podepsal i pod mnoho dalších děl. Někdy budoval rybníky až nestřízlivě obrovské a hluboké – k větší slávě rožmberského rodu. Hned první výlov Rožmberku, ještě za Krčínova života, se ale stal obrovským zklamáním. Rybník nevydal téměř nic. Tedy vzhledem k vynaložené dřině. Byl totiž příliš hluboký, a kapři potřebují spíše vodu mělkou. Hladina se proto výrazně snížila, ale ani pak Rožmberk zdaleka nepatřil k těm nejvýnosnějším.
Další problematickou stavbou byl rybník Svět. Krčín si vzal do hlavy, že ho vybuduje hned za branami Třeboně. I přes odpor celého města, jehož obyvatelé se báli protržení hráze a zatopení svých domů. To se také stalo, ale pouze jednou a až v roce 1890. Přesto nenávist, proti které Krčín po dobu stavby bojoval, dala rybníku jeho původní název Nevděk. Až později ho v úctě přejmenovali na Svět.
ZA GROŠE A PIVO
Budování rybníků byla tvrdá dřina a také někdy velká nespravedlnost. Morální profil rybníkářských dělníků časů pána z Netolic a Jelčan si v ničem nezadal s lidskou směskou zlatokopecké horečky na Klondiku.
Hemžilo se to tu zloději, lidmi bez domova, minulosti a ve valné většině bez budoucnosti. Někdy se jednalo přímo o trestance, kteří převáželi tuny zeminy na stavbu hrází. Na březích budoucího rybníka si ti pracovitější vystavěli chýše a ti ostatní spali, kde se dalo.
Nezřídka docházelo i ke sporům se starousedlíky. Opilství, výtržnictví i ty nejtěžší zločiny byly na denním pořádku. Navíc dělníci často odcházeli bez předchozího upozornění, když jim připadalo, že už se napracovali dost.
Výplata byla na tehdejší dobu docela slušná. Jakub Krčín z Jelčan platil při stavbě rybníka Rožmberku (1584-1590) 4-6 grošů denní mzdy, půl bochníku chleba a 2 žejdlíky ovesného piva. To všechno krát 800 dělníků denně. Nebyl to ale žádný dobrák ani naivka. Věděl, že se mu to bohatě vrátí, a proto hnal své zaměstnance šest dní v týdnu bez ohledu na počasí ke stanovenému cíli.
Není se tedy čemu divit, že poddaní Rožmberků nebyli jejich činností dvakrát nadšení. Krutost Jakuba Krčína z Jelčan, rožmberského regenta, byla pověstná. Pro založení rybníka potřeboval vhodnou půdu. Bohužel na ní občas stála vesnice anebo patřila někomu jinému, což ho ovšem nemohlo zastavit. Došlo jednoduše k vystěhování. Na druhé straně je pravda, že takový přesun byl většinou kompenzován – vyhnaní dostali dřevo, kámen a nějakou půdu, na které mohli znovu stavět. A když je nepřemluvil? Existovalo mučení a pro zvláště zatvrzelé odbojníky šibenice…
DO SVĚTA
Loďka pomalu klouzala po hladině. Ke dnu klesala vrstva žlutého krmení pro kapry a lopata co chvíli vyhodila další chutné sousto do rybníka. Nikdo z posádky neřekl ani slovo.
Kdyby ryby byly ponechány jen svému osudu, samozřejmě by přežily, ale zdaleka by tolik nevynášely. Obrovská poptávka znamenala zintenzivnění jejich chovu. Vždyť uprostřed druhého tisíciletí přibývala města a s nimi se zvyšoval počet obyvatel. Rybí maso se probojovalo na první místa v jídelníčku.
Navíc prudce stoupl export. Kryté vozy kodrcaly pohraničními horami do všech světových stran. “Papež je s vašimi rybami nadmíru spokojen,” dostalo se českým vyslancům ujištění až ve Vatikánu. A tyhle papežské ryby pocházely z jižních Čech.
Víc a více. Ale co v letech, kdy vytažené sítě nezdobili tuční šupináči, za což jednou mohly dravé štiky, které sežraly malé kapříky, podruhé nedostatek potravy?
Doba, kdy se do rybníka naházelo několik set kilo kaprů (podle velikosti rybníka), minula. Majitelé nasadili malé kapry do trdelního rybníka, který zbavili dravců, a po třech letech je přesunuli do větších násadních rybníků, odkud je za tři roky vytáhli.
V druhé polovině čtrnáctého století vsunuli mezi trdelní a násadní ještě rybník výtažníkový, kde šupináči strávili jeden rok. Systém se výborně osvědčil. Ryby tloustly a výlov už nebyl čekáním na přeživší, ale jistotou.
Každý rybník se také letnil a zúrodňoval. Jen co poslední stružka vody při podzimním výlovu odtekla do roury výpustě, nastoupili na dno zemědělci, kteří tu pásli dobytek a na jaře zaseli oves nebo pšenici. Po podzimní sklizni se následujícího jara rybník znovu napustil.
Alespoň tak to tvrdí olomoucký biskup Jan Dubravius, který vydal v polovině šestnáctého století souhrn všeho, co v tomto odvětví stálo za to. Takovou latinskou rybníkářskou kuchařku, která se používala s malými odchylkami skoro čtyři století.
ŽOLDÁCI
Dějiny jsou jako kolotoč. Po radosti z jízdy přijde nevolnost. Rybníky měly i svá černá období.
To první (o kterém víme) znamenaly husitské války. Vypuštění rybníka kvůli hladu reptajících vojáků a tímto způsobem provedený divoký výlov byly ještě tím nejmenším zlem. Husité často využívali rybníky také ve vojenské taktice. Protrhli hráz a zatopili příslušné oblasti, aby znemožnili pohyb nepřítele. Z vojenského hlediska výborné, ale díru ve valu nezbývalo než znovu zanést.
Daleko hůře si počínala vojska za třicetileté války. Po divokém výlovu sloužil rybník jako ideální cíl nenávisti nudících se žoldáků. Proráželi hráze, pálili dřevěné části rybníka, zasypávali výpustě. Po třech desítkách let bojů navíc pro ryby chybělo to nejdůležitější – zákazník. Nebyly peníze a obrovské vylidnění znamenalo utažení nevolnictví, kdy vrchnost dokonce nutila poddané k povinnému nákupu ryb!
Situace se jakžtakž srovnala až dvacet let po skončení války. Přesto už nikdy nenastalo zlaté období 15. a 16. století. Na počátku 18. století bylo přesto v Čechách napočítáno 20 796 úředně registrovaných nádrží (1,45 % veškeré půdy).
Přelom 18.-19. století však znamenal definitivní likvidaci. Během padesáti let se počet rybníků snížil na polovinu. Ty třeboňské dopadly ještě relativně dobře, ale majetek Pernštejnů zmizel jako mlha. Měli smůlu, že jejich rybníky stály v úrodných oblastech, kde půdu potřebovalo zemědělství.
“Proč bych jedl kapra, když si mohu dát čerstvou mořskou rybu, a ještě k tomu levněji,” zní prostý argument člověka 19. století. Železnice spojila vnitrozemce s pobřežím moří. Budovaly se první silnice a podnikatelé v nich viděli novou příležitost. Tak se kapr stal definitivně vánočním jídlem.
NAHORU A DOLŮ
Po staletí ověřené techniky používají rybníkáři ještě v 19. století. Jen málo se změnilo od časů Dubraviových a pokud ano, tak spíše k horšímu.
Dějiny opět trochu pokročily. V okolí rybníků a struh se objevil profesor Antonín Frič. Pokusy a pokusy – co ryby žerou, proč, jak a kdy, co rybníku prospívá, co neprospívá nebo vadí. Rybníkářství vycházelo znovu ze stínu.
Ale ten opravdový návrat přišel o něco později, v roce 1867. Správa Třeboňského panství se dostala do ruky Josefu Šustovi. Ten vypracoval unikátní systém péče o rybníky a jejich obyvatele právě na základě pokusů svého předchůdce Friče a svých vlastních bádání.
A výsledek? Rybníkáři vylovili z mělkých vod obrovské množství kaprů, lososů, marén a úhořů. Byl to právě on, kdo začal s vápněním a cíleným přikrmováním ryb.
Století dvacáté. Zvony v habsburské monarchii se rozezněly za následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Tisíce mužů opustily domovy a vydaly se křížem krážem po Evropě. Objevil se hlad, ryby se dostaly znovu do kurzu jako vítaný a často jediný zdroj masa. Vše pro armádu! Habsburkové zakázali volný prodej a přikročili i ke konfiskacím ryb. Pro rybníkáře to ovšem znamenalo nezadržitelný růst.
Po versailleském míru dosáhla republika nezávislosti a prvním z kroků nové vlády byla hospodářská reforma. Podle litery zákona přešla zatím menší část rybníků do státního vlastnictví.
Černý pátek na burze v New Yorku odstartoval hospodářskou krizi. Odbyt pro zboží zmizel v důsledku nízké kupní síly dělnictva. To platilo i pro ryby. Zástupy nezaměstnaných si poměrně drahé rybí maso nemohly dovolit.
Vše se znovu měnilo v roce 1939. Druhá světová válka znamenala paradoxně oživení, voda se hemžila rybami, ovšem opět výhradně pro armádu. I když se rozvinul paralelní černý trh, postihy při dopadení byly obrovské. Často smrt. Stejný trest se vyměřoval za pytláctví. Rybníkáři hospodařili pod hlavněmi samopalů Hitlerových vojáků.
Neuběhly ani tři roky od konce druhé světové války, a objevil se nový režim – socialismus. A s ním pozemková reforma, v pořadí už druhá, která 21. března 1948 znárodnila půdu nad 50 ha. Na rozdíl od té první se tato týkala de facto všech rybníků.
Hospodaření se znovu zintenzivnilo. Hnojení vápnem, dusíkatými hnojivy a minerálními látkami neuvěřitelně zvýšilo výnosy. Zdálo se, že člověk konečně přírodu ovládl. Pro ilustraci: kapr dorůstal v 70. letech tržní váhy během 2-3 let. To je polovina doby, kterou potřebovali Krčínovi šupináči.
Ačkoliv terminologie starých fišmistrů zůstala, podmínky se změnily. Všechno se tak nějak zrychlilo…
DNEŠNÍ RYBNÍKÁŘI
Rybníky na Třeboňsku jsou v soukromých rukou. Rybářství Třeboň a. s. je zcela bezkonkurenčním rybníkářským gigantem v Česku i v celé Evropě. Okolo šesti a půl tisíce rybníků, od malých návesních bahňáků až po mnohasethektarové giganty, vydalo minulý rok 17 231 tun ryb. Ve srovnání se stoletím nazpět se jedná o vzestup produkce o jeden řád.
Ryby stejně jako v minulosti míří na domácí i zahraniční trhy. V roce 1998 se do zahraničí vyvezlo 43,6 % ryb. Vývoz směřuje hlavně do Francie a Německa. Speciální kategorii tvoří Itálie, která nakupuje ryby pro sportovní rybolov. “Nasypou třeba dva vagony ryb do zatopených prohlubní po těžbě štěrkopísků a pak je zájemci za peníze loví. Týká se to hlavně severní Itálie, oblastí Verony a Milána,” doplňuje dipl. ing. Jan Húda, generální ředitel Rybářství Třeboň a. s.
U nás nejsou sladkovodní ryby tolik vyhledávané. Roční spotřeba rok od roku klesá – v roce 1998 tvořila pouze 0,85 kg na osobu.
Největšími nepřáteli rybníkářů jsou v současnosti kormorán, volavka a vydra, kteří zabíjejí více ryb než nemoci a za něž rybářství vyplácí zástřelné. Za lidské pytláky společnost platí 1000 Kč za tip policii vedoucí k dopadení. Za minulý rok tímto způsobem vyplatila 168 000 Kč.
Největší část produkce tvoří kapr (okolo 90 %), ve zbytku pak jsou pstruh duhový, tolstolobik bílý, lín obecný, amur bílý, siven americký, síh severní, štika obecná, candát obecný, sumec velký, okoun říční, úhoř říční aj.
EKOLOGOVÉ A RYBÁŘI
Rybníky na Třeboňsku se dělí do tří kategorií – intenzifikační, polointenzifikační a rekreační – podle stupně hospodaření. “Rybníky jsou přetížené. Optimální obsádka by byla okolo 500 kg ryb na hektar. Dnes je to i třikrát více,” tvrdí ing. Bureš ze Správy CHKO a biosférické rezervace Třeboňsko. “Navíc jsou rybníky dneska silně přehnojeny. Dno rybníků je kontaminováno až do hloubky několika desítek centimetrů.” Ryby totiž dávají přednost přirozené stravě před doplňkovou, a tak se musí rybníky přihnojovat, aby vyrostlo dostatečné množství potravy pro jejich populaci. A to je problém. Ve vodě se pak přemnožují sinice a špatná kvalita vody se podepisuje na ekosystému. To ohrožuje vzácné živočichy a rostliny.
“Souhlasím s tím, že se rybníky mají chránit, ale musí to mít míru. Vím o tom, že rybářství si nebude moci dělat, co chce a kde chce. Jsou skutečně rybníky v rezervacích anebo rekreační, kde musíme obsádky cíleně usměrňovat a hospodářství upravit, aby vyhovovaly parametrům ochrany přírody. Přitom za to nedostáváme žádné náhrady. Například v Německu, když se vyhlásí rezervace, dostane majitel vyrovnání za újmu, která mu vznikne. U nás nic takového neexistuje. A potom jsou rybníky, kde si myslím, že by ochrana přírody do toho neměla tolik mluvit,” říká ing. Húda. Voda v rybnících nebude úplně čistá nikdy, protože “kde se voda zračí, tam se rybář mračí”, jak praví jedna z rybářských průpovídek. Přesto se kvalita vody pomalu zlepšuje. Došlo k omezení intenzivního zemědělství na březích rybníků a výstavbě čističek. Konflikt mezi rybníkářstvím a ochránci však asi přetrvá, jelikož skloubit udržení ekosystému s přiměřeným hospodářským ziskem je hodně složité. Kraji, kde není žádná alternativní volba pro stovky lidí existenčně na rybách závislých a kde rybářství po staletí modelovalo krajinu, nezbude než najít kompromisy.
Podzim je dobou výlovů. V chladné vodě rybníků čekají tuny ryb na převoz do sádek. Hřbetní ploutve čeří hladinu a tisíce racků se slétají na malé třpytivé rybičky a ukončují jejich život. Ty velké, které uniknou řádění ptačích zobáků, putují přes ruce rybářů do provzdušňovacích nádrží aut. Teď už je čeká pouze jedna cesta. K zákazníkovi.
Z VODY VEN
Po týdenním vypouštění Spolského rybníka v něm zbývají jen jednotlivá vodní oka propojená stružkami tekoucí vody, ve kterých se shromáždily ryby z celého rybníka. Hlava na hlavě bojují o místo, kde ústí stružky do hlubších míst. Bojují o kyslík, o šanci přežít.
Valná většina všeho živého, co v rybníce bylo, se zahnáno proudem shromáždilo v prohlubni u hráze rybníka. Cestu zpět proti proudu potůčků tekoucích z jednotlivých tůněk znemožňuje plůtek z husté sítě, který rybáři zatloukli do bahnitého dna.
Příští den ráno začíná výlov. Skupina mužů ve vysokých rybářských botách a s gumovými plášti se shromáždila okolo pana správce, který výlov řídí. Rozdílení funkcí za pokuřování většiny rybářů končí během několika minut. Jde se zatahovat.
PRÁCE, PRÁCE…
“Tak tahej,” rozčiluje se na jednoho z mladých rybářů jeho starší kolega. Síť je strašně těžká a jen pomalu se v obklíčení lodí poháněných bidly sune k malému molu pod hrází.
Na hrázi stojí jenom pár lidí. “Dříve sem jezdily celé zájezdy,” říká jeden z dvojice mužů pijících grog. Dnes se sem spíš lidé trousí jeden po druhém.
U rybníka se mezitím rozjela “těžba”. Přibližně sto kilo rybí masy na jeden náběr sítě se s plesknutím sype do dlouhého plastového žlabu. Jak se kluzká těla řítí korytem, asi patnáct rybářů svými červenožlutými gumovými rukavicemi rozděluje úlovek podle druhu a váhy do jednotlivých plechových kádí. Ty stojí hned pod žlabem. Voda v nich je kalná a co chvíli musí najet cisterna, aby doplnila jakžtakž okysličenou novou vodu. Okysličovat se musí i voda okolo namačkaných ryb v rybníce kesenerem, který vypadá jako rotující koleso parníku – údery do hladiny vhánějí bublinky kyslíku k ztěžka dýchajícím rybám.
Mezi rybáři koluje několik láhví rumu. Sem tam Fernet. “Dávej, dávej,” křičí starší rybář na své kolegy na začátku žlabu. Je to práce, a on chce jít co nejdřív domů…
RADOST Z LOVU
Malí kluci číhají u výpusti pod hrází rybníka, kde právě probíhá výlov. Občas ponoří do vody čeřen, v němž uváznou drobné ryby, které unikly s vytékající vodou z rybníka. Hlavně malé bělice.
“Dáme je do rybníka na návsi. Pak je lovíme,” vysvětluje mi malý pihovatý kluk a hned pyšně dodává, “už jsem chytil kapra kilo a půl.”
Na druhé straně hráze mezitím pro dnešní den výlov skončil. Rybáři se pomalu rozešli. Na místě zůstaly jen hlídky strážící bezbranné šupináče před nočními nájezdy pytláků. “Místní si stejně poradí,” sdělil mi s tajuplným úsměvem muž se skleničkou grogu.
Druhy den ráno se jede nanovo. Metráky kaprů putují po rampách na břehu do připravených provzdušňovacích nádrží na korbách náklaďáků. Ve žlabu se sem tam objeví sedmdesáticentimetroví sumci, štiky, candáti, bělice, barevní okouni, ruská akvizice v podobě tolstolobiků a amurů. Ještě vzácněji lín nebo hadovitý úhoř. Mezi záplavou kapřích těl ovšem tvoří pouze zlomek celkového množství.
Loviště se pomalu vyprazdňuje. Ještě jeden zátah, a bude po všem. Spousty lidí si během celého výlovu chodí pro čerstvé kapry. Většinou do igelitových pytlů za osmnáct korun za kilo. To je cena! Desítky kil kapříků, protože jiné ryby se tady neprodávají, putují do mrazáků šťastných nakupujících, kteří je často zabíjejí hned na hrázi rybníka.
PAMĚŤ
Na hrázi jsem se dal do řeči se starým pánem, který se opíral o svou hůlku.
“Dřív to bylo jiný.”
Jak jiný?
“Úplně jiný.”
Pozorujeme chvíli frmol u žlabu a nakupující.
“Dřív se vylovovalo jednou za tři roky. Těch úhořů a candátů… Dnes se to dělá každý rok. Hanba mluvit.”
Mlčíme. “Jo to Raisička, schwarzenberská konkubína, když už měla výlovu dost, zavolala: “Hoří.” Z hráze se dolů vrhla spousta kluků a každý si mohl nabrat ryb, kolik chtěl. Zadarmo. To bylo dřív. Dnes už hoří nikdo nezavolá…”
“Můžeme říci mnohem pravdivěji než ty, že jsme doma všude, protože si postavíme své vigvamy jednoduše tam, kam přijdeme, a nemusíme se nikoho dovolovat.”
Algonkinský Indián
Po miliony let byli kočovní lovci a sběrači plodů pod rozhodujícím vlivem přírodního prostředí. Takový život je samozřejmě drsný a riskantní. Lidé jsou vystaveni nelítostnému výběru nehostinného a nepřátelského okolí. Pomalé a neopatrné hubí predátoři, slabí strádají hladem a staří podléhají útrapám sucha. Přežívají jen ti, kteří se nejlépe přizpůsobí přírodním podmínkám.
V nejstarších dobách musel člověk často měnit místo svého pobytu a hledat nová území pro zabezpečení své obživy. Lidé žili v malých skupinkách, živili se sběrem plodů, semen, rostlin, kořenů, lovem zvěře a ryb. K obydlí jim sloužily různé přírodní úkryty, jako skalní převisy, jeskyně a kmeny stromů. Tyto příbytky byly inspirovány světem zvířat. Podobně jako vynalézavé stavby ptáků a hmyzu, jsou první lidská obydlí obvykle anonymní, zásadně respektují podnebí a terén, jsou přísně praktická, ale vždy je v nich i trocha tvůrčí fantazie.
PRVNÍ PŘÍSTŘEŠKY
Obecně rozšířené mínění o jeskyni jako tradičním obydlí pravěkého člověka vyvracejí vědci na základě dochovaných nálezů zbytků jejich praobydlí. Pro nás se sice zdá být nejjednodušší představa uzavřeného prostoru ve skále, který jako by sama příroda stvořila pro člověka. První lidé však využívali jeskyně jen málo. Četnější nálezy svědčící o činnosti člověka v jeskyních pocházejí až z pozdějšího paleolitu. Homo erectus dával přednost pobytu v otevřené krajině, do jeskyní se uchyloval jen výjimečně jako do přechodného útočiště před nepohodou. Snad se jim přímo nevyhýbal, ale možná ho odrazovala tma uvnitř, studené a vlhké prostředí, mnohdy umocněné prouděním chladného vzduchu v jeskynních chodbách.
Přírodní podmínky v období starších čtvrtohor, hlavně v opakujících se dobách ledových, kladly na ochranu před nepřízní počasí nemalé nároky. Nejstarším předchůdcem našeho obytného domu byla jednoduchá zástěna proti větru a dešti: několik větví zabodnutých do země v řadě nebo polokruhu se někdy ještě pokrylo listím, travou, kůrou stromů či zvířecí kůží. Za pravděpodobně nejstarší stopu po uměle zbudovaném útočišti člověka, kterou zatím známe, je všeobecně považován nález zbytků kamenného valu v Olduvai ve východoafrické Tanzanii (dílo Homo habilis). Val o průměru přes 3 metry měl původně polokruhovitý tvar a největší výšky (asi kolem 1 m) dosahoval uprostřed. Snad to byl základ pro jakousi chýši, jejíž stěny a strop mohly tvořit větve, nebo se jednalo o kamenný val chránící před větrem. Z jednoduchých zástěn se vyvinuly primitivní chatrče, které již uzavíraly nějaký prostor, ale příliš se od nich nelišily. Archeologové znají stopy podobných obydlí z doby už asi před čtvrt milionem let (např. na francouzské Riviéře). Jednoznačné důkazy o nich se nedochovaly, neboť byly vyrobeny z materiálu podléhajícího snadno zkáze.
Z četných nálezů vyplývá, že kameny a kosti použil pravěký člověk při stavbě obydlí všude tam, kde byl nedostatek dřeva. Typ příbytků volil podle terénu, klimatu a materiálu, jenž měl k dispozici. Různé stany, chaty, zemljanky i polozemljanky našich prapředků mohly vypadat podobně jako přístřeší, která si stavěli a někde ještě dnes staví jihoameričtí indiáni, africké kmeny nebo domorodci v jihovýchodní Asii nebo v Austrálii.
ZIMNÍ A LETNÍ BYDLENÍ
Podnětem ke zdokonalení nejstarších způsobů stavění byl patrně nástup poslední doby ledové. S ochlazováním podnebí se potřeba stavby nějakého příbytku, v němž by se člověk ohřál u ohně, přespával a přečkal dlouhé a studené zimní večery a noci, stávala stále více naléhavou. Už tehdy budovali lidé důkladné okrouhlé chaty s kuželovitou konstrukcí opřenou o základový val z hlíny a kostí ulovených zvířat (mamutů) a potaženou zvířecí kůží, uvnitř s ohništěm. Tento typ obydlí pochází zejména z tábořišť lovců mamutů z mladšího období poslední doby ledové, kdy podnebí bylo chladné a drsné (např. nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z doby asi před 25 000 lety).
V samém závěru této doby se hlavním zdrojem potravy stala migrující stáda sobů. Jim se musel přizpůsobit i život lovců. Tehdy se zřejmě vyvinul také nový typ obydlí – přenosný stan. Lehké stany nebo jednoduché přístřešky sloužily k obývání v zimě, stany pevnější konstrukce, chaty a zemljanky pak plnily funkci zimních obydlí. Příkladem mohou být letní stany Eskymáků a iglú, která si stavějí pro zimu.
Mimořádně populárním typem stavby zůstal po celá staletí takzvaný vigvam. V řeči indiánů znamenalo toto slovo “obydlí”. Byla to vlastně kopulovitá stanová chýše, oválná nebo kruhová a různě velkého průměru. Pevnou konstrukci tvořila kostra z kůlů, překrývaná kůrou a rohožemi z travin. Při stěhování bývalo zvykem ponechávat kostru stát a odnášely se jen lehké části a pečlivě stočené rohože i pláty březové kůry. Vigvam byl nesmírně důležitý pro život lesních indiánů od Kanady až po Severní Karolínu. Některé totiž byly dostatečně velké, aby zde žily současně i tři generace. Každý člen rodiny měl tradičně ve vigvamu své místo a společně trávené dlouhé zimní večery v tomto útulném a teplém příbytku byly údajně velmi společenské a příjemné.
ZEMĚDĚLCI A PASTEVCI V PRAVĚKU
Na konci doby ledové počínal na Blízkém východě, ve východním Středomoří, jeden z největších zvratů v dějinách lidstva, probíhající asi do 9. až 8. tisíciletí př. n. l.: přechod od lovu k chovu domácích zvířat, od sběru plodin k pěstování rostlin. Zejména zemědělství si vynutilo dlouhodobější usazování lidí na určitém místě, což bylo rozhodující pro vznik trvalých osad a obydlí. Ve stavitelství se přechází od půdorysu okrouhlého k pravoúhlému; souvisí to se změnou stavební techniky a s konstrukčním oddělením stěn od střechy. Kromě již dříve známých materiálů (dřevo, kámen) se objevují nové. V kolébce zemědělské civilizace – v Mezopotámii – je to především hlína, která nahrazovala nedostatek jiných hmot. Stavby měly často kamenné základy, stěny z dusané hlíny, střechy ploché či kopulovité; vesnické obydlí se tu od těch dob příliš nezměnilo. Domy tvořily celé souvislé komplexy malých čtyřúhelníkových prostorů, proložených dvorky a uličkami.
KOLEKTIVNÍ OBYDLÍ
V severních oblastech byl dostatek lesů, a tedy i dřeva jako stavebního materiálu. Zde vznikl nový druh osad: několik volně stojících obdélníkových domů, zřejmě obydlí větších kolektivů spjatých příbuzenskými svazky. Domy byly obvykle 10 až 40 m dlouhé (také až 80 i více m), zato však jen 6 až 8 m široké. Sedlová střecha byla usazena na podélných řadách dřevěných sloupů. Také vnější stěnu tvořily tlusté kůly; mezery mezi nimi byly vyplněny proutěným pletivem omazaným hlínou. Takových domů bylo nalezeno na evropských sídlištích z mladší doby kamenné, jak je období nejstarších zemědělců archeologicky nazýváno, značné množství.
Podobné typy kolektivních obydlí si například stavěli indiáni severovýchodních lesů, využívající kůru – surovinu, které měli ve své domovině dostatek. Nejpůsobivějším výrobkem pak byl irokézský ho-de’-no-sote neboli “dlouhý dům”, tvořený kostrou ze vztyčených, do země zasazených kůlů, zpevněnou horizontálními trámy a překrytou v příčném řezu zaoblenou, později trojúhelníkovou střechou. Kostru překrývaly velké kusy jilmové kůry, stržené ze stromu počátkem léta. Tyto vlhké, mízou prostoupené kusy kůry (asi 2 m dlouhé a více než 30 cm široké) se nejprve srovnaly vahou těžkých kamenů a posléze připevnily, jeden přes druhý jako břidlicové střešní tašky, na konstrukci obydlí. Domy byly v průměru 7 až 8 m široké, jejich délka závisela na počtu ubytovaných rodin (u Mohawků i 60 m). Obydlí bylo rozděleno na řadu oddělení podél obou stran domu, ze tří stran uzavřených a otevřených do středové uličky s malým ohništěm pro dvě proti sobě umístěné rodiny o pěti či šesti osobách. Dlouhý dům s byty – teplými, prostornými a udržovanými obydlími – odrážel mnoho z vnějšího projevu ekonomického a sociálního systému jeho obyvatel. Klíčovými u Irokézů, ale i například u obdobně bydlících Hurónů, byly prvky ekonomické spolupráce, solidárnost rodu a pravidla vzájemné dohody.
DOMY NA KŮLECH
Během celého dalšího období se zemědělský způsob obživy ani stavební technika příliš nezměnily. Domy se v pozdní době kamenné poněkud zmenšily a byly pak zřejmě obývány jednotlivými rodinami. Samozřejmě nebylo obydlí všude stejné: na severu, kde zemědělství člověka neuživilo, bydleli lovci a rybáři ještě dlouho v prostých chatrčích.
Zajímavým typem bydlení v době bronzové a železné byly nákolní osady u alpských jezer, domy umístěné na dřevěných plošinách nesených množstvím kůlů. Nestály však ve vodě jezera, nýbrž v bahnitém pobřežním pásmu. Podobné techniky užívali i obyvatelé severoitalských terramaren v údolí Pádu.
V subtropických močálech Floridy stavěli Seminolové a Mikosukíové takzvaná čiký – domy na kůlech s otevřenými stěnami. Byly zhotovovány z cypřišových kůlů, měly kruhový nebo obdélníkový půdorys, doškovou střechu z vějířových palmových listů. Měly buď částečné stěny, v mimořádně vlhkých a teplých oblastech byly úplně beze stěn. Ze střechy bylo možné v noci spustit zástěny na ochranu před moskyty a rosou. Většina čiký měla vyvýšenou podlahu (volně položenou nebo na dřevěných kůlech), na které se vykonávala obvyklá denní práce a v noci se na ní spalo. Obydlí také odolávalo náhlým a prudkým změnám počasí. Pevné a pružné čiký jen málo ohrožovaly hurikány, schopné srovnat se zemí cihlové stavby.
V RYTMU PŘÍRODY
V celém civilizovaném světě se dnes vývoj stavitelství a architektury ubírá jednotným směrem, bez zřetele na zeměpisné a klimatické odlišnosti. Dříve tomu tak nebylo. Rozhodující, alespoň zpočátku, byly přírodní podmínky. Dokud se člověk nenaučil pomocí ohně, vhodných nástrojů, důkladného oděvu a spolehlivě chránících obydlí vzdorovat nepříznivým podmínkám, mohl žít jen v krajinách s mírným podnebím. Teplá tropická pásma poskytovala k životu příjemné prostředí bez podstatných a trvalých starostí o živobytí.
V oblastech s teplým klimatem lidé zpočátku vlastně ani necítili potřebu stavět si nějaké obydlí. Prosté přístřešky stačily pro případ nepohody. Původní obyvatelé Austrálie Austrálci (aborigines) se občas, v době nadbytku, zastavovali během svého putování krajinou na místě, a tehdy si stavěli i primitivní přístřešky z větví, kůry a listí stromů. Oděv neznali, blahodárné teplo jim v noci dával oheň, nebo jediné jejich domácí zvíře a neocenitelný pomocník při lovu – polodivoký pes dingo, sloužící jim v noci jako přikrývka. Za chladných nocí se Austrálci obklopili svými psy, a podle jejich počtu dokonce měřili teplotu. Studenou noc označovali jako “noc tří psů”, velmi chladnou jako “noc pěti psů” a teplotu okolo bodu mrazu jako “teplotu šesti psů”.
Přírodní podmínky arktických oblastí zaměstnávaly obyvatele polárních krajů natolik, že veškerý čas věnovali zajištění pouhého bytí. V oblastech, kde se střídají značně odlišná roční období s velkými teplotními rozdíly v létě a v zimě, byl také člověk přinucen zabezpečit se během letní doby pro zimní období nedostatku. Přírodní rytmy nutily lidi uvážlivě se rozhodovat na dlouho dopředu. Pravidelně se opakující záplavy přinášející úrodné naplaveniny určovaly chod téměř veškerého lidského počínání. V subtropickém a mírném pásu vznikly nejvhodnější podmínky pro život člověka. Rychle zde rostl počet obyvatel, rozvíjelo se hospodářství, civilizace i kultura.
ODKAZY PRAVĚKU
Člověk moderní doby není již vydán napospas přírodním podmínkám. Vymoženosti techniky jej chrání proti vlhku, chladu či horku. Lidé by dnes bez více či méně dokonale technicky vybaveného kulturního obytného prostředí nemohli existovat. Stabilitu a jistotu nacházejí v umělém světě, do prapůvodních podmínek lidské existence se už nemohou vrátit. Mohou se tam – z poznávacích, výchovných či romantických důvodů – občas podívat nebo krátkodobě rekreovat, ale nemohli by v nich až na pár výjimek přežít. Co by asi dělali, kdyby během okamžiku přišli o všechny ty více či méně potřebné předměty, kterými si “usnadňují” život v současné civilizaci? Byli by vůbec schopni čelit problémům, které by před nimi vyvstaly v této nové životní situaci? Snad jen někteří potomci prapůvodních “divochů” by to dokázali. Přírodní pravěký člověk byl totiž od samého počátku nedílnou součástí celé přírody, ztotožňoval se s ní, nikdy z ní nevybočil a nikdy se ji nesnažil ovládnout, měnit a zasahovat do ní. Moderní člověk naopak stále více znečišťuje své životní prostředí i mezilidské vztahy. Jednou z hlavních příčin toho je právě odcizení člověka přírodě, a člověku zvláště. Je nejvyšší čas, abychom se našimi prapředky, kteří žili tisíce let v souladu s přírodou, vesměs v obydlích zhotovených z ekologických a recyklovatelných materiálů, nechali alespoň inspirovat.
V minulosti to byly přírodní podmínky, které měly vliv na vývoj lidského osídlení. Na Zemi vznikaly oblasti blahobytu s hustým zalidněním. Nejvhodnější podmínky pro lidský život a jeho rozvoj poskytují subtropická a mírná pásma, kde se daří plodinám důležitým pro život. Jinde byla naproti tomu krajina osídlena zcela řídce nebo zůstala neobydlena. Proto je dnes obyvatelstvo na naší planetě rozmístěno značně nerovnoměrně. Asi 75 % obyvatelné souše má hustotu zalidnění menší než jednoho obyvatele na jeden km². Více než polovina lidstva naproti tomu žije jen na 5 % souše. Na severní polokouli je 90 % obyvatelstva Země. Téměř 2/3 světového obyvatelstva žije při dolním toku řeky Nilu, v její deltě, v povodí řeky Gangy, v severní a východní Číně, v průmyslových oblastech Evropy, v Japonsku, na atlantském pobřeží USA a v Indonésii na ostrově Jáva. Oproti těmto oblastem jsou na Zemi území řídce osídlená. V Evropě jsou málo zalidněná území za polárním kruhem, v Asii lesy a močály Sibiře a velehory centrální Asie. V Africe jsou rozsáhlé oblasti Sahary a Kalahari téměř neosídlené. Rovněž vnitrozemí Afriky má málo obyvatelstva. V Severní Americe mezi tyto oblasti patří severní Kanada, Aljaška a horské oblasti. V Latinské Americe jsou nejřidčeji osídleny lesy při rovníku, plošina Mato Grosso, Patagonie a velehorské oblasti And. Mimo městské státy, např. Monako (17,5 tis. obyv/afp/editor/km²), jsou na Zemi nejhustěji zalidněny Bangladéš (812), Jižní Korea (475) a Japonsko (335). V Grónsku naopak připadá jeden obyvatel na 50 km².
Jméno Zejda v historii našeho plachtění něco znamená. Vždyť váš otec byl až do vašeho nástupu jediným českým plachtařem, který kdy držel světový rekord. Chápala jste svoje začátky na letišti jako pokračování rodinné tradice?
Takto jsem k tomu nikdy nepřistupovala. A navíc jsem paličatý typ. První popud, díky kterému jsem se v šestnácti objevila na letišti v Brně-Medlánkách, byl ten, že jsme s mámou potkaly známého z letiště, bavili se o všem možném, a on jen tak mezi řečí povídá: “Tak to zkus, dej holku na lítání…”
Do té doby jsem měla hodně jiných koníčků. Kreslení, fotografování, balet, a o dalších zájmech jsem neuvažovala. Jenže zrovna v té době jsme s kamarádkou Zuzkou zjišťovaly, že z nás primabaleríny nebudou a na občasné skákání v divadélku jsme už velké holky… Tak jsme to prostě vyměnily. Pro mě letiště samozřejmě nebylo žádné neznámé prostředí. S tátou jsem tam už předtím trávila dlouhé chvíle, ale vždycky mi létání připadalo jako něco, co nemohu nikdy zvládnout. Byl to fascinovaný pohled malého dítěte na svého rodiče: “Jéžiš, on sedí sám v letadle a letí tak vysoko, tak daleko…”
Brala jste to tehdy jako něco, u čeho chcete zůstat, nebo šlo jen o pokus?
Tady to bylo jiné. A tvrdé. Do kurzů teorie nás na podzim začalo chodit přes čtyřicet, a na začátku léta příštího roku létání okusilo už jen třináct. Mezitím byly brigády na letišti, kde se musel odpracovat určitý počet hodin. Vše vám zabere dost času, a pořád nemáte žádné uspokojení z toho, že usednete do letadla a vznesete se. To bylo první síto, hodně lidí to vzdalo. Říká se, že na jednu hodinu strávenou ve vzduchu padne deset hodin práce na zemi. Nebylo to pro mě tedy žádným novým zjištěním, asi jsem byla ve výhodě, že jsem věděla, na co se dávám. Neuvažovala jsem nad tím, že jednou budu v reprezentaci a létat rekordy. Prostě jsem se dala na létání.
Dával vám táta nějaké rozumy?
Asi jako každý otec. Tlak okolí mě však přivedl k tomu, že jsem si nějak instinktivně, podvědomě hledala svoji cestu. Štvaly mě řeči, no jo, ona to má jednoduchý, ona je Zejdová, má to po kom dědit. Zkrátka, kdyby o mně tenkrát někdo napsal, že se předává v rodině “knypl” z generace na generaci, tak bych se naježila o něco víc než teď. To, že naši plachtili, svou roli ale určitě sehrálo. Letištní život mi byl blízký, ale to bylo vše. Létání mě prostě zaujalo a stále mě to drží.
Dá se plachtařské mistrovství naučit a vydřít? Nebo se řadíte k těm několika málo lidem na světě s vytříbeným “ptačím” citem pro termiku?
Plachtění je o vyhledávání souhry s přírodou. Nemáte motor a cit hraje velkou roli, protože technika pilotáže je jedna věc, a vlohy pro samotné plachtění druhá.
Já si myslím, že technika se dá vypilovat snadněji než cit. To “něco” je nejlepší mít v sobě. Při plachtění ale záleží i na štěstí na stoupavé proudy, které se nevyskytují na jednom místě. Prostě tam, kde se vzduch ohřeje, rozepne a stane lehčím, tam stoupá vzhůru. Jsou místa, kde se to děje častěji, protože tam k tomu existuje předpoklad z fyzikálního hlediska. Zkuste si dát vedle sebe na sluníčko dvě desky, tmavší a světlejší. Tak nějak to funguje i s terénem pod vámi. Taková místa se stávají středem zájmu plachtařů, ale ani teď není vyhráno. Je běžné, že dva piloti, kteří letí stejnou trasou těsně po sobě, mají jiné podmínky. Jeden na daném místě nenalezne nic moc, druhý se tam dostane za pět minut a bez potíží stoupá. Je tam v okamžiku, kdy jde bublina teplého vzduchu nahoru. Prostě měl plachtařské štěstíčko.
Jde už při prvním pohledu na oblohu plnou větroňů okamžitě poznat, jestli v kabině sedí žena, nebo muž?
Na zemi hraje roli, že ženská neuzdvihne tolik co chlap, ale nahoře je to víc než fyzická, spíš mentální a psychická záležitost. Nepoznáte, jestli tam sedí pilot, či pilotka, nebo někdo bez nohou a s jednou rukou. Jednoho takového opravdu znám. A vlastně ani nepoznáte, jestli tam sedí někdo, komu je patnáct, nebo osmdesát. I v tomto věku se lidé totiž létání věnují. Úplně bez rozdílů ale všichni nejsou. Muži mají raději taková ta jasná a rázná rozhodnutí. Je to buď – anebo. Žena si to v hlavě prohodí víckrát. Starší jsou opatrnější, mladí víc riskují. No a ti, co jsou na zemi hendikepovaní, dostávají při plachtění křídla, která je nad problematiku života na zemi povznesou – myslím, že právě pro ně létání znamená nepředstavitelně hodně.
Ale já jsem žena, a ty probírají všechny plusy a minusy. Jako v životě. Pro pilotky není problém říct, že to někde zmastily. Na rozdíl od pánů si tedy za to můžeme samy. Ti totiž, když nezaletí dobře, měli právě v tom jednom jediném rozhodujícím okamžiku smůlu.
Také se mi stalo, že i kluci, o kterých jsem si myslela, že mi fandí, v okamžiku, kdy jsem je začala porážet, otočili. Třeba v roce 1990 na posledním mistrovství ČSFR s muži se mi podařilo být druhá. Zjistila jsem, že před závodem jsem měla padesát kamarádů, a po něm mi zbyl jeden – ten, co vyhrál. Také tam byli pánové, kteří mi řekli, že můj výsledek neplatí – nebyla jsem prý do závodu nominována za muže, a napříště si to mám rozmyslet, za koho chci létat. Ale napříště mě prostě “nepřipustili”, a tak jsem zůstala ženou.
Kolik je toho u létání neuchopitelného, nadčasového mezi nebem a zemí?
U plachtění můžete udělat jednu jedinou chybičku v těch deseti až třeba padesáti okamžicích, které rozhodují, a přistanete. Musíte trochu umět a pak mít ještě trochu štěstí. Rozhodně se ale právě při plachtění, kdy se stáváte součástí přírodních dějů, prožívají nezapomenutelné okamžiky. Nemyslím jen pěkně vytvarovaný mrak, zajímavou krajinu nebo zapadající slunce, to všechno navíc z ptačí perspektivy. Představte si, že v říši ticha za doprovodu šumu kolem proudícího vzduchu se jako ten pták pokoušíte vyhledat proud, který vás uchopí, vzdálí od země, a vy v klouzavém letu k dalšímu proudu překonáváte vzdálenost nejen pomocí svého umu, ale za pomoci přírody a jejích zákonitostí. Znám hodně pilotů, kteří se k plachtění vrátí třeba po deseti, ale i po padesáti letech. To, co je uchvátilo a celý život neopustilo, je právě ten pocit sounáležitosti s přírodou.
Zažíváte nahoře “nekonečný, všeobjímající pocit svobody”, jak se o něm rádi vyjadřují mnozí z těch, kteří létají?
Jiný pocit než chodit po dvou to opravdu je. Ale neprožívám ho tak, jako někdo, kdo sedne poprvé do letadla a najednou vidí krajinu v jiných dimenzích.
Žádný pocit “…páni, tady je krásně, já už nikdy nechci dolů…”?
Asi vám to bude znít trochu divně, ale na kochání příliš času většinou není. Zeptejte se běžce, jak vnímal atmosféru stadionu, když podával maximální výkon. Pokoušíte-li se zaletět rekord, musíte svoji pozornost směrovat na taktiku letu a co nejefektivněji převést dostupné podmínky v rychlý let. Pěkné okamžiky registruji, ale zasnívat se? Nejít dolů? To bych toho asi moc nenalétala. Prostě na něco takového není pomyšlení ani čas.
Líbí se vám Exupéryho psaní o létání?
Kdybych měla psát o létání tak, abych krásy a blahodárnost dostavujících se pocitů někomu přiblížila, nedokázala bych to tak výstižně jako on. – Jo, líbí. Až mám někdy pocit, že do tohoto světa nepatřil.
Od roku 1991 se s otcem na zimu stěhujete létat do Austrálie…
Australský kontinent se díky svým geografickým charakteristikám stal v posledních dvaceti letech jakousi plachtařskou Mekkou. Už při prvním pohledu na mapu Čech si všimnete, jak se střídají roviny s kopečky. Většinou když jsou dobré podmínky pro plachtění na horách, tak nejsou v rovině, a naopak. Austrálie je taková větší placka, a počasí je díky tomu na větší ploše víceméně stálejší. Není stejné, protože další vliv tu hraje rozložení tlakových útvarů, ale to je už téma pro znalce meteorologie.
Vaše australská zarputilost se vyplatila, protože už v zimě 1994/1995 se vaší zásluhou Česká republika po 38 letech přestávky zapsala mezi držitele světových rekordů. Pamatujete si ještě na něj?
To je jako byste se zeptal Messnera, která byla jeho první osmitisícovka. Pamatuji se na tento let stejně jako na hodně dalších. Bylo to s větroněm LAK 12 s označením DE, tedy v letecké mluvě “Delta Echo”. Bylo to 8. ledna 1995 na trojúhelníkové trati dlouhé 877,9 km. O ten let jsem se pokoušela několikrát a ani ten den to ze začátku nevypadalo, že jej dokončím. U prvního otočného bodu jsem byla za časovým limitem a zdálo se, že nemá cenu pokračovat. Nakonec jsem se rozhodla ještě kousek letět a dohnala jsem i ztrátu. To jsem netušila, že v závěru se budu ještě potýkat s efektem vysoké oblačnosti. Zastínila terén, a tak ubrala slunečním paprskům na intenzitě a to zase stoupavým proudům na síle. Ale přišlo štěstíčko, přineslo mi stoupání do potřebné výšky, a já dolétla.
V současné době drží největší světový výkon v přímém letu na větroni Hans Werner Grosse výkonem 1460,8 km. Na Novém Zélandu zase uletěl přes tři otočné body volnou trať T. R. Delore – vzdálenost 2049,44 km. Vy hovoříte o svých plánech, které tyto neskutečné výkony daleko překonávají. Nakolik mají vaše představy reálný základ?
Vypadám snad jako nesoudná? Co vám nepovím, je, kdy to bude. Nejde jen o záležitost organizační či umu při letu samotném nebo počasí. Svoji roli hrají i finance. Špičkové rekordní letadlo stojí několik milionů, přístrojové vybavení a technické zajištění takové akce taky nespadne z oblaků. Takže tu máte už přinejmenším dvě podmínky. Mám pokračovat? – Kdepak, každý rekordní let je výjimečný nejen z hlediska sportovního výkonu.
Jak se může podařit zrealizovat tak náročný projekt?
Bez spolupracujících firem, jako jsou například Schempp-Hirth – výrobce větroňů, Vymyslicky Group, Čechofracht, Aero Vodochody, Travel Servis, Omnipol a Valmet, by to prostě nebylo a není možné. Bez toho, čemu se dnes říká synergický efekt, to nejde.
Byla před pěti lety cesta za rekordem jednodušší než dnes?
Vzhledem k tomu, že tehdy byly prakticky u všech rekordů menší vzdálenosti, menší rychlosti, tak by se mohlo logicky zdát, že to bylo snazší. Ale třeba první australská tisícovka, kterou jsem překonala, byla v Austrálii současně první po sedmi letech. Nikdo mi nevěřil, že jsem na rekordním letu nenašla víc jak třímetrové stoupání a palubní přístroj mi průměr dne naměřil na 1,6 m/s. Teď se díky efektu El Niño na nás plachtaře, ne však na zdejší farmáře, trochu víc usmálo štěstí. Na rozdíl od nich nám vysoké teploty a sucha přinášejí “dobrý vítr”.
Nakolik jste schopna pro rekord riskovat?
Samozřejmě že může přijít něco, co naprosto nemůžete ovlivnit. Mám hodně kamarádů, kteří už mezi námi nejsou. Byli ve špatném okamžiku na špatném místě a třeba za to vůbec nemohli. Pak jsou situace, které ovlivnit můžete. Chcete nějakou popsat? Před čtyřmi lety jsem se už poněkolikáté pokoušela o překonání vzdálenosti tisíc kilometrů na trojúhelníkové trase. Ten den jsem tomu byla opravdu blízko. Byl by to vůbec první takový ženský trojúhelník, takže motivačně všechno dosti napjaté. Už už se zdálo, že bych tu tisícovku překlouzala – byla by to dosažená vzdálenost přes tři otočné body, tedy bez návratu na místo startu a současně cíle. Nebyl by to problém, kdyby se nezačalo stmívat. Tehdy jsem se rozhodla vrátit na letiště, které bylo za mnou, abych v šeru bezpečně přistála na asfaltovou plochu, která byla na vyschlé trávě okolo viditelná z několika kilometrů. Když sedíte v letadle za 6,5 milionů, tak si řeknete, že vám nějaký “blbý” rekord nestojí za to, abyste riskoval. Nebyla bych první, kdo tu při přistání do terénu zavadil o elektrické vedení, tyčku nebo vzal kolem podvozku meliorační strouhu nebo jámu od králíků. A to se stává za bílého dne. Je lepší být si jist, že i zítra budete mít letadlo, nakonec i sebe, a že budete připraven a schopen zkusit to znovu. A když ne zítra, tak prostě příště.
Jak velký nápor je to na psychiku?
Musíte si uvědomit, jak dlouho – na rozdíl od mnoha jiných sportů – výkon plachtaře trvá. Maratonec běží třeba dvě a půl hodiny, běžec několik minut a i fotbalisté mají přestávku. Jejich psychika je orientována na podání maximálně možného výkonu, byť za vyššího fyzického náporu, ale ne na tolik hodin, vlastně téměř celý den. Mezi startem a přistáním při rekordním letu, a to může být i 12 hodin, jste neustále soustředěni. A před samotným startem i po přistání vás pokaždé čeká řada úkonů technického rázu. Zapomenout třeba zapnout barograf, dát film do fotoaparátů, špatně zapojit baterii nebo zadat souřadnice nebo… a tak bych mohla pokračovat, znamená prostě anulaci letu. Přijde-li víc letových dní za sebou, je toho opravdu dost a rozhodně to vaši psychiku ovlivní.
Je dnes rozdíl mezi rekordním a závodním létáním?
Při závodním hraje větší roli štěstí. Třeba loni na ME jsem si nevedla nejhůř, a stačil jeden okamžik – nebyly předpovězeny bouřky, bouřka tam byla a mě to “spláchlo”, což znamená, že jsem se dostala na zem dříve, než jsem chtěla. Přiletěla jsem do absolutně hluché oblasti, kde déšť vymazal termiku, sluníčko bylo za mraky. Kdybych letěla alespoň o pět kilometrů vedle, tak jsem to stačila překlouzat. Jenže jsem šla proti větru… učebnicově. Asi budu muset dát klasikům návrh na opravu. (smích) Přistáním na poli jsem přišla o 850 bodů. Po skončení ME jsem měla na první místo ztrátu 800. Ale překousla jsem to, skončila osmá, a dokonce jsem tím některým udělala radost. Takže nebýt spokojená by bylo neskromné, viďte?
Cítíte to jako propad?
Nebyl to pro mě propad. Nelétala jsem úplně špatně, ale můj názor nehraje hlavní roli. Důležité je, co si myslí pánové v nominační komisi. Účast na ME mi povolili po čtyřleté přestávce a nevím, jestli mi povolí účast na tom nadcházejícím, které by mělo být prvním mistrovstvím světa žen. Pokud nepovolí, nemám pocit, že proto, že bych mohla špatně reprezentovat náš stát – že jsem někde létala špatně. Protože co si máte myslet o tom, když tu nepokrytou radost z vašeho přistání na poli a ztráty možnosti získat titul projeví právě jeden z přítomných členů tříčlenné nominační komise…?
Ale zpět k závodnímu létání všeobecně. Nelíbí se mi na něm, že tu víc než kde jinde, a na rozdíl od létání rekordního, najdete typy pilotů, kteří se drží druhých. Létá se tu v houfu a myslím, že právě toto řadě z nich vyhovuje. “Svezou se”, jak říkáme, a nejsem si jista, jestli by byli schopni bez kolektivní spolupráce, jak to nazývají, takový výsledek podat. V houfu či rojnici je větší procento pravděpodobnosti, že při klouzání nad terénem na termiku někdo narazí. Když letíte sám, tak ji můžete jen o pár desítek metrů minout.
Vím, že je to pro mě ztrátové, ale využívání druhých mi přijde pod úroveň. Tak o mně říkají, že jsem samotář. FAI ale neustále vymýšlí nějaká nová pravidla, která mají vznik houfů minimalizovat.
Co je “samotářova” silná stránka?
Je to odolnost a trpělivost vycvičená z pokusů o rekordy. Můj bývalý reprezentační trenér však říkal, že to je lehkomyslnost. Tak si vyberte.
Využíváte k hledání termiky také ptáky?
Samozřejmě, ale kolikrát to jsou takoví amatéři… Mám dvoumetrové stoupání a vidím ho vedle něco točit, tak jdu k němu, a víc jak metr tam nenajdu. Co si o něm mám myslet? Tak se vrátím do “svého stoupáku”, a za chvíli ho vidím, jak letí ke mně.
V Austrálii jsou zajímaví orlové. Mají rozpětí tak dva až tři metry a někteří jsou vyloženě nepřátelští. Už se stalo, že dokonce zaútočili a rozrazili plexisklo kabiny. Berou vás asi jako konkurenci v hledání králíků. Někdy učí létat v termice mláďata. Pak můžete pozorovat, jak rodič sklopí křídla, proletí kolem vás, prohlédne si vás a zase nad vás vystoupá. Nebo sklopí jenom jedno křídlo a předvede vám vývrtku, jak se sluší a patří. Bojová zatáčka jí samozřejmě předchází. Nevím, jestli potomkům takto názorně předvádí neohroženost jejich druhu, nebo jestli zjišťuje, přijmu-li jeho výzvu k boji. Také se mi stalo, že orel létal těsně vedle mě, zvědavě vykláněl hlavu a očividně se bavil. Létala jsem pod zajímavě se formujícími mraky, byl to let poznávací a nikam jsem nespěchala. Najednou koukám, pod základnou jednoho z nich dravec. Aniž bychom se domluvili, vydrželi jsme hodinu a půl na tom samém místě. Když jsem vysunula brzdicí klapky, abych ztratila výšku, on sklopil křídla. Když jsem se přesunula pod vedlejší mrak, on šel za mnou. Když jsem viděla, že jemu se to stoupání zprotivilo, popolétla jsem za ním. Prostě jeden z okamžiků, kdy jsem byla k přírodě strašně blízko. A víte, který z ptáků je velice dobrý plachtař?
Racek?
Ne, racka nenajdete ve stoupavém proudu, možná tak na plachtařském odznaku… (smích) Racek je stvořený pro létání jiného druhu, takzvané svahování. Je to pelikán.
Ten bachratý pták?
Ano. Ten bachratý pták s tím na první pohled dost nemotorným zobanem. Jak ten si dovede vychutnat každý náznak termiky! Jak rozvážně přitom nabere výšku. Přesně takovou, jakou potřebuje k přeletu od jedné louže s rybkami k druhé (z výšky jsou ta jeho jezírka opravdu jen louže). Jak majestátně letí. A jeho vyrovnávací fáze přistání a manévrování s letkami na celém těle – to je prostě opravdová pastva pro oči. Pokud to jen trochu jde a je příležitost, strašně ráda je pozoruji.
Za posledních pět let se z vás pomalu ale jistě stal největší fenomén současného plachtařského světa. Bylo těžké se mezi plachtařskou elitu dostat?
Pojmenováváte to zajímavě. Ale myslíte tím určitě něco na způsob “vstoupení ve známost”. Do takové skupiny vás přivedou jedině výkony. Tedy kus odvedené práce. A víte, co se mi na skupině těchto lidí líbí? Nad závistí tu dominuje uznání a cesta ke zlepšování sebe sama je tady přirozenější. Není to likvidací konkurence.
U nás doma to je o něčem jiném… Moc se od dob nedávno minulých nezměnilo. Vybočení z průměrnosti není dovoleno každému, na to jsou kritéria. Lidé si ale mezi sebou musí udělat pořádek sami, a tak jsem se s tím, jak to chodí, už skoro naučila žít. Ale pořád se snažím dokázat, že vlastní cestu, byť na ní není ustláno na růžích, si s narovnaným hřbetem najít lze.
Když se o vás chce čtenář něco dozvědět, rychle narazí na nepoměr mezi hodnotami vašich sportovních výkonů a jejich prezentace v médiích. Čím si to vysvětlujete?
Podívejte, tento sport existuje už přes sedmdesát let. V přeletových disciplínách byl u nás jeden jediný pilot, který kdy překonal nějaký světový rekord, a to byl můj táta. Měli jsme a máme reprezentaci, která pobírala státní dotaci, jezdilo se ven. Dnes může vyrazit ven a nakonec i vyráží kdekdo. Taky se o rekordy kdekdo pokouší. Pak mi někteří z představitelů českého plachtění začnou tvrdit, že rekordy nikdo nepotřebuje, že je to k ničemu. Když vám tohle řekne člověk od létání, případně ten, o kterém víte, že se o rekordy snaží taky, co k tomu dodat?
Můj další problém je ten, že to, co dělám, zvládám bez oficiálního zastoupení Aeroklubu. Že jsem na těch lidech nezávislá. Samozřejmě díky tomu vznikla spousta neshod, kterými bych se teď nechtěla zaobírat. Prohlašují mě za soukromou osobu, jsem ráda, že před rekordním letem tuto formu reprezentování naší země ve světovém letectví nemusí žádná nominační komise odsouhlasit. Dovedete si tedy představit, jak o moji popularizaci asi stojí.
A kdyby stejné výkony zaletěl někdo jiný?
Věřím tomu, že kdyby dotyčný či dotyčná byla z těch “tvárných”, tak by se rozhodně chlubili. A tak pokud se mě týká, nezbývá než se chválit sama (smích), i když mi pak argumentují tím, že jsem prý neskromná. A mají pravdu. Kdybych seděla v koutě, tak by nebylo čím se pochlubit. Myslíte, že je špatné, že o tom, co dělám, hovořím? Že hovořím o tom, že mám úspěch? Že tím českému letectví škodím? Že to je právě české letectví, kterému škodím tím, že zveřejním zkušenosti s přístupem a pohledy funkcionářů?
Co odpovídáte na otázky typu, jestli je nutné pro létání obětovat všechno ostatní?
Nerozumím tomu, kdo je klade. Je pro mě stejný jak ten, kdo mi tvrdí, že rekordy jsou k ničemu. Přijdou ale chvíle, kdy si tuto otázku položím i já. To v období, kdy se události někam řítí a kdy se cítím hrozně unavená. Jsem si vědoma, že se okrádám o leccos v životě… Ale to je přece záležitost úplně každého z nás, to je ta pravá “soukromá záležitost”. Každý, kdo někdy něco dokázal, tomu musel dát víc než okolí, a tedy na úkor něčeho jiného vybočil ze všednosti. A záleží jen na vyspělosti okolí, jak na to pohlíží. On žádný úspěch sám od sebe nepřijde, nemyslíte?
Takže pro létání jako takové není nutné všechno obětovat, ale pro rekordy, které navíc u nás nejsou příliš žádoucí, celkem dost.
Rozšířená zpráva ČTK 4. 12. 1999 – Česká pilotka Hana Zejdová překonala na expedici Kangaroo v Austrálii již potřetí vzdálenost tisíc kilometrů, tentokrát na trojúhelníkové trati. Výkon přihlásila k uznání za dva světové rekordy – rychlostní let na trojúhelníkové trati 1000 km (průměr 116,18 km/h) a vzdálenostní let na trojúhelníkové trati (1012 km). Tímto letem dosáhla jako první žena na světě v patnáctimetrové třídě větroňů na trojúhelníkové trati FAI vzdálenost tisíc kilometrů. Podle sdělení z expedice let probíhal bez problémů, pilotka se zdržela v poslední fázi letu, při které končící termický den poskytoval už jen slabá stoupání. Hana Zejdová se v současné době stále nachází v Austrálii a pokouší se o další rekordní lety.
Hana Zejdová
Dcera Vladislava Zejdy, jediného československého držitele světového rekordu v přeletových disciplínách. Mistryně ČSFR, mistryně Evropy, dvojnásobná mistryně Maďarska, vítězka mezinárodních mužských soutěží je v současnosti absolutní světovou jedničkou v rekordním létání. Držitelka 184 národních rekordů. Svými 49 světovými rekordy dokonce předstihuje Němce H. W. Grosseho – nejúspěšnějšího rekordního plachtaře všech dob. Díky ní se stává Česká republika první zemí na světě, kde bájnou hranici 1000 km překonává jako první žena.
Za rok 1997 se její zásluhou umisťuje Česká republika poprvé v historii v rekordním létání na 4. místě ve všeobecném letectví (hodnotí se rekordní výkony všech skupin od balonů po vrtulníky) za USA, Německem a Austrálií.
V bezmotorovém létání nedosáhl ještě nikdo tak pronikavých výsledků od jeho vzniku. V současné době se v Austrálii H. Zejdová zabývá přípravami projektů, které posouvají rekordní plachtění na úplně novou úroveň. Jde o překonání vzdálenosti 1000 mil nad australskou Gibsonovou pouští.
