Kdo dnes sleduje aktuální novinové a televizní zprávy o antropologických objevech, musí mít dojem, že dosavadní teorie o vývoji člověka byly vymazány, a napsány úplně nové. Tím je vinen novinářský styl, ale koneckonců i tón, jímž jsou sami badatelé někdy nuceni formulovat zprávy pro své sponzory. A také nedostatek populárních a naučných publikací o dosavadním stavu výzkumu, abychom mohli nové poznatky zařazovat a porovnávat. Nové objevy totiž základní teorie vcelku nevyvracejí, naopak, pomáhají zaplňovat některá bílá místa. Snad trochu nahrávají stoupencům teorie o postupném vývoji organismů a člověka (gradualistům), a to tím, jak neustále doplňují chybějící články řetězu a překlenují mezery. Přesto pozorujeme, že ve vývoji existují také nápadné “skoky”, že proces změn v biologických strukturách má svůj rytmus a že se v něm střídá krátké období změn s dlouhým obdobím stáze. Pojďme se podívat, jak to vypadalo s prvními lidmi v Africe.
EPOCHÁLNÍ OBJEVY
V roce 1924 objevil anatom Raymond Dart v Taungu v jižní Africe lebku nedospělého tvora s opičími i lidskými znaky a vysvětlil ji jako chybějící článek mezi našimi zvířecími předky a člověkem. Nazval jej tehdy Australopithecus africanus neboli “jižní africká opice”. Poté následoval řetěz dalších nálezů australopitéků z jižní Afriky až po rok 1959, kdy britský antropolog Louis S. B. Leakey ohlásil objev nápadně mohutného, robustního australopitéka v Olduvai v Tanzanii, a rozšířil tak oblast výskytu nejstarších hominidů také do východní Afriky. Další výzkumy podél východoafrického tektonického zlomu přinesly objev jiného tvora, s objemnější mozkovnou, výrobce kamenných nástrojů, který byl pojmenován Homo habilis – “člověk zručný”. Původně se nálezy australopitéků i člověka (Homo) datovaly do doby vzdálené 1 až 2 miliony let, avšak s přibýváním nálezů se časová perspektiva prohloubila až na 4-5 milionů let. Teprve v období starším než 5 milionů let fosilie hominidů mizí – od vyšších primátů třetihor je odděluje několikamilionová mezera. Zdá se tedy, že kdesi na samém počátku našeho rodokmenu se otevírá jakási “černá díra”.
ARDIPITÉK – BYTOST Z POČÁTKU VÝVOJE
Počátkem 90. let objevil Timothy White na středním toku řeky Awaš v Etiopii velmi staré kosterní nálezy (4 400 000 let) a navrhl pro ně název Australopithecus ramidus. “Ramid” znamená v místním jazyce kořen, a to u lidí i rostlin – název byl míněn jako pocta domorodým spolupracovníkům, zakořeněným v zemi tak bohaté na fosilie nejstarších hominidů. V roce 1995 však zveřejnil Timothy White se svými spolupracovníky Genem Suwou z Japonska a Berhane Asfawem z Etiopie další zprávu, nebo spíše opravu, podle níž bylo přisouzení nových nálezů k rodu Australopithecus nesprávné, a jedná se spíše o sesterský rod vůči ostatním hominidům. Navrhli tedy nový název, Ardipithecus ramidus, kde “ardi” znamená země nebo podlaha. Tím má být zdůrazněno, že tato bytost stojí na samém počátku vývoje hominidů.
Nálezy ležely ve třímetrové vrstvě tufu formace Daam Aatu, z jejíhož těsného podloží bylo získáno datum 4,39+0,03 milionu let. Šlo především o zuby. Horní i dolní řezáky jsou ještě poměrně velké oproti ostatním zubům a zubní sklovina je tenčí než u pozdějších australopitéků. Z dochovaných zlomků spánkové a týlní části lebky lze soudit, že lebka byla celkově menší než u australopitéka afarského a tvarem připomíná v některých rysech lebku šimpanze.
Mimořádným nálezem byly zlomky levé horní končetiny, které umožňují rámcově srovnávat také velikost postavy. Jak upozornil Jan Beneš, svébytnost ardipitéka se tím však nepotvrdila. Byl totiž větší než nejmenší ze známých australopitéků afarských (A. L. 288-1), ale menší než ostatní zástupci tohoto druhu. Tvarově se na horní končetině objevují jevy srovnatelné jak s hominidy, tak s lidoopy.
Výzkum mezinárodních týmů v Etiopii ovšem pokračuje a podle sdělení Timothy Whitea přináší stále nové fosilie, které se svým datováním blíží hranici 5 milionů let.
AUSTRALOPITÉK OD JEZERA TURKANA
Následující článek v řetězu nejstarších hominidů doplnila tentokrát skupina vedená Meave Leakeyovou, která pracuje v Keni. Jde o celkem devět zlomků lebky, kostry a zubů z lokality Kanapi a dvanáct zlomků z lokality Allia Bay. Jsou datovány mezi 4,2 až 3,9 milionu let, takže časově přímo navazují na nálezy ardipitéka. Autoři pro tuto skupinu v roce 1995 navrhli název Australopithecus anamensis; “anam”, česky jezero, vyjadřuje skutečnost, že všechny fosilie pocházejí z okolí jezera Turkana.
Nejvíce informací o tomto hominidovi poskytují nálezy horní a dolní čelisti a zlomky dolní končetiny (kost holenní). Tvar a proporce čelisti i zubů, tloušťka zubní skloviny a další skutečnosti zdůvodňují tvarové rozdíly vůči starším i mladším hominidům, ale současně naznačují také rozdíly v tvrdosti potravy, na niž se jednotlivé formy zaměřovaly. Zuby tedy věda používá nejen k vymezování nových druhů, ale poznává z nich i to, jak se tito tvorové chovali.
Stephen Jay Gould považuje za nejvýznamnější vývojový zlom přechod k pohybu na zadních končetinách, což úplně uvolní přední končetiny pro jinou činnost. Zvětšování mozku jako by za vzpřímením ještě stále časově pokulhávalo. Nový nález zlomků kosti holenní je tedy velmi šťastný, neboť prokazuje vzpřímení hominidů o 0,5 milionu let dříve, než se dosud soudilo. Nadto kost holenní umožnila pokusit se rovněž o výpočet váhy australopitéka anamského: oba odhady, 47 kg a 55 kg, přesahují váhu pozdějšího australopitéka afarského. Bohužel dochované zlomky mozkovny nedovolují přesný výpočet jejího objemu. Podle M. Leakeyové a jejích spolupracovníků tedy nově definovaný druh překlenuje mezeru mezi ardipitékem a australopitékem afarským nejen časově, ale také tvarem kostí. Nemusel ovšem být v africké krajině osamocen, neboť před 4 miliony let mohlo existovat paralelně několik nových druhů hominidů a všichni se už mohli pohybovat vzpřímeně.
SLAVNÁ LUCY S RODINOU
V průběhu 70. let poskytly vrstvy písků a slínů prostoupené sopečnými tufy v etiopském Hadaru na 270 kosterních pozůstatků a fragmentů hominidů, pro něž Donald C. Johanson, Timothy White a Yves Coppens v roce 1978 navrhli název Australopithecus afarensis. Nejvýznamnějším objevem tehdy byla podstatná část kostry ženského pohlaví, slavná Lucy z roku 1974, a celý soubor fosilií nalezený o rok později, o němž se tehdy hovořilo jako o “nejstarší rodině”. Chyběla však kompletní lebka. Mnohé antropology zaráželo, jak jsou jednotlivé nálezy různorodé tvarem i robustností. Obnovené výzkumy po roce 1990 přinesly další série fosilií a doplnily poznatky o tvaru lebky. V roce 1993 byla ohlášena čelist, tvarem srovnatelná s australopitékem afarským, dokonce až v povodí Gazelí řeky v Čadu, tedy poprvé mimo klasický jiho-východoafrický region.
Australopiték afarský je v Hadaru a v Laetoli datován mezi 3,6 až 3,0 miliony let. Samice byly podstatně menší než samci, dosahovaly velikosti dnešních Pygmejů. Objem mozku nepřesáhl 500 krychlových centimetrů, zuby byly celkově veliké, ovšem u ženských jedinců podstatně menší. Čelisti vyčnívaly dopředu, nos byl plochý, čelo ubíhalo dozadu a nad očima vystupovaly masivní oblouky. Pánev ukazuje, že tito tvorové se již dokázali pohybovat vzpřímeně po dvou, a studium paže a ruky zase naznačuje, že stále ovládali i pohyb v korunách stromů.
Ve vrstvě ztvrdlého sopečného popela, kterou odkryl výzkum v Laetoli, se mezi křížícími se stopami různých zvířat otiskly i šlépěje nějakého hominida. Vzhledem k datování tudy zřejmě prošel právě australopiték afarský.
AUSTRALOPITÉK AFRICKÝ
V období po 3 milionech let se předpokládá větvení australopitéků na formy gracilnější (Australopithecus africanus) a robustnější. Australopiték africký byl popsán Raymondem Dartem z jižní Afriky již v roce 1925. Čenich už tolik nevystupuje vpřed, špičáky se zmenšily a mozkovna byla kulatější. Mozek sám se zvětšil, ale stále neměl vyvinuta ta centra, která jsou důležitá pro rozvoj článkované řeči.
Pozůstatky jihoafrických australopitéků se po několik následujících desetiletí dostaly do stínu nových objevů ve východní Africe a teprve v posledních letech se k nim znovu obrací pozornost. Přitom se ukazuje, že některé z nich jsou “mnohem více opičí, než by bylo žádoucí”, a to i ve srovnání s australopitékem afarským. Pánev sice svědčí o pohybu po dvou – což jsme pozorovali již v předchozím období, zdá se však, že gracilní australopiték trávil většinu života na stromech. Jeho kosterní pozůstatky se pak hromadily spolu s faunou ve výplni jeskyní, kam přirozeně padaly vertikálními šachtami, anebo je tam zavlekly šelmy. Je totiž pravděpodobné, že australopitékové často hynuli násilnou smrtí. Studium zubů ukazuje na průměrný věk kolem 22 let a naznačuje také, že tito tvorové byli všežravci a částečně i masožravci.
V roce 1999 připojili T. White a B. Asfaw na základě posledních výzkumů v Bei Bouri v Etiopii ještě další druh, s africkým australopitékem zhruba současný, a nazvali jej Australopithecus garhi (“garhi” znamená překvapení). Opičí rysy jsou v tomto případě patrné na lebce i horních končetinách, zatímco tvar dolních končetin je lidský. Technologickou vyspělost naznačují kamenné nástroje i řezné stopy na zvířecích kostech.
ROBUSTNÍ AUSTRALOPITÉKOVÉ
Robustní australopitékové, označovaní rovněž jako paranthropové, se dnes člení do dvou forem, Australopithecus robustus a Australopithecus boisei. První z nich je jihoafrického původu, ostatní pocházejí z Afriky východní. Australopithecus boisei je skutečně hyperrobustní a vyvinul se zřejmě z předchozí formy Australopithecus aethiopicus, jehož nejkompletnější nález je znám jako “Černá lebka”.
Hovoříme sice o mohutnosti těchto hominidů, ale máme přitom na mysli především mohutnost žvýkacího aparátu, nikoli těla. Obličej robustních australopitéků se celkově liší plochým obličejem a výraznými oblouky nad očnicemi. Objem mozku se poněkud zvětšil a dosáhl 530 krychlových centimetrů. U některých jedinců, spíše samců, probíhá po temeni lebky kostěný hřeben, k němuž se upínají mohutné žvýkací svaly. Některé mikroskopické studie zubů ukazují, že se živili rostlinnou potravou, která byla tvrdší a vyžadovala značný tlak. Dožívali se poměrně nízkého věku – průměrně jen 17 let. Poslední robustní australopitékové se objevují před 1 milionem let. Někteří autoři, například Bernard Wood, dnes znovu poukazují na značnou velikost stoliček i třenových zubů u všech robustních forem, vydělují je z rodu Australopithecus a navrhují obnovit starší název Paranthropus.
Vegetariánský způsob obživy i malý mozek vedly k tomu, že antropologové tradičně upírají robustním australopitékům schopnost vyrábět první nástroje, i když se na několika lokalitách v oblasti Koobi Fora vyskytly současně. To je podle Randyho Susmana nespravedlivé, neboť jejich ruka, na rozdíl od starších australopitéků, už dokázala uchopovat předměty přesně.
OBJEVUJE SE HOMO
Hranice, která by umožnila rozdělit hominidy na úrovni rodu – australopitéky od prvních lidí, není při prvním pohledu na nalezené kosterní pozůstatky příliš zřetelná. První zástupce rodu Homo je podle současného stavu výzkumu Homo rudolphensis, který se před více než 2 miliony let objevuje v Olduvai a v oblasti jezera Turkana (původně Rudolfovo jezero). Oproti už klasickému, poněkud mladšímu (až po 2 milionech let) Homo habilis, kterého už v roce 1964 definovali Louis Leakey, Phillip Tobias a John Napier, je pro něj příznačná delší a širší tvář s méně výraznými nadočnicovými oblouky a s poměrně velkou mozkovnou. Pro první lidi obecně je příznačné zmenšení a zjemnění žvýkacího aparátu, i když například Homo habilis měl ještě stále tvář australopitéka. Odlišuje se však od něj nejen užšími stoličkami, ale zejména výrazným zvětšením mozku (až 730 krychlových centimetrů) a zřejmě i jeho složitější stavbou, takže se někdy uvažuje o schopnosti jednoduché řeči. A právě to je trend, který v dalším vývoji pokračuje. Archeologické nálezy prokazatelně dokládají, že Homo habilis, tedy člověk zručný, vyráběl nástroje a této jistotě vděčí i za své jméno. Podobně je tomu i s posledním zástupcem prvních lidí, Homo ergaster (člověk dělník), pro něhož je typická menší spodní čelist, vystupující nos a modernější anatomie končetin. Mohli bychom tedy předpokládat, že mezi stavbou mozku a technologií existovala přímá souvislost.
V JAKÉM PROSTŘEDÍ ŽILI
Geologické vrty v hlubokomořských usazeninách a změny ve skladbě rostlinného pylu, měkkýšů i savců shodně vypovídají o tom, že někdy před 6 až 5 miliony let se teplé a příznivé podnebí naší planety ochlazovalo. Tvorba ledovců, zejména v Antarktidě, vyvolala všesvětový pokles hladiny moří o 50 až 60 metrů. Současně ustávaly i deště. V Africe se to projevilo ústupem pralesa ve prospěch otevřených savan, mozaikovitě porostlých křovinami a skupinami stromů. Mění se také složení obyvatel této krajiny, například některé druhy antilop zcela mizí a jiné se objevují nově. Otevřené savany ovládly velké šelmy.
Další ochlazení následovalo před 2,5 miliony let, kdy se kolem severního i jižního pólu začaly soustřeďovat masy ledu. A protože ústup afrického deštného lesa se zastavil na linii oddělující v severojižním směru východoafrické savany od středoafrického lesního pásma, nazval francouzský antropolog Yves Coppens svou teorii o vzniku člověka “East side story”. Je to teorie zdůrazňující vliv přírodního prostředí na vývoj hominidů. Předpokládá, že právě v otevřené krajině východní části kontinentu a v přímém ohrožení šelmami se tento vývoj nutně urychloval.
…A JAK SE CHOVALI
První hominidy tedy můžeme třídit podle celkového vzhledu a jednotlivých tvarových rysů na kosterních pozůstatcích, avšak chceme-li jim alespoň trochu porozumět, bude podstatné jejich chování. Mezi bytostmi žijícími na naší planetě dnes totiž není žádná, která by umožňovala analogii a srovnání. Jane Lawick-Goodallová a další etologové proto volili cestu studia života lidoopů, zejména šimpanzů, zatímco etnografové se zaměřili na údaje o lovecko-sběračských kmenech současnosti, Křovácích, původních Austrálcích a Eskymácích. Oba pohledy jsou však vzájemně nepřeklenutelné, a dávná skutečnost leží kdesi mimo naše zorné pole.
Co k tomu říká archeologie a jak vysvětlit její svědectví? Ve srovnání s rozvětvenou strukturou našeho rodokmenu působí archeologické pozůstatky trochu monotónně. Naleziště tvoří zatím jen shluk rozštípaných kamenů a kostí, beze stop ohně či prokazatelných obydlí. Snad nikde se proto neotvírá tak široké pole možností jako právě při výkladu nejstarších afrických lokalit. Už Raymond Dart, hned poté co australopitéka afrického tvarově popsal, zaměřil se i na stopy jeho chování. Tehdy šlo o rozbité kusy zvířecích kostí, zubů a rohů, v nichž viděl nejstarší zbraně nebo nástroje a které označil pojmem “osteodontokeratická kultura”. Dnes, po kritickém přezkoumání, se ukázaly být spíše důsledkem ohlodání šelem nebo přirozených posunů v jeskynních puklinách jižní Afriky. Spolu s osteodontokeratickou kulturou zanikla i představa australopitéka jako úspěšného a nebezpečného afrického lovce.
V 70. letech pracoval na východoafrických nalezištích hominidů spolu s antropology a geology také archeolog Glynn Isaac. Jeho postup nápadně připomínal práci kriminalisty na místě činu: zkoumal kamenné nástroje, nyní už nesporné, a stopy řezání či lámání na zvířecích kostech. A také polohu předmětů v prozkoumaném prostoru a jejich možné vztahy. Domníval se, že nalezené předměty dokládají záměrnou, a dokonce už nějak plánovanou součinnost. Naši dávní předkové byli v pohledu Glynna Isaaca lidé organizovaní a společenští, žili na pevných základnách, donášeli tam kamennou surovinu, rostlinnou i masitou potravu a dělili se o ni.
Nechť si tedy čtenář představí, že se ocitl v oblasti východoafrických jezer před 2,5 miliony let a průvodcem mu bude Glynn Isaac. Jak stoupá do větví osamělého stromu, uvidí asi kilometr daleko na západě bažinaté břehy jezera, oživené ptáky, krokodýly a skupinami hrochů. Na druhé straně se táhne planina porostlá stromy a křovinami, mezi nimiž se potulují skupiny antilop, až k nízkým pahorkům pokrytým savanou, ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Náhle pozorovatel rozezná skupinu čtyř nebo pěti lidí – že jsou to lidé, pozná podle toho, že kráčejí vzpřímeně a něco nesou. Teprve když se přiblíží, všimne si, že ve stínu pod stromem se ukrývala skupina dalších tvorů. Teď vzrušeně vstávají a přitom se ukazuje, že to jsou ženy. Volají, gestikulují, a pozorovatel najednou zapochybuje, zda je má opravdu považovat za lidi: nejenže jsou nápadně malí, ale neovládají ani artikulovanou řeč. Přinesený předmět je mrtvola impaly, což pochopitelně vzbudí nadšení. Největší z mužů zvedá dva kameny ležící u kořenů stromu, následují zvonivé údery kamene o kámen a ostatní rychle sbírají ostré úštěpy, odletující do trávy kolem. Muž, teď už vyzbrojený vybraným úštěpem, se vrací k mrtvole impaly a rázným řezem otevírá její břicho. A nyní nastává okamžik, jehož společenský význam hodnotil Isaac zvláště vysoko: dělení potravy.
Uplynulo několik let a názory na naše předky se začaly znovu měnit. Lewis Binford v roce 1987 odmítl Isaacovy představy o stálé základně a o společenském životě kolem ní, a se svým sarkastickým skepticismem je označil za archeologickou mytologii. “Podle mého názoru,” říká Binford, “se tihle chlapíci neustále krmili, když se tak potulovali krajinou jako zatracená tlupa paviánů. Hlízy, červi, semena, cokoliv. Řekněme, že jeden z nich se podívá k nebi a uvidí tam kroužit supy. Několika údery kamenného valounu si vyrobí jeden z těchhle sekáčů a jde. Dorazí k mrtvole, ale mezitím už tam byli dravci, a moc toho nezbylo. Jen trochu morku a delší končetiny, ale aby se k tomu dostal, musí navlhčit ztvrdlou kůži. Takže to všechno táhne k jezeru. Tam rozbije kosti, vezme si, co chce, a nechá po sobě kamenné nástroje, kosti a všechno ostatní. To je to, co pak najdeme na lokalitě. Není tu nic, co by ukazovalo na pevnou základnu, nějakou zástěnu z trní, nebo prokazovalo společenský systém založený na dělení potravy.”
Hned na začátku se nám tedy sešly protichůdné pohledy na tentýž archeologický záznam, na nahromadění zvířecích kostí a kamenných nástrojů v určité ploše. První archeolog v něm čte prvky záměrnosti a plánovitosti lidského chování, druhý pouze nahodilost. Kritika se nevyhnula ani onomu kruhovitému útvaru z kamenů z naleziště Olduvai, který už vstoupil do učebnic jako půdorys nejstaršího obydlí – podle Binforda to není nic než náhodný přírodní tvar. A vliv silné autority se přirozeně odrazí v celém oboru i na veřejnosti. Teprve v současné době se řada badatelů znovu vrací k některým původním Isaacovým názorům. Etologie, nauka o chování organismů, nás poučí, že již primáti s jejich pohyby za potravou a systémem rozmnožování se chovají poměrně specializovaně. Metody, které si k testování svých modelů vytvořila archeologie, však zatím jednoznačným jazykem nevypovídají. Na prvém místě se přirozeně zkoumá potrava, tedy údaje o druhu zvířecích kostí, o způsobech jejich rozbíjení, o stopách po zubech šelem a po kamenných nástrojích. U každé mršiny se vystřídaly vedle lidí i šelmy a někdy se zdá, že zuby šelem předcházely zářezům po kamenných nástrojích. Analýzy však nemohou prokázat, zda zvíře ulovil člověk, šelma, či zda zahynulo přirozeně. Další informace může poskytnout kamenná surovina, tedy zjištění, zda byla sebrána nedaleko (valouny křemene, úlomky sopečných hornin), nebo záměrně donesena z větší vzdálenosti. Ale teprve s postupem vývoje, až na sídlištích přibudou i jednoznačné stopy ohně, obydlí a dalších specializovaných činností, bude analýza archeologického naleziště komplexnější a její závěry určitější.
Chce-li někdo poznat mentalitu dnešních potomků tolik věhlasných Mayů, pak musí začít v jejich nejstarší minulosti. Ať už budete čerpat historii guatemalského národa odkudkoli, všude bude doprovázená jistým opeřencem podivuhodného jména – quetzal.
Quetzal (čtěte kecal), neboli kvesal, jak zní jeho český název. Zapomeňte na komickou postavu z jedné slavné české opery, jsme v Guatemale a tady je quetzal slovo nanejvýš vznešené a všemi uctívané. Představuje totiž symbol svobody, a to už od dob staré mayské říše, která se kdysi rozprostírala od mexického státu Chiapas až k severnímu Hondurasu. Na zemi tu sice vládli mocní a urození panovníci, později vystřídaní španělskými conquistadory, ale jediným králem oblohy byl dozajista kvesal. Pták s dlouhými ocasními pery zlatistě modrozelené barvy. Plachý, leč pyšný, vědomý si své nádhery, byl obdivován mayskými panovníky, stejně jako posléze evropskou aristokracií. Dnes je součástí státního znaku, zdobí i národní vlajku a základní měnová jednotka je nazvána – quetzal. Dost důvodů k tomu, abychom se za ním, za jeho minulostí i jeho odkazem mezi současnými Guatemalci vydali do malebného kraje podhůří Sierra de los Cuchumatanes.
UPROSTŘED ZELENÉHO CHRÁMU
Bylo to, jako když vstupujete na místo, v němž se odehrávají jen samé tajuplné příběhy. Ocitli jsme se uprostřed zvláštního světa. Světa věčně zamračeného, jenž nikdy nepozná malebnost azurové, sluncem ozářené oblohy. Kapky vody bubnují všude kolem nás, hustý porost je orosený potem, jenž přináší vysoká vlhkost, a mlžný závoj dovolí dohlédnout sotva na několik metrů. Odněkud z dálky se ozval řev neznámé šelmy a čiperná opička cosi zrovna shodila ze stromu nad námi. Velkolepý zelený chrám! Úžasné dílo stvořené bez jediného doteku lidské ruky. Koruny stromů obrostlé mechem, bromeliemi i všelijakými rostlinami nepopsatelných tvarů a barev se navzájem proplétají, vytvářejíce tak jakési klenby, ne nepodobné těm, jež podpírají střechy skutečných katedrál. Tady se však namísto varhan a slavnostního chorálu ozývá ptačí symfonie doprovázená opičím zpěvem, bzučením poletujícího hmyzu a bezpočtem kvákajících žab. Všudypřítomná voda, ve vzduchu i ta bublající v potůčcích a vodopádech, je však tím hlavním, nejdůležitějším nástrojem v orchestru.
Zkrátka mistrovské dílo matky přírody, která zde, snad trochu nekontrolovaně, překročila hranice své fantazie. Mlžný les, ať už tady v srdci Guatemaly, či kdekoliv jinde na Zemi, má neopakovatelnou, tajuplnou, pro některé možná i mystickou atmosféru. Zcela vás pohltí, třebaže se usilovně snažíte odolat. A právě toto místo, stejně podivné a jedinečné, je dnes přirozeným domovem hrdiny našeho vyprávění – ptáka kvesala. Nutno ovšem podotknout, že v minulosti obýval mnohem větší území. Vidět ho bylo možné v horách mexického Chiapasu i na jihu, v Panamě.
Pověst říká, že pýcha vedla kvesala ke stavění svého hnízda v dutině stromů, prý se dvěma otvory. Jedním přichází, druhým odchází, nikdy se neobrací. Kvesalovi se, jak historie ukázala, v zajetí nedaří. Rychle tam hyne, a tak se stal vhodným symbolem touhy po svobodě a nezávislosti. Španělští dobyvatelé byli okouzleni nádherou jedinečných per. Hnáni touhou po rychlém bohatství začali vzácného ptáka hojně lovit a jeho chvosty převážet do Evropy. To zákonitě přivedlo kvesala až na samý okraj vyhubení. Dnes proto patří mezi úzkostlivě chráněné přírodní dědictví a jeho lov je přísně zakázán. Jediné místo v Guatemale, kde dosud přežívá, je právě přírodní rezervace Biotopo del Quetzal.
KVESAL BOŽÍM POSLEM
Staří Mayové uctívali kvesala zprvu jako božího posla. Umělci ho znovu a znovu zpodobňovali na nejrůznějších pomnících. Ve svém jazyce ho nazývali kukul. Quetzali v jazyce nahuatl znamená výstižně “krásné pero”. Považovali ho za zdroj blahobytu, a to ve všech oblastech života. V zásadě opačný byl Balam, v podobě jaguára či tygra, bůh, který symbolizoval smrt, válku, pohromu, nenávist.
Kvesal byl, jak sami tvrdili, nejkrásnějším obyvatelem pralesa. Roztomilá hlavička s malým zobáčkem, nevelké tělíčko, ale především ta nádherná zelená, až metr dlouhá ocasní pera. Právě ta byla nejcennější a měla skutečně cenu zlata. Zdobit se jimi směli jen panovníci a nejvyšší hodnostáři. Vladaři pery zdobili své čelenky, pláště, štíty, žezla i oštěpy. Stala se součástí interiérů královských paláců i odznaků moci u pozdějších Aztéků.
Mayové měli systém symbolizujících barev: černá znamenala zbraně, žlutá jídlo a úrodu, červená představovala válku, modrá oběť, ale královská mohla být jen zelená, přesně jako barva kvesalích per. Také ve jméně nejvyššího boha tehdejších obyvatel tohoto území se objevuje kvesal – Quetzalcoatl. Coatl je chřestýš, znamená to tedy, že šlo o opeřeného hada. Spojení dvou tak protikladných tvorů, jakými jsou pták a had, vyjadřuje dialektickou jednotu nebe a země. Ta totiž představovala vesmírný prostor indiánského náboženství. Podle záznamu Bartolomea de las Casas chycení či smrt kvesala znamenalo obrovskou urážku. Ve svých vzpomínkách líčí jiný kronikář, Bernal Díaz del Castillo, osudné setkání aztéckého vládce Montezumy a španělského legendárního dobyvatele Hernána Cortése. Montezumovu čelenku vytvořenou výhradně z per kvesala, jež jako jediná byla hodna zdobit hlavu panovníka, poslal Cortés po dobytí mocné říše svému kastilskému králi. Unikátní trofej dodnes zdobí vídeňské Muzeum dějin.
Když se mezi předkolumbovskými obyvateli Střední Ameriky přestalo směňovat zboží za kakaové boby, převzala úlohu peněz právě vzácná kvesalí pera. Existují prý doklady, že tento systém přetrval v horských oblastech Guatemaly až do konce 17. století.
Není divu, že tvor tak významný a uctívaný byl opředen mnohými bájemi a legendami. Jedna z nich říká, že po boji u Xelajú (dnešní Quezaltenango) zahubil dobyvatel Pedro de Alvarado na 30 000 lidí z mayského kmene Quiché. Bezpočet kvesalů celou noc slétalo z hor a usedalo na těla mrtvých bojovníků. Teprve za svítání vzlétli zpět k obloze. Jejich prsa byla ale zbarvená krví padlých, a od toho dne mají tito ptáci červené břicho. Královský kvesal se později stal symbolem guatemalské nezávislosti.
LEKCE Z BIOLOGIE
Kvesal je členem na druhy bohaté čeledi Trogonidae, která obývá tropické oblasti celého světa. Tato čeleď zahrnuje více než tři desítky druhů, a nejpočetněji jsou zastoupeny právě v Americe. Vyskytují se zde téměř ve všech oblastech tropického lesa a zasahují až do jižní Arizony ve Spojených státech. Pouze na Kubě a Haiti se vyvinuly endemické druhy této čeledi. Ostatní rodinné příslušníky najdeme v Africe a Asii. V minulých geologických dobách, kdy tropické lesy zabíraly mnohem větší plochy na povrchu Země, byli předkové dnešních trogonů početnější a mnohem více rozšířeni.
Zajímavé je, že během svého života tito ptáci prakticky vůbec nemigrují. Přemísťují se lokálně, a to jen velice málo. Ornitologové rozlišují tři hlavní větve – americkou, africkou a asijskou. V Americe existují dva odlišné druhy, z nichž jeden se dělí na dva poddruhy. Existují dva druhy kvesala, Pharomachrus mocinno a Pharomachrus auricep. Severní poddruh Pharomachrus mocinno mocinno obývá mlžné lesy Chiapasu, Guatemaly, Hondurasu, Salvadoru a Nikaraguy, zatímco jižní poddruh Pharomachrus mocinno costaricensis se vyskytuje v horách Kostariky a Panamy. Dlužno však na tomto místě zdůraznit, že se jedná jen o strohé poučky uváděné v odborné literatuře. Neuvážené lovení kvesala v uplynulých stoletích, podporované vzrůstajícím zájmem evropské šlechty, drasticky snížilo jejich počet v celé Střední Americe. Rozmary bohatých tak nakonec způsobily, že se dnes vyskytuje už jen na zbytku kdysi rozsáhlého území. V mlžném lese guatemalské provincie Baja Verapaz přežívá posledních zhruba 80 jedinců tzv. severního poddruhu. Tady totiž ještě nacházejí zdroj své potravy, zvláštní druh ovoce z čeledi Lauraceae. Oblíbenou pochoutku příležitostně zpestří i hmyzem. V březnu a dubnu nastává období námluv a rozmnožování. Světle modrá vejce dosahují v průměru 30 až 35 mm. Samice je po celou inkubační dobu, tedy přibližně 17-19 dní, úzkostlivě zahřívají. Mláďata se líhnou s růžovou kůží a zavřenýma očima. Tehdy přebírají péči o potomky samečci. Shánějí hmyz a některé malé bezobratlé živočichy, aby jejich ratolesti rychle rostly a nabraly potřebnou sílu. Splní-li dobře svou úlohu, pak už za tři týdny jsou malí opeřenci připraveni opustit své hnízdo.
Všichni trogoni mají obdobné rysy chování i fyzickou strukturu. Jako tzv. ptáci stromů mají střední velikost těla, krátký zobák, nohy i krk. Všichni však hrdě vystavují na odiv svá krásná, nezvykle dlouhá ocasní pera. Zatímco samečci umocňují svou nádheru výraznými pastelovými barvami, samice se musejí spokojit s kávovým a šedým zabarvením.
BIOTOPO DEL QUETZAL
“Přírodní rezervace za přežití kvesala” – tak by se dala stručně charakterizovat hlavní myšlenka, jež se stala podnětem k jejímu založení. Stalo se tak v roce 1976 z iniciativy Maria Dary Rivera, profesora University San Carlos v hlavním městě. Biotop Lic.Mario Dary Rivera je však mnohem známější jako “kvesalův biotop”. Uchránit a zachovat vzácný druh trogona – kvesala je pro všechny úkolem prvořadým. Podmínkou je přirozeně současně s ním zachovat i jeho přírodní prostředí čili mlžný les, společně s ostatními cennými druhy fauny i flóry. Toto poslední útočiště kvesala na území Guatemaly má rozlohu asi tisíc hektarů. Nadmořská výška osciluje mezi 1500 a 2300 metry a průměrná teplota 16 °C představuje rozpětí hodnot 29,4 až 4,1 °C. Relativní vlhkost se pohybuje mezi 80-100 %. Prší tu prakticky nepřetržitě po celý rok, déšť ubývá na intenzitě v průběhu března a dubna. Naproti tomu nejvydatnější lijáky tu zažijete v červenci a srpnu.
ČEKÁNÍ NA KVESALA
Přirozeně nás zajímalo nejvíce, ve které části parku máme největší šanci kvesala spatřit. “V tomto období probíhá rozmnožování, můžete ho vidět ve skupinkách. Chce to ale trpělivost. Zkuste to tady….” zapíchl uniformovaný strážce parku prst kamsi do středu mapky a našpulil ústa, aby napodobil jeho hlas. Podle toho bezpečně poznáme, kdy je pták nablízku.
Stezky lemované kapradím a mechovými polštářky křižují park v délce několika kilometrů. Hustá bílá kaše, díky které dostal les přívlastek “mlžný”, znesnadňuje naše pozorování. “Domýšlivý pták si uměl najít pro sebe správný domov,” napadne nás po hodinách marného hledání. Najednou, zdá se, jako bychom zaslechli ono typické “ku, kú”. Husté koruny stromů padesát metrů nad námi však tvoří oponu, která kvesala před všemi neodbytnými zvědavci dokonale ukrývá.
V zátylku už pociťujeme z ustavičného záklonu silné bodání. Na těle stěží najdeme suché místečko. To vše jsme ale ochotni podstoupit za jediný pohled, za možnost vidět na vlastní oči kvesala. Ptáka snad vůbec nejslavnějšího v celé Americe.
Také 450 let starý strom XiuUaLiChe (strom dědeček), nejstarší v rezervaci, který pamatuje i první Evropany přicházející sem hledat slávu a bohatství, jako by stál proti nám. Mlčel, ačkoliv právě u něj, jak tvrdil zřízenec parku, je kvesal vídán nejčastěji. Stmívá se, jemné kapky už dávno přerostly v silný déšť a do uzavření parku zbývá jen několik minut. Snad tedy zítra.
Znovu se vydáváme ke starému Xiu-UaLiche. Oko v hledáčku kamery, ruka na spoušti fotoaparátu i zvukový nahrávač – to vše je připraveno k okamžitému použití. Jen kvesal, snad aby skutečně dostál svým vlastnostem, jež mu lidé kdysi přisoudili, ztratil v lidské pokolení důvěru. Po nekonečných hodinách trpělivého i netrpělivého čekání, ušlých kilometrech v horku, vlhku a dešti, jsme nuceni vzdát tento nerovný, byť mírumilovný boj s tajemným opeřencem. Budiž nám však útěchou, že fotograf, na jehož záběry se díváte, strávil ve zdejším lese více než tři měsíce nepřetržitého čekání.
KVESAL NA KONCI DRUHÉHO TISÍCILETÍ V hlavním městě na nevelkém mezinárodním letišti nazvaném, nevím proč, La Aurora, vás kromě několika málo zaměstnanců přivítá velkolepý obraz kvesala. Jako by už tady s hrdostí upozorňovali všechny návštěvníky, jak si vzácného ptáka váží a že nic neztratil ze své pozice, kterou zaujímal v životě mayských předků. Třebaže se dnes jeho pery nezdobí prezident ani jeho příbuzní či vážení představitelé státu, o tom, jak významnou roli hraje v životě dnešních obyvatel malé středoamerické země, jsme měli možnost přesvědčit se doslova na každém kroku. Zdobí nejen státní symboly a měnu, ale i docela všední atributy. Najdete ho ve znaku policie, bank, dokonce i benzinové pumpy, nejoblíbenější pálenka se jmenuje Quezalteca, Quezaltenango je druhým největším městem Guatemaly i názvem celé provincie a ulice podobného jména už asi nikdo nespočítá. Kvesal je zkrátka i po bezmála pěti stech letech, které uplynuly od rozpadu poslední předkolumbovské říše, v Guatemale fenoménem. Ačkoliv obchodní zájmy vyspělých států natrvalo změnily tvář indiánské země, její lidé ve svých srdcích zůstávají věrni odkazu svých předků. Úcta a obdiv k posvátnému ptáku podivného jména kvesal je bezesporu jeho součástí.
Lidé, lidé, všude lidé. K téměř milionu obyvatel ghanského města Kumasi snad přibyl další milion. Náčelníci s drahými hodinkami a zlatými brýlemi. Jejich hrdé manželky. Jedna z nich se chce dát se mnou vyfotografovat, a když jí potom nutím vizitku, vůbec nechápe, co je na ní načáráno – je negramotná. Přesto se před ní cítím nepatrná, nezkušená a hloupá. Všechna moudrost jí vyzařuje z očí, ona psát nepotřebuje. Tlusté kněžky s ohromným poprsím roztáčejí své sukně z trávy. Bubny, bambitky a rudé baldachýny. A král. To kvůli němu a kvůli jeho mrtvému předchůdci sem vážily cestu “delegace” i z těch nejvzdálenějších vesnic ašantského regionu. Sedm stupňů nad rovníkem, v dech beroucím parnu, se stovky tanečníků dostávají do extáze.
ZLATÍ LIDÉ ZE ZLATÉHO KRAJE
Přijeli, aby se poklonili svému králi jménem Otumfuo Osei Tutu II. Je totiž svátek akwasidae, během kterého ašantský vládce očišťuje trůny svých předchůdců a předkládá zesnulým duším připravenou potravu. Svátek je jedním ze čtyřiceti dvoudenních cyklů v ašantském kalendáři a živí si během adae, jak zní zkrácená verze názvu, připomínají skutky zemřelých a prosí o přízeň. Pro vládce je svátek příležitostí ukázat svoji štědrost a na oplátku přijmout poctu od svého lidu.
Přijeli, aby pomohli na onen svět svému bývalému králi, jenž skonal právě před rokem. Je totiž také den, na který připadá poslední ze šesti pohřebních obřadů. Proto město Kumasi upadá do extáze, proto dnem i nocí zní bubny.
Neudělali jsme si historickou exkurzi, ani nejsme svědky kašírované a přeorganizované veselice. Je konec tisíciletí, nad Ghanou létají obří letadla, banky jsou tu klimatizované a zemi “vládne” prezident – na africké poměry celkem demokraticky. Přesto tu stále funguje systém náčelníků, v jejichž čele stojí v případě kmene Ašantů král. Náčelníci neubírají státní moci na významu, stejně jako se stát příliš nesnaží vliv náčelníků omezovat. Tahle symbióza je příjemná i pro návštěvníky této západoafrické země – mnohokrát nám malý dárek náčelníkovi otevřel dveře do vesnice, směli jsme fotografovat, natáčet, vyptávat se… Byli jsme přijati, pokud nás přijal náčelník. Bohužel, to, co tu přetrvává již věky, plíživě ničí právě turismus. Náčelníci ztrácejí postavení tam, kde ho získávají dolary. Ve vesnici na břehu jezera Bosumtwi, která je díky zvláštnímu obyčeji uvedena ve všech průvodcích, jsme svědky toho, jak mladíci zevlují na břehu a neloví ryby, nýbrž turisty. Za tučný poplatek pak předvádějí to, co je po generace živilo.
V Kumasi to ale dnes neplatí. Snad proto, že svátek akwasidae je pohyblivý a pohřební slavnost jedinečná, turisté tu nejsou. A tak tady lidé Ašante tančí sobě, svým náčelníkům, králi a předkům.
Kmen Ašante je jedním z nejvýraznějších kmenů etnické skupiny Akan, která obývá západní a centrální kraj současné Ghany a tvoří téměř 50 % obyvatel země. V oblasti, kde Ašantové žijí, jsou dodnes bohatá naleziště zlata, které dalo zemi její původní jméno Zlatonosné pobřeží, a pěstují se tu také nejvýnosnější plodiny, kakao a káva. Není divu, že synonymem ašantského království se stalo zlato a symbolem královské moci zlatý stolec. Zlato také bylo příčinou neustávajícího zájmu koloniálních mocností o toto území. Téměř celé jedno století se táhly války Ašantů s Brity, až byli nakonec hrdí Ašantové poraženi (o poslední ašantské válce si můžete přečíst v magazínu Koktejl č. 5/2000).
Ašantové přišli do centrálního lesnatého území dnešní Ghany ze severu – tak alespoň tvrdí ústní tradice. Koncem 17. století se spojili v pevnou konfederaci pod vedením náčelníka Osei Tutu Asante I. Na shromáždění ašantských náčelníků, které se již tehdy konalo v Kumasi, usedl na zlatý stolec, který je až do dnešních dnů symbolem jednoty tohoto lidu. Ašantové nebyli žádní beránci a vliv svého království rozšiřovali dobyvačnými válkami. Před příchodem Britů kontrolovali většinu území současné Ghany. Hlavním městem bylo Kumasi, ležící na křižovatce hlavních obchodních tras, a pro Ašanty jím zůstalo dodnes. O významu města svědčí mimo jiné to, že celý jeho střed zabírá největší tržnice v západní Africe.
TANCE SE SMRTÍ
Kněží a kněžky akomfo by měli “truchlit” nejvíce – to oni vstupují do spojení s bohy i se zemřelými předky. Na znamení smutku bývávali pomazáni bílým jílem, ale ten byl v průběhu 20. století nahrazen moukou z kasave, která je zároveň obětinou.
Pod žhavým ghanským nebem se za mrtvými nepláče. Pro mrtvé se tančí, zpívá a bubnuje. Kněží a kněžky akomfo jsou mistry v tanci, jenž se skládá z nepravidelných krátkých period prudkých skoků a otáček. Tanci se říká akom a představuje sílu a moc božstva. Někteří tanečníci občas zakolísají, a nebýt jejich pomocníků, kteří je zachytí, snad by upadli. Během tance obětují čerstvá vejce a kořalku, kterou lijí nejen na zem, ale občas jí svlaží hrdlo. Jak slunce stoupá výš a výš, celý ten rej je čím dál divočejší. Jen náčelníci sedící pod velkými slunečníky si zachovávají chladnou, byť přívětivou důstojnost. Pomocníci čas od času posypou křepčící akomfo moukou z kasave. Kněží už připomínají bílé příšerky, i bez speciálních efektů je to strhující podívaná.
Pohřby jsou zkrátka společenskou událostí. První pohřeb se obvykle koná týden po úmrtí, zatímco zesnulý je pohřben kvůli zdejšímu horkému klimatu takřka okamžitě. Pohřbu se zúčastňují příbuzní a přátelé, oblečení do šatů tmavě červené a černé barvy. Zemře-li ale král, přicházejí jeho poddaní z celého království. Další obřady se konají osmý, patnáctý, čtyřicátý a osmdesátý den od smrti. Závěrečný obřad, jehož jsme svědky, je uspořádán rok po smutné události a je zasvěcen předkům. Ašantové věří, že život pokračuje na onom světě, a svět je tak plný duchů předků, kteří jsou pro oko neviditelní, ale žijí dál mezi nimi. Pozorují své živé příbuzné a jsou připraveni potrestat ty, kteří poruší zvyky, a chránit ty, kteří je dodržují. Víra v posmrtný život také vysvětluje důmyslné vybavení zemřelého v rakvi. Prominentní člen společnosti si může vzít od všeho, čím byl obdařen na této straně života, i na jeho druhou stranu. To vysvětluje i lidské oběti, které doprovázely některé pohřební obřady – mrtvý totiž mohl potřebovat svoji milovanou ženu či služebnictvo. Oficiálně už jsou tyto oběti minulostí. Večer v hospodě nám ale dvacetiletý Vic tajemně ztlumeným hlasem naznačuje cosi o tom, jak vloni touto dobou mizeli z Kumasi mladíci, jejichž rodiny žily daleko odsud. Chvíli nás z toho mrazí, pak se ale přikláníme k tomu, že Vic se snaží na nás, nevědomé bílé, udělat dojem. Chce se nám věřit…
Ke smrti se váže mnoho dalších zvyků tohoto afrického etnika. Smrt je sice přijímána jako přirozený jev, ale pozůstalí hledají vysvětlení pro okamžik smrti. Předčasná smrt je tak vnímána jako trest za hříchy, naopak dlouhý život svědčí o dobrém chování. V domě manželů nesla zodpovědnost za blaho muže jeho žena. Pokud žil až do zralého věku, dostalo se jí ocenění a úcty, ale pokud zemřel předčasně, obzvláště za podezřelých okolností, byla první, na koho padlo podezření. Tyto vdovy pak procházely tvrdými rituály, které měly sloužit jako varování všem manželkám, aby žily mimo jakékoli podezření.
Ašantové také rozlišují několik typů smrti. Abodwewuo je přirozená smrt následkem vysokého věku nebo nemoci. Nsramuwuo je smrt způsobená násilím, například ve válce, taková smrt je považována za čestnou. Anwobawuo je smrt zapříčiněná bezdětností a je potupná. Sebevražda nebo smrt následkem malomocenství je atofowuo a je trestem za předchozí hříchy. Takovým trestem je i smrt amumuwuo, tedy smrt ženy během těhotenství, potratu nebo porodu dítěte. V takovém případě je manžel tři týdny držen v izolaci mimo vesnici a následující tři roky se nesmí znovu oženit.
Mnoho z těchto zvyků už postupně mizí, alespoň z velkých měst. Některé zvyklosti se mění, pokrok se nedá zastavit ani tady. Vždyť nedaleko od královského paláce je otevřená internetová “kavárna”… Každopádně je dnešní radostné křepčení na místě – poslední král Otumfuo Opoku Ware II. se dožil požehnaného věku osmdesáti let.
AKREDITACE NA TRADICE
Při natáčení do sebe strkáme s ghanskými kameramany, kterým se pranic nelíbí, že nemáme akreditaci. Vcházíme tedy do náčelnického domu, kde nás všichni přívětivě vítají. Oblečení v tradičních ašantských, pro tuto příležitost smutečních, šatech obsluhují počítače. Náčelníci a jejich pomocníci. Civilizace a tradice.
“Odkud jste? Z Evropy? No skvěle, tak to bude 200 dolarů pro každého.”
Náš rozpočet na téměř dva měsíce je jen o málo vyšší než tato částka, a tak zklamaně protahujeme tváře: “Tohle zaplatit nemůžeme.”
“A kolik můžete dát?”
“Tak padesát na každého.”
Dědicové zlatých dolů se smějí. Je to málo. Zkoušíme něco, o čem víme, že by to nikde neprošlo: “Tak my budeme natáčet a fotit jako turisté, ne jako novináři.”
“Ale prosím, proč ne.” Nerozumíme tomu, ale vrháme se zpět do divokého reje sukní z trávy, zvonečků a bubnů.
Právě včas. Přichází vrchol dnešního dne. Tribuna pro krále už je připravená, tři rudé baldachýny svítí na prostranství před královským palácem. Na místě nejvyšším, obklopen královskou radou a družinou, sedí ašantský král. Tvář má bez výrazu, kolem něj stojí prostě oblečení mladí muži a ovívají jej palmovým listem. Král sedí na zlatém stolci a jeho nohy spočívají na jakési stoličce. Od chvíle, kdy se stal králem, se nesmí bosou nohou dotknout země, nebo by z něj vyprchala síla, která je sílou všeho ašantského lidu. Před baldachýny sedí nosiči pušek, deštníků, vějířů, nosiči mečů, lazebníci, bubeníci a strážci pokladnice. Samotného krále chrání – spíše symbolicky – stráž s nablýskanými a zdobenými mačetami. Skutečnou ochranu poskytují všudypřítomní policisté a vojáci. A už se k nám jeden hrne, jakže je to s naší akreditací.
“Máme ústní povolení,” zkoušíme ho obměkčit. Honza vytahuje průkazku Koktejlu a snaží se příslušníka zmást. Víme, odkud vítr fouká – jeden z kameramanů, jemuž se ustavičně motám v záběru, ho na nás poštval. Napoprvé se finta daří, ale podruhé už je policista neoblomný: “Akreditaci nemáte, tak musíte pryč.”
Opouštíme bojiště, krále jsme viděli a o potíže nemáme zájem. Usedáme u jednoho z reklamních slunečníků, které jsou rozestavěny po obvodu prostranství, velkého jako dvě fotbalová hřiště. Točené pivo bubra bubra tu teče proudem a v horku je zákeřné. S plným půllitrem k nám usedá jeden z ghanských novinářů, svědek našeho incidentu: “Vy ale nejste turisté, viďte?” směje se, a aby nás rozveselil, připíjí si s námi s takovým tím úsměvem, který dokáží vykouzlit jen bílé zuby v černočerné tváři.
Královská rada, obdoba našeho parlamentu. Významní náčelníci, kteří jsou členy tohoto prestižního shromáždění, jsou většinou nejen zámožní, ale i velmi vzdělaní. V “civilním” životě bývají lékaři, právníky či bankéři.
ŠESTNÁCTÝ AŠANTSKÝ KRÁL
Devětačtyřicetiletý král, Barima Kwaku Duah Bonsu, usedl na zlatý stolec před rokem na základě volby královny matky, která má hlavní slovo při výběru nového krále, ale vždy jej používá ve spolupráci s radou starších. Korunován byl jako Otumfuo Osei Tutu II. Budoucí král se narodil 6. května 1951 a je posledním ze šesti dětí madam Afua Kobi. Ta získala ve chvíli, kdy byl zvolen králem, titul Asantehemaa – královna matka. Už v dětství se prý před ním jeho bratři a sestry téměř instinktivně klaněli a obecně byl uznáván za budoucího krále. Proto se ho v pěti letech ujal jeho strýc a začal ho pro budoucí královskou roli vychovávat.
Po absolvování střední školy se Barima Kwaku zapsal na Institut vyšších studií v hlavním městě Akkře do kurzu účetnictví. Po dvou letech odcestoval do Velké Británie, kde pokračoval ve studiu – nejprve účetnictví na Kilburnské polytechnice v severozápadním Londýně. Brzy se ale dostal do popředí jeho zájem o mezilidské vztahy, a tak začal na University of North London studovat rozvoj lidských zdrojů a veřejnou správu. Následoval pobyt v Kanadě a práce hlavního konzultanta velké pojišťovací společnosti. Po návratu do Velké Británie se v roce 1985 stal členem Britského institutu pro management personalistiky. Nakonec se Barima Kwaku Duah Bonsu vrátil v roce 1989 do Ghany a založil si tady firmu, působící – jak jinak – v důlním průmyslu.
S korunovací na krále se jeho život změnil. Jeho ústředním zájmem by mělo být – a všichni věří, že bude – blaho ašantského lidu. Sám zdůrazňuje, že jeho hlavní snahou je udržení sociálního míru a soudržnosti mezi jeho lidem. V tom mu nepochybně jeho znalosti z oboru mezilidských vztahů budou k užitku.
AŠANTEM OD KOLÉBKY KE HROBU
Náčelník, jeho žena a kněží. Tři nejdůležitější osoby každé ašantské společnosti. Rodinný systém Ašantů je matriarchální, což mimo jiné znamená, že klan udržuje žena, a zemře-li, zaniká i rodina. Skutečnou autoritou v rodině je strýc – matčin bratr. Další nespornou výhodou žen je, že jsou jim připisovány všechny pozitivní výsledky manželství včetně dětí, zatímco manžel nese tíhu negativních jevů. Na druhou stranu se ženám může přihodit, že jsou mužem zapuzeny. Případný rozvod, který se v ašantské společnosti nepovažuje za nic svatokrádežného, totiž téměř vždy navrhuje muž. Děje se tak v případě ženiny neplodnosti, ale i na základě neshod, cizoložství či hádavé povahy ženy. Uznávanou metodou, jak získat ženu do svého “vlastnictví”, bylo koupit si ji. Tento způsob podporoval polygamii, protože počet žen narůstal spolu s bohatstvím muže. Bývalo tak obvyklé, že chudší vrstvy žily v monogamii, kdežto příslušníci středního stavu měli obvykle dvě ženy. I v tomto ohledu se ale časy mění. Dnes jsou to právě středně vzdělaní a středně bohatí lidé, kteří upřednostňují život s jednou ženou, a dokonce jen s jedním či dvěma dětmi. Zatímco dříve se veškeré snažení manželů upíralo k zplození co největšího počtu dětí – manželství bezdětná nebyla v ašantské společnosti ceněna – dnes se mnoho vzdělaných lidí snaží o opak. Dvěma dětem je totiž nepoměrně snazší zajistit vzdělání než celému houfu.
Podle ašantské tradice sestoupili první muž a žena z nebe a do tajemství rozmnožování je zasvětila krajta, která žila v řece Bosomuru. Na plození se Ašantové dívají jako na spojení ženské krve a mužského ducha – semene. Když se dílo podařilo a narodilo se dítě, nedostalo se mu prvních osm dní žádné láskyplné péče. Ašantové věřili, že každé nově narozené dítě je duch a že ho jeho původní matka, která je také duchem, hledá. Šlo tedy o velmi nejisté období, a teprve když jej dítě přežilo, bylo přijato do společnosti. Dnes, kdy jsou v zemi porodnice takřka na každém kroku, se to s tradičním zanedbáváním novorozenců má poněkud jinak.
Každopádně své jméno dostane každý až po osmi dnech života, přičemž první i druhé jméno je odvozeno ode dne v týdnu, v kterém se narodil. I bez pohledu do kalendáře je tak zřejmé, že jmenuje-li se nový král Kwaku, narodil se ve středu.
Když však dítě do osmi dnů zemřelo, bylo zbičováno a zohaveno. Bylo vloženo do kameninové nádoby a pohřbeno blízko ženské latríny, která byla jediným vhodným místem pro tuto nádobu zvanou kukuba. Přežití dítěte si Ašantové snažili zajistit nejrůznějšími způsoby. Někdy dokonce udělali na tváři dítěte žiletkou znamení, které ho mělo zošklivit a udělat pro onen svět neatraktivním. Dětí s rituálním zjizvením lze v okolí Kumasi vidět mnoho i dnes, kdy se toto jizvení používá i v průběhu nemoci dítěte a má stejný smysl.
Ašantové nemají žádné iniciační obřady pro své dospívající, kromě menstruačního rituálu dívek. Věří, že pokud není dívka oslavena a uvedena do období zralého ženství při první menstruaci, přináší své rodině zneuctění a pohromy, jestliže přijde do jiného stavu. Při první menstruaci je tedy povinností matky oznámit to starším ženám ve vesnici. V šest hodin večer matka dceru veřejně omyje a ostříhá jí vlasy. Během následujících pěti dnů je považována za nečistou a musí žít v chýši. Musí také dodržovat několik zákazů, jako například nepřecházet svaté řeky, neprodávat jídlo a nenabízet pokrm náčelníkovi. Nesmí také vstoupit do místnosti, ve které je trůn náčelníka, a nesmí spát s mužem. Po pátém dnu starší ženy dívku připraví – oholí jí podpaží a přirození, oblečou ji do slavnostního roucha, zdobeného zlatými ornamenty, a posadí ji na ulici, aby mohla přijímat pocty a dary. Dívka musí všechny obejít a poděkovat těm, kteří se zúčastnili její slavnosti. Očekává se, že se brzo poté vdá. Při svatební noci je pak provedena zkouška panenství, které je prokázáno krvavou skvrnou na prostěradle. Je-li vše v pořádku, chystá se svatební hostina. Pokud žena testem neprojde, může se stát, že svatební obřady vůbec nejsou zahájeny.
Každá, často velmi rozvětvená rodina má vlastního náčelníka, který vystupuje jako její zástupce ve vyšších výborech. Náčelník – ohene – je symbolem kmenové identity. Jakmile je dosazen na trůn, stává se jeho tělo nedotknutelným. V případě jakékoliv nehody nebo neštěstí, při kterém je postiženo jeho tělo, je nutné předložit oběti, aby se zabránilo neštěstí. Avšak sesazený náčelník může být i vykázán z komunity.
Náčelník je ztělesněním ašantských zákonů a působí tedy i jako soudce. Vždy se ale musí radit s královnou matkou. Soudí se, že předkové využívají náčelníky a starší kmene jako svá média a že rozhodnutí náčelníka je vlastně rozhodnutím předků. Dnes to nepochybně nejsou jenom rady předků, ale také často velmi vysoké vzdělání a sociální cit náčelníků, které jim pomáhají vynášet soudy. Ostatně, vedle své “profese” náčelníka mají tito významní mužové také civilní povolání, v nichž bývají často lékaři, učitelé, soudci či diplomaty.
KŘEPČÍCÍ AKOMFO
Je pozdní odpoledne a my se vracíme před královský palác, kde pokračují nekonečné zdravice a tanečky. Jsme přímo magicky přitahováni kněžkami a kněžími akomfo. Ti zastávají roli prostředníků mezi lidmi a nižšími bohy Abosom. Tradiční ašantské náboženství je totiž soustředěno kolem nejvyššího boha Nyame, který je neměnný, vševědoucí a všudypřítomný. Je však příliš posvátný, než aby se mu člověk mohl zpovídat přímo. Od toho tu jsou nižší božstva, která fyzicky představuje směs rozličných látek, jimž je přisuzována zvláštní moc. Právě kněží mají schopnost dát se ovládat nižšími bohy, a tímto spojením se stávají mluvčími boha. Dávají rady žadatelům a předpovídají budoucnost.
Tito muži a ženy, již jsou nyní posypáni bílou moukou z kasave a do úmoru tančí, jsou považováni za nejosvícenější a nejvlivnější členy komunity. Akomfo jsou pravou rukou náčelníka a starají se o bohatství vesnice, města či státu. Jako ve všech podobných společnostech také potlačují nemoci a střeží úrodu. Kněžím sloužily a často ještě slouží svatyně. S mohutným nástupem křesťanství se ale občas stává, že skupina ztrácí své akomfo, kteří bývají nahrazeni křesťanskými kněžími. Také svatyně postupně mizí a k ašantskému nebi stále častěji ční věže kostelů. Učení křesťanské církve o tom, že víra v předky je mylná, podrývá další důležitou část ašantského duchovního života. Přesto se tu dnes sešli lidé Ašante na obrovské slavnosti. Pět dní a pět nocí dokazují, že ačkoli jejich náčelníci pracují s počítači, tradice svých předků, které jim po staletí pomáhaly přežít, nezapomenou. Při pohledu na zpocené bubeníky, rozesmáté
“Závěr našeho století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu,” říká Ondřej Neff, spisovatel sci-fi, šéfredaktor a vydavatel nejznámějšího českého internetového deníku Neviditelný pes.
Ondřej Neff
John Wyndham, klasik sci-fi, napsal jednu povídku, která se jmenuje “Pak přijde čas a muž se musí usadit”. Cítíte něco podobného i ve svém osobním životě?
Nikdy jsem si ho takhle neplánoval. Můj život byl vždycky spojen s prací a celá ta struktura kolem něj je práci podřízená. Dnes, jako “homo ofisník”, jsem doma víc a domovu to prospívá. Nemůžu sedět pořád u počítače, tak uklízím, zvelebuji zahradu… Zvenčí by to mohlo vypadat jako usazení, ale to je více méně náhoda. Kdyby se to přihodilo před 25 lety, tak bych tady seděl taky.
Váš vztah s rodiči byl, podle toho, jak ho popisujete v některých rozhovorech, poměrně odměřený.
Podívejte – otec a matka, která byla starší než on, se narodili za Rakouska a byli z jiného světa. Tím byla první republika a to se z nich nikdy nevykouřilo.
Jak oba snášeli socialismus?
Oba jím bezmezně pohrdali. Nebyli to žádní jánošíci, kteří by běhali po lese se samopaly, ale neuznávali v tom systému žádnou hodnotu. Vytvořili si svět zabydlený osobami, se kterými se stýkali a s nimiž sdíleli stejný náhled na svět. Takovými byli třeba spisovatel Adolf Branald, malíři Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Jiří Trnka. Rodiče byli absolutně jiní než lidé, kterým patřil tehdejší – a patří do značné míry i ten dnešní svět. Byli ukáznění. Vnímali a ctili řád. Kdežto my, co jsme vyrostli v nepořádku, jsme proti nim šupáci. Myslíme nepořádně, jednáme nepořádně a taky žijeme nepořádně. Oni žili v řádu světa, který dokázal vybudovat ve Zlíně Baťovy závody, který měl obrovské plány. Byla to doba, kdy se připravovalo pražské metro, které se mělo začít stavět v roce 1940, dálnice. Všechno bylo před startem. Jejich doba byla zkrátka úžasná, a tou současnou pohrdali. To pohrdání dobou přenesli i na mě.
Mrzelo vás, že otec moc nereagoval na to, co jste psal?
Ale to se nedalo nic jiného čekat. Jeho imaginární učitel byl Thomas Mann. Feuchtwanger byl pro něho už rodokapsový pisálek. Nikdy to samozřejmě tak neřekl, ale nebral ho. Pro něj neexistoval. To ještě tak Anatole France, Victor Hugo a Honoré de Balzac. Nejvíc ho ale přitahoval a ovlivňoval právě Mann.
Když jsem jako malý začal vydávat své první noviny Blue Stallion (Modrý hřebec) podle nápisu na krabičce zápalek – to ho zaujalo, ale pak přišla velká prodleva. V pubertě jsem nic nepsal. Neměl jsem potřebu. Vlastní beletrii jsem začal psát až při studiích, kdy jsem byl zaměstnaný v rozhlase. Tehdy jsem si vymyslel pořad Za kulisami dějin, psal jsem si ho a tak trochu i režíroval. Tady jsem přišel na chuť dialogu a učil se rozvíjet příběhy. Zalíbilo se mi to a objevila se chuť psát. Do té doby mě to ani nenapadlo. Na rozdíl od otce já umělec nejsem. On byl umělec. Jsem absolutně jiný. Napsal jsem sice nějaké knížky, ale ani spisovatel nejsem. Ještě tak spekulativní publicista, to ano, protože sci-fi je spekulativní publicistika.
Byl by, podle spekulativního publicisty, minulý systém schopný se udržet i v období rozvoje Internetu?
Ono to není tak jednoduché. Už za bolševika bylo obtížné sehnat počítač. I obyčejné PC 286 bylo Američany embargováno. Jak by se ti nahoře zachovali vůči Internetu? K jeho provozu musíte mít servery. A ty jsou kontrolovatelné. I Internet má řád. Ono to není o tom, že někde do prostoru vysypete pytel počítačů, a vznikne Internet. On má strukturu. Existuje doména prvního řádu a tou je u nás CZ. A na té někdo sedí. Kdybychom se chtěli kontaktovat načerno, tak bychom asi museli přes Německo. Šlo by to, technicky, ale víte, kolik by to stálo? Kolik lidí by se do toho asi pustilo?
I přesto, mohl by se režim udržet, když by všude v okolí byl Internet volně dostupný?
Myslím, že ano, pokud se bavíme o tom, zda by Internet režim porazil. Vezměte si NDR, kde nebyla žádná jazyková bariéra. Lidi koukali na Springerovy světelné noviny přes zeď, o příjmu rozhlasu a televize nemluvě. No a co? Nemohli nic dělat, mířily na ně samopaly. My přeceňujeme informace. I tehdy jsme veškeré informace měli, jenom jsme nemohli nic dělat. Když vám svážou ruce, těch informací můžete mít, až vám budou padat z uší, a nebude vám to nic platné. Video, satelity, všechno bylo. Koukalo se na CNN, a co? Podívejte se na Poláky – Jaruzelského vojenská diktatura, ale na rozdíl od nás jejich samizdatové knížky vycházely ve dvacetitisícových nákladech a prodávaly se v knihkupectvích. A přesto jejich diktatura padla zhruba ve stejnou dobu jako u nás. Myslím si, že by Internet nějak existoval, ale v nesrovnatelně menší míře. Byla by to fajnová, undergroundová práce, ale nebylo by to to, co je dnes.
Jak se vám psala rigorózní práce na téma ideologie anarchismu a levicového terorismu?
Výborně. To jsem se zabýval událostmi z Paříže v květnu roku 1968. Dnes mě fascinuje, jak se to v intenzivní vlně vrací. Máte ideologii, která zdánlivě propaguje rovnost a nestrukturnost, a jak tam automaticky struktury vznikají. Naprosto totalitního charakteru. Ale jinak to nejde! Jak to tam tenkrát chodilo? Řekne se, že se namalují plakáty. Jenže takhle se na to všichni vykašlou. Není namalovaný žádný. Musí být ustanoven šéf oddělení plakátů, který rozhodne: ty nakoupíš štětky, ty papíry, ty to vymyslíš, ty nakreslíš a ti to vylepí. Už máte strukturu. Úžasné. Jsou odhaleni zrádci, potrestáni vyloučením (o rok později, kdyby to tak šlo dál, popravou). Ta práce je možná moje nejlepší věc. Někomu jsem ji půjčil a je v čudu. Musím ji někde najít.
Někde jste prohlásil: “Kdo neumí zatlouct hřebík, je vůl a neměl by se tím chlubit.” Platí pro dnešní dobu, že kdo neumí s počítačem, je vůl a neměl by se tím chlubit?
Ne, to ne. Naprosto ne. Práce s počítačem přece jen vyžaduje speciální dovednost a ta není povinná! Hřebík mi v tom výroku nahrazoval vztah k manuální práci a k technice. Ale já bych to řekl i jinak. Když někdo prohlašuje, aniž se o to pokusí, že je to blbost – a třeba by to potřeboval, ale nechce to umět jen proto, že to je technika, tak to pokládám za velmi pošetilý postoj.
Dá se hovořit o pošetilosti, když tak začne hovořit vrcholný politik?
Myslím si, že se jim trochu křivdí. Chápu ty slavné výroky Klause a Zemana jako určitou provokaci a reakci na přemrštěné uctívání technologií. Oni rádi vstupují do konfliktů, ale že bychom je za toto měli upálit? Taky si uvědomme, že k výpočetní technice se snadno dostanou mladí lidé a pak staří nad sedmdesát. Mají čas, zkoušejí to, nestydí se požádat o rady, když jim to nejde. Zato ti sebevědomí a profesně zdatní čtyřicátníci si většinou říkají: “Ale co, dosáhl jsem svého bez počítače, tak co bych na stará kolena…”
Nakolik je součástí vaší osobnosti to, že vždycky chcete vyčnívat?
To je jinak. Nechci vyčnívat, ale vyčnívám.
Neřekl jste si kdysi třeba toto: “Internet vypadá zajímavě, nikdo to pořádně nedělá, tak to zkusím”?
Ne, tenhle motiv tam nehledejte. Kdybych chtěl vyčnívat, tak už jsem měl předtím tucty možností.
Ale vize Internetu, nové náboženství…
No dobře, jenže když jsem se jím začal zabývat, žádné “náboženství” to nebylo. Bylo tu pár chlapíků, kteří měli Internet někde na katedře a dělali s ním pokusy. Nikdo nevěděl, co z toho bude. Mě na tom zaujala praktická využitelnost, ale že bych se do toho vrhal s nějakými vizemi strašně dopředu, to ne.
Berete Internet za vše řešící informační náboženství?
Takový pohled naprosto odmítám.
Já mám ale dojem, že je tu v poslední době tlak, aby se takovým stal. Ať nad tím ztratíme kontrolu a nepřemýšlíme. Všude reklamy: surfuj po Internetu, povídej si, posílej maily, buď na síti, a pokud možno pořád.
Jakmile máte určitý typ osobnosti, pak nad vámi vezme kontrolu cokoliv. Žena, pivo, fotbal. Internet je nástroj, jako cokoliv jiného. Nic mystického na něm není. Je užitečný zejména lidem se speciálně vyhraněným zájmem. Když se někdo zajímá o kudlanky, stačí tři měsíce a díky Internetu si o nich zjistí prakticky všechno. Může si se zájemci vyměňovat po síti fotografie kudlanek, články o kudlankách, diskutovat o kudlankách, stane se kudlankou a bude vědět o kudlankách víc než ony samy o sobě. Interent má spoustu odstínů a na to se zapomíná. Lidé si ho občas představují jako kladivo nebo nebozez, ale to je naprosto scestný pohled. Nejde o jednoúčelový nástroj. Je to komunikační prostředí, ve kterém je spousta vrstev sloužících k různým věcem.
V roce 1997 jste prohlásil, že internetový deník Neviditelný pes jsou vaše osobní noviny. Platí to stále?
Už ne. Dnes to jsou normální názorové noviny s řadou sekcí, které už dělají jiní lidé. Jen za říjen má Pes 4,5 milionu zhlédnutých stránek. Je to regulérní velký podnik.
Kolik zabere práce?
To se dá těžko odfiltrovat. S trochou nadsázky můžu říct, že i rozhovor s vámi můžu brát jako práci pro Psa. I když jdu jen tak po ulici, musím si dávat bacha. Všímám si maličkostí, musím vidět legrační věci, smutné věci a přemýšlet, jak by to šlo do Neviditelného psa. Často nejlepší nápady dostávám, když usínám, kdy logika jde spát dříve než fantazie. Někdy se přinutím probrat, a to je dobrý. Ale mnoho geniálních myšlenek jsem takto pohřbil. Lepší je to po ránu, když se logika ještě neprobudila, ale fantazie už pracuje.
Dá se Neviditelným psem uživit? Před rokem jste se ještě vyjadřoval velmi neurčitě.
Od roku 1997 jsem měl na Psu proužkovou reklamu. Tehdy to začínalo. Dnes mě Pes živí, mám plat, který zhruba odpovídá tomu, co bych měl jako zaměstnaný redaktor.
Nemáte strach, že v budoucnu budete muset obsah trochu přizpůsobit reklamě?
S obrovským gustem bych na Neviditelném psu reklamu zrušil. Kdyby to šlo tak, že každý, kdo si tady přečte článek, by zaplatil třeba 10 haléřů. Jemu by to neuškodilo, já bych z toho platil autory, svůj provoz, a bylo by vymalováno. To neumíme. Dnes je situace taková, že reklamu tady dělá agentura a jde to mimo mě. Ani nevím, co tam běží. Měl jsem třeba problémy s Telecomem, a na Psu běžela jeho reklama. No a co? Telecom je firma, která dělá produkty, tak proč bych ji měl uřezávat? Nic necenzuruji.
“Ke sci-fi mě přivedl zájem o vnitřní uspořádání, které ve mně je,” uvádíte v jednom rozhovoru. Hezké, pomyslel jsem si jako čtenář, ale co to znamená?
To jste mě dostal! Nevím, co jsem to plácnul. Asi to byla věta vyplývající ze záhadného inspiračního popudu. Takhle vznešeně se tvářící floskule měla vyjádřit všeobecně známou pravdu, že spisovatel hledá inspiraci ve svém okolí. Ve věcech, které jsem psal na konci osmdesátých let, byli moji hrdinové aktivní lidé, ale nikdy nebyli v nějakých mocensko-korupčních strukturách. Většinou stáli mimo a vytvářeli si vlastní světy. Takhle nějak jsem sebe vnímal a takhle jsem žil. Měl jsem svůj svět, ve kterém jsem se pohyboval, v něm jsem si vytvářel přátelství a zájmy. Dnes jsem trochu hendikepovaný, protože jsem o tento inspirační zdroj přišel. Už se necítím jako člověk mimo strukturu. Mám úspěšný deník, který mě baví, lidi mě uznávají, váží si mé práce, to těší a dělám to tak, aby si jí vážili dál, a ten pocit vykořenění, který tu byl, vůbec nemám.
Jak se hledala ztracená “živá voda”?
Za nového režimu už to tak intenzivní prožitek nebyl, a z těch knih je to, málo platné, vidět. Až teď, poslední větší práce – román Tma. V něm jsem našel jako zdroj inspirace šok přicházející ze světa kolem nás. Ve Tmě je hlavním zdrojem Jugoslávie. Líbezná země v 70. letech plná přátelských lidí… a najednou jdou, uřezávají si nosy a nosí je u opasku… Tam jsem si vytvořil konstrukci, že se v dnešním světě něco stane, zmizí elektřina a lidi se musejí nějak zachovat. Dnes honí policajti Kajínka, ale kdyby k tomu opravdu došlo, člověk, jako je on, má velkou pravděpodobnost, že se stane hlavou státu! Ať už u nás, nebo v jiné zemi. Je surový, nelítostný, má odvahu a inteligenci. Má všechno. On by vytvářel nový svět, kdyby se ten náš zhroutil.
Připomíná mi to Roberta Merleho a jeho román Malevil, ve kterém se popisuje život na francouzském venkově po jaderné katastrofě.
Tu knihu jsem nečetl. Mne už jako kluka zasáhl Londonův Šarlatový mor. Čistá sci-fi, výborná postkatastrofická novela. Popisuje se v ní epidemie, při níž dva lidé ze sta přežijí. Úplně náhodně. Všechny takzvané postkatastrofické romány jsou situovány do “světa po průšvihu” a teď se tam ti, co přežili, smaží. Vy se to snažíte rozplést, jak by se asi chovali. U Tmy jsem spokojený s první půlkou a na jaře chci kompletně předělat druhou, i když kniha už vyšla. Uvědomil jsem si totiž, že tak, jak jsem to napsal – vytvoří se mocenská struktura tvořená takovými “kajínky”, bezprostředními muži násilí, struktura bývalého režimu zůstane zachována, je tu vláda, ale nevládne, existují mezinárodní vztahy a někde jsou lidé, kteří hledají technologie, jak vytvořit civilizaci bez elektřiny – tak to je nesmysl. Nereálná blbost! Bylo by to jinak. Darebáci z vlády by se s těmi “kajínky” dohodli. Ve stylu opoziční smlouvy a velice rychle. Našel by se společný nepřítel – asi přírodní vědci, kteří by byli hozeni davu k mučení a pronásledováni. Konkrétní příklad, který tam možná bude, je tandem Klaus s Kajínkem, to by byl velmi použitelný “diumvirát” pro takový svět. Ještě tam musí být podpora katolické církve, kterou velmi miluji a bude hrát významnou roli. Takhle tomu novému světu věřím a v tomto smyslu tu knihu přepíšu. V tom je rozdíl mezi mnou a mým otcem. Otec by radši umřel, než by vydal knihu, o které by nebyl stoprocentně přesvědčen, že je naprosto hotová. No a co? Jde o to, aby se mi povedlo to napsat tak, jak dnes vím, že je to nutné napsat.
Jak se díváte na dílo, které za sebou zanechává “vědecký” propagátor kontaktů s mimozemskou civilizací pan Erich von Däniken?
Tam jsem nelítostný. Dokonce to pokládám za určitý druh podvodu. Můj vztah k tomu se ale postupně vyvíjel. Nejdřív jsem to bral za kuriozitu, zábavnou piškuntálii. Na začátku 80. let, po smrti Ludvíka Součka (mimochodem Souček ho nejdříve přeložil, pak vykradl a pak ho začal pomlouvat), došlo k tomu, že ze Součkovy knížky Tušení stínů otiskli ukázku v nějaké čítance pro děti jako příklad literatury faktu. Tehdy to rozhněvalo Jiřího Grygara a on napsal článek o tom, jaká že je to nehoráznost a že to není žádná literatura faktu, ale podvod. Tenkrát jsem se Součka veřejně zastal a v Mladé frontě jsme polemizovali, proč tak trápí muže, který se nemůže bránit. Když jsem se s Grygarem setkal, vysvětlil mi, jak se na to dívá on. Tento druh iracionality a podvodnictví ztotožňuje s násilnickou ideologií totalitních režimů. Vidí v něm totalitu názorů. Rudé vlajky tam nevlají, ale podstata je jasná: musíte něčemu věřit. Autorita vám to nabuší do hlavy. Kdežto věda je založena na konfliktu názorů a každý krok, který věda udělá, se musí obhájit ve tvrdé oponentuře, a když je to prokázáno, pak je ten krok akceptován jako další krok zápasu s nevědomostí. V tomhle s ním naprosto souhlasím a od té doby si na pavědy dávám veliký pozor. Taky s velikým znechucením vidím, jak iracionalita nabývá na síle. Naposledy jsem se o tom hádal včera, ve společnosti. Jen jsme tak seděli a najednou někdo začínal vysvětlovat, jak je třeba budovat mosty mezi paravědou a vědou. Já se snažil vysvětlit, že to prostě neexistuje. Jaképak mosty? Buď je tu věda se strukturou metod, nebo je tu něco jiného. Jak chcete dělat most k něčemu, co nemá žádný břeh? To je jiná dimenze myšlení! Jistěže, paravědu nikomu neberu a taky nenavrhuji, aby se Dänikenovy knížky pálily v pecích a jeho samotného zavřeli. Ale remcat proti ní nepřestanu.
Ale co jevy, které se dnes příčí vědeckému vysvětlení?
Nadhazujete udičku na hádku. Především, co to jsou “nevysvětlitelné jevy”? Obvykle jde o pseudojevy, o podvod. Ale dobře, netvrdím, že všechno na světě je vědou vysvětlitelné, to vůbec ne! Princip je v nahlížení. Věda je velmi úzký úhel nahlížení na svět. Svět je daleko širší a bohatší, než dnes věda dokáže vysvětlit. Naprosto si nemyslím, že věda je univerzální nástroj vnímání světa. Ona je jeden z nástrojů, jakými se člověk snaží postihnout určitou část světa, a nese praktické výsledky v podobě aplikovaných technologií. V tom foťáku, co leží před námi na stole, není nic, co by bylo vymyšleno paravědci. Všechno v něm je výsledkem vědeckého zkoumání. Proto má věda autoritu. Nelíbí se mi, když se někdo snaží na ten komediantský vůz plný kejklířství a cvičených opiček navěsit nálepku vědy, aby na její autoritě parazitoval. Ať se do ní nemontují. Nejsem žádný fanatik, který by se nenechal přesvědčit, ale zatím mne nikdy žádný experiment nepřesvědčil. Ani z tisíciny. Nesmírně rád se s kýmkoliv utkám, ale za rovných podmínek!
Taková televizní debata by asi nesledovaností netrpěla?
Ano, ale ne aby to bylo třeba tak, jak se stalo mé kamarádce. Vzdělání má v oboru nukleární chemie, a vzali ji do pořadu o záhadách. Mluvili o bílé paní. Užívali groteskních argumentů, že prý tam určitě někde byla. Když štáb vlezl do místnosti, tak jim vždycky došly baterky v kameře. To jsem se nasmál! Vždyť štábu dojdou baterky, kdykoliv a kamkoliv přijde. Odjakživa. Ona tam říkala, že je to nesmysl, že na to nevěří, a oni jí řekli děkujeme, a pak dál blábolili o bílé paní. Já se jí druhý den ptal: Proč jsi tam lezla? Ona mi tvrdila: Já jim oponovala. Jenže jakou roli tam sehrála? Dělala těm padouchům alibi. Nikdo jim díky její přítomnosti nemohl říci, že jsou jednostranní. Byla tam za blbce, který potvrdil serióznost pořadu jen těmi několika větami protestu. Celé to byl mediální podvod! Ano, kdybych měl hodinu sedět naživo před kamerou a naživo se bavit s takovým podvodníkem, to by bylo jiné. Ale žádné stříhání, žádné moderování. Mano a mano, nůž proti noži. A uříznu jim pytlík.
Když si čtete články plné konstatování typu: “ropa zbývá tak na padesát let, pralesy mizí, ledovce tají, z havarovaného tankeru uniká do moře styren, pitná voda na příděl”, nemáte jako vizionář dojem, že žijeme ve vyděděném čase? Že tohle je poslední zvonění, které nás zve na závěr představení: “Žili byli na Zemi”?
To, co jste vyjmenoval, jsou samozřejmě obrovské problémy. Já jsem technooptimista a myslím si, že problémy, které vytváří průmysl a aplikace techniky, musí zase technika vyřešit. Samozřejmě, že to nevyřeší sama. Musí být řízena rozumnými lidmi a to je jeden z fundamentálních problémů dnešní doby. Není sporu o tom, že se musí změnit dnešní myšlení lidí. Že jenom konzumující společnost nemá východisko. To je obsah 21. století, ale na náhlé zvonce nevěřím. Myslím si, že existuje to, co technicky existovat může a čemu není vnějšími silami zabráněno v existenci. Já vidím svět jako stav dynamické rovnováhy mezi nejrůznějšími tlaky a silami.
Když ale my pomalu a nezvratně narušujeme právě tu dynamickou rovnováhu?
To jen potvrzuje to, co říkám. My jsme jednou z těch sil. Jsme aktivní ničící element. Například to znamená, že ničení amazonských pralesů je fakt, který existuje proto, že lze zničit amazonské pralesy. Technicky. A protože tomu nikdo nebrání, tak se to děje. To je důkaz mé teze. Teď jde o to, co proti tomu dělat. Vznikají politické síly, vznikají ekologická hnutí, existují ekonomické tlaky. Je tady tlak vedoucí k osvětě, aby se pochopilo, že je to sebevražda. A je to ještě složitější, protože jsou ve třetím světě, kde vám argumentují: “jo, vy jste si všechno vykáceli ve středověku, tak nám do toho teď nemluvte”.
Není v tomto případě vymýšlení sci-fi zavíráním očí před drsnou skutečností a malováním si jakéhosi lepšího neznáma typu “co by bylo, kdyby”?
Určitě to není vědomá snaha. O krocích vedoucích ke zničení života na naší planetě se samozřejmě dobře píše a změna klimatu je oblíbené téma. Když ale nad tím přemýšlím, tak je tu skutečně zádrhel, který by mohl ke konci naší planety spolehlivě vést. To, že důsledky naší činnosti jsou dlouhodobější, nebo že děje, které vyvoláváme kolem sebe, jsou nevratné. I kdybychom teď přestali s tím, co se záporně podepisuje na našem okolí, tak už nám to nepomůže k cestě zpátky. Vytvořili jsme novou realitu.
Velice dobře se píše o kontaktech s mimozemskými civilizacemi…
Z toho sci-fi částečně žije. Ale já na to mám minimálně dvě roviny pohledu. Ta racionální říká, že to prostě možné není. K fyzickému kontaktu typu Kolumbus se vylodil v Americe nedojde. Naše civilizace není schopná mezihvězdného letu. Jestli někde taková civilizace existuje a toho mezihvězdného letu schopná je, tak má astronomii na takové úrovni, že by neletěli naslepo. Šli by najisto a už by tady dávno byli. Samozřejmě, že je výhrada, že to nemusí být na bázi raket. Těmi jsme zatím pořád fascinováni, a třeba je to slepá ulička. Mohou být i jiné technologie. Podívejte, můžete telefonovat jen tomu, kdo má telefon. Je tedy možné, že dojde ke kontaktu na bázi komunikace, nikoli na bázi fyzického styku. K takovému kontaktu dojde, až když určitá civilizace dokáže takovou technologii zvládat, tedy obrazně řečeno, až vynalezne telefon. To bych nevylučoval. A pokládám to pro sebe za jedinou pochopitelnou formu komunikace s jinými civilizovanými soustavami.
Pokud by došlo k přímé návštěvě, jsem přesvědčen, že konflikt bude naprosto nevyhnutelný, protože nedůvěra obou civilizací bude naprosto logická. Není možné, aby nebyla. Konflikt může mít různou podobu. Je to věc kontaktu kultur. Prožíváme ho i my dnes na téhle planetě. Kupříkladu na Nové Guinei v určitých oblastech ještě stále žijí lidé na úrovni doby kamenné. Jen občas je někdo vyfotí. Jak velkou stopu to fotografování zanechá? I to je civilizační agrese, protože vyfocení lidé už nikdy nebudou jako předtím. Bude se jim to honit v makovici. Budou ještě s takovým nadšením “pojídat lidi” ze sousední vesnice? Jak se změní jejich kultura? Dopadne to s nimi jako všude jinde v podobných případech. Ta jejich “primitivnější” kultura bude zničena. A stejně tak by to odnesla ta naše kultura po setkání s něčím, co ji ve všech směrech přesahuje.
Chtěl byste vy, necestovatelský typ, být v posádce s cílem návštěvy u inteligentních bytostí v jiném planetárním systému?
Určitě. Pro mě by to byl vrchol života, i když bych věděl, že se vrátím do jiné doby, nebo vůbec ne. To vím bezpečně.
Jako palivo pro pohon raketových motorů se v jedné z vašich prací používá čas. Jak vnímá samotný čas vynálezce časosběrných motorů?
Čím jsem starší, tím víc se mi čas zužuje do přítomné chvíle. To je ale asi normální reakce, možná obranná reakce člověka, který je v poslední třetině života, a není to jen otázka úzkostí před smrtí. Zkušenost mě naučila vážit si dobře prožité doby, dobře prožitého času. Je to veličina, na kterou mohu nahlížet různě, a jinak na ni nahlíží můj pes. Zjistil jsem totiž, že i on vnímá strukturu času. Pes ví, že děje mají následnost, je schopen se těšit, ale má obrovskou trpělivost v ležení a čekání. Teď je čas ležení, a jestli leží pět minut nebo pět hodin, to u něj nehraje roli. U nás by to roli určitě hrálo. Vonnegut přirovnává naše vnímání času k pocitu člověka, který je na jedoucím železničním vagonu a dívá se na krajinu trubkou dlouhou pět metrů. My vidíme z času to, co on trubkou z krajiny. Pes se taky dívá trubkou, ale ona je asi kratší. Nebo širší? Určitě je jiná.
Mě vždycky překvapí silný pocit bezmoci a vzteku, jaký zažívám nad nefungující komunikační technikou.
Vůči tomu jsem už asi otrlejší. Vím, že se ani v takovém případě neboří svět. Klekla si mašina? Vltava nepřestane téct svým korytem, ptáci nespadnou z nebe. Kleklo si to, musí se to opravit. Už jsem apatický. Našinec se rozčiluje, když uvízne v zácpě. Němci ne. Jsou vycvičení. Je to neprůjezdné, Němec si otevře noviny a čte. Nerozčiluje se. Jde o zvyk. Už to zažil mnohokrát.
Často se diskutuje na téma, co je ještě vhodné na Internetu ukazovat, a co už ne. Existují nějaké hranice proti exhibicionismu za každou cenu?
Kdyby nějaká žena oznámila, že před kamerou porodí a pak dítěti uřízne hlavu, tak tam ta hranice je, protože je zákonem zakázáno řezat dětem hlavu. Není ale zákonem zakázáno rodit před kamerou. Tak proč ne? Ve filmu X-tro jsem viděl, jak žena rodí dospělého chlapa. Byla to jedna z nejbizarnějších blbostí, které jsem ve sci-fi filmu viděl. Kdo se chce dívat, ať se dívá. Já takové ženě rozumím. V otevřené, svobodné společnosti je strašně těžké se dostat z anonymity. Je to obtížné proto, že každý může všechno. Za bolševika, když nikdo nic nesměl, šlo o to, najít nějakou skulinku, pak to bylo snadné. Dnes je to jako louka a na ní miliarda stébel a kytiček. Žádnou z nich pořádně neuvidíte. Ovšem když je před vámi popraskaná asfaltová silnice a tu a tam nějaká kytka, je na každou krásně vidět. A tak to bylo za bolševika. Není pravda, že ty kytky v asfaltové silnici nutně musely být svině a spolupracovat. Takový Hrabal byl setsakra vidět, a nezaprodal se. Dnes, když chcete na sebe upozornit, tak těžce hledáte svoji cestu. Každý má svobodnou volbu. Někdo rodí před kamerou. A funguje to, i my dva o tom tady žvaníme. No a co dál? Když na sebe upozorníte trapnou exhibicí, jako je rození před kamerou, zaškatulkujete se – pokud se stanete ženou a budete rodit před kamerou. A je otázka, jestli pak v takové škatuli budete šťastný.
Pořád se objevují věštci s výjevy na téma: díky technice nastává soumrak klasických knih a časopisů. Všechno bude v digitální podobě.
Domnívám se, že k určité dvojkolejnosti dojde a vznikne specifický druh literatury psané pro Internet. Ale v žádném případě se nedomnívám, že by to ohrozilo knihu. Kniha ve své podobě přetrvá. Svět se zmnožuje, divadlo je divadlem pořád, film ho nezabil. Televize nezabila film. Digitální a internetová televize nezabije normální televizi. Co se změnilo, je to, že spisovatel v tomto světě už není guru. Kdyby Victor Hugo ve své době řekl, že všichni mají nosit zelenou čepici, druhý den všichni mají zelené čepice, protože to přece řekl pan Hugo, a to byla autorita. Dneska neexistuje srovnatelná autorita. Ani u nás, ani ve světě.
Nový Gándhí nepřijde…
To je právě to, jak jsme mluvili o těch kytkách na asfaltu. Gándhí byl jednou z nich. Společnost byla nesmírně rigidní a on tam vyvstane s jinými myšlenkami. A on byl také první, kdo začal využívat médií. Jeho karikatury ho často zachycují ve světle reflektorů a před kamerou. Byl první medializovanou figurou. A dnes? Jen to zkuste, zaujmout. V New Yorku jsem šel Ruskou čtvrtí a na jedněch dveřích visel plakátek: Mesiáš jsem já! Přišel jsem, abych vás spasil. Pod tím jméno. To byl spasitel, který se nepovedl.
Je současná doba taková, aby vůbec vznikl Kristus, který se povede?
Oni možná mezi námi jsou, ale jde o to, jestli je tak vnímáme. Bill Gates, kdoví jestli není takový Kristus? Vnutil nám standard, zrušil babylonské zmatení počítačů a spojil lidi. Je Václav Havel Kristem naší společnosti? Určitě je jeden z deseti lidí tohoto světa, kterého, když něco řekne, lidé poslouchají. Když začne mluvit o zelených čepicích, tak všude, kromě české kotliny, si o nich velmi pozorně vyslechnou přednášku. V české kotlině se čeká, až umře, a pak se budou všichni předhánět v tom, jak ho milovali a jak se s ním znali. A budou pomníky a ulice pojmenované po něm. A obrazy. Dnes víme, že si koupil vilu ve Španělsku a má za ženu herečku. To je vše, co o tomto Kristovi víme. Bohužel.
Podepsal byste petici s názvem “Budoucnost už není to, co bývala”?
Samozřejmě. Protože nebude žádný zlatý věk. Zlatý věk už je, protože tady není válka, přinejmenším v našem segmentu světa. Jednou budeme na konec století vzpomínat jako na období blahobytu a neslýchané svobody. Mám totiž dojem, že si lidé na sebe pletou obrovskou duchovní nesvobodu. S dnešní svobodou neumějí zacházet a neumějí si jí vážit. Neobávám se technických problémů, obávám se lidských faktorů a předvídám, a teď mluvím naprosto vážně, že závěr dvacátého století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu. Teď nás čeká temná doba jednadvacátého století, živoření pod různými ekologisty, feministy a já nevím jakými -isty. Pod zástěrkou svobody se chystá velká nesvoboda.
PhDr. Ondřej Neff, *26. 6. 1945 v Praze, spisovatel, novinář a fotograf
otec: Vladimír Neff – jeden z nejznámějších českých spisovatelů (Třináctá komnata, trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka). matka: herečka Vlasta Petrovičová, zakládající členka Osvobozeného divadla. Ondřej Neff je absolvent fakulty žurnalistiky se zkušeností s obživou ve stylu devatero řemesel. Věnuje se sci-fi žánru a k dnešnímu dni mu vyšlo 38 knih (např. Vejce naruby, Milenium, Tma atd.). V roce 1990 zakládá časopis Ikarie a dva roky působí jako jeho šéfredaktor. Od roku 1990 do roku 1994 byl vedoucím přílohy Víkend Mladé fronty dnes. V současnosti je patrně naším nejznámějším internetovým publicistou, šéfredaktorem a vydavatelem internetového deníku Neviditelný pes. Držitel ceny “Osobnost českého Internetu” za rok 1999. Ženatý, manželka Michaela, syn David a dcera Irena.
Mikuláš II. (Mikuláš Alexandrovič Romanov), poslední ruský monarcha, se narodil 18. května 1868 v Carské obci, v rezidenci Alexandra III. a jeho choti. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání, a protože měl podle tradice převzít atamanství nad všemi kozáckými vojsky, byl připravován i po vojenské stránce. Na trůn nastoupil ve svých šestadvaceti letech, v roce 1894. Byl prvním carem, který oficiálně ohraničil svou moc – otevřel cestu k vytvoření parlamentního systému a sezval Státní dumu.
V první světové válce byl hlavním velitelem ruské armády. Po Únorové revoluci se 15. března 1917 zřekl trůnu. Následovalo domácí vězení v Alexandrovském paláci Carské obce. V srpnu byl společně s rodinou poslán do Tobolska, koncem dubna 1918 byli převezeni do Jekatěrinburgu. V noci ze 16. na 17. července byl v tomto městě poslední ruský car i s rodinou zastřelen.
Nejznámější a “nejkrásnější” fotografie carské rodiny. Zleva: Anastazie, Tatjana, Olga, Marie, uprostřed car Mikuláš II., carevna Alexandra a klečící Alexej.
ODSOUZENÍ BEZ SOUDU
Na čí příkaz, z čí vůle byla přichystána a spáchána vražda ruského cara i s jeho rodinou? Hlavními orgány zabývajícími se osudem rodiny Romanovových byli vedoucí členové komunistické strany a samotného všemocného aparátu sovětu v čele s V. I. Leninem a J. Sverdlovem.
Zpočátku bylo rozhodnuto, že otázky týkající se přípravy soudu s carem bude řešit VCIK (Všeruský centrální výkonný výbor), na zásah Lenina však celá záležitost začátkem roku 1918 přešla do rukou Rady lidových komisařů. Ta měla v započaté práci pokračovat. Nestalo se však nic, a to podle lidového komisaře I. Stejberga pro pasivitu samotného Lenina. Revoluční vůdce, který ve svém díle píše, že “je třeba useknout hlavu nejméně setnině Romanovců”, se očividně snažil soud s carem a carevnou na nějakou dobu zmrazit. A poté splnit svou hrozbu bez soudu, bez práva. Na konci dubna roku 1918 byli Romanovci převezeni z Tobolska do Jekatěrinburgu – hlavního města Uralu. Větší vzdálenost od Moskvy měla napomoci snadnějšímu utajení.
Lenin vydával pokyny především přes Sverdlova a Dzeržinského. Zástupce Uralské gubernie a faktický vedoucí strany I. Goloscekin se pak se všemi otázkami stran cara a carské rodiny obracel na ně. Goloscekin pak – přirozeně kontrolován Moskvou – vytvořil skupinu strážců. Vznikla vnější a vnitřní ochrana cara a členů jeho rodiny. Vnitřní ochraně velel oblastní předseda CK, budoucí neblaze proslulé KGB, J. Jurovsky.
To už byla likvidace carské rodiny cílevědomě připravována. Souvisela především s blížícími se jednotkami bílých, které už bezprostředně ohrožovaly město.
Společně s carem byli zastřeleni také všichni členové jeho rodiny a služebnictvo. Byly tak zavražděny i děti, a to přesto, že pro komunisty už nebyl ani samotný Mikuláš II., který se zřekl trůnu, carem, ale pouze “občanem Romanovem”. Otřesný zločin byl vykonán vojáky vnitřní ochrany Ipatevského domu, kde byli zajatci vězněni, v noci ze 16. na 17. července 1918.
POPRAVIŠTĚ VE SKLEPENÍ
V osudnou noc probudil Romanovovy jejich osobní lékař Evžen Botkin. Vojáci je pod záminkou starosti o jejich bezpečí vyzvali, aby přešli z horních pater do přízemí. Velitel popravčí čety Jurovsky přitom uklidňoval budoucí oběti: “Město je neklidné, je nutné, abyste přešli do dolních prostor.” Ve skutečnosti však byli vedeni na smrt.
Poté co se shromáždili ve sklepní místnosti a byl na žádost Alexandry Fedorovny přinesen malý stůl s párem židlí, byl náhle přečtený krátký rozsudek. Car, v tu chvíli otočen ke svému synovi, který mu seděl na kolenou, byl zasažen do týla střelou z Jurovského koltu. Ve stejném okamžiku se ozvaly výstřely jeho vojáků.
Oběti tvořily nedokonalý půlkruh směrem do středu místnosti, kde seděl car s carevičem, po pravici stála carevna a na levé straně dvě z dcer. Porůznu pak stály zbylé dvě dcery a služebnictvo. Po první velmi chaotické salvě následovalo dobíjení těch, co přežili. K tomu se použily bajonety a nebo výstřely z bezprostřední blízkosti do spánku. Později se “odolnost” nešťastníků vysvětlila – mladé kněžny měly ve svých korzetech zašity brilianty a jiné drahé kameny, které posloužily jako zvláštní druh krunýře.
ODKLÍZENÍ MRTVOL
Po vykonání trestu bylo jedenáct těl převezeno náklaďákem značky Fiat za město. Severozápadně od Jekatěrinburgu, na místě zvaném Čtyři bratři, auto zastavilo. Nedaleko od lesní cesty se nacházely opuštěné šachty. Jedna z nich měla posloužit jako společný hrob. Předtím však byla těla svlečena, prohledána a okradena o cennosti. Pak byla svržena do nehluboké šachty. Místo předem nikdo neprohlédl, a tak se nic nevědělo ani o tom, v jakém jsou šachty stavu.
Navzdory utajení, které celou akci provázelo, se řeči o vraždě cara (o zbylých obětech se lidé domnívali, že byly odvezeny) roznesly velmi rychle. Pravděpodobně proto, že se práce s odklízením těl účastnili i civilisté. Svou roli sehrála nejspíš také malá vzdálenost hrobu od cesty. Jurovsky, kterého tyto okolnosti polekaly, se rozhodl pro převezení ostatků. Ve městě získal benzin a kyselinu sírovou. Takto vybaven nasedl se svými lidmi do náklaďáku a odjel ke Čtyřem bratřím. Nad ránem 19. července byla těla vykopána a opět naložena do auta. Bylo rozhodnuto převézt ostatky do vzdálenějších hlubokých dolů. Po dvou kilometrech se však auto dostalo do bahnitého terénu a uvízlo v něm. Protože začalo pomalu svítat a hrozilo prozrazení, Jurovsky velel zakopat těla na místě. Na radu jednoho z účastníků se měla dvě těla spálit, zbylých devět polít kyselinou a zakopat. Takový postup měl znesnadnit identifikaci ostatků při případném nalezení. Se spalováním Alexeje a jeho sestry Anastazie však byly těžkosti. Vojáci měli málo času a benzinu… Podle historika Ivana Fjodoroviče Plotnikova, který je považován za hlavního odborníka Jekatěrinburské oblasti na toto téma, byly zbytky těl Alexeje a Anastazie zakopány nedaleko hlavního hrobu.
NALEZENÍ OSTATKŮ
Už po 25. červenci 1918, kdy bylo město dobyto bílými, se začalo pátrat po carovi a jeho rodině. Následovalo vyšetřování vraždy. Mělo se za to, že těla byla zakopána u Čtyř bratří.
O jejich pozdějším převezení se nic nevědělo, a proto se výkopové práce prováděly tam. Až na pár drobností – mrtvý psík Romanovových, střely z pušek, části oděvů – se nenašlo nic významného, žádné tělo. Po občanské válce, za komunistického režimu, se přirozeně všechny informace a materiály tajily.
V novodobé historii se případem začal zabývat geolog A. M. Avdonin. Ten se v roce 1991 tajně pokusil, na základě různě získaných materiálů, o prohledání pohřebiště, tentokrát pravého. Nalezl troje kosterní pozůstatky. Jeho akce však nebyla povolena a on sám neměl dostatek možností ke zkoumání koster, takže nakonec pozůstatky opět zakopal na stejné místo, kde je objevil. Historie se tak kuriózně opakovala. Ani ne měsíc nato se však začalo kopat znovu, nyní už s povolením příslušných orgánů a také ve větším měřítku. Výsledkem bylo objevení ostatků devíti lidí. Ty zůstaly v Jekatěrinburgu až do července roku 1998, kdy byly na výročí tragédie domu Romanovových převezeny do Petrohradu a tam pohřbeny v Petropavlovském kostele.
