Píše se dvacátý šestý červen roku tisíc dvě stě čtyřicet osm. Úzkými a ponurými uličkami starobylého města Hameln, po kluzkých dlažebních kostkách prochází podivná postava v červenožlutém rouchu, čepci s vetknutými brky a špičatých botách. S píšťalou od varhan, jak klaun, jak regent, vykonává svou divnou práci. Pan Krysař. Obrysy krys se táhnou daleko za ním. Jako omámené poslušně následují muže až k jižní bráně města, ke břehům vkalné řeky Weser. A za zvuku magické píšťaly skáčou krysy do temné hlubiny.
Gotické město Hameln je konečně zbavené ohavných hlodavců, kteří ztrpčují život vážených měšťanů a roznášejí smrtelné středověké choroby. Krysař odvedl svou práci a jde si k radním pro slíbenou odměnu. Lakotní hamelnští úředníci se však uchylují k odporné lsti. Zbaveni krys, odmítají Krysaře vyplatit. Netuší však, že kouzlo tajemného muže působí i na krysí lidské povahy. Trest je hrozivý. Za chvíli za zvuku píšťaly od varhan táhnou se poslušně za krysařem lakotní radní. Skrz jižní bránu, ke kalným vodám řeky Weser, v níž poslušně jeden za druhým mizí. Ve městě Hameln zůstávají jen bezelstné dětské duše, které krysař odvádí s sebou neznámo kam…
Takhle nějak může znít interpretace středověké legendy o Krysařovi. Legendy, která se vyvíjela a měnila po staletí až k dnešním knižním a muzikálovým podobám. Jaké jsou však výchozí podklady a vědecké hypotézy vysvětlující racionálně tento silný příběh? První zprávy související s legendou Krysaře zaznamenává kronika z Lineburgu, jež vypráví o ztrátě většího množství dětí z města Hameln. Počátek zobrazování postavy Krysaře se prý datuje kolem roku 1300. Dochovaný obrazový materiál pochází ale až z roku 1572, kdy byla vyrobena vitráž s jeho podobou pro hamelnský městský kostel. Faktem je, že funkci krysaře, to znamená člověka, jenž prodával jed na krysy nebo je přímo lovil, zastával muž, který byl raněn ve válce. Někdy je zaznamenáván jako klaun, jindy v podobě lovce, který zbavuje město hlodavců. Nejasné je dosud spojení Krysařovy postavy se ztrátou, nebo odchodem velkého množství dětí z města. Mohlo to být tak, že se tehdy říkalo: “Děti zmizely v době, kdy byl ve městě Krysař,” a obě informace se snad propojily až legendou. Vědci spekulují o příčině zmizení dětí a dostávají se k několika hypotézám. “Dětmi” se v té době označovali všichni svobodní, a proto mohlo jít o prosté vystěhování, vystavení nové osady, kde chtěli žít. Hovoří se o lokalitě Ukamark nebo Pomořany. Historické stopy vedou až do daleké Bukurešti, ale část skupiny mohla zůstat v Čechách, protože hrabě, který žil patnáct kilometrů od města Hameln, se později stal biskupem v Olomouci. Další varianty hovoří o tom, že děti onemocněly morem a sto třicet jich bylo proto nuceně vystěhováno za město. Také se objevují texty, které vypráví o pádu dětí do propasti a zavalení hlínou. Velmi zajímavé je lékařské vysvětlení: děti mohly trpět chorobou zvanou tanec svatého Víta. Vždyť zápisky líčí, že za Krysařem děti “vytancovaly” z města. Možná se děti účastnily křížové výpravy do Jeruzaléma, případně bitvy v roce 1260, kde zahynuly.
Dnes už nedokážeme říci, co se opravdu ve městě Hameln přihodilo, co je mýtus a kolik nezávislých událostí je v soudobém příběhu propojeno. Krysař je symbolem, postavou, na níž se po staletí staví příběh o pýše, lakotě, o dobru a zlu, které je v nás.
Letos 26. prosince to bude 110 let, co krátce před svými devětašedesátými narozeninami zemřel člověk, který světu objevil poklady starověku. Říká se, že nebe přeje vyvoleným, a to platí doslova o Heinrichu Schliemannovi. Jako dítě pastora ze zapadlé německé vísky poblíž polských hranic poslouchal otcem vyprávěné příběhy o trojské válce, které ho zaujaly natolik, že zatoužil dozvědět se víc o slávě starého Řecka a dokázat, že Homérovy příběhy mají pravdivý základ.
Prvním krokem k tomu bylo získat jmění. Snadno se učil řeči, mluvil plynně anglicky, francouzsky, španělsky, holandsky, italsky, portugalsky a naučil se i rusky. Jako dvacetiletý se vydává do Ameriky, která ve čtyřicátých letech 19. století slibovala možnost nabýt velké bohatství. Nechal se najmout na loď do Venezuely. Když se loď za bouře potopila a nahý Schliemann spadl do moře, musel se přidržovat sudu, dokud ho záchranný člun nedopravil k holandským břehům. Tam zjistil, že jeho zavazadlo se všemi věcmi doplavalo neporušené na pláž. Od tohoto osudového zásahu provázelo Schliemanna už jen štěstí. Pozdější majitel kalifornských zlatých dolů, finančník ruských carů a vládce pařížské burzy se teprve ve svých šestačtyřiceti letech začíná zabývat archeologií a studuje řečtinu. V létě 1868 odjíždí s malou výpravou amatérů na ostrov Ithaka hledat palác svého hrdiny Odyssea. Nasbíral tam dost drobných starožitností, aby sám sebe přesvědčil, že našel sídlo Odyssea a jeho věrné Penelopy.
Poté se vydává na pláně Malé Asie – do země, která se dříve nazývala Troas – přesvědčen podle Homérova popisu v Iliadě, že tam přistálo achajské loďstvo. Drží se Homéra a proti názoru několika vědců, kteří vůbec nevěřili v existenci Tróje, se rozhodne 11. října 1871 kopat na jiném místě. A 14. června 1873 nachází Schliemann nejen Tróju, ale i poklad. I když se po jeho smrti prokázalo, že se jedná o poklad trojského krále o tisíc let staršího než Priamos, šlo o největší archeologický nález 19. století. Svým uměleckým stylem se nalezené překrásné skvosty nepodobaly ničemu, co bylo dosud známo. Jen z jedné stříbrné vázy vysypal 8700 zlatých předmětů a všechny byly z 23karátového zlata! Schliemann věnoval celý poklad berlínskému muzeu. Po druhé světové válce byl jako válečná kořist převezen do Moskvy. Rusové teprve v roce 1993 přiznali, že poklad vlastní.
Snad nic na světě Rusové nemilují tak bytostně jako chvíle, kdy se jim podaří zastavit čas, ponořit se do věčnosti a kochat se pocitem svobody a nezávislosti. A právě cesta vlakem po ohromném prostranství, které se již po staletí Rusové snaží nějakým způsobem kolonizovat, jim to alespoň na malou chvíli umožňuje.
JINÝ SVĚT
Odměnou za hodiny, dny a týdny prožité ve vlaku, za probděné noci ve špinavých čekárnách a za zkoušky trpělivosti u ruských pokladen jsou pro Evropana nádherné zážitky pocházející jakoby z jiného světa. Ze světa, kde cíl cesty najednou není tím nejdůležitějším, čemu je vše podřizováno, tím, co neustále člověka pohání ke spěchu a co způsobuje nepřekonatelnou nervozitu, musí-li třeba jen jeden den navíc strávit na nějakém sibiřském nádraží, protože “biletov nět”. Ze světa, kde tep života lze nahmatat hned pod tenkou kůží všednosti v každém jeho okamžiku, protože pouze tento přítomný okamžik je živý, na rozdíl od minulosti či budoucnosti, které zde prakticky nemají žádnou hodnotu. Proto není kam spěchat, příjezd do cíle našeho putování nám neposkytuje o nic větší příležitost k zajímavým zážitkům, než právě probíhající chvíle v dusné čekárně či v nevětraném vagonu transkontinentálního rychlíku.
Ruský vlak je možná jenom moderní obměnou pravé asijské karavany. Nádraží svým ruchem a hemžením připomínají orientální bazar, samotné vlaky, vybavené lehátky, samovary a vlakovými prodavači všeho možného, pak onu velbloudí karavanu, která si vše potřebné na cestu do nebezpečných hlubin pouští a velehor veze s sebou. I cestující ve vlacích jako by byli stále tíž. Ti, kteří doprovázeli odvážné cestovatele nebo později naše legionáře při cestě na východ: mužici ve vaťácích, sběrači s košíky hub a borůvek, bohatí kupci se svými tlustými ženuškami a s neméně obézními dcerami, městské paničky, vesnické dámy, zasněné studentky, šejdíři, vojáci a seržanti, opilci a bogomilové. A jako tehdy i nyní ve vlacích křižují sem a tam ohromné pláně ruského samoděržaví, a jako tehdy i dnes si během odpočinku na ruských nádražích vyprávějí příběhy z cest a historky z dalekých měst.
Nástup do vlaku, Moskva.
JEDEN DEN IVANA VLAKOVIČE
Celou noc jsem oka nezamhouřil. Zase na mne zbylo jen vrchní lehátko úplně na konci vagonu, kde jsou dveře vedoucí do chodbičky a na záchod, se kterými musí každý silák třísknout. A v Rusku jsou asi samí siláci, kteří nevědí, k čemu se používá klika.
A navíc to vedro. Vlak se přes den rozpálí, chráněn před paprsky slunce jen svou nevalnou rychlostí, a v noci pak sálá teplo do lidských těl, která postupně upadají do kómatu, vydávajíce nejen různé prapodivné zvuky, ale i stejně podivné pachy.
A taky naftaři. Dokud je ve vagonu někdo s lahví vodky v kufru, tak nemohou klidně usnout. Stakany se střídají s okurkami a uzenou rybou, kterou jsme koupili od dědka na stanici. Prý ji včera vylovil z Volhy, ale vypadá spíš, jako by umřela hladem. A když došla vodka ve vagonu, vyběhli naftaři na nástupiště. Odchytli dalšího dědka spiklenecky čekajícího v koutě se síťovkou plnou flašek, a celou ji odkoupili. Jako by nevěděli, že ussurijská vodka je snad to nejhorší pití, které se dá vůbec sehnat.
Koukám na paničky stojící frontu na toaletu. Jako vždycky si ty potvory průvodčí okupují jeden ze dvou záchodů pro sebe. Provést hygienu znamená stát půlhodinovou frontu se slečinkami v teplákách a čekat, až se ošplíchají a nanesou vrstvu rudé rtěnky tam, kde má normální člověk ústa. Bez toho by se asi netrefily do pusy a nemohly by posnídat.
Chvíli uvažuji, co teď. Vodka musí ven, to je jasné, a tak vytahuji z krabičky papirosu, slézám ze své rozhledny dolů do přízemí a prodírám se kolem ženských směrem k záchodku. Nervózně třepou ručníky, nosíky ohrnují směrem k nebi a tváří se, že jsem jen vzduch páchnoucí tabákem a vodkou. Zavírám za nimi dveře a osamocen v prostoru mezi vagony kouřím bělomorku, čurám na mihotající se pražce a pozorně naslouchám jejich pravidelnému bušení. Zpomaluje se, asi zastavíme.
Je půl dvanácté a náš vlak Moskva – Čita zastavil ve vesnici někde na Sibiři. Je čas vyběhnout ven a koupit něco k snědku. Průvodčí z našeho vagonu tvrdí, že budeme stát čtyřicet minut. Sundala schůdky, vypustila nás ven, ale pořád nás sleduje svým ostřížím zrakem, abychom se jí někam nezaběhli.
Procházím se kolem bábulek s kýbli a hrnci zabalenými v šátcích. Odkrývají přede mnou pokličky tak šikovně, aby mne políbila vlhká vůně teplých brambor a kopru. Souhlasím a jedna z nich ve spěchu nabírá brambory do kornoutu smotaného z loňského kalendáře. Přidává ještě dvě velké nakládané okurky a něco kyselých hub. Kupuji taky borůvkový džem a chleba a teprve takto naložen pospíchám k vlaku. Ten se již pomalu rozjíždí a děžura jako starostlivá kvočna nahání své cestující do vagonu a těm s rukama plnýma jídla nebo malých dětí pomáhá při naskakování.
Rozkládám si stoleček u okýnka a pojídám horké brambory s koprem. Koukám, co se děje nového v našem vagonu-noclehárně. Někteří vystoupili, někteří se probudili a jiní opět spí, přikryti dekou a prostěradlem tak, že nelze rozeznat, kdo se pod ním skrývá a je-li ještě živ. Babičky pletou svetry a ponožky, děti navštěvují sousedy a slečny čtou americké romány s narůžovělým obalem i obsahem. Mladíci si ucpali uši sluchátky a pokukují po nově příchozích krasavicích, které se ihned po nalodění spěchají převléct z amerických džín a italských halenek do lesklých tepláků s lampasy. Hluchoněmý prodavač bulvárních tiskovin a obalů na doklady obchází jedno oddělení po druhém a na lehátkách zanechává k nahlédnutí hromádky svého zboží. A ostatní spí nebo jí nebo popíjejí čaj.
Čaj! Nejlepší společník do vlaku, bez něhož by několikadenní cesta vůbec nešla přežít. Čaj spojuje i vytváří Rusko. Okamžik nad kouřící sklenicí je posvátný, boje na všech frontách ustanou, nenávist je zapomenuta, duše stoupá do výšin společně se silnou a horkou vůní a ruský čas na chvíli zastavuje svůj beztak už zpomalený běh. Myšlenky se svobodně rozeběhnou po nekonečném prostoru tajgy za oknem vlaku, aby odtud přinesly, pokud trefí nazpět, náruč vzpomínek, obrazů a představ. V žilách Ruska bezesporu koluje vodka a čaj. Vodka proti smutku a čaj proti bujarému veselí.
A tak lžičku čaje na dně plechového hrnku zalévám vařící vodou z vlakového samovaru stojícího na chodbičce vedle kajuty děžury. Je to podivný živočich, ze kterého vychází několik trubek, teploměr a kohoutek. Topí se v něm dřevěným uhlím, pokud zrovna obsluha nespí či něco neslaví.
Srkám horký nápoj a přes špinavé okno hledím do krajiny. Jedeme již třetí den a krajina nabízí pořád stejné scenerie – březové lesy, močálovité louky, dřevěnice obehnané polorozpadlým plotem a políčka brambor s opodál se pasoucím koněm. Čas za oknem jako by nás odmítal pustit dál, jako by si nás chtěl navěky ponechat zde, uprostřed Sibiře. Kudy jsme projížděli včera, tudy opět pojedeme i dnes, alespoň takový mám pocit, když až do soumraku pozoruji její tvář. Konec a začátek cesty si tady neustále podávají ruce. Cíl cesty nikoho nezajímá, je plný nejistot, otázek a je vzdálen v budoucnosti. Cesta je tím, o co je třeba zápasit, co je nutno žít, jsi-li dost chytrý.
V noci je vedro opravdu nesnesitelné. Vybaluji jídlo, vařím litry čaje. Na chodbičce pokuřuji papirosy a sleduji opilce směřující do prostoru mezi vagony. Ze střechy prolézají děravou gumovou izolací ve spojovačce dva černí pasažéři – prodavači placatých uzených ryb. Každý z nich jich nese pod paží několik a takhle vyzbrojeni obíhají vlak.
Záchod děžura uzavřela, prohlásila, že projíždíme hygienickou zónou. Pod hlavu si dávám erární nasmrádlou matraci, koukám do stropu, potím se, popíjím čaj a mezi zuby loupu slunečnicová semínka, jejichž slupky nonšalantně plivu na zem. Venku za okny vlaku stojí před každým mostem na stráži ženy ve vaťácích s puškou přes rameno. Můj soused, opilý naftař, ukládá ke spánku svou šestnáctiletou dceru a přemlouvá mne, abychom si společně koupili láhev vodky. “Ty pjať tysjač, ja pjať tysjač, i búdět butýlka,” dýchá mi vodku přímo do tváře. “I búděm žiť, znáješ? A žít, žít se musí, rozumíš?” Je půl třetí ráno, vlakem sem a tam prochází policejní hlídka, naše děžura uklízí vagon. Rozumím…
RUSKO-ČESKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍČEK POUTNÍKA PO SAMODĚRŽAVÍ
Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je samozřejmě mnohem více) navzájem neustále interagují a ovlivňují se, ale nikoliv tak, aby cestujícímu zpříjemnily život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistily co nejvíce vzrušujících zážitků.
RUSKO
Rusko je onou oblastí mezi Asií a Evropou, kam se dosud nedaří proniknout ani Asii, ani Evropě. Ruský prostor a jeho rozměry jsou totiž nejlepší obranou před vlivy cizozemců a ruský svéráz, kvasící a klokotající kdesi uprostřed tohoto prostoru, je největším zdrojem ruské hrdosti a síly. Samozřejmě je i zdrojem nepochopení cizozemců.
Pro cestovatele jedoucího od nás směrem na východ začíná Rusko tam, kde lidé odmítají dodržovat jízdní řády dopravních prostředků (a jakékoliv řády vůbec) a raději volí volnost a svobodu neurčitosti. Tu lze nejlépe vyjádřit slovy, kterými Rusové odpovídají na otázku po odjezdu autobusu: “Možná pojede.” (rusky: “Móžet byť pojédět,” doslova “Nelze vyloučit, že pojede.”) Nejpřiléhavější substantivum pro Rusko, jeho obyčeje i jeho obyvatele je zřejmě neomezenost. Vše je zde zkrátka neomezené, včetně hlouposti, geniality, nenávisti a přátelství.
Projíždíme-li vlakem napříč Ruskem, musíme i dnes dát za pravdu ruskému historikovi Ključevskému, který před stoletím tvrdil, že dějiny Ruska jsou především dějinami kolonizace ohromného prostranství od hranic s Evropou až po břehy Tichého oceánu. Rusko jako jediná z evropských imperiálních velmocí nemělo zahraniční kolonie, které by mohlo civilizovat, vykořisťovat či terorizovat, a vynahrazuje si to dodnes tím, že kolonizuje samo sebe.
RUSKÁ DUŠE
Rusové zřejmě nosí ve svém srdci dvě duše: duši divokého mongolského jezdce ženoucího se bezohledně nekonečnou stepí, a duši zbožného křesťana toužícího najít únik ze své vlastní divokosti a oddávajícího se stejně divoce askezi a hledání cesty k věčnosti a spáse. Obě polohy své duše prožívají s největší opravdovostí a často až do úplné krajnosti. Dokáží být dokonale zbožnými, stejně tak jako dokonale krutými. A možná jedině u Rusů se tyto dvě krajní polohy snoubí v jakési podivné harmonii, která je ve větší či menší míře přítomna v každém z nich a znalého poutníka již nepřekvapí.
Ruská duše poznává svět především prostřednictvím utrpení, a protože každá duše touží po poznání, milují Rusové utrpení více než jiné národy. Je to pro ně obvyklý způsob existence a opravdu máloco jim stojí za to, aby od sebe odehnali bolest, nepohodlí, smutek nebo trýzeň a tak se vlastně připravili o možnost opravdového poznání. Což si mnozí pozorovatelé chybně vykládají jako nedostatek vůle a odevzdanost, a nikoliv jako sílu ducha a posléze i těla.
Věčnost a utrpení – to jsou základní témata ruské duše. Jako slunce osvětluje měsíc, aniž by se někdy setkaly, tak je ruská duše osvětlena plamenem věčnosti, který jí dodává zvláštního lesku. A utrpení z popálenin takto vzniklých si velice považuje, protože jsou dokladem maximální možné blízkosti svíce.
MÁLENKIJ BYZNYS
Celé Rusko dnes žije a dýchá “málenkim byznysem”, jak se jmenuje tento drobný obchod připomínající období občanské války v roce 1918. Tenkrát s pytli na zádech putovali vlaky z měst na vesnice a zpět takzvaní “mešočnici” – potulní prodavači a obchodníci, kteří vyměňovali nářadí a součástky získané v továrnách za obilí a jídlo uchráněné venkovem před smrští války. V období divokého vraždění, kdy neexistoval fungující trh, nahrazovali svou mravenčí prací rozvrácený zásobovací systém, a udržovali tak Rusko naživu.
Dnes jako by mešočnici vstali z mrtvých. Lidé, kteří jsou svými příjmy závislí na státě, a těch je dosud většina, často čekají na výplatu nebo důchod až půl roku. A i když výplata přijde, nestačí ani zdaleka pokrýt výdaje nutné na přežití. Lidé žijí z toho, co si vypěstují na svých zahrádkách nebo balkonech, anebo jim nezbývá nic jiného, než postavit se někde na nádraží s taškami zboží, často kradeného přes ploty státních podniků, a proměnit se v mešočniky.
Setkáte se s nimi všude. Hlad je přinutil soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru. Každý z nich vypadá trochu jinak, každý z nich prodává jiné zboží. Jen pohled jejich očí je stejný, něco mezi pohledem žebráka a poutníka. Je z něj cítit, že vědí, co je nouze, bída a zoufalství. A nevědí, co je to naděje. To slovo se v Rusku totiž již delší dobu neužívá.
RUSKÉ ŽENY
Mají na starosti všechny typicky ženské práce: jsou z nich zednice, asfaltérky, zámečnice i slévačky. Snad od dob Petra I., kterému se podařilo vtlouct do hlav mužů pocity hrdosti na uniformu a impérium, jsou to právě ženy, jejichž převážnou zásluhou je v impériu co jíst. Mnohé z nich se netají názorem, že chlap v domácnosti jenom překáží a je zbytečnou zátěží, protože bez něj jde všechno mnohem lépe a snadněji. Je proto jednodušší ho přihlásit na vojenskou akademii nebo rovnou vyhnat z domu. Rusko je poslední baštou skrytého matriarchátu.
LENIN
Bude vás na vašich cestách samoděržavím provázet na každém kroku. Na každém nádraží, před každým sovětem objevíte jeho větší či menší poprsí, sochu, obrázek. Jeho postava je synonymem pro mesiáše a Boha v jednom. Zatímco hodně ze své historie již Rusové pochopili, mýty o Leninovi a jeho “jediné správné” cestě jsou věčně živé a klaní se jim jak moderní novomanželé pokládající květiny u bronzové sochy, tak účastníci různých ruských válek. A jak je známo, mýty nelze rozumnými argumenty vyvrátit.
Ostatně právě díky Leninově náklonnosti k prolévání krve vlastního národa panuje v této ohromné zemi již osmdesát let takřka nepřetržitý válečný stav, na který si lidé již zvykli a jenž je živen právě mýty. Těmi starými, šikovně obhajovanými, i těmi zcela novými, šikovně krmenými státní propagandou.
TARAKÁNI (ŠVÁBI)
Patří neodmyslitelně k Asii a jsou to skoro úplně neškodní brouci, kteří nade vše milují cestování a vše, co s tím souvisí (jako jsou svačiny, špína, nedostatek teplé vody), a mohli by tudíž být maskotem cest po Rusku. Budou vás, i když často zcela nepozorovaně, provázet v ubytovnách, ve vlacích, v obchodech, na nádražích i v jídelnách. Jsou světloplaší a většinou se dávají na pochod teprve až po setmění, podobně jako vlakoví zlodějíčkové.
OPILEC (PJÁNYJ)
Vyskytuje se všude tam, kam až sahají hranice Ruska. Prochází nezměněn skrz staletí a skrz všechny společenské třídy. Nejčastěji ho potkáte v podobě vlakového či nádražního opilce, který se znenadání vynoří kdovíodkud, aby se do vás zavěsil, opřel, dýchal vodku přímo do tváře a přitom recitoval své vlastní milostné básně o Leninovi. V každém případě hledá parťáka s peněženkou, který mu za to, že jej už nikdy neuvidí, dá na “butýlku vódočky”. Tento slib ovšem nikdy nesplní a svého “vodkodárce” již neopustí. Univerzální rada, jak se zbavit opilce, neexistuje, osvědčilo se hrát mírně zblblého Američana, jenž neumí ani slovo rusky, a postavit se nevtíravě vedle skupinky bábulek, které, vracejíce se z práce, zrovna probírají nové cenové relace potravin a dotěrného opilce zneškodní lépe a rychleji než policejní hlídka. Jejich smysl pro řád a pořádek je totiž mnohem silnější.
BĚLOMORKY
Supersilné papirosy “pjatovo sorta” (páté třídy), působící již po třetí cigaretě jako ostrý halucinogen. Je to vhodný dárek pro opilce. Jsou pojmenovány po Bělomořsko-baltském kanále, který stavěli vězni severoruských stalinských táborů nucených prací. Na krabičce papiros je tento kanál, dlážděný kostmi ubitých vězňů, znázorněn. Tyto papirosy kouřil i světoznámý Vlk, který pronásledoval Zajíce.
DĚŽURA (ZŘÍDKA I DĚŽURNYJ)
Děžura je zvláštní a zcela specifický tvor, vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou (či značnou) nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, “kómnatu oddycha” (nádražní ubytovna), čekárnu, vagon, vlak – to ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti. Funkce děžury je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v chování děžury vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžura na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě dvě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci.
Funkci děžury může vykonávat i chlap, v tom případě hrozí nebezpečí, že je notorickým opilcem, a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci.
BÁBULKA
Bábulka je žena neurčitého věku a obdivuhodné vitality, zabývající se obchodováním na nádražích, nástupištích či přímo ve vlacích. Díky ní pasažéři vlaků po cestě neumřou žízní a hlady, to ona je zásobuje chlebem, cigaretami, kefírem, pirohy s kartoškou nebo s varenijem, blinami (palačinky), napítkom, jájcom, ředkvičkami, maróženym, nádobím, tepláky Adidas, ponožkami, křišťálem, vánočními kolekcemi, vlněnými šátky a vodkou. Většinou číhá na vlak přímo na nástupišti a s připraveným reklamním sloganem na rtech se vrhá na vylézající a lenivě se protahující cestující. Své zboží roznáší ve velkých taškách nebo rozváží naskládané na starém dětském kočárku. Na dně každé tašky s libovolným zbožím se vždy ukrývá pár lahví vodky.
DIRÉKTOR (ČTI ĎIRÉKTOR) TÉŽ STARŠIJ, RUKAVADÍTEĽ
Je to funkce, která zřejmě vzešla z hodnosti náčelníka kmene, a je tudíž všude v Asii hojně rozšířena. Každý chlap, který dosáhne postavení, jež mu umožňuje řídit a rozhodovat o osudech alespoň dvou lidí, se automaticky stává diréktorem, a není již nucen pracovat.
Jeho činnost spočívá v neustálém potřásání si rukou se svými podřízenými, či ještě lépe s jinými diréktory, v kouření zahraničních cigaret, v projížďkách služebním autem a v přijímání či vymáhání dárků a pozorností zpříjemňujících život, jimiž podřízení denně projevují oddanost svému náčelníkovi. Ten po uvedení do funkce již není obyčejným člověkem, stává se příslušníkem nadřazené kasty diréktorů, kteří se vždy vzájemně respektují, při každé příležitosti dávají najevo svůj odstup vůči obyčejným lidem, předbíhají ve frontách, nechávají si nejlepší kousky masa a nejhezčí zajatkyně pro sebe či sobě rovné.
Na cestě po Rusku se nejčastěji setkáváme s diréktorem ve funkci řidiče, děžury, náčelníka policie, náčelníka tajné policie, náčelníka sovětu, náčelníka pasové policie, náčelníka vlaku, nádraží nebo veřejných záchodků.
Diréktoři si vždy vykládají zákony své země ve svůj prospěch, zejména předpisy týkající se různých poplatků, cel a daní. Kolem sebe za účelem jejich vybírání shromažďují houf přitakávačů, kteří dodávají rituálu placení, jež je hlavním zdrojem jejich příjmů, punc legality. Vyžadování stvrzenky je považováno za znevážení osobnosti náčelníka a jeho funkce.
VLAK (PÓJEZD)
Vlak je kulturně-společenská instituce, pohybující se maximální povolenou rychlostí 50 kilometrů v hodině z jedné strany samoděržaví na druhou. Umožňuje obyvatelům Ruska navzájem obcovat, popíjet čaj, odpočinout si od všednosti, uzavírat nové nebo rozbíjet dosavadní manželské svazky či nacházet nové přátele. Ve vlaku skoro vždy vládne příjemné domácké prostředí (výjimkou jsou případy, kdy děžurou je chlap alkoholik), všichni jsou převlečeni z obleků do županů či tepláků, pobíhají po vagonu v trepkách s kouřícími konvicemi čaje, dívky se svůdně rozvalují na lehátkách a zpod přikrývek vystrkují ty části těla, o kterých jsou přesvědčeny, že jsou nejhezčí.
Vlaky se v Rusku dělí podle přepravní rychlosti na “skóryje pojezdá” (odpovídá našemu rychlíku), které mají číslování od 1 do 149, “skórostnyje” (náš spěšný) s čísly 151 až 169 a “pasažírskyje” (ještě o něco pomalejší), číslované od 171 do 699. Našim osobním vlakům odpovídají vlaky “prigoródnyje”, které staví skutečně v každé zastávce, nejsou lehátkové, a jak sám název napovídá, od svého “górodu” nejezdí na větší vzdálenost než 200 kilometrů. Rychlost vlaku hraje podstatnější roli teprve při větších vzdálenostech. Například po čtyřech dnech jízdy může činit rozdíl mezi vlakem 6 a 188 až 12 hodin.
V dálkových vlacích cestující společně s jízdenkou automaticky obdrží i lůžko či lehátko. V ruských vlacích si můžete ve druhé třídě koupit “plackartu” a ulehnout na jedno z šesti lehátek umístěných v jakémsi otevřeném oddělení, kterým prochází chodbička, takže celkový vzhled vagonu připomíná spíše noclehárnu a o soukromí je zde nouze. “Óbščij” vagon je stejného typu, ale cestující nemá zajištěné lehátko a o místa se musí tvrdě bojovat. Je to nejnižší, ale i nejlevnější a nejzajímavější třída dálkových vlaků. Dalším typem je “kupejnyj” vagon, který již běžně známe i z našich vlaků, kde jednotlivá oddělení lze uzamknout. Zamykání je ovšem pobídkou pro zloděje znalé umění odemknout a vzít.
ČAJ, SAMOVAR, KIPJATÓK
V každém vagonu děžura udržuje oheň v samovaru, ze kterého si cestující bezplatně odebírá kipjatók (vařící voda) a během několikadenní cesty připravuje jednu konvici čaje za druhou. Prázdné šálky od čaje pomáhají odměřovat čas, který se navíc neustále mění podle časových pásem. Často jsou právě šálky jediným důkazem toho, že čas vůbec plyne, protože krajina za oknem je po několik dnů úplně stejná. Čaj rovněž pomáhá nacházet nové přátele, zatímco o vodce je známo, že tato nová přátelství prověřuje.
VODKA (STO GRÁMOV, BUTÝLKA VÓDOČKY)
Je ruským národním nápojem, který léčí všechny nemoci těla i duše pravého Rusa. Podává se ve sklenici o velikosti zavařovačky, protože pouze v tomto množství dokáže neduhy zneškodnit, a pije se zásadně do dna. Ke konzumaci vodky je vždy a všude ta pravá chvíle a místo. S oblibou pijí Rusové vodku z dvoudecových kelímků na kapotě žigulíku ve stepi, tajze či tundře, nebo na lavičce uprostřed města, kterou navíc vyzdobí nakrájeným salámem v umaštěném papíře, okurkami nebo sušenou rybou.
Nejmenší poživatelnou dávkou vodky je v Rusku “sto grámov” (asi dvě až čtyři deci, podle velikosti dostupné zavařovačky). Jako příloha se “zakúsyvajet” nasolená rybka, “oguréc” (nasolená kvašená okurčička) a chléb. Vodka je i základním platidlem, pokud platíte penězi, často je částka přepočítávána na “butýlky vódočky” a placená suma pak musí odpovídat celočíselnému násobku ceny jedné láhve. Pokud tomu tak není, je obchodní transakce zrušena.
NÁDRAŽÍ (VOGZÁL)
Je často centrem společenského života celého městečka. V jeho budově je umístěna pošta, čekárna, ubytovna, bufety, levná jídelna, igróvyje avtomáty, holič, policie, informace, pokladny, lékárny – zkrátka vše, co může znavený cestující potřebovat. Na ruských nádražích (na rozdíl třeba od našich) ovšem vždy vládne absolutní pořádek, který ve svorné spolupráci udržují milicionéri, tajní, děžury a bábulky.
ZÁCHODKY (TUALÉT)
Mají klasický asijský ráz jak co do funkce, tak co do vzhledu a čistoty. Nejlepším způsobem, jak vykonat na tualétě svou potřebu, je přizpůsobit se asijským zvyklostem a ty evropské zanechat doma. Je nutno vylézt opatrně na mísu opatřenou k tomuto účelu speciálními šlapkami a přidržovat se něčeho, co je zrovna v neustále se kymácejícím vlaku po ruce.
Tualét ve vlaku má oproti těm na nádraží jednu neocenitelnou přednost: poskytuje absolutní soukromí. Veřejné záchodky v Rusku totiž často mají společenský charakter a probírat nejnovější sportovní události a dřepět přitom společně s partnery nad dírou v betonové podlaze je zde věcí zcela běžnou.
CIZINEC (INOSTRÁNEC)
Je v Rusku již od dávných dob zdrojem obdivu, veselí, ale především soucitu, protože je nucen žít v jakési podivné daleké zemi bez ruské sauny, ruských pirohů, pořádných porcí ruské vodky, a navíc se mačká s ostatními jemu podobnými ubožáky na nepatrném prostoru. Zřejmě proto se prostí ruští lidé k cizinci chovají vždy velice vstřícně a s pochopením ho napájejí, krmí, myjí, šlehají březovými proutky a posléze uspí v posteli s duchnou.
Ruský stát má však k cizincům prozaičtější vztah. Je to pro něj výhodný zdroj tolik potřebných cizích měn, za které si diréktoři mohou obstarávat nejnovější modely Mercedesů, a proto mu zdvojnásobuje ceny všude, kde je to jen trochu možné. Občas končí cizinci nedobrovolně i na Sibiři.
ČAS Byl Rusku zcela evidentně vnucen společně s jinými evropskými vynálezy (vlak, domovník, daně, volby) a ještě zde ani zdaleka nezdomácněl. Nikdo z domorodců totiž dost dobře neví, k čemu by asi tak mohl být dobrý. Jediný, kdo si s časem velice dobře rozumí, je vlak, který nikdy nemá zpoždění, a tak je celkem možné, že právě on čas po Rusku rozváží, podobně jako to činí s poštou a cestujícími.
V Anglii se sází na všechno. K charakteristice klasického anglického gentlemana patří nejen tvídové sako, vycházková hůl a lulka, ale též vášeň pro sázení. Na jaře vypsali bookmakeři své kurzy na velmi neobvyklý podnik: podaří se expedici DINO 2000, připravené na říjen letošního roku, objevit v bažinaté oblasti Likouala Republiky Kongo legendárního tvora mokele mbembe, připomínajícího svým vzhledem sauropodního dinosaura? Nebylo to poprvé, co přijímali sázky na podobný podnik. Dosud žádný z nich neuspěl. Ale co když se to podaří tentokrát?
NEJSTARŠÍ ZPRÁVY
Zprávy o tomto záhadném živočichu nejsou novodobým výmyslem senzacechtivých novinářů. Objevují se v literatuře již před více než dvěma sty dvaceti lety, v době, kdy o existenci dinosaurů nemělo lidstvo nejmenší tušení. První taková informace byla publikována v roce 1776 v knize abbého Lievaina Bonaventury Proyarta, pojednávající o činnosti francouzských misií ve střední Africe. Kniha nesla dlouhatánský název “Histoire de Loango, Kakondo et Autres Royaumes d’Afrique, Rédigée d’aprés les Memoires des Préfets Apostoliques de la Mission Francoise”. Misionáři nejen popisují celkový vzhled záhadného tvora, o němž jim vyprávěli domorodci, ale uvádějí i to, že jednou při cestě pralesem narazili sami na stopy tohoto zvířete, které dle jejich názoru muselo být opravdu monstrózní. Šlépěje měly obvod devadesát centimetrů a vykazovaly jasné otisky velkých drápů. Nejpodivnější je to, že paleontologové poznali dinosaury až o půl století později a apatosaurus – první ze skupiny sauropodních dinosaurů – byl objeven až sto a jeden rok poté, kdy vyšla kniha abbého Proyarta. Nikdo se tedy při popisu tohoto zvířete nemohl nechat “inspirovat” známými fakty. A to, že zadní nohy sauropodů byly opatřeny silnými drápy, nevěděli paleontologové ještě ani v polovině dvacátého století. Stačí se jen podívat na Burianovy rekonstrukce z té doby, které maloval pod odborným vedením profesora Augusty.
Zprávy o tomto tajemném tvoru přicházely pak již z Afriky pravidelně. Koncem devatenáctého století přichází A. A. Smith, známější pod přezdívkou Trader Horn, se sdělením, že v bažinaté oblasti Gabonu nazývají domorodci toto zvíře jago-nini nebo amali. Trader Horn sice nikdy záhadného tvora nespatřil, ale na vlastní oči viděl obrovské neznámé stopy. V roce 1913 se setkává se zprávami domorodců o tomto zvířeti v bažinaté oblasti Likouala v dnešní Republice Kongo německý cestovatel kapitán von Stein. Domorodci zde nazývali tohoto živočicha mokele mbembe.
“Domorodci tvrdí, že toto zvíře má hnědošedou barvu,” píše von Stein, “a hladkou kůži, je velké jako slon, nejméně však jako hroch. Má prý dlouhý a velmi ohebný krk a pouze jediný zub (tím je zřejmě míněn roh na čenichu). Někteří hovoří o dlouhém svalnatém ocasu, podobném ocasu aligátora. Tvrdí, že lodice, které se dostanou do blízkosti tohoto zvířete, jsou ztraceny. Mokele mbembe napadá čluny a zabíjí jejich posádky. Mrtvá těla však nežere. Při hledání potravy vystupuje prý na břeh i za dne. Jeho potrava je výhradně rostlinného původu. Domorodci mi dokonce ukázali rostlinu, kterou se živí nejraději. Je to druh bělokvěté liány s mléčnou šťávou a plody podobnými jablkům. U řeky Ssambo mi ukázali stezku vyšlapanou tímto zvířetem při jeho cestě za potravou. Stezka byla čerstvá a nedaleko byly rostliny výše popsaného druhu.”
V prosinci roku 1919 pořídil nákres tohoto zvířete jistý Walter Winans. Na čenichu zvláštního tvora ční vzhůru lehce stočený roh, z tlamy šlehá rozeklaný jazyk a z každé čelisti trčí dva ostré hadí zuby. Nohy připomínají tlapy lva. Na první pohled je zřejmé, že Winans nekreslil podle vlastního pozorování, ale složil dohromady jednotlivé znaky mokele mbembe podle vyprávění domorodců.
V roce 1938 přináší zprávu o podobném zvířeti v této oblasti von Boxberger. Podle informací, které získal od domorodců, se vyskytuje na soutoku řek Mbam a Sangha a u řeky Ntem.
VÝZKUM NA VĚDECKÉM ZÁKLADĚ
V polovině sedmdesátých let dvacátého století studuje život krokodýlů v Gabonu americký herpetolog Powell. V roce 1976, přesně dvě stě let poté, co vyšla kniha abbého Proyarta, se tu setkává se zprávami o stejném zvířeti nazývaném n’yamala (zřejmě “amali” Tradera Horna). Po konzultacích s Bernardem Heuvelmansem, pozdějším prezidentem Mezinárodní kryptozoologické společnosti, a profesorem chicagské univerzity Royem Mackalem se Powell v roce 1979 znovu vrací do Gabonu, aby získal více věrohodných zpráv o tomto tajemném tvoru.
Kromě Gabonu a Republiky Kongo se údajně vyskytuje i ve Středoafrické republice, kde ho nazývají diba, songo, bandigui, ngakula-ngu nebo guaneru. Zdá se, že obývá rozsáhlou nepřístupnou bažinatou oblast zasahující do všech uvedených států. Všude ho popisují stejně, jak pokud jde o velikost (asi 12 metrů), tak i co se týče druhu přijímané potravy. Tou nejoblíbenější, jak již bylo řečeno, by měly být plody bělokvěté liány z rodu Landolphia, nazývané domorodci molombo. Na základě ekologické studie uvedené oblasti došel profesor Mackal k závěru, že pokud toto zvíře opravdu existuje, bude se jeho výskyt zřejmě koncentrovat do krajů východně od Gabonu, do dosud neprozkoumané močálovité oblasti mezi řekami Sangha a Ubangi v severní části Republiky Kongo. Jde o obrovskou oblast o rozloze přes 150 000 čtverečních kilometrů.
V roce 1980 vyrazili Mackal s Powellem na novou průzkumnou expedici, která je zavedla do Impfonda, pralesního města na řece Ubangi. Zde se jejich předpoklady potvrdily dalšími zprávami. Výprava dosáhla města Epéna na řece Likouala, jež dala celé této oblasti jméno, a její členové se dověděli, že u nedalekého jezera Telle (oválné jezero o rozměrech asi 5 x 4 km) viděli prý někdy koncem padesátých let rybařící Pygmejové dvě mokele mbembe, z nichž jedno po dlouhém boji zabili. Stalo se to údajně u výtoku moliba Oumé (molibo zde znamená výtok říčního kanálu), spojujícího jezero s řekou Bai, jímž sem obě zvířata pronikla od vzdálenějších močálů. Maso zabitého jedince však nebylo poživatelné, a proto ho nechali na místě. Mackal s Powellem se pak vrátili do USA, aby na základě získaných informací připravili expedici, jejímž cílem bylo proniknout přímo k jezeru Telle.
Hned v následujícím roce se Mackal objevil ve střední Africe znovu – tentokrát v čele dobře organizované expedice. Jejími členy byli Richard Greenwell a James Wilkinson, oba z univerzity státu Arizona, a Marie T. Womack. Velkou pomocí byla i účast amerického baptistického misionáře Eugena Thomase, působícího v Impfondu, který znal dokonale zdejší kraj, vedl po mnoho let pečlivou dokumentaci všech zpráv domorodců o mokele mbembe a již dříve poskytl Mackalovi cenné informace. K výpravě se připojili též zástupce konžského ministerstva vodního a lesního hospodářství zoolog Marcellin Agnagna a tři příslušníci konžské armády k zajištění její bezpečnosti. Původně se měl této cesty zúčastnit i černý Američan Herman Regusters, konzultant NASA v kalifornské laboratoři tryskových motorů, který se však ještě před odletem výpravy rozešel s Mackalem ve zlém a rozhodl se pak zorganizovat expedici vlastní. A tak na podzim roku 1981 operovaly v Republice Kongo dvě americké skupiny, které se však v terénu nikdy nesetkaly.
PRVNÍ EXPEDICE
Rozhodující důkaz však nepřinesl nikdo. Pouze jedna z expedic zahlédla na řece Likouala mohutnou vlnu, vzniklou krátce předtím ponořením nějakého velkého neznámého zvířete (sloni ani hroši zde nežijí), a ve vesnici Dzeke viděla širokou stezku vyšlapanou v porostu, o níž místní domorodý lovec Mongoumela tvrdil, že tudy mokele mbembe chodí na pastvu. Podařilo se jí také získat vzorky plodů bělokvěté liány molombo, které jsou podle domorodců jeho nejoblíbenější potravou. V USA pak byly podrobeny laboratornímu rozboru, pokud jde o jejich nutriční hodnotu.
Začátkem roku 1982 se vláda Republiky Kongo rozhodla vyslat za mokele mbembe vlastní expedici. Vedl ji zoolog Marcellin Agnagna, účastník Mackalovy výpravy z předchozího roku. Zdlouhavé přípravy a finanční problémy ji poněkud pozdržely, takže se vydala na cestu až na jaře 1983. Napřed byl proveden podrobný průzkum v širším povodí řeky Likouala, odkud v minulosti přicházelo nejvíce zpráv. Ve vesnici Edzama došlo údajně čtrnáct dní před připlutím výpravy k nehodě, kdy se mladá dívka jedoucí na kánoi vydlabané z kmene stromu střetla s obrovským zvířetem, které odhodilo její loďku na písčitý břeh. Dívka utrpěla šok, křičela a zmítala se na zemi. Tak byla později nalezena rodiči, kteří se ji vydali hledat. Prohlašovala, že neznámé zvíře mělo dlouhý krk a bylo velké jako čtyři sloni. Ve vesnici Dzeke ukázal lovec Mongoumela Agnagnovi čerstvé stopy, které nebyly údajně starší než čtyři dny, a tvrdil, že během sedmnácti měsíců po Mackalově odjezdu spatřil mokele mbembe celkem třikrát. Kromě plodů molombo se prý záhadný tvor živí i rostlinou nazývanou mabondži.
Pak se již expedice vydala k jezeru Telle. Použila cesty, kterou předtím objevil Regusters, s výchozím bodem ve vesnici Boha. Dne 1. května došlo pak k jednomu z nejdiskutovanějších pozorování v historii kryptozoologie. Agnagna tvrdí, že mokele mbembe viděl v jezeře na vzdálenost asi 240 metrů. Tvor měl obrovský klenutý hřbet, dlouhý, téměř kolmo vzhůru vztyčený krk a malou hlavu. Agnagna sestoupil ze břehu a postupoval mělkou vodou. Zadní část krku stejně jako hřbet byly černé a leskly se na slunci, přední část měla barvu hnědou. Zvíře otáčelo hlavu po vetřelci, jako by sledovalo jeho postup. Pak se ponořilo a nad hladinu vyčníval jen dlouhý krk s malou hlavou. Nakonec zmizelo pod vodou úplně. Agnagna se je pokusil nafilmovat, ale po předchozím filmování pralesních květů měl prý kameru nařízenou na makro rozsah. Než svůj omyl zjistil, došel mu film. Další neměl. Do tábora to byly dva kilometry. Pozorované zvíře sice potom nakreslil, ale jeho zpráva o tom, že mokele mbembe je opravdu přežívajícím sauropodním dinosaurem, vzbudila velmi rozpačité reakce.
Mackal a Greenwell, kteří ho znali z předchozí výpravy, podpořili jeho odbornost a věrohodnost. “Je to poprvé,” zdůrazňovali, “kdy mokele mbembe pozoroval profesionální zoolog.” Skeptiků však zůstalo velmi mnoho.
SOUSTŘEDĚNÝ NÁPOR
Zájem světa o tajemství deštného pralesa v kraji Likouala byl probuzen. Na rok 1986 byly připravovány hned tři expedice. Dvě americké (Mackal a Regusters) a jedna anglická, vedená ambiciózním dobrodruhem Billem Gibbonsem. Gibbons byl přesvědčen, že příčinou neúspěchu předchozích výprav byl příliš akademický a nesoustředěný přístup k celému problému. Jako voják britské armády v Belize získal zkušenosti ze života v džungli a hodlal vést celou akci ne jako vědeckou expedici zkoumající podmínky celého ekosystému, ale jako válečnou výpravu s jediným cílem – nezvratně prokázat existenci záhadného zvířete. Mackal poskytl Gibbonsovi veškeré informace a sám se nakonec vlastní expedice vzdal, Regusters nesehnal dostatek finančních prostředků. A tak byl Gibbons se členy své výpravy Operation Congo a Marcellinem Agnagnou po boku nakonec jediným, kdo se v roce 1986 u jezera Telle objevil. Expedice tam strávila několik dní. Nejen však že mokele mbembe ani nezahlédla, ale málem skončila katastrofou. Jen z posledních sil se její účastníci dovlekli do Impfonda, kde se jich ujal misionář Thomas se svou ženou. Gibbons pak z vděčnosti přestoupil na baptistickou víru a nechal se Thomasem pokřtít v řece Ubangi, což byl jediný, byť ne příliš slavný výsledek jeho expedice.
K obrazu z roku 1980 inspirovala malíře Frazettu zpráva o boji Pygmejů s mokele mbembe, čerstvě přinesená Mackalem z Konga.
V roce 1988 se u jezera Telle objevila japonská výprava, ze všech dosavadních nejlépe organizovaná, vybavená nejmodernější technikou. Doprovázel ji Marcellin Agnagna, který se v problematice mokele mbembe vypracoval na uznávaného znalce. Pod vedením Hidevuki Takana ji tvořili samí odborníci – členové Expedičního klubu univerzity Waseda. Včetně domorodých průvodců a nosičů z vesnice Boha se jí zúčastnilo čtyřicet devět mužů. Hladinu jezera křižovaly dva gumové čluny, jejichž posádky měly triedry s velkou rozlišovací schopností, nejmodernější fotoaparáty i videotechniku. Z paluby člunu mapoval dno nehlubokého jezera sonar a hledal obrovské tělo ukryté pod vodou. Průzkum se nezastavil ani v noci, členové expedice sledovali hladinu pomocí dalekohledů na vidění ve tmě. Pátého dubna časně ráno vzbouřili základní tábor dva domorodí průvodci. Tvrdili, že při lovu ryb u západního břehu jezera spatřili ze člunu v mlze ve vzdálenosti asi sedmi metrů hledaného obra. Jeho dlouhý krk čněl vzhůru a mohutné tělo vyčnívalo z vody celou svou horní polovinou. Než se stačili vzdálit, vyrazilo zvíře dokonce hlavou proti nim. Později zažila tříčlenná posádka člunu v říčním průtoku Oumé jinou neobvyklou příhodu. Bylo to nedaleko výtoku Oumé z jezera, kde v padesátých letech zabili údajně jedno mokele mbembe Pygmejové. Voda tu byla velmi kalná a jen asi metr hluboká. Oba břehy kryla hustá vegetace, která se nahoře spojovala, takže se průtokem projíždělo jako v tunelu. Náhle upoutal pozornost výzkumníků praskot lámaných větví. Nějaký předmět udeřil do vody, která vysoko vystříkla. V houštině se na okamžik ukázalo velké šedivé tělo a pak již jen slábnoucí praskot označoval směr, kudy se neznámé zvíře prodíralo. Sloni ani hroši u jezera Telle nežijí.
Další nápor na tajemství záhadného obra byl podniknut v roce 1992. V deštných pralesích v oblasti řeky Likouala se opět objevil Bill Gibbons v čele expedice Operation Congo II. Získal zde nejnovější zprávy od domorodců a vydal se proti toku řeky Bai na sever k jezerům Foulouko a Tibeke, odkud přišly čerstvé informace o spatření mokele mbembe. Tato jezera chybí na většině map a podle místních obyvatel se tu záhadný tvor objevuje dost často. Jeho spatření je prý však otázkou mnohadenní trpělivosti, neboť jde o zvíře velmi ostražité a plaché.
Ve stejném roce byly podniknuty ještě další dvě expedice. Britský cestovatel Redmond O’Hanlon, opět doprovázený Marcellinem Agnagnou, se bezvýsledně pokoušel objevit mokele mbembe u jezera Telle. Krátce po něm tam dorazila i v pořadí druhá japonská výprava. V září 1992 došlo možná k tomu, na co celý svět tak dlouho čekal. Japoncům se podařilo nafilmovat v řídké mlze záhadný předmět, připomínající dno převráceného člunu, na jehož přední straně čnělo vzhůru něco, co vypadalo jako dlouhý krk. Předmět plul napříč jezerem a “krk” se zřetelně pohyboval a kroutil, takže se v žádném případě nemohlo jednat např. o větev nějakého zlomeného kmene. Prokazatelně to bylo živé. Celková silueta připomínala až nápadně Agnagnův nákres z roku 1983. Kritici však namítají, že se mohlo jednat o domorodý člun se dvěma muži, z nichž ten vpředu v loďce stál, připraven harpunovat oštěpem ryby. Vzhledem k nejasnosti záběru nelze tento názor vyvrátit, a tak hádanka mokele mbembe zůstává stále bez odpovědi.
NENÍ TO BLÁZNOVSTVÍ?
Není to však bláznovství, pátrat na samém konci dvacátého století v rovníkové Africe po přežívajícím sauropodním dinosauru, když přece každé dítě ví, že dinosauři vymřeli již koncem druhohor před 65 miliony let?
Takhle formulovaná otázka mohla být snad více či méně oprávněně položena tak před dvaceti lety, ale dnes již ne. Podle jedné z teorií jsou ptáci potomci dinosaurů a těch dnes žije více než dvakrát tolik druhů (okolo devíti tisíc) než savců (okolo čtyř tisíc). Konec konců ani ti klasičtí velcí dinosauři nevymřeli všichni najednou na konci doby křídové, ale na některých lokalitách v Severní i Jižní Americe, Africe i Indii přežili velmi dlouho, nejméně jeden milion let do třetihor. Nesprovodil je ze světa dopad velkého meteoritu ani kometky. Z povrchu Země se vytráceli postupně, tak jak se měnilo k horšímu jejich životní prostředí. Neúměrné sucho a chlad byly příčinou toho, že nakonec zmizeli z nejznámějších lokalit svého předchozího výskytu. Ale co tam, kde se od konce druhohor jejich životní podmínky nezměnily?
Právě to platí o oblasti deštných pralesů v rovníkové Africe. Dokazuje to studie “Late Cretaceus and Tertiary Vegetation History of Africa”, publikovaná v roce 1978 paleobotaniky D. I. Axelrodem a P. M. Ravenem. Nenastaly tu ani žádné významné horotvorné procesy nebo klimatické změny. Území, na němž se má údajně mokele mbembe vyskytovat, se svou rozlohou rovná Moravě. Je krajem rozsáhlých močálovitých deštných pralesů okolo řeky Likouala a jejích přítoků, oplývajícím mnohem větším bohatstvím zvěře než jakákoliv jiná oblast v Africe. Většina zdejších zvířat nikdy nespatřila člověka. Domorodé osídlení je tu nesmírně řídké. Ten, kdo sem pronikne, musí být připraven snášet neustálé útoky obrovského množství hmyzu, z něhož jsou nejhorší komáři, musí počítat s tím, že každou chvíli objeví na svém těle velkou pijavku až k prasknutí nasátou jeho vlastní krví, musí se smířit s tím, že se bude po celé hodiny brodit až po kolena v houpavém močálu a prodírat se hustě zarostlými houštinami a spletí lián. Musí vzít v úvahu i to, že velké zvíře, které uslyší několik metrů od sebe, zůstane před jeho očima navždy skryto neproniknutelnou zelenou clonou. V takovém prostředí může opravdu žít mnoho neznámých živočichů včetně těch největších.
Sauropodní dinosauři byli jednou z nejúspěšnějších skupin dinosaurů. I když hlavním obdobím jejich rozkvětu byla doba jurská, jedna jejich čeleď (Titanosauridae) žila až do samého konce druhohor (období nejsvrchnější křídy) a některé nálezy z Jižní Ameriky i odjinud svědčí o tom, že přežila i do třetihor. Sauropodi tak patří mezi poslední velké dinosaury, kteří se na Zemi udrželi a přežili mnoho jiných svých příbuzných. Žili na naší planetě okolo 120 milionů let. Není možné, aby někteří z nich vydrželi na příznivých odlehlých lokalitách dalších 65 milionů let až do dnešních dnů? Když stále mezi námi v tak obrovském počtu druhů žijí coelurosauři, mezi něž patřil např. i známý tyranosaurus, proč bychom měli právo na přežití upírat sauropodům?
Netvrdím, že mokele mbembe opravdu existuje nebo že se skutečně jedná o přežívajícího sauropodního dinosaura. To je třeba prokázat. Ale nemyslím si, že je moudré házet všechna ta svědectví hodnověrných lidí, z nichž nejstarší pochází z roku 1776, jen tak za hlavu. Nechci se podobat nejuznávanějším světovým ichtyologům, kteří všichni v roce 1938 jako jeden muž odmítli pozvání profesora Smithe, aby se přijeli do East Londonu podívat na právě ulovenou lalokoploutvou rybu, čerstvě popsanou jako Latimeria chalumnae. Ti moudří pánové věděli předem, že by tam jeli zbytečně. Věděli, že to musí být podvrh, neboť lalokoploutvé ryby vyhynuly před 65 miliony let a nikdo je tedy nemůže lovit živé z moře.
EXPEDICE DINO 2000
Zdá se, že v letošním roce budou uskutečněny nejméně dva vážné pokusy o to, aby hádanka mokele mbembe byla zodpovězena do konce dvacátého století. Prvním z těch, kdo se o to pokusí, bude opět Bill Gibbons. Původně plánoval výpravu Operation Congo III již na loňský rok, odradily ho však občanské nepokoje v Republice Kongo, a tak se rozhodl svou expedici odložit. Vyrazí až letos a zaměří se na prověření nedávných, ale dosud zanedbávaných zpráv o spatření tohoto zvířete v sousedním Gabonu.
Největší pozornost je však soustředěna kolem tří zbrusu nových adeptů na vavříny objevitelů přežívajícího sauropoda. Tři sportovně založení dobrodruzi z Manchestru, Adam Davies, Andy Sanderson a John McDonald, mají již přes své mládí četné zkušenosti z výprav do tropických džunglí. Davies např. mimo jiné pátral i na Sumatře po záhadném hominoidu nazývaném domorodci orang pendek. Na cestu za mokele mbembe se vypravili již v roce 1998, ale vzhledem k nepokojům v oblasti se museli hned na jejím začátku vrátit. To je však neodradilo a jsou pevně přesvědčeni, že letos v říjnu se jim jejich úmysl zdaří. V současné době doplňují poslední účastníky výpravy, aby bylo po odborné stránce zajištěno její vyrovnané složení. Během tříměsíční expedice nazvané DINO 2000 chtějí prozkoumat pět cílových oblastí v okolí jezera Telle a v případě úspěchu pořídit průkazné fotografie a videozáznamy. Chtějí se také pokusit najít kosti jedince zabitého Pygmeji koncem padesátých let u moliba Oumé, což jistě nebude jednoduchý úkol, neboť toto místo zkoumalo již mnoho výprav před nimi a kosti budou zřejmě zapadlé hluboko v bahně.
Všichni tři jsou přesvědčeni, že šance na úspěch jsou sice malé, ale ne beznadějné. “Jde jen o to být ve správnou chvíli na správném místě,” říkají. Angličtí bookmakeři si ostří tužky a propočítávají kurzy. Vsadíte si na přežívajícího sauropoda ve střední Africe?
Září se letos píše s velkým Z. Z označení měsíce se stal pojem, který v sobě zahrnuje očekávání velkého bugru. Dospělí Pražané váhají, jestli sbalit kufry a děti (ty mají mobilizační prázdniny) a prchnout před tou inzerovanou hrůzou na venkov. Ti ve vývoji – středoškoláci (mají mobilizační prázdniny) se těší na volno a ten bugr. Těší se i novináři, doufají ve své fotky na prvních stranách světového tisku a v prestižních soutěžích. Netěší se policie a vláda. Slíbily totiž sobě i světu, že slet finančníků bezpečnostně zajistí. Před kým? Před rozezlenými odpůrci politiky Mezinárodního měnového fondu (dále MMF) a Světové banky (dále SB) s dlažebními kostkami a zápalnými láhvemi.
DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU
Zviditelnit se a zároveň využít přihlouplé a naduté dědictví předlistopadového režimu – monstrum Paláce kultury – se ještě před dvěma lety zdálo být jako geniální tah. Zdálo se, že souhlas s uspořádáním summitu MMF/SB v Praze je důkazem, že svět nás začal brát vážně. Načechrali jsme si peří a začali s rekonstrukcí dosud poněkud zbytečného skleněného monstra. Na oltář rekonstrukce stánku pro summit zatím padlo pár miliard korun. Návratnost se očekává ze zvýšení kongresové turistiky, zviditelnění se zahraničním firmám pro eventuální investice… a jakési protekce u samotných institucí MMF/SB při posuzování ekonomické použitelnosti České republiky. Tedy takto se to jevilo ještě před dvěma lety. Od té doby se pozice hostů – MMF/SB výrazně zapotácela. Světová kritika na účet právě MMF/SB a podobných organizací narostla. Nyní je Česká republika spíše v roli obětního beránka. Odvážit se uspořádat summit se stalo hrdinskou záležitostí. Je nasnadě, že jakékoli hostitelské místo na světě by bylo provázeno obrovskými protesty, podobnými těm v Seattlu, kde zasedala příbuzná organizace WTO.
Jestliže běžného občana odklepnutí summitu v Praze nechalo v klidu a možná se pouze pozastavil nad finančně náročnou rekonstrukcí Paláce kultury, řadě skupin zabývajících se více světovou ekonomikou naskočila ideologická kopřivka. Patřily k nim nevládní ekologické organizace a hnutí jako Duha, Děti Země i anarchistické a radikální ekologické skupiny.
TERČE
Nikdo včetně největších odpůrců nepopírá původně dobrý úmysl založení MMF a SB. To bylo v roce 1944 a důvodem bylo zamezení světovým krizím. Strašákem byla zejména vzpomínka na vleklou depresi konce 20. a začátku 30. let, která de facto napomohla i nástupu nacionalistických vln v řadě zemí, potažmo zahájení druhé světové války. Mezi 39 zakládajícími zeměmi bylo i Československo, které však kvůli studené válce bylo nuceno v padesátých letech vystoupit. V roce 1990 opět do MMF/SB vstupuje.
K dnešnímu dni mají obě organizace 182 členů a jako stejně zrozená dvojčata mají i podobnou vnitřní strukturu.
Úloha MMF byla zaměřena především na finanční krátkodobou výpomoc zemím s náhlou platební nerovnováhou. Do roku 1971 se MMF staral o systém pevných kurzů, přičemž hodnoty jednotlivých měn byly vztahovány k dolaru, tento potom ke zlatu. Samotná stabilita dolaru (1 unce zlata se rovnala 35 US dolarům) byla ovšem značně ohrožena vleklou válkou ve Vietnamu, a prezident Nixon poté zrušil volnou směnitelnost americké měny.
SB měla posuzovat potřebnost dlouhodobých půjček, a to nejdříve evropským státům zdevastovaným válkou, později, koncem 40. let, se přeorientovala na rozvojové země.
Rozhodování, komu, kolik a za jakých podmínek, je v rukou správních orgánů. Jestliže každá země má stejný počet členů (v MMF dva – většinou guvernér národní banky a jeho zástupce), není tomu tak co do síly jejich hlasů. 18,5% silou veškerého orchestru vládne hlas USA, neboť jako nejbohatší člen přispívá právě tolika procenty finančního příspěvku do kasy MMF. Na dalších místech v síle hlasu jsou ekonomické velmoci jako Japonsko, Francie, Německo a Velká Británie se společnou silou 20 % hlasu. Naproti tomu celá Afrika má 4 % hlasu. Naše republika “vládne” 0,5 % hlasu.
“Je to podle mého spravedlivé,” odpovídá ing. Zdeněk Hrubý, vládní zmocněnec pro MMF a SB v Praze, na dotaz, jestli se mu to zdá v pořádku.
Kromě rozložení hlasů na bázi příspěvku, respektive možnosti “koupě” vlivu na rozhodování, je kritizována samotná činnost obou organizací. Kritika káže, že důsledkem několika projektů financování MMF/SB došlo naopak ke katastrofálnímu prohloubení chudoby ve světě, nepřirozené restrukturalizaci obyvatelstva na úkor domorodých obyvatel, převálcování národních kultur a zvyků amerikanizujícími buldozery, bezohlednosti vůči tradicím zemědělské, řemeslné, eventuálně průmyslové výroby zájmových regionů. Na vrub se přičítá i zničující dopad na životní prostředí. “Zachraňované” země jsou nuceny pěstovat světově ekonomicky výhodné monokultury či vyvážet suroviny, jejichž těžba ohrožuje přírodní rovnováhu.
Absolutní primát ve výtkách zaujímá už vůbec způsob přidělování financí. Potřebným vybraným zemím jsou poskytovány půjčky, jejichž součástí jsou podmínky, které by zaručily návratnost. Směřují do oblasti státních rozpočtů, kde jsou diktovány škrty v sociální sféře – sociálním zabezpečení, školství, zdravotnictví, kultuře. MMF/SB jako především ekonomické organizace poskytovaly půjčky i diktátorským režimům. Finance spolkli diktátoři, a země se více a více zadlužovaly a chudly.
A navíc… Ve Washingtonu sídlí MMF a SB přes ulici, a vzájemný pohled do oken není zrovna přátelský.
ODSTŘELOVAČI
Střelci, kteří se strefují do dnešní činnosti MMF a SB, jsou trojí.
Nejaktivnější a nejviditelnější skupinou jsou ekologové a sociálně cítící aktivisté, tedy Ulice. Další skupinu tvoří ekonomičtí experti a teoretici světových univerzit, tedy Autority. Do vlastních řad střílí i samotní členové MMF/SB, zejména zástupci zemí třetího světa, tedy Obranáři, co střílí vlastní góly.
ULICE
Jakákoli pouliční diskuse o správnosti fungování MMF a SB byla před pár měsíci nemyslitelná. Diskuse je lepší než dlažební kostka, usoudila vláda ČR, která zdědila – a nerada – roli hostitele. Nad teoretickou možností účasti na reformě MMF/SB formou dialogu zajásali zejména nevládní ekologické organizace, opoziční politické strany a odvážlivec vládní strany ministr životního prostředí Miloš Kužvart.
Dvanáct tisíc zbrusu nově po zuby vyzbrojených policistů, příslušníci hasičských sborů a armádních jednotek budou postaveni proti těm, kteří dialog považují za ztrátu času. Ztrátu, protože po žádné rekonstrukci MMF/SB netouží, chtějí je prostě zrušit. Proklamovanou touhu obou finančních obrů po autorekonstrukci za přispění poradních hlasů z Ulice považují totiž za fintu.
Odpůrcem dialogu v představách řádného občana, podpořených médii, je agresivní chuligán s čírem či jinak zohyzděnou hlavou, v masce přes obličej a dlažební kostkou v ruce… něco jako terorista. Důvodem hodu dlažební kostkou je nuda, touha po zviditelnění, nenávist k okolí, neúcta k majetku druhých… a to ze závisti a vlastních mindráků.
Ve skutečnosti se jedná o široké spektrum lidí různého věku, vzdělání, sociálních poměrů…, a ostatně i té vizáže. Někteří z nich vytvořili platformu vzájemné komunikace, kterou nazvali INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci). Zúčastní se jí Československá anarchistická federace, zástupci některých anarchistických skupin, ale i například levicových křesťanů.
ZÁŘIJOVÁ STRAŠIDLA
Jestliže tedy vyloučíme několik oblíbených cílů televizních kamer na protiglobalizačních demonstracích, které splňují mediální model radikála (jde většinou o příslušníky “nádražních” pankerů), zbývá nám ještě značně heterogenní společenství. I oblast zájmu je mnohostranná, ale více či méně rozložená mezi radikální ekology, anarchisty a autonomy. Dovolím si je souhrnně nazvat Ačkaři. Členové skupin se sdružují na základě společných stanov, skupiny často zahrnují jen několik jedinců. Některé skupiny jsou zaměřeny více na ekologickou problematiku, jiné se soustřeďují na oblast sociální či kulturní. Migrace členů se neodmítá, patří to k věci. Také “politická” orientace členů nemusí být jednoznačně levostranná. Globální oficiální označení “levicoví extremisté”, navozující afinitu ke komunistickým režimům, je zavádějící. Jediným společným znakem je odmítání soudobé struktury společnosti a vize radikální přeměny bez kompromisních jednání se stávajícími politickými a ekonomickými garniturami. Cílem by měla být sociálně spravedlivější antirasistická společnost s důrazem na kulturní i materiální potřeby jedince a skupin, s respektem především k přírodě a přírodním zákonitostem. Tečka. Forma uskutečnění je u různých skupin různá, a to od formy přímé – odstátněné demokracie (například anarchisté) po budování “sociálního” státu (například Socialistická solidarita).
Ačkaři dle vnímání ostatních blekotají při odpovědi, jak chtějí té společnosti vlastně dosáhnout a jak by konkrétně měla vypadat. Jim je ale jasno. Zasáhnout radikálním řezem ve chvíli, kdy “to” ostatním taky dojde. Pak to půjde samo…
???
GLOBALIZACE S OTAZNÍKY
Dne 16. 5. 1998 ještě málokdo tušil, co toto magické slovo znamená. Třeskot skel jídelny McDonald’s a pozdější policejní zásah odstartoval diskusi o tomto fenoménu dnešní společnosti.
“Stěžují si na globalizaci, a přitom používají globalizující prostředky jako Internet a mobily,” pohoršuje se řádný občan nad výzbrojí Ačkařů. Také jsem se pohoršovala. Nesedělo mi používání prostředků těch druhých pod heslem účel světí prostředky, byť za účelem lepší komunikace a informovanosti.
Už dva roky se skloňuje termín globalizace, kdekdo včetně pana prezidenta Václava Havla se pokouší o definici. Globalizace, ta, co irituje anarchisty, dostala přívlastek ekonomická.
Dva roky pátrám po definici Ačkaře. Zatím vím jen, že Ačkař není pračlověk s kyjem. I když část z nich tak zdáli vypadá.
Vesměs má knihovnu plnou seriózní sociologie a ekonomiky, slovníků všech možných témat a proveniencí, šanonů se vzorně vedenou agendou. Může to být ve squatu či u rodičů doma či v podnájmu.
“Rasistický” je zejména vůči rasistům, někdy proti policii a politické moci.
Chutná mu – jako “řádnému” občanovi – pivo či víno, odmítá tvrdé drogy, vesměs odmítá maso a marihuanu. Tedy vesměs. Chodí na demonstrace proti násilí na lidech, zvířatech i rostlinách.
KONEC NÁRODNÍCH STÁTŮ
Vize obou antagonistických stran, tedy nadnárodních spolků a anarchistů, je zrušení dnešních národních států.
Nadnárodní ekonomické společnosti již de facto kumulují státy v jedno velké společenství bez hranic s uniformní obecnou kulturou na základě zón volného obchodu. Geografické hranice se mění jen v cáry na mapě se spojnicemi přístřeší odumírajících celnic. Podpůrným a vzývaným prostředkem je rozvoj elektronické komunikace v ekonomice, respektive obchodu. V tomto scénáři mizí hranice státní, ale prohlubují se hranice sociální. Takový scénář má již svou reálnou podobu v ekonomicky vyspělých zemích Evropy, ovšem některé z nich trochu zlobí (třeba Itálie dlouhou dobu odmítala jídelny McDonald’s na svém teritoriu). Nadnárodní organizace využívají státní aparáty – policii a armádu – jednotlivých členských zemí zejména jako komunikační jednotku či k zajišťování “pořádku”.
Ačkaři a jejich sympatizanti naopak chtějí zejména zrušit hranice sociální. Lidé by se sdružovali jen na základě potřeby podílet se na určité činnosti. Vznikaly by spolky, eventuálně cosi jako odborová seskupení. Řízení a rozhodování by bylo založeno na principech přímé demokracie, kdy by průběžně docházelo k dialogu a zpětné kontrole ze strany voličů. V tomto scénáři se stát jako takový stává nadbytečným, taktéž i jeho geografické hranice. Ačkaři doufají v zachování kulturního dědictví a ekologické rovnováhy v regionu díky užšímu sepětí obyvatel a přímějšímu rozhodování o jejich osudu. Hladina adrenalinu je obecně u Ačkařů bouřlivější, než je standard, ale k lásce k násilí se neradi hlásí.
“Já jsem původně odsuzoval vytloukání výloh ve Vodičkově,” komentuje Ondřej Slačálek, jeden z nejaktivnějších anarchistů, akci po Global Street Party 1998. “Ale bez toho by se o globalizaci asi vůbec nezačalo mluvit.”
“Násilí je za určitých okolností legitimní,” tvrdí Jakub Polák, nestor českého anarchismu, a myslí tím násilí vůči soukromému (nikoli osobnímu!) majetku vyžírků a křečkujících nadnárodních institucí. Myslí tím i důrazný dialog s těmi, kteří jsou vůči slovním argumentům hluší.
Na otázku, jestli existovala nějaká modelová společnost vysněného typu, Ačkaři říkají: “Náběh byl jen za španělské revoluce… a pak v ‘zapatistické’ společnosti dnešního Mexika.” Obě antagonistické party (nadnárodky i Ačkaři) pitvají termín globalizace… První za účelem transplantace, druzí pohřbu.
