Tato africká země, dříve známá pod názvem Basutsko, nebývá pro svůj poklidný život středem pozornosti sdělovacích prostředků. Malému království dodnes vládne král, Letsie III. Země si s trochou nadsázky získala přívlastek “africký Tibet”, a to především díky své nadmořské výšce, která v žádném místě neklesá pod tisíc metrů nad hladinou moře (pozn.: místo výtoku řeky Orange na území Lesotha leží dokonce v nadmořské výšce 1400 metrů), což je světová rarita. Za výjimku pro vnitrozemský stát můžeme rovněž považovat hranice s jedinou zemí. Tou je Jihoafrická republika obklopující celé království, jež nese přímo ve svém srdci. A tak Lesotho vytváří skutečný “stát ve státě”.
Dostat se do Lesotha směrem z jihoafrického pobřeží Indického oceánu není tak snadné. Buď musíte absolvovat tisícikilometrovou objížďku, a pak snadno překročíte hranice mírnou vrchovinou ze západu přechodem u Maseru, hlavního města s 297 tisíci obyvateli. Druhou možností je vydat se rovnou z jihu, ale v tom případě budete muset překonat strmé svahy Dračích hor.
Zhruba podobnou trasu museli na počátku 19. století podniknout Sutové, prchající na území dnešního Lesotha před expanzí Zulů. Usadili se v horách pod vedením krále Mošeše I. a vybudovali zde pevnost na Thaba Bosiu (Hora noci). Když později na jejich území začali pronikat Búrové, byli nuceni požádat o britskou pomoc a v roce 1868 se toto území stalo britským protektorátem. Stále zde však směli vládnout domorodí náčelníci, což pomohlo uchovat zdejší tradice a kulturu. Svoji úplnou nezávislost získali zpět téměř po sto letech, roku 1966, kdy se hlavou státu stal král Mošeše II. Dále se změny moci odehrávaly pouze na vnitropolitické scéně a dodnes pod vedením krále Letsie III. zůstalo Lesotho konstituční monarchií.
ZA HRADBAMI HOR JE LESOTHO
Krásná silnice nás dovedla od pobřeží téměř k samotným “branám království”ů ve skalnatých horách. Loučíme se s asfaltem a začínáme měřit první metry kamenité cesty. Dračí hory se před námi neúprosně zvedají a působí neprostupně. Zoufale hledáme údolí, které by nás vpustilo mezi stěny horského masivu. Takový průsmyk zde však zjevně není. Je jasné, že se nevyhneme cestě přímo přes hřeben.
Po dvou hodinách stojíme bez větší újmy na silách a na vozidle před hraničním přechodem Qacha’s Nek v nadmořské výšce bezmála 2000 m. Opouštíme JAR a blížíme se k malému domečku u spíše symbolických drátěných vrat. Jeden stožár s královskou vlajkou a jeden člen královské hraniční hlídky, který zjevně netuší, že občan České republiky potřebuje vstupní vízum. Neobtěžuje se ani orazítkovat všechny pasy, dvě razítka jsou pro dnešek zřejmě až dost.
Náš první úkol překonat “hradby” Lesotha je za námi a po několika kilometrech stojíme na důležitém rozcestí. Doleva znamená projet schůdnějším terénem více osídlené a civilizované travnaté vysočiny, což neslibuje mnoho dobrodružství, vpravo se otvírají údolí skalnatého Drakensbergu a Maloti. Jede se do hor, snad to zvládneme.
VE ŠKOLE I PŘED ŠKOLOU
Druhý den nás probouzí čísi hlasitý zpěv. Otevřu oči a vidím skupinku malých veselých dětí ve stejnokrojích, pádící rovnou ke škole na protějším svahu údolí. Překvapuje nás vážnost, s jakou se tu ke vzdělání přistupuje. Navzdory velkým vzdálenostem, které musí děti ze svých domečků kdesi v horách urazit, jsou každé ráno centrálně položené školy plné žáků. Vyučují se všechny základní předměty, samozřejmě včetně úředních jazyků sothštiny a angličtiny.
Díky působení francouzských protestantských misionářů v 19. století má Lesotho dobře rozvinuté školství, a tudíž dosahuje jedné z nejvyšších úrovní gramotnosti v Africe – 62,3 % žen a 81,1 % mužů.
Naše návštěvy škol působily trochu rušivě. Pár zvědavců se přiběhlo podívat, co je to za podivné cizince, a když ostatní zahlédli, jak rozdáváme bonbony, vzala nás celá škola za pokřiku “sweet” útokem.
SUTSKÁ DOMÁCNOST
Pokračujeme hornatým terénem přes malé vesničky, respektive rodinné usedlosti. Sutové obývají typické skromně vybavené kamenné stavby kruhového půdorysu, tvořené pouze jednou místností. Při jedné zastávce se nám dostalo milého přivítání a neodolali jsme pozvání do kamenného příbytku. Kruhové uspořádání interiéru, který obsahoval to nejdůležitější k jednoduchému životu, se jevilo velmi praktické. Nad hliněným ohništěm se třpytilo vycíděné nádobí, vše bylo pečlivě srovnáno a “domácnost” působila dojmem, jako by hospodyně návštěvu očekávala.
Ani okolí domků nevypadá nikterak zanedbaně. Malá políčka na neúrodných svazích jsou pečlivě obezděna kamennými zídkami, které zmírňují nepříznivé působení eroze. Tu a tam se najde i místo pro okrasnou květinu, ale malebný vzhled vesniček vytvářejí především pečlivě upravené domky. Některé z nich jsou kolem vchodu na hliněné omítce krásně zdobeny jednoduchými barevnými znaky. Tyto tradice se dodnes uchovávají zejména v izolované oblasti hor, na rozdíl od západní, civilizovanější části. Tam už ve městech najdeme moderní skeletové budovy.
Chlapec oděný do tradičního přehozu – kostkované deky.
Kromě bezprostředních dětí jsou zdejší lidé většinou bázliví. Napřed nás pozorují z větší vzdálenosti, a pokud setrváme, přicházejí s nabídkou malého pohoštění kozím mlékem. Jejich strhané tváře plné hlubokých vrásek vypovídají o tvrdém pasteveckém životě. Místní přírodní podmínky mnoho alternativ obživy nenabízejí. Lidé jsou odkázáni na chov ovcí, koz, výjimečně můžeme zahlédnout i krávy, avšak nehostinné vysušené horské svahy neposkytují dostatek pastvin pro větší stáda. Pěstování brambor a některých druhů zeleniny těžko vystačí pro potřebu jednotlivých rodin. Rodinné hospodářství zde nedává prostor ani pro rozvoj místního obchodu.
Komunikace s místními obyvateli zpočátku není jednoduchá, s angličtinou je na tom podstatně lépe mladá generace, ale k pochopení zdejšího života většinou postačí pár posunků a úsměvů. Stáváme se ve vesnici atrakcí a po chvilce se již před objektivem nikdo nestydí.
DOBRODRUŽSTVÍ NA ČTYŘECH KOLECH
Podle mapy se dostáváme do úseku průjezdného pouze s náhonem na všechna čtyři kola. Doposud jsme občas potkávali nějaké to vozidlo, teď však zůstáváme na cestě skutečně sami. Jelikož máme hnanou pouze jednu nápravu a poměrně malou světlost, měníme alespoň zatížení. Tři do kabiny, jeden na střechu mezi kanystr a náhradní pneumatiku. Výstup do Matebeng Passu (2940 m, což je o 66 m výše než obávaný Sani Pass) může začít.
Máme štěstí. Je sucho, takže jsme schopni se pomaličku posouvat kupředu. Stačilo by pár kapek, aby naše výprava skončila uvězněna na kluzkých kamenných plotnách, pokrývajících cestu vysekanou ve skále. Horské vegetace ubývá a my serpentinu za serpentinou šplháme do kamenitého sedla, kam už nás doprovázejí pouze lišejníky. V některých chvílích bychom rádi vyměnili motor za vlastní pohon a šlapali pěšky či na horském kole, čímž bychom si cestu značně usnadnili. Slunce ale rychle padá k obzoru, a noc nás nesmí zastihnout v takové výšce. Není moc času kochat se úžasným pohledem na pokořené vrcholky, jež zůstaly pod námi, a majestátní štíty hor, ke kterým jsme se přiblížili na dosah ruky.
Probouzíme se za hřebenem v panenském údolí zalitém ranním sluncem. Dle údajů mapy jsme za nejhorším úsekem, avšak opak je pravdou. Cesta se mění v horskou stezku a nám je jasné, že “z nejhoršího jsme uvnitř”. Vyjma osamoceného pastevce, který cestu projížděl na koni, jsme potkali pouze jedno dobře vybavené terénní auto místního faráře. Ten, když viděl, s čím se prodíráme zdejším terénem, nás označil při vší slušnosti za magory a podotkl: “Bůh vám pomáhej dostat se odsud ve zdraví.” Náš nejlepší řidič seděl celý den v autě, aby nás “protáhl” i přes nejkrkolomnější místa. Ostatní v úmorném vedru pochodovali pěšky před autem a odhazovali z cesty obrovské kameny, podkládali kola nebo tlačili ve strmých, kluzkých srázech.
VODA MÍSTO DIAMANTŮ
Dostali jsme se do míst naprosto neposkvrněných lidskou přítomností. Otevírají se nám ty nejúžasnější pohledy. Zhluboka dýcháme křišťálový vzduch, posloucháme šum divoké vody přehlušující ticho kamenných velikánů a pozorujeme křehké motýly starostlivě pečující o horskou květenu. Čerpáme novou energii a pomalu se dostáváme na sever k městečku Thaba-Tseka. Zde přibývá nejen civilizace, ale i jejích vymožeností. Konečně můžeme dotankovat vysychající zásoby benzinu. Od první čerpací stanice jsme však vykázáni, jelikož je určena pouze královské rodině a vládě. Ta má v Lesothu dodnes zcela veřejně výsadní postavení a mnoho privilegií.
V dálce se objevuje žlutobílá záře obrovského množství světel. Blížíme se k hydroelektrárně na přehradě Katse Dam. Náhodou potkáme samotného šéfa návštěvnického centra, který nám nabízí nocleh v prostorách elektrárny. Projíždíme do ostře střeženého prostoru a s pocitem nejistoty, zda jsme opravdu hosté, nebo zatčení špioni, usínáme pod dozorem vojenské stráže přímo u obrovské hráze.
Ráno jsme pozváni na prohlídku elektrárny a dostáváme veškeré informace o čtvrté největší hrázi na africkém kontinentě, vysoké 185 metrů s váhou 5,5 milionu tun, a jejím zařízení.
Když se Lesotho stalo samostatným státem, zdálo se vládě Jihoafrické republiky pro jeho zdánlivě nevyužitelnou krajinu snadno postradatelným územím. Dnes, kdy se sladkovodní zdroje stávají bohatstvím, získává zdejší hornatý terén s řekami Orange a Caledon na atraktivnosti, čehož hodlá místní vláda patřičně využít a zrealizovat zde jeden z nejambicióznějších energetických projektů světa.
Přehrada Katse Dam, zprovozněná roku 1998, je pouze prvním střípkem ve velké a složité mozaice vodního díla, které bude tvořeno ze šesti velkých přehrad, čtyř přečerpávacích stanic a 225 kilometrů propojovacího potrubí.
To vše by mělo být vybudováno v průběhu dvaceti let jako společný lesothsko-jihoafrický projekt, a zajistit tak Lesothu dostatek elektrické energie a zároveň příjmy do “královské pokladnice” z prodeje vody pro jihoafrické průmyslové oblasti Witwatersrand.
Tyto finance by zemi pomohly dostat se z ekonomické závislosti na Jihoafrické republice, která se výrazně projevuje od roku 1982, kdy byly v Lesothu uzavřeny zdejší největší diamantové doly.
Kvůli nedostatku orné půdy a slabě rozvinuté výrobě nemá království vlastní ekonomické zdroje a v posledních letech tvořily téměř 70 % hrubého domácího produktu příjmy lesothských dělníků pracujících právě v JAR.
STRAŠÁK EROZE
Každé pro má však i své proti. Nelze pominout fakt, že jedna z přehrad bude situována do jihovýchodní oblasti země, kterou jsme v posledních dnech měli možnost na vlastní oči poznat jako nedotčený kout přírody a živoucí skanzen původní kultury. Tím bude její panenskost nenávratně ztracena. Kromě toho zde vyvstává ještě problém změny klimatu.
Zdejší krajina se již dnes v důsledku stoupajícího počtu dobytka potýká na nadměrně využívaných pastvinách s postupující erozí, a tak enormní nárůst srážek, který nyní bezpochyby přinesou nově vytvořené vodní plochy, může pro zemi znamenat ekologickou katastrofu. Do té doby, než se první přehrada místo plánovaných deseti naplnila už za tři roky, a prudké lijáky se podepsaly na okolních svazích, se nikdo tímto problémem nezabýval. Ale ani dnes se investoři tohoto problému příliš nezalekli. Zisky jsou pro ně bohužel důležitější i v tomto malém africkém království.
Již od začátku bylo jasné, že to nebude jen tak. Doporučení, abych nechal doma mobilní telefon (neboť o mne bude postaráno), a umístění školicího střediska na statek do nějaké bohem zapomenuté vesnice mne měly varovat. Ale absence zvonku na dveřích mne naprosto šokovala. Jako by tahle jazyková škola nestála o okolní svět. “To je snad nějaká sekta,” zvonila mi v uších slova mé milované ženy. Tady budu tedy dokonale “mimo dosah”.
JMENUJI SE ALBERT EINSTEIN, PÁNOVÉ
“Ty jsi blázen, uvidíš, to budou jen vyhozené peníze, já tomu nevěřím…” říkala mi žena, když jsem odjížděl na týdenní kurz angličtiny. Jak zněl leták – metodou zrychleného učení. Sám jsem měl trochu pochybnosti – internetová stránka na mne chrlila výrazy patřící spíše do slovníku moderních šarlatánů: změna identity, využívání podvědomí, audiovizuální stimulace a další. Ale začínal jsem s angličtinou už tolikrát, tak proč nezkusit tohle? A musím se přiznat, že mne dostal název jednoho z kurzů – Pro chronické začátečníky. Z materiálů jsem se dozvěděl, že “Hampson´s superlearning vzbuzuje schopnosti, které jsme měli jako děti”.
Do jámy lvové vstupuji jako jiný člověk, jmenuji se Albert Einstein, povoláním vědec. Obdržel jsem visačku se svým novým jménem, aby mne ostatní účastníci mohli správně oslovovat. Podepisuji čestné prohlášení, že “pro tento týden uzavírám smír sám se sebou a slibuji, že se nebudu hodnotit a srovnávat s ostatními”.
Pavel Sudík, který organizuje jazykové kurzy na Ptýrově u Mnichova Hradiště, o tom ví své:
“Když člověk vystupuje pod jménem nějakého vzoru, se kterým se může ztotožnit, podvědomě přejímá jeho sebejistotu nebo jiné kladné prvky osobnosti.
Změněná identita také zajistí anonymitu. Jestliže jste vystresovaný manažer, který je celý den pod tlakem a musí řešit spoustu situací, tak se od vás očekává, ať přijdete kam přijdete, že budete nějakým způsobem vystupovat – budete ovládat emoce, budete mluvit spisovně, musíte být ustrojen, prostě těch tlaků je hrozně moc. Na tuhle roli ale spotřebováváte energii, kterou můžete využít jinak. Tím, že můžete svoji identitu, svoji kravatu a svoje povinnosti nechat za branami statku, si ušetříte energii na výuku.
Anonymita je pro studenty důležitá, mezi sebou se neznají a ani lektoři nevědí, kdo je kdo. Má to ještě jeden význam. Z dětství si neseme spoustu podvědomých navyklých scénářů, podle kterých řešíme více než 90 % vzniklých situací. Drtivá většina těchto scénářů nám umožní přežít. Nicméně jsou mezi nimi scénáře, které nám ve výsledku škodí. Jakmile se takový podvědomý návyk vytvoří, tak už funguje nezávisle na vědomí. Mezi našimi zlozvyky jsou také scénáře ze školy, která je založena na systému trestu. Když bylo vše v pořádku, měli jsme jedničku. Ale za každou chybu nás potrestali sníženou známkou. Takže jsme se naučili vyhýbat riziku trestu, naučili jsme se zdržovat při vyučování, naučili jsme se odporu k učení. A to se nás drží do smrti. Bulharský psychiatr Lozanov ale zdokumentoval, že se změnou identity nenaskakují tyto podvědomé reakce tak často.”
PEŘINKY, BREJLIČKY, SLUCHÁTKA
Metod na intenzivní naučení jsou prý mraky. Na ptýrovském statku vycházejí z Lozanovovy sugestopedie. Lozanov je bulharský psychiatr, který v padesátých letech praktikoval metodu výuky v uvolněném, relaxovaném stavu. Používal k tomu barokní hudbu a další prvky. Pořádal týdenní a čtrnáctidenní kurzy pro diplomaty a top manažery a dokázal, aby se i úplní začátečníci za ten týden “rukama nohama” domluvili. To bylo v době, kdy se jazyky učily běžně čtyři pět let pro základní slovní zásobu – 1500 slov.
Slovíčka nám tu lijí do hlavy horem dolem. Se slovíčky z reproduktorů se probouzím, se slovíčky usínám. Reproduktory jsou snad i na záchodě. Ne že by mi to nějak vadilo, jsou podkresleny velmi uklidňující hudbou. Již druhý den se přistihuji, že si slovíčka pobrumlávám pod vousy.
Takže jedním z pilířů Hampson´s superlearningu je podle Pavla Sudíka hudba:
“Podstatnou složkou Lozanovovy metody bylo poslouchání barokní hudby. Ta měla za úkol naladit mozek do tzv. alfa frekvence.
Frekvence mozku se dá měřit přístrojem EEG. Lékaři rozdělili frekvence mozku do čtyř pásem. Nejvyšší frekvence je beta – to je bdělý stav, vhodný pro řešení logických úloh. Člověk naší společnosti je na této frekvenci od probuzení do usnutí. Tato frekvence ještě vzrůstá ve stresu, kdy je potřeba připravit se na boj nebo vyřešit obtížnou situaci. Intuice a telepatie na této frekvenci nefungují.
Pro učení je nejpříznivější alfa frekvence – je to uvolněný stav mezi bděním a spánkem. Na této frekvenci jsme ještě zhruba deset minut po probuzení. Je to stav, kdy si pamatujeme sny, pokud je nepřetrhne budík. Děti zhruba do čtyř let fungují na této alfa frekvenci celý den. Stejně tak i dospělý člověk, v průběhu dne, který “čumí do blba”. Jde o stav, kdy se částečně otevírají dveře do podvědomí, mohou se vybavit dávno zapomenuté události. Medicína toho stavu také využívá k psychoterapii.
Naladění se do alfa frekvence potřebujeme k tomu, aby byl student otevřenější pro příjem informací a lektor aby ze sebe dokázal dát co nejvíc. Aby oba dokázali mezi sebou navázat nějaký vztah. Protože při učení je důležitá důvěra. Když někomu nedůvěřuji, nepřijmu od něj žádnou informaci, podvědomě se bráním.”
BUBÍNKY, ŠAMANSKÉ TANCE A EMOCE
Dynamická cvičení jsou asi nejzvláštnější věc, kterou tu člověk zažije. Každých padesát minut, místo kuřácké pauzy. Už ani nepotřebuji kouřit. Zapálenou cigaretu odhazuji po dvou třech tazích, jen abych si mohl slovíčka s gustem zařvat s ostatními.
Fasujeme bubínky, řehtadla a jiná hlučidla. Venku, před plachtou papíru s novými slovíčky poskakujeme v rytmu kolem dokola.
“V dynamikách jde především o dvě věci: o fixaci slovní zásoby a o protáhnutí těla. V praxi to vypadá tak, že se vezmou indiánské bubínky a jiné rytmické nástroje – rachtačky, cinkačky, pověsí se papírová plachta se slovíčky z právě probírané lekce, a před tou plachtou se chodí kolem dokola – to první den. Už třetí den se před ní tancuje v mohutném rytmu, a když se kruh zastaví, všichni řvou po “rodilákovi” (rodilý mluvčí) slovíčka. A to, co zařveš nahlas, se ti v mozku fixuje podstatně více. Je to spojené s emocí. To, co si dobře pamatujeme, je vždycky nějak spojeno s emocemi. A k tomu, aby člověk zařval, potřebuje emoce.”
Jenže jenom na tom to nestojí, úspěch této metody učení je složen z mnoha dílků, z nichž každý je důležitý a žádný sám o sobě není zázračný. Patří mezi ně alkoholová abstinence během kurzu, relaxace v peřinách po obědě, opět s nezbytnou podprahovou hudbou v uších a s psychowalkmanem na očích, preparáty povzbuzující paměťová centra mozku, opakování za chůze…
Týden, strávený činorodou aktivitou od 7. ranní do 23. večerní, po které ale ještě mnozí připravují “projekty” na zítřejší večer, končí. Paradoxně, jak někteří přiznávají, to byl záhul, ale odjíždíme odpočatí. Půjčuji si mobil od “Louise” (Armstronga), abych zavolal domů… a ani napočtvrté nejsem schopen vytočit správné číslo.
No co, tak mne dostali. Žena měla pravdu, vymyli mi mozek.
“Začneme-li přemýšlet směrem, jaká je výhoda agresivní symbiózy pro hostitele, dojdeme k závěrům, že malárie a žlutá zimnice učinily pro zachování přírody deštných pralesů daleko víc než morální ohledy lidí. Stáda kopytnatců pohybujících se po afrických savanách přežila jen proto, že spavá nemoc byla a dodnes je pro lidi tak zhoubná… Viry tak svým způsobem ochránily rozsáhlé plochy afrického kontinentu – díky agresivní symbióze se velké oblasti stávaly “hrobem bílého muže”. V Americe nic takového nebylo, a evropští kolonisté získávali rychle životní prostor.” historik William McNeill
Virus HIV dnes v Africe zabíjí více lidí než války. V roce 1998 zde zemřelo na selhání imunity 2,2 milionu lidí. V souvislosti s nemocí AIDS podle expertů hrozí Africe zhroucení celých států a společenských struktur. Již dnes je AIDS nejčastější příčinou úmrtí Afričanů a podle odhadů OSN bude za pět let umírat v Africe na AIDS 13 000 lidí denně – právě tolik se jich v současnosti každý den nakazí.
Vzhledem k těmto otřesným statistikám označila OSN nemoc AIDS za hrozbu celosvětové bezpečnosti, vůbec poprvé v historii se Rada bezpečnosti OSN zabývala infekční chorobou.
A co si myslí o AIDS sami Afričané?
KEŇA, NAIVASHA
Naivasha je město v centrální části země, velké asi jako Tachov či Nymburk. Díky blízkosti národního parku Hells Gate je město navštěvováno turisty ze všech koutů světa, většinou mladými lidmi. Turistika, pěstování květin a zeleniny vytvářejí pracovní příležitosti, za kterými se sem stahují lidé nejrůznější kmenové příslušnosti z celé Keni. Město je také důležitou zastávkou pro řidiče kamionů, brázdící se svými přetíženými koráby silnice mezi přístavem Mombasa, západní Keňou a ugandskou Kampalou. Místní prostitutky pracují zásadně bez pasáků a jsou vytíženy hlavně o víkendech, kdy je možné ulovit kromě řidičů kamionů i nějakého přiopilého úředníka či Masaje, který po týdnech v savaně touží užít si slastí civilizace. Všední dny bývají na potenciální klienty daleko slabší a většina holek přežívá, jak se dá, většinou coby námezdní síly na některé z květinových farem.
Jenifer Wangari Ruhi, 25 let, svobodná, prodavačka, kmen Kikuju:
“Přes týden pracuji ve firmě prodávající nápoje, pivo, whisky, colu a tak… Přežít se dá, ale není to žádný zázrak. Sexem si přivydělávám jenom občas. Nedělám to jen pro prachy, někdy mi stačí, když mi chlap zaplatí nějaký pití a dobře se s ním pobavím. Klienty si rozhodně vybírám – nešla bych s každým, rozhodně ne s kamioňákem. Od těch se tady už nakazilo hodně holek AIDS, hlavně těch mladších – opijou se, a pak si to nechají udělat bez kondomu. Já bych bez kondomu nikdy nešla…
Roznesli to tady řidiči kamionů, kteří jezdí do Zairu a Ugandy a tam spí s místníma šlapkama. Já jsem si nechala dělat testy na AIDS několikrát, pokaždé byly negativní. Bez potvrzení, že nemáš AIDS, tady těžko zavadíš o lepší práci… Jednou bych se chtěla taky vdát, ale za bělocha, ty jsou romantický a nebijou manželku. Spala jsem s jedním Holanďanem, byl děsně něžnej, ale měl nějaký malinký přirození. Já bych chtěla nejraději Němce, vdát se a jít s ním do Německa. Moje kamarádka se tam vdala a je děsně šťastná…”
GHANA, NUNGUA
Nungua je vlastně předměstím velké Accry, hlavního města země. Chloubou Nunguy je Coco Beach Resort, malý ubytovací komplex s kempem nacházejícím se přímo u pláže. Prostitutky se sem trousí po jedné, pracují samy na sebe, bez pasáků či party kolegyň. Jsou velice suverénní. Holky, kterým prostituce slouží jako přilepšení k běžnému občanskému povolání, jsou většinou kadeřnice a sekretářky a fungují zde pouze na nedělních tanečních večerech.
Grace Amwako, 28 let, svobodná, vedoucí kuchyně na Coco Beach, kmen Twe:
“O nemoci AIDS se v Ghaně hodně moc mluví, asi jako o žádné jiné. Osobně neznám nikoho, kdo by ji měl, ale to se vlastně těžko pozná, že ano? Všude se tady propaguje používání kondomů a většina lidí, alespon těch vzdělaných, si to bere k srdci. Jsou tu samozřejmě také prostitutky, hlavně na Labadi Beach, o těch se říká, že je každá druhá HIV pozitivní. Z příležitostných šlapek to asi tak vysoké číslo nebude. Myslím si, že AIDS se dostal do Ghany z Pobřeží slonoviny. Říká se, že skupina holek z jedné vesnice v Ashanti regionu fungovala jako prostitutky v Abidjanu. Po půl roce se vrátily do domovské vesnice, kde několik měsíců poté proběhlo hromadné očkování proti nějaké nemoci, bohužel jednou jehlou. Takže se nakazila celá vesnice včetně dětí. Do dvou let prý celá vesnice vymřela. Já osobně mám z AIDS strach a bez kondomu bych šla jen s vážnou známostí. Před rokem jsem se nechala i testovat ve vojenské nemocnici, a tak vím, že jsem negativní…”
Ibrahim Afang, 54 let, ženatý, elektroinženýr, kmen Fanti:
“Nemoc AIDS je určitě hrozná věc! Jediné, co mne v této otázce naplňuje optimismem, je to, že jednou z nejpostiženějších zemí jsou USA, které mají dostatek ekonomických zdrojů na výzkum a vývoj potřebných léků. Kdyby se AIDS týkal jenom Afriky, bylo by to mnohem horší.”
TOGO, LOMÉ
Lomé je hlavním městem republiky Togo, bývalé německé a poté francouzské kolonie. Večerní, či spíše noční Lomé nezapře svůj frankofonní image a nabízí mnohem více možností povyražení než podobná města v sousední Ghaně. Vykřičené domy zde mají personál až z dalekých Filipín, jsou tu luxusní noční kluby a v boudách z vlnitého plechu na předměstí si můžete zatancovat místní lambadu až do ranního kuropění. Ulice se hemží hustlery – vlezlými “průvodci” turistů, jejichž služby mohou znamenat slušný průvan pro vaši peněženku.
Marco Santana Dosseth, 24 let, svobodný, hustler, kmen Ewe:
“AIDS zavlekli do Afriky určitě běloši. Soudím tak podle toho, že u nás nemáme homosexuály, ale v Evropě a v Americe je jich plno. Četl jsem také v novinách, že jeden belgický pracovník OSN nakazil v Burundi 80 afrických děvčat virem HIV. Tady v Togu není AIDS zas tak moc rozšířený, protože sem nejezdí tolik bílých turistů.
Já osobně používám kondomy, je to bezpečnější. Mám totiž velké množství přítelkyň. Bělošku jsem ještě neměl, ale rád bych.”
MALAWI, LILONGWE
Hlavní město Malawi Lilongwe je vybudované takříkajíc na zelené louce, či spíše buši. Město se začalo stavět až v druhé polovině našeho století se značnou velkorysostí, výsledkem je neuvěřitelně roztahané sídliště s honosnou čtvrtí správních budov a slumy na periferii.
Prostituce se zde soustřeďuje na dvou místech, zvlášť pro bohatou domácí i zahraniční klientelu, zvlášť pro běžné tuzemce. V každém případě ale většinu prostitutek tvoří holky ze sousední Zambie, která je po ekonomické stránce dosti zruinovaná. Domácí dámy jsou v drtivé menšině, neboť v Malawi stále funguje struktura rodových náčelníků a prostituce je něco, co se nenosí… Paradoxní je, že co se týče AIDS, Malawi je jednou z vůbec nejpostiženějších zemí Afriky.
Rodgers Newa, pracovník úřadu pro práva dětí CEYCA, 36 let, vdovec, kmen Tumbuka:
“AIDS je sice velmi nebezpečný, ale zemřít zde můžeš velice rychle na malárii, tyfus, tetanus nebo hepatitidu. Státní nemocnice jsou sice zadarmo, ale dají ti tam možná aspirin, to je vše. Soukromých nemocnic je málo a jsou drahé. Je nedostatek obvazového materiálu, sterilních stříkaček… Nedávno mi zemřela manželka, bylo jí 28 let, matka dvou dětí. Zranila se na ruce, dostala do toho nějakou infekci, ve třech nemocnicích nás odmítli přijmout, neměli jsme dost peněz, nakonec jsem musel přihlížet tomu, jak pomalu umírá ve venkovské státní nemocnici Nkhotankhota, kde neměli potřebné léky… AIDS je podle mne nebezpečné onemocnění, ale taky ohromný byznys s pohádkovými zisky. Výrobci prezervativů, lidé parazitující v nejrůznějších nadacích na pomoc nemocným, skupiny různých takyvědců… Pak tu jsou různé skupiny a církve, pro které je AIDS živou vodou na jejich zprofanovanou ideologii… Myslíš, že tihle lidé budou šťastní, když se zítra objeví lék proti AIDS? Proč všichni tak nešílí kolem malárie, která ročně zabíjí miliony?”
Melisa Kondove, prostitutka, 23 let, svobodná, původem za Zambie:
“Já si klienty vybírám a chlapa s AIDS bych poznala, že jo…?! Byl by přece hubenej, ne? Bez kondomu bych šla jenom s tím, kterej by se mi moc líbil, a těch je málo. Kdybych to náhodou dostala, tak holt umřu, ale určitě půjdu do nebe… Ježíš mne miluje a já jeho taky. Mám kvůli tomu vytetovanýho na levým prsu anděla…”
Wiliam Bobo Banda, 34 let, řidič, kmen Chewa:
“Kondomy moc nepoužívám – vybírám si totiž holky, který nemaj AIDS. Poznám to jednoduše, jsou to ty tlustší…”
UGANDA, BUDADIRI
Vesnice Budadiri ve východní Ugandě je jakousi bránou k sopce Mt. Elgon a národnímu parku. Prostituce zde nefunguje, neboť ani zde, ani v okolí není pro tyto služby odbyt. AIDS tu však rozhodně neznámý není.
Milton Atiku, 31 let, ženatý, horský nosič, kmen Lua:
“Já se AIDS nebojím. V Ugandě zemřelo mnoho lidí, ale to proto, že nepoužívají kondomy. Já je používám. Nejsem totiž blbec, mám policejní školu! Taky nespím s holkama z měst jako Kampala nebo Mbale, ty střídají hodně chlapů a jsou určitě nakažený. Ten AIDS pochází určitě od Pygmejů, který obcujou s opicema. Tady pod Elgonem je větší problém malárie, na tu umírá spousta lidí.”
“Pronikli jsme do každého životního prostředí a pokračujeme v ničení ostatních druhů takovou rychlostí, že se objevují teorie o příchodu dne, kdy na Zemi nebude žádný jiný život kromě lidské monokultury a malého počtu živočišných druhů, které budou pro člověka užitečné. Než k tomu dojde, bude ale stále větší množství symbiotických vztahů virus-hostitel provokováno k sebezáchovnému protiútoku. Proti nám.” dr. Avrion Mitchinson
ZTRACENO V HLUBINÁCH DĚJIN
Když zhruba osm tisíc let před Kristem začali první zemědělci obdělávat půdu, bylo to něco úplně nového. Jejich předchůdci – lovci a sběrači – byli s přírodou úzce spjatí a zcela na ní závislí. O zemědělcích už to tak neplatilo. Naopak, byli to oni, první lidé na naší planetě, kteří začali přizpůsobovat přírodní prostředí svým potřebám. Přebytek potravy, rozvoj nových technik a vznik stabilních sídlišť přinesly lidem poprvé relativní nezávislost na hrozbách okolní přírody. Slovo relativní je namístě, protože ta na první pohled lesklá mince byla na svém rubu o poznání matnější.
Pionýrští zemědělci začali zasahovat do ekosystému, s kterým nikdy nepřišli tak intenzivně do styku. A ekosystém začal působit na ně. Viry a mikroorganismy, které zde dosud kolovaly bez přítomnosti člověka, se najednou dostaly do jeho organismu. Organismu, který na něco takového nebyl absolutně zvyklý.
Následek? První epidemie. S určitostí můžeme předpokládat jenom to, že proběhly, ale o jejich ničivosti se můžeme pouze dohadovat. Můžeme se jen domnívat, jak a nakolik první epidemie infekčních chorob mladší doby kamenné zpomalily kulturní růst a rozvoj lidské společnosti ve všech oblastech, kde se vyskytly.
Vždyť i dnes jsou třeba malárie, spavá nemoc, parazitární onemocnění červy či infekční průjmová onemocnění v mnoha oblastech největší pohromou, nebo – vyjádřeno eufemisticky – omezujícími faktory všeobecného rozvoje.
Lidstvo prožívalo období, ve kterém nárůst nových chorob nerušeně pokračoval. Byl dán dalšími kontakty s choroboplodnými zárodky, s nimiž se lidstvo za miliony let vývoje svého imunitního systému setkávalo minimálně nebo vůbec. Dá se předpokládat, že v prvních městech dávné historie začaly epidemie řádit po překročení kritických hustot populace, kdy se projevily příznivé podmínky pro jejich rozvoj. Odtud se šířily do svého okolí.
Stejně jako dnes byla města i tehdy centry kritických situací, ve kterých se všechny problémy koncentrovaly. Tady se setkávali místní obyvatelé s návštěvníky z okolí, jejichž obranyschopnost byla na daleko nižší úrovni než u obyvatel nákazami zamořených měst. To také byla jedna z hlavních příčin, proč epidemie v okolí měst pravděpodobně řádily daleko tvrději.
První písemné zmínky o epidemiích se dostaly i do nejstarších písemných záznamů dávných civilizací Babylóňanů, Číňanů, Indů, Egypťanů, Chetitů, Židů… Patrně nejznámější zmínky o nich najdeme ve Starém zákoně, kde se můžeme dočíst, jak asi tehdy zhoubná epidemie vypadala.
Podle Druhé knihy Mojžíšovy – Exodus seslal Bůh kolem roku 1500 před Kristem na Egypťany morovou ránu za to, že drželi Židy v zajetí. Mor se projevoval “boláky měnícími se v hnisavé puchýře”. Zalistujeme-li První knihou Samuelovou o Filištínech, dočteme se o situaci, kdy Filištíni ukradli Židům Archu úmluvy. Byli potrestáni morovou ranou, kterou se snažili odvrátit tím, že Archu vrátí. Počet obětí je zde udáván na padesát tisíc.
SÍLA, KTERÁ NIČÍ CIVILIZACE
Epidemií, která je naprosto nepřehlédnutelná v dějinných vztazích lidstvo a nemoc, je tzv. velký athénský mor. Kolem roku 431 před Kristem se situace ve starověkém Řecku vyvinula takto: Athény, tehdy na vrcholu svého vojenského a kulturního rozkvětu, vstoupily do války se Spartou. V celé konglomeraci Athény a přístav Pireus žilo skoro 200 000 lidí a jejich počet ještě zvýšila invaze uprchlíků z okolí, kteří tu hledali spásu před sparťanským útokem. V tom okamžiku přichází na scénu dějin epidemie, jakou do té doby lidstvo nepoznalo. Jeden z nejznámějších dějepisců té doby Thúkýdidés, kterému se jako zázrakem podařilo přežít, zanechal svědectví, jež přes podrobný a sugestivní popis může sotva vylíčit všechnu hrůzu, která se v obklíčeném městě odehrávala. Nemocní zpočátku dostávali vysokou horečku, zrudli ve tváři, kašlali. Objevil se u nich “krvavý” jazyk a otok hrdla. Následoval krutý kašel, zvracení a průjem vedoucí k dehydrataci a úplnému zhroucení. Na kůži se objevovaly boule, rychle se měnící ve vředy. Neklidní nemocní, kteří nemohli snést ani dotyk šatstva, se potáceli nazí ulicemi, kde hledali vodu, aby utišili neustálou žízeň. Umírali na ulicích, v chrámech, v kašnách, do nichž bezvládní padali. Mrtvoly se kupily na hromadách spolu se zdechlinami psů, umírajících se svými pány. Supi a mrchožraví ptáci hodovali na mrtvých tělech, a rovněž padali mrtví. Nemoc nedělala rozdílu. Umírali všichni. Mladí, staří, chudí i bohatí, otroci, vojáci, jejich generálové i lékaři. Vrchol epidemie trval dva roky a ještě další tři nemoc ve městě přetrvávala. Padla jí za oběť třetina veškerého obyvatelstva. U mnohých z těch, kteří přežili, zanechala trvalé následky: ztratili zrak nebo paměť, přišli o prsty na nohou nebo na rukou.
Epidemie úplně rozvrátila společenský systém. Thúkýdidés popisuje, jak chudí loupili majetek bohatých a nezřízeně rozhazovali. Nezákonnost a svévole zůstávaly nepotrestány. Nikdo nevěřil, že by se mohl dožít řádného soudu. Všichni cítili, že byli odsouzeni k trestu mnohem krutějšímu.
Athény padly. Poprvé vedla epidemie k totálnímu úpadku občanských a morálních hodnot. Podryla veškerou vojenskou moc. Bez epidemie by Athény Spartu díky své námořní přesile pravděpodobně porazily. Kvůli epidemii padly a už nikdy nenabyly zpět politickou moc, už nikdy se nestaly tak významným kulturním centrem jako před válkou.
Nám zůstala v rukou historikova zpráva o nemoci a otázka, co to bylo? Thúkýdidův popis se nevejde do škatulky žádných známých nemocí. Mohlo jít o cokoliv. Uvažuje se o první epidemii spalniček, neštovic, nějakého druhu tyfu, nebo snad dnes už neexistující choroby. Oč se ale tehdy ve skutečnosti přesně jednalo, nemá lidstvo šanci už nikdy zjistit. Co je ale asi pro nás z Thúkýdidových zpráv důležité, je původ epidemie. Jasně se v nich uvádí, že se nemoc do Athén dostala lodí z Afriky. Pakliže je tomu opravdu tak, leží před námi první písemný doklad o rozšíření epidemie takového charakteru z jednoho ohniska do druhého – potenciálního.
Možná se něco takového odehrávalo už dříve. Tady si ale lidstvo zaznamenalo první důkaz o tom, že už nic nebude, jak bývalo. Už nikdo nebude chráněný před epidemií tím, že žije stovky nebo tisíce kilometrů od místa jejího výskytu. Když se epidemie objeví, bude jen otázkou času, kdy dokáže dorazit za ním. Na palubě obchodních lodí, v zástupech vojsk nebo s pomalu postupujícími karavanami obchodníků a cestovatelů. Vše podtrhoval fakt pokračující populační exploze. Lidstvo neustále rozšiřovalo svoje teritorium při hledání nových zdrojů obživy, hledalo místa, kde by mohlo žít bez ohledu na sousedy.
Nemoci začaly cestovat po zeměkouli. Například tzv. Justiciánův mor, jehož cesta vedla z Indie na západ do východní části Středomoří, Konstantinopole a ostatních evropských přístavů, a jeho východní trasa do Číny a Japonska. Nebo morová epidemie, jež dorazila do Evropy v roce 1347 na lodích janovských kupců, kteří se vrátili z Turky obléhaného černomořského přístavu Feodosije. Tam mor pronikl z centrální Asie přes Čínu a Indii. Díky lodní dopravě byl na konci roku už v celé jižní Evropě. O rok později zasáhl i Anglii.
Kroniky z té doby jsou plné apokalyptických obrazů – vylidněná města, nekonečné utrpení dohánějící k šílenství ty, co přežili. Kojenci sající z prsou mrtvých matek, orgie nahých zoufalců, lodě duchů obydlené mrtvolami a bloudící po mořích.
“Otec opouštěl syna, žena manžela, jeden bratr druhého… Nebylo nikoho, kdo by pohřbil mrtvé, ať z přátelství, ať za peníze… Umírali po stovkách, ve dne i v noci, a všichni skončili v jámách zasypáni hlínou. Když byly jámy plné, kopaly se nové. A já Agnolo di Tura… jsem pohřbil všech pět svých dětí vlastní rukou,” napsal jeden z občanů italského města Sieny, který přežil morovou nákazu roku 1347.
Morem nakazila člověka indická černá krysa. Tvor, který v té době nalezl nové možnosti šíření kolem lidských sídlišť a sehrál roli prostředníka mezi divoce žijícími hlodavci a člověkem. Krysa se od hlodavců nakazila bakterií moru Y. pestis a infikovala jí vlastní blechy. Když začaly krysy na mor umírat, pustily se blechy do hledání nového hostitele. Netrvalo dlouho, a stejně rychle začali umírat lidé.
Podtrženo a sečteno: do druhé poloviny patnáctého století prakticky všude pokračoval úbytek obyvatelstva zapříčiněný morovými epidemiemi a jejich následky. Existují odhady, které uvádějí, že 25-50 % veškerého obyvatelstva tehdejší Evropy, severní Afriky a části Asie zahynulo právě následkem moru.
OPAKOVÁNÍ V NOVÉM SVĚTĚ
Jestliže je podle některých teorií možné dívat se na dějiny středověké Evropy jako na boj lidstva s bakteriemi a viry o přežití, pak historie objevení a zničení vyspělých amerických indiánských civilizací je s nimi nerozlučně spjata, ať už zvolíme pohled jakýkoliv. V hlavní roli zde vystupují neštovice a spalničky – choroby, které v Evropě tehdy už ztratily své hrozné jméno. Na jejich smrtící epidemie se pomalu začínalo zapomínat. Ovšem v okamžiku, kdy se tyto nemoci dostaly mezi obyvatele Nového světa, do bájemi opředených říší Aztéků, Mayů a Inků, mezi nedotčené populace, měla tato onemocnění opět katastrofický průběh.
“…vymřela víc jak polovina obyvatelstva… Mrtví se kupili v hromadách jako pošlé štěnice. Jiní umírali hlady, jelikož onemocněli všichni najednou, a tak nebylo nikoho, kdo by se staral o nemocné ani kdo by jim podal chléb či jinou potravu. Na mnoha místech, kde všichni obyvatelé domu vymřeli do jednoho, takže tak velké množství mrtvých těl nebylo možné ani pohřbít a zápach se stával nesnesitelným, bořili přeživší celé domy, a tak se mrtvým stávalo hrobem vlastní obydlí…” Takové svědectví o situaci v aztéckých provinciích zanechal mnich Toribio Motolinia.
Hernán Cortés a Francisco Pizarro – španělští vojenští velitelé a dobyvatelé – s několika stovkami vojáků porazili indiánské říše s miliony obyvatel. Zdá se vám to nepředstavitelné? Ano, ale jen pokud si neuvědomíme, že v jejich řadách pochodoval jako spojenec onen bájný čtvrtý jezdec Apokalypsy – “morová rána Starého světa” s nemocemi, na které byli dobyvatelé imunní.
Psal se rok 1568, bylo to méně než padesát let od příchodu Cortése do Mexika, a počet obyvatel tady poklesl z původních 25-30 milionů na tři! Podle španělského sčítání lidu v Peru se uvádí, že počet Inků poklesl od roku 1553 do roku 1791 z osmi na pouhý jediný milion. Že tyto počty nejsou vůbec nadsazené, dokázaly případy z nedávné doby. Například o vpádu spalniček do tehdy “panenské” populace na ostrově Fidži v roce 1870. Úmrtnost dosahovala 20-30 %.
PAN TYFUS A PANÍ CHOLERA
Starý svět chvíli prožíval jakýsi klid před bouří (alespoň pokud šlo o nové nemoci). Psal se konec roku 1489 a Španělé si k obléhání maurské Granady přivezli žoldnéře, kteří předtím úspěšně na Kypru bojovali s Turky. Chvíli po jejich příjezdu španělští vojáci onemocněli chorobou, kterou do této doby v Evropě ještě nikdo neviděl. Začínala bolestmi hlavy, přidala se vysoká horečka a kožní vyrážka, obličej nemocného potemněl a natekl. Těžký stav přecházel v delirium a otupělost, která dala nemoci jméno – typhos, řecký název pro kouř nebo mlhu. Vyrážka často zvředovatěla a vedla ke gangréně a následné ztrátě prstů na rukou a na nohou. Postižení doslova hnili zaživa, vydávajíce nesnesitelný zápach. Až do objevu antibiotik byla většina nešťastníků v okamžiku nakažení už mrtva.
První epidemie pod vysokými hradbami Granady si vedla neobyčejně efektivně. Uběhlo pár měsíců, a Španělé ztratili 20 000 vojáků. Jak? Tři tisíce jich padlo v boji, sedmnáct tisíc zemřelo na skvrnitý tyfus.
Jako všechny nové nemoci vykazoval i skvrnitý tyfus od začátku vysokou virulenci a s úspěchem vyrazil na sever od Granady do Evropy. Ovlivňoval válečná tažení – např. v roce 1528 zdecimoval francouzská vojska obléhající Neapol. Stačil měsíc, a z armády o síle 28 000 mužů zůstala jen polovina. Na lodích se dostal přes Atlantik do Nového světa a spolu s neštovicemi a spalničkami vytvořil hroznou trojici smrti. Evropu pustošil celou třicetiletou válku. “Generál tyfus” s úspěchem přispěl k nezdaru Napoleonova tažení proti Rusku v roce 1812. Takřka půlmilionová armáda se začala ještě před hlavním střetem s nepřítelem rozpouštět v epidemii skvrnitého tyfu, která propukla kvůli nedostatečným zdrojům pitné vody. Podle údajů dokonce ztráty v důsledku epidemie neustále převyšovaly ztráty pluků v bojích. Až v polovině 19. století začíná tyfus v Americe a Evropě ustupovat, i když ještě na začátku 1. světové války, po vypuknutí epidemie na východní frontě, prakticky vymazal 150 000 příslušníků rakouské armády v Srbsku, kde úmrtnost dosahovala skoro 70 %. V letech 1917 až 1921 onemocnělo v Rusku 20 milionů lidí tyfem, z čehož tři miliony zemřely. Lenin tehdy prohlásil známé: “Buď socialismus přemůže veš, nebo veš zničí socialismus.” Nakonec veš prohrála, epidemie pohasla.
Až další světová válka se stala první válkou za období 400 let, kdy se tyfus nestal hlavní hrozbou armád. Tehdy jej poprvé zastavily mýdlo a voda s insekticidy. Přesto všechno – od roku 1490 do roku 1920 si tyfus vždycky vyžádal ve válkách více obětí než samotné vojenské akce.
Při pohledu na glóbus z roku 1830 vypadá cesta z Indie do Evropy jako cesta z jednoho konce světa na druhý. Dobrodružná a rozhodně ne stoprocentně jistá. Pro bakterii Vibrio cholerae, která odtud, z delty řeky Gangy, začala svou pouť světem, to dobrodružství bylo, a navíc stoprocentně jisté. Ve zmíněném roce se v Evropě začalo hovořit o neznámé chorobě pocházející z Indie.
Vibrio cholerae se pravděpodobně vyvinula z bakterie volně žijící ve vodách Gangy a přizpůsobila se podmínkám lidského střeva. Možná se dostala k lidem prostřednictvím masa infikovaných ryb, možná vodou znečištěnou výkaly infikovaných zvířat. Možná. Dál už šlo všechno rychle a bakterie se šířila jako původce většiny průjmových onemocnění přenosem z člověka na člověka a znečištěnou vodou. Když se Vibrio cholerae dostane do zažívacího traktu, dochází k jejímu rychlému rozmnožení ve střevě, kde vylučuje silný toxin.
Výsledkem je prudké zvracení a průjem, vedoucí k nebezpečné ztrátě tělesných tekutin, svalovým křečím, šoku, selhání oběhu, smrti. Neléčená cholera znamená smrt pro 20-50 % postižených během několika dní, někdy i hodin. První epidemie proběhla v Indii v roce 1817. Po obchodních cestách se šířila dál. Všude, kde se cholera objevila, měla proti sobě nedotčenou populaci. Co víc si mohla přát? Do konce 19. století stihly její pandemie přibližně šestkrát oběhnout svět. Sedmou pandemii datujeme do poloviny dvacátých let našeho století a osmá se málem spustila v roce 1993.
Slovo cholera tak můžeme objevit prakticky ve všech jazycích a pro starší ročníky patřily nadávky prošpikované tímto výrazem k těm nejhorším. Vítězství nad cholerou ve světě rychle rostoucích průmyslových center se nerodilo lehce. Zvlášť když prakticky všechna města tehdy neměla vůbec žádný systém zajištění nezávadné pitné vody a její zdroje nebyly vůbec odděleny od splaškových vod. Až vzestup zájmu o bezpečné vodní zdroje, chlorování vody a v neposlední řadě očkování pak dokázaly choleru ze západního světa na sto let prakticky vytlačit.
PROCITNUTÍ ZE SNA
V roce 1882 Robert Koch v Berlíně izoluje bacil tuberkulózy. Společně s Louisem Pasteurem dokazují, že určité nemoci vyvolávají pro ně specifické choroboplodné zárodky. V roce 1883 je Kochem prokázána přítomnost Vibrio cholerae v tělech obětí cholery. Medicína stojí na prahu nové éry. Najednou se uvolnila lavina s objevy příčin, přenosů a léčení infekčních onemocnění. Postupně jsou odhaleni původci všech doposud známých infekčních onemocnění, nemocnice díky antiseptickým opatřením přestávají být místy, kam se chodilo převážně umírat. Je dokázáno, že malárii šíří komáři. Žlutá zimnice a skvrnitý tyf se stávají nemocemi léčitelnými a kontrolovatelnými. Paul Ehrlich vynálezem salvarsanu – první chemikálie, která byla určena k boji proti choroboplodným zárodkům – ukazuje cestu pro sulfonamidy a antibiotika. Alexander Fleming legendárním “náhodným” objevem penicilinu (1928) pokládá základní kámen, alespoň v tom okamžiku to tak vypadá, k definitivnímu řešení problémů infekcí.
Jak rychle se lidstvo vzdalovalo od hrůz druhé světové války, tak se stejně rychle přestávalo obávat infekčních nemocí. Najednou se zdálo, že budou zapomenuta celá staletí utrpení a boje o přežití s viry a bakteriemi. Teď mělo lidstvo po svém boku pomocníka, který se jevil všespasitelný. Vypadalo to na jednoduché řešení vyjádřené heslem: “Všechno utopíme v antibiotikách”. S epidemiemi je konec. Známe původce, a tak jsou řešitelné.
Matka s dcerou v nemocnici ve Foubamu v Kamerunu. Jejich příbuzní přes okno fascinovaně sledují injekční stříkačku.
Díky antibiotikům to skutečně vypadalo, že jsou epidemie v ringu na ručník. V roce 1960 byla vyhlášena válka TBC, která za posledních 150 let zahubila odhadem 750 milionů lidí. Nyní byla na ústupu. Malárii drtila nová antimalarika. Neštovice, které od doby římského impéria jako permanentní pandemie ničily svět a ještě kolem roku 1958 na ně umíraly 2 miliony lidí ročně, mizely po vakcinaci ohrožených skupin. Černý kašel, obrna, tetanus, záškrt – zástup nemocí, které decimovaly převážně dětskou populaci, po rozsáhlých očkovacích akcích ztrácí svoji sílu a osudový význam pro bytí a nebytí. V roce 1967 vedoucí amerického úřadu pro zdravotnictví otevřeně hovoří o tom, že infekční nemoci jsou poraženy. Všude panoval bezbřehý optimismus. Dnes poroučíme bakteriím a virům, co všechno dokážeme zítra!…
Trvalo ještě nějakou dobu, než se opojný pocit z vítězství rozplynul. Zůstala pachuť v ústech, když jsme zjistili, jak rychle získávají viry rezistenci. To se ještě dalo pochopit. Za tímto zjištěním se vynořilo jedno méně pochopitelné. Objevují se nové nemoci. Nemoci se smrtností, která nevyvolává jenom paniku, ale ochromení z úžasu. Jako by tady najednou historie běžela po spirále a vše se mělo opakovat znovu, na jiné úrovni. Ještě před několika lety to vypadalo, že jsme přežili první kolo boje s epidemiemi. Na základě získaných znalostí jsme se vyzbrojili a očekávali snadnou dohru. K našemu překvapení ve druhém kole proti nám nastoupil stejně posílený i nepřítel.
START NOVÉHO ZÁVODU
Píšeme rok 2000 a prakticky všechny nemoci se vrátily. Měly být zničeny, a jsou tu zpět. Odolnější, nebezpečnější. Nejsou samy. Jsou tu nové nemoci s parametry, které se vymykaly všem dosavadním představám. Jako jejich příčina už není uváděný jediný důvod nebo náhodný průnik dvou předpokladů. Dnes už jde o synergický efekt globálních jevů.
OTEPLOVÁNÍ PLANETY: Paul Epstein, americký epidemiolog, tvrdí, že zvýšení průměrné teploty o 2 °C umožní přenašeči malárie komáru Anopheles další expanzi do vyšších poloh, a její výskyt se rozšíří ze 42 % na 60 % povrchu planety.
K dramatickým změnám počasí – výskytu záplav v suchých místech a sucha ve vlhkých oblastech – stačí připojit obrázek přemnožených hlodavců a zvýšené možnosti přenosu bakterií a virů na lidskou populaci.
VELKÉ SPOLEČENSKÉ ZMĚNY: Dlouho je sledováno, jak jdou pandemie ruku v ruce s obdobím velkých společenských změn. Co se děje kolem nás dnes? Ještě nikdy se společnost neproměňovala tak rychle, nevypočitatelně a nerovnovážně. I ve světě rozvinutých ekonomik se už prohlubují rozdíly, a třetí svět jako by se marně bránil chaosu.
CESTOVÁNÍ A MIGRACE: Z pohledu infekčních nemocí už neexistuje žádné místo na světě, od kterého bychom byli dostatečně vzdáleni. Neexistuje člověk, se kterým bychom nebyli spojeni. Názorně nám to dokázal virus HIV a na další v řadě čekáme.
EKONOMICKÁ SITUACE: V důsledku snadného přístupu k antibiotikům dochází k devalvaci jejich používání a rychlejšímu vzniku rezistentních kmenů bakterií a virů. Při zemědělském využívání dalších ploch se člověk dostává a bude dostávat do míst, kde nikdy nebyl, nikdy nevyvíjel žádnou aktivitu. Tam může potkat další viry, které ještě nezná.
NAPLNĚNÍ PŘEDSTAV
Pakliže se přes tyto brýle díváme na nové choroby, zjistíme, že skoro všechny z těchto předpokladů vycházejí. Největší “slávu” si zatím vydobyly syndrom celkového selhání imunity organismu – AIDS vyvolaný virem HIV a krvácivá horečka Ebola vyvolaná virem stejného názvu. Obě onemocnění o sobě dala poprvé vědět na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let. Zatímco u viru Eboly (první zjištěná epidemie proběhla v roce 1976 v pralesních oblastech tehdejšího Zairu) zarazila od počátku jeho skoro 90% smrtnost i skutečnost, že se dodnes nepodařilo najít jeho zvířecí zdroj, rodokmen viru HIV-1 vede badatele k opicím, které mají vlastní – opičí vir SIV se stejnými projevy. Protože jsou opice proti lidskému HIV imunní, předpokládá se, že v oblastech, kde Afričané jedí opice, SIV zmutoval do podoby nebezpečné pro člověka.
Ebola byla zaznamenána okamžitě při prvním epidemickém výskytu, onemocnění AIDS způsobené virem HIV bylo poprvé diagnostikováno teprve v roce 1983. Od tohoto roku lidstvo zatím prakticky bezmocně přihlíží šíření novodobé pandemie. Jsme sice dál co do prostředků ochrany, víme, jak se bránit kontaktu s virem, prakticky jsme rozluštili mechanismus jeho působení, ale neumíme virus v těle napadeného zlikvidovat. Díky synergickým účinkům globálních jevů si teď stojíme zhruba stejně jako naši pradědové s cholerou před objevem antibiotik.
VYHLADÍ NÁS CHACAL?
Ty dva viry zřejmě nejsou a nebudou poslední v řadě. To nám už dokázaly viry typu hendra a nipah, které se v roce 1994 objevily v Austrálii (Hendra – název předměstí Brisbane) a Malajsii (Nipah – malajsijské město).
Mají nižší smrtnost než Ebola, ale snadněji se šíří z koní, resp. prasat na lidi. Co bude následovat po nich? Přijde jednou čas konečného smrtícího viru, kterému někteří odborníci pracovně říkají Chacal? Objeví se jednou úplně neznámý a zcela nový vir, proti kterému budeme bezmocní, o kterém nebudeme nic vědět, nebudeme znát, co a jak hodlá dělat a na co je citlivý?
Převedeno do našich současných znalostí – imaginární virus Chacal by musel mít nakažlivost chřipky a smrtnost Eboly nebo HIV-1 a musel by se přenášet vzdušnou cestou – nejjistějším způsobem nákazy. Pak by asi vyvolal pandemii, kterou si dnes ani neumíme představit…
Do budoucnosti epidemií nikdo nevidí, ale na základě minulosti už nemůžeme předpokládat, že se nám někdy podaří nakažlivé nemoci vymýtit. Pokusili jsme se o to, ale vrátily se. Silnější a nebezpečnější… Z toho vyplývá, že k nim budeme muset zaujmout jiný přístup. Bude zřejmě velice nákladný, a nebude smět selhat, protože cena za toto selhání by byla neskutečně velká…
“Pandemie jsou nevyhnutelné. Neuvěřitelně rychlý rozvoj lidstva, naše ohromné potřeby, které se dotýkají celého světa, rozvoj složité průmyslové společnosti, to vše pohnulo přírodními hranicemi. Vývoj společnosti spolu s vědeckým pokrokem do značné míry posílily možnosti vzniku pandemického kmene.”
Na silnici v Bedřichově je rušno. Krajinu pohltil mlžný opar hustý jako mléko a štrúdl barevných cyklistů chaoticky křižuje namoklou asfaltku. Prazvláštní dav na horských kolech se šikuje ke startovní čáře. Je podobný spíš podivnému vojsku, než nadšeným sportovcům. Závod ještě nezačal, a všichni jsou promoklí na kost. Jen recesisté na historických modelech typu Ukrajina, posilnění ohnivou vodou, probouzejí úsměv na tváři promrzlých, pod deštníky schovaných diváků. Za pár minut bude odstartován největší závod “biků” v Čechách. Patnáct set cyklistů všech možných kategorií je připraveno zdolat Jizerskou padesátku na kolech. Profíci i nadšenci, staří i mladí, recesisté i borci s pořádnou fyzičkou.
Prásk. Rána z poplašňáku katapultovala profíky z první lajny do neprostupné mlhy. Stehna jako písty mizí v bílé tmě. Za nimi nastupují daleko pomalejší neprofesionálové a turisté, až se peloton na ucpané vozovce zcela zastaví a naoko naštvaní recesisté na Ukrajinách pokřikují: “Tak hejbejte se, ať tam letos dojedeme!” Nakonec celé cyklistické stádo mizí v odhodlání projet bahnem, mlhou a zimou až do cíle. Ve stopách zimních běžkařských kolegů na trati dvacet nebo padesát kilometrů dlouhé.
Pro diváky nastává dvouhodinová pauza na párek a grog. I když…? Podle několika známých tváří profesionálních bikerů typuji, že by první jezdci mohli být v cíli o něco dříve. Za hodinu a půl dorážejí k cíli první borci, poněkud upravení kropenatou maskou z bláta a potu. Sakrují a láteří v cílových serpentinách, kde nepomáhá ani hrubý vzorek pneumatik a jsou nuceni k pokorně plouživé jízdě. Kdo by se chtěl ke konci etapy před diváky vymáznout? Žluté pláštěnky pořadatelů v cíli, aplaus a červené mikrofony – to novináři vyzvídají, jaká byla trať. “Jelo se dobře, je to moje práce,” odpovídá profesionálka Jana Jeřábková s úsměvem zcela nezadýchaným, jako by se jen vrátila z bahenních lázní. “Nazdár,” řvou recesisté na Ukrajinách a jediní jsou čistí, neboť švindlovali a nastoupili na trať kousek před cílem. Padesátku si zredukovali na Jizerskou dvojku a na řídítkách se jim houpou bandasky s pivem. Ti jediní by se Rychlým šípům nelíbili. Velký obdiv patří nezdolným turistickým jezdcům, kteří byli v cíli úplně “hotoví”, ale dojeli, nebo alespoň dotlačili “biky” do cíle.
Bilance? Nikdo nevyhrál miliony, nikdo nebrečel, že prohrál, a nikdo nežaloval na Ukrajiny, že švindlovaly. Profíci byli rádi, že až tak o moc nešlo, a amatéři měli radost, když ujeli to, co profíci. K žádnému ztotožnění davu s nadpozemským vzorem sportovce nedošlo (byly jen pochvaly, ne spílání poraženým). Takže mohli všichni sice s blátivou maskou, ale s úsměvem na rtech odejít do bufetu na párek s hořčicí. Tak zase za rok. Nemohl by každý sport mít takovou svou padesátku?
