“To jsme tady měli jednoho, kterej chodil za kobylu. Celej den v pořádku, ale když přišlo na porážení, tak dostal strach. Přitom chodil spoustu let! Ale vždycky před porážením se nám ztratil. Museli jsme ho hledat, abychom vůbec mohli maškaru ukončit. On měl strach, že se ras při porážení nestrefí. Poráží se totiž tak, že se kobyle rozepne čepice a ras ji srazí ježovicí. On měl tehdy hroznej strach z toho, že se přes den něco vypije, a že se ras nestrefí do čepice, ale někam jinam…,” povídal Jaroslav Šmahel, když se za okny hospody objevily první maškary. “Teď už ale musím jít. Táhnou na Lhotu,” dodal a zamířil ke dveřím. Za dveřmi vířil rej pravého staročeského masopustu – takového, který se už jen tak nevidí.
SVOLENÍ
Řízná dechovka ohlašuje náves. Maškary kobyl, hlavní postava laufr, vedle něj žena, za nimi židi, kominíci, rasové a vzadu kapela, vyrazili ke starostovi. Jdou pro svolení. Bez něj nemůže maškara začít. Štrúdl dobových staročeských masek doprovází půlka vesnice. “Není tady člověk, který by pamatoval, kdy začaly chodit takto nastrojené maškary. A to tady máme devadesátníky,” říká Jaroslav Šmahel, který již několik let třímá otěže vortovského masopustu ve svých rukou.
Laufr žádá starostu o dovolení, maškary slibují, že se budou “dobře” chovat. “Jinak to o masopustu ani nejde,” přizvukují pod vousy slamění a vyrážejí na lov do neposkvrněného davu. Spolu s kominíky a kobylami na ně rok co rok připadá veledůležitý úkol. Nenechat ve vsi ani jednu tvář bílou. Mažou pro štěstí, poctivě a každého, jen co je pravda. Prosby o slitování na “černé” neplatí. Naopak. Bráníš se, utíkáš – jsi krutě “trestán”. Černoty zadělané ze sazí dřevěného uhlí, smíchané se stolním olejem, indulonou a voňavkou je víc než dost…
Kobyla chodí v čele maškary a “táhne”
Do dvora u starosty se hrnou Turci, dva modří, dva červení. Mají vysoké čepice s pentlemi, ozdobené krepovými růžičkami, krajky, bílé rukavičky, bílý šátek, jezdecké boty. Na břiše kyrysy. Na kyrysech blýskavé tretky, které symbolizují a přinášejí bohatství do domu.
Maska Turka má skutečně předobraz ve výbojných Turcích a jejich slavných taženích Evropou. Dnes o masopustu však Turci nebudou drancovat a loupit, ale tancovat. A první tanec patří starostovi. Jak by ne, když dal svolení k maškaře! Brzy je jasné, proč se do masky Turka oblékají mladí kluci po škole. Celý den tancovat, to je pořádný zápřah.
U starosty zbývá ještě ochutnat starostenské kobližky, zahřát se štamprlou, a za laufrem. Ten maškaru diriguje a řídí. Bičem ukazuje ven z vesnice. Jde se do hájenky. Je povinností maškary zajít do všech domů i samot, které pod obec patří.
ZA LAUFREM
Laufr otevřel branku a se ženou vchází do dvora. Z domovních dveří jim jdou vstříc domácí. Nesou mísu kobližků, na tácku rozlité panáky fernetu a pokrájené uzené maso. Tady je hned jasné, že maškara je vítána. To nemusí být samozřejmostí. Právě proto do domu nejprve vstupuje laufr se ženou a ptají se, zda si rodina přeje, aby k nim maškara zavítala. Laufr také vyjednává, kolik písniček se bude hrát a jaké. Ještě před stoletím se za zahrání písničky platilo vejci, moukou, vším k snědku, co dům dal. Dnes penězi. Při placení se své role ujímá žena a vybrané peníze putují do košíku. “Je to hospodyně pro maškary,” komentuje úlohu ženy laufr, a nic na tom nesejde, že ženskou představuje chlap. “To ovšem není podmínkou. Také si pamatuji, že za mě chodila masku ženy pořádná ženská,” ujišťuje pamětník mnoha masopustů, pan Ladislav Šmahel.
Kominíci na nic nečekali a vtrhli do domu. Je třeba konat černou práci a tady se za kamny schovávají “bílé tváře”. Z okna v přízemí je brzy vidět vyskakující postavy. Prchají do sadu. Kdo může, drží se od černých dál. Kdo nemůže, nechá se dobrovolně čárnout sazemi. Jen nováčci na masopustu se snaží bránit. Není je záhy těžké rozpoznat od domorodců. Jsou černí od ucha k uchu. Kominík v maškaře hlavně běhá, honí omladinu a dává jí co proto černou mazaninou. Vedle toho také plní své profesní poslání. Stará se o komíny v každé chalupě a nezapomene je postaru “vymést” holí.
Kapela na cestě před domem vyhrává, Turci v zahradě pod okny tancují kruhový tanec. Připojila se k nim žena s laufrem, jak je jejich zvykem, a do dvora postupně vcházejí zbývající maškary. Každá má svoji roli, svůj úkol a nejde někde něco ošidit, vynechat.
ŽIDI A RASOVÉ
Obchodníci na slovo vzatí jsou v maškaře židi. Nabízejí různé tretky, vzorníky látek, ale hlavně volovinky. Také služby: “Tak tady to přistřihneme. A co oholit? Oholíme, učešeme, navoníme.” Pracují zásadně v týmovém duchu. Dva tři vás obstoupí, čepice musí dolů. Nůžky, hřeben a dřevěná břitva se jen kmitají. Nakonec voňavka. Máte-li štěstí, tak ani moc nesmrdí. “A pane, nezapomněl jste zaplatit?” zívá na vás otevřená šrajtofle.
Když se vám podaří vymanit ze spárů židů, o korunky lehčí, věřte, že si vás najde ras. Ten ještě v 19. století chodil po vesnici zabíjet králíky, likvidovat zdechliny, utrácet nemocná zvířata, ale i léčit lidi. Jeho postavu ve vortovském masopustu nepřehlédnete. Bílý oblek šmrncnutý červenými doplňky, mezi nimi hraje prim šňůra špekáčků omotaná kolem těla, škraboška na obličeji a ježovice v ruce. Ras také nosí doktorská sluchátka. Poslouchá hlavně “spodní proudy” a rozdává tabletky. Letos letí viagra. Co chvíli vyndává z plechové krabičky pilulku. Účinek tabletek je sice stejně pochybný, jako léčebné metody rasů před více než sto lety, ale když nic jiného, tak alespoň chutnají jako lentilky.
K rasovi patří kobyla, o kterou se stará. Musí ji hlídat, popohánět, ale může ji také “prodávat” hospodářům. A aby hospodář věděl, že nekupuje zajíce v pytli, vyhání ras kobylu na hnůj. Na hnoji kobyla ukáže, co umí: zahrabe, podupe. Když však ani to nepřesvědčí hospodáře ke koupi, musí kobyla do připraveného zápřahu vozu s naloženou fůrou hnoje.
Židi a rasové mají jednu věc společnou – ježovici. To je hůl, která má na konci bambuli vycpanou vatou nebo měkkým materiálem. A co se s ježovicí dělá? “Především ženy se s ní pošťuchují v intimních místech…” usmívá se jeden z rasů. Takto se dříve přivolávala na ženy plodnost. Ptáte se, proč se holi říká ježovice? Vysvětlení je prosté. Ještě 20. století pamatuje časy, kdy se na bambuli na konci hole připevňovala kůže z ježka.
PLODNOST
Masce ze slámy se říká různě. Někde je to matenice, věchet slámy, slaměňák, hřebenář, na Slovácku pohřebenář, na Slovensku slameník, bábina a kurina baba… Ve Vortové jedině slaměný. Každá hospodyňka by si z něho měla utrhnout stéblo slámy a dát si je pod husu, kačenu nebo slepici. To aby se vyvedly mladé.
Plodnost přenášejí slamění také na lidi, a to válením. Strategie je jednoduchá. Slamění se domluví, jeden zezadu uchopí oběť a i s ní se povalí na znak. Na to čeká druhý. Zalehne kolegu s civilem na břiše, a dokonalý sendvič je hotov. Ne nadarmo chodí do “slámy” chlapi jak hory. “Pořádně válet budeme ale až po obědě. Vždyť by z nás jinak nic nezbylo,” stěžuje si slaměný a pokukuje po zválené vestě.
Vyrobit masku ze slámy není legrace. Každý rok se dělá nová, na jedno použití. “Sláma musí být cepová. Nemůžete jít a sebrat ji od kombajnu. Letos prvně jsme si pronajali políčko od obecního úřadu a zaseli. Soukromník vám slámu nenechá. Slámu musíte nasekat, vymlátit, starat se o ni od podzimu do vostatků, aby ji myši nesežraly,” vysvětluje Jaroslav Šmahel.
Lidé, kteří dovedou vyrobit fortelnou masku slaměného, by mohli mít své místo v Červené knize ohrožených druhů. Vlastní výroba jedné masky trvá tři až čtyři hodiny. Zvlášť se pletou rukávy, vesta, sukně, bič, čepice. Vše se kompletuje naostro až v den masopustu. Jednotlivé části v pořadí vesta, sukně a rukávy se spojují v lemu provázky. Délka sukně a rukávů se zastřihuje, aby to mělo fazonku. Pak už jen zbývá nasadit krajzlíky, čepici, začernit tváře, do ruky vzít bič.
S KOBYLOU DO CHLÉVA
O masopustu mají maškary navrch. Něco si s nimi začít, to smrdí sazemi, ježovicí, pařáty židů nebo válením slaměných. Ale přesto není větší pokušení, než ukrást maškaře kobylu. To se vám ji však musí podařit zatáhnout do chlívku a uvázat ke žlabu. Když se vám to náhodou povede, pak už jen čekáte, až se maškarou ozve: “Kde je kobyla?” Jste-li dobrý obchodník, můžete kobylu prodat rasům za lahvinku dobrého pití.
“Někdy nebylo ani tak těžké kobylu zavřít,” vzpomíná pamětník pan Ladislav Šmahel. “Měli jsme tu taky jednoho, který už toho chození měl dost. Nechával se schválně zavírat, aby si odpočinul. To víte, rasové to měli pěkně drahé, a to ho pak hnali!”
Zavřít kobylu není to jediné, co můžete maškarám provést. Stejně jako ony, i vy můžete válet. “Ale když si maškaru svalíte, budete mít saze až za ušima,” směje se Jaroslav, syn Ladislava Šmahela a pokračovatel masopustní tradice ve Vortové. “To si pište, že si vás pak chytnou a zatáhnou do hospody. Tam jim budete muset zaplatit nejednu štamprlu.”
PORÁŽENÍ
Čas maškary vypršel. Poznáte to snadno. Stačí se podívat kominíkovi na záda a na zadek. Na zádech má kominík našité hodiny, kde ručičky ukazují začátek maškarády. Hodiny níže umístěné říkají, kdy by měla obchůzka vrcholit. Ale protože kominíci jsou veselá chasa, filutové, brzy zjistíte, jak mají případnou nedochvilnost pojištěnu. Každý má na tom svém “orloji” trochu jiný čas. Nevím, co by se muselo stát, aby se alespoň jeden kluk kominická nestrefil do černého. Obvzláště pak, když se o masopustu čas počítá zásadně na celé.
Před hospodou se scházejí maškary, tak trochu jako švábi na pivo. Není se ale vůbec čemu divit. Těch stavení, kobližků, uzeného, štamprlat… “Někdo to snese, někdo neudrží,” směje se pan Ladislav, ale vážně dodává: “Málokdy někdo odpadl! To už muselo být. Maškara není o pití, jak si někdo myslí.”
Turci, slaměný, židi, kominíci, rasové, žena, laufr a kapela stojí v půlkruhu. Přihlížející civilové kruh uzavírají, kapela vyhrává. Kobyly cválají, hrabou, tu a tam zařehtají. Na jednu však čeká zubatá s kosou.
Ras zvolna rozvine lejstro a čte poslední řeč. V ní říká, kam všude kobyla maškaru dotáhla, že se na nikoho nezapomnělo, a rozděluje “maso” z porážky: “…oči její dáme na obecní úřad, kdyby přestala světla svítit… Nohy její dáme na ČSAD do Hlinska, kdyby náhodou vynechali linku…”
Kobyly bezstarostně křepčí, chtějí a pokoušejí se rasovi lejstro sebrat a sežrat. Jenže je konec. Připravený ras rozepne kobyle čepici, další máchne ježovicí a čepice padá a s ní i masopustní veselí. Kobyla leží na zemi. Maškary na výraz smutku sundávají čepice, přistupují a pokládají je kolem poražené. Muzikanti hrají Hřbitove, hřbitove…
Ne, ne! Tak smutně přece nemůže masopust skončit! Kobyla dostává štamprle na oživení, kapela zvesela zvučí první tóny Kobylky malé a před chvílí poražená kobyla vyskakuje. Maškary už mají opět nasazené čepice a začíná taneční vřava. Ale teď netancují jen Turci. Tancuje všechno, co má nohy. Maškary, civilové.
KDEPAK KONEC!
Skončila masopustní maškara. Ještě půlhodinku po poražení kobyly vyhrává kapela, a pak nastává oddechový čas. Ne nadlouho. V osm hodin v hostinci na parketě. Povinně. Je ostuda, když se ten, co šel za maškaru, nedostaví. To si ho pak dobírá celá vesnice. “Tys dopadl, tys nevydržel…”
MASOPUST
Počátky masopustu a masopustních obchůzek je třeba hledat v předkřesťanském kultu zimního slunovratu. Váha soudobého masopustu se ale přenesla na příchod nového vegetačního období, jarního novoročí. V lednu a v únoru se dokončovaly práce hospodářského roku. Domlacelo se obilí cepy, zpracovávala konopná a lněná příze. V životě lidí byl čas svateb, zabijaček, tancovaček, řady obchůzek s prvky koledy, hrály se divadelní scénky s masopustní tematikou. Zároveň se konaly přípravy k nadcházejícímu hospodářskému období, které začínalo jarními pracemi na polích.
Doba konání masopustu se určuje zpětným odečítáním podle lunárního roku. Neděle po prvním úplňku následujícím po 21. březnu je nedělí velikonoční a 46 dní před ní je masopustní úterý. To zosobňuje konec masopustního období započatého na Tři krále (6. ledna).
V masopustní úterý před Popeleční středou by měl vyvrcholit masopust, o půlnoci se pochovávala “basa” a začínaly týdny předvelikonočního odříkání po období plném bujarého veselí. Ale s rozdělením pracovní doby ve 20. století se masopustní obchůzky přesunuly na nejbližší předcházející sobotu a neděli.
Tradice masopustních obyčejů s výraznými blahonosnými, plodnostními a ochrannými motivy ztrácejí změnou životního stylu své místo v životě lidí. (Čepice masek dříve zdobily nalepené soudobé pohlednice. Dnes je nahradily fotografie nahotin. Význam plodnostní…) Celá řada zvyků zůstává dnes již jen na stránkách kronik. Masopust v podobě, kterou zažili naši předkové, se uchovává zlomkovitě a jen v určitých lokalitách.
VARTOVSKÁ MAŠKARA
LAUFR – také strakatý, podle typického bílého obleku celého pošitého malými kousky barevných látek; maškaru vede a drží pohromadě; do masky chodí zkušený masopustní harcovník
ŽENA – muž převlečený za ženu (není pravidlem); vede ji laufr; “hospodyně” maškar; do masky chodí mladí do vojny
KOBYLA – v masopustu mnohde zpodobňuje jezdce, ve Vortově kobylu; chodí v čele maškary, táhne; může mazat sazemi
SLAMĚNÝ – maska upletená ze žitné slámy; válí, maže sazemi
TUREK – maškara tanečníka; do masky chodí kluci do vojny (co je vojna taková, jaká je, už to není pravidlem)
ŽID – zpodobňuje obchodníka; v maškaře musí vydělat, na čem se dá; maska je zhotovena ze zbytků tkaniv textilních stavů (mnohde jen kabát “hubertus” různě pošitý a nazdobený)
RAS – řezník, veterinář a doktor v jednom; vychází ze skutečné postavy rasa; dva a víc v maškaře
KOMINÍK – stará se o komíny v chalupě, kam maškara zavítá, hlavně však maže sazemi; laufr a žena se v maškaře nezdvojují, chodí vždy jeden, jedna, ostatní masky minimálně v počtu dvou a více, Turci však musí být alespoň čtyři, aby mohli tancovat kruhový tanec
KYRYS – býval jednoduchý ochranný kryt tureckých vojáků
JEŽOVICE – hůl s bambulí vycpanou na konci měkkým materiálem; nosí ji v maškaře rasové a židi
KRAJZLÍK – krajka
“VOSTATKY” – ostatky, fašank, končiny = masopust “BASA” – pochování basy (hudebního nástroje) má význam v symbolickém konci masopustních zábav a veselí, někde se zavírá basa do skříně (tento obyčej souvisí s předvelikonočním půstem ve významu zřeknutí se zábav, tancovaček)
“…Byl to velmi rafinovaný rys. Navštěvoval naše polesí pravidelně. Bohužel, nepřicházel tudy, kudy jsem počítal, ale o hodně výše, a zpět se vracel docela spodem, kolem luk. Vždycky na mě vyzrál. Bylo až neuvěřitelné, jak opatrně si počínal. Jeho zrak a sluch mi připadaly jistější než radar…” Jaromír Tomeček: Pod perutí orla
K nejtajemnějším šelmám naší přírody patří rys ostrovid. S každým tajemnem však zpravidla ruku v ruce chodí pověra. Rys proto bývá podezříván, že skáče na kořist ze stromu, aby jí poté vypil krev po způsobu upírů. Není to víc než myslivecká latina. Zatímco se takhle nasytí lidská fantazie, rys se ve skutečnosti sytí způsobem mnohem prozaičtějším: pracně svou kořist pronásleduje a musí přitom napínat všechny síly a schopnosti, aby si uhájil život, či aby lovem naplnil jeho smysl. Šelma jako predátor nadále zůstává jakýmsi konkurentem člověka a chtě nechtě ji stále vnímáme jako svého druhu démona. Naši představivost to vzrušuje natolik, že láska a nenávist tu planou stejným ohněm. Přitom by byl namístě spíš obdivný respekt…
Zájem o zvířata provází trvalý konflikt mezi odborníky a diletanty. Vzájemně se napadají, dílem za nevědomost, dílem za necitlivost, vyčítají si nepraktičnost nebo fanatismus. Výsledkem je vzájemná nedůvěra a přesvědčení o jediné pravosti vlastního názoru. Lovci připadají ochráncům jako kazisvěti, ochránci lovcům zas jako naivní idealisté, přičemž obě strany proklamují svou lásku k přírodě. Právě rys ostrovid je jedním z konkrétních příkladů tohoto vleklého sporu.
Připustíme-li, že životním smyslem rysa není viset v podobě stažené, vydělané kůže v některé z hájoven, ale lovit, nemůžeme si odmyslet úlohu výchovy rysího mláděte. Cožpak to není podobné, jako u lidí? Jestliže matka vypěstuje v mladém rysovi patřičné sebevědomí, trpělivě ho učí vyvíjet potřebnou rychlost, odhadnout správný okamžik k útoku a pěstovat vytrvalost a cílevědomost, pak má šelma naději, že smysl svého života naplní. Ztratí-li však rysí mládě matku předčasně, zpravidla ztrácí i naději na prosté přežití.
Sotva bychom dospěli k tomuto poznatku, kdybychom se chtěli spolehnout jen na pozorování rysa v přírodě. Prostě proto, že už jen spatřit ho ve volné přírodě můžeme jen šťastnou náhodou. Šelma je tak plachá a smyslově bystrá, že unikne i nejtrpělivějšímu pozorovateli. Koneckonců bývá nejaktivnější především v noci, což je pro pozorovatele značná nevýhoda.
Víc poznatků o rysovi lze získat z chovu v zoologických zahradách. Od zjevných pozorovatelských výhod musíme ale v tomto případě odečíst nevýhody, spočívající v zajetí. To ochuzuje přirozené projevy zvířat. Nemůže-li se projevit a uplatnit složitá soustava vrozených zvířecích instinktů, šelmy podléhají bezcílnému návykovému stereotypu a ztrácejí svou originální identitu. V ostravské ZOO jsme si to ověřovali chovem 95 rysů odchycených v Karpatech. Každý z nich reagoval na zajetí osobitým způsobem, počínaje panickým strachem z člověka a zuřivým odporem k zajetí konče. Některá zvířata si ale na přítomnost člověka brzy zvykla, neútočila a začala klidně přijímat potravu. Chov se úspěšně rozvíjel, ale zvláštní poznatky o rysí povaze přinést nemohl. Těžko si přece myslet, že jedinou potřebou šelmy je jídlo, které navíc získá bez jakéhokoli úsilí a vzrušující aktivity!
“Mláďata formuje dlouhé období sociálního tréninku, nejprve v podobě užšího sepětí s matkou, pak stoupající měrou s jinými mláďaty téhož věku a pohlaví. Sociální hra je silně rozvinutá aktivita, která zahrnuje nácvik sociálních rolí, předstíranou agresi, sexuální praktiky a průzkum okolí…” Edward O. Wilson: O lidské přirozenosti
O rysí povaze se zkrátka nic nedovíte, pokud šelmu nezastihnete při lovu. Když jsme uměle odchovali dvě rysí mláďata, nechali jsme je dál vyrůstat jen v polozajetí – denně se mohla pohybovat ve volné přírodě. Rysí sourozenci byli od počátku zcela rozliční. Reagovali rozdílně na absenci matky. Jeden byl nanejvýš bojácný, druhý zase spoléhal místo matky na chovatele a učil se útočnosti a strategii lovu na krmných zvířatech, což ho zjevně zajímalo víc než sama kořist. Pokud mu neposkytla vzrušení rychlým únikem, usmrtil ji, aniž by ji pak ochutnal. Jenže i to byl atypický projev, protože rys nebyl nikdy hladový.
Pozoruhodný vztah se vytvořil mezi kurážným mládětem a chovatelem. Rys respektoval v chovateli svého loveckého partnera, dokonce mu občas kavalírsky přepustil kořist. Ale vyžadoval za to spolupráci – nadhánění kořisti. Své třináctileté soužití s polokrotkým rysem jsem vylíčil v publikaci Život s karpatským rysem (Amlyn 1993). Cílem tohoto chovu nebylo ochočení rysa, ale poznání jeho způsobu vnímání. Samo ochočení, tedy podřízení šelmy člověku, nebývá velkým problémem, ale zároveň nepřináší valný užitek. Složité je potlačit lidskou potřebu nadřazenosti, a přitom se zvířeti nepodřídit. Šlo tedy o jeho smysl života, o to, jak si hájí svou existenci lovem, jak ji prožívá skrze hru, protože lov a hra spolu zpravidla souvisejí.
Zprvu jsem si neuvědomoval, že ona bezděčná situace, kdy byla obě mláďata chována ve společném výběhu a spolu vyrážela do přírody, je vlastně rozhodující. Kdybych se byl předčasně věnoval jen mláděti očividně silnějšímu a schopnějšímu, byl bych ho odsoudil k jakémusi položivotu. Společnost sourozence mu totiž poskytovala nejen příležitost ke hrám, ale i možnost nacvičovat si schopnosti a dovednosti potřebné k lovu. Hra mladých rysů měla významnou funkci pro jejich příští samostatný život. Nahrazovala jim do jisté míry matku, do jejíž role jsem se tu a tam dostával já sám: vytrvale jsem povzbuzoval sebevědomí mláďat. Užitek však z toho mělo jen silnější z nich, protože to slabší se zranilo a stalo se pak ještě bojácnější a závislejší. Ale i tak nemělo dlouhou chvíli, protože silnější sourozenec ho vytrvale provokoval ke hrám, při nichž slabší bratr postupně sehrával úlohu kořisti.
V sourozeneckých hrách si zejména bystřejší mládě nacvičovalo nesčetné jemné finesy nezbytné pro lov. Vrozený lovecký pud musí být neustále rozvíjen, aby si rys dokázal zajistit potravu. Není totiž štváč, jako třeba vlk, a musí volit jiný způsob lovu: plížením se nepozorovaně dostává ke kořisti, a pokud je tak neobratný, že ho kořist včas spatří, lov bývá ztracen. Než rys takovou obratnost získá, vyžaduje to spoustu času. Jakkoli mělo obratnější mládě dost příležitostí ke cvičení loveckých schopností, trvalo dlouho, než si ve volné přírodě ulovilo svého prvního zajíce.
“Zvířata tvoří bezprávnou, němou většinu naší planety, neschopnou přežít bez lidské podpory…” Gerald Durrell: z dovětku k Zahradě bohů
Z našich zkušeností vyplynulo mimo jiné, že chovat mládě šelmy sólově znamená odsoudit je k nudě a k pochybné roli domestikovaného mazlíčka. Rys tak ztrácí smysl života a člověk zase možnost proniknout do tajemného světa zvířecí odlišnosti. Zoologové si tento problém uvědomují, a proto začali zkoumat život šelem ve volné přírodě pomocí telemetrické metody. Opatří šelmu obojkem s malou vysílačkou, která jim pak poskytuje informace o aktivitě rysa. Než se ale tato metoda uplatnila, například u šumavských rysů, trvalo to léta. Aby se rysí populace na Šumavě rozšířila, byl v roce 1981 v oblasti Stožce vypuštěn první rysí pár odchycený v Karpatech, který prodělal karanténu v ostravské ZOO. Dnes v šumavských lesích žije zhruba sto samostatných jedinců, v celé České republice stoupla rysí populace na 120-150 zvířat v Beskydech, Jeseníkách, Brdech a Labských pískovcích.
Někteří myslivci se rozhořčeně ptají – proč? Rys je koneckonců do určité míry potravním konkurentem člověka. Na ministerstvu životního prostředí se hromadí žádosti myslivců o povolení odstřelu rysa s hlavním argumentem, že rys decimuje srnčí zvěř. Člověk tu zjevně upřednostňuje svůj lovecký požitek a nesnášenlivost vůči “konkurentovi” vede k nepovoleným odstřelům. Spor mezi myslivci a ochranáři se vyhrocuje.
Ochranáři ovšem vnímají rysa jako součást našeho přírodního a kulturního dědictví. Dává-li stát miliony na záchranu stavebních památek, proč nešetří také nenahraditelné živé tvory? Známý zoolog prof. Zdeněk Veselovský po celá léta zpochybňuje jednostrannou osvětu: pokud by někdo mínil, že sochu svatého Václava vytvořil, dejme tomu, Leoš Janáček, společnost by ho patrně považovala za idiota. Tatáž společnost však nepovažuje za idiota toho, kdo míní, že tygr žije v Americe. Týká se tedy osvěta jen lidských výtvorů? A není významnější nebo přinejmenším stejně významné to, co vytvořila příroda – nenahraditelný život – oproti kamenným památkám? Vždyť ty koneckonců vždy někomu patří, kdežto divoká zvěř ve volné přírodě není ničí. Pokud šelmy páchají škody na domestikovaných zvířatech, stát s tím nechce nic mít. Ochranáři hájí práva přirozených lovců v přirozené přírodě proti nárokům krutého predátora – člověka. Predátor člověk neuznává práva přirozených predátorů – šelem. Nepřátelsky pohlíží na rysa, medvěda, vlka, jestřába, sokola, krahujce, orla či výra – a má odpor k jejich krutosti… Odpovídá však na tuto přirozenou “krutost” vlastní krutostí, touhou ovládnout bezděčnou krutost přírody. Pokouší se ji eliminovat, a dopouští se přitom trapných omylů.
Když spárkatá zvěř odvykne strachu z nebezpečí, degeneruje. Jen právě hrůza z nebezpečí ji udržuje ve střehu, který jí může zachovat život. Nebezpečí je sebezáchovným faktorem: kde chybí, život se mění ve vegetování. Šelmy jsou jednou ze záruk této bystré vůle k sebezáchově. Zvěř, která smí ve svém biotopu bezstarostně vegetovat, přichází o skvělý pud sebezáchovy. Nenapovídá to něco i o přirozenosti života lidského…?
“Všichni vědí, že před logikou lidského zásahu, který přivolává katastrofu dosud nevídaným způsobem, není úniku…” David Hughes v knize o G. Durrellovi
Obhospodařovat přírodu předpokládá pokornou snahu o její pochopení. Znamená to i úsilí porozumět lovu a hře neochočitelných tvorů. Když člověk obdivuje neochočitelné zvíře, zajásá vskrytu i nad vlastní neochočitelností. Porozumí mechanismu podivuhodně spřízněnému se šelmami: jestliže se například pronásledovaná kořist nečekaně postaví na odpor, lovec ustrne v rozpacích – nudný je odpor tam, kde byla očekávána vzrušivá hra…
Zachytí však telemetrický obojek také jemná hnutí šelmí mysli? Umí snad zjistit, že pro šelmu je pohodlnější ulovit samičí zvěř nebo slabého samce? Myslivci si nejspíš neuvažují, že myslet je schopna i šelma. Ostatně, pozorování zvířat je problematizováno tím, že pozorovatel, byť třeba skrytý, působí na chování pozorovaného tvora. Vzniká otázka, zda nepohodlí telemetrického obojku též nějak neovlivňuje přirozené chování šelmy. Získáváme-li poznatky o pohybu a režimu šelmy, něco nám přesto může unikat…
Podle vyhlášky ministerstva zemědělství (134/96 Sb., § 5) může být rys u nás loven od 1. ledna do konce února, ale jen tehdy, povolí-li lov i ministerstvo životního prostředí, které chrání rysa celoročně. Dosud nebyla povolena žádná výjimka, a přesto je známo, že na Šumavě a v Jeseníkách padlo už více nelegálně zastřelených, upytlačených rysů…
Přítomnost rysa v revíru má negativní dopad především v době, kdy šelma osidluje nová území. Jakmile se obnoví rovnováha mezi šelmou a kořistí, začne převažovat vliv pozitivní. Stabilizovaná populace rysů pak příznivě ovlivňuje jednak zdravotní stav srnčí zvěře, jednak zvyšuje její ostražitost a plachost. Nazývá se to selekční a regulační funkce v přírodě. Pouhá přítomnost rysa v revíru nutí zvěř k větší smyslové a pohybové pohotovosti, udržuje ji v kondici a zneklidňováním a rozháněním stád nedovolí zvěři působit škody na lesních porostech. Ba dokonce, kde rys loví, tam prakticky mizí vzteklina, protože lišky a toulaví psi či kočky jsou v rysím jídelníčku na jednom z předních míst a – kupodivu – les nezná rysa postiženého vzteklinou. Na počátku osídlení, kdy je zvěř přítomností rysa “překvapena”, může ovšem dojít k redukci srnčí zvěře o 30-50 %, v některých lokalitách možná i víc, a to je zřejmě hlavní příčinou oné nenávisti ze strany myslivců.
Pro zklidnění konfliktní situace navrhla skupina odborníků z Ústavu ekologie krajiny AV ČR v Brně a Správy Národního parku a CHKO Šumava způsob, jak rysa na našem území obhospodařovat. Území republiky by podle tohoto návrhu bylo rozděleno na několik oblastí. Na území národních parků a částečně i CHKO by byl rys přísně chráněn bez jakékoli redukce. V nechráněných podhůřích a vrchovinách by byl také chráněn, ale s možnými výjimkami – řízenou regulací ve zvláštních případech. V nížinné kulturní krajině by byla přítomnost rysa považována za nežádoucí. Návrh však dosud nenašel u myslivců valného pochopení. Přetrvává jejich obava, že rys postupně obsadí 70 % území republiky.
Přitom je prokazatelné, že například beskydská populace čítající 15-20 rysů se od doby, kdy sem migrovala v poválečných letech ze Slovenska, udržuje zhruba na stále stejném počtu. Také na Šumavě, kde byl rys uměle vysazen, zůstává počet jedinců stabilizován. Dvě šelmy v Brdech a pět v Labských pískovcích představují minimální ohrožení. Strach, že rysové začnou lovit zajíce v okolí Kladna či Pardubic, je tedy neopodstatněný.
“Rys u nás doplácí na vážné chyby v ekologické výchově veřejnosti. Koneckonců, v zemi s tradicemi Červené karkulky nemá ani zatoulaný vlk na růžích ustláno a v zoologických expozicích muzeí vykonávají děti, odchované pouze dobrodružnou literaturou, mstu ostrými noži na preparovaných medvědech…” Josef Velek v reportáži Msta z r. 1988
Podivné je, že odpor vůči rysovi neprojevují jen myslivci. Jistý druh podivné zloby vůči této nádherné šelmě naší přírody se objevuje i u některých návštěvníků zoologických zahrad. Jako chovatelé býváme častými svědky dráždění a provokování zvířat. Snad ještě podivnější je však to, že i mnozí chovatelé velkých kočkovitých šelem mají ke svým svěřencům vztah málem drezérský, přestože je známo, že specifická psychologie těchto koček vyžaduje maximální ohleduplnost. Kočkovité šelmy totiž na rozdíl od psů nesnášejí sebemenší nátlak. Vynikající znalec kočkovitých šelem profesor Paul Leyhausen zdůrazňuje ve svých pracích, že chov těchto pozoruhodných zvířecích druhů musí být založen na bezvýhradném obdivu vůči nim. Předpokládá to maximální ohleduplnost: šelma nesmí být vystavována žádnému nadměrnému hluku, spěchu, či dokonce násilí. Chovatel nemůže mít nároky jen na šelmu, ale především na sebe, což je pro nedisciplinovaného moderního člověka značná obtíž. Stejně vzácná, jako schopnost obdivu, je “pasivita”, jejíž skutečné jméno ovšem zní – kázeň. Dnešní člověk rád aktivně hlučí, spěchá, uplatňuje svou panovačnost. Tak orientovaný chovatel by ale neměl mít s kočkovitými šelmami co do činění – měl by se věnovat domácím zvířatům, nejlépe psům. Pravděpodobně totiž nedokáže ocenit hodnotu klidu, ticha a odlišnosti jiných bytostí. Sotva ho napadne, že se od zvířat může lecčemu přiučit – třeba právě prožívání tajemného jiného bytí a radosti ze sounáležitosti s přírodou…
…ale člověk se přesto chová, jako by hledal koně, na kterém sedí, říká v rozhovoru náš nejznámější mystik Judr. Eduard Tomáš.
Nejdříve jsem měl poslat okruh otázek. Dělám to nerad, ale jakmile jsem napsal první, spontánně se ze mě chrlily další a další; jako bych s Tomášem vedl rozhovor na dálku. Zvolil jsem osobní a naivnější tón: připadalo mi to nejvhodnější a nejsmysluplnější. Za pár týdnů jsem se dozvěděl, že rozhovor je hotový a k převzetí. Ale pan doktor chtěl “podivného” redaktora vidět. Velmi jsem se těšil. Ani mě nepřekvapilo, že bydlí prostě a také jeho zájmy jsou obyčejné. Nedávno na videu zhlédl posledního Ramba: “To byla pěkná pitomost, ale takové kovbojky s Clintem Eastwoodem, to se mi líbí.” Paní Míla, která je evidentní hlavou rodiny, mi vysvětlovala, že i mystici, zvláště ke stáru, žijí jako prostí lidé. Koupil jsem si od ní knihu, a když mi vracela nazpátek, drobné mi s přáním, aby se množily, “očarovala”. Peněženku jsem druhý den ztratil. Tomášovy písemné odpovědi jsem záměrně nezměnil, pouze některé nepatrně zkrátil.
Judr. Eduard Tomáš
Jste náš nejznámější mystik a učitel jógy. Reinkarnaci berete jako přirozenou součást života… Většina lidí v reinkarnaci nevěří. Čím si to vysvětlujete?
Nemáte pravdu. Většina lidí na světě v reinkarnaci věří, dokonce i australští domorodci, ba oficiálně i někteří křesťané. Například v Etiopii. Tam totiž křesťanský zákaz této teze, která pochází ze 6. století (koncil tridentský), nedošel, protože to bylo daleko a cesty neschůdné. Církevní otcové tak rozhodli proti původní křesťanské nauce. Prý byli tenkrát na velmi nízké duchovní úrovni a obávali se, že by se nemohli opět stát duchovními pohlaváry, v čemž měli pravdu.
Podstatou buddhismu je princip, že každý náš skutek či myšlenka jsou “potrestány”: předchází a tím zároveň vytváří naši budoucnost. Myslíte si, že dobré či špatné skutky jsou včas “trestány” většinou už v našem současném životě, anebo až v příštím?
To není jen učení buddhismu, ale všech velkých náboženství světa. Nejde ovšem o potrestání, to je naivní názor – kdo by koho trestal? – Jde o vyrovnání. Příroda miluje rovnováhu. Naše skutky a myšlenky – dobré, horší i nejhorší – jsou novými zkušenostmi rovnováhy, a to většinou už v současném životě. Ale když na to není čas a někdy i z jiných příčin, vyrovnání se přesouvá do dalších životů. U duchovně pokročilejších lidí jde vyrovnání rychle, někdy přímo, okamžitě, u duchovně zaostalých velmi, velmi pomalu. Takže ti už ani nevědí, proč to či ono na ně přišlo. A na druhé straně se lidé diví, proč takový darebák má úspěch a všechno se mu daří. To je právě tím osudným odkladem.
Znáte příběh o pokrývači?… Padá ze střechy mrakodrapu a stále si v každém poschodí říká: “Ještě to je dobrý. Pořád ještě je to dobrý.” Nakonec je to tak, že k nápravě přece jen dojde. Ovšem nesmíte se dívat na člověka zorným úhlem jen jediného vtělení.
Vy znáte své životy ze starověkého Egypta i z Afriky, kde vás pokousal lev a dodneška vás z toho pobolívá koleno. Tomu nerozumím. Za co vás to koleno trestá, když žijete takřka jako svatý muž?
Tak za prvé, nežiji jako svatý muž, ale zcela normálně. A za druhé, to koleno mě netrestá, ostatně mě přestává bolet. Při vzpomínce na toho lva se už dávno jen směju. Mohlo to tak být, ale nemuselo, mně je to dnes už jedno. Konkrétní důkaz na to nemám, jako u jiných případů. Je to jen subjektivní vzpomínka, taková humoristická hra se slovíčky. Někdy mně to koleno připomínalo, že je zde ještě tělo, ale tomu byste asi neporozuměl, proto to nebudu příliš rozvádět. Řeknu jen tolik, abychom si lépe porozuměli: podle mé osobní zkušenosti my lidé nejsme jen fyzickým tělem, jak si mnozí často myslí. Máme je, jako máme boty a šaty, to je pravda, ale nejsme jím. Ba ani nejsme smysly, ani egem a jeho myšlenkami, ba ani pránickým dechem, protože jsme čistým vědomím a čistou existencí a také blažeností. V tomto stavu žije správný mystik – v úžasné pohodě. Je schopen pracovat jako jiní, a to do všech konsekvencí, které život přináší, a nikdo o jeho mystice nemusí ani vědět. Může ho prozradit jen dobrá nálada, tolerance a případně poněkud zvláštní lesk jeho očí. To je všechno. A přitom se duchovně prohlubuje od moudrosti k moudrosti. Nestálo by vám to za pokus?… Anebo vašim čtenářům? Návodů je teď všude dost.
Mnoho čtenářů vás i jiné mystiky má za blázny. Co lze takovým lidem říci, aby na chvilinku zapochybovali?
Dejte jim přečíst tohle naše povídání. Ovšem kdo zapochybuje jen na chvilinku, s tím je lépe příliš nemluvit, škoda slov. Jedině z důvodu soucitu. Ale teď mě napadá, že pokud se budou chvilinky opakovat, bude z nich nakonec třeba hodina, nebo i celý den. A to už by stálo za to.
Co by měli dělat? Když člověk omezí mysl, která stále vyráží na povrch, a když ji ponoří do srdce, pak se ego, to jest myšlenka já, rozpustí ve svém vlastním zdroji, takže po ní nezůstane ani stopa. A to je poznání. Vše, co existuje, se pak jeví jako projev svrchovaného Bytí, Vědomí a Blaženosti. Člověk vidí, jak úzce je spojen se vším. Kdyby aspoň tohle lidé věděli, to jest zažívali, přestaly by války a vůbec nesváry na celém světě. Mystikové to vědí, ale je jich málo. A tak řekněte sám: je tohle výsledek bláznovství, nebo je v tom alespoň trochu moudrosti?
Lidé si cení především lidského rozumu, který se odráží zejména ve vědě. Věda odmítá připouštět věci, jež nelze vědecky dokázat. Omezuje se tím, nebo jinou cestu zvolit nemůže?
Opět se mýlíte. Ledaže mluvíte jen o lidech kolem sebe. Věda už je dál. Přečtěte si třeba dánského fyzika Fritjofa Capru: TAO FYZIKY. A také si přečtěte jiné moderní fyziky a matematiky. A to nemluvím o Albertu Einsteinovi, který s tím začal. Ostatně celé jedno odvětví jógy je přísně vědecké. Je to džňánajóga, jóga moudrosti. Mimochodem moje nejoblíbenější disciplína.
Nejsou “zázraky”, které by nebylo možno vědecky vysvětlit, nebo vyvrátit jako záměrné výmysly. Absolutno pracuje bez chyby a bez zázraků. Je mu však třeba porozumět a poznat je hlavně praxí. Jeho moudrost je daleko za lidským intelektem, to je pravda. Ale je ji možná, přesto zažít, když se to umí. Je však nutno umět se Absolutnu přizpůsobit, podle rady Mistrů. A pamatujte si, budoucnost jógy patří vědě. Je třeba jen jít hlouběji pod povrch mysli a nespočívat jen na událostech a zkušenostech světského života. Ostatně sféra za myslí je dosud silně opomíjena, respektive pokládána za nesmysl, nebo v lepším případě za magii. Naštěstí část lidstva si už začíná zvykat žít hlouběji.
Přiznám se, že mě irituje, když vědci popírají existenci věcí, které existují mimo dosah lidského rozumu. Mám totiž za to, že pokud by věda dokázala pochopit tajemství života, znamenalo by to zároveň konec života. Souhlasíte? Možná že ty nejpřirozenější věci jsou nejvíce tajemné…
Nesouhlasím s tím koncem života. Proč?… Život sám ani jeho původ pochopit nelze. To je pravda. Neboť nemá začátek ani konec, jenom JE. Ale je možné se s tím vědomě ztotožnit, totiž stát se vědomě jeho nástrojem, a to je vlastně účel mystiky. Jedině pak bude žít člověk přirozeně, šťastně, i když je to opravdu největší tajemství. Ale přesto čeká tato zkušenost člověka, jen přestane-li být sobecký, bázlivý, neinformovaný a bude mít touhu poznat. Přeju vám z celého srdce aspoň částečné takové prohlédnutí.
Často si říkám, proč tu člověk vlastně je, když ho příroda doopravdy nepotřebuje – zatím je její největší škůdce…
Kdyby ho nepotřebovala, nebyl by tady. Jeho cíl je však daleko vyšší, než lze zatím dohlédnout. Dosud je mnoho lidských jedinců v plenkách. A tak se teprve učí žít. To jsou zejména ti, kteří relativně nedávno opustili své zvířecí formy, což se neustále bohužel děje. A pak se nedivme, že člověk plundruje přírodu. Prostě jí nerozumí. Později s ní vědomě splyne do jednoty. Ale na to si ještě nějaký čas počkáme. Aby to tak dlouho netrvalo, bylo by dobře, kdyby vzrostl počet těch, kteří do toho mají co mluvit. Ostatně, někteří již promlouvají – vědci, spisovatelé, novináři. Církve zde ještě bohužel většinou zklamaly. Hodí se dnes jen pro základní etiku, ale už ne pro metafyzické zdůvodňování, i když by mnohé mohly. Neboť literaturu mají, ale nejsou lidi. Praxe chybí, a ta jediná je přesvědčivá. Přesto dělají, co mohou, a buď jim dík za to, ale je to málo. Je to široké, ale dnes už málo hluboké, dogmatické, a proto někdy i nepřesvědčivé.
Napadá mě, že jediné nové a pozitivní, co člověk do života vnesl, je humor. Pomáhá vám humor? Používal jste ho, nebo je pro meditaci zbytečný a rušivý element?
Humor používám snad od počátku svého myšlení, protože na mě působí odjakživa jako gejzír průzračné, čisté vody. Prostě ho miluji. Proto není správné předpokládat a představovat si starého jogína jako rozmrzelého, zádumčivého dědka, vždyť jóga sama působí často na humor, uvolňuje vás a úžasně osvobozuje. Člověk nemusí sedět v jeskyni, aby se stal mystikem nebo jogínem, a ani bych mu to nedoporučoval.
Víte, jsem přesvědčením buddhista, ale je mi to v podstatě k ničemu – neumím podle toho žít. Dokonce neznám většího nepřítele než sama sebe. Někdy se mi zdá, že nejsem pánem ani svých vět… A když se někdy snažím polepšit, jako vichr mě smete vír “hříchu”. Připadám si jako prokletý a vidím jediné vysvětlení: je to můj osud. Jak byste vlastně definoval osud?
Co je to osud? Vlastní náprava vlastních hloupostí, řízená odvěkým zákonem karmy. Promiňte mi moji upřímnost, ale podle mého názoru nejste moc dobrý buddhista. Nejste ani moc dobrý křesťan, ba ani moc dobrý ateista. Nejenže si připadáte, jak sám uvádíte, prokletý, ale vy jím skutečně v tomto případě jste. Jste prokletý vlastní nevědomostí, respektive vlastní duchovní zaostalostí. Proč nejdete dál, když na to máte? Osud máte ve svých rukou, to je jasné. A přitom ještě přijímáte osud i té části lidské společnosti, ve které se nejčastěji pohybujete.
Jak z toho ven?
Návodů je mnoho, ale nebudou vám nic platné, dokud z vlastní vůle a touhy po pravdě nepadnete na kolena, a to myslím doslova, nejen obrazně. Každý den, dokud to nezabere. To je rada ze zkušenosti člověka, který nikdy nebyl a ani dnes není světec. Snažím se spíše o moudrost než o svatost. Moudrost je daleko lepší, i když stát se moudrým je obtížněji dosažitelné. Ale teprve pak se doopravdy žije. Smím-li vám radit: nežádejte ničeho, co k vám samo nepřichází, a snažte se dosáhnout džňánou k vlastnímu zdroji. Tento zdroj trvá během všech věků a stavů, trvale září vlastním životem a JE. Proberte to pátravým a trvalým sebedotazováním, “kdo jsem já?”, a to tak dlouho, až mysl zmizí. Teprve pak spočiňte ve zdroji samém, ve kterém není ani nejmenší myšlenky či stopy ega. To je moudrost a také svatost (když si ji budete přát) a také blaženost.
Vážený pane redaktore, vážně cítím, že máte pro tohle předpoklady a bylo vám to už jednou v životě ukázáno. Tak nepromarněte příležitost jako dosud. Proto se tak rozepisuji. Příroda má sice s námi svatou trpělivost, ale když promarníme její pomoc, pak tato pomoc není častá. Nebo si chcete počkat na další vtělení?… Máte svobodnou vůli odkládat duchovní cestu do nekonečna, ale použijte raději vlastního rozumu. Nač byste ho jinak měl? V Boha Stvořitele věřit nemusíte, nechcete-li. Buddha se bez něho také obešel. Ale v Absolutno.
Čím jsem starší, tím víc tuším, že láska je dar, který je mnohým odepřený. Dokonce bych řekl, že je to čím dál vzácnější dar. Nebo se mýlím, a láska byla mezi lidmi vždy stejně rozdána?
Láska zde byla vždy a vždy zde bude. Je to latentní síla Absolutna, vedle bytí a vědomí. Všechno to dohromady tvoří jeden princip, z něhož je vytvářen vesmír, nebo lépe řečeno vesmíry. Někde se tomu principu říká Bůh, ale je to jen název něčeho, nebo někoho, co jednou povstalo z Absolutna a zase v něm jednou zmizí. Protože Absolutno nelze pochopit, můžete se k němu modlit. Jak říkám, nejlépe na kolenou kvůli vyvinutí pokory, která je nutná na začátku, uprostřed i na konci každé duchovní cesty. Jestli jí nemáte dost, a kdo ji má vlastně dost, proste o ni. Pomáhá to rozpouštět ego, což je hlavní umění mystiky a jógy a vlastně nejdůležitější podmínkou duchovního úspěchu. Ego nás drží v kleštích od narození až do smrti. Nikdo ho nepřemůže naráz, tento zápas je obyčejně dlouhý a trvá třeba několik let nebo i vtělení. Ale jednou se zdařit musí. Není smrtelníka, který by se mu mohl vyhnout. Tak proč nezačít právě teď?
Mám dojem, že vinou techniky ztrácíme i sílu prožitku. Pokud pročítám středověké kroniky, cítím tam víc upřímnosti, čistší emoce, vlastně víc života. Rozumíte mi?
Rozumím vám velmi dobře. Zdá se, že jste tak trochu bhakta, ale to není na škodu. Naopak. Zkuste to s modlitbou a překročíte tak zlo techniky. Stejně je jen dočasné. Možná vám dnes modlitba připadá jako směšný nebo dětinsko-atavistický akt. Ale to by byl další omyl. Pro mystika znamená modlitba intenzivní oddanost k hledanému cíli, žhavou touhu, láskyplné uctívání a hlubokou pokoru. Schválně to zkuste. Budete se divit, jak všechno pak půjde jako po másle.
Dříve slovo mělo větší váhu. Dneska se politici urážejí jako malí kluci, ale dřív by za něco podobného platili přinejmenším soubojem. Souvisí to s tím, že jsme ztratili důstojnost?
Taky, ale souvisí to hlavně s duchovní zaostalostí, v níž někteří zapomněli na jednotu všeho se vším. A druzí se o ní dosud ani nedozvěděli. Jsou to prostě vývojové prosté améby. A přece je to všechno tak jasné. Hledá se vlastní Já. Což je život v člověku samém, ne jeho ego. Ego je jen odraz tohoto života od lidských závislostí. Proto je tak zmatkové, plné tužeb a chtění. Tento život je totiž naším pravým Já. Hledáme Já, nic jiného. Ale člověk se přesto chová jako by hledal koně, na kterém sedí. Není to hloupost? Jak tedy hledat. Najděte posledního pozorovatele v sobě, to je ono Já. Toho, který si všechno uvědomuje, všechno vidí, všeho si všímá a je posledním svědkem všeho. To, co je uvědomováno, čeho si svědek všímá a čeho je svědkem, to není ono, to není hledané Já. Jenom poslední pozornost, to je to pravé hledané Já. Osiris, Kršna, Buddha, Ježíš, Maháriši z Arunáčaly a jim podobní je našli. Našli je v sobě a pak všude.
Vybavujete si svůj první moment, kdy vás políbil okamžik jakési božské věčnosti?
Těch okamžiků bylo mnoho. Začalo to v útlém dětství a já jsem potom stále toužil od případu k případu. Ještě jsem ani nedovedl mluvit. Později v pubertě blaženost trochu přestávala, ale namísto ní nastoupil částečný prožitek skutečnosti. Nejrůznější formou a třeba i vizemi světla a nekonečných prostorů. Nakonec přišly záblesky pravdy. Ale to už nebyl částečný prožitek skutečnosti, ale většinou úplný, jenže bohužel dočasný. Všechno je to zároveň blažené, ale nakonec i moudré a hlavně skutečné. Nejsou to žádné domněnky ani nálady.
Zažil jsem okamžik, kdy jsem omdlel a vpadl jsem do jakési pohádkové zahrady, kde mi bylo neskutečně dobře. A když mě kamarádi z toho stavu vyprostili, velmi jsem se na ně zlobil. Dosud mě nic krásnějšího nepotkalo. Zdá se mi smutné, že sen či drobounká klinická smrt je krásnější než skutečný život.
Bohužel u většiny lidí se tato pomoc božích sil objeví jen jednou, nejvýš dvakrát v životě. Ale to se může spravit. V tom svrabu nemusíte zůstat až do smrti. Skoro každý měl takový zážitek: buď na něj zapomněl, nebo si s ním neví rady. Vy jste na něj nezapomněl. A to je známka jisté pokročilosti.
V čem je tedy chyba?
Nedovedl jste tento blažený stav opakovat. Protože chyběl duchovní trénink a možná i duchovní touha. Skutečný život může být stejně krásný oproti snům nebo halucinacím a může být i relativně trvalý. Zažil jsem podobnou zkušenost, ale nejhlubší byla ta, když mě oběsili. Ano, slyšíte správně. Oběsili mě na větvi smuteční vrby v Havlíčkových sadech. Tehdy se jim říkalo Grébovka. Bylo mi sotva deset let. Hráli jsme si s klukama na policajty a lupiče a já byl těžko polapitelný lupič jménem Der Die Das. Rozsudek zněl: trest smrti provazem. Jenže provaz jsme neměli. Nahradili jsme ho několika spojenými řemeny od kalhot. Než odkopli zahradní stoličku, povídá kamarád: “Hele, vole, až nebudeš moct dejchat, tak řvi!” Jenže řvát pochopitelně nešlo. Nato ji opravdu odkopli a já visel. Poslední slova, která jsem ještě zaregistroval, byla: “Kluci, ten blbec modrá a neřve!” Nato jsem byl v ráji. Nebudu vám ho popisovat, když ho znáte. Všude převažovala záplava neobyčejného světla a neobyčejné blaženosti. Také jsem se zlobil, když mě probudili.
Když o tom uvažuji, mám za to, že jsme tenkrát byli ve stejné posmrtné atmosféře. A to je druhý důvod, proč si myslím, že na to máte.
Vy už asi cítíte dotyky smrti? Znal jsem jednu dámu, která se na smrt velmi těšila, protože jí skýtala moment překvapení…
Nic takového necítím. Bude mi teprve devadesát dva. Ani se netěším, ani nemám strach. Vždyť jde jen o přechod ze stavu do stavu a případně později naopak. Nebo už ne?… To by bylo nejlepší, zatím se o to snažím. Ale necháme to Pánu Bohu, co kdyby mě ještě někde potřeboval? Třeba v Americe, tam je to dnes duchovně dost suché, i když i tam se pomalu začíná probouzet touha po lepších duchovních časech.
Když jsem se setkal s dalajlamou, žasl jsem hlavně nad tímto poznáním: on je krásné, usměvavé velké dítě. A přitom je nesmírně moudrý. Asi je moudré zachovávat v sobě bezprostřednost dítěte… Nebo jsem to špatně pochopil?
Ale ne, dobře jste to pochopil. Měl jsem při setkání s ním stejný dojem, i když se toho mezi námi odehrálo víc. Těším se na nové setkání s ním, možná až po smrti: to by byla jen představa, ale sympatická. Ale zevní život je konec konců taky představa.
Často mě napadá, jak asi umírali Hitler nebo Stalin. Zvláště v souvislosti s mým přesvědčením, že okamžik smrti je finále našeho života.
Jak umíral Stalin, nevím. Slyšel jsem, že měl zlé vidiny. Kdyby pak už nebylo nic, byly by to snadné konce a zákon karmy, to je vyrovnání čili odplaty, by nebyl naplněn. To se nestává, buďte ujištěn, že právě tady existuje univerzální spravedlnost přesná jako chronometr. Ne aby trestala, ale aby napravovala, co bylo pokřiveno a co se z původní dokonalosti stalo zmatkové, egoisticky ubližující a nedokonalé. Neboť z dokonalosti jsme kdysi vyšli a do toho království nebeského se zase vrátíme. Ve skutečnosti neexistuje vlastně už teď nic jiného než úplná ryzí dokonalost. Vše ostatní je pouhé zdání. Ale o tom zase jindy.
. . . . .
Tolik z dopisu Judr. Tomáše. Byl jsem tím dědouškem nadšený. Působí trochu pohádkově a zároveň neuvěřitelně skutečně. Zeptal jsem se, jak to myslel, když mi napsal, že jsem prokletý svou nevědomostí. Řekl: “Nejde o intelektuální nevědomost, ale tu vnitřní. Přečíst si pár knih neznamená nějakou vědomost, musíte jít za mysl. Vy žijete venku. Je lépe být uvnitř… Já jsem vás ale cítil. Vidím, jak ten člověk vypadá. Nemám ale na mysli obličej,” usmál se.
“Při ranním pohledu do zrcadla bývám někdy i vyděšený. Nevidím zrovna ušlechtilou tvář,” přiznal jsem se.
“Vy jste ale vevnitř velmi ušlechtilý.”
“Rád bych to připustil, ale moc platné by mi to asi nebylo.”
“Proto jsem vám psal, že na to máte.”
Po celou dobu se mě snažil přesvědčit, že na to mám, ale já věděl své: osud se dotýká mého ega víc, než je žádoucí. Raději jsem stočil řeč na dalajlamu, ve kterém poznal přítele z minulých století. Zajímalo mě, jestli dalajlamovi jeho politická práce neubírá příliš sil.
“On to taky ví, že to ještě nemůže učit. V tomto životě toho hodně zanedbal, protože ho pořád tahali do politiky. Říkal mi to. Je uznávaný jako nejlepší, největší tibetský duchovědec, ale ví, že to není pravda. Nemohl to stihnout, vždyť ho od devatenácti let podstrkávali k Mao Ce-tungovi. On byl chudák. Co se dá dělat, ale on to dohoní. V tomto životě už ne, ale později. Chce tu být pořád, nechce zmizet v absolutnu. Buddha čtyřiadvacetkrát dosáhl nejvyššího poznání, než začal kázat. Dalajlama má v sobě milostnost, toleranci a lásku ke všemu, ale on ještě není Buddhou moudrosti.”
“Ale vy svým minulým životům nepřikládáte příliš velkou důležitost, nebo ano?” zeptal jsem se po chvíli.
“Potud, že už jsem svou cestu v minulých letech začal. Což bylo v jedenáctém století. Vlastně už v Egyptě,” usmál se a dodal: “Ale já tomu opravdu nepřikládám žádnou zvláštnost. Ty věci z minula se mi objevují spontánně. Nevyhledávám je. Většinou jsou to nějaké blbiny, které jsem neměl dělat.”
“Objevují se vám ve stavu meditace?”
“Je to trochu jiný stav.”
“Uznáváte holotropní dýchání, které tyto stavy může též vyvolat?”
“Je trochu dobré, ale zároveň hýbe s věcmi, se kterými se hýbat nemá.”
“Přiznám se, že mě holotropní dýchání přitahuje. Asi doufám, že se mi pak trochu rozsvítí,” řekl jsem a vnímal, jak jeho oči svítí.
“Podívejte, můj syn jej prodělal přímo Stanislavem Grófem, a k ničemu to nevedlo. Ale můžete absolvovat všechno. Co se vám může stát… Vám se rozsvítí, až bude vaše ego pryč. Ale zvlášť intelektuálové mají své ego vybroušené. I mně to dalo práci, ale já na svém egu pracoval už v minulých životech. Proto mi to šlo snadněji. Zvláště ze začátku. Jako kluk jsem se v tom doslova koupal.”
“Já se teď občas koupu v alkoholu. Chutnal vám někdy?”
“Nemůžu říct, že bych nikdy nic nepil. Ale každý den po něm rozhodně netoužím. Ani to nejde. Pokud chcete meditovat, nemůžete mít mysl podroušenou alkoholickými párami. (úsměv) Mám v pokoji nějaký chlast, ale ani jsem ho ještě neotevřel. Někdo mi dal slivovici. Lékařka mi dokonce štamprličku na noc doporučila: mám totiž půlku srdce pryč. Ale já se nedivím, že k němu máte sklon, protože máte sklon k vnitřní radosti. I meditací získáte vnitřní radost, a pak se na alkohol už sám vykašlete. To je pro malé děti. Já se opil akorát po maturitě, a pak když se mi narodila holka: jeden strýc, který měl vinárnu, mi poslal bednu vína. Pozval jsem kamarády, trošku jsem se zlísknul, ale nebylo mi dobře. A řekl jsem: Dost! To mi bylo sedmadvacet.”
“Opravdu si myslíte, že člověk není taková škodná?”
“Není to pravda, oni jsou ještě tvorové nad námi. Ale ty my dobře nevidíme. My jim říkáme andělé nebo čerti…”
“Anebo duchové?”
“Také to existuje. Ale proč se takovými podřadnými věcmi zabývat…?”
“Jsou léčitelé, kteří s nimi jakoby pracují…”
“To jsou povídačky, neberte je vážně. Asi jeden z tisíce vám řekne pravdu. Na duchy se vykašlete. Jděte od toho dál. Kdyby ste do toho rýpal, skutečně byste se mezi ně dostal. A to je nepříjemné. Já jsem něco podobného také dávno zažil. Ono se to potom mstí. V mládí jsem někam zalezl, kam jsem neměl. S kamarádem jsme dělali určitý druh jógy, kterému jsme nerozuměli. A tak jsme zapadli do astrálu. To bylo ošklivé.”
Opět jsem zdůraznil, jak se sám sebe bojím. Pousmál se: “Čeho byste se bál, v sobě máte to nejkrásnější, co můžete zažít.”
Bývala bezmocnou vodní párou; pak napršela na zem a spláchla všechno, co jí stálo v cestě. Nakonec nabrala sílu a ledovými drápy a jazyky sevřela celou zemi, celý Skandinávský poloostrov a okolní moře. Pod její vahou se hory bořily do země a do dlouhých hlubokých údolí pronikalo moře. Jiná údolí přehradila ledovcovými morénami a vytvořila jezera, která se od fjordů liší jen sladkou chutí své vody.
Obyčejná voda. Zmrzlá, stará několik tisíc let, přeměněná mrazem a tlakem na ledovec.
Norové by jí měli být vděční, bez vody a ledu by své obdivuhodné fjordy neměli. Ten nejdelší z nich, Sognefjord, se prokousal 205 km do vnitrozemí a dosahuje hloubky až 1308 metrů. Bez vody by Norskému království chyběla i další velká turistická zajímavost – ledovec. Největší norský a zároveň kontinentální evropský ledovec Jostedalsbreen je přístupný celkem snadno. Stojím pod ním. Úžlabinou mezi skalami na mě padá přímo z modré oblohy. Je obrovský a velebný. Vymyká se mým středoevropským měřítkům. Má určitě hroznou sílu. Kdyby chtěl, zavalí nás i celé údolí a nikdo už nikoho nenajde. Bojím se ho. Je krásný, ale není to kamarád. Je to Pán. Jeho splazy se spouštějí hluboko do údolí a klesají až do 300, 200 i 60 metrů nad hladinou moře. Navíc k nejznámějším ledovcovým splazům vede téměř na dosah asfaltová silnice a pěšky se musí maximálně pár kilometrů.
Patnáct metrů vysoké čelo splazu, zpod kterého vytéká mléčně namodralý potok (Kjenndalsbreen)
JOSTEDALSBREEN – ZA LEDOVCEM DO MUZEA
Norové by vlastně měli vodě postavit pomník. Místo toho ledovcům vybudovali alespoň muzea: Norsk Bremuzeum (toto ledovcové muzeum bylo ve Fjaerlandu otevřeno v roce 1996) a Jostedal Nasjonalparkcenter (park byl založen 1991 a má plochu 1230 km²). V nich se o ledovcích dovídáme téměř všechno, mimo jiné i díky tomu, že veškeré popisky jsou trojjazyčné: v angličtině, v němčině a v pro nás naprosto nesrozumitelné norštině. Například i to, že Jostedal má plochu 487 km², sahá od 60 do 1957 metrů nadmořské výšky a jeho maximální tloušťka je 600 metrů. Celý jostedalský ledovec obsahuje asi 73 kubických kilometrů, to je 73 x 1012 litrů sladké vody. I když je to číslo hodně velké, Norové by ho spotřebovali za sto let. O čísla není v muzeu nouze – největší sněhová pokrývka naměřená na ledovci je 12 metrů, atd. atd.
Je těžké si představit, že před sto a více lety vedly přes ledovec obchodní cesty, spojující oblast fjordů s vnitrozemím, a že náklad, koně i dobytek doprovázely ženy v dlouhých sukních. Tehdy byl ale Jostedal kompaktnější, dnes je strmější a je v něm mnohem víc trhlin. Proto se také na ledovec bez průvodce nesmí. Není ani možné kousek ledovce si odloupnout. I když to tak na fotografiích nevypadá, tvoří ho opravdu kompaktní led.
Pracovníci ledovcového muzea si ale mohou každý týden z nedalekého splazu Supphellebreen odštípnout přibližně jednu tunu ledu. Ledovci to totiž nevadí, za posledních deset let stejně o 75 metrů ročně narůstá a led se z něj bere už od minulého století. Dával se třeba do ledniček na parnících s turisty, kteří sem v té době připlouvali po jednom z ramen Sognefjordu. První cizinci se na ledovec vypravili v roce 1880 a již o tři roky později se nechal zaregistrovat první průvodce po ledovci.
Do téhož ledu pak mohou návštěvníci v muzeu vrtat, zatloukat skoby (to se mi nepodařilo), zjišťovat, že je opravdu studený, a pozorovat krystaly. Ty se tlakem zvětšují a dole na splazu, a tedy i v ledovcovém muzeu, mají pět až deset centimetrů. Stačí na kus ledu nalít obarvenou vodu, která obtéká krystaly a kopíruje tak jejich tvar a velikost. Je to zvláštní pocit, držet v ruce několik set let starý led, do údolí totiž stéká nejstarší část ledovce. Slovo stéká je opravdu namístě, po strmých hladkých skalách se ledový splaz posunuje rychlostí až dva metry za den. Při tom praská, sténá a vydává ohlušující rány.
BOYABREEN – NOC U LEDOVCE
Protože v celé Skandinávii platí báječné dávné zvykové právo dovolující nocovat a chodit všude, kde se tím vyloženě nenarušuje soukromí druhého člověka, můžeme spát mezi břízami jen pár stovek metrů od nejrychleji tekoucího ledového splazu Boyabreen. Moc klidná noc to ale není. Ledovec hřmí a my se pokaždé běžíme podívat, jestli se právě teď neutrhl pořádně zajímavý kousek. Světlo nás neomezuje, jsou bílé noci a vidět je stále. Soukromí nesoukromí, večer vedle nás brzy zastaví další obytná auta. Před půlnocí přichází stádo krav, kterým se hrozně dobře drbe hřbet o bok auta a ponožky sušící se na šňůře chutnají evidentně víc než louka okolo. Kromě toho je hned vedle tunel, turistická sezona v červenci vrcholí, a tak provoz ani po půlnoci příliš neutichá. Druhý den ráno do tunelu vjedeme i my; raději nemyslet na to, kolik stovek metrů skály a ledovce je nad autem.
BRIKSDALSBREEN – VZNEŠENÁ ŠMOLKA
Na velikém parkovišti pod dalším splazem Briksdalsbreen už krávy nejsou, s přenocováním lidí v autech nebo stanech se počítá, stačí jen zaplatit za celonoční parkování, vystoupat pěšky tři kilometry vzhůru, a je tady Pan ledovec – Briksdal. Všechna varování upozorňující v mnoha světových jazycích na možná nebezpečí nejsou nic platná, Briksdal má tak nádherně jasně modré pukliny, že každý chce mít svou fotku “já a ledovec”. A tak všichni přelézají provazy a alespoň se o ledovec na chvilku opřou. Na moc dlouho ne, zblízka to celé modro-bílo moc přátelsky nevypadá. Je to totiž nadlidsky velké.
Zdálky jsou vidět zelené břízy a hned za nimi sníh a led a kolem holé skály. Popojdeme, přelezeme balvany: malinké břízy se krčí u dvoumetrové kompaktní klouzavé hráze ze starého ledu a šotoliny, hned za ní se tyčí pět až patnáct metrů ledové rozpraskané stěny, kape voda, občas to praskne, a jinak nic, sem člověk podle mého nepatří. A asi právě proto netouží po ničem jiném, než na to vylézt.
Kdo chce, zaplatí si bezpečnou procházku po ledu s průvodcem, protože varovné nápisy o třicet až čtyřicet metrů hlubokých puklinách určitě nelžou. Ledovec pracuje, reaguje na změny ovzduší, mění se. Před šesti lety efektně spadal do jezírka, po kterém pluly odloupnuté kusy ledu jako bizarní surrealistické labutě. Teď postupuje kupředu a jezero zmizelo. Skandinávie je opravdu zvláštní, na celém světě se mluví o globálním oteplení, a tady ledovce narůstají.
Poměrně strmé stoupání od parkoviště však zbylo. Norové jsou sice mistry ve zdolávání terénních nástrah a určitě by dokázali vybudovat silnici až na dohled ledovce, ale to by se místní připravili o zdroj příjmů – vozí totiž turisty k ledovci kočáry, které táhnou zvláštní plaví severští koně, rasa, jež má původ v oblasti fjordů pod ledovci. Koně vozí turisty k Briksdalu již od minulého století, v té době se ale návštěvníci vezli až od parníku zakotveného ve fjordu, přibližně 28 km.
Zdejší obyvatelé si založili v roce 1923 jakési družstvo, aby tak chránili své zájmy. Nedivím se, že se naučili využívat každou možnost výdělku. Například kraj Jolster, na jehož území ledovec také zasahuje, má 3000 obyvatel žijících na ploše 672 km², z nichž 90 km zabírá ledovec, 43 voda, a holých pustých skal je tolik, že se nikdo neobtěžoval je vyčíslit. Dnes v sezoně koluje po cestě k ledovci na čtyřicet koní a kočárů, a informační leták mluví dokonce o možnosti vytváření front.
KJENNDALSBREEN – TROCHU ZAPOMENUTÝ LEDOVEC
Ve stínu Briksdalu zůstává, co se návštěvnosti týče, jeho nepříliš vzdálený soused Kjenndalsbreen.
Kopce kolem jezer v údolí Londal, kudy vede asfaltka ke Kjenndalu, jsou pěkně vysoké (až 1500 metrů) a strmé. V roce 1905 se do jezera sesunulo na třicet tisíc kubíků zeminy a následná jezerní vlna se u břehu vztyčila do 40 metrů a výletní parníček odnesla tři sta metrů daleko do lesa (a zabila 60 lidí). Farmáři se ihned vrátili. Vrátili se i turisté, kteří se na následky katastrofy jezdili dívat po tisících. A pak o dvacet let později přišel ještě ničivější zával, turistika ustala a údolí po více než sto letech rozvoje usnulo (první turisté sem zavítali už roku 1820).
SVARTISEN A KAREL ČAPEK
Snažit se popsat norskou přírodu a ledovce po Karlu Čapkovi je možná trochu troufalé, zachytil je ve svém cestopise Cesta na sever víc než dokonale. Co napsal o druhém největším norském ledovci Svartisen?
“A pak je holá moréna hnědé suti a potom skutečný ledovec, visící skoro až k moři: ohromný jazyk skelného ledu, vyplazený z firnových polí nahoře mezi štíty hor, tlustý na dvacet metrů, samé ledové balvany, propasti a lišty; a to všechno je modré jako šmolka, jako modrá skalice, jako ultramarín.”
Ledovec Svartisen leží u polárního kruhu
Pokud se vydáte na sever, nekupujte si drahé průvodce, vezměte si Cestu na sever, úplně stačí. Všechno další pak můžete získat zadarmo přímo na místě v četných turistických kancelářích.
To jsou závěrečná slova příkazu, jímž francouzský král Ludvík XVI. pověřil hraběte Jeana Françoise Galaupa de La Pérouse k cestě po stopách Jamese Cooka s úkolem doplnit poznatky, které přinesly jeho cesty. Zkušený námořník a diplomat vyplul se dvěma loděmi Boussole a Astrolabe 1. srpna 1785 a jeho výpravu lze považovat za počátek oceánografie. Ve výpravě, která měla ryze výzkumný charakter, byla proto řada vědců.
Hrabě Jean-François Gallaup de La Pérous
Prvním výzkumným úkolem bylo zjistit, zda existuje jiný průliv než Magalhãesův. La Pérouse obeplul mys Hoorn a pořídil jeho přesné zmapování. Zastavil se na Velikonočních ostrovech, odkud zamířil k ostrovům Sandwichovým (Havajské ostrovy). Objevil nejjižnější Havajské ostrovy, ale podle příkazu krále na nich nevztyčil francouzskou vlajku. Potom plul přímo k pobřeží Aljašky. Zakotvil v zálivu nedaleko dnešní hranice mezi Aljaškou a Kanadou. Odtud plul podél amerického pobřeží až k San Francisku, a jak se ukázalo, dokonale zmapoval západní pobřeží Spojených států.
Když výprava shromáždila dostatek vědeckých poznatků, nastoupila zpáteční cestu. Po přeplutí Tichého oceánu zakotvuje La Pérouse v Macau, které bylo naplánovaným místem setkání s ministrem námořnictví. Rychlá plavba Pacifikem však měla ještě jeden důvod – rozbroje vznikající mezi posádkou a týmem vědců. Vědecké přístroje zabíraly příliš mnoho prostoru, což ještě víc zmenšovalo námořníkům již tak dost stísněné podmínky na odpočinek. La Pérouse byl znechucen a chtěl expedici ukončit a později sestavit novou. Jenomže králův příkaz zněl vrátit se na sever, obeplout pobřeží Číny, potom i Tatarsko (dnešní východní Sibiř), a odtud se vypravit na padesátou rovnoběžku do Petropavlovska.
Začátkem února 1787 tedy obě lodi znovu vypluly. Expedice navštívila Formosu a proplula Cušimským průlivem, oddělujícím Koreu od Japonska, a zastavila na ostrově Yaso (dnešní Hokkaidó). Po nebezpečné plavbě objevil La Pérouse nepohodlný průjezd mezi severním Yasem a jižním cípem Sachalinu, který je dnes nazván jeho jménem. Pak spustil kotvy před velkým ostrovem, o němž se domníval, že je Kamčatkou. Z omylu ho vyvedli místní rybáři, když mu nakreslili obrysy ostrova a východní pobřeží Sibiře. Když La Pérouse zjistil svou chybu, opravil trasu a průlivem, jemuž dal jméno Tatarský, přistál na Kamčatce v Petropavlovsku. Zde se mu dostalo královského přivítání a dozvěděl se, že ho král jmenoval admirálem. V Petropavlovsku nechává La Pérouse vyložit všechny nashromážděné dokumenty a po svém příteli Lessepsovi, dědečkovi muže, jenž nechal prorazit Suezský kanál, je posílá do Francie. Sám se pak podle instrukcí krále vydává k Austrálii ověřit mapu Nového Zélandu pořízenou Cookem.
Po deseti týdnech připlouvá na Samou. Zde je nejprve bouřlivě přivítán, ale potom dochází k nepochopitelné změně. Když se kapitán Astrolabe Fleuriot De Langle naposledy vrátil na pevninu pro vodu, byli všichni muži po vystoupení z člunu povražděni. Divoši vrátili jen tělo De Langla. Ostatní snědli. La Pérouse, pamětliv příkazu krále, pokračoval bez pomsty k Austrálii. Tam obě lodi přistály v zálivu Botany Bay, kde admirál zanechal svůj deník s popisem cesty od Kamčatky. Potom se obě plavidla vypravila k východu a nikdo je už víc nespatřil. Francie vysílá v roce 1791 loď, která má pátrat po zmizelých plavidlech. Velitel d’Entrecasteaux se vrátil do míst, kde byl La Pérouse naposledy viděn, a objevil ostrůvek Vanikoro. Avšak ze strachu před obrovským vřením vody v pobřežním pásmu u ostrova nepřistál. Až v roce 1828 se potvrdilo, že Astrolabe u ostrova skutečně ztroskotala. Podle nalezených dokladů se prokázalo, že v době plavby d’Entrecasteauxa žili ještě na Vanikoru dva muži z posádky Astrolabe a viděli jeho loď na moři. Tajemství konce lodi Boussole bylo odhaleno až v roce 1964, když francouzská expedice zjistila, že zatímco Astrolabe ztroskotala na mělčině, Boussole se potopila do padesátimetrové hloubky. Inventarizace obsahu vraku přinesla nové informace o námořnictví konce 18. století a potvrdilo se, že La Pérouse uměl utrpení snášet, a nečinit příkoří jiným.
