“Nikdo nám neříkal, o co jde. Nikdo neprozradil, jak nebezpečné je to, s čím si hrajeme. Že to tady může zářit i dalších tisíc let. Vždycky je to tak, že živí si nebezpečí nedokáží představit, a mrtvým je to jedno.”
Za oknem dodávky se míhala nekonečná pole a osamělá stavení. Podněpří – krajina bez kopců – spolehlivé narkotikum. Byli jsme asi 110 km za Kyjevem, když se mnou řidič Andrej začal cloumat. “Zóna, zóna,” opakoval chraplavým hlasem. Venku tma, daleko vpředu svítí nějaké zářivky. Naděje na konci tunelu? Za tři minuty se z naděje klube osvětlená závora. Andrej hledá po kapsách povolení. Po tvářích nám klouže paprsek z policejní baterky. Jenom dva? Závora jde nahoru. Andrej řadí jedničku a divoce se rozchechtá: “Vítej v zóně podivnosti, života a smrti.” Najednou jede pomaleji, než je zvykem. “Sem ti říkal, že je to zóna podivností. Za tmy se tu potulují divocí koně a obrovští divočáci. Nechci se s nimi srazit.” Mineme tabuli Černobyl. Z inkoustové tmy naše reflektory občas vyhmátnou postavu. Proč se tady nesvítí? Andrej kroutí hlavou: “Sem ti říkal o životě a smrti. Proč na všechno hned vidět? Buď rád, že některé věci spatříš až zítra.”
ZÍTRA
Nad Černobylskou zónou se válí mlha. Jako by slunce navždy zapomnělo vycházet nad městem, které dalo jaderné elektrárně jméno. Počasí, kdy podzim končí, a zima ještě nepřišla. Průvodce Sergej Pletencev se směje a dlouze popisuje, jak tu bylo před dvěma dny nádherně. Jaký měli letos hezký podzim. Nepozorovaně zavřu oči, a je mi, jako by přede mnou četl Šolochovův Tichý Don v originále… Pak přehodí výhybku a nasadí komisní tón. “Aby bylo jasno: na všechno se ptej, všechno odpovím. Všechno uvidíš.” Vytáhne dozimetr: “Aby bylo jasno: půjdeš jen tam, kam ti to dovolím. Pro začátek si pamatuj: asfalt je bezpečný, vše ostatní v okolí může být radioaktivitou pěkně nacucané.”
První vesnice v desetikilometrové tzv. vnitřní zóně kolem elektrárny je Kopači. Vlastně byla Kopači. Zbyla jen tabule s nápisem. Kopači měla smůlu – v důsledku směru větru od elektrárny patřila mezi nejvíc zasažené radioaktivním spadem. V 680 domech bydlelo asi 2500 lidí. Nezůstalo nic. Buldozery zničily domy a všechno zahrnuly hlínou. Kvůli vysoké radioaktivitě se nikdo nemohl vrátit, natož cokoliv odnést. O tom, že tu kdysi někdo žil, svědčí kus plotu. Stojí na pasece, a neohrazuje nic. Ze země trčí žluté pruty s trojúhelníkovými cedulemi. Na nich značka radiace a hodnota, která tu byla před 15 lety naměřena. Na stromě se jakoby zázrakem stále drží opuštěný úl. Včelařství v Kopači bylo vyhlášené…
Z celé vesnice dnes zůstala jen hlavní asfaltová silnice zarůstající trávou. Po stranách se zvedají kopce hlíny – zahrnuté domy. Z mlhy se vynořují a zase do ní mizí auta jedoucí jakoby odnikud nikam. Ti, co jdou pěšky, nespěchají, ale taky se nezastavují. Bez zájmu procházejí kolem. Okamžik, a mlha udusí všechny zvuky.
TEPNA PRIPJAŤ
Řeka je tepnou každé krajiny. Pripjať přitéká z Běloruska, z území známého ekologům a hydrobiologům jako Pinské bažiny – jedinečný přírodní fenomén. Dnes značně pozměněný radioaktivním spadem. Radioaktivita se z přítokové oblasti dostává do Pripjati, která se při každoročních záplavách rozlévá v krajině kolem elektrárny. Po opadnutí povodně zůstanou radioaktivní nánosy bahna. Výsledek? Neustále se zvyšující radioaktivita, a to i na území, které bylo zasaženo relativně málo. Jedinou obranou je vybudovat v zátopových oblastech hráze, aby se řeka nerozlévala. Na bývalé nádherné pláže sypou náklaďáky kamení.
U elektrárenského přístavu je krajina zbarvená do žlutohněda. Nad vodní hladinu se zvedají jeřáby, které už nikdy nic nenaloží. Rozežere je rez, zřítí se, zbude z nich hromada kovových pilin, ale budou pořád zářit.
Hřbitov v blízkosti elektrárny.
Chci udělat fotku na nedalekém hřbitově. K obloze trčící kříže. Stromy, které jim dodávaly stín, dávno podlehly radioaktivitě a jejich kmeny se válejí mezi hroby. Postupujeme loukou. Sergej drží v ruce chrastící dozimetr a před vysokou trávou se rezolutně zastaví. “Jestli chceš, tak si tam zaběhni a rychle zpátky.” Dozimetr klape jako vzteklý. “Já zůstanu tady. Dělej, dělej…!!!” U hrobů těch, co zemřeli dávno před stavbou elektrárny, je ticho. Co by řekli svým radioaktivním náhrobkům, kdyby věděli?
ELEKTRÁRNA Z DÁLKY
Krajina těsně kolem elektrárny je protkána sítí silnic a vodních kanálů. Když bylo jasné, že tu bude stát šest bloků, bylo taky zřejmé, že to Pripjať svojí vodou neuchladí. Vznikla umělá nádrž – 24 000 ha vodní plochy. Ryby z ní jsou navždy radioaktivní. Jenže všichni kolem mají rybí maso hodně rádi.
Vyhlídková “novinářská věž” u sarkofágu čtvrtého bloku. Nad vchodovými dveřmi ukazuje digitální dozimetr 56 mikrorentgenů za hodinu. Ve druhém patře, kde je umístěný snímač ze střechy, je to už 121. Pro všechny zájemce je připraveno stejné představení. Krátký film o historii katastrofy a současnosti elektrárny, a pak už návštěva může fotit, co je libo. Informátorky – holky v hezkých kostýmcích, jsou na úrovni. Zahraniční hosté se střídají prakticky obden…
Návštěvníka tu dostihne pocit, jak je každá katastrofa na vlastní oči daleko syrovější, než sebedůraznější masáž v médiích. Nejde přenést pocit neklidu, který vyvolávají měnící se údaje na displeji dozimetru a šedá hromada betonu obalující IV. blok.
Sarkofág vypadá na dálku neprodyšně, ale opak je pravdou. V jeho střeše jsou díry, beton se drolí a je nebezpečí dalšího úniku radioaktivity. Teď se rozbíhá program “Ukrytie” – vybuduje se ještě jeden, definitivní sarkofág nad tím stávajícím. V zahraničí na něj bylo vybráno 768 milionů USD. Na zdi visí vlajky donorů. Slovenskou vlajku vidím, naši nenajdu. Průvodkyně Máša mi rozebere malý model čtvrtého bloku, názorně ukáže, co a proč se tam stalo, a končíme. Oknem pozoruji, jak k ostnatým drátům ohraničujícím vnitřní bezpečnostní okruh kolem sarkofágu přijíždí traktor. Zvedne se závora, traktor zmizí za budovou. Jinak se nic nehýbe.
Venku zabřednem se Sergejem do diskuse na téma “jeho průvodcovské rutiny”. Kroutí hlavou: “Na tohle si nezvykneš. To garantuji. Můžeš být v takové hrůze dnes a denně, ale rutina nepřichází. Bohužel. Říkám bohužel, protože kdyby přišla, byl bych určitě psychicky odolnější a neprožíval pořád dokola pocity beznaděje.”
GOROD ATOMŠČIKOV
Začali ho stavět v roce 1970 a byla to velká sláva. Noviny, televize… “Pripjať – gorod atomščikov…,” chlouba Sovětského svazu, město mladých. Něco podobného u nás zažíval v době svého zrodu Havířov, nejmladší město republiky. Celá nádhera měla “drobnou” vadu na kráse – atomovou elektrárnu na dohled. Nikdo z těch, kdo v ní pracoval, to neměl do práce dál než tři kilometry.
Když přišel ten den, bylo odtud navždy vystěhováno 48 tisíc lidí. Dalších 18 tisíc lidí bylo vysídleno z města Černobyl a zbytek z okolních vesnic. Celkový součet asi 96 tisíc lidí, kteří během několika dnů navždy změnili bydliště.
Kontrola u závory na příjezdové cestě, upozornění na pohyb pouze po asfaltu a už z dálky svítí heslo: “Partijnaja linija, sila narodnaja, nas k toržestvu komunisma věďjot!” (Stranická linie a síla národa nás vedou k vítězství komunismu.) Ten nápis ze zdi jednoho z paneláků nechybí v žádné reportáži o Pripjati. U těch, co tady nikdy nebydleli, vyvolává úsměvy. Ti, co tady žili, se nesmějí nikdy.
Pohled kolem je koncentrovaná hrůza. Nad městem zvítězila příroda. Pro husté křoví nevidíte z jedné strany ulice na druhou, kořeny podkopávají vozovku, beton puká pod náporem mrznoucí vody. Projedeme kolem říčního přístavu. Do Kyjeva se odtud dalo jezdit rychlou raketou. Byl to krásný výlet. Žádná raketa už ale nikdy nepřipluje. Nikdo se nebude tlačit na nástupním molu. Žádní koupající se…
Všem řekli, že to bude jen na tři dny. Ale musejí odejít. Není to bezpečné. Před každý dům přijel autobus, “dozorci” procházeli byty a kontrolovali, jestli nikdo nezůstal. Staré lidi, kteří nemohli sejít po schodech, snášeli. Moc jich nebylo. Pripjať – město mladých. Všichni věřili, že opravdu jedou jen na tři dny. Každý si bral nejnutnější hotovost a věci. Jen na tři dny. Máte dojem, že vy byste nevěřili? Zkuste se vžít do toho dne. Bydlíte v Pripjati bez jakýchkoliv zkušeností s takovou situací. Vždycky platilo: o tom, co systém vyhlásí, se nediskutuje. Poslechli všichni. Poslechli byste i vy. A všichni se za několik dnů chytali za hlavu při vzpomínce na to, co si určitě ještě měli vzít.
Světlušky – tak říkali evakuovaným dětem ze zóny.
Během několika hodin bylo město prázdné. Pripjatí začaly procházet speciální skupiny milicionářů. Čtvrť od čtvrti, blok od bloku, dům od domu. Ničili věci, které mohly podlehnout zkáze. Obsahy ledniček byly odváženy na skládky. Ještě bylo objeveno několik zapomenutých osob, problémy byly se zapomenutými psy, kteří vyli v prázdných bytech. Potom všechno utichlo. Byl vypnut plyn a elektřina. Pripjať usnula. Jako Šípková Růženka. Jenže už nikdy nepřijde žádný princ, který by ji probudil. Ještě přišlo období, kdy se obyvatelé mohli na chvíli vrátit a odvézt si vybrané věci. V určité dny a pouze ty, které byly propuštěny radiologickou kontrolou. Přísný zákaz platil pro vývoz dětského oblečení a hraček. Nastalo stýskání a zapomínání.
Dnešní návštěva každého opuštěného domu je pochmurný zážitek. Byty ve spodních patrech totálně vybydlené, ale směrem výš nábytku a věcí přibývá. Kdo by se s tím tahal dolů. Rezavé novinové schránky na chodbě, v kuchyni sporák, pootvírané skříňky, tapety se pomalu odlepují od zdí. Je to patnáct let. Některá okna jsou rozbitá. I zvenku je vidět, jak se panely pomalu rozestupují. Voda a mráz dělají své. Některý z domácích to nevydržel a na dům si napsal: “Prosti měňja, moj dom…” Odpusť mi, můj domove. Jako kdyby to šlo, omluvit se věci za to, že už nikdy, nikdy nic…
V centru služeb na hlavní ulici pořád visí cedule s nápisem, kdy pracuje nábytkářská dílna, vedle je poštovní schránka, do které už nikdo nehodí dopis.
Jedinými “stálými” obyvateli Pripjati jsou dnes zaměstnanci monitorovacího centra. Celkem 32 stanic je rozmístěno po celé zóně a každou hodinu vyšlou naměřené hodnoty do centrálního počítače. Všechno se ukládá, vyhodnocuje a vyhodnocovat bude. Desítky let. Monitorovací systém sleduje zónu třináct a půl roku, hodinu za hodinou. Dnes, zítra, pozítří… Člověk rozhodně zóně nevládne, ale aspoň trochu ví, co se v ní momentálně děje.
Před domem monitoringu je památník pracovníkům centra, kteří zemřeli na nemoc z ozáření. Sergej nad nápisem mávne rukou: “Když ono je těžké zjistit, co je a co není nemoc z ozáření… Každopádně prací tady si život neprodloužíš.”
Měl být nádherný první máj roku 1986. I dětem se měl líbit. Na náměstí, hned vedle stadionu, dávali dělníci dohromady zábavní park. Kolotoč, houpačky, ruské kolo, autodrom. Potom se přehnal čas a opuštěné kolo se stalo symbolem opuštěného města a nejfotografovanějším ruským kolem na světě…
Co dokáže udělat příroda za 15 let s městem? Třeba úplně pohltit fotbalový stadion. Z tribuny se dnes můžete dívat na vzrostlou lesní školku, které se daří tam, kde se pohybovali hráči. Spolehlivě vás ale dorazí ticho. Je všude. Na celé Pripjati je nejhrůznější. Od města čekáte zvuky. Auta, lidi, cinkání tramvají, neustálý hluk produkovaný jeho životem. Tady neslyšíte nic. Sergej jde přede mnou asi sto metrů a pak zahne za roh. Zvuk jeho kroků mezi paneláky neslábne. Jasně rozeznám okamžik, kdy rozšlápne skleněný střep. Ještě pár kroků. Sergej se zastavil a rozhodl se na mě počkat. Vítr nefouká, lehce poprchává, mraky klesají těsně nad nejvyšší domy.
“KAŽDÝ PTÁK JE ZVYKLÝ NA SVOJE BLÁTO”
Mají své osudy. Původní obyvatelé (samosjoly), které zpátky přivál stesk po domově a zjištění, že nemají kde dožít. Bezdomovci, ženy, které vyhnal manžel, bývalá šlapka vyobcovaná rodinou. Žijí v napůl uzavřené zóně a tak nějak nepatří nikomu. Stát se postará o nejnutnější. Elektrický proud jde a možnost koupit si jídlo je. Do vybraných zdravotnických center přijíždějí ordinovat doktoři. To je vše. A oni víc nepotřebují.
Marija Antonovna Rabčenko – 76 let, jedna z posledních obyvatel vesnice Paryšev.
Přes 600 domků roztroušených na dohled jakoby ztracené v nekonečných plochách bažin, lesů a obdělávaných polí, to byl Paryšev. Dnes tu žije 35 samosjolů.
Marija má za sebou 37 let práce v kolchoze. V roce 1991 jí zemřela matka. Bylo jí 91 let. Před dvěma lety zemřel manžel. Vzal si ji po smrti své první ženy. Děti neměli. Na dvorku před domkem je pořád ještě hromada dříví, kterou naštípal.
“Otec mi zahynul ve finské válce. Manžel bojoval ve Velké vlastenecké a naštěstí přežil.” Vzpomíná, jak měl deset medailí, jak vyprávěl, že jednu ztratil, když plavali přes nějakou řeku. “Už nepracuji. Jen se starám o zahradu, prase, slepice a kočku.” Na ten den vzpomíná, až když mi ukáže, jak přede kočka, když ji pohladí, jak má naučené slepice na zvuk plechového talíře a prase na lusknutí prstů.
Marija Antonovna Rabčenko z Paryševa se vrátila…
“Tehdy jsme nejdříve odvedli krávu a tele na porážku, že se to prý musí… Pak přišli milicionáři a že musíme odejít. Ať si vezmeme to nejnutnější. Nechtěla jsem jet a nechat tu nezaopatřená prasata. Prý jedeme jen na tři dny. Ale copak by vydržela? Nakonec jsem musela nastoupit do autobusu… S sebou jsem měla tři misky, tři lžičky a kotě. V noci jsme dorazili do vesnice Boroďanka. Byly to tenkrát smutné Velikonoce. Padly akorát na 4. a 5. května. Nakonec nás svezli do Lukjanky. Ne do té věznice…,” usmívá se, když naráží na vtip (v Kyjevě je ve stejnojmenné městské části umístěno vězení, pozn. aut.). “V Lukjance jsme bydleli tři roky. U sedláka. Časem to přestávalo být ono. A postupně jsme se my z Paryševa sami sobě ztráceli. Najednou bylo jasné, že v den, kdy jsme odešli, skončila i vesnice. Někteří zůstali v Lukjance, jiní odjeli za rodinou do Moskvy, další měli příbuzné v Kyjevě a šli tam. Jednoho dne mi manžel řekl, že se vracíme. Že chce umřít doma. Díval se na mě a já v tom pohledu viděla tak strašný stesk po domově i obrovskou radost z rozhodnutí – vracíme se! Ať se děje co se děje. Byla jsem šťastná. Z kotěte byla velká kočka, ale ve světnici si okamžitě lehla na svoje místo na peci, jako by si na všechno vzpomněla. Vrněla blahem, my jsme s manželem plakali a vzpomínali.
Tady se nám – zbylým nežije špatně. Snad kdyby tudy občas projel autobus… Ale co. Mě se ptáte na věk? Jsem mladá. To všichni kolem jsou staří. Já ještě požiju. Co pořád máte s těmi otázkami na sny? Žádné nemám. Asi je to tím, že hodně pospávám přes den. Večer se dívám na televizi, společnost mi dělají kočky.”
Pak se začne potutelně usmívat a žertuje se Sergejem. “Pořád se mě, Serjožo, ptají na tu radiaci, když tady žiju. A já jim povídám: Je modrá, zelená, nebo černá? Když nevím, jaká je, jak ji v lese poznám? Jak se mám vyhnout?” Zvážní, my se zvedáme k odchodu a Marija to uzavírá příslovím: “Každý pták je zvyklý na svoje bláto. Já si zvykla tady. Tady umřu a odtud mě vynesou.” Před vrátky se loučíme. “Bůh vás posilni,” šeptá. Chvíli postojí u plotu, jako by se chtěla přesvědčit, že skutečně odjedeme.
ELEKTRÁRNA ZEVNITŘ
Celá plocha před vchodem do třetího bloku elektrárny byla komplexně dezaktivována. Půda do hloubky jednoho a půl metru odhrabána a odvezena. Všechny budovy několikrát důkladně omyty. Nátěry na zdech seškrabány a natíralo se znovu. Havarovaný čtvrtý reaktor je odtud vzdálený asi 400 metrů a třetí (díky hrdinství zachránců) zůstal po havárii neporušený, jen zamořený. Před vchodem nás čeká Irina z oddělení pro styk s veřejností. Vnitřní ostraha nás nechce pustit. Pořád znovu a znovu diskutují a ukazují Irině něco na její osobní kartě. Irina se dopálí a začne zvýšeným hlasem vysvětlovat, jak ji včera pouštěli normálně a že tu měla patnáct skupin… Byli na to jen dva, běhali tam a zpátky a ochranka si jich nevšímala. Další telefonát někam. Pánové vracejí Irině kartu, a jsme uvnitř.
Viktor, šéf odboru pro styk s veřejností, vypadá jako učitel. Menší postavy, na ruce dva zlaté prsteny, padnoucí oblek, přepečlivě vyleštěné boty. Postává nad velkým modelem elektrárenského komplexu, v ruce ukazovátko. Kolik že má výkon třetí reaktor? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu… Ukazovátko sviští vzduchem. Vůbec bych se nedivil, kdybych uslyšel, jak dodává – dnes je to naposledy a zítra tuhle látku zkouším. Kdy se začala stavět Pripjať? Víte? Nevíte?! Tak já vám to řeknu.
“Kdyby se všechny plány podařilo realizovat,” Viktor se zasní, “… a k tomu už moc nezbývalo, byla by to suverénně největší jaderná elektrárna v Evropě. Šest jaderných bloků.” Byla, kdyby… Napadá mne, jestli si tak obrovský komplex o tak obrovský průšvih svými rozměry sám neříkal.
“Za poslední rok třetí blok vyrobil 747 mil. kWh elektřiny. A teď se tam nahoře něco naplánovalo… oni se vůbec nedívají o úroveň níž. Ano, my 15. prosince třetí blok odstavíme, i když pravda, ještě teď děláme kroky, abychom mohli vyrábět i po tomto datu. Podívejte se kolem elektrárny, jak se tu buduje. Z druhého a třetího bloku bude třeba vyvézt jaderné palivo. Sklad, co tu máme, na takový nápor není projektován, a tak stavíme nový. Bude hotový v roce 2003.” Venku se skutečně motají postavy a nápisy na přilbách mluví o amerických, anglických a belgických firmách… Záruka bezpečnosti?
Celá konzervace třetího bloku je počítána na 8 let. Skončit by měla v roce 2008. Dekontaminace zabere dalších sedm let. Bude následovat dalších 30 až 100 let nepřetržitého monitoringu. Zatím třetí blok peníze vydělával, teď je začne spotřebovávat. “Všimli jste si venku těch trub, které ukládáme do země? Víte, co se děje? To je náš zápas o teplo. Teď je hej, hřeje nás teplo z reaktoru. Ale až to 15. skončí? Potřebujeme teplo a teplárna, která bude stát 30 mil. USD (Ukrajina do ní už dala 7,5 mil. USD, zbytek platí USA), nebude hotova včas. Do prosince se to nestihne. Vypadá to tak na duben. My ale potřebujeme přežít zimu. Naší jedinou nadějí je tenhle komín.” Viktorova ruka něžně hladí malý komínek na modelu elektrárny, schovaný v rohu komplexu. Malá záložní kotelna. Pojede na doraz.
Ani pro lidi to nebude jednoduché. Celkem jich tu dnes pracuje 5789. Během roku jich má odejít 2700. Je otázkou, jak to udělat. Je tu spousta pracovníků, kteří by dnes měli odejít na odpočinek s penzí o výši 100 USD, jak se kdysi rozhodlo v parlamentu. “Ale kde to vláda vezme? Jak si to představují? Někdy mám dojem,” úpí Viktor, “že se pánové nahoře domnívají, že zastavit elektrárnu je něco jako zamknout tady dole hlavní vchod, klíče si dát do kapsy a odejít na autobus. Ano, když se zmáčknou příslušná tlačítka, trvá to 18 sekund, a reaktor stojí. Další hodiny se to ještě chladí, ale co pak…? Oni nevidí starost o lidi, co přijdou o práci, o palivo, které bude třeba z reaktorů vyvézt. Myslím si, že jsme měli reaktor dalších 10 let provozovat. Jenže politika je politika a té nerozumím.” Viktor se na chvíli odmlčí, pak se ukloní a odchází. Audience skončena.
Dnešní Pripjať.
Se Sergejem a Irinou projdeme nenápadnou chodbou ke dveřím, které vypadají jako vstup do obýváku, a jsme v místnosti pro hosty. Na věšácích bílé čepice, pláště a umělohmotné sandály, které se po návštěvě vyhazují. Zabezpečovací zařízení. Irina do mikrofonu ohlásí, že jde ona a dva. Dveře cvaknou. Dlouhá chodba k velínu třetího bloku. Těžký vzduch. Všichni v bílém. Nebýt dozimetrů na jejich pláštích, připadal bych si jako v pekárně. Chodba má určitě kolem čtyř set metrů. Všichni někam spěchají. Zachytit něčí pohled je problém, poznat v něm zájem nemožné. Vstup do velínu – být teroristou a nemít pořádný plánek, tak ty nenápadné dveře bez nápisu tutově minu. Otevřely se. Vzduch ještě více ztěžknul.
UŽ NIKDY V JEDNOM VELÍNĚ
První dojem: uvnitř 6-7 “pekařů” a spousta budíků. Vedoucí směny je Sergej Šaršun. V obličeji trochu kulaťoučký, pár zlatých zubů a z každého gesta je cítit, jak mu všichni od novin jdou děsně na nervy. Nechci si s ním povídat, chci si tady jen sednout do některého křesla a vžít se do pocitů těch, kteří tu 26. dubna 1986 seděli o kousek dál v prakticky stejném velíně čtvrtého bloku. Šaršun si mě chvíli nevšímá, ale potom se přitočí a rozpovídá. O tom, jak v elektrárně pracuje od roku 1980. Jak měl v roce 1986 směnu 25. dubna. Jak pak jel domů – do Pripjati. Jak jinak. Jak si celou situaci prožil z druhé strany, jako řadový obyvatel města. Jak si i on myslel, že se ještě do Pripjati vrátí. “Co byste dělal na místě tehdejší obsluhy?” ruším monolog otázkou. Moje chyba. Okamžitě přehodí výhybku a od osobní zpovědi je rychle na koleji oficiálního prohlášení. Je neoblomný. Obsluha chybu neudělala. Pracovali podle typizovaného programu. Všechno bylo, jak mělo. Tak v čem byla chyba? Pokrčení rameny… zkrátka vznikla situace… Mlčím a tvářím se jako někdo, kdo nerozezná jadernou elektrárnu od cukrovaru. Šaršun, tak jak je naučený, povídá, že vlastně nikdo neví, co se stalo, že existuje několik verzí a kdo že se v tom má vyznat… Alibismus a solidarita s těmi, co tehdy seděli prakticky za zdí a jimž se to nějak “samo” vymklo z rukou. Co čekat jiného? Že mi řekne, že to byli nezodpovědní blázni a že on by to tak v životě neudělal? Já zítra odjedu, ale on tu chce ještě chvíli pracovat.
“Zavření elektrárny? Jen a jen politické rozhodnutí. My fungujeme bez jakýchkoliv problémů. Z technologického a technického hlediska není pro uzavření žádný důvod. Všichni přemýšlíme, co bude dál. Já odcházím, protože pro mě práce nebude. Nevím kam. Všichni se rozběhneme po světě. Konec. Už se nikdy nesejdeme na stejné směně.” Zavládne ticho. Velínem teče řeka skepse. Potom se při hledání opory pro foťák bezděky opřu o pult s tlačítky a Šaršun okamžitě zpozorní: “Bacha, to nesmíš!” Rychle zkoumá pár budíků. Představa, že bych přivedl třetí blok do potíží zmáčknutím nějakého tlačítka, mi připadá bizarní. Šaršunova tvář hovoří o opaku. Naposledy cvakne závěrka a vyprovází nás ke dveřím. Má to za sebou.
Bylo 22. listopadu a do úplného zastavení reaktoru třetího bloku zbývalo dvacet tři dnů. To věděli všichni. Nikdo netušil, že zbývá pět dnů do nouzového odstavení reaktoru pro prudký pokles napětí ve vysokonapěťovém vedení na trase Vinica – Černobyl a čtrnáct dnů do nouzového odstavení reaktoru kvůli úniku radioaktivní vody.
PRIPJATČIKI – KYJEVANÉ Z PRIPJATI
Není těžké je najít. Je těžké přinutit je vzpomínat. Vy byste byli nadšení z návštěvy, která vás nutí znovu prožívat nejsmutnější dny života?
Galina Kofton: “Tenkrát se do Pripjati nejdříve stěhoval otec a za ním jsme dorazili my. Bydlela jsem tam od roku 1980 a začala tam chodit do 7. třídy. V jejích posledních dnech jsem ale ve městě nebyla. Studovala jsem v Kyjevě.
Měli jsme byt v Kaštanové ulici. Ve čtvrtém patře. Adresu nikdy nezapomenu. Obyčejný dům, kousek od něj byla škola. Bylo to jedno z nejzvláštnějších měst v celém SSSR. Věkový průměr 37 let. Škola skončila, všichni běželi do lesa, který byl tak blízko.”
Lidé brali na tehdejší dobu velké peníze. Říkalo se tomu město první kategorie. Dokonalé služby, příjemný život. Do Kyjeva autobusem tři hodiny. Přibližně stejně dlouho to trvalo raketou – rychlou lodí. Tehdejší ředitel elektrárny Brjuchanov měl rád růže. Moc se mu líbily, a tak v celém městě rostly záhony růží. Evakuace?
“To bylo strašné. Dost často se o tom píše, ale představte si, jak odcházíte ze svého domova s minimem věcí. Všichni měli se změnou potíže. Obrovská nechuť žít někde jinde. Nenáviděli jsme Kyjev. Tady jsme se o všem dozvěděli až po Prvním máji. Matka se z Pripjati vrátila první. Otec zůstal a pracoval na záchranných projektech. Zajímavé je, že na elektrárnu se vrátili pracovat skoro všichni. Báli se nevrátit – vliv strany byl silný. Všechno destruktivně ovlivnilo rodinný život. Devastace vztahů byla katastrofální. Pod vším vykukovalo heslo ‘užívej si, vždyť možná žiješ poslední dny života!’ Najednou byly běžné případy, kdy (díky turnusové práci) se žily dva vztahy. Dvě manželství se vším všudy. Na elektrárně žila žena s jedním mužem, po návratu z turnusu domů s druhým. O Pripjati se mi zdává, ale ne o té dnešní. Ve snu jdu opuštěným, hezkým městem a nikdo v něm není… Nemyslím si, že se někomu může zdát o městě, jaké poznal po katastrofě.”
FOND POMOCI ČERNOBYLSKÝM DĚTEM
Dobrovolná organizace, která se snaží pečovat (ozdravné pobyty, zdravotní prohlídky) o děti, které byly vystěhovány ze zóny, o děti rodičů, kteří tragédii zažili. V databázi má dnes asi 20 000 jmen. Přežívá jen a jen díky obětavosti jejích členů – většinou žen z postižené oblasti. V kanceláři jich postupně potkávám sedm a jejich vyprávění jsou jako kamínky do mozaiky tehdejších dnů.
“I poslední den, než město umřelo, běželo všechno normálně. Od rána si děti hrály venku. Někteří i s dětmi si vyšli kousek za město, až na most, a dívali se, jak se z elektrárny nezvykle hodně kouří. Jako na atrakci! Ale už od čtyř ráno se nedalo telefonovat ven. A autobusy z okolí dopoledne taky nepřijely. Z města vyjel jen jeden v 5:10 ráno. Pak už bylo uzavřené.”
“Na plážích u řeky bylo od rána plno lidí a nedaleko od nich nabíraly osádky vrtulníků písek, aby ho za chvíli sypaly na obnažený reaktor. Lidi se samozřejmě seběhli, dívali se, obsluha se na ně usmívala. Všechno je v pořádku. Neznepokojujte se. Když zněly sirény, ještě se to bralo jako cvičný poplach. Nikdo z nás to nikdy nezažil doopravdy, cvičilo se tolikrát, že už nás to nevzrušovalo. Děti běhaly po městě jako každý den. Některé bosky… Kolem poledne přivezli do nemocnice první ozářené. I tu nemocnici nakonec museli zavřít. Září, a pořádně. Dodnes.”
“Nás evakuovali vlakem do Charkova. Všichni jsme měli s sebou co nejvíc a co nejlepšího jídla. Vzali jsme útokem obchody, než je pokropili pěnou, která měla absorbovat radioaktivní prach. Dopadlo to tak, že jsme se ve vlaku skoro všichni poblili. U některých to navíc určitě zesílily projevy nemoci z ozáření.”
“Ještě tři dny potom bylo v celé oblasti vidět na slunci vznášející se částečky radioaktivního prachu. Ti, co se tam pohybovali bez roušky, to dál dýchali.”
O opuštěnou krajinu v zóně je třeba se starat. Je třeba udržovat lesy, opuštěná pole, zabezpečovat hydrologický režim. Vše s ohledem na postupné snižování radioaktivity.
“Dojela jsem až do Ivano-Frankovska. Děti už byly nemocné. U mladšího syna to byl ‘jen’ zápal plic a u staršího bronchitida. Lékaři jen krčili rameny, když jsem jim řekla, odkud jsme. Ani za boha nechtěli dát do papírů zmínku, že by to mohlo být jako důsledek ozáření. Přitom můj desetiletý syn v té době zářil 100 mikrorentgenů za hodinu! Společně s mladším synem jsme dnes invalidy druhého stupně. A to máme štěstí. Některé nechtějí uznat za invalidy dodnes.”
“Energie z atomu vůbec není levná, jak nám všichni říkají. Oni lžou. Ta energie stála lidské životy. To je strašně drahé.”
“Rozdělilo nás to. Nevzdělaní lidé ze začátku vůbec nechápali, o co jde. Především brali jako křivdu, když se do jejich dokončených bytů v Kyjevě (a jiných městech) měli stěhovat evakuovaní z Pripjati. Ti, kterým se tam tak dobře žilo a měli samé vymoženosti. Najednou jsme byli přistěhovalci odněkud z elektrárny. Invalidi v Kyjevě sice mají bezplatnou dopravu, ale to by museli nosit viditelné označení. Jako byste byli prašiví…”
KLUB PRIPJATNIKŮ – “ZEMLJAKI”
Obrovské sídliště v Kyjevě, oblast, kde bydlí nejvíc evakuovaných. Na sídlišti školka a z druhé strany budovy vchod do klubu. Působí jako muzeum, kulturní středisko a zachránce všeho, co po kultuře v Pripjati zbylo. Fotografie, kronika, databáze evakuovaných, jejich hledání, výuka jazyků, svatby.
Šéfová Tamara Bochančenko: “První roky práce tady byly strašné, ale pro mě to byla skvělá ochrana před stresem. Ten byl všude kolem nás. Lidi se nás tu báli. Bylo normální, že jsem přišla do obchodu a všichni přede mnou ustupovali, že prý mám paprskovou nemoc. Jdi pryč! Záříš… Některým vytloukli okna v jejich bytech, ale to se dalo čekat. Těžko se smířit s tím, že mi najednou v mém novém bytě bydlí přistěhovalci bůhvíodkud.
Začínám se děsit věcí, o kterých se moc nepíše. Třeba problematika Slavutiče – města vybudovaného za zónou až po tragédii. Dnes tam žije asi 27 000 lidí. Co s ním bude, až skončí elektrárna? Až lidé začnou odcházet? Vznikne druhá Pripjať? Vždyť to s ním ani nemůže dobře dopadnout. Když ho v roce 1987 začínali stavět, našli na místě, kde měl stát, starý hřbitov. Do hloubky 30 cm shrábli půdu a stavělo se. U nás se říká, že když se staví na půdě hřbitova, tak to nikdy nemůže dobře dopadnout. Někteří z nás budou nepoučitelní, i kdyby zažili deset Černobylů.”
Z DOPISU VALENTINY FEDOROVNY LOPAŤJUKOVÉ
Vážený soudruhu Javorivský!
Věřím, že Vás můj dopis najde a Vy si vzpomenete na matku syna, který zemřel, zachraňuje životy druhých. Jmenoval se Lopaťjuk Viktor Ivanovič. Po vyučení pracoval jako elektromontér, pak starší elektromontér. Je to už měsíc a půl, co ho dostihla smrt. Nevěřím tomu. Pořád si myslím, že přijde z práce, usměje se… Patřil k těm, kteří do bolesti milovali život a nejraději začínající jaro, přesně ten čas, kdy se to stalo. Před necelým rokem se oženil, ale stejně se mu nevyplnilo, aby slyšel pláč a smích svého dítěte. Scházelo mu 18 dnů, a dožil by se. Narodila se mu holčička. Dali jí jméno Julie, ale to se on nikdy nedozví.
Tři hodiny tehdy pracoval ve smrtelně nebezpečné zóně zároveň s Lepečenkem – náčelníkem směny, který pořád opakoval, držte se, chlapci, držte se. Zachraňujeme nejen třetí blok, ale i Pripjať a Černobyl, Kyjev. Ptáte se mě, odkud to všechno vím? 7. května mě, otce Viktora a jeho bratra Jurije pozvali do Moskvy, do nemocnice, kde on ležel. 9. května nás k němu pustili. A tohle nám vyprávěl. Pořád opakoval: Splnil jsem svůj dluh. Tam musel někdo dělat. 15. května pochopil, že prohrává. Prosil. Vím, že umřu, nic už mne nezachrání. Bílou smrt mám za zády, ale ať už se mi narodí holčička, nebo chlapec, řekněte jim, že jsem nebyl zbabělec. Že jsme zachránil vás i ji nebo jeho. Řekněte, že jsem se v moment smrti nebál. Pořád se usmíval, i v ten den. Žertoval. Umřel 17. května.
Ti, co tam byli s ním, mluvili, že na bloku ztratil vědomí. Dostal první pomoc. Sotva se probral, uvědomil si, že zapomněl vypnout jednu rozvodnou skříň. Nechtěli ho pustit. Vytrhl se jim. Pořád opakoval, musím vypnout tu skříň.
Děkuji, že jste mluvil v televizi o Lepečenkovi… Vždyť můj syn tam byl zároveň s ním. S hlubokou úctou a díky Valentina Fedorovna Lopaťjuková.
Poděkování patří Klubu Pripjatniků – Zemljaki za zapůjčení fotografií z jejich vzácného archivu. Kontakt na Fond pomoci černobylským dětem zájemcům rád předám.
HODINY, DNY, ROKY
1970 – Slavnostní zahájení výstavby Černobylské jaderné elektrárny V. I. Lenina a města Pripjať.
PROSINEC 1983 – Do provozu je uveden IV. blok jaderné elektrárny.
25. DUBEN 1986
01:00 – Zahájeno plánované odstavení IV. bloku. Snižování výkonu reaktoru. Před odstavením měl být proveden vcelku běžný experiment, který měl ověřit, zda bude turbogenerátor po rychlém uzavření přívodu páry schopen setrvačným doběhem ještě chvíli napájet čerpadla havarijního chlazení aktivní zóny reaktoru.
13:05 – Výkon generátoru snížen na polovinu, nepředpokládaná žádost energetického dispečinku, další snižování na devět hodin zastaveno. Odklad způsobuje, že experiment provádí směna, která na něj není připravena.
23:10 – Snižování výkonu pokračuje. Chybou operátora dochází prakticky k zastavení štěpné reakce a reaktor se dostává do značně nestabilního stavu. V ten okamžik měli operátoři experiment ukončit a reaktor definitivně odstavit. Reaktor byl mimo oblast povoleného provozu. Operátoři dál pokračují v přípravě experimentu. Protože reaktor je nestabilní a jeho výkon kolísá, hrozí neustále spuštění havarijní ochrany. Operátor ji zablokuje! Pokračuje se ve zvyšování výkonu na plánovaných 200 MW potřebných pro experiment.
26. DUBEN 1986
01:22:30 – Operátoři si nechávají vypsat počítačem stav reaktoru. Počet regulačních tyčí v aktivní zóně odpovídá sotva polovině povolené hodnoty. Po takovém zjištění měli reaktor okamžitě odstavit. Ještě to bylo možné. Rozhodli se pokračovat.
01:23:04 – Operátoři se dopouštějí poslední osudové chyby. Zablokují havarijní signál, který by po uzavření přívodu páry na turbínu okamžitě odstavil reaktor, a zahajují experiment. Katastrofa se neodvratně blíží. Průtok chladící vody reaktorem byl snížen, začala růst její teplota a tlak. Nestabilní stav reaktoru, zvýšený vývin páry a zvýšení reaktivity způsobují jeho zvýšený výkon. Voda se rozkládá. Vyvíjí se vodík.
01:23:40 – Až teď dávají operátoři příkaz k havarijnímu odstavení reaktoru – zasunutí regulačních tyčí. Téměř všechny jsou ale vytaženy z aktivní zóny, a tak je jejich účinek vzhledem k tomu, co se už v reaktoru děje, velmi pomalý.
01:23:44 – Reaktor je tak přetlakovaný, že se voda rozkládá na kyslík a vodík. Následují dvě exploze v rozmezí tří sekund. Už první zvedne a odsune horní betonovou desku reaktoru o váze 1000 tun. Exploze rozmetá část aktivní zóny včetně jaderného paliva a už hořícího grafitu a způsobí destrukci horní části budovy reaktoru. Vše vede k požáru na střeše turbínové haly a v prostorách reaktorové haly. Do ovzduší se dostává radioaktivní cezium, jód, stroncium a plutonium.
01:28 – Přijíždějí hasiči, a pořádně nevědí, co vlastně hasí. Hoří v různých výškách 7, 10 a 50 metrů. Plocha požáru dosahuje 500 m².
02:20 – Požár na 4. bloku lokalizován a o tři hodiny později uhašen za cenu životů hasičů, kteří tak zabránili jeho rozšíření na další bloky elektrárny. Nemoc z ozáření postupovala rychle. Dvacet devět mužů svojí obětí zabránilo daleko větší katastrofě. Pohřbili je v olověných rakvích.
27. DUBEN 1986 – Švédsko zachytilo první stopy úniku radionuklidů. Odpoledne začíná evakuace Pripjati a později všech obyvatel v třicetikilometrové zóně kolem elektrárny.
28. DUBEN 1986 – Meteorologové potvrzují, že čtyřnásobně zvýšená radiace zachycená na švédské jaderné elektrárně Forsmark přichází ze 700 km vzdáleného Černobylu.
29. DUBEN 1986 – Naše sdělovací prostředky otiskují zprávu: Rada ministrů SSSR v pondělí oznámila, že na Černobylské jaderné elektrárně (Ukrajina) došlo k havárii, při níž byl poškozen jeden z reaktorů. Jak uvádí zpráva TASS, jsou podnikány kroky k odstranění následků a postiženým je poskytována pomoc. Byla vytvořena vládní komise. Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí TASS, havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu.
30. DUBEN 1986 – Z fotografií pořízených z vrtulníků je patrné, že téměř čtvrtina grafitových bloků stále hoří – teplota je kolem 5000 °C! Do ovzduší se dostávají radioaktivní látky z aktivní zóny. Reaktor je postupně zasypáván 5000 tunami sloučenin bóru, dolomitu, písku a olova shazovaných z výšky kolem 200 m.
1. KVĚTEN 1986 – Na oslavu Prvního máje vyrážejí v celé zemi všichni do průvodů. Režim si nedokázal představit, že by se snad neslavilo.
6. KVĚTEN 1986 – Podle sovětských zpráv je únik radioaktivity prakticky zastaven, protože jaderná tavenina ztuhla.
7. KVĚTEN 1986 – Aktivní zóna je chlazená tekutým dusíkem a teplota klesá na 300 °C.
10. KVĚTEN 1986 – Je rozhodnuto zakonzervovat celý blok včetně strojovny do betonové obálky s vestavěným chladicím systémem, tzv. sarkofágu. Celkem čtyři sta horníků z doněcké a moskevské oblasti se začíná podkopávat pod zničený reaktor. V dalších dnech vyrazí 136 metrů dlouhý tunel, vytěží kontaminovanou horninu a všechno zalijí betonem tak, aby podloží uneslo obal z olověných desek a betonu, který se začíná budovat nad reaktorem. Začíná se totálně měnit život krajiny, život v zóně a v elektrárně.
1988 – Odborníci se poprvé dostávají do šachty vedoucí k reaktoru č. 4. Nenajdou zde žádné palivo. Po počátečním ohromení zjišťují, že se jádro reaktoru úplně roztavilo a vše ztuhlo v obrovských stalaktitech.
1991 – Definitivně uzavřen II. blok elektrárny.
1996 – Definitivně uzavřen I. blok elektrárny.
1997 – Snaha rozběhnout projekt nového sarkofágu nad starým (postaveným v roce 1986), do kterého začíná pronikat voda a začínají se v něm tvořit trhliny.
2000 – Objevují se spekulace, že by nové osídlení zóny mohlo začít kolem roku 2015, a to asi na 40 % území. Při současném tempu dezaktivačních prací by mohla být zóna relativně čistá v létech 2060-70.
15. prosinec 2000 – 12:16 – Prezident Ukrajiny Leonid Kučma vydává příkaz k vypnutí třetího – posledního fungujícího reaktoru Černobylské jaderné elektrárny. Technik otáčí nenápadným vypínačem s nápisem AZ-5. Za osmnáct vteřin je po všem. Je 12 hodin 17 minut místního času.
28. duben 2001 – Od havárie uběhlo patnáct let. Unikátní krajinná oblast Polesie, kde se stýkala ruská, ukrajinská a běloruská kultura, je navždy mrtva. V krajině se pohybují vědci, kteří dokumentují vše od zanikající svérázné architektury po unikátní jazyk, kdy se některé názvy pro věci denní potřeby odlišovaly vesnici od vesnice, sídlo od sídla.
Elektrárna od svého odstavení nevyrobila ani kilowatthodinu elektrické energie. Probíhají rozsáhlé konzervační práce. Pokračuje stavba meziskladu vyhořelého paliva. Vede se diskuse o tvaru konečného – druhého sarkofágu. Stále víc zaměstnanců z elektrárny odchází, protože už pro ně není práce. V zóně dál probíhají dezaktivační projekty. Odborné týmy hodnotí patnáct let působení v zóně jako příležitost sledovat experiment, jaký nemá na zeměkouli obdoby. Úroveň radiace se sice snižuje, ale velmi pomalu.
MÝTUS: ČERNOBYL – TO BYL ATOMOVÝ VÝBUCH
Žádný reaktor na světě nemůže vybuchnout jako atomová bomba. Technicky to není možné. Výbuch v Černobylské jaderné elektrárně nebyl jaderný, ale byl to výbuch vodíku. V důsledku rostoucí teploty se přehřátá pára přeměnila na vodík a kyslík a směs těchto plynů vybuchla.
MEZISOUČET ANEB JAK SE KOUZLÍ S ČÍSLY
Při hodnocení černobylské tragédie se objevují neskutečná čísla postižených. Greenpeace například udává 650 000 obětí. Hnutí Duha hovoří, že do roku 1991 zemřelo na následky havárie minimálně 10 000 jejích likvidátorů. Dalších 125 000 prý postupně zahubí rakovina. Z hlediska striktně vědeckého pozorování mají taková čísla pramalý význam, protože nejsou ničím podložena. Často vznikají tak, že se výskyt všech nemocí a přirozených úmrtí v oblastech zasažených havárií připíše jejím účinkům. Proti takovému přístupu stojí tzv. tvrdá data – pečlivě změřené a statisticky ověřené údaje, získané standardní metodikou a prošlé vědeckou oponenturou.
WHO – Světová zdravotnická organizace ve své epidemiologické studii o dopadu černobylské havárie na zdraví obyvatel postižených oblastí uvádí, že do nemocnice bylo těsně po havárii dopraveno 237 lidí. U 134 z nich byla diagnostikována akutní nemoc z ozáření. Dvacet osm lidí zemřelo během prvních tří měsíců. Čtrnáct dalších zemřelo během následujících deseti let, ale jejich smrt nelze dávat do přímé souvislosti s ozářením. Neoddiskutovatelným důsledkem je prudký vzrůst počtů nádorů štítné žlázy u dětí v postižených oblastech Ruska a Běloruska. V roce 1995 – 800 případů a tři úmrtí. Zbylé případy léčeny. Nebyl ale odhalen žádný vzrůst počtu nádorových onemocnění a leukémie, který by mohl být dáván do souvislosti s havárií. Řadu zpráv o vzrůstu onemocnění mezi obyvateli postižených oblastí, které udávají různá čísla, považují experti WHO za nepřesvědčivé. Jestliže budeme vycházet přesně z čísel udávaných WHO, dojdeme k počtu 31 obětí. Z hlediska rozsahu je to neskutečně málo, ovšem v tom je právě zrádnost suché statistiky, která vůbec nedokáže postihnout rozměr tragédie.
Podobně najdeme šílená čísla pod úvahami, kolik lidí ještě zemře. Vycházejí z tzv. lineární bezprahové teorie – tedy že každá, i sebemenší úroveň radioaktivity má na člověka negativní vliv a že žádná bezpečná prahová úroveň radiace neexistuje, a tudíž se vzrůstající dávkou záření by měl stoupat úměrně i počet případů rakoviny. Tato teorie je ovšem v poslední době kritizována. Co lidé žijící v místech, kde je přirozená radioaktivita vyšší než jinde? Proč se to v takových oblastech neprojeví zvýšenou úmrtností?
Zkrátka tvrzení o milionech těžce postižených dětí v důsledku havárie je podle vědců velice nevěrohodné, podezřelé a podle radiologických expertů už samo o sobě škodí veřejnému zdraví.
Jaká je situace v naší republice? Odborníci ze Státního ústavu radiační ochrany uvádějí: “Celková dávka radiace, kterou obdrží průměrný občan České republiky následkem Černobylu po dobu svého života, je asi stejná, jako dostane při běžném rentgenovém vyšetření. Daleko víc radiace obdrží při letu Evropa – Amerika.”
BĚLORUSKO To, že vlastní elektrárna leží na území Ukrajiny, se pro Bělorusko stává svým způsobem handicapem (především menší tok finančních prostředků) při řešení problémů kolem katastrofy a jejích následků. Přitom se uvádí, že na území dnešního Běloruska skončily 2/3 radioaktivního spadu. Odhad zamoření je 46 000 km², což je čtvrtina republiky. Celkem bylo vystěhováno 130 000 lidí, na relativně čistší území bylo přesídleno 34 600 rodin. Nejdříve z pomyslné třicetikilometrové zóny kolem reaktoru, později z oblastí, kde radioaktivita překračovala únosnou mez. V třicetikilometrové zóně je dnes úplně pusto, kdysi tam bylo 60 vesnic. Oblast je prohlášena za první radiologickou rezervaci na světě. Škody odhadovány na částku, která se blíží dvaatřiceti ročním rozpočtům republiky. duben 2001
Noční hvězdnou oblohu s tisíci zářícími hvězdami oživuje několik zvláštních těles, která se mezi hvězdami pomalu pohybují. Planety. Vyhlížejí jako hvězdy, ale liší se od nich zcela zásadně. Zatímco hvězdy jsou žhavé a svítí, planety si pouze vypůjčují sluneční světlo, které rozptylují a odrážejí. Vévodí jim zářivá Venuše, po Slunci a Měsíci nejjasnější objekt našeho nebe. Čtvrtý v pořadí je nápadný Jupiter, ale čas od času ho krátkodobě může jasem předstihnout červenavý Mars.
Mars je planeta zhruba polovičního průměru, než má Země, s řídkou pohyblivou atmosférou. Přes četné rozdíly je Zemi nejpodobnější – dobou rotace, sklonem osy, střídáním ročních dob, výskytem vody i některými povrchovými útvary. Je znám odedávna. Stejně jako další planety byl i Mars zosobněním jednoho z bohů. Pozorovatele starověku poutala jeho červenavá barva – barva ohně a krve. Planeta byla tedy obvykle spojována s bohem války – u Řeků to byl Ares, u Římanů Mars. V indických astrologických systémech je naopak bohem lásky, neboť sídlem lásky je přece červené srdce. Před vynálezem dalekohledu provedl nejpřesnější měření jeho pohybu Tycho Brahe. Z těchto měření zjistil Johannes Kepler, že dráha planety je eliptická, a zobecnil tento objev i na další planety.
V dalekohledu uvidíme Mars jako červenavý, či spíše okrový kotouček s několika temnými nebo naopak jasnými skvrnami, vlnící se vlivem neklidu našeho ovzduší. Na jeho okraji pozorujeme bělavé skvrny polárních čepiček a oblastí jinovatky na ranní a večerní části kotoučku. Nic víc. Kdo se na Mars podívá dalekohledem poprvé, není nijak nadšen. Mnohem detailnější pohled a drtivou většinu poznatků přinesla ovšem teprve kosmická éra a četné meziplanetární sondy, které k planetě zamířily.
HRÁTKY SE SOUSEDNÍ PLANETOU
Mars je sousedem Země, obíhá jako čtvrtá planeta v pořadí od Slunce po zřetelně eliptické dráze s délkou velké poloosy 227,948 milionu km; tuto dráhu proběhne za 686,98 pozemských dnů. Země jako planeta bližší Slunci obíhá uvnitř Marsovy dráhy rychleji než Mars, takže ho dohoní vždy po 2 letech a 14 až 80 dnech a ocitne se na spojnici Slunce a Marsu mezi oběma tělesy. Tehdy Mars zůstává nad obzorem celou noc a vidíme ho na opačné straně oblohy než Slunce: říkáme, že Mars je v opozici se Sluncem. V období kolem opozice se také Mars k Zemi nejvíc přiblíží. Protože elipsa jeho dráhy má dosti velkou výstřednost, je při každém dalším přiblížení vzdálenost Marsu od Země značně odlišná. Nejtěsnější jsou přiblížení tehdy, kdy je Mars nejblíže Slunci, v takzvaném přísluní, periheliu. Označujeme je jako periheliové opozice a připadají na konec srpna. Mars se přitom může ke Slunci přiblížit na 207 milionů km, k Zemi na 56 milionů km, a právě tehdy může být jasnější než Jupiter. Nejméně výhodné jsou afeliové opozice. Tehdy je Mars nejdále od Slunce – v odsluní, afeliu. Od Slunce ho přitom dělí vzdálenost 249 milionů km a k Zemi se nejtěsněji přiblíží zpravidla na 100 milionů km. Největší vzdálenosti od Země, přes 400 milionů km, dosáhne Mars v době, kdy je na opačné straně od Slunce než Země a současně v odsluní.
Snímek z orbitální kamery Mars z akce Mars Orbiter Camere (MOC) z výšky 10 km v oblasti Coprates Chasma.
Vždy po dvou letech, před opozicí Marsu se Sluncem, se otevírá startovní okno k planetě a je možné uskutečnit kosmický let sond, které mají Mars studovat. V roce 2001 začíná startovní okno 7. dubna a trvá 21 dnů. Raketa vynášející sondu musí samozřejmě překonat zemské gravitační pole a sonda přejde na dráhu kolem Slunce, které říkáme heliocentrická. Tato dráha je v místě startu tečná k dráze Země a v cíli musí být tečná k dráze Marsu. Typická doba letu je 192 až 210 dnů. Sonda pak může pouze proletět kolem Marsu a pokračovat po své dráze dál, jak se to dělalo u prvních sond. Nyní však sonda obvykle přechází na dráhu kolem Marsu a stává se jeho umělou družicí. Může i přistát na povrchu planety. Přitom je vždy nutné snížit rychlost sondy. Provádí se to brzdicími raketami nebo brzděním v atmosféře planety. Pokud chceme se sondou na planetě přistát, pak navíc používáme padáky. Úspěšně byly již také v poslední fázi přistání použity airbagy, takže sonda dopadá na povrch jako plážový míč. Po zastavení se airbagy odhodí a pomalu vypustí.
Mars se otáčí kolem osy, která je nakloněna podobně jako osa Země – u Země zhruba o 23,44 stupně, u Marsu o 25,19 stupně vzhledem ke kolmici na rovinu oběžné dráhy. Následek je stejný: na Marsu se podobně jako na Zemi střídají roční období – samozřejmě vzhledem k delší oběžné době Marsu trvá každé z nich kolem poloviny našeho roku. Stejně jako na Zemi je ovšem na severní polokouli Marsu opačná roční doba než na polokouli jižní. Jaro nebo léto je pochopitelně vždy na té polokouli Marsu, která je právě nakloněna ke Slunci. Je to současně i ta polokoule, která je v době opozice Marsu přikloněna k Zemi. Podobně jako na naší planetě můžeme i na Marsu definovat póly, rovník, poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, tedy jakýsi Marsův Greenwich, prochází kráterem Airy.
Mars se otáčí kolem vlastní osy za téměř stejnou dobu jako Země, ale přece jen poněkud pomaleji. Sluneční den, zvaný sol, trvá 24 h. 39 min. 35 s. Zatímco severní nebeský pól Země leží, jak víme, blízko Polárky, na Marsu bychom pól našli mezi jasnou hvězdou Deneb v souhvězdí Labutě a Alderamin v souhvězdí Cefea. Kolem tohoto bodu se tam zdánlivě otáčí celá hvězdná obloha. Během noci by se hvězdy pohybovaly velmi podobně jako na pozemské obloze, souhvězdí jsou zcela stejná, byla by jen jinak natočena a jejich viditelnost by byla odlišná. Slunce by vycházelo a zapadalo podobně jako u nás, bylo by však zřetelně menší a méně zářivé. V noci by na obloze jako nejjasnější zářila planeta Země a namísto našeho Měsíce bychom v noci a občas i ve dne viděli Marsovy měsíčky. Jasnější Phobos by se jevil jako malý kotouček šedesátkrát méně jasný než náš úplněk a pohyboval by se spíš jako na naší obloze umělé družice. Vycházel by totiž na západě a zapadal na východě. Oblohou by procházel 4 hodiny. Slabší Deimos by byl nepatrným kotoučkem jasným jako Venuše a oblohu by přecházel od východu k západu asi dva a půl dne.
NITRO A PŮDA PLANETY
Samotné těleso Marsu je téměř kulové, s malým zploštěním: jeho průměr na rovníku je 6794 km a mezi oběma póly 6744 km, je tedy přibližně poloviční proti Zemi. Hmotnost Marsu známe dobře z pohybu sond, je to 10,7 % hmotnosti Země, tedy 642 trilionů tun. Gravitační zrychlení na takovém tělese je pochopitelně menší než na Zemi, jen 38 % pozemského. Všechno je přitahováno menší silou. Zatímco tedy na Zemi spadne těleso v první sekundě volného pádu 5 m, na Marsu to bude jen 1,85 m. Z velikosti a hmotnosti planety je možné spočítat její průměrnou hustotu; ta má hodnotu 3930 kg na krychlový metr. Je to hustota o něco větší, než odpovídá čedičům, a naznačuje, že Mars má hustší jádro, nejspíše ze železa a sulfidů železa. Tomu nasvědčuje i přítomnost magnetického pole. Je sice asi 800krát slabší než zemské, ale je dipólové a má polaritu shodnou se zemským; to znamená, že jižní magnetický pól leží na severní polokouli Marsu.
Pohled na družici Spacecraft v průhledu na planetu Mars. Družice vyhodnocuje a přehrává každou minutu údaje, které získala z povrchu Marsu telemetrií.
Vrchní vrstva planety, její kůra, je zhruba pětkrát mocnější než zemská, asi 200 km, a není rozčleněna do dílčích desek jako kůra Země. Z hlediska vývoje leží Mars mezi Zemí a Měsícem. Těleso planety vykazuje větší nerovnosti než Země, výškový rozdíl mezi nejhlubším a nejvyšším místem povrchu je 30 km, tedy o 10 km víc než na Zemi. Půda Marsu je z 50 % tvořena kyslíkem, z 10 až 30 % křemíkem. Třetí v pořadí zastoupení se svými 12 až 16 % představuje železo, které se tam většinou vyskytuje v oxidech v trojmocné formě. Ty jsou typické načervenalým zabarvením, a protože jsou železo a jeho sloučeniny rozšířeny po celém povrchu, je právě tento barevný odstín pro Mars příznačný. Čtvrtý v pořadí je v Marsově půdě hliník se 2 až 7 %, zatímco na zemském povrchu je třetím nejrozšířenějším prvkem. Dále byl zaznamenán vápník (3 až 8 %), draslík, fosfor, titan, vanad a další prvky. Síry a chloru je padesátkrát víc než v pozemských horninách. Množství síranů a chloridů v povrchových vrstvách můžeme vysvětlit tím, že byly vyneseny z hlubin, a to nejspíše hlubinnou vodou vystupující k povrchu. Je to jeden z argumentů ve prospěch tvrzení, že Mars měl v minulosti větší množství vody.
OVZDUŠÍ SE NEPODOBÁ POZEMSKÉMU
Planetu obklopuje řídké ovzduší, atmosférický tlak na povrchu kolísá průměrně kolem 700 pascalů, tedy tolik, jako v zemské atmosféře ve výšce 35 km. Atmosféra má zcela jiné složení než pozemská. Devadesáti pěti procenty je v ní zastoupen oxid uhličitý (CO2), necelá tři procenta představuje dusík, následuje argon, kyslíku je pouze zlomek procenta, dále malé množství vodní páry. V ovzduší se obvykle vznáší značné množství prachu, které se někdy zvedá do výšky přes 50 km při globální prachové bouři. Pozorujeme též místní prachové bouře, často se sezonním výskytem. Vznikají větrem, který zde bývá dosti rychlý, dosahuje až 130 metrů za sekundu. Po skončení bouře můžeme na povrchu sledovat vrstvy usazeného prachu. Místy vidíme písečné přesypy, zcela podobné pozemským. Zdálky se jeví tmavší než okolní krajina. Řídká oblačnost je tvořena ledovými krystalky jako naše řasová oblaka (cirry) a vyskytuje se ve dvou vrstvách ve výškách 5 až 10 a 20 až 40 km. Některá mračna jsou i z krystalků tuhého oxidu uhličitého. Teplota u povrchu vystoupí jen zcela výjimečně nad bod mrazu, průměrná denní teplota leží hluboko pod bodem mrazu. Teplota s výškou velmi prudce klesá, o 40 stupňů na 1,5 m. Pro množství prachu v ovzduší má obloha u obzoru růžové zabarvení, výše nad obzorem je velmi temná.
BYLY NA MARSU ŘEKY?
Na Marsu? Na planetě, která je tak suchá a na níž se voda nevyskytuje téměř nikdy v kapalném skupenství? Stop je tolik a tak průkazných, že musíme předpokládat aspoň občasné vodní přívaly, ba dokonce někdejší existenci mělkého oceánu. Atmosféra Marsu je ovšem dnes natolik řídká, že by se na povrchu planety neměla vyskytovat voda jako kapalina. Je v tuhé formě – zmrzlá jako led, sněhové krystalky nebo jinovatka. I ze Země ji pozorujeme v obou polárních čepičkách a na ranním i večerním okraji Marsu. Také při teplotě pod nulou se voda v tomto pevném skupenství vypařuje, uvolňuje neviditelnou vodní páru, která přechází přímo do atmosféry. Tomuto přechodu z pevného přímo do plynného skupenství říkáme sublimace. Vzpomeňte si jen na mrazivé dny, kdy se kupky shrabaného sněhu přímo tratí před očima. Sníh v nich netaje, ale přímo sublimuje do ovzduší. Na Marsu probíhá stejný proces. Z plynného skupenství může naopak vodní pára vymrzat jako jinovatka na překážkách terénu nebo tvořit ledové krystalky v oblacích. Tak se uskutečňuje jednoduchý vodní koloběh. Kdybychom vystavili misku s tekutou vodou na povrchu Marsu, okamžitě by začala vřít a zakrátko by se vypařila do atmosféry. Zkrátka dnešní poměry na Marsu nejsou pro existenci tekuté vody nijak příznivé. A přece…
Ačkoli nejlepší příklady vrstvení hornin se nacházejí v rovníkové a subtropické zeměpisné šířce Marsu, několik jich můžeme také pozorovat ve střední a vyšší zeměpisné šířce. Vědci z toho vyvozují, že vrstvení hornin má pravděpodobně více společných znaků, než můžeme pozorovat z oběžné dráhy.
Tekutá voda se může i dnes na Marsu vyskytovat v hloubce za vyššího tlaku ve značných objemech, v malém množství může být v prasklinách kamenů, podobně jako to pozorujeme u nás třeba v Antarktidě. Pozorování sond v poslední době odhalila na Marsu četné strže s malými vodními koryty – stopy po vyschlých bystřinách. Zajímavé je, že byly zjištěny v polárních oblastech, a to na těch svazích, které jsou odvráceny od Slunce. Podle všeho jde o stopy vývěru tekuté vody z hloubky na povrch. Než se voda vypaří, stačí vyrýt zmíněné stopy. Odborné komentáře uvádějí, že jsou staré milion let, ale to nemusíme brát příliš vážně. Milion let totiž v historii planety mnoho neznamená, a jestliže voda vyvěrala před milionem let, může někdy docela dobře vyvěrat i dnes. To jsou ovšem jen občasné procesy a strže jsou nevelké. Je to chabý odlesk bývalé slávy. Stará vyschlá vodní koryta s četnými přítoky vytvářejí místy kompletní říční síť a jsou tak mohutná, že kdysi, když v nich tekly řeky, muselo jít o mohutné veletoky. Odborníci odvodili z velikosti koryt průtoky až stamilionů krychlových metrů za sekundu, což desettisíckrát převyšuje průtok Mississippi! Napájely mělký oceán, který v dávných dobách pokrýval převážně severní polokouli Marsu. Tehdy bylo také na planetě zřejmě hustší ovzduší, které dovolovalo dlouhodobou existenci tekuté vody na povrchu.
Vývoj se bohužel ubíral nepříznivým směrem. Vodu rozkládalo ultrafialové záření Slunce na kyslík a vodík, který pak unikal do meziplanetárního prostoru. Mars vysychal. Vodu ztrácí i nyní. Dnes se na povrchu vyskytuje voda jako led zejména v polárních čepičkách a i jinde pod povrchem v nejrůznějších planetografických šířkách. Z poměru izotopů atmosférického dusíku vyplývá celkový objem 4,7 milionu krychlových kilometrů ledu, z toho v severní polární čepičce 1,2 milionu a v jižní polární čepičce 200 000 krychlových kilometrů. Kromě toho, jak jsme uvedli, nemůžeme vyloučit ani ložiska tekuté vody v hloubce. Ve srovnání se Zemí je to ovšem málo. Pro porovnání: množství vody na Zemi je třísetnásobné a samotný grónský ledovec má objem 2,4 milionu krychlových kilometrů.
Geologové dnes na Marsu rozlišují tři hlavní geologická období: nejstarší noachian, kdy byl povrch ještě vystaven častým srážkám s kosmickými tělesy velikosti několika kilometrů a vulkanickým procesům a severní polokouli pokrýval oceán. Před 2,8 miliardy roků začal hesperian, v jehož průběhu Mars vysychal a ochlazoval se. Většina vody se tehdy usadila jako led, část unikla. V nejmladší éře, amazonianu, se atmosféra stává řídkou natolik, že výskyt vody v kapalném skupenství na povrchu je zcela výjimečný a pokračuje vysychání i ochlazování až k dnešnímu stavu.
VYBOMBARDOVANÁ KRAJINA MARSU
Pravou lahůdkou je ovšem povrch Marsu. Je výrazně dvojtvarý. Severní oblast je rovinatější a o 6 km nižší než jižní polokoule. Na té vystupuje plošina s krátery a Marsův povrch se tam podobá povrchu Měsíce. Krátery jsou však plošší než na Měsíci, zejména vlivem eroze a usazování působením větru, zčásti i mrazu. Vznik kráterů není dosud zcela jasný, zčásti zřejmě pocházejí z noachianu, z etapy velkého bombardování na konci formování planet, kdy se Mars srážel s menšími tělesy, která na jeho povrchu vyryla dopadové krátery. Jiné krátery jsou i vulkanického původu. Plošinu s krátery přerušují pánve. Největší je Hellas Planitia s prohlubní o průměru 1600 km a hloubce 6 km proti střední výškové úrovni. Vznikla nepochybně nárazem většího tělesa. Přitom byl vyvržen materiál, který utvořil 2 km vysoký val a dosahuje až 2000 km od středu pánve. Část pánve je však už nyní zanesena usazeninami, původně musela být o několik kilometrů hlubší. Jde o útvar tak rozsáhlý, že pozorovatel na povrchu Marsu by si nebyl ani vědom jeho výjimečnosti. Podobnou menší pánví je Argyre Planitia, jejíž prohlubeň má průměr téměř 800 km.
Některé snímky z marsu jsou jednoduše krásné. Obrázek ze září 2000 ukazuje nakupení písečných dun v kráteru Proctor, který byl pojmenován na počest britského astronoma z 19. století.
Severní polokoule je převážně rovinatá a zajímavá tím, že je to většinou bývalé dno někdejšího oceánu. Rozkládá se tam Vastitas Borealis – “Rozsáhlá severní planina”. Na styku obou polokoulí najdeme blízko rovníku vyklenutou planinu Tharsis o průměru 3500 km, ze které vystupují grandiózní vulkanické kužely, typově shodné s pozemskými štítovými sopkami, které jsou ovšem proti nim pouhými trpaslíky. Největší je Olympus Mons se základnou o průměru 550 km a vrcholu ve výšce plných 23 km nad okolní krajinou, s vrcholovým kráterem velkým 72 km. Její kužel je tvořen utuhlými lávovými proudy jako u havajských sopek nebo Etny, není nasypaný jako třeba kužel Vesuvu. Nejvyšším vulkánem je tu však Ascraeus Mons s relativní výškou 23 944 m. Tyto sopky jsou pravděpodobně vyhaslé, nebo mají dlouhá mezidobí klidu mezi obdobími aktivity. Všechny tyto vulkanické kužely jsou sice vysoké, ale jejich svahy jsou velmi povlovné. Kdybychom stáli na úpatí některého z nich, přehlédli bychom jen jeho malou část a rozhodně bychom z něj neměli nijak monumentální dojem.
Ten bychom si vynahradili, kdybychom stáli na horním okraji grandiózní údolní soustavy Valles Marineris. Zde by nám, řečeno slohem starých patetických turistických průvodců, planeta “nabídla úchvatnou krajinnou scenerii”. Pokud bychom dohlédli do vzdálenosti dvou set a místy až pěti set kilometrů, spatřili bychom protilehlý vrchol údolí, které by před námi sestupovalo do hloubky až sedmi kilometrů. Byl by to pohled na divoké pohoří zvláštní tím, že nevystupuje, ale sestupuje do hloubky. Měli bychom pocit, že se tu Mars rozpadá na kusy, a v jistém smyslu by to byl dojem správný, protože se tu roztrhla a rozevřela kůra planety. Celková délka této údolní soustavy Valles Marineris dosahuje 5000 km. Velký kaňon v Arizoně je proti ní směšným škrábancem.
JE NA MARSU ŽIVOT?
To je zajímavá otázka, přestože ji zatím musíme ponechat bez konečné odpovědi. Období, kdy byly na rubínové planetě zakreslovány kanály považované za stavby inteligentních Marťanů, už dávno skončilo. Kanály byly zrakovým klamem. Zřejmě žádná škoda. Když se těžko snášejí lidé s lidmi, jak by se asi snášeli s Marťany?
Ani kamery sond neukázaly žádné živé tvory. Ale co když mají mikroskopické rozměry? Přistávací části sond Viking měly na palubě miniaturní laboratoře, které tento problém zkoumaly. Jejich výsledky jsou však zatím neutrální. Citlivost aparatury totiž vylučovala nalezení mikroorganismů, pokud by jejich koncentrace byla menší než milion v jednom gramu půdy. Biolog vám řekne, že to je skoro sterilní vzorek, ale i “jen” sto tisíc mikrobů v gramu půdy by v očích laiků nebylo zase tak málo.
Problém je tedy otevřený. Další pokus o jeho rozřešení přináší průzkum meteoritů. Některé meteority nalezené na Zemi pocházejí zřejmě z Marsu. Jejich mineralogické složení ukazuje, že pocházejí z tělesa se značným množstvím vody. Známe jich nyní více než 10. Jak se k nám dostaly? Byly vyvrženy do meziplanetárního prostoru při impaktech před několika miliony let, kroužily kolem Slunce a po čase se setkaly se Zemí. Podle počátečních písmen prvních tří míst nálezu se označují SNC: Shergotty v Indii, Nakhla v Egyptě a Chassigny ve Francii. Zvláštní mikroskopické struktury uvnitř některých byly považovány za mikrofosilie, zkamenělé pozůstatky mikroorganismů. V poslední době se však většina odborníků shoduje, že tyto útvary jsou anorganického původu.
Jiný útvar, tentokráte makroskopický, je pověstná “tvář na Marsu” v oblasti Cydonia, zvaná také sfinga. Její podoba byla argumentem pro hledače cizích civilizací. Ukázalo se však, že jde opravdu jen o hříčku přírody. Při měnícím se denním osvětlení vypadají vržené stíny jen výjimečně jako opičí obličej. Detailní záběr ze sondy Global Mars Surveyor v roce 1998 ukázal s podrobnostmi až 4,3 m obyčejný pahorek obroušený vodní a větrnou erozí, který se reliéfu obličeje nijak nepodobá. Výsledek se setkal s velkou nevolí zastánců umělého původu tohoto útvaru. Není divu, když se lidem bere jejich oblíbená hračka…
Nabídněme tedy něco jiného, bohužel však složitějšího.V poslední době se vynořila pozoruhodná koncepce hluboké biosféry. Spočívá v představě, že většina mikroskopického života na Zemi zůstává hluboko pod povrchem. Pokud by další výzkum ukázal, že tomu tak skutečně je, mohli bychom celkem oprávněně uvažovat o obdobné hluboké biosféře i na Marsu, a dokonce na dalších tělesech, která mají na svém povrchu tak kruté podmínky, že je tam život vyloučen. Myšlenka je to však natolik neobvyklá, že její potvrzení nebo vyvrácení si vyžádá hodně času i na Zemi, natož na Marsu.
Bylo by asi dobré vědět, zda život na Zemi je či není osamocený, ale důležitější je otázka, jak by se snášely dvě biosféry, které se vyvíjely odděleně na dvou planetách po miliardy let. Odborníci se obvykle shodují, že by se přenos organismů z jedné planety na druhou projevil zničujícím způsobem a mohl by rychle eliminovat život na jiném tělese. Proto jsou sondy letící ze Země k Marsu sterilizovány. Bohužel tato sterilizace nemůže být zcela spolehlivá a mimoto na Mars dopadla i tělesa, která kolem něho měla pouze proletět a sterilizována nebyla. Nezničily už pozemské mikroorganismy zanesené sondami mikroskopický život na Marsu před desetiletími? A jestliže ano, máme šanci se to vůbec někdy dozvědět? Podobně nebezpečné by mohly být organismy zanesené z Marsu k nám. A aby to bylo ještě složitější, mohly by být nebezpečné i organismy, které se dostaly ze Země na Mars, tam zmutovaly, změnily své vlastnosti a my bychom si je zavlekli zpět na Zemi. Naštěstí všechno, co jsme zatím k Marsu poslali, zůstalo na planetě, nebo se pohybuje v meziplanetárním prostoru bez možnosti návratu. Jestliže se však jednou lidé na Mars vypraví, budou se i vracet, a jakákoliv z uvedených variant kontaminace by mohla být osudová. Zatím můžeme být klidní. Výprava lidí na Mars se odkládá ne z technických, ale zejména finančních důvodů. A ty jsou obvykle rozhodující. Přesto všechno, snad se lidé jednou na Mars vypraví a kdo ví, možná že ho i kolonizují. Poměry na planetě by se totiž mohly dlouhodobými procesy upravit tak, že by bylo možné na jeho povrchu pobývat i bez kosmického skafandru, který by dnes byl samozřejmě nutný. Možná že je to čirá fantazie, ale lidstvo již uskutečnilo leccos z toho, co vypadalo v době Julesa Verna jako neuskutečnitelné.
Lidstvo si oddechlo, konec světa se nekonal. Zatím. Přesto se čeká. Zjevení Jana, apokalypsa, přitahuje i děsí… Leckomu se zdá, že Bohu už nutně musela dojít trpělivost, že nezůstane kámen na kameni, mrtví povstanou, živí zemřou.
Mesiáš má přijít Zlatou bránou jeruzalémskou. Kdy? Nikdo neví, ale třeba zrovna o Velikonocích.
SVATÍ VE SVĚRACÍCH KAZAJKÁCH Kromě přecpaných hotelů a hostelů se čeká i nával na klinice, na psychiatrii. Čekají se zástupy Josefů a Marií, Pavlů a Petrů… Na pochytané, ve svěracích kazajkách přivlečené biblické postavy mají v Jeruzalémě zvláštní oddělení. Diagnóza vždy stejná: jeruzalémský syndrom. duben 2001
Desítky lidí ročně přijdou, aby se náhle rozpoznali, podle jiných aby se “zbláznili”.
Stačilo málo… a blázinec ani mě neminul. Jsem totiž křtěná Maria Magdalena, a jsem křtěná ve Svaté zemi. Vloni.
OKUPOVANÝ BETLÉM
U Damašské brány beru scherut, rozhrkaný mikrobus s cedulí Betlém. Hned za Jeruzalémem, na dostřel k Betlému – v Izraeli je ostatně všechno na dostřel, izraelský voják pečlivě kontroluje doklady mých arabských spolujezdců, já ho vůbec nezajímám.
Betlém je jako vloni, a jako nikdy, v představách věřících samý Arab, samý rygol, hlína, špína. Arabské městečko jako každé jiné.
Na kopci za Dómem děda, prodavač překližkových Kristů a Panenek Marií, ke mně vystartuje a nesvatě mě poplácá, kde to nesnáším. Gestem pohádkového dědečka mávne k obzoru… a já jdu.
Jdu za nosem a… ranní jarní slunce si hraje se stíny… arabské dětičky s taškami na zádech a v uniformách se udiveně ohlížejí a mizejí v zaprášené budově. Biblická krajina, kraj pouště, kopce, kopečky… a také novodobé krychle vilek a paneláků. No a mezi vilami, v olivovníkovém sadu plném plastikových láhví od Coca-Col, pase Beduín biblické ovečky. Kdybych kouřila, tak si zapálím.
SAMOVAZBA
Za nosem, jinou možnost nemám, se sunu do údolí. S poslední vilou se konečně gumují dvě tisíciletí. Olivovník, olivovník, teráska, olivovník, teráska… jeskyňka… Slyším zpěv ptáků. Pode mnou, pod převisem, na šňůře vlaje černý mnišský hábit. Vypínám mozek na pár sekund, na pár metrů, a stojím před jeskyní, pak před ním. Je rád, je jasné, že On je rád. Ovšem z jeskyně mě lifruje ven. Tuší správně, že pokřtít jsem se nenechala… a jeskyně je příliš svatá a příliš jenom mužská. Je to klášter nejpřísnější, dobrovolné asketické vězení. Usedáme pod tisíciletý olivovník. Dostávám kafe, chleba a zelené olivy.
“Až do Velikonoc je půst, my pravoslavní máme jíst jen pár oliv a vodu.” Moc mi to chutná.
Povídáme, tedy povídá On. Nejdříve anglicky, pak přechází na svoji mateřštinu, srbštinu.
Je mi fajn, brzdím slunce na obloze, abych mohla zůstat ještě chvíli. Ale koule mizí za Betlémem a On znervózní a vystrčí mě z jeskynní rezidence: “Pozítří přijdu na Golgotu, navštiv zatím ruský monastýr na Olivetské hoře. Navštiv baťušku Ilju a popros ho o křest.”
Tuším mučednickou cestu.
MŠE
Cestu na Olivetskou horu odkládám.
Až tedy nakonec nahazuji co nejslušnější oděv a ploužím se povinně a pokorně stmíváním na svatou horu. Alibisticky doufám, že vchod nenajdu… Jenže umouněná malá Arabka mě strká k brance.
“Ja by chotěla govoriť s baťuškom Iljom,” škemrám, ale couvám zároveň.
Malinký slepý arabský vrátný otevře a zavře.
Jsem v pasti. Černé stíny kuželkoidních jeptišek se slévají ke vchodu chrámu. Ta, co se tváří nejpřísněji, je, jak odhaduji, matka představená. Opovržlivě ohodnotí můj model a vytáhne silonový šátek typ kolchoznice. Poslušně se měním na ruskou matronu a zasouvám se do nejtemnějšího kouta už tak dost ponurého kostela.
Černé zakuklené kuželky šustí vlečkami…, přesouvají se podél ikon, třikrát pokřižovat, políbit, posunout se, třikrát pokřižovat… Asi se to má, napadá mě, ale zůstávám ve své bezpečné tmě.
Baňatá kuželka zapaluje svíčku, nasazuje brýle, otvírá buclatou knihu a pusu k táhlému “áááááááááááá”.
Ostatní kuželky, vesměs také obrýlené, občas zavyjí sborově: “Hospodě pomiluj, hospodě pomiluj, hospodě pomiiiiiiiluuuuuj.”
Hodina. A žádného mužského nevidím, natož baťušku. Odevzdaná do osudu mihotavého světla svíček, nasládlého oparu kadidla a kvílení kuželek začínám i já občas padat na kolena. Baculka jen po mně loupne spokojeně okem. Konečně provlaje mužské roucho a zmizí v ikonostasu. Radostně padám na kolena… Mše začíná, končí po dalších dvou hodinách.
Vypotácím se z chrámu a pátrám po baťuškovi.
“Ujechal na avtomobile,” oznamuje kuželka. “Zavtra útrom v pjať časov.”
Hrdinně se sunu nocí z Olivetské hory kolem tisíce židovských hrobů.
VSTAŇ, LAZARE
Ani druhý den si tříhodinovou bohoslužbou nevyprosím slyšení. Co řeknu Jemu? Být pokřtěna, musím být pokřtěna. Teď už nejen pro možnou komunikaci s ním, ale i z prestiže.
Na nádvoří vleče parta policistů pytel bezvládného Američana.
“Dostal infarkt na Golgotě, je po něm,” sděluje mi Jurij, spřátelený policista – Rus.
Tlupy turistů se chytají za otevřené pusy a ustupují pruhovaným záchranářům. Koušu si nehty a nervózně kmitám po nádvoří.
“Kde je? Má zpoždění!”
Pruhovaní andělé pobíhají mezi nekompromisní rovnou linkou na monitorech a smutným americkým břichem. Přesto znovu a znovu připlácávají na turistovu nahou hruď masážní žehličku. Hodinu a půl. Hrstka duchovních v černých talárech oblehla nezúčastněně sinalé tělo. Dělejte něco! Koušu si nehty vzteky a bezmocí. Nejste tu snad jen pro Amen!!! Amen.
“Tamhle jde,” přitočí se policista Jurij.
Vrhám se směrem k hubenému rozervanému taláru, táhnu ho zběsile k mrtvému.
Policisté obživnou jako na povel, zastupují nám cestu. “Pusťte ho, on jediný mu může pomoci, pusťte ho!!!” ječím a buším pěstičkami do uniforem. Báglík s balzámem letí do kouta, za ním On, za ním já. On kleká a spíná ruce k zoufalé modlitbě. Otáčí stránky ošuntělé knížky, zakrývá si obličej… a slzy tečou skrz prsty.
Něco se děje. Záchranáři vstávají, lekám se jejich prstu otočeného směrem dolů. Vrtí ale hlavou a podávají si ruce.
“To nechápu, to je zázrak. Všechny funkce naskočily,” usmívá se spokojeně na zrůžovělé břicho červený anděl.
On zmizel. Vím, kde Ho hledat. Známý potrhaný hábit čouhá zpod kamenného oltáře na Golgotě.
KŘEST
Dostávám další jméno otce, nyní z Nazaretu.
Otec Roman mě ubytuje ve svém domě. Žije tu pár milých lidiček, ruských emigrantů. Za dva dny dlouhých bohoslužeb tuším, že i pro mě jde o trvalý pobyt. Nesměle se bráním. Otec se zachová otcovsky a nechá mi naději, že snad příště. Za dva dny mě v Jeruzalémě shání sám. Mám se připravit na křest a přijet.
Nazaret, Kane, Kapernaum. Řidič a duchovní v jedné osobě. Otec Benjamin, ruský emigrant, si lebedí vzadu.
“Čitajetě na ruski ili po anglijski?”
“Bože můj, to bude trapas,” mimoděk v duchu zvolím příznačné oslovení. Galilejské jezero před námi mi sevře trémou žaludek.
Červené věžičky ortodoxního kostelíka utopeného v poli a ranním oparu mě něžně pohladí. Sympaťák v pravoslavné uniformě: plnovous a… otevírá vrata jen pro nás. V kostelíku si vybírám nekřesťansky drahý křížek, poslušně pokrývám hlavu, jak pravil… Otec Roman se ujímá práce. Činím, jak káže, jak káže rusky, k tomuhle tedy bylo to x-leté školní trápení. Káže, maluje kříže do vzduchu, já se klaním, koktám v kdysi nenáviděném jazyce. Po hodině do kostelíka vbíhá tlupa kolchoznic, odráží mě i otce Romana, vrhá se na ikony.
Čeká mě akt druhý, koupel v jezeře. Kolchoznice zatím rozbalily svačiny na břehu svaté vody a čekají na atrakci. Ve zbrusu nové haleně ťapkám kolem přežvykujícího obecenstva. Otec Roman ladí nástroje: kadidelnici a misku s olejem. Vrávorám po balvanech, co byly Kristem přeměněny na chléb, rozhrnuji stříbrnou hladinu… a přihlouple se usmívám. Otec Roman mává kadidlem, rukou a ukazuje prstem dolů. Chápu a třikrát zmizím pod hladinou. Coby rousňák se drápu ven. Kolchoznice se ke mně vrhají a vítají mě do nového života.
Třetí akt je oddechový. Kroužím pod kopulí se svíčkou v ruce. Na víc si nevzpomínám. Jen se usmívám…
Chvíle siesty na břehu. Probíráme s otci co jiného než válku v Kosovu.
Za rekordně krátkou dobu ťapkám do biblického údolí. V jeskyni se mihotá světlo věčné svíčky. Černý hubený stín se rozzáří. Odevzdám mu důkaznou mokrou halenu, on připraví večeři – dnes slavnostní: chléb, olivy, humus (drť z cesmíny). Usmívám se jak měsíc v úplňku, jak úplněk, co právě vyšel na jasném nebi.
V noci zahřmělo, strhla se bouřka. Bez deště. Svíčka zhasla. Bezdůvodně.
Je jich u nás patnáct s celkovou rozlohou 590,4 ha a milionovými rozpočty. Málokdo z běžné veřejnosti navštíví zoologickou zahradu na víc než několik hodin ročně. Rodiče se podívají na “vystavené exempláře”, děti v dětském koutku pohladí párek koz kamerunských a všichni společně politují bíleho potkana “krčícího se v koutě, který čeká, až ho had zardousí”. Tedy pokud jsou zrovna přítomni krmení a daná ZOO chovatelovýma rukama potkana neusmrtí dřív, než to udělá had. Pokusil jsem se přijít, vidět a pochopit denní rutinu lidí, kteří mají na starosti naše zoologické zahrady. Pochopit jejich smysl. Přesvědčit se, zda se naše ZOO mění v “moderní chovatelská a vědecká zařízení”, jak tvrdil jeden z jejich tiskových mluvčích.
VETERINÁŘ
Před osmou ranní procházím branou pro zaměstnance. První živý tvor, kterého vidím, je spící pávice na římse okna centrální přípravny potravin. Dnešek strávím s veterinářem brněnské ZOO MVDr. Stanislavem Mazánkem. “Důležitá je příprava,” říká pomalu a pečlivě skládá nádobíčko, které bude potřebovat, do plastikového kufříku. Převážnou část tvoří stříkačky opatřené na konci chemlonovým stabilizátorem, jehly různé síly a jednotlivé léčebné “ingredience”. A nezbytná foukačka. “Když se něco zapomene, člověk by se naběhal. ZOO je docela rozlehlá a ranní příprava ušetří člověku nechtěný klus. Stejně se vždycky něco vyvrbí,” vysvětluje. Když se dívám na vybavení, vzpomenu na chronické nářky kohokoli na nedostatek peněz. “Jistě že je to drahé. Takové uspání tygra vyjde zhruba na 1400 Kč. Jedno balení Domitoru na uspávání velkých koček stojí dva tisíce. Když se netrefím a mám v šipce zhruba tisícovku, není mi z toho dobře od žaludku.” Rohypnol, čtu název na lékovce a snažím si vybavit nějakou konkrétní informaci. Určitě ten název odněkud znám. “Jo, uspávačky,” navede mě veterinář. “Kdysi ho používali k uspání movitých klientů. Občas používáme léky humánní (lidem určené, pozn. red.) medicíny. Ony ty opice jsou nám přece jen v lecčems podobné.”
Navlíknout maskáče, aby člověk vypadal jako chovatel, a jde se. Nervozitou z bílého pláště netrpí jen lidé. První “zákazníci” jsou zebry. Než se stihnu rozkoukat, trčí zebře Chapmannově z levé zadní charakteristický střapeček označující místo vstřelu. A v těle koluje očkování proti tetanu a chřipce. Snadné jako cokoliv, pokud se to umí.
Jednotka chovatelů a zootechniků v celkové síle šesti mužů se chystá na zteč. Tentokrát je cílem odchyt dvou mladých antilop, vodušek lečve. “Musíme tam vtrhnout najednou, bez váhání, překvapit, znehybnit.” Odkládám foťák, bundu a spolu s ostatními proklouzávám. “Bacha, párá mě zadníma.” Jeden z chovatelů má bolestivě zarytá kopýtka v předloktí. Na rozpárání to rozhodně není, na modřinu téměř jistě ano. Jedná se o čipování, tedy o jeden ze způsobů nezaměnitelného označování jedinců. Jehla vtlačí do svalu zvířete nepatrný čip. Když se nad ním přejede speciální čtečkou, na displeji se objeví kód zvířete. Co čip, to kód.
“Jeden z dobrých vynálezů, umožňující kontrolu daného kusu. Pašeráci zvířat nemají toto zařízení moc v lásce.” Zajímavé je, že čtečky mezi pašeráky jsou, ale na hranicích je jich nedostatek. Navíc chybí odborníci, kteří by dané druhy dokázali rozpoznat.
Manipulace s velkými kočkami vyžaduje mimořádná bezpečnostní opatření.
Další zebří pacient má prodělat běžné očkování. Jako by to klisna věděla, schovává se za svého druha a znemožňuje doktorovi správně zamířit. Najednou přece jen odhalí levou zadní, dobrá vzálenost i střelecký, tedy foukací úhel… a nic. Napnuté tváře, foukačka pro jistotu namířená k zemi na dřevěnou podlážku… a pořád nic. Zamrzla. Myslím, že je to vtip, ale není. Zřejmě sraženým dechem navlhlý chemlon opravdu zmrznul, a zablokoval tak úspěšné vyfouknutí šipky. Krátké nahřátí na ústředním topení, a další, tentokrát úspěšný pokus. A očkované zvíře může být transportováno do moldavského Kišiněva. Pak už jen odebrat mladým kozorožcům krev na rozbor, nadávkovat antibiotika do potravy levhartovi cejlonskému, který si nešťastně zlomil nohu, a ošetřit děravý krunýř želvě pardálí. “Vůbec nevím, jak to vzniklo. Kdyby to bylo prasklé, tak by mohla odněkud spadnout, ale taková pravidelná díra…? Je třeba to vyčistit. Dalo by se to zalepit, je na to speciální tmel, ale zkusím podpořit vlastní růst a později se uvidí.” Závěrem je třeba “nafouknout” léky lvovi a vypadá to na konec směny.
MVDr. Mazánek spustí počítač. Je vidět, že je se svou profesí hodně spjatý. Vždyť i jeho PC má značku Equus. “Všechno, co jsme dneska udělali, teď musím napsat. Stačí pár dní odkladů, a pak se to nasbírá. V naší databázi se dá najít všechno podstatné. Veterinární zápisy, chovatelské podklady, přírůstky. Nemám přístup do všech souborů programu, chovatelé mají svoje a já taky.” A tak se z doktora oblečeného do maskáčů stává úředník, plnící svoje povinnosti pro zdraví svěřených zvířat a uchování poznatků pro další generaci chovatelů a veterinářů. “Občas tyhle informace používám při přednáškách. Proto si taky točím na video všechno, co jde.” Šichta končí, pomalu se šeří a pávice se houfují okolo centrální přípravny. Asi tam někde uniká teplo.
ŘEDITEL
Ředitelské kanceláře jsou si v zoologických zahradách více méně podobné. U čeho to jen trochu jde, má zvířecí tematiku. Na stěnách kůže, lebky, zoologická, ale i manažerská literatura. U ředitele Podkrušnohorského zooparku v Chomutově MVDr. Přemysla Rabase to doplňoval odlitek lebky šavlozubého tygra a živé mládě vydry říční. Za okny je ještě tma, ale už se řeší ty nejurgentnější problémy. “Norci přijedou už zítra, je třeba vyklidit a upravit klece. Všechno, co nehoří, odložit, je třeba připravit jejich ubytování.”
Po několika telefonátech a zadání úkolů svým zaměstnancům pokračuje v přerušeném hovoru. “Jedním z cílů ZOO je eliminovat soukromé obchodníky,” řekl a podal mi nabídkový list Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). V podstatě je to inzerce typu, která ZOO co hledá a nabízí. “Ve chvíli, kdy mám možnost si hledaný druh sehnat v rámci asociace, nebudu ho kupovat někde pod rukou a většinou dráž. Existuje dohoda mezi zahradami, že si budou zvířata poskytovat zdarma, nebo za minimální poplatek,” vysvětluje tuto výměnnou a výpůjční službu chomutovský ředitel. “Výpůjčky a depozice zvířat se provádějí hlavně v rámci záchovných programů s ohledem na genetické souvislosti chovných skupin. Pokud bude mít nějaká česká ZOO problémy s kšeftováním se zvířaty – a takové u nás jsou – hrozí jí vyloučení z Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Tím by mohly přijít o dotace, zkomplikovala by se jim spolupráce s dalšími zahradami, prostě by se to v konečném součtu nevyplatilo.” Všechny zahrady se vyvíjejí a cílem ředitelů je tento vývoj usměrňovat. Ale zároveň komunikovat s ostatními zahradami, sledovat záchovné programy, řešit personální problémy. Vycházet s magistrátem, který je základním chlebodárcem, absolvovat “zdvořilostní návštěvy” v muzeu a dalších institucích.
“Nedá se oddělit soukromý život a život zahrady,” popisuje svoji práci dr. Rabas. “A sledovat veřejné mínění. V otázkách zahrad jsem pro otevřenou, věcnou diskusi a jsem přesvědčený, že máme na to, abychom byli v argumentech přesvědčivější. Bohužel, tenhle můj názor není mezi zahradami nějak populární. Jako by ostatní do střetu jít nechtěli. Na druhou stranu extrémní ochránci zvířat chtěli krmit šelmy sojovým masem.” Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl. “Cože, sovím masem? Proboha proč sovím?” “Ne sovím. Sojovým!” uvedl mě do reálu ředitel.
“Ředitelská práce je víc manažerská, než zoologická, nebo ne?” tipuji si. “Asi by to tak mělo být, ale já se rád mezi zvířata podívám a vzhledem k tomu, že jsem vzděláním veterinář, pomáhám i tady. Správný ředitel by se měl obklopit takovými lidmi, aby nemusel řešit podružnosti a malé problémy. Já mám ale snahu kontrolovat všechno. Je to tím, že jsme malá zahrada a dá se to zvládnout. A nebo nejsem dobrý ředitel,” dodává s úsměvem.
Další z telefonů oznamuje příchod novináře z BBC. Potřebuje natočit sajgy tatarské a zdejší zoopark je z nabízených světových možností ta nejlepší. Když se na ně jdeme podívat, tak se chovají naprosto přirozeně. Kopýtky si vyhrabávají trávu zpod sněhu a evidentně jim nevadí, že se na obzoru rýsuje panelákové sídliště. Ředitel si spokojeně přejede pohledem svoje “antilopy s chobůtkem” a posteskne si nad tím, že musí pohlídat, aby tyhle krásné, rozlehlé prostory nepadly pod magistrátní sekerou na výstavbu nemovitostí.
KRMIVÁŘ
Krmení přebytky z chovů zatím není možné. Veřejné mínění by to nesneslo a přes magistráty, které platí většinu zahrad, by to neprošlo. Přesto ale, pokud je v zahradě nadprodukce pekari (druh malého jihoamerického prasete), která by se dala ke zkrmení například jaguárovi, mělo by zvíře nejen nevykrvené maso, ale i vnitřnosti a kůži. Šelma by tím získala látky v běžné hovězí svalovině nedostupné. Aby nedocházelo k přebytkům, zvířatům se v rozmnožování zabraňuje. Hormonální antikoncepcí, operativně nebo fyzickým oddělením. Protože co se narodí, je třeba uživit.
Takto upravená “tabule” čeká na roznesení v ústecké ZOO. Největší část nákladů na potraviny padne na nákup zeleniny.
Jak je to s potravou, jsem se vydal zjistit do ZOO v Ústí nad Labem, ve které se za potravu zvířatům v roce 2000 zaplatilo 2 600 000 Kč. Denně se tu zkrmí zhruba 50 kg masa, 350 kg ovoce a zeleniny. Ročně se spotřebuje 90 t sena, 200 metráků krmné řepy, 3900 myší, 1600 potkanů a 145 litrů larev potemníků. Krmivářka Ing. Dagmar Nováková nastupuje v sedm hodin ráno. Sympatická ženská, která mě bez váhání a zbytečných ceremonií zasvěcuje do režimu krmiváře.
“Znamená to nakupovat potraviny, dodávat je do kuchyně, mít přehled, co je ve skladech, hádat se s dodavateli, organizovat dopravu potravin v rámci zahrady. Vědět, co máme z vlastních zdrojů a co je třeba nakoupit, navštěvovat jednotlivé chovatelské úseky a domlouvat případné změny krmných dávek, evidovat faktury a přijatý materiál. A v neposlední řadě i sledovat v literatuře nové informace o krmení zvířat. A to i v zahraniční.” Po krátké poradě s kolegou vyrážíme do kuchyně. Tady se vaří maso, rýže a vše se dávkuje do beden, které se rozvezou na jednotlivé úseky. Chovatelé to už rozdají sami. Zároveň mají přehled, kterému konkrétnímu zvířeti co chutná, a mají možnost trochu ovlivnit denní skladbu potravin. “Když vím, že včera zbyly banány, nebudu je chtít po přípravně. Náš způsob, kdy mám šanci denně vše sledovat, mi vyhovuje,” říká chovatelka Mirka Malá.
Podle nařízení paní ředitelky se ale nesmí krmit živou potravou (kuřata, hlodavci) v době, kdy by to mohli návštěvníci vidět. Zřejmě byly stížnosti na to, že se děti dívaly na přirozený proces lovu. V pražské ZOO se v této souvislosti objevil zápis návštěvníka. “Vydra trápila kapra, až tento pištěl.” Během mé návštěvy v kuchyni přivezl chovatel králíky k odprodeji, určené kočkovitým šelmám. “Živé je kočkám nedáváme. Šelma by se při útoku v omezeném prostoru mohla zranit, takže usmrtit je musí chovatel.” Někteří plazi upřednostňují živou potravu, nehybná a studená je pro ně neatraktivní, takže se krmí až večer. “Jde ale o příkazy shora. Zdá se, že paní ředitelka dá víc na návštěvníky, než na chovatele,” zní z několika úst. Ing. Zdenka Jeřábková, ředitelka ZOO, to vidí jinak: “Samozřejmě že krmíme živými zvířaty, tedy těmi, u kterých nám to umožňuje zákon. (Zákon o ochraně zvířat proti týrání, pozn. red.) Ovšem naše společnost zatím není na takové úrovni, abychom to mohli dělat během návštěvní doby. To by člověk musel stát před každou klecí a pořád jen vysvětlovat.”
Samozřejmě že se nekupuje všechno. Z vlastních zdrojů má ZOO různé druhy bambusů, hmyz (cvrčky, sarančata, octomilky, potemníky, šváby), hlodavce i zelené krmivo z přilehlých polí.
Závěr dne patří, jak jinak, kanceláři. Kontrola faktur, plánování nákupů na další den, čtení došlé pošty (“hele, tady nám někdo nabízí zmrzlé ryby”), psaní výkazů spotřeby potravin a další krmivo pro byrokratického šimla. Vzhledem k tomu, že peníze do ZOO plynou zejména z městských magistrátů, je potřeba mít výdaje podložené. Stejně ale, vést přesnou evidenci je těžké. “Máme nějaké sponzory, občas se něco zkazí a vyhodí. Rozhodně nejdražší je ovoce a zelenina. Platíme za ně víc než za maso. Seno od soukromníků taky není zadarmo. Volné stojí okolo 100 Kč za metrák, v balících kolem 120 Kč. Jeden supermarket zdarma dodává staré pečivo, které nasušíme do zásoby. A taky prošlé jogurty.” Došlo mi, že krmivář je něco zcela jiného než krmič.
VZDĚLAVATEL
Cestu do výchovného oddělení ZOO Dvůr Králové nad Labem jsem nezačal ve Dvoře Králové, ale na brněnském veletrhu “Regiontour 2001”. Tam měla ZOO Dvůr Králové n. L. svůj propagační stánek. Šestiletá dvacetikilová krajta tmavá se jménem Napoleon se líně obtáčela kolem těla Jana Machka, místostarosty města Dvůr Králové n. L, a okázale ignorovala návštěvníky. “Je to neuvěřitelně klidné zvíře. Děcka si sáhnou častěji než dospělí,” říká místostarosta.
Ing. Tomáš Hajnyš, který právě zastává funkci vedoucího oddělení výchovy a propagace, považuje výchovnou práci za oblast, která prolíná celou zoologickou zahradou. “Všechno je tady spojené s výchovou: expozice zvířat, vzdělávací panely, pravidelné setkání se zvířaty, Darwinova stanice, středisko ekologické výchovy. Když jsem tady před šesti lety nastoupil, výchova v tom moderním slova smyslu byla na okraji zájmu. Vůbec jsem nechápal, proč se středisko ekologické výchovy jmenuje tak, jak se jmenuje. V podstatě šlo o obyčejný promítací sál.”
Chovatel Pavel Zvolánek nabízí ostravským žirafám jednu z největších pochoutek – sladké rohlíky.
V současnosti ZOO provozuje 14 vzdělávacích ekologických programů rozšiřujících školní osnovy v oblasti přírodovědy a biologie. V roce 2000 se jich zúčastnilo 242 školních skupin s celkovým počtem 9570 žáků. Program pro slabozraké a nevidomé “Okno dokořán” je zdarma. Odehrává se mimo jiné také u slonů. “Slon prostrčí skrze hrazení chobot a nevidomí mají možnost si na něj sáhnout. Cítí, jaké je to obrovské zvíře.”
Královédvorská ZOO vlastní největší stálou výstavu obrazů s prehistorickou tematikou nazvanou “Pravěk očima Zdeňka Buriana”, která návštěvníkům představuje vývoj života na Zemi. Skupina, jež si objedná tento vzdělávací program se zdejším zooučitelem, hledá podobnosti mezi prehistorickou zvířenou a současnými zvířaty, která vidí v ZOO kolem sebe. To byl Burianův odkaz i přání zároveň.
Programy přibližují zoologické, botanické, etologické i ekologické souvislosti. Zkusil jsem zaprovokovat citátem z řad odpůrců o nevýchovném poslání ZOO: “Když jsou zvířata vystavována v nedůstojných podmínkách, tak ZOO neplní svou výchovnou funkci.” Od Tomáše Hajnyše se mi dostalo odpovědi: “O českých zoologických zahradách, které jsem navštívil, se to říci nedá. ZOO má vyvolávat otázky, které nutí přemýšlet. Proč má pralesní antilopa bongo rohy směřující dozadu a není nejvyšší v kohoutku jako antilopa stepní? Proč, proč, proč…?” Ač jsem provokoval, někdy až moc okázale, nevyšlo to. Vzdal jsem to až ve Vodním světě a Ptačím ráji. Tam by argumenty o nedůstojných podmínkách vyzněly až příliš nuceně a křečovitě.
“Ne vždy jde všechno tak, jak by mělo. U nás si nemůžeme dovolit, aby zvířata byla v nedůstojných podmínkách. Příjem ze vstupného je zásadní položkou. Přáli bychom si, aby se lidem u nás líbilo a rádi se sem vraceli. Tím zčásti zabezpečíme chod této zahrady.” Takže i výchova má svoji ekonomickou stránku. A jak se zdá – vyplácí se.
INSPEKTOR CHOVU
Zbyněk Šíša to vidí jednoznačně: “Je mi jasné, že je zahrada i pro lidi, ale stejně je nejkrásnější, když poslední návštěvníci odejdou.”
Inspektor chovu je odpovědný za všechno. Při ranním zhruba dvouhodinovém maratonu přes jemu podřízené ubikace zjišťuji, že všechno znamená opravdu všechno. Od zajištění a kontroly práce včetně její bezpečnosti přes navrhování odměn až po konzultace s veterinářem. Od přípravy technické dokumentace na nové prostory, výběhy a pavilony až po organizování záskoků za nemocné zaměstnance. Podivuji se nad množstvím žen a dívek v roli chovatelek.
“Chlapi sem nejdou, platy jsou pod celostátním průměrem.” Zatímco pozoruji slony, jak pohupují nohou v železném, na řetěze připevněném kruhu, inspektor nařizuje výměnu žárovky za doutnavku. Svou roli – signalizovat stav elektrického ohradníku – bude plnit stejně dobře, a nebude oslňovat.
“Máme tři oddělení, tedy tři inspektory. Systém odpovědnosti je jasný: ředitel – náměstek – zoolog – inspektor chovu – chovatel.” Svižně obcházíme jeden pavilon za druhým. Stručné a přesné pokyny, jasné informace. Bez poznámkového bloku. Je vidět letitá praxe a hluboká znalost věci. A zaujetí pro zvířata. K odpůrcům ZOO má Zbyněk Šíša jednoznačný postoj: “Jsou to mladí radikálové nebo staří demagogové. Nedůstojné podmínky jsou způsobené historicky. Dneska už zahrada opravdu není menažérií, jako kdysi. Problém je jasný – čas a peníze. Podívejte se okolo. Všude se staví, zlepšuje. A kde byli ti kritici, když se sháněly peníze? Kde byli, když se stavěly první klece?” Odporuje se těžce, ale diskuze je možná.
Konec směny je, jako všude, v kanceláři. Nad papíry, hodnoceními, podklady hotovými či čekajícími na dokončení. “Tohle všechno chci převést do počítače,” ukazuje mi několik šuplíků s chovatelskými záznamy. Nezbývá než popřát hodně štěstí a kvalitní sekretářku. Na kterou inspektor nemá nárok.
CHOVATEL
“Když děláte průzkum zahrad, proč jste nezačal rovnou u chovatelů? Tam je přece základ,” ptá se mě ing. Petr Čolas, zoolog ostravské zahrady. A má pravdu. Přes veškerá rozhodnutí, plány, chovatelské strategie – vše začíná a končí u lidí, kteří denně přicházejí se zvířaty do styku, znají jejich individuální návyky i každodenní problémy. Vidí neblahé dopady rozhodnutí “těch nahoře” a na vlastní kůži vědí, co to je denně přeházet kilogramy hnoje. Alespoň ti u hrochů, žiraf, zeber, antilop nebo slonů.
“Pavilon je nedokonalý, na spoustu nedostatků se přichází až za provozu, proto každoročně děláme plány oprav. Pavilon byl ve své době jeden z nejmodernějších, dneska je už ale hodně zastaralý,” říka chovatelka Karin Skýbová. Přestože je zima a tudíž minimální návštěvnost, u klecí lelkují tři mládenci. “Chcete se podívat na žirafu?” ptá se a zároveň láká Pavel Zvolánek, zdejší “šéf-chovatel”, který má na povel nejen mě, ale i další tři lidi. Kluci kývnou a jdou se podívat na mohutného samce žirafy Rotschildovy, ale přece jen ostych nepřekonají. Přestože mají ideální příležitost, na nic se neptají. “Asi školní výlet,” usoudí Pavel. “Když už si zaplatili, snažím se jim ukázat a vysvětlit co nejvíc. Posledně jsem tady s vysvětlováním nějakému dědovi s vnučkou strávil skoro půl hodiny. Jenže jsou lidi, kteří se jen podívají, a víc nic.” Občas dochází až k absurdním situacím. Když maminka s dcerkou pozorovaly chovatelku, jak čistí kanálek v kleci, maminka nezaváhala a poučila ratolest: “Vidíš, když se budeš špatně učit, dopadneš taky tak.” O tom, že chovatelka má dvě maturity, nevěděla.
MVDr. Stanislav Mazánek odebírá krev mladým kozorožcům v rámci běžného vyšetření na parazity.
“To je ale ten zábavnější příklad. Jinak jsou návštěvníci strašní. Nezodpovědní, neukáznění. Lezou k šelmě, aby se s ní vyfotili,” horlí Karin.
A celou tu dobu se uklízí. Zametá, podestýlá, škrábou výkaly ve výběhu, čistí zem, stěny, korýtka. Dodávají větve na okus. Mezitím valník přiveze základ krmných dávek, které je třeba doplnit a roznést do jednotlivých ubikací. Sotva se nachystá krmení, přivezou seno, které se musí přeházet do skladištních prostor. Silný prachový závoj, který tuto práci doprovází, jasně naznačuje, že alergik by neměl šanci. Pauza na oběd a znova přijdou ke slovu koště, hrábě, vozík a dopravník, který hnůj odtransportuje pryč z chovatelského zařízení. “Dneska máme přednášku od veterináře. Chceme, abychom byli víc platní při lékařských zásazích, a vůbec se hodí vědět víc. Proto máme v rámci naší zahrady další vzdělávání chovatelů,” vysvětluje Pavel, proč se dnes do “civilního” převléká dřív. “Když se něco narodí, je to radost, když je komplikovaný porod, tak je to průšvih a býváme tu pak hezky dlouho. Naše ZOO nemá vlastního veterináře, takže někdy než ho seženeme…” Práce chovatele, to je úklid, úklid, úklid. Občas přitom najde mezi krmením čas pohladit svého zvířecího mazlíčka, ale na nějaké dlouhé pozorování není čas.
…SKLÁDANKA JE U KONCE
Nikdo není dokonalý a v případě našich zoologických zahrad lze dodat, že nic není dokonalé. Něco má holt větší prioritu, na něco slyší sponzoři lépe. Některé zahrady prodávají zvířata do soukromých rukou, jiné zase opravdu silně navozují atmosféru “kriminálu” pro zvířata. Beton a mříže. Přitom když se vymění mříže za sklo, vypadá to esteticky lépe, ale zvířatům je to fuk. Sklo je sice bezpečnější, ale hlavní úlohu tady hraje psychická pohoda. Návštěvníka!
Přes všechny leckdy oprávněné výhrady se zdá, že naše zahrady směřují k západoevropskému či severoamerickému trendu. Směr vývoje se zdá být totožný s tím, jak jej o amerických zahradách popsal list The Economist: “ZOO jsou více zábavné pro návštěvníky a o hodně lepší pro zvířata. V roce 1981 američtí zoologové vytvořili první záchranný plán, dnešní ZOO v Bronxu vede 270 projektů v 51 zemích.”
Je úkolem ředitelů prodat výsledky svých zahrad veřejnosti tak, aby se nesklouzávalo jen do “křtů zvířátek slavnými osobnostmi”, ale dařilo se ukázat i další biologické souvislosti. Co pokulhává, a to zřejmě velice, je vědecká práce zahrad. “Ve Dvoře Králové zrušili vědecký ústav, měli tam zvířecí sperma ještě z Vágnerových dob, a všechno se to vylilo. Měli krevní obrazy, ze kterých se my veterináři učíme,” hořekuje a kritizuje zároveň dr. Rabas.
“Dělat vědu v našich podmínkách je nesmysl,” podporuje ho, aniž o tom ví, zoolog Petr Čolas. “Když jsem dostal do ruky sborník z Indie věnovaný mým oblíbeným opičkám, zjistil jsem, že jednomu druhu se tam celosvětově věnuje okolo padesáti lidí na plný úvazek. A já abych to tady dělal po práci a v podstatě na koleně! Stejně si ten sborník přečtu a tu svoji vědu budu dělat dál.” Opravdu nikdo a nic není dokonalé.
HISTORIE ZOO
Zvířata provázela člověka od nepaměti. Zaměříme-li se na jejich cílený chov, tak mezi prvními zdomácnělými zvířaty se objevil pes (16 000 let), ovce, koza a prase (11 000 let), skot a osel (8000 let), kůň a velbloud (5000 let). Později se chov zvířat objevil jako projev moci a bohatství. Královna Hatšepsowet zřídila okolo roku 1500 př. n. l. Amónovu zahradu u chrámu Dél el Bahrí v Thébách. Nejprve zde byla zvířata z údolí horního Nilu, ale později i z Indie. Přibližně ze stejného období jsou zprávy z Aššuru i Číny. Tam císař Wen-Wang založil 400 ha velkou “zahradu moudrosti”, která přetrvala až do našeho století a zanikla až pádem mandžuské dynastie. Chováno tu bylo velké množství zvěře včetně exotické, což dokazuje i svědectví Marca Pola. Zvířata byla chována snad na každém panovnickém dvoře, Jeruzalém měl své “jámy lvové” a Alexandr Makedonský zaměstnával profesionály, kteří se výhradně zabývali zřizováním parků a stavbou zařízení pro chov zvířat. Známé jsou i chovy v Římě, jejichž zvířata se později používala pro hry gladiátorů. Zároveň byly pořádány lovecké výpravy. A nejednalo se o výpravy malé. Roku 169 př. n. l. nabízejí Scipio Nasica a Publius Lentulus 63 levhartů a 40 medvědů. Ve zvěřinci Gaia Octavia Augusta bylo podle Plinia chováno 3500 zvířat. Mimo jiné i 420 tygrů a 260 lvů. S pádem říše římské byl konec i těmto zvěřincům. Teprve koncem 12. století se opět objevují zařízení, kde jsou chována cizokrajná zvířata. Jedny z prvních zvěřinců byly vybudovány v Anglii a Nizozemsku. Z roku 1251 máme záznam o medvědu ledním, což je asi první zmínka o tomto druhu v zajetí. Roku 1451 byla založena ve Stuttgartu zahrada s divokými zvířaty a poprvé se objevuje označení Tiergart.
První zoologickou zahradu, která má dodnes nepřerušený provoz, založil císař František I. se svou manželkou Marií Terezií roku 1752 v Schönbrunnu. Velká francouzská revoluce zrušila zveřinec v zahradě Versailles a některá zvířata byla roku 1793 přemístěna do Jardin des Plantes v Paříži. Roku 1828 vznikla zoologická zahrada v Londýně. Jejím zakladatelem je Londýnská zoologická společnost – The London Zoological Society. Ta se stala na dlouhá léta vzorem a byly podle ní budovány další zoologické zahrady. Toto označení se vžilo. Převratem v koncepci zoologických zahrad byly volné výběhy, které si Carl Hagenbeck nechal patentovat roku 1896 a 7. května 1907 otevřel ve Stellingenu, součásti dnešního Hamburku, Carl Hagenbecks Tierpark. Ale i předkolumbovská Amerika měla své velké zvěřince. Když Hernán Cortez přišel roku 1519 do Tenochtitlanu, našel velký zvěřinec císaře Montezumy.
Podle knihy L. Dobroruky: Zoologické zahrady, SPN, Praha 1989 zpracoval Topí Pigula
ZOO A JEJICH ODPŮRCI
Stará zásada římského práva, která by měla platit dodnes, říká: “Budiž slyšena i druhá strana.” Možnost vyjádření dostaly organizace, které jsou s právy zvířat tradičně spojovány či tuto činnost deklarují. Šlo o: Greenpeace, Different Life, Děti Země, Hnutí Duha, Sdružení pro záchranu velkých koček, NESEHNUTÍ. Žádána byla odpověď na otázky: 1) Jsou nějaké výhrady k zoologickým zahradám všeobecně? 2) Máte výhrady k českým ZOO? 3) Dají se ZOO nahradit? 4) Je potřeba mít v ČR 15 zoologických zahrad?
Pokud se odpovědi vztahovaly k otázkám, zde jsou. Někdy se však jednalo o nekonkrétní, všeobecné proklamace, a některé z oslovených organizací se neozvaly vůbec. Z knihy O. Štěrby Máme rádi zvířata? vycházejí mnohé argumenty ochránců zvířat. Proto i ona byla použita jako jeden z “oslovených”.
VÁCLAV VAŠKŮ GREENPEACE Česká republika
“Naše pobočka v České republice nevede žádnou kampaň, která by se nějak dotýkala etologie nebo zacházení se zvířaty. Nikdy jsme takové otázky neřešili. Obávám se, že ani na úrovni Greenpeace jako mezinárodní organizace nebude k mání žadné stanovisko k tomuto problému, protože na něm zkrátka nepracujeme. Není to náš obor, ve kterém se pohybujeme.”
DIFFERENT LIFE postoupil otázky koordinátorovi projektu Bratr medvěd ROMANU RÖGNEROVI
“Patnáct ZOO na tak malý stát je hodně. Hlavní úkol, který by měly ZOO plnit, tj. odchov ohrožených druhů a jejich návrat zpátky do přírody, by mohlo zastat jen pár zahrad. O tom, že ZOO plní výchovný účel, bych rád pochyboval, protože když lidé vidí tento stav (zvířata v nedůstojných podmínkách), má to na ně spíše negativní efekt.”
Nicméně Different Life ve svých internetových materiálech, vzhledem k výše popsaným otázkám, uvádí toto: “Rozmnožování v zajetí se ukazuje jako neefektivní z důvodů ekologických i ekonomických. Zatímco ochrana v přírodě se týká celého ekosystému, rozmnožování v zajetí chrání pouze jeden atraktivní druh, na což doplácí mnoho druhů méně známých, ačkoliv stejně ohrožených. Zatímco se ZOO chlubí tím, že jejich stávající zásoba ohrožených druhů nebyla odebrána z divočiny, ale vznikla z umělého chovu, znamená to, že tato zvířata nikdy nezískají dovednosti, které nezbytně potřebují pro přežití v případě navrácení do svého přirozeného prostředí. Rovněž z ekonomického hlediska se reprodukce ohrožených zvířat v zajetí jeví jako značně nerentabilní. Vzhledem k neschopnosti zoologických zahrad ukázat více než jak zvíře vypadá a podat minimální informaci o původu a stupni ohrožení, je zřejmé, že tuto formu seznamování se s přírodou nelze považovat za hodnotnou. Existující a nové výběhy jsou často navrženy tak, aby vystavovaly zvíře po celou dobu s malým nebo žádným ohledem na jeho fyzické potřeby a možnost úkrytu. Z rozpočtových důvodů neplní zoologické zahrady povinnost starat se o zdraví zvířat. Rozmnožování v zajetí je dalším negativním vlivem ZOO. Řešením se zdá být postupné zastavení činnosti ZOO – ne náhlé zrušení.”
Mgr. MARTIN ANDER Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ
“Zvířata by neměla být vystavována zbytečnému stresu z přítomnosti návštěvníků, a navíc by jim měly být poskytnuty takové podmínky, aby co nejlépe vyhovovaly přirozeným potřebám zvířete. Domníváme se, že většina českých ZOO takové podmínky zvířatům neposkytuje. Dle našeho názoru by měly ZOO sloužit pouze jako záchranné stanice pro ohrožené druhy zvířat. Zde by probíhaly záchranné programy s jednoznačným cílem navrátit tyto druhy zpět do volné přírody. Do těch částí ZOO, kde by tyto programy probíhaly, by veřejnost neměla přístup. Ve veřejné části ZOO by byly umístěny pouze takové druhy zvířat, které jsou na člověka zvyklé. Českým zoologickým zahradám, zvláště těm malým, bychom vytkli především nevyhovující stísněné prostory. V těch větších se situace podle nám dostupných informací zlepšuje, stále to však není stav, který bychom považovali za ideální. Čím exotičtější zvíře, tím hůře lze připravit důstojné podmínky pro jeho život. Domníváme se, že v době, kdy je audiovizuální technika na tak vysoké úrovni, není třeba věznit exotická zvířata ve střední Evropě jen proto, aby se s nimi mohli lidé seznámit. Rozhodně není potřeba mít patnáct ZOO. Zvláště pokud ty menší si na sebe dokáží jen stěží vydělat, a trpí tím především zvířata (nemám na mysli nedostatek potravy, k tomu snad nedochází, ale především možnosti zvětšit výběhy, zatraktivnit prostředí, ve kterém zvířata žijí, apod.).”
PETRA VETEČNÍKOVÁ Hnutí DUHA
“Domníváme se, že s divokými zvířaty a jejich životem se člověk může seznámit, pouze pokud se vypraví za nimi do přírody, do prostředí, jehož jsou tato zvířata součástí, nějaký čas tam pobývá, přizpůsobí se jejich vlastnímu prostředí a nenápadně pozoruje jejich život. Pokud namísto toho zvířata vytrhne z jejich prostředí a zavře je do klece či do výběhu, sebere jim soukromí a otevřeně se na ně chodí dívat, získá zcela zkreslenou představu. Proto se nám zdá výchovný efekt dnešních zoologických zahrad spíše negativním: děti zde získají zcela zkreslený obrázek divokých zvířat, pocit nadřazenosti člověka nad zvířaty a přesvědčení, že zavírat zvířata do klecí pro vlastní potěšení nebo ‘vzdělání’ je správné. Nejlepší náhradou dnešních zoologických zahrad by podle našeho názoru byla jakási osvětově-výchovná centra. Byly by tu promítací a přednáškové sály, kde by se promítaly filmy o životě zvířat a jejich životním prostředí, o přírodě všeobecně, pořádaly by se tu kurzy a přednášky s touto tematikou, nechyběly by kroužky pro děti, jejichž součástí by byla pravidelná pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí.”
OTAKAR ŠTĚRBA hydrobiolog “Máme rádi zvířata?” (citace z knihy)
“V denním životě jsme ke zvířatům krutí. Ve výkrmnách, na zvířecích farmách, při lovu i jinde. Ale přece není zapotřebí veřejně týrat zvíře a ještě za to vybírat peníze. I kdyby se nakrásně podařilo některé zoologické zahradě svým způsobem přispět k záchraně nějakého druhu, nemusíme ještě zavírat do klecí stovky jiných divokých zvířat, která běžně žijí v naší přírodě. Doufám, že v krátké době přijmou všechny státy úmluvu, že do zoologických zahrad nepřijde žádné zvíře z přírody a počet druhů, které se budou moci v zoologických zahradách rozmnožovat, bude striktně omezen. Mám hrozně rád zvířata, i ta, která jsou v zoologických zahradách. Tam je mi jich hrozně líto, a když mohu, tak je potajmu krmím. Co však nemám rád, jsou zoologické zahrady.”
“O mně se občas tvrdí, že jsem jezevec, ale kdyby se mi to podařilo, bral bych to jako výsadu,” říká ing. Vladimír Baday. Ví, o čem mluví, protože určitě v Čechách, ale možná ani na světě není člověk, který by toho o jezevcích věděl víc než on. Dva roky s nimi žil v lese, pozoroval je od svítání do soumraku a od soumraku do svítání. Chodil s nimi po jejich stezkách, sledoval je při páření. A výzkum, i v celosvětovém měřítku unikátní, stále pokračuje, i když v mnohem stísněnějších a dalo by se říci provizorních podmínkách.
A proč vůbec “zkoumat” jezevce, v naší přírodě poměrně běžného živočicha? Zkrátka proto, že o něm víme tak málo. Například pouze tušíme, kolik jich v Čechách a na Moravě vlastně žije.
ROK JEZEVCE
Jezevce, tohle zvíře s krásným kožíškem a cílevědomou povahou, se vám jenom stěží podaří v přírodě zahlédnout. Je totiž nočním živočichem, k čemuž ho donutila civilizace – ve dne jsou lesy u nás plné lidí. A věřte nevěřte, pachová stopa po nás zůstává nejméně osm hodin a i ta signalizuje zvířeti nebezpečí. Až kolem osmé deváté večer jezevci vylézají z nory, které se říká “hrad”. Pohrají si a vyrazí. Na pravidelné pochůzce se nažerou, “přečurají” pachové stopy a nad ránem jdou spát. Všechna dosavadní pozorování byla proto víceméně náhodná. Dokud Vladimír Baday nezačal s jezevci žít.
Jezevce na první pohled poznáte podle typického zbarvení kožíšku – srst má stříbřitě šedou, spodní část těla a tlapky jsou černé. Kolem uší má jezevec bílý lem, po obou stranách hlavy se táhne přes ucho a oko široký černý pruh. Mláďata mají srst měkkou a bílou, s věkem jim zhrubne. Dokonce natolik, že se ze hřbetních chlupů jezevců dříve dělaly štětky na holení.
Tato nenápadná zvířata mají obrovskou sílu, hlavně v kusu – jejich lebka je totiž na rozdíl například od psa celá beze švu. O jezevčích zubech ví své i ing. Baday: “Je to jako chytat cirkulárku holýma rukama,” vypráví o chvílích, kdy se neopatrně zamíchal mezi rozparáděné jezevce. Ruce má několikrát prokousnuté.
O jezevcích víme, že žijí v rodinných skupinách. Také jejich potravní návyky nejsou neznámé. Pro mnohé ale bude jistě překvapující, že jezevec není žádný velký lovec, k jeho hlavním “trofejím” totiž patří slimáci, maximálně tak nějaký hraboš.
Jezevec Vendelín je připraven k zimnímu spánku. Nyní má už skoro 30 kg a mohutná vrstva tuku mu pomůže přečkat zimu.
“Jezevec není žádný trouba,” zdůrazňuje ing. Baday. “Poradí si se vším, co se právě vyskytuje. Když je po dešti, loví žížaly, když se přemnoží hlodavci, zaměří se na ně. Na podzim dokonce může konkurovat houbařům.” Jezevčí jídelníček je vůbec poměrně pestrý. Jako všežravec nepohrdne švestkami, slimáky, brouky, sršni, žere larvy. Už proto je jasné, že jezevci mají obrovský potenciál k udržení ekologické rovnováhy na svém teritoriu. Jezevec je sběrač, nikoli šelma a lovec, jak je vnímán v obecném povědomí. Výzkumníci zkoušeli nabídnout samci jezevce mrtvého(!) zajíce, on si s ním nedokázal poradit do doby, než jej roztrhli, než začal zavánět. Jezevec nedokáže tak velké zvíře vůbec načít! Měli bychom na něj začít nahlížet jako na zdravotní policii lesa.
Při hledání potravy se nejvíce projevuje uspořádání skupiny, v níž jezevci žijí, a hlavně dominance jezevců. Vůdce dané skupiny, a tím je ten nejschopnější, musí vědět, kam pro potravu. Nemůže si dovolit jít na švestky v červenci, kdy žádné nejsou. Tím by jeho autorita klesla, všichni ostatní ho čtyřiadvacet hodin denně následují a sledují. Své místo postupuje jinému jedinci až ve chvíli, kdy zestárne nebo je zraněný. Bez bojů. Neměnnost struktury skupiny ing. Baday obdivuje: “Jezevec je zásadový, což pro člověka dnešní doby je už skoro něco neskutečného. Své zásady nemění – ve skupině jezevců se nemůže stát, že jeden kousne druhého do zadku, aby se stal šéfem tlupy.”
I rytmus života jezevců je neměnný. Na jaře se rodí mláďata, a jakmile jsou odstavená, dospělí se okamžitě páří. Ve skupině se rozmnožuje pouze dominantní pár – samice, která rodí, žije ale mnohem kratší dobu než ostatní. Mláďatům se otvírají oči a uši až v pátém týdnu života, ve stejné době se u nich objevují náznaky černých pruhů na hlavě. Zbarvení rodičů získávají ve stáří asi tří měsíců, v pátém měsíci již vypadají (a váží) stejně jako dospělá zvířata. Jezevčata si do určité doby mohou dělat, co chtějí – dokonce i sebrat dominantnímu samci z tlamy žrádlo.
Od srpna se všechna energie jezevců soustřeďuje na přežití. Nedělají nic jiného, jenom se živí. Musí se dostatečně zásobit energií na zimu a všechno ostatní je zbytečné a neúčelné. Nakonec zazimují a spí. Na jaře pak koloběh života nastává nanovo. V průměru se jezevec dožije patnácti let.
Všechno, co už o životě jezevců víme, vyvolává další otázky, na něž odpovědi zatím neexistují. Jak to v jezevčí skupině funguje? Kdo se s kým páří? Proč se samci navzájem ve skupině nezakousnou, jaké tlumicí mechanismy tu fungují? A jak je to s jezevčím zimním spánkem-nespánkem?
SAMEC VENDELÍN A JEHO HARÉM
Osamělá hájenka nedaleko od Krnova, šestitýdenní mládě jezevce, které dostalo jméno Vendelín, a Vladimír Baday v roli pozorovatele. Tak začal unikátní výzkum zvířete, jež významnou měrou udržuje ekologickou rovnováhu naší přírody.
Vendelín byl odchycen ve volné přírodě a převeden z noční aktivity na denní, což prý nebyl žádný problém, protože v místech, kde je absolutní klid, jsou jezevci denními zvířaty. Postupně si dokázal sám opatřit potravu a začal se o sebe starat. Po celou dobu byl venku.
“Když si mládě přinesete, musíte docílit toho, aby mezi vámi vznikl vztah. To je dost složité. Teprve v této chvíli se prokáže schopnost člověka respektovat někoho nebo něco jiného. Když něco provedete člověku, můžete být zase za chvíli kamarádi – u zvířete je to ale navždycky,” vysvětluje Vladimír Baday, kterému se oné výsady být trpěn jezevcem dostalo. Výzkum totiž nespočívá v ochočování, tím by pozbyl smyslu. V praxi vypadá takto:
Samička Vendula právě přicestovala ze ZOO v Brně. Jezevci mají sametové a tak jemné tlapky, že je například pálí kopřivy. Dokonce jsou i lechtiví!
“Jezevec si určoval, kdy vyjde. Jestli to bylo ráno ve čtyři, šel jsem ráno ve čtyři. Jezevec si pochodil, nacpal se, nebo se mu to zkrátka přestalo líbit a zase se vrátil zpátky. A já pořád s ním. To bylo velice důležité, protože si musel zvyknout, že za ním jdu. K tomu, že vnímal všechny pachy a zvuky v lese, se přidala zátěž mých pachů a zvuků. Když jsem šel přes nějaké chrastí a upadl, Vendelín se na mě podíval a myslel si něco o něčem… Ale neutíkal, a to je přesně to, co potřebujeme. Není ochočený, ale nebojí se, a tak se chová přirozeně,” dostává se k jádru a k základním podmínkám výzkumu ing. Baday.
Během roku jezevec Vendelín dospěl. A potřeboval samici. Zatímco Vendelína výzkumníci odchytili ve volné přírodě, se získáním samice nastaly potíže. Nakonec do hájenky putovala mlaďoučká samička z brněnské ZOO. Všichni se báli, tak trochu se pletli přírodě do řemesla, když “uměle” sestavili jezevčí tlupu.
“Samec má obrovský tlak v zubech, báli jsme se, aby mláděti neublížil. Vendelín se však k Vendule, jak jsme samičku pojmenovali, choval velice ohleduplně. Snažil se ji vychovávat, učil ji, kde co v jejich teritoriu najít. Ulovil třeba myš a jakoby ji zapomněl. Vendula chodila za ním, a když on žral třeba střevlíka, ona podle pachu poznala, že jde o jídlo. Příště už si svého střevlíka našla a sežrala sama,” vypráví ing. Baday o začátcích své jezevčí skupiny. Pak ale začal být samec agresivní, Vendulku tahal a kousal. A inženýr Baday si pomyslel, že jedna jezevčice Vendelínovi nestačí. Další rok tedy stejná zoologická zahrada dodala Barču. Vznikla tak skupina tří nepříbuzných jezevců, jinak řečeno: Vendelínův harém byl na světě!
ZÁHADY JEZEVČÍHO ŽIVOTA
“Jestli byl můj instinkt správný a samec potřeboval další samici? Nevím, čím déle s nimi jsem, tím více zjišťuji, jak málo o nich vím,” přiznává muž, který se jezevci zabývá už několik let. Jednou ze záhad jezevčího života je páření. Víme, že samice jezevce mají takzvanou utajenou březivost. Znamená to, že samice se páří, zabřezne, ale až za rok má mláďata. Úžasné a jedinečné kouzlo přírody, které umožňuje samici, pokud není v ideální kondici, mláďata vstřebat a vůbec neporodit! Někteří odborníci tvrdí, že samice se může pářit celý rok. A to nedává ing. Badayovi smysl, neboť on žije s jezevci v průběhu celého roku a moc dobře ví, že samec je nejagresivnější právě v březnu:
“Jeho agresivita stoupá koncem roku, samec dělá takové ‘eee’, vydává zvláštní zvuky, i když po zbytek roku je v podstatě potichu. Pak začne víc značkovat. V období chrutí už je agresivní na všechno a jenom čeká, až bude samice schopná se pářit. Nenechá ji ani vyčurat, stojí nad ní a obtěžuje.” Český výzkum tedy spíš ukazuje na to, že čas, kdy může samice zabřeznout, se počítá na dny, nebo možná jenom na hodiny. Teoreticky se asi může pářit celý rok, ale s nulovým výsledkem. Jak dodává ing. Baday: “On si na ní udělá svoje, ale dovnitř se nedostane. Pozoroval jsem to ze dvou metrů.”
Plné otazníků je také zazimování jezevců. V každé noře, v každém hradu je v různých výškách několik pelíšků, kterým se říká “kotel”. Jezevci jsou velice čistotní a svůj kotel si vystýlají čistou vystýlkou. V hradu, jehož hloubka se pohybuje od půl do tří metrů, mají společný záchod, místo, kam chodí, když v zimě nevylézají, a část hradu, kterou větrají. Podle všeho má celý komplex určitou vlhkost a teplotu optimální k zimnímu spánku, který není klasickou hybernací. Několik hodin denně jsou totiž i v zimě jezevci vzhůru a hrají si nebo hrabou, občas vylezou ven. Prostředí v hradu je ale “vypočítáno” tak, že při tom všem spotřebují minimum energie. Jak ho vytvoří? Vladimír Baday vypozoroval jeden z možných mechanismů: “Když já pokosím trávu, než ji stačím shrabat či usušit, je půlka pryč. Jezevci si ji natahají do hradu. Když v zimě nastanou kruté mrazy, ta tráva začne pomaličku tlít a vzniká teplo – jezevčí mikroklima.”
Dalším ne zcela poznaným aspektem jezevčího života jsou principy, na kterých funguje skupina. Víme bezpečně, že jezevci žijí ve skupinách v čele s vůdčím, dominantním jedincem. Dosud se mělo za to, že tato skupina je uzavřená. Ovšem jestliže je to skutečně úplně uzavřená skupina, která se páří jen mezi sebou, museli by její členové postupně degenerovat. Musí se tedy nějak dělit. Ale kdo kam odchází? Mladí samci, nebo mladé samice? Jestliže se navštěvují, tak kdo koho navštěvuje?
V parných letních dnech se jezevci rádi koupou. Vydrží se vyvalovat desítky minut ve vodě, navíc výborně a rádi plavou.
“To se ještě vůbec neví. Na to potřebujeme minimálně pět let života s jezevci v terénu, a to je to, co nemáme. Potřebujeme dostat jezevce zpátky do lesa!” naráží ing. Baday na nejsmutnější stránku své práce, na to, že s jezevci musel z lesa odejít.
PES, KOCOUR, KUŘATA A JEZEVCI
Stalo se to o Vánocích před dvěma lety. Změnil se nájemce honitby, v níž ležela jezevčí hájenka, a ten požadoval, aby pan Baday i s jezevci do 1. ledna zmizel.
“Byla to trapná záležitost. Bylo -20 stupňů Celsia a my jsme jezevce přestěhovali do úplně studeného výběhu. Už bych to nechtěl zažít,” nerad vzpomíná ing. Baday a dodává, že už se do žádného dobrodružství pouštět nebude. Škoda.
“Pokud by měl být výzkum, musí to být smluvně i finančně zajištěno. Já jsem dobrý v tom, co dělám, nejsem manažer.”
Jezevci skončili u Badayových na zahradě. Zpočátku to bylo o strach – Badayovi mají psa, potřebují zahrádku, slepice: “Překvapilo mě, že to jde. Každoročně tu mám stovku brojlerů a nikdy se nic nestalo. Jezevci skutečně nejsou predátoři – od kuřat je dělí jen tenké pletivo, kdyby chtěli, lehce ho prorvou, pro ně není problém dostat se skrz beton. Na psa dávám pozor a kocour si dává pozor sám, není žádný trouba. Všechno jde.”
Jedna samice – překvapivé bylo, že ta mladší, Barča – zabřezla a na jaře čekalo ing. Badaye překvapení v podobě mláďat Kuby a Zofi. Pojmenovat zvířata je velice důležité, protože zvířata na své jméno reagují a při všech jejich činnostech jsou lehce identifikovatelná. I když: “Já už je poznám vizuálně, jako svoje děti,” tvrdí Vladimír Baday. “Když se někdo odstěhuje, budu vědět kdo. A kam. Také mám naprostou jistotu, kdo je jak starý. To je na tomto výzkumu jedinečné.”
A znovu začal proces přivykání. Den trávila jezevčí mláďata u Badayových v obýváku, učila se nebát se člověka. “Začal jsem je dokrmovat flaškou, abych jim dokázal, že nejsem nepřítel. Ono se to bálo, ježilo, první tři dny jenom pobíhali a čichali. Potom zjistili, že je někdo bere stejně smradlavýma rukama jako samice, dává je do tepla a nabízí piškot. Začali zkoumat, olizovat, ocumlávat. A začal mezi námi vznikat vztah. Ne ochočování, ale vztah. Dnes je z nich pětice jezevců, kteří mě trpí.” Nutno dodat, že jako jediného z celé rodiny. Ostatní členy jezevci neuznávají.
Část zahrady se stala jezevčím teritoriem. Vypadá to tam jako v lese, je tam ten “správný binec”, který jezevci potřebují. Část úrody patří jezevcům – maliny, jahody, třešně. Zdá se mi, že jezevci své hostitele trochu vykořisťují, ale ing. Baday mi to vyvrací: “My s nimi nebojujeme o poslední angrešt. Oni všechno nesežerou a navíc jsou velmi vybíraví. Mají zájem o přezrálé plody, které se stejně k zavařování nehodí. S jezevci tu žijeme v souladu.”
Výzkum stále pokračuje. Přes léto tráví ing. Baday s jezevci šest hodin. Fotografuje, pozoruje, natáčí. Chodí na osm hodin do zaměstnání, zbytek času se snaží “tak nějak být pro rodinu”. Někdy je práce výzkumníka notně dramatická: “Jezevci mají rádi vosy, dokonce v pohodě sežerou sršně. Když se ale zahrabe některý z nich do vos, je nejlepší utíkat, protože v tu ránu máte žihadel…”
JEDINÝ NEPŘÍTEL ČLOVĚK
Zdá se, že o užitečnosti jezevce by nemělo být pochyb. Bezpečně se prokázalo, že není lovec, jenž by ohrožoval nízkou zvěř – neumí si s ní poradit. Zato je jisté, že dokáže zlikvidovat obrovská kvanta škůdců. Pokud bychom nebrali v úvahu také estetickou užitečnost – jezevec je skutečně kus krásného živočicha, musíme si uvědomit, že kdyby jezevci zmizeli, určitě by se to nějak vymstilo. Pokud by šlo “jenom” o přemnožení slimáků, byla by to ještě legrace. Ptáte se, jak se k jezevcům staví naše společnost?
Na počátku devadesátých let klesla populace jezevců na nejnižší možnou mez. Do značné míry za to mohla regulace stavu lišek, při níž se plynovaly liščí nory. Jezevčí a liščí nory ale nikdo nerozlišoval. Když se v roce 1990 legislativně měnily kategorie zvířat, dostali jezevci nálepku “ekonomicky bezvýznamná zvěř”. Cítíte v tom také tu nabubřelost, s níž se člověk pasuje na pána tvorstva, jemuž by mělo vše na této planetě být k užitku?
Dalším nebezpečím pro jezevce, jehož ve volné přírodě může ohrozit pouze rys, vlk či medvěd (a tyto šelmy jsou u člověka také “na indexu”), jsou lidské produkty, jako je třeba dopravní síť. Přesná čísla týkající se naší republiky nemáme (ani nemůžeme mít, když je výzkum tohoto zvířete teprve v plenkách), ale podle průzkumu uskutečněného v Dánsku zahyne v této zemi ročně pod koly aut 3600 jezevců, tedy téměř 15 % tamější populace.
Vladimír Baday a jeho jezevčí “tlupa” – Vendelín, Vendula a Barča.
Nabízí se otázka, proč není jezevec chráněný, jako například v sousedním Polsku, proč je pro naši legislativu “bezvýznamný”. Že zatím není v naší přírodě jako druh ohrožený? Že je ho zatím zaplaťpánbůh dost? Že chráníme vzácné živočichy, je v pořádku, ale proč nechráníme také to, co drží náš ekosystém?!
Abychom ovšem toto nádherné zvíře vůbec dokázali účinně chránit, je třeba znát přesně jeho návyky, cesty, po nichž se ubírá jeho život. Ing. Baday s takovým výzkumem začal, získal skupinu jezevců, kteří jsou soběstační a schopní života ve volné přírodě. Přitom akceptují svého pozorovatele, čímž se vytvořil základ pro skutečně významný výzkum, nemající ve světě obdoby. Potvrzuje to i doktorka Daniela Lukešová z Ústavu veterinární ekologie a ochrany životního prostředí při Veterinární univerzitě v Brně: “Náš ústav se plně za tento výzkum postavil. Jezevci jsou skutečně životaschopní, nejsou to žádní ochočení mazlíčkové, takže výsledky získané tímto výzkumem by mohly výrazně přispět nejen k ochraně tohoto zvířete, ale také k pochopení mnoha dalších mechanismů fungujících v našich lesích.”
A proč ten podmiňovací způsob? Protože na zahradě rodinného domku se žádných výrazných výsledků nedosáhne.
“Jezevci si tu sice našli nové teritorium, vyhrabali si tu nory, mají vlastní mláďata, a to znamená, že jsou tu spokojení. Pokud to dopadne špatně, zůstanou tu napořád a oni i já budeme spokojení. Pokud ale chceme výzkum dokončit, musím s nimi ven, do lesa. Je to, jako byste měla nádherné auto, a měla ho ve stodole. Je otázka, jestli až ho za deset let vytáhnete, bude jezdit jako předtím. Jestli se s jezevci dostanu ven za dlouhou dobu, nevím, jestli ještě budou mít úplně přirozené návyky. A také je docela dobře možné, že je vypustím a víckrát je už neuvidím. Čím více se to oddaluje…”
Vladimír Baday dnes shání pro svá lesní zvířata les. Nebo park, nebo … území, kde by mohl výzkum dokončit. Není to nic jednoduchého a trvá to už dva roky. Zkoušel o sobě dát vědět prostřednictvím médií, a výsledek? Dvakrát se mu někdo pokusil jezevce ukrást! I při práci na článku pro Koktejl vyjádřil v tomto směru obavy. Přesto nakonec svolil:
“Nemůžu být zalezlý jako šnek v ulitě, to ničeho nedosáhnu. Tak trochu spoléhám, že váš časopis čtou trochu jiní lidé a že snad vyvolám alespoň zájem.” Nakonec, možná se jezevcům přeci jenom trochu podobá. Jestliže jezevec vždycky přesně ví, co chce, pak o ing. Badayovi se to dá říci také.
