Nevadské město Las Vegas je sice proslulé spíše jako Mekka světového showbyznysu, svůj domov tu ale našly i šelmy, které před lety vzbudily na veřejnosti senzaci – bílí lvi a bílí tygři. Začátkem osmdesátých let s jejich chovem začalo duo Siegfried and Roy, kouzelníci, mistři magie a iluzionisté.
Tehdy vyhledal oba baviče mahárádža z Baródy, aby jim vyprávěl příběh svého otce, mahárádži z Rewy. V roce 1951 si mahárádža z Rewy vyrazil do indické džungle na lov tygrů a ke svému úžasu narazil na třímetrového tygřího samce. Tygr měl na bílé kožešině úzké hnědé příčné pruhy. Samce nechal odchytit a umístil ho do své soukromé zoo k osamělé bengálské tygřici. K překvapení všech tygřice zanedlouho vrhla čtyři tygří koťata. Dvě byla normálně zbarvená a dvě byla bílá. Mahárádža z Rewy před svou smrtí odkázal pár bílých tygrů zoologické zahradě ve Washingtonu, a ta jejich potomky postoupila zoo v Cincinnati. Od té pak kouzelníci získali samici Sitarru, o které se soudilo, že je neplodná.
Kouzelníci Sitarru připustili k normálně zbarvenému bengálskému tygru a v roce 1981 spatřila světlo světa tři bílá tygřata. Dnes žije jenom v Las Vegas osmatřicet bílých tygrů a na celém světě už jich je víc než sto šedesát. Dva žijí také u nás, v zoologické zahradě v Liberci.
Po úspěšném odchovu bílých tygrů se Siegfried and Roy pustili i do chovu bílých lvů. Pro bílé krále zvířat nechali kouzelníci v blízkosti lasvegaského hotelu Mirage vybudovat veřejnosti přístupnou Tajnou zahradu, ve které dnes žije patnáct bílých lvů. Bílí tygři se před lety prodávali za závratné sumy a mnoha zoologickým zahradám přinesli prudký nárůst návštěvnosti. Dnes je množí řada chovatelů a především cirkusy. Pro cirkusové drezury je totiž bílé zvíře velmi efektní, navíc mívá klidnou povahu. Bílý tygr je však pouze barevná mutace poddruhu tygra indického, tedy biologicky méněcenný jedinec, stejně jako bílá vrána nebo bílý lev. Podle odborníků by tito jedinci už ve volné přírodě nepřežili, díky kouzelnické dvojici však alespoň nezmizeli z povrchu planety Země.
“Dej si bacha na nohy, ty nože jsou ostrý jako břitva,” křičí chlapi u arény pro kohoutí zápasy. Svižně přeskakuji mantinely a raději fotografuji spoza dřevěného brlení. Opeřená skřehotající koule přeskakuje z rohu do rohu a zanechává za sebou chomáče barevného a zakrváceného peří. Indonéský ostrov Bali je jedním z mála míst na světě, kde jsou kohoutí zápasy povoleny. Na mnoha vesnických tržištích vidíte malé pětimetrové arénky, ve kterých měří síly místní bojovníci. Majitelé dávají své opeřence v plen, protože je to příležitost k výdělku i veliká zábava. Na vítězného kohouta sázejí zevlující chlápci a doufají, že se i jim podaří přivydělat pár rupií. Opodál arény nerušeně obchodují babky se zeleninou a zbylí chlapi, které nebaví kohouti, mastí karban.
NOŽE NA PAŘÁTY
Každému zápasu předchází pečlivá příprava kohoutího přeborníka. Hlavní je, aby měl bojovného ducha, to ostatní za něj zařídí majitelé. Kohouti jako jediní nemohou mít ze zápasů téměř žádný užitek… Rozhodčí otevírá miniaturní černý kufřík s červeným polstrováním. Tři sady různě velikých nablýskaných nožíků házejí ostrá prasátka v poledním žáru slunce. Malé, velké a největší oboustranné břitvy. Majitelé kohoutů se domlouvají na kalibru vražedných zbraní. “Dáme ty prostřední.” Pomocníci přidržují načepýřené borce a uvazují jim nožíky se špičatým hrotem za zadní drápy. Nožíky velikosti ukazováčku připevňují rudou bavlnkou křížem krážem nekonečným množstvím tahů, aby se ani nepohnuly. Kohoutí bojovníci jsou připraveni.
Majitelé drží pevně své favority za stehna a představují publiku jejich kvality. Staví je proti sobě. Kohouti se okamžitě načepýří – budou bojovat. “Jo jo jo jojojoj,” povzbuzují diváci. Je čas na sázky. “Gade, Gade, Gade, Made, Made, Made,” řvou sázející jména favoritů. Zvedají vzrušeně ukazováky a výběrčí kasírují sázky. Řev utichá a chlapi jdou z rohu ringu doprostřed. Představují kohouty tváří v tvář a nakonec jim fouknou do zobáků. Kohoutí bojovníci vzrušeně kokrhají a mávají křídly. Krok zpět, a kohouti mohou konečně ukázat, co umí. Neváhají ani vteřinu, instinkt je neomylně žene proti sobě. Zbavit se soka. Koule peří přeskakuje po aréně a barví se krví. Muži okolo v tranzu řvou a rozhodčí občas odtrhne kohouty za nedovolené chvaty. Ani nepostřehnu, jak se to stalo, a jeden z borců víří ve smrtelných křečích prach arény. Je po všem.
KOHOUTÍ VÝVAR NAKONEC
Vydržím ještě jedno kolo. Soupeři v barvách Black and White jdou do toho. K překvapení povzbuzujících se bílý dává na úprk. Podlézá arénu a mizí mezi babkami na tržnici. Fandím mu, ale není to nic platné. Za okamžik dezertéra přivlečou, a aby mu zarazili útěkářské choutky, ukládají oba bojovníky pod proutěný koš. Bílý kohout, jako by věděl, že z toho už se jen tak lehko nevyvleče, zasazuje protivníkovi jedinou smrtelnou ránu… Alespoň trochu byl boj spravedlivý.
Výhry jsou vyplaceny, usekané nohy s drahocennými kudlami skládají pomocníci na kámen, kohoutí hlavy padají do prachu a v černém kotli vaří chlapi vodu. Vývar z poražených má prý neuvěřitelnou sílu a léčivé účinky. “Dobrou chuť,” říkám a chlapík, co dere kohoutí peří, na mě spokojeně mlaskne a odpoví, “dobrou chuť.”
“To mi budou kluci v hospodě závidět!” chlubí se Franta s neskrývanou radostí své přítelkyni. Na očích sluneční brýle, na zápěstí digitálky, v ruce plastový kelímek s pivem – a na hlavě středověkou drátěnou kuklu. S takovou pokrývkou hlavy se do jeho oblíbeného lokálu jistě běžně nechodí. Tady je však jedním z mnoha, kteří se po městě procházejí v historickém kostýmu. Jsme totiž v Českém Krumlově, hlavním sídle Rožmberků, a účastníme se hry na minulost, jejímž patronem je poslední člen mocného rodu Petr Vok z Rožmberka. Podle květiny v jeho erbu se hra jmenuje Slavnosti pětilisté růže.
Hodiny na věži kostela sv. Víta právě odbily půl osmé a vzduch poklidného města začíná vířit duněním bubnů. Za jeho doprovodu se křivolakými uličkami vydává k náměstí neobvyklý průvod. Cestu razí zbrojnoši a za nimi kráčí vznešené panstvo v čele s Petrem Vokem a jeho chotí. Následuje nižší šlechta, lovci na koních a myslivci, měšťané, kupci a řemeslníci, chudí rolníci a nakonec žebráci. Dnes neplatí v Krumlově zákony 20. století a žebrota na veřejnosti se netrestá, takže jsou mezi dávnými obyvateli zastoupeny skutečně všechny společenské vrstvy. Možná že si někdo udělal ze žebrání snadnou brigádu, ale dokud se žebráci nemění v lupiče a jen unaveně postávají či polehávají před kostelem, vše je v pořádku. Dva pobudové asi obtěžovali kolemjdoucí nad únosnou míru, pročež skončili na pranýři. Zavřeni do dřevěné klece uprostřed náměstí, nepřestávají škemrat o almužnu nejen finanční. Nepohrdnou ani kouskem jídla, avšak jejich nejlepší kořistí je lepá děva, která se neprozřetelně ocitne na dosah. V mžiku je vtažena do klece a mizí pod roztaženým rubášem chlípníků, kde se s ní dějí podivné věci.
SETKÁVÁNÍ V ČASE
Pestrý rej historických postav v ulicích vytváří dokonalou iluzi středověku. Barrandov dal Slavnostem růže přednost před natáčením třiatřicetidílného seriálu pro Egypt a poskytl místní divadelní půjčovně kostýmy pro 500 dobrovolníků. Navíc šermíři, kejklíři a hudebníci, kteří na slavnosti přijeli, mají zpravidla vlastní dobový šat, stejně jako někteří návštěvníci, jež historický kostým zbavuje povinnosti platit vstupné. Šaty však proměňují člověka jen naoko, a obyvatelé středověkého Krumlova se nezříkají vymožeností budoucnosti. Kupec s keramikou, kterému dochází zboží, vytahuje mobilní telefon a objednává u svých kolegů další várku hrnků, vznešená dáma nakonec podléhá zlozvyku a třesoucí se rukou si zapaluje své oblíbené Marlboro (i když tabák do Čech ještě nedorazil) a Petr Vok pije se svými poddanými staré dobré pivo z plastového kelímku. Jen městští policisté a vojáci, dohlížející na veřejný pořádek, zůstávají věrní svým uniformám, jako by chtěli říci: “My vás hlídáme pořád!”
Kupci a řemeslníci byli kdysi průkopníky rozvoje města. Podobně jsou dnes jejich stánky první předzvěstí blížících se slavností. Soustřeďují se zejména v Široké ulici, která je nejširší ve starém centru a trhy se tu konají už od 15. století. Kromě běžného sortimentu suvenýrů nabízejí prodavači ze všech koutů království různé ozdoby i užitečné věci ze dřeva, keramiky a přírodních materiálů. Historické zboží lze výjimečně zakoupit za moderní české koruny a navíc za rozumné ceny. Některé výrobky vznikají pod rukama šikovných řemeslníků přímo na tržišti. Košíkářovi se pruty míhají mezi prsty tak rychle, že málem nejsou vidět, a kovotepec dokáže z kousku beztvaré mědi vytvořit elegantní přívěsek s reliéfem pětilisté růže za slabou půlhodinu. Kovář rozdmychává ohniště a buší do kovadliny, opodál zbrojíř obratně spojuje jemné kroužky do drátěné košile. Kupující rádi přiloží ruce k dílu a vyrobí si něco na památku sami. Velmi těsno je například u včelařského stánku, kde stojí malá vana s rozehřátým voskem a kolem ní se kupí děti i dospělí. Namáčejí do husté voňavé tekutiny provázek a pak čekají, až vrstvička vosku na něm vychladne a ztuhne. Opakováním této jednoduché procedury se provázek postupně nabalí do tvaru krápníku. Stačí ho dole seříznout, aby stál špičkou vzhůru, a svíčka je hotová.
Vzhledem i vůní lákají k zakoupení všelijaké dobroty včetně tradičních jihočeských specialit. Zdejší rybníky zná každý, ale čerstvou rybu grilovanou na roštu u běžných stánků s občerstvením nepořídíte, stejně jako zelňáky (slané sušenky se zapečeným zelím), domácí sýry a perníky, smažené kobližky nebo mandle s cukrem pražené v ohromném kotli přímo před vašima očima. Když už je řeč o jídle, doporučuji staročeskou hospůdku U Dvou Marií, kde můžete okusit třeba staročeský jahelník nebo polévku s květy sedmikrásek. Ze šesti druhů podávané medoviny mi nejvíce chutnala teplá se skořicí.
KEJKLÍŘI I UMĚLCI
Na Slavnostech růže se však mohou nabažit do sytosti zejména lidé kulturychtiví. Město se promění v jedno velké divadlo pod širým nebem, v němž účinkuje doslova každý, kdo chce, třeba už jen tím, že si oblékne kostým. Připraveného kulturního programu se účastní několik desítek souborů se 350 členy a se svou troškou do mlýna přispívají i ti, kteří nejsou uvedeni na plakátech, a přesto chtějí veřejnosti předvést své umění nebo si zahrát jen tak pro radost. Mají k tomu jedinečnou příležitost, neboť Slavnosti pětilisté růže jsou jedinými dny, kdy je v Krumlově povolena pouliční produkce a organizátoři jsou dokonce rádi, když se návštěvníci aktivně zapojí do hry. Mladík John Paul a jeho dřevěný kašpárek přicestovali až z Ameriky. Ten první mi pověděl, že už je v Česku poněkolikáté a že při poslední návštěvě vystupoval se svou marionetou i na Karlově mostě. Ten druhý se zatím pod jeho rukama pohybuje na nitích jako živý a svými pohyby a gesty dokáže vyjádřit opravdu všechno: před někým se stydí, na jiného se zlobí a s dalším se chce kamarádit.
Na několika pódiích rozmístěných po celém městě se střídá jedno představení za druhým, a protože probíhají i současně, těžko se z pestré nabídky vybírá.
Cirkus života (Circus vitae) divadla Continuo rozbalil svou pomyslnou manéž přímo na náměstí. Herci předvádějí mistrné akrobatické kousky a zároveň vyprávějí několik příběhů o přátelství, lásce a životě vůbec, které přivádějí diváky ke smíchu i zamyšlení. Mráz běhá po zádech, když Smrťák skolí jednoho z účinkujících a jeho kamarádi ukončují představení. Smrt se zlobí a volá na všechny: “Pokračujem! Pokračujem!” A divákům dochází, že má pravdu, že ona si s lidmi nikdy hrát nepřestane.
HRÁTKY SE SMRTÍ
Možná odvěký strach ze smrti způsobuje, že si na ni lidé rádi hrají, jak se přesvědčuji v zámeckém parku. Panu Antonínu Michaelovi z Ebbersbachu je zde před zraky davu sděleno samotným Petrem Vokem obvinění z nečestného jednání a oznámen rozsudek smrti. Dle starých pravidel má provinilec šanci se hájit, a proto pán z Ebbersbachu, jakožto věhlasný učenec, žádá, aby se mohl bránit svou moudrostí. Ať ukáže šachová partie, zda je vinen, či nikoliv! Pan Vok vybírá hráče za obžalobu a hra začíná. Na šachovnici o rozměrech 12 x 12 metrů položenou na trávníku nastupuje dvaatřicet živých figur, které se pohybují podle rozkazů svých pánů. Hráči, figury i my diváci jsme stejně velcí a stojíme na stejné úrovni, což všem znesnadňuje orientaci ve hře. Na stav boje soudím podle počtu “mrtvých”, kteří jsou dvěma pacholky odváženi na káře mimo šachovnici. I tak se kdysi hrávaly šachy. A nacházelo-li se panstvo ve zvláště dobrém rozmaru, museli se do figur převléci odsouzenci, kteří své vyřazení ze hry skutečně zaplatili životem.
Mistr Antonín dnes partii vyhrál, a zachránil tak svou kůži. Ovšem historie se příliš nedržel. Ve skutečnosti nechal Petr Vok tohoto alchymistu uvěznit ve sklepení zámecké věže, kde zemřel roku 1593. Ve sklepích pod Horním hradem byl podle pověsti vězněn i sv. Václav, a proto se jim říká Svatováclavské. Dříve byly jistě místem velmi pochmurným, dnes jsou však upraveny na netradiční výstavní síň, která se v několika patrech noří do hlubin skal. Až má člověk strach, že za dalším rohem už uvidí pekelné kotle.
Vraťme se ale na světlo boží, kde se z rytířského ležení v městském parku rozléhá řinčení zbraní. Koná se tu rytířský turnaj v koňských a pěších disciplínách. Pokud do sebe rytíři zrovna nebijí ze všech sil, seznamují diváky podrobně se svými zbraněmi a ukazují, jak se střílí z kuše nebo jak funguje vržnice seker a oštěpů. V přestávkách, kdy si bojovníci dopřejí chvíli oddechu, baví obecenstvo hudebníci a kejklíři. Komu krev ztuhne v žilách při soubojích, zajisté se mu znovu rozproudí smíchem při vystoupení žongléra Vojty Vrtka. Vejce, pánve nebo pochodně létají kolem jeho těla, jako by pro ně neplatily přírodní zákony. Ale to nevadí, vždyť pan Newton se ještě nenarodil!
ZAKLÍNADLO PETRA VOKA
Středověký ruch v ulicích neutuchá ani s přicházejícím večerem a pokračuje dlouho do noci. Půl hodiny před půlnocí prochází městem druhý průvod. Řady diváků lemují jeho trasu a s tichou úctou sledují procesí postav, jejichž tváře osvětlené jen mihotavými plameny pochodní se vynořují ze tmy jako z hlubin dávnověku. Psům zbrojnošů se oranžově lesknou oči a netvorovi, který vyjel do průvodu na koni i se svou kráskou, kančí tesáky v hrůzném obličeji. Pohádkovou atmosféru ještě umocňuje zhaslé veřejné osvětlení na náměstí a v přilehlých ulicích, jehož výpadek způsobil (nebo domluvil se starostou) snad nějaký čaroděj. Možná sám Petr Vok v podání Zdeňka Krajíčka, o němž se proslýchá, že zná tajný obřad, kterým zajišťuje pro slavnosti pěkné počasí. Jeho zaklínadlo pomohlo patrně i tentokrát, neboť z hrozivých mraků, které se převalily nad městem, spadlo jen pár kapek. Doufejme, že bude fungovat i příště.
Výlety do historie pořádají Krumlovští pravidelně již od roku 1990, přičemž navazují na krátkou tradici z konce 60. let. Pokud se s nimi chcete vydat proti proudu času i vy, navštivte město ve dnech 16.-18. 6. 2000. Své kouzlo má však Český Krumlov stále, a ať sem zavítáte kdykoli, můžete si vychutnat jeho podmanivou atmosféru. Nepospíchejte večer do postele a projděte se nočním zámkem, jehož vnitřní nádvoří zůstávají přístupná celou noc, nebo si přivstaňte a prohlédněte si město za svítání. V ranním tichu ucítíte minulost dýchat z malovaných zdí starobylých domů a v ozvěně kroků půjdou s vámi po kamenné dlažbě dávní obyvatelé této historické perly.
NEJEN VE ZNAKU RŮŽE
Jméno města Krumlov je patrně odvozeno z německého výrazu “Krumme Aue”, česky “Křivý luh”, neboť leží v esovitě zakřivených meandrech řeky Vltavy.
Tok Vltavy byl přirozenou přístupovou cestou do této oblasti. Nejstarší osídlení na Krumlovsku spadá do starší doby kamenné a dále se rozvíjelo v době bronzové. Keltské osídlení je doloženo z mladší doby bronzové, Slované přišli do těchto končin asi v 6. století našeho letopočtu.
Trasy vedoucí podél řeky Vltavy se za raného středověku ustálily v obchodní stezky. V 9. století území patřilo patrně českému knížecímu rodu Slavníkovců, kteří byli roku 995 vyvražděni konkurenčním rodem Přemyslovců. Přemyslovci udělují državy v oblasti Krumlova v léno členům panovnické družiny – Vítkovcům. Podle legend sahá historie rodu Vítkovců až do antického Říma, ve skutečnosti však Vítek přišel do jižních Čech ve 12. století z Prčice. O jeho vysokém postavení svědčí například to, že jeho državy nepodléhaly právu odúmrti, ale Vítek směl se svým majetkem volně disponovat a rozdělil ho mezi čtyři syny, z nichž každý dostal do znaku pětilistou růži v různé kombinaci květu a podkladu. Tento významný historický okamžik je zachycen na obraze “Dělení růží”, který je dnes součástí prohlídkové trasy zámku Český Krumlov.
Přemysl Otakar II. podporoval rozvoj dosud málo osídlené šumavské oblasti, aby propojil své dosavadní državy v Čechách s nově získanými územími v Rakousku. Při těchto snahách zasahoval ale do oblastí, které byly dosud výsostnou doménou rodu Vítkovců, a docházelo k neshodám i ozbrojeným střetům mezi ním a členy jednotlivých větví rodu.
Roku 1240 se Krumlov poprvé objevuje v písemném záznamu, a to jako Krumbenowe. Město vznikalo ve dvou stavebních etapách. Jeho první část vznikala spontánně pod Krumlovským hradem. Nazývala se Latrán a osídlili ji především lidé, jejichž existence byla spjata se zajišťováním hospodářského chodu hradu. K názvu a vzniku této části města se rovněž váže legenda. Hrad a město vznikly podle ní v místech, kde Vítkovci rozehnali loupežnickou bandu, která je přepadávala. A na paměť skutečnosti, že se v těch místech skrývali lotři, dostala prý tato část města název Latrán. Ve skutečnosti latinské “latus” znamená česky stranu, a jednalo se tedy o sídlo postavené u hradu. Druhá část města byla typickým příkladem osídlení založeného na “zelené louce”, tzn. v místech, kde dosud žádné sídliště nestálo. Tím byla umožněna dispozice města ve tvaru typického kolonizačního půdorysu s kvadratickým náměstím v centru, z jehož rohů vybíhají ulice směřující k městským hradbám. Již od počátků byla mezi obyvatelstvem zastoupena jak česká, tak i německá národnost, sporadicky se vyskytovali např. Italové.
Roku 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců a člen další vlivné větve – Jindřich z Rožmberka – si na králi Václavu II. vymohl porušení práva odúmrti a převedení Krumlovských panství do držení Rožmberků. Ti učinili Krumlov hlavním sídlem svého rodu. Město i hrad za vlády rodu Rožmberků zaznamenaly největší rozkvět. Rozvíjela se řemesla a obchod, stavěly se honosné měšťanské domy, město bylo nadáno nejrůznějšími právy, jako např. právem mílovým, várečným a trhovým. K roku 1376 čítalo město 96 domů.
Za vlády Petra I. z Rožmberka byl zaznamenán značný rozmach rožmberského panství. Petr se stal prvním mužem soudobé politiky a zároveň nejbohatším šlechticem země. V Krumlově založil kostel sv. Víta, špitál s kostelem sv. Jošta a na hradě nechal vystavět kapli sv. Jiří. Roku 1334 dosáhl na žádost u krále Jana Lucemburského povolání židů do města. Židům byla vyhrazena zvláštní ulice a starali se především o správu rožmberských financí ve funkci komořích. Ve všech aspektech se Petr snažil vyrovnat lesku královského dvora, dokonce se oženil s vdovou po zavražděném králi Václavu III. Violou Těšínskou. I Petrovi synové působili v královských službách, jeho nejstarší syn Jindřich padl roku 1348 po boku Jana Lucemburského v bitvě stoleté války u Kresčaku.
V patnáctém století byla pro Krumlov nejdůležitější osobnost Oldřicha II. z Rožmberka. Za jeho vlády došlo k maximálnímu územnímu rozmachu panství, především v souvislosti s jeho obratnou politikou v období husitských válek. Oldřich byl zprvu podporovatelem husitského hnutí a aktivně se zapojil do sekularizací církevních majetků, při nichž se značně obohatil. Po utišení husitských bouří konvertoval opět na stranu katolické církve a jeho dvůr v Krumlově se stal útočištěm katolické inteligence a umělců vypuzených z Prahy. Ve 20. letech 15. století se v Krumlově začíná těžit stříbro a město se dokonce po určitou dobu nazývalo svobodným horním městem.
Šestnácté století bylo dobou vlády posledních Rožmberků, kteří městu vtiskli jeho dnešní tvář. Renesanční kavalír Vilém z Rožmberka byl nejvýraznější šlechtickou osobností své doby. Byl iniciátorem přestaveb městských domů i zámku do renesanční podoby a vedle císaře Rudolfa II. to byl právě on, kdo se stal nejvýznamnějším mecenášem tzv. věd hermetických, zejména pak alchymie. Známí i méně známí badatelé i prohnaní podvodníčci laborují nejen v pražském rožmberském paláci, ale i na různých místech Vilémova jihočeského dominia. Kromě Krumlova i na Třeboni a v Prachaticích. K významným patří lékař a renesanční přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku, klasik české renesanční alchymie Bavor Rodovský z Hustiřan, Edward Kelley, John Dee a Antonín Michael z Ebbersbachu, jenž byl snad nejdéle působícím krumlovským alchymistou. Byl pověřen správou a vedením zdejších alchymistických laboratoří a prý pro Viléma vyrobil “aurum potabile”, zlato k pití, které omlazuje, prodlužuje život a dokonce léčí všechny nemoci. Jenže ani “aurum potabile” nepomohlo a Vilém z Rožmberka 31. srpna 1592 zemřel. Jeho bratr Petr Vok měl k alchymistům poněkud skeptičtější přístup a nechal Antonína vsadit do žaláře.
Petr Vok z Rožmberka, poslední člen rodu, musel pro své zadlužení postoupit roku 1601 Krumlov císaři Rudolfovi II. Za třicetileté války bylo město obsazeno císařskými vojsky a roku 1648 došlo k vpádu Švédů. Během války bylo město finančně zruinováno opakovaným placením výpalného, kterým měšťané zachránili své životy i město. Po válce získává Krumlov rod Eggenbergů a roku 1719 dědí panství Schwarzenberkové. V 19. století Český Krumlov ztratil svůj charakter šlechtické rezidence. To je důvod, proč si město uchovalo svůj renesančně barokní charakter a mladší stavební zásahy se ho dotkly pouze v nepodstatné míře. Pro své zachovalé historické jádro a architektonicky zajímavý zámek byl Český Krumlov zařazen na seznam historicko-kulturních rezervací UNESCO.
Rok 1968 …k účasti na výpravě je vybrán pro své fenomenální jazykové znalosti. Co kdy přečetl, to si – na rozdíl od nás všech ostatních – také pamatuje. Lehce střídá angličtinu s francouzštinou, francouzštinu s němčinou, němčinu s italštinou, ruštinou, …včetně arabštiny a jazyka swahili. Může nás kdykoli na požádání zásobovat jakýmkoliv potřebným datem nebo jménem s celým rodokmenem…
Takhle viděl osmadvacetiletého Luboše Kropáčka jeho kolega Petr Bárta během expedice Lambaréné, vedoucí přes třináct afrických států a převážející zdravotnický materiál do nemocnice Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné. To bylo před dvaatřiceti lety. Ve výčtu schopností a dovedností menšího muže s pečlivě střiženými vousy lze pokračovat. To nejdůležitější ale skrývají oči. Optimismus, kombinovaný s důvěrou v lidi někdy až zarážející…
Luboš Kropáček
Co vás dovedlo k zájmu o Orient a Afriku?
K tomu mě dovedl osud a musím říct, že jsem osudu vděčný. Po maturitě v roce 1957 jsem nebyl kvůli špatnému kádrovému původu přijat na vysokou školu. Odešel jsem tedy pracovat do Pragoexportu – úřednická práce, osm hodin denně. A já toužil po cestování. Tak jsem si úřednická léta zkrášloval studiem indologie, indických jazyků. A po dvou letech mi konečně dali doporučení ke studiu na vysoké škole. Indologii ale bohužel neotvírali. A tak mi u přijímací komise doporučili, ať to zkusím s arabštinou. Přeorientoval jsem se tedy z indologie na arabštinu a později si k ní přibral ještě afrikanistiku.
Špatný kádrový profil?
Otec byl právník. Navíc ve státních službách – za první republiky pracoval jako soudce a potom na ministerstvu spravedlnosti. Konec života strávil jako pomocný státní notář, protože byl nepohodlný…
Ale i později jste měl problémy s vyšší mocí…?
V době normalizace. Já jsem nikdy nevstoupil do KSČ a řečeno tehdejším jazykem jsem se “neangažoval”. A když se tehdy v roce 1974, opět řečeno tehdejším jazykem, “zkvalitňoval” kádrový stav fakulty, bylo mé postavení neudržitelné. Navíc jsem byl věřící křesťan. Na fakultu jsem se pak vrátil až v roce 1990. Na tutéž židli, k týmž úkolům.
Po odchodu z fakulty jste pracoval jako překladatel a tlumočník. Bylo vám to bližší než pedagogická činnost?
Není snadné říci, co mi bylo bližší. Kdybych býval zůstal na fakultě, mohl jsem to v publikační činnosti dotáhnout mnohem dál, než když jsem byl na 17 let vyřazen… Na druhé straně jsem měl možnost cestovat a v 70. letech jsem byl téměř jediný, kdo mohl arabštinu tlumočit. Vzhledem k věku jsem dnes velmi rád, že jsem se mohl na fakultu vrátit a využít nabytých zkušeností a postřehů.
Jste odborníkem na islám. Kdy jste navštívil svou první muslimskou zemi?
V roce 1967 se situace a poměry uvolňovaly a tehdejší Československo mělo rozvinutou výměnu postgraduálních stipendií s Násirovým Egyptem. No a já jsem se také vešel do stanovené kvóty. Strávil jsem tam jeden školní rok.
Měl jste za sebou roky studií. Překvapilo vás v Egyptě něco?
Vždycky jsem byl a jsem věřící křesťan. Tím je dán i můj zájem o náboženskou problematiku. Při studiu arabistiky jsem se vždycky s mimořádným zájmem věnoval otázkám islámu. A tam existoval živý islám. Hovořil jsem s desítkami věřících, zjišťoval jsem, jak jim jejich muslimská víra pomáhá snášet někdy těžké, třebas materiální, podmínky. Ta víra v nich byla hluboko, hluboko zakořeněná.
Vracel jste se často do muslimských zemí?
Hodně často. V 70.-80. letech jsem se živil jako tlumočník a styky mezi Československem a arabskými zeměmi byly na vzestupu, přitom tlumočníků se nedostávalo. A tak jsem jezdil já.
Máte mezi arabskými státy své oblíbence?
Všude jsem nalezl něco, co se mi líbilo, co mě oslovilo. Arabský svět není jednotný. Libyjec je jiný než Egypťan nebo Jemenec…
Tím spíše by se měli najít oblíbenci…?
Má práce s sebou nesla, že jsem tyto země s výjimkou ročního pobytu v Egyptě navštěvoval víceméně jenom na kratší dobu. Týden, maximálně dva. A musím říct, že se mi opravdu líbilo všude. Těšil jsem se vždy právě na to osobité, co tam naleznu.
Kterou zemi jste navštívil nejčastěji?
Myslím… nejspíš Sýrii.
Jste věřící křesťan. A dějiny křesťanství a islámu jsou zejména dějinami střetů. Věříte ve shodu?
V minulosti nepochybně docházelo k velmi mnoha střetům. A tyto střety měly své fáze. Jednou byla iniciativní ta strana, jindy druhá. Dnes prožíváme prostřednictvím moderních médií bezprostředně to, co se děje na druhém konci zeměkoule. Naši muslimští sousedé evropské pevniny jsou dnes i našimi partnery v tom našem novém světě a není jiné možnosti než se vzájemně poznávat a obohacovat. Je to cesta jediná. Alternativou by přeci byl pouze nějaký ozbrojený střet a ten by poškodil všechny.
Sázíte tedy na dohodu…?
Já pro ni i aktivně pracuji! Účastním se některých forem křesťansko-islámského dialogu. To je sféra duchovní… Snažím se přispět i k tomu, čemu se říká “dialog civilizací”. Úsilí, na kterém se podílejí některé hlavy států a na své úrovni i orientalisté. Prostě lepší vztahy na základě vzájemné znalosti.
Zní to akademicky. Není to příliš vysoká úroveň? Co to praktické střetávání kultur v běžném životě?
Mohla by být. Ale situace se lepší. Lidé si přejí překonat předsudky vůči tomu, na co se kdysi dívali jako na cizí. Dnes se s “exotickými” lidmi setkáváme na ulicích…
A není právě to ten problém, že je potkáváme?
Podívejme se na západní Evropu. Tam mají zkušenosti s hromadným přistěhovalectvím. Ze severní Afriky do Francie, z Pákistánu a Indie do Velké Británie, z Maroka nebo Turecka do Belgie a Holandska. Ve Francii žijí 4 miliony muslimů a je z tohoto hlediska zemí číslo jedna. Domácí obyvatelstvo vytvořilo leckde občanské iniciativy pomáhající svým novým spoluobčanům. Vznikly tak modely vzájemného chování a lidé se naučili překonávat některé předsudky.
Co se stane ve chvíli, kdy si tito přistěhovalci uvědomí sami sebe a začnou se politicky organizovat? Neohrozí to v současnosti vyvážené politické systémy?
Takovéto znepokojující úvahy existují. Počet muslimů – ať už přistěhovalců, anebo potomků z druhé a třetí generace – žijících ve státech EU se odhaduje na 11-13 milionů. Přišli za prací a našli tu svůj domov a novou vlast. Mnozí – patrně většina – se snaží být plně loajální s novou vlastí a vedle svých starých hodnot přijali hodnoty nové. Dokonce se integrují do stávajících politických struktur. Představte si, že v Nizozemsku Turek pan Čörüš dokonce kandidoval na poslance za křesťanskodemokratickou stranu! Přistěhovalce ale najdeme i v jiných stranách, většinou levicově orientovaných, což je reakce na vzestup krajní pravice např. Le Pena ve Francii.
Otřáslo někdy něco vaší důvěrou v islám?
Vraždění turistů v Egyptě, masakry v Nigérii… Podobné události nesu velice těžko. Důvěrou v islám… Atentátníci nemají právo dovolávat se islámu, jak činí. Teroristé v Alžírsku například během několika posledních let vystupňovali svoji činnost během svatého měsíce ramadánu. Ze svých studií vím velmi dobře, že ramadán věřícím ukládá nejen povinnost nejíst a nepít od úsvitu do západu slunce, ale i nemluvit hrubě, nehádat se. Ten, kdo ty kampaně organizoval, nemá právo dovolávat se islámu. To je zneužití.
Je to skutečně věc menšin? Nezrcadlí to většinový názor?
Je to problém malých a hlučných skupin. Bohužel je zákonem novinařiny, že o miliony lidí, kteří žijí slušným a poctivým životem, se média nezajímají. Píše se vždycky o několika darebácích.
Přemýšlel jste někdy o konverzi k islámu?
Naprosto ne. Já jsem věřící katolík a nalezl jsem ve své víře tu potřebu jistoty.
Vaše práce je hlavně o jazycích. Kolik řečí umíte?
Aktivně pracuji se všemi světovými jazyky.
Všemi?
Angličtinou, francouzštinou, němčinou, italštinou. O něco hůře španělštinou a číst mohu také portugalsky, holandsky a slovanskými jazyky. No a pak některé jazyky semitské a africké. Arabština, stará církevní etiopština. Pokud jde o africké jazyky, je na prvním místě svahilština, kterou vyučuji na fakultě.
Cestovatelským milníkem ve vašem životě byla Expedice Lambaréné. Jak vypadala příprava?
Nebylo to snadné. Musíme si uvědomit, že to byla 60. léta – bylo tu sice na jedné straně uvolnění, ale na druhé straně lidé nebyli zvyklí, že by někdo tímto způsobem cestoval. Naše výrobní podniky také nebyly zvyklé, že by se na ně někdo obracel o pomoc. Když jsme žádali o podporu, což je dneska běžné, překvapilo je to. Později se v nich probudila chuť k jakési solidaritě s těmi mládenci. Nejvíc nám pomohl tehdejší podnik pro vývoz automobilů Motokov, protože jsme se mu zavázali, že budeme pracovat na propagaci vozů Tatra, což jsme poctivě dělali.
Kdy to bylo za těch 257 dní expedice nejhorší?
Nejhorší byl průjezd Kongem (tehdy Zairem). Na tom by se asi všech osm účastníků shodlo. Několikrát jsme byli ohroženi na životě. Několikrát nás přepadli zairští vojáci a považovali nás za žoldnéře. Velice tvrdě nám vyhrožovali. Tehdy se uplatnila klidná, mírová diplomacie, která byla mým úkolem. Pokládám za jeden ze svých největších úspěchů a přínosů pro expedici, že jsem s těmi, co nás ohrožovali, dospěl vždy nakonec k nějaké dohodě.
Konkrétně?
Nejhorší situace nastala, když jsme dojeli k řece Lubilash, kde byl zničený silniční most. Zbýval jedině most železniční. My jsme ale věděli, že nemůžeme naložit auto na vlak, protože naše Tatra je příliš vysoká pro železniční profil. Tak jsme se šli menší skupina čtyř lidí podívat, zdali bychom se přes most nedokázali dopravit po vlastní ose. Jenže vesničané o nás podali zprávu místním vojenským jednotkám a ty na nás čekaly před mostem a tam na nás regulérně zaútočily. Díky tomu, že jsme se okamžitě vzdali, jsme zůstali na živu. Pod odjištěnými samopaly nás pak dopravili zpátky na železniční stanici.
Prý jste rozuměl, že vás chtějí zlikvidovat…?
Ti vojáci mluvili špatně francouzsky a potom jazykem lingala. Já lingala běžně nerozumím, ale ze situace to bylo naprosto evidentní.
Co vám běželo hlavou?
Ve chvílích, kdy mi šlo o život, jsem byl klidný a vyrovnaný. Ale bylo v tom určité nervové napětí, a to i u ostatních kolegů. To nervové napětí se vybilo večer. To je velmi smutná zkušenost… Večer toho dne, kdy nám šlo o život, místo abychom cítili úlevu a radost, převládla strašná nervozita a my jsme se začali strašně hádat kvůli úplným hloupostem. Jen aby se to napětí, co tam bylo napěchované, uvolnilo.
Než jste vyrazil na Lambaréné, prožil jste jako student v Egyptě šestidenní válku mezi Egyptem a Izraelem. Jak jste ji vnímal?
Na to nikdy nezapomenu. Stoupalo napětí až k hranici nesnesitelnosti. Na ulicích, v televizi, v rozhlase… Například Egypťané věděli, že Izrael má velmi silné letectvo. Ti prostí lidé měli někdy takové jednoduché představy, jakým způsobem by například letadla mohla bombardovat Káhiru. A bránili se třeba tak, že zabarvili autům světlomety a nechali jen úzký průzor. Když válka skutečně vypukla a egyptské letectvo bylo zničeno na zemi, docházelo ke scénám, kdy si někdo na ulici zapálil cigaretu a davy volaly: Itfi n-núr! Itfi n-núr! Okamžitě zhasni! Lidé měli představu, že hořící cigareta postačí k identifikaci města.
Hodně do vašeho života zasahovala politika. I do české arabistiky?
(dlouhá pomlka) …Jistě že zasahovala. V případě arabistiky byl ku prospěchu ten fakt, že vládnoucí komunističtí bossové zařadili některé arabské země do rubriky “oddíly světového revolučního hnutí”. Jako všechny ideologické nálepky to samozřejmě byl nesmysl. Oni vedli arabským světem i hranice třídně rozděleného světa! Byla tedy dána možnost studovat arabistiku jakožto jazyk potenciálních spojenců, zatímco studium hebraistiky bylo od poloviny 70. let na fakultě zcela vymýceno.
Jaká je situace dnes?
Dneska se učí všemu…
Dotkl se arabských států rozpad SSSR?
Zánik bipolárního světa se na Blízkém východě bezprostředně odrazil. Arabsko-izraelský konflikt byl zařazen na mapu celosvětového soupeření za studené války. I spory mezi jednotlivými arabskými státy se dostaly do této polohy. Jednu stranu podporoval Západ, druhou SSSR. To skončilo. Bohužel v téže době, kdy svět prožíval euforii z konce studené války, na Blízkém východě v srpnu 1990 Irák okupoval Kuvajt. Vytvořilo se nové ohnisko napětí, které vyvrcholilo mnohonárodnostní vojenskou operací Pouštní bouře.
Vy sám tuto operaci schvalujete?
V podstatě ano. Nevím o žádném jiném řešení. Potom, co bylo Iráku zabráněno vojenskou operací v okupaci Kuvajtu, nastoupil mírový proces na Blízkém východě, zejména směrem k izraelsko-palestinskému urovnání.
Ten vázne na mrtvém bodě…
Dnes už ne. Od doby, kdy zvítězil Ehud Barak, se mírový proces zase pohnul…
V posledních měsících bombardoval Izrael Libanon.
Ano. Ale zároveň se dá očekávat, že budou realizovány sliby premiéra Baraka a Izrael se stáhne z jihu Libanonu. To bude další pokrok. Důležité je, aby ten mírový proces dospěl co nejdříve k dohodě mezi Izraelem a Sýrií a aby dopadl dobře i ten proces, který nepochybně už brzy vyústí ve vyhlášení palestinského státu.
Vy jste vlastně…
Optimista?!
Určitě. Sledujete arabský svět už dlouhou dobu. Nastal během této doby nějaký výrazný posun z hlediska životního stylu nebo hodnot?
Na prvém místě je potřeba říci, že lidé na Blízkém východě jsou lidé končícího 20. a počínajícího 21. století. To je první věc. Materiální civilizace, kterou mají k dispozici, je civilizací této doby. Mají k dispozici tytéž Internety, tatáž elektronická zařízení, kterými disponuje západní svět. Další věcí je islamizace života, která nastoupila od 70. let v mnoha zemích a společenských prostředích. Cesta zdůraznění jednoho pevného, neměnného mravního řádu, který se promítá do právního řádu jménem jediné závazné pravdy. To je protiklad proti euroatlantickému prostoru, kde nabyla vrchu postmoderna. Velký vliv těch, kteří hlásají islamizaci ve společnosti, vidíme i na něčem takovém, jako je oblečení. Když jsem v roce 1967 studoval v Egyptě, tak naprostá většina studentek chodila prostovlasá. Dneska si hlavu pečlivě zahalují.
A je to dobře?
Jestliže to činí z osobního rozhodnutí, jestliže jsou přesvědčeny, že je to správné, pak si myslím, že ani ve smyslu vlastních hodnot nemáme právo jim to vyčítat. Špatné by bylo, kdyby to byl výsledek tlaku, který je nutí, aby se izolovaly.
Není to právě tak, že jsou nuceny, a kdyby měly možnost, rozhodly by se jinak?
Domnívám se, že to nemůžeme shodit takhle jednoduše ze stolu. Turecko je z muslimských zemí nejreformnější a sekulární charakter státu tvrdě hájí turecká armáda, která zasahuje proti každému, kdo by chtěl prosazovat tradiční islámské hodnoty. A v tomto Turecku v minulých letech několikrát studentky pořádaly demonstrace za to, aby mohly chodit se zahalenou hlavou do školy.
Není to výsledek působení otců?
Tím by se asi taková demonstrace mladých děvčat dala těžko vysvětlit. Může tam být vliv rodinné výchovy, ale to není totéž.
K obrazu současného arabského světa patří embargo na některé státy a režimy. Nesnaží se tak euroamerické státy prosadit své cíle a hodnoty?
I takovýto prvek v téhle složité politické hře může být. Jistěže, nejdůležitější roli hrají zájmy. Ale mohou být i některé prvky, které znamenají, že porušování lidských práv překračující určité meze nelze tolerovat a svět si toho všímá. Například Taliban, který zavádí ve jménu islámu podmínky velmi kruté k místnímu obyvatelstvu. Myslím, že je nutné zvažovat všechny jednotlivé případy.
Chtěl jste se někdy na Blízkém východě nebo v Africe usadit?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Ale vážně jsem uvažoval o tom, že bych adoptoval malé africké dítě. Neměl jsem ale k tomu rodinné předpoklady.
Ještě uvažujete?
Je mi jedenašedesát. Já se těším, že budu mít vlastní vnouče.
Kdybych se vás zeptal, zdali po těch letech studia skutečně rozumíte arabskému způsobu života, arabskému systému hodnot, arabskému uvažování?
Myslím, že odpovědět obecně kladně na tuto otázku by si asi nemohl dovolit nikdo. Jsou velké rozdíly v mentalitě obyvatel jednotlivých arabských států. Maročan nemyslí jako Egypťan nebo Iráčan. Ty rozdíly jsou velmi značné a projevují se i v tom, že Arabové se na mnoha otázkách neshodnou ani mezi sebou. A někdy ani uvnitř země. Ilustrativním případem byla libanonská občanská válka, kdy rozumět tomu, proč v jedné čtvrti obrátili samopaly proti svým včerejším spojencům, mohl jenom ten, kdo do toho byl bezprostředně zapojen. Tak rychlé proměny je prakticky nemožné sledovat zvenčí.
Jste odborníkem na domorodé kultury Afriky a Asie. A ty z dnešního světa pomalu mizí i se svými zvyky a dovednostmi… Má cenu je bránit?
Lidstvo je bohaté bohatstvím svých kultur, které stojí za to uchovávat pro budoucnost. Použiji formulaci Clauda Léviho-Strausse. Ten přirovnává lidstvo k souboru lidí, kteří hrají na stolech herny v Monte Carlu a každý z nich sází na jinou kombinaci. Lidstvo jako celek má naději, že vyhraje právě proto, že jednou zvítězí ta kombinace a podruhé jiná. Třeba Eskymáci dokázali neuvěřitelné věci – ukázali, jak žít v mraze. Afričané přežívající v podmínkách deštného lesa přinesli také svůj vklad do pokladnice lidské kultury. Evropané se zase orientovali na vědu a techniku a ukázalo se to jako sázka velice dobrá. A jsou další sázky. Je dobré, že se hraje na řadě stolů na různé kombinace…
Doc. PhDr. LUBOŠ KROPÁČEK, CSc. se narodil 23. února 1939 v Praze. Absolvoval hospodářskou školu pro zahraniční obchod a v letech 1959-64 Filozofickou fakultu UK, kde studoval angličtinu, arabštinu a afrikanistiku. V roce 1967 postgraduálně studoval na Káhirské univerzitě v Egyptě. Za svůj život vystřídal zaměstnání úředníka, pedagoga, spisovatele, tlumočníka i překladatele děl z arabského a afrického prostředí.
Orchideje patří mezi rostliny, které člověka fascinují od pradávna. Pro krásu barev a bizarní tvary květů je právem řadíme k nejkrásnějším a nejzajímavějším výtvorům přírody. Výjimečnost orchidejí však nespočívá pouze v jejich kráse. Jedinečný je i způsob jejich vývoje vázaný na symbiózu se specifickými houbami, ale hlavně v rostlinné říši ojedinělý způsob rozmnožování.
Zjednodušeně by se dalo říci, že květy orchidejí se během dlouhého evolučního procesu dokonale přizpůsobily svým opylovačům. A to nejen tvarem, ale i nejrůznějšími adaptacemi.
Ophrys oxyrrhynchos
Většina druhů orchidejí přitahuje opylující hmyz optickým nebo chemickým signálem. Je zajímavé, že jen málo z nich nabízí hmyzu nektar, proto své opylovače musí přivábit jiným způsobem. Řada druhů láká hmyz prostřednictvím zabarvení a vůně květu, některé však používají velmi rafinované způsoby. Například květy střevíčníku pantoflíčku mají takovou stavbu, že pro hmyz představují dokonalé pasti s cílem přinutit ho, aby je opyloval. Jiné druhy zase žádný hmyz nepotřebují, protože se jednoduše dokáží opylovat i samy. Nejneuvěřitelnější a velmi rafinovaný způsob opylování má však evropský rod tořič (Ophrys).
OBJEV PSEUDOKOPULACE
Květy těchto rostlin totiž velmi nápadně připomínají některé druhy hmyzu. Dlouho bylo záhadou, jaký biologický význam tato nápadná podoba má. K jejímu objasnění jako první přispěl Francouz Pouyanne, který vypozoroval, že u tořiče Ophrys speculum jsou jedinými návštěvníky samečci jednoho druhu žahalky, kteří při návštěvě květu vykonávají kopulační pohyby, jako by tento květ pokládali za samičku. Výsledkem pozorování bylo objevení nového principu opylování, který byl označen jako pseudokopulace. Nikdo tomu ale tehdy nevěřil a až mnohem později Kullenberg v rozsáhlé práci s konečnou platností tento fenomén potvrdil a podrobně popsal. Zásluhou těchto dvou vědců se tak svět dozvěděl o jedinečném způsobu opylování v rostlinné říši.
PACH SAMIČEK
Téměř u všech známých druhů tořičů je způsob opylování založen na stejném mechanismu. Květy představují pro opylující hmyz atrapy samiček a svým živým předlohám se nápadně podobají. Aby je však hmyz navštívil a opyloval, musí květy imitovat další důležité signály, hlavně pak ty, které u opylovačů vyvolají kopulaci. Z nich nejdůležitější je pachový signál, pomocí kterého samečci vyhledávají samičky. Vnímají ho smyslovými brvami na tykadlech a jejich evoluční rozpoznávací mechanismus jim umožňuje mezi tisíci pachovými signály přesně určit tu směs pachů, kterou vypouštějí samičky jejich druhu. Vědeckým zkoumáním bylo dokázáno, že květy tořičů se vyznačují vysoce specializovanou směsí pachů, které produkují v početných buňkách rozmístěných na pysku. Je překvapující, že tyto pachy se úplně neshodují se směsí pachů skutečných samiček, ovšem jsou tvořeny pomocí chemicky odlišných látek, které u samečků hmyzu vyvolávají stejné reakce, jako kdyby šlo o skutečné pachové signály samiček.
KLAMÁNÍ “TĚLEM”
K vyhledávání sexuálních partnerů hmyz do značné míry využívá i optické signály. Ty samečkovi nejen přesně ukáží, kde je samička, ale pomocí specifických optických znaků signalizují, zda se skutečně jedná o tu správnou samičku. I když zatím neexistují systematické studie o úloze optických signálů v rodu Ophrys, je možné z různých analogií vyvodit určité zákonitosti. Porovnáním květů různých druhů tořičů můžeme podle několika detailů rozlišit tři typy vzhledu samiček. Prvním typem jsou květy, které napodobují samičky velmi detailně i pro lidské oko. Druhý typ už není tak podobný, ale má barvu a vzor připomínající samičku opylovače. Konečně třetím typem jsou květy, které imitují samičku jen základním zbarvením. Tento typ je mezi tořiči rozšířený nejvíce.
HLAVOU NEBO ZADEČKEM?
Při opylování květu hrají velmi důležitou roli i další faktory. Především je to celá řada dotykových podnětů. Jakmile samečci hmyzu dosednou na květ – atrapu samičky, okamžitě vnímají prostřednictvím dotyků chodidel a těla kontaktní signály, jako je směr ochlupení a jiné specifické vjemy. Většina druhů má směr chloupků od blizny k okraji pysku, pouze druhy z okruhu Ophrys lutea a Ophrys fusca je mají směrované opačně, tedy od kraje pysku k blizně. To vyvolává zajímavou reakci. Opylující samci hned po přistání na květu zaznamenají postavení chloupků.
U druhů okruhu Ophrys lutea a fusca se proto automaticky obracejí hlavou ke spodnímu okraji pysku a kopulují v opačné poloze než většina ostatních druhů. To má za následek, že zatímco převážné většině samečků se brylky nalepí na hlavu, u těchto druhů se brylky samečkům lepí na zadeček.
PÁŘENÍ V KVĚTU
Popišme si nyní průběh opylování květů tořičů. Jak už jsme uvedli, opylování zprostředkovávají výlučně samečci některých druhů hmyzu, kteří tyto květy považují za samičky. Líhnou se asi o dva týdny dříve než samičky a jejich první povinností po vylíhnutí je naplnit své poslání – tedy zabezpečit pokračování druhu. Proto intenzivně vyhledávají samičky, aby se s nimi mohli spářit. V tomto období, kdy skutečné samičky ještě nejsou vylíhnuté, si samečci květy tořičů snadno spletou se samičkou, jak dokazuje jejich další chování.
Jakmile se sameček dostane do pachového okruhu pro něho vhodného květu, což je asi 10 až 15 metrů, začne hledat zdroj pachu. Klikatým letem se přiblíží až ke květu, a když jej zpozoruje, rychle na něj dosedne, zaujme správnou polohu a okamžitě vykonává prudké kopulační pohyby. Tento akt vykoná několikrát a přitom se snaží najít pohlavní otvor samičky. To se mu však nedaří, proto po čase odlétá na jiný květ. Většinou už bývá “ozdoben” pylem tořiče, který nevědomky přenáší na další květy. Samečci totiž při prudkých kopulačních pohybech často narazí hlavou nebo zadečkem do vnitřku květu, kde jsou uložené rozmnožovací orgány. Tady se nachází i pyl, který je u většiny orchidejí slepený do zvláštních brylek na stopkách, opatřených ploškami s lepivou a na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinou. Pomocí této tekutiny se na hlavu nebo na zadeček samečka tyto brylky přilepí a on je přenáší na další květy, čímž zabezpečuje jejich opylení.
Že je tento způsob opylování skutečně detailně propracovaný, svědčí i další zajímavý fenomén. Přilepené brylky stojí na těle hmyzu určitý čas kolmo nahoru, což je důležité pro zabránění samoopylení květu. Až po určitém čase se ohnou a předkloní dopředu a to má pro úspěšné opylení květu tořiče zásadní význam. Sameček totiž při návštěvě dalšího květu vykonává stejné kopulační pohyby a nalepené brylky ve správné poloze otírá o níže položenou bliznu. Zabezpečí tím úspěšné opylení květu. Je zajímavé, že nalepených brylek se jen obtížně zbavuje a často s nimi létá i několik týdnů.
ZMOUDŘENÍ SAMEČKŮ
Dlouhodobým vědeckým zkoumáním bylo dokázáno, že princip pseudokopulace je v přírodě poměrně vzácný. Zjistilo se, že podvedení samci po krátké době odhalí klamavý manévr květů a už na ně dál nelétají. Nové nálety podnikají jen samečci, kteří s takovými květy ještě nemají zkušenosti. Proto je úspěšnost opylení v jedné populaci tořičů pouze 5 až 10 %. Na zachování a přežití druhu to však bohatě stačí. Vždyť každý opylený květ dokáže vyprodukovat až 12 tisíc semen. Tento jedinečný způsob opylování je charakteristický i vysokou specializací vztahu květů k opylovačům. Bylo dokázáno, že každý druh tořiče napodobuje signály jediného opylovače, což zaručuje jednotlivým druhům přenos pylu jen v rámci vlastního druhu. To znamená, že jednotlivé druhy tořičů mají svého jediného opylovače, a proto je i období jejich květu přesně načasované na dobu jeho vylíhnutí.
