V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a okamžitě začalo být jasné, že se v Evropě začíná schylovat k nové válce. Jedním z nejohroženějších států se pro svůj slovanský původ, svoji historii, demokracii a bohatství stalo Československo. Pro řešení vzájemného nepoměru sil mělo v podstatě jen dvě možnosti. Vrhnout se na modernizaci tankových vojsk a letectva, nebo – po vzoru většiny evropských států té doby – vybudovat proti nepříteli mohutná železobetonová opevnění. Nakonec, zvláště s ohledem na nevýhodný tvar státu a velmi dlouhou společnou hranici s Německem, Rakouskem a Maďarskem, zvítězila druhá varianta.
Opevnění, budovaná nejenom u hranic, ale i ve vnitrozemí formou záchytných příček bránících nepříteli v hlubokém průlomu, měla ušetřit naší armádě jednotky, které pak bylo možno využít jinde. Zde, na čáře opevnění, měl být nepřítel zadržen na co nejdelší dobu tak, aby v souladu se spojeneckými dohodami bylo možno vázat až čtvrtinu sil protivníka. Následně měl být útočník vyčerpán ústupovými boji na východ, přičemž se kategoricky zakazoval jakýkoliv ústup z pozic na severní a jižní Moravě, kde hrozilo “přeštípnutí” a obklíčení většiny armády v českých zemích. Tomu měly zabránit již zmiňované “příčky”, budované podél Vltavy, kolem Prahy a přes Kokořínsko do Lužických hor. S poslední linií odporu se počítalo na hřebenech moravsko-slovenských hor.
Výstavbou a plánováním našeho opevnění se zabývalo Ředitelství opevňovacích prací, které vzniklo na jaře 1935. O rozsahu jeho činnosti svědčí nejlépe fakt, že v roce 1938 spotřebovalo 80 % všech financí přidělených armádě! Plánované linie opevnění byly rozděleny na samostatná ženijní skupinová velitelství a dále na jednotlivé úseky. Každé velitelství mělo vlastní kód a číslo (například Rokytnice písmeno R a X – římskou desítku), proto je možno ještě dnes v terénu přesně určit všechny důležité údaje o pěchotním srubu. Každý takový objekt byl totiž svým způsobem jedinečný, a proto se na něj veškeré vybavení dělalo zvlášť, včetně střílen. Na jejich vnitřním rámu můžeme přes vrstvu rzi objevit informace, ve své době maximálně utajované. Např. soustava: 18/20 200 RM 74 znamenala náměr a odměr zbraně, výrobní číslo střílny, R jako Rokytnice a M jako kódové označení typu zbraně – dvojčete těžkých kulometů. Číslo 74 označovalo pořadové číslo srubu v linii.
Tempo výstavby bylo na dnešní poměry neuvěřitelné: na kompletní postavení tvrze se 6 objekty, skoro 2 km dlouhým podzemím, vybavením technikou a zbraněmi se v těžkém terénu počítalo s 24 měsíci, i když jedinou techniku tvořil krumpáč, kolečko, karbidová lampa a pneumatické kladivo!
Výstavba opevnění měla čtyři fáze a měla být ukončena až v roce 1951. Už za necelé tři roky se však stihlo postavit zhruba 25 % plánovaných objektů – 227 samostatných objektů těžkého opevnění a přes 10 200 objektů lehkého opevnění. Kromě toho bylo v devíti rozestavěných dělostřeleckých tvrzích vybudováno 38 objektů nejvyšší IV. třídy odolnosti.
HRANIČÁŘI – WOLFOVÉ
Obranou těžkého opevnění a některých k němu přiléhajících úseků “řopíků” v pohraničí byly pověřeny speciální hraničářské pluky. Tyto jednotky složené z národnostně důkladně prověřených mužů tvořily skutečnou elitu naší armády. Byly vycvičeny pro náročné podmínky boje v opevnění tak, že každý voják kromě své specializace, kterou musel zvládat na výtečnou, byl odborníkem i v dalších směrech. Nezřídka se stávalo, že pěšák byl zároveň spojařem nebo dělostřelcem. Všechny určené zbraně a techniku museli vojáci ovládat i potmě. Na důkaz své příslušnosti k hraničářským plukům nosili jejich příslušníci na límcích uniforem hrdé znaky chodských psů.
Pro obranu zbylých úseků lehkého opevnění v pohraničí byly určeny zvláštní pluky ZLO (zálohy lehkého opevnění), vytvořené z místních záložníků, u kterých se počítalo s výbornou znalostí místa a s větší motivací v boji o rodný kraj. V některých úsecích, zvláště ve vnitrozemských příčkách, obsazovaly linie řopíků normální pěší pluky.
K hranici nejvíce vysunuté a nejméně kvalitní lehké objekty vzor 1936 bránili v září 1938 muži z jednotek Stráže obrany státu (SOS). Tyto “sosácké” prapory, které nesly v zářijových bojích se Sudeťáky a wehrmachtem největší tíhu boje, byly složené z místních dobrovolníků, policistů, četníků a finanční stráže. V případě války by však byly tyto jednotky obětovány – pokud by je nesmetl nápor útočníka, zničila by je vlastní krycí palba z opevnění. Ustoupit prostě nebylo kam…
TAJEMNÉ OBJEKTY A JEJICH PODZEMÍ
V lesích a skalách, na polích, nebo dokonce ve vesnicích v pohraničí i kus od Prahy se můžeme dodnes setkat s několika druhy opevnění. O nejtěžších typech opevnění byla již zmínka. Pro samostatné pěchotní sruby se podle zkratky nadřízeného Ředitelství opevňovacích prací vžilo familiární pojmenování “řopák”. Stavěly se v několika stupních odolnosti, od tzv. “arabů”, které měly sílu stropu 100-150 cm železobetonu, až po “římany”, jejichž největší IV. stupeň odolnosti použitý u tvrzových objektů odolával díky stěnám silným 350 cm všem tehdy známým zbraním.
Nejtěžším srubům, tvořícím tvrze, se přezdívalo “řopan”. Kvalita práce, zvláště betonáže, se pečlivě kontrolovala, a pokud nebyly splněny přísné normy, čekaly stavební firmu citelné postihy a navíc musela uvést vše do pořádku na své náklady – ve výjimečných případech i za cenu zničení již kompletně postaveného bunkru. Minimální povolená pevnost u odebíraných vzorků nesměla nikdy klesnout pod 450 kg/cm, často však dosahovala i 650 kg/cm. Až na několik výjimek musel každý samostatný pěchotní srub mít vlastní studnu a zásoby jeho munice, potravin a nafty do agregátu byly pečlivě vypočteny tak, aby srub dokázal bojovat v úplném obklíčení 2-3 týdny.
Pamatovalo se skutečně na všechno. Pokud nahlédneme do rozpisů výdeje potravin, zjistíme například, že každý voják sloužící v pěchotním srubu při bojovém nasazení nafasoval denně kromě hlavních chodů i panák rumu, 20 cigaret nebo 4 doutníky (pro důstojníky Havana), 2 kyselé okurky, kompot a 50 g čokolády. Pokud by se muselo v obklíčení šetřit naftou na osvětlení, mohl si každý člen posádky denně posvítit jednou svíčkou a na 14 dní mu musely stačit tři krabičky sirek. Zásoby se skladovaly v podzemním (týlovém) patře, které půdorysně odpovídalo nadzemní bojové části bunkru. Zde byly i toalety a ubikace posádky. Protože vždy polovina osádky byla ve službě, počítalo se s jednou postelí na dva muže. Sruby byly vybaveny i chemickými filtry, které spolu s uměle udržovaným přetlakem vyrobeným mohutnými ventilátory zajišťovaly protichemickou ochranu posádky.
V horním bojovém patře bylo stanoviště velitele, spojovací centrála a podle terénu byly v jedné či ve dvou střeleckých místnostech k boji neustále připraveny hlavní srubové zbraně. Těmi byly, opět podle terénu, buď dvojčata těžkých kulometů – tam, kde se nepředpokládal tankový útok, případně tytéž zbraně v jedné střílně a v sousední ještě protitankový kanon spojený v celek s jedním těžkým kulometem. Kruhovou obranu srubu zajišťovala kulometná palba z jednoho až čtyř ocelových pancéřových zvonů nebo kopulí umístěných na střeše objektu. Přiblížení k týlu a ke vstupním pancéřovým a protiplynovým dveřím zabraňovaly lehké kulomety v pomocných střílnách. Kam jejich palba nedosáhla, například do 3,5 m hlubokého “diamantového” příkopu pod hlavními střílnami, ústily skluzy pro vypouštění ručních granátů. Všechny sruby byly konstruovány tak, aby svými zbraněmi kryly minimálně dva sousední objekty a navíc mohly ničit nepřítele v překážkách natažených po celé linii i kolem každého bunkru.
Takovéto sruby najdeme mezi Ostravou a Krkonošemi, kde tvořily páteř naší obrany. První byl vybetonován ještě v roce 1935. Několik jich bylo také postaveno v rovinách jižní Moravy proti útoku vedenému na Brno. Bohužel mnoho z nich bylo poničeno zkouškami taktiky a zbraní wehrmachtu nebo vytrháváním ocelových střílen a pancéřových zvonů, určených většinou pro jiná německá opevnění. Nedávno byl ohlášen nález protitankové střílny z jednoho trutnovského úseku ve zničeném bunkru Atlantického valu v Normandii – přímo v americkém vyloďovacím pásmu Omaha Beach. Zbytek byl pro svoji kvalitu roztaven v pecích a posloužil pro výrobu tanků a bitevních lodí. Co nestihli Němci, dokončil po válce n. p. Kovošrot pro potřeby socialismu.
Nejstarším lehkým typem našeho opevnění byl vzor 1936, budovaný podle vzoru z Maginotovy linie ve Francii převážně pro čelní palbu. Stavěl se hlavně ve dvoustřílnové verzi, jen výjimečně můžeme nalézt v lesích objekt se třemi střílnami. Vybavení jeho interiéru bylo dost improvizované. Již vlastním československým projektem byly bunkry vzor 1937, pro které se stejně jako u pěchotních srubů vžilo stručné pojmenování “řopíky”. Celkem bylo v 5 základních typech (A, B, C, D, E), 2 modifikacích a doposud známých asi 200 variantách vybudováno 10 200 řopíků. Tyto objekty se až na výjimky stavěly pro boční palbu, která sice neumožňovala postřelovat předpolí, ale důmyslným systémem palby bránila průniku opevněním v místě nejlepším pro obranu. Samozřejmostí již byly pancéřové dveře, ventilátory a speciální lafety pro lehké i těžké kulomety. Platila zásada, že objekty se navzájem kryjí až třemi palebnými přehradami. Když si k tomu představíme důmyslný systém pěchotních a protitankových překážek, jednalo se opravdu o smrtící past.
Strach z našeho opevnění byl u Hitlera dokonce tak silný, že se po okupaci rozhodl všechny bunkry na území Protektorátu zničit, aby se nemohly v případě českého povstání stát centry obrany. Smutnému osudu uniklo jen několik desítek objektů, hlavně pro umístění v blízkosti domů a železnice, jejichž demolice by zároveň poškodila i široké okolí. Přesně to se stalo u Stradonic, kde Němci odstřelili řopík tak “šikovně”, že jim trosky střechy dopadly přímo na železniční trať, která pak byla na několik dnů neprůjezdná. Tam, kde nebyla taková destrukce objektu možná, se řopíky ničily zavalením kameny a jejich zabetonováním až po střílny. Tak to mělo být například i u bunkrů v zámeckých zahradách ve Smečně a v Liběchově, které jen blízkost obou šlechtických sídel uchránila před zničením. Většinou však po stovkách řopíků můžeme ve vnitrozemí objevit po namáhavém průzkumu jen kousky betonu a zarostlé krátery.
ODPOR TVRZÍ JE ROVEN MORÁLNÍ HODNOTĚ OBRÁNCŮ
Bezesporu nejatraktivnější částí našeho pevnostního valu jsou pro současného zájemce tvrze. Jak vyplývá z dobové definice: “Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro posádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek, a tvoří tak samostatný celek.”
Kdo jednou navštíví podzemí nějaké československé tvrze, ať již s průvodcem, nebo sám pouze s baterkou, bude ohromen rozsahem a kvalitou vybudovaných podzemních prostor. Každá tvrz musela být schopna boje v úplném obklíčení a bez možnosti zásobování minimálně po dobu dvou měsíců. Její podzemí tak muselo být schopno pojmout a uskladnit tuny potravin, miliony nábojů, náhradní díly, zdravotnický a protichemický materiál, tisíce litrů nafty na pohon agregátů ovládajících zbraňové systémy a osvětlujících podzemní velitelství, a další válečný materiál.
Základem pro postavení tvrze, která zpevňovala místní obranu, bylo opět nalezení vody a pro život v podzemí pak i kvalitní izolace. Budiž chvála práci našich dědů, uvědomíme-li si, že kromě tvrze Skutina, která nebyla dostavěna a jejíž kanalizace byla při ústupu našich vojáků v říjnu 1938 záměrně ucpána, mají všechny ostatní své podzemí dodnes v perfektním stavu. Pro vybavení našich tvrzí se ve své době použilo mnoho revolučních novinek – například splachovací toalety (na Maginotově linii se běžně používaly turecké šlapky). Podzemí tvrze bylo budováno podle typu horniny minimálně 16 metrů pod úrovní terénu, ale například na Boudě dosahuje hloubka zapuštění sálů a chodeb bezmála 60 metrů. Zmenšení zranitelnosti tvrze bylo docíleno i rozptýlením objektů v prostoru, kdy vzájemná vzdálenost srubů byla minimálně 150 metrů. Objekty tvrze také na rozdíl od samostatných srubů většinou nemají vlastní vchod, protože se ke vstupu používalo hlavně vchodového objektu v týlu (každý vstup do tvrze navíc zvyšoval nebezpečí vniknutí nepřítele). Naopak zde nalézáme zamaskované výstupy šachtami na povrch, kterými mohla přepadová útočná komanda obránců překvapivě vnikat do týlu útočníka, nebo jimi pro případ dobytí vchodového objektu uniknout z podzemí.
Do podzemí tvrze se vstupovalo zvláštním vchodovým objektem, umístěným na nejvíce chráněném místě tvrze. Sloužil i k zásobování tvrze materiálem, proto se do něj po spuštění pancéřových dveří dalo vjet také nákladními vozy. Za vstupním prostorem, bráněným kulomety nebo protitankovými kanony a umožňujícím odmoření osob a techniky od bojových plynů, se nacházelo překladiště. Odtud byly zásoby dopravovány výtahem nebo rovnou vozíky úzkorozchodné dráhy do jednotlivých sálů a skladišť. V případě dobytí vchodového objektu byla hlavní spojovací chodba zaminována a připravena ke zničení, čímž by se zabránilo postupu dále do nitra tvrze. I když podzemí každé tvrze je pochopitelně zcela individuální, jisté zásady při jeho výstavbě přece jenom platily – například hlavní sklad munice byl budován spíše u vchodového objektu a kasárna a velitelství uprostřed cesty mezi vchodovým objektem a objekty bojovými.
Nejdůležitějšími bojovými objekty tvrzí, které u samostatných srubů chybějí, byly dělostřelecké sruby a otočné věže. Jejich úkolem bylo pokrývat palbou prostor kolem tvrze, vést daleké palby proti nástupním prostorům nepřítele a krýt navzájem sousední tvrze při jejich ohrožení. Zatímco první z nich najdeme až na výjimky v sestavě každé tvrze, po otočných věžích zůstala v terénu jen obrovská prázdná sila, hluboká 15 metrů. Otočná část věže byla ze speciální oceli o síle 350 mm a celý kolos vážil 420 tun. Kromě toho existovaly plány také na minometné otočné věže, ale žádná nebyla v terénu ani rozestavěna.
Některé tvrze měly svou samostatnou dělostřeleckou pozorovatelnu, někdy i celé kilometry vzdálenou od samotné tvrze. Při jejím umístění byl totiž vždy kladen důraz na co největší sledovaný prostor. V tom případě samozřejmě nebyla s tvrzí spojena podzemní chodbou.
FORTIFIKAČNÍ UNIKÁTY
Některé úseky opevnění jsou doslova plné různých atypicky řešených objektů nebo jiných kuriozit. Ve vesnici Sazená u Prahy mají dva řopíky zamaskované do mlýna a obecní váhy. Další unikátní objekt lehkého opevnění se nalézá u Dolního Bezděkova. Je zabudovaný do náspu silnice a přímo přes jeho střechu je položena vozovka okresní silnice.
Velký vliv měl také okolní terén. Dva velmi zajímavé řopíky se dochovaly v úseku N2 u Srbské Kamenice. Na první pohled zaujme jejich střecha, která je díky umístění bunkru na strmém svahu lomená. Výškový rozdíl obou střílen dosahuje až 170 cm a byl vyrovnán schodištěm. Podle ženijních norem tyto bunkry vůbec neměly vzniknout a místo nich se měly postavit vždy dva jiné, menší objekty. Velitel stavebního dozoru však upravil stavební plány a nechal vybudovat něco, co jinde opravdu těžko najdeme. Zdejší linie je vůbec vynikající ukázkou umění našich stavitelů. Systém kolmého postřelování hlubokých kaňonů je unikátní a nenajdeme ho nikde jinde v republice. Těžko přístupný terén způsobil, že se v okolí bunkrů dají dodnes najít i různé součástky původního vybavení, a místy jsou ještě dobře patrné spojovací zákopy a střelecké průseky. Jinde však příroda již ukázala, co dovede, a bunkry zamaskovala tak dokonale, že můžete stát na jejich střeše, a nic nepoznáte.
Dalšími místy, která skrývají, nebo ještě do roku 1989 skrývala mnohá překvapení, jsou opevnění v západních a jižních Čechách. Například řopíky v údolí Úterského potoka byly, kromě velmi zajímavého řešení systémů palby, za minulého režimu upraveny pro boj ve třetí světové válce. Tyto úpravy jim měly umožnit, aby odolaly nárazu tlakové vlny vzniklé po výbuchu jaderné bomby. Jejich vnitřní vybavení bylo až na skla do periskopů a kulomety úplné, dokonce s původními ventilátory na čištění vzduchu od zplodin střelného prachu a zabránění vniku bojových plynů. Tento úsek je pozoruhodný i zapojením starších typů lehkého opevnění do palebné čáry později vybetonovaných řopíků.
V horském pásmu mezi Mladkovem a tvrzí Bouda se dochoval jediný dosud známý malý řopík, který má stejně jako objekty těžkého opevnění pod střílnou vybudovaný diamantový příkop pro ztížení přilnutí nepřítele ke stěně. O kus dál leží “vzhůru nohama” výbuchem ze země vytržený bunkr, který je však jinak nepoškozený. V podobné pozici můžeme najít i řopíky na Maršovickém vrchu u Máchova jezera. U Prachatic na Šumavě můžeme najít unikátní přestavbu nejslabšího typu řopíku na plnohodnotný objekt, který místo původní střechy z vlnitého plechu dostal normální strop ze železobetonu. Vznikl jako pružná reakce na dodavatelské problémy s materiálem. Prostě zrovna nebyl v širokém okolí žádný přebytečný vlnitý plech. Na opavském úseku u Malých Hoštic byl zase v jediném známém provedení vybudován řopík s protitankovým kanonem, ve kterém byla 18. 4. 1945 našimi tankisty kompletně pobita posádka složená ze čtrnáctiletých členů Hitlerjugend.
U Mladkova v Orlických horách směrem k nepřístupné tvrzi Adam je v prudkém svahu vybudováno několik lomených pěchotních srubů. Nad jejich vchody můžeme i po 62 letech jasně vidět bojová hesla a státní znaky, namalované jejich obránci v roce 1938. Na objektu K-14 (K jako Králíky) je instalována pamětní deska četaři Hradovi, který odtud odmítl po odstoupení pohraničí počátkem října 1938 odejít a raději spáchal sebevraždu. Každoročně je zde pro veřejnost prováděna bojová ukázka s tématem bojů o pevnosti. Poblíž je unikátně zachovalá pozorovatelna tvrze Hůrka K-12a se stopami bojů s německými záškodníky z roku 1938. U Zemské brány zase stojí pěchotní srub R-65, krycím jménem Modřín, jehož posádka proti rozkazu přišla na pomoc “sosákům” přepadeným Němci v Bartošovicích a v urputném boji je donutila k ústupu zpět za hranice.
Komu se nechce cestovat za řopany nebo řopáky až na hranice, může se vydat do vojenského prostoru Brdy, kde byl v roce 1936 na ploše Jordán vybudován pěchotní srub pro výcvik posádek. Jeho záběry se objevily ve Svěrákově filmu Obecná škola. Každoročně počátkem června se zde koná rekonstrukce bojů na ostravské linii z roku 1945.
VÁLEČNÉ OSUDY
I přesto, že přímo napadených objektů československého opevnění v září 1938 mnoho nebylo (Němci, Rakušané i Maďaři se jim vyhýbali jak čert kříži), ovlivňovaly naše bunkry válečné dění i v dalších letech. Vše začalo již za svítání 7. 10. 1938, kdy byla Němci provedena proti linii řopíků u Košetic a jižně od Milotického vrchu cvičná verze výsadkové operace “Bruntál”. Ačkoliv skončila fiaskem, umožnila Němcům získat potřebné zkušenosti pro plánování válečných akcí proti pevnostním liniím ve Francii, Holandsku, Belgii a Řecku.
Velký význam sehrálo opevnění na Opavsku a Ostravsku také v roce 1945. Přestože byly sruby poničeny vytrháním zvonů a střílen a také válečná technika mezi roky 1938-1945 neuvěřitelně pokročila, bylo celé pásmo těžkým oříškem pro sovětskou 38. a 60. armádu a 1. československou tankovou brigádu. Krutou ironií osudu tak naši vojáci museli dobývat zpět vlastní opevnění, někde dokonce vybavené ještě původními zbraněmi. Teprve po několika týdnech bojů se 17. a 18. 4. 1945 podařilo prolomit pásmo opevnění u Štítiny a Velkých Hoštic.
Po roce 1948 byla část linií řopíků na západě a jihu Čech upravena pro třetí světovou válku a 5 těžkých srubů u Mikulova obsadila Pohraniční stráž, která zde čekala na imperialisty. Tyto sruby spolu s několika tvrzemi mají dodnes vojenskou posádku. Naše armáda, pod silným vlivem generála Procházky, nazývaného “pevnůstkový generál”, obnovila tradici hraničářských pluků a vytvořila pevnostní prapor s posádkou v Mikulově. Otázkou je k čemu, když většina našeho opevnění stojí proti současným spojencům v NATO.
JE LIBO BUNKR JAKO BETONOVOU CHALUPU? ŽÁDNÝ PROBLÉM!
Pokud se rozhodnete stát se majitelem nějakého objektu čs. opevnění, musíte se obrátit na příslušnou vojenskou krajskou ubytovací správu (KUS), která vede jejich evidenci. Všechny objekty opevnění na našem území jsou totiž stále majetkem armády. Nápisy se zákazem vstupu ovšem stejně nikdo nerespektuje. Bunkry, které slouží jako muzea či venkovní exponáty, jsou armádou k těmto účelům pouze dočasně pronajaty – v případě branné pohotovosti by je armáda okamžitě zabavila. Ve skutečnosti se ale může majitelem bunkru stát prakticky kdokoliv, kdo se zaváže, že nebude žádným způsobem snižovat jejich beztak již problematické vojenské využití. Pokud se totiž v jakémkoliv bunkru, který nebyl dostatečně zabezpečen proti vniknutí, stane turistovi nějaký úraz, může se stát, že náklady na jeho léčbu a následné odškodnění bude muset výletníkovi zaplatit vojsko ze svého rozpočtu. Armáda se coby majitel musí ze zákona postarat, aby do jejích objektů nevstoupil nikdo nepovolaný, a to je v praxi nemožné. Podle střízlivých odhadů si naše opevnění vyžádalo od roku 1945 několik desítek obětí. Převážnou část smrtících úrazů mají na svědomí pády do nezajištěných tvrzových šachet, které mají často výšku desetipatrových domů.
Objekty lehkého opevnění jsou vyhledávány většinou trampy, kteří si je za cenu malých nákladů a se sobě vlastní kreativitou vybaví jako srub. Pro tyto účely jsou oblíbeny spíše starší objekty z roku 1936, které mají lepší tvar pro zabudování postelí, stolků a kamen, než novější řopíky. Ani těmi ale šikovný tramp nepohrdne, jak se o tom můžeme přesvědčit na Kokořínsku, Děčínsku nebo na severní Moravě.
Přestože jsou i dnes mnohdy bunkry v majetku armády, jsou často rekonstruovány skupinami nadšenců vojenské historie.
Složitější situace je u srubů těžkého opevnění. Náklady na rekonstrukci do obyvatelného stavu, nebo dokonce muzeální podoby se mohou po desetiletích chátrání vyšplhat na miliony korun. Zabrat si celou tvrz, několik objektů spojených podzemím, je už vůbec vyloučeno. Některé tvrze (Adam, Hůrka, Smolkov) jsou dodnes používány armádou, jiné (Skutina) jsou zatopeny a další nebyly dostavěny. Pevnosti Dobrošov, Bouda a Hanička fungují pro veřejnost díky obětavosti místních historiků, případně dotacím z muzeí, pod která spadají.
KDE NA NĚ MŮŽEME NARAZIT
Možností je hodně. Pokud to vezmeme od západu, narazíme nad Žacléřem na naučnou stezku tvrze Stachelberk, k níž se dostaneme autobusem z Trutnova na zastávku Babí-pevnost, nebo autem či na kole. Možný je i příchod pěšky po červené značce z Trutnova směrem na Rýchory. Zaparkovat je možno u řopíku, u kterého byl Němci při léčce 21. 9. 1938 zastřelen náš voják. Součástí expozice je i rekonstruovaný objekt lehkého opevnění, obnovené zákopy a modely.
Z Náchoda po zelené značce se zase dostaneme na pravděpodobně nejlepší české pevnostní muzeum, srub N-82 Březinka. Jeho chloubou je působivá kamufláž a model zdejší linie. V okolí vede naučná stezka po linii řopáků, která vás zavede po 1,5 km k tvrzi Dobrošov. Její prohlídka je v poslední době velmi zajímavá.
Další zachovalé pěchotní sruby najdeme v Orlických horách. Zde je také možno navštívit tvrz Haničku, legendární Sacherovo vlčí doupě, pojmenované po prvním polistopadovém ministru vnitra. Proslýchá se, že právě zde byly v zimě 1989-1990 uloženy před transportem do SSSR archivy StB. Zdejší tvrz, krycím jménem KAHAN, totiž nebyla vojenským objektem, ale posádku na ní stavělo Federální ministerstvo vnitra ČSSR. V případě války měla sloužit jako úkryt pro stranické špičky z okolí a štáb FMV, a proto jsou její objekty a zvláště podzemí narušeny výstavbou nové vzduchotechniky a dalším nepůvodním vybavením. Přesto však stojí za zhlédnutí, stejně jako na parkovišti u silnice z Rokytnice do Bartošovic stojící srub K-74 Na holém. Do něj se však těžko dostanete, i když jeho vnitřní vybavení, sháněné nebo vyráběné podle původní dokumentace, rozhodně stojí za to. Jen o 5 km dál v lesích můžete po kontaktu na http://web.telecom.cz/R65/ navštívit srub K-65 Modřín, o kterém již byla zmínka.
Odtud je asi 20 km vzdušnou čarou na další přístupnou tvrz Bouda. Od Mladkova se můžete po pevnostní naučné stezce a pak podle šipek dostat k jejímu vchodovému objektu s krycím jménem Krok. Má zajímavou historii – jedná se o jediný řopan, který naše armáda podle původních plánů vybudovala po roce 1945. Původní objekt totiž Němci v rámci zkoušek vyhodili do vzduchu. (Napojení nové stavby na původní chodbu je v podzemí dobře patrné.) Protože se s vojenským využitím tvrze Bouda počítalo i po válce, byla stavba vchodového objektu nově zadaná. Podnikatel, který jej vybudoval, se však údajně peněz za práci od armády již nedočkal, a když vzápětí přišel “Vítězný” únor 1948, vyřešil vše tím, že se v něm oběsil.
Pod masivem Boudy a Suchého vrchu nás čeká nejdříve tvrz Hůrka, kterou sice stále drží armáda, ale na její povrch je vstup povolen. V nedalekém objektu K-5 U potoka je pěkné muzeum.
Další zajímavé sruby linie těžkých objektů je možno zhlédnout až na Opavsku u Milostic, kde se o bunkr OP-25 Trigonometr a okolní objekty stará klub vojenské historie z Opavy. Na Ostravsku jsou muzeálně upraveny objekty u Darkoviček a srub MO-19, krycím označením Alej. Lehkých objektů přístupných jako muzeum na rozdíl od těžkého opevnění mnoho není. Čestnou výjimkou je u Borovnice muzeum Veselka a soubor modernějších i starších řopíků na linii vnější obrany Prahy v rámci Vojenského skanzenu Smečno, který je skutečně kuriozitou a rozhodně stojí za vidění.
Jeannette získala svobodu. Je to mladá šimpanzice, která nyní žije se skupinou svých “vrstevníků” v rovníkovém pralese v národním parku Conkouati v Konžské republice (hlavní město Brazzaville). Dokáže se postarat sama o sebe a není již závislá na lidech, ačkoli existuje osoba, na kterou patrně nezapomene. Jeannette žila v ZOO v Pointe Noire, což je hospodářské centrum Konžské republiky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohla volně toulat v pralese, společně s dalšími příslušníky svého druhu. Ovšem prozřetelnost stála na její straně, když ji jednoho dne roku 1989 spatřila Aliette Jamart.
HELP CONGO
Aliette Jamart je původem Francouzka, která se roku 1963 usadila v Kongu. Dnes je prezidentkou výjimečného projektu na znovuvysazení šimpanzů do jejich přirozeného prostředí. Projektu o to výjimečnějšího, že se uskutečňuje v zemi ještě nedávno zmítané občanskou válkou, v zemi, od níž by starost o ochranu přírody málokdo očekával. V neposlední řadě v zemi, které se nedostává prostředků na řešení zásadnějších problémů. Není proto překvapením, že projekt je nyní ohrožen právě nedostatkem finančních prostředků.
Projekt vznikl před deseti lety, když bylo ustaveno sdružení “Help Congo” (HELP: Habitat écologique et liberté des primates = přirozené prostředí a svoboda pro primáty), které Aliette Jamart umožnilo vrátit na svobodu asi dvacet šimpanzů, většinou ilegálně odchycených. Smutné je, že se odchyty děly s tichým souhlasem Congolese Eaux et Forêts, tedy konžského ministerstva, jehož starostí je ochrana přírody a lesů… Mohlo by se zdát, že se Francouzka, která k šimpanzům přilnula vlastně náhodou, pustila do boje bez naděje na vítězství.
“O šimpanze jsem se začala zajímat v roce 1988. Právě jsem se přestěhovala do místa blízko letiště v Pointe Noire a často jsem tam na ulici potkávala starého muže. Kráčel po ulici s dospělým šimpanzem, kterého držel za ruku. Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě šimpanz poznává a pokouší se na mě upozornit svého pána… Chtěla jsem k šimpanzovi přistoupit, ale příležitost k tomu se naskytla pouze jednou. Nějaký čas poté jsem se dozvěděla, že ten starý muž zemřel. Pokusila jsem se spojit se svou přítelkyní Patricií, která se starala o spoustu zvířat, abych zjistila, zda ví, co se se šimpanzem stalo. Vyzvedla si šimpanze z domu jeho starého pána právě v okamžiku, kdy se vojáci chystali zvíře zastřelit.
Měla ho doma několik dnů a snažila se ho přimět, aby spolkl pilulky na spaní… Šimpanze nikdo nechtěl a ona nevěděla, co si s ním počít. Šimpanz odmítal prášky na spaní a nakonec musel být utracen. Tenhle šimpanz byl vychován jako dítě, starý muž jej naučil spoustě věcí. Když jsem se od Patricie dozvěděla, že byl utracen, byla jsem zoufalá. ‘Jeden šimpanz byl utracen, když však půjdeš do ZOO, uvidíš tam jiné, kteří nás potřebují,’ řekla mi Patricie.” Takto vypráví Aliette o době, kdy si šimpanze zamilovala a kdy začala poznávat jejich neradostný osud zvířat v zajetí.
“Nikdy předtím jsem v konžské ZOO nebyla. Lidé mě od návštěvy zrazovali, tvrdili, že jsou tam zvířata ponechána, aby pomalu zemřela. Uvědomila jsem si, že je to pravda. Tím to všechno začalo. Viděla jsem dospělé šimpanze, mladé jedince a dvě mláďata… Umírali mi před očima. Byli nacpáni v bednách o ploše asi 1,5 m2, bez podestýlky, nikdy nečištěných… Jeden z nich ležel v rohu bedny a naříkal, byl bílý, bez srsti, samá vráska. Lidé si mysleli, že je to skutečně starý kus, ve skutečnosti to ale bylo mladé zvíře.”
Tehdy si Aliette Jamart ze zoologické zahrady dvě mláďata vzala domů. Jedno z nich byla samička Jeannette, jejímž domovem je dnes rovníkový prales v národním parku Conkouati. Potom přibyla poraněná samička Olga a další zvířata. Když se rozkřiklo, že Aliette přijímá šimpanze, lidé přinášeli další a další. Brzy byl její dům přeplněn a v době, kdy vznikla myšlenka na vrácení zvířat do pralesa, žilo jich u Aliette osm. Spolu s francouzským zvěrolékařem Marcem Ancrenazem a Andrém Lucasem, odborníkem na primáty, řešila problém, co se šimpanzi.
“V té době jsem vlastně přemýšlela o tom, že odejdu z Konga a budu žít ve Francouzské Západní Indii. Když jsem ale viděla žalostný stav šimpanzů, pomyslela jsem si, dobrá, nechej plány pro Francouzskou Západní Indii zatím na nějakých deset let plavat, dokud se tito šimpanzi nedostanou z nejhoršího. Tenkrát jsem si neuvědomila, že šimpanzi se dožívají věku 50 let! Nemohlo být ani řeči o tom, že bych je opustila. Pocházejí z pralesa, a to je místo, kam by se měli vrátit, přičemž jsem si ale nemyslela, že vrátit je zpět do pralesa by byl nějaký problém.”
Jenomže problém to byl vcelku zásadní. Šimpanzi odvykli životu v divoké přírodě, dalo se předpokládat, že budou dezorientovaní, mnozí si bez lidí vůbec nedokáží opatřit potravu. Konec konců, všechny dosavadní pokusy o znovuvysazení šimpanzů do volné přírody skončily neúspěchem. Bylo zřejmé, že je třeba umístit zvířata, která nelze považovat ani za zcela ochočená, ani za divoká, do takového prostředí, kde by se mohla volně pohybovat a přesto být chráněna. A tak vzniklo sdružení Help Congo.
LAGUNA BEZPEČÍ
Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu.
V roce 1991 dala konžská vláda sdružení Help Congo k dispozici tři ostrovy na laguně Conkouati, asi 180 km na sever od Pointe Noire. Chráněnci Aliette Jamart se mohou na tomto území pohybovat podle libosti, a současně jsou izolováni přírodní bariérou – vodou kolem ostrovů. Tady se mladí osiřelí šimpanzi, brutálně vytržení ze svého přirozeného prostředí, učí žít opět “ve volné přírodě”. Pobyt na ostrovech je pro šimpanze jakousi aklimatizací na život v přírodě. Část potravy se jim na ostrovy dováží, a zvířata tak mají kontakt s lidmi. Lidé, kteří se o šimpanze starají, ať již vědci, placení pracovníci, nebo dobrovolníci z ciziny, musejí být schopni se ke zvířatům přiblížit, aby je mohli – až přijde čas – převézt na místo jejich trvalého pobytu ve volné přírodě.
Když jsou šimpanzi připraveni k životu ve volné přírodě, jsou uspáni a podrobeni pečlivé lékařské prohlídce. Za ideálních podmínek by každá skupina měla být soudržnou jednotkou, aby následná dezorientace zvířat v novém prostředí nebyla příliš drastická. Stále ještě pod vlivem uspávacích prostředků jsou zvířata převezena člunem na území Triangle, do místa jejich trvalého pobytu.
Triangle je pás rovníkového pralesa a mangrovových bažin o ploše 22 km². Rozmanitost vegetace zajišťuje dostatek potravy pro šimpanze a navíc území není příliš obydlené, což platí jak pro lidskou, tak pro šimpanzí populaci. Ačkoli je vymezen řekami a lagunou, není Triangle “uzavřeným” prostorem, a zvířata tak mohou území opustit a pohybovat se dále do pralesa.
Po devadesátiminutové plavbě šimpanzi dostanou “elektronický” sledovací obojek a jsou vypuštěni na svobodu.
Během posledních tří let se uskutečnily čtyři operace vypouštění šimpanzů, při nichž se do svého přirozeného prostředí znovu vrátilo devatenáct zvířat. Na ostrovech teď čeká dalších pětadvacet zvířat, která by je měla následovat během dvou let.
Na území Triangle jsou šimpanzi pod pečlivým dozorem. Každý den je v pralese sledují studenti, dobrovolníci, střídáni veterináři, vědci zabývajícími se primáty a jinými specialisty na zvířecí říši. Tito šimpanzi jsou zvyklí na přítomnost lidí a na rozdíl od svých skutečně divoce žijících bratranců se dají snadno pozorovat. Členové týmu Help jsou přesvědčeni, že je důležité zajistit etologické a lékařské sledování “jejich” šimpanzů. Aliette Jamart ale už dnes ví, že systém nesmírně přínosného pozorování budou muset v dohledné době změnit.
“Sledujeme šimpanze neustále každý den, ale pokoušíme se pozorování rozdělit do intervalů. Nyní bychom chtěli zvířata vybavit novými elektronickými obojky a sledovat je z povzdálí na základě triangulace pomocí tří sledovacích věží. Nebudeme je muset mít neustále na očích. Šimpanzi se totiž musejí naučit ostražitosti vůči lidem, aby se nestali kořistí pytláků. A navíc, jestliže vypustíme do volné přírody dalších dvacet šimpanzů v následujících dvou letech, potřebovali bychom k zajištění sledování příliš mnoho lidí.”
MEZI DIVOKÝMI PŘÍBUZNÝMI
Šimpanzi vypuštění do přírody v programu Help se poměrně hladce adaptují na staronové prostředí, na nějž normálně reagují. Navazují také kontakty s volně žijícími šimpanzi. V tom jsou samice úspěšnější a mohou fungovat jako určité rozhraní mezi oběma světy.
Samci jsou divokými zvířaty tolerováni v menší míře, často zůstávají ve své původní skupině a problémy mají především s divokými samci. David, šimpanz vypuštěný v únoru 1999, se po střetnutí se skupinou divokých šimpanzů úplně ztratil. Pro problémy “svých” šimpanzů má Aliette Jamart pochopení.
“Mláďata divoce žijících šimpanzů se seznamují s pralesem od samého počátku svého života a zabezpečují si své území. Když jsme vypustili naše šimpanze do Trianglu, ocitli se na území obývaném svými divoce žijícími druhy. Vzali jsme šimpanze z ostrovů, které dokonale znali, a přemístili jsme je do prostředí jim naprosto neznámého. Oni jsou vystrašení, ale pokud jsme nablízku, tvoříme jakési jejich orientační body, které znají. Poznávají nové prostředí za naší přítomnosti a to jejich přechod usnadňuje. Pokud se chtějí uklidnit, mohou přijít blíž k nám. Tábor je v jednom cípu Trianglu.
Na rozdíl od divoce žijících zvířat tu nemají vypuštění šimpanzi své příbuzné. ‘Naši’ šimpanzi jsou většinou příliš mladí a bude jim trvat celá léta, než se plně adaptují. Někteří jedinci jsou výjimeční v tom, že se stávají nezávislými velmi rychle. Vše je dáno tím, jak dlouho žili v zajetí. Některá zvířata bylo možné vypustit do volné přírody velmi brzy poté, co byla pytláky chycena, zatímco jiní šimpanzi byli v době, kdy jsme o ně začali pečovat, již v depresi a všelijak nemocní.”
Členové projektu své šimpanze sice pozorují, nijak se jim ale nehodlají plést do nového života. Čas od času se zvířata přijdou na své zachránce podívat, někdy jsou vystrašena a potřebují útěchu. Pak ale odcházejí zpátky do pralesa, jenž se více a více stává jejich skutečným domovem. Diskrétní, ale neustálá přítomnost pozorovatelů zajišťuje, že se tomuto území vyhýbají pytláci.
ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ
Zatímco si šimpanzi pomalu “osahávají” život v divoké přírodě a zakoušejí slasti svobody, členové sdružení Help Congo řeší jeden problém za druhým. Zázraky se totiž nedějí ani v Kongu a ani v Kongu nelze cokoli podnikat bez peněz.
V roce 1999 zastavila Světová banka svou finanční podporu, kterou tři roky projektu poskytovala. Pokud se velmi brzo nenajde nový zdroj peněz, projekt Help Congo bude ohrožen.
A není to jen nedostatek prostředků, který nad budoucností padesáti šimpanzů visí jako Damoklův meč. Velkou hrozbou jsou pytláci. V Konžské republice jako kdekoli jinde v Africe přináší obchod s divokými zvířaty velké zisky. I když jsou šimpanzi chráněným druhem, loví se buď pro maso, nebo na prodej. Kongo sice má legislativu proti pytlákům, ovšem tyto zákony nejsou uplatňovány. Nedostává se prostředků a země má jiné problémy, které mají nepochybně přednost. Boj proti pytláctví, jejž Aliette Jamart deset let vede, je stále obtížnější, neboť je zde další hrozba visící nad národním parkem Conkouati a nad Trianglem: úbytek lesa. Občanská válka, která propukla v roce 1997, vedla k zintenzivnění těžby dřeva. Tlak ze strany dřevařských společností byl takový, že konžská vláda nedávno snížila statut rezervace, kterou přeměnila na národní park s nejednoznačným statutem. Navíc bylo 9000 hektarů z celkové plochy 504 000 hektarů uvolněno pro komerční využití.
“Dlouhodobým cílem sdružení Help Congo je pomoci Konžanům uchovat si vlastní dědictví pro své děti a pro budoucí generace. Jde o záležitost zachování celého ekosystému, a to nejen pro volně žijící zvířata, ale i pro člověka. Chtěli bychom, aby si lidé uvědomili své životní prostředí, zejména aby se pokusili skončit s pytlačením a s nezákonným obchodem se zvířaty. Konžané dnes ale na ochranu životního prostředí příliš nemyslí, a proto bych chtěla uvést v život projekty rozvoje životního prostředí v Conkouati. Zejména jde o projekty výsadby rychle rostoucích dřevin kolem vesnic a projekty rozvoje ekoturistiky. Ovšem tyto projekty bude možné odstartovat pouze tehdy, až se stabilizuje společensko-politická situace v zemi,” tvrdí realistická optimistka Aliette Jamart, žena, k níž se její šimpanzi stále vracejí. “Budu pro ně vždy někým zvláštním, i když mě již ke svému životu nebudou potřebovat. Dokonce i když jsem nebyla v pralese šest měsíců, poznali mě a přišli mě pozdravit. Nikdy nezapomenou. Jsou to společenští tvorové. I když z Trianglu odejdou, vracejí se sem, je to jejich domovská základna.”
Pozn. redakce: Pro název článku byl použit titulek filmu “Nés pour être libres” (Zrozeni ke svobodě) o projektu Help Congo a jeho problémech, natočeného francouzskou televizí. Měl se vysílat na veřejnoprávním kanálu 12. prosince 1999, ale potom z uvedení sešlo. Nové uvedení filmu nebylo zatím stanoveno.
Svět ještě dávno není objevený, vlastně je objevený jenom teoreticky, je objevitelný. S každým novým úhlem pohledu a životním stylem nastává úkol nově ho přeměřovat. Baťůžkáři tak činí podle finanční dosažitelnosti a “prostupnosti” exotických zemí, cykloturisté se dívají na krajinu měřítkem “průjezdnosti” – tohle se ještě dá jet, a tohle už ne.
Cykloturistika je hitem posledních let a kombinace plavby lodí s kolem je prý světová premiéra svého druhu – alespoň tady v Chorvatsku. Loď vás doveze k jednomu z více než tisíce ostrovů a ostrůvků, které tady jsou, vy ho přejedete na kole a večer se zase nalodíte k plavbě. Kombinace námořníka s cyklistou ale nemění nic na tom, že správní cykloturisté, oddaní svému koníčku, jsou další z oněch čerstvě vznikajících a už uzavřených komunit.
Až poté co jsem absolvoval několik tras, začínal jsem to chápat. Kolo a člověk spolu navazují vztah. Kolo je jediný kontakt člověka s pevnou půdou, je na něj odkázaný. Proto ty portréty dvoukolého krasavce v otevřené krajině, cosi jako vrcholový snímek pro horolezce. Proto to obřadné podávání kola z paluby plachetnice. Jen aby se, proboha, neodřelo. Vybaveni podrobnými mapami, kreslí cykloturisté nové mapy zase po svém – co jak kdy sjet na horském kole. Jako druh jsou oblíbeni u hoteliérů. Nejenom že jsou šetrní k přírodě, ale hlavně toho po hospodách, restauracích, barech a podobně hodně snědí i vypijí. Spálené kilojouly je třeba doplňovat a namáhavě napumpovaný endorfin podporuje družnou zábavu. A tak se stalo, že osamělý, zaprášený cykloturista vstoupil těžkým krokem do vesnické hospody a střízlivým hlasem objednal sto piv. A spolu s těmi devatenácti cyklisty, kteří dorazili po něm, je vypili a pak odjeli po svých.
Cykloturista je poddruhem outdoormana a je zřejmé, že outdoorman není totéž co starý dobrý tulák, kterým byl původně cestovatel. Spíš naopak, vymezuje se jaksi proti němu. Náročné cesty absolvuje se značkovým vybavením, večer se vrací do pohodlí, vyšamponuje se a vyrazí do některého z mnoha příjemných nočních barů. Má blíž k Jamesi Bondovi než třeba Eskymo Welzlovi. Typickými průvodci cestovatelů zastaralé generace byly nechutné jídlo, špinavé propocené triko a nevyzpytatelní domorodci. To všechno patří do starého železa. Outdoorman je polykač předem odhadnutelných výkonů. Před startem každé etapy dostáváme ofocené mapky trasy a instrukce o povrchu a možných zkratkách. Nutno přiznat, že zrychleným přesunem kolmo jsou vjemy ostřejší, rytmus šlapek a střídání přírodních scenerií neúprosnější a pneumatika pěkně bzučí o silnici. Cítíte krajinu tak nějak celým tělem. A ta krajina, stejně jako ostrovy uprostřed turistického ráje na Jadranu, překvapovaly svou pustotou a exotičností. Jejich jména, jako Hvar, Brač, Korčula, jsou v Čechách stejně známá jako třeba Máchovo jezero, Slapská přehrada anebo Berounka. Jen kousek od známých letovisek na pobřeží je však v hornatém vnitrozemí ostrovů jiný svět, který objevíte, když ráno vyrazíte z paluby plachetnice.
Když si vyjede francouzská smetánka zalyžovat, tak určitě do Savojských Alp. Tady vás hory přijímají skutečně velkolepě. Střediska zimních sportů jsou zde známa výjimečnou kvalitou sněhové pokrývky. Oblast provází legendární pověst, která nemá ve světě obdoby. Zárukou vynikající kvality zdejších středisek zimních sportů je fakt, že se tady již třikrát konaly zimní olympijské hry: Chamonix 1924, Grenoble 1968 (leží v Dauphinských Alpách) a Albertville 1992. V nekonečně proměnlivé krajině jsou zastoupeny nejrůznější typy ubytovacích kapacit, od horské vesničky až po obrovská, vzájemně mezi sebou propojená lyžařská střediska. Každé má své zvláštnosti, svá NEJ, svůj šarm i atmosféru…
LES TROIS VALLEES
Oblast “Tří údolí” je nejrozsáhlejší lyžařský komplex na světě: 200 lanovek a vleků všech typů zpřístupňuje střediska Méribel, Mottaret, Courchevel, Les Menuires a Val Thorens. Co jméno, to lyžařský pojem. Val Thorens patří v povědomí našich lyžařů k tomu nejlepšímu, co francouzská lyžařská střediska nabízejí. A protože Val Thorens, nazývané též “vrchol Tří údolí”, je nejvýše položeným lyžařským střediskem v Evropě, je rájem milovníků lyžování až do začátku léta. Nejmodernější dopravní velkokapacitní zařízení – Funitel – jezdí na dvou rovnoběžně vedených lanech a kabina na Cime de Caron, která pojme 160 osob, zkrátí lyžařům dobu potřebnou pro přepravu směrem vzhůru a nechá jim více času k vychutnání takových sjezdařských lahůdek, jako je černá sjezdovka z Cime de Caron, patřící určitě do nejužší špičky nejlepších sjezdovek Francie.
Středisko Méribel, nazývané též “srdce Tří údolí”, získalo svůj název nejen ze středové polohy v této oblasti, ale i pro krásu hotelů a rezidencí, které jsou za použití kamene a dřeva blízké původní architektuře Savojska.
A Mottaret, to je třešnička na tomto velikém dortu. Ze žádného střediska Tří údolí není tak rychlý přístup do všech koutů této oblasti jako právě z Mottaretu. Co si přát víc. Ten, kdo tuto oblast navštívil vícekrát, jistě ocení nejvýhodněji položené místo.
Středisko Courchevel pak nabízí nejrozmanitější terény z celé oblasti Les Trois Vallées. Je dostatečně vzdáleno od obřích ubytovacích kapacit v Les Menuires a Val Thorens, a může se běžně stát, že na lanovce nebo sjezdovce budete úplně sami. Courchevel také mívá z celé oblasti Tří údolí nejlepší sněhové podmínky a nabízí největší procento černých sjezdovek této oblasti.
L’ESPACE KILLY
Ten, kdo považuje lyžování v oblasti Tří údolí za nejlepší, by si neměl nechat ujít příležitost lyžovat ve středisku Tignes/Val d’Isère. Určitě nebude zklamán. Oblast Tignes/Val d’Isère, nazývaná po legendárním rodákovi též L’Espace Killy, je pro svoji polohu a sněhové podmínky naprosto nejlepší v jarních měsících. Při olympijských hrách v Albertville hostila disciplíny jako sjezd mužů, akrobatické skoky, balet na lyžích a jízdu v boulích. Již tento výčet dává přehled o rozmanitosti zdejších lyžařských terénů. V obrovské oblasti Tignes/Val d’Isère naleznete vše od sjezdovkových “dálnic” přes nespočetné možnosti volných terénů až po černou sjezdovku La Face, na které se jela při olympiádě v Albertville ’92 královská disciplína – sjezd mužů. Ono lehké lechtání kolem žaludku můžete pocítit již při pouhém pohledu z této sjezdovky.
Nejmodernějším a nejrychlejším dopravním prostředkem, tzv. Funivalem, který má spodní stanici v blízkosti rezidence, se za neuvěřitelné čtyři minuty ocitnete o 1000 m výše, přímo na startu sjezdovek O.K. a Orange, jež bývají v prosinci využívány pro závody Světového poháru a pro Kritérium prvního sněhu. Před sezonou zde můžete potkat závodníky ze špičky Světového poháru, kteří si dolaďují formu.
LA PLAGNE
Podle hodnocení lyžařského časopisu “Ski Francais” (kritérii hodnocení byly informace o výškovém rozdílu střediska, velikosti oblasti, počtu a obtížnosti sjezdovek, počtu lanovek, množství přírodního a uměle vytvářeného sněhu a délce sezony) se mezi 3000 středisky celého světa umístilo La Plagne na prvním místě. Za pozici zlatého medailisty mezi lyžařskými středisky vděčí především unikátní lyžařské oblasti (10 000 ha) a kvalitě přepravní kapacity (110 lanovek a vleků). Je také velmi vysoce hodnoceno pro svoje terény vhodné pro lyžování mimo sjezdovky – “horse piste”. Velký rozsah možností lyžování sahá od neskutečně širokých plání až po sjezdovky s naprosto výmluvnými názvy Harakiri a Kamikadze. Při návštěvě La Plagne byste neměli vynechat návštěvu olympijské bobové a sáňkařské dráhy.
LES ARCS
V roce 1985 natáčel Régis Rolland v Les Arcs “Sněžnou apokalypsu”. Zde se také objevily první pokusy s těmito prkny, které se inspirovaly funboardy. Dnes je Les Arcs nespornou evropskou špičkou pro snowboardisty. Místní snowpark je rozdělen na dvě trasy. První začíná malými boulemi, druhá velkými. Trasy se občas prolínají a jsou proloženy různě náročnými skoky, můstky, vlnovkami, nechybí tu ani BOARDER CROSS.
Vstup je sem dovolen nejen “prkýnkářům”, ale také všem lyžařům. Všichni tu musejí být jako u vytržení. Nádherná přírodní scenerie proti Mont Blancu, který ční nad údolím Haute Tarentaise, svahy s největším převýšením v Evropě. S profesionálními horskými vůdci se můžete pustit do dobrodružství zvaného volné lyžování. Za vhodných povětrnostních podmínek a s výbavou do volného terénu jsou svahy ledovce z Aiguille Rouge až do Villaroger, z Grand Col, z Bellecote, z Aiguille Grive… jen a jen vaše.
“Strýčku, zachraň mě. Já si tě vezmu za muže.” Sotva slyším tu dvacetiletou holku s řeckým profilem a smolným copem. “Zachraň mě. Budu ti dobrou ženou.” Dívka mi zaryla prsty do ramene a tiskne se ke mně, jako by do mě chtěla prostoupit. Granáty naštěstí zpívají, než dopadnou. Další výbuch. Všichni se svíjíme na zemi jako červi, nad námi se pomalu snášejí světlice a ty zasrané minomety nahoře ve stráni do nás šijou ostošest.
Zpozorovali nás. Asi osmdesát čečenských partyzánů, osm novinářů a několik civilů, co se pokoušejí projít ruským obklíčením z pekelného kotle Grozného. Přískok, pád, přískok, pád. Na záda se mi sype hlína. “Strýčku, do smrti ti budu sloužit.”
Další světlice. Dívka má obrovské černé oči. Vypadají jako oči lapeného zvířátka. Další granát. A znovu. Dopadají všude kolem a mezi nás. Pád, přískok, pád, přískok. Ryju bradou v blátě. Granátů jsou stovky. Až za dvacet minut mizíme v lese. Nikdo není zraněn. Čečenský velitel šeptá: “Mají jen granáty, co vybuchnou až po dopadu. Babralové.”
To nám zachránilo krk. I když takový granát dopadne deset metrů od vás a vy ležíte, nic se vám nestane, střepiny vás přeletí. Vytahuji kameru a točím tmavé stíny partyzánů mizející v bukovém porostu.
Ta krásná holka, která by mohla být mou vnučkou, pláče.
Jaromír Štětina
Vaše zpravodajství z posledních dvou let je většinou popisem válečných konfliktů nebo situací, kde to doutná. Daří se vám být při zaznamenávání lidského utrpení striktně objektivní?
Já nevím, co to znamená být striktně objektivní. Je falešná představa, že novinář popisující válečné hrůzy nad tím zůstane zcela a do důsledku chladný. Kdysi jsem si myslel, že to možné je a že válečný zpravodaj má být jako lékař. Tam říznu, tady amputuji, a večer jdu domů. Padla, už o tom nevím. Byl to přece pouze technický proces. I velcí lékaři ale silně a emotivně prožívají smrt každého svého pacienta. Dnes se domnívám, že správný novinář by měl umět svoji emoci ukázat, a dokonce ji přenášet na diváka nebo čtenáře. Tím se na špinavosti světa lépe poukazuje. Už nestačí jen konstatovat.
A co práce amerických válečných zpravodajů za války ve Vietnamu? Jejich reportáže mi často připadaly velmi neosobní.
To je to známé dilema – dítě v hořícím domě. Přijde fotograf a má se rozhodnout. Fotografovat dítě a udělat otřesný snímek pro odsouzení války, nebo jít a dítě zachránit? Pro mě je to naprosto jasné. Tu kameru odložit, jít a dítě z domu vytáhnout.
V poslední knížce od vás asi mnozí čekali strohý popis hrůz a ještě větších hrůz, vyextrahovaných až na dřeň. Vy v ní sice popisujete válku a lidské utrpení, ale není to jen a jen o tom. Nabízíte povídky z celého světa, které jsou vaším koktejlem smutku, slz, smíchu a ironie.
To vzniklo z mého celkového pohledu, protože si myslím, že zeměkoule je příliš malá na to, aby se na ni člověk nedíval jako na celek, a hrabal se jen v jedné oblasti. Proto tam jsou povídky z Ruska, Tibetu, Číny… Jako geolog vidím Zemi jako kuličku, která se řítí nekonečným vesmírem, a je to hrozně malá kulička. Průměr 12 756 km, to opravdu není nic velkého, a my v Česku nejsme žádné hnízdečko pohody, kterému do okolí nic není. Mně do toho, co se děje ve světě, je hodně. To vyplývá z nejzákladnějších principů, že člověk má protestovat proti násilí a bezpráví všude tam, kde je. A nemysleme si, že jsme ze všeho venku. To je jen pocit, že v klidné kotlině uprostřed Evropy jsme za bukem. Naše dějiny jsou krvavé. Kde je psáno, že to nemůže nastat znova?
Opravdu se lidstvo učí ze svých zkušeností tak pomalu a těžce?
Pro mě byla obrovským životním zklamáním válka na Balkáně. Říkal jsem si, že po roce 1945 Evropa konečně dospěla k něčemu, co bude věčným mírem, nebo aspoň situací, kdy národy nebudou řešit svoje spory flintami. Ono se to nestalo. Nejsilnější pocit zmaru jsem měl po eskalaci konfliktu v Kosovu. Tam jsem si uvědomil, že koncentrované zlo na státní úrovni může být i v Evropě. Že to není jen problém exotických států. V období bombardování Kosova a velkých etnických čistek jsem byl zrovna v Africe. Keňské noviny, myslím, že to byly “Standard”, psaly: “U nás by přece takové hrůzy jako na Balkáně nemohly být.” Keňské noviny! V tom okamžiku mně to připadalo paradoxní. I v Africe pochopili, jaká je to nepřípustná a strašná hrůza. Bohužel. Navíc se konflikty stávají součástí historie a zapomíná se, jak to doopravdy bylo. A v Kosovu se dnes zapomíná rychle. Už třeba výroky pana Dienstbiera, že etnické čistky byly způsobeny zásahem NATO, jsou hrubou falzifikací a možná jednou povedou i k falzifikaci historie. Já vím, že to tak nebylo. Já jsem byl v Kosovu v roce 1998, ještě před bombardováním. Viděl jsem vyčištěný obrovský trojúhelník mezi hranicí, Peči a Prizrenem. Stovky vysídlených a vypálených albánských vesnic.
Pan Dienstbier tam tehdy asi nebyl.
Možná nebyl. Možná je to skutečně v jeho neznalosti. Je to další důkaz toho, že žurnalistika na místě je potřebná, poněvadž aby člověk poznal cenu krve, tak ji musí ucítit vlastním nosem, jinak nepochopí. Jestli chcete pochopit lidskou chudobu, tak si ji musíte s chudými prožít. Dotknout se jí. A toto by se podle mého soudu mělo týkat především politiků.
Já jsem byl za války v Karabachu v roce 1990 úplně u vytržení, jak neschopná je například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Měla za úkol konflikt zastavit. Chystala konferenci v Římě, která se nakonec neuskutečnila. Tehdy jsem říkal, že by tyto mezinárodní organizace měly raději vytvořit něco jako týmy mladých diplomatů, kteří by pracovali na místě. Novináři se v každém konfliktu objeví skoro okamžitě po jeho vypuknutí. Ale kde jsou diplomati, kteří by to měli řešit? Ti si přijedou až za půl roku, když už ten požár pořádně hoří a uhasit ho nelze.
S politiky se moc neshodnete…
Za mnou chodili poslanci, že by se rádi jeli do Karabachu podívat a zjistit, o co tam běží. Rychle jsem pochopil, že jim jde jen o to, být na stránkách novin, aby si jako politici dělali body. Všeobecně se domnívám, že politici jsou nepřátelé lidstva. Mají právo jakési exteritoriality, a já nevím proč. Když udělá tesař špatně střechu na baráku a zatéká do ní, tak ho polír vyhodí a už od něho nikdy práci nevezme. Politici odvádějí špatnou práci, střecha je děravá, a nikdo je netrestá.
Teď jste měl na mysli naše politické divadlo?
Když se dívám na to veřejné pódium, tak nenacházím žádného politika, kterého bych viděl jako člověka oděného do “režné košile”, co chodí mezi lidmi a čiší z něj snaha udělat něco pro svoje voliče, pro naše společenství. Je tam snad někdo, kdo by jen trošičku měl odstávající uši Gándhího? Není. Možná snad snílek Havel.
Tak ho ale dnes vidí jen okolní svět.
Doma není nikdo prorokem. Byl jsem v New Yorku ve 34. patře Empire State Buildingu. Tam je Úřad na ochranu lidských práv – Human Rights Watch. V jeho obrovské centrální chodbě nevisí žádný obraz. Až na jediný – portrét prezidenta Havla. Náš svět dnes bytostně potřebuje politiky snílky jako protiváhu politikům pragmatikům.
Které povídky si dnes, s odstupem času v knížce nejvíce ceníte?
Asi povídky Uzlíkové písmo. Příběh politického vězně, který si dělal poznámky ve vězení pomocí uzlíků. Hlavní hrdina Asir Sandler je skutečná postava. V roce 1989 jsme se setkali na Sibiři a on přede mnou vytahoval z hromádky zauzlovaných šňůrek jednu za druhou, po létech uzlíky četl a s pomocí magnetofonu dělal jejich přepis. Příběhy, které v povídce jsou, jsou příběhy vězňů. Ty napsal Asir Sandler. Já k nim dodal už jen příběh kupčení s kostmi předků. To je nejhorší, co se může stát, a to jsem si nevymyslel. V Magadanu jsem se opravdu setkal s lidmi, kteří ve stalinských lágrech vykopávali hroby, “těžili” lebky a dělali z nich barevné hudby. Dovnitř dávali lampičky, červená sklíčka do očnic. Prodávalo se to dobře.
Pomáhá při mezních situacích víra v boha?
Jsem ateista. V 57 letech věřím na lidský rozum a na to, že každý je sám svého štěstí strůjcem a k tomu pána boha nepotřebuje. Na druhou stranu, dokud nemá lidstvo nějaký jiný spolehlivý foršrift, jak se chovat, pokud nemá nic lepšího, než je například desatero, tak se tím musí řídit. Jiné principy nejsou. Vím, že to moc a moc pomáhá u Čečenců. Ve válce je jejich islámská víra něco neobyčejně povznášejícího. Tehdy Čečenci nepijí alkohol. Nepoužívají drogy. Islám jim to zakazuje. Dodávat si odvahu hltem vodky považují za zbabělé. Na druhé straně je ruská armáda a, jak jsem to viděl mnohokrát, je opilá. Byl jsem v městečku Novogrozněnsk. Rusové na ně stříleli ze tří linií kanonů. Opilí byli všichni. Od frajtra po generála. Stojí tu proti sobě dva principy – přiblížení se k bohu a opírání se o boha, jak to dělají Čečenci, a neznabožská, nelidská povrchnost ruské armády. Víra je velká věc. Tak to cítím, i když nevěřím.
Může bůh odpustit?
Nemůže. Už jednou to vyřešil Karel Čapek v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy. Je o tom, jak zločinec přijde do nebe a dívají se spolu s bohem dolů. On mu ukazuje kuličku, která se mu v mládí zatoulala a spadla do jímky pod okapem. Dodnes tam je. Hrdina se ptá: “A proč ty vlastně, bože, nesoudíš?” Bůh odpovídá: “Nemůžu soudit, protože všechno vím.” A já si myslím, bůh, když všechno ví, nemůže odpouštět. Protože odpouštět – to už je soud. Už se stáváte sudím. Náš křesťanský bůh je tu proto, abychom se ho báli. On je tou metlou nad námi neposlušnými. Tak si to křesťanství nalajnovalo.
Co pro vás skrývá pojem štěstí?
Především to, že jsem si dokázal, jak se věk v posledních desetiletích stává stále méně určujícím faktorem pro člověka a jeho možnosti něčeho dosáhnout. Celý život jsem chtěl být novinář a podařilo se mi to až v padesáti letech. Cokoliv začínat v padesáti, se ještě před půl stoletím považovalo za nemožné. Člověk byl kmet na konci cesty, ten, co už neměl právo něco začínat. To je můj stálý pocit štěstí. Ten krátký, nejintenzivnější pocit jsem zažil loni, když jsem pobýval v obklíčeném Grozném. Město bylo pořád ostřelováno. Dopadaly na ně tisíce tun výbušnin a kličkovat v tom moři prskajících střepin byla nebezpečná loterie. Já jsem se ale celých deset dnů, co jsem tam byl, cítil nesmírně šťastně. Nedovedu to popsat. Byl jsem tam šťastný, a nevím proč.
Váleční zpravodajové nasazující svůj život ve snaze dostat se k základním informacím o konfliktu jsou u nás nedocenění. Kdybyste pracoval jinde, byla by značka “Štětina” synonymem pro zpravodajskou hvězdu…
Uvědomte si, že válečné zpravodajství je řemeslo, které se u nás nikdy moc nedělalo. Váleční zpravodajové nebyli. Takže to všechno vzniklo jako odvětví až po devadesátém roce. U nás je celá řada mladých dravců, kteří by to dokázali dělat daleko lépe než já. V téhle branži je to všechno otázka peněz. Média u nás na to peníze nemají a válečné zpravodajství je “drahá sranda”. Třeba loni v Grozném moji kolegové z Paris Match a z Associated Press měli každý na cestu 30 000 USD!
Na cestu do města, kde se nedalo nic koupit?
Na nákupy to není, ale už jen samotný pohyb ve válečném konfliktu je drahá věc. Ceny za služby, které musíte používat, dramaticky rostou. Zvlášť, když chcete něco točit a máte drahé zařízení. Běžná cena je dnes 200 USD za auto a den, a to je ještě levné. Dál ochranka. V Somálsku jsme platili 200 USD samopalníkům, kteří nás měli chránit. Kdybychom nezaplatili, oni by byli asi první, kteří by nás odpráskli.
V Čečensku pokud nemáte kamarády, kteří by službu poskytli zadarmo, tak za ochranku také platíte. Když jsem se z Čečenska probíjel zpátky do Ingušska, tak jsem na každém postu dával příslušnému vojáčkovi padesát dolarů, aby mě pustil dál.
To stačilo? Je nezajímaly vaše zavazadla, kamera a nahrané kazety?
Videokazety jsme posílali přes posty po ženských. Čečenky je vyvážely pod sukněmi – to je zavedená praxe, protože tam vojáci ženským pod sukně nelezou. Já si myslím, že za pět set dolarů projede přes ruské posty plný náklaďák partyzánů i s těžkým kulometem. A nebudou mít problémy, protože na postech jsou vojska ministerstva vnitra, která pracují systémem, že tam jdou na šest neděl a pak je vystřídají. Za šest neděl si musí vydělat co nejvíc. Kvůli tomu tam přece jedou. Tam se nejezdí bránit vlast proti zlým Čečencům. Mám na mysli oficíry. Všichni berou, a tak každá babička musí při cestě do města zaplatit třeba 20 rublů. Není to moc, ale když babiček projde denně postem třicet, je to už finančně zajímavé.
Vaše agentura Epicentrum je u nás pořád něco exotického…
Je to o tom, že sdělovací prostředky peníze nemají a tohle řemeslo nemá tradici. Západní válečný zpravodaj, když už ho nějaké médium vyšle, má neskutečnou podporu v redakci. Ten systém je úžasně vypracovaný. Jen v redakci jedou na něj dva lidi a celou dobu ho podporují, zajišťují mu všechen možný servis, berou od něj příspěvky a pořád jej povzbuzují stylem: “Ty jsi pašák, byl jsi na první stránce, všichni na tebe myslíme, kdo jiný, než ty…” atd.
Já když jsem se z Grozného poprvé dovolal do České televize a ptal se, jestli by nechtěli aktuální telefonát, tak mi řekli: moment… Chvíli bylo ticho a potom mi ta slečna vysvětlila, že vedoucí vydání prý říkal, že už mají zprávy o Grozném hotové z “agentury”, a že to nepotřebují. Později se to zlepšilo, příslušný redaktor asi dostal za uši, ale je to učebnicový příklad, jak spousta lidí, kteří sedí v redakcích, vůbec neví, co takové válečné zpravodajství obnáší.
Psal se rok 1977 a při sjíždění Indu zahynuli vaši kamarádi Vašek Jindrák a Jirka Koudela. V roce 1993 zastřelili v Moskvě při puči kameramana Ivana Škopana. Jak se vyrovnáváte se smrtí kolegů a kamarádů?
Ono se to v hlavě sčítá. Vzpomínám si na kamarádku, která psala pro Obščuju gazetu a já s ní pracoval v Čečně v roce 1995. Výborná ruská novinářka. Jednoho dne ji tam našli mrtvou. Někdo ji zastřelil ranou do týla. Poprava. Kdo to byl, se neví. Když mi to telefonovali do republiky, dostal jsem něco jako hysterický záchvat. Strašně jsem brečel a křičel. Víc si nepamatuji. Žena si myslela, že jsem se zbláznil.
Noční můry existují?
Ty má každý z válečných zpravodajů. Ať mi nikdo neříká, že ne. V roce 1990 přijel do Karabachu francouzský novinář. Chtěl psát o tom, jak Ázerbájdžánci z města Šuša ostřelují raketami Stepanakert. Přijel, nic se nedělo, a tak se pořád ptal Arménů: “Tak kdy bude to bach bach bach?” A oni mu odpovídali: “Však počkej…” Pak to bach bach bach opravdu začalo a trvalo tři dny. On zalezl do sklepa a celou dobu nevystrčil nos. Bojí se ale i otrlí vojáci. V Grozném jsem byl s Čečenci v “domě Pavlova”, který Rusové dobývali celých 50 dnů. A nedobyli. Šili do něj z kanonů, my leželi uvnitř v sajrajtu, co na nás padal ze stropů. Díval jsem se po očích okolo a všude v nich byl strach. Oni se báli taky, i když byli stateční. A taky se o tom dokázali dlouze bavit. Věděli, že mít strach není žádná hanba.
Kdy je to pro zpravodaje nejnebezpečnější?
Já se nejvíc bojím v okamžiku, kdy se na frontu probojovávám, kdy se ke konfliktu přibližuji. Je to vždycky neznámo, které mě děsí. Nevím, co mě čeká. Kolem vzrůstá zločinnost a napětí mezi lidmi. Novinář vždycky svítí. Navíc – je bohatý a podezřelý. Na frontě už moje obavy pomalu mizí. Jsem na místě, uklidním se a je to v pohodě. Pak už je jen obtížná situace, kdy tam musíte sehnat nějakého spolupracovníka. Na někoho musíte vsadit, abyste pronikli do centra dění. Třeba k partyzánům. Nesmí to být provokatér. Zatím se mi daří.
Existuje pro vás, “pozorovatele” brodícího se lidským neštěstím a hrůzou, dokonalý svět?
Z technického hlediska je to Internet. Každý den přemýšlím, co to udělá s lidstvem, když každý z nás může vědět všechno a hned. V duševní oblasti je to láska. Je dokonalost sama a strašně očistná věc. I když teď, jak nad tím přemýšlím, vidím, že i láska stojí v opozici proti technickému rozvoji. Součástí lásky je sex, a možnost virtuálního sexu může strašlivým způsobem lidstvo ovlivnit. Vezměte si třeba všeobecné zbožštění masturbace na internetových sítích. Toho druhého k sexu dnes vlastně ani nepotřebujete. Když si dnes prohlížím ty dokonale provedené pornostránky na Internetu, tak se bojím, aby se nestalo, že se lidi přestanou milovat a děti budou vyrábět ze zkumavky jako výsledek orgasmu, který vůbec nesouvisí s objektem lásky. Hrozná představa.
Kdy se směje Štětina?
Mám rád dobrou srandu. Když nemůžu v noci spát, mám připravenou knížku. Někdo čte bibli, já čtu Petra Kukaně z Kukaně od Vladimíra Neffa. Jedno z největších a nejúsměvnějších děl moderní české literatury. Vlastně nechápu, že to zatím nikdo nezfilmoval. Je to český Fanfán Tulipán třicetileté války a už napsaný.
A moc se směju při dobré pijatice.
Dobrá rovná se inteligentní?
Většinou platí, že dobrá neznamená automaticky inteligentní, a v Rusku ty “velice inteligentní” pijatiky nějak nejsou. Při ruských “vypivkách” se srandy neužije. Ruská melancholie je tak obecná, že všechny večírky si jsou podobné jako vejce vejci. Nejdříve těžká melancholie při kytaře. Dotkne se vás smutek lidské duše. Potom, při zvýšené hladině alkoholu, to přechází do odvázaného křepčení, tance na stole a pěstní potyčky. I to je ale projevem ruského smutku. Na závěr přichází obyčejné delirium a ranní vstávání mátožných stínů. Jednu výhodu ale ty ruské pijatiky mají. Jako všechno v Rusku jsou velice široce pojaté. Bez skrupulí. Tam, když se pije, tak se pije. Mám to rád a nestydím se za to. Neznám jediného válečného zpravodaje, který by nepil. A platí to i o Andreji Babickém, který je asi největším a nejlepším válečným zpravodajem na světě. A kdyby byl Američanem, tak už dávno má Pulitzerovu cenu.
V čem je rozdíl, že je lepší?
On jde tvrdě za tím, aby dostal nějaké informace, aby byl v obraze.
Vy taky…
Jenže on v tom žije! Já se občas seberu a odjedu do Čech. On nemůže. Je na tom stejně jako ti Čečenci nebo ruští vojáci, kteří tam musí být, i když se jim nechce, a dělá to dokonale. Čečenci ho milují, protože jako jeden z mála ruských novinářů mluví pravdu. Tam ruskými sdělovacími prostředky všichni opovrhují. Lže se v nich od rána do večera, ale Babického poslouchají všichni.
Je teror státu prostřednictvím armády proti vlastnímu obyvatelstvu všude na světě stejný?
Je podobný. Srbské jednotky ministerstva vnitra v Kosovu mi velice připomínaly jednotky ministerstva vnitra v Čečensku. Dobře organizovaná a placená síla, která pracuje ve jménu myšlenky a velice často si neuvědomuje, že ta myšlenka je falešná. Celá řada z nich si skutečně myslí, jak chrání vlast před terorem. Na druhé straně většinou stojí špatně vyzbrojení partyzáni se svojí pravdou. Přiznávám, že ti partyzáni jsou mi vždycky sympatičtější, než dobře vykrmení, centrálně řízení vojáci. Z novinářského hlediska je to výhodnější, protože od nich se člověk víc dozví. Sdělovací prostředky jsou z hlediska vojáků vždycky nepřátelé. Pro partyzány je to naopak. Je to opozice a ta novináře potřebuje.
Chovají se muži a ženy v krizových situacích podobně?
Záleží na tom, kde to na zeměkouli je. Náboženství to samozřejmě taky ovlivní, ale ať je to kdekoliv, tak při velikém neštěstí vidíte ve tvářích žen veliký smutek, ale nikdy tam neuvidíte vztek nebo vzdor. Ten je vidět u chlapů.
Prezident republiky vám propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy…
Mně to připadá jako věnec na náhrobek. Jako by se vyznamenáním nad člověkem zavřela hladina tůně. Taky je určitě spousta jiných, starších a zasloužilejších než já… Navíc, já si nevzpomínám na nikoho, kdo by dostal nějaké státní vyznamenání a pak ještě něco dokázal.
Co se v takové situaci odpovídá do naježených mikrofonů?
Já upozorňuji na lidi, kteří celý život dřou, dělají obrovské věci, a nikdo o nich neví. To, že novinář nebo filmař je víc viditelný, není žádná zásluha. Je to samozřejmě pro mě čest, mám radost, ale myslím si, že by ta volba mohla být někde jinde. Mám na mysli třeba humanitární organizaci Člověk v tísni a Tomáše Pojara nebo Šimona Pánka, kteří z nápadu vybudovali fungující organizaci, která dodnes zprostředkovala humanitární pomoc za více než půl miliardy korun. Česká novinařina si takové ocenění nezaslouží, protože je příliš mladá. Deset let je málo.
Jak vnímáte moderní civilizaci, která dnes “válcuje” všechno kolem?
Jsem upřímným zastáncem globalizace a myslím si, že civilizace svět neválcuje.
Zajímavý názor od člověka, který zná svět. Skoro všichni, kterým jsem podobnou otázku položil, se pohoršovali, jak je špatné, když plechovku Coca-Coly dostanete všude, že původní životní styl mizí, překrytý něčím pseudonovým.
No a co? To je přece dobře, že tu kolu dostanete všude. Člověk, který chce něco k pití, si ji může koupit a nepije špinavou vodu z louže.
Ale co zprávy a údaje o tom, jak třeba africká kultura taje pod lakem světového kulturního mixu?
Kvůli tomu, že u nás v Čechách máme televizi a Internet a že se v centru Prahy objevil ošklivý McDonald’s, se na Moravě přece nepřestanou zpívat lidové písničky. Stejně tak to platí pro Afriku.
A právo na vlastní kulturu?
Je lepší ztratit něco ze své kulturní identity, ale neumřít hlady.
Teď se pro mnohé radikály odhalujete jako panděratý měšťák…
Pakliže se panděratý měšťák dívá na jednu věc ze všech stran a přemýšlí o ní, tak s pojmenováním vřele souhlasím. Já třeba nemůžu bagatelizovat činnost Mezinárodního měnového fondu v Africe, protože je zatím jedinou mezinárodní silou financující tam veškerý výzkum a boj proti AIDS. Zkrátka, já bych si netroufl hodit rajče na Kongresové centrum.
Takže…?
Takže si myslím, že je to všechno složitější než zkratkovitá vyjádření protestujících před kamerami a nedá se s tím už nic dělat. Globální ekonomika, ničení rozmanitosti kultury, mizení celých živočišných a rostlinných druhů, to všechno můžeme těžko vrátit do doby před velkými námořními objevy.
Protesty proti globalizaci beru jen za jinou, modernější formu třídního boje. Celá řada lidí spíš protestuje proti sociální nerovnosti, a tak jsou v jednom šiku ekologičtí aktivisté i komunisti. Nic nového. To už bylo v šedesátých letech při nepokojích v Paříži
Já jen nedokážu pochopit, když někteří mluvčí takových skupin třeba řeknou: “Uděláme vše, abychom překazili jednání MMF.” To přece nejde. Jestli se máme na tom světě směstnat, tak musíme být tolerantní. Protestovat ano, ale nemohu násilně kazit, když někde někdo o něčem jedná. Protest ano, násilí ne.
Které myšlenky vás z hlediska budoucnosti nejvíc oslovují?
Hezky to kdysi vystihl Solženicyn, když řekl: “Národy jsou pouze solí lidské historie.” Tím chtěl podtrhnout, že je důležitější člověk sám o sobě, než k jakému národu patří. Přitom je ale krásné, když národy existují a mají svůj jazyk a kulturu.
I lidstvo je ale ve stadiu, kdy celé národy mizí.
Je to přirozená věc a otázka vývoje. Já jsem zastáncem jedné světové rasy a myslím si, že jednou budeme všichni žlutí. A už bychom se na to měli morálně připravovat. Moje rodina s tím už začala, poněvadž syn si vzal Japonku.
Jak se Štětina díval na léta 68-89, když je prožíval, a jak se na ně dívá teď, jedenáct let poté?
Sovětské armádě jsem vděčný, že v roce 1968 přišla. Kdyby toho nebylo, tak jsem někde skončil jako unavený, šedivý a blahobytný náměstek ve státní firmě a neměl bych tak zajímavý život. Nemohl jsem dělat to, co jsem chtěl, dělal jsem, co se dalo, prošel mnoho řemesel, a třeba na dobu, kdy jsem pracoval v Severočeském uhelném revíru na dole Maxim Gorkij, chodil v gumákách a ve vaťáku, na to vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších období života.
Když jste to období žil, tak jste o tom byl taky přesvědčen?
Tenkrát jsem si to moc neškrábal. Bral jsem to jako situaci, která je. Vadilo mi to ale u jiných. Když jsem dělal v geologickém průzkumu, tak tam byla spousta podobných případů. Denně se setkávala nespravedlnost se statečností. Šéfa mi třeba dělal Jarda Václ. Patřil mezi bradáče. Mezi ty, kteří si při okupaci nechali narůst vousy a rozhodli se je nesundat do jejího ukončení. Až odejde poslední sovětský voják. Nikdy se netajil svým názorem a taky si nikdy neškrtnul! No a potom tam byli ti, co vlezli do partaje a poklonkovali. Ani tehdy, ani teď se proti nim nedá nic dělat. Zbývá jediné – opovržení.
Výpravy s Matyldou byly jakýmsi druhem exhibice, když nebyla jiná možnost být viditelný?
Tenkrát jsem na zviditelnění nemyslel. Chtěl jsem cestovat, vidět svět, a tak vznikla Matylda. Jako člun, na kterém se dá žít a plout po řece. Vždycky mě ale víc zajímalo to, co se děje na jejích březích, než její vlny.
Dneska je to něco jiného. Zviditelnění se nezříkám, protože je to součástí vytváření obchodní pozice, kterou člověk má. Když podnikáte v novinářství, tak o vás lidé musí vědět. Někomu to může splývat s pojmem sláva, což je ale jiná věc, velmi obtížná a krátkonohá. Slávu je třeba jenom snášet.
Před domem máte admirálskou kotvu z Jeniseje, schováváte veslo z prvního raftového člunu Matylda, loďku rybáře z národa Keto… Suvenýry si vozíte programově?
Vozím, protože jsem vyznavačem pravidla, že člověk si může radost z cestování užít třikrát. Poprvé, když cestu připravuje, podruhé, když na té cestě je, a potřetí, když na ni vzpomíná. Kotva před domem slouží jako poznávací znamení pro kamarády. Na jejím dříku je malá pohyblivá příruba – když jsem doma, je dole, když odjíždím, dám ji nahoru. Tu svoji kotvu chápu jako vyjádření jistoty, klidného přístavu, který každý z nás chce někde mít nebo ho hledá.
Jaromír Štětina, narozen 6. dubna 1943, absolvent VŠE a UK (geologie). Jeden z prvních propagátorů raftingu na světě (kniha S Matyldou po Indu – 1975, reedice 2000). V letech 1990-92 působí jako zpravodaj Lidových novin v Sovětském svazu. Od června 1993 do ledna 1994 byl jejich šéfredaktorem. Zakladatel nadace Člověk v tísni, společně s Petrou Procházkovou v roce 1994 zakládá agenturu Epicentrum, která se zaměřuje především na zpravodajství z oblastí světových krizí. Nositel Ceny Františka Kriegla za rok 1992, Ferdinanda Peroutky 1997. Je podepsán pod knižními tituly Studna pro Manon, Jezdec na Šedobílém koni, Od pramenů k oceánu (poslední dvě společně s Otakarem Štěrbou). Letos mu vyšla kniha Století zázraků. Je ženatý a má syna. Dne 28. října letošního roku mu prezident republiky propůjčil státní vyznamenání Za zásluhy.
