1. zpráva, 2. 3. 2000 Uz temer dva dny pobyvame na cernem kontinente, mame za sebou poradnou pijatiku. Jeste stale nas nikdo nechce okrast, zabit ani znicit, tedy se nam tady velmi libi. Je to zeme usmevu. Ridici tu davaji prednost chodcum {bilym}, hlavne zenam. Za chvili odjizdime z hlavniho mesta Accry na vychod, do pristavu Ada. Az se rozkoukame, pojedeme lodi pres jezero Volta na sever. A kdyz to vyjde, stihneme se do 17. dostat do mesta Kumasi, kde bude velkolepy obrad u prilezitosti vyroci umrti Asantskeho krale. Tesime se… Komari jsou v norme, zaplat panbuh za moskytieru. Potime se za vas! Janyk a Jenyk, 2.3.2000, Accra, Ghana
2. zpráva, 10. 3. 2000 Zdravime vsechny prijemce teto zpravy. Je 10.3.00. a my prave sedime u jedineho e mailu v meste Ho. Museli jsme se zaregistrovat na vyse uvedenou adrese v ghane {to jen kdybyste chteli zkusit neco poslat, za vysledek nerucime]. Ho lezi u hranic s Togem regionu Volta. Prave jsme se vratili z kratkeho vypadu do necivilizace. Spali jsme ve vesnici utopene v busi u lidi Tafi. Zvlastni pocit, kdyz je clovek bez elektriny v horach, nepripada mu to divne. Kdyz je do tmy ponorena cela vesnice, je to silny zazitek. Lidi Tafi navstevuji kazde rano i vecer tlupy opicek, jenze i na opicky bylo prilis horko, tak jsme jich zas tak moc nevideli. A jak bylo nam? :-} Presto jsme toho dost natocili, nafotili i nahrali. Krome svate trojice Cola, Fanta, Sprite tu v jedne chysce meli i pivo a tak uz vime, jak chutna, kdyz se blizi k bodu varu. K dalsim silnym zazitkum radime zbloudilou morskou zelvu. Byla klast vejce nedaleko rybarske vesnice Totimekope a rano ji rybari objevili nekolik set metru od brehu more. Protoze uz jsou ekologicky vzdelani, nezabili ji {naposledy se to stalo pred sesti lety, kdy to pro ne jeste bylo pouze pomalu lezouci maso} , nybrz spojenymi silami triceti lidi ji pomohli do more. Ctyri muzi ji tlacili, kopali a polevali vodou, ostatni kibicovali. Bylo to dost dramaticke, zelva funela a nechtela se uz vubec hnout a slunce bylo cim dal tim vyse na obloze. Nakonec se to podarilo, za huronskeho kriku vesnicanu zelva mrskla ploutvi a byla v Atlantiku… Ghanci jsou porad pratelsti, uz jsme byli “obroni”, “baffano”, “Ami” i “Jevu”, coz vsechno jsou vyrazi pro bile. Nicmene tu na nas nervou “Give me money” nybrz “Welcome”. Dnes se poprve Honza vzeprel tomu, abychom za rozskripany minibus “tro tro” zaplatili “obroni cenu”. Skoncilo to velkym smichem a mistnim frajerskym {Honza tvrdi bratrskym} pozdravem {pest proti pesti a na zaver lousknuti v dlani}. Hned jsme uspech oslavili. Zitra jedeme do vesnice Kpete a pak asi uz do Kumasi, na kralovsky pohreb. Pucujeme vystroj, pereme pradlo a tesime se na dalsi zazitky. Nejblizsi asi bude, az si pujdu za chvili kupovat mistni kratasy, nebot ty ceske uz odesli do vecnych lovist. Myslim ze to bude zajimave nejen pro nas. Janyk a Jenyk z Afriky. P.S. Mami, jeste jsme si nemuseli vzit ani jeden prasek z darkove kolekce MUDr. Nedvidka.
3. zpráva, 17. 3. 2000 Zdravime vsechny prijemce teto zpravy, v poradi treti. Doufame, ze predchozi dosly. Pocasi ma vyrovnany, tedy zhavy charakter a cela zeme uz se tesi na obdobi destu. Snazime si vybirat hotely podle toho, zda je v nich voda – nemusi byt tekouci, zaciname byt vdecni za kbelik zteplale brecky. Ve vesnice Begoro jsme takhle vyplacali cely sud a pak jsme videli, jak vodu nosi mistni zeny na hlavach z asi kilometr vzdaleneho pramene ukryteho v hlubokem udoli. Trochu jsme se pak stydeli. Vlastne jsme se sem jeli podivat na vodopady, jenze misto vody padaji ze skaly uschle liany a na dne udolicka je kaluz zteplale vody. Potok se nekam ztratil a tak se skolacky, ktere nas doprovazely, s chuti napily aspon z te louze. Netroufli jsme si je napodobit. Byli jsme se podivat na hrazi prehrady Volta, je to skutecne obrovske. Mesto Akosombo vzniklo spolecne s prehradou, takze je takove bohatsi {je tu i stodolarovy hotel} a vsechno je tu drazsi. Tak jsme odtamtud co nejrychleji prchli. Mistni dopravou tro-tro uz jsme najeli hezkych par kilometru, tak uz jsme zvykli na zdejsi, ponekud strach nahanejici zpusob jizdy. Silnice jsou tu vetsinou v prekvapive dobrem stavu. Lepsi, nez dalnice Praha – Liberec na jare. Na pokrik “obroni” {bili} Honza mazacky odpovida “obibini” {cerni}. Nyni mame odpocinek v Kumasi, zaciname byt trochu utahani. Nastesti je tu trochu svezejsi vzduch nez na pobrezi {podle tam zijiciho plukovnika Fencla, s kterym jsme vcera telefonovali, je tam 35 stupnu a 90 procent vlhkost]. Jinak je ale Kumasi spinava, hlucna dira, preplnenosti smele soutezici s jakymkoli asijskym velkomestem. Je tu nejvetsi trznice v zapadni Africe, kousek nad ni bydlime… V jednom kramku jsme tu nasli ceske krabicove dzusy Libella, tak jsme si jeden jako pozdrav z domova koupili. Jinak se mame dosti uchazejicne, jenom se stale casteji bavime o jidle {mnohem casteji, nez jime}. Potime se za Vas. Janyk a Jenyk z Ghany. P.S. Mami, mam ukrutnou chut na polivku. Jakoukoli, ale nejlip kureci vyvar s hodne nudlema a zeleninou. Pak jeste napiseme, co bychom si po priletu dali… Mejte se hezky a podrbejte za usima vsechny psy.
4. zpráva, 24. 3. 2000 Zdravime vsechny, kdo sleduji nasi cestu po Ghane. Uz umime velmi levne jist {rukama}. A to bud: banku – koule z rozvarene ryze, ktere Honza neji; nebo rozvarenou ryzi, nebo susene ryby – Honza neji ryby, to vse zalite ruzne palivou {podle regionu} omackou. Nyni mame odpocinkovy den v Tamale, byl nutny. V Kumasi jsme se dockali zacatku slavnosti, za akreditaci chteli 200 USD per person. Nedali jsme, ozbrojili jsme se aparatama a vyrazili do boje. Vyhnali nas az po ctyrech hodinach, kdyz jsme se probojovali na dostrel Asantskemu krali. Mame ho! To uz v tom prelidnenem meste netekla treti den voda. Nikde. Po koupi mopedu {prekrtili jsme ho na Cokoprda} jsme z Kumasi vyrazili na sever podel hranice s Pobrezim Slonoviny. Za mostem pres Cernou Voltu skoncil asfalt. Po 120 km prasne vymlacene cesty {cestovni rychlost 20 km/h, teplota 35 stupnu Celsia, stin primo pod nami, slunce nad nami} jsme vzdali umysl objet park Mole ze severozapadu. I tak nas cekalo dalsich stejnych {misty horsich} 250 km. Ctvrty den cesty jsme konecne narazili na asfalt – uz se ho nepustime. Cokoprda hodlame dovezt – jestli nezacnou odpadavat plasty – jeste na hranice s Burkina Faso, tam ho zkusime prodat. Zpet k pobrezi chceme jet velkym statnim busem, potom vlakem. Pry je to zazitek, ze jo, Kacko… Zdravotni stav ucastniku: Cokoprd – jede, ale prebiji baterii. Honza – jede, ale v teto muslimske casti na sucho. Jana – jede, ale nadava, kudy chodi. Kdyz nechodi, nadava o to vice. Dnes jsme poprve za pobyt v Ghane vlezli do klimatizovane mistnosti {banka}. Rozbusilo se nam srdce, slabo v kolenou a malem nas to slozilo. Utekli jsme ven na “cerstvy” vzduch. Potime se za vas. Janyk a Jenyk P.S. Rito, Jana rika, ze susena ryba je dobra. Ale po vecerech blouzni po hlavkovem salatu s kefirem z lednice. Vzdycky takhle lhala? Honza
Poslední zpráva před návratem domů Zdravime vsechny, kdo sleduji tuto cestu po Ghane, a tesime se na vsechny, ktere jsme nechali doma. Cim dal vic protestujiciho cokoprda jsme nakonec donutili dojet az k hranicim do Bolgatangy. Posledni vypad do vesnice Paga, kde se volne povaluji zdegenerovani krokodyli a nechaji se krmit od vesnicanu, zvladl dobre. Nakonec nas zachranil rychlym startem ne pred krokodyly, ale pred cim dal doternejsim mistnim dorostem, kteremu se zdalo, ze jsme zaplatili malo. Daleko prijemnejsi byla navsteva typicke vesnicke usedlosti sudanskeho typu, kde kazda zena ma svoji chysi a kazda slepice svuj kurnik, a to cele vypada jako hrad z hliny. Cokoprda jsme prodali v Bolgatange v hodine 12 {kdyz se o nas zacali zajimat policajsti: Moprd nemel registraci, Honza ridicak a nikdo nemel helmu. Behem noci nas dvakrat hledali po vsech hotelech, ale to uz byl cokoprd s predpokladanym prodelkem prodan}. Z Bolgatangy jsme nocnim busem prejeli do Kumasi, nad ranem vyzvedli druhy batoh a vlakem pokracovali do Takoradi. Po 24 hodinove ceste jsme byli spinavi a smradlavi jako nikdy. V Takoradi nas cekal plukovnik Fencl, pilot stihacek. Potesil nas tim, ze mu netece voda, ale mohutne nas dezinfikoval zevnitr. Stravili jsme s nim nezapomenutelne tri dny, ve kterych nam predvedl, jak plasi domorodce nizkymi prulety. Na zaver nas nacpal do vojenskeho letadla spolu s nejvyssim vojenskym soudcem a jednim umirajicim dustojnikem {zlucnikovy zachvat a kapacka}. Podel pobrezi jsme vyhlidkovym letem doleteli do Accry. Vecer jsme jeste stihli poridit hodinovou nahravku skveleho africkeho bubnovani. Chystame se ve zbyvajicim tydnu udelat jeste pobrezni pevnosti. Toto je zrejme posledni majl, snad jeste v patek, pokud budeme mit dostatek sil a casu pred vecernim odletem. Potime se za vas. Janyk a Jenyk P.S. Mami, o jidle uz nesnim. Nemam chut. Zda se mi o cistych hajzlech a dostatku spanku. Jeste tak mam chut na chleba s maslem a pazitkou. Vecne tu netece voda a spina z nas uz opadava. Mohli byste privezt na letiste ciste obleceni? {pokud nedame vedet jinak, tak v sobotu po osme ranni bychom meli sedat}. Pozdravte vsechny psy. Cau Jana
Přes dva a půl tisíce let buddhisté neznali přesně místo, kde pro ně vše začalo. Místo narození Buddhy. Hledání tohoto místa bylo velmi významné. Jak před svou smrtí Buddha vysvětlil svému učedníkovi Anandovi, osvícení dosáhnou ti, kteří navštíví místo jeho narození a další tři místa odpovídající hlavním etapám jeho života.
Je brzy ráno, opar nad džunglí ustupuje a objevuje se rovná, dva kilometry dlouhá cesta. Vede bujnou vegetací a bažinami a po jejím kamenitém dláždění cestují ránem skupinky venkovanů s několika povozy taženými kravami. Tady byl postaven palác Lumbiní, místo, kde se narodil Siddhártha Gautama, tedy Buddha. Objevili ho teprve v roce 1895 účastníci vědecké expedice směřující do nitra Teraitické pláně přibližně 200 kilometrů západně od Káthmándú. Nikdo však dlouho nebyl schopen určit, kde přesně přišel Buddha na svět.
“Buddha se narodil přesně 25 kroků od posvátné nádrže, v níž se podle historických textů jeho matka Mája Dévi vykoupala před porodem,” tvrdí Babu-Krišna Rijal, nepálský archeolog, který zasvětil větší část svého života právě Lumbiní. Podle jeho názoru to dokazuje autenticitu popisů, které lze najít v buddhistické literatuře. Na základě této legendy a zpráv čínských poutníků, kteří navštívili Lumbiní v 7. století, začaly archeologické práce. Tři roky trval výzkum a vynesl na denní světlo základy patnácti místností nalezených pod troskami chrámu Mája Dévi. Postupně se výzkum dostal až do základové jámy přímo ve středu celého místa. Tam archeologové nalezli, co hledali – “Kámen zrození”.
“Nepodobal se žádnému kameni z této oblasti a byl umístěn přesně uprostřed bývalého chrámu,” říká profesor Uesaka. Kámen měří 45 cm na délku a 15 cm na šířku. Ležel asi 5 metrů pod povrchem a podle nepálských odborníků na sedmé řadě cihel. Sedmička je pro buddhisty číslem posvátným. Podle legendy udělal Siddhártha po narození sedm kroků, a jeho matka zemřela sedm dní po porodu. Objev lumbinského kamene, učiněný před pěti lety, se dotýká více než 350 milionů buddhistů na celém světě. Nepál očekává, že objev přinese záplavu turistů a poutníků. “Je to místo jako třeba Jeruzalém nebo Mekka. Budou se tu scházet buddhisté z celého světa,” říkají úředníci z Nadace pro rozvoj Lumbiní. Stane se palác “Disneylandem buddhismu” sloužícím pro naplnění státní pokladny? červenec – srpen 2000
Když jsem se ptal Tunisanů, v čem je Džerba jiná než tuniská pevnina, dostával jsem různé odpovědi.
“Na Džerbě žijí nejbohatší Tunisané. Někteří z nich sice odejdou na pevninu, ale když se chtějí oženit a založit rodinu, vrátí se sem, protože tady ještě najdou tu správnou tradici,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova.
“Tady na Džerbě si člověk nepřipadá provinciální. Žije tu všehochuť lidí: vedle Tunisanů i Alžířané, Berbeři, ale i Francouzi, Němci – hned kousek vedle původní farmáři zvaní Menzelové. Prostě takový malý New York nebo Berlín,” smál se tuniský muzikant, který má sám za ženu Rakušanku.
Nejkurióznější konverzaci na tohle téma jsem zažil s chudým Tunisanem, jenž mě vezl stopem na mopedu od synagogy v La Gribě do džerbského hlavního města Houmt-Souku a půlky jeho vět odnášel ostrý vítr, metající do očí a do nosu mraky jemného prachu.
“Džerba? Kde jinde v Tunisku by se chudý kluk z Tataouinu (jižní vnitrozemí) uživil tak dobře, jako právě na Džerbě?”
Nikdo z nich kupodivu nezmínil fakt, díky němuž je Džerba unikátní nejen v Tunisku, ale v celém světě: už víc než dva tisíce let tu totiž uprostřed islámského světa žije početná židovská komunita. V nitru, bez pogromů, bez konfliktů – prostě tak jako nikde jinde.
RABÍNEM V ISLÁMU
“Musíte nejdřív mluvit s rabbim Perezem,” slyšel jsem všude, kde jsem se snažil navázat styk s místními Židy. Ať už to byly typické orientální uličky v džerbské metropoli Houmt-Souk, kde mají svá klenotnictví, nebo malé, jako pevnosti uzavřené domky ve vesnici Hara Kebira, kde největší část židovské komunity bydlí, všude mi říkali: “Nejdřív kontaktujte rabbiho Pereze.”
Najít rabbiho Pereze je jednoduché jen zdánlivě. Na rozdíl od mešit, které na Džerbě připadají jedna na každé dva čtvereční kilometry a neustále přibývají další, synagog je tu jen pár – a všechny jaksi bezvýznamné v porovnání se synagogou v La Gribě, starou téměř dva a půl tisíce let. Spolehlivěji než autobus vás k ní dopraví taxík. Supluje na turistické Džerbě veřejnou dopravu, což má hned několik překvapujících rysů: ceny jsou fixní a nízké (takže vás nikdo neokrade) a nesmí se v něm kouřit.
Jenže když vystoupíte před vchodem do bělostného areálu, který svou strohou architekturou připomíná spíš kasárna, a nikoliv svatyni o půlstoletí starší než Kristus, to nejsložitější máte teprve před sebou. V útulném, bohatě barevném chrámu se totiž zpěvavě modlí celá řada důstojných starců, od tlusťocha v červeném fezu a plandavých kalhotách jako z knihy Karla Maye až po seschlého dědečka se slamákem a brýlemi o síle mikroskopu. A mladý asistent u vchodu, který dbá na to, aby tu nebyl nikdo bez pokrývky hlavy a v botách, vám při otázce po rabbim Perezovi suverénně ukáže na nejbližšího z nich: “To je rabbi Perez.”
A tak čekáte první půlhodinu na přestávku ve svatém prozpěvování, zjistíte, že tenhle muž rabbi Perez rozhodně není, pak zase další půlhodinu, abyste zjistili, že ani další z mužů, kterého vám asistent mezitím označil, není hledaný rabín – a když se to takhle opakuje třikrát čtyřikrát, pochopíte, že buď má hlídač u vchodu jakési tajné bezpečnostní pokyny, nebo ho udělali dveřníkem jen proto, že je jaksi – natvrdlý.
Vyjdete ven do vichru, který žene přes bílé zdi a zaprášené opuncie tuny jemného písku, a konečně pochopíte, v čem je to staré svaté místo zázračné: rabín totiž kráčí i se synkem na odpolední bohoslužbu přímo proti vám. Jak kdyby spadl z nebe. A je to rabín jak se patří. V černém, pečlivě upnutém kabátě, s černým kloboukem naraženým na šedých pejzech a se strohým, pronikavým pohledem, lemovaným mohutným plnovousem. A hlavně – na rozdíl od ostatních – hovoří anglicky.
“V čem je rozdíl žít jako Žid tady, anebo jinde?”
“V náboženství a jeho praktikování žádný rozdíl není. Spíš v denním životě. Všechno je tu o něco obtížnější, ale problémy zase nejsou nijak velké, protože islám je tady v Tunisku velmi umírněný a sám stát má zájem na klidném soužití rozdílných náboženských komunit.”
“To znamená, že tu žádné konflikty neexistují?”
“S místními ne. Když už nějaké napětí vznikne, spíš odráží situaci ve světě a na Středním východě. Televize dnes propojila zeměkouli tak, že napětí může vzniknout zcela nečekaně. Stačí, aby někdo, kdo je normálně klidný a mírumilovný, večer uviděl na obrazovce nějaké drastické záběry z Palestiny, a vzkypí v něm hněv, může dojít ke zkratkovitému jednání. I tady se před pár lety střílelo. Přímo v synagoze.”
“Proto vás tu hlídá policie?” kývnu ke strážnici, kde lelkují ozbrojení tuniští policisté.
“Ale ne, ti už tu byli předtím. Bohužel to byl právě jeden z policistů, kdo tenkrát střílel. Už si ani nepamatuju, kdy to přesně bylo, snad v roce sedmdesát devět. Taky jako reakce na vyostřenou situaci na Středním východě.”
“Roste vaše komunita, nebo za ta dvě a půl tisíciletí ubyla?”
“Vždyť my ani pořádně nevíme, kdy sem vlastně naši předci přišli! Na zdi synagogy je sice přesný letopočet, ale ve skutečnosti je jisté jen to, že to bylo po zboření prvního chrámu králem Nabuchodonozorem, kdy se vydala do exilu z území dnešního Izraele spousta Židů. Někteří došli i do Alžírska, do Libye, ale postupně všechny kolonie zanikly. Ta naše má dnes zhruba dva tisíce lidí. Ovšem možná se rozroste; zaznamenal jsem zvýšený počet dětí do věku pěti let.”
“Je těžší být rabínem tady než třeba – v Praze?”
“Nevím. Rabín tady má o něco víc praktických starostí, funguje víc jako vyjednavač při drobných problémech denního života. Na druhé straně – Židé ve světě téměř všude asimilovali, víc se rozptýlili do běžného života, nežijí tak komunitně. Kdežto tady nás život uvnitř islámu víc semknul, nábožensky jsme velmi sevřená komunita se silným cítěním. Po téhle stránce to tu má rabín radostnější.”
YLAN A SOUSEDÉ
Ylanovi je třiadvacet a vlastní už své malé klenotnictví v Houmt-Souku. Zásluhu na tom má samozřejmě rodina, z níž pochází.
Vždyť pořízení takového krámku, jak říká, vyjde na třicet tisíc dolarů. Jeho starší bratři se rozlétli ještě dál. Jeden žije ve Francii, druhý v Izraeli. Další dva jsou ještě školáci, stejně jako sestra, nejmladší ze šesti sourozenců.
“Problémy s muslimy?” usmívá se. “Snad jen v tom, že můj soused, který má krámek naproti, už často netrpělivě přešlapuje před mým obchodem a nemůže se dočkat, až otevřu, aby si půjčil pár dinárů, protože večer předtím všechno prohýřil.”
Ylan není jediný, kdo má tuhle zkušenost. Potvrdí vám ji i sami džerbští muslimové.
“Židi jsou lepší obchodníci než Arabové,” říkal mi taxikář, který mě vezl na jih ostrova. “Spousta arabských obchodníků navíc – bez ohledu na tvrdá přikázání islámu – utrácí denně své zisky po hospodách, zatímco židovští pečlivě spoří. Pak se rozčilují: podívejte, mám stejný krámek, na stejném místě – jak to, že můj soused Žid je bohatý, a já ne?”
“Je to ještě složitější,” vypráví muslimský hudebník, který šest večerů v týdnu hraje i se svou manželkou, rakouskou zpěvačkou, v jednom z džerbských hotelů. “Když si přijde Arab půjčit, Žid mu ochotně půjčí tisíc dinárů a chce po něm jen, aby mu koncem měsíce vrátil tisíc sto. Když nemá, nerozčiluje se. Řekne jen: dobře, dej mi sto a podepiš mi další směnku na jedenáct set. No a když to takhle jde pár měsíců, najednou přijde exekutor a zabaví Arabovi část majetku. Většinou rodinné zlato, které pak židovská rodina zpětně využije k výrobě dalších šperků. Navenek nikdo nikomu nic nevyčítá, protože všechno je podle zákona a děje se v podstatě spravedlivě. Ale uvnitř vzniká pnutí.”
Lesk šperků, které hledí z vitrín na turisty v hlavním městě Houmt-Souku, se ale rodí v malých rodinných dílničkách v Hara Kebiře, kde drtivá část džerbské židovské komunity žije.
Rommyho – tak mi alespoň napsal své jméno neohrabanou latinkou na papír – jsem potkal, když zrovna nesl od řezníka “košer” slepici k rodinnému obědu.
“Ano, mám doma klenotnickou dílnu,” přikyvoval osmnáctiletý mladík rozpačitě. “Ale musím se zeptat otce, jestli vám tam dovolí fotografovat.” Za chvíli se vrátil a omlouval se: “Otec ještě nepřijel z Paříže, zkuste to zítra nebo pozítří.”
Zrodila se z toho taková hra. Já se vracel do Hara Kebiry, a Rommy vrtěl hlavou: “Ne, otec je stále ještě v Paříži, nejde to.” Nakonec mě pustil do domu, nechal se vyfotografovat ve svém pokoji, ale dílničku jsem neviděl. Ani otce. I hlupák by pochopil, že rodinné tajemství je prostě pro cizího tabu – jen se musí trochu obalit zdvořilostí…
“Tady ještě panuje tvrdá tradice,” říká Ylan. “Já už jsem se z těch pevných rodinných pout trochu vysmekl. Mám byt tady v Houmt-Souku, do synagogy nechodím denně, ale tak dvakrát týdně, mám auto, bavím se po diskotékách a ani ve vztahu k ženám nejsem tak upjatý, jak bych správně měl být,” směje se mladík, jehož osobní šarm a půvab má zřejmý vliv i na jeho obchodní úspěch. Zvlášť když tudy za sezonu projdou davy znuděných turistek z uvolněné Evropy.
“Byl jsem i za bratry v Paříži a v Izraeli, možná bych se tam i prosadil, ale nechci. Až si budu vybírat manželku, stejně si vyberu zase Židovku tady odtud, z naší komunity. Jednak by mě rodina odvrhla, kdybych to neudělal, a jednak si myslím, že výchova dětí v tradičních hodnotách není špatná.”
POPEL Z ČERVENÉ KRÁVY
“Židovská komunita na Džerbě je unikátní,” říká pražský rabín Karol Sidon. “Jednak tím dlouhodobým mírumilovným soužitím s muslimským prostředím, protože něco takového nemá ve světě obdoby, a jednak svou atmosférou. Navštívil jsem ji v polovině loňského roku a cítil jsem tam takovou vnitřní soudržnost a takové vnitřní teplo, jaké už dnes s výjimkou Izraele taky nikde jinde neexistuje. V Praze něco podobného bylo naposled snad v sedmnáctém století.”
Už v 11. století, když Džerbu navštívil cestou z Maroka Maimonides, tvrdil, že místní Židé jsou sice hodní, ale poněkud nevzdělaní. S tímhle názorem se setkáte na Džerbě ještě dnes.
“Chodil jsem s nimi do školy,” říká muslimský hudebník. “Nebyli hloupější než my, ale světili tolik svátků, že pořád chyběli. K tomu rodinné tradice – proto asi taky většina z těch, které jsem znal, nedosáhla žádného vyššího vzdělání a skončili ve svých krámcích.”
“Co zameškají ve státní škole, to doženou v ješivě, v židovské škole,” tvrdí naopak Karol Sidon. “Navíc má džerbská komunita velmi duchovní kořeny, protože většinu původních emigrantů tvořili hokani, kněží. Dbali také na neobyčejnou rituální čistotu; přivezli si údajně do své nové vlasti tzv. popel z červené krávy, což je velmi vzácná rituální pomůcka, a protože komunita nebyla početná, dlouho jim vydržel. Ve srovnání s nimi jsme vlastně rituální špindírové!” směje se.
CO ODOLÁ?
Jak dlouho ještě tahle unikátní konzerva judaismu vydrží? To je otázka, která nutně napadne každého, kdo jede džerbským “beach-busem” podél třicetikilometrové pláže osázené hotely, jež připomínají spíš zdrobněliny Tádž-Mahalu nebo celá rekreační miniměsta. Těch třicet kilometrů pobřeží celý ostrov dnes nejen živí, ale i ovlivňuje. Mladíci jako Ylan, kteří sice dál respektují tradici, ale jinak už žijí čím dál víc mimo ni, jsou toho důkazem. Co přežilo dva a půl tisíce let, povoluje ve švech v posledních několika letech.
Islám není na ulici až tak patrný, přesto za domovními dveřmi pulzuje dál. Paradoxně tak udržuje pohromadě židovskou komunitu.
“Já myslím, že to vydrží ještě dlouho,” usmívá se Ylan. “Takových jako já je tu sotva pět, možná sedm procent. Ostatně ani islám není na ulici až tak patrný, a přesto za domovními dveřmi přežívá dál. A islám zase udržuje pohromadě naši komunitu. Možná se budeme s muslimy víc stýkat ve škole, na fotbale či při byznysu, ale kvůli tomu přece neotevřu v sobotu, kdy máme sabat, a nezměním svou košer restauraci.”
Připomněl mi trochu indického studenta, s nímž jsem se před lety toulal nejposvátnějším městem hinduistů Váránasí, kolem pohřebních hranic na břehu Gangy i mezi stovkami věřících vstupujících do svaté řeky vykonat svou ranní koupel. I on říkal, že Indie stále ještě žije hluboko v tradici, a přesto staré hodnoty neúprosně korodují pod tlakem televize, videa, západní hudby a Internetu, který strká své nenápadné prsty do stále většího množství domácností, firem i úřadů.
Nepotká džerbskou židovskou komunitu něco podobného? Vycházím-li vnitřně pevný ze svého vnitřně pevného domova do světa, s nímž mě pojí jen diktát obživy, mohu ignorovat koketní oči provokativně odhalených západních turistek, třpytivý lesk kasin, která svítí do tmy ostrova jak malé Las Vegas, sugestivní rytmus hudby a vůbec všechno, čím se tzv. západní styl života umí tak vlezle vnucovat. Jenže když mi všechno tohle elektronicky vstoupí i domů – a zvlášť do duší nové generace… Liší se snad zákazy používání médií, nastolené nedávno i v Izraeli, od těch, které islámská revoluce už před časem nadiktovala Íráncům? “Nepronikl jsem tak hluboko do denního mechanismu džerbské komunity, abych mohl jednoznačně říci, zda se děti mohou dívat na televizi, poslouchat západní hity či používat Internet, ale myslím, že až tak tvrdá zase pravidla jejího života nejsou,” říká Karol Sidon. “Přesto se nedomnívám, že by její vnitřní soudržnost nějak ochabovala. Věřím, že bude i za pár let stále ještě stejně unikátní, jako je dnes.”
Tři kroky vpravo a pak obrat. Svět, ve kterém improvizace nemá místo. Pohyby se nemění už desítky, a někdy i stovky let. Strážci mají oči zaostřené na bod kdesi v nekonečnu a jako sochy z masa a kostí oblečené do mnohdy až přespříliš barevných a bizarních uniforem doplňují vstupy do honosných královských nebo prezidentských sídel. Jsou zhmotněnou představou cti a snah našich předků po nezávislosti…
JSME TADY
Když se člověk zeptá malého kluka, co si pamatuje z prohlídky Pražského hradu, odpoví, že tam stáli vojáci, kteří se ani nehnuli. “…A přitom tam, mami, pršelo!”
Nestojí však pouze na Pražském hradě, ale i v desítkách dalších paláců po celém světě. Ve věku automatických zbraní dává jejich spíše symbolická výzbroj tušit, že na boj určitě nečekají. Takže tam jen tak stojí, a nic víc?
Celý ten příběh začal ve chvíli, kdy se mezi lidmi objevili ti, které bylo potřeba chránit. Vládci, bohatí obchodníci či prostě ti, kteří čas od času potřebovali krýt záda. Stráže egyptských faraonských paláců podtrhovaly význam a moc svého vládce. Řecký tyran Solón měl svoji jednotku “obuškářů” vyzbrojených dřevěnými pendreky, tak jako přemyslovská knížata měla své družiníky, bez jejichž oddanosti by se v dravém světě raného středověku nedožila vyššího věku. Zároveň ovšem tyto skupiny ochránců zajišťovaly včasnou likvidaci protivníků a byly nástrojem k prosazení politické moci.
S měnícím se letopočtem se měnily i funkce, které strážní oddíly sehrávaly. Královské gardy, přímí předchůdci dnešních útvarů, začaly vznikat už mezi 14. a 15. stoletím. Jako příklad poslouží angličtí “Honourable Corps of Gentlemen of Arms”, které zřídil král Jindřich VII. v britském království, aby je mohl použít v boji proti Francouzům i k ceremoniální službě. Ale i u nás se formovaly podobné oddíly. Osobní stráž Rudolfa II. na počátku 17. století čítala přesně 205 mužů.
V zemích, které zůstaly monarchiemi, se zachovaly v různých formách prvky těchto starých oddílů, a to zejména v uniformách. Každý chochol, barva kalhot či pouhý knoflík často spojují současníky s generacemi jejich předchůdců.
Řecká suknička fustanella s přesně 400 záhyby dokumentuje čtyři století turecké okupace, proti které bojovaly v řeckých horách jednotky “Evzones”. Jejich název převzala i dnešní čestná jednotka, kterou doplňuje útvar “Cretans”, reprezentující ostrovního spojence.
“Za krále a lid,” praví dodnes heslo Dánské královské gardy. Je ctí v ní sloužit. Je ctí sloužit v jednotce, jejímž plukovníkem byl mezi lety 1879-1894 i ruský car Alexandr III. Je čest obléknout si čepici z kůže medvěda, která se používá od roku 1848. Je ctí…
DIVADLO A POVINNOST
Doprovodná motorka projíždí za výstražného houkání centrem města. V závěsu se drží prezidentská kolona. Motocykly jsou nedílnou součástí prezidentských či královských gard, tak jako mnoho dalších.
Ti vojáci, kteří stojí u bran či dveří oficiálních sídel, jsou pouze viditelnou špičkou ledovce. Také úkoly gard jsou podstatně rozmanitější.
Bojová minulost útvarů neskončila. Ceremoniální divadlo pro veřejnost provádějí příslušníci jednotek, kteří prošli bojovým výcvikem a umějí zacházet s moderní výzbrojí stejně dobře jako jejich kolegové v řádných útvarech. Ve skříních jim tedy vedle reprezentačních uniforem visí zelené maskovací mundúry. Učí se všemu, co voják musí znát. Jsou navíc vybaveni nejmodernější bojovou výstrojí včetně obrněných vozidel.
Například ve Francii patří do těchto čestných jednotek též výsadkáři, zvláštní útvar policie nebo nezbytní motocyklisté. Příslušníci Dánské královské gardy se zase aktivně účastní operací OSN na Balkáně.
Jeden útvar je ovšem zastoupen v každé zemi: muzikanti. Nástroje se mění podle povahy národa – dudy, bubny nebo žestě.
PRAŽSKÝ HRAD
Naše pražská hradní stráž se objevila se vznikem samostatného státu v roce 1918. Nejdříve používala uniformy legií, které ji odlišovaly od zbytku vojska. Prezident Masaryk o svých strážcích řekl: “…střelci Hradní stráže jsou si vědomi, že služba není jen bezpečnostní, ale zejména čestná…”
Po únorových událostech se změnil i statut jednotky. Její příslušníci byli cvičeni i na zásah proti demonstrantům, kteří by prošli na Pražský hrad, a součástí jejich výzbroje se stala těžká technika – obrněný transportér OT-64.
Po roce 1990 se jednotka snažila navázat na své prvorepublikové základy. Každý adept dnes prochází tříměsíčním výcvikem, předtím než je převeden do sídla jednotky na Loretánském náměstí Pražského hradu.
“Vojáky si vybíráme sami při odvodovém řízení,” říká zástupce velitele Hradní stráže ČR dipl. ing. Lubomír Lampert. “Podmínkou vstupu je trestní bezúhonnost, středoškolské vzdělání, výška mezi 186-188 cm a zdravotní klasifikace A.”
Jsou plně k dispozici prezidentu republiky. To znamená, že nespadají pod velení armády, ale pod vojenské oddělení Kanceláře prezidenta ČR. Ostraha prezidenta a jeho sídla je jejich posláním. Ročně na přístupových cestách do sídla hlavy státu zadrží okolo 130 osob, které vnikly do veřejně nepřístupných prostor areálu.
Mimo těžké ceremoniální pušky využívají pro strážní službu i samopaly typu škorpion, které kromě nich mají pouze zvláštní útvary policie. Do služby se fasuje třicet ostrých nábojů.
ZA SVOBODU Žijeme na konci 20. století a běžné jsou pro nás záběry atentátů na známé osobnosti v čele států či firem. Dokud budou existovat lidé, kteří jsou nuceni činit velká rozhodnutí, budou existovat jejich nepřátelé. A budou také existovat lidé, jejichž úkolem je chránit životy mocných. Navíc udržovat tradice těch, kteří bojovali a zemřeli za svobodu země, v níž žili. Čestné jednotky jsou symbolem této snahy. Taková živá kronika…
Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.” Ráno lilo jako z konve, a první úspěšná předpověď byla na světě. Mohlo to být ale právě naopak. Ráno vysvitlo slunce stejně jako včera, a autor neúspěšné předpovědi sklidil posměch celého okolí. Mohlo by to upadnout po několika debatách u ohně v zapomenutí. Mohlo, kdyby si ten člověk nezačal všímat počasí intenzivněji. První meteorolog na naší planetě.
Nejdříve lidé asi začali registrovat střídání ročních období a mimořádné povětrnostní jevy: bouře, krupobití, tornáda atd… Prvním dokladem o tom je kus keramiky s prostým motivem oblaku, ze kterého prší. Pochází z kultury Tell-Halaf (3700 až 3500 před Kristem), která zasahuje do počátku zemědělství na horním toku Eufratu. Vlastní meteorologie se zde ale tehdy ještě nenarodila. Ta má původ až u Řeků. Jejím symbolem a symbolem jejich znalostí se stala tzv. “věž větrů” postavená v Athénách v 1. století před Kristem.
OD KOSMASE KE KEPLEROVI
Nejstarším písemným zprávám o počasí v Čechách je dnes už skoro tisíc let. Najdeme je v latinsky psané Kronice české, jejímž autorem je Kosmas (pravděpodobně 1045-1125) – kanovník a děkan pražské kapituly. Je to třídílná práce a Kosmas v knize druhé popisuje situaci roku 1092: “A v samý týden velikonoční dne 1. Dubna napadlo množství sněhu a uhodily takové mrazy, jako málokdy bývá uprostřed zimy.”
Že byl Kosmas bedlivý pozorovatel, dokládá také jeden z popisů z roku 1125, kde píše o nečekaném návratu studeného počasí na konci jara.
“Téhož roku dne 20. Května, ve středu, ve svatém týdnu letnic, napadlo mnoho sněhu v některých lesnatých krajinách, v příštích dnech uhodil silný mráz a mnoho uškodil obilí všeho druhu, zvláště ozimnímu, rovněž i vinicím a stromům, takže na mnohých místech sady byly docela spáleny a menší řeky zamrzly.”
V představách národů o vzniku meteorologických jevů hráli tehdejší bohové významnou úlohu. Například u pohanských Slovanů byl bohem hromu a blesku Perun, který také způsoboval déšť, sníh, kroupy a rosu. S nástupem křesťanství se vliv na počasí začíná přisuzovat světcům a světicím (např. sv. Donát zahánějící krupobití). Z té doby pocházejí i praktiky založené na pověrách a neznalosti podstaty jevů, které se používaly i po celý středověk a zanikly teprve nedávno (obřady vyvolávání deště, zapalování svíček – hromniček, zapuzování mračen atd.). Ovlivňováním počasí čarodějnicemi se zabývali učenci také na univerzitách. Například v roce 1613 se na pražské univerzitě mezi bakalářskými tezemi řešila otázka, “zda démoni a čarodějnice mohou způsobiti bouřky a blesky”.
Když byla v roce 1348 Karlem IV. založena univerzita, stal se tento rok významným mezníkem pro naši vědu, ovšem nejsou doklady o tom, že by se zde někdo zabýval speciálně meteorologií. Ale tehdejší feudální společnost se bez meteorologie prakticky obešla. I když se začínají tisknout kalendáře (díky vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem – 1445), ve kterých se objevují i veršované selské pranostiky.
Souvislejší meteorologický výklad však tehdejšímu čtenáři poskytovaly lucidáře (vysvětlovatelé). Byly to jakési prostonárodní učebnice vědění, které poučovaly formou rozhovoru o bohu a světě. Nejstarší staročeský lucidář z 15. století odpovídá například na tyto otázky: “Odkud přijde vietr? Odkud přichazie hrom a blyskanie? Kterak přijde déšť?…” Nalistujeme-li si vysvětlení vzniku hromu, dočteme se, že jeho původ vlastně nikdo nezná. Učenci praví, že “hrom způsobují čtyři větry z moře, které se srážejí v oblaku, anebo studená a horká pára, která vtahována do povětří sluneční mocí se uzavírá v oblaku, v němž tepe sem a tam, až oblak rozrazí…”. Rozlišují se tři druhy hromu: jeden bije a boří, druhý spálí peníze v měšci, a přitom měšec nepoškodí, a třetí zapaluje.
V období pohusitském a předbělohorském, v období rozvoje řemeslné výroby zákonitě rostla i spotřeba potravin, a tak bylo nutné zvýšit zemědělskou produkci. V Čechách se budují rybníky, rozmáhají se šlechtické velkostatky a vinařství. Všechno jsou to podniky, které vyžadovaly vysoké finanční částky a počasí zde bylo určujícím faktorem pro úspěch v podnikání.
Tehdejší investoři si stále více do kalendářů zapisují poznámky o počasí v jednotlivých dnech. Ty porovnávají s předpověďmi astrologů, se svými poznámkami z minulých let. Narůstající empirické poznatky ze soustavných pozorování počasí se tak pomalu dostávají do konfliktu s tradovanými představami o něm.
Na pražské univerzitě se zabývali Aristotelovou meteorologií, a to tak, že jeho spisy byly pouze čteny, mohl ji “přednášet ” skoro kdokoliv z univerzitních pedagogů. Navíc Aristoteles popisoval svoje poznatky ze Středomoří, což studentům kvůli jejich neznalosti oblasti moc neříkalo. Univerzitní disputace tehdy měly jen spekulativní charakter a opakovaly známá témata. Velmi oblíbená byla bouřková tematika a spory o to, zda je účelné proti bouřkám a krupobitím zvonit nebo nezvonit.
HVĚZDY MLUVÍ DO POČASÍ
V té době měla pevné postavení astrometeorologie, která předpovídala počasí z postavení hvězd podle určitých schémat. Protože se jí zabývali vzdělanci, byla dokonce považována za jedinou vědeckou metodu. Astrometeorology byli například lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) nebo Johannes Kepler (1571-1630), který astrometeorologií prý sice pohrdal, ale sestavování prognóz a horoskopů pro něj představovalo finanční zajištění proti největší nouzi.
Vznik předpovědí neměl prakticky žádný vědecký charakter. Základ – astrologie – nebyl považován za vědu, ale za umění, a jen někteří autoři rozuměli vědecké práci. Nalézáme také prognózy psané básníky i těmi, kdo je vytvářeli jen kvůli obchodu, mnohé z nich byly překládány z a do cizích jazyků. V té záplavě lze jen obtížně odlišit konzumní balast od snah některých učenců v prognózách odhalovat příčiny povětrnostních dějů.
O tom, že prognózy měly poměrně velký dopad a vliv na celou společnost, jsou dochovány poměrně jasné záznamy. Například v roce 1491, roce velmi úrodném, byla velká drahota. Ta byla vyvolána především tím, že němečtí vydavatelé předpovědí tvrdili, že všeho bude málo. Jeden z dobových kronikářů pak ve svém díle lakonicky poznamenává: “…že těm pranostikářům tolik sluší věřiti jako jiným lhářům.”
PRVNÍ STÁLÍ POZOROVATELÉ
Tehdy se zcela jasně projevila nutnost systematických pozorování a zaznamenávání počasí. První pozorovatelé zapisovali denní údaje o počasí na okraje astronomických ročenek, tzv. efemerid, kde je můžeme najít dodnes. Za nejstarší záznamy jsou u nás historiky označeny záznamy v efemeridách J. Stöfflera, které se týkají počasí v Čechách od července 1533 do dubna 1545. Autor není uveden, ale z rozboru je patrné, že se jedná o oblast jihovýchodní Moravy. V pozorování Karla Staršího ze Žerotína (1588-1589, převážně Náměšť nad Oslavou) se dokonce objevila novinka – jakési zhodnocení počasí uplynulého měsíce. O lednu 1588 napsal: “Ráz celého tohoto měsíce vyjma několika málo dní byl velmi příjemný a jasný, takřka takový, jaký bývá v jarní, nebo podzimní době. Slyším, že takové počasí a tak umírněné nebylo v této zemi od mnoha let.”
V dějinách české meteorologie zanechal nepřehlédnutelnou stopu i Jan Amos Komenský (1592-1670), jeden z největších polyhistorů baroka. Jeho snahou bylo sladit experimentální poznatky s vírou a Písmem. Meteorologická problematika se objevuje v celé řadě jeho děl. O blesku se Komenský například vyjadřuje: “Je to oheň vyrážející plamenem z oblaků k zemi. Jeho příčinou jsou solné, sirné a sanytrové páry vystupující ze země. Když lepkavá hmota dopadne na zem, zkamení a vytvoří hromový kámen. Blýskavice vzniká z řídkých, vzhůru vynesených par, které hoří zapáleny jako svíčka.” S podobnými názory se můžeme setkat na našich univerzitách ještě o 100 let později.
To vše byla ale jen špička pomyslného ledovce, protože mezi prostým lidem vládla pověrčivost. Bouřka byla stále chápána jako boj boha a jeho služebníků s ďábly, ochranou před ní bývaly obrazy svatých, zaříkávání a hromničky, hlas zvonů a trub. Někde se k zahánění bouřek, přívalů vod a krupobití sela i svěcená semena. O tom, jak úporný život takové pověry mají, svědčí i to, že císař Josef II. musel v Rakousku dekretem (1783) zakázat neúčelné zvonění proti bouřkám a krupobitím, které stálo život mnoha zvoníků. Přes jeho opakovaný zákaz (1788) se tato nejrozšířenější lidová meteorologická pověra dál udržovala. Ještě na počátku našeho století bylo možné v některých venkovských oblastech potkat zaklínače bouřkových mračen a sváděče krup.
KLEMENTINSKÁ OBSERVATOŘ
V roce 1752 dochází v dějinách české meteorologie asi k nejvýznamnějšímu zlomu. Je zahájeno každodenní meteorologické měření na pražské klementinské hvězdárně a cesta k vědeckému zkoumání počasí tak dostává pevný vědecký základ. Na našem území to byla první systematicky prováděná měření a s postupem času jejich význam neustále rostl. Dnes je význam klementinských řad meteorologických pozorování zcela mimořádný, protože vědecké zkoumání se zvýšenou mírou zajímá o otázky kolísání a změn klimatu a vlivu lidské činnosti na klimatický systém.
Postupně je dál zřizována síť pozorovacích stanic na celém území Čech a Moravy. V roce 1865 je ve Vídni založena Rakouská meteorologická společnost.
Měla 15 zakládajících a 163 řádných členů. Mezi zakládajícími členy najdeme i jméno brněnského badatele Johanna Gregora Mendela (1822-1884), probošta augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, muže, který se později proslaví objevem základních zákonů dědičnosti.
Doba se zrychluje a Rakousko-Uhersko se transformuje z pozdně feudální společnosti na společnost kapitalistickou. Klementinská observatoř zatím prožívá svoji nejvážnější krizi a z kdysi vedoucího postavení v české meteorologii jak po stránce vědecké, tak organizační a metodologické klesá na úroveň venkovské meteorologické stanice. K tomu ovšem nepřispěla jen nevraživost Vídně, která vybudovala centrální meteorologický ústav a zřízení podobného ústavu v Praze se všemožně bránila. Klementinská observatoř sklouzává k likvidaci také v důsledku toho, že se ukazuje stále větší nevýhodou její umístění v centru města, které začíná překážet jak požadavkům meteorologickým, tak astronomickým.
Doba obrozenecká se v Čechách projevuje zdokonalováním vědeckých metod a úsilím o změnu názvosloví. Je snaha nahradit název meteorologie výrazy jako oparotozpyt, povětroznání, povětrosloví nebo povětroznalství. Posledně uvedený výraz můžeme nalézt v Jungmannově slovníku z roku 1842. Všechny obrozenecké pokusy o česká synonyma meteorologie nakonec ale upadla v zapomnění, stejně jako název rovnoteplice, který měl nahradit výraz izoterma (čára spojující místo se stejnou teplotou).
Česká meteorologie si ale pořád drží poměrně slušnou vědeckou úroveň. Do té doby patří i práce Emanuela Purkyně (1831-1882), který je považován za zakladatele mikroklimatologie. Na základě svých výzkumů píše skoro padesát let před jinými badateli: “Viděl jsem, že na omezeném území nalézá se množství podnebí vedle sebe.” V té době bylo v Čechách 861 stanic různých meteorologických sítí a hustota stanic měřících srážky byla největší v Evropě.
Zaměření české meteorologie bylo ale pořád čistě klimatologické, protože práce v meteorologii měla omezené možnosti a český učenec neměl po materiální stránce věci rozhodně na růžích ustláno.
V 70. a 80. letech 19. století se objevují první krátkodobé předpovědi počasí. Jsou první a značně unáhlené, které význam meteorologie jak u nás, tak ve světovém měřítku snižují. Profesor F. J. Studnička, polyhistor a zakladatel rozsáhlé srážkoměrné sítě u nás, se k tomu vyjadřuje: “Kdo pozorně přečet a zrale uvážil, co zde bylo vyloženo, pochopí, že… nebylo možno dosud vyzpytovati zákony, jimiž se povětrnost řídí, a jaké překážky se této snaze lidské i do budoucnosti staví vstříc, konečně posoudí na tomto základě co nejlépe hloupé tlachaniny, jakými tak zvaní prorokové povětrnosti v některých novinách a kalendářích čas od času obveselují čtenáře na důkaz, že pitomost dosud nevymřela a dosud čítá dosti nerozvážných ctitelův.”
LETECTVÍ CHCE PŘEDPOVĚDI
K rozboru počasí a jeho předpovědi na úrovni, kdy už nešlo o nějaké “hádání s malou pravděpodobností”, se meteorologie dostává po 1. světové válce. Je to odraz jejího bouřlivého rozvoje, který se projevil hlavně ve zdokonalení synoptické meteorologie tzv. norskou meteorologickou školou (V. Bjerknes a jeho skupina). Do meteorologie se definitivně dostává pojem fronta atd. Největším hybatelem se stává rychle se rozvíjející odvětví aplikované meteorologie – letecká povětrnostní služba. A je to právě letectví, které definitivně dělá z meteorologie užitečnou vědu. V tom okamžiku, kdy vyvstává díky letecké dopravě nutnost mít k dispozici okamžitou a přesnou předpověď, přestává být meteorologie jen jakýmsi nákladným vědeckým koníčkem. Je najednou užitečná. Je službou. Mění se ustálené pozorování a hlášení počasí, co nejvíce se unifikují předpisy pozorování a formy hlášení.
Pro nově vzniklou Československou republiku to znamená i změnu organizace. Vzniká Státní ústav meteorologický, který se stal zastřešovatelem jak vědeckého bádání v oboru, tak jeho popularizace. Především to znamenalo vytvořit znovu skoro od základů síť pozorovacích stanic. Ta utrpěla válkou a skoro ročním přerušením styku s dobrovolníky na stanicích, kdy někteří z nich přestali pozorovat.
Největší rozvoj prodělalo jako všude meteorologické zabezpečování civilního letectví. Letecká meteorologická služba zpočátku (od r. 1922) budovala vlastní pozorovací síť stanic, které byly umístěny podél letových tras. Pozorování se nejdříve provádělo před startem letadla. Zprávy se posílaly do Prahy a byly poskytovány přímo posádkám letadel. Ale už v roce 1927 jsou u nás zavedeny letecké meteorologické předpovědi, které slouží k informování posádek o změně počasí během letu. Posádky už neměly v ruce před startem jen výčet zpráv o počasí na trase, ale už to byla předpověď přímo pro trasu a dobu letu.
Meteorologie se přednáší na technikách a univerzitách a začíná pronikat do zemědělství a lesnictví. To ji s rozvojem specializovaných pracovišť a propojení se světem definitivně staví na úroveň všech ostatních věd.
Ve 30. letech se také u nás poprvé účastní velkých diskuzí o kvalitě životního prostředí. Objevují se názory, že prudce se množící technická díla, např. vedení vysokého napětí či meliorace, jsou příčinami změn povětrnostních poměrů v některých oblastech. Na jednu stranu jsou to poněkud přehnané představy, z druhého pohledu však meteorologové přiznávají antropogenní ovlivnění místního klimatu i přes neexistující speciální měření a krátkost naměřených klimatických řad. Z diskuze vznikají první práce zaměřené na lokální klimatologii velkých měst, jejich znečištění hlukem, změn teplotních poměrů vlivem soustřeďování průmyslu v Ostravské pánvi a podobně.
BEZ POČÍTAČŮ TO NEPŮJDE
Druhá světová válka byla pro meteorologii opět obdobím, které ji vyneslo na vyšší kvalitativní úroveň. Kdo lépe využije vývoj počasí při bojové operaci, má výhodu… A tak meteorologie vychází z války opět značně proměněna. Je založena WMO – Světová meteorologická organizace – a Československo její konvenci podepisuje v roce 1947 jako 17. stát na světě. V roce 1998 už sdružuje 178 států a svobodných oblastí. Je garantem systému mezinárodní spolupráce meteorologických služeb celého světa, unifikace pozorování, automatizace měření a přenosu a zpracování údajů o počasí. Především díky různým programům WMO se meteorologické poznatky daleko rychleji rozšiřují do všech oblastí, kde jen trochu nacházejí uplatnění.
Od 40. let dochází nejdříve k pozvolnému, ale s tím, jak se rychle vyvíjí výpočetní technika, ke stále rychlejšímu rozvoji numerických předpovědních metod počasí. Začínají se užívat stále složitější modely atmosféry a úspěšnost předpovědí sestavených na matematickém základě se rychle blíží úspěšnosti předpovědí sestavených zkušeným meteorologem. Dalším impulzem pro zpřesnění předpovědí jsou informace z umělých družic Země. Speciální meteorologické družice zaznamenávají vznik tropických cyklonů, jejich pohyb, zvláštnosti oblačných systémů…
V tehdejším Československu se první studie týkající se problematiky numerického modelování objevují na konci 50. let. Během 60. let se objevují i první pokusy o výpočty, které narážejí na omezenost výpočetní techniky. Používané sovětské počítače Ural 1, Ural 2 mají omezené možnosti. Po krizi v 70. a 80. letech, kdy došlo k zastavení prací na modelech, dochází na konci 80. let k jejich obnovení a od počátku 90. let se československá a později česká meteorologie účastnila vývoje moderního numerického modelu Aladin/ARPEGE, který se používá dodnes.
“Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.” /Vilhelm Bjerknes (1862 až 1951) tvůrce moderní meteorologie a zakladatel tzv. norské meteorologické školy/afp/editor/
Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.”
VÝKLAD VYBRANÝCH METEOROLOGICKÝCH TERMÍNŮ UŽÍVANÝCH V PŘEDPOVĚDI POČASÍ
NADMOŘSKÁ VÝŠKA
Dělení meteorologických prvků podle nadmořské výšky vychází z převládajících nadmořských výšek v ČR. Pokud není možno specifikovat předpovídané meteorologické jevy podle konkrétní nadmořské výšky, pak se používá následující dělení: NIŽŠÍ POLOHY: do 400 m n. m. STŘEDNÍ POLOHY: od 400 do 600 m n. m. VYŠŠÍ POLOHY: od 600 do 800 m n. m. HORSKÉ POLOHY: od 800 m n. m.
ČETNOST JEVŮ
Plošná četnost meteorologických jevů v sobě zahrnuje dvě základní kritéria rozdělování, a to podle procenta plochy, nebo podle procenta stanic na daném území, kde se jev očekává. Tato 2 kritéria jsou rovnocenná: BEZ SPECIFIKACE (např.: …se sněžením, respektive občas déšť…) – rozumí se, že jev se očekává na více než 70 % plochy daného území NA VĚTŠINĚ ÚZEMÍ – jev nastane na 50 a více % plochy území MÍSTY – jev se vyskytne na 30 až 49 % plochy území OJEDINĚLE – jev se vyskytne na 5 až 29 % plochy území BEZ JEVŮ – jev se nevyskytne nebo vyskytne jen do 4 % plochy území
OBLAČNOST
Oblačnost se v předpovědi vyjadřuje stupněm pokrytí oblohy oblačností, ale v některých případech se používá i procento astronomického slunečního svitu. Dle těchto kritérií rozlišujeme pokrytí oblohy oblačností v osminách a astronomický svit v procentech: JASNO 0 – obloha bez oblačnosti (61 až 100 % astronomického svitu) SKORO JASNO 1 až 2 osminy pokrytí oblohy POLOJASNO 3 až 4 osminy pokrytí oblohy (31 až 60 % svitu) OBLAČNO 5 až 6 osmin pokrytí oblohy (11 až 30 % svitu) SKORO ZATAŽENO 7 osmin pokrytí oblohy (0 až 10 % svitu) ZATAŽENO 8 osmin pokrytí oblohy
TLAKOVÁ TENDENCE
Podle velikosti změny tlaku vzduchu během času rozlišujeme několik kategorií tlakových tendencí: SETRVALÝ STAV – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období nebude měnit SLABÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit maximálně o 1 hPa/3 hodiny MÍRNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit v rozmezí od 1,1 do 3 hPa/3 hodiny SILNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit o více než 3 hPa/3 hodiny
GLOBÁLNÍ ZMĚNY OZONOVÉ VRSTVY
Na začátku 80. let byly poprvé zjištěny rozsáhlé změny ozonové vrstvy v oblastech Arktidy.
Nejdříve pouze na základě pozemních měření, později tuto skutečnost potvrdila i měření pomocí družic. Údaje okamžitě vyvolaly velký zájem vědců a hysterické reakce masmédií, které je zpočátku prezentovaly jako počátek konce lidstva. Teorie o rychlé destrukci ozonové vrstvy na celé planetě a zahubení života neodstíněným UV zářením byly příliš lákavé.
Svět tehdy kupodivu reagoval na tyto poplašné zprávy velice rychle a už v roce 1987 je uveden v život Montrealský protokol o zákazu výroby látek, které porušují ozonovou vrstvu. Protože se v následujících letech situace výrazně nelepší, je přijato ještě několik zpřísňujících dodatků. Destrukce ozonu je ale jev, který má velkou setrvačnost, a látky, které ozonovou vrstvu narušují (především chlor a brom vznikající fotochemickým rozkladem freonů), mizí z atmosféry velice pomalu. Koncentrace ozonu se tak bude ještě nějakou dobu dál snižovat. Postupně by se však měla ozonosféra regenerovat. Podle odborníků na danou problematiku si ale budeme muset počkat nejméně 70 let a potom se snad naměřené hodnoty ozonu vrátí k normálu.
OTEPLOVÁNÍ ATMOSFÉRY
Začalo to nenápadně. Nejdříve akademickými diskuzemi na téma, jestli je lidstvo schopné ohřát atmosféru odpadním teplem ze své činnosti, a když ano, tak o kolik. Jestli vůbec takové teplotní výchylky půjdou změřit a vyhodnotit. Ze zajímavých diskuzí se ale dnes klube vážný problém. Atmosféra se ohřívá, lidstvo na tom má prokazatelný podíl a navíc jde o děj, který se nedá zastavit otočením vypínače.
Výsledky z modelů, které popisují fungování současného klimatu na Zemi a do kterých byla postupně dosazována rostoucí koncentrace C02, spolehlivě ukazují, jak s růstem emisí a koncentrací skleníkových plynů dochází k výrazným změnám teploty, srážek, a prakticky to dál ovlivňuje všechny klimatické prvky. Vědci navíc upozorňují na nebezpečí, že by se takové změny mohly odehrát velice rychle, během několika desetiletí. Jsme na to připraveni?
Někteří z nich lidstvo přirovnávají k pacientovi, kterému lékař doporučuje změnu životního stylu, i když on se zatím ještě cítí dobře. Na svou obranu říká, že ne všechny změny vyvolané oteplením budou negativní a že v teorii oteplování je ještě mnoho bílých míst…
Nebere v úvahu, že skleníkové plyny v atmosféře zůstávají dlouho. A když se rozhodneme zítra jejich produkci omezit, jejich koncentrace ještě nějakou dobu porostou.
Nechce slyšet o tom, že všechny modelované změny klimatu dosahují vyšších hodnot, než ty, jež se opravdu odehrávaly během posledních 10 tisíc let.
Varující je, že pacient vlastně neví, v jakém stadiu od dramatických změn je, možná, že se nachází velice blízko k velkému přechodu do jiného klimatu.
Všechno jsou to nebezpečné, plíživé příznaky. Jsou nebezpečnější o to víc, že čas nás dělá všechny stále zranitelnější.
PRANOSTIKY
Slovo pranostika má původ v latinském slově prognosticatio a znamená předpovídání. Pod pranostikami se dnes schovávají lidová rčení a průpovídky týkající se hospodářské činnosti nebo počasí.
Do platnosti pranostik ničivě zasáhla kalendářová reforma, kdy papež Řehoř XIII. zavedl nový, tak zvaný gregoriánský kalendář (1582). Vyrovnal jím řadu nepřesností předcházejícího, tak zvaného juliánského kalendáře, vypuštěním deseti dnů. Tím ovšem řada pranostik ztratila svůj význam.
Například pranostika “Lucie noci upije a dne nepřidá”, která byla známa už kolem roku 1520. Podle juliánského kalendáře tehdy připadal zimní slunovrat do doby kolem 13. prosince. Po úpravě kalendáře se slunovrat posunul na 21. prosinec, a tak dnes platí pranostika “Na svatého Tomáše nejdelší noc naše”.
Pranostiky nejsou žádným českým vynálezem. Vznikaly prakticky ve všech zemích a jsou zajímavým spojením poezie a vědění lidstva.
ČERVENEC: Kolik mračen na Jakuba, tolik v zimě sněha.
Je-li na svatou Maří Magdalénu vítr, jde dobře každý obchod.
Na mokrý červenec následuje bouře a krupobití.
SRPEN: Severáky v srpnu přinášejí stálé počasí.
Když v srpnu hřímá, bude na sníh bohatá zima.
Vavřincův déšť – myší úroda.
Mnoho hřibů v srpnu, málo chleba v zimě.
JAKÁ JE DNES OBLAČNOST?
Málokdo z nás si při pohledu na oblohu uvědomuje fakt, že každý oblak se pořád vyvíjí. Tam nahoře probíhá děj neustálého vznikání a rozpouštění. Díky němu má každý oblak poměrně krátký život. Vodní kapičky či krystalky ledu v něm se rychle vypařují a jsou nahrazovány novými. Oblak je tak vlastně pouze viditelnou částí celkové hmoty vody, která se zúčastňuje procesu vzniku a zániku. Pracemi na rozdělení oblaků a základech jejich názvů se proslavil Angličan Luke Howard (1772 až 1864). V roce 1803 navrhl pro oblaka latinské názvy 1. Cirrus, 2. Cumulus, 3. Stratus. Protože předpokládal přechod z jednoho tvaru do druhého, odvodil i mezitvary Cirrocumulus, Cirrostratus a Stratocumulus. Byl to základ dnešní (o něco přesnější) klasifikace oblaků.
CIRRUS
Jednotlivé, vzájemně oddělené obláčky v podobě bílých jemných vláken nebo bílých plošek či úzkých pruhů, které mají vláknitý vzhled a hedvábný lesk. Cirry jen nepatrně zeslabují sluneční a měsíční světlo. Jsou složeny z ledových krystalků a jejich přibližná nadmořská výška je 5-13 km. Na snímku lze pod nimi rozeznat tzv. kondenzační sledy vznikající za letadly, o kterých se dá hovořit jako o oblacích vzniklých lidskou činností. Zvýšená četnost a hlavně delší trvání kondenzačních sledů může napovědět o zvlhčování vyšších pater atmosféry ještě před výskytem přirozených cirrovitých oblaků.
CIRRUS A CUMULUS
V oblastech vysokého tlaku vzduchu je taková situace, kdy je horní patro oblaků tvořeno cirry a spodní cumuly (zde se jedná o Cumulus humilis), normální. Svědčí to o potlačení konvektivních vertikálních pohybů (konvektivní – vedoucí ke kupovité oblačnosti) a o přísunu (odborně advekci) teplejšího vzduchu ve vyšších hladinách. Přísun teplého vzduchu ve výšce je vlastně předzvěstí teplé fronty, která se však v oblasti vysokého tlaku vzduchu v letním období často rozpadá.
CUMULUS
Cumuly jsou osamocené, zářivě bílé a husté oblaky s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru v podobě kup, kupolí nebo věží. Jejich horní, rostoucí část má často tvar připomínající květák. Téměř vodorovná základna cumulu bývá poměrně tmavá. Cumuly mají obvykle základnu v nízkém patře, ale zároveň mohou mít velký vertikální rozsah a zasahovat až do středních pater oblaků. Na snímku je cumulus s malým vertikálním rozsahem, tzv. Cumulus humilis, neboli “kumul pěkného počasí”, který dosahuje svého maximálního rozvoje kolem poledne a k večeru opět zaniká. Další fází jeho vývoje (při zvětšování vertikálního rozsahu) je typ Cumulus mediocris, který je přechodným stadiem k mohutnému oblaku Cumulus congestus.
STRATUS
Šedá oblačná vrstva s jednotvárnou a nízkou základnou. Často zakrývá vrcholy kopců a nižších staveb. Prosvítá-li stratem slunce, jsou jeho obrysy zřetelně patrné. Podobně jako mlha skládá se také stratus z malých vodních kapiček (v zimě z malých ledových částic). Přibližná nadmořská výška od zemského povrchu do 2 km. Oblaka druhu stratus nejsou tvůrcem vydatnějších srážek, nanejvýše z nich může drobně mrholit, případně slabě sněžit. Velmi často se ovšem vyskytují při srážkách, které ale vznikají nad nimi v oblaku druhu nimbostratus a těmito oblaky propadávají. PŘEKLAD DO ČEŠTINY: Cirrus – řasa; Cirrocumulus – řasová kupa; Cirrostratus – řasová sloha; Altocumulus – vysoká kupa; Stratocumulus – slohová kupa; Stratus – sloha; Altostratus – vysoká sloha; Nimbostratus – dešťová sloha; Cumulus – kupa; Cumulonimbus – dešťová kupa
