Do chrámu Sri Venkatasvara – známějšího jako Balaji – na jihu indického státu Ándhrapradéš přicházejí věřící, aby se modlili. Za dítě, za svatbu, úspěšné zkoušky, uzdravení blízkých. A za růst vlasů… Bůh poslouchá, a ti, které vyslyší, přicházejí do chrámu znovu. Tentokrát oni darují své vlasy bohu.
Klášterem každý týden projde na sedmdesát tisíc poutníků, kteří po sobě zanechají na dvě tuny vlasů. Zbývá jenom bujné kštice prodat na nedalekém trhu. Nejznámějším v celé Indii. Peníze pak chrám rozděluje do sirotčinců, nemocnic, škol či jimi dotuje místní univerzitu. V oblibě jsou zejména dlouhé vlasy sikhů. Ti by je sice neměli za svého života stříhat, ale bůh odpustí… Zvláště v parném létě.
V Indii se jedná o kvetoucí byznys. Surovinu získávají s neporovnatelně horšími výsledky i “lovci vlasů” ve vesnicích. Berou to, co zůstane na hřebenech žen. Odměnou dodavatelek jsou plastové hračky pro jejich děti nebo jídlo.
Umyté vlasy se třídí podle délky a vyvážejí se do dalších asijských států, kde z nich vyrobí paruky. Dříve držely výrobní prim závody v jihokorejském Pusanu a Soulu, ale dnes většina vlasů putuje do země za velkou zdí, do Číny. Typy paruk jsou závislé na módních směrech a libovůli trhu. Skutečnou katastrofou pro obchodníky byl rok 1972, kdy trh zaplavily umělé vlasy všech délek a barev. Ale móda je nevypočitatelná, a pravé vlasy se vrátily na scénu. Díky Americe. Její ženská část si totiž oblíbila indické vlasy vyráběné čínskýma rukama.
“Pomáci jsou strašně velcí chlapi, kteří nezvaným návštěvníkům uřezávají hlavy a s oblibou je baští s lutenicí. Je velmi těžké se mezi ně dostat, je to uzavřená komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustí. Ještě nedávno tam ženy musely chodit sedm kroků za mužem a stínem koně. A v místech, kde byly miny, musely jít naopak před ním,” varoval nás chlápek daleko před Tigridem před návštěvou vesnice Žrebovo v Západních Rodopech. “Je to na samém konci světa, a když budete mít štěstí a nebudou rozvodněné potoky, tak se tam snad s pomocí boží dostanete.” Ani toto kuriózní varování nás neodradilo, abychom se vypravili za lidmi, jejichž předkové, ač přijali islám, si zachovali mnohé slovanské obyčeje a zůstali Bulhary…
NA KONEC SVĚTA
Cesta do hor je šílená. Projedou po ní kromě koňských povozů jen osvědčené Lady a staré ruské náklaďáky. Popojíždíme krokem a několikrát vystupujeme před zaplavenou cestou. Nevíme, zda jedeme dobře, ukazatele směru tady neexistují. Prvním důkazem existence mohamedánů byla nevábná věžička – minaret v tureckém stylu, stojící hned naproti malému kostelíku v Trigradu. Za komunistů neměli pomáci dovoleno stavět si mešity, takže musela vzniknout teprve nedávno. Jiné zřetelné znamení jsme cestou neviděli. Až u jednoho osamělého stavení potkáváme skupinu žen s pestrobarevnými šátky na hlavě, které se vracejí z práce na poli.
Pomácké ženy si všeobecně kryjí hlavu a tělo, dokonce některé si dosud zakrývají obličej závojem (feredže). To se však liší od vesnice k vesnici. Některé nosí šálu na hlavu (zabradka) a dlouhé oblečení nebo dlouhé kalhoty – pantalony (šalvari), jiné bílou roušku a nápadně barevné pracovní šaty.
Právě takovýchto v pestrobarevných zástěrách se ptáme, zda jedeme správně, a vybalujeme časopisy, abychom jim vysvětlili účel naší návštěvy. Dozvíme se, že to je už jenom “kousek”, ale na delší rozhovor nezbývá čas, stařenky vyplašené celostránkovou fotografií člověka v masce čerta před námi prchají.
Obloha se zatahuje a po dvaceti minutách už lije jako z konve. Přijíždíme do vesnice mezi oprýskané domy a dřevěné kůlny. Na současné Bulharsko žádný luxus. Určitě však posun oproti zemljankám a chatrčím z kamene, dřeva, proutí a bláta, ve kterých tu žili lidé v době osmanské nadvlády, poté co museli zbořit své kláštery, kostely a pevnosti. Zastavujeme před jedním ze dvou barů, které zde jako jediné fungují, vylezeme do nánosu trusu a bahna a utíkáme se schovat pod stříšku. Trojice žen s igelitkami s nasbíranými petrklíči před námi prchá. Zdá se, že jediní tvorové, kterým je naše přítomnost úplně lhostejná, jsou kravky, jež se tu potulují. Za chvíli přichází hostinský, kouká na nás odměřeně: “Jeďte zpátky do Trigradu. Tam je hotel, kde se můžete ubytovat. Tady místo nemáme…” Nakonec se slituje, otevře bar, zatopí a vaří nám první kafe. Několik formálních frází, s druhým kafem už sedí u nás a zdá se, že se ledy začínají prolamovat. Tak jako vždy, když se vzdálíme od turistického “centra”, pokud to tak lze nazvat v případě Trigradu, lidé jsou otevřenější, srdečnější, počáteční nedůvěra se rychleji odbourá. Tomáš vyráží na prohlídku vesnice. Zpráva o hostech se již zřejmě roznesla, do baru si nás přicházejí omrknout první odvážlivci – srkají v baru sodovku a naoko sledují bulharskou obdobu televizní soutěže Kolotoč, na které je nejzajímavější dívčí složení kapely, vyhrávající folklorní muziku.
ŽREBOVO
Jsme hladoví jako vlci. Žádáme hostinského, Borena Asenova Kolenarova, o něco k jídlu, jeho manželka nám odchází něco připravit. Za chvíli je zpátky s mísou plnou opečených brambor posypaných výtečným ovčím sýrem a proložených kousky špeku. Zdejší tradiční jídlo, brambory jsou základní složkou místního jídelníčku, v nás zmizí jako mávnutím proutku. Po další várce následuje přímo rodopská delikatesa – kačamak, kterou nám připravila sama Kolenarovova maminka. Vybrala k tomu tu nejlepší kukuřici, kterou vařila ve vodě podobně jako knedlík. Přidávali jsme si těsto do jehněčí polévky kurban a občas nám mezi zuby zaskřípal písek, to jak byla kukuřice ručně drcena na obrovských mlýnských kamenech. Dali jsme si každý po pivu, abychom spláchli mastnotu, a tím jsme zároveň vypili všechny zásoby zlatavého moku v místním baru. Nad sklenkou rakije pak do večera sondujeme situaci v této zapadlé vesnici.
Žije zde dvě stě obyvatel, a jen čtyři z nich pracují. Tedy mají práci. Pracují tady samozřejmě všichni, a to, jak se můžeme přesvědčit následující dny, doslova od rána do večera. Den za dnem, bez oficiálních svátků, sobot a nedělí, každodenní poctivá práce, aby tady v pro nás nuzných podmínkách přežili. Všichni ve vesnici chovají ovce, kozy, krávy, slepice – na maso, mléko, vejce. Prasata ne, jsou to přeci muslimové. Z mléka si vyrábějí máslo, sýry, tvaroh a jogurty. “V zimě tu spíme, hrajeme karty a staráme se o zvířata.” Ženy tkají košile, vždyť když se tady žena vdává, musí dát svému nastávajícímu čtyřicet ručně vyrobených košil, které by měly zabrat místo od podlahy ke stropu. Vydělávají kůže a vyrábějí přikrývky kitenik. Jejich základem je tkaná ovčí vlna, do které se ručně vkládají 15 až 20 cm dlouhé prameny z vybrané ovčí vlny. Výroba jedné z nich trvá měsíc a půl. Nepotřebují skoro žádné peníze – “kupují” si jen chleba, a to barterovým způsobem, vše ostatní si sami vypěstují – hlavně brambory, kukuřici a cibuli. Přilepšují si také sběrem bylinek, borůvek a hub v okolních horách. “Houby tu už moc nejdou. V posledních letech ovládli jejich výkup mafiáni, kteří přepadávali ostatní prodejce a nasazovali dumpingové ceny.” Nejisté kšefty v nejisté době. Všichni tady čekají, až tu v blízkosti otevřou nějaký přechod do Řecka. “Hranice je odtud co by kamenem dohodil a k Bělomoří to je odsud čtyři hodiny pěšky. Hned bych tam šel dělat, všichni by šli. Copak se dá vyžít s důchodem 30 leva, který mnohdy ani nedostanete?” říká Mitko se zkušeností gastarbeitra v Česku.
V minulosti, kdy to bylo jedno území bez hranic, vojáků a ostnatých drátů, vodili rodopští pastevci na zimu svá stáda dolů k Egejskému moři. V současnosti jsou však hranice uzavřené, nejbližší přechod do Řecka na míle daleko a navíc ta pro Bulhary zatracená vízová povinnost.
Je čas jít spát. Zítra je velký den – první vyhánění ovcí na pastvu. Ovce a kozy jsou stále základem pro život mnoha rodopských komunit – každá rodina jich vlastní několik, většinou je svěřuje vesnickému pastevci. Mléko a mléčné produkty společně s nasoleným masem určují jejich hlavní zimní jídelníček. Z ovčích a kozích chlupů tu tkají pokrývky, které vydrží až osmdesát let, a kozí kůže se dá potom využít na cokoliv od žoků na víno a sandálů po dudy (gajdy). Chceme se ještě k zítřku dozvědět nějaké podrobnosti, ale jsme odbyti: “Buďte trpěliví, vše uvidíte zítra.” Všechno tady má svůj čas. Hajdy do hajan. Oproti všem chmurným předpovědím nakonec končíme v pomáckých postelích, zachumlaní do obrovských přehozů z ovčí vlny.
PRVNÍ VYHÁNĚNÍ
Od šesti ráno jsou už ve Žrebovu všichni na nohou, ženy dojí krávy. Mléko přinesou v kýblech do baru, hostinský Kolenarov je přelije do odměrek a hliníkových kádí a za soustředěného a napjatého pozorování majitelek kyblíků zapíše do knihy, kolik kdo přinesl. Mezitím přijede z Trigradu náklaďák s chlebem a šrotem. Šrot pro zvířata se tu mění za brambory, mléko, ze kterého se vyrábí trigradský kaškaval, za chleba. Výtečné rodopské mléko tu takto “prodávají” v přepočtu za 0,2 DM za jeden litr. Čerstvému svařenému, které jsme měli k snídani, se už vůbec nic nevyrovná. Než ho dopijeme, shromáždí se skoro všichni majitelé ovcí na návsi, v ruce třímají lístečky s jejich počtem. Ty pak končí srolované v klobouku, z něhož se vylosuje pořadí, jak se budou střídat v chození na pastvu. Tady prý umějí všichni všechno. Ve vzduchu je cítit nervozita. Do toho ohlušující bekot a rachot zvonců. Nahnat ovce do ohrady. Je to poprvé a chlupáčům se tam očividně nechce. Utíkají, chlapi a ženské je nahánějí, některé tam musejí odnést na svých ramenou. Jedna babička si zapomněla označit ovce a teď pobíhá po ohradě a hledá ty svoje, hladí je, značkuje si je zelenou barvou. Konečně jsou všechny pohromadě. Až se všichni trochu uklidní, odvede je první vylosovaný do hor na pastvu. Po ovcích se celá procedura opakuje i s jehňaty, ta však budou v salaši na pastvě zůstávat po celou sezonu. Ovce se večer seženou dolů, kde se podojí, a hned se začne připravovat sýr.
JAKO CHÁN V RÁJI
Do hor vyrážíme i my. Z vesnice vede nahoru kamenitá cesta. Místní po ní chodí pěšky nebo jezdí na koních, cestu si zpříjemňují popěvky. S motykou na rameni každý den dva až pět kilometrů ke svým malinkatým políčkům. Ta si tady nahoře dělají, takřka kde se jim zlíbí. Je to dřina. Doplahočit se sem, pak vyrvat drny a odstranit kameny. A aby ze země vůbec něco vzešlo, přihnojovat koňským trusem.
Vysoko na kopci buší nádherná sedmdesátiletá žena do země rytmicky svou motykou. “Máte u vás v Čechách demokracii? Tak se podívejte, co nám tahle demokracie udělala. Musíme se dřít s motykami, dřív na to byly traktory,” nostalgicky vzpomene na “zlatou” dobu socialismu a pokolikáté už se sehne, aby vyhodila další kámen. S ohromným balvanem jí musí přijít na pomoc manžel. Deset minut gymnastiky s dvoumetrovým železným páčidlem, a šutr je venku. O krůček dál k políčku na sadbu brambor. Pak ho ještě oplotit nízkým plůtkem, aby všechna ta námaha nepřišla kvůli divé zvěři (hlavně divokým prasatům) nazmar.
Zastavujeme se pod rozkvetlou švestkou a kocháme se okolní krajinou. Vpravo hory, vlevo hory, zvlněné zelené moře zalesněných roklí a vrcholků (na některém z nich se kdysi možná nacházel chrám boha Dionýsa), nelze je celé přehlédnout. Vysoké jedle a smrky mající větve až na zem tu voní a zelenají se spolu s borovicemi a duby, zelené jsou i louky, poseté žlutými květy. Mezi tím vším upravená malá políčka a nespočet potůčků a pramenů, skalky a skály. Nad hlavou nám krouží sokoli, k tomu bzučí včely a zpívají ptáci. “Tady budu žít do 150 let jako chán. Tohle je moje království,” říká náš mladý průvodce Ognjan.
Na okamžik mu začínám závidět. I já si tu chvíli připadám jako v ráji. Ráj díky poctivé a usilovné práci místních, což například pro Ognjana obnáší denně šest hodin sekat 2000 m2 luk. Ačkoli je podle legendy ve zdejších horách ukryta až tuna a půl zlata z místního kostela, které zde schovali Turci, nikdo je prý nehledá. Štěstí a bohatství se dá přece nacházet i jinak. Třeba v bohu. Ognjan je ho plný. Ne Alláha, ale boha křesťanského. Je jedním z deseti křesťanů, kteří v pomácké vesnici žijí, a jak sám dodává, nemají s tím žádné problémy: “Nezáleží na bohu, kterého uctíváš, ale jaký člověk jsi.” Pomáci i křesťané tu kromě víry mají mnoho společného, ať už to je minulost, tradice, jazyk nebo styl života.
V HARMONII S PŘÍRODOU
Ognjan nás vede na skálu Fat Maka, odkud je nádherný výhled na okolní krajinu. Nahoru a dolů po vyšlapaných cestičkách. “Sofiané tady tomu říkají hory, ale pro nás to jsou roviny. Na toto místo chodím každý den, denně tady nachodím desítky kilometrů.” Když vylezeme na vrchol, začíná se obloha jako včera hrozivě zatahovat. “Za chvíli je tady déšť, měli bychom jít, abychom se před ním stačili schovat,” tvrdí rozhodně náš průvodce. Poslechneme ho. Žije tady v tomhle kraji, rozumí mu, umí předvídat. Slezeme dolů a už s prvními kapkami pokračujeme stylem chůze-běh do hlubin zdejšího pralesa. Okamžitou průtrž, která se tady přežene každý den, přečkáme v jedné rokli. Střechou nad hlavou nám jsou větve a listy stromových velikánů. Posilňujeme se, stejně jako místní, chlebem a žlutým sýrem kaškaval, a zapíjíme průzračnou vodou z potoka. Po celodenním chození, které Ognjan absolvoval v tradičních seřízlých gumovkách, nám všem chutná. “Když pracuju v horách, tak je mojí jedinou stravou bochník suchého chleba,” říká náš průvodce a nám je jasné, že obyčejný sýr je dnes pro něj luxus.
Ustává déšť – je čas jít zpátky. Zase nahoru a dolů po vodou nasáklých blátivých stezkách. Potkáváme tetu s taškou hub, které tu za den nasbírala, a také Mitka, jak se vrací se svou ženou do údolí. Brambory má konečně zasazené, a tak si i po celodenní robotě oba dva pískají a zpívají. Zpívají o práci, lásce, přírodě. V písních, ve kterých je ukryta etika lidu (nepozvedneš ruku proti otci, dáš najíst chudému), si přejí dobrou úrodu, zdraví a štěstí.
Na protějším kopci pase někdo krávy. Ognjan zapíská, složí ruce před ústa a zvolá. Za chvíli zazní z 500 metrů vzdáleného vrcholku odpověď. S úžasem sledujeme, jak dva lidé komunikují na takovou vzdálenost. Dorozumí se bez vymožeností moderní komunikace, jako jsou mobilní telefony. Tady je nepotřebují. V těchto horách nejsou žádné rušivé vlny v éteru, tady ještě zní a je slyšet obyčejné lidské slovo.
PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ
Když seběhneme do vesnice, je už dávno po dešti. Místní se vracejí z hor, děti hrají badminton na “hlavní třídě”, kolem nich pochodují v zástupech kravky. Nechávám se strhnout hrou a jdu si s nimi zaházet létajícím talířem. Vůbec nám ani dvěma babičkám, které se k nám na chvíli přidaly, nevadí, že nám talíř občas spadne mezi kravská lejna.
Večer trávíme s novými známými opět v baru. Přišly si k nám přisednout i dvě mladé holky, nastrojené v zářivých mikinách. Jednu z nich jsme viděli ráno v gumovkách a teplákách s oslem u napajedla. V oranžové a kamarádka v růžové mikině vypadají opravdu rozkošně. Tomáš si je chce vyfotit, odbíhají pryč, aby se za chvíli vrátily s nalíčenými obličeji. Snažily se asi vypadat jako herečky, které viděly v televizi, ale realita byla úplně jiná. Celý večer jenom sedí, všemu se usmívají, ale do rozhovoru se nezapojí. Ožijí, jen když se pustí kazeťák – to nás učí tancovat současný bulharský tanec čaulgu. Naše nemotorné pohyby, zdá se, baví všechny přítomné, zvláště ti mladší se dostávají do ráže. Když však ve snaze ukázat svou světovost imitují taneční umění Michaela Jacksona s rukou v rozkroku, opouštíme barový mumraj a jdeme navštívit Ognjanovu rodinu.
Ačkoli zvenčí nevypadá prostorné třípatrové stavení nijak vábně, uvnitř nás překvapí bohatě zdobený, barvami hýřící interiér. Pokoje jsou skromně vybavené (postele, stůl, židle, kamna, skříň, nějaké police), vkusně však vyzdobené a zútulněné pokrývkami, polštářky a koberci. Přívětivost často dotváří teplá barva dřeva. Vítá nás Ognjanova matka, na sobě má typický oděv rodopských žen (u kterých se nikdy nehodnotila jen krása, ale zároveň i pracovitost – jak si vedly u přeslice, kolovratu či stavu), nezbytný šátek, zástěru, sukni, pestrobarevné punčochy a pletené střevíce s vyšívanými rostlinnými ornamenty. Trochu nám dělá práci se s ní dorozumět, mluví totiž dialektem podobajícím se ruštině a staroslověnštině, který si tu lidé předávali z pokolení na pokolení, nejčastěji formou písní a popěvků. Ty byly ostatně spolu s gajdami a kavalami v těžkých dobách poroby mnohdy to jediné, co jim zůstalo.
Poprosíme ji, jestli by nám něco nezazpívala. Nejprve se trochu stydí, ale pak bez doprovodu spustí, a to tak nádherně, až nám běhá mráz po zádech. Zvlášť při písni, kterou si Bulhaři zpívali jako svoje poslední přání, když je Turek vedl na smrt. Na závěr nám se slovy, zda nemáme hlad, nabízí jako největší vzácnost každému po hrnku domácího jogurtu.
V noci, zachumlán opět do ovčích přikrývek, přemýšlím o těchto lidech a světě, ve kterém žijí. Všichni ti ovčáci, sýraři, dřevorubci, sedláři, kováři, měditepci, soukeníci, cínaři jsou určitě silní lidé. Ne neprávem se o Rodopanech říká, že to jsou jediní praví muži v celém Bulharsku. Co všechno už zakusili – a vydrželi. Ale ani turečtí dobyvatelé, kteří sem pronikli a násilím obraceli již porobené bulharské obyvatele na muslimskou víru, nedokázali vyvrátit bulharský kmen Smoljanů, který tady žil po Thrácích, Řecích a Římanech. Přežili i ti, které sem jako “nepohodlné” posílala carská vláda do vyhnanství. Dál pěstovali obilí, kosili horské louky a hrabali seno, poráželi stromy a sváželi klády k řece po nebezpečných cestách, lovili ryby, pěstovali a navlékali tabákové listy na sušení, orali nejprve jen kovanou špicí na dřevěném pluhu, později zapřahali koně a volky, pásli ovce, vyráběli sýr, pěstovali len, vinnou révu, rajčata, kopali hlínu a vyráběli si keramiku.
Život se tu uzavřel na dlouhá staletí beze změny – do roku 1918 sem nevedla silnice, do 30. let našeho století nejezdil k jihu žádný vlak ani autobus. Rodopané byli zvyklí všude chodit pěšky. Když sem přijel první vlak, stěhovali se do klidu, dál od tratě. Čekala je vždy jen tvrdá a poctivá práce, kterou neodstranily ani výdobytky moderní civilizace. Z těch se sem dostaly za poslední desetiletí maximálně tak auta, za socialismu na chvíli nějaký ten traktor, a samozřejmě také kazeťák nebo televize. Mladí sice přičichli k “velkému světu” ve škole v Trigradu a ti odvážnější se vypravili daleko za hranice. Zdá se však, že většina jich onomu jinému světu, který občas vidí skrz televizní obrazovku, příliš nerozumí. Nechápou například, jak si lidé u nás mohou nakupovat všechny potraviny v nějakých hangárech, oni si je vypěstují sami.
“Tady budu žít jako chán do sto padesáti let,” vzpomínám na Ognjanova slova. Ten už si svůj svět vybral.
Zmalované holky nepochybně tápou, staří jsou rádi, že žijí. Nepotřebují rozumět – a žijí dlouho. Právě v Rodopech žije nejvíce stoletých občanů z celého Bulharska! Že by recept na dlouhověkost? Každého volba…
RODOPY
Rodopy nepůsobí tak monumentálně jako jiné velehory Balkánu, představují však specifický, rozlehlý a velmi komplikovaný horský systém s nesmírně krásnou přírodou, která je díky své strategické poloze minimálně narušena a pozoruhodně zachována. Víc jak ze tří čtvrtin je tvoří lesy.
Rozkládají se na bulharsko-řeckém pomezí na ploše přibližně 18 000 km² (délka 240 a šířka 100 km). Jsou velmi členité a komplikovaně uspořádané, dělí se na více horských skupin a více řad horských hřebenů. Východní část je nižší s charakterem vrchoviny a nadmořskou výškou nepřesahující 700 až 1200 m, Západní Rodopy mají skutečnou horskou morfologii. Nejvyšším vrcholem je Goljam Perelik (2191 m) v Perelickém hřebeni.
Rodopy jsou (orograficky) součástí prastarého rozsáhlého trácko-makedonského masivu, který pokrývá centrální část Balkánského poloostrova. Homér nazýval tento velký horský systém “Sněžnými horami Tráků”, Ovidius spojoval jejich jméno s legendou o pyšné lásce cara a královny, kteří se sami nazývali Zeus a Hera. Hromovládce je potrestal tím, že je přeměnil do dvou pohoří – Hemus a Rodopy. Podle jiné legendy bylo jméno Rodopy dáno jedním egyptským faraonem na počest jeho milované manželky, která se v tomto kraji narodila.
Pro pohoří jsou charakteristické komplikované systémy zaoblených i strmých hřbetů a hřebenů, soutěsek i širokých kotlin a údolí. Převládajícími horninami jsou ruly, vápence, na západě i žuly. Legendární je prý bohatství rud, které kamenité hory ukrývají. Za éry socialismu, kdy se vláda chtěla vypořádat se zaostalostí zdejších obyvatel, se zde těžilo olovo, azbest, cín, křemen, chrom.
Rodopy jsou význačným rozvodím, veškeré jejich vody patří k úmoří Egejského moře. V horách byla vybudována řada údolních nádrží a sádek na ryby.
Podnebí Rodop je výrazně pod vlivem teplého proudění vzduchu od nedalekého Egejského moře. Zimy jsou zde poměrně krátké a nepříliš mrazivé, avšak s hojností sněhu. Západní Rodopy jsou vlhčí, bohatě zalesněné listnatými a ve vyšších polohách jehličnatými lesy s příslušnou horskou faunou. Trigradská krasová oblast je jedna z největších v Bulharsku. Zde můžete objevit fantastické rokle a soutěsky, o kterých se říká, že byly místem narození bájného pěvce Orfea.
Rodopy jsou etnograficky velmi svérázné, neboť zde vedle Bulharů žijí početné komunity Turků. Koncem 17. století byli skoro všichni Bulhaři násilně poislámštěni – 80 % z nich se stalo pomáky, bulharskými muslimy. V jedné části Rodop bylo po roce 1668 rozbořeno při násilném převádění na muslimskou víru 33 klášterů a 218 kostelů. Nelehký život dal vzniknout podivuhodnému umění Rodopanů, jejichž specifický životní styl je opravdovým bohatstvím v kraji, kde se nadlouho zabydlela bída.
Symbolem Rodop jsou chaliště – sytě barevné pokrývky z ovčí vlny (Rodopanky si nepotrpí na pestrost, ale sytost barev), z nichž ty nejlepší mají vlas dlouhý 15-20 cm. V životě Rodopanů měly tyto koberce či pokrývky a přehozy vždy významné místo – ženy je chystaly na uvítanou mužům – pastevcům vracejícím se po zimě se stády od Egejského moře, pro něž byly první připomínkou domova. Ač se dříve chaliště stlávala jen o velkých svátcích, dnes zútulňují domov po celý rok. Tkají je většinou ženy, a to ručně na domácích stavech, vlna se získává z nevelkých ovcí zvláštního chovu. Ženy je také barvily a sušily pod širým nebem. V západní a střední části Rodop se vyskytuje nejčastěji barva malinová, na východě jsou barvy bledší.
Pro Rodopy jsou také typické rozmanité polštářky, pokrývky, ubrusy, běhouny, koberce z ovčí a kozí srsti, pýchou domu bývají kromě jednobarevných chališť vlněné pestrobarevné pokrývky – čergy. Široké se nazývají matky, úzké pak kuřátka nebo také louky, chleby, řasy, duhy (podle rostlinných nebo geometrických ornamentů).
Ženy kromě textilií vytvářely obřadní chleby a koláče – symboly úrodnosti – tvarované a zdobené stuhami, kvítím a ovocem, pastýři vyřezávali rukojeti čaganů, v řezbě převažují přírodní motivy. Za zmínku stojí také výrobky denní potřeby jako pastevecké zvonce nebo tepané měděné talíře a konvice. Dnes si každý nosí, co chce. Kroje se zde nosily po staletí, dnes jen při svátečních příležitostech. Rodopské kroje jsou velmi dekorativní a prý i pohodlné, v minulosti označovaly příslušnost k vesnici, k sociální skupině a postavení v rodině, ale i přibližný věk a stav jeho nositele; různé byly letní a zimní kroje. Chloubou každého muže byl v minulosti červený pás dlouhý až 8 m, ve kterém nosili vše potřebné (nůž, tabák, peníze, pistoli), typickým oděvem pak široké kalhoty (potury) – zavinuté nohavice zastrčené do pestrých ponožek, bílá košile a tmavá kazajka zdobená černým prýmkem.
“Ty, který se díváš na tyto fotografie…, jistě vidíš bídu, utrpení… Možná si myslíš, jak mnoho je třeba udělat, a máš pravdu… Možná si představuješ těžkou práci misionářů, konání velkých skutků pomoci, účast na obrácení mnohých, nebo snad velké dobrodružství – a zatím – je to naprosto obyčejný, všední život s Bohem ve službě druhým v jiné zemi.” slova Zdislavy Noskové k výstavě fotografií z kazachstánské misie
Kazachstán se řadí díky obrovským zásobám ropy, plynu a nerostného bohatství mezi potencionálně nejbohatší státy světa. Po roce 1991 měl také čtvrtou nejsilnější nukleární výzbroj a současně také největší světové středisko pro nukleární zkoušky – Semipalatinsk. Vláda Kazachstánu však odzbrojila a pracuje na odstranění škod po několika stovkách jaderných výbuchů. Do země v poslední době přicházejí investice z mnoha rozvinutých zemí včetně USA a Německa. Přesto tu zhruba šedesát procent obyvatelstva stále žije pod hranicí chudoby a nezaměstnanost dosahuje alarmujících čísel.
Ačkoli hlavními náboženstvími v zemi jsou sunnitský islám a ruské pravoslaví, žijí tu také katolíci, jichž jsou asi tři procenta. Proto v osmdesátých letech přichází do Almaty, tehdejšího hlavního města, otec Michael, františkánský kněz z Litvy. Dnes je klášter domovem pro několik kněží a sester ze všech koutů světa. Jsou tu Italové, Poláci, Korejci, Slovenky. Do misie přijíždíme i my, abychom zde dva měsíce fotografovali.
O POMOCI A BEZMOCI
V zemi, kde je naprostá většina věřících pravoslavných či muslimů, nehledají místní obyvatelé cestu do misie snadno. Ledy začaly roztávat až poté, co se součástí kláštera stala ambulance, kterou kněží-lékaři začali provozovat nedlouho po svém příchodu. Zdravotnictví je v Kazachstánu ve špatném stavu, nejsou k dostání ani základní léky. Klášterní ordinaci tedy navštěvují hlavně chudí a nezaměstnaní. Léčí je tu především homeopatiky a akupunkturou, nejlevnější dostupnou metodou ve státě, kde se za léky platí v dolarech takové sumy, že si je může dovolit jen horních deset tisíc.
V čekárničce je nabito a od lidí se dozvídáme, že kdo by se sem chtěl zapsat jako pacient, musel by čekat zhruba rok, aby na něj přišla řada. Při fotografování v ambulanci se musíme střídat, je tak malá, že se při práci pleteme pod nohy sami sobě i doktorům a jejich místnímu personálu. Ve vzduchu je tolik bolesti, smutku, starostí a chudoby, že vydržím fotografovat nejvíce půl hodiny, a musím ven na vzduch. Některým lidem tady nedokáží pomoci – přichází mladík se zlomenou rukou. Posílají ho do státní nemocnice, mladík vrtí hlavou a odchází sledován bezmocným pokrčením ramenou hlavního lékaře.
Pravidelně dvakrát týdně vyjíždí celá ambulance do okolních vesnic. Scény se neustále opakují – bábušky s oteklýma nohama, mladá maminka s nehybným děckem v náručí, nezaměstnaní v teplákových soupravách. Těm, kteří to nejvíce potřebují, koupí řádové sestry antibiotika ze svého symbolického platu. Když peníze dojdou, nedá se nic dělat.
DĚTI A ŠTĚŇATA
Misionáři založili dětský domov. Sedmnáct kluků a holek mezi deseti a patnácti lety si hraje s našimi foťáky, vznikají nekonečně přirozené snímky dětí rozdováděných návštěvou. Značíme si filmy, abychom si omylem nepřivlastnili cizí snímky, rozdáváme prázdné krabičky. Všude je plno koťat a kočiček sebraných z ulice, maličké štěně s obrovským nafouklým bříškem. Přišlo sem včera odpoledne bůhví odkud, černé jako uhel.
“Musela jsem ho několikrát umýt, abych se o něj neumazala,” říká jeho dvanáctiletá panička. “Nejedlo asi delší dobu, a teď se tak přecpalo, že nemůže chodit. Víc už mu nedám, bojím se, aby mi neprasklo.”
Vychovatelka nás zve na společný oběd. Po společné modlitbě všichni vážně a tiše jedí – polévku a vařenou rybu s brambory. Do večera mají děti volno, zítra je neděle, a tak se jde na osmou ranní do kostela na mši. Odpoledne procházka a v pondělí zase do školy…
POZVÁNÍ NA KARTOŠKU
V malém dřevěném domku v sousedství kláštera se řád rozhodl otevřít před zimou jídelnu pro chudé. Jedna místnost s několika sraženými stoly, výdejní okénko, kuchyň a v ní obrovské hrnce a v sudech naložené zelí ve slané vodě. Dnes je poprvé otevřeno, v kotli se vaří všudypřítomná “kartoška”.
Už půl hodiny jsou otevřené dveře na ulici, ale nikdo nepřichází. Dovnitř nakukuje stařík ve špinavém obleku s medailí na klopě. Vchází a zaraženě si vybírá židli sledován pohledy kuchařek. Je prvním strávníkem a všechny se předhánějí, aby ho obsloužily. Přes rozčilené protesty dostává porci, s níž by si neporadil ani horník po směně. Kuchařky ho nadšeně pozorují.
Toho dne nepřišel už nikdo a brambory se dojídaly ještě druhý den. Je prý potřeba, aby si lidé zvykli.
. . . . .
“Bojuj všemi silami proti bídě ve všech podobách, bídě, která zotročuje člověka, ale zůstaň chudým… zůstaň prostým v srdci – a budeš šťasten.” (Zdislava Nosková) Součástí našeho projektu byla i humanitární sbírka pro misijní ambulanci. Díky několika dárcům, mezi které patří výrobce léků Apotex, se nám podařilo nashromáždit a předat léky v hodnotě sedmdesáti pěti tisíc korun. Vzniklo také několik maket knih seznamujících se životem v Kazachstánu a s prací misie, které slouží řádu k prezentaci u případných sponzorů. Proběhlo několik výstav, z nichž ta hlavní bude k vidění od 2. do 30. listopadu v Pražském domě fotografie.
Co bychom říkali rozhlasovému přijímači, který by dokázal naladit kteroukoliv stanici na světě, a dokonce bez ohledu na to, kde na Zemi se zrovna nacházíme? Naši oblíbenou českou stanici by nám mohl snadno zprostředkovat i na pláž jižního moře. A navíc by nám zahrál jakoukoliv hudební skladbu, na kterou bychom si právě vzpomněli. Pochopitelně v nejvyšší digitální kvalitě a právě ve chvíli, kdy bychom na ni pomysleli. To by ale ještě nebylo vše. K takovému přijímači bychom navíc mohli připojit brýle s miniaturními displeji v obroučkách a stereofonními sluchátky nebo čelenku s malým laserovým projektorem. Pak by se náš kapesní přístroj změnil v televizi nebo v cestovní kino. Opět by splnil jakákoliv naše přání, pokud jde o program. Tentokrát by bylo navíc možné vybrat si jakýkoliv film, videopořad, ale samozřejmě i sportovní přenos. Nejen že zvuk by byl v digitální kvalitě a prostorový, ale navíc i obraz by byl plastický. A kromě toho by se z našeho přístroje dalo telefonovat. Přenášel by nejen zvuk, ale i obraz, takže by fungoval jako videotelefon…
ilustrační foto
O VERNOVÝCH SNECH
Ne, nejsme v pohádce ani ve vědecké fantazii. Vždyť v dobách Verna bylo také neuvěřitelné si představit, že by lidé někdy dolétli až na Měsíc.
Vernovy představy byly tenkrát stejně pohádkové, jako se nám dnes zdá být fantazií přístroj popsaný před chvílí. A přesto jsme k takovým zázrakům mnohem blíže, než byl Verne ve své době k letu na Měsíc. Veškerá technika potřebná ke stvoření popsaných přístrojů již totiž existuje a většinou existují i přístroje samotné. Jediné, co je ještě zapotřebí vyřešit, je masová výroba takových zařízení. Masové rozšíření totiž tuto techniku výrazně zlevní. Do několika let se tedy mohou výše zmíněné zázraky přesunout z pohádek do naší domácnosti nebo rovnou do naší náprsní kapsy. Stejně tak, jak se již dnes z fantazie do naší kapsy přesunul mobilní telefon.
O ZMĚNĚ PODOBY INTERNETU
Studie IDC uveřejněná letos v únoru předpovídá, že již v příštím roce se ve Spojených státech prodá více specializovaných komunikačních zařízení pro přístup k Internetu, než bude činit prodej osobních počítačů. Odhaduje se, že celosvětový trh komunikačních zařízení spotřební elektroniky vzroste z 11 milionů kusů v roce 1999 na více než 89 milionů zařízení v roce 2004. Pokud jde o tržby v tomto segmentu, ty se ve stejném období zvýší ze 2,4 miliardy USD na 17,8 miliardy. A v roce 2002 se mají stát ti uživatelé Internetu, kteří se připojují prostřednictvím osobních počítačů, již menšinou ve srovnání s lidmi připojenými spotřební elektronikou.
On vlastně ani běžný mobilní telefon není ničím jiným, než specializovaným počítačem se vším, co k němu patří: s procesorem, operačním systémem a aplikačními programy – povšimněme si například, že se na něm dají hrát hry. Přitom počet uživatelů mobilních telefonů v České republice již v únoru překročil 2 miliony, tedy 20 % populace, a stále silně vzrůstá. Mobilních telefonů je tedy u nás čtyřikrát více, než kolik činí optimistické odhady počtu českých uživatelů Internetu. Počítače ale najdeme i jinde v našich domácnostech: počítačem je i obyčejný CD přehrávač či diskman, mikrovlnná trouba nebo digitální záznamová kamera. Také zde je podíl populace, která již zmíněnou technologii přijala, vysoký. Některý z právě zmíněných specializovaných počítačů můžeme určitě nalézt i právě v té naší domácnosti. Z tohoto pohledu se tedy dá říci, že se již těžko hledá česká domácnost, ve které by nebyl ani jeden počítač.
Co mají všechny tyto nové podoby počítačů společného? Jsou velmi snadné na obsluhu. S těmi několika tlačítky přehrávače nebo kamery se snadno naučí pracovat každý, kdo umí obsluhovat dálkový ovladač televize.
Dostáváme se tak k jedné podstatné síle, která na masovém trhu působí: většina uživatelů je konzervativních. K přijetí jakékoliv technologie na masovém trhu je zapotřebí, aby tato technologie přinesla běžnému uživateli prokazatelné výhody, zároveň jej ale nesmí odradit svou komplikovaností. Obojí například platí u CD přehrávače, pokud jej srovnáme s gramofonem. Jednoduchost obsluhy již ale nenajdeme u počítače PC, když jej srovnáme s psacím strojem. Pokud možno se tedy musí nová služba podobat některé stávající a obsluha takového zařízení nesmí být nad síly běžných uživatelů. Pokud porušíme první zásadu, nezískáme pro naši novou službu dostatek zákazníků, pokud porušíme druhou zásadu, zabráníme zákazníkům stávající služby, aby přešli k nám a začali používat náš výrobek.
O PŘERODU POČÍTAČŮ
Když tedy hovoříme o vstupu počítačů do domácností, vidíme, že počítače tu naráží na konzervatismus (chceme-li, můžeme říci rovnou pohodlnost) lidí a na jejich nechuť učit se něčemu novému (a už vůbec ne složitému ovládání). Porovnejme dvacetiprocentní rozšíření mobilních telefonů v České republice s pětiprocentním rozšířením Internetu. Inu, mobilní telefony se ovládají a vůbec používají podobně jako telefony klasické. Internet žádného přímého předchůdce nemá, a navíc se k němu dostaneme prostřednictvím počítače, jehož přímým předchůdcem je – zase jen počítač. A proto je dnes přístup k Internetu snadný asi tak – inu jako ovládání počítače.
I to se ale začíná měnit. Internet se snaží získat své přímé předchůdce malou lstí. Minulý rok zaznamenal velkou popularitu takzvaný protokol WAP (Wireless Application Protocol), což je alternativní cesta k přístupu na obsah některých zdrojů Internetu právě prostřednictvím mobilních telefonů. Na cestě jsou další změny podoby Internetu a zejména jeho jazyka HTML, který je používán k doručení obsahu internetových serverů uživatelům do jejich browserů. Tento jazyk bude zřejmě časem nahrazen některou z variant jazyka XML (eXtensible Markup Language) a doplněn celou řadou softwarových technologií, které z něj učiní mnohem silnější nástroj. Celý tento vývoj směřuje ke dvěma velkým změnám.
Především bude možno obsah doručit na nejrůznější specifická zařízení (která mají například různě velké displeje) bez nutnosti vytvářet různé verze stránek pro různá zařízení, jako je tomu dnes pro WAP. Ale tato změna je pouze předznamenáním té hlavní, jež přijde hned vzápětí.
Internetové zdroje budou moci komunikovat s koncovými zařízeními již zcela automaticky, bez zásahu lidské obsluhy. Doposud vždy sloužil Internet jako nástroj pro zobrazení obsahu stránek na našem počítači. Sloužil tedy jako velká tabule, k níž si mohli kdekoliv na světě sednout uživatelé, kteří mohli na tabuli z různých stran kreslit a mohli si prohlížet obsah, který tam nakreslil někdo jiný. Ale vždy tam museli být: tabule bez uživatelů totiž nedává žádný smysl – stejně jako noviny bez čtenářů. Živí uživatelé byli tedy nedílnou součástí celého procesu, kterému říkáme dnešní Internet.
To je ale obrovská škoda, vždyť Internet je vlastně počítačovou sítí, a počítače mají schopnost některé činnosti automatizovat. Počítače mohou pracovat za nás a nemusí nás k tomu tak důrazně vyžadovat. V budoucnu tedy neposadíme k tabuli živé lidi, ale počítače (které tam stejně jsou) a zadáme jim úkoly. Počítače spolu budou komunikovat automaticky a zařídí pro nás většinu činností samočinně, bez našeho zásahu. Budoucí koncová zařízení nebudou tedy potřebovat dokonce vůbec žádný displej. Displej můžeme v našem příměru chápat jako symbol pro lidskou obsluhu.
Tato oblast automatického propojení informačních systémů pomocí Internetu se již dnes začíná rozvíjet zejména v podnikové sféře (a říká se jí elektronické obchodování mezi podniky, také Business-to-Business). V budoucnu však velmi citelně zasáhne právě oblast domácností a koncových uživatelů, takže pro ni bude muset vzniknout nový, výstižnější název.
O PŘÍSTROJÍCH BUDOUCNOSTI
Počítače budoucnosti se tedy vůbec nemusejí podobat dnešním počítačům. Jak jsme již naznačili, pro obchodní úspěch nových aplikací je naopak velmi vhodné, aby si vypůjčily podobu, která je stávajícím uživatelům důvěrně známá. Nové terminály Internetu tak mohou mít například tvar náramkových hodinek, kapesního záznamníku, nebo třeba podobu oněch elektronických skládacích novin. Nebo třeba ledničky, která s námi nebude komunikovat vůbec, ale zato v ní vždy najdeme dostatečné množství základních potravin.
Rádio nové doby proto bude vypadat a fungovat jako rádio (ovšem s digitálním zvukem, neomezeným repertoárem a zmíněnými skladbami na přání), noviny budou i nadále novinami (ovšem vždy čerstvými, a navíc se zaměřením na oblasti, které právě nás a právě teď zajímají), kapesnímu záznamníku zůstane schopnost plánování času (navíc se ale schůzky s vybranými partnery budou sjednávat a rušit automaticky a přístroj nás nikdy nebude obtěžovat třeba uprostřed koncertu). Tato zařízení budou moci vzniknout proto, že s novými počítači bude do našich domácností ruku v ruce přicházet také Internet. Bude ovšem stejně neviditelný, jako je pro většinu uživatelů nespatřitelný počítač v dnešním CD přehrávači.
Cesta počítačů na domácí trh je tedy již prošlapána. Stanou se z nich ovšem trochu jiné počítače – jednoúčelová zařízení spotřební elektroniky. Je proto pravdivý i ten pohled, který tvrdí, že počítače z našeho (viditelného) života zcela zmizí.
O NEJVĚTŠÍM TRHU SVĚTA
Dnes se celosvětově používají stamiliony počítačů. Číslo je to sice obrovské, trh zařízení spotřební elektroniky je ale ještě o řád větší – počet jeho potenciálních uživatelů se pohybuje v miliardách. A to je skok, který ještě počítače mohou – a jejich výrobci chtějí – udělat. Ze světa sálových počítačů, kdy jeden obrovský a drahý stroj sloužil mnoha uživatelům, jsme tedy již prošli érou osobních počítačů, kdy měl každý z nás svůj přístroj pro svou osobní potřebu. A právě nyní vstupujeme do doby, kdy bude každému člověku sloužit více počítačů najednou. Prostřednictvím komunikací, ať už se jim bude v budoucnu říkat Internet, nebo jakkoliv jinak, budeme sdílet i výpočetní potenciál dalších systémů a nepřeberné množství informací v nich uložených. Například tedy i program naší oblíbené rozhlasové stanice nebo obsah novin. Nebo informace o jakékoliv zemi na světě – počínaje její historií a konče aktuálním počasím a teplotou moře.
O DĚTSKÝCH SNECH
Jako kluk jsem měl také jeden sen. Vzpomínám si na chvíli, ve které mi můj táta ukazoval používání mapy. V té chvíli jsem se nevinně zeptal: “Tati, a jakým způsobem vlastně poznám, kde na té mapě jsme?” Tatínek mi začal vysvětlovat, že se mapa musí nejdříve správně zorientovat a pak že musíme přemýšlet o tom, kde je okolí podobné tomu, co vidíme kolem sebe. Například sloupy elektrického vedení, cíp lesa, červená značka…
Já jsem ho ale nevnímal. Zasnil jsem se: správná mapa by nám přece měla sama ukázat, kde jsme, nebo snad ne?
K mému dětství se váže ještě jedna vzpomínka. V panelovém bytě, kde jsem vyrůstal, jsme měli velký papírový kalendář. Velký list papíru ukazoval všechny možné dny daného měsíce. Ptal jsem se maminky, který z těch mnoha dnů je dnešní. Řekla mi, že to musíme poznat sami. Říkal jsem si tehdy, že by náš domácí kalendář přece měl ukazovat správné datum bez ohledu na to, zda dobře odhadneme, že je čtvrtek a že měsíc začal teprve nedávno…
Kalendář už máme i na svých náramkových hodinkách, nemluvě o datumu, který je na displeji našich hodin v kuchyni. A dokonce i mapa, která je vybavena onou “samozřejmostí”, o níž jsem snil, již běžně existuje. Kombinace počítače s mapovým softwarem a systémem GPS (globální poziční systém) nás už dnes zorientuje kdekoliv na světě.
Až můj syn Michal jednou vyroste, bude žít v trochu jiném světě, než žijeme my. Doufám, že si i v tom novém světě najde čas na procházku. Spolu se svým synem dojdou k velikému stromu a na chvíli se zastaví. Tehdy dojde i na vysvětlování mapy. Michal vyndá jednu takovou ze své kapsy – s vysvětlováním bude ovšem mít strašně jednoduchý úkol: “Podívej, Franto. My jsme prostě tam, kde je ten velký červený puntík. A vidíš? Náš vláček, kterým jsme přijeli, je už v Senotíně. Ale podívej tady – ženou se na nás mraky. Už je to tak, za deset minut zde bude pěkná letní bouřka. Co budeme dělat? Už to vidím. Mapa říká, že tady hned vedle ve vesnici je restaurace, kde právě uvařili dobrý segedínský guláš. Máš chuť? Dám jim hned vědět, ať už na nás čeká na stole.”
O SNECH NAŠICH DĚTÍ
A kdo ví, třeba je tato představa ještě příliš konzervativní. Nakonec nemusí žádná fyzická mapa vůbec existovat. Můžeme mít v naší kapse jenom docela malý přístroj, připomínající trošku walkman. Ten přístroj může být malý také proto, že vůbec neobsahuje žádný displej, a dokonce ani žádná tlačítka k ovládání. Je ovšem spojen se zvláštní čelenkou na naší hlavě. Součástí této čelenky je nízkoenergetický laser pracující v oblasti viditelného spektra, jehož světelný paprsek je promítán přímo na sítnici našeho oka. Navenek tedy není vidět téměř nic, z našeho pohledu se ale zhruba ve vzdálenosti jednoho metru před námi vznáší s neuvěřitelnou realističností plastický barevný plující obraz, obsahující obrovské množství detailů. Tento obraz nám ovšem nezastíní náš reálný výhled – pouze nám do našeho obrazu přidá několik potřebných informací. Na konci mýtiny, zrovna ve chvíli, kdy se nám zdá, že se cesta začíná ztrácet, se tedy objeví výrazná šipka ukazující, kterým směrem se máme dále ubírat. Dojdeme na vyhlídku a chtěli bychom vidět mapu. Nemusíme vůbec nic vybalovat z kapsy, v našem výhledu se mapa prostě objeví – stejně samozřejmě, jako se nám ve výhledu objeví hodinky, kdykoliv budeme chtít znát čas.
Ale kdo by si nakonec takovou mapu přál zobrazit? Vždyť je pohodlnější si nad městy, která z vyhlídky vidíme, nechat rovnou ukázat jejich jména. A také nad horami na obzoru se začnou vznášet jejich názvy – a nad zříceninou, která je až vzadu mezi kopci, se objeví výrazná šipka, abychom si starého hradu vůbec všimli. Mapu, jak ji známe dnes, pak budeme používat jenom při plánování naší cesty. Jen tehdy budeme chtít vidět její celou trasu. Pokud si ovšem celou cestu vůbec budeme plánovat – většinou si ji pouze vybereme v seznamu doporučených tras. Zvolená cesta se v každém případě objeví jako výrazná barevná čára a zůstane zobrazena i ve chvíli, kdy se celá mapa začne překlápět do horizontální polohy a měnit ve věrohodný plastický reliéf krajiny. Uvidíme tak všechna stoupání, klesání, a samozřejmě i aktuální stav povrchu, po kterém půjdeme (pozor, v tomto úseku je právě dnes bláto). V okamžiku, kdy si trasu naplánujeme, už mapu nebudeme dále potřebovat. A nebudeme jí potřebovat ani rozumět. Bude nás automaticky hlídat náš počítač a ten nám prostě nedovolí zabloudit. Je mu přitom jedno, zda se jedná o trasu, kterou procházíme pěšky, projedeme na kole či trasu jízdy našeho automobilu.
“Popsaný obraz”, jak se kombinaci reálného vidění s virtuálními objekty začne možná říkat, se stane šlágrem technologie.
Ne každý chodí sice na výlety a ne každého zajímají názvy kopců, každý ale chodí mezi lidi. Jak by se nám někdy hodilo, kdyby se nad člověkem, jehož jsme právě potkali a který se k nám tak srdečně hlásí, vznášelo aspoň jeho (nejlépe správné) jméno. Když už ne rovnou přehled všech našich dosavadních společných setkání, jméno jeho dětí, manželky, a zejména upozornění na to, co jsme mu posledně slíbili. Jak by se hodilo hercům mít před očima text celé jejich role. Asi podobně, jako se již dnes hodí chirurgovi možnost vidět při operaci výsledky aktuálního vyšetření pacienta i přesný anatomický model lidského těla bez nutnosti rozptylovat se odhlížením mimo operační ránu.
A pak, až to jednou všechno budeme mít, si možná řekneme: jak by se nám někdy hodilo, kdybychom se uměli pohybovat přírodou bez globálního pozičního systému. Kdybychom si dokázali zapamatovat lidi, se kterými se stýkáme. Kdybychom i bez pomoci techniky věděli, co jsme dělali před týdnem a co máme naplánováno na dnešní odpoledne. Kdybychom dokázali pokračovat v našem životě i ve chvíli, kdy nebude fungovat Internet. Údajně to uměli ještě naši rodiče. Ovšem ani ti už neuměli žít bez techniky. Málokdo totiž tehdy na počátku 21. století vlastnil kvalitní jihočeské stavení s velkým špýcharem, který by mu umožnil přežít do příští sklizně. Bez ohledu na to, zda zítra půjde elektrický proud.
Setkání s ní je zážitek. Během našeho rozhovoru jsem vnímal její taneční pohyby, čistý, upřímný pohled a chvílemi propadal pocitům, že má velké štěstí, anebo je prokletá. Na svůj věk toho tato křehká “čarodějka” viděla a zažila až příliš. Sešli jsme se v podzemním prostoru zajímavého podniku U Chlupatého ducha. Ten název k ní jakoby patřil. Působila na mě jako z jiného světa, takže jsem neodolal otázce, jak tráví svůj čas.
Neustále žiju v podzemí. Bydlím v podzemí (je to přízemní byt, ale vlhký jako suterén, pozn. red.) a svou knihu v ruštině píšu u kamaráda v podzemí. Ve volném čase sháním peníze na cesty, abych mohla odsud vypadnout. Kromě krátkých cest – teď jsem byla dva měsíce v Peru a tři měsíce na Sibiři u svých Evenků – se mi to už pět let nepodařilo. Od roku 1990 do roku 1995 jsem jezdila na Sibiř každý rok.
To zní, jako by se Sibiř stala vaší drogou?
Taky to tak je. Už se bez toho neobejdu. Po návštěvě v Peru jsem zjistila, že potřebuju svou Sibiř. Peru byla zajímavá zkušenost, ale Sibiř ke mně bytostně patří. Všechny důležité věci ve mně se odehrávají na Sibiři.
Nemáte náhodou pocit, že jste kdysi na Sibiři žila?
Takhle striktně to neberu. O buddhismus se sice zajímám, ale pro mne je důležitá přítomnost: je natolik nabitá, že nějaké minulé životy mě nechávají chladnou. Pokud existují, mohu je pociťovat na několika místech. Cítila jsem to i v Peru. Mám třeba silný vztah ke Krétě, k Řecku nebo k Egyptu. I když jsem tam nebyla.
Zkusila jste si pojmenovat váš vztah k Sibiři?
Jsem tam vždycky jakoby vtažená do situací, kde musím hledat jistotu sama v sobě. Je to vlastně riziko. Tady ve městě má člověk spoustu známých a jakoby na někom víc závisí. Na Sibiři tyto závislosti ztrácím, ty vztahy zůstávají tady, i když jsou ve mně.
Po přečtení vašeho deníku mě hned napadla asi neobvyklá otázka: jak se cítíte v “ženské kůži”?
(úsměv) Já se s tím od malička těžko smiřuju. Když jsem začala psát básničky, psala jsem je v mužském rodě: něco mi říkalo, že ženský hlas není ve světě příliš platný, prostě že mám smůlu. Tak jsem alespoň používala mužský rod, a protože jsem se za to styděla, nedávala jsem své básně nikomu číst. Zvykala jsem si na to, ale utvrzovala jsem se v tom, že nechci být nikdy tak závislá, jako je žena. I když se mi to líbí. Kdyby to bylo úplně podle mé přirozenosti, tak klidně budu sedět doma a budu mít kupu dětí.
Tohle víte, nebo to bytostně cítíte?
Bytostně to cítím, ale vím, že není dobře v takovém pocitu zůstat. Je dobré si pěstovat v sobě muže a sjednotit v sobě mužskou i ženskou stránku. Pak se stávám méně zranitelná. A já v sobě zranitelnost velmi intenzivně cítím. (úsměv) Já mám vůbec problém žít tady v tomto světě. Vymyslela jsem na sebe takovou fintu: nezranitelnou se stávám tím, že někam odjedu a střetnu se sama se sebou. Pokaždé mě to nějak totálně zničí a zároveň posílí. Uvědomím si to až zpětně. Při těch posledních pobytech na Sibiři mně šlo docela o život.
Takže vás přitahují vypjaté situace…?
Odkrývají mě, posilují, protože pak už nejsem tolik závislá na tom, jestli mě někdy nějaký člověk opustí. Normálně bych se zhroutila. Je to čím dál lepší, neříkám, že to je ideální. Já jsem tím od dětství hodně trpěla. Z velké části jsem se tak narodila a z velké části to ovlivnila rodinná atmosféra: postrádala jsem úplnou jistotu.
Máte dobrodružnou povahu. Při srovnání s vámi mě napadá Jack London. Máte ráda literaturu tohoto typu?
(smích) Mám. Jsem v podstatě odkojená mayovkami.
Váš literární talent mi též připomíná Ivu Pekárkovou, která se podobným způsobem střetává s neřestmi civilizace jako vy s neřestmi divočiny či primitivních národů.
Já se setkávám s neřestmi v sobě… Sibiř mi vyhovuje, protože jsem vyrůstala ve vesnici u lesa. Já les nějak potřebuju. Pak jsem cítila, že lidé ze severu, kde jsou kruté podmínky, jsou jakoby hodnější.
Z vašeho deníku tohle poznání nevyznívá…
Byla to má dětská iluze, kterou jsem ztratila. Já ji vždycky ztratím, a ona se pokaždé nečekaně vyloupne zpátky.
Napadlo mě, že dotyk s vypjatými lidskými projevy vás fascinuje, protože hledáte, kam až lidská bytost může dojít.
Já ty vypjaté momenty potřebuju. Mám pocit, že skrze ně do sebe dostávám esenci života. Není to tak, že bych se libovolně vrhala do jakékoliv situace, láká mě vrhnout se do prostoru a nechat ho na sebe působit. Funguje to jako zrcadlo: to, co se v něm odráží, je má povaha. Podle mého charakteru prostor reaguje. Líbí se mi, že když se tam s nějakým cílem vrhnu – třeba tam píšu pohádky nebo příběhy – stávám se…, vlastně lépe čtu svůj vlastní příběh. Musím v té mlze najít svou cestičku a je zajímavé nechávat na ni vstupovat lidi. To místo pak začne hrát nějakou hru a mě baví ji sledovat.
Pokud tomu rozumím, tak každé prostředí, ve kterém žijete, vám nastavuje zrcadlo…
Je to tak. A jak se měním já, mění se i to zrcadlo.
Dokonce jsem měl dojem, že vás fascinuje blízkost smrti, která číhá na každém kroku…
Střetávání se smrtí je hodně zvláštní… Já od malička žiju s intenzivní představou, že umřu. Myslím, že je důležité se na smrt co nejlépe připravit. Vlastně jakoby o nic jiného nejde: člověk by se měl před sebou tak svléknout, aby ho už nic nepřekvapilo a byl na smrt připravený.
Naše smrt bude pro nás možná tím největším překvapením…
(úsměv) Hlavně aby život prošel správně.
Čeho se vy osobně nejvíce bojíte? Smrti asi ne…
Můj první střet se smrtí byl v mých sedmi letech, kdy mi umřel dědeček. Jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale dědovi jsem strašně fandila. Nejvíc se asi bojím osamělosti. Ale druhá strana osamělosti je totální svoboda, takže já se učím mít tu osamělost ráda a trénuju se na Sibiřanech. (smích) Druhá strana osamělosti je úžasně opojná.
Jakou osamělost teď prožíváte?
Teď jsem se ze Sibiře vrátila do prázdného bytu – můj přítel si sehnal jiný byt. Špatně jsem si to vysvětlila, takže jsem prožívala takové malé šílenství. Já se totiž šestnáctého května na Sibiři opravdu střetla se smrtí… Těšila jsem se domů na mužskou náruč, a čekal mě šok. Co bude dál, to se uvidí…
Můžete mi vylíčit váš střet se smrtí?
Vyrazila jsem se dvěma lovci po řece Čambě. Byla velká voda, řeka stoupla o čtyři metry a uprostřed peřejí nám chcípl motor. Hned jsme nabrali vodu a loď šla ke dnu. Měli jsme na sobě kožichy a vysoké boty, takže nás to táhlo dolů a lovec, který se mě snažil zachránit, se vzápětí stal mým závažím. Držel mě tak pevně, že jsem ho musela odkopnout a zachraňovat se sama. Když se mi podařilo dorazit na břeh, stmívalo se, byl už mráz a nikoho jsem neviděla. Stáhla jsem ze sebe věci a vyždímala je. Pak jsem uslyšela hlasy. Pochopila jsem, že je musím zachránit. Když jsem je našla, jeden uvázl uprostřed řeky na vzpříčené kládě a druhý byl daleko na opačném břehu. Uvázlý lovec byl v šoku a vydával hrozné zvuky. Bylo to sto dvacet kilometrů od vesnice. V kapse mi zůstaly zápalky v celofánu, nůž, budík a fotoaparát. Ostatní věci jsem ztratila. Křičela jsem na ně, ale nakonec jsem se rozzlobila a řekla si, že půjdu do vesnice sama. Vydala jsem se na cestu, ale pak jsem se k nim vrátila a pokoušela se s tím na druhém břehu domluvit. Ukazoval mi, kterým směrem mám jít: nakonec mi ukázal ten opačný. Utíkala jsem, všude bylo mokro, skákala jsem po drnech, každou chvíli jsem zapadala do vody. Mráz kolem nuly. Pak jsem narazila na boční potok a pokoušela se ho přes spadlý modřín přejít. Sundala jsem boty, hodila je přes potok a jako veverka se dostala na druhý břeh. Tam mi došlo, že jsem na druhé straně zapomněla ponožky. Rozřízla jsem si svůj arabský šátek a udělala si onuce. Běžela jsem asi půl hodiny v kraji, kde tou dobou začínala medvědí říje. Pak jsem uslyšela hukot motoru. Běžela jsem, téměř už ve tmě, zpátky do vody. Musela jsem do ní skočit, křičela jsem a mávala rukama. Podle výrazu a barvy tváře jsem poznala, že dva rybáři na palubě jsou totálně namol. Mladší křičí: “Ženština ve vodě!” a dědeček po chvíli: “Rusalka, čoi, čto eto?” Ženská v tajze je opravdu nezvyk.
K čemu u vás v té chvíli došlo?
K rozštěpení. Jedna moje část se strašně bála, druhá mi strašně nadávala a třetí to vnímala jako divadlo a hrozně se smála. A já se opravdu smála, když jsem těm opilcům vysvětlovala, že jsem etnografka. Ptali se, odkud jsem a jak u nás “vojna iďot” a “kakaja politika”, a já furt ve vodě. Pak mě vytáhli, já se ke zděšení dědečka převlékla, vypila jsem jim třetinu vodky a nakonec se nám podařilo zachránit oba lovce.
Jste po takových zkušenostech méně či více imunní vůči lidské bolesti?…
Asi více. Pokud jsem se dřív setkávala s lidským utrpením, víc mě to rozložilo a měla jsem tendenci brát vše na sebe. A nikomu jsem tím nepomohla. Teď se mi víc daří zachovat chladnou hlavu. V té situaci s lovci, která se mi zdála být bezvýchodná, jsem musela posbírat všechny síly a toho lovce odkopnout. Bylo to něco hrozného, protože jsem ho odkopla do největšího proudu. Na druhou stranu v tu chvíli nic jiného udělat nešlo.
Dá se říci, že už lidským bolestem víc rozumíte?
Jsou už pro mne srozumitelnější. V podstatě jsem dospělejší. Dříve jsem ve světě pořád hledala nějaké zachránce, a teď se stávám zachráncem sama sebe.
Z vašeho psaní mi též vyplynulo, že o lidech nemůžete mít příliš velké iluze. Viz následující text: “Evenka Nataša hned prošmejdila dům a bez ptaní sbalila ze stolu pár sušenek pro malého Sašku. Sotva zašla za roh, strčila si sušenky do pusy a na syna zapomněla.” Nebo když píšete, že si Evenkové ty nejlepší psy ze závisti trávili…
Oni je teď kradou a jedí, protože nemají co jíst. (smích) Myslím, že velké iluze už nemám. Vlastně nemám žádné. Ale tahle věta by se mi mohla vymstít. Proto je pro mne představa partnerství hodně těžká. V momentě, kdy nemáte o druhém člověku žádné iluze, je pro mne těžkým úkolem žít s ním. Ale teď už to vnímám i jako výzvu.
Vy jste se na jednu stranu velmi obohatila, ale též jste to také trochu přehnala…
Říkám si, jestli jsem to nepřehnala, a proto se teď snažím produkovat nějaké iluze, aby mě to víc bavilo.
Třeba se už nikdy nezamilujete…?
Ale jo, to se mi stává často. (smích) Ale zase se to rychleji léčí.
Když vám jeden Evenk s nožem u krku nabízel manželství, jakoby jste neměla strach a vnímala hlavně jeho osamění…
V tu chvíli se mi to zdálo tak absurdní, že jsem to vnímala jakoby shora. Cítila jsem jistotu, ale pak jsem se dozvěděla, že už dva lidi zabil. Mohl mě zabít. Často to přeháním, zbytečně hazarduju. Z těch peřejí vyplynulo poučení, že se musím zeptat, s kým do té lodě nastupuju. Kdybych ty lovce nevnímala skrze svou iluzi, ale pořádně se na ně podívala, nemuselo k tomu dojít. Tak je to i v životě: člověk si musí dát pozor, s kým se dává dohromady, s kým do té loďky nasedne.
Máte po těchhle zkušenostech pocit, že stále lépe technicky vybavená civilizace současně s technikou kultivuje i lidský cit?… Nebo jsou ti Sibiřané něčím prokletí a jejich chování by nedokázala zkultivovat žádná technická a ekonomická pomoc?
Já vám rozumím, ale mně to všechno přijde daleko složitější. Když se podívám, jak ten mechanismus světa funguje… Někam to spěje lépe nebo hůře vždy ve vztahu k nějakým konkrétním věcem. Jestli je svět horší nebo lepší, na to nemohu odpovědět. Mé soudy se mi po čase jeví hloupé…
Jste člověk, který se bude neustále měnit, takže se ptám na váš momentální stav…
V tuto chvíli nevím. I na Sibiři se to mění. Když jsem kočovala s rodinami v tajze, viděla jsem vlastně starý svět. Teď po šesti letech jsem zjistila, že ti lidé buď nežijí, anebo že žijí v jakémsi “domově důchodců”, který pro ně v roce 1995 postavili. Staré lidi svezli z celé oblasti do Vanavary, kde je o ně v rámci možností postaráno. To už je nový svět. A co se týče opravdovosti citů, zažila jsem v tom domově důchodců úžasný moment. Je tam dědeček, který měl v polovině osmdesátých let své sobí stádo. Shodou různých okolností o něj přišel. Neměl ženu. A řekl si, že přece nebude žít jen sám pro sebe. V domově důchodců si našel slepou babičku, o kterou se stará. Když jsem se Evenků ptala na zamilovanost, odpověděli mi: “To je přece jedno. Najdeš si člověka ne podle toho, jestli si s ním rozumíš, ale proto, že chceš mít někoho ráda. Pak si na něj zvykneš a dáš mu možnost vedle sebe žít.” Tam se nezamilovávají. Dohodnou se, že chtějí spolu žít, a teprve potom přichází láska. Přijde mi, že tohle je k té opravdovosti blíž. Okolnost, že ta žena pak třeba svého muže zabije, je další věc… (smích)
Ale tohle je také, či právě o opravdovosti citů…
Možná, že v tomhle je ten starší svět skutečně opravdovější.
Kdybych vám dal volbu, že budete žít ve starém, nebo v novém světě…?
Já bych se spíše nechala překvapit, co mi život přinese. Ale koketuju s myšlenkou, že budu žít na Sibiři. Už jsem tam podepsala nějaké smlouvy, ale asi to nepůjde.
Proč?
Měla bych minimální možnost jezdit do Prahy, protože bych si tam na cestu nevydělala… O etnografech hezky psal antropolog a lingvista C. Lévi Strausse. Etnografové opouští svou kulturu a přibližují se té takzvaně primitivní, ale zůstávají na půli cesty. Nikdy nejsou tou druhou kulturou úplně přijati, jsou někde “mezi”. Prostě, technickému světu přestávají rozumět, a primitivní svět je pro ně stále “UFO”. I tohle souvisí s osamělostí a opuštěností. Ale nejdůležitější a nejkrásnější je ten okamžik cesty – odjezd do neznáma.
Nemohu si pomoci, tohle je především mužská doména…
Ale já cestuju po žensku. Muž se pohybuje z místa na místo, ale já odjedu do světa a tam po žensku bydlím. Podle toho, jak se zabydlím, se ke mně chovají i domorodci. A pak vznikají příběhy jako s těmi lovci.
“Lovci zabíjejí celý život…” Tak zní jedna věta z vašeho deníku… Berete člověka jako lovce, nebo jste k němu shovívavější?
Člověka beru jako dravce. Když se seshora kouknu na lidské hemžení, vidím boj o přežití. Je těžké v tom chaosu rozeznat opravdovost a je těžké vůbec se vnitřně k nějakému člověku přiblížit. Opravdu… Každý bojuje o přežití, pohybuje se v rámci své kukly. Není snadné najít partnera, který tu kuklu odhodí.
Zdá se vám v hemžení nebezpečnější muž, nebo žena?
Tak stejně, ale je to hodně individuální. Já vnímám především, jaký to je člověk. Na Sibiři jsem se s muži pokaždé dohodla, ale ženy mě braly jako konkurenci, ohrožovala jsem jejich zaběhnutý způsob života. Muži se začali zajímat, jak se žije jinde, a tím jsem nepřímo zpochybňovala existenci jejich žen. Považovaly mě za ohrožení sebe sama a ani jsem je nezajímala. Mohu tedy říct, že na Sibiři se ke mně ženy, pokud nebyly babičkami, chovaly nepřátelsky.
“Naši šamani už dávno předpověděli, že je s Evenky konec. Tak proč vlastně,” říkají Evenkové. “Proč mají vlastně žít?” Odpověděla jste si na to?
Tuhle otázku si dávám pořád a nemohu říct, že na ni mám odpověď. Sbírám jejich pohádky po kouskách a lepím je dohromady. Teď už jezdím na Sibiř jejich pohádky vyprávět, protože už je neznají. Budou mít sedmdesátileté výročí Evenkie a já pro ně sepisuju knížku. Mám pocit, jako bych dělala věnec na hrob.
Je to vaše poslání?
Cítím to jako potřebu, poslání je silné slovo. Mám pocit, že to je moje povinnost. Oni se o mě starali, převáželi mě helikoptérami, měla jsem možnost s nimi kočovat, takže si říkám, že už nemůžu jinak, než to sepsat a dát ven. Oni si sami moc knih nevyprodukovali. Ačkoliv by ode mě bylo nefér opomenout práce ruských etnografů…
Dovedete si vysvětlit, proč mají takové prokletí?
Je to důsledek jejich chyb, jejich karma – výsledek nějakých příčin. Bývalý režim jejich kulturu systematicky ničil a oni to dopustili. Zalíbily se jim ty bolševické novoty, žilo se jim najednou “lépe”. Sice odvezli do lágrů nebo vyvraždili jejich šamany, rozkulačili jejich rody a vyvrátili jejich kulturu, ale k moci byli vyneseni lidé, kteří byli chudí a jimž se nechtělo pracovat. Líbilo se jim schůzovat a hovořit o zářných zítřcích. Jejich krajina se začala osidlovat, žili jakoby lépe, jezdily tam expedice hledat suroviny, ale tohle oživení bylo krátkodobé, protože nevyplynulo z jejich úsilí. Důsledek krachu je současné vymírání, nehledě k tomu, že tam v třicátých až padesátých letech sehrály roli epidemie tyfu a cholery.
Jste věřící, nebo věříte šamanům, nebo jste ateista?
Jsem věřící, ale nemůžu se zařadit nikam. Spíše to sama objevuju na vlastní pěst. Mám třeba zkušenost ze šamanského obřadu, kde se pila ayahuasca, což je výtažek z liány. Od malička mám několik setkání s jinými stavy vědomí. Velmi intenzivní. Sama se sebou jsem komunikovala někde jinde, v jiném rozměru. V roce 1991 jsem tři dny prožívala takové stavy, kdy jsem si myslela, že jsem zešílela: měla jsem pocit, že se rozpadám. Právě jsem se vrátila ze Sibiře, takže u mě došlo k nějakému velkému, asi kulturnímu šoku. Měla jsem pocit, že do mě proudí energie, která mi trhá břicho na kousíčky. Síla, která mě dusí. V noci mě budila a já viděla kamenná vrata, za nimiž byla nádherná zahrada plná stříbřitých stromů a květů. Vnitřně jsem cítila, že je to zahrada čisté duše. Pak jsem se vrátila a začalo u mě docházet k automatické kresbě. Pořád jsem v pravé ruce cítila horkost, těžkost a mravenčení. Pak jsem vzala tužku a pořád se mi kreslily koule. Pak se mi napsalo slovo “cygne”. Za tři dny jsem se dozvěděla, že to znamená labuť. A malovaly se mi labutě. Měla jsem pocit, jako bych v břiše měla světelnou kouli, která se stala mým těžištěm. Víc jsem vnímala sama sebe.
Jste vděčná za ten zážitek, nebo vás příliš vylekal?
Už ho mám v sobě docela uložený. Už ve mně “bydlí”.
Porozuměla jste mu?
Asi ano. Ono to totiž stále pokračuje, jakoby se to vyvíjí.
Ta Sibiř byla asi prostředek. V roce 1994 jsme se s jedním starším Evenkem vraceli do vesnice. Neměli jsme pět dní jídlo ani vodu, šli jsme po spáleništi. A špatným směrem. Posadila jsem se vyčerpáním a najednou jsem vstupovala do obrovského světla, jakoby do slunce. Viděla jsem tam průvod stínů a pak mě Evenek probral. Prožívala jsem pocit blaženosti a pociťovala jsem za tuto spontánní zkušenost vděk. Tenhle zážitek mně umožnil, abych odmítla pokračovat směrem, kterým chtěl jít Evenk. Pohádala jsem se s ním, ale pak se ukázalo, že jsme narazili na cestu, což bylo vysvobození.
Všiml jsem si, že i zvířata, konkrétně psy, vnímáte na stejné úrovni jako obyvatele Sibiře.
Psi se v té primitivní kultuře podobají lidem. Co pes, to charakter. A podle toho se pozná, komu patří. Chviličku jsem dělala pošťačku, tak jsem si všímala, jaký vyběhne pes. A spolehlivě určil charakter pána, byla to vždy kopie psa. (smích) Nejde jen o mé vnímání, ale v evencké legendě se praví, že pes byl dříve člověkem.
Šamani ke svému “řemeslu” používají i duchy zvířat. To vím od Stanislava Grofa z knihy o holotropii…
To jsou takoví duchové pomocníci, průvodci po mystické řeči po výstupu šamana na strom světa. Když šaman vstupuje do jiného stavu vědomí, tak mu tito duchové pomáhají.
A také jsem se tam dočetl, že šelma, jako je třeba leopard, cítí úctu k oběti. Jeden z pacientů si totiž ve stavu vyššího vědomí prožil pocity šelmy…
Tohle mají i staří lovci. Ti mladí většinou špatně loví. Napadlo mě, že asi necítí úctu ke zvířecí duši, a proto nedokáží tolik zvěře ulovit. Staří lovci nikdy nemluví o tom, že jdou zabíjet. Říkají, že na to nemůžou ani myslet, protože by tak zvířecího ducha vyplašili. Když jdou do tajgy, nejdou zabít, ale prosí zvířecí duši o odpuštění, protože potřebují přežít. Naloví jenom tolik, kolik potřebují. Současní lovci to porušují a tím porušují v přírodě rovnováhu a zvěř z tajgy mizí.
Jakou nejdůležitější katarzi vám vlastně skýtá cestování?
Tím, že jsem tam cizinkou, mám určitá privilegia. A když si ten pocit v sobě převezu sem, vlastně jsem cizinkou i tady. Mám stejná privilegia a díky té nezúčastněnosti si mohu dovolit víc, než jsem myslela, a vystupuju tak z vlastního příběhu. Je to vlastně osvobození od osudu.
A jaká je daň vašeho cestování?
Mizející vztahy, zabydlená místa a zažité situace. Cesta ke svobodě probíhá tak, že se člověk okrajuje, než se okrájí úplně do syrova. To všechno hodně bolí. Když člověk vnese do svého života spiritualitu, zažívá víc svého boha, duši, sám sebe, je obohacen, ale aby ji mohl přijmout, přichází úplně o všechno. Musí všechno ztratit, aby to pak mohl nalézt. Je to proces jdoucí skrze bolest.
Pavlína Brzáková, studentka etnologie a mongolistiky na FF UK v Praze, absolvovala šest cest na Sibiř, kde se věnovala hlavně studiu šamanismu a místního folkloru. Vznikly tak knihy čerpající z ústní slovesnosti sibiřských Evenků (GOROMOMO GOROLO, 1996) a něneckých kočovníků (JAMTANA, 1997). V srpnu jí vyšla první novela STÍNY NA KUPECKÉ STEZCE. Je šéfredaktorkou časopisu Dotek – nezávislého měsíčníku pro duchovní kulturu.
