Rozhovor s RNDr. Milanem Šálkem, meteorologem z Hydrometeorologického ústavu v Brně
Jak vzniká dnešní předpověď počasí?
Je to výsledek práce jakési technologické linky. Předpověď začíná měřením. Atmosféra se musí změřit. Měří se pomocí sond vynášených balonem zhruba do 40 kilometrů na aerologických stanicích, které tvoří celoplanetární síť a dvakrát denně měří profil atmosféry, což znamená: teplotu, vlhkost, tlak a vítr. Zjištěné údaje se kódují a posílají do národních a mezinárodních meteorologických center. Řekněme, že jsou k dispozici do půlhodiny po skončení měření. A pak jsou dostupné meteorologům na celém světě. Tady končí jakási první fáze sběru údajů. K naměřeným údajům se přidávají údaje z meteorologických družic a všechno se to dostává do meteocenter, která jsou vybavena superpočítači. Ty mají v sobě naprogramovány numerické modely a s jejich pomocí – jejich provoz trvá řádově několik hodin – se vypočítává budoucí stav atmosféry na několik dnů dopředu. V současné době je to u celoplanetárních modelů 6-10 dnů.
Takže se počasí “počítá” pořád znova?
V tom je právě ta zvláštnost. Do modelu, který se snaží co nejvíc přiblížit realitě, se nedodávají jen aktuální data z posledního měření, ale zároveň i data z předchozího výpočtu modelu starého dvanáct hodin, a ten dvanáctihodinový výpočet se tak jakoby opravuje. Je to tzv. asimilace dat. Vede to k daleko lepším výsledkům. Nad oceánem nám například měří atmosféru jen pár měřících lodí. Na základě jejich měření model vytvoří tlakovou níži. Družice nám ji pak potvrdí, ale kdybychom použili jen měření z lodí, tak ji ani neregistrujeme, protože by nemusela být vůbec detekována. Ale předchozí výpočet modelu ji tam už jakousi vypočtenou má, byť třeba nepřesně, ale informace se nám tak zachovává.
Dá se určit procentuální úspěšnost těch modelů?
Ta se úplně jednoznačně říct nedá. Tam je nutné to vyjádřit indexem, jak je předpověď užitečná proti tomu, kdybychom použili dlouhodobou statistiku. Obecně se dá říct, že se úspěšnost stále zlepšuje, ale využitelnost předpovědi končí v závislosti na situaci někde mezi pátým až desátým dnem.
Kde je dnes v tak zautomatizovaném procesu tvůrčí přínos meteorologa?
Na meteorologovi zůstává, aby porovnal výsledky z několika modelů, aby srovnal tyto předpovědi se skutečností. Než se k němu předpovědi podle různých modelů dostanou, zase uběhne několik hodin, takže ráno řekněme v 7.00 mu přicházejí výsledky a on si může říct ano, to sedí, porovná to ještě se snímky z družic, s radarovými snímky a řekne, je to bezvadné a funguje to, anebo se to rozchází a výsledky musí upravit, protože i model má v sobě “šumy” a něco nepostihne. Pořád to je a bude jen zjednodušená – virtuální realita. Meteorolog je tím prvkem, který musí vyplnit mezeru mezi virtuální realitou a skutečností. On ví, které modely se v určitých situacích projevují statisticky a subjektivně lépe, které ne. Počítače tak dnes sice berou meteorologovi stále více práce, na druhou stranu mu ale zbývá víc času a prostoru pro interpretaci.
Jaký je nejprofláknutější omyl v meteorologických předpovědích z poslední doby?
To je asi “slavná” bouře z období 15.-16. října 1987. Byl to logický omyl, který nemohl nenastat. Tehdy se prohloubila prudká tlaková níže a vletěla na jižní Anglii. Britská meteorologická služba před tím nevarovala. Proč? Protože proces asimilace – ten proces opravy dat předchozích modelů je tak chytrý, že zároveň zchlazuje neobvyklá data. To, co se výrazně odlišuje od normálu, opraví. Je výhodnější, když nebere tyhle stanice moc vážně. Ale právě tenhle postup má v sobě i nebezpečí. Nemusí jít o chybu v měření. Může se vyskytnout něco skutečně vážného, údaj se opraví, čímž se zavede do modelu chyba, což byl tento případ. Model tam tu níži nevyvinul, i když aerologické měření bylo správné. Na základě měření došlo ke zhlazení, ale níže byla daleko hlubší, než to model předpovídal.
Tyto problémy numerických předpovědí jsou nám známy, ale na jejich řešeních se teprve pracuje.
Bude v budoucnosti možné vydávat předpovědi pro malá území?
V tom jsem skeptický. Modely se neustále zlepšují, ale pro takové předpovědi by se musela zhušťovat síť aerologických stanic. V současné době je třeba snaha dodávat do modelů údaje z nestandardních měření. Například letadla, která přistávají a startují, mohou měřit profily teploty, to by skutečně vedlo k tomu, že by do modelů šlo víc dat a předpovědi by se zlepšily.
Měl jsem možnost hovořit s odborníky z oblasti numerického modelování o rozměrech modelovaných jevů. Závěry jsou zatím skeptické. Snad v budoucnosti půjde namodelovat a předpovídat větší bouřkové celky, tak přes půl Moravy, ale izolovanou bouřku nad jednou částí města ne.
Není možná další cesta – přestat se dobírat pravdy pouze s brýlemi matematických modelů na nose?
V této oblasti zatím nic lepšího není. Mohu intuitivně dojít k nějakým výsledkům a občas mi může nějaká předpověď vyjít, ale pakliže dojde k analýzám takových předpovědí, je jasné, že to nefunguje. Pokud by byla nějaká jiná metoda lepší, než ta, co používáme, jako meteorolog bych ji rád vyzkoušel, prověřil a navrhl k používání. Už jen to, jak by to úžasně zlevnilo meteorologickou službu. Teď je trochu móda plést boha dohromady s racionalitou. Má to třeba hodně společného, ale plést se to nedá. Technokrat mého typu na to nemůže v téhle oblasti přistoupit.
Takže vítězství racionálna?
Jak se to vezme. Když se třeba začnete snažit úplně pochopit “tajemství” matematických modelů, tak to, co se tam v nich objevuje, vám může někdy připadat jako černá magie. Sestavují je matematici, často velmi duchovně zaměření, kteří svou inspiraci berou z této oblasti, ale vědí, že počítač neobelžou. Když je někde chyba, tak to řekne a natvrdo.
Slyšel jsem výrok, že končí doba romantické meteorologie?
Přesně tak. Teď nastoupilo období velmi technické, matematické a fyzikálně zaměřené meteorologie. Neříkám, že je to špatně, ale přece je mi trochu smutno po dobách, kdy se meteorologie zabývala otázkou, jaké jsou na obloze typy mráčků – jestli je to řasa vláknitá nebo háčkovitá. Teď se zabýváme metodami 3D VAR při asimilaci dat do numerických modelů. Někomu to opravdu může znít velmi studeně. Krása má snahu z dnešní meteorologie utíkat a musíme ji, a nejen v meteorologii, stále hledat.
POPIS MAPY
Autor mapy: Americká povětrnostní služba
Zjednodušená analýza přízemní synoptické mapy s frontami a zakreslenými izobarami (čarami spojujícími místa se stejným tlakem přepočteným na hladinu moře).
CO Z NÍ VYČTE METEOROLOG
Předpověď pro Českou republiku: Kolem oblasti nízkého tlaku vzduchu v oblasti Norského moře a Islandu k nám začíná proudit chladnější a vlhký oceánský vzduch, v jehož čele postupují studené fronty přes Německo k východu. Před studenými frontami lze v brázdě nízkého tlaku vzduchu nad střední Evropou očekávat bouřky.
Z toho lze u nás usuzovat na vývoj počasí, které budou zpočátku ovlivňovat četné vyvíjející se bouřky. Na přicházejících frontách jsou pravděpodobné další srážky a zároveň dojde k celkovému ochlazení.
Každý meteorolog ale jedním dechem dodá, že pouze z takového jednoduchého podkladu, bez využití dalších údajů z numerických modelů se dá předpovídat vývoj počasí velmi omezeně, nanejvýše na den až dva dopředu.
PRO KONZUMENTA PŘEDPOVĚDÍ:
Malý klíč k dešifrování odborné terminologie:
TEPLÁ FRONTA
Je to úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem. Představte si je jako ostře ohraničené přechodové pásmo mezi ustupujícím studeným vzduchem a nastupujícím teplým.
Nad celým povrchem teplé fronty vystupuje “lehčí” (správněji: méně hustý) teplý vzduch nad ustupující klín těžšího (hustšího) studeného vzduchu (obr. z Malého průvodce meteorologií). V souvislosti s výstupnými pohyby vzduchu dochází ke kondenzaci vodní páry, a tak se na teplé frontě vytváří mohutný systém oblačnosti, který sahá až stovky kilometrů před frontální čáru.
Srážky, které zde vznikají, mají trvalý charakter a šířka pásma srážek je obvykle udávána 300-400 km. Po přechodu teplé fronty déšť nebo sněžení postupně přestávají a oblačnost se protrhává. V zimním období se někdy přechod teplé fronty projeví tak, že sněžení přejde v déšť. Za teplou frontou převládá teplé počasí, otepluje se, v zimě výrazněji než v létě.
STUDENÁ FRONTA
Je to přechodné pásmo mezi ustupujícím teplým vzduchem a pronikajícím studenějším. Na studené frontě proniká “těžší” studený vzduch pod teplejší vzduch tak, že se pod něj podsouvá při zemi ve tvaru jakéhosi klínu (obr. z Malého průvodce meteorologií). Teplý vzduch tak vystupuje vzhůru. Tyto výstupné pohyby jsou ale obvykle většího rozsahu než na teplých frontách.
Podle rychlosti pohybu se fronty rozlišují na fronty 1. druhu – pomalu postupující a 2. druhu – rychle postupující. Blížící se studená fronta se projeví vznikem vysoké hradby kupovitých oblaků. Za frontální čárou studené fronty 1. druhu se vyskytují trvalé srážky. Studená fronta 2. druhu má srážkové pásmo užší a srážky se vyskytují i před frontální čárou. Po přechodu studené fronty se ve studeném vzduchu za ní vytváří proměnlivá oblačnost.
OKLUZNÍ FRONTA
Vzniká, když studená fronta dostihne teplou frontu postupující před ní. U zemského povrchu se spojí studený vzduch za studenou frontou se studeným vzduchem, který je před teplou frontou, a teplý vzduch je tak vyzdvižen do výšky. Tato oblast styku dřívější teplé a studené fronty dostala název okluzní fronta (obr. z Malého průvodce meteorologií).
Jestliže studený vzduch za studenou frontou je chladnější než studený vzduch před teplou frontou, označují meteorologové tuto okluzi za studenou, a naopak, jestliže se za okluzní frontou oteplí, mluví odborníci o teplé okluzi.
Takové teoretické zjednodušení popisu front vypadá velice přesně a jasně. Je ovšem nutné mít pořád na paměti, že se jedná o velice složité přírodní děje, které jde zjednodušeně popisovat pouze do určité míry. Například rozšířená představa, že po přechodu teplé fronty se vždy otepluje a po přechodu studené fronty vždy ochlazuje, už tu míru překračuje. Stačí si uvědomit, že v zimě, když studená fronta rozruší velmi chladnou přízemní vzduchovou vrstvu (inverzi), dochází po přechodu fronty v nižších polohách ke zvýšení teploty, zatímco na horách se výrazně ochladí.
BRÁZDA NÍZKÉHO TLAKU VZDUCHU Je to oblast nízkého tlaku vzduchu (často protáhlejší), která leží mezi dvěma oblastmi vysokého tlaku a navzájem je odděluje. Zpravidla se v ní nachází studená, nebo okluzní fronta.
Podle řecké báje vyzvala dívka jménem Arachne bohyni věd a umění Pallas Athénu k soutěži, která z nich utká lepší obraz. Výjev z bájesloví, jenž utkala, prý neměl obdoby v ničem, co do té doby lidská ruka vytvořila, a i přesto nestačil k pokoření Athény. Za přílišnou pýchu nad vlastní dovedností však chtěla bohyně dívku potrestat, a proměnila ji v pavouka. A právě podle jejího jména se dodnes všichni pavouci a jim podobní živočichové na světě nazývají Arachnida.
U tisíců dravých živočichů obývajících Zemi se v průběhu milionů let vývoje života vytvořily nejrozmanitější způsoby lovu. Od těch nejjednodušších až k těm “nejrafinovanějším fintám”, nad kterými zůstává člověk v úžasu stát. K jedněm z nejdokonalejších lovců, ideálně přizpůsobených k chytání i usmrcování kořisti, patří pavouci.
Velký pavouk z čeledi CTENIDAE, karibské pobřeží Panamy.
PAVUČINA MÍSTO LEŠENÍ
Velké množství druhů po své kořisti aktivně pátrá, jiné na ni číhají a přepadají ji ze zálohy nebo budují různé pasti a léčky. Avšak pro většinu lidí je lov kořisti u pavouků spojován především s hedvábnými sítěmi – pavučinami. Existuje jich velké množství různých typů, od extrémně složitých kruhových nebo připomínajících spletí vláken lešení – až po jednoduché, tvořené jediným lepkavým vláknem.
Pro většinu pavouků hraje hedvábné vlákno významnou roli v každodenním životě. Předpokládá se, že původní druhy používaly svá vlákna hlavně k vytváření úkrytů a k ochraně vajíček před vyschnutím i před predátory. Teprve později se vyvinul instinkt napínat vlákna kolem obydlí, kde se do nich občas zapletla kořist. Rozmístění i kvalita těchto vláken se neustále zdokonalovaly, až vznikly rozsáhlé sítě zaručující dobrý lov. Volná pavoučí síť určená k lovu je tak vlastně vyvrcholením pavoučí snovací činnosti. Jemné vlákno pavučin vzniká z tekutiny vylučované drobnými trubičkami snovacích bradavek, výrůstků umístěných na konci zadečku. Je tvořeno látkou bílkovinné povahy. Nedávné výzkumy však ukázaly, že jeho pozoruhodné vlastnosti nejsou dány jen jeho chemickým složením, jak se vědci doposud domnívali, ale především způsobem, jakým pavouk chemickou látku snová. Někteří zástupci hmyzu dovedou rovněž tvořit vlákna, ale pouze pavouci produkují množství různých typů vláken, z nichž každé má svou zvláštní specifickou funkci a vzniká v různých žlázách.
STRATEGIE KLADENÍ PASTÍ
V současnosti je známo nejméně sedm typů snovacích žláz. Jejich přítomnost a uspořádání jsou důležité pro zařazení pavouků do skupin nebo čeledí. Různé druhy pavouků vytvářejí různé pro ně charakteristické sítě. Někteří stavějí každý den nebo noc novou, jiní ji pouze opravují. Důležité je rovněž denně obnovovat lepkavou tekutinu na pavučinách, jíž pavouk při stavbě sítě pokrývá svá vlákna. Tato na vzduchu netuhnoucí látka ve formě tisíců mikroskopických kuliček jakoby navlečených na vláknu znemožňuje kořisti únik ze sítě. Rovněž poloha a umístění sítě bývají pro řadu druhů charakteristické. Málokdy například nalezneme sítě křižáků ve vysloveně svislé poloze. Vždy jsou alespoň trochu zešikmeny, což umožňuje pavoukovi v případě nebezpečí rychle uniknout spuštěním se po vlákně. Některé druhy umisťují své sítě tak, že již jejich polohou dávají přednost chytání určité skupiny hmyzu. Příkladem je snovačka břehová. Své řídké sítě klade na vyhřátých suchých mezích, kde se to jen hemží mravenci, již tvoří hlavní složku její potravy. Podobně křižák rákosní, žijící v blízkosti vodní hladiny, staví své sítě orientované zcela vodorovně, čímž jsou doslova připraveny k zachycení hromadně vylétajícího hmyzu, jehož larvy se vyvíjejí ve vodě. Pavouk se obvykle zdržuje na strategicky výhodném místě ve středu sítě, kde se sbíhají všechna vlákna, nebo sedí v její těsné blízkosti v úkrytu, který je se středem spojen signálním vláknem. Chytne-li se do sítě moucha, ucítí pavouk dle chvění příslušných nitek, co a kde se stalo i jak veliká je lapená kořist. Kořist pak postupně znehybní lepkavými vlákny a nakonec ji usmrtí kousnutím. Až na drobné výjimky, které tuto schopnost očividně ztratily, vpraví ostrými hroty chelicer do těla prudký jed.
ŽIVOTU NEBEZPEČNÉ NÁMLUVY
Pavouci neslyší, ale mají velmi dobře vyvinutou schopnost vnímat vibrace, ať jde o chvění vzduchu, nebo povrchu, na kterém stojí. Tento smysl je tvořen množstvím různých receptorů, rozesetých po celém povrchu těla. Zvuk a vibrace jsou proto důležitým způsobem komunikace. To platí i v případě pavoučích námluv. Pro samce je velice nebezpečné přiblížit se k samici po síti, protože ta si může jakékoliv chvění sítě vykládat jako přítomnost potenciální kořisti. Při námluvách proto musí partnerka nejprve poznat, že to, co se k ní blíží, je dvořící se samec. Tak by mohl totiž snadno skončit spíše než jako její partner, jako chutná večeře. Samci proto mají škálu signálů, které posílají po síti. Na rozdíl od nepravidelného chvění zmítající se kořisti mají tyto signály určitý vzorec, jenž je samice schopna rozlišit.
PAVUČINA JAKO ZBRAŇ
Mezi množstvím různých typů sítí je zajímavá síť cedivky smrkové. Je to pouze výseč kruhu o čtyřech paprscích ve tvaru trojúhelníku. Jeho vrchol drží pavouk pomocí dlouhého vlákna. Když do sítě vlétne nějaký hmyz, pavouk vlákno povolí, síť se zhroutí a kořist se do ní zaplete a přilepí. Současně s růstem složitosti sítí u jedněch druhů dochází u druhých k podivuhodnému zjednodušení. Příkladem může být australský pavouk císařský či africká snovačka rodu Cladomelea. Kořist loví pomocí jediného vlákna s lepkavou kuličkou na konci. Čas od času s vláknem pohybuje tak, že kulička opisuje kruh. Hmyz je kuličkou přiváben a přilepí se na ni. Dosud se neví, zda je lákán pohybem, nebo nějakým pachem.
Podobný systém lovu používají i noční pavouci rodu Dicrostichus. Svou lepkavou kuličku na dlouhém vlákně však vrhají přímo proti letící kořisti, čímž zbrzdí její let. Jejich zbraň se tak podobá bole – zbrani jihoamerických lovců. Řada dalších pavouků si síť nestaví vůbec. A po pravdě řečeno, nejde o žádné výjimky. Tisíce a tisíce druhů žije, zápasí o život a loví svou kořist, aniž by k tomu nějaké sítě potřebovaly.
PAVOUCI BEZ SÍTÍ
Lepovka jižní, drobný pavouk žijící u nás v teplých budovách, používá své vlákno již pouze k balení kořisti. Na chelicerách má mohutné žlázy produkující lepkavou tekutinu, která tuhne při doteku s pevnými předměty. Když se přiblíží ke kořisti, vztyčí se a prudkým stahem příslušných svalů na ni vystříkne paprsek lepkavé hmoty, která ji znehybní. Vše je velmi rychlé, lidským okem takřka nepostřehnutelné, ale konečným výsledkem je vždy naprosté znehybnění kořisti.
Mezi lovce aktivně vyhledávající svoji kořist patří i u nás všude běžní slíďáci. Rychle pobíhají travou nebo listím a kořisti se zmocňují prudkým během. Žádnou pavučinu k jejímu ulovení nepotřebují.
Jiní u nás běžní pavouci, drobné skákavky, se kořisti zmocňují dokonce skokem, což samo o sobě svědčí o jejich dokonale přizpůsobeném zraku, majícím dokonce schopnost tvarového vidění. Charakteristické je pro ně uspořádání očí s jedním párem velkých uprostřed, díky kterému dobře vidí dopředu. Druhý pár očí, umístěný po straně hlavy, umožňuje lepší vidění do stran. Při velikém zvětšení připomíná přední pár jejich očí mohutné reflektory.
Zajímavým způsobem loví zástupci běžníkovitých. Jsou schováni na místech, kam často přichází hmyz, především na spodní straně květu. Nic netušící hmyz, často i několikanásobně většího motýla nebo včelu, rychle uchvátí mohutnýma předníma nohama a jedovatými chelicerami.
PAVOUČÍ FINTY
Často jsou pavouci podobní barevně i tvarově objektu, na kterém číhají, což jim umožňuje skrýt se a co nejvíce se přiblížit ke kořisti. V některých případech jsou dokonce zástupci stejných druhů zbarveni podobně jako květ, na němž sedí, tedy každý jinak. U některých druhů byl zaznamenán i případ barvoměny. Přímo dokonale je podobná metoda lovu propracována u jednoho běžníka, žijícího na Jávě. Tento pavouk si na listě upřede bělavou pavučinovou skvrnu, pod kterou je schován vzhůru nohama. Spolu s ní připomíná kapku ptačího trusu, která láká různé motýly. Podobnou metodu používá i další druh běžníka z Nové Guineje. Ten nechává kolem sebe na listu malé bílé pavučinky, takže to spolu s jeho zbarvením vypadá, jako by na list dopadly ptačí výkaly. U moha čeledí nebo druhů pavouků se můžeme setkat s velice bizarními tvary těl i zajímavým zbarvením. U některých případů můžeme zjistit, proč tyto zvláštní tvary vznikly, u jiných se můžeme jen dohadovat.
Vzhledem k malým rozměrům pavouků oproti predátorům je u nich běžnější pasivní ochrana. Proto jim různé tvary těla i zbarvení pomáhají ukrýt se před nepřáteli nebo znesnadňují uchopení či pozření pavouka, když ho predátor objeví.
CO K VEČEŘI?
Kořistí pavouků se stává především různý hmyz, často i několikanásobně větší než lovec sám. U některých velkých tropických druhů, hlavně sklípkanů, jsou v potravě zastoupeny dokonce i drobné ještěrky, žáby a ptačí mláďata. I jeden z našich pavouků občas požírá obratlovce. Až dva centimetry dlouhý lovčík vodní může ulovit pulce nebo drobnou rybku. Mnohé pavouky však nelze zařadit do jednotlivých skupin či systému, který je dělí na aktivní lovce, pavouky budující sítě nebo lovce využívající k lovu různé pasti a léčky.
Není možné se nezmínit o vodouchovi stříbřitém. Tento asi 12 mm dlouhý nenápadný pavouk tráví celý svůj život pod vodní hladinou různých jezer a rybníčků. Buduje si zde zvonovité úkryty z pružného hedvábného vlákna přichyceného ke stonkům okolních rostlin. Zvony jsou vyplněny vzduchem, který vodouch přináší z hladiny mezi chloupky na zadečku. Tento vzdušný úkryt opouští pavouk jen v nejnutnějších případech, když se vydává za potravou nebo je-li nutné doplnit kyslík, jenž vydýchal. Ve skutečnosti nejsou složité triky, které různé druhy často používají, projevem nějaké inteligence nebo přemýšlení. Podobně jako u řady dalších druhů živočichů se jedná pouze o instinkty vzniklé dlouhodobým vývojem.
“Tisíckrát se mě už lidi na ulici zeptali: Jak bude? A stejně tak často: Co s tím počasím děláte? Někdy mě to už nadzvedává. Zpočátku jsem se jim to ještě pokoušel vyložit, jak počasí vnímám já, a odpovídat něco v tom smyslu, že si za něj můžeme sami. Když tu otázku ale slyšíte pět tisíckrát, tak je vaše trpělivost taková… ako hovoríme u nás na Slovensku – naštrbená.”
Ján Zákopčaník
Zaujal mě váš názor, že naše jednání, myšlení a cítění ovlivňuje dění ve světě. Mám si to vyložit tak, že když jsem naštvaný, tak se díky mé náladě odlamuje víc ledovců v Antarktidě, zvětšuje se ozonová díra a ještě víc mizí deštné pralesy?
Vy jste uvedl určitý příklad. Na to by se dalo říci ano. Nevím sice, jestli opravdu tímto konkrétním způsobem, ale mezi lidmi vědy se nějakou dobu mluví – a média to popisují úsměvným tónem – o efektu motýlího křídla. Nad Tasmánií zamává křídlem motýl, a potom hurikán udělá to a to. Jeden řecký filozof řekl: Vše souvisí se vším. A to je totéž. Nic jiného to není. Úplně všechno, co produkujeme, má vliv na nás a na naše bezprostřední okolí.
V lidském myšlení a cítění totiž spočívá mnohem silnější nástroj, než si myslíme. Lidské slovo kdysi – jako odlesk slova božího – mělo z dnešního pohledu nepředstavitelnou moc. Dokázalo spouštět děje anebo plnohodnotně zastoupit pojmenovávaný předmět. Protože se ale toto začalo zneužívat, byla v našem vlastním zájmu moc lidského slova oslabována a oslabována, a když se podíváte na to, co lidské slovo představuje dnes… Vždyť už pomalu dva lidé pod jedním slovem nerozumí totéž. Ani slovo opatřené dvěma kulatými razítky za určitých okolností nemusí znamenat vůbec nic. My jsme ho tak ukrutně znehodnotili, že je špinavý hadr – v porovnání s tím, co kdysi lidské slovo bylo. Přesto tam ale ještě zůstává větší potenciál, než si myslíme. Mluvit jen tak – naprázdno, zbůhdarma – je velice nerozumné…, příroda to všechno bere. Je to jako bychom vytvářeli program, na základě něhož příroda, protože jedná podle zákonitostí, které jsou železné a neodchylitelné, připravuje naše příští. Tady by se dalo použít srovnání s programem počítače. Tím, jak nakládáme se svým citem a myšlenkami, si svoji budoucnost doslova objednáváme.
Když jsme se telefonicky domlouvali na rozhovoru, použil jste formulaci: “Mám dojem, že bych měl vypnout, nebo budu vypnut.” Pocit přepracovanosti ještě přetrvává?
Jéjej, přitvrdili… Nemyslím konkrétní osoby. My všichni jsme součástí nějakého prostředí, takže ti, co o nás pečují a dbají, abychom se tady na světě něčemu naučili, na mě stále důrazněji tlačí a spíš mě napomínají: “Hochu jestli to takhle povedeš dál, budeme muset brzy použít radikálnější způsob varování.”
Už jste ho někdy zaregistroval?
To se stává běžně lidem, když nejsou schopni zvolnit a věnovat se tomu, čemu by měli. Pak přijde nějaká nemoc… aby se mohli srovnat. Já jsem byl tak poprvé varován před třemi léty zápalem plic. Trvalo pak šest týdnů, než se to začalo, bez mého přičinění, zlepšovat. Radost z toho měly děti, které s nadšením uvítaly skutečnost, že tatínek je nemohoucí doma, a s rozkoší po mně skákaly. Neměl jsem tehdy moc času přemýšlet, proč se mi to stalo. Až později jsem si uvědomil, jak jsem začal podléhat smutku, že se věci nedaří tak, jak bych si přál, a jednou z příčin nemoci zápalu plic je smutek… Smutek na duši. Nevím, jestli to jako člověk, se kterým je spojeno rčení “světlo v duši”, můžu říkat nahlas… Je to spíš o tom, že to slunce v duši musím stále naplňovat, udržovat při životě. Není to něco, co běží samo od sebe.
V rozhovorech o svých názorech často používáte spojení “klást si správné otázky, abych dostával správné odpovědi”. Takhle obecně se ale většinou vyjadřuje jen politik, který neví, co mluví, ale chce něco mluvit.
Vašim pocitům rozumím. Já se k tomu uchyluji právě z důvodů, že s konkrétností je to obtížné. Obtížné proto, že správná otázka může být pro každého člověka jiná. Neexistuje žádný univerzální návod, jak na to. Není žádné za prvé, za druhé, za třetí, a když to dodržíte, zvládnete všechny životní okolnosti. Cokoliv se vám stane. Může existovat návod, který vám pomůže vyřešit 150 příhod. Nastane 15. 1. a ono to nefunguje. Pravda je živoucí a dokáže na sebe brát formy, které se našim smyslům mohou jevit rozdílně. Vždycky záleží na formě prožívání, na konkrétní situaci. Představte si situaci: něco se stane a bylo tam pět svědků. Když se jich za chvilku zeptáte, co a jak se stalo, tak vám to každý bude podávat jinak.
Je to zcela přirozené, každý z nás je na stupni svého vývoje trošičku jinde. A díky tomu má každý jakési štěrbiny, kterými vnímá realitu kolem sebe jinak. To, co vnímáme z reálného světa, zasáhne každého z nás trošičku jinak. Proto je pro mě obtížné mluvit o těchto věcech konkrétními slovy. Správná otázka pro konkrétního jedince? Tu je třeba hledat v sobě, v nitru. Prostě se ztišit a sám v sobě zcela věcně, ale naprosto otevřeně nahlédnout do své třinácté komnaty. Být k sobě otevřený a upřímný. Ty otázky tam jsou. Tam každý z nás něco řeší, něco mu není jasné. Něco ho velice zlobí, něco mu činí radost. A tam je třeba hledat i ty formulace.
“Nemůžu souhlasit s přísným materialistickým pojetím dnešní vědy. Bližší je mi fyzik Max Planck, který za pohybem elementárních částic vidí jakousi řídicí inteligenci.”
Cituji jeden z vašich názorů na současný vědecký svět. Co když ale žádná řídicí inteligence neexistuje? Co když je právě materialistický přístup při řešení vědeckých problémů jediný a správný?
Takhle, jak to říkáte, to zní strašně. Já jsem nikdy nestál o to, abych ve svých rozhovorech zanechával takový dojem. Už jsem to zkoušel i tak, že jsem rozhovory odmítal, ale když se objevily dva, které jsem nedal, tak jsem zjistil, že tohle také není způsob.
Samozřejmě že to, co rozumíme pod pojmem materialistický přístup, není špatné. To bych si nikdy netroufl říct. Je to ale jen jedna z vrstev. Je chyba, když se člověk při svém náhledu na svět omezí jenom na tohle. Protože vědecký přístup se odvíjí od toho, že se něco vymezí od A do B. Už dopředu si tak realitu zúžím, pak si tam dám nějaké okrajové podmínky a na základě toho se pokouším zjistit, jak to funguje. Když zjistím nějakou zákonitost, tak ji hned aplikuji a zobecním na úplně celé veškerenstvo. Tohle je solidní přístup?
Já nevím, ale co když je správný?
To není solidní přístup.
Ale co když je správný? Kde berete tu jistotu o nesolidním přístupu?
Protože jsem se přesvědčil, že tady jsou ještě i jiné roviny života. Já si je mohu stejně dostatečně kvalitním a věrohodným způsobem nahmatat jako ti, co používají pouze zcela konkrétní materialistický přístup. Pro mě je to stejně hmatatelné a přesvědčivé. To, co oni nevnímají, já vnímám se stejnou intenzitou jako tuhle lavičku, na které sedíme.
Já nejsem blázen, vystudoval jsem “matfyz”, i když bych tam už podruhé nešel. Víte, co já jsem měl potíží s překonáváním tohohle přístupu? Mně byl vlastní!
To máte jako s kuřáky, kteří se odnaučili kouřit. Ti potom jsou pro ostatní kuřáky nejnepříjemnější, protože oni nejlépe vědí, o čem mluví. Já vím, co jsem musel překonávat. Mně to je jasné. Já je chápu, jenom jim ale říkám – dělejte víc pro sebe. Protože vy byste měli tvořit předvoj společnosti. Jenže vaše vidění světa, které praktikujete, je příliš obecné. Vy lidi zavádíte, ačkoliv si myslíte, že děláte právě něco jiného.
Občas se o vás hovoří jako o příznivci ekologických hnutí.
Úplně vedle. Já s ekologickým hnutím neudržuji vůbec žádné kontakty. Ani nevím, v jakém je to stavu, co se tady děje. Nemám na to čas. Mnozí si dokonce myslí, že jsem čestný předseda nejradikálnějších ekologů. Jednou jsem se dozvěděl, že jsem členem nějaké kontaktní skupiny, která navazuje hovory s UFO, to už jsem byl úplně vyvedený z míry. Taky jsem asi ve čtyřech nebo pěti náboženských sektách atd…
Jak to stíháte?
S tím nemám žádné starosti. Všechno stíhají novináři za mě. A to si dávám veliký pozor, co říkám. Druhá věc je, co vyjde v tisku. To je také jeden z důvodů, proč bych nejraději, až přijde další novinář, řekl: “Nemůžu, jdu pěšky kolem světa a přijdu za deset let.”
Jak skládáte dohromady svůj pohled na svět a působení v masmédiích, kde jde o co největší povyk a nějaká pokora se moc nepěstuje?
Co je v televizi a co řekl pan farář, je pro mnoho lidí pořád ještě pravda. Já si říkám: Co ty v jedné z nich děláš? Chtěl jsem to posunout někam dál, aby to divák bral jinak, adekvátněji, méně spotřebitelsky. To, jak se mi nedaří, mě už několikrát přivedlo k rozhodnutí odejít z České televize, ale kdykoliv jsem k tomu došel, tak se pokaždé dostavila okolnost, která mě zadržela… Třeba dopis, ve kterém stálo, že je úžasné, že jsem v té televizi, jen mám vydržet.
V klidných vodách rybníku meteorologického zpravodajství jste zaujal snahou o neustálé čeření jeho hladiny. Je to Zákopčaníkem meteorologem, nebo komentátorem?
Díky podmínkám – vysílá se živě a čas není dopředu určený – spíš moderátorem. Živé vysílání a proměnlivost času klade daleko větší akcent na moderátorství. Což je mi trochu líto, protože počasí je tolik živé a někdy, i kdyby bylo čtvrt hodiny, se stejně nedá dostatečně jasně a srozumitelně zabalit do slov a předložit. Málo času vede ke zjednodušování. Je to škoda, protože někdy máme o počasí daleko lepší představu, než dokážeme kvůli krátkému časovému limitu předložit.
Takže nám trošku lžete?
Tak to nevnímám. Mně samotnému je líto, že to, co se dostane k divákům, není dostatečně přiměřeným obrazem toho, co jsme pro to udělali a co jsme pro to udělat mohli.
Sledujete konkurenci na zahraničních televizích?
Příležitostně. Velice se mi líbí zábavnější stránky předpovědí. Nesmí se tam ale vytratit to málo, co do toho z meteorologie můžeme a máme dát. Nesmí to být překryto něčím, co je jen na efekt. S nadšením jsem třeba sledoval tuším nějakého Australana, který předpověď počasí zazpíval. Rozkošné.
Je možné něco takového u nás?
Jak kde, ale v České televizi nikoliv.
Počasíčko je předpověď?
Není. Viděl jsem to párkrát, když začalo. Název mě přilákal. Chtěl jsem vědět, co se děje, a když jsem to zjistil, tak jsem ztratil zájem. O počasí už to není.
Jaké jsou vaše představy o ideální formě předpovědi?
Když jsem začínal na OK3, tak jsem si přál, aby mé předpovědi byly zajímavé, i když už nebudou aktuální. Chtěl jsem jim vtisknout nadčasovost. Aby byly svébytné. To je jedna věc. Druhá je, že jsem tvůrčí typ a špatně snáším, když musím udělat něco dvakrát stejně. Cokoliv potkám, na mě působí různým dojmem a okamžitě se mi vynořuje spousta obrazů a souvislostí. Někdy na to při vysílání samozřejmě doplácím, protože se nechám nějakou nitkou vést a stane se, že zabloudím někam jinam, nepřiměřeně odbočím, a zase jsme u času. Ano, někdy je to i na úkor věcného obsahu, na druhou stranu proč to přesto dělám – předpovídání počasí není záležitost typu “máme takové a takové šroubky a je tam tolik a tolik závitů”. Není to něco, co se dá úplně přesně změřit a vyjádřit.
Při předpovídání hrají obrovskou roli intuice a zkušenosti, ve hře jsou síly tak jemné povahy, že je nedokážeme změřit stávajícími přístroji (když zůstaneme u dnes převládajícího systému ve vědě). Proto si říkám, že když je něco nepevné už svou podstatou, tak já se nebudu tvářit, že tomu tak není, a vyjadřuji to už svým komentářem. Proto říkám takové to kolem… a mezitím… Aby to nebylo jednotvárné. Taky si říkám, že na vědeckou suchost mi chybí oprávnění, a držím se své polohy. Je mi vlastní, a jak jsem si ověřil podle reakcí diváků, je pro ně přijatelnější.
Nevytýkají vám to odborníci z branže?
My jsme do značné míry odkázáni na práci našich kolegů z Českého hydrometeorologického ústavu a někteří z nich mi vyčítají, že se nedržím přesně a doslovně jejich předpovědí.
Já jim zase na oplátku říkám: vážení, já kdybych se měl pokaždé přesně a doslovně držet vašich předpovědí, tak bych se musel už v prvním měsíci fungování na televizní obrazovce hanbou propadnout. Mají mi za zlé, že když někdy v předpovědích uvádím alternativu, jako bych trošičku oslaboval sdělovanou předpověď. Říkám: jeví se nám to takhle, ale je dost dobře možné, že se nám to ještě pohne tímto směrem, protože… Oni to rádi nemají, protože prý to znehodnocuje jejich práci.
Na druhou stranu – já zase některým kolegům vyčítám určitý alibismus v předpovědích. Na druhý a další den zní jejich předpovědi tak obecně, že z mého pohledu už ztrácí svoji informační hodnotu. Uvedu konkrétní případ. Je úterý a předpověď na čtvrtek a pátek zní: bude oblačno až zataženo, na frontách s deštěm. Dobře, a teď jde o toto: v jednom z těch dnů, odpoledne, dopoledne, v noci, v jedné z částí toho jednoho dne z těch dvou přejde studená fronta. Ve třech čtvrtinách toho časového intervalu je zcela jiné počasí než na té frontě. My ale předkládáme informaci typu oblačno a zataženo, místy s deštěm… Tak jak se člověk zařídí na ty dny? Prostě čeká, jestli už prší, a nic podle toho nenaplánuje. Já tvrdím, že lidé uvítají, když jim řekneme: půjde studená fronta a předpokládáme, že půjde v pátek dopoledne. Proto na ní bude to a to. Ono se třeba stane, že fronta přejde až v pátek v noci, nebo dokonce ve čtvrtek dopoledne. Tudíž to sice nevyjde, ale divák nebo spotřebitel to bere tak, že meteorolog pro to udělal, co mohl. Holt to přišlo dříve. Ale když my mu řekneme, bude oblačno až zataženo a místy s deštěm, tak to pro něj není žádná informace.
Někdy mi to samozřejmě nevyjde. A někteří kolegové špatně nesou, když já jim říkám: ano, dvakrát mi to nevyjde, ale osmkrát ano.
Kolik textu si dokážete najednou zapamatovat?
Předpověď počasí se neučím. Ono by to bylo i velmi nerozumné, protože je tam ta jeho proměnlivost a navíc nikdy není přesně dáno, kolik budu mít na předpověď času. Při přípravě se snažím s počasím seznámit a pochopit, kdo je v něm dnes hlavní hrdina, a potom musím vystopovat základní dějovou linku příběhu. Pak už stojím před kamerou, a když se rozsvítí červené světlo, podívám se, kolik mám času, a v té chvíli si to musím v hlavě srovnat, odhadnout, co můžu říct, a co už není podstatné, protože zrovna dnes na to mám jen minutu a dvanáct vteřin. A nastoupí improvizace. Nemít ale meteorologický základ, tak by to nebylo možné.
Hrajete amatérsky divadlo. Je to váš způsob relaxace?
Ne docela. Já pořád hledám způsoby sebevyjádření a to je jeden z nich. Je to taky o tom, že jsem měl velmi krušné dětství, kdy mě otec spravoval těžkou rukou s pochopením blížícím se k nule. Byl jsem hodně svázaný a dodnes se s tím potýkám. Jedna z pomocí, jak se z toho dostat, je i má přítomnost na televizní obrazovce. No a divadlo je potom pro mě taky jeden z prostředků, jak se zbavit okovů, které z prostředí, kde jsem vyrůstal, mám.
Svou druhou ženu jste si vzal po pěti týdnech známosti. Nebylo to brzy?
Tenkrát mi zkušenosti, které se postavily mezi mne a moji nastávající, říkaly: “Vzpamatuj se, neblázni!” Bylo tam ale něco, co se nedalo postihnout myšlením nebo čímkoliv jiným. To něco, o čem se říká – bylo to mocnější než já. Bylo to tak mocné u nás obou, že jsme se s tím jeden druhému vzájemně svěřili. Že nás k sobě něco přitahuje přes všechny ty zkušenosti, které byly na obou stranách velmi podobné. Velice se nám ulevilo, když jsme zjistili, že jsme na tom oba stejně.
Dokážete si představit svůj další rozvod?
Ne. To by se muselo se mnou stát něco hodně ošklivého. To bych se asi musel zbláznit, aby k něčemu takovému došlo.
Váš důvěryhodný výraz na obrazovce z vás rychle udělal národní vrbu. Jak reagujete na dopisy diváků, když v nich detailně píší o svých problémech?
Já jsem se ze začátku pokoušel reagovat nějakým způsobem na všechno. Nebo aspoň na všechny dopisy, protože jen minimum dopisů je takových, že mají jen pozdravnou formu, že lidi napíší jen to, že mi fandí, že mě rádi vidí. Většinou jsou to věci velice osobní povahy a spektrum je takové, že si připadám jako Jára Cimrmann. Musím řešit úplně všechno. Zpočátku jsem se pokoušel k tomu přistupovat velice zodpovědně, protože jsem cítil zodpovědnost, když se na mě někdo s důvěrou obrátí se svým hořem. Zabíralo to spoustu času. Skoro nic jiného jsem nedělal, a odepisoval. Stejně jsem ale každý rok musel řádově několik set nevyřízených dopisů odložit do sklepa. Teď už nezvládám skoro nic a ono jako by se to vědělo a bylo to na mně znát. Dopisů pozvolna ubývá. Samozřejmě jsou tam i takové, ve kterých mi nemohou přijít na jméno. I dnes přišel jeden, kde ten člověk napsal, že to moje slunce v duši ho uráží. Nenapsal proč. Já nevím. Uráží ho to. Divím se takovým dopisům. Možná, že já ho něčím štvu, a pak mu vadí i tohle.
To je ale jen důsledek popularity televizních moderátorů počasí všude na světě.
My jsme v počasí položení jako rybičky v akváriu. Působí na každého z nás. I když se někteří tváří, že předpověď nepotřebují. Ráno se prý podívají z okna na teploměr, a zařídí se na celý den. To, že v poledne zmoknou, už ale nepřiznají. Počasí je něco, co zajímá všechny, a s osobou moderátora to vůbec nesouvisí. Ať už ho prezentuje Zákopčaník nebo někdo jiný, tak je tím populární a lidi se zajímají, co o počasí řekne.
Kdyby obživla koloběžka a v televizi každý den mluvila o počasí?
Byla by nesmírně populární a příští rok by vyhrála Rosničku.
Lidé se vám svěřují a vy máte možnost si o nás poskládat určitý obrázek. Jací jsme?
Můžeme mít dojem, že to tady jde od desíti k pěti. Že to tady velice špatně skončí. Podle těch dopisů jsem ale rád, že mezi námi je stále mnoho lidí, a mám dojem, že přibývají zejména mezi mladými, kteří jsou bezejmenní, v davu ztracení, nikdo o nich neví, a přitom tvoří opěrné sloupy, na kterých stojí tahle společnost. Jsou tisíce zcela neznámých jedinců, kteří tím, jak jsou založeni, jak žijí, co preferují a jak se chovají, tvoří pilíř, díky kterému se svět ještě nezřítil. Nebýt těch bezejmenných pěšáků, tak by katastrofické scénáře už dávno byly jenom dokonanou minulostí.
Dokázal byste ještě stát před kamerou, kdyby se měla hlásit předpověď typu: “Situace: Celá jižní Morava stále pod vodou, v dohledné době neočekáváme pokles intenzity srážek nad severní Moravou. V Čechách sucho – Máchovo jezero definitivně vyschlo, nad Šumavou předpokládaný výskyt tornád, stav ozonu 70 % pod normálem. A nyní podrobnější předpověď na zítřek…”?
Kdybych tam z nějakého důvodu ještě byl, nebo být musel, tak bych to patrně doprovodil poznámkou ve smyslu: “Vážení, je mi smutno, že to tak je, a také je mi smutno, že se potvrzuje to, co jsem se vám pokoušel celou dobu mezi řádky říct – že si za to můžeme sami, že si takový úděl připravujeme. Teď to tady máme.”
Ján Zákopčaník, narozen 1958 v Oblazově, okres Žilina, maminka chtěla, aby byl knězem, on chtěl studovat astronomii, ale ten rok ji zrovna neotvírali. Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, obor meteorologie. V létech 1983-1991 meteorolog na letišti Praha-Ruzyně. Od roku 1991 spolupráce s ČT na kanále OK3. Od roku 1994 se objevuje na obrazovce programu ČT1 jako moderátor relace o počasí. Držitel ceny Rosnička 1998, 1999 a 2000. Podruhé ženatý. Manželka Jitka – ekonomka, děti: Anežka, Marek a Jonáš.
“Jakmile se dostaneme na nějaký kontinent, začne ten kontinent rychle stárnout.” Ernest Hemingway
Když v roce 1471 přistáli u západoafrických břehů v blízkosti vesnice Edina (dnešní Elmina) zlatachtiví Portugalci, narazili pravděpodobně na hradbu tropického deštného lesa, a proto postavili první pevnost na pobřeží. Mnoho desítek let se kvůli klimatu, nemocem a neznalosti terénu neodvažovali první evropští obchodníci hlouběji do vnitrozemí, kde žili domorodí obyvatelé. Co všechno se změnilo od těchto dob? Bohužel na převážné většině území Afriky došlo k narušení původních stabilních ekosystémů, které ustoupily před zemědělskou výrobou, těžbou dřeva a surovin. Lidská populace s příchodem moderní medicíny silně vzrostla a v krajině se objevil nový fenomén – plastická hmota ve všech podobách.
Národy obývající Ghanu a vůbec celou Afriku žily a žijí v daleko bližším kontaktu s přírodou a dokáží využívat většinu jejích produktů k dennímu životu. Ochrana přírody a její druhové pestrosti (biodiverzity) je tudíž pro tyto lidi existenčně velmi důležitá, protože bez ní a hlavně bez znalostí předávaných od rodičů na potomky by nemohli žít nezávisle na moderní civilizaci. Naštěstí ta dnešní “civilizace” někam pouze nakoukla, a moudří lidé se snaží před ní stále zavírat dveře v přírodních parcích a rezervacích.
Ficus tesselata – škrtící liána, která zabíjí svého hostitele.
OSTROVY ZACHOVALÉ PŘÍRODY
Nejznámějším je národní park Mole, který je v současné době také největším parkem v Ghaně. Na západní Afriku vyniká park především bohatostí zvěře. Jinak je tato část Afriky na zvěř velice chudá. Zvěř je nejlépe pozorovatelná v období sucha, které začíná v této oblasti ve druhé polovině prosince a končí na začátku dubna.
Porosty vysokých trav, zejména sloní tráva (Penissetum purpureum) dorůstající výšky přes tři metry, jsou plošně vypalovány, a terén se stává přehlednějším. V parku se nachází 94 druhů savců a 300 druhů ptáků.
V západní Africe se nevyskytuje mnoho nebezpečných zvířat, a proto se zde návštěvníci mohou pohybovat v doprovodu průvodce pěšky. Nesporným zážitkem je jistě pozorování slona (Loxodonta africana) ze vzdálenosti deseti metrů. Těžší je sledovat ostražité elegantní antilopy. I přesto je možno spatřit stádo čtyřiceti jedinců antilopy vodušky kob (Kobus kob) nebo několika vodušek velkých (Kobus defassa) či osamělého lesoně (Tragelaphus scriptus). Ostatně v parku můžeme spatřit i další druhy, a to krásnou antilopu koňskou (Hippotragus equinus) nebo buvolce západoafrického (Alcelaphus buselaphus major). Okolí vlhčích míst je zpravidla obsazeno bodalkami Tse-tse Glossina, přenašeči spavé nemoci. Naštěstí tento hmyzí druh nesnáší sucho, a tak jej v otevřené savaně nenajdeme.
K nejlépe pozorovatelným zvířatům patří opice, které přivykly životu na zemi. Jsou to kočkodani husarští (Cercopithecus patas) a tlupy paviánů anubi (Papio anubi). Ti za vámi přijdou i do tábora, kde se budou snažit ukradnout něco k snědku. Oba primáti jsou velmi rychlými běžci. Kočkodan dokáže běžet rychlostí přes 50 km/h.
Park leží v pásmu stromové guinejské savany, a proto dominantní vegetaci tvoří otevřená lesnatá krajina. Stromy jsou zastoupeny především čeleděmi Mimosoideae, Bombacaceae, Rutaceae, Caesalpinoideae, Sapindaceae, Annonaceae, Palmae, Euphorbiaceae a Combretaceae. V parku je popsáno 148 druhů stromů, 61 druhů křovin, 166 druhů trav, 284 druhů bylin a 75 popínavých rostlin.
Druhým národním parkem, daleko méně navštěvovaným, ale zajímavým svou populací 200 hrochů obojživelných, je NP Bui. NP Kakum svou vegetací vlhkého sezonního lesa a provazovou lávkou zavěšenou ve čtyřicetimetrové výšce mezi korunami stromů nabádá k denní i noční návštěvě. Budete-li mít v noci štěstí, můžete potkat poletušku (Anomalurus peli peli) a nebo poloopici Perodicticus potto, ve dne potom kočkodana Dianina (Cercopithecus diana). Na zemi lze nalézt plody baku z 65 m vysokého stromu Tieghemelia heckelii, kterými se živí vzácná lesní forma slona afrického (Loxodonta africana cyclotis).
Vždyzelený deštný les se nachází pouze v jihozápadní části Ghany v NP Ankasa. Tato rezervace je známá především obrovskou různorodostí rostlinných druhů (více než 2000). Na jeden hektar jich připadá až 300.
POŽÁRY SAVAN
V období sucha jsou pro státy západní Afriky ležící v pásmu guinejské savany charakteristické požáry. Ty vznikají v travnatých porostech jednak přirozeně, ale v převážné míře jsou zakládány člověkem. Oheň je zde pro zemědělsky zaměřené obyvatelstvo produkční prostředek – půda se získává žďářením. V oblastech tropů, kde nejsou finanční prostředky k chemické ochraně před škůdci a chorobami ani k omezení plevelů, je tento způsob nejlevnějším a nejrychlejším prostředkem “desinfekce” půdy.
Mohlo by se zdát, že požár v savaně zničí vše živé, ale ve skutečnosti tomu tak není. Většina rostlinných i živočišných druhů se každoročním požárům přizpůsobila. Plamenům podlehnou pouze malé stromky, protože velké mají silnější korkovitou kůru a ta žáru odolá. Některé trávy se chrání tím, že se jejich spirálovitě stočená osina obilky vlivem změny denních teplot zavrtá do půdy a oheň, který přejde přes savanu velice rychle, jim a ani kořenům rostlin neuškodí. Požár zničí jen nadzemní odumřelé části rostlin a vytvoří prostor pro růst v období dešťů.
U živočichů je situace odlišná, protože se mohou aktivně pohybovat a smrtonosným plamenům uniknout. Hůře jsou na tom méně pohybliví plazi, hmyz a vše, co se nestačí ukrýt do děr v zemi. Na ohni profitují někteří dravci, jako jsou luňáci hnědí (Milvus migrans) nebo některé druhy volavek, jako např. volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), kteří čekají na “hostinu” u čela plamenů.
Po požáru je savana zuhelnatělá, stromy shodí zbytky listí a všude je cítit dřevitá vůně popela. Obyvatelstvo si chrání vesnice udržováním holin nebo pásů vždyzelené vegetace, a nebo zakládáním protiohňů.
S příchodem prvních dešťů se pastviny a krajina po požáru dříve zazelenají a jako první začnou spásat nově rašící rostliny buvolci západoafričtí a posléze další zvířata. Do savany se vrátí každoroční život.
PESTROBAREVNÍ OBYVATELÉ LESŮ
Typickým a nepřehlédnutelným zástupcem křídlatého hmyzu lesů a savan tropické Afriky jsou motýli. Patří mezi ně jak denní, tak i noční druhy nazývané lidmi můry. Obě skupiny se odlišují aktivitou v průběhu dne, ale i některými morfologickými znaky. U denních motýlů jsou tykadla nitkovitá s rozšířením na konci, tělo je štíhlé a méně ochlupené a oba páry křídel jsou volné, nespojené. Při odpočinku přikládají křídla k sobě do vertikální polohy. U nočních druhů jsou tykadla hřebenovitá nebo porostlá výrůstky a napomáhají orientaci, tělo je robustnější a křídla jsou při odpočinku roztažená. I když popsané znaky nejsou bez výjimek, můžeme je pokládat za dostačující.
Motýli mohou dosahovat rozpětí od několika milimetrů až do 30 cm u některých nočních tropických druhů. Od ostatního hmyzu se odlišují především tím, že mají křídla pokrytá pigmentově zabarvenými šupinkami. U některých druhů vrstva vzduchu pod šupinkami způsobuje opalizaci, např. u některých babočkovitých (Euriphene tadema).
Mnohé denní a zvláště pak noční druhy jsou významnými škůdci rostlin. Jejich vývojové formy housenky požírají různé části rostlin a při přemnožení devastují porosty kulturních rostlin. Dospělí motýli se živí sáním na plodech, na rozkládajícím se rostlinném materiálu, ale i na květech, a tím pomáhají k opylení rostlin. Housenky jiných úspěšně hubí plevel.
Motýli dokáží sezonně překonávat několikatisícové vzdálenosti. Někdy je k tomu vedou rozmnožovací instinkty, jindy sezonní změny klimatu. V savanových oblastech Afriky jsou známé migrace např. bělásků Pieridae. Motýli mají raději vlhčí vzduch, kdy je dostatek potravy, a tak je můžeme pouze v lesích pozorovat celoročně. V oblasti poloopadavého lesa v přírodní rezervaci Agumatsa Waterfalls byla jejich největší aktivita hodinu před polednem a na jednom místě se jich při sání vlhkého substrátu nacházelo čtyřicet druhů.
Většina motýlů je přímo potravně spojená s určitým rostlinným druhem, a tak úbytek přirozených druhově pestrých ekosystémů vede ke snížení počtu druhů motýlů, kterých je známo přes 100 tisíc.
OD MOŘE K SAVANĚ
Země se nachází v tropických podnebných pásech ekvatoriálním a subekvatoriálním, podle kterých ji můžeme rozdělit do několika vegetačních pásů. Do podnebného pásma ekvatoriálního patří jihozápad země, který na severu zasahuje po 6°3′ severní šířky a na východě po 1° západní délky, na západě tvoří hranici tohoto pásma státní hranice s Pobřežím slonoviny a na jihu Atlantský oceán. Při pobřeží se nachází pásmo mangrovů, které přechází ve vždyzelený tropický deštný les (zachován v NP Ankasa). Tato oblast je z větší části vymýcena a nahrazena zemědělskou výrobou. Okrajové části pak přecházejí do vlhkého sezonního lesa (NP Kakum). Subekvatoriální pás ovlivňuje podnebí zbývající části Ghany s úbytkem srážek směrem na sever. Tento pás je charakteristický střídáním období sucha a dešťů. První vegetační pásmo, savana s vegetací nízkorostoucích trav a keřů, se nachází mezi jižním pobřežím Guinejského zálivu (zahrnuje i hlavní město Akkru nebo přírodní rezervaci Shai Hills) a na sever zasahuje po 6°5′ severní šířky. Dalším vegetačním pásmem je suchý sezonní les. Jeho zbytky se rozkládají na sever od prvně jmenovaného typu savany a tvoří pás po 7°5′ východní délky (např. přírodní rezervace Boabeng–Fiema, Wli Waterfalls). Tato oblast je z převážné většiny vymýcena a stromy je porostlá jen velmi řídce (1 strom/ha). V oblasti jsou pěstovány banány, palma olejná, kakao, arašídy, čirok aj. Sever země (např. NP Mole) tvoří stromová savana porostlá dlouhými travami, především guinejskou a sloní travou, která po období dešťů dorůstá výšky přes 3 m.
Dian Fosseyová toužila od mládí pozorovat divoká zvířata a žít s nimi ve světě, který lidé dosud zcela nepřetvořili. Její sen o studiu veterinární medicíny se zhroutil, když na Kalifornské univerzitě propadla z chemie a z fyziky. Zájem o Afriku podnítil u pozdější rehabilitační sestry nápadník z Rhodesie. Ale manželství se jí zdálo být příliš vysokou cenou za letenku na Černý kontinent, a tak si raději na cestu ušetřila a v roce 1963 odjíždí Dian do východní Afriky. V Tanzanii se setkává se slavným antropologem Louisem Leakeyem a svěřuje se mu se svým životním přáním spatřit horské gorily v sopečném pohoří Virunga. O několik dní později uviděla poprvé gorily ve volné přírodě.
Foto: Jana Patková
O čtyři roky později zakládá s finanční podporou Národní zeměpisné společnosti výzkumnou stanici Karisoke ve východoafrickém sopečném pohoří Virunga, táhnoucím se podél rwandské hranice s Ugandou a Zairem. Téměř dvacet let vedla vášnivou kampaň za záchranu horských goril. Její zásluhou dnes nejsou horské gorily na seznamu ohrožených druhů. Fosseyová se dokázala s těmito lidoopy s koženou tváří sžít natolik, že jí zvířata dovolila, aby je škrábala a odvšivovala. Napodobovala jejich štěkavé a chroptivé zvuky a zvládla jejich specifickou posunkovou řeč. Naučila se překřižovat ruce na znamení přátelství či sklánět hlavu tak, aby nikdy nepřevyšovala vůdce rodiny. Vysedávala s nimi a žvýkala divoký celer, oblíbenou pochoutku goril. Její láska ke gorilám ji nakonec připravila o život. Cílevědomě pronásledovala pytláky, zabavovala jim zbraně, nářadí, a někdy je i bičovala. Dostala se i do konfliktu s rwandskými úřady, protože chtěly zpřístupnit Národní park vulkánů turistům. Fosseyová byla zásadně proti tomu, aby se gorily vystavovaly jako v zoologické zahradě, a pohrozila, že zastřelí každého turistu, který se ke stanici přiblíží. Tento její nesmlouvavý postoj byl s největší pravděpodobností důvodem, pro který byla v prosinci 1985 brutálně zavražděna.
