Skoro dvoumetrový majitel amerického pasu si otírá kapičky potu, které mu bez ustání kloužou zpod ošoupané bejzbolky na krk a pod pruhované tričko. Drobný Vietnamec mu s úsměvem podává pušku. “Chcete si zastřílet z vaší em-šestnáctky, nebo z našeho kalašnikova? Jedna rána – jeden dolar, mister!”
Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy Američané definitivně opustili tuto zem. Ztratili tu více než padesát tisíc vojáků a zanechali po sobě přes dva miliony mrtvých. Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy tady, nedaleko tehdejšího Saigonu a dnešního Ho Či Minova Města, vybuchovaly bomby a příslušníci Vietkongu se schovávali v tunelech – americkému velení takříkajíc pod nosem.
Zpřístupněné tunely v Cu Chi jsou dnes obrovským lákadlem pro turisty, kteří je při návštěvě jižního Vietnamu rozhodně nehodlají vynechat. Průvodce jim v tomto “vojenském skanzenu” dělají bývalí příslušníci Vietkongu. A pak že dějiny nejsou plné paradoxů…
PRAVDA VÍTĚZŮ
Americko-vietnamská válka. Byly o ní natočeny desítky filmů, napsány stovky knih a tisíce článků. Ať to člověk obrací z kterékoli stránky, pořád se zdá, jako by tu nebyli vítězové nebo poražení, jen oběti. Ten pocit je nejsilnější v saigonském muzeu války. Mezi exponáty znázorňujícími hrůzy, utrpení a hrdinství vietnamského lidu se motají funící turisté, pro které je saigonské vedro tak úmorné… Vietnamské dívky, svěží jak vánek, jim prodávají vodu a suvenýry vyrobené z vystřelených nábojnic. Asijské dívky a američtí mládenci se setkávají pod panely, na nichž jsou do detailu popsány ukrutnosti, jichž se jejich rodiče na sobě vzájemně dopouštěli.
Zatímco v muzeu bývají návštěvníci ponecháni sami sobě a svým emocím, v nedalekých tunelech je turista odchycen a podroben lehké ideologické masáži.
Tunely v Cu Chi leží asi čtyřicet kilometrů od Saigonu a my se k nim dopravujeme na vypůjčeném mopedu. Díky tomu, že trochu bloudíme, přijíždíme v hodinu, kdy se tu nenachází žádná organizovaná výprava. Představení se ale bude konat, i když jsme jen dva… Jsme odvedeni do jakéhosi improvizovaného kina a je nám puštěn film o americké agresi. Je skvostně komentován ve stylu: “Cu Chi byla kvetoucí výletní oblast, dokud nepřišel americký ďábel,” nebo: “Američany jsme chytali do pastí jako zvířata…” Jenomže je odvěkým právem vítězů komentovat válku po svém. A polovina obyvatel Cu Chi tenkrát zahynula.
Součástí expozice je i výstava pastí, které příslušníci Vietkongu umisťovali do tunelů i na stezky. Expozice to je neveselá – naježené bambusové hroty, hřebíky v kolečkách i po obvodu pastí a do toho obrázky, znázorňující funkci pastiček. Většina z nich byla založena na tom, že dotyčný na past šlápl, do nohy se mu zarazily hřebíky či bambusy a při pokusech o vytažení se mučící nástroje zarývaly hlouběji do těla. Nad pastmi přechází humor všechny návštěvníky bez rozdílu národnosti – Američany, Vietnamce, Němce, Japonce i nás Čechy. V téhle válce číhala smrt na každém kroku a nic na tom nezmění ani směšné filmy.
NEJDELŠÍ NA SVĚTĚ
Počátky stavby nejdelšího systému tunelů na světě spadají do konce čtyřicátých let, do doby vietnamského odboje proti Francouzům. S touhle válkou má ta americko-vietnamská vůbec mnoho společného, nejen severovietnamského vůdce Ho Či Mina. Dnes už můžeme s určitostí tvrdit, že nešťastná politika Francouzů vůči bývalé kolonii byla jednou z důležitých příčin pozdějšího, ještě nešťastnějšího konfliktu. A Vietnamci se bojem s Francouzi lecčemu přiučili – způsobům vedení partyzánské války a hlavně tomu, jak využít dobré znalosti prostředí. Zkušenosti z boje o nezávislost se zúročily například v takové důmyslnosti, jakou je “kuchyně Dien-Bien-Phu”, nesoucí název po bitvě, jež prakticky znamenala konec francouzské přítomnosti ve Vietnamu. Vtip spočíval v tom, že kouř byl z míst, kde se vařilo, odváděn velmi daleko a na zem vypouštěn pod nízkou slaměnou střechou. Ta jej rozptýlila a ze vzduchu tak nebylo možno podle kouře určit vietkongská postavení.
Koncem šedesátých let už tunely spojovaly většinu vesnic v oblasti Cu Chi a měly neuvěřitelnou délku – 250 kilometrů. Americké velení z nich mělo pořádně těžkou hlavu. Američané sice tušili, kde se tunely nacházejí, ale nikdy je neobjevili a především se jim nepodařilo je zničit, ačkoli na toto území shodili tisíce bomb a tuny chemických prostředků včetně známého defoliantu agent orange. Situace byla o to tristnější, že se tato vietkongská základna nacházela v bezprostřední blízkosti Saigonu, kde sídlilo nejvyšší velení jihovietnamských a amerických sil.
Tunely jsou skutečným technickým zázrakem, vybudovaným ovšem bez pomoci jakékoli moderní techniky. Výrobními prostředky tu byly pouze lopaty a krumpáče. Táhnou se ve třech patrech nad sebou, mají mnoho odboček, slepých ramen a místností. Byly prakticky nezničitelné, při bombardování se poškodilo maximálně jedno patro, spodnější byla při náletech bezpečná. Vchody do tunelů byly perfektně zamaskovány a některé tunely ústily dokonce do řeky. Když to po válce vyšlo najevo, Američané se tomu dlouho zdráhali uvěřit.
Tunely byly záměrně budovány malé a úzké, takové, aby se v nich mohl pohodlně pohybovat pouze člověk drobné “asijské” postavy.
V podzemních prostorách bylo vše – jídelny, kuchyně, velitelská stanoviště, sklady, ložnice, místnosti pro porady a také polní nemocnice. Příslušníci i příslušnice Vietkongu se tu oprávněně cítili bezpeční, tunely byly zajištěny mnoha pastmi. Díky tomu, že byly uzounké a nízké, stačila jedna pastička zastavit celé družstvo. Ironií bylo, že mnoho pastí vyráběli Vietnamci z vybuchlých bomb a ze všeho, co na ně Američané shazovali. Některé úseky v tunelech zase byly tak úzké, že se jimi průměrně vzrostlý Američan prostě neprotáhl – na rozdíl od drobných Vietnamců.
HORKO, TMA A STRACH
Náš průvodce je zjevně potěšen, že pocházíme z Čech. Bývalý vietkongský bojovník si nás spojuje s proslulým samopalem AK-47: “Československo bylo naší spřátelenou zemí, máme od vás zbraně, víte to?”
“Tak tady je vstup do tunelu, najdete ho?” ohraničuje nám prostor tak dva krát dva metry. Nenajdeme. Odhrne z tvrdé země trochu listí a otevře poklop. Jenomže tvrdé země s listím jsou tu tisíce čtverečních metrů! Problémem je vůbec se do tunelu nasoukat, některé vstupy jsou pro nás pasé, protože nikoho silnějšího než právě Vietnamce nepojmou. Aby mohla být expozice vůbec zpřístupněna, byly některé části tunelů rozšířeny.
S nepředstavitelnými obtížemi se v tunelu pohybujeme. Mlátíme se do hlavy, překáží nám zadek, za chvíli nás z předklonu začnou nesnesitelně bolet záda. Jdeme nalehko, ale pot z nás jenom stříká. Náš průvodce se tomu jenom směje a baterkou nám svítí na místa, kde byly nastražené bambusové a kovové pasti. Američané z nich měli panickou hrůzu. Voják ověšený zbraněmi, který se sotva pohyboval, neměl žádnou šanci si jich všimnout. “Hnusná smrt v hnusné, horké tmě,” napadá mě.
Najednou se tunel rozšíří a vcházíme do místnosti s dlouhým dřevěným stolem. Srdce mi poskočí – sedí za ním žena s dlouhými copy a černými kalhotami a muž ve vietkongské uniformě. Uklidňuji se, jsou to figuríny. Jsme v místnosti, kde se školilo a vymýšlely se plány proti nepříteli. Hliněné zdi zdobí nástěnky a průvodce nám nalévá čaj. “Jen si sedněte a užijte si to tady!” Ačkoli je systém tunelů bezmála geniální, nechtěla bych tu strávit ani den. Nejsou to žádné katakomby, ale cestičky pro krtky, v nichž je tma, dusno a horko. A to prý někteří bojovníci neopustili tunely celé měsíce!
VYSTŘELENÉ NÁBOJNICE
K areálu, který je celý skryt v bambusovém lese, ještě patří nezbytné obchůdky se suvenýry. Jsou z velké části válečného charakteru: tanky, letadélka a rakety vyrobené z vystřílených nábojnic, dají se tu koupit i vietkongské přilby. Oblíbené jsou americké vojenské zapalovače.
A střelnice. Dolar za ránu. Družně tu vedle sebe leží kalašnikovy i americké pušky M-16. Nikdo nikomu nic nevyčítá, nikdo se nikoho ani neptá. A tak tady, v dnes opět kvetoucím kraji Cu Chi, stojí nejen memento války, ale také jistý příslib do budoucnosti. Do budoucnosti bez válek.
Ze všech svátků, slavností a festivalů, které po celý rok nerozlučně provázejí Japonce, jsou oslavy nového roku bez váhání ty nejdelší a nejvýznamnější. Po rozpačitých Vánocích, které cizincům žijícím v Japonsku přinášejí určité zklamání, nabízejí oslavy přelomu roku poměrně netradiční podívanou a na své si přijdou jak milovníci buddhistické tajuplnosti, tak šintoistické barevnosti. Japonci se loučí se starým rokem za zvuku zvonů buddhistických chrámů a nový rok vítají svátečně nastrojeni v šintoistických svatyních.
DŽOJA NO KANE – ZVONĚNÍ DO NOVÉHO ROKU
Rok co rok se chladný předpůlnoční vzduch posledního dne roku v japonských městech plní pravidelným vyzváněním chrámových zvonů curigane – charakteristickým zvukem, kterému naslouchá celý národ. A není to zvonění ledajaké, každý zvon se rozezní hned stoosmkrát. Podle buddhistického učení mají totiž všichni lidé 108 nectností, od kterých je údery do zvonů symbolicky osvobozují. S posledním úderem, načasovaným na půlnoc, jsou tedy přihlížející duševně očištěni a mohou vstoupit do nového roku. Ačkoli mají curigane tvar zvonu, k jejich rozeznívání se používá mohutná dřevěná kláda zavěšená na silných lanech nebo řetězech a připomínají tak spíše gong.
SUSUHARAI – VYMETÁNÍ SAZÍ
Říká se, že na Nový rok navštíví každou japonskou domácnost bohové, a proto se Japonci na takovou návštěvu musí důkladně připravit – v duchu šintoistického étosu, masovým úklidem. Ve druhé polovině prosince provádějí všechny domy, domky, školy, veřejná zařízení, továrny, zkrátka vše, co má čtyři stěny a dveře, generální úklid. Pokud jste v Japonsku zaměstnáni, může se vám stát, tak jako mně dvakrát po sobě, že Štědrý den strávíte s hadrem a kbelíkem v ruce. Tento hromadný úklid se nazývá susuharai neboli vymetání sazí. Susuharai není jenom fyzický úklid, je to rituál, kdy se celá domácnost vycídí, odstraňují se nečistoty jak mechanické, tak duševní a rodina se připravuje, aby do nového roku vstoupila čistá, neposkvrněná.
Prvního ledna se po obou stranách vchodových dveří mnoha domů objeví typická novoroční výzdoba, tzv. kadomacu, dekorace z borovicových větví (jakožto symbol dlouhověkosti) a bambusů (symbol pružnosti a odolnosti). Neméně důležitou ozdůbkou je rovněž wanawa, posvátný provaz pletené slámy, na kterém jsou zavěšeny proužky bílého skládaného papíru. Kadomacu přede dveřmi láká a vítá štěstí do domu, zatímco wanawa slouží jako ochrana boha nového roku – zvaného Tošigami – před vším ďábelským a špatným.
NENGADŽÓ – PLNÁ SCHRÁNKA K NOVÉMU ROKU
Tak jako si Evropané každoročně posílají vánoční přání, tak se Japonci obšťastňují takzvanými nengadžó – novoročními pozdravy. Zatímco my si o Vánocích většinou vzpomeneme pouze na svoje nejbližší, pro Japonce je posílání nengadžó téměř posedlostí. A samozřejmě i povinností. Já sám jsem takovýchto bílých kartiček s obrázky znamení zvěrokruhu a přáním hodně štěstí dostal několik desítek, často od lidí, jejichž jména mi nic neříkala. Můj japonský známý, kterého jsem potkal jednoho prosincového odpoledne zjevně rozespalého a rozmrzelého, mi sdělil, že celou minulou noc strávil psaním nengadžó. Stihnul jich asi tři sta a dnes v noci bude pokračovat. Co je však na rozesílání japonských pozdravů opravdu unikátní, je fakt, že jsou vám všechna doručena na den přesně, ráno 1. ledna. Japonské pošty totiž všechna přání obdržená během prosince uchovávají a na Nový rok najmou brigádníky, kteří je rozvezou svým adresátům. Nengadžó vám ale mohou připravit i jiné potěšení. Fungují totiž rovněž jako lístky do loterie a slosování v půli ledna vás může obohatit o nový moderní televizor nebo alespoň několik poštovních známek.
OSEČI RJÓRI – PŘEKVAPENÍ NA TALÍŘI
I v Japonsku je Nový rok také obdobím speciálního jídla, zvaného oseči rjóri. To však neznamená, že by japonské hospodyňky strávily svátky u plotny. Tyto svátky jsou totiž provázeny odpočinkem od všech domácích prací a veškeré jídlo se buď připravuje s předstihem, nebo nakupuje v obchodech, vměstnané do roztomilých dřevěných krabiček zvaných džúbako. Jedná se o tradiční japonské speciality složené především ze syrových ryb a dalších darů moře a nepostradatelné rýže. Pro jedince se žaludkem navyklým na evropskou stravu by japonské novoroční menu patrně představovalo ty nejtěžší chvíle celého následujícího roku. O tom, že ani člověk patřičně trénovaný si nemůže být nikdy jist, jsem se přesvědčil na novoroční návštěvě u mé domácí. Ta mi v dobré víře po nejrůznějších syrových rybách, jikrách, chobotnicích a sépiích naservírovala syrové rybí žábry namočené v bizarní omáčce umocňující pach rybiny. Tímto chodem pro mě testování japonského novoročního kulinářství předčasně skončilo.
Výběr jídla je určován nejen jeho chutí a vzhledem, ale rovněž symbolismem. Kazunoko – jikry slanečků tak například představují plodnost, kuromamé – černé fazole vařené v sirupu jsou symbolem zdraví, kačiguri – sušené kaštany zajistí úspěch a namasu – zeleninový salát štěstí. Neméně symbolickým pokrmem je takzvané toši-koši-soba neboli dlouhé pohankové nudle, symbolicky znázorňující dlouhý život. Japonci se také na Nový rok neobejdou bez zvláštních rýžových koláčků – omoči. Jejich nevšední, velmi lepkavá konzistence je příčinou mnoha zákroků, při nichž lékaři vyprošťují nespolknutelná omoči.
HACUMÓDE – NÁVŠTĚVY SVATYNÍ
Bílé papírky s horoskopem pro další rok věší Japonci na keře a ploty ve víře, že se dobré předpovědi splní a ty špatné odvane vítr.
Přestože jsou Japonci označováni jako poměrně ateistický národ, návštěvy buddhistických, ale hlavně šintoistických chrámů nejsou v jejich životě neobvyklou událostí. Ze všech návštěv je nejdůležitější právě ta novoroční. V dřívějších dobách navštěvovali pouze malé chrámečky v blízkosti svých obydlí, teprve v posledních letech se začali masově sjíždět do největších a nejznámějších svatyní, aby se pozdravili s novým rokem. Během této první cesty do svatyně v roce, zvané hacumóde, se oddají tradičnímu rituálu uctívání boha – krátce se pomodlí s nadějí na štěstí a dlouhý život, vhodí mince nebo bankovky do dřevěné truhly před svatyní a snad všichni do jednoho si vylosují bílé papírky s horoskopem pro další rok, které po přečtení pověsí na blízké keře a plůtky ve víře, že se dobré přepovědi splní a ty nepříznivé odvane vítr. Novoroční chrámy se tak i přes nedostatek sněhu promění ve sněhově bílé paláce.
HACUHINODÉ – POHLED NA VÝCHOD NOVOROČNÍHO SLUNCE
Nový rok je pro Japonce i vzpomínkou na tradiční hry a veselice, ke kterým se po celý zbytek roku nedostanou. Dlužno předeslat, že se Japonci se starým rokem obvykle neloučí ve stylu bujarého veselí, a nový rok tedy nevítají s mokrým ručníkem na čele. V zemi vycházejícího slunce si nelze začátek nového roku představit jinak než s hacuhinodé – tedy s pohledem na východ novoročního slunce. Podle šintoismu je slunce ten nejvýznamnější bůh celého vesmíru a Japonci neváhají 1. ledna vyběhnout na nejbližší kopec ještě před svítáním a poprosit boha o ochranu v nastávajícím roce. Následuje symbolická očista ve wakamizu (mladé vodě), k zajištění zdraví po celý rok a rodina společně zasedne k prvnímu jídlu ozoni (polévka se zeleninou, rybím a kuřecím masem a omoči). Noc na druhého ledna je velmi důležitá pro všechny, kteří věří ve sny. Sen, který se zdá této noci, totiž předpoví budoucnost celého roku.
“Onoho dne, 7. června roku 793, dosáhli opatství Lindisfarne. Přiřítili se jako bodající sršni, jako vyhládlí vlci. Loupili všade, vraždíce nejen dobytek, ale také kněží a mnichy. Vpadli do svatostánku lindisfarnského a zpustošili ho, pošlapali špinavou nohou svatá místa, rozkotali oltáře a vyplenili kostelní poklad. Některé z bratří zabili, jiné vzali jako rukojmí, další pak vyhnali, poté co je mučili a vysmívali se jim. A další zahnali do moře, kde se ubožáci utopili…”Kronikář Simeon z Durhamu
Z malého islandského přístavu Búdardalur vyplula uprostřed letošního léta věrná kopie vikinského plavidla z devátého století, která se po tisíci letech vydala ve stopách objevitelské plavby Leifa Erikssona přes severní Atlantik k břehům Ameriky. Stalo se tak během uplynulých tří let už podruhé. Podobné pokusy nejsou v naší době novinkou – vzpomeňme například Thora Heyerdahla. Jako bychom se my, lidé z přelomu milénia, ustavičně ujišťovali, zda naši dávní předchůdci dokázali ve zcela odlišných podmínkách stejně velké – a někdy bohužel stejně hrůzné – činy jako my sami. Nejsme stejní? Způsoby objevování, obchodu i zabíjení se ovšem od dob Vikingů změnily… Šéfem nynější expedice je přímý Leifův potomek Gunnar Eggertsson, který loď nazvanou Islanďan postavil podle archeologických nálezů. Zastávkami plavidla jsou někdejší vikinská sídliště v Grónsku, osada L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu a východoamerické pobřeží s cílem v New Yorku, kam má loď dorazit na podzim. Její poslání je ryze mírumilovné.
Od 8. až do 11. století se sféry zájmu Vikingů rozšířily až do Ruska, na Shetlandské ostrovy, Orkneje, Faerské ostrovy a na Island. Od poloviny 11. století do konce 13. století žili Vikingové i v Grónsku. Severoamerických břehů dosáhli dokonce už v 10. století!
Válečníci, pohani, divoši… Ozvěna slov dávného kronikáře zní až do našich dnů. A není se co divit! Vždyť tihle bezohlední nájezdníci se periodicky vynořovali z pobřežních mlh ještě pár stovek let po prvním zaznamenaném krvavém přepadení na konci 8. století. “Od zuřivosti Seveřanů pomoz nám, Pane,” modlívali se naši předkové na sklonku prvního tisíciletí.
Jenže i Vikingové jsou – přinejmenším v evropském smyslu – našimi předky. Nejsme k nim nespravedliví? Jistěže byli loupežníci! Ale také obchodníci, jejichž komerční síť se rozprostírala od dnešního Iráku až po arktické oblasti Kanady. Svého druhu demokrati, kteří založili nejdéle fungující parlament na světě v době, kdy třeba Britové setrvávali dosud v hlubokém feudalismu. Znamenití řemeslníci, kovotepci, stavitelé výjimečných lodí, tvůrci exkluzivních zlatých, stříbrných a bronzových šperků. A nadto neohrožení cestovatelé a objevitelé, kteří dopluli k břehům Ameriky nějakých pět set let před Kolumbem. Teprve v posledních desetiletích se o nich krok za krokem dozvídáme víc a víc.
KDO BYL VIKINGEM?
K odpovědi na tuhle otázku v povšechném i zcela konkrétním smyslu významně přispívá i obsáhlá výstava “Vikingové – Severoatlantická sága”, probíhající od léta v americkém Washingtonu a načasovaná právě k připomenutí 1000. výročí doplutí Leifa Erikssona k americkým břehům. Výstava sleduje Vikingy a jejich skandinávské potomky v období zhruba od r. 740 do r. 1450. Zřejmě se jí podařilo mimo jiné pohřbít i některé z dosud populárních omylů, počínaje pojmenováním onoho zvláštního lidu. Termín sám, snad ze starého severského vik – záliv, zátoka, se totiž přesně vzato vztahuje pouze na muže, kteří vyráželi k nájezdům, za obchodem a průzkumem. Zní to jako variace na logickou hříčku: všichni Vikingové byli Seveřané (Skandinávci), ale ne všichni Seveřané byli Vikingové…
Tito převážně modroocí blondýni či ryšavci, pocházející z území, které dnes nazýváme Skandinávií, se věnovali hlavně farmaření a pastevectví. Pěstovali sice obilí a zeleninu, ale záviseli především na skotu, ovcích, kozách a prasatech. Až do konce 10. století vzdorovali křesťanství, ačkoli podobně jako staří Řekové či Římané uctívali celý panteon bohů. Tři z nich, Odin, Thor a Freyja, dokonce postupně zdomácněli v angličtině jako Wednesday, Thursday a Friday – středa, čtvrtek a pátek.
Díky několika vikinským člunům, jejichž části se podařilo odkrýt v pohřebních mohylách v norském Osebergu (pravděpodobně z období kolem r. 834), jsou si nyní archeologové jisti, že tato plavidla byla nejlepšími dřevěnými výrobky svého druhu v tehdejší Evropě. Vikingové s nimi uměli pronikat daleko a po řekách i hluboko do vnitrozemí.
“Řeka byla čím dál tím širší a cesta za pokladem nebezpečnější kvůli hlídkám divokých Pečeněgů. Nakonec dopluli k místu, kde se řeka vlévala do Dněpru. Orm i Toke prohlásili, že s Dněprem se nemohou měřit ani ty největší andaluské řeky a Olof řekl, že ze všech řek je jen Dunaj mohutnější. Ale Spof považoval za největší Volhu a vyprávěl jim o plavbách, kterých se na ní zúčastnil…”Frans G. Bengtsson: Zrzavý Orm
Vikinská “sféra zájmu” se postupně rozšiřovala z okruhu Baltiku dál do Evropy, na Britské ostrovy a pak až k ruským řekám Dněpru a Volze. Dosáhli Říma, Bagdádu, Kaspiku. Ve vikinské hrobce ve Švédsku se našly buddhistické předměty ze severní Indie, bazilika Hagia Sofia v Istanbulu má na podlaze vikinský nápis…
Přitom ne vždy jen loupili, aby se za nimi vzápětí zavřelo moře. Někdy přicházeli a usazovali se na delší dobu. Tak se Dublin stal vikinským městem, podobně jako Lincoln či York v severní a východní Anglii. Ve Skotsku Vikingové udržovali svůj jazyk a svazky se severským domovem dokonce až do 15. století. Založili Normanské vévodství na území dnešní Francie i dynastii vládnoucí v ukrajinském Kyjevě. Vzhledem k vysoce ziskovým nájezdům po Evropě zůstává proto trochu nejasné, proč se pustili na nebezpečnou plavbu přes obávaný Atlantik. Mohlo to být kvůli jejich rozrůstající se populaci i kvůli tehdejšímu politickému kvasu. Tak či onak, načasování bylo perfektní. Během 9. století, kdy expanze začala, převládalo neobvykle teplé a stabilní klima. Pastviny byly velmi úživné a led, obvykle ucpávající západní sektor severního Atlantiku, se ocitl na minimu.
Vikingové tedy zamířili na západ. Jejich první zastávkou kolem r. 860 se staly dnešní Faerské ostrovy a zhruba o deset let později dosáhli Islandu. Odborníci se domnívají, že se jich tu mohlo usadit až dvanáct tisíc. Vzali s sebou i svá hospodářská zvířata (a jistě nechtíc také myši, blechy a celý rejstřík zvířecích parazitů, jejichž zbytky pomáhají archeologům získat podrobný obrázek raně středověkého klimatu a vikinského života). I když farmaření na Islandu muselo být tvrdé, vikinská kolonie tam vydržela a v roce 930 její vůdčí rody dokonce založily národní sněm Althing, který se stal nejstarším parlamentem na světě. V letech 999 až 1000 bylo také jeho rozhodnutím přijato křesťanství. Zástupci tamní populace se takto scházeli jednou ročně k debatě o důležitých věcech a urovnávání právních pří.
ZELENÝ TRIK
V roce 982 řešil Althing případ exulanta řečeného Zrzavý Erik, vyhnaného na Island ze své domoviny v dnešním Norsku kvůli vraždě. Založil si farmu, oženil se s křesťankou Thjodhild (Seveřané právě v té době začínali konvertovat ke křesťanství), měl tři syny – Leifa, Thorvalda a Thorsteina a dceru Freydis. Brzy se znovu zapletl do sousedského sváru a opět to skončilo zabitím. Althing ho tedy potrestal tříletým exilem. Podle severské ságy se Erik zprvu plavil podél bezútěšného pobřeží, až dospěl “k úchvatným fjordům, jejichž příkrá úbočí pokrývaly čerstvě zelené louky a lesíky zakrslých vrb a bříz, zatímco z kopců táhnoucích se do vnitrozemí splývaly ledovcové splazy…” Skvělý trik, ve kterém se možná skrýval i kousek chytrého obchodního ducha! Erik správně usoudil, že “Zelená země” – Greenland čili Grónsko – by mohla upoutat pozornost islandských Vikingů. Vrátil se triumfálně domů a získal skupinu nadšenců, kteří mu měli pomoci ustavit první skandinávské předsunuté výspy na objeveném území. Sám si přirozeně zajistil nejlepší kus půdy a založil svou Východní osadu v místě zvaném Brattahlid. Postavil farmu a pro svou křesťanskou ženu i miniaturní kostelíček. Podle jedné z legend s ním manželka odmítla spát, dokud svatyně nebude hotová…
Asi největší objev z oblasti grónských kolonií Vikingů je datován rokem 1990. Tehdy si dva eskymáčtí lovci nějakých 90 kilometrů východně od moderního hlavního města Nuuk všimli velkých kusů dřeva trčících z kamenné výspy. Protože v této oblasti nikdy nerostly stromy, lovci kuriozitu ohlásili. Dřevo pak prozradilo zbytky poměrně velké severské stavby, dobře zakonzervované ve zmrzlé půdě. Podle norských archeologů bylo místo obýváno téměř 300 let, od poloviny 11. do konce 13. století. Stavba se postupně zvětšovala a opět zmenšovala. Začínala klasickým podélným domem, který patrně shořel, a místo zůstalo zřejmě na čas opuštěno. Později ho však Vikingové přestavěli na jakousi centralizovanou farmu s třiceti místnostmi, v nichž pravděpodobně přebývalo 15-20 lidí, ovce, kozy, a dokonce koně. Vědci odkryli v ruinách na 3000 artefaktů, včetně dřevěného tkalcovského člunku, hraček pro děti a hřebenů.
A JEŠTĚ DÁL…
Zrzavý Erik, jako vrchní pán tehdejšího Grónska, si bral podíl téměř z každé loupežné kořisti a obchodního zisku ostatních Vikingů. Ale materiální blaho mužskou část jeho rodiny asi neuspokojovalo. Erikův nejstarší syn Leif se někdy mezi léty 997-1003 rozhodl plout západním směrem ještě dál a hledat novou zemi. Nejprve prý, jak vyprávějí vikinské ságy, posádka doplula k odpudivému pobřeží z kamení a ledu. O něco později však zakotvili v zátoce porostlé stromy a pokračovali pěšky k místu, které nazvali Vinland (možná “Wineland” podle divoce rostoucích hroznů). Připravili zimní tábor a vrátili se domů. Členové Erikovy rodiny připluli v následujících letech znovu, sám Leif však svou cestovatelskou potenci první výpravou vyčerpal.
Zhruba toto bylo poměrně dlouho známo z islandských ság, ale neexistoval důkaz o Leifově dosažení severoamerického břehu. A přitom ležel jako na dlani! Až roku 1960 přijel norský výzkumník Helge Instad s manželkou, archeoložkou Stine Instad na Newfoundland prozkoumat místo označené na islandské mapě z roku 1670 jako “Promontorium Winlandae” – Výběžek winlandský, poblíž rybářské vesničky L’Anse aux Meadows (typická tamní franko-anglická složenina: nejspíš Zátoka v lukách) v severní části provincie. Najít sídliště bylo skoro absurdně prosté. Na místě nazývaném usedlíky “Indiánský tábor” oko odborníků okamžitě rozpoznalo v travou porostlých hřebenech ruiny z vikinské éry, stejné jako na Islandu a v Grónsku.
Během následujících sedmi let odhalil mezinárodní archeologický tým základy osmi oddělených staveb. Domy měly drnové stěny a drnové štítové střechy překryté dávno rozpadlou dřevěnou konstrukcí. Archeologové tu vykopali například bronzovou jehlici v keltském stylu s okrouhlou prstencovitou hlavicí, kterou Seveřané užívali k upevnění svých pláštěnek, úlomky kostěných jehel, hrudky železa a železné lodní hřebíky. Všechny tyto předměty pomohly nakonec umlčet pochybovače, protože zjevně nepocházely z amerického kontinentu. Pokračující výzkum v polovině sedmdesátých let pak víceméně potvrdil, že šlo o místo, kde Leif rozbil svůj tábor. Několik tisíc dřevěných úlomků se pomocí radiouhlíkové metody podařilo datovat do období mezi léty 980 až 1020, tedy do periody, během níž Leif navštívil Vinland.
Soudí se, že umístění základny bylo výhodné z několika důvodů. Místo je skalnaté a nebezpečné. V okruhu několika kilometrů existují lokality zdánlivě lepší, ale z Leifova tábořiště je dobrý výhled. Vikingové se tedy mohli mít na pozoru v případě hrozícího nebezpečí, ale zároveň byli snadno viditelní připlouvajícími druhy. Asi proto si špičku poloostrova vybrali. Snadno si lze představit prostou navigační instrukci určenou následujícím výpravám z Grónska či Islandu: přeplujte velkou vodu, obraťte vlevo a držte se pevniny po pravici… Za dobrého větru mohla cesta z Islandu k břehu dnešní Kanady trvat dokonce možná jen pár týdnů. Skupina mužů, která se o to pokusila v roce 1998, ovšem uvízla na moři na celé tři měsíce…
ÚSTUP Z POZIC I ZE SLÁVY
Navzdory přírodním zdrojům, které tam měli Vikingové k dispozici, neusídlili se v Novém světě natrvalo. Snad jich bylo příliš málo na udržení základny, možná se jim stýskalo po domově, možná se necítili schopni ubránit početnějším divokým Irokézům. Naopak kolonie v Grónsku a na Islandu udrželi několik století, ale kolem roku 1450 i ty přece jen definitivně opustili. Kromě jejich nešetrného nakládání s přírodními zdroji mohla být důležitou příčinou klimatická změna. Už zhruba od roku 1350 zaznamenaly globální teploty nejhlubší pětisetletý pokles, známý jako tzv. “malá doba ledová”. Severské lovecké techniky ani zemědělství neskýtaly možnost trvalého přežití v extrémním chladu a Vikingové si zřejmě neosvojili efektivnější strategii přežití známou u Eskymáků.
Ti opravdoví Vikingové, pleniči klášterů a obávaní nájezdníci ze severu, ještě dlouho přežívali, obzvláště v mýtech. Tak jak evropští feudálové nechávali vyrůst své mocné říše, Seveřané přicházeli o snadné oběti a lehkou kořist. Dlouhodobý strach z Vikingů však sehrál významnou roli v měnící se Evropě. Koneckonců to byli oni, kteří donutili ostatní Evropany, aby se aspoň občas dokázali spojit ke společné obraně. Ve svém skandinávském domově se potomci Vikingů rovněž začali spojovat do království. Tak vzniklo Norsko, Švédsko a Dánsko.
A pokud jde o prastará vikinská sídliště na Britských ostrovech i na území pevninské Evropy, jejich obyvatelé se postupnými svazky s místními promísili a zvolna ztratili svou původní odlišnost. Vše, co po nich zůstalo, je jejich jazyk a ovšem i geny, rozeseté zřejmě po celém západu. Žijí ještě dnes lidé, kterým koluje v žilách krev středověkých severských válečníků a dobyvatelů? Tutéž otázku si v poslední době položila britská BBC, a vyprovokovala tak rozsáhlý genetický výzkum 2500 mužských dobrovolníků z Velké Británie a Irska. Z jejich vzorků DNA bude prý možné zjistit, kolik “vikinské krve” testovaným mužům v těle obíhá. Tak seriózní instituce, jako je britská veřejnoprávní televize a londýnská University College, která se výzkumu ujala, nebudeme jistě podezřívat, že jim dosud vrtá hlavou dvanáct set let starý masakr v Lindisfarne…
ZÁZRAČNÉ LODĚ
Bez skvělých lodí by úspěchy vikinských loupeživých, dobyvatelských i objevitelských cest napříč Evropou a severním Atlantikem nejspíš nebyly myslitelné. Technologickým přínosem vikinské éry bylo zhotovení lodi schopné plout v nejrozmanitějších podmínkách. Pod plachtami mohla efektivně překonávat stovky kilometrů na otevřeném moři. Poháněna vesly, plula relativně malá, štíhlá loď s mělkým ponorem lehce i po řekách nebo bývala dokonce na krátké vzdálenosti vlečena po souši. Byla zkrátka ideální jak pro přepady, tak pro průzkum. Její prohnutou špici zakončoval příďový ornament obvykle tvořený zvířecí hlavou, která měla chránit loď i posádku před zlými duchy. Typický vikinský nájezd čítal pravděpodobně 2-3 lodice, z nichž každá nesla 40-50 mužů útočících luky, šípy, meči a dýkami. Muži se chránili přilbicemi, řetízkovanými drátěnými košilemi a dřevěnými štíty potaženými dobytčí kůží. (Rohatá přilba, v níž bývají Vikingové často zobrazováni, je však jen další z vyvrácených mýtů, který lze patrně přičíst na vrub romantice operních výtvarníků 19. století.) Během plavby a veslování seděli muži na dřevěných truhlách, v nichž měli uloženou hotovost. Plachty byly utkány z vlny. Severské ovce tehdejší doby měly vlnu s vlasem rovnějším a delším než ty dnešní, a vlna byla proto pevnější a lehčí. Přírodní tuk – lanolin, obsažený ve vlně, působil jako přirozená ochrana proti nasáknutí vodou. Lodě měly dobrou manipulační schopnost díky otočným plachtám a veslům. To umožňovalo rychlý výpad i ústup bez ohledu na aktuální směr větru. Kormidelní veslo bylo zasazeno v zadní části lodi na pravoboku (angl. námořnický termín pravobok – starboard – pochází právě z vikinského styri – kormidlo). Výstroj lanoví byla zhotovena ze spletených koňských žíní (pokud byly k mání), nebo z mroží kůže nařezané a spletené do pruhů. Ke stavbě lodí užívali Vikingové nejraději dřevo dubů, protože jejich struktura větví zajišťovala přirozené zakřivení vhodné pro hydrodynamické tvary lodního trupu. Vikingové samozřejmě neměli kompas, sextant ani jiné navigační pomůcky. Pravděpodobně se při plavbě řídili Sluncem a hvězdami. Když však bylo zamračeno či mlhavo, mohli se snad orientovat i podle výskytu některých mořských živočichů, jako tuleňů či ptáků signalizujících blízkost pevniny.
Jihoameričtí indiáni dali vodopádům ležícím na hranicích Brazílie, Argentiny a Paraguaye jméno Iguaçu. V jazyce guaraní toto slovo znamená “velká voda”. Určitě tehdy netušili, jak dobře se při výběru názvu strefili. Iguaçu jsou totiž největším systémem vodopádů na světě.
OBLAKA Z ROZPRÁŠENÉ VODY
Rio Iguaçu pramení v pohoří Serra do Mar na brazilském pobřeží Atlantiku. Po mnohasetkilometrovém putování směrem na západ, patnáct kilometrů od ústí do řeky Paraná, příroda vytvořila na Rio Iguaçu fascinující výtvor, který byl v roce 1986 zapsán do seznamu přírodního dědictví UNESCO.
Jakmile vystoupíme z minibusu, který nás přivezl z městečka Foz do Iguaçu (stejně jako vozí i tisíce jiných turistů), víme, že jsme na místě. Přesvědčuje nás o tom hukot vody, jenž se šíří zpoza lesa. Natěšení se vydáváme po stezce k první vyhlídce. Decibely se zvyšují. Nesmělými kroky ukrajujeme poslední metry a opatrně hledáme místo, odkud tyto ohromující zvuky přicházejí. Konečně se les otvírá, a my stojíme proti jedné z kaskád. Voda k ní přitéká přes několik menších stupňů a z posledního zlomu se řítí do hlubin kaňonu. Z tohoto místa jeho dno ani není vidět. Pokračujeme tedy dále po vyhlídkové trase, která se svažuje k řece. Objevují se nové a nové větve vodopádu. Množství skalních i trávou zarostlých ostrůvků a skalních stupňů tok rozděluje na 275 kaskád, kterými Rio Iguaçu překonává tektonický zlom a řítí se na dno rokliny. Na další vyhlídce už jej můžeme spatřit. Po ohlušujícím dopadu zdivočelá voda pokračuje peřejemi dál.
Dostáváme se do výšky středního stupně vodopádu a stojíme před fascinujícím panoramatem. Tvoří jej desítky vodopádů od malých pramínků až po mohutné proudy vody, všechny ale končí ve zpěněné řece. Na oblacích z rozprášené vody se tvoří duhy. Celou dvouapůlkilometrovou šířku kaskád nelze obsáhnout jedním pohledem, snad jen ze vzduchu.
SRDCE VODOPÁDU
V poslední části dvoukilometrové stezky se odkrývá pohled na poslední stupeň, který tvoří obrovský amfiteátr. Vodopád v těchto místech dosahuje největší výšky, osmdesáti metrů. Tady připravili Brazilci pro návštěvníky skutečnou lahůdku – na jeden z mezistupňů postavili vyhlídkový most. Na jeho konci se dostáváme do srdce vodopádu. Pod nohama se voda řítí s ohlušujícím hlomozem do třicetimetrové hloubky. Duha střídá duhu. Sledujeme majestátní bílý závoj vody plynoucí z nejvyššího stupně. Neslyšíme vlastního slova. Je těžké vyhnout se pocitům úžasu a nadšení. Za tyto pohledy sice musí každý návštěvník zaplatit úplným promoknutím z kapiček rozprášené vody, ale v třicetistupňovém horku jde o příjemné osvěžení. Ohromeni kráčíme ještě kilometr proti proudu, do míst, kde je možné spatřit Rio Iguaçu ještě před prvním kaskádovým stupněm. Tady se zdá neuvěřitelné, jaké peklo taková klidná řeka dokáže o pár metrů dále rozpoutat.
Na Rocky Manovi se mi líbí hlavně to, že se vždycky strašně trápím, je mi zle, bliju, usínám za jízdy, stojí mě to asi tři tisíce na startovném, žrádle a benzinu, a když vzdám, tak se mi všichni do poloviny prosince posmívají. Je to zkrátka ideální příležitost udělat ze sebe nehybnou a hodně pitomou trosku. Proto jsem se přihlásil i letos. Pavel Pekárek
“Vypadáš čerstvě. Ještě je dorazíš…,” srší vtipy na Jardu Rygla, který se převléká do běžeckého. Ví, že ztrátu nedožene. Kolo zahodil. Zvítězila u něj stejně jako u ostatních prostá a vcelku přirozená nenávist vůči chladné příčině svého utrpení. Jeden po druhém pak vyrážejí do terénu na horský orientační běh. No vyrážejí…
…pomalu prošel branou do úvodního kola závěrečného běhu další borec. Trochu se motá. Odhad síly se pohybuje v červených číslech, zmizelo nadšení a mozek produkuje jenom nejasné povely k samovolnému kroku. Ten za několik okamžiků přejde v poklus.
ASPI Rocky Man je extrémní duatlon. Orientační jízda na horském kole a orientační běh s cílem tentokrát v Hutích pod Třemšínem. Na cestě do Hutí bylo potřeba jen málo: za prvé proběhnout asi 6,5kilometrový okruh ve Slivenci na okraji Prahy, za druhé projet úsek dlouhý přes 160 kilometrů na horském kole podle mapy a za třetí proběhnout 10 kilometrů závěrečného horského běhu. Nic víc, nic míň.
PROČ?
Asi se jim to líbí. Soudě alespoň podle účasti na již čtvrtém ročníku, který se letos konal v červenci. Celý podnik si vymyslel šedovlasý Zdeněk Laciga. Systémem “Laciga sobě”, aby sebe i ostatní pobavil, vymyslel narozeninový dárek v podobě duatlonu.
Hned první ročník vybavil na místní poměry nebývalou odměnou. Sto padesát tisíc korun pro vítěze. Svůj účel to ovšem splnilo. Závod vešel do povědomí, a tak se rok co rok účastní celá česká elita.
Trať letošního ročníku vymyslel stejně jako ty minulé Kamil Arnošt. Příprava zabere několik měsíců shánění speciálních i normálních map a potom projíždění vymyšlené trasy. Na vlastní nohy, ruce a oči. “Většinou zjistím různé nesrovnalosti. Někde nějaká cesta v mapě přebývá, jinde zase není. Takže se to musí retušovat nebo pozměňovat trať,” říká Kamil Arnošt.
Čtyřicet osm kontrol mají před předním kolem všichni na startu. Ale nestačí je pouze projet, nýbrž také dodržet pořadí. Když se vám to nepodaří, přichází diskvalifikace.
SLIVENEC 7.10 HODIN
Není teplo, ale zatím neprší. V malém lesíku vyběhl houf třiceti mužů na tři “zahřívací kolečka” v celkové délce šesti a půl kilometru. “Účelem je roztrhat startovní pole,” upozorňuje mě Kamil Arnošt v úloze moderátora.
“Scheisse…,” nadává host ze zahraničí s číslem dvacet osm. Pád a naražený sval, takže končí. “Máš bráchu kousek před sebou,” povzbuzuje někdo z houfu zpoceného závodníka probíhajícího prostranstvím okolo startu. “To jo, ale on má dvě kola náskok,” opáčí oslovený.
Mapy prvního jízdního úseku se houpou zavěšené kolíčky na prádlo na dlouhé šňůře. Pro každého jedna. Převléknout, na záda hodit “camelback” s vodou a stoupnout do pedálů. Michaela Novotná z organizačního týmu nás upozorňuje: “Vyfoťte si je. Oni potom skapou…”
ČERNOLICE 9.10 HODIN
Všichni jedou podle stejné mapy. Všichni mají shodné navigační vybavení. Busolu a tužku. Nikdo nepřijede ze stejného směru jako ostatní… Na první veřejné kontrole v Černolicích rozložily doprovodné týmy po karimatkách jídlo pro své chráněnce: banány, salátky, polívčičky i rohlíčky se salámem. Pořadatelé pro změnu další mapičky…
Je ještě brzo a málokdo jí. Odstupuje jedenáctka – Pavel Pekárek. Zápěstí bolí i po obstřiku, a tak kamarádsky půjčuje již bývalému soupeři s píchlým kolem samonafukovací bombičku. Bohužel, ani jeden z nich neví, jak ji použít. Takže po pěti minutách mu nezbývá než soupeři půjčit celé zadní kolo. Ještě stále se vtipkuje…
KYTÍN 10.15 HODIN
Před oranžovo-bílým označníkem, pod kterým visí na dlouhém provázku kontrolní kleště, do sebe téměř najeli čtyři závodníci. Přijíždějí po prašné cestě z vesnice. Do dálky se táhne zelený pruh smíšených lesů.
Špička jede na doraz. Od startu je dělí tři hodiny a pět minut.
“Kde je můj soukromý doprovod, který tady není,” rozčiluje se trochu jeden z bikerů. Ještě pořád s humorem…
DOBŘÍŠ 11.07 HODIN
Před dobříšským zámkem vyrostla gumová brána, převezená ze Slivence. I když se takhle silně obsazený závod v Dobříši nejede každý den, návštěvnost je nulová. Doslova.
Různé značky aut jednotlivých týmů se pomalu sjíždějí a připravují občerstvení. Neoficiální a nikým nevypsaný orientační závod řidičů probíhá paralelně s hlavní soutěží. Nešťastníci bloudí po vesnicích s nosy nalepenými na čelním skle. Vždycky najdou.
Čelo pelotonu se trhá, ale jména zůstávají stejná. V tomhle ospalém městečku proběhne první čistka startovního pole. Diskvalifikace pro každého, kdo nedojede do půl druhé. Prší.
HOUPAČKA 13.20 HODIN
Parkoviště s drobnými kaménky nabízí okamžik odpočinku. Zablácená těla usedají na zem a cpou do sebe energetické tyčinky. Také párečky. Pokračuje se “scorelauf” – každý si vytvoří vlastní trasu a systém projetí jednotlivých kontrol. Fixy dřou do navlhlých map nejvhodnější cestu. Někteří už jsou trochu mimo. Radost mizí…
BOHUTÍN 15.13 HODIN
Komunikace se zvrhla v jednoslovné povely. “Slaninu,” poroučí si jeden z bikerů a ta je mu vkládána přímo do úst. Už je toho dost. Naštěstí přestalo pršet. Vypadá to na klidný dojezd.
HUTĚ POD TŘEMŠÍNEM
Závodníci běží a do toho co chvíli leje. V areálu kempu se postupně sjíždějí všichni, kdo se okolo závodu pohybovali. Vyhrál v čase deset hodin, čtyřicet minut a patnáct vteřin Ctibor Podrábský z Liberce. Potlesk několika desítek rukou a finanční odměna oceňují výkon na hranici, nebo spíš lehce za hranicí možností normálního člověka. Nečekají tu davy fanynek ani agenti se smlouvami. Spíš manželky a přítelkyně. V soutěži, kde opravdu jede každý sám za sebe, kde není jasné, kdo je největším soupeřem…
