Doktor Albert Schweitzer bojoval každý den s tropickými chorobami v zemi nikoho hluboko v gabonském pralese. Léčil, i když mu většina pacientů nikdy nezaplatila. Tedy penězi… Zato mu dali jméno. Oganga. Bílý doktor a kouzelník.
Na ideály muže z alsaského Kaysersbergu navázala tři roky po jeho smrti česká “Expedice Lambaréné”. Cíl byl jasný. Předání zdravotnického materiálu nemocnici Alberta Schweitzera v gabonském Lambaréné.
Osm lidí vybojovalo bitvu za svůj sen s desítkami úřadů i podniků socialistického Československa. Sehnali peníze i potřebná razítka. Dokonce i kopřivnická Tatra zapůjčila vůz Tatra 138 VN, a tak 1. ledna 1968 vyrazila “Expedice Lambaréné” v 10.23 ze Staroměstského náměstí v Praze směr Gabon.
První africkou zastávkou byl Egypt. Země na Nilu byla v šoku po prohrané válce s Izraelem. Všude vojáci, přísná bezpečnostní opatření. Jak se ukázalo později, problémy s vojáky doprovázely expedici až do jejího konce…
Tatra ukrojila další stovky kilometrů tentokrát po silnicích Súdánu. A pak Etiopie, Keni, Tanzanie… Celkem osm afrických států na cestě do Gabonu.
V některých momentech šlo i o život. V Keni Tatra projela pod ochranou vojenského konvoje oblastí ovládanou šifty – loupežníky bojujícími pouze za sebe a proti všem. Kilometr po kilometru v rozbláceném terénu, kdy klid noci zajišťovaly pouze natažené samopaly vojáků.
Přesto nejtěžší oříšek na všechny ještě čekal. Kongo. Kdysi Zair. Ve městě Tananga zadrželi vojáci auto i výpravu. Dotazy na vládu v Kinshase nebraly konce a Tatra stála. Nebýt starého belgického restauratéra pana Felixe, do jehož podniku chodila místní honorace, kdo ví, jak by vše dopadlo. “Co to děláte, to jsou hodní kluci a já za ně ručím,” tato jeho slova znamenala víc než desítky depeší mezi Kinshasou a Tanangou. Vysvětlilo se i přepadení v železniční stanici Kisamba, kde členy expedice téměř zlikvidovali vládní vojáci, kteří je považovali za žoldnéře…
Po mnoha zdrženích dorazili Češi konečně na hranice Gabonu. Tady přišla poslední a nejhorší rána. “Nevpustíme vás do země,” znělo oficiální stanovisko gabonské vlády. Bez udání důvodu. K setkání se zástupci nemocnice v Lambaréné tedy došlo pouze při mezipřistání lodi “Generál Mangin” v hlavním gabonském městě Libreville. Jen na chvíli na palubě lodi…
Cesta zpět vedla přes válčící Nigérii, Niger a Alžír. Sahara s teplotami přes 50 stupňů ve stínu připravila poslední zkoušky lidem i vybavení. S číslem 35 000 kilometrů na tachometru ukončila Tatra svoji jízdu Černým kontinentem. Doba trvání expedice – 257 dní. Vzorek pneumatik zůstal v půdě třinácti afrických zemí. Zemí krásných i krutě chudých zároveň… Přečtěte si rozhovor s Lubošem Kropáčkem, účastníkem expedice Lambaréné!
Zářivá běloba pevninského ledovce, zeleň hor a fjordy s křišťálově čistou vodou. Malá údolí s pasoucími se stády ovcí a osadami, kde dodnes stojí zbytky obydlí z dávných dob Vikingů. To je “zelená země” – Grónsko.
Svou rozlohou 2 130 750 km² je největším ostrovem na světě. Jižní cíp s Narsarsuaqem a Narsaqem leží na stejné rovnoběžce jako norské Oslo.
Většina návštěvníků míří na jeho jižní část, jmenovitě do Narsarsuaqu, což v překladu znamená “velká planina”. Američané tu za druhé světové války vybudovali leteckou základnu, později přeměněnou na mezinárodní letiště. Odsud je už blízko k pevninskému ledovci. Ten pokrývá 1 833 900 km² pevniny a je v průměru 2300 m silný.
Původní obyvatelé pevniny jsou Eskymáci, kteří do Grónska přišli v době 4000 let př. n. l. Okolo 10. stol. n. l. si jižní Grónsko oblíbili i Vikingové. Dali mu název Greenland. Zelená země. Název, který použil poprvé Erik Rudý, měl podle pověstí přilákat nové osadníky na břehy nehostinného ostrova. Grónsko také posloužilo jako odrazový můstek jinému Vikingovi – Leifu zvanému Šťastný – k dobytí severoamerického kontinentu. Pět století před Kolumbem…
Všechna města “zelené země” nejsou podle našich měřítek ničím jiným, než vesnicemi. Vždyť parlament v nejsevernějším hlavním městě světa Nuuku zastupuje pouze 55 000 obyvatel ostrova. Grónsko je také zemí kontrastů. Tradiční způsob lovu ryb a tuleňů na kajacích doplňují lodě s dlouhými vlečnými sítěmi. Vedle zaparkovaných moderních aut typu “off road” stojí opřené postroje psích spřežení. A na slunci se pak vedle saní vyhřívá jejich motor – psi huski…
Návštěva Angoly je zatím stále nebezpečná kvůli organizovaným přepadům, špatné morálce policie a vojenských složek, nedostatku intenzivních vojenských zásahů ve vnitrozemských provinciích a díky nevybuchlým polním minám ve venkovských oblastech. Není divu, že když jsem pak seděla na oddělené pláži v Ponta das Palmeirinhas, třicet mil na jih od hlavního města Luandy, a horký písek se mi lepil na chodidla, připadala jsem si jako první turista, který se v Angole objevil po 26 letech.
Varování Státního poradenského ústavu USA pro cestování rozhodně odrazuje všechny příznivce rekreační turistiky. Idylické pláže, které se zvolna svažují do Atlantiku, jsou totiž rámovány jednou z nejkrvavějších a také nejdelších občanských válek světa. Návštěva samotné země se pak kvůli hlavním bojištím ve vnitrozemí stává natolik riskantní, že si ji každý potenciální prázdninový host raději předem rozmyslí.
Rozhodla jsem se zemi navštívit po přečtení reprezentativní knihy angolského ministerstva pro cestovní ruch, která představuje zemi z jiného pohledu – s jejími úžasnými vodopády a fantastickou architekturou. Přestože se tato oficiální publikace tváří velmi přívětivě, bez veliké vytrvalosti a trpělivosti není vůbec snadné se do země dostat.
S tlustým fasciklem zvacích papírů a pažemi poďobanými od očkovacích injekcí jsem se vypravila na ambasádu ve Washingtonu. Dobře oblečená angolská úřednice si mě podezřívavě prohlížela, zatímco jsem vyplňovala žádost o vízum, a položila mi nejméně pět různých otázek, které se shodně snažily zjistit, proč vlastně vůbec chci zemi navštívit. O několik týdnů později mi nakonec bylo uděleno vízum a já konečně vyrazila na čtyřicetihodinovou cestu ze Spojených států.
Ještě jsem ani neopustila letiště v Luandě, a už jsem měla příležitost poprvé zakusit zvláštnost života v Angole. Bez dokladu o očkování proti žluté horečce, který zůstal v zavazadle kdesi na letištní kontrole, jsem byla okamžitě zatažena do chabě osvětlené postranní místnosti. Jakýsi muž se zakroucenými kníry a plovoucíma očima mi hned nabídl přeočkování. Při pohledu na zrezivělou jehlu jsem raději zvolila zaplacení “poplatku” 50 dolarů.
TVÁŘE LUANDY
Svůj první den jsem strávila prozkoumáváním chátrajícího města. S trochou představivosti tu člověk ještě zahlédne zašlou slávu období koloniální nadvlády Portugalců. Rozpadávající se stará sídla se dodnes vypínají na kopci a majestátně shlížejí na moře. Některá z nich jsou dokonce omítnuta, skrývají se v nich vojenští pohlaváři a ropní magnáti pod ochranou ozbrojenců s AK-sedmačtyřicítkami.
Vně těchto zdí se rýsuje mnohem ubožejší obraz. Děti, které válka připravila o končetiny, se belhají po zaprášených ulicích a snaží se prodat cokoliv míjejícím nablýskaným Mercedesům a Land Roverům, které patří cizím ropným společnostem a bohatým vládním představitelům. Od sítí proti moskytům a nářadí až po toaletní papír a žiletky.
Chtěla jsem ze země uvidět co nejvíce. Bohužel vyjet si ven za město tu prostě není možné. Venkovské silnice jsou totiž natolik zaminovány, že se na ně vlastně odváží jen ti, kteří právě prchají před bojem, nebo ti, kteří do něj právě narukovali. Jediný způsob, jak se dostat do vnitrozemí, je podniknout cestu letadlem.
Podařilo se mi sehnat místo v malém letadle organizace World Food Program, mířícím do Huamba v centrálním pohoří Angoly. Když jsme se v prudké spirále spustili střemhlav k letišti, myslela jsem, že se mě mladí osmahlí jihoafričtí piloti jenom pokoušejí vyděsit. Později mi vysvětlili, že se jenom snaží vyhnout střelám reagujícím na žár, o kterých je známo, že je používají vzbouřenci. Toto opatření byli nuceni přijmout za své poté, co byla v předcházejícím roce sestřelena dvě letadla Spojených národů.
VÁLKA JAKO NORMÁLNÍ STAV
Pro obyvatele Angoly se válka stala součástí každodenního života, stejně jako zůstává z větší části nepovšimnuta zbytkem světa. Do titulků novin se znovu dostala, když se boje vzbouřeneckých oddílů chátry v hnutí UNITA, vedených nechvalně proslulým Jonasem Savimbim, rozšířily až za hranice země a v souvislosti s tím byli v únoru v namibijském pásmu safari Caprivi zabiti tři francouzští turisté. Zmiňovaný útok způsobil šokovou ránu obtížně se rodícímu turistickému průmyslu a pohřbil naděje na zisk a cizí měnu, kterou by turismus do oblasti přinesl.
Dokonce už jen samotný let nad pralesem do Huamba odhaluje známky čtvrt století trvajícího konfliktu. V jinak svěžím lesním terénu jsou to například vysekané stezky, které ještě dnes zahalují volské potahy oranžovým prachem. Klikatí se napříč celým územím a označují dlouhá putování, která museli podstoupit lidé opouštějící svoje vesnice a domovy na cestě do vládou kontrolovaných měst. Symbolizují nucenou migraci venkova a ztrátu spojení obyvatelstva s jeho půdou. Představují násilné vytržení z kořenů celých čtyř milionů lidí, což je téměř třicet procent celkové populace, z nichž většina dnes není schopna se uživit.
ROZPADAJÍCÍ SE HUAMBO
Samotné Huambo je malebné město, které kdysi bývalo exotickou enklávou portugalské dynastie v Angole. Široké třídy lemované vysokými palmami se tu snoubí s okouzlující architekturou. Tvůrci města v něm viděli “nový Lisabon” Afriky a měli v plánu ustavit jej hlavním městem Angoly. Postavili v něm univerzity, divadla, kavárny a železnici, spojující 650 kilometrů vzdálené přístavy na pobřeží Atlantiku s obchodními cestami východní Afriky. Barevné pastelové kachle zde ještě stále zdobí kdysi svěží budovy.
Jako ve spoustě jiných koloniálních měst se i budovy Huamba pomalu rozpadají. Ale nejsou to jen jejich zchátralé konstrukce, na které je žalostný pohled: je to hlavně až obscénní množství střel, jimiž byly všechny fasády zkropeny. Napadalo mne, že vojáci, kteří tohle ničení prováděli, si museli připadat jako mladí Rambové v nějakém seriálu hollywoodské produkce. Ale vojáci tvrdí, že takto divoce střílejí proto, že jedině velkým hlukem přesvědčí nepřítele o své síle. Po čtyři dny svého pobytu v Huambu jsem byla ráno co ráno buzena opilými vojáky, kteří kropili kulkami další budovy. Připadali mi jako kohouti snažící se navzájem překřičet ve svém skřehotavém ranním kokrhání.
Obrazy nesmyslného válčení – tragického dědictví studené války – jsou zde dramatické a jejich následky bolestně hmatatelné. V Huambu se v padesátých letech shlukovala portugalská inteligence, ale poté co se Portugalsko zavázalo k nezávislosti Angoly, zahořkle město opustila a nechala všechno za sebou. Někteří stačili pouze zamknout své domy a automobily a po cestě ze země hodit klíče do oceánu. Jiní si s sebou brali obrovské bedny, do kterých dali všechen svůj majetek. Po bývalých kolonizátorech tu jako nepatřičná památka zůstal v garáži zaparkovaný starý Jaguar. Na předměstí stojí tank, kolem hlavně se mu pne vinná réva…
ŽIVOT UPROSTŘED MINOVÝCH POLÍ
Přes přítomnost vojáků se zdá, že ve městě panuje klid a mír. Lidé jako by rezignovali na svůj osud. Ti z takzvaně oficiálně vysídlených, kteří měli odvahu se vrátit, sklízejí svou úrodu a chodí s ní na trh i přes nebezpečí min, položených zde před patnácti lety. Vstávají za východu slunce a jdou denně dvě hodiny pěšky ze svých táborů prodávat mango a dřevo na otop, aby si vydělali něco málo peněz. Na trhu si nakoupí nezbytnosti, jako uhlí nebo kukuřici, a putují zase zpátky. Ženy nosí náklady dřeva na hlavách, děti uvázané na zádech. Denně tak ujdou pěšky a naboso dobrých 15 kilometrů.
Bohužel tento zdánlivý poklid se nedá rozhodně zaměňovat s mírem. Během svého pobytu jsem se stala svědkem nočního rabování v sirotčinci. Jedno dítě a ošetřovatel při něm byli zabiti náhodnými kulkami. Pozorovatelé spekulovali o tom, že za akcí nestáli vzbouřenci z UNITA, ale spíše nezaplacení vojáci, často opilí nebo pod vlivem kokainu, kteří si chtěli snadno opatřit nějaký dolar prodejem ukradených pokrývek a přídělů jídla. Jak válka v zemi pokračuje, násilí se jeví spíše jako nástroj přežití než politických svárů. V řadě oblastí neplacení vojáci mnohem častěji plundrují, aby se nasytili, než aby bojovali s partyzánskými oddíly. Převážná většina lidí si už také na zbytečné násilí zvykla.
Houževnatost nevinných Angolanů zanechává v každém trvalý dojem. Pro všechny, kterým je méně než 26 let, je válka přirozenou součástí života, musí se s ní tedy prostě naučit žít. Viděla jsem děti v sirotčinci, jak se smály a tančily na pozadí čerstvých střel ve zdi. Viděla jsem odhozené staré plechovky od sodovky, přetvořené s neobyčejnou představivostí a dokonalostí na dětská autíčka. Děti běhající po ulicích a hrající si se svými ručně vyrobenými hračkami se mě hrdě vyptávaly, jak se mi Huambo líbí. Jako by viděly své město takové, jaké muselo být před 26 lety, bez jizev a známek násilí.
VALENTININ PŘÍBĚH
V jednom z táborů pro oficiálně vysídlené obyvatelstvo jsem se seznámila s osmatřicetiletou Valentinou. Stála před vchodem do svého kartonového domku a bránila slunci, které se dralo dovnitř. Poodešla dovnitř po hliněné podlaze a otevřela další okno. Bylo těžké dívat se na cokoliv jiného než na její útlou siluetu, vratce zavěšenou do dvou odřených hliníkových francouzských holí. U nohou jí pobíhaly tucty morčat. Jejich prodej jí snad zajistí trochu peněz navíc, potřebných pro nadcházející hubené zimní měsíce.
Valentina, která byla v roce 1993 donucena odejít ze svého domova, přišla o nohu – podobně jako stovky tisíc dalších Angolanů – při našlápnutí na minu. Den, kdy se to stalo, si živě pamatuje. Sháněli s manželem něco k jídlu, když najednou uslyšela výbuch a viděla, jak k ní muž běží s hrůzou v očích. Nechápala, proč k ní běží. Zpočátku necítila žádnou bolest, jenom krev. Manžel jí násilím zakryl obličej cárem z košile, kterou měl na sobě. Pak si už jen vzpomínala na nemocnici a lidi pobíhající kolem.
Valentinin příběh není neobvyklý. V některých městech každý čtvrtý ztratil končetinu nebo byl zabit minou. Byla sice uspořádána rozsáhlá kampaň, která měla Angolany o nebezpečí min poučit, ale skutečnost je taková, že většina lidí je nucena shánět si na venkově potravu a denně podstupovat smrtelné nebezpečí. Valentina občas zapomíná, že nemá nohu, a padá pak na podlahu. Velmi obtížně si zvyká na to, že už nikdy nebude mít svoji bývalou svobodu. Potřebuje nosit vodu, sbírat dřevo a starat se o své čtyři děti ve věku od dvou do dvanácti let. Naštěstí nalezla porozumění u lidí, které požádala o pomoc; brzy se kolem ní našlo mnoho takových přátel.
Život tady pro nikoho nekončí. Lidé se normálně smějí a zpívají, mají jen pocit, že pro změnu stávající situace toho nemohou mnoho udělat. Když se cena plynu zvýšila o 1600 procent, protestovala jich jen hrstka. Ostatní na svůj osud rezignovali.
UDRŽOVAT NEUDRŽITELNÉ?
S lítostí jsem opouštěla Huambo, abych se vrátila do hlavního města Luandy. Jakmile jsme se poprvé dotkli země, nadšeně jsem zatleskala, protože jsem měla vážně strach, že to je opravdu poslední let mého života. Součástky letadla při něm totiž nebezpečně rachotily a kyslíkové masky nepředvídatelně vyskakovaly z poliček nad hlavou. Když kola podvozku konečně políbila pevnou zem, spatřila jsem jiné letadlo. Sedělo nejistě na straně ranveje poté, co mu předchozího dne upadl při přistávání kus kýlu. Ptala jsem se v duchu, jestli i s tímhle bude ještě dál možné létat. Pokud ano, byla by to skvělá metafora pro celou Angolu, kde se lidem nějak podivuhodně daří udržovat v chodu věci již naprosto neudržitelné.
KOŘENY NÁSILÍ ANEB PŘÍBĚH ROPY A DIAMANTů
Diamanty jsou pro většinu lidí na Západě symbolem věrné lásky. Pro Angolany jsou spíše falešným pozlátkem, které jim přináší masové vraždění a destrukci. Tam, kde by mohl být tropický ráj, přilévají třpytivé kamínky olej do ohně nejkrvavější a nejdelší občanské války na světě.
Angola je země požehnaná diamanty vysoké kvality, bohatými nalezišti ropy a krajinou porostlou bujnou vegetací. Díky těmto obrovským zdrojům a ideálnímu klimatu by proto měla prosperovat. Místo toho viděla, jak bylo 650 000 jejích obyvatel vyvražděno, 200 000 horníků zmrzačeno v dolech a jak více než 4 miliony lidí skončily na útěku za azylem bez jediného dolaru v kapse. Dětský fond OSN dnes klasifikuje Angolu jako nejhorší zemi na světě, kde lze být v současnosti dítětem. To vše je chmurná připomínka nekonečné občanské války, která začala po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975.
Tato ironie zaslouží vysvětlení. Diamanty většinou přispívají k prosperitě a rozvoji, jak tomu bylo například v Botswaně, Namibii nebo Jižní Africe. Provozovatelům dolů v těchto zemích se podařilo přilákat miliony zahraničních investic a vytvořit tisíce pracovních příležitostí tam, kde je jich nejvíce potřeba. V Angole se ale diamanty staly kvůli “geografickému nedopatření” příčinou krvavé občanské války. Nejbohatší diamantové doly se totiž nacházejí v údolí řeky Kwango, odlehlém regionu kontrolovaném organizací UNITA (akronym, jehož překlad z portugalštiny znamená Národní unie pro úplnou nezávislost Angoly). Unitě se podařilo získat ještě předtím, než byly na obchod s diamanty uvaleny sankce Rady bezpečnosti OSN, 3 miliardy amerických dolarů. Tento obchod učinil z malé skupiny otrhaných rebelů vedených Jonasem Savimbim vysoce efektivní válečný stroj. Díky transakcím s diamanty mohl Savimbi nakupovat zbraně, které jsou v rozvojovém světě výjimkou – ruční střely vzduch-vzduch, kulomety těžkého kalibru a satelitní telefony. Jenom za poslední rok sestřelili rebelové dvě letadla OSN a zdálo se, že jsou jenom kousek od vítězství nad vládními silami vedenými prezidentem José Eduardo dos Santosem.
Útok rebelů byl zase odvrácen jenom proto, že angolská vláda, financovaná západními ropnými společnostmi, jako jsou BP Amoco, Total, Texaco, Chevron a Elf, začala sama horečně nakupovat vlastní zbraně. Za poslední dva roky zaplatily ropné společnosti více než 900 milionů amerických dolarů za práva na nové mořské vrty. Včasné převedení finančních prostředků postavilo hráz vzdouvající se vlně – alespoň prozatím.
Přírodní zdroje učinily z angolské vlády a z Unity jedny z nejbohatších sil v Africe, ale pro většinu Angolanů zůstávají prokletím. Válka je nákladnou kratochvílí, která v jiných zemích, například v Mosambiku, jednoduše vyšuměla. Tam už nezbyly žádné zdroje, ze kterých by vláda a rebelové mohli občanskou válku dlouhodobě financovat. Angola má naopak jedinečnou schopnost udržovat svou válečnou mašinerii v chodu zásluhou moře ropy a diamantů. V roce 1998 utratila vláda 5,1 miliardy za podporu válečného průmyslu, ale vydělala “pouhých” 1,836 miliardy. Žádná banka by už dál nepokračovala v poskytování takových půjček, kdyby nebyla nalákána bohatou odměnou. Přestože jde o přísně střežené tajemství, předpokládá se, že dos Santosova vláda zastavila velké procento angolské ropy.
Angola trpí konfliktem téměř tři desetiletí. Nejprve šlo o osvobozenecký boj s Portugalskem. Několik stovek tisíc kolonialistů zemi opustilo s hořkostí a ve velkém spěchu. Většinou za sebou zanechali jenom velice málo materiálních statků a téměř žádné vzdělání, které by Angolanům umožnilo dále rozvíjet kdysi prosperující podnikání.
Po odchodu kolonialistů nastoupilo období svárů supervelmocí. Bohatou africkou krajinu protkly klikaté bojové linie studené války. Zatímco Spojené státy americké podporovaly rebely, Rusové a Kubánci poskytovali vojenskou pomoc MPLA, známé také jako Lidové hnutí za osvobození Angoly. MPLA organizovala marxistický stát a za to se jí dostalo pomoci od komunistických zemí. 50 000 kubánských jednotek poskytovalo angolské vládě nejenom technickou pomoc – položily také po celé zemi rozsáhlou síť min, která dodnes mrzačí nevinné civilisty. Tyto jednotky se z Angoly stahovaly až po ukončení studené války – od ledna 1989 do května 1991.
Od té doby proběhly dva neúspěšné pokusy o mír. V září 1992 si UNITA vynutila vyhlášení voleb – prvních, které v Angole proběhly od roku 1975. Voleb se zúčastnilo 90 % obyvatel a dos Santos v nich porazil Savimbiho rozhodujícím způsobem. Savimbi ale odmítl výsledky uznat, a válka tak nabrala nový směr. Už se nejedná o boj politických ideologií, ale jde o konflikt kvůli zisku. Pokračující boje nezastavila ani přítomnost mírových jednotek OSN, které v Angole pobývaly od února 1994 do února 1998.
Není to válka, kterou může svět sledovat nečinně a s čistým svědomím. Konzumní zvyky Zápaďanů násilí v Angole zastavit nepomohou. A nejsou to jenom konzumní zvyky Západu. Podle Roberta R. Fowlera, kanadského velvyslance při OSN a předsedy výboru pro vyšetřování následků embarga proti Unitě, téměř tucet zahraničních vlád umožňuje rebelům obcházet sankce týkající se zbraní, ropy, financí a diamantů. Zpráva výboru uvádí detailní informace o tom, jak rebelové využívají místní obyvatelstvo k nuceným pracím v dolech a směňují diamanty za zbraně a peníze. Většina nelegálních diamantů končí v Antverpách, největším světovém trhu se surovými diamanty, přičemž Belgie neudělala téměř nic, aby tento nelegální obchod zastavila.
Zpráva také uveřejnila seznam současných a minulých vedoucích vládních představitelů členských zemí OSN, které sankce porušily. Prezidenti Toga a Burkina Fasa jsou obviněni z účasti na aktivitách, které umožnily rebelům z Unity získat za diamanty zakázané zbraně a peníze. Mocný viceprezident Rwandy umožnil Unitě “jednat víceméně svobodně” v Kigali, kde organizovala obchod s diamanty a jednala s obchodníky se zbraněmi. Další často zmiňovanou zemí, která je zapletená do prodejů zbraní Unitě, je například Bulharsko. Zdá se, že Angola má stále spoustu diamantů a ropy, aby mohla nadále protahovat nenasytnou válku a kupovat si výhody. Zlatý důl si zjevně z tohoto špinavého obchodu udělali obchodníci se zbraněmi. Nikdo dnes neumí odpovědět na otázku, kdy skončí bezohledné masové vyvražďování místního obyvatelstva. Zdá se, že lidem zde zbývá válčit tak dlouho, dokud bude existovat touha po penězích.
Tajemství, zázraky či neobvyklé skutečnosti obklopují příběhy starých mýtů. Ty keltské nejsou výjimkou. Poslyšte jeden z nich, starý velšský příběh o podivuhodných okolnostech zrození Pryderiho, syna vládce Pwylla a jeho choti Rhiannon.
Starovelšský král Pwyll vládl Llys Arberthu, neboli Narberthu. Proslavil se kupříkladu svým slavným vítězstvím nad Hafganem v zásvětní říši.
Když vládce Pwyll poprvé spatřil svou budoucí ženu Rhiannon, byl okouzlen. Doslova i obrazně. Byl totiž začarován na sněmovním místě a tehdy spatřil neobvykle krásnou dívku oblečenou v oslnivě zlatém šatu, jak kolem cválá na skvostně bělostném koni.
Pwyll neváhal a nasedl na svého oře, aby dívku dohonil. Stala se však podivná věc. Ať pobízel koně jak chtěl, ať jej bodal sebevíc do slabin, ne a ne čarokrásnou jezdkyni dohonit. Ze zoufalství na ni začal volat. A vtom se dívka zastavila, ohlédla se a vlídně se na něj usmála: “Zdravím tě, můj milý, přijela jsem, abych se stala tvou manželkou. Musíš mě jenom zbavit mého dotěrného nápadníka Gwawla.”
To nebyl pro překvapeného vládce žádný problém, vždyť slavně bojoval i v zásvětní říši. Gwawla snadno přelstil, krásnou Rhiannon si vzal za ženu a zplodil s ní syna Pryderiho.
Pryderi byl krásné novorozeně, ale jeho rodiče se z něj bohužel neradovali příliš dlouho. Hned třetí den – v předvečer prvního květnového dne, zatímco jeho chůvy spaly, byl za záhadných okolností unesen. Trápení jeho nešťastné matky si však nikdo nevšímal. Naopak, byla nespravedlivě obviněna, že svého syna zabila, a odsouzena k sedmiletému pokání. Měla sedět před branou města, kde jezdci sesedali z koně, a nabízet jim, že je na svém hřbetě odnese až do paláce.
Tutéž noc, kdy byl Pryderi unesen z paláce svého otce, narodilo se v jiném městě, v domě jeho vládce Teirnona krásné hříbě. Teirnon hlídal svou nejmilejší klisnu při porodu, neboť již několikráte předtím, vždy v předvečer prvního květnového dne, porodila hříbě, ale to vždy záhadně zmizelo. Tentokrát byl však Teirnon na stráži, a když se objevil ohromný pařát a sápal se po hříběti, Teirnon ťal hbitě svým mečem a zvíře zachránil. Venku před stájí se mezitím strhl podivný rozruch. Teirnon sice nezjistil, co se stalo, ale když se vrátil do stájí, spatřil na prahu malého chlapce zabaleného v hedvábném šátku. Teirnon se s manželkou chlapce ujali, a když dosáhl čtvrtého roku, všimli si, že je nápadně podoben vládci sousedního města Pwyllovi. I dovtípili se, že jde zřejmě o záhadně zmizelého Pryderiho, a tak vrátili chlapce jeho pravým rodičům.
“Žijeme v nenavyklém světě, v němž se velké, nezvratné změny dějí během jednoho lidského života. Žijeme v době, kdy se naše poznání a chápání světa rozmáhá a prohlubuje tempem a s dosahem dosud nepoznaným a kdy problémy aplikace poznání pro potřeby a naděje lidí jsou nové a jen velmi spoře osvětlované naší historií.”
J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959
Píše se rok 2010… Tak se s oblibou začínaly první sci-fi romány. Když v tomhle horizontu uvažovali takový Jules Verne či H. G. Wells ve druhé polovině 19. století, mohli zaujmout čtenáře už jen tím pohledem do hlubin dosud nezrozeného času. Pro nás už je to mělčina. Někdo spočítal, že po roce 1900 stačilo lidstvu 40 let ke zdvojnásobení vědomostí. V roce 1950 to bylo jen 12 let. A dneska? Zítra…? Dobrá, píše se rok 2010. Jdeme s vnučkou po pražské Letenské pláni ke Špejcharu. Z dálky nás magneticky přitahuje skleněná kopule, veliké oko mhouřící se před sluncem. Vedeme zvláštní rozhovor:
“Proč má ten dům tak velké oko?”
“Aby v něm nebylo ani vedro, ani zima. Tak akorát.”
“A co má v břiše?”
“Spoustu překvapení. Sama uvidíš, uslyšíš a pocítíš. Dostaneš brýle. Ne ty na čtení, ale trojrozměrné. A rukavici. Ne jako ty, co máš na sáňkování, ale datovou.”
“A na co si sáhnu?”
“Na co budeš chtít. Třeba na Měsíc. Na velrybu. Na chvíli se staneš velrybou. Nebo africkým dítětem, co má pořád strašný hlad.”
“Možná se budu trochu bát.”
“To já taky. Ale jsme na to dva…”
Ten příběh je fiktivní, ale jen napůl. Veliké oko nevzhlíží ještě k slunci ze Špejcharu, ale zatím jen z rozkreslených studií a rozmanitých vizuálních prezentací, včetně té poslední jarní v Královském institutu britských architektů. A duchovní otec myšlenky “univerzity třetího tisíciletí”, český umělec Federico Díaz (slovenská maminka, argentinský tatínek, dědeček Španěl), sice dosud nedovršil třicítku, ale dovede snít. Přesvědčivě a navíc dopředu. Dokonce i v tom nejosobnějším tónu: “Moje babička je indiánka a já si řekl, že musím život prožít jako bojovník. Než jednou umřu, chtěl bych si sednout se svými nejbližšími a vědět, že jsem život prožil dobře a nechal tu nějakou hodnotu. Že jsem na tento svět a na jeho přírodu nereagoval apaticky, protože dnešní společnost je hodně apatická. Mám dojem, že ta česká zvlášť…”
OTVÍRÁNÍ VĚŽÍ ZE SLONOVINY
“Je zřejmé, že stojíme před obrovskými problémy komunikace, informování lidí o věcech a vyučování lidí. Je to nesmírná práce, která se nikdy nedodělá, nikdy neskončí. Je to úkol učit na všech úrovních a ve všech smyslech toho slova.”
J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959
Projekt E-area získal za necelé dva roky své existence řadu autorských definic i novinářských epitet. Mluví a píše se o multifunkční budově, o prototypu kulturního a vzdělávacího střediska pro vědu a umění, o virtuální univerzitě třetího tisíciletí, energeticky hospodárném, ekonomicky výhodném a ekologicky uvědomělém centru. Mělo by fungovat na bázi obnovitelných energetických zdrojů (sluneční energie, dešťová voda) a s využitím u nás dosud nevídaných moderních informačních technologií. Jádrem aktivit centra jsou holofonní prostory, kde mohou být pomocí virtuální reality, prostorového trojrozměrného zvuku a obrazu, simulovány třeba různé přírodní jevy, galaktické děje, globální i mikrobiologické procesy, fyzikální teorie i sociální situace. Zvuk linoucí se odevšad doplní obraz v pohybu a je s ním synchronní. Lidský mozek přece nevnímá jen horizontálně, ale taky vícerozměrně: vidíte let ptáka a zároveň slyšíte vzduch, nárazy křídel, ptačí křik… V holofonním prostoru je tak vjem mnohem silnější. Kouzlo spočívá v četnosti forem působících na rozum i cit. Vlastně tu lze mluvit o jakémsi “zesilovači smyslů”, který nás podle autorů nechá vidět jinak neviditelné, slyšet neslyšitelné, uchopit neuchopitelné. Tedy prožít to, co lze jinak prožít jen těžko, nebo spíš vůbec.
Člověku se ovšem při naslouchání těmto vizím nutně vkrádají do slovníku i pojmy “popularizace” a “zábava”… “Je mnoho vědců uzavřených do svých věží ze slonoviny,” komentuje Federico Díaz. “Pracují často na nesmírně zajímavých, nádherných věcech, ale těžko je zprostředkují dál.” Přitom je zřejmé a mnohokrát ověřené, že řada pozoruhodných myšlenek získá právě popularizací novou dimenzi, aniž by to nutně znevážilo jejich hodnotu. Otec projektu to cítí takto: “Míra popularizace je vždycky pochodem na ostří žiletky. Zápasíme o to, aby myšlenka nesklouzla do âDisneylanduÔ, abychom zachovali vědeckou úroveň, zároveň však co nejvíc otevřenou a vstřícnou pro laickou veřejnost.”
Na téhle hraně se pohybuje například jeden ze speciálních softwarů, který právě teď tým tvoří. Jeho cílem by měl být individuální přístup k návštěvníkovi. Programové vybavení by zkrátka mělo umět – na základě informací, které mu budeme ochotni dát sami o sobě – uzpůsobit sebesložitější program úrovni našeho chápání. Prvním tématem je teorie relativity A. Einsteina. “Spousta lidí ji zná, ale skoro nikdo ji neumí vysvětlit,” říká Federico. Tým (Jan Fikáček, Martin Ličko, Vlasta Daněk) tedy pracuje na virtuálním prostředí, ve kterém se rychlost světla z 300 tisíc km/s změní na běžný rozměr 100 km/hod. Pak bude možné pomocí datové rukavice manipulovat s předměty, naučit se, co je to kontrakce délky pohybujícího se tělesa nebo dilatace času. Jak prosté…!
E MOLL, NEBO E DUR?
“Je tu myslím jedna nezbytná podmínka – že totiž budou objevy skutečně rezonovat a měnit myšlení lidí, budou-li splňovat nějakou naději, nějakou potřebu ve společnosti už přítomnou…”
J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959
Mnohotvárnou pestrostí forem je zjevně nejvíc nabito samo úvodní “E” v názvu projektu. Vzhledem k tomu, jak úzce je myšlenka E-arey spjata s teorií Gaii – Matky Země, na níž jsme jen jedním z druhů, nikoli majitelé ani správci (a naše budoucnost tedy mnohem víc závisí na správném vztahu k Zemi, než na nikdy nekončícím dramatu lidských zájmů, jak říká James Lovelock), člověka hned napadne: E jako Earth – Země. “Dneska je E v módě hlavně ve významu elektronického obchodu a ekonomiky,” konstatuje Federico. “Vzpomeňte na e-commerce, e-bussines! Ale nám – a projektu – jde o mnohem víc…” Bezpochyby! E-area vyjadřuje E jako empatii, ekologii, energii, estetiku i emoce. Celý vějíř možností, celou řadu dveří, které stojí za to otevřít. Dokážeme-li ovšem přijmout tuto myšlenku a třeba i její pomocí postupně měnit svůj hodnotový systém.
Federico Díaz označuje E-areu za projekt pro městského člověka, který ztratil přirozenou kontinuitu soužití s přírodou. “Uprostřed přírody jsme vytvořili města. Ta byla zpočátku ještě součástí přírody, ale dneska jsou lidé, kteří se rodí v obrovských městských aglomeracích a město fakticky nikdy neopustí.” A najednou se ve Federicovi ozve umělec: “Možná že jistý vývojový civilizační zlom přišel už v renesanci. Tehdy se začala poprvé používat okna ne k tomu, aby jimi procházelo dovnitř světlo, ale taky proto, aby se člověk mohl dívat ven. Vytvořil si zkrátka prostor, ze kterého mohl vyhlížet, aniž musel vyjít. Tak se možná rodily první bariéry mezi městem a přírodou a my se naším projektem snažíme – mimo jiné – i tyhle bariéry bourat.”
E-area přitom nechce být příkazem, nemá v úmyslu mentorovat. Chce nám jen ukazovat to, co uniká našemu vnímání, cítění a smyslům. Nevnímáme spoustu věcí. Jestliže je však pochopíme, mohou nám leccos napovědět. Třeba že naše planeta je živý systém, o který musíme pečovat, a ne ho jen využívat. A k onomu “uchopení neuchopitelného” mohou významně pomoci právě interaktivní technologie. Federico Díaz to ilustruje jednoduchým příkladem: “Představte si program, ve kterém hraje roli necivilizovaná krajina. Vstoupíte do programu, ten vám nabídne stavbu budovy, ale s tím souvisí pokácet pár hektarů lesa, a v reálném čase vám ukáže výsledky vašeho zásahu – ty okamžité i následné. Třeba o kolik kyslíku jste přišli, jak zapracovala eroze, jak se z té krajiny stane poušť…”
TAK JAKO SLUNEČNICE…
Že je E-area samotná jako objekt v českém kontextu zcela netradiční, dokládá i její ekologická vstřícnost. Architektonické řešení vyšlo z důsledného promýšlení a propojení dvou základních témat: přírody a vesmíru. Podněty ekologické filozofie se promítají jak do tvarosloví stavby inspirovaného rostlinnou říší, tak do její funkce. Ústřední budova trojdílného centra, které dál sestává ze samostatné galerie a obytného komplexu pro studenty a zahraniční návštěvníky, se zvedá nad terén celoskleněnou kopulí ve tvaru čočky, zapuštěnou víc než z poloviny do země. Zornice oka se obrací ke slunci a zrcadlí mnohotvárnost vesmíru. Trojdílný ústřední půdorys může připomenout tvar rostlinného stonku a stejně tak lze nalézt ozvěnu přírody v žebroví klenby. Je totiž utvářeno z překrývajících se spirálovitých soustav kopírujících uspořádání semínek květu slunečnice. Symbolika slunečnice se vrací v klenbě i v podobě slunolamu, který má kopuli zvnějšku vždy asi z jedné třetiny zakrývat, automaticky reagovat na pohyb slunce a zajišťovat optimální klima a světelnost interiéru. Koneckonců, v rodné řeči Díazova otce se slunečnice řekne mirasol a znamená “otáčet se za sluncem”. Není to symbolické..?
Vyvážené klima je udržováno také pomocí fotovoltaických článků a mezivrstvy dvou kopulí, která umožňuje rekuperaci tepla a jeho skladování v podzemních zásobnících. Dílny a přednáškové sály pro četné aktivity centra jsou uspořádány kolem arény ve třech patrech pod úrovní země. Výsledky jejich činností budou prezentovány v kulových prostorách holofonních simulátorů.
SÍŤOVÉ MYŠLENÍ
“Dlouho mne velmi znepokojuje, že jsme v tomto světě změn a vědeckého růstu ztratili schopnost mluvit jeden s druhým. V tom velkém sledu hlubokých objevů jsme se jeden druhému vzdálili nejen v tradici, ale dokonce i v jazyce. Neměli jsme ani čas, ani energii, ani schopnost říkat si navzájem, co jsme zjistili, ani pořádně poslouchat, ani vidět to, co by mohlo přispívat k růstu naší společné kultury a obohacovat obecné chápání…”
J. R. Oppenheimer v eseji Úvahy o vědě a kultuře z r. 1959
V Česku to zatím možná nepozorujeme tak naplno, ale ve vyspělých zemích stoupá strmou křivkou zprostředkovaná komunikace, která lidi na jedné straně spojuje, na druhé odděluje či vzájemně vzdaluje. Do lidského rozhovoru vstupují nejmodernější technologie. “Sám to sice taky nevidím růžově, ale ve všem se snažím hledat pozitivní stránku,” vysvětluje Federico Díaz. “Proto jsme si dali za úkol, že oním jazykem městského člověka – jazykem technologií – chceme lidem zprostředkovat to, co už nevnímáme. Co dneska zbývá, když chcete prosazovat pozitivní vztah k rodné planetě? Ekologický terorismus? Nesmysl! Myslím, že cestu musíme hledat právě ve všech dostupných i vyvíjených technologiích – koneckonců virtuální realita už přece například v medicíně pomáhá zachraňovat životy. Když si lékař může virtuálně předem projít celou složitou operaci, poskytuje mu to velkou výhodu! Navíc moderní informační technologie kromě své racionální složky dovedou působit na city. Možná, že dáme na citové prožívání víc než na rozum, což potvrzuje reklama.”
Lidé se scházejí a dávají hlavy (nehodilo by se dnes říci spíš počítače?) dohromady, potřebují-li něco rozhodnout či prodiskutovat společně. Lhostejno, zda jde o válku v Kosovu, ekologickou katastrofu či rodinnou krizi. Právě tehdy takříkajíc zapojují “síťové myšlení” spočívající v tom, že se problém řeší do co nejmenších detailů v nejhustší možné síti, aby bylo možno vyloučit co nejvíc chyb. Dnešní technologie přitom dovedou během sekund či minut vyhledat a poskytnout obrovské množství informací důležitých pro rozhodování – a to je zase součást racionální odpovědi, kterou nabízí E-area.
Rozhodovat se – zejména ve sféře sociální – často předpokládá umět se vcítit do problémů jiných lidí a poznat je. A Federico Díaz slibuje, že software E-area bude umět ve svých zážitkových a poznávacích programech nabídnout například i virtuální model životní situace jiného člověka. Vídáme fotografie či filmové záběry hladovějících somálských vesničanů a jejich podvyživených dětí. Ale ten stav je nám natolik vzdálený, že se do něj nedovedeme vcítit. Prožít ho, byť v krátkém časovém úseku a ve virtuální podobě, může být emotivně velmi silné a ovlivňující…
“Přál bych si, aby E-area byla místem permanentního setkávání vědců, umělců, studentů i laiků, kteří mají chuť dozvídat se o nejrůznějších problémech ze všech možných úhlů a stran, učit se chápat náš svět, naši planetu i sebe samotné a hledat společná řešení,” shrnuje neobvyklý týmový sen Federico Díaz.
Neobvyklost projektu spočívá už jen v tom, že na rozdíl od tradičního postupu od zadání a objednávky ke konkrétní podobě stavby včetně její filozofie E-area postupuje opačně – tvar i funkce se tu rodí z myšlenky a filozofie. Tvůrci však vědí, kolik práce je ještě čeká. Definitivní ukončení studie předpokládají zhruba za šest let. Proto se rozhodli zkrátit časový horizont pilotním projektem, který by měl asi za dva roky přiblížit veřejnosti i zatím vstřícným sponzorům (mezi nimiž stojí v popředí tak respektované firmy jako Andersen Consulting či Silicon Graphics) alespoň hlavní centrum – kulovitý holofonní prostor o průměru 20 metrů. Snad se tedy dočkáme dokonce “snů na pokračování”. Takové, jsou-li z rodu příjemných, bývají přece ty nejkýženější…
MALÝ SLOVNÍČEK
DATOVÁ RUKAVICE – zařízení, které umožňuje interaktivní pohyb v trojrozměrném prostředí (3D).
DILATACE ČASU – v teorii relativity zpomalení běhu času při relativistických pohybech (blízkých rychlosti světla) vůči pozorovateli v klidu.
EMPATIE – vcítění se do prožitků druhého.
FOTOVOLTAICKÝ ČLÁNEK – zařízení využívající hradlový fotoelektrický jev k získávání elektrické energie přeměnou z energie světelné.
INTERAKTIVNÍ – konverzační, dialogový, vzájemně působící.
KAPALNÝ (TEKUTÝ) KRYSTAL – látka, jež se některými svými vlastnostmi podobá krystalům, tekutostí však kapalině. Snadná měnitelnost optických vlastností slabým elektrostatickým polem se využívá např. v displejích, přilbách či brýlích pro trojrozměrné vidění.
KONTRAKCE DÉLEK – relativistické zkrácení délek hmotných předmětů pohybujících se vůči pozorovateli rychlostmi blízkými rychlosti světla.
AUTORSKÝ TÝM PROJEKTU E-AREA
Federico Díaz, Stanislav Veselý, Martin Ličko, Marcel Vojanec, Michal Cepka, Milan Guštar, Jan Fikáček.
ODBORNÁ RADA PhDr. Jiří Zemánek – kurátor, Ing. arch. Vlado Milunič – architekt, Ing. Michal Klimeš – obchodní ředitel Silicon Graphics pro střední Evropu, PhDr. Zdeněk Neubauer – konzultant pro makromolekulární biologii, René Kubášek – konzultant.
