autor: Honza | Čvn 11, 2021
Lidstvo si oddechlo, konec světa se nekonal. Zatím. Přesto se čeká. Zjevení Jana, apokalypsa, přitahuje i děsí… Leckomu se zdá, že Bohu už nutně musela dojít trpělivost, že nezůstane kámen na kameni, mrtví povstanou, živí zemřou.
Mesiáš má přijít Zlatou bránou jeruzalémskou. Kdy? Nikdo neví, ale třeba zrovna o Velikonocích.
SVATÍ VE SVĚRACÍCH KAZAJKÁCH
Kromě přecpaných hotelů a hostelů se čeká i nával na klinice, na psychiatrii. Čekají se zástupy Josefů a Marií, Pavlů a Petrů… Na pochytané, ve svěracích kazajkách přivlečené biblické postavy mají v Jeruzalémě zvláštní oddělení. Diagnóza vždy stejná: jeruzalémský syndrom.
Desítky lidí ročně přijdou, aby se náhle rozpoznali, podle jiných aby se “zbláznili”.
Stačilo málo… a blázinec ani mě neminul. Jsem totiž křtěná Maria Magdalena, a jsem křtěná ve Svaté zemi. Vloni.
OKUPOVANÝ BETLÉM
U Damašské brány beru scherut, rozhrkaný mikrobus s cedulí Betlém. Hned za Jeruzalémem, na dostřel k Betlému – v Izraeli je ostatně všechno na dostřel, izraelský voják pečlivě kontroluje doklady mých arabských spolujezdců, já ho vůbec nezajímám.
Betlém je jako vloni, a jako nikdy, v představách věřících samý Arab, samý rygol, hlína, špína. Arabské městečko jako každé jiné.
Na kopci za Dómem děda, prodavač překližkových Kristů a Panenek Marií, ke mně vystartuje a nesvatě mě poplácá, kde to nesnáším. Gestem pohádkového dědečka mávne k obzoru… a já jdu.
Jdu za nosem a… ranní jarní slunce si hraje se stíny… arabské dětičky s taškami na zádech a v uniformách se udiveně ohlížejí a mizejí v zaprášené budově. Biblická krajina, kraj pouště, kopce, kopečky… a také novodobé krychle vilek a paneláků. No a mezi vilami, v olivovníkovém sadu plném plastikových láhví od Coca-Col, pase Beduín biblické ovečky. Kdybych kouřila, tak si zapálím.
SAMOVAZBA
Za nosem, jinou možnost nemám, se sunu do údolí. S poslední vilou se konečně gumují dvě tisíciletí. Olivovník, olivovník, teráska, olivovník, teráska… jeskyňka… Slyším zpěv ptáků. Pode mnou, pod převisem, na šňůře vlaje černý mnišský hábit. Vypínám mozek na pár sekund, na pár metrů, a stojím před jeskyní, pak před ním. Je rád, je jasné, že On je rád. Ovšem z jeskyně mě lifruje ven. Tuší správně, že pokřtít jsem se nenechala… a jeskyně je příliš svatá a příliš jenom mužská. Je to klášter nejpřísnější, dobrovolné asketické vězení. Usedáme pod tisíciletý olivovník. Dostávám kafe, chleba a zelené olivy.
“Až do Velikonoc je půst, my pravoslavní máme jíst jen pár oliv a vodu.” Moc mi to chutná.
Povídáme, tedy povídá On. Nejdříve anglicky, pak přechází na svoji mateřštinu, srbštinu.
Je mi fajn, brzdím slunce na obloze, abych mohla zůstat ještě chvíli. Ale koule mizí za Betlémem a On znervózní a vystrčí mě z jeskynní rezidence: “Pozítří přijdu na Golgotu, navštiv zatím ruský monastýr na Olivetské hoře. Navštiv baťušku Ilju a popros ho o křest.”
Tuším mučednickou cestu.
MŠE
Cestu na Olivetskou horu odkládám.
Až tedy nakonec nahazuji co nejslušnější oděv a ploužím se povinně a pokorně stmíváním na svatou horu. Alibisticky doufám, že vchod nenajdu… Jenže umouněná malá Arabka mě strká k brance.
“Ja by chotěla govoriť s baťuškom Iljom,” škemrám, ale couvám zároveň.
Malinký slepý arabský vrátný otevře a zavře.
Jsem v pasti. Černé stíny kuželkoidních jeptišek se slévají ke vchodu chrámu. Ta, co se tváří nejpřísněji, je, jak odhaduji, matka představená. Opovržlivě ohodnotí můj model a vytáhne silonový šátek typ kolchoznice. Poslušně se měním na ruskou matronu a zasouvám se do nejtemnějšího kouta už tak dost ponurého kostela.
Černé zakuklené kuželky šustí vlečkami…, přesouvají se podél ikon, třikrát pokřižovat, políbit, posunout se, třikrát pokřižovat… Asi se to má, napadá mě, ale zůstávám ve své bezpečné tmě.
Baňatá kuželka zapaluje svíčku, nasazuje brýle, otvírá buclatou knihu a pusu k táhlému “áááááááááááá”.
Ostatní kuželky, vesměs také obrýlené, občas zavyjí sborově: “Hospodě pomiluj, hospodě pomiluj, hospodě pomiiiiiiiluuuuuj.”
Hodina. A žádného mužského nevidím, natož baťušku. Odevzdaná do osudu mihotavého světla svíček, nasládlého oparu kadidla a kvílení kuželek začínám i já občas padat na kolena. Baculka jen po mně loupne spokojeně okem. Konečně provlaje mužské roucho a zmizí v ikonostasu. Radostně padám na kolena… Mše začíná, končí po dalších dvou hodinách.
Vypotácím se z chrámu a pátrám po baťuškovi.
“Ujechal na avtomobile,” oznamuje kuželka. “Zavtra útrom v pjať časov.”
Hrdinně se sunu nocí z Olivetské hory kolem tisíce židovských hrobů.
VSTAŇ, LAZARE
Ani druhý den si tříhodinovou bohoslužbou nevyprosím slyšení. Co řeknu Jemu? Být pokřtěna, musím být pokřtěna. Teď už nejen pro možnou komunikaci s ním, ale i z prestiže.
Na nádvoří vleče parta policistů pytel bezvládného Američana.
“Dostal infarkt na Golgotě, je po něm,” sděluje mi Jurij, spřátelený policista – Rus.
Tlupy turistů se chytají za otevřené pusy a ustupují pruhovaným záchranářům. Koušu si nehty a nervózně kmitám po nádvoří.
“Kde je? Má zpoždění!”
Pruhovaní andělé pobíhají mezi nekompromisní rovnou linkou na monitorech a smutným americkým břichem. Přesto znovu a znovu připlácávají na turistovu nahou hruď masážní žehličku. Hodinu a půl. Hrstka duchovních v černých talárech oblehla nezúčastněně sinalé tělo. Dělejte něco! Koušu si nehty vzteky a bezmocí. Nejste tu snad jen pro Amen!!! Amen.
“Tamhle jde,” přitočí se policista Jurij.
Vrhám se směrem k hubenému rozervanému taláru, táhnu ho zběsile k mrtvému.
Policisté obživnou jako na povel, zastupují nám cestu. “Pusťte ho, on jediný mu může pomoci, pusťte ho!!!” ječím a buším pěstičkami do uniforem. Báglík s balzámem letí do kouta, za ním On, za ním já. On kleká a spíná ruce k zoufalé modlitbě. Otáčí stránky ošuntělé knížky, zakrývá si obličej… a slzy tečou skrz prsty.
Něco se děje. Záchranáři vstávají, lekám se jejich prstu otočeného směrem dolů. Vrtí ale hlavou a podávají si ruce.
“To nechápu, to je zázrak. Všechny funkce naskočily,” usmívá se spokojeně na zrůžovělé břicho červený anděl.
On zmizel. Vím, kde Ho hledat. Známý potrhaný hábit čouhá zpod kamenného oltáře na Golgotě.
KŘEST
Dostávám další jméno otce, nyní z Nazaretu.
Otec Roman mě ubytuje ve svém domě. Žije tu pár milých lidiček, ruských emigrantů. Za dva dny dlouhých bohoslužeb tuším, že i pro mě jde o trvalý pobyt. Nesměle se bráním. Otec se zachová otcovsky a nechá mi naději, že snad příště. Za dva dny mě v Jeruzalémě shání sám. Mám se připravit na křest a přijet.
Nazaret, Kane, Kapernaum. Řidič a duchovní v jedné osobě. Otec Benjamin, ruský emigrant, si lebedí vzadu.
“Čitajetě na ruski ili po anglijski?”
“Bože můj, to bude trapas,” mimoděk v duchu zvolím příznačné oslovení. Galilejské jezero před námi mi sevře trémou žaludek.
Červené věžičky ortodoxního kostelíka utopeného v poli a ranním oparu mě něžně pohladí. Sympaťák v pravoslavné uniformě: plnovous a… otevírá vrata jen pro nás. V kostelíku si vybírám nekřesťansky drahý křížek, poslušně pokrývám hlavu, jak pravil… Otec Roman se ujímá práce. Činím, jak káže, jak káže rusky, k tomuhle tedy bylo to x-leté školní trápení. Káže, maluje kříže do vzduchu, já se klaním, koktám v kdysi nenáviděném jazyce. Po hodině do kostelíka vbíhá tlupa kolchoznic, odráží mě i otce Romana, vrhá se na ikony.
Čeká mě akt druhý, koupel v jezeře. Kolchoznice zatím rozbalily svačiny na břehu svaté vody a čekají na atrakci. Ve zbrusu nové haleně ťapkám kolem přežvykujícího obecenstva. Otec Roman ladí nástroje: kadidelnici a misku s olejem. Vrávorám po balvanech, co byly Kristem přeměněny na chléb, rozhrnuji stříbrnou hladinu… a přihlouple se usmívám. Otec Roman mává kadidlem, rukou a ukazuje prstem dolů. Chápu a třikrát zmizím pod hladinou. Coby rousňák se drápu ven. Kolchoznice se ke mně vrhají a vítají mě do nového života.
Třetí akt je oddechový. Kroužím pod kopulí se svíčkou v ruce. Na víc si nevzpomínám. Jen se usmívám…
Chvíle siesty na břehu. Probíráme s otci co jiného než válku v Kosovu.
Za rekordně krátkou dobu ťapkám do biblického údolí. V jeskyni se mihotá světlo věčné svíčky. Černý hubený stín se rozzáří. Odevzdám mu důkaznou mokrou halenu, on připraví večeři – dnes slavnostní: chléb, olivy, humus (drť z cesmíny). Usmívám se jak měsíc v úplňku, jak úplněk, co právě vyšel na jasném nebi.
V noci zahřmělo, strhla se bouřka. Bez deště. Svíčka zhasla. Bezdůvodně.
autor: Honza | Čvn 11, 2021
“Jezte med, je dobrý.” I když to vypadá jako nevýrazný reklamní slogan některého ze supermarketů, je to citát z bible. Podobně se o medu zmiňuje i korán. Včely jsou na světě zhruba 15 milionů let a již první člověk zařadil med do svého jídelníčku. Dopomohl mu k tomu medvěd, který vylupoval včelí hnízda v dutinách stromů. Pračlověk brzy poznal, že vybíráním plástů s medem včely ničí, a naučil se získávat med z dutin padlých stromů, jimž se říkalo brtě, aniž by včelám ublížil. Proslulost tohoto způsobu lesního včelaření je v Evropě spojena s prvními Slovany.
ELIXÍR DÁVNOVĚKU
Není vůbec přehnané tvrdit, že med byl elixírem dávnověku. Svědčí o tom nápis pocházející ze čtvrtého století před naším letopočtem, který byl vytesán na průčelí řeckého chrámu: “Nerozčiluj se, jez mléko s medem, pěstuj divadlo, gymnastiku, a dožiješ se klidného vysokého stáří.” A když se někdo vysokého stáří nedožil – jako třeba Alexandr Veliký – tak jeho tělo, aby ho dopravili z Persie do rodné Makedonie, zakonzervovali do medu. Dokonce se říká, že med nalezený v pyramidách byl i po těch staletích poživatelný.
Podle nejnovější definice je med potravina přírodního sacharidového charakteru, vytvářená společenstvím včel z nektaru či medovice ze živých částí rostlin. Včely obojí sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají zrát v plástech. Med – ať již květový, nebo medovicový – je extraktem rostlinné šťávy obohaceným o vše, co rostlina získává z půdy, vody a ze vzduchu. Světlý květový med získává včela na květních i mimokvětních nektariích rostlin. Tento med obsahuje kromě jiného bílkoviny z pylových zrn. Medovicový med vzniká jako vedlejší produkt činnosti některých mšic, puklic, červců a dalších zástupců třídy hmyzu. Ti nabodávají listy nebo jehlice stromů, vysávají rostlinnou šťávu, ale spotřebují z ní převážně bílkovinu. Přebytečnou šťávu, bohatou na cukry, vystřikují ve formě kapének na povrch listů nebo jehlic. Tyto kapénky včely sbírají a vytvářejí z nich silně aromatický tmavý med s minimálním množstvím bílkovin, ale zato s velkým množstvím rostlinných silic a minerálních látek. Oba druhy medu jsou stejně hodnotné. Vedle svého účinku na posílení imunitního systému a nesporného příznivého vlivu na zažívání je med i vynikajícím zdrojem okamžité energie při fyzickém nebo psychickém vyčerpání. Edmund Hillary – pokořitel Mount Everestu – používal při nejobtížnější části výstupu med. Jako včelař věděl, že mu rychle dodá ztracenou energii, a přitom nejméně zatíží zažívací trakt. V medu obsažené složité cukry – dextriny – mají značný hojivý vliv na lidskou kůži a sliznici. Medový obvaz, který se přiloží na popáleniny, napomáhá rychlému zhojení i rozsáhlých jizev. Hlavní význam chovu včel však spočívá v opylování hmyzosnubných rostlin, bez něhož by se příroda neobešla. Proto také státy Evropské unie hradí z poloviny náklady na rozvoj a zachování včelařství.
CESTA ZA MEDEM
Na pastvu vylétají většinou včely létavky. Vycítí nektar na vzdálenost až pěti kilometrů, ale cestou zpět značnou část nektaru spotřebují. Proto je nejpříhodnější, aby pastva byla do dvou kilometrů od včelína. Létavka sbírá nektar nebo medovici a plní tak svůj medný váček, což je rozšířený konec zažívací trubice před žaludkem. Při pastvě a při zpracovávání v úlu přidávají včely k nektaru či medovici výměšky svých trávicích žlázek. Ty obsahují enzymy, které štěpí nevstřebatelné složité cukry na cukry jednoduché. Tím je zahájen proces zrání medu. Vedle toho mají včely ještě jednu výjimečnou schopnost – dokáží z nasbíraného nektaru odfiltrovat škodlivé látky. Když vědci zkoumali vzorky medu, pylu a vosku z hlediska obsahu škodlivých látek z ekologicky různě zatížených oblastí, ke svému překvapení zjistili, že zatímco obsah škodlivin v pylu a vosku byl shodný s mírou znečištění jednotlivých oblastí, vzorky medu znečištění nevykazovaly. I z těch nejvíce ekologicky zatížených oblastí byl med kvalitní jako z oblastí bez výskytu škodlivin.
Když létavka přiletí do úlu, předává obsah medového váčku úlovým včelám, což jsou mladé včely, které ještě nedospěly pro práci venku. Není jistě bez zajímavosti, že k naplnění medového váčku musí létavka navštívit asi tisíc květů. Úlové včely odeberou nektar a obohacují jej výměšky svých trávicích žláz. Velmi důležitou částí jejich činnosti je zbavit nektar vody. To dělají úlové včely máváním svých křídel. Po dokonalém odpaření vody nastává přeměna nektaru v med a ten je ukládán do buněk v plástech. Když je buňka naplněna medem, dochází k jejímu zavíčkování včelím voskem. Tím se vytvořila jakási konzerva, v níž med zraje, a záleží na včelaři, aby vystihl správný okamžik, kdy začne svým včelám med odebírat.
Když včelař brtník kdysi poznal, že může včelám odebírat voskové dílo s medem, aniž by včely zničil, našel i způsob, jak se včelám při vybírání medu bránit. V nejstarší době to byla smolná louč a později nejrůznější druhy “dýmáků”, což jsou nádoby, ze kterých vychází kouř potřebný k omámení včel. V jedné více než dvě stě let staré příručce se praví: “Kdo umí včely kouřem ovládnouti, ten tím podal první důkaz svého praktického mistrovství v chovu včel.” Podle lékaře Mattioliho se měly používat vonné látky z rostlin – především z pelyňku, aby se včely kouřem netrápily.
Modernizace včelařství a konec éry těžby medu starým způsobem začíná rokem 1865, kdy byl objeven medomet. Vynálezcem medometu je Čech – František Hruška. Na myšlenku medometu přišel po příhodě, kdy vložil chlapci do košíčku kousek medového plástu. Hoch se před včelami bránil točením košíčku kolem hlavy. Když přišli domů, med v plástu nebyl. Hruška předvedl svůj medomet na brněnském sjezdu včelařů (originál medometu je uložen v Zemědělském muzeu na zámku Kačina). Fungoval na principu odstřeďovacího stroje používaného v cukrovarech.
Včela však nepřináší užitek jen tvorbou medu, ale jejím produktem je také vosk. Je vylučován ze čtyř párů voskových žláz na spodní části zadečku. Původně se myslelo, že se jedná o včelí výkaly, než se zjistilo, že jde o zažívací produkt včel. Vosk je stavebním materiálem včel při zhotovování plástů, do nichž si ukládají med a matka klade vajíčka, je to však i velmi cenná surovina. Již Boleslav II. v roce 993 při zřízení Břevnovského kláštera uložil včelařům povinnost dodávat vosk na svíce jako daň. V současné době se ho využívá jako součást některých kosmetických a lékařských výrobků.
FASCINUJÍCÍ KOLOBĚH ŽIVOTA A SMRTI
Po slunovratu při teplejším počasí začíná matka s kladením vajíček a každoročně se tak opakuje jeden z nejpozoruhodnějších koloběhů života. S nastupujícím jarem a s prvním přínosem pylu z rozkvetlých lísek a jív matka zvyšuje počet nakladených vajíček až na tři tisíce denně. Když včelstvo zaplní úl tisíci nově vylíhnutých včel a novými zásobami pylu a nektaru, projeví se u včel rozmnožovací pud. Jeho vznik může urychlit nepříznivé počasí, kdy včely nemohou vylétat, nebo stará či vadná matka. Včely začnou na plástu s výstavbou svisle uložených buněk – matečníků. Do nich nakladená vajíčka jsou zárodkem nových matek. Tehdy včely pátračky naleznou vhodný prostor pro usazení nového včelstva a při zavíčkování prvního matečníku vylétá za teplého počasí z přeplněného úlu stará matka s částí včelstva. Zatím se v úlu vylíhne první matka, která poruší matečník – buňku, kde se líhnou budoucí matky. Pokud je za určitých okolností nezničí, vylétávají vylíhlé matky v tzv. “porojích”, které většinou nepřežijí zimu, protože si nestačí vytvořit zásoby medu.
Mladá matka pak za teplého počasí vylétá na shromaždiště trubců, což je klimaticky nejpříhodnější místo v okolí, kde se každoročně uskutečňují snubní lety. Během několika výletů je matka oplodňována, dokud není její semenný váček plný. Každý z trubců, který přispěl k obtěžkání matky, umírá. Ti, co neuhynou během zásnubního letu, jsou na podzim izolováni v úlu, vyhladověni, a oslabené trubce vynesou včely z úlu, aby neubírali přes zimu potravu. Po návratu do úlu začíná matka zhruba po dvou dnech s kladením vajíček a sama si určuje, do které buňky naklade oplodněné vajíčko. Kdyby záleželo jen na včelách, tak by vzhledem ke svému pohlavnímu pudu vystavěly víc větších buněk. Proto se jim v tom včelaři snaží zabránit tzv. mezistěnami, čímž nutí včely stavět menší buňky pro dělnice. Ty se rodí za 21 dnů, trubci za 24 dny. Všechny larvy jsou po svém vylíhnutí krmeny po tři dny “mateří kašičkou”, což je výměšek hltanových žláz včel. Potom se “mateří kašičkou” krmí jen ty larvy, z nichž se mají vyvinout matky. Ostatní larvy jsou krmeny směsí z květového pylu a medu. Vývin matky v buňce trvá šestnáct a půl dne. Matka se dožívá až čtyř let, zatímco včela v době snůšky pouze šesti týdnů. Velká výživná hodnota a výrazný hormonální účinek mateří kašičky jsou zřejmé při přepočtu na člověka. Obrazně řečeno to znamená, že by se žena dožila 2500 roků a denně by rodila 15 dětí! Vzhledem ke specifickým účinkům mateří kašičky se jí používá v krátkodobých léčebných kúrách při poškození centrálního nervového systému nebo při degenerativních onemocněních mozkové tkáně, jako je Parkinsonova nemoc.
ČESKÝ MED OD ČESKÝCH VČEL
Tradice českého medu přetrvává od středověku dodnes. Náš med patří díky své kvalitě mezi nejlepší na světě. Dnes však trpí téměř všechna včelstva po celé planetě varroázou, způsobenou roztočem Varroa jacobsoni. V Evropě je varroáza záležitostí posledních dvaceti let. Rozšířila se z Indie, kde roztoč napadl včelu indickou, která sídlí na stromech. Když došlo k napadení, odstěhovalo se včelstvo jinam, což včela medonosná nedokáže. Pokud nejsou včely léčeny, hynou. Uchránit včelstva před varroázou lze jedině pomocí léčiv, jejichž zbytky však zůstávají v medu a znehodnocují jeho kvalitu. Nejnázornější je příklad Izraele, kde teplé podnebí umožňuje rychlý rozvoj roztoče, takže léčení se musí opakovat téměř každý týden. Ale i ostatní země s teplejším podnebím mají podobné problémy s následky léčení varroázy. K léčení se používala většinou nejrůznější antibiotika a navíc léčba probíhá nepravidelně a nesystematicky.
U nás se podařilo Výzkumnému ústavu včelařství ve spolupráci se Státní veterinární správou vypracovat metodiku léčení, kterou nám svět závidí. Pomocí přípravku varidolu se ničí roztoči, ale včelám se neublíží. Léčba se uskutečňuje komisionálně nejméně třikrát do roka mimo období snůšky. Důslednou prevencí se tak podařilo ochránit včelstva před nákazou a zároveň uchránit med před zbytky léčiv. Také v případě včelího moru, jenž ohrožuje včelstva na celém světě, vyvinul Výzkumný ústav včelařství účinnou metodu jeho zjišťování z plodu, která umožňuje spálit jenom úly se včelstvem postiženým nákazou. Vedle těchto opatření závisí kvalita medu na jeho zpracování a uskladnění. Med je vhodné uchovávat při teplotě od 5 do 20 stupňů Celsia a v temnu. Když porovnáme, při jakých teplotách a často i v nádobách nevhodných pro potravinářské účely je uskladňován med v Číně a Jižní Americe, odkud se do Evropy z 90 % dováží a v supermarketech prodává, není se čemu divit, že v něm probíhají chemické změny působící negativně na jeho kvalitu. V českém medu jsou nežádoucí látky hluboko pod stanovenou normou. Svědčí o tom i ta skutečnost, že v Německu se prodává český med jako německý ekologicky nezávadný med.
autor: Honza | Čvn 11, 2021
Motor řve ve vysokých otáčkách. Stoupáme v jižních Tyrolích po strmé cestě, kam se stěží vejde jedno osobní auto. Představuji si, co by se asi stalo, kdybychom se v protisměru potkali s mikrobusem jezdícím kyvadlově nahoru a dolů a vozícím turisty, kteří si chtějí prohlédnout netradičně zrekonstruovaný hrad. Za pár okamžiků už mám možnost porovnávat své představy se skutečností – mikrobus je v protisměru. Podle okamžité reakce bez zaváhání ale mohu odhadnout, že se to místnímu řidiči rozhodně nestalo poprvé a že hradní pán, který řídil rekonstrukci hradu i stavbu příjezdové cesty, myslel i na tuto možnost. Míjíme mikrobus v těsné blízkosti a jsme opět o kousek blíž k setkání s tím prozíravým hradním pánem. S horami má své zkušenosti a tento hrad je jeho letním domovem už několik let. Hrad se jmenuje Juval a hradní pán Reinhold Messner.
Snažil jsem se vybudovat naprosto soběstačnou stanici. Proto tady máme i vlastní farmu a zvířata. Snad kromě vlastní těžby soli jsme schopni přežít z vlastních zdrojů i několik měsíců.
A nepřipadalo vám, že se v okamžiku, kdy budete bydlet na hradě, stanete terčem kritiky? Reinhold Messner, ten už neví, jak na sebe upozornit, snob jeden…?
Myslíte? (s úsměvem) Ale ano, napadlo mě to. Docela dlouho jsem bydlel v rodinném domě, ale to, co mi zpočátku bylo příjemné, totiž popularita a přízeň fanoušků, se mi začalo vracet nepěkným z působem. Někdy se mi stávalo, že jsem načapal cizí lidi, jak mi do zahrady a do domu koukají z dálky dalekohledem, anebo se dokonce pokoušejí přelézt přes zeď. Tady na tomto kopci se mi něco podobného už rozhodně nestane. Na jaře a na podzim máme otevřeno pro veřejnost a já vím, že pokud jsem tady v době naší “otevírací sezony”, jsem něco jako maskot. Lidé sem částečně přijedou kvůli mně, a pokud mne tu potkají, musím mít čas se s nimi alespoň krátce pobavit a podepsat jim své knihy. Když ale mám přes léto zavřeno, to je doba, kdy tu bydlím se ženou a s dětmi, a oni nemají jak se sem dostat.
Jak vypadala realizace tohoto vašeho snu?
Ano, byl to sen, v určitou chvíli jsem si začal představovat, jaké by to bylo, bydlet na hradě, který přesně vyplňuje vrcholek úzkého kopce. Tak, aby z něj byl výhled po kraji, ale aby se k němu nedalo dostat, pokud nechci. Jezdil jsem po celých Tyrolích, měl jsem dokonce agenty, kteří mi pomáhali něco takového najít. K ničemu to ale nebylo. I když v této oblasti je hrad anebo zřícenina snad na každém kopci, nebyl jsem schopen najít stavbu, která by při své poloze a rozměrech byla i dostatečně útulná. Už jsem se toho snu začal pomalu vzdávat, když jsem jednou tudy projížděl po silnici pod hradem. Zahlédl jsem hrad, a už jsem odbočoval nahoru. Bylo to tu zchátralé a zničené. Na dveřích petlice a zámek. Vylezl jsem bokem přes zeď a ve chvíli, kdy jsem doskočil na první nádvoří, jsem věděl, že to pravé místo je nalezeno. Neměl jsem představu, kolik práce a peněz bude rekonstrukce představovat, ale věděl jsem, že tady se do toho chci pustit.
Kolik práce a peněz rekonstrukce představovala? A jak dlouho trvala?
Mnohem víc, než se dalo předpokládat. Než se hrad dostal do podoby, v jaké jsem ho chtěl mít, trvalo to skoro patnáct let.
Jak je teď hrad zabydlen? Rozsekal jste zdi a zavedl elektřinu a ústřední topení?
Ne. V jedné části je pár místností, kde jsem si udělal pracovnu a kde se dá bydlet. Dole ve sklepích mám skladiště expedičního materiálu a výbavy. Celý hrad mi dal perfektní prostor pro umístění většiny kusů z mé sbírky tibetiky, na kterou jsem velice hrdý. Zadní část s věží, která byla nejvíc poškozená, jsem ani moc nepředělával. Udělal jsem z toho takové auditorium, kde pořádáme malé koncerty anebo třeba i diskusní sezení s přáteli.
V průběhu celé rekonstrukce jsem chtěl, aby původní charakter hradu zůstal co nejvíc zachován. Proto jsem ani neobnovoval střechu na věži. Přemýšlel jsem, jak udržet ten ráz hradních trosek, a přitom zabránit další erozi a poškozování zdí. Nakonec to vyřešila skleněná střecha. Chrání stavbu před deštěm, pomohla akustice. Přitom ale můžete dole sedět a pozorovat, jak plynou mraky anebo třeba svítí hvězdy.
Ze svých cest nemáte pohledů na mraky a hvězdy dost, a proto je chcete mít na očích i doma?
Dá se to tak říci. Ale není to úplně přesné. Pokaždé když jsem na nějaké expedici, v nějaké pustině, kde je člověku zima, nedá se pořádně dýchat a ze stravy už je mi špatně, říkám si, proč jsem tam vůbec jezdil? Proč raději nezůstanu doma? Ale stejně to nejde, dokud se o svůj cíl nepokusím. Když jsem pod vrcholem anebo i na vrcholu hory, nemyslím na radost z vítězství, člověku je většinou tak zle, že se těší na to, až bude dole. No a když jsem pak nějakou dobu doma, už se mi to zajídá a nemohu se dočkat, až zase konečně někam vyrazím. Je to tak pořád dokola. Svých cílů nedosahuji ani tak proto, abych měl další skalp nebo zářez, či jak bych tomu říkal, ale abych si dokázal, že toho je člověk schopen, že to jde. Že toho jsem schopen. Když někam lezu, kladu si otázku, jestli to je vůbec možné. Ať už šlo o póly, vrcholy všech osmitisícovek anebo přechody Antarktidy, Grónska a koneckonců i Arktidy. Jestli je možné se tam dostat a ve zdraví se vrátit. Všechno dělám ne proto, abych dokázal, že člověk si může podmanit přírodu, ale naopak abych zřetelně ukázal, že pouze tehdy, pokud se člověk bude snažit maximálně porozumět přírodě a jednat v souladu s ní, ona se mu otevře, a dokonce ho nechá, aby to i přežil. To je vlastně to, co chci také prosazovat v politice. Přírodu si nepodmaníme. Musíme udělat všechno, co je v našich silách, abychom se ji pokusili pochopit.
Jste optimista, věříte, že se to podaří někdy prosadit? Věříte v ten dobrý potenciál člověka?
Rád bych odpověď na tuto otázku rozdělil. Já jsem rozhodně optimista. Kdybych nebyl optimista a neměl nějaké pozitivní návrhy, tak bych se nedával do politiky. Určitě bychom neměli dělit lidi na dobré a špatné, protože člověk je celkově nedokonalý a vždy je souhrnem dobrých a špatných vlastností a činů. Nemám moc rád takové to dělení lidí na dobré a špatné, protože to vypadá, jako by si člověk dokazoval, jak je ve srovnání s přírodou strašně důležitý. Navzdory tomu všemu jsem ale přesvědčen, že člověk se vyvíjí a jde dál. Samozřejmě, že jednoho dne celé lidstvo vymře, podobně jako zemře jeden člověk, lidstvo jednoho dne vymře, tak jako vymřeli dinosauři. Ti vymizeli ne proto, že bychom je zabili, ale proto, že se prostě změnily životní podmínky. To všechno znamená, že tu jsme jen na určitou dobu a dřív nebo později odtud zmizíme. Určitě si ale nemyslím, že to bude za deset nebo za sto let.
To je tedy jedna věc. Svět v budoucnu bude takový, jaký si ho uděláme, a to závisí na tom, že nebudeme žít myšlením odděleně na jednotlivých kontinentech, ale budeme si uvědomovat, že třeba v Americe vedle sebe žijí muslimové, buddhisté i křesťané, že v různých částech světa žijí lidé různých barev pleti. Jde o to, abychom se učili – tak jak se o to v současnosti svět pokouší – žít spolu a žít vedle sebe. Je důležité, abychom se znovu naučili dělat činnost nejen pro peníze, ale opět pro potěšení právě z té činnosti, tak jako třeba na kopec lezeme jen pro radost.
Jste jednou rozveden a podruhé ženatý. Asi to s vámi ani vaše současná žena nemá jednoduché, že?
Proč myslíte?
Máte doma dvě děti a manželku, a přitom jste podstatnou část roku na cestách, ze kterých není jasné, jestli se vůbec vrátíte. A ke všemu, když už jste nakrásně v Evropě, mnoho času zaberou zasedání Evropského parlamentu, jehož jste poslancem…
Tak to rozhodně ne! Když si mne Simona brala, věděla, že jsem horolezec. Také věděla, že se své záliby nevzdám. Myslím, že je lepší, když má veselého a hodného manžela a děti takového tátu, který zkrátka občas odjíždí pryč, než kdyby měly nepříjemného mrzouta, který je naštvaný z toho, že je pořád doma.
Jak vnímáte svoji politickou kariéru?
Beru to tak, že svůj celý život si můžu postupně dělit na různá období. Jedno období bylo vertikální, když jsem lozil po horách a snažil se dobýt vrcholy. Pak bylo období horizontální, kdy jsem se snažil dosahovat pólů a přecházet pustiny – Grónsko, Antarktidu, Gobi atd. Teď mám prostě období, kdy se snažím zúročit své zkušenosti a vědomosti. Koneckonců mám už na to i věk.
Jak si připadáte mezi politiky? Za svůj život jste si asi spíš zvykl činy vykonávat, než o nich mluvit?
Pokud byste si myslel, že politika nevyžaduje rozhodné činy a jasný postup, potom byste se mýlil. Je to hodně namáhavá a vysilující práce. Ale někdy si připadám trochu, řekněme, zvláštně.
Proč?
Podívejte, já vím, že pokud nebudu v příštím období znovu zvolen, tak to pro mne nic zásadního neznamená a alespoň budu mít čas na spoustu jiných věcí, které teď právě kvůli politice musím odkládat. Často mám ale pocit, jako by někteří kolegové poslanci při rozhodování nepřemýšleli o tom, jestli je to které rozhodnutí užitečné pro Evropu, ale spíš o tom, jak se přiklonit na určitou stranu tak, aby to vypadalo efektně a aby si tím pojistili místo i po příštích volbách. A to je zlé.
Možná to bude znít podivně, ale víte, že jste mne tím trošku uklidnil? Já jsem si myslel, že tak uvažují jen politici u nás v ČR. Co se s tím ale dá dělat?
Bojovat proti tomu a nevzdát se jim. Každý politik, který při rozhodování myslí jen na sebe, i když se na svoje místo dostal díky tomu, že ho lidé zvolili, aby při rozhodování myslel na ně a na jejich zájmy, by měl o to místo přijít. A nesmíme se jim vzdát, i když jsou neúnavní. Každý jednotlivec tohoto typu, který odejde, dává svým odchodem politice význam.
Zmiňoval jste své horizontální období, kdy jste se snažil překonat pustiny. Jak jste se vyrovnával s neúspěchem, když jste musel vzdát pokus o přejití Arktidy z Ruska do Kanady přes severní pól?
Bylo to velice těžké. Myslím si, že přechod Arktidy touto trasou je ještě náročnější, než zdolání Mount Everestu. Když se ale ohlédnu zpět, je tu několik kladných bodů. Jednak jsem rád, že jsme to já i můj bratr přežili. A další – víte, když to vezmu z dlouhodobého hlediska, každá prohra má pro člověka mnohem větší význam, než vítězství. Pokud se mi podaří něčeho dosáhnout, mohu být se sebou spokojen a můj pohled se ubírá opět k nějakému jinému cíli. Když se mi ale něco nepovede, mám důvod o sobě přemýšlet, snažit se najít příčiny toho, proč jsem vlastně selhal. A toto hledání může být pro člověka ještě přínosnější, než radost z vítězství.
To mi připomnělo Thora Heyerdahla, se kterým jsme se měli možnost čtyři roky docela pravidelně potkávat. Jak se díváte na jeho dobrodružství a úspěchy?
Na Thora Heyerdahla mám velice silné vzpomínky z doby, kdy jsem byl malý chlapec a četl jeho knihy, jako třeba tu o expedici Kon-Tiki, večer před spaním. To, co dokázal, je naprosto obdivuhodné. Docela mu i závidím to, že v době, kdy uskutečňoval svá dobrodružství, nebyly ještě vynalezeny družicové navigační systémy, satelitní telefony a všichni ti malí techničtí pomocníci, které máme dnes. V jeho době byla moře hlubší a nebezpečí divočejší. Také si myslím, že je obdivuhodné, jak se mu daří i v jeho věku udržovat v kondici a jak je neustále aktivní.
Myslíte si, že ještě je co ve světě objevovat?
V podstatě každá generace znovu objevuje svět. Nic není definitivně objeveno, a pokud se zaměříme třeba na vědu, budeme mít pocit, že postupuje pořád dopředu. Vždy, když se něco odhalí, hned za tím je mnoho nového prostoru pro nová bádání. Každá generace vždy znovu objevuje svět, znovu objevuje horolezectví, a to je, myslím si, veliká výzva pro kreativitu mladých lidí.
Rád bych tady zmínil ještě jednoho muže. Znáte jméno Valušiak? Je to Slovák a spolu se dvěma Rusy uskutečnil výpravu, kterou jste právě musel vzdát. Podařilo se jim v roce 1998 přejít z Ruska přes severní pól do Kanady.
Slyšel jsem, že už se to podařilo uskutečnit. Sám za sebe mohu říci, že přechod Arktidy považuji vůbec za jednu z nejnáročnějších expedicí, jakou člověk může uskutečnit. Jak už jsem říkal, podle mne je to určitě těžší, než vylézt na Mount Everest. Celá expedice totiž naráží na problém tání ledu a pohybu ledových ker. Musíte mít nejenom velkou odvahu, vůli a zkušenosti, ale také obrovskou dávku štěstí. Stačí, aby se trochu oteplilo, led se dá do pohybu a začne pukat. Potom se vám může stát, že se probudíte uprostřed noci, stihnete sotva vyběhnout ze stanu a podstatná část veškerého vybavení skončí před vašima očima ve vodě v místě, kde ještě večer byl pevný led. Tak jak se to stalo při mém pokusu o přechod. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se zachránili.
Loni vyšla i v českém jazyce vaše kniha, ve které, podle svých slov vysvětlujete fenomén sněžného člověka – yettiho. Viděl jste ho?
Ano, ale prosím, abych nebyl pochopen špatně. Viděl jsem to, co si pod pojmem yetti představujeme. Původně jsem na tuto legendu nevěřil, ale když jsem tenkrát v noci uviděl to obrovské chlupaté stvoření, které navíc jaksi pískalo, měl jsem strach a byl jsem si jistý, ano, toto musí být yetti. Musíte si uvědomit, že jsem byl ve vysoké nadmořské výšce, unavený a v pustině, kde neuvidíte živou duši. Tenkrát v noci jsem viděl tibetského medvěda. A yetti, to je souhrn legendy a zoologické reality, je to určitý součet fantazie a skutečnosti. Když si to všechno sečteme, musíme si uvědomit, že pokud chceme yettiho chránit, musíme chránit místní divočinu, Himálaj a především ta zvířata, tibetské medvědy.
Tím přišel svět o jeden mýtus. Není to škoda?
Velice nerad bych otřásl tou legendou yettiho nebo ji rozbil. Pokud jsem poškodil ty vize, které vytváří Hollywood a podobní, potom mi to nevadí a jsem docela rád. Když se ale přenesu do oblastí Nepálu, Tibetu, Bhútánu a Mongolska, do oblastí těch divočin, tam, kde skutečná pověst yettiho vznikla a existuje, tak tam jsem touto legendou neotřásl ani v nejmenším. V Hollywoodu vznikají virtuální mýty, kterými budu rád otřásat, ale ty mýty, které vznikají v horách, vycházejí z přírody. A tady máme dva odlišné přístupy k fantazii. Naopak bych byl rád, kdyby se podařilo udržet tvorbu mýtů, které vycházejí z přírody.
Pořád máte chuť a energii něco nového vymýšlet a zkoušet. Je něco, co byste mohl říci lidem, kteří právě třeba v Evropě, v celé západní kultuře trpí tím pocitem, že pro ně není místo? Těm, kteří trpí ztrátou energie a motivace?
Zastávám názor, že energie vychází z cílů. Svět se vyvíjí dál a energie, kterou v sobě nalezneme, se odvíjí od toho, k jakým cílům ji chceme využít. Žiji svými cíli, vylezl jsem na všechny osmitisícovky, prochodil jsem Grónsko a Antarktidu, ale to, co mne posiluje a co mi dává hnací sílu, jsou mé myšlenky a mé úvahy. Já jsem doslova těhotný idejemi, někdy i déle než devět měsíců, a až ta myšlenka dozraje do toho správného stadia, potom se ji snažím uskutečnit. Z toho získávám sílu. Myslím si, že mladí lidé by měli vytvářet to, čemu já říkám reálné utopie, a měli by mít sílu je uskutečňovat. Také by pak měli být těmi, kteří své ideje budou soudit – to je velmi důležité. Jsem velice rád iniciátorem, hrozně rád vymýšlím a uskutečňuji nějaké změny, nějaká svá přání a plány. Možná to bude někomu znít zatěžko, co teď řeknu, ale dnes lidé příliš moc sedí u televize, příliš moc telefonují atd., takže se nevěnují svým myšlenkám a přáním a na jejich uskutečnění už jim pak nezbývá čas.
Rozhovor vznikl pro sdružení Camera Incognita při natáčení dokumentárního cyklu Neznámá Země – Svět podle Reinholda Messnera.
REINHOLD MESSNER
Toto jméno je v současné době synonymem odvahy a nezlomné vůle. Messner bývá označován za muže, který posouvá hranice lidských možností. Jako první vylezl na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Je první člověk, který stanul (8. 5. 1978 spolu s Petrem Hablerem, který užil dýchací přístroj) na vrcholu Everestu bez použití kyslíkového dýchacího přístroje. V srpnu roku 1980 se mu totéž podařilo po absolutně sólovém výstupu.
Dosáhl severního i jižního pólu Země, pěšky prošel Grónsko, Antarktidu, poušť Gobi a východní Tibet.
Své zkušenosti z prostředí velehor a pustin v oblasti Nepálu a Tibetu využil při hledání možného vysvětlení záhady sněžného člověka – yettiho. V roce 1998 vydal knihu “Yetti – legenda a skutečnost” (česky vydala Mladá fronta v roce 1999), ve které, podle svých slov, tuto legendu vysvětluje.
Narodil se v roce 1944 ve Villnösu v jižním Tyrolsku, jednou se rozvedl, dnes žije s manželkou Simonou a dvěma syny. Napsal třicet pět knih. Na jeho přednášky lidé zaplňují celé sportovní haly. Kromě mnoha jiných současných aktivit je poslancem Evropského parlamentu za stranu zelených a věnuje se výzkumu okolností Shackletonových expedic do Antarktidy. Má rád Nietzschovu filozofii. Sám o sobě říká: “Mé putování odráží rozervanost romantického člověka, který žije touhou po širém světě, když je doma, a strádá touhou po domově, když je ve světě. Já jsem zrádce touhy po domově.”
Podle Olsona proto obraz vznikal nejspíš v podvečer a večer a byl malován odspoda vzhůru… Ve 30. letech byl obraz, který vznikl pouhých šest týdnů před malířovou sebevraždou, ukryt před německými rabovači, poté zmizel a byl objeven v Rusku v roce 1995.
