Říká se, že o Chorvatsku by se daly psát romány – je to skutečně tak. Když jsme ze severovýchodní části dojeli až k jihovýchodnímu cípu, měli jsme za sebou tři tisíce kilometrů dlouhou cestu zemí tak rozmanitou a krásnou, že kdyby se volila mezi státy Miss, byla by Croatia ověnčena vavříny. Tahle balkánská krasavice je jako záhadná žena, která sice bezelstně otevírá náruč a odhaluje vám svou duši, ale když začínáte mít pocit, že o ní něco víte, nečekaně vás překvapí a vy se ptáte, kolik tváří ještě má.
VZHŮRU DO VELKOMĚSTA!
Přilétáme do Záhřebu. U východu z letiště se proplétáme davem mladých mužů, kteří nasedají do přistavených autobusů jednotek SFOR. Sledujeme, jak taxikář kličkuje mezi doprovodnými vozidly a přes jistou nevoli velitelů nakonec zastavuje před jejich džípem: “Dobro došli,” zdraví nás a pak pohodí hlavou směrem k vojenskému mumraji: “To jsou nové přírůstky jednotek SFOR, ale ti tu nezůstávají, jen Chorvatskem projíždějí.” Cestou z letiště se skvěle zhošťuje role záhřebského zpravodaje a mluví o všem možném: “Tak tohle je místní Beverly Hills,” komentuje novou zástavbu na předměstí, kde už nás “město milionu srdcí” vítá obrovskou cedulí: Dobro došli u Zagreb! Vystupujeme v jedné z nejhezčích čtvrtí – secesním Dolním městě. Taxikář nás ještě upozorňuje na impozantní budovu hotelu Esplanade: “To je nejstarší z dvaadvaceti záhřebských hotelů a spí v něm samé významné osobnosti. Co já už se jich navozil!” říká hrdě a jmenuje Woodyho Allena, Deep Purple, Erose Ramazzottiho… Kousek odtud je Glavni kolodvor – nádraží, kde stavěl proslulý Orient Express. Právě zde našla Agatha Christie inspiraci k napsání slavného detektivního románu.
Rušnou Pražskou ulicí jdeme až k záhřebskému “Václaváku”. Náměstí nese jméno bána Jelačiče a kolem jeho sochy se točí každodenní všední život Záhřebanů. “Kdo má nějaký problém nebo požadavek, může si zajet do Horního města. Na náměstí svatého Marka sídlí prezident, vláda i parlament a každý týden tam mohou lidé přijít a mluvit s nimi,” dává se s námi do řeči starší pán a ukazuje nám cestu k lanovce, která spojuje Dolní město s Horním. “Některým stačí, že s nimi promluvila taková autorita.”
Jedeme do Horního města. Lanovka je jen kousek od náměstí a v provozu je od roku 1888. “Tu si postavili Horňáci, aby se nemuseli drápat do kopce, když se vraceli domů podnapilí,” směje se šibalsky pán u kasy. Vstupujeme do kabinky a za 55 vteřin už stojíme u Lotrščacké věže, odkud je nádherný výhled na Dolní město a ze které každý den hlásí Záhřebanům poledne výstřel z gričského děla.
Horní Gradec býval obcí, jež tu stála už v 11. století. O čtyři století později se spojil s biskupskou obcí Kaptol v uherské královské město. Tyto dvě části od sebe dodnes dělí středověká Kamenná brána, v jejímž oblouku se nachází malá mariánská svatyně. Tři stařenky zapalují svíčky a usedají do lavic, aby se v tomhle “kostele pod širým nebem” pomodlily. Stěny podloubí jsou osázené děkovnými cedulkami a mladé dívky, které tu tiše postávají, doufají, že Majka vyslyší i jejich prosby. Panna Marie od Kamenné brány je patronkou a ochránkyní všech Záhřebanů…
Kostely v Chorvatsku bývají vždycky plné. V roce 1991, kdy proběhlo poslední sčítání lidu, bylo 76,5 % katolíků, 11 % pravoslavných věřících, 1,2 % muslimů a přibližně stejné procento protestantů. Od vyhlášení samostatnosti Chorvatska stát církvím vrací majetek, a tak mají sakrální stavby ve městech většinou “nový kabát”. Záhřebské čtvrti Kaptol vévodí nádherná novogotická katedrála, největší církevní stavba v Chorvatsku, kterou rekonstrukce teprve čeká. Davy věřících přispívají do pokladny na její obnovu a z obrovského plátna, umístěného na lešení, se na ně přívětivě dívá nejvyšší církevní hodnostář…
Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít vyhlášený trh Dolac. Tohle místo se ráno promění v pestrobarevný koberec, kterým se linou vůně květin a kde si můžete koupit, na co si vzpomenete. A na co si nevzpomenete, to vám trhovci připomenou: “Dóóómááácí klobásy! Váájíčkáá!” Samozřejmně se počítá s turisty, a tak se tu prodávají výšivky, záhřebská pouťová srdíčka a také typické zimní bačkory: “Jedna Američanka si u mě loni v létě koupila najednou třicet šest párů, jak se jí líbily,” chlubí se usměvavý, téměř bezzubý děda. Vedle nabízí trhovkyně kravaty (víte, že to je vlastně chorvatský “vynález”?) a mechanické tužky, které patentoval Slavoljub Penkala. Málokdo ví, že tenhle Záhřeban vymyslel také termosku.
Kousek od nás vylepuje vlasatý mladík plakáty. Jeden z nich zve do kina na nejnovější chorvatský trhák – dokument “Novo, novo vrijeme”. Za padesát kun si kupujeme lístek a jsme zvědaví, co příštích 102 minut uvidíme. Film byl charakterizován místním tiskem jako “politický voyerismus” – jeho tvůrci totiž natáčeli malou digitální kamerou víc než rok devět předních chorvatských politiků. Sledujeme spolu s ostatními diváky jejich spontánní projevy a pikantní detaily ze zákulisí předvolebních kampaní – chvílemi je to až komické. Jeden z autorů filmu, novinář Igor Mirkovič, v den premiéry řekl: “Nemohu se dočkat, až se politici nebudou považovat za největší hvězdy a lidé k nim přestanou vzhlížet jako k bohům.” Dokument začíná smrtí prezidenta Tudjmana a mapuje složité období, kdy se Chorvatsko ocitlo bez nositele absolutní politické moci, až do okamžiku zvolení Stipe Mesiče prezidentem. Film je pro nás zajímavý nejen proto, že čerstvý prezident je právě v Česku na oficiální návštěvě. Především je o současném Chorvatsku. O zemi, která sice řeší podobné problémy jako my, ale má tak hluboké křesťanské kořeny, že se tu lidé potýkají s otázkami postavení žen ve společnosti, homosexuality či drog…
Trochu nám vyhládlo a také chceme vědět, jak Chorvatsko chutná. V útulné konobě s krbem ochutnáváme nejprve štrukli, což je jakýsi štrúdl plněný balkánským sýrem, pršut (šunka, která se před uzením natírá popelem ze spáleného dřeva a je nad ohništěm tak šikovně zavěšená, aby k ní mohl i čerstvý vzduch) a paški sir (čerstvý ovčí sýr) s výborným teplým chlebem a jehněčí na roštu s horou zeleninového salátu. Skvělou večeři zapíjíme chutným vínem a kávou z džezvy. Záhřeb zatím přikryla tma a my se procházíme vyhlášenou Tkalčevovou ulicí – tady se scházejí především studenti. V létě se frekventovaná silnice úderem sedmnácté hodiny změní v pěší zónu, na které vyrostou stánky a z kaváren se židle a stolky vynesou na ulici. Atmosféru zpříjemní hudba a do rána “to tu žije”…
Split – největší město chorvatského pobřeží s krásným přístavem. Jeho dominantou je Diokleciánův palác, zapsaný v seznamu světových památek UNESCO.
TAM, KDE NEJVĚTŠÍM KOPCEM JE MELOUN
Míříme do Slavonie. Její východní část hodně připomíná jižní Moravu. Je to širá rovina s úrodnou půdou a typickými staveními, za nimiž se táhnou vinohrady. Jako součást Chorvatska patřila kdysi Slavonie k uherskému státu a byla po staletí vystavena nájezdům nebezpečného osmanského souseda. Turci vypalovali vesnice, pustošili města, aby je na 150 let ovládli. Stopy turecké nadvlády jsou tu dodnes, a tak se nenechte překvapit mešitami a vojenskými pevnostmi.
Po odchodu Turků sem v 18. století směřoval také první přistěhovalecký proud Čechů a o století později druhý. Češi se usídlili kolem Pakrace a v Daruvaru, kde dnes tvoří pětinu z deseti tisíc obyvatel. Mají svůj krajanský spolek, knihovnu Franty Buriana, vydávají český týdeník Jednota a před dvěma lety slavnostně otevřeli novou českou školu. Možná si ještě pamatujete, že právě daruvarské děti byly v době války Chorvatska se Srbskem v Čechách. “Bylo mi dvanáct a válka se mě tenkrát nijak nedotýkala,” vzpomíná dnes už student střední školy Tomislav. Je původem Čech a jeho předkové se sem přistěhovali už v roce 1860. “Když si pro nás do Seče přijeli rodiče, hodně dětí brečelo. Já ne. V naší rodině se nikomu nic nestalo a dům, kde bydlíme, měl jen díry po granátech. Ale ostatní domy byly úplně zničené a někteří mí spolužáci se nemohli vrátit domů nebo přišli o své blízké. Začal jsem chápat, co znamená válka, ale úplně mi to došlo, až když jsem byl s rodiči ve Vukovaru.”
Pak už nám nadšeně vypráví o místním radioklubu, kde tráví téměř každý víkend: “Chci se letos rozjet do Čech – na mezinárodní setkání radioamatérů.” Na malé vývěsce v ulici vidíme pozvánku na výstavu o Václavu Havlovi a opodál novotou zářící pivovar, kde se vaří Staročeško. Procházíme upraveným náměstím, kde se opravené domy honosí novými fasádami. Je to jarním sluncem a usměvavými lidmi, nebo to zařídili místní radioamatéři, že je Daruvar naladěný na optimistickou vlnu?
NA VÝCHOD OD RÁJE
Přijíždíme do trojúhelníku zvaného Baranja. Tahle část Slavonie byla do chorvatských rukou vrácena teprve před třemi lety. Leží mezi hranicí s Maďarskem, Drávou a Dunajem. Při soutoku obou řek se na ploše 17 770 hektarů rozkládá národní park Kopačevská bažina (Kopacki Rit). Jejím centrem je Kopačevské jezero, spojené podzemními cestami s Dunajem.
“Od konce jara až do podzimu tudy pronikají do jezera vody se spoustou ryb. Jezero se rozlévá do okolních lesů a luk a vzniklé bažiny se stávají domovem pro vodní ptáky. V létě bažinu pokryjí lekníny, vodní traviny a rákosí,” říká na úvod ředitel rezervace Tibor Miklos a pak nám podrobně popisuje bohatou faunu a flóru. “Bohužel, větší část rezervace není přístupná,” říká a bez dalšího vysvětlování nám pouští krátký, ale výstižný film. Záběry na minami roztrhaná těla zvířat jsou víc než výmluvné: “V téhle oblasti probíhaly těžké boje a ještě není celá odminovaná. Proto se návštěvníci mohou pohybovat jen po přísně vyznačených trasách.” Další část filmu už přibližuje Kopačevskou bažinu v létě – živou a barevnou. Je slunečné jarní počasí. Tibor nám podává dalekohledy a vyjíždíme do terénu. Vítr si pohrává s mraky na obloze a slunce jako reflektor osvětluje okolní krajinu. Nevšední scenerie mají každým okamžikem jinou atmosféru. Pozorujeme z loďky kolonie kormoránů, nad hlavami nám občas zakrouží orel a do ticha vstoupí jen ptačí orchestr…
Další část parku projíždíme autem. “Za turecké nadvlády vedl přes baranjské močály a bažiny haťový most, který nechal postavit kvůli svým výbojům turecký sultán Sulejmán. Most vedl z Osijeku do osm kilometrů vzdálené vesnice Darda a trvalo desítky let, než se ho podařilo zničit,” vypráví Tibor a klikatou lesní cestou zatáčí k Tikveši. Uprostřed malebného místa stojí válkou zničené torzo krásného loveckého zámku, který byl vystavěn Habsburky a z něhož si po druhé světové válce udělal Josip Broz Tito své rezidenční sídlo. “Po rekonstrukci tu bude turistické informační centrum a biologická stanice,” říká nám po prohlídce areálu Tibor. Na rozloučenou si jdeme dát rybí specialitu do nedaleké restaurace: “Víte, že ryba pluje třikrát? Ve vodě, v oleji a ve víně…” Pochutnáváme si na dobrém obědě a už nepochybujeme o tom, že Kopacki Rit bude brzy jednou z nejnavštěvovanějších turistických oblastí.
“Po pádu Vukovaru byl Osijek první na řadě při postupu srbských jednotek do vnitrozemí Chorvatska. Všechny ženy, děti i muži nad šedesát let byli evakuováni. Můj otec musel zůstat, i když mu bylo dvaašedesát, protože pracoval jako vedoucí pošty a uměl morseovku,” vypráví nám třicetiletá Osiječanka Nikoljana. “My jsme byli odvezeni do vnitrozemí a na jaderské pobřeží a bydleli jsme tam po ubytovnách. Mnoho lidí si tam našlo práci a teď šetří peníze, aby se mohli vrátit.”
Osijek byl po pádu Vukovaru první na řadě při postupu srbských jednotek do chorvatského vnitrozemí…
Osijek byl před válkou více než stotisícovým městem, kde bylo 41 % Chorvatů a 37 % Srbů. Během války tu zůstalo dvacet tisíc lidí. “Měli jsme strach, protože nás bylo málo, a těžko bych popsal všechny pocity, které mě provázely,” vypráví pětačtyřicetiletý Ante. “Jsem Srb, narodil jsem se v Osijeku, moje žena je Chorvatka a nikdy jsem tu neměl žádný problém. Válčil jsem na straně Chorvatů.”
Ante pracuje v místním sociálním centru: “Po válce sem začala přicházet spousta lidí s tím, že nemohou spát, mají problémy s jídlem nebo nezvládají vlastní agresivitu. Jsou to typické příznaky posttraumatického stresového syndromu. Ke stálým klientům patří mladí hrvatski branitelja. Jsou mezi nimi invalidé i nezaměstnaní, někteří propadli alkoholu a drogám a mají existenční problémy. Centrum jim nabízí právní a sociální pomoc i speciální programy, které vedou psychologové a defektologové. Válka poznamenala všechny lidi. Já dodnes nemůžu slyšet silvestrovské petardy…”
Procházíme se Osijekem. Na ulicích se honí děti, útulné kavárničky jsou plné a v centru září novotou řada obchůdků. “Od války se tu přece jen dost změnilo – na některých domech už nenajdete ani díry po granátech. Přijeďte příští rok a možná to tu ani nepoznáte,” loučí se s úsměvem Nikoljana. Přes opuštěné vesnice, kde stojí jen tu a tam jako bílé vrány obydlené domky, jedeme směrem k Vukovaru. Leží při ústí řeky Vuky do Dunaje. Chorvaté o něm s nadsázkou říkají, že stál dřív než New York a prý to dokládají i archeologické vykopávky z blízkého naleziště Vučedol staré 5000 let. Tohle přístavní město mělo řadu reprezentativních budov: barokní zámek Eltzů, františkánský klášter, filipojakubský kostel (třetí největší po Záhřebu a Šibeniku), muzea, divadla i galerie. Během války byl však Vukovar téměř srovnán se zemí. Historické budovy se proměnily v trosky, rozsáhlé sbírky muzeí, galerií i vzácné církevní památky si Srbové odvezli a stotisícové město bylo vylidněno…
“Vukovar byl úplně odříznut od světa,” přibližuje nám události v době války místní průvodkyně. “Lidé se schovávali po sklepích, neměli nic potřebného pro život, měli jen strach. Nejhorší byla situace v nemocnici. Přibývalo raněných, chyběla krev a nedostávalo se léků. Když o tom v rádiu informoval novinář Siniša Glavaševič, nikdo mu nevěřil, dokonce ani mezinárodní červený kříž. S mikrofonem v ruce byl zastřelen v momentě, kdy podával poslední zprávy o tom, co se děje. Srbové pak všechny raněné a celý nemocniční personál převezli v kamionech jugoslávské armády na farmu Ovčara, vzdálenou dvacet minut od města. Lékaře navěšeli na háky, “operovali” je za živa a ostatní se na to museli dívat. Pak je po pěti dovedli k vykopané jámě na poli a tam je stříleli – nemocné, ženy i děti, celkem dvě stovky lidí. Mezi posledními pěti byl jeden ozbrojený civilista, který se celou dobu vydával za nemocného. Než stačili už namol opilí a unavení Srbové dát povel k palbě, vytáhl pistoli a postřílel je. Běžel pak celou cestu, aby řekl, co viděl. Ještě žije, ale změnil identitu…”
Další lidskou tragédii připomíná nový hřbitov, postavený v blízkosti dalšího masového hrobu, kde bylo objeveno 938 těl. Některá z nich nebyla dodnes identifikována. Když se na záhřebské patologii podaří totožnost některého z popravených zjistit, objeví se na připraveném pomníčku jméno s datem identifikace. Na paměť popravených tu stojí čtyřmetrový bronzový kříž.
“Já jsem tu s rodinou od začátku roku 1998, kdy Srbové vrátili Vukovar Chorvatsku. Vukovar má dnes necelých deset procent z původního počtu obyvatel. Rekonstrukce sice postupuje jen velice pomalu, ale jsme optimisté,” říká tahle zajímavá žena a pyšně ukazuje na novou budovu pošty, hotel a nové obchůdky.
Ve slavonském tisku se polemiky a články na téma obnovy zničených měst objevují denně. Některé jsou pesimistické a mluví se v nich o apatii a nezájmu chorvatské vlády, jiné přinášejí informace o tom, jaké dotace poskytly země jako například Dánsko, Švédsko, Norsko a o snahách jednotlivých ministerstev podpořit malé a střední podnikatele a celou řadu projektů.
Přemýšlím o všem, co jsme viděli a slyšeli. Připomíná to trochu situaci v česko-německém pohraničí…
Válka? Ne, teď už jen květiny a radost ze života.
V JINÉM SVĚTĚ?
Vesnice, které míjíme na cestě jihovýchodní Slavonií, většinou nemají klasickou náves. Obdélníkové domky jsou otočeny bokem k silnici, jako vojáci za pochodu. Všechna okna míří na dvorek a do každé místnosti se vstupuje z pavlače zvláštním vchodem. Vedle branky u plotu jsou lavičky a za plotem květinové zahrádky. Cestou nám už splývají v jednu, až na Vukojevci. V téhle svérázné vesnici zdobí dojemně upravené skalky staré žehličky, dráty, ozubená kolečka a kostry kol, na nichž jsou připevněné ozdoby od umělých zvířátek až po vycpanou kočku. Také fasády domů jsou výrazem místní lidové tvořivosti, na rozdíl od dvorků, které vypadají jako před “železnou nedělí”, a zahrad, co připomínají zakázané skládky.
Zastavujeme na kraji vesnice a v mžiku vzbuzujeme pozornost: “Za kým jdete? Hledáte někoho?” pokřikuje na nás starší Romka. Její zvučný hlas přilákal ostatní. Dohadují se, jestli jsme “sociálka”, nebo “špinaví novináři” – fotoaparát přece jen budí nedůvěru. Když říkáme, že jsme jen turisté, natahují pro změnu dlaně a chtějí peníze. “Love nane,” odpovídáme k jejich velkému údivu. “Hej, voni rozuměj cigánsky!” a už nás zvou k sobě. Ušmudlané děti s čokoládovýma očima kolem nás poskakují jako kobylky a ženské mluví jedna přes druhou: “Jen se podívejte, jak tu žijeme! Já mám šest dětí, tady Nevena deset, a peníze nemáme! Sbíráme starý železo, ale za kilo nám támhle dají dvacet lipa!” Ukazují směrem k honosnému domu, před nímž okázale parkuje BMW. V něm žije svůj americký sen bohatý Rom zvaný Luka, pro kterého je železo slušný byznys. Jeho dům tvoří pomyslnou hranici, jež dělí Cikány, co železo sbírají, od Romů, kteří ho od nich vykupují. Třicetiletý Dragan se ovšem ohrazuje: “Nejsme žádný Cikáni ani Romové. Máme přece seriózní firmy!” Osmdesátiletý děda z domku odnaproti je asi jediný gadžo z celé vsi a vidí to jednoznačně: “Všechno je to verbež, která nechce dělat! Chlapi pijou, ženský jenom zvedaj sukně a roděj děti, a ještě berou za měsíc tolik, co nemám za celej rok!”
Připadám si jako Malý princ, který opouští “Železnou planetu” – obyvatelé vesničky jako by žili úplně odtrženi od veškerého dění kolem.
“ČUVAJME SVOJU PRIRODU!”
Snad jen s výjimkou velehor najdete v chorvatské krajině všechno. Placaté roviny, nabobtnalé vršky s chundelatými borovými lesy, bílá vápencová pohoří i ostře řezané hřebeny skalnatých hor, jezera, hluboké kaňony i rašeliniště, krasové jeskyně, vodopády, říční údolí… a samozřejmě moře s pohádkovým pobřežím a mnoha ostrovy a ostrůvky. V Jadranu jich je 1185. Ty největší mají pobřežní čáru dlouhou hodně přes deset kilometrů a takových tu je 69, z nichž je na prvním místě ostrov Krk (409 km²). Nejvyšší pohoří má Brač – 778 m nad mořem. Na všech ostrovech žije celkem asi 200 tisíc obyvatel.
Po úzké silnici, která se kroutí jako had, vjíždíme do severní Dalmácie. Před námi se vynořuje kamenité pohoří Velebit, jehož vršky se bělají sněhovým popraškem a chvílemi se ztrácejí v mlžném oparu. Jsme v národním parku Paklenica, téměř liduprázdné pustině s nedotčenou divokou přírodou, kde se prohání čtyři tisíce druhů živočichů a roste tu sedm set druhů rostlin. Centrum parku tvoří dva mohutné kaňony, Velika a Mala Paklenica. Je krásné jarní ráno, když se ze Starigradu vydáváme na pěší túru. “Jdete lézt?” ptá se nás u pokladny mladý muž. “Tady je to pro alpské lezení jako stvořené. Každoročně se tu na konci dubna koná Big Wall Speed Climbing. Jezdí sem alpinisté z celého světa, ale zatím tu nebyl nikdo z Čech.”
Drsně krásná příroda nejednou posloužila filmařům jako ideální kulisa.
Procházíme čarokrásným kaňonem, jehož skalní stěny svírají koryto stejnojmenné bystřiny. Ta v létě jako ostatní horské prameny vysychá, a v celé oblasti nenarazíte na vodu. Stoupáme už nějakou chvíli po strmé kamenité stezce do vršku, když zaslechneme zvonec. Naproti nám jde děda se dvěma mulami. Tváře má ošlehané větrem, usmívá se, a když vidí naše překvapené obličeje, zastavuje: “Já mám tady nahoře domek. Bydlíme tam s mojí ženou. Všichni už dávno odešli bydlet dolů, ale nám to nevadí. My si stačíme sami. Je mi osmdesát a jinde bych už bydlet nechtěl. Když je něco potřeba, donesu to,” pobízí muly a mává na nás. Za dvě hodiny už bude dole. Šplháme ještě pár metrů nahoru. Paklenica se odhaluje v celé své kráse a nám se naskýtá nádherný výhled na moře.
Také další národní park v severní Dalmácii je neosídlený – nejhustší jaderské souostroví Kornati, které tvoří 109 ostrůvků. Některé jsou jako placky a jiné zase připomínají bochánky. Na žádném z nich není sladká voda, a tak jsou vhodné jen pro občasné pikniky a potápění. Pokud vám šplouchání moře nestačí a chcete si poslechnout, jak šumí “Niagara na chorvatský způsob”, tak se vydejte k vodopádu Krka, který padá dolů přes největší kaskády v Evropě. V uších vám možná zazní melodie z filmu Vinnetou.
NA ČOKOVAC!
Sjíždíme k Zadaru a trajektem pokračujeme na ostrůvky Pašman a Ugljan. Jsou od sebe odděleny čtyři metry hlubokým průplavem a spojeny malým mostem. Oba ostrovy jsou porostlé olivovníky a místní obyvatelé se zabývají zemědělstvím. Na polích jsme však viděli jen staré lidi: “Mladí odešli do měst a sem jezdí tak na víkendy,” prozrazuje osmdesátiletá babička, která okopává malé políčko. “Nebýt toho, že to tu v létě pronajímám, asi bych se neuživila.” Dříve byla půda ve vnitrozemí ostrovů vzácným rodinným pokladem, ale dnes má větší cenu pozemek na pobřeží. Pole uvnitř ostrova Ugljan jsou pro mladého člověka “danajským darem”. Zatímco si povídáme, míří objektiv fotoaparátu do tváře další babičky: “Tobě se nelíbí mladé holky, že fotíš babky?” směje se na fotoreportéra a komicky se natřásá.
Na ostrůvku Pašman vyjíždíme na kopec Čokovac, kde je jediný fungující benediktinský klášter v Chorvatsku. Po několik staletí byl významným střediskem hlaholského písemnictví. Zdejší mnichy povolal císař Karel IV. do Prahy do kláštera v Emauzích.
Tahám za šňůrku se zvoncem, a hned nám přichází otevřít mladý pohledný muž. Zdvořile nás zve do zahrady a představuje se jako Jeroným: “Víte, já jsem v klášteře teprve rok a na některé otázky vám nemohu odpovědět ani vám nemohu vyhovět. Je nás tu sice šest, ale teď jsem v klášteře jen já a dva nemocní mniši, o které se starám. Dva jsou ve městě a jeden studuje teologii. Víte, my tu žijeme velice skromně, asi byste stejně nic neviděli,” omlouvá se, že nás nemůže pozvat jinam než do kostela.
Na rozdíl od benediktinského je klášter Visovac, ležící uprostřed Visovackého jezera, mnohem okázalejší a zdobnější. Také mniši mají o něco uvolněnější režim. “Tady máme basketbalové hřiště a na protějším břehu trénujeme fotbal, abychom tu nerozbili okna,” říká nám mnich, jemuž vítr zvedá sutanu a pod ní se modrají rifle. Do tohoto kláštera se jezdí dívat turisté, na rozdíl od Čokovace, který je veřejnosti naprosto nepřístupný.
DELTA NERETVY
Kdysi byla delta Neretvy nejchudší kraj. Voda se často vylévala z břehů a řádila tu malárie. Neretva pramení v Bosně, po proudu si razí kaňon a přes Mostar vede její koryto až do Metkoviče, kde se rozlévá na několik desítek větví. V šedesátých letech začala meliorace a z nánosů vznikla velice úrodná políčka. Lidé je obstarávají z lodiček, kterým se říká trupice. Už dva tisíce let mají tahle úzká štíhlá plavidla stále stejný tvar. V horní části delty Neretvy roste přes milion citrusových stromů. Pěstitelé prodávají jejich plody podél silnic a samozřejmě v jejich stáncích nechybí domácí rakije, hruškovice a víno.
Tam, kde se mísí sladká voda se slanou, se daří spíše pšenici. Krajina je tu velmi zvláštní – potkává se tu řeka s mořem, nížina s krasem a jezero s bažinou.
Zdálo by se, že lidé tu žijí jen prací, ale výjimka zřejmě potvrzuje pravidlo: ve vesnici Komin vymýšlí své vynálezy “kominský Ikarus” Stipe Vlahovič Pače. Z bouraných kamionů si sváží domů náhradní díly a z nich udělá motorovou koloběžku, repliku starého jednoplošníku, a teď dokonce žirokopter, na kterém chce v létě přeletět deltu Neretvy: “Když se něco pokazí, tak skočím dolů. Vždyť skok je přece také let!”
OD MĚSTA K MĚSTU
Města na jaderském pobřeží mají svou neopakovatelnou atmosféru. Každé z nich má svého patrona, svůj příběh a za sebou bohatou historii. V každém z nich je pořádný rybí trh a starobylé úzké uličky, kde vám nad hlavou vlaje prádlo na šňůře, spojující protější domy. Jejich obyvatelé vám s přehledem řeknou, jaký vítr vane a co to znamená.
Ulice přímořských měst jsou “prodlouženým obývákem”…
“Když vane vítr z pouště, kterému říkáme jugo, bude dusno a nízký tlak. V minulosti dokonce bylo uzákoněno, že když je jugo, nesmí se vydávat žádná rozhodnutí! Severní vítr buru fouká v zimě a je velice ostrý a nepříjemný. Nejpříjemnější je mistral,” vysvětluje nám v Dubrovniku Chorvat, který má za manželku Češku. “Většina domů je stavěna podle slunce, větrů a dešťů. Jsou na to přísné předpisy.” Kamenné domy nejsou jen šikovně situované, ale dokonale promyšlené. Jsou úzké, aby se ušetřil prostor. Byty v těchto domech mají v každém patře jednu místnost, přičemž kuchyně a toalety jsou kvůli zápachu v podkroví. Není tedy žádnou senzací, díváte-li se při pohledu z historické věže na červené střechy domů někomu přímo do hrnce nebo když vám v restauraci přinesou jídlo z půdy. V Dubrovniku vás během několika dní už nepřekvapí nic: že se kolem osmé večer malé děti vracejí ze školy (je tu jen jedna a střídají se na směny s gymnazisty), že si tu hýčkají holuby a radnice dokonce dotuje krmení (dokonce si zvykli slétat se přesně v pravé poledne u sloupu na náměstí), že digitální hodiny na staré věži mají římské číslice a že patron Dubrovniku sv. Blažej je ve městě dokonce třiadvacetkrát!
Navečer se na náměstí začínají procházet lidé. Ty místní poznáte velmi snadno podle toho, že jsou perfektně značkově oblečeni. Korzování tu patří k místnímu koloritu a nikdo by si na sebe nevzal levnou konfekci nebo “uniformu” z vietnamské tržnice. Také tu asijské trhovce vůbec nepotkáte! “Tady je jiná mentalita. Doma nemusíte mít nic, kromě skříně s oblečením. I kdyby na chleba nebylo, koupí máma dítěti značkové botičky v Bennetonu,” upozorňuje nás při večerní kávě náš společník u stolu. Obchody ve městě nabízejí především zlato, kožené doplňky a značkové oblečení. Prostě všechno, potřebné k životu v turistickém městečku… Výletní loďky vás také zavezou na malé ostrůvky, kde si užijete romantiky, co hrdlo ráčí. Během deseti minut doplujete z Dubrovniku na Lokrum, ostrov s největším eukalyptovým hájem. Vzrostlé stromy se tyčí do několikametrové výšky a mezi nimi “sedí” v trávě obří opuncie, japonské pomeranče a jiné exotické stromy. Ostrov je také hustě porostlý palmami a olivovníky, které vytvářejí v horkých letních dnech příjemný stín. Jestli se bojíte žraloků, zaplavete si tu v bezpečném mrtvém moři.
Nedaleký malebný ostrůvek Lopud byl oblíbeným místem spisovatele Viktora Dyka, jenž tu často pobýval, ale v roce 1931 se utopil v jedné zátoce. Dodnes tu má pomníček a ještě prý žijí pamětníci, kteří ho znali. Nebyl jediným Čechem, který tu byl vítán. Ve dvacátých letech byli dokonce Češi na Jadranu hlavní klientelou a v průběhu dalších let sem směřovaly tisíce lidí na dovolenou! A není divu: když tuhle krásku objevíte, toužíte se k ní znovu vracet a trochu více ji poznat.
Stejně jako v celé Evropě, tak i tady propadly děti kouzlu stříbřitých koloběžek.
Manas vyjel na neznámou planinu. Vtom se před ním objevil stařec s bílým vousem a podal Manasovi meč a kopí se slovy: “Jsem duch kyrgyzského národa. Vezmi tento meč a toto kopí. Byly ti předurčeny předky. S nimi dobudeš slávu kyrgyzskému národu.”
Manas, vybájený hrdina, který se nejvíce proslavil sjednocením Kyrgyzů, ochránil svůj národ a se svou družinou porazil i nejobávanějšího souseda – Čínu. V Talasu, městě, kde se narodil, se slavilo výročí 1000 let od jeho narození. Chcete si koupit na památku nějaký suvenýr? Množství obrázků, knih, dřevěných maličkostí vám bude připomínat právě tuto slavnou část kyrgyzské historie. Legend a mýtů se vypráví mnoho. Zajímavý je i původ Kyrgyzů. Odkud sem přišli? Za to prý vděčí parohaté sobí máti, která sem přivedla od Jeniseje dvě kyrgyzské děti.
VZPOMÍNKY NA REVOLUCIONÁŘE
Mnoha historickými památkami se Kyrgyzstán chlubit nemůže. I tato mešita pochází zcela jistě z 20. století.
Jinak se Kyrgyzstán příliš bohatou historií pochlubit nemůže. Hlavní město Biškek bylo ještě na počátku 20. století malou vojenskou osadou Pišpek. Teprve od roku 1924 se stalo hlavním městem, ovšem pod novým jménem Frunze, na počest sovětského hrdiny Michaila Frunzeho. Po rozpadu Sovětského svazu se začaly přelepovat staré cedule a Frunze přišlo na řadu jako první. Že by sovětští revolucionáři vyšli rychle z módy? Kdepak, často se vzpomíná a město stále zdobí sochy Lenina, Marxe, Engelse, Frunzeho a dalších soudruhů.
“Nejlepší to bylo za Brežněva,” vypráví Batyr, policista – milicioněr z venkova, který je v Biškeku na návštěvě u sestry. “To byly zlaté časy. Pak to s námi šlo z kopce. Za Andropova byl sice pořádek, ale už to nebylo ono. A teď? V hlavním městě si musíte dávat pozor i na policajty, okrádají cizince.” Škoda že tato rada přišla pozdě, známe to už bohužel z vlastní zkušenosti.
Co se čistoty týče, Prahu by Biškek určitě předstihl. To ale nechoďte na ošský bazar, kde si rázem poopravíte svůj dojem. Co může Biškek nabídnout? Mimo divadla, stadion a zábavní parky hlavně hory a nedaleký kaňon Ala Arča. Sem směřuje většina hotelových taxíků s turisty, ale i mnoho místních.
HORY – VŠECHNO BOHATSTVÍ I BÍDA KYRGYZSTÁNU
Lázně s teplými léčivými prameny, vysoké hory se stále zasněženými vrcholky… V horách je všechno bohatství i bída Kyrgyzstánu. “Až sem přijedete za pár let, bude z Kyrgyzstánu středoasijské Švýcarsko,” vykládá řidič náklaďáku, který vozí do Biškeku ovoce. Jenže – co to je “za pár let”? O Švýcarsku v srdci Střední Asie se mluvilo už po revoluci v roce 1917 a Kyrgyzstánu předpovídali skvělou budoucnost. Ano, kyrgyzské hory lákají a splňují milovníkům přírody, horolezcům i turistům jejich přání. Urta-tau, Kašgar-tau, Naryn-tau. Vybírat je z čeho – od nejnáročnějších výstupů na sedmitisícové vrcholy přes několikadenní vysokohorské pochody až po vyjížďky na koních, třeba i s průvodcem. Turisty, o které Kyrgyzstán tolik stojí, je ovšem třeba do hor odvézt. A tady je první kámen úrazu. Chybí silnice, a pokud náhodou jsou, zřejmě ještě dlouho vás při vzpomínce na ně bude tlačit noční můra. Návštěvníky je třeba také ubytovat. Dobrá, budeme předpokládat, že žádný luxus nevyžadujete a spokojíte se se skromným noclehem. Přijedete do okresního města (na vesnicích budete hledat ubytovnu marně) a ptáte se na volná místa. “Ale ovšem, jen se pojďte podívat,” zve recepční. “Omluvte malý nepořádek, ještě jsem nestačila vytřít.” Zajímáme se, kde je koupelna. “Bohužel nesvítí světlo a koupelna nemá okna,” upozorňuje recepční. Ještě že máme baterku. Otáčíme kohoutky, ale voda neteče. “No ano, voda neteče. Používáme tu, která je před hotelem.” “A záchod tady máte?” “Samozřejmě, je právě naproti.” Díra v betonu a dvě šlapátka. “Jak se splachuje?” “Nesplachuje se. Jednak neteče voda, a jednak je rozbitý odpad. Všichni chodíme ven.” Už se raději na nic neptáme, jen si bereme klíče. Přečkat noc a rychle pryč. Kyrgyzstán bude opravdu muset “pár let” počkat. Byla by ovšem škoda nechat se odradit prvním špatným hotýlkem. Kyrgyzstán je krásný a s tím sebehorší ubytování nemůže nic udělat.
MORE – NAŠE POLJE
Issyk-Kul je obrovské jezero ležící ve výšce 1600 metrů nad mořem, obklopené horskými hřbety. Je hluboké více než 600 metrů a jeho nikdy nezamrzající vody jsou bohatou zásobárnou ryb.
Co si tedy vybrat? Třeba “kyrgyzské moře”. Nebo také “horké jezero”. Ano, je řeč o Issyk-Kulu, obrovském jezeře v horách. Plochou je menší než známější Aralské jezero v Kazachstánu, ale je hluboké přes 600 m a vody má dvakrát více. Jezero je obklopené ze dvou stran horskými hřbety: Kungej Alatau (“obrácený ke slunci”) a Terskej Alatau (“odvrácený od slunce”). Přesto že je Issyk-Kul ve výšce 1600 metrů, nikdy nezamrzá. Issyk-Kul není jen místem rekreace, je i bohatým zdrojem ryb. “More – naše polje,” říkají rybáři u města Balykči, dřívějším Rybače. Ryb je v jezeře dost a bohaté úlovky se hned na břehu jezera zpracovávají v rybárenských závodech. S nejjednodušším zpracováním si poradí rybáři sami – vykuchané ryby usuší na slunci a navlékají na drátky. Prodej mají na starosti děti, které v Balykči vyhlížejí projíždějící auta a hlavně autobusy. “Kupte si sušené ryby, solené jen za deset somů.” “Ne, moje jsou mnohem lepší,” odstrkuje malého prodavače starší konkurent. Kdo se dostane k otevřeným dveřím první, má výdělek téměř jistý, protože sušeným rybám jen málokterý cestující dokáže odolat.
V zimě mají rybáři práci navíc, ale odměnou je jim zpestřený jídelníček. U Balykči přezimují labutě, které lovci loví. Hospodyňky si musejí při nákupu dávat pozor, protože některé jsou cítit rybinou a bahnem a takové kousky rozhodně žádnou pochoutkou nejsou.
KDE NEŽIJÍ VEGETARIÁNI
Pastevecký a kočovný způsob života určuje jídelníček Kyrgyzů. Základem je maso, pochoutkou jsou smažené placky z listového těsta – katamy. Zapíjí se kumysem, což je zkvašený, lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka.
Kyrgyzstán je ovšem spíše zemí pastevců než rybářů. Pastevecká tradice zanechala stopy v celém životě Kyrgyzů, od zvyků kolem narození dětí, svatby až po pohřeb. Odlišná je samozřejmě i kyrgyzská kuchyně. “Tak vegetariány byste u nás hledali dlouho,” říká Anarbek, který má stádečko několika ovcí, ale se zvířaty nekočuje, protože má ještě malé pole, na němž pěstuje obilí. “Maso je základ. Je sice drahé, ale bez něj to není ono. Takový bezparmak… Hned bych si dal.” Bezparmak je národním jídlem i v sousedním Kazachstánu. Když chtějí návštěvu opravdu pohostit, uvaří v kotli rozporcovaného berana a do vývaru ještě dají uvařit lapšu – nudle. Maso se promíchá s lapšou, postaví se doprostřed stolu na společný talíř a každý si rukama nabírá podle chuti, proto také bezparmak – pět prstů. Zapíjí se bujonem. Po několika návštěvách v různých rodinách máme bezparmaku už dost.
“Dnes udělám katamy,” slibuje hospodyně. Na stůl pak přináší smažené placky z listového těsta, je to opravdu pochoutka. No a na zapití samozřejmě kumys – zkvašený, lehce alkoholický nápoj z kobylího mléka. Ten se mezi pastevci pije ve velkém množství. Vyrobit dobrý kumys není legrace. Nadojené kobylí mléko se po celý den přidává do vaku z kobylí kůže – saby – a večer se tluče dřevěnou holí, dostane kolem 2000 ran. Ráno je kumys hotov. Vak musí být stále v teple a jednou za týden je třeba ho dobře umýt a vyudit.
CHYTŘÍ VLCI A PASTEVCI
A jak dnes žijí pastevci, pro které je kočovnická tradice stále nedílnou součástí jejich života? Tolik se toho změnilo, a přece – práce je pořád dost. Ta je přesně rozdělena mezi muže, ženy a děti. Když je třeba pomoci, dělá muž i ženskou práci, ale nesmí ho nikdo ze známých vidět. “Honem sem pojďte, to budete koukat,” volá hospodářův švagr a táhne nás ke kravám. “A na co máme koukat? Obyčejné dojení krav.” “Copak to nevidíte? Hospodář a dojí krávy,” vysvětluje švagr. “Veliká ostuda, vždyť je to ženská práce.”
Mimo dojení krav a kobyl mají ženy na starosti ještě vaření a nošení vody. Aby s nošením pomohl muž, nepřipadá v úvahu – to je přece také ženská práce. Muži mají na starosti výrobu kumysu a stáda. Jinak se pasou ovce a kozy, jinak krávy a jinak koně. Stádo se žene vždy tak, aby zvířata nepošlapala nespasenou trávu a aby jim v poledne nesvítilo slunce do očí. Večer se stádo přižene zpátky k jurtě – stanu, ve kterém pastevci s rodinou přes celé léto bydlí. O všech zvířatech má hospodář přehled.
“Kde je ten černý beránek, který šel na pastvu poprvé?” Všichni hledají, hospodář se vrací na pastvinu, ale beránek nikde. “Tak nás asi navštívil vlk nebo liška,” smutně říká hospodář. “Musím lépe hlídat, abych nedopadl jako sousedi. Večer se jim ztratili tři koně. A za to nemůže vlk, ale oni sami, protože jim špatně svázali nohy. Teď už se koníci asi prohánějí vysoko v horách, ale za pár dní je vlci stejně dostanou.” Vlci jsou chytří. Když se vydávají zjara pastevci se svými stády z údolí do hor, kde stráví léto, číhají na nejužších místech cesty a ovce shazují do propastí, aby pak mohli nerušeně hodovat.
Po rozpadu kolchozů je pastevců i zvířat mnohem méně a už se nekočuje daleko. Každý pastevec má své místo, kam se – pokud se vloni osvědčilo – zase vrací. Zpátky do vesnice v údolí kočuje až v říjnu nebo začátkem listopadu. Když má malé děti, musí se vrátit už v září, aby stihly včas školu.
UKRADENÉ NEVĚSTY
Dětí mají pastevci hodně. Největší radost má hospodář z prvorozeného syna. Když se narodí první dcera, nevadí, další bude určitě syn. Jakmile je syn konečně na světě, už v porodnici začne oslava. Bude komu předat hospodářství. Po návratu z porodnice oslavy pokračují a prarodiče vybírají jméno. Rodičů se nikdo neptá. Často se nikdo neptá ani nevěsty, koho si chce vzít. Ženich nevěstu ukradne, a už je ruka v rukávě. “Teď už to není, jak bývalo,” říká hospodyně. “Mladí spolu často chodí, a pak se vezmou. Ukradených nevěst je čím dál méně. Já jsem viděla manžela před svatbou jen jednou, pak mě ukradl a podruhé jsem ho viděla až na svatbě.”
Dnes se nevěsty nekradou. Mladé ženy současného Kyrgyzstánu už si své ženichy často vybírají samy.
Svatba – toj – není vůbec levná záležitost. Svatební hostina trvá tři dny a po nějaké době je třeba ještě zaplatit rodičům nevěsty kalyn. Ten se platí buď v penězích, nebo dobytkem. Rodiče nevěsty pak návštěvu oplatí a ženichovu rodinu obdarují. Při každé návštěvě je hostina, na kterou vždycky doplatí jeden nebo více beranů, a někdy dokonce i koní. Na hostiny si Kyrgyzové potrpí, a pokud není právě co slavit, oslavuje se šerne – několik rodin se domluví a každý týden jedna vystrojí pro ostatní hostinu. Zapíjí se vodkou a vodky musí být hodně!
“Tak až do dna! Všichni jsme sice muslimové, ale bez vodky to zkrátka nejde,” omluvně říká hospodář a pronáší slavnostní přípitek – tost.
Slaví se i pohřby. Hned po úmrtí se postaví smuteční jurta, mrtvý se položí za závěs a ženy kolem pláčí a naříkají. Muži do jurty nejdou, musejí stát venku. Pozůstalí a známí čekají tři dny, pak mrtvého zabalí do látky a pohřbí do hrobu. Uzbeci, Kazaši a Dunganové pohřbívají mrtvé ještě tentýž den. Rakve ani rodinné hroby Kyrgyzové neznají, každý má místo a pomníček na hřbitově jen pro sebe. Při stavbě pomníku, což bývá nejčastěji po roce od úmrtí, se zařízne kůň, pozvou se známí a na hřbitově se pohostí. Pak už se na hřbitov příliš nechodí, Dušičky Kyrgyzové totiž neslaví.
HRY S BEZHLAVÝM KOZLEM
Hostiny nejsou jedinou zábavou Kyrgyzů, volný čas věnují i hrám. Na pastvinách jezdí nejvíce na koni a tohle umění ovládají dokonale. Aby také ne, když do sedla vysazují děti, kterým nejsou ještě ani tři roky. Jezdecké umění mají příležitost zúročit při jezdeckých soutěžích, kdy musejí nejen prokázat, že mají rychlé koně, ale důležitá je i zručnost. Při některých výročích dává oslavenec ceny (nejčastěji dobytek), o něž se pak soutěží.
Nejnapínavější je asi kozlodraní, svérázný koňský fotbal. Proti sobě hrají dvě mužstva po pěti hráčích, kteří sedí na koni. Hřiště má dvě branky a doprostřed se dá bezhlavý kozel. Úkolem hráčů je kozla sebrat a projet soupeřovu bránu, čemuž se protihráči snaží samozřejmě zabránit. Kozlodraní cvičí i malé děti, ale nehrají s bezhlavým kozlem, vystačí si třeba i s kusem hadru.
Mezi chlapci je oblíbený také alčyk. Do kruhu dají ovčí kostičky a dalšími kostičkami je z kruhu vyrážejí. Kdo vyrazí kůstek nejvíce, vyhrává. Děvčata se mohou jen dívat – alčyk je pouze pro chlapce.
UČITELOVÁNÍ V HORÁCH
Mezi Kyrgyzy jsou silné příbuzenské vztahy a každý by měl znát své předky alespoň čtyři generace zpátky. Většinou je také znají, ale ten, kdo se v příbuzných nevyzná, může mít s pochopením vzájemných vztahů problémy. “Zítra přijede na návštěvu sestra,” oznamuje Nurgul. “Sestra? Vždyť jsi říkala, že jste jen čtyři sourozenci.” “Jistě, doma jsme čtyři, ale ta, která přijede, není rodná sestra.” Že by sestřenice nebo nevlastní sestra? “Vaši rodiče byli sourozenci?” “Kdepak, ale můj otec Karalbek měl otce Moldokmata a ten měl otce Naskeje. Žibek má otce Ajbeka, jeho otec byl Saparbek a jeho otec Murzachmat. No a Murzachmat s Naskejem byli rodní bratři, takže my jsme také sestry. Vždyť je to docela jednoduché.” Docela jednoduché. Raději se dál neptáme, protože o našich prapředcích a jejich sourozencích toho moc nevíme.
Od pastevců se vracíme do vesnice v údolí. Bydlíme u Ajbeka, učitele zeměpisu. Jaké to je, být učitelem v kyrgyzských horách? Učitelé tady neměli nikdy na růžích ustláno. Po roce 1917 se začalo učit ve velkém – negramotnost byla téměř 90 %. Učil každý, kdo uměl alespoň trochu psát, a co neuměl, musel se doučit v několikatýdenním rychlokurzu. Hodně učitelů ve 30. letech své povolání ovšem draze zaplatilo. Pro basmače – partyzánské bojovníky proti novým sovětským pořádkům – byli učitelé zrádci, se kterými není možné mít žádné slitování. Během 2. světové války se vedlo dobře málokomu a po válce ještě dlouho trvalo, než se něco začalo lepšit. “Práce bylo hodně a prázdniny jsme neznali,” říká Ajbek. “V létě jsme museli pomáhat v horách u čabanů nebo se zavlažováním polí ječmene a brambor a v zimě zase odklízet sníh. To všechno byla práce pro učitele a žáky. Na druhou stranu jsme zase dostávali z kolchozu obilí a maso, na zimu jsme měli zadarmo uhlí a přes celý rok elektřinu. Teď už jenom učíme, ale na uhlí, dřevo a elektřinu peněz z mého platu moc nezbude.”
Vystačit s 600 somy (asi 500 korun) na měsíc není vůbec jednoduché, přesto si Ajbek příliš nestěžuje. “Když se rozpadl kolchoz, lidi přišli o práci a jsou živi jenom z toho, co se jim urodí na malém políčku. Trocha brambor a ječmene, pár ovcí. Já mám práci pořád a ještě dostávám příplatky za práci v horách. Musíme si ale ve škole brát hodně hodin navíc, abychom si vylepšili výplatu.”
Týdenní úvazek učitele je jen 18 hodin, ve skutečnosti učitelé učí často i přes 25 hodin. Prázdniny trvají tři měsíce – od začátku června do konce srpna. Do školy se ovšem chodí i v sobotu. Školství je v Kyrgyzstánu jen dvoustupňové – základní škola trvá 11 let a po jejím skončení se mohou žáci hned hlásit na univerzitu.
Se znalostmi jsou na tom kyrgyzské děti velice dobře. A nejen děti – zeměpisné znalosti jsou výborné i u dospělých Kyrgyzů. Téměř všichni znali Československo a teď i českého a slovenského prezidenta. Horší je to ve škole s učebními pomůckami. “Mapy nám chybí,” stěžuje si Ajbek. “Máme pořád ještě sovětské, přelepoval jsem změněné názvy, vybarvoval nově vzniklé státy, ale už dosluhují. Nové asi těžko dostaneme, jedna mapa stojí přes 100 somů. S učebnicemi a ostatními pomůckami je to podobné.”
Mapy jsou vzácné zboží. Když jsme si při odjezdu z vesnice v autobusu rozložili mapu Kyrgyzstánu, hned si ji všichni spolucestující chtěli prohlédnout, a někteří dokonce říkali, že se do mapy ještě v životě nepodívali.
Autobus zastavuje a dál se musí pěšky. Jsme na hranici dvou oblastí (krajů) a přes ni autobusové linky nevedou. Jiný kraj, jiná doprava.
ČERNÁ DÍRA
Rozhlížíme se, jak dále k jezeru Son-kjol. Je prý překrásné, položené uprostřed hor ve výšce přes 3000 m. Odsud nám zbývá ještě asi 70 km po špatné kamenité cestě. Snad zastaví projíždějící náklaďák, který vozí uhlí z povrchového černouhelného dolu. Máme štěstí. Nasgul, skladnice z dolu, právě jede do práce na novou směnu. Spolu s ní nastupujeme do kabiny náklaďáku. “Z dolu je to k jezeru už asi jen 30 km. Snad vás něco vezme.” Nevzalo. Na horách nad “černou dírou” se popásají koně. Dvě ženy vyšly z jurty pro vodu, ale jinak je tu mrtvo. Co teď? Nasgul nám výlet k jezeru skvěle vynahradila. Vzala nás s sebou do dolu, přímo do centra dění. Je právě svačina. “Zdravstvujtě. Vy špiony?” snaží se o žert vedoucí provozu. Dělníci nám podávají hrníček a nabírají z velké konve kumys. Nasgul nás vede k těžební jámě. Staré opotřebované stroje, bagr, nákladní auto až po podvozek ve vodě. Nikdo se zde nepředře, ale život tady stejně není lehký.
Sto dvacet zaměstnanců pracuje na dvě směny, vždy po 15 dnech. Spí se v pokojích po osmi, v zimě mráz až -40 °C, domů daleko. Odměnou je plat dvakrát vyšší než kyrgyzský průměr – až 1500 somů. “Když budeme těžit pořád stejně jako teď, máme práci na 300 let. Zásobujeme celý Biškek, Kara-Baltu i Balykči. Škoda jen, že na uhlí v současné době moc lidí v Kyrgyzstánu nemá. V dole stojí tuna 350 somů a kdo si ji kupuje, platí už 650 somů. To si někdo nevydělá ani za měsíc. Však také berou za své všechny stromy, protože nařezat si dříví je zadarmo,” vypráví “direktor”.
HORKÉ VZTAHY VE FERGANSKÉ NÍŽINĚ
I když se při pohledu na mapu Kyrgyzstánu může zdát, že kromě vysokých hor už jsou tu jen ještě vyšší hory, jedna výjimka existuje. Ferganská nížina. Jmenuje se podle města Fergana, které je v Uzbekistánu – ostatně do Kyrgyzstánu zasahuje jen malá část celé Ferganské nížiny. Zatímco v horách se užije teplý svetr i v létě, ve Ferganské nížině slunce nemilosrdně pálí. Čtyřicetistupňová vedra rozhodně nejsou vzácností. Na druhou stranu právě díky tomu se v Kyrgyzstánu může pěstovat bavlna, tabák, slunečnice i rýže. Nouze není ani o zeleninu a ovoce – broskve, nektarinky, meruňky, hroznové víno, jablka, rajčata, ořechy, melouny. Na trhu je všeho dost a až neuvěřitelně levné. Ceny oproti horám nejsou ani poloviční. Kdo přejde hranici do Uzbekistánu, nakoupí ještě levněji. “Dřív jsme hranice mezi sebou nepotřebovali. K čemu to také je, asi aby jenom trápily lidi. Z uzbeckých celníků máme strach pořád, nikdo neví, co je napadne,” rozčiluje se řidič mikrobusu, protože hranice do Uzbekistánu jsou pro auta i autobusy uzavřené. Pro místní je to těžší ještě o to víc, že na druhé straně hranice mají často příbuzné.
“Tak kde je to lepší, v Kyrgyzstánu nebo v Uzbekistánu?” ptáme se na uzbecké celnici. “Přece tam, kde jste doma,” bez váhání odpovídá celník. Na kyrgyzské straně žije hodně Uzbeků, kteří s Kyrgyzy pořád dobře vycházeli. Jen začátkem devadesátých let po rozpadu SSSR dostaly dobré vztahy pořádné trhliny. Při rozdělování kolchozní půdy přišli Uzbekové zkrátka, a proto se začali o svá práva hlásit se zbraněmi v ruce. Na obou stranách byli mrtví, ale dnes už vášně opadly.
Jestli se Biškek nemůže pochlubit bohatou hiostorií, města ve Ferganské nížině jsou pravým opakem. Druhé největší město Kyrgyzstánu Oš slaví 3000 let od založení, starobylý je i Uzgen a Džalal-Abád. Ošský bazar byl proslavený v celé Střední Asii a město bylo jednou ze zastávek na hedvábné stezce. V Oši se musíme s Kyrgyzstánem rozloučit a vrátit se autobusem do kazašské Alma-Aty. Kyrgyzstán si nás získal. Pastevci v jurtách, koně pasoucí se volně na horských pastvinách, stáda beranů a koz a všude dobrosrdeční lidé. Na první pohled tak nevypadají, ale kdo je poznal, bude jistě souhlasit. Jen škoda, že tržní myšlení proniká už i sem a samotné Kyrgyzy to mrzí. “Jestli jsme se měli dřív líp nebo hůř, na to se názory různí. Ale že jsme drželi všichni pohromadě a všechno nepřepočítávali na peníze, v tom se určitě shodneme,” s povzdechem říká knihovnice v ošské knihovně.
V září jsou po celém kalifornském pobřeží mlhy, úporně sedí těsně nad Pacifikem a silnice se často dostane nad jejich úroveň, oceán zmizí v oblacích vodních par. Měl jsem štěstí, našel se i slunečný den. Na malé pláži spal velký osamocený samec rypouše, na krku měl četné krvavé šrámy z předchozích bojů. V němém úžasu jsem pozoroval spící horu masa a tuku. Samec náhle zabublal a vztyčil se do výšky.
Rypouši jsou největší ploutvonožci a jsou dokonale přizpůsobeni k životu ve vodě. Potápějí se do hloubky 350-650 metrů. Údaje o rekordech se ale liší, různé prameny uvádějí dokonce hloubky 894 až 1500 metrů. Průměrný pobyt rypouše pod vodou je uváděn 19,2 minuty, nejdelší ověřený je 48 minut. I v tomto ohledu však mají rypouši své rekordmany, kteří údajně vydrželi pod vodou déle než hodinu, a podle dalšího zdroje dokonce 119 minut!
Rypouši loví chobotnice, rejnoky, malé žraloky a ryby. Na zemi se pohybují neohrabaně, skrčením a natažením velmi pohyblivé páteře. Nápadní jsou výrazným pohlavním dimorfismem, samci jsou podstatně větší. Během roku migrují v oceánech, dvakrát do roka se shromažďují na stále stejných plážích. Jedinými predátory, kteří je uloví, jsou žraloci a kosatky dravé. Systematikové popsali dva druhy rypoušů, oba mají velmi blízkou biologii, liší se pouze velikostí, dobou rozmnožování a délkou laktace. V ZOO jsou chováni velmi vzácně, denně zkonzumují 60 kg sleďů. V osmdesátých letech devatenáctého století byli masově vybíjeni a dostali se za kritickou hranici vyhubení. Jen díky účinným ochranářským opatřením neskončili pouze jako muzejní exponáty.
LIDSKÁ CHAMTIVOST HNALA RYPOUŠE NA JATKY
Přírodní rezervace Año Nuevo se stala útočištěm rypoušů v roce 1955. Už ve dvacátých letech však vláda USA vyhlásila ochranu těchto zvířat, která se v roce 1892 dostala na pokraj vyhubení. Tehdy zůstalo na ostrově Guadalupe posledních 100 rypoušů.
Pacifický oceán obývaly statisíce rypoušů severních, než je v devatenáctém století objevili lovci. Jen v roce 1860 jich bylo uloveno 250 000. Lovci dokázali za den pobít až 400 rypoušů. Čtyřmetrový rypouš poskytl 325 litrů tuku, zpracovala se pouze kůže. V roce 1892 se dostali na pokraj vyhubení. Na ostrově Guadalupe v Baja California zůstalo posledních 50 až 100 zvířat.
V roce 1922 naštěstí vyhlásilo ochranu rypoušů severních Mexiko, o několik let později je následovaly Spojené státy americké. Nyní, když mají zajištěnu plnou ochranu, je meziroční nárůst populace asi 14 %, ročně se narodí okolo 25 000 mláďat. Samice poprvé rodí ve 3-4 letech. Samci dospívají v pěti letech, v osmi letech jim mohutní horní pysk, harémy si začínají tvořit mezi osmým až dvanáctým rokem. Rypouši nejsou nijak dlouhověcí, dožívají se 14 až 15 let.
Rypouší život je, velmi zjednodušeně řečeno, sháňka po potravě a rozmnožování.
Během roku rypouši samotářsky migrují a neopouštějí vodu. Poprvé se shromažďují v období línání. Je to nepříjemné období, se starou srstí se odlupuje i povrchová vrstva kůže, která visí v cárech. Línání probíhá postupně, v dubnu až květnu línají samice a mláďata, v květnu až červnu mladí samci, v červenci až srpnu dospělí samci.
KRVAVÉ BOJE O SAMICE
V listopadu nastává období, kdy samci začínají bojovat o dominantní postavení – narážejí do sebe mohutnými těly a snaží se navzájem přetlačit. Vítěz si sestaví ze 40 až 50 samic harém, který během říje oplodňuje.
V listopadu začíná období rozmnožování, zvířata se podruhé vracejí na místa, kde se narodila. Samice se shromažďují na plážích, v pravidelných intervalech loví potravu, připravují se na dny půstu. Alfa samci začínají bojovat o dominantní postavení. Staví se proti sobě, narážejí do sebe mohutnými těly a snaží se navzájem přetlačit. S blížícím se obdobím páření jsou boje o získání co největšího počtu samic stále urputnější. Na tělech samců přibývají krvavé šrámy, které si způsobují zuby. Koncem prosince se tvoří harémy, dominantní samec shromáždí 40 až 50 samic. Alfa samec zaujme postavení uprostřed harému, mladší beta samci leží na okraji. Další dospělí, takzvaní periferní samci jsou rozloženi paprskovitě v dostatečné vzdálenosti a doufají, že se jim přece jen podaří využít nepozornosti dominantního samce a najdou šanci k páření. Vládce harému hladoví a veškerou pozornost věnuje hlídání samic, nepustí je ani k vodě. Kolonie je v této době velmi hlučná, zvláště vyniká hlasité “bublání” mohutných samců. Na čenichu mají jakýsi chobot, který působí jako rezonanční orgán a podle něhož dostali nepříliš šťastný český název. V době říje se jeho velikost až zdvojnásobí. Říje trvá 3 až 5 dnů. Samice jsou schopny páření již 24 dní po porodu předchozích mláďat, avšak oplodněné vajíčko se nevyvíjí. Důvodem je pravděpodobně značná spotřeba energie, která by samici v době půstu a kojení chyběla. Tento unikátní fenomén je známý i u jiných savců. Březost rypoušů trvá 11 měsíců, protože se však první 4 měsíce vajíčko nevyvíjí, je skutečná březost sedmiměsíční.
První mláďata se na plážích rodí okolo Vánoc. Většina však až koncem ledna, v rozmezí 25-28 dnů. Po narození měří mláďata 127 cm a váží 30 až 45 kg. Jsou vychovávána ve společných školkách a živí se velmi tučným rypouším mlékem. Kojení trvá až pět týdnů a samice za tu dobu ztratí až polovinu své hmotnosti. Mladí rypouši rychle rostou, za dalších 27 dní už váží 158 kg. Odstaveni jsou v pěti až šesti týdnech, v té době línají, černý kožíšek nahradí zářivě stříbrný. Zpočátku se bojí vody, odvažují se pouze do prohlubní s dešťovou vodou a do mělčin. Ale plavat se učí velmi rychle a ve vodě tráví stále více času. Koncem dubna se rozptýlí po Pacifiku.
STÁTNÍ PŘÍRODNÍ REREVACE AÑO NUEVO – RYPOUŠÍ RÁJ
Kolonie rypoušů severních se v rezervaci Año Nuevo úspěšně rozrůstala – první mládě se zde narodilo v roce 1961 a dnešní stav kolonie je asi 11 000 zvířat. Každý rok v lednu se tu rodí okolo 2000 malých rypoušů.
Na pacifickém pobřeží USA můžete pozorovat kolonie rypoušů severních v Kalifornii, jižně od Santa Cruz ve státní přírodní rezervaci Año Nuevo, která je pojmenována podle protilehlého ostrova. První rypouš se na Año Nuevo vrátil v roce 1955, první mládě se zde narodilo o šest let později. Na konci osmdesátých let se kolonie rozrostla už na 2000 zvířat. V sezoně 1994/95 se zde již narodilo 2000 mláďat, současný stav kolonie je asi 11 000 zvířat.
Po zaplacení symbolického vstupného absolvujete v návštěvnickém centru menší školení a zavážete se, že se nepřiblížíte ke zvířatům více než na 7 metrů. Cesta parkem je dobře značená, pro větší pohodlí jsou písečné duny místy pokryty rohožemi. K pozorování rypoušů jsou určeny dvě vyhlídky, jižní a severní. Velká dunová pláž na severu je pro návštěvníky uzavřena. Klid zvířat střeží dobrovolníci ve žlutých bundách, kteří navzdory studenému větru ochotně podávají informace celý den.
Konec září, kdy jsem kolonii navštívil, není obdobím nejlepším. Nejvhodnějším měsícem k návštěvě rezervace je leden, kdy se rodí mláďata a probíhá páření. Nejvíce zvířat je tu shromážděno v březnu, nejméně právě v září. Navíc pozorování ztěžují věčné mlhy. Nakonec jsem však za jednoho slunečného dne spatřil na pláži spát velkého osamoceného samce, na krku měl z předchozích bojů četné krvavé šrámy. Zdálo se, že na akční fotografii není nejmenší šance, hora masa a tuku tvrdě spala. Fotoaparát se nedočkavě chvěl na stativu. Když už jsem chtěl čekání vzdát, samec náhle zabublal a vztyčil se do výšky. Závěrky obou mých fotoaparátů pracovaly tak dlouho, dokud nedošly filmy. Převinout jsem již samozřejmě nestačil.
Na další pláži se pod útesem v klidu povalovalo asi 200 samic, o období páření pravděpodobně teprve tiše snily. Samci ještě neměli vyvinuté mohutné čenichy, ale jejich “bublání” bylo dobře slyšitelné. Pomalu již začínali nacvičovat souboje, ve vodě bylo vždy několik dvojic, které trénovaly přetlačování. Nejvíce rypoušů jsem viděl dalekohledem na stejnojmenném protilehlém ostrově, který byl jejich těly doslova posetý.
Pozorování kolonie rypoušů je nejen pro zoologa nezapomenutelný zážitek. I když foukal studený vítr, nemohl jsem se od podívané odtrhnout. Pobyt je povolen do západu slunce, zůstal jsem na pobřeží sám a nikdo mi nebránil, abych se mezi rypouši procházel. Měl jsem však dlouhá skla, a tak jsem mohl fotografoval z dostatečné vzdálenosti. Nechtěl jsem rypouše rušit, což bylo dobře, neboť znenadání “vyrostl” ze země strážce parku, pozdravil, zkontroloval moje povolení a naznačil, že je čas stanoviště opustit.
Na zpáteční cestě jsem se ještě stavil u rypoušího obra, ležel bez hnutí a nevěnoval mi pozornost. Nicméně jsem mu poděkoval za pózu, kterou mi předtím věnoval.
KOLONIE PIEDRAS BLANCAS
Další, snadněji dostupná kolonie se zdržuje jižněji, na pláži Piedras Blancas blízko pobřežní silnice č. 1, severně od Cambrie. Je pod patronací “Společnosti přátel rypoušů”. O populační dynamice rypoušů svědčí její historie. Dvacátého pátého listopadu 1990 připlulo do zátoky prvních 24 rypoušů. Na jaře 1991 zde již bylo přibližně 400 zvířat. V lednu 1992 se zde narodilo první mládě. Kolonie se začala velmi rychle rozrůstat. V roce 1993 se narodilo přibližně 50 mláďat. V roce 1995 to bylo již 600 mláďat. Populace se neuvěřitelně rozrůstala. V roce 1996 se počet narozených mláďat přiblížil k tisíci a kolonie se roztáhla po pobřeží. Dnes žije v kolonii Piedras Blancas asi 7500 rypoušů.
Další kolonie jsou na jihu na ostrovech San Miguel a San Nicolas. Současná světová populace rypoušů severních se odhaduje na 160 000 až 200 000 zvířat.
RODINA RYPOUŠŮ
Rypouš sloní (Mirounga leonina) je největší ploutvonožec, je 4,5-6 m dlouhý a samci váží 3700 kg. Rekordní délka je 9 m a hmotnost 5000 kg. Samice měří 2-3 m a váží 900 kg. Rozmnožuje se na subarktických ostrovech a jižním pobřeží Argentiny, tři velké populace se zdržují na jihu státu Georgia, USA a severozápadním Atlantiku. Zvláště zvířata, která se ještě nerozmnožují, migrují až na vzdálenost 5 tisíc km. Příležitostně jsou pozorována u pobřeží jižní Afriky, Nového Zélandu, Austrálie a v Indickém oceánu. Obdobím rozmnožování je září až listopad. Období kojení a odstavu je delší než u rypouše severního. Rypouš severní (Mirounga angustirostris) je druhý největší ploutvonožec, měří 4-5 m a samci váží 2000-2700 kg. Samice měří 2-3 m a váží 900 kg. Areál tohoto rypouše je od jižní Aljašky až po poloostrov Baja California. Je vývojově starší než rypouš sloní.
“Nic jiného než vyniknout nad průměr nám nezbývá,” myslí si o možnostech naší země bývalý předseda Akademie věd České republiky pan profesor Zahradník. Když jsem otvíral dveře jeho pracovny v sídle České akademie věd naproti Národnímu divadlu, měl jsem pocit novorozeněte hozeného do pračky. Snad bych mohl nadneseně říci – vcházel jsem tam s pocitem vlastní intelektuální nedostatečnosti.
Brzy mě to přešlo. Zjistil jsem totiž, že pan profesor je nejenom inteligentní člověk, ale, a to především, člověk. “Dáte si kafe?” zeptal se a objednal ho u sekretářky. “Víte, já mám dneska snad druhý trochu volný den v tomhle roce, tak si můžeme povídat,” dodal, když viděl, jak se dívám na hodinky, abych ho neokrádal o čas. Pak jsem se podíval nad jeho pracovní stůl. Visí tam portrét prezidenta Masaryka. Přiznám, že mi jde mráz po zádech, když pod podobným portrétem vidím zasedat některé současné pohlaváry. To, že v této pracovně je Masarykův portrét na svém místě, jsem měl zjistit během chvilky. Humanismus, lidství a tolerance je to, co profesorovi Zahradníkovi nadělily do kolébky sudičky opravdu štědře. “Víte, na švindlu se nedá postavit ani králíkárna, natož pak společnost,” řekl mi, když si míchal kafe a já ještě nezapnul diktafon. “Ono je nutné být soudný a být si vědom své ubohosti, která spočívá v tom, že stačí jeden virus nebo nevhodná reakce několika buněk, a během pár týdnů z nás jsou tři až čtyři kilogramy fosforečnanu vápenatého.” Pak zapálil svíčky na adventním věnci, který ležel na stole.
Pane profesore, pro vás se věda stala posláním. Jak jste se k této celoživotní lásce dostal?
Jako ke každé lásce – těžko a komplikovaně. Do patnácti jsem byl nevalný student, který neměl rád latinu, zpěv, matematiku a zeměpis. Jediné, co mě přitahovalo, byla chemie. Pak se všechno radikálně změnilo – asi za to mohli mladí a skvělí profesoři právě těch “nenáviděných” předmětů. Najednou jsem prostě cítil, že mě vědění přitahuje. Touha po chemii však zůstala tou hlavní. Rodiče byli tak laskaví, že mi dovolili zařídit si malý pokojíček jako laboratoř. Dodnes jsem jim vděčný za to, že mi ani po výbuchu směsi chlorečnanu s fosforem pokusy nezakázali. Upřímně řečeno – dost se jim divím.
Za svůj obor jste si vybral fyzikální chemii. Můžete nějak laikovi vysvětlit, proč vás právě toto odvětví tak přitahuje?
Můj širší obor je fyzikální chemie, ten užší kvantová chemie. Byla to totiž právě fyzika, která udělala z chemie exaktní vědu. Na kvantové chemii je úžasné to, že dovoluje rozvíjet obor, tedy chemii, nejen cestou pokusnou, ale i čistě výpočtovou. S ohledem na dokonalost a obrovskou výkonnost dnešních počítačů to znamená, že se můžeme dobře orientovat v nových oblastech bez obrovské spotřeby chemikálií a bez časově velmi náročných pokusů.
V březnu skončilo vaše druhé funkční období v čele Akademie věd České republiky. Těšíte se na “důchod”?
Ano. Těším se na to, až se stanu povalečem, jak já říkám – playdědečkem…
Promiňte, ale nevěřím. Těžko si vás dovedu představit, jak sedíte na lavičce a krmíte sýkorky…
Já tím povalečstvím myslím to, že se vrátím k tomu, co je mně, pochopitelně kromě mezilidských vztahů, které jsou pro každou živou bytost maximálně důležité, nejbližší – k chemii. Chtěl bych pokračovat ve svých výpočtech, pokusím se vyprovokovat některé své kolegy k provedení určitých pokusů, na které už chvíli myslím, a chtěl bych napsat jednu, možná dvě knížky. Ale když je člověku dvaasedmdesát, tak nemá nárok na žádná zpupná přání. Takže to naznačuji jenom jako možnost, pokud Nebe s velkým N k tomu dá souhlas.
Mluvíte o Nebi. Jste věřící?
Ne, nejsem a bolí mě kvůli tomu srdce, protože si uvědomuji, že lidé upřímně věřící, jako je třeba moje žena, jsou na tom lépe než my, kterým tento dar nebyl dán.
Možná nejde jen o dar, ale i o určitou dávku bázně, vědomí, že to, co udělám, bude někým buď odměněno, nebo potrestáno. Nejenom v křesťanství a jeho představě ráje nebo pekla, podobnou filozofii mají i buddhisté s karmickým dopadem všech našich činů na budoucí životy.
Jistě, v této době je jakákoliv bázeň zcela vyhubena. My nejsme demokraty, ale demográty a podvědomě cítíme, že možné je udělat téměř cokoliv, tedy s výjimkou třeba nájemných vražd, které dosud nejsou moc populární a tolerované, a nestane se vlastně nic. Přesto a důrazně varuji před drobnými krádežemi. Ty jsou postihovány a lidé jsou za ně odsuzováni. Rozumný člověk krade od pořádného sloupku miliard výše. Pak nedává spropitné v řádech korun nebo stokorun, ale milionů, a prochází růžovým sadem.
Zní to skepticky…
No, že bych byl nějaký zarytý optimista, opravdu říci nemohu, ale v podstatě jsem spíš na té straně úsměvu a víry v budoucnost než na straně nepolepšitelné skepse.
Co to znamená “v podstatě”?
Když vidím, že v některých zemích a oblastech světa je slušnost, ohleduplnost, úcta k životu, úcta k lidství a tolerance běžná, dává mi to sílu věřit. Věřit, že nedostatečná slušnost, ubožácké hádky a lidská malost nejsou, řekněme ve Skandinávii, běžný standard a že i my se někdy dostaneme na stejnou úroveň.
Měli bychom se učit v cizině?
Je spousta jevů, které bychom nemuseli přejímat. Když člověk zkoumá rysy jakékoliv současné společnosti, tak při poctivém hodnocení musí přiznat, že všechny ty negativní věci, o kterých jsem mluvil, jsou patrné i v těch nejrozvinutějších demokraciích západní civilizace, jejichž úroveň je však významně vyšší než naše. Takže ty trapné rysy, jako podvody, chorobná “odvaha” lhát, sklony k podrazům a úskokům jsou zhruba všude stejné. Rozdíl je ale v tom, jestli stejná dávka jedu vyteče do Tálínského rybníka, nebo Atlantského oceánu. Rozdíl je ve zředění. Ve vyspělých demokraciích prostě míra sprostoty vyčnívá méně než u nás.
Myslíte, že i tohle je důvod odlivu mladých nadaných vědců od nás do zahraničí? Nemám na mysli doby zaplaťbůh už minulé, kdy naši mladí inženýři jezdili do Německa montovat kovotěs, protože si víc vydělali. Myslím na Českou republiku třetího tisíciletí, kdy naši vědci, počítačoví experti, špičkoví manažeři míří za prací do zahraničí.
Představte si modelovou situaci – mladý harmonický pár. Mají se rádi, chápou se a tolerují. Potom se jim narodí dítě, třeba i druhé, a co dál? Jsou mladí a nehodlají zůstat natrvalo v životních podmínkách naprostých nuzáků. Chtějí běžný standard – třeba malý, ale vlastní byt, třeba ojeté, ale auto. V tom badatelství – mám to slovo raději než “věda” – jsou platy malé, i když, a to podtrhuji a mohu doložit zcela exaktně, ti, kteří opravdu pracují, jsou zdatní a ambiciózní, mají možnost získat finanční prostředky pomocí různých podpor a grantů. Potíž je v tom, že potřebují jakýsi počáteční impulz. To, že současná společnost není tak moudrá, aby prvotřídnímu renomovanému badateli, a je úplně jedno, jestli se zabývá husitstvím nebo fyzikou plazmatu, zajistila třeba půjčku od banky na to, aby si mohl pořídit byt, který by příštích dvacet let splácel, to není vina té mladé rodiny, je to kus bídy naší současné společnosti.
Podepisuje se tato situace na stavu vědy v naší republice?
Nepochybně podepisuje.
Mohu tedy parafrázovat název jednoho filmu a zeptat se, jestli jde o “konec vědy v Čechách”?
Ne. Pane redaktore, nešiřme bezdůvodně poraženectví a skepsi. Za prvé – nemluvím o stavu vědy v České republice, to není věcí předsedy Akademie věd. Mluvím právě a jenom o stavu v Akademii. Za druhé – v oblastech technických, ale i humanitních, které za té těžké čtyřicetileté doby utrpěly nejvíce, jsou desítky oborů, ve kterých jsme rovnocennými a zdatnými partnery západních kolegů, a jsou u nás stovky badatelů, kteří mají výborné renomé u kolegů z celého světa. Rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že jsme v roli chudáků nebo nerovnocenných partnerů.
Teď ale mluvíme o vyspělých zemích. Existují však části světa, které jsou svojí bídou a chudobou výstrahou, mementem. Co si myslíte o kontrastu mezi vyspělými technologiemi na jedné straně a chudobou třetího světa na druhé?
Tahle otázka je komplikovanější, než by se mohla zdát. Vyspělé technologie umožňují výrobu všeho možného (od lyží přes přístroje pro lékařskou diagnostiku až třeba po stíhačky) na tak dokonalé úrovni, že pozorovatel žasne. Má to jediný háček – bývá to tak drahé, že se nejenom rozvojové, ale i bohaté a nejbohatší země ptají stále častěji: “Můžeme si to dovolit?”
Je podle vás role vědy, nebo chcete-li badatelství, podceňována?
Víte, my nemáme nijak oslnivý průmysl a přes všechny podmanivé a fascinující krásy Prahy a celé země není ani turistický průmysl ještě na úrovni, kterou by u nás turista právem očekával. Takže podívejme se na to naprosto pragmaticky – nám prostě nezbývá nic jiného než být zemí intelektuálně nadprůměrnou. Je úplně jedno, jestli je člověk badatel, žurnalista, účetní, švec nebo kvantový mechanik – ale všechno, co se v této zemi děje, by mělo být na nezvykle, a dokonce až podezřele vysoké intelektuální úrovni. To je cesta, jak vyniknout nad průměr, cesta k tomu, zbavit se zažitého šlendriánství a malosti. Jenom tak získáme respekt světa.
Kdysi jste řekl, že jsme hodně zlenivěli…
Samozřejmě. Například jsem ještě nikdy neslyšel od žádného z důvěryhodných politiků, že by někdy klidným a přesvědčivým tónem řekl, že je nutné pracovat. Možná to zní banálně, ale je to základ všeho. Kdyby se například průmysl chtěl dostat dopředu za podmínek, jaké existují třeba v justici, byla by to katastrofa. Nejsem právník a je to můj vyloženě laický pohled, ale jsem přesvědčen, že kdyby se stejným entuziasmem, s jakým se řeší právní případy, řešili třeba lékaři “kauzy” pacientů, byly by hřbitovy přeplněné.
Hovoříte o průmyslu, ten se lidí přímo dotýká, je s nimi v nejužším kontaktu. Věda je však pro mnohé něčím neviditelným, nehmotným… Jak se díváte na určitou odtrženost vědy od “normálního” života?
U nás je už tradičně vztah veřejnosti ke vzdělání a vědě vstřícný a pěkný. Až se podaří ještě potlačit ubohé a nepravdivé pořady o všelijakých pseudovědách, astrologii a šarlatánství v televizi a rozhlase a až na jejich místo nastoupí poutavá popularizace věd, bude ještě lépe. Věřte mi, že pro zdar a prosperitu České republiky by to mělo opravdu význam.
Před rozhovorem jste mi řekl: “Provokujte mě.” Provokaci si tedy neodpustím. Hovoříte o Bohu, a zároveň jste znám jako nesmiřitelný odpůrce homeopatie, léčitelství a všeho, co nelze vyjádřit ve fyzikálních veličinách.
Je mi prostě líto obětí pseudoléčitelů.
Dobře, ale víra v Boha je také těžko definovatelná a Boha si neumím představit jako veličinu definovatelnou a snadno pojmenovatelnou…
Tohle je noblesní provokace. Nejdříve k tomu lékařství. Existuje velice obsáhlá oblast kultury nebo, chcete-li, poznání. Ať už v horizontu tisíciletí, staletí, nebo let. Lidstvo má v ruce klíč k tomu, jak učinit život snesitelnějším. Všimněte si, neřekl jsem “ohromné znalosti”, protože ono staré “vím, že nic nevím,” má trvalou platnost. Přesto máme k dispozici velikou paletu vědomostí, které umožňují zmírňovat utrpení lidstva, a mezi ně patří i současná medicína. Úžasný rozmach diagnostiky, ve které je plno fyziky, elektroniky… To jsou doslova zázračné možnosti, bohužel je to i dvojsečná zbraň. Někdy hrozí, že čím víc technických možností medicína má, tím může být vztah pacienta a lékaře chabější. V tom mají léčitelé určitou přednost – ovšem pouze v tom! Léčitel, pochopitelně myslím toho, který není prostě a jednoduše podvodník, má jednu ohromnou výhodu – může s nemocným vlídně a lidsky komunikovat, rozprávět, dodat mu sílu a prostě mu vysvětlit, že to s ním není tak zlé. To každý přece slyší rád. Já ale odmítám přívlastek “alternativní” ve smyslu, v jakém se teď často používá. Medicína, chcete-li vědecká, má pouze jednu alternativu – může diskutovat a polemizovat o tom, zda třeba zánět slepého střeva léčit tím nebo oním způsobem. Pochopitelně v rámci současné úrovně vědeckého poznání – to je jediné “alternativní” řešení. Používat místo penicilinu homeopatikum, to je pouze a jedině výraz nevzdělanosti a ubohosti.
Bojujete ze všech sil proti homeopatickým lékům…
Pokud někdo tvrdí, že x-tou potenciací, ve které je původní látka přítomna ve zředění jedna ku milionům, dosáhne léčebného úspěchu, je šarlatán.
Ale homeopatika předepisují i lékaři s diplomem…
Zřejmě se snaží aspoň neublížit. Nakonec – “doufej, a víra tvá tě uzdraví.”
Pane profesore, zpět k mé “provokaci”. Bůh nemá fyzikální rozměr a vy jeho existenci uznáváte. Není v tom protimluv?
Současné poznání, chcete-li věda, je schopno usnadňovat úděl trpícího lidstva. Jsou ale i oblasti metafyzické, které věda nezodpoví nikdy, ale člověk má právo, a snad přímo povinnost na ně myslet. To je i pro nejpřísnějšího badatele nejenom nutné, ale je to pro něho přímo rozkoš, pokud si ji může dopřát. Je tudíž naprosto nepřípustné osobní výraz přesvědčení, nebo chcete-li víry v Boha, míchat dohromady s matematikou, fyzikou nebo chemií. Tam tyto vědy nezasahují. Je to jako dům o několika patrech. Bůh je v tom nejvyšším, je to prostě jiná oblast, která má absolutní právo na existenci.
Věříte ve vědu, vyzdvihujete její přínos, ale nemluvíte o jejích “temných” stránkách. Jak se díváte na odpovědnost vědců, nebo chcete-li badatelů, za výsledky jejich bádání? Když Fermi uskutečnil první řízenou jadernou reakci, odstartoval něco, co je na jedné straně přínos pro lidstvo, na druhé straně znamenalo Hirošimu, Nagasaki nebo Černobyl. Kde jsou hranice?
Přesně tam, jako u toho, kdo udělal první těžké kladivo a první ostrou kudlu. Nožem se dá uříznout chleba, i zabít. Použití zbraní má někdy svůj velmi opodstatněný důvod. Mluvil jste o Hirošimě. Bylo podle vás lepší použít jadernou zbraň, nebo dopustit, aby padlo ještě třeba čtvrt milionu amerických vojáků? Mluví se o strašlivém bombardování Drážďan za druhé světové války. Jistě, bylo to hrozné, ale vzpomíná dnes někdo na to, že právě v Drážďanech byly shromážděny ohromně silné a absolutně zfanatizované oddíly Hitlerjugend? Mělo kvůli tomu padnout ještě pár set tisíc Rusů? Já jsem pro to, aby ne. Zemřelo jich dost a ne vlastní vinou, oni nebyli iniciátory té superhrůzy.
Pane profesore, je o vás známo, že jste veliký stoupenec skautských tradic a hodnot, klasicky čistých mezilidských vztahů. Myslíte si, že jsou to hodnoty stále platné, nebo jsou v současné době už trochu překonané? Jak jde dohromady Mirek Dušín s vlčími zákony trhu?
Věřím, že jsou hodnoty, které nikdy překonány nebudou, jež nelze znehodnotit, ať už trhem, módou, nebo politikou. Mládí, dejme tomu ve věku mezi osmi a patnácti lety, má specifický druh idealismu. Touhu po čestnosti a po klukovském nebo holčičím dobrodružství, romantice, ale i touhu po pravdě a cti. To je to, co třeba právě tomu skautskému hnutí dává báječný rámec.
Často používáte výraz “mravnost”. Jak se díváte na ty, kteří s nostalgií vzpomínají na léta, kdy nemravnost, lež a přetvářka společnosti vládly?
Bestiální nacismus nebo komunismus – to byly nelidské, protilidské systémy. To se ovšem týká všech diktatur. Pokud je někdo schopen systém budící nepopsatelnou hrůzu vychvalovat nebo na něj vzpomínat se slzami v očích, je to samo o sobě na pováženou. Možná by si tito lidé mohli zavzpomínat v nějakém zrekonstruovaném koncentračním táboře v Německu, Polsku nebo na Sibiři. Jinak se z toho zřejmě nedostanou. Ta hrůza, a to je nutné zdůraznit, nebyla jenom v koncentrácích nebo gulazích. Šířila se dál, prosakovala do celé společnosti. Že lidé přesto žili? Ale proboha, lidé přeci žijí za největších hrůz a neštěstí, za jakýchkoliv podmínek. Žít je údělem člověka.
Pane profesore, nahrál jste mi na nepřipravenou otázku. Co si myslíte o tolik diskutované otázce eutanazie?
Vidíte, to je zrovna jeden bod, který mě nějak přesahuje. Kdyby lidská společnost sestávala z noblesy, duchovní aristokracie a byla složená ze slušných a čestných lidí, tak bych už teď dal písemně všem spolehlivým doktorům prohlášení, nebo spíš prosbu, ve které bych žádal, že až mi bude zbývat čtrnáct dní nebo šest neděl života, aby s tím něco udělali a nenechávali mě zbytečně trpět. Společnost, bohužel, ideální není.
Společnost ideální není, ale možná se trochu zlepšila. Například se teď více zamýšlí nad otázkami ekologie. Věda a průmysl často ovlivňují životní prostředí spíše v negativním smyslu. Může věda prospívat životnímu prostředí?
Průmysl dokázal, a o tom není pochyby, že může těžce poškodit životní prostředí. Cesta k nápravě však existuje – na základě vědeckých poznatků musí průmysl spolupracovat s vědou a podílet se na tom, aby vznikaly další a další uzavřené výrobní cykly, aby recyklace druhotných surovin probíhala bez závad, aby nefunkční vagony, ledničky a auta rozebíral ten, který je vyrobil, atd. atd. atd. Víme o problému, jde jen o to, striktně trvat na jeho řešení. Pokud na to chybí legislativa, je nepochybně nejvyšší čas dát ji do pořádku. Pozor – tohle všechno je důležité nejen pro přežití druhu Homo sapiens, ale i pro jeho opravdu lidský život. Je to ovšem velmi, velmi nákladné. Takže jednoduše – musíme se smířit s tím, že v budoucnu budeme mít za více peněz méně muziky, ale jinak to opravdu nejde. Neřežme sami pod sebou větev, jinak běda nám!
Které vědní obory podle vašeho odhadu čeká vzestup a které se naopak stanou “přežitkem”?
Nechci věštit, ale před matematikou a všemi přírodními vědami se rýsuje úchvatná budoucnost. Co se humanitních a socioekonomických věd týká, přál bych jim více chuti ke kontaktům s přírodními vědami. Obě strany tím mohou jenom získat.
Ve vědě jste dosáhl maxima. Jaké byly vaše životní vrcholy a pády a kterých svých objevů si nejvíce považujete?
Za úžasné štěstí považuji, že jsem se dostal na Vysokou školu chemicko-technologickou v roce 1948, tedy už po únorovém puči. O čtyři roky později jsem zase prožíval ohromný žal, nebo chcete-li “pád”, když jsem nesměl zůstat jako asistent či aspirant ve škole, protože jsem dostal nálepku “kazil by politicky mládež”. A tak se to střídalo – jako u většiny smrtelníků – celý život. Co se týká mé politické situace v letech 1948 až 1989 – byla těžká, někdy velmi těžká. Chemii jsem se ale mohl věnovat celý život a to byla veleradost. Mezi ty drobnější radosti patřila i různá uznání ze světa, kontakt s kolegy, badatelské úspěchy… Těžko se vybírá to, čeho si za svůj život nejvíce považuji. To, co jsme s mnoha spolupracovníky a studenty udělali, se týká zavedení nového řádu do několika oblastí chemie, a to právě tím, co jsem už říkal o možnostech výpočtů v kvantové chemii. Jenom malý příklad – přispěli jsme k poznání souvislostí mezi strukturou molekul a jejich barvou. Je to užitečné nejen pro teorii, jak by se mohlo zdát, ale i pro chemickou praxi.
Máte nějaké životní krédo?
Život mě naučil, že většinou to, co v pondělí vypadá jako světová katastrofa, je ve středu průšvihem průměrného formátu, v pátek běžnou lapálií a příští pondělí marně vzpomínáte, o jaký průšvih vlastně šlo. Takže krédo? Take it easy.
prof. ing. Rudolf Zahradník, DrSc.
narozen 20. října 1928 v Bratislavě
1952 ukončil studia na VŠCHT v Praze
1956 získal hodnost CSc. a v r. 1968 obhájil titul DrSc.
po léta vedl oddělení aplikované kvantové chemie a elektrochemie v Heyrovského ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV
v červnu 1990 byl jmenován ředitelem tohoto ústavu
do poloviny letošního března byl předsedou Akademie věd České republiky a profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově v Praze
od roku 1965 do roku 1990 strávil několik období jako hostující profesor na dvanácti univerzitách v Evropě, USA a Japonsku
je čestným členem Švýcarské chemické společnosti a nositelem čestných doktorátů univerzit v Drážďanech, Fribourgu, Pardubicích, Georgetownu (USA), UK, Clarksonovy univerzity (USA) a Univerzity Komenského v Bratislavě
je nositelem mnoha plaket a medailí (např. Zlaté plakety J. Heyrovského, medaile Slovenského vysokého učení technického apod.)
podílel se na založení a stal se předsedou Učené společnosti České republiky
je autorem a spoluautorem 350 odborných publikací, řady skript a devíti knih
za přínos do oblasti humanitní a kulturní mu udělil v roce 1999 papež Jan Pavel II. vyznamenání “Pro Ecclesia et Pontifice”
“Dříve neměli naši lidé žádný zdroj příjmů a dokonce měli negativní vztah k vikuním, protože ony spásaly trávu na pastvinách určených pro jejich ovce a krávy…” říká Carlos Espinoza, ředitel organizace SNCI – Sociedad Nacional de Criadores de Vicuňa (Národní společnost chovatelů vikuní). Situace se však v posledních desetiletích na mnohých místech v Peru i okolních andských zemích obrátila a obyvatelé těch nejvyšších partií velehor se nyní stále častěji upínají právě k chovu těchto zvířat. Obchod s vikuním rounem bývá mnohdy jedinou možností, jak v drsných a nehostinných podmínkách přežít. Cenné vlákno je totiž v porovnání s ostatními druhy jemnější a také nejžádanější. Zdejší domorodci to už dobře vědí.
VLNA JEMNĚJŠÍ NEŽ KAŠMÍR
Zatímco dnes si na každém tržišti, v každém obchůdku v peruánských městech i vesnicích můžete vybírat z nepřeberného množství svetrů, ponč, rukavic, typických kulichů a všelijakých pletenin z pravé vikuní vlny, před staletími bylo vikuní vlákno hodné zdobit pouze vznešená těla urozených panovníků, nejvyšších Inků. Smrtí trestali každého, kdo by se opovážil nosit oděv ze srsti tohoto vzácného tvora.
Španělé krátce po dobytí největší předkolumbovské říše Jižní Ameriky kradli vše, co slibovalo byť jen sebemenší přísun peněz a posílali to do Evropy. Velmi rychle se naučili rozpoznávat ahuasca, oděv určený obyčejným lidem, od vzácných cumb (z vikuní vlny), jež byly výsadou bohatých. Tkaniny byly vskutku klíčovým prvkem incké civilizace a veškeré transakce se děly právě pomocí látek.
Vikuní vlna byla jemnější než kašmír, je dokonce často považována za nejjemnější na světě a od počátku byla i na starém kontinentě určena jen pro nejvyšší aristokracii. Králi Filipu II. byly dopravovány na dvůr do Madridu nádherné látky, koberce a přehozy z vikuní vlny. Obchod zanedlouho inicioval nový módní trend, jenž pochopitelně vyžadoval stále větší lov vikuní a během následujících čtyř století tento vzácný druh přivedl až na pokraj úplného vyhubení. Ročně se do Evropy dopravovalo kolem tří tun vikuní vlny, každý rok tak bylo pobito nejméně šest tisíc zvířat. To trvalo až do roku 1920, kdy vláda Bolívie vydala zákaz lovu vikuní a prodeje vikuní vlny, o šest let později se přidala Argentina. V roce 1928 bylo vydáno úplné embargo na vývoz vzácné vlny z Jižní Ameriky. Přesto tato legislativa s cílem zakázat pytláctví měla jen omezené výsledky.
V Peru teprve v posledních desetiletích roste snaha o záchranu a obnovu stávající populace tohoto vzácného živočišného druhu. V roce 1967 byla založena národní rezervace Pampa Galeras v departamentu Ayacucho, v nadmořské výšce čtyř tisíc metrů, nedaleko turistického centra světového významu Nazca. O osm let později byla vikuňa umístěna podle Dohody o mezinárodním obchodování s divokými druhy flóry a fauny na seznam ohrožených druhů. Pochopitelně tento krok vyvolal obrovský nárůst ilegálního odchytu vikuní. Ještě před třiceti lety byla tato plachá a velmi hbitá zvířata na pokraji zániku, populace poklesla na pouhých pět tisíc kusů oproti dvěma milionům, které se pásly na náhorních planinách v době, kdy do země přišli první dobyvatelé z Evropy. I když se i dnes považuje vikuňa za ohrožený druh, k jeho vyhubení díky upravené legislativě pravděpodobně nedojde. Ilegální obchod byl potlačen a populace stád se znásobila v Peru až na 70 tisíc kusů. (V Chile je to více než 26 tisíc, v Bolívii 12 tisíc, v Argentině 23 tisíc a v Ekvádoru přesahuje jen pouhých 500 kusů.)
EL CHAKKU
Znovuzískání vikuní populace a nové obchodní možnosti oživily v posledních letech staré tradice, jejichž kořeny sahají až do období Inků. El chakku je prastarý předhispánský rituál, kterým pravidelně oslavovali “matku přírodu” (Inkové ji nazývali Pača-Mama), aby jim i po celé následující období byla příznivě nakloněna a nedopustila na svém lidu strádaní a hladomor. Lov vikuní, jehož se zúčastňovalo několik desítek tisíc lidí, spočíval v obklíčení a společném nahánění zvířat do připravené ohrady.
Jen několik samců bývalo na pahorku obětováno. Ostatním zvířatům bylo ostříháno zlaté rouno a poté byla z ohrady vypuštěna. Z každého kusu zvířete je možné získat maximálně 500 g vlny s délkou vláken 4-8 cm.
Chakku začínal před svítáním, kdy vikuně ještě spí. Muži připravili dlouhé provazy s barevnými útržky látek, vytvořili řetězec a postupně pak vytlačovali stáda vikuní z okolních hor dolů na náhorní planinu. Z ohrady vedly nálevkovitě se zužující chodby, zakončené průlezy vždy jen pro jedno zvíře. Pouze několik samců bývalo zabito a obětováno, ostatním zvířatům se ostříhalo zlaté rouno, a pak byla z ohrady vypuštěna. Tak bylo zaručeno, že vládci měli dostatek vikuní vlny, ale přitom stav těchto zvířat v přírodě nedoznal úhony. Slavnost řídili inčtí vladaři, nošeni ve svých nádherných zlatých nosítkách. Ti obdrželi vikuní rouno, a maso obětovaných zvířat bylo rozděleno mezi přítomné z okolních vesnic.
Dnešní chakku usiluje tyto velkolepé slavnosti přiblížit všem návštěvníkům co možná nejvěrohodněji.
CHAKKU V ROCE 2000
Pálivé sluníčko tady, v pouštní krajině okolí města Nazca, pomalu kulminuje. Blíží se poledne a my stále ještě čekáme na kraji silnice kousek za městem, přesně tam, kde nám doporučili zdejší domorodci. Pravda, byli poněkud překvapeni, že se vydáváme na chakku, neboť se cizinci zpravidla zajímají jen o zdejší unikátní světovou zajímavost – záhadné linie a obrazce. “Musíte mít trpělivost, aut nahoru mnoho nejezdí a místní lidé dnes vyrážejí na chakku, takže budou přeplněna. Pravidelná doprava nefunguje…” upozorňovali nás všichni. A měli pravdu. Od časného rána marně máváme na všechna kolemjedoucí auta. Ta, která projela, byla pod tíhou cestujících a nákladu sotva schopna pohybu, anebo nás technický stav vozidla od náročné cesty do hor odradil. Krátce po poledni konečně opouštíme Nazcu. Tentokrát jsme již nepohrdli nepohodlnou jízdou na korbě a spolu s několika domorodci přenecháváme vše osudu… Během pár hodin jsme překonali výšku více než 3000 metrů, kyslíku citelně ubylo, z neustálého natřásání sotva stojíme na nohou a hřejivé paprsky sluníčka dávno vystřídal mrazivý vzduch andských velehor. Jsme na místě, na nevelké planině Pampa Galeras, v nadmořské výšce 4000 metrů. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se právě tady zítra měl odehrát slavný incký rituál. Jen několik domorodců se připravuje k nocování a zaběhlá vikuňa si přišla prohlédnout první účastníky. V noci klesne teplota hluboko pod bod mrazu. Vytápěný hotýlek, jak se zdá, nenajdeme, a tak s vděkem přijímáme nabídku zdejších ochránců zákona. Přespali jsme na policejní stanici. V kamenném příbytku sice nebylo o mnoho tepleji, přesto jsme nocleh v závětří na rozvrzaných vojenských palandách ocenili všichni. Ani ráno se rtuť teploměru nedokázala přehoupnout přes bod mrazu, a tak musíme nad ohněm rozpouštět zmrzlou vodu na čaj.
Přijíždějí první autobusy s návštěvníky festivalu. U transparentu s nápisem “VII. FESTIVAL INTERNACIONAL DE LA VICUŇA” domorodci připravují horké nápoje, jiní prodávají šály a rukavice, jak jinak – z vikuní vlny, a ostatní jen tak postávají a čekají na něčí pokyn k zahájení slavnosti. Muži i ženy, kteří vytvoří na kopcích onen řetězec, odešli již za svítání. Teprve kolem poledne vidíme první stáda vikuní, jež před naháněči sbíhají z okolních hor. Kolem ohrady se tlačí zvědaví turisté i novináři a na protější straně se připravuje průvod v čele se samotným Inkou a jeho ženou. Slavnost může začít. Stovky vyděšených zvířat jsou nahnány do ohrady a obíhají kolem malého pahorku uprostřed, připraveného k obětování. Přinášejí Inku v doprovodu manželky a dlouhého zástupu členů družiny. Ve zlatých nosítkách je vynesen na vrchol pahorku, z něhož pak promlouvá k přítomným. Přichází okamžik obětování dvou vybraných zvířat a senzacechtiví žurnalisté se předhánějí, kdo pořídí lepší záběry. Začíná palba blesků a všechny kamery se upínají k obětišti. Omámeným vikuním jsou naříznuty uši a Inka s pohárem jejich krve v ruce cosi nesrozumitelného zvolává. Rituál vrcholí. Zvířata jsou vypuštěna a Inku i s jeho ženou odnášejí. Domorodci z okolních vesnic i návštěvníci se začínají rozcházet. I když vše bylo jen “jako”, všichni zúčastnění prožívali celou událost s nezvyklým zaujetím, opravdově.
S hrdostí předváděli herci z řad současných obyvatel této části andských velehor dávnou zvyklost svých předků. A i když se nejvyšší Inkové – panovníci, nenesli v nosítkách z pravého zlata, ozdoby na jejich oděvech už nahradily pozlacené fólie, také od krveprolití nevinných zvířat se upustilo a dávnému rituálu zcela jistě nepřihlíželi dotěrní reportéři, chce dnešní chakku podobně jako Inti Raymi v Cuzcu zdůrazňovat význam kulturních tradic vybudovaných mocnou říší Inků ještě před příchodem prvních Španělů na počátku 16. století. Dnes je součástí chakku také návštěva nedaleké vesnice Lucanas. Právě v této oblasti totiž žije hlavní populace vikuní nejen v celé zemi, ale i ve světě. V loňském roce získali zdejší obyvatelé dokonce cenu nazvanou “Obraz Peru” udělovanou společnostmi Adex a Promperu. Kromě toho máte příležitost právě tady ochutnat během “festivalu sýrů” ty nejlepší výrobky z celého kraje.
PŘÍKLADNÁ EKOTURISTIKA
Peruánská vláda oficiálně předala ochranu vikuní do rukou těm vesničanům, obyvatelům And, kteří po léta sdíleli společně s těmito zvířaty pustošení životního prostředí v oblastech nad hranicí lesa. V posledních desetiletích zaznamenává také Peru trend v migraci obyvatel typický pro všechny rozvojové země. Venkovské obyvatelstvo opouští svá obydlí a stěhuje se do velkých měst. Všichni Inkové žili téměř výhradně v horách, na konci 18. století obývaly Peruánské Andy více jak tři čtvrtiny veškeré populace, v roce 1940 ještě šedesát pět procent, zatímco dnes tu zůstává jen necelá třetina všech Peruánců. Těžké životní podmínky, tvrdá práce zemědělců každoročně odvádějí mnoho horalů dolů do měst na pobřeží či v Amazonii. Ti, kteří zůstávají, tu svádějí den co den boj o přežití s nehostinnou, pustou krajinou. Chov vikuní však, zdá se, předznamenává blýskání na lepší časy. Nejen že domorodci získávají stále větší finanční prostředky z prodeje vikuní vlny, nýbrž i rostoucí cestovní ruch mnohým rodinám přináší zlepšení životních podmínek. Mezinárodní festival vikuní je tak jednou z dalších forem tzv. ekoturistiky, zaměřené na úzký vztah mezi návštěvníkem, turistou a současnou realitou horských vesniček. V dohledné budoucnosti by se mohl tento model fungování tradičního zemědělství a kultury spolu s cestovním ruchem stát příkladem pro rozvoj dalších podobných oblastí v zemi.
NĚCO MÁLO ZE ZOOLOGIE
Vedle vikuni tvoří skupinu andských savců z příbuzenstva lam další tři zástupci čeledi velbloudovitých: alpaka (Lama pacos), lama krotká (Lama guanie f. glama) a guanako (Lama guanicoe). Domestikace lam má v Andách velmi dávné tradice. Nejčastěji se popásají na horských planinách s rostlinnými formacemi parámos či puna, vidět je můžeme i v jiných výškových stupních. Většina z nich ale byla civilizací z nižších nadmořských výšek (např. ze zóny lomas v pobřežním pásmu) vytlačena. Vikuňa (Vicugna vicugna) je nejmenším druhem z rodu lam z čeledi velbloudovitých (Camelidae) a patří do podřádu mozolnatců (Tylopoda). Nepočítáme-li dlouhý krk, dosahuje výšky 70-90 cm a váhy pouhých 30-50 kg. Má tabákovou až rusou barvu, téměř bílé břicho a plece. Z jednoho kusu je možné získat maximálně 500 g vlny v délce vláken 4-8 cm. Naopak největším zástupcem této čeledi je lama krotká (Lama guanie f. glama), která dosahuje až 1,5 m výšky (nepočítaje krk) a 80-100 kg váhy. Například alpaka, která je jen o něco málo menší, dává přes 3 kg vlny při každé střiži. Vikuňa se poměrně dobře adaptovala na své vysokohorské prostředí. Nejlepší zbraní vikuní před nepřáteli je jejich rychlost. Ta totiž může dosahovat až 45 km za hodinu. Před obrovskými výkyvy teplot během dne, které mohou dosáhnout až 50 °C, je chrání husté rouno.
