Jihoafrické Kimberley, metropole provincie Severní Kapsko, se nachází asi 500 km jihozápadně od Pretorie. Město a jeho okolí proslulo těžbou diamantů, a to v rozsahu, který výrazně ovlivnil ekonomický vzestup Jižní Afriky.
První vzácný kámen našel syn místního farmáře při pasení dobytka v roce 1866. Diamantová horečka v pustinách Severního Kapska propukla plnou silou o tři roky později. Zakrátko již zde působilo 50 000 hledačů diamantů se svými rodinami. V roce 1871 byly objeveny diamanty na malém návrší zvaném Kolesberg Kopje. Následkem intenzivní těžby byl pahorek zpočátku srovnán s okolním povrchem, později na jeho místě vznikl neustále se prohlubující povrchový důl, kolem něhož byla vybudována osada, pojmenovaná v roce 1873 na počest tehdejšího britského ministra pro kolonie Kimberley.
Naleziště velké přibližně 300 x 200 metrů bylo postupně rozděleno na 1600 čtvercových dílců, na nichž pracovalo přes 30 000 lidí. Dobývání diamantů jednotlivci směstnanými na malém prostoru postupem času přerostlo v chaos, který se dal jen velmi těžko organizačně zvládat. Pořádek zde nastolil až britský přistěhovalec Cecil Rhodes.
Dnešní Kimberley poskytuje návštěvníkům celou řadu příležitostí obeznámit se jak se současnou technologií těžby, tak i s památkami připomínajícími diamantový boom, vrcholící před více než 100 lety. Na východním okraji města se nachází diamantový důl společnosti De Beers, v němž dosud probíhá těžba. Zájemci o exkurzi jsou vítáni, avšak prohlídka podzemních štol není ničím obzvlášť příjemným. Návštěvník je sužován nejen značným vedrem, ale také extrémně vysokým atmosférickým tlakem, který je způsoben vahou vzduchu mezi zemským povrchem a spodními patry dolu.
Podstatně příjemnějším zážitkem je prohlídka muzea těžby diamantů a přilehlého původního povrchového dolu, přezdívaného Big Hole. “Velká jáma” je skutečně impozantní. S rozlohou kolem sedmnácti hektarů, obvodem o délce 1,6 km a současnou hloubkou 800 metrů je to pravděpodobně největší prohlubeň na Zemi vytvořená lidskou rukou. Do roku 1914, kdy byl důl uzavřen, se vytěžilo 22,5 milionu tun zeminy, z níž bylo vyrýžováno 2722 kg diamantů. Jinými slovy, na získání 1 kilogramu diamantů bylo třeba přemístit více než 8000 tun hlušiny. Současné Kimberley je moderním městem postaveným v evropském stylu. Jeho dominantou je správní budova společnosti De Beers, která, stejně jako dříve, obchoduje s veškerými diamanty vytěženými v Jižní Africe.
Yucatán – poloostrov plný otázek, umíme-li se ptát. Sloužily zdejší pyramidy jako astronomické observatoře? Sloužily obří schody k chůzi, a nebo je dávní obyvatelé užívali jako prostředek k akustické show? A jak to bylo s mezikontinentálními plavbami v předvikinském období – ano, či ne? Dokládají takové kontakty olmécké sochy v La Venta? Existují odpovědi zcela fantastické, opatrné, i přísně vědecké. Neexistuje absolutní odpověď. A tak tedy nefantazírujme, ale nebuďme příliš rigorózní. Co kdyby… Co ještě najdeme pod hromadami saharského písku, na dnech moří a v zatím neprostupných džunglích…?
ASTRONOMICKÉ OBSERVATOŘE, SKUTEČNĚ OBSERVATOŘE?
Přesun od bílých písčitých pláží Isla Mujeres u Cancúnu do Chichén Itzá zabral asi čtyři hodiny. Nudná cesta autobusem naprosto rovnou džunglí. Prvním velkým zážitkem v Chichén Itzá je Kukulkánova (Quetzalcoatlova) pyramida – monumentální stavba, ze které je krásný výhled na okolním ruiny, prostorné “náměstí” pod ní a chlupatou džungli všude kolem. Průvodci dole u schodiště pyramidy křesají kameny o sebe a předvádějí zvláštní ozvěnu od příkrých schodů na pyramidu.
El Caracol v Chichén Itzá, celkový pohled od západu
Nejvíce mě coby astronoma a geodeta přitahuje stavba nazývaná El Caracol, takzvaná astronomická observatoř. To, co dnes vidíme, pochází z období let 900 až 1000 n. l., z období nástupu Toltéků, čili je to velmi “mladé” (ale není vyloučeno, že základy a podzemní prostory jsou mnohem starší). Stoupám na plošinu, vstupuji pod kruhovou “kopuli” a procházím se vnitřkem stavby. Uvnitř obvodového kruhového pláště se čtyřmi vchody je ještě jeden kruhový plášť s vchody posunutými vůči vchodům do vnějšího okruhu asi o pětačtyřicet stupňů. A uvnitř je ještě masivní pilíř, jako pro soudobý astronomický dalekohled. Jím vedly točité schody, které daly celé stavbě jméno (šnek – escalera de caracol). Tam někde ve druhém patře, kam se už nemůže, byla kruhová nástavba s dalšími dveřmi patrně na ochoz, který se nedochoval. Otvory z horního patra bylo možno pozorovat hvězdy, planety a Měsíc a zaznamenávat jejich určité pozice v určitou dobu. Šlo o tvorbu kalendáře pro zemědělství a o načasování náboženských obřadů. Pozorovací podmínky z vrcholu stavby musely být dobré, obzor není zakryt (ani vegetací, která je tu teď přebujná). Z meteorologického hlediska to už mohlo být horší, jsme obklopeni džunglí.
Chodím pořád dokola a fascinuje mě “zbytečná složitost” té stavby. Jako by si opravdu vzali inspiraci z novodobé stavby kopule pro hvězdářský dalekohled (což je samozřejmě sci-fi). “Otočnou” horní část, vlastní kopuli, odděluje od spodní kruhové stavby pás jako vystřižený z moderní astronomické observatoře. Tvar pásu je ovšem běžný i u ostatních staveb, zatímco válcovitý tvar věže jsem nikde jinde než zde neviděl. Na obvodu je znak boha deště Chaaca, notně poničený (bůh přišel o svůj dlouhý nos-chobot). Severní část stavby je sesutá.
Proč je to tak složité? Vždyť pro astronomická pozorování bez dalekohledu by stačila vyvýšená plošina, popř. obyčejná věž se stříškou. Prohlédneme-li si důkladně sesunutou část a vnitřek, pochopíme, jak to asi původně vypadalo. Na spodním válci byl umístěn nejspíše komolý kužel, neboť od prvního patra (nad pásem) se stěny vnějšího a prostředního pláště k sobě přibližují (stavba se musela směrem nahoru zužovat, nikoli však jako kopule). Mezi druhým a nejvyšším, nejmenším stupněm stavby mohl být ochoz, dostupný otvory v nejvyšší části. Lze si okolo obvodu představit i (dřevěné?) zábradlí. Po opuštění stavba začala chátrat odshora a od vnějších okrajů, drolila se, až se vytvořil zhruba kopulovitý tvar, jak jej vnímáme dnes.
Byla-li to opravdu observatoř, pak nejenom ta. Možná to byla primárně kultovní stavba a teprve sekundárně observatoř. Astronomické a náboženské využití se přirozeně prolíná. Astronomie byla úzce propojena s koncepcí světa plného posvátných sil, které určovaly dění na Zemi a život člověka. Nebeská tělesa byla božstvy, na nichž lidský život přímo závisel.
Má-li pravdu Morley, pak uvnitř chrámu na vrcholu pyramidy (ale stejně tak i v horním patře Caracolu) bývaly umístěny dvě zkřížené hůlky. Odtud bylo jako z pevného bodu vyznačeno místo na obzoru, většinou nějaký přírodní nápadný bod, kde vychází či zapadá Slunce, Měsíc nebo sledovaná planeta (určitě se zabývali Venuší, a dokonce i Merkurem). Když pozorované nebeské těleso vyšlo či zapadlo za tímtéž bodem po čase podruhé, ukončilo svůj synodický (zdánlivý) oběh kolem Země (chápano geocentricky). Taková pozorování byla základem pro odvození kalendáře a datování. Dlouhá řada měření je klíčem k velké přesnosti, jež některé lidi udivuje (chyba v určení zkoumané veličiny se zmenšuje s druhou odmocninou počtu vykonaných měření. Žádná “magie” či nutnost mít dalekohled tu není.
V Palenque, v areálu “paláce”, naproti Pacalově pyramidě s chrámem nápisů je čtyřhranná věž, označovaná jako astronomická observatoř. Budiž. Prozkoumáme ji. Okna v každém patře má orientovaná přibližně směrem severním, jižním, západním a východním. Rekonstrukce věže je tak důkladná, že schody přestaly existovat. Vstup znemožněn, představa o případném nočním pozorování bere za své. Musíme se spokojit s naší představivostí.
Observatoř si žádá především výhled. Pokud dávní astronomové pozorovali kulminace těles, nemuseli mít výhled na obzor. Ale oni asi potřebovali zaznamenat i heliakický východ planet a k tomu výhled na obzor potřebovali. Jenže tady z té věže by moc dobrý nebyl. Jednak je vrch věže níže než chrámy na vrcholcích okolních pyramid, a pak na jih, jihovýchod a jihozápad jsou kopce. Výborný výhled je jen na sever, na Polárku, a na severovýchod a severozápad. Byla-li to observatoř, jak někteří striktně tvrdí, pak asi nejen to, ale hlavně strážní (vojenská) věž. Šéf projektu místního archeologického výzkumu Alfonso Morales se domnívá, že věž sloužila i pro pozorování Slunce, což je možné.
Jednoduché zjištění o pozorovacích podmínkách z věže přímo na místě jsem si po návratu ověřil podle vrstevnicové mapy, kterou kolektiv Eda Barnharta sestavil z geodetických měření na místě. Měření a 3D model terénu potvrzují, že viditelnost z palácové věže byla omezená a že nejvhodnějším místem pro pozorování by byl chrám XXIV.
AKUSTICKÉ SHOW U OVÁLNÉ PYRAMIDY V UXMALU
“To je zvuk plesknutí křídel našeho ptáka kvesala,” nadšeně vykřikoval tatínek a po něm celá rodinka Mexičanů, když jsem tleskal a natáčel si krásnou ozvěnu tleskání u obrovité Oválné pyramidy s Chrámem kouzelníka v Uxmalu. “Jak jste na to přišel?” ptali se s nefalšovaným překvapením. “Seznámil jsem se s akustickou Lubmanovou teorií,” zněla moje odpověď.
Ty schody na pyramidy jsou příšerně příkré, nadává jistě každý turista, když se ve vedru sápe na vrcholky pyramid v různých místech Mexika. Proč je neudělali pohodlné na chození?! To, po čem se šlape (stupeň), je kratší, než je výška schodů (podstupnice), takže sklon schodišť je přes 45 stupňů, a to je na chůzi opravdu nepohodlné. Odpověď je jednoduchá a šokující zároveň: protože ty schody nebyly na chození (alespoň ne primárně)! Byly “na muziku” u posvátných obřadů.
U Mayů byl zbožněn nádherný pták quetzal (česky kvesal – viz magazín Koktejl 1/2001). Vladimír Böhm píše: “…jde o doklad přežívajícího kultu totemového zvířete. Jeho nejstarší doklady se objevují v Teotihuacánu, …200 před n. l. až 255 n. l.” Kult Quetzalcoatla (opeřeného hada, na yucatánském poloostrově nazývaného Kukulkán) má asi podobný původ. Uctívali jej zejména Toltékové, kteří v průběhu 9.-13. století ovládli celé střední Mexiko a pronikli až na poloostrov do mayské oblasti.
Křik posvátného ptáka napodobuje ozvěna, kterou vytvoříme například tlesknutím dlaní, když stojíme správně nasměrováni pod schodištěm na pyramidu, vcelku jedno, v jaké vzdálenosti od paty schodiště. Funguje to v Chichén Itzá (Kukulkánova pyramida), v Uxmalu (Oválná pyramida), ale také v Palenque (i když méně dokonale) proti Pacalově chrámu i proti schodišti k palácovému komplexu. Funguje to též na menších stavbách v Teotihuacánu u Mexico City. Tam všude měl bůh Quetzalcoatl – Kukulcán své vyznavače.
Zdroj zvuku vycházející z našich dlaní se od všech schodů schodiště odráží, a vzhledem k jejich velkému sklonu není ve vyšší části schodiště stíněn nižšími schody. Echo od podstupnice bližších (nižších) schodů se vrátí dříve, má vyšší frekvenci, od vyšších později (protože rychlost šíření zvuku je v obou případech stejná, ale vzdálenost různá) a má frekvenci nižší. Dokonale vymyšlená akustická show. Lze si představit, jak dav pod pyramidou v rámci jakéhosi obřadu pomalu tleská nebo jinak vyvíjí krátké zvuky, a ty se s mohutnou ozvěnou měnící frekvenci vracejí zpět. Muselo to být velmi působivé. V Palenque jsem přesvědčil skupinku návštěvníků, aby organizovaně tleskali. Moc jim to nešlo. K dosažení nejlepšího efektu je nutné tleskat s přestávkami.
JEZDEC PACAL MAČKÁ KNOFLÍK A DÄNIKEN SE RADUJE
Ani na Pacalovu pyramidu ke Chrámu nápisů, natož štolou dovnitř pyramidy dolů k Pacalově hrobce, se kvůli rekonstrukci nesmí, a kdoví bude-li se kdy znovu smět. Místní archeoložka mi vysvětlila důvod: lidé ve stísněném, nevětraném prostoru vydechují páru, ta se usazuje na vápencových stěnách a ničí je. Spousty návštěvníků také šlapou po schodech, všeho se dotýkají, a tak stavbu postupně “odnášejí” s sebou.
Kopii Pacalovy hrobky si lze dosytosti prohlédnout v Antropologickém muzeu v Mexico City. Postavu sedícího muže, který je jakoby napojen na dýchací přístroj, jednou rukou mačká “vypínač” a jednou nohou se opírá o jakýsi “pedál”, proslavil Däniken tím, že pohled na náhrobek otočil o devadesát stupňů. Pak místo vládce Pacala v posmrtném posezu s kaktusem nad sebou a v náručí smrti (symbolizované hlavou obludy) pod sebou vidí “kosmonauta” řídícího raketu. Asi si mimozemšťané vzali svého oblíbence z řad místních obyvatel do svého létajícího stroje. Zážitek to byl tak mimořádný, že byl na věčnou památku vytesán.
Prohlídka náhrobku je neobyčejně působivou záležitostí. Jako by skutečně nějaký domorodec, reprezentant netechnické civilizace, zobrazil technický předmět, vrtulník, letadlo či něco podobného. Ale to je vnímání nás, lidí euroamerické civilizace začátku 21. století. Připomeňme ale, že Däniken ve svém nadšení pro věc opomenul dva znaky mayského písma dole na sarkofágu, které ukazují směr, jakým se má zobrazení chápat. Není to směr Dänikenův. Výjev ze sarkofágu není technický výkres, ale náboženský obraz. Nicméně by Däniken mohl dostat mexický (ale stejně tak i peruánský) metál za zvýšení turistického ruchu v oblasti.
MEZIKONTINENTÁLNÍ PLAVBY PŘED VIKINGY?
Sochy a stély zachráněné z města La Venta před těžbou ropy. Nejznámější je kolosální olmécká hlava, vážící 24 tun. Park La Venta, Villahermosa, Tabasc
Park La Venta, Villahermosa – místo odpočinku olméckých soch a stél, které bylo nutné v rámci jejich záchrany před těžbou ropy přemístit z původní La Venty u Mexického zálivu. La Venta bylo jedno z významných center olmécké kultury, počátky sahají asi až do 13. stol. před n. l. Předpokládejme, že sochali, co viděli a jak to chápali. Při prohlídce parku narazíme na vousaté postavy, které nevypadají “maysky” či “olmécky”, ale jako Evropané. Taková vyobrazení jsou i na jiných místech Mexika a Střední Ameriky (Koktejl 9/1997, str. 111). Díváme se snad na “portréty” lidí, kteří tuto oblast navštívili dávno před Kolumbem i před Vikingy?
Někteří možnost transatlantických kontaktů před Vikingy odmítají, jiní ji berou za hotovou věc. V. Böhm: “Vyobrazení vousatých mužů na některých olméckých stélách v žádném případě nesouvisí s mezikontinentálními styky s euro-asijskou oblastí či Afrikou. Mezi kulturami Mexika a přilehlých oblastí na straně jedné a kulturami Starého světa na straně druhé jsou tak diametrální rozdíly, že k vzájemným stykům nikdy nedošlo… V odborné literatuře tyto styky nejsou nikde popsány, kromě jediného případu… Na území Ekvádoru se do 4000 př. Kr. vyvíjely kultury Valdivia, Mochalilla a Chorrera. V jejich keramice je velmi evidentně spatřován vliv starobylé japonské kultury jomon (džómon)… je zatím jediným projevem mezikontinentálních styků a zůstává předmětem odborných studií.”
Podobně záporně se k možnosti mezikontinentálního ovlivňování staví Joel Skidmore a dokonce říká, že je “kulturním šovinismem navrhovat, že civilizace Mesoameriky potřebovaly ke svému rozkvětu pomoc zvenčí”. Neexistuje prý žádný archeologický nález potvrzující takové kontakty.
Opačný názor má patrně Dr. Bradáč a k podání důkazu možnosti takových kontaktů chce přeplavat Atlantik z Evropy do Mexického zálivu na replice fénické lodi z 10. stol. před n. l. “bez vesel a plachet” s využitím mořských proudů.
Přeplavat Atlantik není zase tak velké dílo. Stačí “nasednout”, i nechtěně, na příslušný oceánský proud, který vás od afrického pobřeží donese až do karibské oblasti. Problémem může být cesta zpět. A tak je možné, že se tam někteří jedinci dostali spíše jako trosečníci. Pak záleželo na osudu, zda byli ubiti a snědeni, či zbožněni. Jejich návštěva mohla mít jen lokální a dočasný vliv, bez obsáhlé kulturní a obchodní výměny. Thor Heyerdahl přeplul na balzovém voru Kon Tiki z Peru do Polynésie (1947) a na papyrové lodi Ra II z Maroka na Barbados (1970), čímž dokázal možnost kontaktu starého Egypta a americké civilizace. Technicky lze Atlantik i přepádlovat. První to v novodobé historii učinil Francouz G. d’Abovile (1980) a loni Američanka V. Mudreová. Tak proč by to nedokázala parta chlapů na festovní lodi?!
Další indicie o pradávných cestách přes oceány může dodat astronomie. Mc Ivor ukázal na podobnost souhvězdí či seskupení hvězd na Aztéckém kalendáři a v Číně. I když jeho konkrétní příklady nepřesvědčily, nápad je to obecně dobrý.
“Aztécký kalendář” je deska z bazaltického materiálu zhruba kruhového tvaru o průměru asi 3,6 metru s řadou vyobrazení. Na okrajích kalendáře jsou řady teček, některé zdvojené, některé pospojované čarami. Mc Ivor tvrdí, že Aztékové, tak jako dnes my, takto zobrazovali souhvězdí. Seskupení hvězd vlevo dole patří do souhvězdí Střelce. Trojice hvězd vpravo nahoře podle své hvězdné velikosti a úhlové vzdálenosti mezi nimi má odpovídat hvězdám Beta, Alfa a Gamma v souhvězdí Orla. Proč ne, na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tatáž kresba neexistovala u Číňanů. Znamená to, že se civilizace Střední Ameriky a Číny stýkaly? Nikoli nezbytně, ale určitá indicie to je. Pospojovat několik hvězd do určitých obrazců lze totiž řadou způsobů, každá civilizace to může učinit jinak. Fyzikálně mezi hvězdami a hvězdnými objekty nemusí být žádná souvislost. my dnes máme asi 90 souhvězdí, Číňané 280. Kdo ví, jak to bylo v jiných civilizacích.
Již v roce 1921 W. B. Dawson a v roce 1935 R. Henseling poukázali na zajímavou shodu mezi mayským a čínským kalendářem. V hledání počátečního data obou kalendářů dospěli k roku 3373 před n. l., kdy došlo ke konjunkci či opozici několika planet. Dospěli Mayové a Číňané k takovému výsledku, založenému na dlouhodobých pozorováních, nezávisle, nebo se znali, stýkali a vyměnovali si informace?
Přeplutí oceánu, ať už z východu či západu, by vysvětlovalo rozmanitost indiánských jazyků a rasové rozdíly. K velké migraci však touto cestou asi nedošlo. Pro ni je třeba hledat pevninské mosty, jakým v dávné minulosti byla Beringova úžina nebo jižní varianta od Austrálie přes Antarktidu do Jižní Ameriky. V dobách ledových mohla být vodní hladina globálně o 100 metrů nižší než dnes. Pro období před 40 000-20 000 lety a před 13 000-12 000 lety se uvažuje o migračních vlnách z Mezopotámie, Egypta nebo z Číny.
NA KŘÍDLECH FANTAZIE
Oficiální věda se s myšlenkou mezikontinentální plavby ještě nesmířila, ale domnívám se, že se tak postupně stane. Máme tu ovšem ještě jinou variantu, a sice že naši dávní předci létali. Bible, Epos o Gilgamešovi a řada dalších líčí létající stroje a zkušenosti, které vypadají, jako by někdo věci neznalý popisoval let vzduchem. Je to vůbec “zdravé”, nebo je to již naprostá sci-fi? Mohla na této planetě existovat jakási vyspělá Atlantida? Někdy dávno, asi před Potopou? Když na tuto možnost na chvilku přistoupíme, “vysvětlíme” ledacos a zmatek v chronologii nás nemusí vůbec tížit. Podotýkám, že k našim fantaziím nepotřebujeme mimozemšťany, jako pan Däniken. Stačí nám pozemšťané. Pan Souček by měl radost.
Na křídlech fantazie lze v Quetzalcoatlovi vidět letadlo, mnich na stéle v La Venta řídí vrtulník, Pacal samozřejmě sedí v zapůjčené stíhačce a s radostí mačká knoflík, aniž by věděl, k čemu je, aztécký bůh deště se čtyřma očima Tlaloc má za předlohu přední masku náklaďáku či terénního vozu a čtyři oči jsou reflektory, bůh deště Chaac s dlouhým nosem-chobotem je zobrazení stroje s hákem navijáku, atd. atd.
Je samozřejmé, že takto postupovat nelze. Přenos našich zkušeností a představ do minulosti na zcela jinou civilizaci musí vést k nesmyslným závěrům. Vtíravá otázka, co se za tím vším doopravdy skrývá, však zůstává nezodpovězena. Je vůbec šance, že bude zodpovězena? Minulé události jsou historií, když jsou vypravovány z generace na generaci a poté zapsány. Nestane-li se tak, historie není, ale to neznamená, že se minulé události nestaly. I když dojde k převyprávění a zapsání, je původní obsah mnohdy tak transformován, že přestává být srozumitelný. Brát doslova, co báje říkají, nebo ne? Kdyby Schliemann nevěřil “homérovským poudačkám”, neobjevil by Tróju. S Homérovou Illiadou pod paží, s důvěrou (asi nevědeckou), že Homér (asi neexistující) popsal skutečnou událost, Schliemann Tróju vykopal. Helge Ingstad pročetl ságy a formuloval domněnku, kam Vinland, místo v Severní Americe navštívené Vikingy, lokalizovat, a začal jej hledat (1960). Vysmáli se mu: před Kolumbem přece nikdo Ameriku neobjevil! Místo nalezl na Novém Foundlandu u rybářské vesničky L’ansee aux Meadows. Nedávno vyšla populárně-vědecká kniha Noah’s Flood. V ní se vysvětluje, jak došlo k záplavě v oblasti Černého moře v rámci tání polární čepičky naší planety po skončení poslední doby ledové. Autoři netvrdí, že popisují biblickou potopu, ale inspirují k takovým úvahám. Začátek odlednění je asi 18 000 let starý, vlastní “potopa” (přepad vod Středozemního moře přes Bospor do Černého moře) by se měla udát asi před 7600 roky. Doby ledové a meziledové se ovšem periodicky střídají. Co víme o předpotopních civilizacích? Co se z nich zachovalo?
Nepřítomně jsem hleděl na nápis v letištní hale. Stěží jsem si pod tímto heslem dokázal v tuto chvíli cokoliv představit. Přemýšlel jsem co dál. Před odletem do Thajska se mi dostalo od kamaráda doporučení: “Bangkok opusť co možná nejrychleji a jeho prohlídku si naplánuj určitě až na závěr.” Po dlouhém cestování se mi do dalšího trmácení rozhodně nechtělo. Nakonec jsem přece jen překonal vrozenou lenost a vzal si dobře míněnou radu k srdci. Zamířil jsem do terminálu vnitrostátních letů – směr jižní ostrovy.
EDEN
I kritici nedávno uvedeného filmu Pláž musí přiznat, že přírodní scenerie ostrova Phi Phi, ve kterých zbožňovaný i zatracovaný Leonardo DiCaprio hledá pozemský ráj, jsou skutečným zhmotněním těchto našich představ. Příběh stejnojmenné knihy Alexe Garlanda se však neodehrává na andamanském pobřeží, nýbrž na druhé straně thajské šíje Kra. Ostrov Ko Phangan leží v oblasti dnešního národního parku Ang Thong v Thajském zálivu. Společně s dalšími více než 40 ostrovy byl skutečně ještě v sedmdesátých letech dostupný pouze “baťůžkářům” a hippies. Dnes už se dá na největší z těchto ostrovů Ko Samui přicestovat letadlem a zalesněným hřebenem ostrova vede silnice. Ostrovy však stále patří především mladým lidem. Hlavně jejich zásluhou zde vládne mnohem více neformální atmosféra než třeba na Phuketu. Zdejší háje kokosových palem, spousta vodopádů a bělostné pláže doposud neztratily nic ze svého půvabu. Potápěči navíc místní korálové útesy řadí mezi nejkrásnější na světě.
Rozvíjející se turistický ruch ale postupně zasahuje i sem. Původní plážové bambusové bungalovy postupně ustupují betonovým apartmánům či exkluzivním hotelům pro zhýčkané turisty. Místní obyvatelé se stejně rychle orientují na turistický ruch a přizpůsobují se novému životnímu stylu. Kdo by si nechtěl koupit nový japonský automobil či u nejmodernějšího televizoru s obří obrazovkou večer zpívat karaoke. Sloni již neslouží pouze k práci v lese. Elephant trekking je zřejmě mnohem výhodnějším druhem podnikání. Na hadí farmě zase při pohledu do kobřích očí tuhne přítomným turistům krev v žilách. I na pěstování kokosových ořechů, tradičním zdroji obživy ostrovanů, se musí umět vydělat hned dvakrát. Vedle příjmů z prodeje plodů je tu i tzv. “monkey show”. Za bakšiš si můžete vyfotografovat hejno cvičených opic při sklizni plantáže. Ty nejšikovnější prý dokážou otrhat až 1000 ořechů denně.
KRÁLOVSKÉ KAMENY
Pobyt na ostrově Ko Phangan se chýlil ke konci. Vracel jsem se vnitrozemím do přístavu Tong Sala. Zvědavost mne ale táhla k vodopádům Saam Pan, oblíbenému to místu thajských panovníků. Jen král Čulalongkorn neboli Ráma V. během svého panování v letech 1868 až 1910 navštívil se svým dvorem oblast Thaansadet desetkrát. Odbočil jsem a vydal se k pobřeží. Několikrát jsem projel lesní stezkou od rozcestí až k moři. Po vodopádech však ani vidu ani slechu. Nakonec jsem hledání vzdal a zastavil u domku vedle cesty. Seděl tam starší muž a prodával občerstvení. Obchody mu zřejmě moc nešly, protože během cesty jsem nepotkal živou duši. Zeptal jsem se na cestu ke kamenům s královskými iniciálami. “Sednu si za tebe na motorku a zavedu tě tam,” okamžitě se nabídl a napřáhl ruku. Teprve teď jsem se ubezpečil. Muž byl skutečně slepý. Vedl mne vyschlým korytem potoka. Jeli jsme téměř krokem. Asi za pět minut jsme byli na místě. I ve vodopádu bylo vody málo. O to přístupnější však byly kameny s iniciálami králů Rámy V. a VII. Více než ty mne ale začal zajímat onen slepý muž. Zatímco jsem fotografoval, seděl na obrovském balvanu a nepřítomně hleděl do okolního lesa. Vrátili jsme se k domku. Objednal jsem si minerálku a ochutnával nabízený ngoh (červené sladkokyselé ovoce velikosti vejce s vlákny – jinak též rambutan). Na dveřích visel kalendář s všudypřítomným portrétem panovníka. Muž začal hrát na nástroj, který vzdáleně připomínal housle. Bylo mu jedenapadesát let a ve třech letech ztratil zrak. Celý život tráví v tomto domku nedaleko posvátných kamenů. Sedí a naslouchá tónům svého nástroje. Jen tu a tam prodá zbloudilému turistovi plechovku Coca-Coly či tyčinku Snickers.
PHUDI
Seděl ve svém šafránovém hábitu v areálu Big Buddha Templ na ostrově Ko Samui. Na očích brýle a nad hlavou lepenkovou ceduli s anglickým textem – Photos are no problem. Udělal jsem pár obrázků. Za dobrovolný příspěvek příchozím požehnal…
Impozantně zlacená chedi chrámu Wat Phrathat, který leží na severu Thajska, 15 km západně od Chiangmai. Foto: Kamil Rodinge
Jeden z čtvrtmilionové komunity buddhistických mnichů, které zde potkáváte denně na každém kroku. Osmělil jsem se a přisedl si na schod. Tradiční otázka na úvod, automatická odpověď v obavách, že budete muset složitě popisovat, kdeže ta vaše maličká vlast vlastně je. Starý mnich měl ale dokonalý přehled o dění ve světě. Nejenže si mne už nespojoval s Československem, ale dokonce ocenil kvality naší fotbalové reprezentace. Koukal jsem na něj jako na pohádkové stvoření. Jako by mi četl myšlenky, jen stroze dodal: “Svět se mění.” Chvíli se odmlčel a pak pokračoval ve svých úvahách: “Je stále menší a menší. Už v něm není místo pro phudi.” Nechápal jsem. S trpělivostí starce se mi snažil osvětlit význam tohoto slova. Jen na chvíli přerušil svou přednášku a věnoval se klečící mladé Japonce. Na závěr jí uvázal pletený náramek kolem ruky a pokračoval dál: “V chrámu je nepřípustné sedět s nohama nataženýma proti soše Buddhy, vždy je musíš mít pod sebou.” Při vyslovení slova Buddha vzhlédl k nedaleké obří soše a opakoval: “Kde je televize, už není místo pro phudi.”
MĚSTO ANDĚLŮ
Celé jméno, kterým se honosí toto město s nejdelším názvem na světě, by se na mapu stěží vešlo. Jeho titul totiž zní: Krung Thep – Velké město a bydliště Buddhy, Nejvyšší úložiště božských skvostů, Nedobytné město boha Indry, Sídlo velké a nepřemožitelné, Velké hlavní město světa vyzdobené devíti vzácnými drahokamy, bohaté na mocné královské paláce, které se rovnají nebeskému domovu boha, Nejvyšší místo odpočinku králů a sídlo velkolepého paláce, Velká a významná říše, Město, které bylo darováno Indrou a vystavěno Višnou Karmem, Boží útočiště a místo pobytu převtělených duchů. Pro zbytek světa je tato mnohamilionová metropole Thajska známá jako Bangkok.
Město začalo vznikat koncem 18. století na místě stejnojmenné pobřežní vesnice. Přestože se dnešní Velkolepé město andělů rozprostírá daleko od břehů řeky Chao Phraya, dodnes ho řada průvodců nazývá “Benátkami východu”. Síť vodních kanálů však dnes musí ustupovat rozvíjející se moderní výstavbě. Ta s sebou přináší nemálo problémů. Podpovrchové zásobárny vody mají omezenou kapacitu a kdykoli jim hrozí zničení zasolením. Bangkok je totiž pouhých 150 cm nad mořem a hladina stále stoupá. Obyvatelé metropole tak každoročně zápasí s katastrofálními záplavami. Dalším závažným problémem je kalamitní situace v dopravním systému a s tím související znečištění ovzduší. Tyto skutečnosti ale Thajcům těžkou hlavu zřejmě nedělají. Navzdory všem problémům se thajská metropole rozrůstá denně o neuvěřitelný milion metrů čtverečních.
Bangkok je zrcadlem i mozaikou Thajska. Je však možná ještě více rozmanitý a překypující paradoxy. Vzhledem k průměrné celoroční teplotě 32 °C je mu přiřazován titul nejteplejšího města světa. Dusné a teplé podnebí umocňují navíc trvalé dopravní zácpy, při kterých si našinec v dobrém vzpomene na ty pražské. Tato fakta by stěží dokázala vyvolat sympatie, či dokonce lásku na první pohled. Zejména u toho, kdo právě vystoupil utrmácený z letadla a navíc zatížený “evropským” myšlením. Na prohlídku monumentálních buddhistických chrámů a proslulých bangkockých památek je proto dobré být dostatečně aklimatizován a sžitý s prostředím.
GRAND PALACE
Pohled na věžovité stavbyv centrální části chrámového komplexu Wat Phra Keo. Budova s věží ve středu snímku je Prasat Phra Debidom. Foto: Jan Ševčí
Neprohlédnout si v Bangkoku Grand Palace je pro turistu asi totéž, jako nenavštívit v Praze Hradčany. Rozlehlý komplex budov o rozloze přes 218 000 metrů čtverečních je obehnán masivní bílou zdí. Zvenčí můžeme rozlišit pět hlavních budov. Chakkri Maha Prasat je na první pohled odlišná svou italskou fasádou. Král Ráma V. byl velkým znalcem evropského umění, a proto její výstavbu zadal anglickému architektovi. Nedaleká královská rezidence Dusit Maha Prasat je naopak typická svou klasickou čtyřstupňovou střechou a štíhlými věžičkami. Dodnes zde při slavnostních příležitostech usedá na trůn nejdéle vládnoucí monarcha, dnes 72letý král Ráma IX. Nejposvátnějším místem je Wat Phra Keo, Chrám smaragdového Buddhy. Nachází se v severovýchodním rohu komplexu. S jeho výstavbou se započalo krátce poté, co byl roku 1782 Bangkok vyhlášen hlavním městem. Chrám je obehnán podloubím s nástěnnými malbami. Vypráví se na nich příběh krále Ayodhya, jenž se snažil zachránit svou manželku, kterou mu unesl král Ravana. Ve svatyni na vysokém podstavci je uložen nejposvátnější symbol celého Thajska, 75 cm vysoká soška Smaragdového Buddhy. Ve skutečnosti je však vyřezána ze zeleného jaspisu. Součástí jsou bohatě zdobená roucha. Jejich převlékání je výsadou samotného krále. Činí tak podle ročního období třikrát ročně. V Thajsku se totiž rozlišují pouze tři.
V chrámu se dbá na přísná pravidla. Po příchodu do svatyně je nutné zachovat ticho a ihned se usadit na zem. Sednout si však musíte tak, aby vaše chodidla nesměřovala k soše. Samozřejmostí jsou dlouhé kalhoty a u žen zakrytá ramena. Navíc je to snad jediné místo v Thajsku, kde se nesmí fotografovat a filmovat. I když je soška poměrně malá, dojem z návštěvy je impozantní.
CHINATOWN
Více než polovina obyvatel metropole je čínského původu. Čínští obchodníci sídlili původně na místě dnešního Velkého paláce. Museli však ustoupit jeho výstavbě. Přestěhovali se tedy jihovýchodně od starého královského města. Tento okrsek se dnes označuje jako Čínská čtvrť. Charakteristické z čela otevřené obchůdky jsou neobyčejně čisté a upravené. Přepečlivě naaranžované exotické zboží láká k výhodným nákupům. Není zde nouze o tradiční čínské bylinné medicíny včetně žraločích ploutví a ženšenu. Přejít však ulici Yaowarat na protější chodník se rovná hotové sebevraždě. Bez asistence policisty by to snad nebylo možné ani na přechodu pro chodce.
Směrem k ulici Charoenkrung leží tzv. trh zlodějů. Úzké přeplněné uličky. Zde naopak seženete všemožné cetky od použitých kuliček do ložisek přes Hi-Fi techniku či vysloužilou skříň.
Bangkok je píseň, do které se zaposloucháte až na třetí, čtvrtý poslech. Taková, co vám posléze v srdci utkví navěky. Nepostupovat dle dobře míněné rady kamaráda, nikdy bych si zřejmě nevychutnal atmosféru Města andělů naplno a stěží tak podlehl jeho kouzlu. Už vím, co znamená rčení “Dobrá rada nad zlato”. A také co si představit pod heslem “Vítejte v zemi úsměvů”.
PHUDI – THAJSKÉ POJETÍ DOBŘE VYCHOVANÉHO JEDINCE
Thajci označují termínem phudi (phu = člověk, di = dobrý či příjemný) osobu vznešeného původu s dobrým vychováním. Od ní se vyžaduje nejen dobré chování, ale i vyjadřování a myšlení. Thajské děti jsou po generace vedeny svými rodiči a starci k tomu, aby si zasloužily pojmenování phudi. Se základy dobrého vychování jsou na základních školách seznamovány prostřednictvím učebnice vydané poprvé již v roce 1913. Současní teenageři jsou však rozvojem telekomunikačních prostředků silně vystavení vlivům západní kultury. A tak v dnešní době některá pravidla dobrého vychování přestávají vyhovovat. Navíc se tento termín dnes výsměšně používá i pro někoho, kdo se chlubí svým bohatstvím či vysokým postavením ve společnosti.
Zde je výňatek ze souboru pravidel dobrého vychování podle thajských představ. Zahrnuje tři aspekty vystupování – tělo, řeč a mysl.
VYJADŘOVÁNÍ TĚLEM
Phudis jsou opatrní při pohybech svých končetin a těla. Když míjejí jinou osobu, dodržují od ní náležitý odstup. Je-li to osoba starší, která navíc sedí, skloní své tělo. Záměrně nesměřují svá chodidla na osobu jinou.
Phudis si váží starých lidí. Například mají-li vzít předmět, který leží nad hlavou osoby starší, neučiní tak dříve, než požádají o svolení. Posléze poděkují.
Phudis se nedotýkají těla jiné osoby – zejména dospělé – pokud to není jejich blízký přítel.
Phudis se nepohybují v náhlém spěchu, aby něco nerozbili. Vždy mění svůj postoj vědomě a opatrně.
Phudis nikdy druhé osobě jakýkoli předmět pouze nepřistrčí, či dokonce nehodí. Nabízenou věc drží v otevřené dlani a předávají ji přímo do ruky příjemce.
Phudis neprocházejí před skupinou lidí, kteří něco sledují. Je-li to nevyhnutelné, předem si vyžádají souhlas.
Phudis nedělají hluk, když ostatní pracují.
Phudis nedělají hluk, když je ještě někdo další v domě.
ÚSTNÍ VYJADŘOVÁNÍ
Phudis nepřerušují hovořící osobu, ale počkají, až řeč dokončí či přeruší. Je nepřípustné mluvit ve stejnou dobu jako jiný člověk.
Phudis mluví potichu. Jsou-li hovořící osoby blízko sebe, není potřeba mluvit hlasitě.
Phudis nikdy nenadávají.
Phudis nejsou tvrdohlaví, když s někým nesouhlasí. Nejdříve se omluví, a poté klidně a logicky své stanovisko objasní.
Phudis nepoužívají sprostá slova.
MYSL
Phudis nenechávají svou mysl “bloudit” a utužují se modlitbou.
Phudis nedávají najevo svůj hněv a učí se zklidnit svou my
Polední slunce mi pálí nad hlavou a mám sžíravou žízeň. Voda mi došla už dávno. Vidím mnicha, jak zahnul do uličky vpravo. Jdu za ním, určitě mi dají napít chladné vody z kameninové nádoby. Vcházím do brány a vidím před sebou ten nejkrásnější chrám, jaký jsem dosud v Thajsku viděl.
Připadám si jako v pohádce, protože i chrám je pohádkový. Na žízeň jsem zapomněl. Znám honosné a bohatě zdobené chrámy a paláce v Bangkoku, staré chrámy a pagody ze starých královských měst Ayutthaya a Sukhothai, překrásné chrámy z Chiangmai i jiných měst, ale tohle je něco úplně jiného. Prostý, a přesto bohatě zdobený chrám Wat Methn Nya nedaleko Sukhothai na thajském venkově. Zvenku i uvnitř je chrám zdoben výjevy ze života Buddhy. Nádherné malby jsou vyvedeny ve stylu těch nejkrásnějších ilustrací z dětských pohádkových knížek. Jsem okouzlen krásou a rozmanitostí barev. Mnichy můj zájem potěšil a zvou mě dovnitř do chrámu. Atmosféra je pro mě skoro posvátná. Na krku mi visí fotoaparát, ale nechci se ptát, zda mohu fotit, abych to kouzlo neporušil. Obrazy jsou ve dvou patrech nad sebou. Jsou všude, nezbylo místečko volné. Kolik to muselo dát práce. Nade vším bdí zlatá socha Buddhy se dvěma sochami jeho učedníků v popředí a s obrazem znázorňujícím hojnost přírody v pozadí. Skoro nedýchám a snažím se vše si zapamatovat. Tolik krásy v tak malém prostoru jsem již dlouho nikde neviděl. Z vytržení mě vyrušil až starší mnich, který mi s pomocí mladšího, jenž mu překládá, nabízí, abych si chrám vyfotil. Vysvětluje, že když mniši viděli moje zaujetí, požádali ho, aby mi dovolil fotit, jak budu potřebovat. Chvíli nechápu, co mi vlastně říká, pak se ale probouzím a moc mu děkuji. Říkám po pravdě, že je tu málo světla a že bych musel ze stativu, což by trvalo dlouho. Chvíli se radili a pak začali otevírat okenice, dveře a všemožně mi pomáhali. Moc jsem nevěřil, že fotky vyjdou, ale když jsem viděl jejich radost z toho, jak se mi jejich chrám líbí, nemohl jsem jim to pokazit. A tak jsem si díky náhodě a nadšení mnichů přivezl domů nádherné vzpomínky na jeden den cesty, vzpomínky na krásu, na štěstí, na porozumění a na radost. Buďte šťastni ve svém malém království.
Bhumibol Adulyadej, Ráma IX., devátý panovník z dynastie Čakrí, jeden z nejdéle vládnoucích králů na světě, byl korunován v roce 1950. Princ Bhumibol se narodil v roce 1927 ve státě Massachusetts v USA jako nejmladší ze tří sourozenců. Jeho otec studoval na Harvardu medicínu, matka ekonomii a zdravotnictví na Simons College. Po smrti otce (budoucímu králi byl pouhý rok) se rodina přestěhovala do Švýcarska. V roce 1934 nastoupil na trůn Bhumibolův starší bratr, který však tragicky zahynul dvanáct let poté. Bhumibol nejdříve dokončil své vzdělání, oženil se s dcerou thajského velvyslance pro Francii a pak teprve přijal korunu thajského krále.
Ráma IX. inicioval více než 900 projektů na zlepšení ekonomických, sociálních, ale i kulturních poměrů. Angažuje se v ekologické sféře, pomáhá znovu zalesňovat vytěžené pralesy na severu Thajska. Veškerá místa, kde se realizují jeho projekty, opakovaně navštěvuje a kontroluje. Kromě náročné práce se rád věnuje i neuvěřitelnému množství zálib, kdy nechává promlouvat svůj umělecký talent. Pokud zrovna nelyžuje ve Švýcarsku, nehraje tenis a nepotápí se, pak fotografuje, vyřezává ze dřeva, hraje na klarinet, trumpetu, saxofon či piano, komponuje, překládá do thajštiny díla z několika světových jazyků, popřípadě staví modely lodí.
V Thajsku se život jednotlivce dělí na 12roční, resp. 6leté cykly. Nejdůležitější narozeniny jsou na konci jednoho a na začátku dalšího cyklu. Ráma IX. oslavil 5. 12. 1999 konec svého šestiletého cyklu. Oslavy byly vskutku pompézní – davy lidí včetně dětí s transparenty provolávaly slávu svému panovníkovi. Hudba, zpěv, tanec. V menších městech “alespoň” slavnosti s ohňostrojem, kulturním programem a naprosto nepostradatelnou výstavkou fotografií Rámy IX. Především král samotný, ale i jeho manželka a čtyři děti jsou thajskými občany milováni. Je přípustné kritizovat vládu, kulturu, cokoliv, jen ne panovníka a jeho rodinu. To platí samozřejmě také pro turisty. Jako urážka království bývá vnímáno i opomenutí vstát při hymně, kterou mimochodem zkomponoval Ráma IX.
